Nejen filosofické novotvary - předtéza, adaptokracie, pojmokrájení, vševoluce aj.

Nová slova nám otevírají nové či aktualizované perspektivy. To platí obzvláště u čerstvých obecných pojmů, jelikož čím širší neologismus, k tím více jevům/ procesům se různě vztahuje a může spolu-upravovat naše rozhodování a jeho důsledky. 

V tomto textu bych rád souhrnně (a občasto i rozšířeně) představil některé neologismy (vybrané z konců epizod seriálu o mých nových slovech) podobně jako v článku „Nejen filosofické novotvary - metasmysl, číslokracie, krasovíra aj.“. Konkrétněji novotvary: předtéza, pojmokrájení, adaptokracie, protirozumec, médiovláda, myšlenkopocit, mnohočlověk, metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus.

A začnu hned neologismem předtéza (viz. níže), který volně doplňuje první odstavec tohoto článku popisem niterního (a k vnějšku vztaženému) zárodku nových objevů. Obecným způsobem ukazuje mj., že nejde jen o novotvar, ale i o způsob našeho přístupu k němu a jeho definici. Můžeme ho/ji třeba šmahem konzervativně zavrhnout a vrátit se ke svému dosavadnímu způsobu myšlení, nebo to na sebe můžeme nechat působit, využít k nastartování vlastního přemýšlení a třeba se pak něco alespoň trochu změní způsobem, který nám bude k něčemu dobrý. A pak klidně může následovat skeptické zavrhnutí, pokud bylo splněno: „Nejlepší způsob zavržení myšlenky bývá ten, který zároveň objeví myšlenku novou.“

Novotvary 13 - nejen předtéza: 

V třináctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: mazlimluv, slovokop, vyholkovávat, vyklukovávat a předtéza.

Hlavním pojmem dílu je předtéza, resp. inspirativní údiv předcházející formulování hypotézy. Je to ten zvláštní WTF moment nepochopení, který nás provokuje, abychom zkusili začít přemýšlet nějakým novým způsobem. Údiv nad jinými než očekávanými následky. Údiv nad anomáliemi, u kterých dosavadní vysvětlení selhávají. Jde tedy spíše o emocionální stránku vznikajícího myšlenkopocitu, podle které se spíše až pak a zprvu obvykle matně dokresluje jeho myšlenková stránka, přičemž se dál drolí části některých dosavadních poznatků. A zárodek hypotézy se objevuje teprve až se zábleskem prvního použitelného možného nástinu vysvětlení, kdy začíná zanikat zmatené nepochopení. 

Někdy je však hlavní podstata předtézy pouhým okamžikem, kdy se jedinci třeba z podvědomí vyjeví nápad a spolu s následným uznáním ze strany vědomého přemýšlení se z něj už stává zárodek hypotézy, který může a nemusí být chápán jako součást předtézy, protože to je na kontextu závislý paradox hromady. Složka inspirativního údivu však může trvat dál s růstem hypotézy, jen se pomyslně vytrácí část neznáma. 

Předtézou může být i různě velké jádro procesu, kdy člověk něco hledá, neví co a až pak ho něco nečekaně zaujme a umožní mu to nový poznatek, resp. předtézou může být i souvislá minulost předcházející údivu, jejíž význam je rozpoznán až zpětně, pokud vůbec. 

Příležitost pro předtézu se může objevit náhodou, nebo v důsledku fundovaného snažení, anebo něčím mezi. Ve většině případů však jako psychicko-mentální vytržení, které vyžaduje bdělost, pozornost, otevřenost novým podnětům, schopnost rozpoznání příležitosti a její následný systematičtější rozvoj. 

Mnoho předtéz však nevyroste ze semínka na plnohodnotnou hypotézu či dokonce teorii, jelikož jejich nositelé se pak z různých důvodů věnují jiným věcem, které třeba považují za důležitější pro udržení své životní úrovně. Někdy může být problémem dokonce to, že předtéza rozkvete v člověku, který nemá schopnosti ji rozvinout a ti, kteří je mají, ji nepřijmou, protože důvěřují jen těm, kteří ty schopnosti mají. Tyto zábrany by dadavěda ráda bourala s rozvojem antiskeptického přístupu, i když si je vědoma, že určitá minimální míra skepse na vstupu poznávání je potřeba, jelikož nemáme kapacitu prozkoumat vše. Dadavěda se navíc prostřednictvím různých a plně nevyjmenovatelných metod snaží zvyšovat pravděpodobnost vzniku předtéz, stimulovat nerozumovou složku poznávání. 

Pro běžné vědce je těžké přiznávat nevědecké spolupříčiny objevů, ale pokud získají vysoké uznání třeba formou Nobelovy ceny, je to pro ně snazší. 

Klasickým příkladem předtézy může být třeba údiv nad umíráním bakterií v omylem plesnivých Petriho miskách, což předcházelo Flemingovu objevu penicilinu. A aby k tomu vůbec mohlo dojít, tak mnohem dříve Fanny Hesseovou muselo napadnout vzít z kuchyně do laboratoře malajskou přísadu do jídla zvanou agar, aby při běžných teplotách kultivace nedocházelo k míšení organismů. Tyto příklady jsou však jen nepatrnou částí pouhé špičky ledovce.

Novotvary 14 a 15 - nejen ideokalypsa a politikohled: 

V čtrnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: formovoce, tradikracie, královňák, kultoslech a ideokalypsa.

V patnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: protipracovník, předsamota, novotvářet, známpojmování, většinovláda, ezotrolit, překauzalista, kvantový egoismus, biointeligence a politikohled.

Neologismy ideokalypsa a politikohled z čtrnáctého a patnáctého dílů seriálu o novotvarech jsem už představil v samostatných článcích „Politikohled a jeho druhy“ a „Možnosti zániku ideálů a ideologií“.

Novotvary 16 - nejen pojmokrájení: 

V šestnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: občasto, jakolog, masotrapně, sleposlepák, překonzervace, spoluzesílení, genderokracie, přenitrohlavec, biokvíření a pojmokrájení.

Hlavním pojmem dílu je pojmokrájení, tedy proces pomyslného krájení reprezentace Celku reality na pojmy, aby bylo možné komunikovat. A to navzdory tomu, že pojmokrájení do určité míry předznamenává to, co jsme schopni říct nebo poměrně jednoduše říct. Lidé v dobách postupného vzniku jazyků ani zdaleka neměli takové znalosti jako my a jejich tehdejší paradigmata se odrážela v tom, jak z Celku reality (prostřednictvím celku (nebo přesněji holonu) svého vnímání) vykrajovali pojmy reprezentující pomyslně oddělené části reality. Tím dramaticky předznamenávali další směry lidského myšlení. Následně tyto směry sice různými úpravami gramatiky, novotvářením (tvorbou novotvarů) a redefinováním podléhaly kulturní evoluci, ale ta obvykle probíhá nejrychleji na nejkonkrétnější úrovni a nejpomaleji na nejobecnější, kde má tendenci až zamrzat. Navíc i kulturní evoluce je spolu-předznamenána pojmokrájením, takže to je takový únik-neúnik. Dnes, v době rozmachu (trans)genderově zaměřených hnutí, si třeba všímáme, jak moc jsou mluvnické rody pevně zakořeněné v české gramatice a jak nám tyto důsledky zastaralého pojmokrájení komplikují přijímat nové názory z oblasti genderových studií. Podobných případů je mnohem víc, ale není snadné je hledat, jelikož to vyžaduje nějakou minimálně měrou unikat ze zajetí pojmů. Přes všechny nedostatky je pojmokrájení důležité, ale nesmíme zapomínat, že oddělené pojmy mohou popisovat propojené jevy. 

Základní myšlenka neologismu pojmokrájení mě napadla zhruba před deseti lety (přesněji viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie) a trochu rozvíjel jsem ji mj. v článku „Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra“.

Novotvary 17 - nejen adaptokracie: 

V sedmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: převzpomínka, strachodemie, potvlečení, novohlad, překreslace, pétext, obliboritmus, sociovlek, digifašismus a adaptokracie.

Hlavním pojmem dílu je adaptokracie, případně adaptovláda, tedy vláda či nadvláda založená na adaptaci čili přizpůsobování a to v zájmu přežívání někoho nebo něčeho, někdy za každou cenu, což adaptokracii paradoxně může až podkopávat. V úzkém smyslu adaptokracie označuje jen mocenské systémy vyloženě posedlé adaptivním přežíváním, kdežto v širším smyslu označuje jakousi metaideologii, ze které vychází všechny mocenské systémy. Této adaptokratické metaideologie jsem si hodně všímal v době pandemie covid-19, kdy jsme měli možnost zprostředkovaně pozorovat reakce mnoha různých států, federací, unií apod. uskupení na jeden náhle nový jev. Ukazovalo se, že všechny státy apod. reagovaly v obecné podstatě stejně a odlišnosti spočívali spíše v míře citlivosti na podnět a v intenzitě reakce na něj.

S neologismem adaptokracie souvisí mj. ideokalypsa, při psaní jejíhož popisu jsem zmínil adaptaci a napadla mě základní myšlenka právě pro slovo adaptokracie.

Novotvary 18 - nejen protirozumec: 

V osmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: žlutomodření, bezplyňák, putintátor, ukrajbydlík, odplynařit, ukrajchlík, putinformátor, ukrajbytovat, strachovláda, rusprchlík, domlouvací paradox, pípcouvák, skorobývalý, trendosof, starosof, retroracionální, růžový sebevrah, ezovýklad, ezonergie, metaparanoia, metafráze a protirozumec.

Hlavním pojmem dílu je protirozumec, tedy člověk upřednostňující pocitovou a intuitivní víru v názor před jeho, na vyvíjejícím se rozumu založeném, výpočetním a empirickém ověřování a falzifikování. Příkladem užití je tvrzení: „Vím, že mnoho protirozumců to asi myslí dobře, ale rve mi srdce, když chápu, jaké nesmysly občas slepě dělají a škodí tím nejen sobě.“ 

S tímto neologismem souvisí mj. krasovíra.

Novotvary 19 - nejen médiovláda/ médiokracie: 

V devatenáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: pivoňavý, pivousy, pivosa, pivismus, jídlostačný, vodostačný, elektrostačný, pohybostačný, teplostačný, ekostačný, zelenostačný, ovostačný, palivostačný, výukostačný, právostačný, zavěcovat, dravcolepka, přeadaptovaný, alarmohled, většinovláda, zdravovláda, interpretovláda a médiovláda.

Hlavním pojmem dílu je médiovláda, případně médiokracie, nebo-li vláda informačních médií nad informacemi a tedy i lidmi, kteří je přijímají. Příkladem užití je tvrzení: „Zdravá médiovláda nabízí alespoň dvě různé interpretace reality, aby si divák mohl vybrat názor, kdežto nemocná médiovláda dělá v rámci propagandy vše pro to, aby podporovala výhradně jeden druh názoru bez ohledu na výjimky a rizika, někdy i bez ohledu na většinu skutečnosti.“ 

S tímto neologismem souvisí mj. cenzurokracie a algocenzura.

Novotvary 20 - nejen myšlenkopocit: 

V dvacátém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: vařdeník, vypiska, knihopis, dřevopis, vrbostavba, divnostavba, divnomil, wortyplex, kreatodobí, hyperkreativita, novotvorný, sebestvořit, oplackovat, spolusamota, IQ-samota, emailista, tiktokání, plaťforma, transvliv, předvyvrácení, hegetřes, myslocítit a myšlenkopocit.

Hlavním pojmem dílu je myšlenkopocit, nebo-li myšlenka, která je zároveň pocitem, resp. pocit, který je zároveň myšlenkou. Domnívám se, že způsob myšlení komplementárně neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož touží být co nejracionálnější. Domnívám se také, že s ohledem na wetware z určitého hlediska možná existují pouze myšlenkopocity a samostatné pocity či myšlenky jsou spíše iluze, kdy sebepozorovatel nebývá schopen vidět dvě strany jedné mince dostatečně současně, ne jen střídavě. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou a buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitu, nebo emocionální stránku myšlenkopocitu, a nebo to střídáme, přičemž aktuálně odvrácená strana myšlenkopocitu se děje v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenkové stránky a vědomého utváření pocitové stránky, abychom si udržovali přiměřenou kontrolu nad oběma stranami myšlenkopocitu. 

Novotvary 21 - nejen mnohočlověk: 

V dvacátém prvním dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zombudík, živnostnanec, penězohled, zapaměťovat, psychonákaza, ručníkařit, depkýč, vzácnomil, elastolátka, neoprenit, barvovlásek, barvovláska, stejnomilec, stejnomilka, štěstítvornost, novotvaromyšlení a mnohočlověk.

Hlavním pojmem dílu je mnohočlověk, resp. kolektivní organismus složený z lidí, kteří jsou různě specializovaní a ztratili schopnost sami bez pomoci ostatních trvale udržitelně přežít v divočině. Může být otázkou, zda současný stav lidstva nebo nějaké jeho části označit za mnohočlověka, ale podle mě dnešní lidstvo odpovídá spíše organismu s autoimunitní poruchou a mnohočlověk by byl stav uzdravení kolektivních vazeb a nejspíš ještě nějakého zvýšení vzájemné integrace třeba prostřednictvím hlubšího ponoření do nějakého metaversa. Ukázkou použití může být proroctví: „Podobně jako se buňky spojily v mnohobuněčné organismy a vylezly na souš, lidé se tisíce let pomalu spojují v mnohočlověka a časem možná odletí ze Země do vesmíru.“ 

Další souvislosti jsou mj. v článku „Mnohobytost jako vyšší evoluční stupeň planetárního holobionta“.

Novotvary 22 - nejen metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus: 

V dvacátém druhém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zahradeník, hokejomil, snomysl, mnohověd, intelektuálokutil či kutilointelektuál, chaopřesný, příčinodůsledek, autohlas, robotělo, digičlověk, biočlověk, paměťoslepost, metapřirozený výběr, metaevoluce a metaismus.

Z nich sem nakonec dávám rovnou tři neologismy, protože na sebe postupně navazují a tím se vzájemně dokreslují.

Prvním z nich je metapřirozený výběr, resp. úzký smysl přirozeného výběru, tedy přežívání nejsilnějších jedinců, rozšířený třeba o rádoby umělý výběr, skupinový výběr, sociální výběr, výběrové algoritmy, politické volby nebo obdobu přirozeného výběru v tzv. kvantovém darwinismu, který tak popisuje vývoj kvantových stavů v závislosti na selekčních tlacích. Příkladem užití může být historka: „Tvrdil, že gaučový povaleč závislý na sociálních dávkách nemohl vzniknout přirozeným výběrem, tak jsem oponoval, že nejspíš vznikl metapřirozeným výběrem.“ 

Ještě o něco obecnějším neologismem může být metaevoluce či vševoluce, nebo-li evoluce, která je, skrze doplnění zásoby mechanismů, zobecněna na mnohaúrovňovou změnu celé reality. Konkrétněji evoluce organismů rozšířená o evoluci kultury, vesmíru, technologií, vědomostí, ekonomiky, politiky, atmosféry, náboženství či morálky. 

A to nejen prostřednictvím způsobů, které popisuje darwinismus, případně neodarwinismus, ale třeba i lamarckismus, metoda pokus-omyl, teorie sebeorganizace, evolučních výpočtů nebo i biologický strukturalismus, který třeba může pomáhat vysvětlit vznik části balastu v brakové literatuře jako spandrel, resp. nafouknutí brakového textu může být důležitější než informační hodnota toho, čím je nafouknut. 

Metaevoluce je v základu nenaplánovaný proces neustálé interakce příčinodůsledků umožňující vznikání emergentních struktur, které jsou si vzájemně víceúrovňovým selekčním tlakem v rámci metapřirozeného výběru. 

Metaevoluce však není jen spontánní, je to komplementarita plánovaných a neplánovaných příčinodůsledků dění, kde plánování je emergentní nadstavba elementárnější neplánovaně probíhající evoluce. 

Metaevoluce má označovat souhrn předmětů principů umožňujících neurodějiny, které směřují k nevyhnutelnému neznámému metasmyslu, jenž může přesahovat do nejhlubší minulosti ke svému možná náhodnému východisku. Takže metaevoluce, neurodějiny a metasmysl mohou být tři filosoficky různé pohledy na jeden jev, systém, jehož jsme nejspíš součástí. Jinak evoluce je dynamická rovnováha dědičnosti a změny, resp. relativní stability a nestability, kdežto metaevoluce zahrnuje i extrémnější formy oběma směry. 

Na jednu stranu třeba exploze trhaviny je vůči nám tak rychlá forma metaevoluce systému, že se zdá postrádat meziokamžikovou dědičnost stavů ve svém průběhu, přestože je složená z mnoha po sobě jdoucích kroků na molekulární nebo atomární úrovni. Na druhou stranu systémy, které jsou poblíž termodynamické rovnováhy, třeba kámen hluboko v zemi, jsou vůči nám extrémní formou zamrzlé metaevoluce, přestože v případě tepelné smrti vesmíru by se veškerá hmota pravděpodobně postupně rozpadla zpět na elementární částice. 

A závěrem tohoto popisu neologismu dodávám, že rozvoj případné teorie metaevoluce by mohl přispět k rozsáhlému mezioborovému sjednocování s tím, že každý reálný proces je hypoteticky možné popsat určitou modifikací nějaké teorie evoluce. 

A když to téměř úplně zobecním, tak se dostávám k patnáctému a poslednímu novotvaru z 22. dílů, kterým je jakýsi metaismus, resp. hypotetická teorie (dnes spíše zárodek) všeho v obecnějším než fyzikálním smyslu; komplementarita všech relevantních částí jednotlivých ismů, jednotlivých teorií. Takový přesah všech znalostních oborů, který by umožnil jejich hlubší vzájemnou integraci na jeden celek. To, co bychom hypoteticky mohli získat, kdybychom znalosti z jednotlivých oborů, včetně těch podstatných, které nám dosud chybí, načerpali do jedné superinteligence, která by je redukovala na jeden ucelený teoretický systém, který by konvertovala do nějakého člověkem pochopitelného znakového systému. Téměř vševysvětlující teorie na všech úrovních pozorování existence. A v užším smyslu by metaismus mohl označovat kterýkoliv z konkrétních myšlenkových směrů označených předponou meta-. 

Nejen filosofické novotvary - metasmysl, číslokracie, krasovíra aj.

Podobně jako v červencovém článku „Videa neurodějiny, antiskepse, novotvary, cenzurokracie, dadavěda, sebereplikace, ...“, i v tomto zveřejním několik vybraných textů z vybraných rychlovideí, ale tentokrát výhradně ze série mých nových slov. Konkrétněji novotvary: kubismokracie, vtipovláda, jazyktivista, algocenzura, metasmysl, číslokracie a krasovíra. 

Aby se nemuselo načítat několik přehrávačů najednou, tak tentokrát (až na jednu výjimku) videa zpřístupním pouze prostřednictvím hypertextových odkazů v jednotlivých kapitolkách tohoto článku. 

Novotvary 6 - nejen kubismokracie: 

V šestém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: bezcukroví, volnotápěč, komunodařit, živosochat a kubismokracie. 

Hlavním pojmem dílu je kubismokracie. Jedná se o pomyslnou nadvládu kvádrů nad naším myšlením skrze jejich všudypřítomnost v našem životním prostředí. Tato všudypřítomnost kvádrů by ve zbytku přírody byla abnormální, běžně si ji už ani neuvědomujeme, ale podvědomě ji vnímáme každodenně. Každodenně civíme na kvádry, tyto idealizované materializované konstrukty našeho racionalizovaného způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se vztahují k nejmocnějším lidem. Jakoby kvádry byly jejich skrytě ideologické reprezentace či až náboženské ikony v našich domovech a my na to zapomněli. Někdo by mohl říct, že lidé používají kvádry kvůli efektivitě, jenže to má několik ale. Za prvé kvádry jsou nadužívány, resp. někdy používány i tehdy, když k tomu nejsou dostatečné důvody a nepředpokládá se, že by ve finálním umístění měly být natěsno obklopeny něčím jiným. Za druhé je vhodné rozlišovat mezi efektivitou, tedy schopností dosahovat zvolených výsledků, a eficiencí, tedy úsporným dosahováním výsledků, často i na úkor kvality. Kvádry jsou známkou šetření, ne toho, co bychom bytostně chtěli. Existují vědecké podklady pro to, že lidé se cítí lépe při pohledu na přirozeně oblé tvary než při pohledu na ostré hrany. A za třetí ve vnitřních rozích kvádrů se snadno usazuje špína, která se pak složitě čistí, ale vložením zaoblenin se to dá vyřešit. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Člověk se rozhlédne po rovných hranách pokoje a připadá si pohlcen mašinérií kubismokracie, která ho tiše opracovává na robota.“

Další souvislé informace lze hledat v článku „Kubismokracie a vzájemné spoluvytáření člověk-prostředí“, případně pod štítkem kubismokracie. 

Novotvary 7 - nejen vtipokracie: 

V sedmém dílu jsem představil tato slova: patmatit, živostavba, vogonit, putinův kotel a vtipokracie. 

Hlavním pojmem dílu je vtipokracie či vtipovláda, nebo-li nadvláda humoru nad našimi životy. Abychom ve vtipokracii mohli dosahovat svého, musíme se snažit být vtipní i tehdy, když se nám z různých důvodů zrovna nechce. To jsou různě dlouhé chvíle, kdy se nám vtipokracie ukazuje, jinak můžeme zažívat pocit sounáležitosti své osobnosti s humorem, přičemž se na vtipokracii můžeme vědomě či nevědomě podílet. Vtipokracie se může stávat problémem obzvláště tehdy, když omezuje mezilidské předávání vážně míněných informací, tedy jejich formulování, předání a zpětné porozumění po přijmutí, i když problematičnost může subjektivně záviset mj. na naší představě o správnosti či nesprávnosti předání určité informace, ha-ha. V případě formulování člověk může vážně míněnou myšlenku říct vtipně třeba z obavy, že by jinak mohla být ignorována, což je taková autovtipokracie. Součástí vtipokracie na úrovni formulování jsou i smutné případy, kdy si někteří rodiče dělají srandu z nevědomosti svých dětí místo toho, aby je rozumně vychovávali. Vtipokracie tedy může zásadně utlačovat jakousi rozumovládu. V případě předávání mohou třeba média zamítnout publikování obsahu z důvodu nedostatečné vtipnosti, což je krajní forma vtipokracie překrývající se s cenzurokracií. A v případě porozumění či spíše nedorozumění si člověk vážně míněná slova může interpretovat vtipným způsobem třeba na základě tvaroslovné podobnosti s vulgárnějšími pojmy. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Ve vtipokracii se vtipálkům dostává uznání a vážní racionalisté jsou perzekuováni.” 

V souvislosti s jinohledy (tzn. neobvyklými způsoby pohledu) na humor doporučuji také článek „Humor jako důsledek evoluce?“. 

Novotvary 8 - nejen jazyktivista: 

V osmém dílu jsem představil slova: zachvilkař, kdysipak, idylkologie, fyzistém a jazyktivista. 

Hlavním pojmem dílu je jazyktivista. Tedy aktivista, který se vědomě snaží spoluovlivňovat podobu nějakého jazyka a to buď tvorbou různých změn, nebo konzervováním pravidel. Už samotné novotváření, tedy vytváření novotvarů čili nových slov, je určitý druh toho jazyktivismu, který usiluje o změny. Trefné novotvary rozšiřují možnosti toho, co můžeme říct zkráceným způsobem, což je v dnešním zrychlujícím se světě důležité. Navíc šíření novotvarů ovlivňuje to, jakých témat si lidé všímají. Je sice pravdou, že nejsnáze se šíří novotvary již vztažené k aktuálním centrům lidské pozornosti, ale když vlivný člověk použije novotvar, tak z něj může udělat nový trend. Mezi jazyktivisty patří i hnutí nazvané Kvíření jazyka českého (viz. též web Gender pro zelenáčixe), které se snaží přetvářet češtinu z maskulinní patriarchální genderově binární formy na vstřícnější i k ostatním genderům. Uvědomují si, že možnosti jazyka spoluformují naše myšlení, a když se v něm bude rozvíjet místo pro různé gendery, tak časem mohou být snáze respektovány. S tím mohou více či méně souviset i pokusy opouštět přechylování ženských příjmení koncovkou -ová, která je známkou toho, že ženy v naší kultuře kdysi byly chápány trochu jako nějaký majetek mužů. Třeba Nováková jako žena pana Nováka. Nejspíš až později vzrostl význam rozdílu v délce písmena A v koncovce -ová tak, aby dlouhé Á nebylo známkou jakéhosi vlastnění, ale rovnocenného vztahu, i když pro některé ještě ne dost rovnocenného. Mezi jazyktivisty mohou patřit i grammar nazi, kteří naopak usilují o konzervativní dodržování gramatiky. Opačnost však neznamená neslučitelnost, takže určitý jazyktivista může být třeba v jedné rovině konzervativní a v jiné progresivní, tedy pokrokový. Příkladem užití novotvaru ve větě může být: „Ten jazyktivista chce, abych v komunikaci s ním používal některé prvky jeho osobní gramatiky.“ 

Volněji souvislé informace o aktivismu ve vztahu k dadavědě jsou k dispozici zde. 

Novotvary 9 - nejen algocenzura: 

V devátém dílu jsem představil slova: dokočkolit, libokracie, všenemoc, odhledání a algocenzura. 

Hlavním pojmem dílu je algocenzura. Jedná se o algoritmizovanou cenzuru v elektronických médiích. Tedy zautomatizovaná cenzura probíhající bez potřeby lidského zásahu. Algocenzuru může platforma provádět dobrovolně, nebo může být nařízená státem a v těchto případech může být přísnější. V Číně algocenzura údajně bývá absolutní, resp. maže veškeré zmínky cenzurovaných témat, kdežto na Západě bývá algocenzura častěji skrytější na principu deformování vzájemného pořadí a poměru velikosti témat tak, aby u cenzurovaných témat byla nižší pravděpodobnost zobrazení, čímž se zvyšuje pravděpodobnost zobrazení necenzurovaných témat. Cenzurované se tak uživateli stává jehlou v kupě sena. Algocenzura může omezovat fake news, tedy falešné zprávy, ale nastavení, co je falešnou zprávou, provádí obvykle úzká skupina lidí, kterým to dává obří moc rozhodovat za ostatní, co je a není pravdou, což může být problematické. Proto odpůrci algocenzury doporučují podporovat rozvoj kritického myšlení. Do algocenzury úplně nepatří cenzurování člověkem opakovaně nahlášeného obsahu, jelikož rozpoznání cenzurovaného provádí lidé a algoritmus jen porovnává počet nahlášení s nastavenými hranicemi. Ukázkou použití může být věta: „Podle statistik to měsíc staré video YouTube nabídl jen deseti lidem, přestože má vysokou míru prokliknutí, takže jde o algocenzuru.“ 

S pojmem algocenzura souvisí novotvar cenzurokracie, o kterém píšu zde.

Novotvary 10 - nejen metasmysl: 

V desátém dílu jsem představil slova: protiúkol, kůropis, nitrohlaví, drsnomilý a metasmysl. 

Hlavním pojmem dílu je metasmysl. Nebo-li dostatečně široké pojetí smyslu na to, aby lidský život mohl dávat smysl víceméně nezávisle na jím zvolených rozhodnutích. Je to trochu jako skládání Rubikovy kostky, kde k jednomu cíli vede mnoho různých cest, mezi kterými si ve vzájemné interakci volíme. Rozhodnutí jednoho člověka více či méně upravuje, jak v životě pokračují ostatní. Čím obecnější pojetí smyslu života, tím spíše různá rozhodnutí mohou být v komplementaritě s takovým cílem, tedy neprotichůdná, i když z krátkodobého hlediska se protichůdně mohou jevit. A i cesta může, ale nemusí, být považována za cíl. 

Jedná se tedy o ostré vymezení vůči reduktivnímu názoru, že lidský život nemá smysl, natož smysl překračující jedince. Ten názor absurdnosti života získal na síle hlavně vlivem druhé světové války, kdy mnoho lidí umíralo z krátkodobého hlediska dost absurdním způsobem. Ale z dlouhodobého hlediska to vyvrátilo některé civilizační omyly, například bezmeznou víru v prospěšnost vědy. Takže přes všechny hrůzy jsme z toho dokázali vytěžit hodnotná poučení, na kterých dosud funguje současná společnost. Tím přiznáváme nebagatelizovatelný smysl i těm, kteří tehdy tak drsně zahynuli. Souběžně však i věda dál mění naše životy. 

Vše je propojené a minimálně v makrosvětě, kde žijeme, přírodní zákony nezaokrouhlují, takže každý člověk nějak ovlivňuje v důsledku vše další. A naše neschopnost detekovat smysl malých zdánlivě bezvýznamných drobností je dobře vidět v případě, kdy umělá inteligence dokáže z lidského oka rozpoznat nejrůznější tělesné choroby podle tak malých detailů, které samotný člověk není schopen postřehnout, natož smysluplně interpretovat. Takže lidská neschopnost vidět v něčem odpovídající smysl není zárukou absurdnosti. 

Z pohledu krátkého života jednotlivců se zdá, že pokud by veškerý život měl mít nějaký smysl, ke kterému veškeré i zdánlivě protichůdné dění stabilně směřuje, tak by se ten smysl musel hýbat. Ale co když je to naopak? Co když je ten smysl z hlediska celého časoprostoru na stejném či víceméně stejném místě a my jsme ti, kdo se vůči němu hýbou? Někdo by mohl namítat, že ve chvílích, kdy bychom se tomu smyslu vzdalovali, tak by náš život ztrácel smysl a že jeden antidůkaz stačí na vyvrácení hypotézy metasmyslu. Ale co když je život jako průchod bludištěm možností? Někdy musíme jít klikatě a dočasně se vzdalovat, protože k cíli nevede rovná cesta. A co když někdo zemře cestou směrem od smyslu ve slepé uličce? Pak přeživší mohou snáze vidět, že šlo o slepou uličku a pokračovat v cestě za smyslem všeho. Takže smyslem životních ztroskotanců je vyznačovat ostatním slepé uličky. Jen nikdo nikdy předem s úplnou jistotou neví, zda a z kterých hledisek bude spíše tím ztroskotancem, nebo tím, kdo život přímo posunul směrem naplňování jeho hypotetického smyslu. Ať jste bezdomovec, nebo laureát Nobelovy ceny, máte své nedílné místo ve skládačce metasmyslu, pokud existuje. 

Příkladem užití novotvaru může být výrok: „Pokud je tento vesmír evolučním výpočtem něčeho, tak jde o metasmysl a náš život má smysl, i když se válíme ožralí ve škarpě.“ 

Další souvislé informace lze hledat třeba u pojmu neurodějiny koncem tohoto nebo tohoto článku. Případně pod štítkem smysl života nebo evoluční výpočet.

Novotvary 11 - nejen číslokracie: 

V jedenáctém dílu jsem představil slova: elektroběžka, knihra, putokniha, čísloběh a číslokracie. 

Hlavním pojmem dílu je číslokracie. Nebo-li stav, kdy je určité lidské rozhodování podřízeno nějaké proměnlivé číselné hodnotě podle předem stanovených pravidel. Číslokracie může být důsledek snah o relativně předvídatelná pravidla, o vědecky řízenou společnost či o minimalizaci budoucí netransparentní manipulace nějakých společensky klíčových rozhodnutí. Výchozí podoba a nastavení číslokracie je však vždy více či méně ovlivněno nějakými lidskými rozhodnutími, která mohou přetrvávat například v podobě zautomatizovaného kompromisu vícero expertů. Vliv člověka na číslokracii lze snižovat zvyšováním zapojení umělé inteligence, která by třeba evolučně upravovala výpočet rozhodující hodnoty, nebo dokonce i pravidla z různých hodnot vyplývající. Zavádění takové uměligence (umělá inteligance) by však mohlo být případ od případu více či méně sporné. I bez zapojení uměligence ale může být rizikem, když se lidé nevědomě zavážou k dodržování takové číslokracie, jejíž hodnota by se v budoucnu vychýlila mimo rámec jejich původní očekávání a nutila by lidi k něčemu, co by si nepřáli, nebo dokonce považovali za převážně škodlivé z pohledu mnohohlediska. Ukázkou použití může být tvrzení: „Dokola čumíme na čísla, která rozhodují o našich životech. A tím nám číslokracie odebírá něco z původní přirozenosti a nahrazuje to matematickou abstrakcí.“ 

Novotvary 12 - nejen krasovíra: 

V dvanáctém dílu jsem představil slova: ekodělec, šnorchlárium, bublikruh, vodohlaví, světotělo a krasovíra. 

Hlavním pojmem dílu je krasovíra. Tedy víra, že co je krásné, je nejspíš pravdivé, reálně existující. Krásným je zde myšleno obzvláště to, co je příznivé pro harmonický lidský život, ale může to odpovídat i subjektivnímu vkusu jedince. Tomu, kdo je však opravdu schopen přemýšlet, by mělo být jasné, že krasovíra se může projevit celkem paradoxně vzhledem k tomu, že rozhodně ne všechny jevy jsou příznivé pro lidský život. Paradoxně se může ukázat i při víře v kýč, který je právě krásnější než realita a tedy vůči rádoby zobrazované skutečnosti nepravdivý. Na druhou stranu však ani nelze říct, že vše reálně existujícího by muselo být ošklivé a zcela nepříznivé, takže povaha reality se z lidského hlediska pohybuje mezi protipóly jakési přízně a nepřízně či krásy a ošklivosti a to v různých rovinách různě. Někdy je pro nás pravda zkrátka hezká, jindy ne. Je tedy potřeba nejprve poznávat pravdu a až pak se zamýšlet, jak a nakolik je či není pro nás příznivá. Takže krasovíra tento logický postup převrací vzhůru nohama a ve své přebujelé podobě se stává zdrojem rozvoje krásných nesmyslů a tedy i snadným terčem kritiky ze strany skeptiků. Když si však uvědomíme, že krasovíra je druh antiskepse a antiskepse má být v rovnováze se skepsí, tak rozumem zkrocená krasovíra může v rámci přemýšlení začít dávat smysl. Může sloužit třeba k hledání možností zlepšení světa z našeho pohledu, když nejprve hledáme fiktivní pohled, ze kterého by se nám svět ukázal krásnějším, načež můžeme mylný předpoklad opustit a přemýšlet, jak bychom takovou krásu mohli realizovat. Krasovíra se však může vztahovat i k, pouhým člověkem nezměnitelné, hypotetické metafyzice. V takových případech svým nositelům poskytuje životní útěchu, tedy pocit nevyvratitelné smysluplnosti života, ale i riziko utrpení v případě ztráty krasovíry vlivem přemýšlení. Pak se člověku může stát útěchou představa, že pokud je svět absurdní, tak ani nemá smysl se s tím trápit. A nebo může uvažovat o různých typech rovnováhy jako například možný nepoznatelný metasmysl, o kterém jsem hovořil v desátém dílu této série videí. Ukázkou použití novotvaru z konce tohoto videa může být třeba rada: „Krasovíru si člověk třeba pro potěšení může dočasně do určitých mezí dovolit tehdy, kdy by nepravdivost určité krásy nevedla k vážnějším problémům.“ 

Volněji souvislé informace lze hledat pod štítkem epistemologie či věda.

Videa neurodějiny, antiskepse, novotvary, cenzurokracie, dadavěda, sebereplikace, ...

Podobně jako v březnovém článku, i tentokrát bych rád představil nějaká novější rychlovidea všeho druhu. Celkově jich je na druhém kanálu už 32, takže zhruba za dva měsíce už by tam mohlo být víc videí než na prvním kanálu (pokud započítám i ta videa, která se momentálně nezobrazují). A i z prvního kanálu zde zmíním dvě nová videa. 

Obzvláště bych zde rád představil první tématickou sérii rychlovideí, která je zaměřená na mé novotvary čili nová slova. Začátkem se obvykle snažím říct nějakou souvislou zajímavou informaci stranou, následně postupně představím pět novotvarů a ke každému uvádím definici a příklad. Postupně jsem také dospěl k tomu, že jako poslední novotvar se snažím prezentovat takový, u kterého mohu definici vhodně rozšířit. 

V tomto článku se však dostanu i k jiným tématům, než jsou novotvary. Některá rychlovidea jen zmíním, u jiných se rozepíšu víc. Třeba o tom, jak může souviset vývoj nastavení neuronové sítě s vývojem historie, o dadavědě či o možnostech dynamické rovnováhy v teorii her.

1) Novotvary 1:  

V prvním dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: domafest, divnocit, koronokracie, beztelevizák a předkritika.

2) Novotvary 2:  

V druhém dílu jsem se dostal k těmto neologismům: živopis, celočočky, vtiposcifárna, samoauto a sebekanibal.

3) Novotvary 3:  

V třetím dílu jsem prezentoval tyto novotvary: zámkorost, soběstatkář, pštrosojízda, pohrávadlo a neurospiknutí.

Hlavním pojmem tohoto videa je neurospiknutí. Když budu citovat, tak jde o spekulativní fázi evoluce, kdy v organismu či superorganismu začíná přebírat moc určitý druh buněk nebo jedinců pomocí utváření sítě vlivu, ve které se postupně utváří centra. Dnes jsem k tomuto pojmu z hlediska mozku však rezervovanější, jelikož si uvědomuji, že bolest je obdobou lidového veta, což je druh přímé demokracie, která je s mozkem v komplementaritě. Ukázkou použití může být věta: „Jedno procento nejbohatších lidí světa může být rostoucím zárodkem dalšího neurospiknutí.“

4) Novotvary 4: 

Ve čtvrtém dílu jsem představil následující neologismy: kdybycit, eufemština, diplošpion, hipstádo a cenzurokracie.

Z nich jsem se zaměřil především na cenzurokracii. Když budu citovat, tak jde o pojmenování nadvlády cenzury nad informačními toky. Tedy vliv na lidi a programy skrze osekávání informací předávanými hromadnými sdělovacími prostředky, přičemž důvody omezení mohou být různé. Nejen záměrné potírání určitých názorů jako především za minulého režimu, ale třeba i nadměrné zkracování komplexních informací z důvodu, že většina lidí by si jinak nenašla čas přečíst promyšlenější verzi, čímž se k moci dostává minimalismus. Cenzurokracie může být dále umožňována třeba nedostatkem času schválit všechny vstupy média, čímž se k moci nad zveřejněním informací částečně dostává náhoda. A v neposlední řadě cenzurokracie zahrnuje marketingové smýšlení nakladatelů, kteří se snaží vydávat jen ty publikace, u kterých předpokládají relativně velkou a dostatečně bohatou čtenářskou základnu. Přičemž rozdíl oproti nadvládě ideologie je v tom, že nakladatel může prodávat i knihy, se kterými nesouhlasí, pokud očekává, že z toho bude mít relativně vysoký zisk, který se tím dostává k moci nad relevancí informací. Ukázkou použití tohoto novotvaru může být věta: „V cenzurokracii pošleš do média třeba deset textů a ono zveřejní jeden, když máš štěstí.”

5) Novotvary 5: 

V pátém a zatím posledním dílu jsem prezentoval těchto pět novotvarů: knihorost, logikalit, covidcína, hovnodárce a antiskepse. 

Hlavním pojmem tohoto videa je antiskepse. Když budu citovat, tak jde o protiklad skepse, respektive jde o hledání, jak by mohlo dávat smysl to, co se nám zdá nesmyslné, obvykle na první pohled. Případně jak by mohlo být pravdivé to, co se nám zdá nepravdivé, nebo třeba, jak by mohlo být hodnotné něco, co se nám zdá nehodnotné a podobně. Antiskepse je tedy pro přemýšlení stejně důležitá jako skepse a společně mají utvářet dvourozměrně protikladný cyklus pro vyvažování naší přirozené tendence nevěřit své nevíře a věřit své víře, přičemž tato tendence sama o sobě není přemýšlením, jelikož bez antiskepse ke své nevíře a skepse ke své víře neumožňuje změnu názoru. Je však potřeba upozornit, že cyklus skepse a antiskepse se může zvrhnout v bludný kruh, pokud člověk nenajde či ztratí dostatek důkazů pro jednu ze zvažovaných variant. Jinými slovy reflexe může převážit přirozené tendence myšlení, přičemž mezi myšlením a přemýšlením je rozdíl v možnostech změny názorů, i když v běžné řeči často zaniká. Antiskepse je prevencí předkritiky viz. první díl této série, ale je potřeba varovat, že antiskepse může v cizím výroku najít smysl, který do něj autor nevložil, což může mít negativní důsledky v podobě nedorozumění a pozitivní v podobě zkvalitňování názorů. Antiskepse je také důležitou podmínkou kreativity, jelikož umožňuje hledat nový smysl v nesmyslech a tím figuruje i v dadavědě. Ukázkou použití může být věta: „Bez antiskepse by mi nikdy nedošlo, že náš učitel říkal pravdu, i když jsme mu jako mladí nevěřili.” 

6) Ukázka povídky Věkomysl: 

Ukázka začátku humorné sci-fi povídky Věkomysl z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie.

7) Dadavěda stručnojasně: 

Pokus o základní vysvětlení, co to zhruba znamená pojem dadavěda, který jinak zpřesňuji mj. v článku Vymezení dadavědy. 

Přepis videa: 

Dadavěda je kříženec vědy, umění a filosofie. 

Dadavěda chce tvořit díla, která budou sloužit jako inspirace vědy a filosofie. 

Dadavěda může říkat i nesmysly, pokud tím může přispívat k rozvoji přemýšlení ostatních. 

Dadavěda se od pseudovědy liší tím, že své výmysly neoznačuje za nutně pravdivé. 

Dadavěda sama přiznává, že může říkat i blbosti. 

Dadavědě nevěřte bezmezně, ale přesto v ní zkoušejte najít zrnka nové zajímavé pravdy. 

Dadavědec je člověk, který tvoří dadavědecká díla a může dadavědu používat i v komunikaci s ostatními lidmi. 

Dadavědec je romantický blázen, který miluje laboratoře a přírodní vědy. 

Dadavědcem v pravém slova smyslu nemůže být každý. 

Dadavědec má minimálně základní znalosti umění, filosofie a vědy. 

Dadavědec provokuje tak, aby vědci a filosofové zkoušeli přemýšlet i jinak než se naučili, aby mohli snáze objevit něco nového. 

Dadavědec může tvořit třeba absurdní kombinace odborných pojmů, aby v tom lidé mohli hledat něco nového, co by dávalo až překvapivý smysl. 

Dadavědec může tvořit asambláže (tedy trojrozměrné koláže) z laboratorního vybavení, aby nutil k zamyšlení třeba nad možnostmi inovativního seskupení laboratorního vybavení. 

Dadavědec si může losovat náhodné odborné pojmy a přemýšlet, jaké by mezi nimi mohli být souvislosti. 

Dadavědec může psát dadavědecké básně, kde mohou být výroky jako například, že Golem z živých jílů má Cotardův syndrom, do svaté knihy AbioGenesis uhodil hrom. Determinismus má Cotardův syndrom, kauzalita není vesmírný palyndrom. 

Dadavědec může pořádat různé akce na podporu mezioborové spolupráce vědy, umění a filosofie. 

Dadavědec může tvořit svá vlastní nová slova čili novotvary a to nejlépe s odborným nádechem. 

Dadavědec může kreslit ilustrace dosud dostatečně neilustrovaných odborných pojmů nebo může kombinovat ilustrace různých odborných pojmů do složitějších konstrukcí. 

Dadavědec si může psát s člověkem z druhé strany světa o fiktivním filosofickém konceptu. 

Dadavědec může psát sci-fi povídky, kde je přemýšlení důležitější než ostatní děj. 

A v neposlední řadě dadavědec může tvořit podobná videa jako je právě toto. 

8) Puncofál: 

Ukázka popisu puncofála bažinného, tj. fiktivního živočišného druhu z humorné sci-fi knihy Wesmírný omyl, kterou jsem dopsal během studia střední školy. 

9) Rapující koronavirus: 

Pokus vytvořit černo-humornou koronavirovou parodii (na populární videoklip Mishovy šílenosti - Už jsem tady rok!), která by upoutala pozornost na můj druhý kanál. YouTube však toto video téměř nikomu nezobrazoval, takže většina zhlédnutí vznikla sdílením přes facebook. Jinak je zajímavé, jak pandemie může pozměnit chápání něčeho, co vzniklo už před ní.

10) Přírodní úkaz: 

Trochu nezvyklý pohled na přírodu.

11) Animovaný pixel art v celulárním automatu: 

Relativně jednoduchá animace jakoby z pixelů založená na von Neumanově cululárním automatu, což je výpočetní model, kde jednotlivá políčka mění svůj stav podle stavu okolních políček na základě jednoduchých principů, čímž mohou vznikat složitější emergentní struktury. 

Prostý trailer: ZDE

12) Animovaná Vogonská poezie: 

Animované video pro všechny fanoušky Stopařova průvodce Galaxií, kteří občas rádi vogoní. 

Hlavní zdroj virálního sdílení: ZDE

Záloha zmínky na towelday.org: ZDE

13) Náhodné citáty z odborných knih: 

Toto video je složené z deseti náhodných citátů z různých odborných knih vybraných z mé knihovny a každý se může zamýšlet nad jejich možnými souvislostmi. Přestože dadavěda a dadaismus jsou dvě různé množiny, které se překrývají jen částečně, tak v tomto videu dochází k zajímavému prolnutí v rovině metod (nikoliv však záměrů). Doufám, že při sledování alespoň na chvíli zažijete podobné překvapení z objevování alespoň částečně a relativně nových poznatků, jaké jsem zažíval při tvorbě tohoto videa. 

Jednoduchá upoutávka na toto video: ZDE

14) Animovaný fraktál k dadavědě: 

Na první pohled relativně obyčejný fraktál, který se navíc hýbe, ale ve skutečnosti jde o vizualizaci vytvořenou pro konkrétní silně dadavědecký text, který bych rád zkompletoval do videa na první kanál. Spolu s textem toto video získá úplně nové rozměry...

15) Sebereplikace v celulárním automatu: 

Přestože se nám dosud nepodařilo vyvinout fyzické sebereplikující se stroje, tak už v minulém století se podařilo vymyslet třeba von Neumannův celulární automat, kde na základě relativně jednoduchých pravidel umíme vytvořit různé emergentně sebereplikující se struktury jako třeba právě ta zobrazená v tomto videu.

Souvislá diskuze, která vedla ke vzniku tohoto videa: ZDE

16) Neurodějiny: 

Na tomto videu je zachycený vývoj vizualizace nastavení malé vícevrstvé neuronové sítě. Důležitější je z mého hlediska však popis, který je pod videem a lze ho zapnout i jako titulky. 

Píšu tam, že někteří filosofové se domnívají, že když je historie plná nečekaných změn různými směry, tak celý vývoj nemá žádný smysl, ke kterému by směřoval. Když se však podíváme na to, jak zdánlivě chaoticky se dokážou vyvíjet některé neuronové sítě, přestože mají jasný cíl, ke kterému klikatě směřují, tak by nám mělo dojít, že názor těch filosofů nemůže být tak jednoznačný, jak se to zdálo na vrcholu postmoderny. Navíc bychom si měli uvědomit, že atomy fungují podobně jako perceptrony, ze kterých jsou umělé neuronové sítě složeny (a podobně z nich složení lidé ve společnosti), takže to historické přirovnání je na místě a chaotičnost dějin tedy může být iluze procesu jakýchsi neurodějin tak složitých, že se nám to nedaří pochopit podobně jako jeden neuron těžko pochopí celý mozek, ve kterém se nachází.

17) Dynamická rovnováha v teorii her: 

Záznam z logické hry Hexxagon, kde jsem umělou inteligenci (červeného hráče) dotlačil do stavu dynamické rovnováhy, kde oba hráči ve snaze vyhrát opakují stejné kroky pořád dokola bez možnosti dokončení hry, kdybych tento cyklus nepřerušil remízou. Tento dynamický stav je jen o jedno políčko vzdálená Nashově rovnováze, ale také má svá zajímavá specifika. 

Z popisu videa: 

Teorie her není můj obor, ale domnívám se, že nebudu vedle, když napíšu, že kdyby se v čase té dlouhé (jemně vychýlené) dynamické rovnováhy (zaznamenané na videu) jedno nedosažitelně obklíčené zelené pole vyměnilo za červené, tak nastane Nashova rovnováha. 

I tak však považuji za úspěch, že se mi podařilo dotlačit umělou inteligenci (červeného hráče) do stavu, kdy v logické hře Hexxagon před pomyslným koncem vznikla dynamická rovnováha, která by neměla konec, kdybych po zhruba minutě neukončil opakování kroků obou hráčů remízou. Kdybych svou roli přenechal umělé inteligenci, která by byla nastavená neakceptovat krok vedoucí k pravděpodobné remíze (tzn. nevýhra obou hráčů), tak snaha obou stran nezměnit strategii by vedla k nekonečnému opakování. 

I když Nashova rovnováha by nastala tehdy, kdyby nějaký "herní démon" přepsal jedno zelené pole na červené, tak stále se jedná o dynamickou rovnováhu a pozoruhodný stav, resp. proces v podobě série zacyklených stavů podobně jako mj. ve fyzikálním časovém krystalu (tzn. časově periodický krystal). 

Ve stavu před každým mým tahem byl počet obsazených políček vyrovnaný: 20 zelených a 20 červených. Ve stavu před každým tahem soupeře byl počet obsazených políček vyšší na mé straně: 22 zelených a 18 červených. Kdyby protihráč časem ustoupil víceméně stejným způsobem jako nakonec já, tak místo remízy (v případě mého ustoupení) bych vyhrál s 23 zelenými políčky oproti 19 červeným. To byl důvod, proč protihráč odmítal ukončit dynamickou rovnováhu. Pominu-li primární důvod natočit dynamickou rovnováhu v logické hře, tak můj důvod neukončit dynamickou rovnováhu bylo neumožnit remízu, takže ve srovnání důvodů jsem v podstatě vyhrál a nešlo tedy o čistou Nashovu rovnováhu, i když nikdo z obou hráčů neměl možnost porazit toho druhého z hlediska konečného výsledku. 

Kdybych však hrál o špetku hůře, tak by myslím vznikla pravá Nashova rovnováha, jelikož před každým mým tahem bych měl 19 zelených políček a protihráč 21 červených a před každým jeho tahem bych naopak měl 21 zelených políček a on 19 červených. Mé ustoupení by vedlo ke konečnému stavu 22 červených políček a 20 zelených a ustoupení protihráče by vedlo ke konečnému stavu 20 červených políček a 22 zelených, resp. ten, kdo by ustoupil, by prohrál, a kdyby neustoupil nikdo, tak se hra bude do nekonečna opakovat v čisté dynamické rovnováze. 

Asociomet 4: život, citáty, vogonění, novotvary, kniha o vědomí, Postmoderno, pluralita, neurodějiny

 V minulosti už jsem publikoval tři články (1., 2. a 3.), které jsem označil jako Asociomety a jde o texty, které jsem napsal bez předem jasného průběhu tak, jak mě to asociativně zrovna napadalo a s důrazem na odbočování, aby se ke slovu dostalo mnoho různých témat. Pro autora to může být dobrodružnější, než psát na předem známé téma, jelikož může zažívat podobné překvapení jako čtenář knihy, kterou dosud nezná. 

V tomto článku bych se tedy chtěl pokusit o další Asociomet, i když mám předem trochu omezenější představu v tom, že bych rád naznačil některá z témat, kterým jsem se v poslední době věnoval a doufám, že se časem dostanu k jejich rozepsání a publikování. Zatím si však nejsem úplně jistý, které z témat sem vyberu a kolik jim věnuji času, takže to z mého pohledu zas tak předurčené není. 

Jako odrazový můstek si zde mohu položit otázku: Proč zrovna teď píšu další Asociomet? Odpověď se skládá ze dvou hlavních částí. Za prvé od konce roku 2016, resp. od založení této verze mého webu, jsem si zvykl téměř každý měsíc publikovat v průměru jeden článek a tento stav mi celkem vyhovuje, takže se ho snažím udržovat. A za druhé se poslední dobou snažím zaměřovat na tvorbu rychlovideí a dopisování mé třetí knihy, takže z tohoto hlediska považuji za vhodné k napsání volit takové články, které mohou být relativně rychle hotové bez hlubokého ponořování do rozmanitých možností nějaké ucelenější spekulace zapletené do mnoha různých souvislostí. 

I když stejně občas něco takového vykvasí jako v případě minulého článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, který vznikl z facebookové reakce na rychlovideo Metcalfův les a ještě mi zbylo dost rozpracovaného textu, aby na jeho základě mohl vzniknout další souvislý článek, pokud ho přestanu příležitostně rozepisovat. 

Pominu-li v zájmu zkratkovitosti vybroušenější argumentaci, tak jeho základní a provokativní myšlenkou by mělo být, že život (ve smyslu organismů) je víceméně sociální konstrukt, kterým se snažíme stanovit jasnější hranici mezi jevy, které jsou vzájemně tak různě promíchané, že tam v praxi žádná jednoznačná hranice není a dochází k paradoxu hromady. V souvislosti s tím mohu odkázat mj. na teorii živých jílů, kterou jsem zmínil v článku „Existuje bůh?“ a znejisťuje definování života pouhou evolucí na mikroskopické úrovni. 

A z mé druhé knihy mohu odkázat na citát „Říct, že auto není živé, je podobné, jako říct, že enzym není živý.“, který znejišťuje definování zase na makroskopické úrovni, jelikož je zvykem auta chápat jako neživé a enzymy jako živé (přesněji nedílnou součást živého), ale na druhou stranu je faktem, že samotný protein není schopen sebereplikace (i priony k tomu potřebují sofistikované prostředí živého organismu), je to nástroj podobně jako auto a to dnes nedílně figuruje v rámci vznikajícího sociálního superorganismu, takže je to vlastně od samého začátku také součást života, i když v mnohém odlišná od toho, co se běžně zkoumá v biologii. 

A když už jsem zmínil ten citát o autu a enzymu, tak mohu říct, že se jedná o jeden z mých citátů, který se nachází na stránce citaty.net a budu velmi rád, pokud si je projdete a těm podle sebe nejlepším dáte srdíčko, aby se víceméně demokraticky ukazovalo, které z nich jsou obecněji nejlepší. Z tohoto důvodu také doporučuji, že pokud už několika citátům dáte srdíčko a zpětně se vám nějaký už nebude zdát tak dobrý, tak mu ho odeberte. 

U narůstajících obsahů s možností seřadit podle nejoblíbenějších totiž obvykle dochází k jevu, že čím víc je obsahu, tím stejně kvalitní obsah má nižší šanci dostat se výše, jelikož je snáze přehlédnut. Když je „oblíbenost“ založená na počtu zobrazení (jako např. u videí na YouTube), tak to těžko dodatečně změnit, ale když ta možnost existuje a je využívána, tak mnohem lépe může fungovat inteligence rojení, kterou jsem poněkud neobvyklým způsobem zmiňoval v článku „Humor jako důsledek evoluce?“, kde jsem zmiňoval mj. knihu Stopařův průvodce Galaxií.

Z ní pochází např. takzvaná vogonská poezie, ke které jsem relativně nedávno vytvořil animovanou ilustrovanou verzi, která se na facebooku stala hitem během ručníkového dne a zmínka o mém videu se objevila i na oficiální stránce towelday.org (archivní verze stránky zde). Kdyby mi v roce 2015 nekonkurovala Mezinárodní vesmírná stanice, tak se tam mé tehdejší Stopařské video také pravděpobně objevilo. 

K letošnímu ručníkovému dni jsem také protlačil, aby na Češtině 2.0 byly publikovány novotvary ručníkový den, vogonit, čtyřicetdvojkař a depkobot, přičemž tři poslední pojmy jsou z mé hlavy. A když už je řeč o Češtině 2.0, tak bych také rád zmínil, že od konce května tam patřím k deseti nejčastějším přispěvatelů nových slov (záloha zde), což trochu komentuji ve čtvrtém dílu série videí o mých novotvarech a možná to rozepíšu i v případném dalším článku o novotvarech, takže zde to nebudu více komentovat. 

Část z mých nejzajímavějších novotvarů jsem se také pokusil začlenit do mé stále vznikající další knihy, která bude založená na filosofické/ sci-fi/ dadavědecké povídce Keška Obydlí vědomí z roku 2019 a jde o velkou prioritu. Mezi jedna z hlavních témat knihy patří okraj společnosti a fenomén vědomí, ale proces vzniku zatím není v takové fázi, abych se cítil sdělovat víc konkrétnějších informací. Jakmile se však bude dozrávání chýlit ke konci, tak mám v plánu postupně vypouštět spoustu různých souvislostí a ve Filosofickém kroužku na facebooku chci dát nezávazně hlasovat o názvu knihy, přičemž už jsem asi několik stovek mých návrhů pracně zúžil na 35 variant (jednu z nich navrhl(a) Singularis v návaznosti na pojem z povídky). 

Termín dokončení knihy se těžko odhaduje, jelikož mě neustále napadají další vylepšení a musím se krotit, abych si nacházel čas skládat je dohromady, tak doufejme, že to zvládnu a nepřeroste mi to přes hlavu jako třeba dystopické dílo s pracovním názvem Postmoderno, které je založené na mém citátu: „Národní způsoby myšlení jsou nově nahrazovaný subkulturními.“

Tuto myšlenku jsem rozpitval do takové hloubky, až se z povídky stala spíše rozpracovaná spekulativní esej o nezvyklých možnostech relativně blízké budoucnosti, u které snaha o dokončení vedla k pomyslnému otevírání krabic, ve kterých se nacházeli další krabice, ve kterých se nacházeli další krabice...

V případě povídky Keška Obydlí vědomí však nehrozí scénář Postmoderna, jelikož výchozí povídka je hotová a na této kostře se postupně zachytávají různé výběry z úžasných myšlenek, přičemž se celkem úspěšně snažím udržovat dopsanou podobu, takže hypoteticky může být kniha kdykoliv relativně snadno připravitelná na publikování, pokud se rozhodnu nezačleňovat další zpřesnění a použiji aktuálně poslední z ucelených verzí. Hlavním „problémem“ dopsání je tedy přesvědčit sám sebe, abych to už nevylepšoval, ale momentálně mi to psaní ještě nepřipadá tak dlouhé, abych uvažoval o radikálním utnutí, ke kterému jsem více či méně přistoupil u mé první i druhé knihy. 

Nemělo by také moc hrozit, že by knihu vytlačila z mých hlavních priorit nějaká aktuálně silnější priorita, jelikož jsem ji vybíral tak dlouho, pečlivě a dotáhl do tak pokročilé fáze, že se mi to zdá nepravděpodobné. Koncem roku 2020 sice trochu konkurovala představa, že bych vznikající sérii článků „Politické uspořádání buněk lidského těla“ převedl na knihu (což by vyžadovalo mj. velké přepsání prvního článku), ale teď mám jasno, že má další kniha by měla být založená na povídce Keška Obydlí vědomí a biologická kniha musí počkat. 

Určité štěstí je, že téměř jakákoliv tvorba, která by mohla konkurovat mé chystané knize, do ní může být alespoň částečně začleněna díky jejímu širokému rozpětí podtémat, což omezuje mé váhání, čemu věnovat volný čas. Vypadá to tedy, že abych byl schopen dopsat knihu, tak musí být potencionálně víceméně o všem, jelikož podobně to bylo i u dopisování předchozích knih a co momentálně pamatuji, tak žádný z mých monotématičtějších projektů zatím nevyrostl do nějaké převratné velikosti, jelikož mě obvykle nakonec víc přitahovala mnohost v nějakém jiném projektu (to však neznamená, že by můj největší z monotématičtějších projektů byl relativně malý). 

Kdysi jsem třeba alespoň chvíli váhal mezi dopsáním Postmoderna a napsáním povídky Keška Obydlí vědomí a nakonec jsem to udělal tak, že jsem na bezdomovce z Kešky celkem elegantně narouboval mikrostát, abych alespoň částečně naznačil něco z Postmoderna. 

Podobně nedávno kniha vcucla mou myšlenku neurodějin dříve, než jsem k ní dokončil dabované video. Nakonec jsem k automatickému publikování připravil zatím jen torzo bez hlasu a vysvětlení myšlenky bude v popisu videa. V podstatě jde o to, že někteří filosofové označují dějiny za bezcílné nepředvídatelné směřování, které prý nemůže mít smysl, ale já si už před lety studováním vícevrstvých neuronových sítí všiml, že vývoj jejich nastavení může také probíhat dost divoce a zdánlivě bez cíle, i když jim člověk zadal z našeho pohledu celkem jasný cíl. Takže nesmyslnost dějin nepovažuji za tak jednoznačnou, jelikož lze spekulovat o možnosti jakýchsi neurodějin, resp. že by chaos dějin mohl být jen zdánlivý, přičemž neuron nemusí být ani schopen dostatečně pochopit neuronovou síť, ve které se nachází, resp. žádný člověk dnes není schopen plně pochopit vznikající sociální superorganismus (natož v kontextu celého evolučního výpočtu), ale to neznamená, že by musel být nutně absurdní. 

Sice může probíhat proudění myšlenek i v opačném směru, resp. z knihy do jiných děl, ale to jsou momentálně rychloprojekty, resp. projekty, které mohou být relativně rychle dokončeny jako třeba právě tento článek. Podobně tomu je i u demo video fraktálové animace, které vzniklo jako jedna z vizualizací k silně dadavědeckému textu, u kterého jsem se dost inspiroval metafyzickými spekulacemi koncem mé knihy. Až si najdu čas, tak bych ty vizualizace rád propojil, přidal text a publikoval to na hlavním kanálu (i když původně to mělo být rychlovideo). Z mého pohledu se sice jedná o spoiler, ale je formulovaný tak absurdním způsobem, že to podle mě většina lidí prokoukne, až když se to v knize explicitně objeví v racionálnější formě (a část lidí to neprokoukne ani po přečtení). 

Nevím však, kdy to dokončím, jelikož rychloprojekty je alespoň občas potřeba odkládat, aby si člověk nacházel čas na velké projekty jako jsou sofistikované knihy. Je tedy možné, že dříve či později omezím průměrný čas věnovaný na vytvoření jednoho rychlovidea, i když už se to možná děje viz. třeba Vodní dataprojektor. 

A jak tak koukám, tak tento článek už je celkem dlouhý, takže ho zde ukončím a hurá zase k dokončování knihy s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí.