Toto je druhá část článku „Genderová ideologie? - 1. část“, kde jsem začal reagovat na slova určitého čtenáře, jenž tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Následně čtenář vyjmenovává různé jevy, které označuje za existující problémy spojené s trans komunitou a v této části článku se jim budeme věnovat.
Redefinování a (pseudo)věda?:
Jako první problém čtenář uvádí, že podle něj trans komunita používá „orwellovské zneužívání jazyka“ jako např. „redefinice zažitých pojmů“.
Zkusím tato tvrzení a souvislou skutečnost analyzovat a vyvodit nějaké důsledky. Když čtenář tvrdí, že se jedná o „orwellovské“ redefinování, tak tím v podstatě říká, že se jedná o redefinování, které je v rozporu s vědeckými poznatky, nepravdivé redefinování, v rozporu se skutečností.
Na druhé straně vědci (zejména filosofovědci) sami navrhují redefinování nebo změnu terminologie v případě zjištění, že pozorovaná skutečnost je v rozporu se strukturou našeho jazyka, s naším pojmovým aparátem. To znamená, že samotná redefinice ze své podstaty není pseudovědecká nebo vědecká a rozhoduje o tom až posouzení ve vztahu k vědeckým poznatkům o realitě.
Čtenářem označené příklady redefinování lze rozdělit na dvě kategorie. První kategorie se týká redefinování osobní identity. Druhá kategorie se týká redefinování mezilidských vztahů.
Než se posuneme dál, tak pro jistotu připomenu rozdíl mezi pohlavím a genderovou identitou.
Pohlavím zde budou myšleny především biologické pohlavní znaky determinované pohlavními chromozomy (případně tranzicí) jako např. penis a vagína (nebo vzácnější intersexuální alternativy nebo mezistavy těchto pohlavních znaků), které přirozeně zakládají odlišné role v pohlavním rozmnožování.
A genderová identita je zhruba to, jak pojmenováváme svou sebeidentifikaci, často ve vztahu kombinace našeho vrozeného a o silně naučeného vůči sociálním konstruktům jako mužnost, ženskost a nejen z nich odvozené nebinární identity. Přičemž mužnost bývá stereotypně spojována mj. s dominancí a ženskost bývá stereotypně spojována mj. se submisivitou.
Nejprve prozkoumáme tedy redefinování osobní identity a odrazíme se od názorů zastávaných před rozvojem transgenderových názorů, abychom mohli porovnávat. Co to znamená, když člověk, který se ztotožňuje s pohlavím přiznaným po narození (tzn. cisgender jedinec), tvrdí, že je třeba muž? Nebo žena?
Obvykle to má dvě roviny: jednak tím říká své pohlaví a jednak odkazuje na vlastnosti osobnosti, které z toho podle něj vyplývají. Souhrn dosavadního vědeckého pozorování však silně naznačuje, že naše osobnost, vč. genderové identifikace, zdaleka nemá jedinou příčinu. To konkrétněji znamená, že naše osobnost má komplementárně třeba jak biologické tak psychické příčiny.
Nemůžeme zpochybňovat třeba, že těhotenství ovlivňuje psychiku těhotného člověka (přičemž některé důsledky jsou lidem více společné a jiné méně často). Stejně tak ale nemůžeme zpochybňovat třeba, že výchova ovlivňuje, jak chápeme sami sebe (přičemž některé aspekty výchovy jsou rozšířenější než jiné). (Skutečností, že i nečlověčí mikroorganismy v lidském těle také mohou mít částečný vliv na osobnost člověka, tento výklad nebudu komplikovat, protože v případě vztahu pohlaví a genderu to obvykle není předmětem sporu.)
Za takových okolností je zavádějící tvrdit, že lidská osobnost má jen jednu příčinu, ať už biologickou nebo psychickou. Lidská osobnost je uložena jak v mikroskopické, tak makroskopické rovině těla a je utvářena jejich vzájemným působením. Konkrétní poměry vlivů jsou však složitější, částečně společné všem lidem a částečně u každého jinak.
Zkusme to ale prozkoumat trochu blíže. Ať už má člověk od narození mužské, ženské nebo intersexuální pohlaví, anebo v průběhu života nějakou měrou podstoupil tranzici, tak jeho pohlavní chromozomy vždy tvoří menšinu v jeho genomu, maximálně zhruba 6%.
Takže i když existují genetické spolu-příčiny osobnosti (jejíž je genderová identita součástí), tak většina z nich pravděpodobně není způsobena pohlavními chromozomy. A neexistují vědecké poznatky, které by kontraintuitivně dokládaly, že pohlavní chromozomy by měly radikálně intenzivnější důsledky než většina ostatních chromozomů. Je tedy potřeba uvědomit si, že produkty pohlavních chromosomů (a tím i jejich důsledky na vnější projevy našeho lidského těla) jsou regulovány skrze produkty autosomálních chromozomů (tj. nepohlavní většiny).
Jako konkrétnější příklad můžeme uvést třeba odlišné důsledky testosteronu v závislosti na molekulárním kontextu. Je sice pravda, že testosteron hraje poměrně důležitou roli ve výsledné míře agresivity (jejíž poměrně vysoká intenzita je stereotypně chápané jako projev mužnosti), ale zároveň jsou jeho důsledky značně omezeny mnoha jinými faktory vč. stresových hormonů jako např. kortizol, který vzniká působením enzymů, jejichž geny ("předlohy") jsou umístěny v různých autosomálních chromozomech (tj. nepohlavních), a proto je míra agresivity i produktem nepohlavních variabilních aspektů lidské DNA. Aby člověk mohl být nenuceně agresivní, tak hladina kortizolu musí být relativně nízká oproti hladině testosteronu. V odlišných případech poměrně vyvážené hladiny vedou spíše k uvážlivosti a nadměrná hladina kortizolu vede spíše k bojácnosti. Kortizol je však jen jedna z mnoha látek, která ovlivňuje dopady testosteronu a které vznikají působením enzymů, jejichž geny jsou roztroušeny na autosomálních chromozomech. Míra agresivity je tedy významně regulována nepohlavními aspekty.
Vraťme se však k obecnějšímu tvrzení, že pohlavní chromozomy pravděpodobně nemají radikálně intenzivnější důsledky než většina ostatních chromozomů.
Zde tedy poměrně jasně vidíme, že vyvozovat z geneticky determinovaného pohlaví něco o osobnosti člověka sice částečně funguje, ale spíše minimálně oproti ostatním rozmanitějším a vzájemně zkříženějším chromozomům, které však nemůžeme spojovat s představou pohlavní binarity (na rozdíl od chromozomů X a Y, protože se téměř nekříží). Naše osobnosti jsou tedy přirozeně (od přírody/ narození) rozmanitější než dualita mužství a ženství.
Jinak když se podíváme na celkový genom jednoho člověka, tak ve vztahu k ostatním lidem vidíme, že část variant genů mají všichni lidé, část variant genů má jen jeden člověk a mezi těmito krajními možnostmi koexistuje nespočet mezistupňů, kdy třeba část genů má sto tisíc lidí na Zeměkouli. Všichni lidé mají něco společného a něco rozdílného zároveň.
Pokud se posuneme z perspektivy molekulární biologie k neuroanatomii, tak se začíná ukazovat, že míra maskulinizace (zmužnění) mozku může být rozložena různě nerovnoměrně a nemusí být pevně vázána na přítomnost chromosomu Y, protože třeba i lidé s chromosomy XX mohou mít zmužněný mozek (a chovají se podle toho), pokud mají zvýšenou hladinu testosteronu.
V rámci neuroanatomie bylo třeba zjištěno, že homosexuálové mužského pohlaví mají v mozku struktury, které jsou typické pro heterosexuální lidi ženského pohlaví. V případě genderu zatím sice není dostatek dat, abychom si mohli být jistí, ale ta dosavadní data (která je možná získat jen posmrtně) zatím potvrzují, že lidé, kteří cítili nesoulad mezi svým genderem a pohlavím, měli v mozku struktury, které jsou charakteristické pro gender, kterým se cítili být a ne v závislosti na tom, jaké měli pohlavní orgány. Příčiny zatím nejsou úplně jasné, ale můžeme spekulovat, že roli zde nehrají jen receptory testosteronu (jejichž nepřítomnost nebo nefunkčnost může vést až k tomu, že člověk s chromozomy XY vypadá jako žena, protože bez nich není možná maskulinizace), ale i následné metabolické dráhy, které mohou být víc neuroanatomicky specifické.
Je také dobré uvědomit si, že u nemálo variabilních struktur mozku dosud nebyly objeveny parametry, které by korelovaly s binárním genderem nebo pohlavím, takže hypoteticky může jít o známky víc než dualistické rozmanitosti osobností.
Z psychologického hlediska si pak můžeme všímat, že třeba existuje řada lidí mužského pohlaví, kteří jsou poměrně submisivní (viz. např. slangový výraz "podpantofláci") a na druhou stranu existují lidé ženského pohlaví, kteří jsou poměrně dominantní (viz. např. radikální feministky). Existence těchto lidí je však v rozporu se stereotypem, že lidé mužského pohlaví jsou dominantní a lidé ženského pohlaví jsou submisivní, což rovněž snižuje váhu pokusů tvrdit, že osobnost vyplývá z pohlaví.
Než se podíváme na vliv vnějšího okolí, tak je potřeba uvědomit si, že lidská kultura je proměnlivější než lidský genofond, resp. kulturní evoluce je mnohonásobně rychlejší než ta biologická.
To znamená, že cokoliv na této úrovni poznáme, to se časem změní pravděpodobně rychleji než to, co poznáme o genetické úrovni člověka. (A i kdybychom někomu prostřednictvím genové terapie dokázali postupně kompletně předělat celý genom, tak si můžeme být poměrně jistí, že spolu s tím se ještě dynamičtěji budou vyvíjet jeho pocity a myšlenky.)
Obecně však z pohledu lidské psychologie platí, že v čím nižším věku a čím intenzivnější vjem v interakci s prostředím získáme, tím intenzivněji nás pravděpodobně ovlivňuje v průběhu následujícího života. A jelikož stereotypní fráze o pohlaví, jako např. "kluci nepláčou" nebo "holky si hrají s panenkami", slýcháme už v poměrně mladém věku, tak jsme jimi poměrně silně indoktrinováni.
Pokud tedy vliv jednoho páru pohlavních chromozomů na osobnost je menší než vliv ostatních dvaceti dvou chromozomů, přičemž maskulinizace mozku je variabilní a ne úplně pevně vázaná na chromozom Y a současně jsme silně indoktrinováni poněkud pseudovědeckým názorem, že naše pohlaví má radikální vliv na osobnost a je nám opakováno, jaký vliv má prý mít na osobnost, tak se ukazuje, že vyvozování osobnosti podle pohlaví je převážně pseudověda, které dosud spíše většina lidí má tendenci věřit jen proto, že tak byla vychovávána už od útlého věku.
Lidé mužského pohlaví dnes dosud bývají mužní a lidé ženského pohlaví dosud bývají zženštilí, protože zhruba z šesti procent genetických vlivů jsou k tomu tlačeni genomem, ze zhruba 94% jsou tlačeni k nepohlavně determinované rozmanitosti osobností, přičemž obojí dohromady je jen část vnitřní části vlivů a tou zbylou je zejména vliv okolního prostředí, kdy nám například ostatní lidé říkají, jak se máme v kterém stavu chovat. Konkrétně třeba stereotyp, že "muži" (ve smyslu lidé mužského pohlaví) mají být mužní a "ženy" (ve smyslu lidé ženského pohlaví) mají být zženštilé. To jsou tedy kolektivní vlivy, které regulují důsledky našeho individuálního genomu s jeho epigenetickým a tělesným aparátem.
Otázkou tedy logicky nemá být, jestli vůbec redefinovat pojmy zatížené genderovými stereotypy, ale jakým způsobem a jak moc redefinovat a kterou z částí pojmové struktury, aby se náš jazyk přiblížil skutečnosti, od které se objektivně odchyluje, když říkáme třeba, že "muži jsou mužní a "ženy jsou zženštilé", přičemž "muži" zde myslíme lidi mužského pohlaví a "ženami" lidi ženského pohlaví. A další otázkou je, nakolik máme být sami sebou a nakolik regulovaní okolní společností, přičemž odpověď je zde velkou měrou zrcadlem paradigmatu, v rámci kterého odpovídáme.
Pokud však preferujeme svobodu jednotlivce, tak bychom se měli snažit spoluutvářet společenské prostředí, kde budeme moci být sami sebou v souladu s rozmanitostí našich osobností a v nich obsažených (trans)genderových identit, resp. spoluutvářet prostředí, kde budeme moci podle naší individuální skutečnosti do hloubky měnit své sebenázory (poskládané původně z názorů ostatních), abychom nenosili společenskou masku, která by nám přirůstala natolik, že bychom se s ní mylně ztotožňovali navzdory své autenticitě.
Souběžně však potřebujeme tolerovat i lidi, kteří mají pocit, že jsou třeba už moc staří nebo prostě konzervativní na to, aby v zájmu své svobody reflektovali svou binární genderovou indoktrinaci. Tolerovat je však lze jen do té míry, do jaké oni sami tolerují transgender jedince. Transgender a cisgender lidé by se měli snažit žít v míru, dovolit pravdě vítězit a ne si vzájemně vnucovat svou sebeidentifikaci, když víme, že jsme všichni odlišní.
Jelikož je transgenderové hnutí zatím spíše menšinou, tak se trochu paradoxně (vůči osvobozování sebeidentifikace) potřebuje sdružovat, aby vytvářelo a šířilo názorovou shodu, která by následně měla být prosazována, pokud opravdu chceme nakonec víc svobody.
A jestliže se podaří rozvinout společnost založenou na svobodnější sebeidentifikaci, tak částečné směřování trans komunity od individualismu ke kolektivismu ztratí politickou nutnost a vydobyté svobody bude možné konzervovat prostřednictvím státních orgánů jaké kterákoliv ustanovená práva a svobody.
Ale přestože jsme různí, všichni jsme evolucí vznikli jako někdo, kdo má tendenci podílet se, svým vlastním specifickým způsobem, na udržování života, inteligence a vědomí ve vesmíru. Takže mezi naší (částečně celoživotní a částečně proměnlivou) jedinečností a tímto společným zájmem potřebujeme neustále hledat rovnováhu.
Pokud se tedy vrátíme ke čtenářově kritice, tak redefinování genderové identity apod. samo o sobě je potřeba a o tom, zda je pseudovědecké nebo vědecké rozhoduje až vztah k vědeckým poznatkům, které jsem zde nastínil. Zatím to však podle mě vypadá, že se nikomu na světě dosud nepodařilo úplně zcela přizpůsobit genderovou rovinu přirozeného jazyka vůči vědeckým poznatkům tak, aby přirozený jazyk zůstal lidmi použitelný. Důležité však je se o to snažit a ne tomu bránit. A lepší je alespoň částečné přiblížení místo ulpívání na odhalené pověře.
Druhá kategorie čtenářem kritozovaného údajného "redefinování" se týká redefinování mezilidských vztahů. Čtenář například tvrdí, že když lidé z trans komunity říkají „existence trans lidí“, tak tím prý ve skutečnosti myslí „dominanci trans lidí“. Nebo že když říkají „životy trans lidí“, tak tím prý myslí „moc trans komunity“.
Čtenář tyto konspirační domněnky nijak nevysvětluje. Neříká, jak přesně k nim dospěl a neodkazuje na konkrétní příklady, kde by bylo jasně patrné, že alespoň někteří trans lidé (podle jeho názoru však většina) tímto způsobem ohýbají význam slov.
Pokud však nemáme dostatečně jasné důkazy (kdyby existovaly, tak mi je prosím pošlete), ale jen domněnky čtenáře, tak by závěrem mělo být, že je to spíše pozorující čtenář, kdo to tak orwellovsky (dez)interpretuje a ne většina trans komunity nebo většina jejích vlivnějších členů.
Proč by to ale čtenář dělal? Jistí si být nemůžeme, ale možná se mu prostě nelíbil způsob, jakým určitá část trans komunity redefinuje a utváří (trans)genderové pojmy. Proto si pomyslně nasadil kritické brýle, načež zprostředkovaně sledoval určité projevování trans lidí už s různými podezřeními a podlehl potvrzovací slepotě.
Také se můžeme domnívat, že se nechal zastrašit anti-transgenderovým hnutím a porodními bolestmi zavádění zákonů na ochranu transgender osob. Existuje třeba chyba lidského faktoru, kdy psycholog doporučí na tranzici člověka, který si to později rozmyslí. Uznávám, že je to problém a je potřeba ho řešit, ale ne třeba tím, že zakážeme tranzici lidem, pro které je v důsledku adekvátní. Dalším problémům se budu věnovat později. Každopádně jsem názoru, že trans lidé by to neměli přehlížet a ve vlastním zájmu by měli spolupracovat na hledání všestranně přijatelného řešení.
Případně pokud by čtenář měl předem jasno, že chce trans komunitu vykreslit jako lidi, kteří většinově zastávají nějakou problematickou ideologii, tak si to mohl vyfabulovat, aby se jeho názor zdál konzistentnější, ale to se mi v daném případě zdá méně pravděpodobné vzhledem k informacím, které v zájmu čtenářova soukromí nebudu prozrazovat.
Když dílčí závěry shrnu, tak část čtenářem kritizovaného redefinování je vědecky odůvodněná a umožňuje hledat cestu k větší svobodě a část údajného redefinování je pravděpodobně důsledkem perspektivy čtenáře, ne aspektem pozorovaného jevu. Nemůžeme však s jistotou vyloučit, že čtenář má důkazy, které neposkytl. Na tom se však nedá stavět, protože to je chatrný předpoklad.
Řešení marginalizace?:
Čtenář dále tvrdí, že trans komunita, podle jeho názoru, sama poptává svůj vlastní útlak. K tomu kostrbatě dospěl na základě faktu, že trans komunita se definuje mj. jako sdružení marginalizovaných identit, což podle jeho domněnky znamená, že se svou vlastní marginalizaci nesnaží odstranit.
To je však podobné jako tvrdit, že když šikanovaný člověk přizná, že je šikanovaný, tak si tím říká o další šikanu. Ale netajit šikanu a říct o ní morálním autoritám je důležitý základ předcházející organizovanému řešení konkrétní šikany a nemělo by to být chápáno jako výzva šikanovaného k další šikaně, i když šikanátoři to tak mylně mohou pochopit. Obdobně by čtenář hypoteticky mohl tvrdit, že iniciování vzpoury otroků proti zotročení je poptávka po vlastní smrti, což bych považoval za amorální vyjádření.
Něco poněkud jiného je pak otázka, nakolik a v které rovině jsou trans lidé šikanování a nakolik v které rovině naopak někteří z nich někoho šikanují. To však zde řešit nebudu, protože si nemyslím, že by to mělo obecně plané řešení. Mohu však říct, že šikanu (zejména tu opravdu závažnou) je potřeba řešit, ať už ji zrovna páchá odpůrce trans lidí, nebo trans člověk.
Samotné sdružování se na základě společného problému nepovažuji za problém - lidé s problémem se mohou sdružovat a mohou explicitně vyjádřit, že se sdružují, protože mají problém. A skutečnost, že někteří trans lidé např. aktivně podporují vznik zákonů na ochranu trans lidí, považuji za známku toho, že se to snaží řešit.
Je však potřeb umět rozlišovat marginalizaci a rozmanitost. Trans lidé se nechtějí vzdát své rozmanité sebeidentifikace, oni chtějí, aby diverzita jejich identit byla uznávána jako součást většinové společnosti. A cesty k tomuto stavu nejsou jen zákony, ale snaha iniciovat v ostatních lidech zamyšlení, zda sami nepotlačují svou skutečnou identitu a zda by raději chtěli žít v nově utvářené společnosti, kde každý snáze může být sám sebou.
Různí trans lidé tedy nejspíš doufají, že mají šanci stát se novou většinou (nebo alespoň významnou částí většiny), což by převrátilo význam marginalizace (vylučování z majoritní společnosti), takže ani v tomto ohledu nelze tvrdit, že by se ten problém nesnažili vyřešit (z okraje se časem může stát centrum a z centra okraj). Jen prostě komplementárně používají laterální přístup a interpretovat to jako poptávku po útlaku je přehnané.
Je však také potřeba rozlišovat neútočnou konstruktivní kritiku a různé formy útlaku. Nebo rozlišovat lehkovážně míněnou humornou parodii a různé formy útlaku. Ani jedno není snadné, protože každý to chápe jinak, ať už se ho to týká, nebo ne. Na jedné straně potřebujeme prostředí, kde člověk může být snáze sám sebou, ale souběžně, aby to neznemožnilo kritiku a humor. Když to není v extrémní (nebo navíc v aplikované formě), tak tyto protiklady mohou koexistovat, protože přiměřená kritika ani přiměřený humor obvykle nemají takovou sílu, aby člověku zabránili zůstat sám sebou, pokud chce.
To od každého člověka v takové společnosti vyžaduje komplementární přístup, protože s jednostranným přístupem by v ní nebyl schopen žít. Navíc je problém, že jednostranný přístup, podporovaný na všech stranách samotnou podstatou mediality, může stimulovat paralelní skupiny lidí, aby směřovaly k různým protichůdným téměř až totalitám, což je recept na neřešitelné spory a jejich eskalaci.
Hledání míru tedy nespočívá jen v toleranci nebo respektu, ale i v umění komplementarity, nacházení kontextů umožňujících harmonickou koexistenci protikladů. Také bychom si neměli myslet, že komplementarita je něco, k čemu člověk může dospět až ve vyšším věku, protože to je jen pověra, kterou někteří ospravedlňují, že se o komplemantárním přístupu neučí na základních školách. A až skutečnost, že se to na základních školách obvykle neučí je pravou příčinou, proč to mnoho lidí nakonec neovládá. Kdyby se to i ti, kteří to už umí, učili dříve, tak by to dost možná uměli i lépe.
Také si potřebujeme uvědomit, že lidé, kteří se setkali s útlakem, následně mohou být přecitlivělí na podobné podněty nižší intenzity. A úkolem ostatních lidí není odsuzovat je za to, ale spíše pomáhat jim ukázat, že svět ve skutečnosti bývá o něco bezpečnější, než se z jejich perspektivy může zdát. Na druhou stranu se to ani nesmí přehánět do podoby, kdy bychom marginalizovali existenci problémů utlačovaných lidí.
A ještě se na chvíli vrátím k tématu humoru. Je potřeba mít na paměti, že bychom se neměli smát adresně lidem, ale spíše obecně tomu, co se nám v daném kontextu zdá nerozumné (problémem také může být, že ostatní neví, které rovině se smějeme a to může být recept na nedorozumění). A jestliže kontextem je třeba absurdní komedie, která je v mnoha ohledech jasně vzdálená realitě, tak je zřejmé, že kdokoliv do ní vsazení může vyznít vtipně nehledě na to, zda by se nám zdál vtipný i v reálné situaci. To nás určitým způsobem opravňuje smát se tomu, čemu bychom se nesmáli, kdyby to byla skutečná událost postrádající sebeironii. A pokud si někdo plete zinscenované komedie a realitu, tak řešením by nemělo být oklešťování komedií, ale spíše zdůraznění odlišností oproti realitě v úvodech komedií (např. „Všechny postavy a události jsou vymyšlené.“) a varování před chybným vyvozováním závěru o realitě na základě komedie. Kontroverzní jsou pak případy, kdy někteří autoři komedií zatemňují rozlišení mezi skutečností a fikcí, takže divák si nemůže být jistý, nakolik se směje fikci, nakolik skutečnosti a nakolik něčemu mezi. Pokud však víme, kdo je herec, pomáhá nám to v orientaci.
Čtenář dále tvrdí, že trnas lidé prý většinovou společnost vykládají jako víc nenávistnou, než ve skutečnosti je. Podle mě ale v případě té části lidí z trans komunity, na které to pasuje, může také hrát roli ta medialita (zmíněná v první části článku), aniž by to vždy musel být nějaký záměr, který se v tom čtenář snaží hledat. Když shromažďují a sdílí informace o případech, kdy jim někdo uškodil, tak pak snadno mohou mít pocit, že je to horší, než to ve skutečnosti je (podobně jako když se někteří lidé až moc dlouho dívají na zprávy a pak mají pocit, že svět musí každou chvílí zkolabovat). Obzvláště když neopouští svou sociální bublinu, tak se jim to tak může zdát.
Čtenář tvrdí, že většina trans lidí by v životě neměla problémy, kdyby svou trans identitu skrývali. Myslím, že z povrchního hlediska by se to tak určitě mohlo zdát, ale to zdaleka ještě neznamená, že by ty problémy neměli skrytě uvnitř a to nepovažuji za žádoucí, je to jen přesouvání problému ze sociální do psychické úrovně, ne řešení. Když v sobě člověk celý život skrývá nějaké trápení, o kterém s nikým nemluví, tak je to nešťastné. A pokud to samo o sobě není problém a problémem je až to, že to je (nebo ještě částečně bývá) stereotypně považováno za (nějakým způsobem) nesprávné, tak z této perspektivy bychom měli vidět, že nesprávný je stereotyp utlačující nevinnou lidskou autenticitu. Stereotyp, který je částečně pověrou, kterou sami přiživujeme tím, když se podle něho chováme z obavy, že by nás ostatní nepřijeli takové, jací uvnitř doopravdy jsme. Je to kolektivně konstruovaný strach z autenticity. A pokud to chceme řešit, ale zároveň nechceme nikomu přímo říkat, jak se má chovat, tak to máme být my, kdo se má chovat autenticky. Sami máme být aktivním příkladem lidí, kteří jsou na cestě být sám sebou. Když dostatek lidí změní sám sebe, tak se změní i společnost, kterou tito lidé utváří. Ale pokud se na to někdo necítí připraven, může klidně dál potlačovat svou vlastní autenticitu. Ne však autenticitu ostatních, protože to už vyžaduje obranný protizásah.
Lži o sexu, právu a zdraví?:
Podle čtenáře trans komunita lže, když říká, že sexuální orientace se řídí identitou a ne pohlavím. Zde si jednak opět nemyslím, že je to názor všech trans lidí a jednak předpokládám, že určitě mohou existovat lidé, kteří to tak víceméně mají, obzvláště v případě romantické orientace.
To, jak o sobě určitý člověk přemýšlí, může podstatně ovlivňovat to, nakolik nám přijde sexuálně atraktivní. Dokonce i tradičním maskulinním heterosexuálním cisgender lidem mužského pohlaví ve skutečnosti záleží, jak se chápe jejich partnerka (člověk ženského pohlaví), protože by jim velmi pravděpodobně dost vadilo, kdyby jim "tvrdila", že je muž, tedy člověk s mužskou sebeidentifikací.
Podle mě u většiny lidí hraje vzhled i sebeidentifikace ostatních důležitou roli na úrovni sexuální přitažlivosti a redukovat to na jednu z částí je nekomplementární pojímání reality. Na druhou stranu přitažlivost na základě vzhledu je přirozenější a primitivnější tendence, kdežto přitažlivost podle sebeidentifikace se nejspíš vyvíjí později, takže v zájmu vyvažování protikladů dává smysl podporovat, aby lidé v rámci sexuální přitažlivosti víc zaměřovali pozornost na sebeidentifikaci.
K tomu později něco doplním, ale teď další návazný výrok čtenáře, který tomu bude předcházet. Je přesvědčen, že kdyby se lidé nechávali vzrušovat na základě sebeidentifikace a nedokonalý vzhled partnera nahrazovali představivostí, tak by jim prý stačil vzduch, který se sebeidentifikuje vytouženým způsobem.
Podle mě však není pravda, že by člověku stačil „vzduch“, protože s ním nemůže mít lidský tělesný kontakt. Je mnohem snazší mít tělesný kontakt s člověkem a představovat si, že vypadá krásněji vzhledem k Vašim preferencím, než si muset představovat i ten kontakt. Ani nafukovací pana není dostatečná náhražka člověka, pokud by čtenář „vzduchem“ narážel na tuto sexuální pomůcku. Ve světě, kde stále přetrvává tvorba a masivní prezentace ideálů krásy, nejspíš spousta lidí musí při pohlavním styku povolit uzdu fantazie, aby vůbec mohli mít nějaký partnerský vztah a neskončili osamělí (se vztahem dvou asexuálů nemám zkušenost, takže o tom nebudu hovořit). Mělo by to však být dobrovolné v rámci toho, co daný člověk zvládne a snese.
A podle mé zkušenosti bývají stabilnější vztahy založené na kompatibilitě komplexní sebeidentifikace partnerů (zdaleka nemyslím jen genderové), než vztahy založené na sexuální přitažlivosti, která se s věkem vytrácí. Nejspíš je tedy lepší podporovat informovanost o ústupku na dokonalost vzhledu partnera/ partnerky než podporovat, aby někdo donekonečna hledal svůj ideál krásy ve spojení s ideálem sebeidentifikace a kvůli tomu zůstal celý život sám a neznalý intimního vztahu (jinak než zprostředkovaně).
Dalších lží se trans lidé z pohledu čtenáře dopouští, když podle trans komunity na něco mají právo, ale podle většinové společnosti ne. Čtenář je přesvědčen, že trans komunita v takovém případě podporuje, aby trans lidé různě lhali v zájmu dosažení toho, na co by měli mít právo. Na druhou stranu čtenář sám uznává, že kvůli nedokonalosti diagnostiky genderové dysforie museli transsexuálové v minulosti lhát, aby se zbavili utrpení. Takové lhaní čtenář toleruje, ale vadí mu to při vymáhání údajného práva.
Neuvádí však žádné konkrétní příklady, kde bychom mohli posoudit, o čem, nakolik a proč určitý trans člověk podle něj lže. Můžeme však zkusit předpokládat, že část trans lidí skutečně lže, aby dosáhli něčeho, na co si myslí, že mají právo. Takové pokusy o předjímání (chování se, jakoby už platilo to, co chtějí teprve prosadit) určitě mohou být problematické ve vztahu k současnosti, ale jednou v budoucnosti alespoň část toho možná bude interpretována jako nutný krok k prosazení nových práv podobně jako třeba Velká francouzská revoluce, která přes všechny problémy s ní spojené vedla k obnovení demokracie. A chtít tehdy dosáhnout demokracie jen prostřednictvím dodržování pravidel absolutní monarchie, by pravděpodobně nefungovalo. To mi také dává naději, že přes případné současné výstřelky určité části se trans komunita může v budoucnu zklidnit a zanechat svět v určitém ohledu lidštější (a vůči tomuto utopickému scénáři pochopitelně lze vymýšlet dystopické scénáře).
Jinak ta část o problematické diagnóze genderové dysforie mi připomíná, že znám lidi s homosexuální orientací, kteří za minulého režimu museli podvádět, aby během lékařské diagnózy dokázali, že skutečně mají tu sexuální orientaci a tím získali modrou knížku. Údajně to probíhalo tak, že jim k penisu přidělali nějaké zařízení, které kontrolovalo, kolik je v něm zrovna krve a museli se postupně určitý čas dívat na nějakou sérii obrázků převážně tlustých chlupatých starších lidí mužského pohlaví, kteří rozhodně nevypadali atraktivně jako jejich vrstevníci. Nejde o to, jak obvykle vypadají generálové, ale jak obvykle vypadá většina stejně mladých vojínů.
Na druhou stranu fotky lidí ženského pohlaví byly do testu vybrány velmi atraktivní, mladé nebo i androgynní a jako porovnávací obrázky sloužily takové, ve kterých bylo možné spatřovat tvary podobné penisům, což vše zkreslovalo výsledky v neprospěch diagnostikování homosexuality. Správně by v takovém testu lidé mužského a ženského pohlaví měli být podobně atraktivní, podobného věku a jako porovnávací obrázky měly sloužit nějaké naprosto asexuální tvary. Aby v takto zkresleném testu homosexuál dokázal, že je homosexuál, tak si musel představovat něco jiného, než mu ukazovali.
Připomínám ještě, že povinná vojenská služba za minulého režimu byla v podstatě šikana. Třeba můj děda kdysi zkolaboval během vojenského výcviku, když měli za den v zimě ujít asi padesát kilometrů a ostatní ho prý nakonec museli odtáhnout na saních. A předchozí dny také měli za úkol pochodovat, každý den asi o deset kilometrů navíc, takže nakonec měli krvavé puchýře na nohou. A tam, kde minimálně jednou spali, prý ráno měli jinovatku na dekách, protože asi mrzla voda, která se odpařovala z jejich těla.
Uvádím to však spíše pro zajímavost a chápu, že dnes to člověk může mít o něco snazší, když se psychologovi nepodaří určit mu správnou diagnózu.
Transgender a děti?:
Čtenář za další problém označuje, že část trans komunity věří, že už děti mají mít možnost vstoupit do trans komunity. To samo o sobě nemusí být problém, pokud to znamená např., že dětem mužského pohlaví nebudeme zakazovat hraní s panenkami a dětem ženského pohlaví nebudeme zakazovat hraní s vojáčky, pokud si tak budou chtít hrát.
O něco kontroverznější může být, když je např. dětem mužského pohlaví dovoleno oblékat si extravagantní oblečení stereotypně spojené s lidmi ženského pohlaví a dovolovat jim setkávat se jinými tímto podobnými dětmi, ale věřím, že i zde rozumný rodič může nastavit nějaké rozumné mantinely, aby nedocházelo k ohrožení dětí. Například takové dítě by podle mě mělo být poučováno a vedeno, že genderově nekonformně může být oblečeno pouze v prostředí, kde je to respektováno, což zdaleka nemusí být spolužáci ve škole, kde za to může být šikanováno. A spolu s dospíváním to stále více má být jeho volba.
Na druhou stranu věřím, že bychom se měli snažit tvořit svět, kde se ani na veřejnosti člověk nemusí bát oblékat, jak doopravdy chce. A skutečnost, že třeba český homosexuální romský zpěvák Jan Bendig oblečený v extravagantním stříbrném oblečení byl nedávno posypán moukou na červeném koberci před předáváním hudebních cen Český slavík, tak nám ukazuje, že v ČR si člověk ani na tak prestižní akci nemůže být jistý svým bezpečím, pokud se nějak odlišuje od většiny.
Ale zpět k genderově nekonformním dětem. Také není drag queen jako drag queen - někteří jsou pro děti neškodní, jiní by s nimi neměli přicházet do styku. Proto by rodiče nebo vychovatelé/ učitelé měli být přítomní vždy, když dochází k setkávání dětí a drag queens, aby mohli v případě potřeby zasáhnout a jejich samotná přítomnost měla preventivní charakter.
Také je potřeba, aby zodpovědní dospělí lidé dohlíželi na to, aby žádné dítě nemělo ani přehnaně nízké ani přehnaně vysoké sebevědomí. Když se mladý člověk cítí trapně za to, co se mu líbí, tak je to obdobně smutné, jako když věří, že se stane celebritou a nepřipouští si možnost neúspěchu, což následně komplikuje neúspěch, pokud k němu dojde. Ideálem by měl být člověk, který se nestydí za to, co se mu líbí, pokud tím nikomu neubližuje (a ve svém zájmu to projevuje s ohledem na situaci), ale ani nepodléhá pocitu nadřazenosti a předurčenosti být celebritou. Může se o to sice snažit, ale průběžně by měl trénovat smíření s variantou, že by k tomu nedošlo. A také by měl být informován o tom, jaké jsou odvrácené strany života celebrit, např. nemalá ztráta soukromí. A neúspěch na této cestě neznamená, že by se toho člověk musel vzdát, protože vždy to může nějakým způsobem zůstat koníčkem.
Čtenář však tvrdí, že část trans komunity věří na právo dětí zvolit si jiné rodiče („chosen family“), pokud jim ti současní například zásadně brání být sami sebou a vstoupit do trans komunity. To prý v některých státech USA začíná vést k úřednímu odebírání dětí v případě opakovaně aktivně projeveného nesouhlasu rodičů s transgender sebeidentifikací svých dětí.
To, s uvedenými specifiky, je určitě kontroverzní téma. Na druhou stranu mám i zkušenost, která znamená, že je minimálně potřeba zvažovat možnost odebrání dítěte v případě, že rodič zásadně neakceptuje určitou jeho sebeidentifikaci, ale je potřeba zvážit i jiné faktory. Můj kámoš v dětství spáchal sebevraždu, protože jeho matka, jak jsem se dozvěděl od té mé, neakceptovala (na rozdíl od jeho otce), že byl vášnivý bastler. Měl pokoj narvaný elektronikou, kterou různě upravoval a ona mu to údajně chtěla vyhodit. Tou dobou jsem se s ním už nějaký čas nestýkal (už nevím proč), takže nevím, v jakém byl ten kluk stavu a navíc jsem byl poměrně malý, ale vím, že se zabil elektrickým proudem ve vaně. Takže vím, jak závažné to v některých případech může být, když rodič neakceptuje to, jak se jeho dítě identifikuje. Je však nejspíš problém něco takového dokázat předem odhadnout, než se začnou projevovat sebevražedné sklony. Také si myslím, že minimálně v tomto případě by nedávalo smysl z jeho sebevraždy obviňovat třeba časopis Amatérské rádio, který odebíral. Problém není ani v tom jak se sebeidentifikoval - bastleři ze své podstaty pravděpodobně nepáchají sebevraždy častěji než jiní lidé (ale kdyby spousta lidí měla ve zvyku chovat se v tomto ohledu jako jeho matka, tak by ty sebevraždy páchali častěji a bylo by absurdní na základě korelace převracet příčinu a následek, jak to někteří konzervativní transfobové dělají). Problém vidím v matce, která měla nadprůměrně nadané dítě, ale dohnala ho k sebevraždě. Chápu sice, že jí mohlo být nepříjemné, když jí syn nosil domů rozbitou elektroniku nalezenou vedle kontejneru, aby ji opravoval, ale každopádně její rozhodnutí vč. způsobu provedení bylo nešťastné. Mohla zkusit udělat nějaký kompromis a říct třeba, že si ty věci může nechat, ale nesmí už přinášet další a musí si počkat, až to bude moct studovat příslušný obor a následně pracovat třeba jako opravář elektrospotřebičů. A ne po něm chtít, aby v podstatě vyhodil svůj život do koše.
Pokud analogické případy mohou vzniknout i v případě transgender jedinců, tak z tohoto pohledu dává smysl, aby byli chráněni před lidmi, kteří je mohou dohnat k sebevraždě. Když už ale dítě ví, do které rodiny chce, tak to může být podezřelé a mělo by to být řádně prošetřeno, aby to nebylo zneužíváno. Mělo by být také zjištěno, jak by dítě reagovalo, kdyby mu byla nabídnuta možnost jít do jiné rodiny, než do které tvrdí, že chce. Kdyby se projevilo, že preferuje biologickou rodinu před neznámou rodinou, tak by mělo zůstat v té biologické (pokud neexistují jiné závažné okolnosti). A jestliže někdo nabádá děti, aby předstíraly, že jejich biologičtí rodiče jsou horší, než ve skutečnosti jsou, tak je to rozhodně nepřípustné.
Trans komunita a zločiny?:
Čtenář jde ve svých spikleneckých úvahách tak daleko, až nakonec tvrdí, že část trans komunity prý podporuje zločiny. To, co však uvádí jako příklady, se však zdá spíše jako nepředpokládané vedlejší důsledky implementace nových progresivních zákonů, v prvním případě navíc jen hypotetické.
V Německu údajně byl podán podán návrh zákona, který by policii zakázal při vyšetřování použít předtranziční jméno trans osoby, což by se podle čtenáře dalo snadno zneužít. Tam by však podle mě hodně záleželo např. na tom, jaké by byly případné postihy, aby to nemohla být dostatečná páka k maření postupu policie. A také by hodně záleželo na kontextu použití. Pokud policista řekne třeba „Jan Novák, rozený Kateřina Nováková.“, tak v tom nevidím zásadní problém. Pokud by to však nějaký policista zneužíval třeba k provokaci v naději, že dotyčnému přetečou nervy a projeví nějaký odpor, tak to by se dít nemělo. Snažit se takové pravidla rozumně nastavit rozhodně není jednoduché. A nejsem zastánce názoru, že vězeň, natož vyšetřovaný člověk dosud chráněný presumpcí neviny, by si měl zasloužit všestranné opovržení/ odpor nehledě na to, co udělal, takže dává smysl, aby i policie respektovala ty části osobnosti, které nemají kriminální nebo jinak znatelně problémový charakter.
Co už ale problém rozhodně je, když čtenář uvádí, že ve Velké Británii následkem přijetí zákona umožňujícího přeřazení vězňů na základě genderové sebeidentifikace přešlo nemálo sexuálních delikventů mužského pohlaví do ženských věznic, načež došlo k několika těhotenstvím. Obdobně tak je ale problém, když dlouhodobě nadržení heterosexuální násilní lidé mužského pohlaví v mužských věznicích podlehnou svému sexuálnímu pudu a znásilní jiného člověka mužského pohlaví. To už je však považováno za takový stereotyp, že to zdaleka nevzbuzuje podobně silné emotivní reakce jako přeřazování vězňů na základě zneužívání zákona na ochranu transgender osob.
Za rozumné řešení bych možná považoval, že v těchto případech by vězni, kteří se označí jako někdo z LGBT+, měli mít právo požádat o přeložení do dostatečně oddělené sekce (nebo speciálně vyhrazeného vězení), ale tak, aby ani tam nedocházelo k mísení pohlaví. Na druhou stranu i to by hypoteticky mohlo být zneužito vyloženě homofobními nebo transfobními vězni, kteří by se tam mohli chtít dostat s vidinou, že jich bude moct mnoho z nich šikanovat. S vězni to prostě bývá těžké, obzvláště pokud jsou odsouzeni za něco závažnějšího. Proto nejideálnější realizovatelné nastavení vězení/ nápravného zařízení nejspíš dál zůstane neúplně zodpovězenou otázkou. Problém je i to, že ve vězení se vězni hypoteticky mohou učit od ostatních vězňů, jak být lepší v tom, za co byli odsouzeni. Dokud se mezi sebou budou potkávat, bude prostě docházet k různým problémům, jejichž charakter bude částečně vyplývat ze způsobů setkávání. A je pravda, že některé pokusy řešit tyto složité situace mohou vést k novým problémům, které vyžadují další hledání řešení.
Trans komunita vs levice a pravie?:
A nakonec čtenář spekuluje, že část woke hnutí (proti rasové diskriminaci) nebo komunistů mohla „infiltrovat“ LGBT+ komunitu. Když zkusím poněkud opustit ten čtenářem konspiračně zabarvený rámec, tak obecněji lze konstatovat, že v relativně svobodné společnosti může docházet k různému míšení různých skupin lidí, aniž by to nutně muselo mít nějaký vyšší záměr, který by to tajně organizoval. I když ani to nelze jednoduše vyloučit, ale spíše jako součást plurality než nějaký jednoznačný převrat. Obdobně do LGBT+ komunity hypoteticky mohou vstupovat i lidé, kteří jsou ve skutečnosti třeba konzervativní transfobové, ale dokážou to nějak maskovat a získávat si podporu okolí, aby se dostali do vyšších pozic a tam následně komplikovali prosazování změn.
Je sice pravda, že trans aktivisté (tzn. část trans komunity) mají v podstatě levicové požadavky (např. "boj" za různá práva související s bezpečím) a také je pravda, že v trans komunitě je minimálně pár levicových radikálů, ale nelíbí se mi, když na základě toho někdo marginalizuje pravicově orientované trans lidi, kteří také existují a bývají v kontaktu s jinými trans lidmi různých politických orientací.
Zkusme ale připustit předpoklad, že by v průměru mohl existovat nějaký minimální posun směrem k levici, i když pro to nemáme statistické údaje. V tomto případě problém nemusí být jen příchod levicově orientovaných lidí do trans komunity (nebo obecněji LGBT+ komunity), ale i odchod pravicově orientovaných lidí, kteří si v určité fázi mohli říct třeba: "Dosáhli jsme už všeho, co jsem chtěl, takže nevidím důvod v tom dál zůstávat a raději budu v životě dělat zase něco jiného." Místo toho, aby se po vyčerpání svých progresivních požadavků přepnuli na konzervatismus a regulovali ostatní progresivnější jedince v rámci komunity a ne až z venčí se zpožděním. Čím víc pravicových trans osob odejde, tím víc zbude těch levicových.
Také můžeme spekulovat, že někteří pravicově nebo konzervativně orientovaní lidé (ale spíše ti celoživotně mimo trans komunitu) skrytě a nepřímo podporují, aby se trans komunita posouvala ke krajní levici (např. prostřednictvím toho, jak ji vykreslují skrze ohebný pojem "genderová ideologie" a tím v podstatě sami zvou radikální levici do trans komunity, zejména do trans hnutí), protože čím extrémnější se trans komunita bude široké společnosti zdát, tím silnější bude imunitní reakce konzervatismu společnosti. V podstatě tedy můžeme spekulovat, že část pravice nebo konzervativců chce poškodit trans komunitu tím, že do ní nasměřuje krajní jedince, kteří k sobě nejsnáze vážou odpor společnosti, aby trans komunitu zničili zevnitř, aniž by sami museli být tím trojským koněm. Je to jev, kdy je někdo tak dlouho veřejně kritizován za něco, co nedělá, až se kolem něj nabalí tolik lidí, kteří to dělají, že ho budou tlačit začít to dělat, až ho k tomu donutí, nebo se budou tlačit na jeho místo, když to odmítne. Možná i proto se někteří filosofové snaží kritizovat spíše samotné obecné praktiky, aniž by říkali, kdo je podle nich dělá (dalším důvodem je mj., že se tak bezpečněji kritizují praktiky některých mocných lidí).
Změna trans komunity?:
Řešení "genderového humbuku" (nebo jak to nazvat) bych viděl spíše v napravování reputace trans komunity nebo "vytváření"/iniciování a propagování umírněných trans influencerů, kterým jde primárně o bezpečí trans lidí a sami garantují, že nechtějí někoho nutit k něčemu jako rušení genderu a že cisginder chápou jako žádoucí součást plurality, pokud bude existovat vzájemná ohleduplnost. To by nakonec mohlo vést mj. k tomu, že trans aktivistům otevřeným konstruktivní diskusi by se možná snáze dařilo vymýšlet a prosazovat všeobecněji přijatelné zákony související s trans lidmi.
Závěrem předpokládám, že to, co se dnes někomu může zdát jako nedílná a negativní součást trans komunity, za příznivých okolností může časem vyprchat nebo projít příznivou proměnou i u části těch lidí, kde je to přítomné. A možná to bude vyžadovat i nový a masivněji šířený název, ke kterému by se ti lidé mohli přesouvat. Pak zase bude otázkou, jak dobře nebo děravě bude definovaný, což by ukázalo zejména až aplikování v reálném životě. A na tom definování by mělo spolupracovat víc různých lidí (nejen různí specialisté), kteří se cítí být třeba nebinární, ale mají výhrady k tomu, jak se jim zdá, že se určitá část trans komunity ubírá. A pokud se nám nelíbí něco na způsobu, jakým nás někdo zastupuje, tak je potřeba přemýšlet o změně toho způsobu a o převzetí zodpovědnosti. A i kdyby se nám současné směřování zdálo dostatečně přiměřené, tak podobné diskuse mohou přispět k jeho zkvalitňování.
Pokračování článku:
3. část článku je ZDE.
