Nová slova nám otevírají nové či aktualizované perspektivy. To platí obzvláště u čerstvých obecných pojmů, jelikož čím širší neologismus, k tím více jevům/ procesům se různě vztahuje a může spolu-upravovat naše rozhodování a jeho důsledky.
V tomto textu bych rád souhrnně (a občasto i rozšířeně) představil některé neologismy (vybrané z konců epizod seriálu o mých nových slovech) podobně jako v článku „Nejen filosofické novotvary - metasmysl, číslokracie, krasovíra aj.“. Konkrétněji novotvary: předtéza, pojmokrájení, adaptokracie, protirozumec, médiovláda, myšlenkopocit, mnohočlověk, metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus.
A začnu hned neologismem předtéza (viz. níže), který volně doplňuje první odstavec tohoto článku popisem niterního (a k vnějšku vztaženému) zárodku nových objevů. Obecným způsobem ukazuje mj., že nejde jen o novotvar, ale i o způsob našeho přístupu k němu a jeho definici. Můžeme ho/ji třeba šmahem konzervativně zavrhnout a vrátit se ke svému dosavadnímu způsobu myšlení, nebo to na sebe můžeme nechat působit, využít k nastartování vlastního přemýšlení a třeba se pak něco alespoň trochu změní způsobem, který nám bude k něčemu dobrý. A pak klidně může následovat skeptické zavrhnutí, pokud bylo splněno: „Nejlepší způsob zavržení myšlenky bývá ten, který zároveň objeví myšlenku novou.“
Novotvary 13 - nejen předtéza:
V třináctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: mazlimluv, slovokop, vyholkovávat, vyklukovávat a předtéza.
Hlavním pojmem dílu je předtéza, resp. inspirativní údiv předcházející formulování hypotézy. Je to ten zvláštní WTF moment nepochopení, který nás provokuje, abychom zkusili začít přemýšlet nějakým novým způsobem. Údiv nad jinými než očekávanými následky. Údiv nad anomáliemi, u kterých dosavadní vysvětlení selhávají. Jde tedy spíše o emocionální stránku vznikajícího myšlenkopocitu, podle které se spíše až pak a zprvu obvykle matně dokresluje jeho myšlenková stránka, přičemž se dál drolí části některých dosavadních poznatků. A zárodek hypotézy se objevuje teprve až se zábleskem prvního použitelného možného nástinu vysvětlení, kdy začíná zanikat zmatené nepochopení.
Někdy je však hlavní podstata předtézy pouhým okamžikem, kdy se jedinci třeba z podvědomí vyjeví nápad a spolu s následným uznáním ze strany vědomého přemýšlení se z něj už stává zárodek hypotézy, který může a nemusí být chápán jako součást předtézy, protože to je na kontextu závislý paradox hromady. Složka inspirativního údivu však může trvat dál s růstem hypotézy, jen se pomyslně vytrácí část neznáma.
Předtézou může být i různě velké jádro procesu, kdy člověk něco hledá, neví co a až pak ho něco nečekaně zaujme a umožní mu to nový poznatek, resp. předtézou může být i souvislá minulost předcházející údivu, jejíž význam je rozpoznán až zpětně, pokud vůbec.
Příležitost pro předtézu se může objevit náhodou, nebo v důsledku fundovaného snažení, anebo něčím mezi. Ve většině případů však jako psychicko-mentální vytržení, které vyžaduje bdělost, pozornost, otevřenost novým podnětům, schopnost rozpoznání příležitosti a její následný systematičtější rozvoj.
Mnoho předtéz však nevyroste ze semínka na plnohodnotnou hypotézu či dokonce teorii, jelikož jejich nositelé se pak z různých důvodů věnují jiným věcem, které třeba považují za důležitější pro udržení své životní úrovně. Někdy může být problémem dokonce to, že předtéza rozkvete v člověku, který nemá schopnosti ji rozvinout a ti, kteří je mají, ji nepřijmou, protože důvěřují jen těm, kteří ty schopnosti mají. Tyto zábrany by dadavěda ráda bourala s rozvojem antiskeptického přístupu, i když si je vědoma, že určitá minimální míra skepse na vstupu poznávání je potřeba, jelikož nemáme kapacitu prozkoumat vše. Dadavěda se navíc prostřednictvím různých a plně nevyjmenovatelných metod snaží zvyšovat pravděpodobnost vzniku předtéz, stimulovat nerozumovou složku poznávání.
Pro běžné vědce je těžké přiznávat nevědecké spolupříčiny objevů, ale pokud získají vysoké uznání třeba formou Nobelovy ceny, je to pro ně snazší.
Klasickým příkladem předtézy může být třeba údiv nad umíráním bakterií v omylem plesnivých Petriho miskách, což předcházelo Flemingovu objevu penicilinu. A aby k tomu vůbec mohlo dojít, tak mnohem dříve Fanny Hesseovou muselo napadnout vzít z kuchyně do laboratoře malajskou přísadu do jídla zvanou agar, aby při běžných teplotách kultivace nedocházelo k míšení organismů. Tyto příklady jsou však jen nepatrnou částí pouhé špičky ledovce.
Novotvary 14 a 15 - nejen ideokalypsa a politikohled:
V čtrnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: formovoce, tradikracie, královňák, kultoslech a ideokalypsa.
V patnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: protipracovník, předsamota, novotvářet, známpojmování, většinovláda, ezotrolit, překauzalista, kvantový egoismus, biointeligence a politikohled.
Neologismy ideokalypsa a politikohled z čtrnáctého a patnáctého dílů seriálu o novotvarech jsem už představil v samostatných článcích „Politikohled a jeho druhy“ a „Možnosti zániku ideálů a ideologií“.
Novotvary 16 - nejen pojmokrájení:
V šestnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: občasto, jakolog, masotrapně, sleposlepák, překonzervace, spoluzesílení, genderokracie, přenitrohlavec, biokvíření a pojmokrájení.
Hlavním pojmem dílu je pojmokrájení, tedy proces pomyslného krájení reprezentace Celku reality na pojmy, aby bylo možné komunikovat. A to navzdory tomu, že pojmokrájení do určité míry předznamenává to, co jsme schopni říct nebo poměrně jednoduše říct. Lidé v dobách postupného vzniku jazyků ani zdaleka neměli takové znalosti jako my a jejich tehdejší paradigmata se odrážela v tom, jak z Celku reality (prostřednictvím celku (nebo přesněji holonu) svého vnímání) vykrajovali pojmy reprezentující pomyslně oddělené části reality. Tím dramaticky předznamenávali další směry lidského myšlení. Následně tyto směry sice různými úpravami gramatiky, novotvářením (tvorbou novotvarů) a redefinováním podléhaly kulturní evoluci, ale ta obvykle probíhá nejrychleji na nejkonkrétnější úrovni a nejpomaleji na nejobecnější, kde má tendenci až zamrzat. Navíc i kulturní evoluce je spolu-předznamenána pojmokrájením, takže to je takový únik-neúnik. Dnes, v době rozmachu (trans)genderově zaměřených hnutí, si třeba všímáme, jak moc jsou mluvnické rody pevně zakořeněné v české gramatice a jak nám tyto důsledky zastaralého pojmokrájení komplikují přijímat nové názory z oblasti genderových studií. Podobných případů je mnohem víc, ale není snadné je hledat, jelikož to vyžaduje nějakou minimálně měrou unikat ze zajetí pojmů. Přes všechny nedostatky je pojmokrájení důležité, ale nesmíme zapomínat, že oddělené pojmy mohou popisovat propojené jevy.
Základní myšlenka neologismu pojmokrájení mě napadla zhruba před deseti lety (přesněji viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie) a trochu rozvíjel jsem ji mj. v článku „Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra“.
Novotvary 17 - nejen adaptokracie:
V sedmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: převzpomínka, strachodemie, potvlečení, novohlad, překreslace, pétext, obliboritmus, sociovlek, digifašismus a adaptokracie.
Hlavním pojmem dílu je adaptokracie, případně adaptovláda, tedy vláda či nadvláda založená na adaptaci čili přizpůsobování a to v zájmu přežívání někoho nebo něčeho, někdy za každou cenu, což adaptokracii paradoxně může až podkopávat. V úzkém smyslu adaptokracie označuje jen mocenské systémy vyloženě posedlé adaptivním přežíváním, kdežto v širším smyslu označuje jakousi metaideologii, ze které vychází všechny mocenské systémy. Této adaptokratické metaideologie jsem si hodně všímal v době pandemie covid-19, kdy jsme měli možnost zprostředkovaně pozorovat reakce mnoha různých států, federací, unií apod. uskupení na jeden náhle nový jev. Ukazovalo se, že všechny státy apod. reagovaly v obecné podstatě stejně a odlišnosti spočívali spíše v míře citlivosti na podnět a v intenzitě reakce na něj.
S neologismem adaptokracie souvisí mj. ideokalypsa, při psaní jejíhož popisu jsem zmínil adaptaci a napadla mě základní myšlenka právě pro slovo adaptokracie.
Novotvary 18 - nejen protirozumec:
V osmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: žlutomodření, bezplyňák, putintátor, ukrajbydlík, odplynařit, ukrajchlík, putinformátor, ukrajbytovat, strachovláda, rusprchlík, domlouvací paradox, pípcouvák, skorobývalý, trendosof, starosof, retroracionální, růžový sebevrah, ezovýklad, ezonergie, metaparanoia, metafráze a protirozumec.
Hlavním pojmem dílu je protirozumec, tedy člověk upřednostňující pocitovou a intuitivní víru v názor před jeho, na vyvíjejícím se rozumu založeném, výpočetním a empirickém ověřování a falzifikování. Příkladem užití je tvrzení: „Vím, že mnoho protirozumců to asi myslí dobře, ale rve mi srdce, když chápu, jaké nesmysly občas slepě dělají a škodí tím nejen sobě.“
S tímto neologismem souvisí mj. krasovíra.
Novotvary 19 - nejen médiovláda/ médiokracie:
V devatenáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: pivoňavý, pivousy, pivosa, pivismus, jídlostačný, vodostačný, elektrostačný, pohybostačný, teplostačný, ekostačný, zelenostačný, ovostačný, palivostačný, výukostačný, právostačný, zavěcovat, dravcolepka, přeadaptovaný, alarmohled, většinovláda, zdravovláda, interpretovláda a médiovláda.
Hlavním pojmem dílu je médiovláda, případně médiokracie, nebo-li vláda informačních médií nad informacemi a tedy i lidmi, kteří je přijímají. Příkladem užití je tvrzení: „Zdravá médiovláda nabízí alespoň dvě různé interpretace reality, aby si divák mohl vybrat názor, kdežto nemocná médiovláda dělá v rámci propagandy vše pro to, aby podporovala výhradně jeden druh názoru bez ohledu na výjimky a rizika, někdy i bez ohledu na většinu skutečnosti.“
S tímto neologismem souvisí mj. cenzurokracie a algocenzura.
Novotvary 20 - nejen myšlenkopocit:
V dvacátém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: vařdeník, vypiska, knihopis, dřevopis, vrbostavba, divnostavba, divnomil, wortyplex, kreatodobí, hyperkreativita, novotvorný, sebestvořit, oplackovat, spolusamota, IQ-samota, emailista, tiktokání, plaťforma, transvliv, předvyvrácení, hegetřes, myslocítit a myšlenkopocit.
Hlavním pojmem dílu je myšlenkopocit, nebo-li myšlenka, která je zároveň pocitem, resp. pocit, který je zároveň myšlenkou. Domnívám se, že způsob myšlení komplementárně neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož touží být co nejracionálnější. Domnívám se také, že s ohledem na wetware z určitého hlediska možná existují pouze myšlenkopocity a samostatné pocity či myšlenky jsou spíše iluze, kdy sebepozorovatel nebývá schopen vidět dvě strany jedné mince dostatečně současně, ne jen střídavě. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou a buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitu, nebo emocionální stránku myšlenkopocitu, a nebo to střídáme, přičemž aktuálně odvrácená strana myšlenkopocitu se děje v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenkové stránky a vědomého utváření pocitové stránky, abychom si udržovali přiměřenou kontrolu nad oběma stranami myšlenkopocitu.
Novotvary 21 - nejen mnohočlověk:
V dvacátém prvním dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zombudík, živnostnanec, penězohled, zapaměťovat, psychonákaza, ručníkařit, depkýč, vzácnomil, elastolátka, neoprenit, barvovlásek, barvovláska, stejnomilec, stejnomilka, štěstítvornost, novotvaromyšlení a mnohočlověk.
Hlavním pojmem dílu je mnohočlověk, resp. kolektivní organismus složený z lidí, kteří jsou různě specializovaní a ztratili schopnost sami bez pomoci ostatních trvale udržitelně přežít v divočině. Může být otázkou, zda současný stav lidstva nebo nějaké jeho části označit za mnohočlověka, ale podle mě dnešní lidstvo odpovídá spíše organismu s autoimunitní poruchou a mnohočlověk by byl stav uzdravení kolektivních vazeb a nejspíš ještě nějakého zvýšení vzájemné integrace třeba prostřednictvím hlubšího ponoření do nějakého metaversa. Ukázkou použití může být proroctví: „Podobně jako se buňky spojily v mnohobuněčné organismy a vylezly na souš, lidé se tisíce let pomalu spojují v mnohočlověka a časem možná odletí ze Země do vesmíru.“
Další souvislosti jsou mj. v článku „Mnohobytost jako vyšší evoluční stupeň planetárního holobionta“.
Novotvary 22 - nejen metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus:
V dvacátém druhém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zahradeník, hokejomil, snomysl, mnohověd, intelektuálokutil či kutilointelektuál, chaopřesný, příčinodůsledek, autohlas, robotělo, digičlověk, biočlověk, paměťoslepost, metapřirozený výběr, metaevoluce a metaismus.
Z nich sem nakonec dávám rovnou tři neologismy, protože na sebe postupně navazují a tím se vzájemně dokreslují.
Prvním z nich je metapřirozený výběr, resp. úzký smysl přirozeného výběru, tedy přežívání nejsilnějších jedinců, rozšířený třeba o rádoby umělý výběr, skupinový výběr, sociální výběr, výběrové algoritmy, politické volby nebo obdobu přirozeného výběru v tzv. kvantovém darwinismu, který tak popisuje vývoj kvantových stavů v závislosti na selekčních tlacích. Příkladem užití může být historka: „Tvrdil, že gaučový povaleč závislý na sociálních dávkách nemohl vzniknout přirozeným výběrem, tak jsem oponoval, že nejspíš vznikl metapřirozeným výběrem.“
Ještě o něco obecnějším neologismem může být metaevoluce či vševoluce, nebo-li evoluce, která je, skrze doplnění zásoby mechanismů, zobecněna na mnohaúrovňovou změnu celé reality. Konkrétněji evoluce organismů rozšířená o evoluci kultury, vesmíru, technologií, vědomostí, ekonomiky, politiky, atmosféry, náboženství či morálky.
A to nejen prostřednictvím způsobů, které popisuje darwinismus, případně neodarwinismus, ale třeba i lamarckismus, metoda pokus-omyl, teorie sebeorganizace, evolučních výpočtů nebo i biologický strukturalismus, který třeba může pomáhat vysvětlit vznik části balastu v brakové literatuře jako spandrel, resp. nafouknutí brakového textu může být důležitější než informační hodnota toho, čím je nafouknut.
Metaevoluce je v základu nenaplánovaný proces neustálé interakce příčinodůsledků umožňující vznikání emergentních struktur, které jsou si vzájemně víceúrovňovým selekčním tlakem v rámci metapřirozeného výběru.
Metaevoluce však není jen spontánní, je to komplementarita plánovaných a neplánovaných příčinodůsledků dění, kde plánování je emergentní nadstavba elementárnější neplánovaně probíhající evoluce.
Metaevoluce má označovat souhrn předmětů principů umožňujících neurodějiny, které směřují k nevyhnutelnému neznámému metasmyslu, jenž může přesahovat do nejhlubší minulosti ke svému možná náhodnému východisku. Takže metaevoluce, neurodějiny a metasmysl mohou být tři filosoficky různé pohledy na jeden jev, systém, jehož jsme nejspíš součástí. Jinak evoluce je dynamická rovnováha dědičnosti a změny, resp. relativní stability a nestability, kdežto metaevoluce zahrnuje i extrémnější formy oběma směry.
Na jednu stranu třeba exploze trhaviny je vůči nám tak rychlá forma metaevoluce systému, že se zdá postrádat meziokamžikovou dědičnost stavů ve svém průběhu, přestože je složená z mnoha po sobě jdoucích kroků na molekulární nebo atomární úrovni. Na druhou stranu systémy, které jsou poblíž termodynamické rovnováhy, třeba kámen hluboko v zemi, jsou vůči nám extrémní formou zamrzlé metaevoluce, přestože v případě tepelné smrti vesmíru by se veškerá hmota pravděpodobně postupně rozpadla zpět na elementární částice.
A závěrem tohoto popisu neologismu dodávám, že rozvoj případné teorie metaevoluce by mohl přispět k rozsáhlému mezioborovému sjednocování s tím, že každý reálný proces je hypoteticky možné popsat určitou modifikací nějaké teorie evoluce.
A když to téměř úplně zobecním, tak se dostávám k patnáctému a poslednímu novotvaru z 22. dílů, kterým je jakýsi metaismus, resp. hypotetická teorie (dnes spíše zárodek) všeho v obecnějším než fyzikálním smyslu; komplementarita všech relevantních částí jednotlivých ismů, jednotlivých teorií. Takový přesah všech znalostních oborů, který by umožnil jejich hlubší vzájemnou integraci na jeden celek. To, co bychom hypoteticky mohli získat, kdybychom znalosti z jednotlivých oborů, včetně těch podstatných, které nám dosud chybí, načerpali do jedné superinteligence, která by je redukovala na jeden ucelený teoretický systém, který by konvertovala do nějakého člověkem pochopitelného znakového systému. Téměř vševysvětlující teorie na všech úrovních pozorování existence. A v užším smyslu by metaismus mohl označovat kterýkoliv z konkrétních myšlenkových směrů označených předponou meta-.
Žádné komentáře:
Okomentovat