ROZEPSANÉ ČLÁNKY (chráněné automatickým zálohováním autorství)



---

Tímto článkem bych rád doplnil/ upřesnil 2 části článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce" (konkrétně 6) Sapir–Whorfova hypotéza a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií) a současně zveřejnil další dvě kratší zamyšlení, přesněji o iracionálních číslech (mj. pí) a volebním systému.

---

"Zajímavý nápad. Existenci zvyklostí vnímání nezávislých na jazyce lze dobře ilustrovat na optických klamech (případně představeních iluzionistů)" - Ano, to je další příklad. Zajímalo by mě, nakolik asi kulturní zvyklosti vnímání vychází z evolučních zvyklostí lidských mozků a nakolik z jiných proměnných, popř. zda se v minulosti stálo, že by naopak dlouhodobá kulturní tradice vnímání ovlivnila evoluční zvyklost vnímání mozku, jako např. strava pravděpodobně ovlivnila naše zuby, což lze považovat za obtisknutí kultury do evoluce. A také by mě zajímalo, nakolik stejné optické klamy mohou lidé vnímat různě v závislosti na své kultuře vnímání. Nemyslím jen to, že pračlověk neznalý keramiky by při pohledu na Rubinovu vázu nikdy neviděl vázu, ale třeba to, zda do toho mohou zasáhnout např. kulturní rozdíly ve vnímání barev: my jsme zvyklí rozlišovat především rozdíly jako např. červená  a zelená, ale existují prý kultury, kde považují za důležitější rozdíly jako např. cca "středně matná" a tmavá (a pro některé naše barvy nemají pojmenování a my pro ty jejich). (Ale nemyslím to vyloženě jako otázky pro tebe.)

---

"žádným způsobem nelze zredukovat na konečné množství variant) Pokud bys takový výpočet našel, mohl bys dostat Nobelovu cenu..." - To "mohl" je tam podle mě použito velmi správně, protože ta neredukovatelnost by podle mě byla neověřitelná. Jinak by se mi dnes asi líbilo, kdyby takovým výpočtem byl Celek všech wesmírů, protože by to možná mohlo znamenat, že vždy by existoval nějaký wesmír obsahující nějaký život. Nejsem zrovna fanouškem tvrdého buddhismu ve smyslu "vysvobození z koloběhu převtělování" (nově a konkrétněji "vyvanutí pobytem všech ve virtuální realitě bez rozmnožování"), protože si myslím že utrpení lze snížit na snesitelnou míru.

---

"Pokud bys chtěl realizovat volební systém, kde by se propadlé hlasy pro některé strany dodatečně přidělily stranám jiným, muselo by se sčítat po "dvojicích stran"" - Nemuselo. Prostě by se nejprve započetlo jen první pořadí, lístky by se při počítání roztřídily podle stran, a podruhé by se počítaly hlasy jen z hromádek stran, jejichž hlasy by se jinak přerozdělily, takže by to opravdu nemělo být o skoro polovinu práce navíc. Jinak při větším počtu stran (ne v zapadlém okrese při komunálních volbách) by jedna z hromádek byla určená pro strany, u kterých se, vzhledem k předvolebním průzkumům, předpokládá přerozdělení, takže by nešlo o desítky hromádek.

---

"No, moc mi to jako základní otázka života, vesmíru a vůbec nezní. Spíš mi to zní jako něco na úrovni "Kolikátý je náš dům v ulici?"" - Tak to si podle mě neuvědomuješ, jaký by byl význam té odpovědi vzhledem k otázce, protože kdyby pro H2G2 platila ta má otázka "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?", tak by číslo 42 šlo dosadit do té univerzální rovnice wesmírů a hypoteticky by z ní pak bylo možné vyvodit cokoliv o čemkoliv v kterémkoliv místě časoprostoru toho wesmíru, což by zahrnovalo i předpovídání budoucnosti (ale nevím, jaké měl Douglas Adams názory na řešení časových paradoxů) a poznání dávné záhadné minulosti, např. i vznik a případný zánik wesmíru či evolučně nejdokonalejší formu života pro daný wesmír. Prostě by to byla základní otázka, protože by ti umožnila zodpovězení hypoteticky jakékoliv smysluplné otázky o daném wesmíru.

---

Sebastián Wortys: "Svět ani lidé neexistují. Pouze jedna prvotní vlntice s prvotním vědomím, které se sebepozorováním umožňuje a iluzorně zmnožuje na celý mnohovesmír a rádoby jiné bytosti. Velice jednoduchý koncept, jak to vědci mají rádi. Jako se předpokládá, že možná existuje jediná superčástice, tak v/s ní koexistuje jakési zárodečné vědmí, které se pak jakoby zmnožuje do podoby mnoha různých bytostí. Takže prvotní vědomí může jakoby postupně vystřídat všechny uskutečnitelné životy. A námi vnímaná oddělenost vědomí člověka jedna od vědomí člověka dva je způsobená tím, že prvotní vědomí se na sebe pokaždé dívá trochu jiným způsobem, který odhaluje jen část neuchopitelné podstaty všeho a nikdy nepozná samo sebe úplně. Jde o polyprizmatický metafyzický solipsismus. Existuje-li jediné vědomí, tak buddhistická karma funguje: co děláš ostatním, děláš sám sobě, protože ostatní jsou také ty, jen to zrovna nevidíš. A smrt není věčná. A možná existuje cosi i jako metafyzická demokracie, kdy jednotlivé stavy vědomí v určitém vesmíru společně rozhodují o jeho pravidlech jako občané zprostředkovaně o zákonech ve svém státě. Jinak prvotní vědomí je i v každé částici, ale obvykle spí tvrdým determinismem, protože stav okolí nepřispívá k jejímu indeterministickému probuzení. Celá historie je prokrastinací od Boha a Bůh paradoxně není to, co si myslí katolíci, ale spíše to, co si myslí ateističtí vědci."

---

MYŠLENKOPOCITY 2:
"Co třeba definice, že pocity jsou podvědomé myšlenkopocity, zatímco myšlenky jsou ty vědomé?" –
– Ze skeptického hlediska: Myslím, že by to neobstálo při konfrontaci třeba s afektivním stavem vědomí. I myšlenkovou stránku myšlenkopocitu lze dosti vytlačit do podvědomí, když je člověk v afektu a naopak pocitová se výrazně promítá do vědomí. Odráží se to i na komunikaci, protože člověk v afektu obvykle používá víc citoslovců a řeč těla, což souvisí víc s pocity než myšlenky. Na druhou stranu jsem měl párkrát možnost pozorovat člověka v silném afektu a překvapilo mě, že jeho podvědomí si i v takovém stavu přesto dokázalo udržet minimálně jednu racionální prioritu, která pevně limitovala jeho emocionální chování bez potřeby se na ní vědomě zaměřovat. A po návratu do klidového stavu mi to tak i popisoval (jinými slovy).
– Z antiskeptického hlediska: Považoval bych to za komplementární, pokud bys souhlasil(a), že to lze parafrázovat zhruba takto: Vědomé vnímání pocitu je, když myšlenková stránka myšlenkopocitu je odvrácena do podvědomí a pocitová k vědomí. Vědomé vnímání myšlenky je, když pocitová stránka myšlenkopocitu je odvrácena do podvědomí a myšlenková k vědomí.

Jinak se také domnívám, že můj koncept myšlenkopocitů může na různé lidi platit různou měrou, resp. že každý to v hlavě na této úrovni může mít nastavené alespoň mírně jinak a třeba u hraniční poruchy osobnosti, psychopatie (ve smyslu "bezcitnost") či bipolární afektivní poruchy může být třeba propojenost myšlenek a pocitů do myšlenkopocitů nižší než u zdravých lidí nebo mohou mít poruchu jejich otáčení mezi (pod)vědomím. A naopak čím důmyslněji má člověk propojené emoce s myšlenkami a čím lépe na ně umí měnit pohled, tím spíše má šanci začít je vnímat jako myšlenkopocity.

"Nenapsal/a jsem, že se ta emocionální složka vytrácí v mozku [...] Vytrácí se při mezilidské komunikaci," – Abych upřesnil, co jsem označoval v mém odstavci začínajícím slovy "Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka" (což nedílně souvisí i s předchozím odstavcem), tak uvedu delší citát z tvé předchozí zprávy v tomto vlákně: "Nyní si myslím, že myšlenky, myšlenkopocity a pocity jsou tři související věci: pocity jsou určité uvědomované signály v nervové soustavě konkrétního člověka ("něco cítím"), myšlenkopocity jsou pocity, kterým vědomí dokáže přiřadit význam (např. "mám hlad"), tzn. konkrétní reprezentace myšlenek, a myšlenky jsou významy myšlenkopocitů abstrahované od jejich konkrétní reprezentace v nervovém systému (např. "lidská potřeba jíst")."

Takže pokud to chápu správně, tak myšlenky jsi vnímal(a) jako abstrakty, pocity jako konkrétnosti a myšlenkopocity jako vztah abstrakty-konkrétnosti. Ve zkratce bych to pro tento případ interpretoval jako "myšlenky vznikají abstrahováním pocitů", a proto jsem to popisoval slovy "Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka" a uváděl, že podle mě mohou pocity (jako stránky myšlenkopocitů) existovat i ve formě abstraktů (čisté ideální formy pocitů, jejichž prožívání si lze představovat, ale skrze podněty ze skutečného mnohoznačného a nikdy ne zcela dokonalého světa se k nim člověk těžko dostane), což je podle mě v kontrastu k představě, že myšlenky jsou jen abstrakty a pocity jen konkrétnosti.

Jinak pro jistotu dodávám, že abstrahovat lze i skupinu pocitů, u kterých si zrovna nejsme vědomě zcela jistí významem v rovině myšlení. Třeba nedávno před usnutím jsem si uvědomil, že 3 různé komplexní pocity vztahující se ke třem různým vzpomínkám spolu úzce souvisí, i když na myšlenkové úrovni to spojení pokulhávalo a domnívám se, že dosud nedosáhlo takové úrovně abstrakce, k jaké došlo na úrovni pocitů.

"emocionální složka [...] Vytrácí se při mezilidské komunikaci" – Obzvláště při té psané, protože třeba neslyšíme žádné tóny psaných slov. A častější používání psané komunikace nad mluvenou pak může vést k představě, že slova jsou myšlenková a ne myšlenkopocitová.

"Myslím si, že lidský mozek nedokáže pracovat s myšlenkou bez pocitů, vždy k ní musí nějaké pocity vygenerovat a spojit je s ní." – Zní mi to jako oponování vůči mě, ale současně jako parafráze mých názorů, takže se domnívám, že to buď navazuje na tvé (mnou předpokládané) nepochopení kontextu slov "Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka", nebo jsem nepochopil já, na co přesně tím navazuješ.

"Toto je složitější. Vezmi si úlekovou reakci." – To podle mě není v rozporu s mým názorem (že na vyvolání konkrétního pocitu strachu se podílí podvědomé přemýšlení), protože i rychlé podvědomé přemýšlení je podle mě přemýšlení, přestože jeho kvalita nemůže být tak vysoká, jako při vědomém přemýšlení s větším dostatkem času. (Přemýšlení není nutně zcela logické ze všech hledisek.) I pouhé rozpoznání, že nějaký zvuk je nečekaně hlasitý a že (na základě evolučních zkušeností) je pravděpodobně vhodná nějaká rychlá reakce před dokončením kvalitnější interpretace daného zvuku, je druh přemýšlení.

"To první posuzování, přestože je v jistém smyslu rozumové, je ale tradičně považováno za emocionální." – Tradice je potřeba reflektovat. Kdyby se nějaký robot měl naučit co nejrychleji reagovat na nečekané podněty, které se třeba snaží ohrozit jeho vzpřímenou polohu, tak by procesy v něm (v případě naučení) byly pravděpodobně významnou měrou analogické k lidskému rozpoznání neobvykle hlasitého zvuku (či neobvykle rychlého pohybu), ale neznamenalo by to, že ten robot bude mít emoce, i kdyby se proti němu člověk rozběhl a těsně před robotem se zastavil, takže "úlek" robota by byl nakonec pro tento okamžik zbytečný. A naopak dříve zmíněné afekty se silně odehrávají ve vědomí, ale převažují v nich emoce nad rozumem.

"Co potom taková intuice?" – Intuice je jeden z druhů výsledků podvědomého zpracovávání informací přesouvaných do vědomí. A od toho se dostávám k dalším složitějším spekulacím. Pocit je možná projev podvědomého přemýšlení zjednoduš/přelož-ený pro vědomí, ale i projev vědomého přemýšlení zjednoduš/přelož-ený pro podvědomí. Rozdíl mezi myšlenky a pocity by nebyl v polárně rozdílné struktuře jednoho myšlenkopocitu, ale pouze ve zvoleném hledisku na daný myšlenkopocit. To, zda nějaký proces v hlavě je myšlenkou či pocitem, by bylo otázkou hlediska, takže všechny ty procesy by objektivně byly myšlenkopocity a tradiční úhly pohledu (které na některých úrovních možná mohou být i evolučně více či méně zakořeněné) by vytvářely iluzi, že tomu tak někdy není. Ale (ne)tradiční úhly pohledy by se mohly odrážet na struktuře myšlenkopocitů, takže lehká a tvrdá interpretací konceptu myšlenkopocitů (polární struktura vs otázka hlediska) by mohly být v komplementaritě, pro každý případ v trochu jiném poměru.

"Člověk, který má strach ze psů [...] člověku, který má psy rád [...] To znamená, že při komunikaci se ty pocity vytratí." – Spíše za předpokladu, že adresát postrádá či aktuálně nepoužívá empatii, nebo že komunikace probíhá dopisováním a odesílatel se své emoce snaží skrývat (což je v psané formě snazší). Když si třeba dva běžní lidé s odlišným emocionálním přístupem ke psům začnou v reálu o psech povídat, tak třeba ten člověk zamilovaný do psů obvykle nějak dříve či později vycítí, že ten druhý k nim minimálně nemá stejně dobrý emocionální vztah. I způsob, jakým člověk slovo "pes" vyslovuje, v tónu obsahuje náznak jeho emoce a věřím, že dostatečně sofistikovaná neuronová síť s dostatečným množstvím vstupů by to mohla dokázat rozpoznávat ještě lépe než minimálně někteří lidé podobně jako třeba nějaká neuronová síť dokáže z fotek očí rozpoznávat různé nemoci, které z nich lidé nepoznají.

Jinak podobně, jako třeba při nedostatku empatie, se v komunikaci může vytrácet i rozumový význam slova, když třeba nějací lidé slyší určitý odborný pojem a začnou ho používat, aniž by znali jeho skutečný význam. Už jsem třeba slyšel někoho říkat něco jako "orgonit je generátor tachyonové energie" a pochybuji, že by slovem "tachyonové" opravdu označoval hypotetické neprokázané částice pohybující se nadsvětelnou rychlostí. Nebo jsem slyšel jednu vysokoškolačku říkat, že "vědci objevili částici, která je důkazem existence Boha", ale pochopitelně se stala obětí nešikovné mediální přezdívky "božská částice" pro Higgsův boson.

Takže místo "To znamená, že při komunikaci se ty pocity vytratí." bych napsal, že při komunikaci se některé pocity či myšlenky mohou vytrácet, ale neznamená to, že by slova (z našeho hlediska) neměla význam.

---

Novotvary/ neologismy+:
Myšlenkopoutník: volnomyšlenkářský člověk dobrodružně putující světem mysli od myšlenky k myšlence, trochu jako nomádický filosof (bez předurčeného hlediska) jedním slovem. Při tom tělesně může rovněž cestovat, popř. být na jednom místě třeba v přírodě či doma (s či bez internetu).

biosémiotika
Prolnutí biologie a sémiotiky, které studuje tvoření významů živých organismů.
Př: Biosémiotika nám pomáhá hlouběji porozumět životu.

deprivant
Dehumanizovaný mocichtivec, jenž nedosáhl lidské normality, popř. ji ztratil.
Př: Deprivanti narušují fungování naší společnosti.

koronafob
Člověk, který se nadměrně bojí koronaviru a udělal si několikatýdenní zásoby jídla a roušek, přestože v jeho zemi (natož městě) nebyl dosud nikdo nakažen.
Př: Ten Standa je takovej koronafob, že nosí roušku, i když je sám doma.

vrakodrap: Výšková budova v new weird literatuře postavená z vraků.
Př: Ta pasáž o vrakodrapu je fakt epická.

pisoart: Pracovně nenáročné rádoby umění bez hlubší myšlenky. Volně odvozeno z ready-made díla Fontána: průmyslově vyrobený pisoár podepsaný Marcelem Duchampem (tehdy to ještě mělo myšlenku).
Př: Látka zavěšená v hale? To není umění, ale pisoart.


koronspirátor:

1) „Konspirační teoretik, který epidemii koronaviru považuje za uměle vyvolanou.“

2) „Respirátor proti koronaviru.“

Př.:

1) „Koronspirátoři by za spiknutí považovali i pandemii rozměrů černé smrti.“

2) „Babča je takový koronafob, že pořídila koronspirátor i svému hafanovi.“



koronacit/ koronocit: Pocit, že právě vy jste nakažení koronavirem.
Př.: "Najednou mi bylo vedro a začal jsem kašlat, tak jsem dostal šílený koronacit. Ale naštěstí za mnou jen hořel pytlík chilli papričky na mém daňovém přiznání."

koronahled/ koronohled: Když člověk na vše hledí prostřednictvím koronaviru.
Př.: "Během infodemie jsem si vypěstoval takový koronahled, že i při zavazování tkaniček myslím na koronavirus. Tkaničky mají přeci hladké plastové okraje a tam koronavirus může přežít zhruba x hodin."

koronuda: Když máte vlivem koronaviru volno, ale nudíte se, protože najednou není kam chodit.
Př.: "Pitomá koronuda! Zavřeli všude, kam jsem chtěl jít. Ještě že internet je stále přístupný."


---


kosmicismický černý humor
Země: „Cože, lidé zapalují mé Amazonské plíce? Tak to na ně sešlu další koronavirus, ať si připomenou, jak plíce mohou bolet.“
Země: „Cože, lidé zapalují mé Amazonské plíce? Tak to na ně pošlu koroňák, ať vědí, jak to bolí.“
(globální oteplování)

---

YouTube: ŽIVĚ Antonín Dolák, James Heather a Simeon Lichnovský.
Sebastián Wortys: humor jako důsledek evoluce?, milión let buddhismu a evoluce?, název politického uspořádání buněk v lidském těle?, panpsychismus?, ​vědomí jako emergence protovědomí?, věda jako víra vylepšená o evoluci?, ...; ...

---

„režim v lidském těle je v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“ – Občas si lámu hlavu nad tím, jak to nazvat co nejlépe a nejkomplementárněji z politického hlediska, ale myslím, že tohle také není úplně pravdivé. 

Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí) děláme proto, abychom uspokojili potřeby somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu. V souvislosti s tím asi v Přirozené mnohobytosti jsem psal něco jako, že bolest je projevem demokracie těla. Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak občas donutí mozek, aby třeba snížil svou pohybovou aktivitu. 

Tělo do sebe přijímá i některé neschválené látky, ale nerado, protože je prostě neumí ze sebe vyfiltrovat ven. Dál tělo v sobě nechává přežít spoustu mikroorganismů, které se dovnitř dostali z venčí. A podmínkou není, aby ty mikrorganismy byli vůči tělu v symbióze (viz. komenzálové), ale spíše aby to nebyli „teroristé“ (ani demokracie do sebe nechce vpustit jednoznačné teroristy). Tvrdě neplatí ani to, že jsou zabíjeny všechny zmutované buňky, protože někteří lidé mají bradavice, kterých se tělo samo nezbaví. Navíc postupem času se drobné nezásadní mutace objeví ve spoustě buněk a dokud to není problém, tak je zbytek těla nechá dál žít. Vzhledem k buněčné diferenciaci se také nedá říct, že „režim nepřipouští žádnou diverzitu či pluralitu“. Naopak lidské tělo potřebuje kooperaci plurality, aby mohlo fungovat. A součástí té plurality je i mikrobiom, přičemž se říká, že (nejen) člověk je holobiont: https://en.wikipedia.org/wiki/Holobiont Naopak na úrovni lidí běžně zabíjíme třeba komáry, když nám vlétnou oknem do domu nebo si bereme antibiotika (když máme v těle vážnější bakteriální infekci) a obvykle tomu neříkáme holokaust, genocida ani nacismus. 

Dále (pokud vím) není pravdou, že „bílé krvinky (analogie policie) mají přístup všude“, protože mikroglie nejsou bílé krvinky a minimálně za normálních okolností se bílé krvinky do mozku nedostanou (a ne všechny typy bílých krvinek mohou opustit krev, resp. provádět diapedézu). A pokud má mozek nějaký zánět, tak mnohem spíše dovolí vstoupit těm bílým krvinkám, které vzniknou z kostní dřeně lebky. V souvislosti s tím mě napadá, že existují podmínky i pro cestování určitých typů bílých krvinek do dalších typů tkání (viz. chemotaxe). Jiné somatické buňky musí nejprve zavolat o pomoc (vypustit určité chemické látky), aby k nim nějaký leukocyt přicestoval. Podobně můžeme říct, že lidští policisté se dostanou všude, ale podmínkou je, že se tam třeba objeví nějaký kriminálník. Můžeš říct, že doma si udržuješ soukromí, ale kdyby se ti tam objevil třeba nějaký vandal, tak pravděpodobně zavoláš policii a nebudeš to považovat za nacismus. Také mě napadá, že bílé krvinky mají zákaz vstupu dovnitř buněk, žádné kontroly dutin nepřipadají v úvahu. A jako jedince v lidském těle nemusíme pozorovat nutně jen buňky, můžeme za ně považovat i organely (či makromolekuly), takže z tohoto hlediska je buňka jakýmsi městským státem organel jako např. mitochondrie, které lze určitou měrou považovat také za buňky, ale ty se s bílými krvinkami nepotkají. Maximálně pokud se jejich stát změní třeba na teroristický a třeba nějaký makrofág jim to zatrhne. 

Co se týče svobody pohybu buněk, tak krvinky nejsou jediné lidské buňky schopné cestování. Cestovat umí např. i zmiňované mikroglie. A hypoteticky může cestovat kterákoliv buňka, pokud podstoupí dediferenciaci a změní se na buňku, která cestovat umí. Jinak mnohé buňky k vzájemnému cestování nemají motivaci a schopnosti. A jako celek mohou cestovat všechny lidské buňky, přičemž mnohé se např. látkami, které vypouští, podílí na rozhodnutí, kam celek bude cestovat. Když je mnohým buňkám vedro, tak přinutí mozek, aby se třeba celé tělo přesunulo do stínu. Můžeš to považovat za („částečně“) své rozhodnutí, protože jsi ten, kdo takový návrh svého těla může vyhodnotit, ale to moc nemění na tom, že s tím přišlo tělo a čím víc to chce, tím spíše přehlasuje mozek, kdyby měl svůj důvod zůstat venku. Nemluvě o tom, jak buňky holobionta ovlivňují výběr toho, co sní. 

Co se týče svobody podnikání, tak platí obdoby toho co pro diferenciaci a dediferenciaci, přičemž existuje řada různých specifických látek, které buňka může vyrábět a odměnou jsou jí živiny z venčí, které lze přirovnat k základnímu nepodmíněnému příjmu, což samo o sobě pravděpodobně není součást nacismu, pokud vím. 

U soukromého vlastnictví buněk by bylo otázkou, co by vůbec mohlo být vlastnictvím analogickým k tomu lidskému, když žijí ve světě buněk a roztoků. O vlastnictví buněk by šlo hovořit spíše neanologicky k lidskému vlastnictví, kdybychom řekli, že buňka vlastní to, co pohltí (člověk nemusí sníst televizi, aby ji mohl vlastnit). Když si buňka z venčí natahá dovnitř molekuly, ze kterých si vyrobí třeba ribozom, tak je to její ribozom a žádná jiná buňka si ho do sebe nevezme za svůj ribozom. Spíše pokud nějaká buňka vykazuje jakousi matabolicky-kriminální činnost, tak ji třeba makrofág může rozložit včetně toho ribozomu. A pokud bychom buňku vnímali jako společenství organel, tak ribozomy lze vnímat jako vlastnictví (drsného) endoplazmatického retikula tak, aby to bylo o něco analogičtější k vlastnictví na úrovni lidí. 

A co se týče soukromého vlastnictví na úrovni člověka, tak minimálně v našem státě existují mechanismy, jak „legálně“ zbavovat vlastnictví toho člověka, který se chce vytrvale soudit s nějakým státním orgánem. Třeba se udělá nějaká netradiční interpretace zákonů, která však teoreticky není protizákonná a tím se cíleně zvýší zdanění toho, kdo až moc útočí na achylovy paty Systému. Ten kritik se kvůli tomu pochopitelně bude soudit, ale Systém to záměrně nechá probíhat dlouze a pak stejně zvolí to z odůvodnění, které státu nezpůsobí nějakou větší újmu. Mezitím pochopitelně narostl dluh z nezaplacených navýšených daní za několik let, takže stát na základě fabulace začne požadovat víc, než je kritik schopen zaplatit, takže na něj pošlou exekutory a ti mu zabaví spoustu věcí, přičemž v těchto případech se tržní cena interpretuje jako co nejnižší, aby se toho „muselo“ zabavit co nejvíc, resp. co nejvíc oslabit nepohodlného jedince. Zkrátka existují složité právnické kličky, jak zabavit soukromé vlastnictví nepohodlného člověka, který nemá dostatečnou právní oporu a společenskou moc. 

Jinak běžnější výjimkou ze soukromého vlastnictví jsou i případy, kdy třeba sourozenci zdědí dům po rodičích, jsou jeho „ideálními“ spoluvlastníky, jeden ze sourozenců se dostane do exekuce a exekutoři zabaví věci i toho druhého nezadluženého vlastníka, pokud od svých věcí nemá faktury na své jméno. A pro spekulanty není problém donutit ho třeba sofistikovaným psychickým týráním k tomu, aby se vzdal svého podílu na nemovitosti. To se dnes děje myslím ještě častěji než ten první příklad a je to o to smutnější. Nechápu, proč nikdo dosud nedokázal prosadit zákon, který by tomu zabraňoval, když je to zjevně neetické. Jinak jsem kdysi viděl rozhovor s nějakým bývalým StBákem, který říkal, že spousta StBáků (vč. něj) po revoluci začali pracovat jako exekutoři, protože to je podobné zaměstnání. To nejspíš také hraje roli v tom, proč se to vykořisťování zatím nezměnilo. 

A ještě na chvíli zpět k oponování vůči tvému způsobu vnímání organismu člověka na buněčné úrovni. Právo buňky na život je obdobné tomu co třeba v USA - právo na život ztrácí ten, kdo provedl/ provádí nějaký závažný delikt. Také je potřeba říct, že většina buněk v lidském těle neumírá „křesťansky“ co možná nejdéle, nýbrž využívají právo na eutanázii, resp. vyvolají svou apoptózu, když už jsou třeba moc staré či moc stresované. A spíše až pak je makrofág pohltí. Jinak rakovina je mj. porucha schopnosti provést apoptózu, takže buňky se vzepřou vůči řádu, ale ostatní jim to neumí zatrhnout. Dál pobírají nepodmíněný základní příjem a dělají blbosti. 

Podle mého dnešního názoru je lidské tělo na buněčné úrovni spíše nějaký hybridní režim mezi totalitou a ideální demokracií (my v ideální demokracii nežijeme, např. podle indexu demokraci máme 7.69 z 10 maximálně možných bodů, přičemž dle mého je to nastavené tak, že nejdemokratičtější fyzikálně možná domokracie by musela mít vyšší skóre než 10, popř. všechny existující státy nižší než aktuálně). 

Klan renegátských buněk – „k čemuž jej nutí jeho geneticky zakořeněná sobeckost**.“ – Autor toho článku si evidentně spletl význam pojmu „sobecký gen“, protože to neoznačuje nějaký určitý gen, který by vyvolával sobeckost, nýbrž se tím myslí, že přirozený výběr probíhá nejen a úrovni jedinců, ale i na úrovni jejich genů. Metaforická sobeckost genů může klidně vést k tomu, že výsledný organismus bude altruistický, pokud přirozený výběr povede k upřednostnění genů zvyšujících pravděpodobnost altruismu jedince. Dawkins však rád vymýšlí způsoby, jak sobeckost do základů biologie propašovat a v případě pojmu „sobecký gen“ jistě zmátl spoustu lidí. Jinak u toho pojmu je otázkou mj., nakolik můžeme hovořit o „přirozeném výběru“, když geny neinteragují s okolním divokým světem přímo, nýbrž velmi zprostředkovaně skrze tělo, což nějakou měrou znamená něco jako „umělý výběr“. 

Když už je řeč o sobeckém genu a vztahu mysli a těla, tak mě k jinému Dawkinsnově pojmu, přesněji „slepý hodinář“, resp. k metafoře na přirozený výběr, který Dawkins přisuzuje i genům, napadá, že tím implicitně vzniká pojem „slepý gen“, což značí neschopnost samotných genů přímo vidět své důsledky (fenotyp a rozšířený fenotyp), a pokud zůstaneme v Dawkinsnově paradigmatu (ať už skutečnosti odpovídá více či méně), tak se to velmi podobá pojmu „slepá vůle“ od Arthura Schopenhauera, který je vysvětlován metaforou, že vůle je jako statný slepý muž, který na ramenou nese chromého ale vidícího muže (vědomí). Takže podle mého to vypadá, jakoby „slepá vůle“ byla jedním z prekurzorů vzniku pojmů „sobecký gen“ a „slepý hodinář“, přičemž neodarwinismus se mi jeví kompatibilní s nejen Schopenhauerovým iracionalismem. 

A když autor tvrdí, že „inteligence je geneticky dědičná“ a v dětech zůstane „námi zvýšený potenciál“, tak to zní jako lamarckismus, který je převážně vyvrácený až na pár velmi specifických případů, které se týkají spíše jednobuněčných organismů. Mnohem pravděpodobnější je epigenetická dědičnost, ale momentálně neznám studii, která by to v případě inteligence vyvracela či potvrzovala. A možná nejpravděpodobnější je kulturní dědičnost, resp. když jsou inteligentní rodiče, tak na své dítě mluví o to inteligentněji než jiní rodiče, čímž spíše může dítě dosáhnout vyšší inteligence, než kdyby ho vychovali méně inteligentní rodiče. 

„riziko, že ho naruší jiný probíhající proces“ – To riziko je dle mého rovné spíše zániku či utlačování veškerého eukariotického života ve wesmíru, což minimálně z hlediska historie planety Země nevypadá moc pravděpodobně, i když se můžeme bát třeba téměř neviditelných putovných černých děr. Když to udělali elementární částice, že se spojily na větší subatomární částice, ty na atomy, ty na molekuly, ty na makromolekuly, ty (spolu s molekulami) na membrány/ organely, ty na prokariotické buňky, ty na eukaryotické buňky, ty na tkáně, ty na orgány, ty na mnohobuněčné organismy a některé z nich už na superorganismy (přičemž nemusíme nutně říkat člověk, lze říct včely, termiti, rypoš lysý, některé mšice či garnáti Synalpheus), tak proč by zrovna lidé měli být nějakou zvláštní výjimkou, když do možného konce wesmíru máme pravděpodobně ještě spoustu času? Naopak mám pocit, že už dnes patříme k jedním z nejsofistikovanějších superorganismů, jaké na Zemi žijí (kritéria eusociality jsou jen konstrukt pro specifický typ superorganismu). A do budoucnosti se to tedy spíše jen zintenzivní, pokud nedojde k zastavení evoluce našeho poznávání a jeho aplikování. Běžné lidi to sice obvykle nenapadne a vědci nemají odvahu říkat to, co nedokážou ověřit, ale podle mě je nějaká forma mnoholidského organismu prostě nejpravděpodobnější budoucností lidstva (ať už to bude blíže k hyporgovi či přirozené mnohobytosti, popř. něčemu jinému, popř. vznikne víc různých druhů). 


---

Sebastián Wortys

Aktualizace:
...
21.3.2019 (převážně pomocí textu z 30.1.2019)
30.4.2019 (odebrání textu o pí)
3.7.2019 (+ myšlenkopoutník)
6.12.2019 (+ vědomí)
27.2.2020 (+novotvary)
7.3.2020 (+koronspirátor)
13.3.2020 (+novotvary)
17.3.2020 (+ vtip globální oteplování a koronavirus)
6.7.2020 (+Antonín Dolák, James Heather a Simeon Lichnovský)
19.8.2020 (+politický systém lidského těla)


Žádné komentáře:

Okomentovat