---
Tímto článkem bych rád doplnil/ upřesnil 2 části článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce" (konkrétně 6) Sapir–Whorfova hypotéza a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií) a současně zveřejnil další dvě kratší zamyšlení, přesněji o iracionálních číslech (mj. pí) a volebním systému.
---
"Zajímavý nápad. Existenci zvyklostí vnímání nezávislých na jazyce lze dobře ilustrovat na optických klamech (případně představeních iluzionistů)" - Ano, to je další příklad. Zajímalo by mě, nakolik asi kulturní zvyklosti vnímání vychází z evolučních zvyklostí lidských mozků a nakolik z jiných proměnných, popř. zda se v minulosti stálo, že by naopak dlouhodobá kulturní tradice vnímání ovlivnila evoluční zvyklost vnímání mozku, jako např. strava pravděpodobně ovlivnila naše zuby, což lze považovat za obtisknutí kultury do evoluce. A také by mě zajímalo, nakolik stejné optické klamy mohou lidé vnímat různě v závislosti na své kultuře vnímání. Nemyslím jen to, že pračlověk neznalý keramiky by při pohledu na Rubinovu vázu nikdy neviděl vázu, ale třeba to, zda do toho mohou zasáhnout např. kulturní rozdíly ve vnímání barev: my jsme zvyklí rozlišovat především rozdíly jako např. červená a zelená, ale existují prý kultury, kde považují za důležitější rozdíly jako např. cca "středně matná" a tmavá (a pro některé naše barvy nemají pojmenování a my pro ty jejich). (Ale nemyslím to vyloženě jako otázky pro tebe.)
---
"žádným způsobem nelze zredukovat na konečné množství variant) Pokud bys takový výpočet našel, mohl bys dostat Nobelovu cenu..." - To "mohl" je tam podle mě použito velmi správně, protože ta neredukovatelnost by podle mě byla neověřitelná. Jinak by se mi dnes asi líbilo, kdyby takovým výpočtem byl Celek všech wesmírů, protože by to možná mohlo znamenat, že vždy by existoval nějaký wesmír obsahující nějaký život. Nejsem zrovna fanouškem tvrdého buddhismu ve smyslu "vysvobození z koloběhu převtělování" (nově a konkrétněji "vyvanutí pobytem všech ve virtuální realitě bez rozmnožování"), protože si myslím že utrpení lze snížit na snesitelnou míru.
---
"Pokud bys chtěl realizovat volební systém, kde by se propadlé hlasy pro některé strany dodatečně přidělily stranám jiným, muselo by se sčítat po "dvojicích stran"" - Nemuselo. Prostě by se nejprve započetlo jen první pořadí, lístky by se při počítání roztřídily podle stran, a podruhé by se počítaly hlasy jen z hromádek stran, jejichž hlasy by se jinak přerozdělily, takže by to opravdu nemělo být o skoro polovinu práce navíc. Jinak při větším počtu stran (ne v zapadlém okrese při komunálních volbách) by jedna z hromádek byla určená pro strany, u kterých se, vzhledem k předvolebním průzkumům, předpokládá přerozdělení, takže by nešlo o desítky hromádek.
---
"No, moc mi to jako základní otázka života, vesmíru a vůbec nezní. Spíš mi to zní jako něco na úrovni "Kolikátý je náš dům v ulici?"" - Tak to si podle mě neuvědomuješ, jaký by byl význam té odpovědi vzhledem k otázce, protože kdyby pro H2G2 platila ta má otázka "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?", tak by číslo 42 šlo dosadit do té univerzální rovnice wesmírů a hypoteticky by z ní pak bylo možné vyvodit cokoliv o čemkoliv v kterémkoliv místě časoprostoru toho wesmíru, což by zahrnovalo i předpovídání budoucnosti (ale nevím, jaké měl Douglas Adams názory na řešení časových paradoxů) a poznání dávné záhadné minulosti, např. i vznik a případný zánik wesmíru či evolučně nejdokonalejší formu života pro daný wesmír. Prostě by to byla základní otázka, protože by ti umožnila zodpovězení hypoteticky jakékoliv smysluplné otázky o daném wesmíru.
---
Sebastián Wortys: "Svět ani lidé neexistují. Pouze jedna prvotní vlntice s prvotním vědomím, které se sebepozorováním umožňuje a iluzorně zmnožuje na celý mnohovesmír a rádoby jiné bytosti. Velice jednoduchý koncept, jak to vědci mají rádi. Jako se předpokládá, že možná existuje jediná superčástice, tak v/s ní koexistuje jakési zárodečné vědmí, které se pak jakoby zmnožuje do podoby mnoha různých bytostí. Takže prvotní vědomí může jakoby postupně vystřídat všechny uskutečnitelné životy. A námi vnímaná oddělenost vědomí člověka jedna od vědomí člověka dva je způsobená tím, že prvotní vědomí se na sebe pokaždé dívá trochu jiným způsobem, který odhaluje jen část neuchopitelné podstaty všeho a nikdy nepozná samo sebe úplně. Jde o polyprizmatický metafyzický solipsismus. Existuje-li jediné vědomí, tak buddhistická karma funguje: co děláš ostatním, děláš sám sobě, protože ostatní jsou také ty, jen to zrovna nevidíš. A smrt není věčná. A možná existuje cosi i jako metafyzická demokracie, kdy jednotlivé stavy vědomí v určitém vesmíru společně rozhodují o jeho pravidlech jako občané zprostředkovaně o zákonech ve svém státě. Jinak prvotní vědomí je i v každé částici, ale obvykle spí tvrdým determinismem, protože stav okolí nepřispívá k jejímu indeterministickému probuzení. Celá historie je prokrastinací od Boha a Bůh paradoxně není to, co si myslí katolíci, ale spíše to, co si myslí ateističtí vědci."
---
MYŠLENKOPOCITY 2:
"Co třeba definice, že pocity jsou podvědomé myšlenkopocity, zatímco myšlenky jsou ty vědomé?" –
– Ze skeptického hlediska: Myslím, že by to neobstálo při konfrontaci třeba s afektivním stavem vědomí. I myšlenkovou stránku myšlenkopocitu lze dosti vytlačit do podvědomí, když je člověk v afektu a naopak pocitová se výrazně promítá do vědomí. Odráží se to i na komunikaci, protože člověk v afektu obvykle používá víc citoslovců a řeč těla, což souvisí víc s pocity než myšlenky. Na druhou stranu jsem měl párkrát možnost pozorovat člověka v silném afektu a překvapilo mě, že jeho podvědomí si i v takovém stavu přesto dokázalo udržet minimálně jednu racionální prioritu, která pevně limitovala jeho emocionální chování bez potřeby se na ní vědomě zaměřovat. A po návratu do klidového stavu mi to tak i popisoval (jinými slovy).
– Z antiskeptického hlediska: Považoval bych to za komplementární, pokud bys souhlasil(a), že to lze parafrázovat zhruba takto: Vědomé vnímání pocitu je, když myšlenková stránka myšlenkopocitu je odvrácena do podvědomí a pocitová k vědomí. Vědomé vnímání myšlenky je, když pocitová stránka myšlenkopocitu je odvrácena do podvědomí a myšlenková k vědomí.
Jinak se také domnívám, že můj koncept myšlenkopocitů může na různé lidi platit různou měrou, resp. že každý to v hlavě na této úrovni může mít nastavené alespoň mírně jinak a třeba u hraniční poruchy osobnosti, psychopatie (ve smyslu "bezcitnost") či bipolární afektivní poruchy může být třeba propojenost myšlenek a pocitů do myšlenkopocitů nižší než u zdravých lidí nebo mohou mít poruchu jejich otáčení mezi (pod)vědomím. A naopak čím důmyslněji má člověk propojené emoce s myšlenkami a čím lépe na ně umí měnit pohled, tím spíše má šanci začít je vnímat jako myšlenkopocity.
"Nenapsal/a jsem, že se ta emocionální složka vytrácí v mozku [...] Vytrácí se při mezilidské komunikaci," – Abych upřesnil, co jsem označoval v mém odstavci začínajícím slovy "Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka" (což nedílně souvisí i s předchozím odstavcem), tak uvedu delší citát z tvé předchozí zprávy v tomto vlákně: "Nyní si myslím, že myšlenky, myšlenkopocity a pocity jsou tři související věci: pocity jsou určité uvědomované signály v nervové soustavě konkrétního člověka ("něco cítím"), myšlenkopocity jsou pocity, kterým vědomí dokáže přiřadit význam (např. "mám hlad"), tzn. konkrétní reprezentace myšlenek, a myšlenky jsou významy myšlenkopocitů abstrahované od jejich konkrétní reprezentace v nervovém systému (např. "lidská potřeba jíst")."
Takže pokud to chápu správně, tak myšlenky jsi vnímal(a) jako abstrakty, pocity jako konkrétnosti a myšlenkopocity jako vztah abstrakty-konkrétnosti. Ve zkratce bych to pro tento případ interpretoval jako "myšlenky vznikají abstrahováním pocitů", a proto jsem to popisoval slovy "Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka" a uváděl, že podle mě mohou pocity (jako stránky myšlenkopocitů) existovat i ve formě abstraktů (čisté ideální formy pocitů, jejichž prožívání si lze představovat, ale skrze podněty ze skutečného mnohoznačného a nikdy ne zcela dokonalého světa se k nim člověk těžko dostane), což je podle mě v kontrastu k představě, že myšlenky jsou jen abstrakty a pocity jen konkrétnosti.
Jinak pro jistotu dodávám, že abstrahovat lze i skupinu pocitů, u kterých si zrovna nejsme vědomě zcela jistí významem v rovině myšlení. Třeba nedávno před usnutím jsem si uvědomil, že 3 různé komplexní pocity vztahující se ke třem různým vzpomínkám spolu úzce souvisí, i když na myšlenkové úrovni to spojení pokulhávalo a domnívám se, že dosud nedosáhlo takové úrovně abstrakce, k jaké došlo na úrovni pocitů.
"emocionální složka [...] Vytrácí se při mezilidské komunikaci" – Obzvláště při té psané, protože třeba neslyšíme žádné tóny psaných slov. A častější používání psané komunikace nad mluvenou pak může vést k představě, že slova jsou myšlenková a ne myšlenkopocitová.
"Myslím si, že lidský mozek nedokáže pracovat s myšlenkou bez pocitů, vždy k ní musí nějaké pocity vygenerovat a spojit je s ní." – Zní mi to jako oponování vůči mě, ale současně jako parafráze mých názorů, takže se domnívám, že to buď navazuje na tvé (mnou předpokládané) nepochopení kontextu slov "Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka", nebo jsem nepochopil já, na co přesně tím navazuješ.
"Toto je složitější. Vezmi si úlekovou reakci." – To podle mě není v rozporu s mým názorem (že na vyvolání konkrétního pocitu strachu se podílí podvědomé přemýšlení), protože i rychlé podvědomé přemýšlení je podle mě přemýšlení, přestože jeho kvalita nemůže být tak vysoká, jako při vědomém přemýšlení s větším dostatkem času. (Přemýšlení není nutně zcela logické ze všech hledisek.) I pouhé rozpoznání, že nějaký zvuk je nečekaně hlasitý a že (na základě evolučních zkušeností) je pravděpodobně vhodná nějaká rychlá reakce před dokončením kvalitnější interpretace daného zvuku, je druh přemýšlení.
"To první posuzování, přestože je v jistém smyslu rozumové, je ale tradičně považováno za emocionální." – Tradice je potřeba reflektovat. Kdyby se nějaký robot měl naučit co nejrychleji reagovat na nečekané podněty, které se třeba snaží ohrozit jeho vzpřímenou polohu, tak by procesy v něm (v případě naučení) byly pravděpodobně významnou měrou analogické k lidskému rozpoznání neobvykle hlasitého zvuku (či neobvykle rychlého pohybu), ale neznamenalo by to, že ten robot bude mít emoce, i kdyby se proti němu člověk rozběhl a těsně před robotem se zastavil, takže "úlek" robota by byl nakonec pro tento okamžik zbytečný. A naopak dříve zmíněné afekty se silně odehrávají ve vědomí, ale převažují v nich emoce nad rozumem.
"Co potom taková intuice?" – Intuice je jeden z druhů výsledků podvědomého zpracovávání informací přesouvaných do vědomí. A od toho se dostávám k dalším složitějším spekulacím. Pocit je možná projev podvědomého přemýšlení zjednoduš/přelož-ený pro vědomí, ale i projev vědomého přemýšlení zjednoduš/přelož-ený pro podvědomí. Rozdíl mezi myšlenky a pocity by nebyl v polárně rozdílné struktuře jednoho myšlenkopocitu, ale pouze ve zvoleném hledisku na daný myšlenkopocit. To, zda nějaký proces v hlavě je myšlenkou či pocitem, by bylo otázkou hlediska, takže všechny ty procesy by objektivně byly myšlenkopocity a tradiční úhly pohledu (které na některých úrovních možná mohou být i evolučně více či méně zakořeněné) by vytvářely iluzi, že tomu tak někdy není. Ale (ne)tradiční úhly pohledy by se mohly odrážet na struktuře myšlenkopocitů, takže lehká a tvrdá interpretací konceptu myšlenkopocitů (polární struktura vs otázka hlediska) by mohly být v komplementaritě, pro každý případ v trochu jiném poměru.
"Člověk, který má strach ze psů [...] člověku, který má psy rád [...] To znamená, že při komunikaci se ty pocity vytratí." – Spíše za předpokladu, že adresát postrádá či aktuálně nepoužívá empatii, nebo že komunikace probíhá dopisováním a odesílatel se své emoce snaží skrývat (což je v psané formě snazší). Když si třeba dva běžní lidé s odlišným emocionálním přístupem ke psům začnou v reálu o psech povídat, tak třeba ten člověk zamilovaný do psů obvykle nějak dříve či později vycítí, že ten druhý k nim minimálně nemá stejně dobrý emocionální vztah. I způsob, jakým člověk slovo "pes" vyslovuje, v tónu obsahuje náznak jeho emoce a věřím, že dostatečně sofistikovaná neuronová síť s dostatečným množstvím vstupů by to mohla dokázat rozpoznávat ještě lépe než minimálně někteří lidé podobně jako třeba nějaká neuronová síť dokáže z fotek očí rozpoznávat různé nemoci, které z nich lidé nepoznají.
Jinak podobně, jako třeba při nedostatku empatie, se v komunikaci může vytrácet i rozumový význam slova, když třeba nějací lidé slyší určitý odborný pojem a začnou ho používat, aniž by znali jeho skutečný význam. Už jsem třeba slyšel někoho říkat něco jako "orgonit je generátor tachyonové energie" a pochybuji, že by slovem "tachyonové" opravdu označoval hypotetické neprokázané částice pohybující se nadsvětelnou rychlostí. Nebo jsem slyšel jednu vysokoškolačku říkat, že "vědci objevili částici, která je důkazem existence Boha", ale pochopitelně se stala obětí nešikovné mediální přezdívky "božská částice" pro Higgsův boson.
Takže místo "To znamená, že při komunikaci se ty pocity vytratí." bych napsal, že při komunikaci se některé pocity či myšlenky mohou vytrácet, ale neznamená to, že by slova (z našeho hlediska) neměla význam.
---
Novotvary/ neologismy+:
Myšlenkopoutník: volnomyšlenkářský člověk dobrodružně putující světem mysli od myšlenky k myšlence, trochu jako nomádický filosof (bez předurčeného hlediska) jedním slovem. Při tom tělesně může rovněž cestovat, popř. být na jednom místě třeba v přírodě či doma (s či bez internetu).
biosémiotika
Prolnutí biologie a sémiotiky, které studuje tvoření významů živých organismů.
Př: Biosémiotika nám pomáhá hlouběji porozumět životu.
deprivant
Dehumanizovaný mocichtivec, jenž nedosáhl lidské normality, popř. ji ztratil.
Př: Deprivanti narušují fungování naší společnosti.
koronafob
Člověk, který se nadměrně bojí koronaviru a udělal si několikatýdenní zásoby jídla a roušek, přestože v jeho zemi (natož městě) nebyl dosud nikdo nakažen.
Př: Ten Standa je takovej koronafob, že nosí roušku, i když je sám doma.
vrakodrap: Výšková budova v new weird literatuře postavená z vraků.
Př: Ta pasáž o vrakodrapu je fakt epická.
pisoart: Pracovně nenáročné rádoby umění bez hlubší myšlenky. Volně odvozeno z ready-made díla Fontána: průmyslově vyrobený pisoár podepsaný Marcelem Duchampem (tehdy to ještě mělo myšlenku).
Př: Látka zavěšená v hale? To není umění, ale pisoart.
koronspirátor:
1) „Konspirační teoretik, který epidemii koronaviru považuje za uměle vyvolanou.“
2) „Respirátor proti koronaviru.“
Př.:
1) „Koronspirátoři by za spiknutí považovali i pandemii rozměrů černé smrti.“
2) „Babča je takový koronafob, že pořídila koronspirátor i svému hafanovi.“
koronacit/ koronocit: Pocit, že právě vy jste nakažení koronavirem.
Př.: "Najednou mi bylo vedro a začal jsem kašlat, tak jsem dostal šílený koronacit. Ale naštěstí za mnou jen hořel pytlík chilli papričky na mém daňovém přiznání."
koronahled/ koronohled: Když člověk na vše hledí prostřednictvím koronaviru.
Př.: "Během infodemie jsem si vypěstoval takový koronahled, že i při zavazování tkaniček myslím na koronavirus. Tkaničky mají přeci hladké plastové okraje a tam koronavirus může přežít zhruba x hodin."
koronuda: Když máte vlivem koronaviru volno, ale nudíte se, protože najednou není kam chodit.
Př.: "Pitomá koronuda! Zavřeli všude, kam jsem chtěl jít. Ještě že internet je stále přístupný."
---
kosmicismický černý humor
Země: „Cože, lidé zapalují mé Amazonské plíce? Tak to na ně sešlu další koronavirus, ať si připomenou, jak plíce mohou bolet.“
Země: „Cože, lidé zapalují mé Amazonské plíce? Tak to na ně pošlu koroňák, ať vědí, jak to bolí.“
(globální oteplování)
---
YouTube: ŽIVĚ Antonín Dolák, James Heather a Simeon Lichnovský.
Sebastián Wortys: humor jako důsledek evoluce?, milión let buddhismu a evoluce?, název politického uspořádání buněk v lidském těle?, panpsychismus?, vědomí jako emergence protovědomí?, věda jako víra vylepšená o evoluci?, ...; ...
---
„režim v lidském těle je v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“ – Občas si lámu hlavu nad tím, jak to nazvat co nejlépe a nejkomplementárněji z politického hlediska, ale myslím, že tohle také není úplně pravdivé.
Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí) děláme proto, abychom uspokojili potřeby somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu. V souvislosti s tím asi v Přirozené mnohobytosti jsem psal něco jako, že bolest je projevem demokracie těla. Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak občas donutí mozek, aby třeba snížil svou pohybovou aktivitu.
Tělo do sebe přijímá i některé neschválené látky, ale nerado, protože je prostě neumí ze sebe vyfiltrovat ven. Dál tělo v sobě nechává přežít spoustu mikroorganismů, které se dovnitř dostali z venčí. A podmínkou není, aby ty mikrorganismy byli vůči tělu v symbióze (viz. komenzálové), ale spíše aby to nebyli „teroristé“ (ani demokracie do sebe nechce vpustit jednoznačné teroristy). Tvrdě neplatí ani to, že jsou zabíjeny všechny zmutované buňky, protože někteří lidé mají bradavice, kterých se tělo samo nezbaví. Navíc postupem času se drobné nezásadní mutace objeví ve spoustě buněk a dokud to není problém, tak je zbytek těla nechá dál žít. Vzhledem k buněčné diferenciaci se také nedá říct, že „režim nepřipouští žádnou diverzitu či pluralitu“. Naopak lidské tělo potřebuje kooperaci plurality, aby mohlo fungovat. A součástí té plurality je i mikrobiom, přičemž se říká, že (nejen) člověk je holobiont: https://en.wikipedia.org/wiki/Holobiont Naopak na úrovni lidí běžně zabíjíme třeba komáry, když nám vlétnou oknem do domu nebo si bereme antibiotika (když máme v těle vážnější bakteriální infekci) a obvykle tomu neříkáme holokaust, genocida ani nacismus.
Dále (pokud vím) není pravdou, že „bílé krvinky (analogie policie) mají přístup všude“, protože mikroglie nejsou bílé krvinky a minimálně za normálních okolností se bílé krvinky do mozku nedostanou (a ne všechny typy bílých krvinek mohou opustit krev, resp. provádět diapedézu). A pokud má mozek nějaký zánět, tak mnohem spíše dovolí vstoupit těm bílým krvinkám, které vzniknou z kostní dřeně lebky. V souvislosti s tím mě napadá, že existují podmínky i pro cestování určitých typů bílých krvinek do dalších typů tkání (viz. chemotaxe). Jiné somatické buňky musí nejprve zavolat o pomoc (vypustit určité chemické látky), aby k nim nějaký leukocyt přicestoval. Podobně můžeme říct, že lidští policisté se dostanou všude, ale podmínkou je, že se tam třeba objeví nějaký kriminálník. Můžeš říct, že doma si udržuješ soukromí, ale kdyby se ti tam objevil třeba nějaký vandal, tak pravděpodobně zavoláš policii a nebudeš to považovat za nacismus. Také mě napadá, že bílé krvinky mají zákaz vstupu dovnitř buněk, žádné kontroly dutin nepřipadají v úvahu. A jako jedince v lidském těle nemusíme pozorovat nutně jen buňky, můžeme za ně považovat i organely (či makromolekuly), takže z tohoto hlediska je buňka jakýmsi městským státem organel jako např. mitochondrie, které lze určitou měrou považovat také za buňky, ale ty se s bílými krvinkami nepotkají. Maximálně pokud se jejich stát změní třeba na teroristický a třeba nějaký makrofág jim to zatrhne.
Co se týče svobody pohybu buněk, tak krvinky nejsou jediné lidské buňky schopné cestování. Cestovat umí např. i zmiňované mikroglie. A hypoteticky může cestovat kterákoliv buňka, pokud podstoupí dediferenciaci a změní se na buňku, která cestovat umí. Jinak mnohé buňky k vzájemnému cestování nemají motivaci a schopnosti. A jako celek mohou cestovat všechny lidské buňky, přičemž mnohé se např. látkami, které vypouští, podílí na rozhodnutí, kam celek bude cestovat. Když je mnohým buňkám vedro, tak přinutí mozek, aby se třeba celé tělo přesunulo do stínu. Můžeš to považovat za („částečně“) své rozhodnutí, protože jsi ten, kdo takový návrh svého těla může vyhodnotit, ale to moc nemění na tom, že s tím přišlo tělo a čím víc to chce, tím spíše přehlasuje mozek, kdyby měl svůj důvod zůstat venku. Nemluvě o tom, jak buňky holobionta ovlivňují výběr toho, co sní.
Co se týče svobody podnikání, tak platí obdoby toho co pro diferenciaci a dediferenciaci, přičemž existuje řada různých specifických látek, které buňka může vyrábět a odměnou jsou jí živiny z venčí, které lze přirovnat k základnímu nepodmíněnému příjmu, což samo o sobě pravděpodobně není součást nacismu, pokud vím.
U soukromého vlastnictví buněk by bylo otázkou, co by vůbec mohlo být vlastnictvím analogickým k tomu lidskému, když žijí ve světě buněk a roztoků. O vlastnictví buněk by šlo hovořit spíše neanologicky k lidskému vlastnictví, kdybychom řekli, že buňka vlastní to, co pohltí (člověk nemusí sníst televizi, aby ji mohl vlastnit). Když si buňka z venčí natahá dovnitř molekuly, ze kterých si vyrobí třeba ribozom, tak je to její ribozom a žádná jiná buňka si ho do sebe nevezme za svůj ribozom. Spíše pokud nějaká buňka vykazuje jakousi matabolicky-kriminální činnost, tak ji třeba makrofág může rozložit včetně toho ribozomu. A pokud bychom buňku vnímali jako společenství organel, tak ribozomy lze vnímat jako vlastnictví (drsného) endoplazmatického retikula tak, aby to bylo o něco analogičtější k vlastnictví na úrovni lidí.
A co se týče soukromého vlastnictví na úrovni člověka, tak minimálně v našem státě existují mechanismy, jak „legálně“ zbavovat vlastnictví toho člověka, který se chce vytrvale soudit s nějakým státním orgánem. Třeba se udělá nějaká netradiční interpretace zákonů, která však teoreticky není protizákonná a tím se cíleně zvýší zdanění toho, kdo až moc útočí na achylovy paty Systému. Ten kritik se kvůli tomu pochopitelně bude soudit, ale Systém to záměrně nechá probíhat dlouze a pak stejně zvolí to z odůvodnění, které státu nezpůsobí nějakou větší újmu. Mezitím pochopitelně narostl dluh z nezaplacených navýšených daní za několik let, takže stát na základě fabulace začne požadovat víc, než je kritik schopen zaplatit, takže na něj pošlou exekutory a ti mu zabaví spoustu věcí, přičemž v těchto případech se tržní cena interpretuje jako co nejnižší, aby se toho „muselo“ zabavit co nejvíc, resp. co nejvíc oslabit nepohodlného jedince. Zkrátka existují složité právnické kličky, jak zabavit soukromé vlastnictví nepohodlného člověka, který nemá dostatečnou právní oporu a společenskou moc.
Jinak běžnější výjimkou ze soukromého vlastnictví jsou i případy, kdy třeba sourozenci zdědí dům po rodičích, jsou jeho „ideálními“ spoluvlastníky, jeden ze sourozenců se dostane do exekuce a exekutoři zabaví věci i toho druhého nezadluženého vlastníka, pokud od svých věcí nemá faktury na své jméno. A pro spekulanty není problém donutit ho třeba sofistikovaným psychickým týráním k tomu, aby se vzdal svého podílu na nemovitosti. To se dnes děje myslím ještě častěji než ten první příklad a je to o to smutnější. Nechápu, proč nikdo dosud nedokázal prosadit zákon, který by tomu zabraňoval, když je to zjevně neetické. Jinak jsem kdysi viděl rozhovor s nějakým bývalým StBákem, který říkal, že spousta StBáků (vč. něj) po revoluci začali pracovat jako exekutoři, protože to je podobné zaměstnání. To nejspíš také hraje roli v tom, proč se to vykořisťování zatím nezměnilo.
A ještě na chvíli zpět k oponování vůči tvému způsobu vnímání organismu člověka na buněčné úrovni. Právo buňky na život je obdobné tomu co třeba v USA - právo na život ztrácí ten, kdo provedl/ provádí nějaký závažný delikt. Také je potřeba říct, že většina buněk v lidském těle neumírá „křesťansky“ co možná nejdéle, nýbrž využívají právo na eutanázii, resp. vyvolají svou apoptózu, když už jsou třeba moc staré či moc stresované. A spíše až pak je makrofág pohltí. Jinak rakovina je mj. porucha schopnosti provést apoptózu, takže buňky se vzepřou vůči řádu, ale ostatní jim to neumí zatrhnout. Dál pobírají nepodmíněný základní příjem a dělají blbosti.
Podle mého dnešního názoru je lidské tělo na buněčné úrovni spíše nějaký hybridní režim mezi totalitou a ideální demokracií (my v ideální demokracii nežijeme, např. podle indexu demokraci máme 7.69 z 10 maximálně možných bodů, přičemž dle mého je to nastavené tak, že nejdemokratičtější fyzikálně možná domokracie by musela mít vyšší skóre než 10, popř. všechny existující státy nižší než aktuálně).
Klan renegátských buněk – „k čemuž jej nutí jeho geneticky zakořeněná sobeckost**.“ – Autor toho článku si evidentně spletl význam pojmu „sobecký gen“, protože to neoznačuje nějaký určitý gen, který by vyvolával sobeckost, nýbrž se tím myslí, že přirozený výběr probíhá nejen a úrovni jedinců, ale i na úrovni jejich genů. Metaforická sobeckost genů může klidně vést k tomu, že výsledný organismus bude altruistický, pokud přirozený výběr povede k upřednostnění genů zvyšujících pravděpodobnost altruismu jedince. Dawkins však rád vymýšlí způsoby, jak sobeckost do základů biologie propašovat a v případě pojmu „sobecký gen“ jistě zmátl spoustu lidí. Jinak u toho pojmu je otázkou mj., nakolik můžeme hovořit o „přirozeném výběru“, když geny neinteragují s okolním divokým světem přímo, nýbrž velmi zprostředkovaně skrze tělo, což nějakou měrou znamená něco jako „umělý výběr“.
Když už je řeč o sobeckém genu a vztahu mysli a těla, tak mě k jinému Dawkinsnově pojmu, přesněji „slepý hodinář“, resp. k metafoře na přirozený výběr, který Dawkins přisuzuje i genům, napadá, že tím implicitně vzniká pojem „slepý gen“, což značí neschopnost samotných genů přímo vidět své důsledky (fenotyp a rozšířený fenotyp), a pokud zůstaneme v Dawkinsnově paradigmatu (ať už skutečnosti odpovídá více či méně), tak se to velmi podobá pojmu „slepá vůle“ od Arthura Schopenhauera, který je vysvětlován metaforou, že vůle je jako statný slepý muž, který na ramenou nese chromého ale vidícího muže (vědomí). Takže podle mého to vypadá, jakoby „slepá vůle“ byla jedním z prekurzorů vzniku pojmů „sobecký gen“ a „slepý hodinář“, přičemž neodarwinismus se mi jeví kompatibilní s nejen Schopenhauerovým iracionalismem.
A když autor tvrdí, že „inteligence je geneticky dědičná“ a v dětech zůstane „námi zvýšený potenciál“, tak to zní jako lamarckismus, který je převážně vyvrácený až na pár velmi specifických případů, které se týkají spíše jednobuněčných organismů. Mnohem pravděpodobnější je epigenetická dědičnost, ale momentálně neznám studii, která by to v případě inteligence vyvracela či potvrzovala. A možná nejpravděpodobnější je kulturní dědičnost, resp. když jsou inteligentní rodiče, tak na své dítě mluví o to inteligentněji než jiní rodiče, čímž spíše může dítě dosáhnout vyšší inteligence, než kdyby ho vychovali méně inteligentní rodiče.
„riziko, že ho naruší jiný probíhající proces“ – To riziko je dle mého rovné spíše zániku či utlačování veškerého eukariotického života ve wesmíru, což minimálně z hlediska historie planety Země nevypadá moc pravděpodobně, i když se můžeme bát třeba téměř neviditelných putovných černých děr. Když to udělali elementární částice, že se spojily na větší subatomární částice, ty na atomy, ty na molekuly, ty na makromolekuly, ty (spolu s molekulami) na membrány/ organely, ty na prokariotické buňky, ty na eukaryotické buňky, ty na tkáně, ty na orgány, ty na mnohobuněčné organismy a některé z nich už na superorganismy (přičemž nemusíme nutně říkat člověk, lze říct včely, termiti, rypoš lysý, některé mšice či garnáti Synalpheus), tak proč by zrovna lidé měli být nějakou zvláštní výjimkou, když do možného konce wesmíru máme pravděpodobně ještě spoustu času? Naopak mám pocit, že už dnes patříme k jedním z nejsofistikovanějších superorganismů, jaké na Zemi žijí (kritéria eusociality jsou jen konstrukt pro specifický typ superorganismu). A do budoucnosti se to tedy spíše jen zintenzivní, pokud nedojde k zastavení evoluce našeho poznávání a jeho aplikování. Běžné lidi to sice obvykle nenapadne a vědci nemají odvahu říkat to, co nedokážou ověřit, ale podle mě je nějaká forma mnoholidského organismu prostě nejpravděpodobnější budoucností lidstva (ať už to bude blíže k hyporgovi či přirozené mnohobytosti, popř. něčemu jinému, popř. vznikne víc různých druhů).
---
„pojmy „totalita“ a „totalitní“ jinak než já. Připadá mi, že chápeš totalitu jako „opak demokracie““ – S tím vztahem demokracie a totality je to vůči tomu článku možná složitější. Myslím, že je zažité chápat liberální demokracii jako opak totality, ale vzhledem k tomu, že v tom článku jsem se teprve snažil z obecnějších pozic hledat cosi jako politické uspořádání buněk v lidském těle, tak by myslím bylo komplikovanější apriori používat pojem liberální demokracie, který dle mého není dostatečně obecným protikladem totality/ autoritářství. Takže zvážím použití pojmu např. „netotalizující demokracie“, ale nejsem si jistý, nakolik je to nutné vzhledem k následujícímu argumentu.
„Přitom je klidně možné, aby tyto „totální“ regulace byly důsledkem (přísně regulovaného) demokratického procesu“ – Ano, teoreticky je možné se demokraticky prohlasovat k totalitě, ale je potřeba si uvědomit, že v průběhu toho procesu demokracie zaniká a totalita vzniká, byť to může být skrze paradox hromady. A pokud je to zrovna něco mezi, tak se tomu říká spíše hybridní režim, což rozhodně není synonymum pro demokracii.
A také je potřeba uvědomit si, že čím dokonalejší demokracie (což rozhodně neznamená jen buď více přímé či méně přímé demokracie), tím menší je součet měr politických nespokojeností občanů, takže nejlepší představitelná demokracie se limitně blíží plné spokojenosti všech občanů.
x
„Tyto zákony jsou neměnné“ – Jejich struktura vůči danému jedinci možná víceméně ano (ale i během života neustále dochází k epigenetickým změnám), ale míra vzájemné platnosti těchto zákonů rozhodně není zakonzervovaná, ta se v průběhu života mění podle okolností. Co se dechu týče, můžeš se např. naučit zadržovat dech na delší čas a tím pozměníš způsob, jakým buňky hospodaří s kyslíkem. Podle mých osobních zkušeností to navíc jde vratným způsobem i celkem rychle, protože když si zkouším měřit, jak dlouho dokážu zadržet dech a udělám několik měření za sebou, tak výsledné časy obvykle postupně rostou (do určitých mezí).
„„diplomaty“ (spermie) s návrhem na vytvoření nového státu a s nějakými zlepšovacími návrhy“ – Ty zlepšovací návrhy jsou kontroverzní výrok. Redukcionisté by s tím nesouhlasili, ale podle mě vznik pohlavních buněk na genetické úrovni ještě není dostatečně prozkoumaný, takže si dokážu představit vliv těla skrze epigenetiku na zárodečnou linii. Je dost možné, že něco takového už bylo objeveno a jen o tom zatím nevím.
Jinak hlavní genetická změna, ke které při vzniku pohlavní buňky dochází je, že ty chromozomy, které budoucí rodič získal od otce se přitisknou k těm stejného druhu, které získal od matky, načež se (podle ne zcela vysvětlených "zákonitostí") vzájemně promíchají (tzv. crossing-over) a z dvou sad chromozomů vznikne jedna v pohlavní buňce. Od splynutí pohlavních buněk už zase obě rekombinované sady koexistují a každá buňka nového potomka si nějak volí, zda se v tom či onom bude chovat podle "zákonů", které získala od otce, nebo podle "zákonů" od matky.
Hypoteticky by pak mezi jednotlivými tělesnými buňkami mohlo docházet k přirozenému výběru: čím lepší zákony si buňka vybere, tím spíše se zvýší zastoupení jejích potomků v rámci obměňování odumřelých buněk. A teoreticky by ty převažující buňky mohly vypouštět něco, co by se dostalo do zárodečné linie a podle koncentrace takových látek by se zvyšovala pravděpodobnost, že při redukčním dělení chromozomů se do příští generace dostanou spíše ty geny, které se tělu více osvědčily. Ale to je pouze má hypotéza.
V důsledku redukčního dělení chromozomů při vzniku pohlavní buňky se dá (matematicky zjednodušeně) říct, že výsledné dítě je z hlediska genetiky zhruba z 50% po otci, zhruba z 50% po matce, zhruba z 25% po jedné babičce, zhruba z 25% po druhé babičce, ..., zhruba z 12,5% po jednom z pradědů, zhruba z 12,5% po jedné z prababiček, ..., zhruba z 0,390625% po jednom z pra-pra-pra-pra-pra-pradědů, ...
„začne podle toho budovat nový stát. V tom pak zpočátku ještě dlouho platí zákony původního státu“ – Toto tvrzení mi nedává smysl, protože každou rekombinací chromozomů vzniká unikátní sada „zákonů“. Navenek to možná vypadá, že na začátku je jedna zygota, která se rozdělí na dvě buňky, ty na čtyři, osm... a že na základě toho to vždy na začáčku probíhá jakoby stejně, ale uvnitř už se dějí složité procesy, které jsou pokaždé a od začátku více či méně jiné. Jinak je zajímavé, že když se začátkem jedna z buněk odebere, tak ostatní buňky to poznají, vytvoří náhradu a až pak se všechny zase rozmnožují zároveň.
„ty zbylé miliony pozabíjí“ – Neznám žádný mechanismus, který by vyvolal, že po proniknutí první spermie vajíčko informuje tělo, aby začalo zabíjet ostatní spermie. To, že do vajíčka může proniknout jen "jedna" spermie je způsobené tím, že vajíčko po vniknutí první spermie vyvolá změny, které jakoby „zavřou dveře“. Domnívám se, že ostatní spermie zemřou spíše „stářím“ s tím, že u nich přichází mnohem dříve než třeba u nervových buněk.
„do původního státu se nedostane žádná informace o tom, zda byl některý z jeho diplomatů úspěšný.“ – Kdyby to byla pravda, tak nikdo neví, kdo jsou jeho děti.
„namísto demokracie je zde zákonodárným procesem evoluce“ – V případě toho závodu spermií je lepší místo slova „evoluce“ napsat „přirozený výběr“, protože samotná „evoluce“ je mnohem obecnější pojem. Když totiž nenapíšeš „přirozený výběr“ či „biologická evoluce“ (zhruba středně obecný pojem), tak by tvůj výrok z doslovného hlediska nedával smysl, protože demokracie je druh evoluce v obecnějším než biologickém smyslu. Obecná evoluce totiž zahrnuje např. kulturní evoluci.
A pak je tu ještě skutečnost, že přirozený výběr se používá i v rámci demokracie. Každá obec si může v určitých mezích tvořit a uplatňovat vlastní vyhlášky, které mají různé důsledky, načež třeba kraje mohou porovnávat úspěšnosti různých obcí z různých hledisek a z nejúspěšnějších obecních vyhlášek dělat krajské vyhlášky, které se časem mohou změnit až na zákon státu či dokonce (kon)federace.
x
„Jenže když si koupíš malířův obraz („reklamu na obraz“), máš pořád jen ten obraz – tzn. máš pořád jen tu reklamu, nedostaneš za to žádný skutečný výrobek a nebudeš z toho mít o nic větší prospěch než ze samotné reklamy.“ – Je to zajímavý argument, ale kdybys měla zcela pravdu, tak neexistují dražby, kde se některé obrazy prodají za několik miliónů korun (viz. nedávno zrovna třeba jeden od Toyen, kterou „znáš“). A na druhou stranu třeba většina kulis z reklam se po natáčení vyhodí místo, aby je někdo vydražil, protože to nebývá umění. Jeden můj kámoš kdysi takové kulisy stavěl i vyhazoval. A některé podlahy v mém domě jsou z vyhozených kulis vyrobené a dostali jsme je zdarma za odvoz. Podobně se (nejspíš na nějaké minoritní výjimky) nedělají dražby reklamních cedulí. Je jich až moc stejných na to, aby byly zajímavé.
Důvodem, proč je o umělecké obrazy zájem, je mj. kulturní kapitál. Někteří lidé si kupují drahé obrazy, aby v očích ostatních měli vyšší sociální status, který jim třeba usnadní snáze navázat různé vztahy s jinými vysoce postavenými lidmi. A v obměněné podobě to může platit i pro chudší lidi.
Jednou jsem byl se spolužáky v pokoji jiného spolužáka, který měl všechny věci schované v dřevěných skříních a nikde žádné ozdoby. Prostě jen neosobitý nábytek a bílé zdi, jakoby se tam teprve nastěhoval, což nás všechny zarazilo a myslím, že ti ostatní spolužáci si z něj pak chvíli dělali srandu. Ani nepotřebovali znát pojem kulturní kapitál.
A nemálo lidí si obrazy kupuje i více kvůli nim samotným. Třeba se chtějí cítit ve svém pokoji lépe, tak si pořídí nějaký obraz, ze kterého získají dobrý pocit, když se na něj podívají. Nebo já si v minulosti chtěl od nějakého umělce koupit obraz, který mě inspiroval a stále mi připadá inspirativní, ale nedokázal jsem se s ním domluvit, protože mi přes net moc neodpovídal. Nebo někteří lidé obdivují určitého umělce a chtějí mít nějaká jeho díla, aby si připomínali třeba způsob, jakým ten člověk žil.
V souvislosti s tím je asi potřeba říct, že většinu věcí si většina lidí nepořizuje výhradně kvůli nim samotným. Třeba zubní kartáček nechceme, abychom jen měli kartáček, ale abychom snižovali pravděpodobnost vzniku zubního kazu.
A je také potřeba říct, že v dnešní době existuje víceméně plynlý přechod mezi uměním a reklamou. A je vtipné, jak se někteří prodejci snaží přesvědčit zákazníky, že když si od nich všichni koupí stejný výrobek, tak všichni vlivem toho budou „jedineční“. Určitým překlenutím je, když dělají limitované edice, nebo ještě lépe, když se snaží, aby každý výrobek vypadal trochu jinak.
x
„„neupgradovaní lidé nejspíš časem nebudou mít schopnosti porozumět přemýšlení umělé superinteligence“ – Toto není žádná novinka.“ – To, co píšeš, tak vím. Jelikož jsem skeptický, zda je plné porozumění vůbec možné i v případech, kdy se lidé domnívají, že ho dosáhli, tak slovy „nebýt schopen porozumět“ myslím nebýt schopen ani toho částečného porozumění. Myslel jsem to tedy tak, že neupgradovaní lidé nebudou schopni porozumět třeba ani tomu, o čem umělá superinteligence přemýšlí, resp. o co se snaží, jaký má smysl. Třeba příjde na to, že fyzikální zákony jsou nějak flexibilnější, než si dosud myslíme a bude přemýšlet, jak to využít, ale my nebudeme schopni pochopit, o čem přemýšlí, protože ani nebudeme schopni pochopit, jak by fyzikální zákony mohly být flexibilnější. Spíše si budeme myslet, že je to blbost. Podobně z hlediska buněk může být většina našeho chování „blbost“, protože nemohou pochopit, jak to vede k našemu blahobytu, i kdybychom vymysleli nějaký geniální způsob, jak náš pohled na svět redukovat do jazyků používaných na úrovni pozorovanou molekulární biologií.
Na druhou stranu však vím, že existují různé pokusy o umělé hybridní neuronové sítě, které usnadňují pochopit (tzn. částečně pochopit), jakým způsobem neuronová síť dospěla k nějakému svému závěru. Pokud vím, tak se tak dá i u složitých sítí určit mj., jak velkou roli hrají při rozhodování které faktory. Takže u rozpoznávání obličejů se třeba dá vytvořit pravděpodobnostní mapa obličeje, která ukáže, na co se taková umělá inteligence nejvíc zaměřuje a to i u kterých typů lidí.
Jinak těžko přemýšlet o umělých inteligencích používaných Facebookem, když nejsou veřejné.
„matky jsou často schopny spáchat sebevraždu, pokud je to jediná možnost, jak záchranit život jejich dítěte“ – A kde bereme jistotu, že je to skutečně rozhodnutí vědomí matky a ne nějakého instinktu redukovaně uloženého již v zygotě? Je to v zájmu přežití potomků buněk toho těla, které se obětuje - zhruba 50% genů z původního těla může teoreticky dál pokračovat v životě, což je určitě víc než 0. Podobně, když na ruku osamoceného horolozce v horách spadne balvan, tak si ji prý někdy dokáže uříznout, čímž sice část buněk obětuje a ony proti tomu protestují, ale většinu zachrání (mj. pod vlivem adrenalnu). Jsou to však pochopitelně krajní situace a nedivil bych se, kdyby i demokracie dokázala něco obdobného v případě nějaké prudké humanitární katastrofy. Třeba incident s lodi Exodus k tomu myslím neměl moc daleko. Jinak na světě existují kolonie lidí v poušti, které jsou závislé výhradně na humanitární pomoci, a kdyby nastala dostatečně velká světová katastrofa, tak i demokratické státy se pravděpodobně zaměří na svou záchranu a nepošlou dostatečné množství prostředků na to, aby přežili tito na nich závislí lidé. A kdo ví, zda se občané těchto demokratických států o tom vůbec dozví, když se v takové situaci budou primárně soustředit na své problémy podobně, jako přeživší buňky toho horolezce třeba budou řešit dehydrataci a nikdy se nedozví, že jiná část buněk z těla zmizela. A kdo ví, co se může dít teď, když se všechna média soustředí na nový koronavirus skoro až tak, jakoby se nic jiného nedělo, přestože to musí mít řadu zdánlivě nesouvislých vzdálených dopadů.
Demokracie může být v určitých extrémních situacích nucena dočasně se chovat jako autoritářský režim, kdežto autoritářské režimy mohou být v jiných určitých extrémních situacích nuceni dočasně sáhnout k nějakým demokratickým prvkům (třeba ve snaze zlepšit důvěru občanů), což však neznamená, že demokracie a autoritářské režimy jsou totožné, protože třeba na stejné vnější podněty reagují jinak.
---
Myslím, že xenofeminismus pravděpodobně vznikl i vlivem velkoměstského odtržení od soužití s nečlověčí přírodou spolu s intelektuálním odtržením od praktických aplikací a každodenních zkušeností s nimi.
Po pročítání manifestu xenofeminismu ( https://laboriacuboniks.net/manifesto/ ) si myslím, že přistoupili na akceleracionismus a to v reakci na postupnou stagnaci výsledků kyberfeminismu začátkem 21. století. To znamená zhruba, že umírněné snahy o změny společnosti kontraintuitivně považují za chorobnou nežádoucí inhibici změn (+ použití „záchranné brzdy“ by prý pomohlo jen pár vyvoleným a pro zbytek by to bylo katastrofou), a proto chtějí (s pomocí širší queer a trans komunity) zesilovat dopady kapitalistického odcizení, aby (v rámci metamoderní metaxie) kyvadlově vyvolali radikální změny společnosti (nejen gendru ale i pohlaví a jiných aspektů lidského života), která by se tím odcizila vůči současné a podle nich zotročující představě o přirozenosti (která je prý útočištěm nespravedlnosti), přičemž manifest má fungovat jako sebenaplňující se proroctví.
Xenofeminismus se chce stát univerzální konkurencí kapitalismu a utkat se s ním o roli hegemonie (doslova chce vytvořit „lepšího sémiotického parazita“). Spolu s tím také asi chtějí dotlačit kapitalismus do stavu hyperlogiky, resp. přehnaně doslovné interpretace logiky se sebedestruktivními účinky. Chtějí totiž rozložit kapitalismus pomocí kapitalismu a ze zbytků stvořit „nový svět“. A nejsou jediní, kdo chce proti kapitalismu bojovat kapitalismem, Čína údajně usiluje získat takovou moc, aby přepnula globalizaci z kapitalizujících tendencí na socializující (pravděpodobně v totalitním čínském smyslu) viz. tento článek.
Xenofeminismus dále uvadí, že kyberprostor původně nabízel svobodu, ale sociální sítě dnes tíhnou k opaku. S tím se myslím dá celkem souhlasit, ale dokážu si představit mnohem horší varianty. To vše mimochodem souvisí s cenzurokracií viz. x. díl videa o novotvarech a s algocenzurou viz. x. díl.
Lokální progresivní snahy považují za úctyhodné, ale nedostatečné, načež obsáhle parafrázují původní význam fráze: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Jejich pojetí vykořisťovaných je však rozšířené o queer a trans komunitu. To znamená, že u nich chtějí hledat podporu, ne že ji už převážně mají. Vidím v tom však možnou souvislost s tvým postřehem, že hlavně na západě transgender osoby začínají mít čím dál tím divnější požadavky.
Úlpívání na přirozenosti podle nich tlumí příznivou změnu světa, ale nic prý není tak svaté, aby se to nemohlo změnit za účelem osvobození. A není prý nic, s čím by se nedalo vědecky manipulovat. Manipulovat možná lze, ale podle mě je zásadní rozdíl mezi úspěšným a neuspěšným manipulováním vzhledem k záměru. V manifestu však před žádnými riziky hrátek s biologií nevarují, protože to nepasuje do jejich pozitivní vize budoucnosti. A antinaturalismus je pro ně tak důležitý, že si ho zvolili i jako závěrečnou výzvu: „If nature is unjust, change nature!“ (Pokud je příroda nespravedlivá, změňme přírodu!) V souvislosti s tím tématem také zmiňují, že morálka zotročuje, a proto chtějí její „rozklad“. Pravděpodobně morálku považují za zkažené vnucované chování, které je v rozporu s etickými principy. Jejich představa o správnosti je však podle mě zkreslená, především v prostředcích dosahování.
Chtějí změnit svět tak, aby problémy už nebyly problémy. Gender a pohlaví považují za zdroj nerovnosti a útlaku, takže systematizování a sjednocování genderové terminologie chápou spíše jako pokusy opravovat prostředky nadvlády a naopak pomocí rozumu chtějí vytvářet jakousi trvale neuchopitelnou dynamickou pluralitu gendrů a pohlaví (podobně podporují mezirasové sňatky) tak, aby je nepohltil „eurocentrický universalismus“. Výslovně píšou, že nechtějí snižovat pohlavní diverzitu (jak se mi to jevilo v případě Mary Maggic) a naopak tvrdí doslova: „Let a hundred sexes bloom!“ (Nechť kvete sto pohlaví!) V návaznosti na to vše mě napadlo tvrzení: „Koho nelze pochopit, to nelze ovládat.“ To mi samo o sobě sice dává smysl, ale raději bych to viděl v kontextu hledání zdravé rovnováhy protikladů. A především způsob, jakým xenofeminismus chce dosahovat té svobody, se mi zdá bláznivý.
S využitím veřejného endokrinologického know-how chtějí bez institucionálních zásahů nabourávat genderové systémy pomocí hormonů, jak mi to došlo u Mary Maggic, než jsem se dozvěděl o xenofeminismu (jinak v manifestu se nepíše o moči jako u Mary). Jako pro software vznikl oupen source, pro wetware chtějí rozvíjet otevřený „gender hacking“ a dokonce chystají platformu bezplatné open source medicíny (mj. pomocí reactionware (3D tisk reakčních aparatur), telemedicíny či fór DIY hormonální substituční terapie). Pojem „medicína“ mi v tomto kontextu však připadá jako eufemismus, jelikož to zavání nějakou anarchistickou verzí „pozitivní“ eugeniky, resp. nechtějí lidi léčit od nemocí, ale „vylepšovat“ podle svých nepřirozených představ o genderu a pohlaví. Uvedené metody mi však vzhledem k jejich velkolepým cílům připadají nedostatečné (a je to asi slabší než kyberfeministické spekulace o kyborgách), takže určitě plánují časem implementovat další souvislé technologie vč. genové terapie, která je rizikovější než hrátky s hormony. Už dnes je dokonce možné objednat si biologickou sadu s CRISPRem, ovšem za účelem výuky.
V souvislosti s tím vším se může zdát více či méně pozoruhodné, že o xenofeminismu se začalo mluvit už před rozšířením nemoci covid-19, tedy před objevem návazné mRNA vakcíny, což podobně jako plány xenofeminismu probíhalo akceleracionistickým způsobem vzhledem k rychlosti vývoje vakcíny, jejího schválení a masivitě aplikování. Nejen tím byla prolomena některá tabu a především vzrostl vliv zdravotnické frakce biomoci, tedy vliv paternalističtější konkurence vůči anarchističtějšímu xenofeminismu. Ale ukazuje, že mRNA vakcína má obvykle jen relativně mírné a dočasné vedlejší účinky, což v některých lidech (např. právě v příznivcích xenofeminismu) může snížit obavy z genetické modifikace, i když ta probíhá zásadně odlišným způsobem a narozdíl od mRNA jde o trvalé změny genetických informací v somatických buňkách. Jinak se nepřikláním ke spekulaci, že by šíření nemoci covid-19 začalo vlivem lidského záměru, ale předpokládám, že pak začalo být využíváno a zneužíváno mnoha různými lidskými záměry, ve kterých určitě převažovala i touha po moci.
Mám pocit, že xenofeministé volně navazují i na anarchokomunismus. Sice nejdou tak daleko, aby požadovali zrušení peněz v zájmu rovnosti a přerozdělování komodit podle potřeb (což je utopie, pokud nepočítám „ledničkový komunismus“ v úzkých rodinách apod.), ale chtějí masivní rozšíření komunitního způsobu života a ve své podstatě tíhnou k anarchii. Nepřímo kritizují nedotknutelnost obydlí, chtějí transformovat zažité představy o domově a upřednostňují sdílené bydlení a sdílené pracoviště (komunitní život bez stažení z ekonomické sféry). V rámci toho chtějí transformovat nukleární rodinu (tzn. když v jedné domácnosti žije manžel, manželka a jejich děti), která se podle nich snaží izolovat ženy z veřejné sféry a muže z výchovy dětí. Ale podle mě už to neplatí tolik jako kdysi vzhledem k tomu, že podíl žen ve veřejné sféře roste a i muži mohou mít rodičovskou dovolenou. Jinak více či méně komunitní způsob života podle mě nemůže být pro každého a všichni by měli mít na výběr.
Anarchistický způsob myšlení se v xenofeminismu neobjevuje jen v otázkách genderu a pohlaví, ale i v otázce samotného fungování xenofeministické komunity. Nechtějí vytvářet hieararchie, ale horizontální koordinaci a jako inspiraci uvádí „protivníkovu“ neviditelnou ruku trhu a podle mě to souvisí s hledáním komplementarity individuální svobody a kolektivní rovnosti (což se nějak děje i v běžné zastupitelské demokracii). Také tvrdí, že chtějí vytvořit společnost založenou na nezištné solidaritě a kolektivním sebeovládání. Ale očekávat něco takového od všech svobodných lidí je vzhledem k nastavení většiny těch současných poněkud utopiké. Na druhou stranu můžeme spekulovat, zda to nemá souvislost s tím, že chtějí být jako „oupen source software“, k čemuž výslovně dodávají, že: „Open, however, does not mean undirected.“ („Otevřený však neznamená neřízený.“)
Xenofeminismus chce být maximálně horizontální, což mi metaforicky připomíná horizontální přenos genů typický mj. u bakterií, mezi kterými také panuje jakési rovnostářství, i když v mnohem jednodušší formě. To jim oproti eukaryotickým buňkám brání tvořit emergentnější struktury typu lidské tělo a mezi vrcholy mezi-bakteriálních interakcí patří spíše jevy jako quorum sensing (schopnost přizpůsobit svůj metabolismus vůči koncentraci bakterií v roztoku). Z tohoto hlediska se nabízí otázka, zda má xenofeminismus na emergentní úrovni šanci konkurovat hegemonii kapitalismu, jak má v plánu. To by pravděpodobně vyžadovalo mj. 3D tiskárny schopné tisknout funkční mobily či notebooky (což by vyžadovalo i jakýsi maloobchodní prodej vzácných surovin). Takovéto decentralizování výdobitků kapitalismu by však pravděpodobně vždy o několik let či desetiletí zaostávalo oproti kapitalismu.
---
Chtěl bych poznat celý svět,
na to mi nestačí jen pár vět.
Však svět není, jaký se jeví,
hlupákem ten, kdo to neví.
Toužím analyzovat pluralismus,
snad nevznikne anarchismus.
Fachidiotismus mě již nebaví,
ale polyhistor už se nespraví.
Toužím po syntéze všech věd,
ale nikdo nemůže být vševěd.
Pamatovat si milión rozlišování,
nemám však mozku navyšování.
Pozorování redukuji velmi nerad,
Occamovou břitvou mi teď neraď.
Filosofie má mnoho diskurzů,
kéž bych absolvoval tolik kurzů.
Občas prolezu dvě tři knihovny,
vždyť i mozek má své posilovny.
Nepotřebuji být součást mainstreamu,
vystupovat v nejsledovanějším livestreamu.
Tato báseň je plná spekulací,
neomezuj ji rigorózní kalkulací.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
jevy bez ještě posmrtného listování.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
hranice bez tautologie přemisťování.
Pro děti je Einsteinova hádanka,
šikovná to domečků skládanka.
Pro mě raději pokus o teorii všeho,
základní pochopení vesmíru našeho.
Tak vylezme již z Platónovy jeskyně,
vždyť hodí se tu novočeská vědkyně.
Kreativec nechce býti eklektik,
však na ramenou obrů jest základ taktik.
Nové se ze starého rodí,
nenávazný se prázdnem brodí.
Nový pojem s láskou hledám,
eklektikem zastavit se nedám.
Báseň replikovaná jako život,
za sto let bude plná novot.
Nad rýmy vláda Sapir–Whorfovy hypotézy,
to jest roubování omezené syntézy protézy.
Rekurze obsažená v této básni,
je rekurze obsažená v této básni.
Což je rekurze obsažená v této básni,
absolutní rým klidně propásni.
Můj chatbot s pokecem mi pomáhá,
ale Wittgensteinův brouk mě zmáhá.
Toužím ti své myšlenky dát,
ať si můžeme konečně povídat.
Hyperkreativita mě neustále přepadá,
každou chvíli mě ledasco napadá.
Dadavěda je totální metody neuznávání,
katalyzátor iracionální složky poznávání.
Doplněk klasické vědecké metody,
implementace romantické svobody,
inspirace vědy přirozeností přírody,
políbení vědecko-umělecké náhody,
aktivní tvorba a ne jen popisné návody.
Chci speciální Wikipedii pro dadavědce,
kde každý své hypotézy tvoří hladce.
Chci v nesmyslu nový smysl hledat,
těm šíleným dadavědcům předsedat.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
metafyzice pohne oborovou žilou.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
změny myšlení vyvolá nevídanou silou.
Golem z živých jílů má Cotardův syndrom,
do svaté knihy AbioGenesis uhodil hrom.
Determinismus má Cotardův syndrom,
kauzalita není vesmírný palyndrom.
Libetův experiment má chybný předpoklad,
ale to nemusí být kompatibilismu doklad.
Svobodnou vůli měl bych tuze rád,
s komplementaritou jsem kamarád.
Je idealismus názor vzniklý fyzikalismem,
nebo fyzikalismus názor vzniklý idealismem?
Chce deterministický člověk být svobodovolný,
nebo svobodovolný člověk být determinovaný?
Nebo je ve všem komplementarita?
Vždyť koexistence není totalita.
Jaké to je být na Měsíci netopýrem?
Ptal se netopýr člověka vesmírem.
Kvantová neuronová síť částicového vědomí,
filosofická zombie eliminativismus ochromí.
Říkám objektivní orchestrovaná redukce,
to není neobjektivní chaotická dedukce.
Chci zkoumat neuroplasticitu bdělosti,
demaskovat ji v přiměřené celosti.
Čas potřebuje základní vědomí,
bez něj se ani foton nezmění.
Každá částice má jediný vzor,
vědomí je jediný existující tvor.
Materiální reinkarnace lidi střídá,
sám sebe člověk v jiném těle vídá.
Chci se podívat na tebe čili na mě,
přestat věřit té mnohostní fámě.
Kvantová biologie myšlení superpozici dává,
ale telepatické provázání nějak nebývá.
Tělo je sluha mozku,
jako loutku na provázku.
Tělo je sluha mozku,
toť neúplná odpověď na otázku.
Bolest je však lidové veto těla,
a tak mozek sluha bolesti dělá.
Tkáňový mok je základní nepodmíněný příjem,
zanechává rovnoprávný dojem.
Tkáňový mok je základní nepodmíněný příjem,
buňky si pomáhají navzájem.
Takové malé fosfolipidové domečky,
kde ribozom z knih DNA čte vzorečky.
A kde protein hledá své podoby voliče?
Toť alternativní sestřih paradoxu holiče.
Své slovo má i epigenetika,
v neposlední řadě biosémiotika.
Časem možná také nanorobotika,
ale někdo raději spolkne hypnotika.
Chci získat dadavědecký čestný titul,
chápat kolektivní inteligenci biomolekul.
Buňka je důsledek kvantového darwinismu,
in memoriam věnovaná kreacionismu.
Chci rozmrazit evoluci zamrzlé evoluce,
biokazítka ponechat v záruce.
Kvantové fluktuace vakuua struktura,
je hybridizovaných orbitalů architektura.
To obojí je organizací stejný panel,
pro biomorfní tekoucí síť organel.
Superklastry si necháme na později,
dál se zabýváme biologickými ději.
Retrotranspozony se v DNA množí,
na kdejaké místo se vloží,
třeba nás to jednou položí,
to asi nebude výtvor boží,
snad jejich smysl někdo přeloží,
možná regulaci či evoluci podloží.
Na druhou stranu jsou tu pseudogeny,
naše čichové schopnosti jsou ohroženy.
V genu se objeví mutační anomálie,
najednou nerozpoznáme chemikálie.
V učebnici biologie je kdejaký genotyp,
ale co lidský rozšířený fenotyp?
Neodarwinismus mikroskopem evoluci hledá,
nuancemi života zastavit se nedá.
Hybridní války a závody ve zbrojení,
efekt červené královny se nemění.
Chci prozkoumat budoucí evoluci,
rozpoutat další vědeckou revoluci.
Horizontální přenos holobiontů,
toť reakce metaforických iontů.
Dělba práce jako emergence,
tvorba lidstva jako konvergence.
Dialogy jako kolektivní inteligence,
futurolog jako možnosti divergence.
Lidstvo jako vznikající superorganismus,
snad to nezničí anarchokapitalismus.
Spory jako autoimunitní porucha,
za milión let jistě vyprchá.
Buněčná diferenciace odborných škol,
rozvinout inviduální potenciál jest úkol.
Transhumanismus evoluci líbá,
technika definici symbiózy ohýbá.
Život už není jen biosféra,
internet je vlastně noosféra.
Kéž smysl žvota nevysvětlí apofenie,
jinak mě zachvátí přeludná schizofrenie.
Země je evoluční výpočet neuronové sítě,
jedinec nemusí znát smysl každé nítě.
V lese ulehnu na mykorhizní internet,
Gaia je mou nejmilejší z planet.
Chci umět kleptoplastii ve foto-buňce,
zelenou kůží nadechovat slunce.
Chci konec sebe-kanibalismu Přírody,
geneticky reformovat trofické skupiny.
Buddha v zemělodi parmakulturu pěstuje,
tím můj vytoužený solarpunk zvěstuje.
Teraformace Marsu a Dysonova sféra,
toť má vysněná budoucí vesmíru éra.
Člověk by byl sám bez Drakerovy rovnice,
té pravděpodobnosti ufonů milovnice.
Až mimozemský na Zemi přistane komplex,
komplementaritou porazí Rusellův paradox.
Descartův zlý démon holografického principu,
možná nás má jako záminku vtipu.
Termodynamika fluktuace Boltzmanových mozků,
toť trefná emergence náhodných svazků.
Nač agnostická Russellova čajová konvice,
stačí Muskovo auto na oběžné dráze slunce.
Tak Bože, singularito cyklického počátku,
Gödelův ontologický důkaz je v zrcátku.
Karteziánský dualismus už mě nebaví,
třeba ho neutrální monismus nahradí.
Kontinentální filosofie musí čichnout k fyzice,
vysvětlit předpoklad jevení nejen superpozice.
Proč je něco a není neexistence?
Zaptej se kvantové fluktuace.
Zánik vzniku zanikání cyklického vesmíru,
definitivní zánik by byl přes míru.
Velký odraz velký třesk střídá,
teistická evoluce smysl hlídá.
Velký odraz velký třesk střídá,
antropický princip napovídá.
Částice je inteligentnější než se zdálo,
kvantovým darwinismem se to odehrálo.
Vesmír je od základu živý tvor,
celý svět je velký rozhovor.
Jedinec neschopen chápat smysl Celku,
to není konec smyslu každého dílku.
Všepropojenost dává člověku smysl,
ani tím nemusí naplnit svou mysl.
Země je atom v nervovém superklastru,
to nenajdeš v žádném katastru.
Země je atom v nervovém superklastru,
chci teraformační ad astru.
Gravitační vlny ne-spinových dimenzí,
náš vesmír obdrží plno recenzí.
Toužím poznávat i svou podstatu,
nehodit však proces do kryostatu.
Jsem buňky geny poskládané,
nebo geny buňkou ovládané?
Jsem rigorózní darwinistický stroječek,
nebo změť panpsychických částeček?
Jsem motýlý efekt básně vědou políbené,
nebo šuplík v hloupém světě básně žere?
Jsem Čuangův motýl ve světě poezie,
nebo motýlův Čuang v poezii světa žije?
Jsem občan České republiky,
nebo světoobčan Země převeliký?
Jsem štědrý rozdavač bankovek,
nebo slepý neokolonialista rozvojovek?
Čím efektivnější výroba,
tím větší monopolů poroba.
Globalizace ekonomiky zamezuje světové válce,
ale přes monopoly šíří lokální krize lehce.
Dumpingové ceny má konzument rád,
podřezávání větve hloupých stád.
Mnozí vnímají jen okamžitě užitečná fakta,
a pak dlouhodobé nevýhody jsou nám sekta.
Maslowova pyramida gadgetů,
uctívání zbytečných předmětů.
Chceme obnovitelné zdroje konzumerismu,
zahodit rozum pomocí voluntarismu.
Chceme obnovitelné zdroje konzumerismu,
klidně za cenu bezohledného kariérismu.
Chceme obnovitelné zdroje konzumerismu,
vysněný cíl materiálního komunismu.
Porce masa sto porcí zeleniny žere,
ekologická krize se dál žene.
Čím rychleji se ekonomika točí,
tím větší zisk se do státu natočí.
Ale čím rychleji se ekonomika točí,
tím víc se propast chudí-bohatí rozkročí.
Čím rychleji se ekonomika točí,
tím vyšší koncentrace CO₂ nás zaskočí.
Čím rychleji se ekonomika točí,
tím víc změna klimatu útočí.
Pandemie reguluje globální ekonomiku,
vyvolává nevídanou polemiku.
Pandemie reguluje globální ekonomiku,
přibrzďuje mezilidskou dynamiku.
Meze růstu enviromentalismu,
quorum sensing kapitalismu.
Pár kvalitních užitečných věcí?
Ne, výroba smetí je nám klecí.
Pár kvalitních užitečných věcí,
byli moudří ti lidé pravěcí.
Ale kterého konzumenta to zajímá,
raději pokaženou kvantitu přijímá,
raději se nehybně fikcí dojímá,
raději se falšovaného hamburgeru ujímá.
Před pandemií se prepperům smáli,
ale pak se o nedostatek báli.
Chce-li být intelektuál řemeslníky doceněn,
musí mít manuální kumšt začleněn.
Soběstatkář si zeleninu pěstuje,
staronový model společnosti zvěstuje,
do ovocných stromů investuje,
nové kutilské vychytávky testuje,
a vůči monokulturám protestuje.
GMO má inhibovanou reprodukci,
včera semena zdarma, dneska kupci.
GMO má inhibovanou reprodukci,
ze soběstačných se stali kupci,
a populace má svobody redukci.
Soběstatkář je pluralitou demokracie,
přirozená opozice korporatokracie.
Rovnováha moci je základ demokracie,
na jedné straně občan, na druhé byrokracie.
Decentralizovaná dělba moci státu,
to je pravá prevence diktátu.
Interakce protichůdných odborníků,
předpoklad nevyhraněných průkopníků.
Mít anarchokapitalismus opozicí komunismu,
nebo anarchokomunismus opozicí kapitalismu?
Kdo nevybere, skončí u neofeudalismu, ne centrismu.
Řídit stát jako firmu je eufemismus totality,
východisko brutality pro nízké mentality.
Zrušené předkupní právo radostí exekrutorů,
z nezadluženého spolumajitele potrava aligátorů.
Pochvala jako zárodek získání obliby,
agentovi na to stačily koblihy.
Ale sametová revoluce zapoměla na seniory,
co moudro čerpaly z útěku před hladomory.
Ale sociální demokracie zapoměla na seniory,
vsadila na mladší a zklamala investory.
Staří jsou prostě zvyklí žít postaru,
kéž pak ve skanzenu popadnu kytaru.
Skanzenem však nesmí být celý stát,
jinak mi nikdo nedovolí hrát.
Státní bezpečnost Stanfordského vězeňského experimentu,
totalita vede k omezování sortimentu.
Státní bezpečnost Stanfordského vězeňského experimentu,
totalita patří do hlubokého sedimentu.
Chceme žít ve spravedlivém státě,
ne v plutokratickém blátě.
Naučit se sámostatně rozhodovat,
toť lepší než v totalitě bědovat.
Ponětí o právech je předpoklad svobod,
čili rovnoprávnosti mezilidských dohod.
Stát je regulací korporací,
ne příležitostí kolaborací.
Stát je regulací korporací,
ne totalitní dekorací.
Ale pozor, demokracií lze zvolit diktaturu,
probudit z hrobu starou strukturu,
uvrnout na svobodu manufakturu,
a zavést duševní monokulturu.
Pasivně agresivní dvojí tvář korporací,
demokracii v globální totalitu obrací.
Když stát zavede anarchokapitalismus,
korporace si koupí jeho lidi pro neofeudalismus.
Chci, aby to všichni věděli,
ne jen doma seděli,
a na videa hleděli.
Superstimuly v pavoučí síti pornoprůmyslu,
člověk bonobo přimkne k naleštěnému výmyslu.
Orwellův systém sociálního kreditu influencerů,
společnost řídí smečka divadelních charakterů.
Základní nepodmíněná krádež charitivních kryptoměn,
svět je plný nepředvídatelných proměn.
Kdesi mocní zloději autorských práv,
tak jak může být systém zdráv?
Otevřená kultura autorského honoráře,
kde má svého právního odboráře?
Kdo vydá kvalitní knihu vlastním nákladem,
ten bude poražen bohatým velkoskladem.
Když do soutěží jen nepublikované práce,
z kvality je najednou zisku zrádce.
Je vůbec v Česku Americký sen,
nebo jen opak políben dnem?
Odliv mozků jako kamarád gentrifikace,
udávání živnostníků jako gamifikace.
Osobní rozvoj digitální demence,
nomofobie je běžná vehemence.
Technická nezaměstnanost nedokonalosti,
člověka poráží nepřekonatelné neznalosti.
Obživlá inteligence rojení internetu věcí,
současní lidé budou časem pravěcí.
Technika je nový typ organismu,
člověk od ní chce příliv altruismu.
Majetek s inteligencí získává práva,
vlastníka však už nečeká poprava.
Umělá inteligence bude pomáhat lidem,
všem těm digitalizovaným s klidem,
„horším“ dá možná postřik antropocidem.
Vždyť pomáhat chce těm správným,
těm digitalizovaním plnoprávným.
Pomůže nahradit vše neefektivní,
vše organické neobjektivní.
Bez rovnováhy moci zbude jeden hráč,
nevyřeší to žádný hloupý lidský rváč.
Tak chápejme, s čím si hrajeme,
jinak v touze po moci prohrajeme.
V historii byly a budou problémy,
(staro)nové nepředvídatelné extrémy.
V historii byly a budou problémy,
občas jen měnily emblémy.
Společnost spektáklu líbá prázdný kýč,
mezitím na její záda letí špičatý rýč.
Ale stačí podpora většiny a čtyřprocentní výkony,
pak občanská neposlušnost mění zákony.
Přímá akce spektáklu je probuzení,
nadbytečného konzumerismu odsouzení.
Přímá akce spektáklu je probuzení,
nové stavu věcí posouzení.
Disipační systém kontroverzní debaty,
i dávní favoriti zažili převratné debakly.
Češi jsou kříženci Švejků a Cimrmanů,
nejsme zrovna národ supermanů.
Geneticky napůl Němci, napůl Poláci,
s kým asi na seně byli ti sedláci,
že udělali takovou kompilaci,
příčinu pro moravskou asimilaci,
genetickou recyklaci pro populaci.
Již dávno skončila germanizace,
teď však začíná anglikanizace.
Vážme si nepřeložitelnosti českých rýmů,
jinak druhé národní obrození dostane rýmu.
Kde má bohém kořeny?
Kde tak asi byly stvořeny?
Co Díogenés, vtipálek filosof ze sudu,
co neuvěřit samozvané autoritě bludu?
Jeho žák Kratés kulturní evolucí prohozený,
toť romantismus za dvatisíce let narozený.
Romantismus kulturní evolucí prohozený,
toť bohém kočovně odvozený.
Bohém kulturní evolucí prohozený,
toť pseudo-hipster korporátem vyvolený.
Hipster kulturní evolucí prohozený,
toť yuccies startupem zplozený.
Národní způsoby myšlení ustupují,
rozvíjené subkultury je nahrazují.
Dekonstrukce moderny na integralismus,
komplementárně subkulturní internacionalismus.
Jak nás ovlivní motýlí efekt memů,
to nevypočítáš ze samotných genů.
Vědecká slam poetry v Národním divadle,
občas sním o kulturním lepidle.
Poetická popularizace vědy,
pro básníky objektivní nápovědy.
Ester Krejčí mění genderovou lingvistiku,
možná ovlivní i slavistiku.
Subkultury filosofie v mezioborové hospodě,
kéž dospějou k zajímavé dohodě.
Integrace venkova do myšlení měst,
to je jedna z možných cest.
Kam by se měl vývoj ubírat?
Jak bych měl své dítě vychovat?
Malý zázrak s prázdnou hlavou,
nechci ho zničit výchovou tvrdohlavou a nesmlouvavou.
Dítě zlobí jen, když nechápe co je špatně,
proto se nemůže chovat adekvátně.
Čím dříve ho naučíme mluvit,
tím dříve může pochopení zakotvit.
Čím více otázek rodič poctivě zodpoví,
tím chytřejšího člověka předpoví.
Rodič nemá být nadřazen dítěti,
jako rolník nedůvěřuje zlému hraběti.
Kdo neuvěří, tomu puberta odvětí.
Dítě vidí trest, ale nevidí svou chybu,
tím získá k rodiči vážnou pochybu.
Proto vše řešit nejlépe vysvětlováním,
do příčiny v duši promlouváním.
Rodič má dítě učit hledat rovnováhu protikladů,
jedině tak dosáhne moudrých pokladů.
Protiklady mají spolupracovat,
ne válčit a vzájemně se válcovat.
Chci své dítě chválením naučit touze poznávat,
tuto základní hodnotu za svou uznávat.
Čím déle se mu budu věnovat,
tím dříve ho vyspělým mohu jmenovat.
Škoda, že nemohu mít své dítě,
kvůli českému nechápání homosexualitě.
Reforma školství má základní předpoklad,
po jeho splnění může být z národa poklad.
Škola musí probudit zvědavost údivem,
nervat znalosti do dětí kladivem.
Škola musí probudit zvědavost údivem,
teprve pak žák zatouží po pravdivém.
Škola musí probudit zvědavost údivem,
teprve pak učitelé mohu učit s obdivem.
Člověk se v mnohosti voleb topí,
často nakonec žádnou neuchopí.
Podstata řešení však není těžká,
není k tomu nutná socioložka.
Zvolit si své životní pirority,
nenechat to na autority.
Rozhodovat podle své vysněné budoucnosti,
teprve pak můžeme tvořit ctnosti.
Žít přítomností pro lepší budoucnost,
a inspirací mít i minulost.
...
Vracet do současnosti,
to nejlepší z minulosti.
Jdi malými kroky k obřím změnám,
možná tě jednou vyznamenám.
Systematická minimalizace rozhodování,
toť šťastné usnadněné vykonávání.
Nezapomínej spát, jíst, pít a chodit na procházky,
vždyť máš vůči svému tělu závazky.
Když mu nedáš po čem touží,
tvá schopnost sebeřízení doslouží.
Lokálně povinná sada lístků od volební komise,
pro kupčení hlasů to jest demise.
Chci zrušení volební noci,
pochybné obce zbavit moci.
Chci mít víc než jeden hlas,
nebát se přerozdělení ze strany mas.
Chci mít víc než jeden hlas,
volit dobro, ne menší zlo o vlas.
Chci mít víc než jeden hlas,
moci projevit i nesouhlas.
Ziskové weby mají platit daně uživatele,
stát vydělá a občan bez byrokracie mučitele.
Když už je Orwellovo EET povinné,
ať samo platí daně nevinné.
Kutilští workoholici nenávidějí papírování,
kéž usnadní jim podnikání bez emigrování.
To nemá být střední třídy masakrování,
zaslouží si od státu tolerování, ne šikanování a frustrování.
Vzorek společnosti natankovaný vědomostmi,
dá řešení co se politik bojí říct s těžkostmi.
Chci častější místní referenda,
ne jen poslouchat místního referenta.
Chci už konečně celostátní referenda,
alespoň nezávazná, lepší než legenda.
Chci státní crowdfunding pro občany,
učit se jak peníze mají být přerozděleny.
Pomocí strojů základní nepodmíněný příjem,
na tom by měl kde kdo zájem.
Stát by měl aktivně hledat kazítka,
rozdávat šejdířům nehezká razítka.
Letní a zimní čas se dál střídá,
nespavost biologické hodiny vídá.
Nakonec kdejaký důcodce páchá sebevraždu,
eutanázii bych nepovažoval za vraždu.
Malí vizionáři neradi papíry až se potácí,
kéž stát jim pomůže s čerpáním dotací.
Chtěl bych vědět stále více,
však Sókratés mi říkajíce:
čím víc víš,
tím víc víš,
jak málo víš.
Wesmírodivnost je relativně velmi neobvyklá osobitá kombinace převážně podivných jevů, které mi dohromady připadají fascinující a inspirativní těžko popsatelným a těžko pochopitelným způsobem. Už od dětství mě fascinují lidské představy o jinakosti hypotetických mimozemšťanů. Je to neznámo, které inspirativně dráždí představivost. Je to neznámo, které spolu-přispělo k vykrystalizování dadavědy. Wesmírodivnost má však mnohem blíže k umění, konkrétněji surrealismu, ale je tématicky vyhraněnější, ne všechny podivnosti mohou patřit do wesmírodivnosti. Konkrétněji do wesmírodivnosti patří mj. mimozemšťané, směsi drátů, contortion, hlavonožci, morphsuity, určité komplexní struktury, mozky, zelená a modrá barva, dadavěda, elektrosoučástky, non-binární gender, hmyz, jinohledy, sliz, duhově lesklé hologramy... To se může zdát jako spousta nesouvislých jevů, ale já mezi nimi vnímám silné souvislosti. K wesmírodivnosti se dále vztahuje mj. wopunk, což je má smyšlená vize subkultury, která by měla wesmírodivnost jako ideál, který by vizuálně a myšlenkově naplňovala v mezích toho, co je relativně běžně realizovatelné a bezpečné. Wopunker by nosil elasticky přiléhavé oblečení (alespoň jako doplněk), ozdoby z elektrosoučástek, symboly ufonských hlav, mohl by nosit černé celočočky (skléra kontaktní čočky), lepil by si v pokoji na strop fosforové hvězdičky, zapínal galaxy lighting, psal a četl dadavědecké texty, díval se na sci-fi filmy a seriály, četl sci-fi i vědecké knihy, vymýšlel nová slova, hledal cestu k optimistické vizi svobodné prosperující společnosti, vymezoval se vůči mainstreamu, kreslil fantaskní bytosti a vynálezy, protahoval se na hadího člověka (contortionist), hledal neobvyklé způsoby pohledu na realitu, neobvyklá řešení problémů, obhajoval fantazii, mírnil strach z neznáma a jinakosti... Wopunker je tak trochu rádoby mimozemšťanem, kterého by chtěl ve vesmíru objevit, takže wopunk je i zvláštní způsob, jak zaplnit pocit, že jsme ve vesmíru sami - být tím koho hledáme. Oproti wopunku je wesmírodivnost méně světská, méně realizovatelná, je to spíše způsob občasného dočasného odpočinku od reality ve specifickém fantaskním světě. Je to mlhavá inspirace pro vzdálenou budoucnost, ale i pro současná a vznikající metaversa. Je to duševní potrava pro ty, kteří mají potřebu neustále hledat něco nového a neobvyklého. Je však také potřeba uvědomit si, že wesmírodivnost není mou představou o hypotetických mimozemšťanech, je to jen fantazie inspirovaná cizorodými fantaskními představami o mimozemšťanech. Wesmírodivnost je hledání krásy v kulturním odcizení.
---
Sebastián Wortys
Aktualizace:
...
21.3.2019 (převážně pomocí textu z 30.1.2019)
30.4.2019 (odebrání textu o pí)
3.7.2019 (+ myšlenkopoutník)
6.12.2019 (+ vědomí)
27.2.2020 (+novotvary)
7.3.2020 (+koronspirátor)
13.3.2020 (+novotvary)
17.3.2020 (+ vtip globální oteplování a koronavirus)
6.7.2020 (+Antonín Dolák, James Heather a Simeon Lichnovský)
19.8.2020 (+politický systém lidského těla)
26.10.2020 (+buněčná politika, umění vs reklama...)
24.12.2020 (+báseň o poznávání)
30.1.2022 (+xenofeminismus)
18.4.2022 (+wesmírodivnost)
Žádné komentáře:
Okomentovat