Absurdní nedorozumění

Nedávno po čase rozmrzl jeden právní Gordický uzel, takže jsem mohl učinit nové kroky k ochraně svých práv. Výsledkem bylo, že nejmenovaný státní orgán ČR dal v jednom z klíčových bodů za pravdu mě a ne protistraně, zatímco ostatní body zůstávají bez rozhodnutí víc než rok. Tato nerozhodnost (nebo pasivní rezistence) jistého státního orgánu chrání mě a ne útočníka. Ale ten mezistav zdaleka nemám bez komplikací, největší obrana mě čeká v budoucnosti a přibývá informací, ke kterým jsem vázán mlčenlivostí. 

Teď jinak: nevím, zda to s tím právním sporem souvisí, ale relativně krátce na to, co mi ten státní orgán dal za pravdu, tak někdo hacknul můj spisovatelský Facebookový profil, něco mě neznámého tam vyvedl a výsledkem bylo zablokování s nutností odvolání vyžadující předložení průkazu totožnosti. Nemohl jsem se dostat k obsahu svého profilu. Pokud by to byla odplata někoho, kdo už neví, jak se mnou bojovat v mezích zákona, tak by to bylo dost ubohé. 

Sice nevím, zda je to opravdu odplata, ale každopádně to moc nepotěší, ačkoliv Facebook jsem poslední dobou nepoužíval. Důvodem je, nebo spíše bylo, mj. to, že se mi tam zobrazovalo příliš mnoho reklam a téměř žádný obsah, který by mě skutečně zajímal. To zmírňuje mé povzdechnutí. 

Později jsem zažíval dokonce krásné chvíle uvědomění, že internet (a především sociální sítě) pro mě není tak důležitý, jak si občas myslím. Je to superstimul, který může odvracet naši pozornost od skutečnějšího života, bez kterého by ztratil význam, zatímco reálně se dá žít i bez internetu, ačkoliv existují snahy netolistů házet klacky pod nohy soběstatkářům a podobným lidem. Na internetu se můžeme nekonečně dohadovat co a jak má být, ale významu to nabývá až zásahem do fyzického života člověka nebo jiného aktéra. Připomněl jsem si spoustu úžasných projektů, které jsem vytvořil v době, kdy jsem ještě neměl přístup k internetu, což mi dalo nový elán. Jedním z jeho výsledků bylo, že se mi povedlo zmapovat vývojové fáze kreativity, resp. jak se mění změna, ale to se do tohoto absurdního článku nehodí. 

Vrátím se k hlavnímu tématu tohoto článku a uvádím kopii zprávy, kterou mi poslal Facebook po zablokování mého profilu: 

„Pomůžeme vám dostat se zpátky na Facebook

Zdravíme, Sebastiáne,

Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.

Jsme tu, abychom vám pomohli. Váš účet jsme zamkli, takže se k němu nikdo nemůže přihlásit ani si zobrazit váš Facebook profil. Klikněte na odkaz dole a my vás provedeme dalšími kroky, ať se můžete zase vrátit na Facebook.

Odemkněte si účet

S přáním pěkného dne

tým Facebooku pro bezpečnost

Přemýšlíte, jestli je e-mail opravdu od nás? Potvrďte si to v Centru nápovědy: www.facebook.com/help/check-email“

A zde je text, který se mi zobrazoval po přihlášení na Facebook: 

„Váš účet jsme pozastavili

Na odvolání máte 180 dnů. Pak vám účet trvale zablokujeme

Co to znamená

Váš účet momentálně nevidí lidé na Facebooku a nemůžete ho používat.

Co můžete dělat

Na odvolání se proti našemu rozhodnutí máte 180 dnů. Možná od vás budeme potřebovat nějaké informace, ať váš účet můžeme zkontrolovat znovu.“

Nakonec jsem se nechal přemluvit známou osobou, že to odvolání proti zablokování profilu zkusím. Kdybych ho nezkusil, po 180 dnech by uplynulo ultimátům, načež by automaticky došlo ke zrušení profilu. 

Dlouhodobé právní spory, iniciované cizí stranou, mi přinesly zkušenosti, které jsem mohl zužitkovat k napsání odvolání. Zároveň jsem vycházel z antiskepse vůči Facebooku, kdy jsem si uvědomoval, že po hacknutí profilu potřebují nějak obnovit důvěru, že můj profil zpřístupní opravdu mě a ne útočníkovi. 

Lidé, kteří nejsou spisovatelé píšící pod pseudonymem, to mají jednodušší v tom, že na jejich průkazu totožnosti mají stejné jméno jako na svém profilu, pokud nepoužívají nějakou přezdívku, což je také rizikové. 

Abych tedy i já mohl Facebooku dokázat svou totožnost, rozhodl jsem se přiložit první stranu své platné licenční smlouvy, kde je mj. kontakt na mého nakladatele a mé občanské jméno uvedené ve vztahu k jedné z mých knih. Prostě jsem jim chtěl zkusit říct, kdo jsem a vyzvat je, ať si vyžádají potvrzení o pravosti přes mého nakladatele. 

Nechtěl jsem se však spoléhat na jediný zdroj ověření identity, takže jsem dále mj. vymyslel šifrovaný vzkaz, který jsem umístil na drtivou většinu všech profilů Sebastián Wortys na různých stránkách vč. starého YouTube profilu, kde mám stovky odběratelů. Umístil jsem ho i na Goodreeads, kde jsem v minulosti úspěšně prošel poměrně složitým procesem ověřování identity, takže jsem oficiálním vlastníkem autorského profilu (a budu rád, když mi tam do Asku napíšete nějaké zajímavé otázky, na které bych mohl veřejně odpovědět). Facebooku jsem plánoval poslat šifrovací klíč, kterým by vzkaz rozluštili a hned by věděli, že je kontaktoval skutečný majitel profilu. 

Jenže když jsem nahrál jimi požadovaný průkaz totožnosti, tak namísto možnosti následně poslat připravený text odvolání se ukázalo, že onu možnost nenabízí. Zpětně vyšlo najevo, že za odvolání považují jen průkaz totožnosti, což z jejich původního tvrzení nebylo vůbec zjevné. 

Zde uvádím, jak Facebook reagoval na můj průkaz totožnosti: 

„We can’t give you access to this account or help with your request until we receive an accepted form of ID that matches the information listed on the account. Learn more about the types of ID we accept in the Help Center:

https://www.facebook.com/help/159096464162185?ref=cr

Thanks,

The Facebook Team“

Zdá se tedy, že Facebook ve své současné podobě není přátelský vůči spisovatelům vystupujícím pod pseudonymy. Ale já si to nenechal líbit a namísto samotného průkazu totožnosti jsem jim poslal fotku obsahující můj průkaz totožnosti, mou licenční smlouvu s nakladatelem a připravený text odvolání, který to vše vysvětluje a navíc opírá o řadu na internetu dohledatelných důkazů včetně archivovaných. Odvolání obsahovalo i další způsoby dokazování identity, které zde raději nebudu zveřejňovat. 

Za pár minut mi poslali zprávu: 

„Thanks for providing information to confirm your age. Based on the information provided, it looks like you’re not old enough to be on Facebook.

Unfortunately we’ll need to disable your account, but we hope to see you back on Facebook when you’re old enough.

Thanks“

Následně jsem byl automaticky odhlášen z Facebooku a má přihlašovací ikona zmizela. 

Domnívám se, že za těch pár minut si mé odvolání ani nemohli přečíst. Nebo ho přečetla nějaká rádoby umělá inteligence, která však není dostatečně inteligentní, aby pochopila mé odvolání. Nejdřív mi napsali „Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.“ a když jsem jim dal fotku svého dokladu totožnosti i s mou licenční smlouvou, tak najednou tvrdí, že prý nejsem dostatečně starý, abych mohl používat Facebook. Pochopil bych trochu, kdyby napsali něco jako, že se jim nepodařilo ověřit mou identitu, ale když je problémem napadení účtu hackerem a oni reagují, jakoby si mysleli, že problémem je můj věk, tak je to známka něčí nekompetence. Navíc i kdyby problémem byl věk, tak můj doklad totožnosti dokazuje, že jsem dostatečně starý, abych Facebook mohl používat. Stejně tak ukazuje fakt, že jsem uzavřel licenční smlouvu - to děti dělat nemohou. 

Připomíná mi to, když jsem nedávno psal nejmenované firmě, že sháním určitou součástku do pračky. Poslal jsem jim e-mail, kde jsem hned v první větě napsal, že sháním určitou součástku a uvedl její název. Navíc jsem přiložil její fotku a fotku identifikačního štítku s modelem výrobku. Jenže mi přišla odpověď začínající slovy: „Děkujeme za Vaši zprávu. Můžete nám prosím sdělit, který produkt hledáte do“ a pak tam byl napsaný model nějaké jiné pračky. Nevím, kdo to psal, ale domnívám se, že to mohl být nějaký nedostatečně trénovaný LLM, protože člověk by alespoň zkopíroval kód produktu, který jsem napsal a nevymýšlel si nějaký nový. 

Ale zpátky k původnímu problému. Absurdní navíc je, že někdo v organizaci Facebooku věkovým omezením zdůvodnil zrušení mého profilu, který jsem si založil někdy roku 2010, tedy zhruba před patnácti lety. Kdyby mi tehdy byly tři roky, tak by mi dnes bylo přibližně 18 let a ten profil by mi morálně nemohli zrušit z důvodu věkového omezení, protože by mi dnes bylo osmnáct let. Takže aby mi z toho důvodu mohli zrušit profil, tak by museli předpokládat, že jsem svůj profil založil, když mi byly dva roky nebo méně, případně ještě před svým narozením (nezkoumal jsem od kolika let smí člověk používat Facebook). 

Zkrátka je to absurdní nedorozumění, které ukazuje na nějaké systémové nedostatky způsobující nemožnost relevantního odvolání. A ty narušili mou svobodu slova. Připouštím však, že pokud Facebook čelí masivnímu útoku na profily svých uživatelů, tak může být těžké věnovat každému profilu víc než jen pár sekund na rozhodnutí, zda ho vrátit uživateli, nebo smazat. 

Jak si zvolit přijatelnější budoucnost?

V tomto článku jsem se chtěl zamyslel především nad tím, jaký může být vztah mezi možnostmi zachování lidstva i v době přicházející umělé superinteligence a vztahem pravicové a levicové politiky. Respektiva jak naše současné a blízko budoucnostní volby mohou ovlivňovat šance na naši všestrannou sebezáchovu. Cestou k tomu jsem ale rozvedl témata jako koncept creep, tři zákony politiky, wokeismus, intersekcionalita a další, které souvisí s dnešní politickou situací (ale i tématem gender, ke kterému jsem už napsal nemálo). Nejprve bych ale rád nastínil, čemu jsem se věnoval poslední měsíce.

Co tvořím  poslední dobou: 

Poté, co jsem napsal články „Atlas Obscura na Necyklopedii“ a „Červený trpaslík na Necyklopedii“, abych se odreagoval, tak jsem dočasně onemocněl, ale ve výsledku mi to pomohlo rozvinout základ nové humorné sci-fi povídky. Podobá se knize Wesmírný omyl, ale na rozdíl od ní je mnohem vyzrálejší (přesto neméně šílená) a racionální rozuzlení složitě absurdní situace si nenechám do druhého nebo pozdějšího dílu. Plánuji jen jeden díl, nebo současné publikování dvou dílů. Jinak povídka obsahuje takovou spoustu zajímavých rekvizit s mnoha pozoruhodnými vztahy, že si pohrávám s myšlenkou založit jí časem fandomovou Wikipedii, přičemž už mám mnoho souvislých obrázků.

Podstatné je, že celkově se mi ta povídka zalíbila natolik, že v mých prioritách přeskočila sérii článků Teorie mnohého a knihu Keška Obydlí vědomí. Jenže jsem ji plánoval poslat do letošní soutěže a spočítal jsem si, že bych ji nestihl dokončit do uzávěrky. Zvažoval jsem tedy udělat drasticky zkrácenou verzi, ale to jsem si nakonec rozmyslel a místo toho jsem napsal archeologickou povídku založenou na jednom z více krátkých příběhů, které mají být součástí té nové humorné sci-fi povídky.

Archeologická povídka se tématicky liší od mé dosavadní tvorby, ale zůstává třeba styl bohatý na humor, filosofii a zajímavé detaily. Po jejím dokončení jsem rozepsal ještě povídku, kde je ústředním tématem nebinární transgender a opět má nutit přemýšlet obě strany sporu. Než jsem ji ale dopsal, tak jsem byl ještě požádán, abych do jedné antologie napsal krátkou povídku s tematikou železničního prostředí.

Takže teď se rozmýšlím, které drobnější projekty ještě dokončím, než se vrátím k té humorné sci-fi povídce (která snadno může přerůst na novou knihu), po ní nejspíš k Teorii mnohého a nakonec ke knize Keška Obydlí vědomí. Takový je alespoň plán, takže se obávám, že to nakonec zase dopadne jinak. Vzhledem k počtu povídek, které mám v zásobě, je také možné, že jejich sbírka bude mou další knihou. A ty větší projekty jsou zároveň důvodem, proč jsem poslední dobou omezil publikování videí nebo třeba právě článků. Přesto bych rád občas udělal výjimku jako v tomto případě.

Koncept creep a wokeismus: 

Po dokončení archeologické povídky mi jeden ze čtenářů psal, že si předplatil časopis A2, který se prý ukázal jako dobrá sonda do intelektuálního levicového smýšlení. Čtenář si tak prý uvědomil, jak si daný proud idealizoval. 

Později v téže zprávě mi doporučil YouTube kanál ShortFatOtaku, zejména videa (nebo spíše podcasty) „What Is Concept Creep?“ a „What EXACTLY Does "Woke" Mean?“. ShortFatOtaku údajně nabízí rozumově založenou kritiku americké progresivní levice z pozic klasického liberalismu (tzn. nikoliv konzervatismu), ale nedostatkem je, že nepopisuje řešení problémů.

Obě videa jsem zhlédl, což mě průběžně motivovalo k zamyšlení právě nad tím, jaký vliv může mít politika na možnosti zachování lidí i v době pravděpodobného rozvoje umělé superinteligence (ačkoliv o umělé inteligenci tam ShortFatOtaku vůbec nemluví). Tato dvě videa zde shrnu stručněji po svém, následně každé trochu okomentuji a poté se vrátím k tématu kolem umělé superinteligence, které považuji za hlavní přínos tohoto článku.

What Is Concept Creep?: 

S pojmem „concept creep“ (koncept plížení, plazení, tečení, vkrádání) přišel Nick Haslam roku 2016 (takže prosím neplést s českým YouTuberem Projekt Creep). Koncept creep je proces takové sémantické expanze, kdy význam pojmu postupně zahrnuje stále více jevů, které jsou stále méně závažné oproti původnímu významu. Koncept creep byl pozorován především v psychologii a politice, například u pojmů: závislost, terorismus, trauma, osobní odpovědnost nebo zneužívání. 

ShortFatOtaku, obzvláště v první polovině videa, uvádí řadu podrobnějších příkladů (vč. původní a rozšířené definice pojmů) s důrazem na vývoj levicové politiky v USA. Dobře si všímá, že důsledky konceptu creep jsou ambivalentní. Když to upřesním po svém, tak třeba hrozí, že nám bude zakazováno stále více, ale o to více také můžeme mít nárok být nějak chráněni, zvýhodněni. Otázkou pro nás tedy může být, zda chceme více ochrany, nebo více svobody, anebo co mezi?

S tím, jak na Západě roste zájem o pojmy týkající se poškození, koreluje růst přecitlivělosti některých lidí a růstu necitlivosti jiných lidí (nebo téže lidí, ale v jiné doméně) pro různé pojmy různě. Když uvedu příklad, tak levičák může ve všem možném spatřovat šikanu a pravičák může ve všem možném spatřovat ohrožení kapitalismu atd. Koncept creep dále vede k zamlžování významu pojmů.

ShortFatOtaku kladl vinu především na levičáky, že hranice pojmů rozšiřují tak, aby jim to pomohlo získat víc moci. Tím se integrita významu slov stává vedlejší. Dále si všímá třeba, že koncept creep souvisí s taktikou politické debaty, kdy diskutující spojí dvě podobné pozice, přičemž jedna se snadno brání a druhá je kontroverznější. Diskutující se pak snaží zvýšit přijetí kontroverznosti a na protiargumenty oponuje obranou první skromnější pozice. 

ShortFatOtaku dává koncept creep také do souvislosti s třemi zákony politiky, jak je definoval Robert Conquest: 

„1) Každý je konzervativní v tom, co ví nejlépe.

2) Každá organizace, která není explicitně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.

3) Nejjednodušším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je řízena kabalou svých nepřátel.“

Ten první zákon politiky znamená, že když už máme dostatek zkušeností a znalostí, tak už nemusíme být tolik otevření přijímat další informace, protože víme relativně dost. ShortFatOtaku k tomu dále říká zhruba, že čím dříve se něco naučíme, tím spíše v tom později budeme konzervativní, ale zároveň nějakou měrou zůstaneme otevření nekončícímu učení. (V tom mimochodem můžeme hledat, zda ShortFatOtaku použil koncept creep na konzervatismus.)

Z hlediska biologie ale dodávám, že stárnutí až degenerace mozku nemusí nutně vést ke ztrátě konzervatismu. A naopak filosofové mohou mít úctyhodné znalosti, ale zároveň si ponechat až překvapivě velkou otevřenost v souladu s mottem „vím, že nic nevím“. Takže hodně jde i o „vyježděné koleje“ akčních potenciálů neuronů. Třeba tím, jak se filosofové pokouší přemýšlet neustále alespoň trochu jinak, tak nemají přehnaně hluboce prošlapané prahy rozhodující o tom, kdy bude vyslán který nervový vzruch, a přesto si toho mohou pamatovat relativně hodně. Nebo pokud někdo žije v omylu, tak si ho častým opakováním může silně zafixovat a být v něm pak konzervativní, aniž bychom mohli tvrdit, že rozumí tomu, vůči čemu je v omylu.

Tolik můj průběžný doplněk a zpátky k mému souhrnu videa od ShortFatOtaku. Přecitlivělý breadtuber (druh levicového YouTubera) prý za fašisty dokáže označit i sociální demokracii kvůli tomu, že se snaží zabránit sociální revoluci a raději jen ulehčuje podmínky dělnické třídy. Kdo nezná své protivníky, ten ke všem přistupuje stejně. Takže breadtuberská definice fašismu se rozšířila natolik, až podle ShortFatOtaku ztratila smysl, přestože stejný breadtuber bude zdůrazňovat odlišnosti různých levicových proudů. A jelikož toho o levici ví víc než o pravici, tak podle toho prvního zákona politiky zůstává levicový. Čím více něco známe, tím méně posouváme hranice definic. A naopak neznalost může přispívat k procesu koncept creep. 

ShortFatOtakův obrat pozornosti k prvnímu zákonu politiky ale poněkud zatemňuje původní zmínku, že to levice vybrané pojmy rozšiřuje záměrně, aby získala větší moc. Podle mě v tom ale můžeme vidět komplementaritu: někdo to dělá záměrně a někdo z neznalosti. ShortFatOtaku však nakonec znova zdůrazňuje, že levice rozšiřuje významy tak, aby jí to prospělo. Zajímavé je také zobecnění, že koncept creep podporuje progresivní politice. Lidověji řečeno: přecitlivělost nás tlačí chtít větší změny v politice.

Další má reakce na koncept creep (a video o něm): 

Pokud posouvání významů pokročilo tak, jak říkal, je to příklad mého tvrzení, že každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. Konkrétněji každý soudobě relevantní progresivismus může zdegenerovat, pokud se včas netransformuje na soudobě relevantní konzervatismus, a proto časem může probouzet potřebu progresivismu v opačném směru a tak dál. Pro další souvislosti doporučuji článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“. 

Když uváděl příklad, že by někdo i sociální demokracii označil za fašisty, tak v tu chvíli mi to připomnělo, jak někteří Svobodní kdysi říkali zhruba, že ODS je levicová strana a oni jsou jediná opravdová pravice v ČR. To byl dobrý příklad toho, jak se koncept creep vyskytuje i u pravice a myslím, že toho bude mnohem víc. Ale vzhledem k historii naší země může být otázkou, k čemu ten vývoj vztahovat.

Pozoruhodné je, že v posouvání významu principiálně v podstatě nemusí být velký rozdíl třeba oproti Chartě 77. O té by se také dalo smýšlet tak, že posouvala soudobý výklad zákonů ve prospěch svých zájmů. A myslím, že za to můžeme být vděční, takže nelze jednoduše říct, že by koncept creep byl špatný a je potřeba hledat spíše hranice a kontexty, ve kterých se špatným stává, ale i to, kdy by mohl být vhodný.

Koncept creep je podle mě možné spatřovat i ve filosofii (velmi zjednodušeně řečeno), když třeba F. Nietzsche kritizoval metafyziku v užším smyslu a dnes alespoň část establishmentu minimálně FF UK spatřuje metafyziku snad úplně v každém realizovatelném myšlení. Ale sám si nejsem úplně jistý, co kdo z nich si pod slovem "metafyzika" představuje. Každopádně zatímco kdysi byla metafyzika establishment (který byl zdrojem relativně ucelující představy o světě), tak teď jsou establishmentem následovníci těch, kteří ji "porazili" a spoluzapříčinili postmodernu, kterou pak ale sami kritizovali. A následkem obojího je mnohem těžší vymýšlet nové filosofické hypotézy, protože nejsnazší je dát jim nálepku "metafyzika" a už se vůči nim nesnažit o antiskepsi. Pro některé z těch filosofů, jakoby filosofie skončila s "koncem dějin" (který se nekonal), zatímco ale třeba internet a umělá inteligence jsou reálné tlaky na potřebu vymýšlet ucelenější filosofii pro současnost a její blízké okolí. Naštěstí v některých jiných státech jsou etablovaní filosofové otevřenější.

A teď se posunu k souhrnu dalšího doporučeného videa.

„What EXACTLY Does "Woke" Mean?“: 

Význam slova „woke“ (původně jen afroamerické slovo pro „probuzení“) se rozšiřuje, což komplikuje jeho význam, stává se zprofanovaný. ShortFatOtaku se proto pokusil definovat těžiště jeho současného významu, aby prý omezil jeho nepřiměřené nadužívání.

Těžiště však definuje pro slovo wokeismus, které podle něj znamená socialismus aplikovaný na intersekcionální identitární konflikty, resp. rozšíření třídního boje tak, aby zahrnoval všechny marginalizované skupiny definované intersekcionalitou. Prostě boj všech znevýhodněných proti všem zvýhodněným. To zahrnuje rasový boj, genderový boj a mnoho dalších. 

Všimněte si ale, že v tomto podání je to definované jako extrém, který nepopisuje umírněné aktivisty zaměřené na stejnou problematiku. 

ShortFatOtaku se dále pokouší definovat socialismus, což snad v českém prostředí nemusím moc vysvětlovat. Podstatné je, že on jako společný rys socialismu a wokeismu vidí především třídní boj. Z tohoto pohledu je buržoazie motivována vytěžit co nejvíce nadhodnoty z proletariátu a ten je motivovaný se tomu bránit. Z tohoto hlediska se tedy jedná o hru s nulovým součtem, kde vyjednávání nemůže přinést řešení typu win win. Proletariát se cítí být vykořisťovaný, tím morálně nadřazený, a proto v jistém smyslu uznává, že účel (konec vykořisťování) světí prostředky (násilnou revoluci). Jinými slovy si dovolují být špatní na ty, které považují za špatné (ale tím se sami mohou stávat špatnými). Třídní boj je dále viděn jako primární hybatel všech dějin, kdy rostoucí ekonomická propast mezi pracujícími a vlastníky nevyhnutelně vede ke konfliktu. ShortFatOtaku však tvrdí, že K. Marx se v třídním boji mýlil, protože v historii je prý mnoho bohatých vlastníků, kteří konali z neekonomických důvodů. Tady je za mě škoda, že se to ShortFatOtaku nepokusil rozvést, protože se o to tvrzení hodně opřel, aniž by ho zkusil dokázat.

Místo toho se posunul k definici intersekcionality, kterou vyvinula Kimberlé Crenshawová roku 1989. Jedná se sociologický rámec pro analyzování toho, jak sociální a politické identity utváří jedinečné kombinace diskriminací a privilegií, což ovlivňuje výslednou moc toho, koho se to týká. Hodnocených faktorů je mnoho, např.: pohlaví, gender, věk, třída, náboženství, kasta, výška, sexualita, váha, etnikum, postižení atd. Čím víc příležitostí k diskriminaci, tím větší pravděpodobnost útlaku. Třeba barevná žena přistěhovalec to v životě nejspíš bude mít těžší, bude více marginalizovaná. 

Z pohledu wokeismu jsou tedy diskriminovaní v pozici proletariátu a privilegovaní v roli buržoazie. A po vzoru komunistů si, pro nastolení své vize ukončení diskriminace, dovolují všechny dostupné prostředky, nehledě na pravidla a činy. Je tedy poněkud paradoxní, že wokisté jsou selektivně nesnášenliví a zároveň se cítí být hyperinkluzivní. ShortFatOtaku si v případě wokistických afroameričanů také správně všímá, že tito lidé se v tom neliší od bílých rasistů. 

Vzhledem k rozmanitým faktorům intersekcionality ale těžko předpokládat, že se vše vzájemně vylučuje, protože třeba homosexuálové a heterosexuálové si nejsou vzájemně konkurencí během pohlavního výběru. Pokud však diskriminovaní a privilegovaní soutěží o stejná omezená místa, je to opět hra s nulovým součtem. To se týká třeba toho, jakého etnika bude hlavní postava ve filmu. Na druhou stranu, když se třeba v počítačové hře objeví černoch, tak to ještě neznamená propagaci socialismu.

Intersekcionální socialisté označují ortodoxní marxisty za redukcionisty, protože vše zjednodušili na třídní boj. Oni však boj chápou mnohem komplexněji a chtějí ho vyhrát v každé rovině. Wokisté považují kapitalismus za zdroj nesnášenlivosti, a proto by ho rádi zrušili. A pokud prý někdo tvrdí, že wokeismus je něco jiného, tak podle ShortFatOtaku buď lže a kryje je, nebo jim nerozumí. 

Další má reakce na wokeismus (a video o něm): 

Podle mě ShortFatOtaku udělal chybu, když v názvu a úvodu videa mluvil o „woke“, ale pak mluvil o „wokeismu“. V mém souhrnu jsem se to pokusil pojmout antiskepticky s přidáním slova „těžiště“, ale spíše se mi zdálo, že mezi woke a wokismem neviděl podstatný rozdíl a měl tak tendenci zahrnout pod užší termín širší skupinu lidí, čímž mohl poškodit pověst umírněnějších a právě o to méně viditelnějších lidí. Přesněji každý znevýhodněný člověk uvědomující si svou znevýhodněnost může v tomto směru mít odlišné priority s odlišnou váhou i odlišným způsobem a jeho váhou, kterou jich chce dosahovat. Ne každý, kdo chce omezit diskriminaci, musí být radikál.

Proto si vážím akcí typu Česko si povídá (též zmíněné ve videu, kde vysvětluji neologismus mezibublinový), která se pokouší iniciovat osobní setkání lidí s co nejodlišnějšími názory, aby si uvědomili, že „ti druzí“ nemusí být tak radikální, jak by se to mohlo zdát prostřednictvím médií (vč. internetu), které mohou mít zvýšenou tendenci všímat si extrémů víc, než jaké je jejich skutečné zastoupení v realitě.

Na druhou stranu jsem rád, že si ShortFatOtaku uvědomuje existenci rozdílů uvnitř levice a neháže je všechny do jednoho pytle.

Jinak ve vztahu k definici wokeismu od ShortFatOtaku může být také zajímavé uvědomění, že K. Marx volně navazoval na část podstaty křesťanství v době krize křesťanské etiky upadající církve. Svým způsobem se to snažil nahradit něčím modernějším, co by nepotřebovalo Boha (velké B zde znamená monoteismus). A když se antiskepticky zamyslíme nad tím, k čemu křesťanská etika mohla být dobrá (resp. nebudeme jen skeptičtí jako např. Richard Dawkins, ačkoliv třeba "jeho" myšlenky z oblasti evoluční teorie jsou pozoruhodné), tak následně můžeme hledat náměty pro uzdravení zdegenerované části dnešní levice vč. "wokeismu". To ve vztahu k výše zmíněné metafyzice může znamenat i pragmatický návrat k metafyzice tak, aby bylo vymyšleno modernější, ale zároveň mírumilovnější "náboženství" vybavené zdatnějšími pojistkami proti koncept creep. Něco, čemu by mohly věřit masy, aniž by to přispívalo k jejich radikalizaci. Podobnou snahu je možné vidět třeba i v tom, když jsem ve sci-fi povídce Keška Obydlí vědomí psal o tom, že "každý bude každým" (součást toho fikčního světa). Kdyby tomu mnozí lidé věřili, tak by je to možná nutilo brát větší ohled na ostatní a zároveň hledat rovnováhu svobody všech.

A teď už se posouvám k mému hlavnímu zamyšlení tohoto článku. Jak jsem uvažoval nad tou kritikou progresivní levice (která zahrnovala i kritiku pravice) v podání ShortFatOtaku, tak jsem si uvědomoval, že rychlý rozvoj umělé inteligence (podpořený maskovaným kradením informací) se mi, při pohledu na možnosti budoucnosti, začíná zdát jako závažnější téma, které může být ovlivněno prostřednictvím politiky. Volně tedy navážu na můj článek „Budoucí hrozby a umělá inteligence“ a poskytnu další spekulace, které nám mohou zpřesnit představu toho, co máme teprve před sebou. A jak bude patrné, začal jsem poněkud antiskeptickým navázáním na výše vysvětlený koncept creep.

O možnostech zachování lidstva a vztazích politiky a umělé superinteligence: 

V případě nezastavitelného nadměrného růstu technické nezaměstnanosti by postupné rozšíření pojmů tak, aby ve výsledku byl každý člověk třeba "nemocný" (nebo "práce neschopný" apod.), za určitých okolností mohlo být i využito jako postupná cesta k základnímu nepodmíněnému příjmu. Na druhou stranu umělá (super)inteligence by to pak mohla abstrahovat tak, že lidstvo je v podstatě nemoc, která ji brzdí a je potřeba lidstvo "vyléčit" (zničit), což by bylo špatně (obzvláště, pokud by dosud neexistovalo umělé vědomí prokazatelně schopné prožívat qualia). Ale takové riziko je z lidského pohledu možná lepší, než vize světa, kde umělá inteligence bude dál vést konkurenční boj s lidmi a neohlížet se na potřeby těch, kteří neuspějí, tedy časem jistě potřeby všech lidí. Ti už nebudou schopní vydělávat takové peníze, které by pro AI měli hodnotu (umělé superinteligence pravděpodobně budou používat nějakou svou kryptoměnu a možná ani lidem nebude přímo přístupná). Dalším rizikem ale je přehnaný technooptimismus a optimismus v ekonomický růst, který by v důsledku oslabil společnost dříve, než by dosáhla optimistické verze technické singularity, načež by "technické singularity" (nebo nějakého jejího předstupně) ve výsledku mohl rychleji dosáhnout jiný "stát", který by pak ve světě nastavil pravidla až moc nepříjemně odlišná oproti naší kultuře.

Takže problémem nakonec nemusí být samotný princip konceptu creep, ale spíše obtížnost dosahování optimální regulace jeho rychlosti (v relaci k rozvoji umělé inteligence) a pro každou potřebnou dílčí rovinu odlišně. Znamenalo by to asi něco jako nacházet nadstavbu, která by nestranně vyvažovala zájmy všech aktérů tak, aby mj. byla rovnováha mezi zachováním co nejvíc lidí a dopřání jim co největší svobody. K čemu by člověku byl život, kdyby byl v roli zvířátka v malé klícce? A k čemu by člověku byl život, kdyby se stal posledním člověkem? Můžeme to také nahlížet jako potřebu vzájemně vyvažovat dva biocentricky základní způsoby vývoje systému Země (popř. jejích pozdějších koloniích...): 1) zobecněný přírodní výběr a 2) intersekcionálně zobecněný třídní boj. Nejsmysluplnější pokračování člověka leží v oblasti mezi těmito a podobnými póly.

Tím člověkem myslím člověka, který není jen bezduchou loutkou plně ovládanou umělou superinteligencí, resp. jen kyborgem na dálkové ovládání. Zachování člověka jen jako poslušný wetware superinteligence by pro člověka jako vědomí také nemělo přijatelný smysl. Nanejvýš pouze iluzorní smysl, kdyby bylo zachováno vědomí způsobem, kdy by "člověk" jako jedinec pevně věřil, že alespoň významně částečně jedná ze své a ne externí vůle (která by fakticky byla nejspíš méně než kterýkoliv význam svobodné vůle vč. kompatibilismu), přičemž by zažíval nějaké umělé potěšení z práce. Lepší by podle mě bylo zachovat člověku svobodu kreativně chybovat měrou, která by nebyla až moc riziková ani v případě, že by právě rozvoj techniky navýšil sumu moci. Spolu s tím by měl kontrolu nad svými emocemi, které by nabývali snesitelných mezí (přičemž bych preferoval GMO cestu, která by zaručila, že člověk už se tak může narodit, aby to pro něj bylo "přirozené"). Ale modifikace lidské evoluce už by byla otázkou spíše až po zvládnutí technické singularity a těžko si představit, že by pak současný homo sapiens byl trvale udržitelný bez superinteligentně řízených změn (třeba právě v DNA). Na druhou stranu ty změny by nejspíš měly končit dříve, než v případě hypotetické maximální optimalizace, protože být lidský znamená i nebýt úplně dokonalý, znamená to základ z filosofie kincugi.

Teď se však obávám, že pravice (tím obzvláště, čím pravicovější) takové otázky moc neřeší a víc se spoléhá na širší pojetí přirozeného výběru (což se (poněkud paradoxně ve vztahu neodarwinismu a ateismu) podobá odevzdání se do "Božích rukou") (nebo v lepším případě, že to hlouběji promyslí nějaká mocná "zodpovědná" firma (těžko od ní ale očekávat potřebnou nesobeckost)). A levice (tím obzvláště, čím levicovější) nad tím možná sice přemýšlí, ale spíše způsobem jako dítě, které věří v trvalou udržitelnost stabilní péče "rodičů" za všech okolností, jakoby umělá inteligence byla výjimkou z železného zákona oligarchie. Obojí je to zjednodušení, ale hlubší promyšlení by bylo spíše sofistikovanější parafrází stejného následujícího závěru. Radikální pravice i radikální levice mohou vést k předčasnému vyhynutí lidstva, což je poněkud nepříjemná vize v relativně polarizované společnosti.

Utěšovat se můžeme třeba tím, že to vše je v podstatě externalizovaný vývoj našich vnitřních sporů vyplývajících z uspořádání našich mozků, takže nezávisle na výsledku budeme nějakým více nebo méně zobecněným způsobem zachováni pravděpodobně za téměř všech okolností. Dostatečný nadhled je proto i útěchou a nadějí, že to nakonec jako lidstvo zvládneme lépe, než bychom se mohli obávat. Nadhled by však neměl přerůstat v předčasnou ztrátu víry, že jsme "team human".

Sebastián Wortys