Zobrazují se příspěvky se štítkemSurrealismus. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSurrealismus. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 4. srpna 2020

Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom

Relativně nedávno jsem na psanci.cz publikoval experiment, který začal na tvorbou nekonečného slova složeného ze vzájemně prolnutých slov, která od jedenáctého začínají jakoby dávat smysl, přičemž dílo začalo jednovětně popisovat vlastní vznik tak, že se popis začal stávat svým vlastním popisem, což mě inspirovalo mj. k vymyšlení pojmu rekurzismus.

Audioverze (původní verze, odlišné pořadí částí díla): ZDE


Původní úvod slovorostu, který přerostl v dlouhý leč jednovětný popis:
Po zběžném pročítání závěrečných prací Myšlení a hodnoty tří uměleckých generací české avantgardy (1919-1989) (2014, Jan Bulíček) a Mozek a událost(2007, Dita Malečková) a průběžném vypisování poznámek jsem psal reakci na báseň od jedné mé nejmenované známé, načež jsem šel na záchod, kde mi hlavou prolétla krátká sekvence slov „diktafon fonograf“, z nichž se zrodil nápad, který původně spočíval v tvorbě jednoho dlouhého slova složeného ze vzájemně se prolínajících slov na základě shodných koncovek a předpon, avšak v průběhu jeho tvorby mi rychle došlo, že pro mnohé čtenáře bude přijatelnější, když prolnutá slova budou zvlášť, aby byla čitelnější, čímž také lépe vynikne uvědomění, že v rámci této experimentální formy dochází k zesílení vlivu Sapir–Whorfovy hypotézy/ diskurzu, respektive jazyk zde omezuje to, co tímto způsobem můžeme říct, a když jsem ten vznikající slovorost dopsal až po „chloupků kůrovce“, tak mě napadlo průběžně psát jeho popis, přičemž se tento odraz procesu vzniku začal stávat součástí tohoto díla, jelikož v obou případech se jedná o jednu hypoteticky nekonečnou větu, což je z jistého hlediska analogické i k překreslaci Mouchodlaka (obživlá metafora na kulturní evoluci), která také může pokračovat dál a dál, resp. dokud se najdou ochotní překreslovatelé, mezi které se zařadila i autorka básně zmiňované „začátkem“ této věty a to ještě před tím, než tu koronavirovou báseň napsala, ale to už trochu moc odbíhám od tématu slovorostu, ve kterém je teď vhodné pokročit zase dál od slov „chloupků kůrovce“ a než jsem dopsal po slova „homogenního hořícího“ (která mimochodem mohou změnit pořadí bez narušení formy díla), tak jsem si uvědomil třeba, že zajímavější než samotné dílo mi teď připadá tento jeho rádoby popis, který už se vlastně stal i svým vlastním popisem, což mě inspirovalo k vymyšlení pojmu rekurzismus, jenž může označovat výtvarný směr zaměřený na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi a tak dál, čímž jsem si také uvědomil, že možným předpokladem kreativity je schopnost vést absurdní monolog v komplementaritě s logickým uvažováním, načež může vzniknout něco relativně originálního jako např. tato věta, která je pravděpodobně tou nejdelší, jakou jsem dosud v životě napsal a lituji člověka, který by se pokusil o její větný rozbor a to i proto, že už mám vymyšlený chyták na „konec“, který může nastat hypoteticky skoro kdykoliv si usmyslím, nebo „nikdy“, ale teď si říkám, že bych měl nejprve dopsat anotaci, ve které bych mohl zmínit, že od jedenáctého slova slovorost jakoby začíná dávat smysl a v návaznosti na tuto úvodní větu bych zase mohl napsat, že dílo zachycuje i popis vlastního vzniku způsobem analogickým k jedné z rovin samotného díla, kterým je právě dlouhatánskost obou vět, čímž se do této dostává i část momentální verze anotace, ale zpět zase k tvorbě slovorostu od „homogenního hořícího“, přičemž mi došlo, že v této větě zaniká hranice mezi tvořením a myšlením nebo že některé teď už trochu starší zajímavosti jsem do této věty zapomněl vepsat, čímž mám na mysli, že původní název měl být „Navazování nítí“, pak jsem ho změnil na „Čočka kanálem lemuje“, ale ani to nemusí být finální verze a za zmínku také jistě stojí, že celé toto dílo vznikalo jako součást mého deníku, který obsahuje ještě další popisy souvislostí, takže jde v podstatě i o ukázku z mého deníku, i když ne zrovna typickou, ale to zde mohu krátce napravit, když napíšu, že po dopsání slov „pádlem lemuřího“ bylo krátce před desátou hodinou večer, tak jsem šel pomalu spát a další den pokračoval v psaní slovorostu, přičemž jsem zvažoval vytvořit syntetickým hlasem zvukový doprovod, ve kterém by se z té jedné věty slovorostu stalo jediné dlouhatánské slovo, ze kterého by každý slyšel trochu jiné pomyslné výřezy, a když jsem pak při dalším psaní slovorostu byl u slov „nízké kéžby“, tak bylo potřeba, abych pomohl vztyčit druhý kůl jisté dřevostavby, načež jsem pokračoval v tvorbě a uvědomil si, že tato věta poodhaluje mé myšlenkové pochody, čímž názorně vysvětluje, co mám na mysli, když mluvím o hyperkreativitě, načež jsem si říkal, že by mě zajímalo, jaká nejdelší věta na světě dosud vznikla, avšak po zkušenostech s touto předpokládám, že může mít rozsah knihy, ale tak dlouho psát nehodlám, takže slovorost zakončuji relativně smysluplnými slovy „kázání nízkého hodnocení“ a jak lépe zakončit tuto větu než cyklickou nekonečností, resp. uzavřít ji na fraktál „postupně proměnlivého tvaru výkladu“, což znamená vrátit se na začátek této věty, kde se píše, že po zběžném pročítání závěrečných prací...

Slovorost Čočka kanálem lemuje:
Diktafon fonograf grafická kámen mentální nítě těkavé védy dynamický kýč čočka kanálem lemuje jednotu tunelu luhačovického hovna na nanebevzetí tíživého holuba bazalkou koukajícího honem nemaskovat vatu tuhé hédonistické kérky kytarou roušky škytající cítění nízkého holiče čekajícího holení nízkých chloupků kůrovce centralizovaného houbou boudy dyslektika kamarádícího homosexuálně někým kým kýmat matematika kalkulací církevního hostelu luxusního holismu musí sílu lunárního homosexualismu mutujícího homeopatického holiče čekat kata tabuizace celibátu tukana kanalizaci civícího honem nemáčet četného hospodina na namočeném močeném némlich Lichtenštejnsko skotsky Skyty tyranizující cílem lemujícího homogenního hořícího hovnivála lapajícího houževnatě tělo tělovýchovného chovného housera radikálně několik kolik liknavě větu tu tuší šíleně němotu tutlající cívka katalyzátoru rukodělně několikanásobně někoho koho ho houpá pádlem lemuřího horoskopu kopu puntičkáře řezníků kůlem lemry rychle ledničku kupodivu vulkanického hobita bita ta tatranka kajak jak Jakubova ovarová vánočka kapr proč očekávám kávám vámi minerální nízkotučné tučné nést staršímu muzeálnímu muflonovi novičokem kempujíc jícen cen centralizovaného houmlesáka lesáka kapustového housenkou koukal kalnou nouzovou vousatou touhu hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba babičky kytky kyselinou linou ouvej vejce ceněné nést statečně někomu komu muži životem temného houslisty ty tygry rychle chleba baští štípaného hojného hovězího houskou kousajícího hořčici cizokrajnou nouzi zimního holohlavého horolezce cestujícího hospodou doufajíce ceny nyní nízké kéžby byli libovolné volné nést stěží žíznivého hokejistu studna dna na nabádat bádat dat datového hormon monstra traktor torza začíná nábožně něžně někam kamiónem nemravně vnější šíje je jeptiška kaká kázání nízkého hodnocení.

Jednoslovná verze daného slovorostu:
Diktafonografickámentálnítěkavédynamickýčočkanálemujednotuneluhačovickéhovnanebevzetíživéholubazalkoukajícíhonemaskovatuhédonistickérkytarouškytajícítěnízkéholičekajícíholenízkýloupkůrovcentralizovanéhouboudyslektikamarádícíhomosexuálněkýmatematikalkulacírkevníhosteluxusníholismusílunárníhomosexualismutujícíhomeopatickéholičekatabuizacelibátukanalizacivícíhonemáčetnéhospodinamočenémlichtenštejnskotskytyranizujícílemujícíhomogenníhořícíhovniválapajícíhouževnatělovýchovnéhouseradikálněkoliknavětušíleněmotutlajícívkatalyzátorukodělněkolikanásobněkohoupádlemuříhoroskopuntičkářezníkůlemrychledničkupodivulkanickéhobitatrankajakubovarovánočkapročekáváminerálnízkotučnéstaršímuzeálnímuflonovičokempujícentralizovanéhoumlesákapustovéhousenkoukalnouzovousatouhubouchnulovéhonosnéhoupačkousnutéholubabičkytkyselinouvejceněnéstatečněkomuživotemnéhouslistygrychlebaštípanéhojnéhovězíhouskousajícíhořčicizokrajnouzimníholohlavéhorolezcestujícíhospodoufajícenynízkéžbylibovolnéstěžíznivéhokejistudnabádatovéhormonstraktorzačínábožněžněkamiónemravnějšíjeptiškakázánízkéhodnocení.

Na závěr chci říct, že budu rád, pokud někdo zkusí v tomto stylu navázat (a zmíní toto dílo). Klidně i na konec mého slovorostu, přičemž po „hodnocení“ může následovat nějaká forma slova „ceník“.

středa 25. září 2019

Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání

Možný symbol dadavědy či obecněji epistemologického anarchismu: mozek tvaru Newtonova padajícího jablka (s šipkou dolů uprostřed)
Tento článek jsem začal psát jako reakci na video Umělci by měli spolupracovat s filozofy od YouTubera Antonína Doláka (kterého jsem zmínil už v článku Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?).

Souhlasím s podstatou videa, že umělci by měli spolupracovat s filozofy (v zájmu poznávání). Dobré je i to, když se člověk na univerzitě přihlásí k oborům z přírodních i humanitních věd současně (popř. i k oborům hůře umístitelným na tuto škálu), čímž se může stávat jakýmsi mezioborovým prostředníkem, který je mj. schopen vést dialog přírodních a humanitních věd i na úrovni jedince (vnitřní dialog) (za zmínku v této souvislosti stojí též článek „Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie“). A podobně člověk může studovat obory z filosofie i umění a být prostředníkem mezi filosofy a umělci (nejen na vnitřní úrovni). S takovými lidmi bych se rád seznámil, protože bych k nim mohl mít blízko.

A teď bych přešel k části videa, se kterou už tolik nesouhlasím. Přestože mám raději umělecká díla obsahující myšlenku, tak nesouhlasím, že umění bez nějaké důležité myšlenky ve filosofickém smyslu by nemohlo být hodnotné/ přínosné, protože umění může mj. podchytit aktuální podvědomí/ pocit (více pocit než myšlenka) ve společnosti (třeba v podobě surreálného výjevu rekombinujícího nějaké nedávné společenské události, klidně ovlivněného i „psychickou poruchou“ (ačkoliv vůči tomu se A. Dolák vymezil) a realizovaného v obřím měřítku ve veřejném prostoru), což může být hodnotným nastavením zrcadla, které by alespoň část společnosti posunulo jiným směrem (aniž by to musel být záměr autora), než jakým by se ubírala v případě nevytvoření a především nezveřejnění takového díla.

A ačkoliv, vzhledem k rozmanitosti umění a jeho důsledků, nelze říct, že by takový směr byl jednoznačně k lepšímu či horšímu z hlediska rozvoje a štěstí společnosti, tak lze říct, že alespoň část možných uměleckých děl by společnost mohla posunout k lepšímu. Na taková díla se sice mohou nabalit interpretace přisuzující přímo jim nějaké myšlenkové poselství (čímž díla začínají žít vlastní život), ale to je až ex post a ne z hlavy autora daného díla. Ten by se s takovými výklady ani nemusel ztotožňovat.

A z hlediska epistemologického anarchismu/ metodologického dadaismu platí, že umělecká originálnost bez silné myšlenky může později třeba pozměnit úhel pohledu nějakého vědce tak, že objeví něco převratného, co by jinak neobjevil.

Přestože sny nebývají chápány vyloženě jako umění, tak z hlediska surrealismu k němu mají blízko a z tohoto hlediska bych to pro představu doplnit o příklad, že Niels Bohr vymyslel první kvantový model atomu údajně v návaznosti na sen, který se mu zdál. Takže pomocí nějaké nesmyslné rekombinace smysluplnosti lze objevit novou smysluplnost s myšlenkovou váhou, přestože prostřední vývojový článek je iracionální. A tím článkem může být i umělecké dílo (jeho vnímání někým).

K tomu považuji za vhodné dodat, že ze samotného nesmyslu smysluplnost s velkou pravděpodobností nevznikne, teprve až v emergentní kombinaci s rozumem, který by však sám o sobě takového výtvoru mimo svou vytyčenou trasu také nebyl schopen.

V souvislosti s tématem tohoto článku za zmínku určitě stojí i fakt, že se chystám začít tvořit druhý Wortysovský YouTube channel specializovaný na videa s méně propracovanou formou (ale o to teoreticky častěji by vycházela), přičemž jedním z chystaných typů videí jsou umělecké experimenty, kam by se dala zařadit i představa videí s náhodně absurdní kombinací převážně vědeckých (či filosofických) pojmů (časem možná až do rozměrů slam poetry či videoklipů) jako např. tato věta:

„Technická nezaměstnanost technické singularity řešená prostřednictvím analýzy velkých dat o motýlím efektu virtuálích částic u horizontu událostí černé díry je disipační systém Gödelovy věty o neúplnosti, pročež kulturní evoluce kolektivního vědomí globálního mozku vyvolává metafyzické změny v holografickém vesmíru před zánikem možnosti jeho tepelné smrti.“

Přestože se jedná o improvizovanou absurdnost, tak podle mého podobné výplody fantazie mohou inspirovat vědce i filosofy ke skutečným objevům. Sám si kolikrát vymýšlím další podobné absurdogramy a občas s překvapením zjišťuji, že nějaká ta náhodná kombinace může dávat smysl.

Z antiskeptického hlediska např. hned tomu začátku „technická nezaměstnanost technické singularity“ můžeme přisoudit význam třeba že to, co bychom dnes považovali za technickou singularitu, může být jednou v daleké budoucnosti v podobné roli, v jaké by byl dnešní člověk vůči té první technické singularitě. Přitom ta slovní kombinace vznikla jen proto, že oba pojmy obsahují slovo „technická“ a nic hlubšího v tom původně nebylo. To je kouzlo kreativity.

Dokážu si představit, že časem by podobný hybrid vědy (/ filosofie) a umění mohl být mnohem rozšířenější, šlo by o jakousi profesionálnější záměrnou uměleckou katalýzu vynalézání a mohlo by se to jmenovat třeba dadavěda (dadaismus + věda, což mimochodem dohromady zní lépe než případný doslovný anglický překlad dadascience). A dadavěda netvrdí, že má pravdu, nebo že ji sama umí najít a rozpoznat. Tvrdí to, že ji může pomoct hledat.

Jinak podobné ale dětinštější absurdogramy jsem vymýšlel už dříve, než jsem uměl psát a mamka mi některé z nich zaznamenávala na papír. Tady jsou na ukázku tři úryvky: 1) „Potřebuju chemiku zapojit do šoku.“ 2) „Přístroj, který vyrábí Egypty. – 6 let“ 3) „Půjdu do vesmírný jeskyně a v té jeskyně se odeberu do lehátka č. 4 a pájkou tam spojim obvody, který tam ještě nejsou.“ S nadsázkou by se dalo říct, že tímto článkem dovysvětluji názor, ke kterému jsem se přikláněl už ve školce. Dokonce ještě předtím jsem začal chovat umělecký obdiv k drátům a později dalším elektrosoučástkám, což už také byla jakási snaha o propojení umění s vědou.

A ještě zpět k reakci na video. Podíváme-li se na poznávací proces ještě z hlediska umělé inteligence, tak třeba pro nastavení umělých neuronových sítí jsou důležité atypické případy na vstupu, jelikož mají potenciál zahýbat s jednotlivými vahami mnohem víc než typické/ sobě velmi podobné případy, přičemž k jakýmkoliv případům nemusí být optikou umělé neuronové sítě předurčen jakýkoliv myšlenkový význam, aby mohla vymyslet to, co se po ní chce. Takže analogicky i z této perspektivy umělecké originálnosti bez myšlenky mohou překvapivě významně figurovat v lidském poznávacím procesu.

Souvislé informace lze objevit i v článcích Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství nebo Anarchismus jako součást komplementarity.


čtvrtek 28. února 2019

Interpretace videa 3D-Mouchodlakova cesta 2018

Podobně jako jsem publikoval článek interpretující 3D-Mouchodlakovo cestovní video za rok 2016, tentokrát zveřejňuji interpretaci sestřihu pro rok 2018.

Článek popisující nejen rok 2017 je dosud rozepsaný, ale rád bych se k němu někdy vrátil a dokončil ho. Měl by totiž obsahovat mj. podrobnou historii Mouchodlakova života, ale už teď zveřejním stručnou verzi, než se dostanu k interpretaci nového videa.

Malá historie Mouchodlaka: 13.8.2010 mě jako náctiletého v DOXu udivila výstava Pavla Büchlera, což mě 15.8.2010 inspirovalo k vymyšlení obrázku Mouchodlaka na fazolové ovládání. 17.12.2010 mě, v návaznosti na něj, napadla metafora na kulturní evoluci a zapsal si ji do deníku slovy: „Vývoj naší společnosti je jako donekonečna překreslovat obrázek.“ Tuto metaforu jsem se 23.2.2011 rozhodl oživit a Mouchodlaka jsem zvolil jako předmět překreslování, ke kterému jsem dosud publikoval dvě videa (1, 2). Nejspíš 8.9.2012 mě napadlo vytvořit 3D-Mouchodlaka, plastickou verzi obrázku, a realizoval jsem ho 22.3.2013, což jsem 6.4.2013 publikoval jako stop motion video. Vzniklého 3D-Mouchodlaka jsem občas natočil při cestování na různých místech a 11.10.2013 jsem zveřejnil první 3D-Mouchodlakovo cestovní video. Roku 2017 jsem vytvořil speciální sestřih za 5 let cestování a letos jsem dokončil šestý díl cestování.

Na první pohled se toto video může zdát jako nahodilá sekvence nesouvislých záběrů, ale ve skutečnosti jsem ho, jako obvykle, pečlivě promýšlel několik dnů tak, aby v nové kombinaci, původně nesouvislých záběrů sbíraných na různorodých místech v různý čas během celého roku 2018, bylo ukryto co nejvíc různorodých myšlenek, podobenství a paradoxů, které mohou stimulovat epistemologický anarchismus. Toto video je tedy uměleckým dílem, které vyrůstá z mého života a dotýká se nejrůznějších filosofických témat.



Pokud jsi už video zhlédl(a) a chceš o něm vědět víc, tak si tady můžeš přečíst mé interpretace vybraných střihů.

0:29 - 0:49: Video začíná v poklidné kulturní přírodě, kterou však člověk z lenosti začal nahrazovat technikou, třeba v podobě páternosteru. Ten už je dnes příkladem spíše retra a v módě jsou pro změnu třeba roboti s umělou inteligencí, která v různých oblastech postupně začíná být inteligentnější a schopnější než člověk (např. ten třídící kostičky ve videu), což s ohledem na růst propasti mezi chudými a bohatými může v horším případě vyústit třeba k tomu, že většina lidstva bude trpět chudobou bez schopnosti konkurovat armádám robotů vlastněných boháči žijícími v izolovaných světech. Mezi chudými by zavládl chaos, ale nakonec by mohli začít tvořit novou civilizaci, pokud by jim v tom bohatí nezabránili.

0:50 - 1:12: Nárůst xenofobie obrozuje vlastenectví až nacionalismus, a pokud se to přežene, tak může přerůst v masivní zbrojení a obnovení koloběhu válek a mírů v Evropě. Z této části mě baví záběr tanku, kde amplión hlásá „A k vynucení míru.“, načež se objeví malba obličeje Johna Lennona (s přidělaným nevkusným knírkem), který také usiloval o mír, ale zcela opačným způsobem.

1:07 - 1:43: Pokud se tu začne válčit, tak snad jednou zase přijde na delší čas mír a idealisté budou znovu zkoušet tvořit vysněný svět. Líbil by se mi třeba takový „zeleno-modře umělecký a komplexní...“ Ale nic není věčné...

1:41 - 2:04: Záběry vojenské techniky jsou proložené postupnou přeměnou od živých ptáků (labutě a holubi), přes mrtvou slepici, kuřata stažená z kůže až po mrtvé nevábné „jídlo“ během vaření. To lze chápat jako přirovnání zabíjení lidí během válek k zabíjení zvířat v masném průmyslu, což může vybízet k zamyšlení nad vegetariánstvím či právy zvířat ve smyslu zacházení s nimi.

Z tohoto úseku mě (na úrovni černého humoru) baví dva střihy. Nejprve když v záběru s tankem amplión hlásá: „...ztracené děti, takže přátelé, kdo...“, načež je záběr mrtvé slepice, poblíž které pípají kuřátka (možná děti postrádající maminku). A pak mě baví, když v záběru s odtahovaným pandurem (to bylo jedno z těch předražených vojenských autíček s křehkým čumákem, která se komicky srazila v roce 2016 a pár lidí se lehce zranilo) amplión hlásá: „Dále podařilo se naložit všechny raněné.“ A nejvíc mě to baví, když záběr přeskočí na spoustu mrtvých kuřat stažených z kůže, xD.

2:02 - 2:27: Tato část videa zahrnuje postupně se měnící vizuální podobenství. Hrnec při vaření je přirovnán k hrncům na bleším trhu, jejichž vrchní kružnice jsou přirovnané k prstencům izolátorů ve tmě, které jsou svou komplexností a tmavostí přirovnané k černě zvrásněné Kapli sv. Eliáše, jejíž povrch se podobá nedaleké umělé krápníkové stěně, která je svou komplexností přirovnána k dlouhým svislým izolátorům, jenž jsou připodobněny k obrazu několika svislých domů, kde lze vidět vzdálenou souvislost s obrazem několika koček, což je přirovnáno k obrázku kočky na hrnečku. Tato podobenství, jinak dosti odlišných věcí, mohou vybízet k zamyšlení, jaké další souvislosti mohou mít kterékoliv zdánlivě nesouvislé jevy.

2:25 - 2:35: V jednu chvíli se můžete kochat krásou kočičky a v tu druhou se leknete nečekaného tanku, po kterém následuje chaos... Když člověk vidí jen to, co chce vidět, tak blížící se nebezpečí nemusí zpozorovat včas.

Okolí záběru 2:43 - 2:46 mi nepřipadá z myšlenkového hlediska tak zajímavé, abych se o něm rozepisoval, ale za zmínku určitě stojí, že pokud ti nevadí Geocachingové spoilery (spojení fotohintu z videa s názvem), tak si můžeš přečíst můj log k této kešce, přes který se lze doklikat i na další zajímavé postřehy z toho dne. Třeba intelektuální humor u kešky Elektrický obvod, prolézání sudů kešky Dvořiště nebo odlovení kešky Jump Start Cache bez auta a startovacích kabelů.

2:51 - 3:13: Po příjezdu tanku je chvíli temný chaos, načež je pohled na světlou oblohu, jak odlétá poslední vojenský vrtulník a po něm už se na světlém pozadí začínají tvořit barevné obrazy, které postupně zaplní celý záběr.

3:14 - 3:32: V tomto úseku se nachází tři obrazová podobenství. Nejprve kousky umělé krápníkové stěny, jakožto krásné umění, jsou přirovnané k bahnu na tanku, jakožto něčemu běžně vnímanému jako nežádoucí špína. V návaznosti na to se lze zamýšlet třeba, proč dvě věci podobného tvaru získávají od lidí tak radikálně odlišný přístup. Nebo se lze zamyslet, zda některá „umělecká díla“ nejsou ve skutečnosti spíše ta „nežádoucí špína“, nebo zda nějaká „nežádoucí špína“ není spíše nerozpoznané „umělecké dílo“, třeba náhodovzniklé umění.

Druhé obrazové podobenství přirovnává uměleckou plastiku lidského embrya (zakomponovaného kolem okapové roury) k poupěti rostliny na obrazu (a okap je přirovnán ke stonku). Přes všemožné rozdíly k sobě lidé a rostliny v některých věcech mohou mít překvapivě blízko, třeba svou schopností vnímat.

A jako třetí podobenství tu máme slavný obraz Persistence paměti od Salvadora Dalího, což je typická reprezentace surrealismu. Ten bývá považován za jakýsi protiklad k realismu, ale zde jsem surrealismus k realismu naopak zkusil připodobnit a to formou záběru skutečného místa, které se jeví surrealisticky. V pozadí je barevně posprayovaná zeď, před níž stojí dívka, které jakoby chybí část těla a pokaždé jiná podle toho, jak se zrovna pohne. To je způsobené tím, že ještě před ní (před tou chybějící částí) stojí strom, jehož kůra je posprayovaná velice podobně jako ta barevná zeď. V návaznosti na toto podobenství se lze zamýšlet, zda se některé původně nereálné fantaskní představy nemohou stávat skutečnějšími, než by se zprvu mohlo zdát.

3:44 - 3:54: Tento úsek začíná oděvní látkou připomínající kolonii jednobuněčných řas, i když předcházející záběr vybavení staré elektrárny lze s trochou fantazie chápat jako symbol uměle vyvolané abiogeneze. Po jednobuněčných řasách následují mnohobuněčné řasy, pak vysychání vody (kde řasy jsou) a nakonec suchozemská rostlina přizpůsobená této změně okolních podmínek. Takže celkově jde o příklad evoluce, která komplementárně doplňuje cyklickou rovinu videa.

3:54 - 3:59: Přechod mezi těmito dvěma záběry symbolizuje přechod od neuspořádaných rozházených věcí k unifikovaným předmětům uspořádaným v poličkách. Z hlediska historie lidstva se zdá, že vývoj postupuje tímto směrem, avšak z hlediska vesmíru entropie pravděpodobně spíše roste.

3:56 - 4:06: V této části jsou dvě nástěnná art brut díla konfrontována s graffiti a sbírkou izolátorů, přičemž oba tyto záběry v sobě mají špetku art brutu. Životní fascinace určitým tvarem s estetickou hodnotou, v případě sbírky izolátorů, (spolu s introvertností sběratele) může být symptomem Aspergerova syndromu. A nekvalitní část graffiti je trochu takový outsider art. Jinak další souvislosti s art brut díly, ale i jedním z tanků, lze najít v článku Asociomet 2.

4:20 - 4:30: Zde dochází k vývoji od přírody, přes primitivní obydlí, retro automobil, tank až po zpustošený betonový plac, postapokalipsu. Takže jde o trochu jinou verzi kombinace z času 0:29 - 0:49, avšak bez technické nezaměstnanosti.

4:30 - 4:45: Postapokaliptický svět stimuloval primitivní pudy, což je symbolizované zaměřením pozornosti na plastiky nahých těl, která se však postupně vyvíjí až k hlavě Mona Lisy, která je zde symbolem renesance.

4:50 - 5:14: A symbol renesance nakonec vyústil v ozvěnu umělecké vize z času 1:07 - 1:43, což je z mého subjektivního hlediska jakýsi zvláštní happy end, ze kterého bych ještě rád vyzdvihl připodobnění tří záběrů. Nejprve je řada různorodých konviček, které se natočí do svislé polohy, aby byly lépe přirovnány k řadám různorodých svislých zámečků, které jsou přirovnané k „lesu“ dlouhých svislých izolátorů. A jako video přírodou začalo, přírodou i končí, ačkoliv jeho průběh byl mnohem rozmanitější.

Taková jest přibližně má interpretace videa 3D-Mouchodlaka cesta 2018, ale to neznamená, že by to někoho jiného nemohlo inspirovat k jiným myšlenkám, stejně tak ostatní videa z této cestovní série.

Autor článku: Sebastián Wortys

pondělí 24. září 2018

Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce

V minulém článku "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" jsem se mj. zmínil, že mě kontaktoval zajímavý člověk s pseudonymem Singularis. Od té doby si občas pošleme mj. e-mail a v tomto článku chci publikovat vybrané části z mé odpovědi (dlouhé 29 928 úhozů (pro srovnání délka povídky podle CKČ je 30 000 - 90 000 úhozů)) odeslané 9.9.2018 v reakci na je-jí/ho e-mail (dlouhý 26 974 úhozů) z 25.8.2018, který reaguje na mé knihy. Tento článek není rozhovor a jeho forma je výsledkem kompromisu.

Jelikož se jedná o výstřižky, tak ještě na úvod mohu pro lepší orientaci snadno vypsat postupně jejich témata: 1) smyšloslovný popis, 2) myšlenkopocity, 3) superorganismy, 4) Wšehomír, 5) člověk není jediným autrem svého díla, 6) Sapir–Whorfova hypotéza, 7) Church-Turingova teze a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií.

1) Rodí se ti takový smyšloslovný popis v hlavě i normálně? – Pokud jde o popis nádraží pomocí neexistujících slov (jejichž kreativně otevřený význam se má rodit z pocitů a pokusů o asociace při jejich čtení), tak mě občas, při pohledu na něco, napadají taková neexistující slova, ale obvykle spíše jen pár. Tehdy na tom nádraží to (z hlediska počtu takových slov) byla spíše výjimka vlivem takové jedinečné umělecké nálady (ale asi by pro mě nebyl problém navodit si podobnou náladu znovu, kdybych chtěl). Je to takový zajímavý pokus doplnit klasický popis o tu jedinečnost způsobu vnímání reality (při dané náladě) a jedinečnost interpretace slov, kterou (minimálně v tomto případě) z principu nelze plně vyjádřit pomocí předdefinovaných slov. Každý má v krabičce trochu jiného brouka (viz. Wittgenstein) a "smyšloslovný popis" se snaží přiblížit ho i z jakési umělecko-emocionální roviny. Kdo má dostatečně silnou empatii, aby se do toho dokázal vcítit, tak se přiblíží tomu zvláštnímu až surrealistickému způsobu, jakým jsem to nádraží vnímal. Baví mě toulat se světem, dívat se na něj různými neobvyklými způsoby a občas mě vlivem toho napadne i nějaká logičtější myšlenka, která by mě v běžném stavu vědomí nenapadla (mé racionální a iracionální stránky jsou silně propojené). A trochu stranou: Baví mě i předem si systematicky vybrat cíle cesty dle různých kritérií a nejvíc mě baví, když tyto dva zdánlivě neslučitelné způsoby cestování spojím dohromady.

2) Nelíbí se mi slovo „myšlenkopocit“. Myšlenky a pocity mají přeci odlišné mechanismy. – Pokud vím, tak za emoce jsou (z molekulárního hlediska) odpovědné především neurotransmitery (např. dopamin, adrenalin, serotonin, noradrenalin) a současně jsou odpovědné za přenos nervových vzruchů při myšlení. Dobře je to vidět u drog, protože jsou založené na zvyšování hladiny neurotransmiterů, což vyvolává všemožné emoce od pozitivních po negativní a současně mění myšlení. Další příčinou emocí (z molekulárního hlediska) jsou neuropeptidy (např. oxytocin či endorfin), ale ty také slouží ke komunikaci neuronů a ovlivňují citlivost jiných neuronů na neurotransmitery. Domnívám se tedy, že naše rozdělování myšlenkopocitů na myšlenky a pocity je založené asi na iluzi, že emocionální rovnováha (základ racionálního myšlení) není emoce, i když z molekulárního hlediska je. Naše kulturní zvyklost (pojmové krájení daného celku na myšlenky a pocity) nevyrostla na molekulární biologii (emoce a myšlenky na molekulární úrovni nelze oddělit), ale na subjektivní zkušenosti, kdy při vnímání upřednostňujeme jeden z úhlů pohledu na komplementární skutečnost. Holističtějším přístupem tedy podle mě je, že emoce a myšlenky jsou dvě strany téže mince myšlenkopocitů, i když jejich vztah je do velké míry flexibilní v závislosti na daném nastavení mozku (obdobně jako např. i nějaké dvě myšlenky se v různých lidech/ v různý čas k sobě mohou vztahovat různými způsoby).

3) Budoucnost superorganismů. – V povídce Přirozená mnohobytost nejde o eusocialitu (varianta superorgansmu typická mj. pro mravence), protože tam třeba nepíšu nic o tom, že právo na rozmnožování by měla jen nějaká královna. Ale i Anton Markoš mi, v reakci na tu povídku Přirozená mnohobytost, také psal něco ve smyslu, že si uskutečnitelně dokáže představit jen tu negativní variantu, jakýsi totalitní superorganismus. Podle mě však už všemožné současné lidské organizace (i ve víceméně demokratické společnosti) lze chápat jako varianty superorganismu (i když lidstvo jako celek má z tohoto hlediska podle mě autoimunitní poruchu). Internet je obdoba organické neuronové sítě, silnice jsou obdobou oběhové soustavy, potravinářský průmysl se podobá trávicí soustavě... Připouštím však, že v současnosti nelze s jistotou říct, zda směřujeme spíše k té pozitivní svobodné variantě superorganismu, kterou jsem popsal v Přirozené mnohobytosti, nebo k té negativní totalitní variantě superorganismu, kterou jsem popsal na konci Womylu a v novele Z lidstva (víceméně to samé jako ve Womylu, ale v novém kontextu). Jináč fyzické vrůstání není nutností, ale spíše takové fantazírující makroskopické podtržení té podstaty mnohobytosti. A lidé mohou spolupracovat na společném cíli jako celek, aniž by si museli říkat úplně vše.

4) Jaký je rozdíl mezi wesmírem, Wšehomírem a Duší Wšehomíra? A souvisí to s Bohem? – Wesmírem s malým w je myšlen jeden z wesmírů (obvykle ten náš). Wšehomírem je myšlen hypotetický Celek všech existujících wesmírů (propojených minimálně skrze Duši Wšehomíru). Duše Wšehomíru (tento pojem aktuálně moc nepoužívám) je myslím souhrnné označení pro Všeobsažný princip (základní společná předloha pro všechny částice a časoprostor, resp. pro fyzikální zákony) a Zdroj fundamentálního vědomí, který jsem kdysi nerozlišoval od Všeobsažného principu. Jsou to takové mé hypotézy a připouštím, že to může být i jinak (a někdy pro dorozumění asi používám známější pojmy, i když přesnější by mi připadali některé mé). A souvislost s Bohem je závislá především na tom, jak kdo Boha chápe, což trochu objasňuje mj. tento článek.

5) V souvislosti s mým názorem, že osobnost individua není jediným autorem ničeho: Čím se tedy vyznačuje "vlastní" názor individua v mnohobytosti? Jak může být nějaký názor jeho vlastním? – To se podstatou neliší od současného stavu věcí, takže pro lepší pochopení tuto komplementaritu vysvětlím na něm. Aby někdo mohl být skutečně stoprocentním autorem nějaké myšlenky, tak by od narození po vymyšlení dané myšlenky musel žít v izolaci od všech bytosti, které by mohl napodobit/ vnímat a v důsledku toho by byl mentálně zaostalý a je otázkou, zda by něco vůbec dokázal vymyslet (navíc by ho stejnak zásadně ovlivnilo místo a strava, kterou by mu zvolil jiný člověk). Ale v praxi se všichni neustále vzájemně ovlivňujeme a třeba jen tím, že si čteš tuto větu, tak nějak ovlivňuji tvé myšlení (nezávisle na tom zda s tím souhlasíš či ne) třeba jen tím, že měním předmět tvé pozornosti a v důsledku toho tě pak mohou napadat minimálně trochu jiné myšlenky, než které by tě napadaly, kdybychom si nikdy nepsali, takže i já se tímto alespoň maličkou měrou fakticky stávám spoluautorem těch tvých myšlenek, při jejichž vzniku figurovala naše interakce nebo její výplody (a stejně tak třeba ty ovlivňuješ mě). Každý člověk za života od jiných převezme do své hlavy nějaké informace (názory, historky, zkušenosti...) a ty se vědomě či podvědomě podílí na jeho myšlení. Dokonce i drtivá většina slov, která používáme, nejsou naše výtvory, takže tvorbou vět tvoříme z mnoha cizích výtvorů. Přesto o názorech, které vzniknou v mé hlavě, mohu mluvit jako o "vlastních" a to ve smyslu, že jsem byl jejich významný spoluautor (pokud ne přímo nejvýznamnějším) a ve smyslu, že je mám v sobě/ náleží do množiny mé osobnosti/ zastávám je. Individualita a kolektiv jsou (nebo alespoň mají být) v komplementaritě.

6) Sapirova–Whorfova hypotéza – Souhlasím, že se to mému názoru podobá => díky za info., ;). Také občas zjistím, že někdo už dříve vymyslel něco podobného jako já, jak jsis nejspíš přečetl(a) už v článku "Mnohobytosti základem nového SF-sub/žánru" ve Vtiposcifilo-z/s-ofii, kde na jiné stránce v souvislosti s tím píšu: "Čím víc lidí relativně nezávisle na sobě objeví podobnou věc, o to víc mohou mít pravdu."

Ale tak, jak je Sapirova–Whorfova hypotéza definovaná na Wikipedii, mi to připomíná spíše Foucaultovo pojetí diskurzu, protože oba pojmy se zaměřují na jazyk, který je v mém případě ale jen prostředníkem a jdu ještě hlouběji k samotnému způsobu vnímání, než nějaký pojem vůbec vytvoříme (takže je to obecnější než Sapirova–Whorfova hypotéza či diskurz). To, co je v mé myšlence navíc, se dobře ilustruje na podivném vizuálním umění, které člověk nejprve vidí (vizuálně krájí/ analyzuje), i když ho ještě neumí slovně pojmenovat, takže způsob krájení nelze svádět čistě na jazyk. Každý jev lidé nějak vnímali nejspíš dřív, než pro něj vymysleli pojem a čím víc pojmů (a čím déle) je, tím na to lidé víc zapomínají, protože se čím dál tím víc ponořují do pojmologie vzniklé jako reprezentace tradičního krájením.

K plnému pochopení mé myšlenky "pomyslné krájení Celku" je potřeba uvědomit si, že základ fungování wesmíru může existovat i bez lidského jazyku, který ten základ zrcadlí jen velmi pokřiveně (ale lidský jazyk bez základu fungování wesmíru nemůže existovat), takže pokud chceme lépe pochopit wesmír, tak bychom o něm měli přemýšlet i vizuálně (jako např. architekti o budově) (hledat jiné smysluplné způsoby krájení než tradiční), což je blíž realitě než přemýšlet o wesmíru pomocí pojmů, které redukují popisované víc než vizuální přemýšlení, během kterého pak můžeme objevit souvislosti, které bychom při vnímání světa skrz jazyk jen tak neobjevili. To však neznamená, že bychom o světě měli přemýšlet jen vizuálně - oba způsoby vnímání mají své různé výhody a měly by být v komplementaritě (mj. převádět objevy z vizuálního přemýšlení do pojmového přemýšlení).

7) Co si myslíš o Churchově-Turingově tezi? – O informatiku se moc nezajímám, ale napadá mě k tomu mj. (z toho zajímavějšího) toto: Mnoho vědců věří, že v základu wesmíru je "matematika" a že jsme dosud poznali jen střípek pravdy o wesmíru, takže na základě tak malé znalosti podle mě nelze stoprocentně vyloučit, že jsme dosud neobjevili druh výpočtu, který je neuskutečnitelný algoritmem v počítači. Obzvláště pokud by s determinismem koexistoval jakýsi indeterminismus (viz. článek), tak by takový nepřevoditelný "výpočet" mohl existovat, i když je otázkou, jestli by mu příznivci Church-Turingovy teze chtěli říkat "výpočet", :D.

8) Základní otázka života, vesmíru a vůbec – To je velmi zajímavý názor, ;), i když podle mě by číslo 42 mohlo být (obzvláště pokud Douglas Adams byl determinista) myšleno spíše jako výchozí nastavení toho wesmíru, ve kterém se odehrává děj Stopařova průvodce Galaxií. Resp. otázka by mohla znít: "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?" (Ve smyslu toho Stopařského.) A k pochopení by tedy bylo potřeba znát i onu univerzální rovnici wesmírů.

čtvrtek 15. února 2018

Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů

Minimálně poslední dobou se myšlenkové texty obvykle snažím psát strukturovaně, ale v noci 12.2.2018 před usnutím mě napadlo, že bych mohl zkusit udělat experimentální výjimku. Občas si všímám, že když někdo přednáší z paměti, tak se pomalu posouvá od tématu k tématu, tak jsem si řekl, že bych mohl realizovat něco podobného, ale záměrně, psanou formou a snažit se toulat mým světonázorem co nejrozmanitější cestou, kterou ani já nebudu předem znát, protože budu psát, co mě zrovna napadne.

Podobně nomádický už byl třeba článek interpretující video 3D-Mouchodlakova cesta 2016, ale před střihem tohoto druhu bezeslovné obrazové filosofie jsem vždy omezen již natočenými záběry a v tomto článku bych se chtěl pokusit o svobodnější asociace.

Když se zamyslím, jaké jsou mé asociace ke slovu „asociace“ (ne vy smyslu sdružení či vznik slabých chemických vazeb), tak mě napadá např. scénka z filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, kde má (přibližně od času 46:30) Georg Camel k hlavně připojené elektrody a psycholog mu říká náhodná slova, ke kterým má George říkat své asociace, aby se psycholog pokusil vytvořit profil jeho osobnosti.

Z tohoto hlediska bych se teoreticky mohl obávat, že když tento článek budu psát formou asociací, tak vytvořím dostatečný podklad k reverznímu inženýrství mé osobnosti. Avšak vzhledem k tomu, že (podle procentuálního MBTI testu) jsem mj. poloviční INFJ, tak architektura mého vnitřního světa je natolik komplexní, mnohovrstevnatá a komplikovaná, že i když se ji někomu snažím přibližovat, tak se setkávám častěji s nepochopením.

Takže spíše než případnou hrozbu v tom vidím pozitivní potenciál alespoň částečně šířit myšlenkové modely odvozené z vlastní osobnosti, nebo-li získávat následovníky (ať už přiznané či tajné/ nevědomé), což považuji za cestu i cíl (téměř) každé vyspělé osobnosti (nikoliv však jediný cíl).

Teď bych se trochu vrátil, ale současně navázal. Má další asociace ke slovu „asociace“ je, že to slovo používal asi nejzajímavější učitel češtiny, jakého jsem kdy zažil a možná by se dalo říct, že jsem malou nezanedbatelnou mírou jeho následovník, i když mě učil pouze jeden rok. Byl to optimistický intelektuál, neomezený školními osnovami, který nám třeba doporučoval knihu „Jak si lidé hrají“ od Erica Berneho, zakladatele transakční analýzy, nebo seriál My Name Is Earl, který tehdy ještě neměl český dabing. Nemohu sice s jistotou vědět, zda by můj život byl lepší, kdyby nám tento češtinář zůstal i další roky, ale nejspíš bohužel byl moc idealistický pro jisté mé pragmatické spolužačky, které vylobbovaly, aby nás učil někdo jiný.

A o tomto následujícím učiteli češtiny si vybavuji mj., že třeba neznal slovo „antiutopie, takže když jsem mu při ústní zkoušce říkal, že Válka s mloky je alegorická antiutopie, tak mě zarazil, že si nemám vymýšlet vlastní nesmyslná slova. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on si trval na svém, že Válka s mloky je prý utopie, protože mloci přeci nemluví a nemohou ovládnout svět. Ale to bylo zásadní nepochopení díla, protože Válka s mloky je opravdu antiutopie (též dystopie), ale zamaskovaná pod alegorickou rouškou. Mlokama Karel Čapek ve skutečnosti nemyslel ty obojživelníky, ale nacisty, kteří byli reálnou hrozba, před kterou Čapek varoval a toužil se jí vyhnout.

Když už jsem se přiblížil k tématu druhé světové války, tak jeden ze spolužáků o ní nadšeně hltal všechny informace, což jsem absolutně nechápal a podobně i to, že jeho největší kámoš ze třídy zase miloval horory. Viděl jsem to jako naprosto iracionální záliby, protože duševně zdravý člověk se podle mého naopak vyhýbá utrpení, nebezpečí a myšlení na špatné věci.

Proto mě také relativně nedávno překvapilo, když se mi někdo svěřil, že zrovna některá má videa mu připadají trochu strašidelná, což vůbec není jejich záměr. Přemýšlel jsem, jak ten pocit v někom vůbec mohl vzniknout a dospěl jsem k závěru, že mnohé horory pravděpodobně vychází z představy, že lidé se bojí toho, čemu nerozumí a považují to za podivné. A protože tvůrci hororů se snaží být originální, tak pohlcují čím dál víc jevů ze škály podivností, čímž slévají divné a strašidelné do jednoho, a kdo se na to dívá, tak mu jako creepy může připadat spousta pro něj nevysvětlitelných úkazů jako např. nezvyklé barvený hadí kluk sedící v roznožce s obličejem schovaným za vlasy, i když východiskem jeho vzezření byla spíše performance a surrealismus, ne horory. Nechci tvůrcům hororů stavět hranice, ale jejich divákům vysvětlovat, že ne všechno podivné musí být strašidelné.



Tím jsem se dostal k filmům a zmínil jsem i surrealismus, takže bych mohl nakousnout, že koncem jara 2016 jsem vyGooglil celkem zajímavý seznam nazvaný „Best Surreal Films“. Část filmů už jsem znal, část mě zaujala nově. Nedávno jsem se k tomu listu na mubi.com vrátil, vytvářel jsem si tam vlastní sbírku oblíbených filmů a pak mě napadlo, že někdo už mohl vytvořit specifickou omělou inteligenci fungující jako vyhledávač doporučených filmů podle filmů, které se vám už líbí a porovnání s ostatními uživateli. Zahledal jsem a skutečně jsem našel tastedive.com, kde jsem narazil na další zajímavé filmy, i když zatím je tam relativně málo dat.

Jináč to, které filmy mám umístěné v které kategorii, berte prosím s rezervou, protože třeba v oblíbených už mám i ty, které jsem sice neviděl celé, ale podle zhlédnutí pár částí předpokládám, že se mi nejspíš budou líbit. Nebo některé oblíbené filmy mám výrazně méně oblíbené než jiné, ale nakonec jsem je tam také přidal.

Budu rád, pokud ty sbírky filmů prohledáte, něco vás z toho zaujme a napíšete mi, co tam podle vás pasuje, ale není to tam, ;o).

Autor článku: Sebastián Wortys