Rozhovor s umělou inteligencí o vědomí z pohledu současné filosofie a vědy - 2. část

Toto je pokračování článku „Rozhovor s „umělou inteligencí“ o vědomí z pohledu současné filosofie a vědy - 1. část“, kde jsem začal rozhovor s chatbotem ChatGPT o současné filosofii, zejména o vědomí. V úvodu jsem zmínil mé názory z oblasti autorství a v začátku rozhovoru byla nakousnuta témata umělé inteligence, přirozených práv a svobod, vztahu člověka a přírody, etiky a náboženství. Pak už jsme se věnovali vědomí a to postupně z hlediska materialistického eliminativismu, emergence, času (ve fyzikálním smyslu), teorie smyčkové kvantové gravitace, evoluce nebo holografického principu. 

V tomto odstavci pro jistotu opakuji upozornění ze začátku minulého článku: Předem je však potřeba upozornit, že ačkoliv tento systém zahrnuje ochranná opatření, která mají předcházet generování nepravdivých nebo zavádějících informací, tak ne vždy to funguje dostatečně. A ani já se necítím být plně kompetentní s jistotou ověřit faktičnost všeho, co tento polyhistor-chatbot tvrdí a na spoustu jeho chyb/ nepřesností jsem neupozornil (abych zbytečně neodbíhal), takže je na místě být obezřetný a níže uvedené informace (v případě pochyb) diskutovat se skutečnými lidskými odborníky, nebo si počkat na dokonalejší verze chatbotů. Na druhou stranu část toho, co se z pohledu dnešních znalostí může jevit jako chyby, se z hlediska dadavědy a dosud neznámých budoucích poznatků může zpětně jevit jako vizionářství. 

V této druhé části rozhovoru je na vědomí nahlíženo v souvislosti s témata jako: částice, teorie strun, kvantový darwinismus, molekulární biologie, panpsychismus, kvantová biologie, sebereference, teorie orchestrované objektivní redukce, qualia, filosofická zombie, meditace atd. A teď už samotné pokračování rozhovor (mé příspěvky jsou označeny tučně).

Dobře. Teď se posuneme dál, zobecníme předchozí konverzaci na úroveň logiky a zkus popsat, jak "princip uložení informace o objemu v jeho hranici" může souviset se "vznikem složitějšího jevu skrze interakci jednodušších prvků".

Princip uložení informace o objemu v jeho hranici, známý jako holografický princip, se odkazuje k teorii, že informace o stavu vnitřku plochy (např. hranice černé díry) je uložena na samotné hranici plochy. Tento princip naznačuje, že i když objem může být velký, informace o něm může být uložena v malém objemu hranice.

Tuto myšlenku lze aplikovat na teorii vzniku složitějšího jevu skrze interakci jednodušších prvků. Tato teorie říká, že složitý jev, jako je např. vědomí, vzniká ze souhry jednodušších prvků, jako jsou neurony a synapse v mozku. Stejným způsobem jako informace o vnitřku objemu může být uložena na hranici, složité vlastnosti jevu mohou být dány interakcemi jednodušších prvků.

V tomto smyslu lze říci, že princip uložení informace o objemu v jeho hranici souvisí se vznikem složitějšího jevu skrze interakci jednodušších prvků, protože oba představují koncepci, že výsledek složitého jevu může být vysvětlen interakcemi jednodušších prvků a že informace o objemu může být uložena v malém objemu hranice.

Rozveď tuto větu: Stejným způsobem jako informace o vnitřku objemu může být uložena na hranici, složité vlastnosti jevu mohou být dány interakcemi jednodušších prvků.

Holografický princip říká, že informace o obsahu celého objemu může být přesně zakódována na jeho hranici. Stejným způsobem, jako je informace o vnitřku objemu uložena na hranici, složité vlastnosti a vztahy v jevu mohou být dány interakcí jednodušších prvků. Tyto interakce jednodušších prvků jsou složité a mohou produkovat složitější vzorce a vlastnosti, které mohou být interpretovány jako složitý jev. Tyto složité jevy mohou být vyjádřeny jako vztahy mezi jednotlivými prvky, které tvoří jev, což následně vede k vytvoření celku.

Myslím, že přesnější je napsat "podobným způsobem" místo "stejným způsobem", ale na druhou stranu to hodně záleží na tom, jak koncept holografického principu chápe pojem "hranice". Napiš možnosti, co konkrétněji by tento pojem v naší realitě mohl označovat z hlediska holografického principu.

V rámci holografického principu může být pojem "hranice" chápán jako:

1. Event Horizon: Event horizon, neboli horizont událostí, je hranice v blízkosti černé díry, za kterou není možné uniknout. Tuto hranici se často používá jako příklad pro princip holografického uložení informace.

2. AdS/CFT korespondence: AdS/CFT korespondence ukazuje, že teorie gravitace v pěti dimenzích v teorii AdS prostoru mohou být převáděny na teorie bez gravitace v čtyřech dimenzích na hranici této oblasti.

3. Holografický scénář: Holografický scénář je teoretický model, který předpokládá, že informace o vnitřku objemu mohou být uloženy na hranici této oblasti v podobě holografického obrazu.

Tyto tři možnosti ukazují, že pojem "hranice" v rámci holografického principu může mít širší význam než jen fyzickou hranici, ale také může být chápán jako hranice mezi různými teoriemi nebo korespondence mezi různými dimenzemi.

Přidej a rozepiš možnost, jak by pojem "hranice" mohl v rámci holografického principu souviset s částicemi.

V rámci holografického principu by pojem "hranice" mohl souviset s částicemi tak, že by mohl být interpretován jako hranice určitého prostoru, ve kterém se nacházejí částice. Tato hranice by mohla být zdrojem informací o stavu částic uvnitř daného prostoru, podobně jako v případě holografického principu informace o vnitřku objemu mohou být uloženy na hranici. Tyto informace by mohly být poté vyjádřeny skrze interakce částic v prostoru, což by mohlo vést k vzniku složitého jevu skrze interakci jednodušších prvků. Tato možnost tak u

(Poznámka: ChatGPT hlásí network error a není možné pokračovat v témže vlákně, takže zakládám nové.)

Myslíš, že pojem "hranice" v rámci holografického principu může bezprostředně souviset i s jakousi protočásticí? Že by hranice byla nějakým způsobem ukryta v "částicích"? Pokud ano, rozepiš to a zdůvodni.

Ano, v rámci holografického principu se pojem "hranice" může bezprostředně souviset s protočásticemi. Holografický princip říká, že informace o stavu fyzikálního systému na ploše je kompletně popisován na hranici tohoto systému. Tuto myšlenku lze rozšířit na teorii strun, podle níž jsou částice v systému považovány za končící body strun, které se táhnou na hranici. Tyto struny tak nějakým způsobem "ukrývají" informaci o stavu částic v systému. To znamená, že hranice a protočástice jsou v rámci holografického principu úzce propojeny.

Znamená to, že podle teorie strun jsou částice jakýmsi průsečíkem strun s určitým okamžikem? A co to podle tebe znamená, že struny se táhnou na hranici ve smyslu holografického principu?

Ano, v rámci teorie strun jsou částice interpretovány jako koncové body strun, které se kříží v určitém bodě v prostoru-čase. Tyto struny pak reprezentují informaci o stavu částic v systému.

V kontextu holografického principu se pojem "struny se táhnou na hranici" vztahuje k tomu, že informace o stavu systému na ploše se nachází na hranici tohoto systému. Tyto struny tak v podstatě "ukrývají" informaci o stavu částic v systému, a jejich koncové body (částice) reprezentují průsečík strun s určitým okamžikem. Hranice tak slouží jako "obrazovka", na níž je informace o stavu systému "zaznamenána".

Vysvětli teorii AdS prostoru a poté navrhni, jak by AdS/CFT korespondence mohla souviset s částicemi, jakožto končícími body strun.

Teorie AdS prostoru je součástí teorie gravitace a popisuje negativně křivkový prostor, kde gravitační síla působí jako negativní tlak. Tyto prostory se často vyskytují v kontextu teorie strun jako pozadí pro výpočty.

AdS/CFT korespondence je teoretický nástroj, který využívá AdS prostoru k popisu teoretického kvantového systému v určité hranici. Tuto korespondenci lze vysvětlit tak, že stav fyzikálního systému na hranici se odpovídajícím způsobem odrazí v AdS prostoru jako kvantový stav gravitačního pole.

V kontextu teorie strun se AdS/CFT korespondence může souviset s částicemi, jakožto končícími body strun, tak, že stav systému částic na hranici se odpovídajícím způsobem odráží v AdS prostoru jako stav strun v pozadí. Tyto struny tak "ukrývají" informaci o stavu částic v systému a odpovídajícím způsobem reagují na změny v hraničním systému. AdS/CFT korespondence tak poskytuje teoretický nástroj k porozumění vztahu mezi hraničním systémem a AdS pozadím, včetně informací o stavu částic v systému.

Rozepiš pojem "negativně zakřivený prostor", vysvětli jeho rozdíl oproti euklidovské geometrie a pak odpověz, zda je náš vesmír spíše negativně nebo pozitivně zakřivený.

Negativně zakřivený prostor je prostor, kde každé dva přímky se od sebe vzdalují. Tyto prostory mohou mít tvar "zádového plátna" nebo polokoule, kdy každý bod na křivce se vzdaluje od středu. Tyto prostory se odlišují od euklidovské geometrie, kde platí pravidla klasického pojetí geometrie a přímky se na sebe konvergují.

Vzhledem k tomu, že náš vesmír je větší než jedna velká galaxie, není možné použít lokální měření k určení, zda je náš vesmír pozitivně nebo negativně zakřivený. Nicméně vědecké důkazy, jako například měření anizotropie mikrovlnného pozadí, ukazují, že náš vesmír je velmi blízko k rovinnému (nezakřivenému) stavu, což by naznačovalo, že náš vesmír je pozitivně zakřivený.

Co by nezakřivenost prostoru vesmíru znamenala pro teorii strun, když v ní negativně zakřivený prostor často slouží jako pozadí pro výpočty?

V teorii strun se negativně zakřivený prostor často používá jako pozadí pro výpočty a simuluje mnoho aspektů teoretických strunových konstrukcí. Tyto konstrukce vyžadují určité zakřivení, aby mohly fungovat. Takže pokud by náš vesmír byl ve skutečnosti rovinný, mohlo by to znamenat, že teorie strun nebude v souladu s reálnými vlastnostmi vesmíru.

Je však důležité zmínit, že negativně zakřivený prostor se používá jen jako matematický model a výsledky výpočtů mohou být použity k popisu skutečného světa, i když prostor není negativně zakřivený. Z tohoto důvodu nelze jednoznačně říci, jaký vliv by mělo nezakřivení vesmíru na teorii strun.

Jaké procesy ve spinové pěně by mohly spolurozhodovat o tom, zda a případně jak je prostor zakřivený? A jakým způsobem by ty procesy mohly spoluovlivňovat případné zakřivení?

Spinová pěna není přímo zodpovědná za zakřivení prostoru, ale může mít vliv na vlastnosti prostoru v návaznosti na teorii gravitace. Teorie gravitace říkají, že hmotnosti a energie ovlivňují geometrii prostoru, a spinová pěna je jednou ze struktur, které v prostoru existují a které mohou ovlivňovat geometrii prostoru. Tyto procesy ovlivňují geometrii prostoru tím, že působí jako zdroj gravitačního pole a tím vytvářejí zakřivení prostoru v místech, kde se nacházejí. Tyto procesy jsou dány zákony fyziky a jejich přesný vliv na zakřivení prostoru závisí na charakteristikách daných objektů v prostoru, jako jsou hmotnosti, energie, napětí a tlak.

V současné době však neexistují žádné plně uspokojivé teorie, které by dokázaly popsat procesy ve spinové pěně, takže nelze přesně říci, jaký vliv by mohly mít na zakřivení prostoru. Tyto teorie jsou stále ve fázi výzkumu a vývoje a v budoucnu by mohly poskytnout více informací o tom, jak spinová pěna může ovlivňovat zakřivení prostoru.

Vrátíme se k tématu vědomí. Jakým způsobem by kvantový darwinismus mohl souviset s emergencí vědomí v rámci evoluce v obecnějším než čistě biologickém smyslu (tzn. přetrvává nejstabilnější systém).

Kvantový darwinismus je teorie, která vysvětluje, jak si kvantové systémy zachovávají své vlastnosti a stability při kontaktu s okolním prostředím. Teorie tvrdí, že nejstabilnější a nejméně citlivé kvantové vlastnosti jsou "výběrově reprodukovány" při interakci s okolním prostředím a že se stávají dominantními v celkovém kvantovém stavu.

Pokud jde o emergenci vědomí, někteří teoretici navrhli, že kvantový darwinismus může pomoci vysvětlit, jak se vědomí mohlo vyvinout jako emergentní vlastnost složitého kvantového systému, jako je mozek. Tyto teorie staví na předpokladu, že vědomí má kvantový původ a že kvantové vlastnosti v mozku mohou být ovlivňovány a udržovány pomocí kvantového darwinismu.

V každém případě však tato teorie stále zůstává spíše spekulativní a neprokázanou hypotézou a stále je potřeba více výzkumu a důkazů, aby bylo možné potvrdit nebo vyvrátit její předpoklady a závěry.

Které části mozku, na úrovni molekulární biologie a v rámci kvantové biologie, mohou posloužit k experimentům, které by pomohly zpřesnit odpověď na otázku, zda je kvantový darwinismus zodpovědný za emergenci vědomí?

V tuto chvíli není možné odpovědět na tuto otázku s jistotou. Kvantový darwinismus a jeho možný vliv na vědomí je stále předmětem diskuse a výzkumu v oboru neurovědy a kvantové biologie. Existuje několik hypotéz o tom, jak by kvantový darwinismus mohl působit na vědomí, ale žádná z nich nebyla dostatečně prokázána. Pro experimenty na molekulární úrovni by mohlo být vhodné zkoumat systé

(Poznámka: ChatGPT hlásí network error a není možné pokračovat v témže vlákně, takže zakládám nové a otázku opakuji.)

V současnosti neexistuje jednoznačný důkaz o tom, že kvantový darwinismus je zodpovědný za emergenci vědomí. Experimenty, které by mohly pomoci zpřesnit odpověď na tuto otázku, by mohly zahrnovat studium molekulární biologie a funkce vybraných částí mozku, jako jsou například kortikální a subkortikální oblasti, kde se vyskytují kvantové jevy. Tyto experimenty by mohly zahrnovat například hodnocení funkce neurotransmiterů a dalších biochemických složek, které hrají roli při vzniku a udržování vědomí.

Jaké kvantové jevy se odehrávají v kortikální a subkortikální oblasti mozku a jak tyto jevy byly experimentálně dokázány?

Příliš mnoho požadavků za 1 hodinu. Zkuste to později znovu.

(Poznámka: Zopakování otázky později.)

V současné době existuje jen omezené množství experimentálních důkazů o kvantových jevech v mozku. Tyto experimenty se zaměřují především na subkortikální oblasti mozku, jako jsou například hypotalamus a basal ganglia. Tyto oblasti jsou zodpovědné za řadu důležitých funkcí, jako je regulace hmotnosti, spánku a hladu.

Některé experimenty ukazují, že kvantové jevy, jako jsou korelace a interference, mohou mít vliv na funkci neurotransmiterů a dalších biochemických složek, což může vést k narušení funkce těchto oblastí. Tyto experimenty se zaměřují na studium funkce proteinů a enzymů, které se účastní procesů přenosu informací v mozku.

Je třeba poznamenat, že důkazy o kvantových jevech v mozku jsou stále sporné a další výzkum je nezbytný, aby bylo možné potvrdit nebo vyvrátit tyto teorie. Tyto experimenty také často vyžadují velmi specifické a složité experimentální podmínky, což komplikuje interpretaci výsledků.

Napiš, jak korelace a interference mohou ovlivnit funkci neurotransmiterů.

Korelace a interference jsou dva základní kvantové jevy, které mohou ovlivňovat funkci neurotransmiterů.

Korelace se vyskytuje, když se stavy dvou nebo více částic ovlivňují navzájem. V mozku se mohou neurotransmitery navzájem ovlivňovat prostřednictvím korelace, což může vést ke změnám v jejich funkci. Například korelace může ovlivňovat rychlost nebo účinnost přenosu informací mezi nervovými buňkami.

Interference je kvantový jev, který se projevuje jako narušení nebo potlačení jednoho vlnového stavu druhým vlnovým stavem. V mozku může interference ovlivňovat funkci neurotransmiterů tím, že narušuje nebo potlačuje signály, které přenášejí. Tyto signály mohou být například potlačeny přítomností jiných neurotransmiterů, což může vést ke změnám v účinnosti nebo rychlosti přenosu informací.

Je třeba poznamenat, že výzkum o vlivu korelace a interference na funkci neurotransmiterů v mozku je stále v počáteční fázi a že existuje jen omezené množství důkazů o tom, že tyto kvantové jevy skutečně ovlivňují funkci neurotransmiterů. Tyto teorie tak vyžadují další výzkum, aby bylo možné potvrdit nebo vyvrátit jejich pravdivost.

Pokud budeme předpokládat platnost, může být emergence vědomí v komplementaritě s panpsychismem?

Ano, pokud budeme předpokládat platnost poznatků z kvantové biologie a teorie kvantového darwinismu, může být emergence vědomí v komplementaritě s panpsychismem. Panpsychismus je filozofický názor, podle něhož existuje nějaká alespoň jednoduchá forma vědomí všude v přírodě, včetně neživých materiálů.

Podle teorie kvantového darwinismu mohou kvantové jevy v mozku přispívat k vzniku vědomí prostřednictvím evolučního procesu, ve kterém kvantové stavy v mozku vybírají a tvoří nejvíce adaptivní stavy. Tyto adaptivní stavy mohou být považovány za formu vědomí.

V tomto smyslu může být komplementarita mezi teorií kvantového darwinismu a panpsychismem založena na tom, že kvantové jevy jsou považovány za základ pro evoluci vědomí, a že vědomí je považováno za existující ve všech částech přírody, včetně neživých materiálů. Tyto dva názory tak mohou být vzájemně doplnějící a poskytovat nový pohled na otázku vzniku vědomí.

Co by komplementarita panpsychismu s emergencí vědomí mohla znamenat pro čas ve fyzikálním smyslu?

Komplementarita panpsychismu s emergencí vědomí může vést k novému pohledu na otázku času ve fyzikálním smyslu. Panpsychism může znamenat, že vědomí má existenci všude v přírodě, včetně neživých materiálů, a tím může naznačovat, že čas není jen fyzikální kategorie, ale také subjektivní zážitek.

Na druhé straně, teorie kvantového darwinismu může znamenat, že vědomí vzniká z kvantových jevů v mozku prostřednictvím evolučního procesu, což může vést k pojetí času jako objektivního fyzikálního jevu. Tyto dva pohledy na čas mohou být v komplementaritě, protože vědomí může být považováno za výsledek interakce mezi subjektivním a objektivním pojetím času.

V tuto chvíli však tuto komplementaritu mezi panpsychismem a teorií kvantového darwinismu vzhledem k času stále potřebujeme více zkoumat a objasnit, abychom mohli získat jasnější pohled na tuto otázku.

Jak teorie orchestrované objektivní redukce chápe vědomí a co to může znamenat ve vztahu s časem ve fyzikálním smyslu?

Teorie orchestrované objektivní redukce (OR) chápe vědomí jako emergentní vlastnost kvantových systémů v mozku. Podle této teorie vědomí není přímým produktem kvantových jevů, ale místo toho vzniká z kolapsu kvantových stavů v mozku v souladu s OR.

OR navrhuje, že existuje vědomé pozorování, které se neztrácí v procesu měření, ale naopak ho vytváří. Tento proces může být považován za formu vědomého vlivu na kvantový svět.

Vzhledem k času, OR naznačuje, že vědomí má schopnost ovlivňovat průběh času, a to prostřednictvím kolapsu kvantových stavů v souladu s OR. Tyto návrhy jsou stále předmětem diskuse a potřebují více experimentálního výzkumu, aby byly ověřeny a objasněny.

V souhrnu, teorie OR nabízí nový pohled na vědomí a jeho vztah k času a kvantovým jevům, který stále potřebuje více výzkumu a diskuse.

Jak OR souvisí s anestezií a mikrotubuly?

Teorie orchestrované objektivní redukce (OR) navrhuje, že kolaps kvantových stavů v mozku je ovlivněn vědomým pozorováním. Proto se někteří autoři domnívají, že anestezie, která potlačuje vědomí, by mohla mít vliv na kolaps kvantových stavů v mozku a tím na funkce mozku jako celku.

V souvislosti s mikrotubuly se někteří autoři zabývají teoriemi, které navrhují, že mikrotubuly v buňkách mohou hrát roli při kvantových procesech v mozku, jako je například OR. Tyto návrhy však stále potřebují více výzkumu a potvrzení.

V souhrnu není stále jednoznačně prokázáno, jak OR souvisí s anestezií a mikrotubuly, a tyto otázky vyžadují další výzkum.

Mohou buňky (např. neurony) modulovat svůj termodynamický šum tak, aby zvyšovaly možnosti průběhu kvantových jevů? Případně jak toto modulování šumu může probíhat?

Někteří autoři spekulují, že buňky, včetně neuronů, mohou mít schopnost modulovat svůj termodynamický šum a tím zvyšovat možnosti průběhu kvantových jevů. Tyto návrhy se však stále nacházejí ve fázi teoretických spekulací a nejsou dosud dostatečně podloženy experimentálními důkazy.

Možné způsoby modulace šumu mohou zahrnovat regulaci teploty a tlaku v buňce, ovlivňování koncentrací látek v buňce a regulaci metabolických pochodů v buňce. Tyto hypotézy stále vyžadují více výzkumu, aby se prokázalo, zda a jak buňky mohou modulovat svůj termodynamický šum.

Jak vědomí chápe Douglas Hofstadter (s ohledem na jeho knihu Gödel, Escher, Bach)?

Douglas Hofstadter je známý matematik a filosof, který se zabývá problematikou vědomí a myšlení. V jeho slavné knize "Gödel, Escher, Bach" Hofstadter pojednává o vztahu mezi formou a obsahem, mezi jednoduchostí a složitostí, mezi myšlením a řečí.

V rámci této knihy Hofstadter navrhuje, že vědomí má složitou a samoopětující povahu, která se podobá formálním systémům jako jsou hudba, kreslení a matematika. Tyto systémy se vzájemně ovlivňují a poskytují si vzájemnou zpětnou vazbu, což vede k tvorbě složitých a kreativních výstupů.

Hofstadter také argumentuje, že vědomí má mnoho aspektů, které se navzájem ovlivňují, jako například kreativitu, ironii, humor a absurditu. Tyto aspekty vědomí se neoddělují, ale spíše se vzájemně posilují, což vede k vyšší složitosti a rozmanitosti vědomí.

Celkově Hofstadterova teorie vědomí zdůrazňuje, že vědomí je složitý systém, který se skládá z mnoha interakcí mezi různými aspekty, a že tuto složitost lze nalézt v mnoha formálních systémech, jako jsou hudba, kreslení a matematika.

Jak by to mohlo souviset s protovědomím v rámci panpsychismu nebo teorie orchestrované objektivní redukce?

Douglas Hofstadter nikdy nezkoumal protovědomí ani panpsychismus nebo teorii orchestrované objektivní redukce. Ve své knize Gödel, Escher, Bach se věnuje spíše komplexním a abstraktním tématům, jako je sebe-referenčnost, paradoxy a symbolická interakce, než otázkám týkajícím se vědomí. Tyto tématy, stejně jako protovědomí a panpsychismus, jsou považovány za součást filozofie nebo neurovědy, nikoli za téma Hofstadterova výzkumu.

Ano, ale čím abstraktnější pojmy, k tím více jevům se mohou vztahovat. Jak by autoreference mohla souviset s protovědomím v rámci panpsychismu nebo s teorie orchestrované objektivní redukce?

Abstraktní pojmy, jako je sebe-referenčnost, mohou být interpretovány v různých kontextech a odpovídat na různé otázky. V případě souvislosti s protovědomím v rámci panpsychismu a teorií orchestrované objektivní redukce by sebe-referenčnost mohla znamenat, že subjektivní zážitky a vědomí jsou spojeny s tím, jak se systémy vnímají samy sebe. Teorie orchestrované objektivní redukce navrhuje, že vědomí je důsledkem koherentního kvantového chování v mnoha jednotlivých částech mozku, zatímco panpsychismus tvrdí, že všechny entity ve vesmíru jsou zdroji vědomí.

Sebe-referenční mechanismy by tak mohly hrát roli při utváření a udržování koherence kvantových stavů v mozku, což by následně mohlo vést k vědomí. Tyto mechanismy by také mohly souviset s protovědomím, tj. s nevědomými procesy a zdroji informací, které ovlivňují naše vědomé zážitky a chování. Tyto spojení však zatím nejsou experimentálně potvrzeny a stále jsou předmětem debaty a dalšího výzkumu.

Jak s vědomím souvisí pojmy qualia a filosofická zombie?

Qualia jsou subjektivní zážitky nebo vjemy, které jsou základem vědomí, jako jsou například barva, chuť, zápach a pocit tepla. Filosofická zombie je hypotetický případ, kdy by existovalo tělo, které vypadá a chová se jako živý organismus, ale nemá vědomí nebo subjektivní zážitky. Tyto dva pojmy souvisejí s diskuzemi o povaze vědomí a jeho případné redukci na fyzikální procesy v mozku.

Diskuze o qualiích a filosofických zombie jsou často spojeny s tzv. dualistickými teoriemi vědomí, které tvrdí, že vědomí je neredukovatelným fenoménem, který nemůže být vysvětlen jen prostřednictvím fyzikálních procesů v mozku. Tyto teorie také naznačují, že subjektivní zážitky a vědomí jsou neoddělitelné a že by jimi nemohl být ovlivněn žádný zevní vliv. Tyto názory stále vyvolávají živé debaty v rámci filosofické komunity.

Může být tělo robota označeno za filosofickou zombie?

Ano, hypotetické tělo robota může být označeno za filosofickou zombie. Tato koncepce zahrnuje představu, že i když roboti mohou vykonávat lidské činnosti a projevovat se jako živé bytosti, nemají vědomí ani subjektivní zážitky, jako jsou qualia. Tato otázka následně vede k diskuzím o povaze vědomí a možnosti jeho existence u neživých objektů.

Debaty o existenci vědomí u robů a filosofických zombie se často soustřeďují na otázky, jako je možnost vyvinout robota s vědomím, jak bychom to mohli poznat a jak by to mělo být definováno. Tyto otázky zahrnují i zvažování etických a právních důsledků, pokud by roboti s vědomím někdy existovali. Tyto diskuze naznačují, že otázka existence vědomí u neživých objektů je složitá a že bude vyžadovat dalšího výzkumu a debat.

Jak meditace souvisí s vědomím? A jak by meditace mohla zlepšit jeho schopnosti a které?

Meditace je praktika, která se často využívá k rozvoji vědomí a uvědomění si sebe sama. Cílem meditace je soustředit se na přítomný okamžik a odpoutat se od myšlenek a emocí, což může vést k většímu pocitu míru a klidu. Tyto praktiky mohou pomoci zlepšit schopnosti vědomí jako jsou pozornost, paměť, emocionální regulace a schopnost řešit problémy.

Meditace může také ovlivnit fungování mozku a vést k neuroplastickým změnám, což může mít pozitivní dopad na vědomí. Studie ukazují, že pravidelné meditace mohou zlepšit schopnosti pozornosti a koncentrace a také snížit stres a úzkost.

V rámci teorie orchestrované objektivní redukce se navrhuje, že vědomí může být výsledkem kvantových procesů v mozku. Meditace může ovlivnit tyto procesy, což by mohlo vést k změnám vědomí.

V každém případě, i když existuje stále mnoho neznámých a neobjasněných aspektů, jak meditace ovlivňuje vědomí, je jasné, že praktikování meditace může mít pozitivní dopad na naše vědomí a naši schopnost vnímat svět kolem nás.

Závěrem napiš dlouhý souvislý text o vědomí, který bude obsahovat pojmy: emergence, smyčková kvantová gravitace, čas, evoluce, holografický princip, teorie strun, kvantový darwinismus, kvantová biologie, panpsychismus, mozek, neurony, orchestrovaná objektivní redukce, komplementarita a sebereference.

Vědomí je jednou z nejvíce komplexních a záhadných vlastností našeho světa a vědci a filosofové se o něj zabývají již tisíce let. Emergence vědomí je teorií, která říká, že vědomí se objevuje jako důsledek složitého chování mnoha jednotlivých prvků. Tyto prvky mohou být buňky, nervové impulzy, chemické reakce atd. V souvislosti s touto teorií se často uvažuje i o evoluci vědomí, která může být ovlivněna různými faktory, jako je čas, prostor a energetické zdroje.

Smyčková kvantová gravitace a teorie strun představují jiné přístupy ke kvantové teorii gravitace, které se týkají vztahu mezi gravitací a kvantovými jevy. Tyto teorie navíc předpokládají, že vše v našem vesmíru je závislé na kvantových vlastnostech a že i čas má kvantový charakter. Tyto teorie mohou být významné pro porozumění vztahu mezi vědomím a kvantovým světem.

Kvantový darwinismus a kvantová biologie se zabývají tím, jak kvantové jevy ovlivňují biologické systémy, jako jsou například buňky a nervový systém. Tyto obory zkoumají, jak kvantové jevy ovlivňují evoluci a funkce živých organismů a jak mohou být významné pro porozumění vztahu mezi vědomím a tělem.

Panpsychismus je filosofický přístup, který říká, že vědomí není výsledkem složitých biologických procesů, ale že je součástí všech věcí ve vesmíru. Tuto teorii někteří vědci využívají jako základ pro své teorie o vztahu mezi vědomí

Zbývá napsat dlouhý souvislý text o vědomí, který bude obsahovat pojmy: holografický princip, mozek, orchestrovaná objektivní redukce, komplementarita a sebereference.

Vědomí je fenomén, který přitahuje pozornost vědců a filosofů po tisíce let. V posledních několika desetiletích se zvýšila zájem o interdisciplinární pohled na vědomí, kdy se zkoumají souvislosti mezi mozkem, vědomím a kvantovou fyzikou. Tyto teorie se snaží najít odpovědi na otázky, jako je například, jak se vědomí objevuje a jak funguje.

Jednou z teorií, které se snaží vysvětlit povahu vědomí, je teorie orchestrované objektivní redukce. Tento přístup říká, že vědomí je výsledkem korelací a interferencí mezi neurony v mozku. Tyto korelace a interference mohou být ovlivněny termodynamickým šumem, který buňky produkují, a mohou vést k nárůstu možností pro kvantové jevy v mozku.

V této teorii se také hovoří o komplementaritě vědomí a panpsychismu. Panpsychismus považuje vědomí za jedinečnou vlastnost všech hmotných objektů. V kombinaci s komplementaritou s emergencí vědomí by to mohlo znamenat, že vědomí a hmota jsou vzájemně závislé a nemohou existovat jedno bez druhého.

Holografický princip je další teorií, která se snaží vysvětlit povahu vědomí. Tento princip říká, že informace v našem vesmíru je uložena na povrchu plochy, což je v souladu s teorií strun. Tyto teorie umožňují přemýšlet o vědomí jako o emergentním jevu, který je závislý na jednotlivých částech a souvislostech mezi nimi.

Kvantový darwinismus je další teorií, která se snaží vysvětlit povahu vědomí. Tuto teorii lze vysvětlit jako proces, kdy se kvantové stavy neustále vyvíjej

Přestože chybí zmínit pojem sebereference, tímto bych konverzaci ukončil. Vědomí je tedy jev, který se pokoušíme vysvětlit mnoha různými způsoby, které se však v některých aspektech podobají, umožňují hledat mezioborové komplementarity alespoň částí jednotlivých teorií a tím obecnější rámec, který může zpřesnit chápání našeho vlastního vědomí a to může mít zásadní důsledky pro náš život a možná i smrt. Kvalitní zpřesnění se však neobejde bez mnoha dalších sofistikovaných experimentů.

Relativita (ne)inteligence hornin a lidí

Na úvod bych rád zmínil výtah z klíčových procesů, které předcházely napsání tohoto článku o relativitě inteligence. Roku 2005 jsem viděl humorný sci-fi film Stopařův průvodce po Galaxii podle knihy, jejíž předlohou byla rozhlasová hra Douglase Adamse publikovaná od roku 1978. V tomto díle padl mj. vtip o tom, že lidé jsou až třetí nejinteligentnější formou života na Zeměkouli po myších a delfínech. Je to sice sranda, ale už tehdy mě to přimělo přemýšlet, zda některé poměrně rozšířené představy o povaze světa a jeho částí nejsou alespoň částečně omyly. 

Možná i to přispělo k tomu, že jsem roku 2011 díky živohledu vymyslel pojem všeživot, který má označovat, že z určitých hledisek je vše živé nějakou nenulovou mírou, protože celý nám známý vesmír evolvuje. A to v obecnějším než organicky biologickém smyslu, takže by to nemělo být chápáno jako fachidiotismus, ale spíše jako mezioborové zvýšení respektu k realitě, jako snaha omezit vůči ní předkritiku. 

Pojem všeživot jsem použil i v povídce Přirozená mnohobytost a po letech ho zmínil v článku „Život jako sociální konstrukt?“ v souvislosti s tím, že atomy jsou druhem perceptronů v obecném smyslu, k čemuž se dostanu i v tomto článku. 

Jedním z posledních impulzů k jeho napsání bylo, když jsem po mnohotématickém nočním filosofování s bráchou a jeho přítelkyní vymyslel mj. novou poznámku do chystané knihy podle povídky Keška Obydlí vědomí. Rozepsáním této poznámky totiž vznikl text pro Wo-rychlovideo níže a jeho rozsáhlým doplněním vznikl tento článek. 

Drtivá většina lidí, minimálně v západní civilizaci, nepochybuje o tom, že lidé jsou mnohem inteligentnější než třeba kameny. Respektive kousky hornin, šutry, takové ty hloupé věcičky, které se pasivně válí v přírodě a nikdy neuhnou, i když do nich kopnete třeba stokrát. A pokud má někdo na míru jejich inteligence jiný názor, tak je to obvykle podivín, jehož názory jsou spíše odrazem přání než kolektivní reality. 

Bylo by přeci nesmírně zajímavé, kdyby kameny uměly mluvit lidskou řečí a mohly nám vyprávět třeba, jak se formovala Zeměkoule v době, kdy lidé ještě neexistovali. Nebo kdybychom se starého sopečného skla mohli zeptat, jestli fakt v minulosti hrálo klíčovou roli při vzniku základních stavebních komponentů organického života, přesněji ribonukleové kyseliny. 

Samozřejmě, že hornina a její kusy obsahují jakési střípky informací odrážející některé dávné procesy, ale bylo by naivní myslet si, že tyto informace jsou v nich zakódovány lidskou, natož některou ze soudobých lidských řečí, nebo že se jí onen kámen dokonce naučil sám od sebe bez složitého antropogenního předělání na počítačový čip. Rádoby lidská řeč kamene by nebyla jen převracením personifikace, ale rovnou antropomorfizace. Bylo by to jako předpokládat, že metafora, skrze kterou se díváme, doslovně odpovídá realitě. 

Podobně naivní by bylo domnívat se, nebo dokonce věřit, že kterákoliv informace v kameni nám může být plně přístupná bez složitého vědeckého překladu, resp. podobně snadno, jako odhadneme třeba hmotnost určitého kamene. 

Jinak získávání realistických informací z hornin je pochopitelně zapotřebí rozlišovat od případů, kdy určitý kámen podnítí naší imaginaci a my pak, na základě vlastních vzpomínek nebo i podvědomí, přemýšlíme například, čeho všeho se dotyčný kámen asi mohl účastnit, ale samotným fantazírováním takto nikdy neopustíme rámec domněnek a spekulací. 

Můžeme sice o té imaginaci poeticky říct, že mluvíme s kameny, ale pouze ve smyslu metafory, kdy v reálu chybí vzájemné porozumění přímo na úrovni našeho vědomí. Existuje sice jakési vzájemné porozumění mezi fyzikální rovinou kamene a našeho těla, kdy kámen bez váhání kauzálně reaguje na to, když ho třeba uchopíme do ruky a kůže našich prstech se určitou měrou, v rámci své elasticity, přizpůsobí povrchu struktury kamene. Ale to je úplně jiný druh porozumění, který je lidskému vědomí přístupný pouze velmi redukovaně a zkresleně prostřednictvím vnějšně zaměřených smyslových orgánů. 

Pokud ale lepšího vzájemného porozumění nejsme schopni, tak jak si vůbec můžeme být tak jistí, že jsme mnohem inteligentnější než kterýkoliv kousek horniny? A dává vůbec smysl porovnávat lidskou inteligenci s druhově velmi odlišnou inteligencí, nebo neinteligecní kamene? 

Nejsofistikovanější testy inteligence, přesněji inteligenčního kvocientu, které lidé dosud vymysleli, jsou plně přizpůsobené pouze lidské inteligenci, přesněji jejím podtypům (jde tedy o antropocentrismus). Ty nejobvykleji používané varianty IQ testů bývají založeny na tvarové představivosti a předpokladu, že u většiny lidí jsou jednotlivé podtypy jakési obecné inteligence podobně vyspělé, resp. jen poměrně málo lidí má dílčí intenzity inteligence rozdělené relativně velmi nerovnoměrně. 

Bylo by tedy naivní a absurdní označit za hlupáka třeba některý z organismů, který dokáže přežívat nebo dokonce prosperovat v podmínkách, kde by většina lidí předčasně zahynula, a to jen proto, že takový organismus by neuměl vyplnit nějaký test lidské inteligence. 

Už sice vznikají různé testy zvířecí inteligence (což je posun směrem k biocentrismu (v etickém spíše než vesmírném smyslu)), ale dosud nám dělá problém rozlišovat třeba zvířecí inteligenci a poslušnost. To, že se nějaké zvíře relativně rychle naučí poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je poměrně inteligentní. Podobně, jako nepředpokládáme, že by inteligentní byl člověk, kterého naučíme na povel bez přemýšlení skočit z okna. A naopak to, že některému zvířeti trvá déle naučit se poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je hloupé. Podobně, jako nepředpokládáme, že člověk, který si vše raději promyslí o něco déle, by byl hloupější než prudce impulzivní jedinci. 

A když nám tedy k určení inteligence dělá problém rozdíl třeba mezi psem a člověkem, tak co teprve právě mezi kousky hornin a člověkem? To je tak velký rozdíl, že naše představivost může snadno selhat. 

Můžeme se však posunout k myšlenkovému experimentu, který jsem si nazval kamenocentrický test inteligence. Pokud platí, že naše testy inteligence jsou přizpůsobeny člověku a současně by platilo, že kameny mají nějaký specifický druh inteligence s nenulovou intenzitou, která nám uniká v důsledku prvního z předpokladů, tak hypoteticky lze vymyslet jakýsi kamenocentrický test inteligence, kterým by kameny prošly s lepším výsledkem než lidé. 

To se na první lidský pohled může zdát bláznivé až neuvěřitelné, ale můžeme si představit třeba test přizpůsobený určité skupině hornin tak, že otázkou by bylo elektromagnetické záření s různými parametry a správnými odpověďmi by bylo to, jak ho ony horniny pozmění za jakých okolností. 

V takovém testu by příslušným horninám, v závislosti na jejich čistotě, nečinilo velký problém odrazit záření ve formě, která by z hlediska kamenocentrického testu inteligence byla považována za správný výsledek a z této perspektivy by měly poměrně vysokou inteligenci. 

Naopak člověk by nad těmi sobě nezvyklými otázky mohl přemýšlet jak chce, ale bez pomůcek by nebyl schopen odpovědět správně pravděpodobně ani jednou, takže by mu vyšla dramaticky nižší míra inteligence než dotyčným horninám, což by byla vskutku zájmuhodná situace. 

To by však rozhodně nemělo být interpretováno tak, že kameny jsou jednoznačně inteligentnější než lidé. Napovídá nám to však, že podobně naivní může být naše opačná a zdánlivě samozřejmá představa o tom, že jsme inteligentnější než kameny. Jak ale ty dva protichůdné a neúplné závěry sjednotit do komplementarity? Jak se zbavit paradoxu, že z jednoho pohledu jsou inteligentnější kameny a z jiného lidé? 

Podle mě je potřeba uznat mj., vše nebo téměř vše může mít z určitého hlediska nějaký specifický druh nenulové inteligence a kameny mají takový specifický druh inteligence, který dosud neumíme pořádně porovnávat s žádným podtypem lidské inteligence. 

Konec konců vše, co dnes existuje, je z hlediska času důsledkem toho, že vlivem přirozeného výběru přetrvávají jen nejstabilnější systémy, jak už jsem říkal v případě vševoluce, resp. metaevoluce. Některé selekční tlaky přetrvávají snáze lidé, jiné kameny. Vždyť některé kusy hornin dokázaly bez nutného vynaložení energie přetrvat i miliardy let, resp. déle než lidstvo dosud žije. A to i díky tomu, že nemají tak silné přirozené nepřátele (výbuchy sopek na Zemi už nejsou tak časté a eroze hornin obvykle trvá déle než umírání a rozklad mrtvoly) a dokážou bez narušení své integrity přečkat mnohem extrémnější teploty než organismy. To jsou další dílčí perspektivy, ze které pro nás vyplývá, že bychom kameny neměli tak předkriticky podceňovat, jak jsem vtipkoval na začátku. 

Můžeme si také uvědomit, že, zjednodušeně řečeno, téměř vše v námi pozorovatelném vesmíru, tedy například právě lidé a kameny, je složené z atomů, které na určité vstupy reagují určitým výstupem, čímž jsou atomy v podstatě druhem perceptronů v obecném smyslu. A podobně jako mnoho typů dosavadních specifických umělých inteligencí je složeno z perceptronů ve smyslu strojového učení, tak i atomy jsou v rámci nás nebo kamenů propojeny prostřednictvím chemických vazeb a mezimolekulových interakcí, resp. slabých vazebných interakcí. A jako jsou umělé vícevrstvé neuronové sítě, tak vícevrstvost nalezneme i v našem mozku a dokonce i v některých horninách jako poměrně dobře známé grafenové vrstvy v grafitu. Takže i z tohoto strukturového pohledu se nám ukazuje, že vše nejspíš má z určité perspektivy nějakou nenulovou inteligenci (kolektivní inteligenci částic), přestože našemu chápání může být různou měrou cizí. 

Zajímavé je také uvědomit si, že klíčové předpoklady pro lidskou inteligenci se zdají být uloženy geneticky a epigeneticky v DNA, což je v podstatě látka, která v čisté podobě, v dostatečném množství a za určitých podmínek vytvoří krystal, tedy cosi jako kus horniny, čímž z člověku přirozeného pohledu ztrácí svou inteligenci (spolu)umožňující funkci. 

To sice neznamená, že by šlo naší DNA vyměnit za nějaký podstatně jiný krystalizovatelný řetězec, aniž bychom se porouchali, ale napovídá nám to mj., že inteligence člověka není ukryta jen v DNA, ale nedílně i ve zbytku biologicky buněčného prostředí. 

Dalo by se trochu poeticky říct, že buňka je hledisko, ze kterého se její genetická informace zdá geniální. A podobně i genetická informace je hledisko, ze kterého se okolní buňka zdá geniální. A to nejen ve smyslu prostředku pro lidskou inteligenci, ale i ve smyslu biointeligence, což zahrnuje třeba rozlišovací schopnost membrán, které molekuly za jakých okolností propouštět, nebo nepropouštět. 

Jinak podobně, jako by samotná DNA bez kontextu buňky ztratila smysl, který vůči ní měla, tak by se mohl ztratit i smysl tohoto textu, kdyby jednou v budoucnosti nastala jazyková smrt češtiny a do té doby nevznikl dostatečně zdařilý překlad tohoto textu. A podobně naopak věcem, které nás obklopují a dosud nedávají relativně inteligentní smysl z našeho úhlu pohledu, ho můžeme vtiskávat, když vytváříme třeba počítače, chytré domácnosti, chytrá města a podobně. Možná časem vytvoříme jakousi chytrou planetu, která zvýší pravděpodobnost přežití organického života, jak už jsem zmiňoval v případě mnohobytosti. 

Relativita významu DNA nám také napovídá ještě další bláznivé zjištění o horninách. Pro každý již existující kámen hypoteticky lze dodatečně vymyslet dešifrovací klíč, z jehož hlediska bude v kameni jakoby uložena libovolná informace, kterou by šlo uložit i prostřednictvím cílené přestavby vzájemného uspořádání částic, ze kterých se ten kámen skládá. 

Konkrétněji, když na zahrádce vykopete jakýkoliv kámen, tak s dostatečně vysokou inteligencí bychom k němu uměli vymyslet dešifrovací klíč, z jehož pohledu by v kameni byl uložen třeba více či méně zjednodušený obraz Mony Lisy. 

To však rozhodně neznamená, že by ten obraz byl v kameni uložen sám o sobě, je to spíše důsledek našeho hlediska a ten kámen samotný o tom obraze neví. Můžeme však do kamene vyrýt třeba QR kód s hypertextovým odkazem na určitou digitální fotografii obrazu Mony Lisy. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, zda dešifrovací klíč vznikl před, nebo až po tom, co má dešifrovat. 

To by mohl být zajímavý filosofický problém v případě, že život vznikl jako autokatalytická RNA, resp. kdyby původně byl sám sobě šifrou i dešifrátorem zároveň. Ještě provokativnější by mohla být otázka třeba: Co když z hlediska času vzniklo cosi jako dešifrovací klíč k celému vesmíru ještě třeba před tím, než se narodila naše generace? Jakýsi dešifrovací metaklíč? Těžko ho však potvrdit nebo vyvrátit, takže bych k němu zaujal nejspíš agnostický postoj. 

Kdyby ale něco takového existovalo, tak by to mohlo znamenat, že svět se některým relativně inteligentním z nás zdát absurdní jen proto, že nám chybí ten dešifrovací metaklíč, který by nám otevřel, nebo alespoň usnadnil, pochopení všeho, ale jen redukovaně v rámci naší myšlenkové kapacity. 

Mohlo by to znamenat, že takový dešifrovací metaklíč by byl tím hypotetickým metasmyslem, ke kterému neurodějiny klikatě směřují a to poté, co byl z našeho pohledu ztracen. Mohl by být jako další referenční svazek v rámci jakési rozšířené teorie holografického vesmíru. A mohli bychom pak zjistit mj., že jsme na tom podobně jako buňky žijící ve vlastních výkalech, které nevědí, že jsou kvasinkami spoluvytvářející pivo. Nebo co když celý námi pozorovatelný vesmír, nebo dokonce celá existence je na tom podobně jako autokatalycká RNA, která si je šifrou i dešifrovacím klíčem zároveň? 

Jsou to však nejspíš jen dadavědecké spekulace, které my, podobně jako ty pivovarské kvasinky, nikdy neprokoukneme, ať je to tak či onak. 

Co když je však šipka času určená spíše nastavením nás živých bytostí, jak se domnívají někteří fyzici? Pak by mohl z pohledu zbytku existence zmizet zásadní rozdíl v tom, zda dešifrovací klíč vznikl předem nebo dodatečně, protože by to byla jen otázka nastavení pohledu živého vůči zbytku existence. I to však není jisté, a pokud chceme vědět víc, potřebujeme dělat další pokroky ve fyzice. 

Když se ještě vrátím k IQ testům a přesunu se od hornin k „umělé inteligenci“, tak mě napadlo vyhledat, zda někdo zkusil vytvořit uměligenci specializovanou na vyplňování lidských IQ testů (ale spíše třeba Ravenovy progresivní matrice než komplexnějšího Wechslerova testu), ale místo toho jsem našel převážně antropocentrické informace typu, že člověk vyjmenovává, v čem a proč jsou lidé inteligentnější než současná umělá inteligence, přesněji systémy, které tak označujeme. 

Podle mě by však bylo zajímavé zkusit to. Předpokládám totiž, že kdyby nějaká speciální umělá inteligence (tzn. vyšší úroveň statistiky) současných možností měla k dispozici dostatek trénovacích dat v podobě obrázkových matricových úloh a jejich řešení, tak by zhruba za několik měsíců (časově v závislosti na mnoha různých faktorech) dokázala dosáhnout vyšší úspěšnosti, než kterýkoliv dosud žijící člověk, přestože paradoxně v jiných (a vůči lidem relativně primitivních) typech úloh by dramaticky selhávala. 

Znova a odlišnou formou by se nám tedy ukázalo, když to parafrázuji, že z mnohohlediska existuje nesčetné množství druhů inteligencí, pro mnohé z nich dosud pravděpodobně neexistují kvalitní metody měření (pokud vůbec nějaké) a různé podsystémy existence mají různé druhy inteligencí různě intenzivní vůči sobě navzájem, i když dnes žijí relativně vzdělaní lidé, kteří jsou ochotní dál zastávat interpretaci, že cokoliv z toho, čemu dnes říkáme umělá inteligence, má ve skutečnosti nulovou inteligenci. Je to ovšem problém definice.

Dodatek: 

Analytičtí filosofové obvykle považují za smysluplné a filosofické víceméně jen otázky týkající se jazyka, čímž se okruh filosofických otázek alespoň zdánlivě relativně dost zmenšuje, pokud jazyk chápeme antropocentristicky, ale když si uvědomíme, že celá existence je směs mnoha různých a převážně nečlověčích jazyků v širším než čistě organickém natož čistě člověčím smyslu, tak se pole dosahu filosofických otázek najednou pomyslně zvětší a čím vůči člověku cizejší jazyk reality, o to víc se může objevit příležitostí k novým filosofickým otázkám tam, kde nás je původně nenapadlo hledat takovým způsobem. Třeba pokud bychom interakce elementárních částic chápali jako nějaký relativně velmi cizí jazyk, jaké jazykové problémy bychom v něm našli? Nebo usnadnilo by takové jazyko-realitní hledisko učení přírodních věd, kdyby se už nějaký čas rozvíjelo? Jak navázat komunikaci se stromy (jakožto systémem buněk, který pravděpodobně postrádá vědomí alespoň v centrálním smyslu) a jaké filosofické problémy se při tom mohou vyskytnout? Bylo by zajímavé, kdybychom vymysleli nějaké biotechnické rozhraní, které by nám umožnilo přímo od buněk rostliny zjišťovat třeba, jaké látky jí chybí a jaké nadbývají. Jak by to mohlo změnit naše chápání rostlin? A spekulovat lze dál...

Samozřejmě, že některé otázky o jazyce nám mohou dávat smysl v případě nás lidí a nemusí dávat smysl v případě velmi cizích „jazyků“, ale to neznamená, že by tam žádné jazykové otázky nedosáhly, nebo že by se tam nemohli naším pohledem objevit nějaké odlišné, které by nám otevřely hlubší pochopení přírodě. 

Seberecyklace všeho a chutné šlechtěné umění

V průběhu ledna jsem na HumanArt, české umělecké sociální síti, publikoval dvě série děl, o kterých bych zde rád něco pověděl.

1) Recyklace časovědomíprostoru:

Jedná se o čtyři různé pohledy na jednu digitální malbu, která původně vznikala jako experimentální relax, ale těžko do něčeho nevtisknout význam, takže se z toho čím dál tím víc vyloupávala alternativa tepelné smrti vesmíru, přičemž je vhodné uvědomit si, že tepelná smrt vesmíru je hypotéza založená na neznámo jak malé části (přestože je tím největším, co známe), takže cosi jako recyklace časoprostoru prostřednictvím jeho kolapsů je rovněž ve hře.

Navíc je to aktuálně dle mého elegantnější odpověď na otázku, proč je něco místo toho, aby bylo nic.

A uvážíme-li, že časoprostor je z určitého hlediska jen rovina způsobu, kterým vnímáme vztahy částic, které se liší jen svým nastavením, ale výchozí podstatu mají společnou v jediné protočástici, tak vědomí, jakožto nedílnou součást našeho vnímání, nelze jen tak vypustit, nedílně se váže k fundamentální podstatě a hypoteticky tedy můžeme mluvit o časovědomíprostoru, přičemž je potřeba uvědomit si, že umocňování epistemologického dadaismu je nedílnou součástí popisu tohoto uměleckého díla.

2) Chutné šlechtěné umění:

Přestože se mi v minulosti, pomocí značných výkyvů podmínek růstu, povedlo vypěstovat kedlubny mutantních tvarů (tzn. ne se změnou genotypu), ve kterých možno hledat obličeje, tak zelenina nebývá (přesněji se nezdá) tak variabilní, aby byla pro mnohé umělce dostatečně zajímavým médiem jejich antropogenních ideálů.

A když už variabilní je, tak nemusí být snadné variabilitu použít, jelikož zelenina nemusí být poslušná. Aby se mi povedlo vypěstovat třeba jeden lusk mezidruhového křížence fazole (což je vyšší level inovace než nová odrůda v rámci druhu) s jednoznačně odlišným fenotypem, tak jsem několik let musel sázet alespoň sto různých fazolí a později jsem to zvýšil na pár stovek, než se mi to povedlo.

Naštěstí však existují i kukuřice, jejichž škála fenotypů/ odrůd se blíží duze a s míšením nemají problém. Jen tedy rozmanitost těchto amerických rodaček nebývá vidět přes slepou skvrnu panující žlutokracie v mnoha českých obchodech. Před několika lety jsem ji však prokoukl a loni dospěl k názoru, že kukuřice jsou dostatečně variabilní na to, aby mohly být spoluaktivním uměleckým médiem (na úrovni fenotypu i genotypu), ne jen pasivní součástkou, kterou lze substituovat prostřednictvím imitace.

Takže v případě kukuřic lze mluvit o jakémsi šlechtitelském umění (obecněji bioart), což má zajímavé důsledky v tom, že umění může být mj. živé, poživatelné, chutné či samovolně evolvující.

Na fotkách lze vidět sedm kukuřic, přičemž každý klas má jinak barevná zrníčka a jedná se o výběr z čtyřiceti dvou kusů. Později jsem našel i zajímavější křížence, ale ty už jsem nestihl tak krásně vyfotit (v trávě na holografickém reptile spendexu za slunečného dne).

V budoucnu bych rád zkusil namíchat kukuřici s převahou zeleně kropenatých zrníček, která zatím naposledy byla jen místy. Když je však budu sázet poblíž sebe, tak poměr zelených zrníček se na některých kusech bude zvyšovat. Jinak se nejedná o chlorofyl, ale prolínání modrých a žlutých barviv. A pokud vypěstuji dostatečné množství dostatečně rozmanitých kukuřic, tak z nich možná zkusím udělat i jednoduchou mozaiku/ asambláž, než jich část sním a část znovu zaseji.

A jak už jsem zmínil v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v průběhu roku 2015, tak by mohlo být zajímavé do přešlechtěných kukuřičných monokultur sem tam zasít nějakou neobvyklou odrůdu. Myslím, že by to ty homogenní monolity „kulturně“ obohatilo a podpořilo jejich genoplasticitu, která se podílí na přirozené kolektivní imunitě, takže i ti hyperprotektivní velkozemědělci by pak hypoteticky mohli alespoň částečně omezit pesticidy při dosažení stejných výsledků z hlediska množství a kvality (zde ve smyslu minimalizace plísní aj. chorob).

A samozřejmě to otevírá dvířka i pro jakýsi biodiverzitní aktivismus, kdy se velkozemědělství může stát pasivním a nevědomým šiřitelem genů starých odrůd kukuřice, popř. jiné zeleniny. Třeba v českém hrachu dosud lze mezi zhruba tisíci zrny nalézt jedno zrno některé z odrůd strakatého hrachoru setého, který jedli naši prapředkové. Pořád ještě ne a ne vyprchat, staří předkové dosud šeptají. A i my můžeme na dlouhou dobu promluvit do směsi zrn.

Závěrem bych ještě rád vysvětlil, proč jsem kukuřice nepoložil jen do trávy. Jedná se o jakýsi dvojsmysl postřehnutelný prostřednictvím dvou úhlů pohledu. Z estetického hlediska pochopitelně zrnitá barevnost ještěřího spandexu harmonicky koresponduje se zrnitou barevností kukuřic. Ale z konceptuálního hlediska naopak dochází ke kontrastu technopolitní společnosti s ekofarmářskou, jelikož spandex je, na rozdíl od kukuřic, produktem moderních technologií. A tento kontrast otevírá cestu k jakémusi disipačnímu systému, jenž pochopitelně nemíním na úrovni fyzikální nýbrž myšlenkové, přičemž za možný výstup považuji touhu po jakémsi solarpunkovém usmíření technokratů s ekofarmáři.

Sebe-recyklace wesmíru černou dírou jako perpetuum mobile existence?

Mezi jeden z mých aktuálně nejoblíbenějších českých YouTube kanálů  patří Zvědátoři. Martin Rota a Patrik Kořenář se tam v každém videu s humorem racionálně zamýšlí nad jedním z bizarních témat jako např.: robotické včely; transplantace lidské hlavy; absolutní zbytečnosti, které musíme všichni mít; rozdíl mezi umělou a lidskou inteligencí; mravenci mají i zdravotníky; mluvení s delfíny; ...

Nebývá to jen popularizační replikování vědy, ale i inspirace k dalšímu zamyšlení, občas dokonce zabrousí do filosofie nebo se pokusí o vlastní hypotézy a mívá to blízko k mé vizi vtiposcifáren.

Rád komentuji jejich videa a občas se tak urodí a nakynou celkem zajímavé diskuse. A jednu z nich jsem se rozhodl předělat na tento článek s tím, že časem možná budou následovat další formou podobné.

V tomto článku bude to dle mého nejpodstatnější z diskuse, která vyrostla u videa "Může fungovat perpetuum mobile? - Proč to řešíme? #119" (publikované 19.7.2017) pod mým provokativním komentářem (ve snaze rozpoutat zajímavou diskuzi): Nebude-li nějaký atom zničen, pohyb elektronu v něm má blízko k perpetuum mobile, :D.

Pak jsem doplnil: Samotným pohybem elektronu sice nic nevzniká, pokud vím, ale za určitých podmínek může být tento pohyb teoreticky nekonečný.

Jakub Černohorský: Perpetuum mobile je o tom ze z toho ziskavas energii. Rotujici kus sutru ve vesmiru se tomu taky blizi, ale kdyz z neho zacnes ziskavat energii tak se zastavi.

Odepsal jsem: Ano, to je přeci důvod, proč jsem psal "má blízko" a ne "je". Ale i tak mi připadá fantastické, že e- se v elektronovém obalu atomu dokážou pohybovat tak dlouho.

Jakub Černohorský: nechtel jsem to brat jako kritiku spis jako upresneni pro lidi kteri to budou cist pozdeji. Jinak me facinuji i setrvacniky u velkych motoru. Vypnete motor a za tri dny se porad toci.

Pepe CZE: Elektron se nepohybuje po orbitalu elektronu, ale orbital elektronu je pouze prostor s pravděpodobností kde se elektron nachází, je to trochu složitější, ale i kdyby tam "obíhal" tak pořád je podmíněný interakcemi z okolního světa. Konkrétně elektromagnetickou, slabou a gravitační. Nic společného s perpetuum mobile nemá.

Odepsal jsem: RE Pepe CZE: Ano, je to redukce něčeho, co nám Heisenbergův princip neurčitosti nedovoluje poznat zcela, avšak je jisté, že e- v rámci orbitalu mění svou polohu. A tato neustálá změna polohy ("pohyb") bude, pokud vím, trvat minimálně několik miliard let. Nebo ke svému tvrzení můžeš najít článek, že elektrony se jednou zastaví, pokud něco takového vůbec najdeš na seriózním webu.

Elektrony zatím mění polohu od svého vzniku "nedlouho" po vzniku vesmíru.

Pepe CZE: I s tvojí představou se nemění fakt, že pohyb elektronu by zároveň pracoval s energií ostatních těles.

Odepsal jsem: Nejsem si tak jistý, že by se elektron v orbitalu atomu v hypotetickém absolutním vakuu nutně zastavil.

Jináč zajímavou otázkou také je, zda je vesmír jako celek perpetuum mobile. Pokud ne, tak by veškerý život jednou buď zanikl nebo "zmrznul" v čase.

Jakub Černohorský: ehm pokud budeme pracovat s teorii ze vesmir se bude rozpinat do nekonecna a nakonec vychladne na absolutni nulu tak v tom pripade se vse zastavi. Vcetne elektronu.

Odepsal jsem: RE Jakub Černohorský: Ano, to je dobrý postřeh, ale nevíme s jistotou, že takhle vesmír funguje. Alternativou může být třeba, že by řídnutím časoprostoru (vlivem rozpínání vesmíru) vznikal neustále větší počet černých děr, až by pohltily veškerý obsah vesmíru, splynuly v jednu a opakoval se velký třesk – perpetuum mobile existence.

Diskuse sice pokračuje dál a kdokoli může kdykoli přihodit další reakce, ale už to nechci natahovat, protože můj předchozí odstavec je jádro toho, co jsem zde chtěl sdělit. Wesmír se možná dokáže "restartovat do továrního nastavení", i kdyby v něm nevznikl organický život (s tím že wesmír z určitého hlediska splňuje jednoduchou definici života). Přesto však snaha života o maximální seberozšíření a sebevývoj může mít vysoký smysl např. v tom, že by pak hypoteticky mohl ovlivnit budoucí wesmír tím, jak konkrétně jeho současný imploduje. Kudy se do singularity wesmír vrátí, tak hypoteticky může být ovlivněn způsob dalšího velkého třesku. A lze spekulovat i o tom, že dostatečně vyspělý život by se z tohoto cyklu mohl dokázat vymanit a stvořit si wesmír nebo wesmíry svých snů mnohem elegantněji...

Sebastián Wortys

---

Dodatečné zpřesnění z 7.10.2017:
Jakmile by černé díry pohltily vše a sebe navzájem, tak touto radikální změnou jejich okolí z existence na prázdnotu by mohlo dojít ke změně stavu ze singularity masivní černé díry opět na singularitu velkého třesku. Nebo si to lze představit tak, že by ve skutečnosti existovala jediná bezčasová singularita na Počátku existence vesmíru a černé díry by byly jen různé cesty z5 k té počáteční singularitě (jelikož tam neplyne čas, tak teoreticky by tam měl být stejný čas jako na Počátku), takže to, co je pohlcováno veškerými černými dírami po veškerý čas, tak by bylo vymrštěno ve stejný čas na Počátku vesmíru při velkém třesku a existence vesmíru by tedy byla nekonečný koloběh. Skočit dnes do černé díry by znamenalo být vtažen do nejhlubš minulosti a rozprášen při velkém třesku.

Singularita či wesmír jako "Bůh"?

Tento článek jsem původně napsal jako reakci (a v takové podobě to ponechám) na video Lecram Neznámy - Výzva pro věřící (58 zhlédnutí), které lze shrnout jako: "Když mi dáte důkaz Boha, tak se stanu křesťanem." Ještě předtím jsem to zveřejnil na mé FB stránce Současní filo-z/s-ofové a nakonec zde na mém webu.

Ahoj,
   Těší mě, že se otevíráš k diskusi na takovéto téma, ačkoliv tvůj projev na mě působí jako sarkasmus člověka, jehož vírou je ateismus, což se mi nezdá moc objektivní. Ale nemohu si být jist, jak to doopravdy myslíš. Nic ve zlém, ;).

   Dle mého se nevědomě pouštíš se na tenký led, neboť odpověď na tvou výzvu závisí na interpretaci mnohoznačného pojmu "Bůh". Definujeme-li si "Boha" jako to, co stvořilo wesmír, tak "Bohem" je (nevědomě z hlediska mnoha vědců) singularita Velkého třesku, resp. jakýkoliv jiný přijatelný zdroj existence veškerých jsoucen či podstata případné zacyklenosti existence. "Bůh" je neurčitý pojem označující příčinu existence všeho, příčinu nepopíratelné existence (cogy ergo sum) a zdálo by se mi naivní myslet si, že existence je bezpříčinná. Z tohoto hlediska "Bůh" existuje, ale nikdo si nemůže být jist přesnou definicí. Z čehož též vyplývá, že by byla blbost se na základě tohoto mého tvrzení obracet právě a jedině na křesťanství, ;).

   A i za předpokladu bezpříčinné existence lze teoretizovat o "Bohu", definujeme-li si ho třeba jako bytost velikosti wesmíru (panteismus). Britský molekulární biolog Graham Cairns-Smith (Dawkinsův spřízněnec => pravděpodobně ateista) definuje život jako vše, co je schopné evoluce. Z hlediska kvantové chromodynamiky (podteorie standardního modelu, současného vědeckého názoru) je svět cellulární automat (podobně jako tzv. Hra života (související Google obrázky jsou matoucí, vůbec nejde o stolní hru)), takže lze hovořit o tom, že každé kvantum času obsahuje generaci částic, které se replikují do následujícího časového kvanta, a jelikož částice jsou velmi jednoduché "počítače", které se vyvíjejí v závislosti na svém okolí, tak lze hovořit o evoluci částic, resp. o tom, že částice lze považovat za živé, a jelikož jsou nedílnou součástí téhož wesmíru (a podle vědy mají společnou předlohu), tak z hlediska holismu můžeme wesmír chápat jako jeden superorganismus (kolektivní organismus podobně jako např. včelí úl, též používám můj podobný pojem "mnohobytost"), na který pasují definice "Boha" z úvodu tohoto odstavce. Jsme trochu jako mitochondrie/ chloroplasty (endosymbiotické buněčné organely). Wesmír je náš domov, ke kterému bychom měli chovat úctu (nikoliv sebezničující pohrdání). Ale úcta není to samé co uctívání a navíc křesťanský způsob uctívání je poněkud nešťastný, poněvadž mnozí k. spíše uctívají reprezentace a nikoliv jejich předmět.

   Předchozí odstavec lze brát v úvahu i za předpokladu existence s příčinou, takže se paradoxně může zdát, že tu proti sobě stojí 2 "Bohové", ale ve skutečnosti to jsou dle mého 2 různé pohledy na 2 různé roviny téhož. A jsou v podobném vztahu jako buňka a jádro (obsahující DNA a DNA interpretující proteiny) – "Bůh stvořitel" je jako jádro a "Bůh wesmír" je jako buňka (tělo).

   To, co jsem zde označil jako "Bůh stvořitel", v mé filosofii obvykle nazývám raději Vědomí (fundamentální zdroj vědomí, víc viz. filosofická část mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie), ale to je má hypotéza, které aktuálně není obecně přijatelná.

   Na závěr bych dodal, že dle těchto myšlenek může věda a víra hledat konstruktivní příměří na úrovni filosofie.

Autor článku: Sebastián Wortys