.jpg)
Zaměřme se tedy nejprve na tu filosofii bonsají jako východisko. Můžeme ji chápat například jako dlouhodobou meditaci o vztahu člověka a přírody, dialog mezi lidským záměrem a přirozeným růstem živého (zhuštěné přírody), který nás časem učí mj. o pomíjivosti a pokoře. Člověk zde promlouvá nonverbálně tlakem, kterým charakteristicky formuje růst, ale musí zůstat ohleduplný, aby mu stromek vydržel a ideálně ho přežil. Rozdílů oproti kontorsionistice je nemálo, ale zde jsou pro nás pozoruhodné především paralely, které mohou být metaadaptovány na jiný kontext.
Jako nejzřejmější těžiště paralel se mi zdá, že jak v případě bonsají tak v případě kontorsionistiky postupně dochází k antropogennímu formování růstu živého a výsledkem je nějaké ohýbání, ať už trvalé či dočasné. Zatímco zahradník tvaruje bonsaj, trenér pasivním protahováním tvaruje adepta kontorsionistiky (nebo je adept více „samorostem“ a zkouší být sám sobě trenérem). Trenér se tedy ukazuje jako analogie zahradníka, resp. jako vnější síla, která vytváří tlak, nastavuje rámec, drží směr. Zatímco pasivně ohýbaný kontorsionista je tak trochu jako stromek, ale potřebuje aktivně vnímat a modulováním vnitřních reakcí se učí zvládat přiměřený tlak zakládající kontorzní schopnosti, které následně ovládá už svou vůlí. Pozoruhodné tedy je, že kontorsionista je zároveň materiálem i spolutvůrcem. Jeho tělo však není jen nástroj, ale i živé pole zkušenosti, s pamětí, odporem, historií...
Člověk není hotový tvar, ale napětí mezi možnostmi. Naše lidské tělo není pevné, statické, ale je to proces, do jehož možností a nemožností se odráží a kumulují opakované jevy, zvyky, tlak apod. To, jakým způsobem třeba každý den sedíme na židli, se vytrvale promítá do stavu našeho těla, aniž bychom o tom museli přemýšlet. Pokud ale začneme přemýšlet o tom, jaké pozice a pohyby naše tělo běžně vykonává a jak ho to ovlivňuje, můžeme do tohoto procesu vědomě zasahovat. Obecněji pokud o svých zvycích přemýšlíme a šlechtíme je, můžeme vědomě rozvíjet sami sebe (a ne nutně normativním způsobem). A později si můžeme všímat různých zpětnovazebných smyček mezi tělem a myslí. Jestliže třeba člověk chce být kontorsionistou, tak mu nestačí protahovat tělo směrem ke své představě, ale nějakým způsobem potřebuje i „protahovat“ mysl („alchymie vědomí“), aby se zvládala adaptovat na trénink, čímž se kruh uzavírá. Zatímco bonsaj je tvarována zvenčí, kontorsionista je tréninkem tvarován i zevnitř, a přesto má zůstat svobodnou bytostí, ve výsledku s abnormálně vysokou svobodou pohybu v rámci svého těla. Tím si zároveň můžeme všímat zásadního rozdílu oproti bonsajím, protože strom nemá vědomí a verbálně mlčí, zatímco kontorsionista cítí, interpretuje a má vědomě spolupracovat s trenérem. Na rozdíl od bonsají zde tedy máme vztah dvou vědomí a to trenéra a začínajícího kontorsionisty. Zahradník může být jemný či hrubý, načež strom reaguje jen biologicky, ale trenér se potýká s větším rizikem (poškození těla člověka a jeho psychiky), takže by měl být ohleduplnější a kontorsionista na něj reaguje verbálně i nonverbálně, aby si mohli neustále sjednávat optimální hranice s tím, jak se pohybový rozsah posouvá.
Kontorsionistika a kontorsofie tedy zkoumá hranice tvárnosti člověka, tj. jak daleko lze posunout hranice ohebnosti bez ztráty integrity. V tom lze spatřovat další podobnost s bonsajemi: obdobně jako strom není násilně lámán, ale postupně veden k získávání charakteristického tvaru, tak ani tělo adepta kontorsionisty nemá být zlomeno, nýbrž má být postupně kultivováno protahováním.
Ale ne každý trenér na světě má vhodný přístup. Na internetu je totiž možné dohledat řadu videí z nedostatečně demokratických zemí, kde se společenský tlak nesprávně odráží do způsobu tréninku, čímž zvyšuje riziko zranění a emoční újmy projevené pláčem. Pasivní protahování však správně má být o spolupráci, nikoli o bezohledné dominanci. Alespoň v západní civilizaci platí, že adept je tím, kdo se rozhodl stát se kontorsionistou, zatímco trenér je jeho průvodcem, který mu precizně a ohleduplně napomáhá k dosahování tohoto jeho přání, nenutí ho do přidělené role. Navíc trenér musí při protahování neustále rozpoznávat a respektovat aktuální omezení natahování těla trénovaného, což vyžaduje plně soustředěnou pozornost na mikro-signály, tj. hlubší ponoření do reality. Skutečné kontorzní mistrovství tak spočívá mj. v dlouhodobé citlivosti na rizikové signály, ne v okamžité síle působící na tělo adepta. Z jiného pohledu adepti kontorsionistiky, oproti maskulinním sportům, sice mohou mít zvýšenou potřebu vedení, ale ta nesmí být zneužívána. Adept nemá být jen pasivní objekt, jehož ohýbáním a výchovou by trenér neomezeně realizoval svou nebo choreografovu uměleckou představivost, naopak má být tím, kdo rozhoduje, jaké dovednosti se chce naučit a ve výsledku moduluje jejich performativní interpretaci.
Trenér i adept si neustále potřebují zodpovídat otázku: „Kde je hranice mezi růstem a poškozováním?“ Nemají tak ale činit z pozice teoretického nadhledu, ale z pozice právě žité zkušenosti. Především kontorsionista se dlouhodobou kultivací učí rozlišovat bezpečnou a nebezpečnou bolest, zatímco směřuje k hyposenzitivitě vůči bezpečné bolesti a hypersenzitivitě vůči nebezpečné bolesti. Každý potřebuje hlouběji pochopit své vnímání, ale obecně platí, že rovnoměrné napětí svalů bývá bezpečná bolest, zatímco lokální ostré zabolení je nebezpečná bolest a vyžaduje uvolnění. Zprvu se však každá bolest může zdát přílišná, ego ji chce ukončit, ale vědomí se místo odporu má učit pozorovat a vyhodnocovat napětí. Zatímco bezpečná bolest posiluje regenerativní prodlužování svalů, nebezpečná bolest může vést k destrukci (což lze chápat jako specifický druh hormeze). Na druhou stranu adept by neměl panikařit při jakémkoliv píchnutí v těle a měl by si uvědomit, že většina takových zabolení přejde brzy po uvolnění z pozice. Paradoxně právě strach z bolesti způsobuje větší napětí a zvyšuje riziko zranění. Pružnost těla bez pružnosti mysli je nebezpečná. Pružností mysli je však míněno především to zdravé rozlišování bezpečné a nebezpečné bolesti a optimální reakce na ně, zatímco trenér by měl reflexí a adept sebereflexí dohlížet, aby se u adepta tréninkem nerozvíjela apatie, masochismus, úzkost nebo převážení vnější validace publikem nad vnitřní harmonií. Jinak hranice (ne)prospěšností protahování svalů má částečnou podobnost i se strunami hudebních nástrojů: když se moc natáhnou, mohou prasknout, ale když jsou moc volné, nebudou „hrát“.
To však neplatí jen o svalech kontorsionistů, ale obdobně i o jejich psychice. Začínající trenéři mohou k adeptům přistupovat s představou, že z nich vychovají cirkusové mistry, celebrity či influencery. Ti zkušenější trenéři však vědí, že adepti, pokud se na ně moc tlačí nebo ztrácí svou motivaci, se kdykoliv mohou rozhodnout jinak, v krajním případě ukončit trénink. Každý nezdar je pro trenéra lekce. Tyto zkušenosti trenéry vedou k pokoře a uvědomění, že svět není prodloužením jejich ega, ale spíše systémem mnoha aktérů, kteří se vzájemně učí, jak fungovat nebo žít společně (v čemž lze vidět další paralely s pěstováním bonsají). A nakonec kontorsionista potřebuje být schopný vést sám sebe.
Na mentální úrovni má platit, že trenér trénováním adeptů kultivuje i sám sebe, zatímco adepti se učí psychicky zvládat různé obtíže od fyzické námahy po trému z vystupování před publikem. Vnější tvarování je tak paralelou k vnitřní práci obou stran tréninku, které se navíc dialogem, verbálním i nonverbálním, vzájemně částečně zrcadlí. Trenér ovlivňuje trénovaného, který ovlivňuje zas jeho. A má-li být kontorzní trénink úspěšný, tato zpětnovazebná smyčka by měla trvat dlouho a udržitelně.
Čas je v kontorzici učitel, jelikož růst a regenerace tkání reaguje pomalu a protahování tedy nelze uspěchat. Základní úroveň kontorze vyžaduje měsíce téměř každodenního protahovaní, zatímco pokročilejší roky. Kontorsionistika tak adepta i trenéra učí trpělivosti, schopnosti čekat a přijmout, že krása zkroucení vzniká a zraje postupně dlouhodobým úsilím skrze omezení (v tom lze nacházet další paralely s pěstováním bonsají).
Omezování protahováním je fyziologicky zakládající tvůrčí princip, kterým jsou rozvíjeny pohybové možnosti kontorzisty natolik vysoce nadprůměrně, že mu umožňují osvojovat si kuriózní typy performativních výrazů. Skládáním těchto efemérních dynamických výrazů do choreografie pak v mysli diváka i performera vzniká prostor pro pocit vnitřní hloubky. Omezení tedy není překážkou, ale předpokladem kontorsionistické tvořivosti a tedy i poněkud paradoxně diferenciace její interpretace. Stejně jako bonsaj získává charakter skrze omezení drátkováním či květináče (vystačení s dostupným prostorem a materiálem), lidské tělo získává hloubku skrze vědomě přijaté limity, na kterých buduje, tvoří. Lze si také všímat paralely například mezi květináčem bonsaje a plexisklovou krabicí kontorzisty, kdy v obou případech je záměrem i estetika vměstnání živého do neobvykle malého prostoru. Podobně je tomu u malých cirkusových podstavců a úzkých stojkách (handstand canes). To vše rovněž učí, že síla nemusí být jen v expanzi, ale i v intenzitě.
Zároveň si lze si všímat paralel mezi pasivním protahováním a technikou kincugi: i při bezpečné bolesti protahováním dochází k mikroskopickým poraněním mezi buňkami. Ta mikrotraumata jsou na makromolekulární úrovni, rovnoměrně rozložená (trochu jako popraskaná glazura soudržné keramiky) a z pohledu kontorsionistiky v rozumné míře žádaná, nikoli popíraná. A zatímco v kincugi miskách jsou praskliny zvýrazněny například zlatem, v těle je přirozená regenerace zaceluje a tím tkáně (především svaly) prodlužuje. Nejde však o glorifikaci zranění, ale o vědomé přijímání procesu adaptace na únosný tah, jehož výsledkem je získávání kontorzních schopností, které jinak záměrně získat nelze.
Estetika kontorsionistiky může být vnímána dvěma základními způsoby: 1) jako estetika fascinace ze zdánlivě nemožných extrémů, 2) jako estetika křehkosti a lidské tvárnosti, ale ani jeden ze způsobů by neměl být redukován na pouhý spektákl. Zároveň má kontorsionistika několik paralel s wabi-sabi, ale i českým samorostem, protože krása zde není v dokonalé symetrii, ale v autenticky ohnutém projevu těla kontorsionisty, který prošel dlouhým procesem transformace. Extrémní ohyb má evokovat otázky typu: „Jaké jsou možnosti člověka?“
Než se ale víc posunu k přesahům kontorsofie, tak využiju zmínku samorostu, ze kterého vychází mnou navržený umělecký směr samorostismus (zastřešení různých děl různých autorů se společnými aspekty) s filosofickým přesahem, kterým se zde může potkat s kontorsofií a jejím východiskem skrze bonsaje, čímž si můžeme ujasnit i vztah samorostů a bonsají.
Slovo „samorost“ má v češtině minimálně dva významy a oba jsou zde pozoruhodné. Asi nejčastěji se samorostem myslí divoce zkroucený kus dřeva nalezený v lese, resp. klackovitý útvar, který je druhem anti-kubismokracie a vznikl bez lidského zásahu, přesněji vlivem počasí, náhody a času (např. v podobě katabolických procesů).
Zkroucené dřevo je tedy charakteristickým záznamem sil, které na něj působily. Není pokřivené vyloženě chybou, ale spíše šířeji historií. Je to archiv větru, okusování zvěře, gravitace, nedostatku světla, zápasu o prostor. Podobně tělo kontorsionisty není křivé ve smyslu deformace, ale je záznamem vědomě přijatých tlaků opakovaných tréninků. Kontorsionista se však svého tvarování účastní vědomě, což je stejný rozdíl oproti bonsaji. Oproti samorostu je však bonsaj křivena záměrně/ antropogenně, navíc samorost je obvykle už odumřelé dřevo (výjimkou jsou např. způsoby zobrazování některých samorostů v trojdílné hře Samorost) a řezáním lze odhalovat jeho nepravidelné letokruhy, zatímco bonsaj je obvykle živá (vyžaduje péči/ údržbu a tím se člověk učí) a její letokruhy nám bývají skryty.
Dalším významem slova samorost je osobitý člověk, někdo sebeutvářející se k originalitě, k zajímavé zvláštnosti, hledající své vlastní způsoby adaptace na životní okolnosti. Člověk, jenž se vydal svou charakteristickou cestou, na které zažívá zkušenosti odlišné od těch většinových a tím si pěstuje svou výjimečnost. Obývá možnosti žití, které se z majoritního paradigmatu mohou nějakým aspektem jevit neatraktivní nebo obývá vyšší možnosti, jejichž dosažení se, z většinového paradigmatu, může zdát zbytečně namáhavé. Nevejde se do konvencí, protože jeho „tvar“ (ať už mentální či případně i fyzický) je autoreferenčně utvářen nitrem, ne kopírováním společenských norem či standartů. Není uhlazený, ale autentický, vědomě přijímající svou charakteristickou křivku. Přičemž být sám sebou a stávat se sám sebou může znamenat i pružně se bránit případnému společenskému tlaku být ve všech ohledech normální.
Vztáhneme-li to zpátky ke kontorsionistice, můžeme dospět například k závěru, že kontorsionista se ukazuje jako fyzický obraz osobnosti samorosta. Respektive tělo, které se ohýbá jinak než běžné tělo, vystihuje člověka, který myslí jinak než běžná mysl. Vzájemně se doplňují ve svém vybočování z běžných standardů, a proto by jedinec kontorsionista samorost mohl být mimořádně mnohostranně samorostný. Zároveň samotný kontorsionista, který se vytrvale opakovaně protahuje (tlakem působí tah), se nestává obětí extrému, ale tvůrcem své jinakosti. Jeho tělesně projevovaná křivka není vzdorem proti normě, ale důsledkem specifického prohloubení volené cesty, která mu dává možnost projevovat se jako dynamická „lidská bonsaj“. A jelikož kontorsionistika je zároveň i vnitřní prací, tak kontorsionista, který projde procesem vědomého ohýbání, se může stát samorostem i ve smyslu osobnosti, jejíž identita není přímkou konformity, ale autentickou křivkou.
Obsah slova „samorost“ (nebo spíše „bonsaj“ kvůli záměrnosti vzniku a živosti průběžného výsledku) se tak v kontextu kontorsofie ukazuje jako výsledek procesu, kdy charakteristický tvar i charakteristická osobnost vzniká nezlomeným dialogem s tlakem. Samorost nám také ukazuje, že křivka je autentičtější než přímka.
Vraťme se ale blíže ke kontorsionistice a tím ke kontorsofii. V závěrečné fázi vývoje by vyzrálý kontorsionista měl mj.: rozpoznávat své limity bez strachu, umět odmítnout destruktivní tlak, chápat extrémní zkroucení jako nástroj sebevyjádření (chápajíc se jako součást světa) a spojit pružnost těla s hereckou pružností charakteru. Jeho mysl by měla být podobná dobře pěstované bonsaji: disciplinovaná (ke svému atypickému oboru), ale bujaře živá; tvarovaná, ale ne zlomená; regulovaná, ale hluboká.
Filosoficky lze pohlédnout i na oblečení kontorsionistů. Celotrikot je druhá kůže, elastická vrstva exponující tvar těla, ale skrývající jeho rušivé detaily. Elastický materiál celotrikotu se průběžně přizpůsobuje pohybu těla a tím se zároveň stává metaforou ideální mysli kontorsionisty: pružné, tvárné realitou, ale ne omezené. Celotrikot je tak membrána identity, podtržená hranice mezi já a světem. Zatímco kůže je biologickou hranicí, celotrikot je symbolickou hranicí těla. Takže celotrikot je médium, které odhaluje kontorsionistiku, aniž by odhalovalo nahotu. Samotné odhalení tvaru totiž není exhibicionismus, ale transparentnost. Zároveň estetika těla by měla být důstojná, ne jen senzacechtivá či komerční (bez reklamy nebo zdůraznění intimních partií). A celotrikot má podporovat soustředění diváka na zakřivení výrazů těla (ne stejná barva jako pozadí scény), nikoli od těla pozornost odvracet nebo se zaměřovat převážně na obličej.
Celotrikot sice může být chápán jako přiznání tělesnosti člověka, ale zároveň jako její stylizace (povrch těla se stává abstrakcí), takže je přechodem mezi člověkem a symbolem pro metafory. Člověk v celotrikotu se tak ukazuje jako živý symbol. Toto zakrytí detailů těla může mít rovinu univerzality, takže kontorsionista v celotrikotu není jen konkrétní osoba s každodenní identitou, ale pomyslně se stává i archetypem tvárnosti. To jest podobně jako bonsaj není konkrétní strom v lese, ale esence stromů v krajině přírody, je to část evokující vyšší celek podobně jako synekdocha v básních. Celotrikot tedy umožňuje přechod od biografie k širšímu fenoménu, od individuálního těla k obrazu lidských možností.
I celé kontorsionistické představení může být nahlíženo filosofičtěji. Jak řekla hadí žena Andreane Leclerc, kontorsionistické představení může být chápáno jako fenomenologický výzkum v praxi. Co si pod tím ale můžeme představit? Během vystoupení se mění vědomí diváků i kontorsionisty. Pozornost publika se zužuje, vše kromě kontorsionisty a jeho nejbližšího prostoru pro něj mizí (čemuž má napomáhat i změna osvětlení). Subjektivní čas se může prodlužovat, pohyb může být vnímán jako poetické kontinuum a přichází zvláštní klid.
Kontext jeviště však mezi kontorzistou a diváky nechává propast, kterou je možné zmírňovat právě skrze předkládané a nonverbálně komunikující tělo kontorzisty. To je totiž tím, co vnímají obě vnitřní strany fenoménu/systému představení, tedy publikum i vystupující performer. A právě tak vzniká interakce s publikem. Kontorzista se snaží vyvolávat reakce publika, které následně vnímá a zpětnovazebně jimi moduluje své vystupování, čímž zase přiživuje vznikající atmosféru tak, jak diváci projevují své interpretování kontorzisty v jeho kontextu...
Z výše uvedených odstavců tedy plyne, že kontorsofií lze přemýšlet minimálně o čtyřech rovinách vzájemného přizpůsobování: tělo-mysl, trenér-praktikant, tělo-oblečení a kontorsionista-divák.
Zůstaneme-li ještě chvíli u představení, důležité také je, aby si kontorsionista i v extrémních pozicích nechával pohybové rezervy a jeho nonverbální komunikace tak nebyla nechtěnou demonstrací utrpení, ale spíše plynulou meditací. Přesto však může mít i existenciální přesah.
Vycházíme-li z otázky „Co znamená být tvárný?“, lze si všímat přesahu kontorsionistické filosofie i do běžného života. Konkrétněji zde můžeme vycházet třeba z faktu, že když je sval napínán vnější silou, tak se buď uvolní a tím adaptuje, nebo odporuje a následně bolí. Podobně člověk, který rigidně vzdoruje neodvratné změně ve světě, tak často zvyšuje vlastní utrpení místo toho, aby se uvolnil a hledal ve změně pokračování své cesty. Celá kontorsionistika i s vystupováním tedy může být nahlížena i jako metafora lidské existence: život nás opakovaně „protahuje“ okolnostmi. Takovému světu můžeme křečovitě vzdorovat, nebo se naučit uvolnit i při tlaku a osvojit si díky tomu vyspělejší dovednosti. To však nemá být nabádáním k pasivitě, ale k vědomému uvolnění tam, kde je odpor zbytečný. Ono uvolnění je pak předpokladem tvárnosti, která by neměla být rezignací, ale spíše schopností adaptace bez ztráty identity. Přesněji jako v kontorsionistice existuje hranice mezi zdravým a destruktivním protažením, tak v životě lze nacházet hranice mezi adaptací a ztrátou sebe sama. Nejde o to přestat být sebou, ale přijmout tlak jako realitu, interpretovat si ji a měnit podle okolností způsob, jakým komunikujeme svou zachovanou vnitřní osu. Například kontorsionista si může při vystupování, i navzdory hlubokému zaklonění, zachovávat osu dechu, vědomí či pozornosti, zatímco člověk v životě osu hodnot. „Protahováním“ životními okolnostmi tak přizpůsobivý člověk získává sobě nové předpoklady k autentickému sebevyjadřování, byť už to není stejný způsob jako před změnou světa.
Zároveň, ve smyslu protahování životem, hormeze přesahovat do existence: mírný stres může podporovat osobní růst, zatímco přílišný stres může tělo a jeho psychiku destabilizovat, roztříštit možnosti. To někteří kontorzisté zvládnou vyjadřovat dislokací, ale ve výsledku ukazují, že i po tom, co se zdálo jako zlomení, může být pokračování možné.
Zůstaňme ale u udržitelné tvárnosti vyjadřování zachovaného. Život nebývá o hledání statického stavu, ale o kultivaci dynamické pružnosti. Smysl se tak neukazuje jako pevný bod, ale spíše jako schopnost reagovat bez ztráty směru. Konkrétněji podobně jako bonsaj roste v omezení a přesto si zachovává nějakou „stromovitost“, člověk může růst v omezeních okolností a přesto si zachovat lidství.
A zatímco bonsaj je synekdochou krajiny, kontorsionista při představení může být synekdochou protahování lidí životem. Život je velkým trenérem, který nás pasivně „protahuje“. Každý člověk je tak trochu samorost, který se však může stát bonsají svého vlastního bytí, pokud se naučí ohýbat správně a vědomě, dýchat při tlaku a chránit svou vnitřní osu. Avšak skutečná pružnost není schopnost ohnout se co nejvíce, ale schopnost vrátit se z té pozice celistvý, nezlomený. Zásadní otázka tedy zní: „Jak se kdy ohnout, aniž bych se zlomil?“
