úterý 10. května 2022

Xenofeminismus - dystopie hormonálního osvobození genderu

Když jsem se dozvěděl o Mary Maggic, tak během dokončování článku „Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender“, který reagoval zejména na jednu z je-ho/jích mikroperformancí, tak jsem objevil relativně zvláštní pojem xenofeminismus, ke kterému se Mary hlásí a nabízí řadu příležitostní k antitradicionalistickým zamyšlením. Zkusil jsem o tom zjistit víc, popsat to a spolu s mým názorem to shrnout v tomto článku, který víceméně doplňuje ten tématicky předchozí. 

Xenofeminismus je v podstatě názor, že ulpívání na aktuální přirozenosti (obzvláště ve smyslu pohlaví a genderu) nás zotročuje, a proto bychom (prý) měli jít směrem radikálního odcizení. Domnívám se tedy, že xenofeminismus pravděpodobně vznikl mj. vlivem velkoměstského odtržení od soužití s nečlověčí přírodou spolu s intelektuálním odtržením od praktických aplikací a každodenních zkušeností s nimi. Takže i když své vize možná myslí dobře, nabývají poněkud absurdní podoby vůči naší aktuální realitě. 


Po pročítání manifestu xenofeminismu si myslím, že jeho zástupci přistoupili na nějakou formu akceleracionismu a to v reakci na postupnou stagnaci výsledků kyberfeminismu začátkem 21. století. To znamená zhruba, že umírněné snahy o změny společnosti kontraintuitivně považují za chorobnou nežádoucí inhibici pozitivních změn (přičemž užití „záchranné brzdy“ by podle nich pomohlo jen pár vyvoleným a pro zbytek by to bylo katastrofou), a proto chtějí (s pomocí širší queer a trans komunity (ale její postoje ke xenofeminismu nejsou jednotné)) zesilovat dopady kapitalistického odcizení, aby (v rámci metamoderní metaxie, kterou však nezmiňují) kyvadlově vyvolali radikální změny společnosti (nejen gendru ale i pohlaví a jiných aspektů lidského života), která by se tím odcizila vůči současné a podle nich zotročující představě o přirozenosti (která je prý útočištěm nespravedlnosti), přičemž manifest má fungovat jako sebenaplňující se proroctví. 

Připouštím sice, že přehnané ulpívání na konstruktu přirozenosti může omezovat naší svobodnou seberealizaci, ale zastávám názor, že mezi přirozeností a pokrokem je potřeba hledat zdravou mírně dynamickou rovnováhu, ne jedno z toho vychýlit do divokého extrému. Podobně je potřeba hledat rovnováhu v rychlosti změn: měly by být dostatečné, aby vedly k přiměřenému rozvoji společnosti, ale ne tak velké, že by se většina nestíhala dostatečně přizpůsobovat. Je totiž absurdní, že akceleracionisté chtějí zhoršit to, co jim vadí s vidinou, že o to silněji se od toho společnost odkloní. A není přijatelné vytvářet na společnost umělý nátlak k radikalizaci, aby rychleji přistoupila na nějakou radikálně odlišnou formu fungování. A i kdyby se tím nějaký problém vyřešil, mnohem víc by jich nejspíš vzniklo a ne malých. 

Také je potřeba uvědomit si, že xenofeminismus svou radikální jinakostí paradoxně může motivovat konzervativce k většímu odporu, takže v důsledku by xenofeminismus přehnanou sebedůvěrou mohl nechtěně převrátit sebenaplňující proroctví do stavu, kdy by víc ztratí než získal. Už dnes vlivem mj. koronakrize a války na Ukrajině žijeme v mnohem dynamičtějším světě než třeba před deseti nebo dvaceti lety, ale nevypadá to, že by to xenofeministickým vizím pomáhalo. Spíše naopak dnes dochází ke spojování křesťanů, ruských oligarchů a ultrapravice třeba kolem názoru, že je potřeba zakazovat potraty, i když třeba žena byla znásilněna, což je podle mě amorální. Není přijatelné, aby žena byla povinná porodit dítě úplně cizího kriminálníka. Má mít právo na informované svobodné rozhodnutí jako je tomu dnes v České republice. Podobně xenofeminismus může svou snahou pošlapat různé mírumilovné snahy o rovnoprávnost. 

Xenofeminismus se chce stát univerzální konkurencí kapitalismu a utkat se s ním o roli hegemonie (doslova chce vytvořit „lepšího sémiotického parazita“). Spolu s tím jeho zastánci také asi chtějí dotlačit kapitalismus do stavu hyperlogiky, resp. přehnaně doslovné interpretace logiky se sebedestruktivními účinky. Chtějí totiž rozložit kapitalismus pomocí kapitalismu a ze zbytků stvořit „nový svět“. A nejsou jediní, kdo chce proti kapitalismu bojovat kapitalismem, Čína údajně usiluje kapitalistickou cestou získat takovou moc, aby přepnula globalizaci z kapitalizujících tendencí na socializující (pravděpodobně v totalitním čínském smyslu) viz. toto video

Xenofeminismus dále uvádí, že kyberprostor původně nabízel svobodu, ale sociální sítě dnes tíhnou k opaku, k omezování, k útlaku. S tím se myslím dá celkem souhlasit, není to ideální, ale dokážu si představit mnohem horší varianty. To vše mimochodem souvisí s cenzurokracií viz. 4. díl videa o novotvarech a s algocenzurou viz. 9. díl

Xenofeministé lokální progresivní snahy považují za sice úctyhodné, ale nedostatečné, načež v manifestu obsáhle parafrázují původní význam fráze: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Jejich pojetí vykořisťovaných (tzn. proletářů) je však rozšířené o queer a trans komunitu. To znamená, že u nich chtějí hledat podporu, ne že ji už převážně mají. Queer a trans komunita jsou ti, kdo mají v běžném životě větší nebo menší problém kvůli menšinové identitě a xenofeministé jsou jedni z těch, kteří se jim snaží vnuknout své řešení, takže nesmí docházet k zaměňování podobně jako neplatí, že každý manuálně pracující člověk by byl komunista, dnes je to podle výsledků voleb spíše výjimkou. 

Úlpívání na přirozenosti podle xenofeministů tlumí příznivou změnu světa, ale nic prý není tak svaté, aby se to nemohlo změnit za účelem osvobození. Na tom sice něco pravdy do určité míry je (např. pokud lze těžkou vrozenou nemoc relativně bezpečně vyléčit, tak by měla být vyléčena a neříkat třeba: „Smiř se s břemenem, které ti Bůh nadělil.“), ale xenofeministé to přehánějí ad absurdum a chtějí si hrát s biochemickou úrovní zdravých lidí. A není prý nic, s čím by se nedalo vědecky manipulovat. Manipulovat možná lze, ale podle mě je zásadní rozdíl mezi úspěšným a neuspěšným manipulováním vzhledem k záměru. V manifestu však před žádnými riziky hrátek s biochemickou úrovní organismu nevarují, protože to nepasuje do jejich pozitivní vize budoucnosti, což je nezodpovědné. A antinaturalismus je pro ně tak důležitý, že si ho zvolili i jako závěrečnou výzvu: „If nature is unjust, change nature!“ (Pokud je příroda nespravedlivá, změňme přírodu!) V souvislosti s tím tématem také zmiňují, že morálka zotročuje, a proto chtějí její „rozklad“. Pravděpodobně morálku považují za zkažené vnucované chování, které je v rozporu s etickými principy rovnosti. Jejich představa o správnosti je však podle mě zkreslená, především v prostředcích dosahování cílů. 

Chtějí změnit svět tak, aby problémy už nebyly problémy. Gender a pohlaví považují za zdroj nerovnosti a útlaku, takže systematizování a sjednocování genderové terminologie chápou spíše jako pokusy opravovat prostředky nadvlády a naopak pomocí rozumu chtějí vytvářet jakousi trvale neuchopitelnou dynamickou pluralitu gendrů a pohlaví (podobně podporují mezirasové sňatky) tak, aby je nepohltil „eurocentrický universalismus“. Výslovně píšou, že nechtějí snižovat pohlavní diverzitu (jak se mi to jevilo v případě Mary Maggic) a naopak tvrdí doslova: „Let a hundred sexes bloom!“ (Nechť kvete sto pohlaví!) V návaznosti na to vše mě napadlo tvrzení: „Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ To mi samo o sobě sice dává smysl, ale raději bych to viděl v kontextu hledání zdravé rovnováhy protikladů. A především způsob, jakým xenofeminismus chce dosahovat té svobody, se mi zdá bláznivý, protože spolu s přirozeností mohou ztratit i zdraví. 

S využitím veřejného endokrinologického know-how chtějí bez institucionálních zásahů nabourávat genderové systémy (tzn. wetware generu) pomocí hormonů, jak mi to došlo u Mary Maggic, než jsem se dozvěděl o xenofeminismu (jinak v manifestu se nepíše o moči jako u Mary). Je však potřeba uvědomit si, že je to něco mnohem radikálnějšího, než ušlechtilá názorová změna chápání svého genderu, kterou prosazují běžní genderoví aktivisté. Jako pro software vznikl oupen source, pro wetware xenofeministé chtějí rozvíjet otevřený „gender hacking“ a dokonce chystají platformu bezplatné open source medicíny (mj. pomocí reactionware (3D tisk reakčních aparatur), telemedicíny či fór DIY hormonální substituční terapie). Pojem „medicína“ mi v tomto kontextu však připadá jako eufemismus, jelikož to zavání nějakou anarchistickou verzí „pozitivní“ eugeniky, resp. nechtějí lidi léčit od nemocí, ale „vylepšovat“ podle svých nepřirozených představ o genderu a pohlaví. Uvedené metody mi však vzhledem k jejich velkolepým cílům připadají nedostatečné (a je to asi slabší než kyberfeministické spekulace o kyborgách), takže určitě plánují časem implementovat další souvislé technologie vč. genové terapie, která je rizikovější než hrátky s hormony. Už dnes je dokonce možné objednat si biologickou sadu s CRISPRem, ovšem za účelem výuky. A když se ještě vrátím k biohackingu endokrinního systému, tak i když si jedinec pomocí znalostí dokáže vyrobit nebo extrahovat potřebné hormonálně aktivní látky, stane se víceméně závislý na tom, že potřebuje aktivně získávat něco, co předtím jako biochemicky přirozený člověk nepotřeboval (obzvláště pokud si na tělo zvykne a vytvoří si na tom nějaký druh závislosti). Pokud by to zůstalo u jedinců, kteří si dobrovolně a informovaně skrze hormony pohrávají se svým tělem, bylo by to myslím ještě tolerovatelné (ať si každý dělá co che, pokud tím neomezuje a neomezí ostatní), ale když xenofeminismus explicitně tvrdí, že chce nahradit kapitalismus, začíná být nebezpečný. 

V souvislosti s biohackingem se může zdát více či méně pozoruhodné, že o xenofeminismu se začalo mluvit už relativně nedlouho před rozšířením nemoci covid-19, tedy před institucionálním objevem návazných mRNA vakcín, což podobně jako plány xenofeminismu probíhalo akceleracionistickým způsobem vzhledem k rychlosti vývoje vakcíny, jejího schválení a masivitě aplikování a šlo o napravování nedostatků lidské biologické přirozenosti, konkrétněji imunity a obzvláště ve stáří. Nejen tím byla prolomena některá tabu a především vzrostl vliv zdravotnické frakce biomoci, tedy vliv paternalističtější konkurence vůči anarchističtějšímu xenofeminismu. Ale ukazuje se, že mRNA vakcína má obvykle jen relativně mírné a dočasné vedlejší účinky, což v některých lidech (např. právě v příznivcích xenofeminismu) může snížit obavy z genetické modifikace, i když ta probíhá zásadně odlišným razantnějším způsobem a narozdíl od mRNA jde o trvalé změny genetických informací v somatických buňkách. Jinak se nepřikláním ke spekulaci, že by šíření nemoci covid-19 začalo vlivem lidského záměru, ale předpokládám, že pak začalo být využíváno a zneužíváno mnoha různými lidskými záměry, ve kterých určitě převažovala i touha po moci. 

Mám pocit, že xenofeministé volně navazují i na anarchokomunismus. Sice nejdou tak daleko, aby požadovali zrušení peněz v zájmu rovnosti a přerozdělování komodit podle potřeb (což je utopie, pokud nepočítám „ledničkový komunismus“ v úzkých rodinách apod. viz. mj. článek Politikohled), ale chtějí masivní rozšíření komunitního způsobu života a ve své podstatě tíhnou k anarchii. Nepřímo kritizují nedotknutelnost obydlí, což mi samo o sobě dost vadí. Člověk by podle mě měl mít na výběr, koho si pustí, nebo nepustí k sobě domů a měl by k tomu mít právní oporu podobně jako dnes. Xenofeministé chtějí transformovat zažité představy o domově a upřednostňují sdílené bydlení a sdílené pracoviště (komunitní život bez stažení z ekonomické sféry). V rámci toho chtějí transformovat nukleární rodinu (tzn. když v jedné domácnosti žije manžel, manželka a jejich děti), která se podle nich snaží izolovat ženy z veřejné sféry a muže z výchovy dětí. Ale podle mě už to neplatí tolik jako kdysi vzhledem k tomu, že podíl žen ve veřejné sféře roste a i muži mohou mít rodičovskou dovolenou, což považuji za správné. Jinak více či méně komunitní způsob života podle mě nemůže být pro každého, všichni by měli mít na výběr a i v komunitě by každý měl mít příležitost najít dostatečné soukromí. Vím totiž, že i lidé, kteří chtějí a zkusí žít komunitně, tak nakonec potřebují nějaké minimální soukromí, protože jsem jich už několik poznal na různých ekologických farmách. 

Anarchistický způsob myšlení se v xenofeminismu neobjevuje jen v otázkách genderu a pohlaví, ale i v otázce samotného fungování xenofeministické komunity. Nechtějí vytvářet hieararchie, ale horizontální koordinaci, přičemž jako inspiraci uvádí „protivníkovu“ neviditelnou ruku trhu a podle mě to může souviset s hledáním komplementarity individuální svobody a kolektivní rovnosti (což se nějak odlišně děje i v běžné zastupitelské demokracii). Také tvrdí, že chtějí vytvořit společnost založenou na nezištné solidaritě a kolektivním sebeovládání. To je hezké, ale očekávat něco takového od všech svobodných lidí je vzhledem k nastavení většiny těch současných poněkud utopické. Na druhou stranu můžeme spekulovat, zda to nemá souvislost s tím, že chtějí být jako „oupen source software“, k čemuž výslovně dodávají, že: „Open, however, does not mean undirected.“ („Otevřený však neznamená neřízený.“)

Tím však nejspíš myslí řídit své tělo jako jednotlivce. Když si to ale spojíme s hledáním inspirace v neviditelné ruce trhu, tak si pod tím lze představit mj., že pokud by xenofeministická společnost poptává ideální lidi (solidární a sebeovládající se), tak by se každý jednotlivec měl na biologické úrovni pomocí technologií přizpůsobovat takové poptávce, což paradoxně zavání větším či menším unifikováním jednotlivců a směřováním k jakési transhumanistické totalitě. Navíc i kdyby byl objeven nějaký skutečně ušlechtilý člověk jako vzor a důkladně prozkoumán, tak by pravděpodobně bylo nemožné na biologické úrovnni upravit všechny ostatní, aby byli stejně ideální bez ztráty zdraví. Ale ať už se xenofeminismus ujme, nebo ne, tak nejspíš dříve či později nějaké státy legalizují genetickou modifikaci lidských embrií a nějaká „neviditelná ruka“ se na tom bude podepisovat, zprvu nedostatečně povedeně. A až se to rozvine, tak se to rozšíří i do některých dalších států. 

Když se vrátím k horizontální koordinaci, tak xenofeminismus chce být maximálně horizontální, což mi metaforicky připomíná horizontální přenos genů typický mj. u bakterií, mezi kterými také panuje jakési rovnostářství, i když v mnohem jednodušší formě. To jim oproti eukaryotickým buňkám brání tvořit emergentnější struktury typu lidské tělo a mezi vrcholy mezi-bakteriálních interakcí patří spíše jevy jako quorum sensing (schopnost přizpůsobit svůj metabolismus vůči koncentraci bakterií v roztoku, tedy vůči lidem relativně jednoduchá forma samoorganizace). Z tohoto hlediska se tedy nabízí otázka, zda má xenofeminismus na emergentní úrovni šanci konkurovat hegemonii kapitalismu, jak má v plánu. To by pravděpodobně vyžadovalo mj. 3D tiskárny schopné tisknout funkční mobily či notebooky (což by vyžadovalo i jakýsi maloobchodní prodej vzácných surovin). Takovéto decentralizování výdobitků kapitalismu by však pravděpodobně vždy o několik let či desetiletí zaostávalo oproti kapitalismu. Pokud tedy chceme mnohohlediskově dokonalejší společnost než dnes, měli bychom dál přemýšlet, jak jinak (a umírněněji než xenofeminismus) k tomu směřovat... 

sobota 30. dubna 2022

Myslet neznamená přemýšlet

Kdysi jsem byl naučen vnímat slova „myslet“ a „přemýšlet“ (resp. „myšlení“ a „přemýšlení“) jako synonyma, ale pak jsem se zamyslel nad smyslem předložky „pře-“ a došlo mi, že by mohlo jít spíše o homonyma - mezi těmi pojmy by nejspíš mohl být relativně zásadní rozdíl, který zanikal vlivem zjednodušování a možná i totality. A když si ten rozdíl budeme uvědomovat a podle něj ta slova užívat, může nám to pomoct v běžném i odborném životě. Budeme pak schopni rozhodovat, kdy je lepší myslet a kdy přemýšlet. 

Zbytek tohoto článku je upravený přepis videa níže.

Někteří lidé se domnívají, že slova myslet a přemýšlet mají stejný význam. Těch lidí není málo, rozdíl těchto slov je podle mě, jak už jsem uvedl výše, celkem zásadní a každý v tom alespoň občas chybujeme (vč. mě, obzvláště dříve), takže bych ten rozdíl významů rád trochu vysvětlil, abychom na něj tolik nezapomínali. A k tomu pak doplním rozdíly významů dalších podobných pojmů. 

Slovo myslet podle mě má označovat především ten proces, kdy bez zpochybňování postupujeme podle myšlenky. Když mozkem probíhá naučená myšlenka, když se pohybujeme jen uvnitř nějaké myšlenky, když vyvozujeme závěry pomocí neměnné myšlenky, když se až téměř zautomatizovaně chováme v souladu s nějakým názorem a naše chování je podle tohoto názoru relativně snadno předvídatelné. Případně myslet může znamenat vyloženě vědomě postupovat podle myšlenky, uvědomovat si ji, pokud zrovna nevědomé chování vede k odvedení pozornosti od myšlenky a rozvoji chybování z hlediska té myšlenky. Samotné myšlení dává člověku samostatnost vykonávat nějakou relativně monotónní práci založenou na určité myšlence, ale ne samostatnost měnit pracovní postup podle potřeby, natož schopnost zpochybňovat smysl té práce, i kdyby byla vyloženě absurdní. 

Naopak slovo přemýšlet podle mého má označovat proces předělávání myšlenek, jejich skeptické i antiskeptické prověřování z různých hledisek a následné upravování naučeného, přetváření způsobu jakým myslíme, přetavení našich myšlenek na odlišné, takže výsledky skutečného přemýšlení jsou, na rozdíl od myšlení, obtížněji předvídatelné. Přemýšlení tedy osvobozuje naše myšlení, dává nám schopnost zpochybnit něco a příležitost najít v rámci širších možností něco jiného, z určitého hlediska nebo vícehlediska lepšího. A pokud přemýšlení trvá relativně dlouhou dobu, je dostatečně hluboké a obecné, začíná se jednat o filosofování. 

Ale zpět k myšlení a přemýšlení. Když se nás někdo zeptá, kolik je jedna plus jedna a my odpovíme dva, je to výsledek myšlení. Když máme spočítat jedna plus jedna a místo obvyklého myšlení zkusíme najít výjimku, třeba že když se spojí dva lidé různého pohlaví, tak výsledkem mohou být například tři lidé, je to přemýšlení. 

Myšlení se hodí zejména během stereotypní práce, třeba sázení sazenic do řádků, skládání výrobků z připravených dílů nebo hledání gramatických chyb v textu, kdežto přemýšlení se hodí zejména při řešení nových a složitějších situací, třeba před výběrem povolání, politickými volbami nebo před koupí domu. V běžném životě je tedy vhodné myšlení a přemýšlení střídat a kombinovat podle různých okolností, nepřetržitě hledat jejich aktuální rovnováhu. 

Když totiž nadměrně myslíme, tak třeba můžeme dělat chyby z nepozornosti, resp. přehlížet jevy, které přímo nesouvisely s myšlením, ale byly známkou možnosti vzniku či rozvoje nějakého problému, který bychom jinak pomocí přemýšlení mohli s nějakou pravděpodobností předvídat a předcházet mu. Naopak když nadměrně přemýšlíme, tak můžeme zanedbávat některé na myšlení založené stereotypní činnosti, na kterých stojí naše přežití a životní úroveň. 

Ale čím víc stereotypních činností bude strojově zautomatizováno, tím nám zbude víc prostoru pro přemýšlení. Je však potřeba uvědomit si také, že přemýšlení může vést k rozvracení zdánlivých jistot a nadměrné přemýšlení může lidi uvrhnout do myšlenkového chaosu, kdy neví čemu věřit a podle čeho se chovat. Takže opakuji, že přemýšlení by mělo být úzce spojeno s nekončícím hledáním rovnováhy s myšlením. 

A kdo si myslí, že jednou rovnováhu najde a pak už ji bude mít navždy, tomu nejspíš časem uteče tím, jak se svět nezastavitelně mění. Proto je vhodné nepřetržitě se přizpůsobovat, což nemusí znamenat jen podřizovat se okolnostem, jak to bylo chápáno hlavně za totality, ale naopak to může znamenat i nacházet a využívat možnosti, jak být ten, kdo se stává hlavním pánem svého života. Přizpůsobovat se zvyšováním kontroly nad svým životem. Být příčinou svého úspěchu, ne otrokem cizího nesmyslu. 

Jelikož se pravděpodobně jen tak nestane, aby se všichni lidé navždy naučili rozlišovat mezi myšlením a přemýšlením, tak pokud něco chceme lépe pochopit, tak je a nejspíš bude potřeba antiskepticky přemýšlet, zda slovo myslet v nějakém kontextu náhodou neznamená spíše slovo přemýšlet a naopak, zda slovo přemýšlet náhodou nemělo znamenat myslet. Nebo se můžeme zeptat rovnou autora výroku, pokud to ještě jde a vidíme v tom smysl. 

Také je vhodné uvědomit si, že některá slova odvozená od pojmu myslet mohou být ve skutečnosti odvozená od podstaty slova přemýšlet, protože to je delší pojem a nová slova by měla být co nejkratší, aby byla co nejsnáze použitelná, vyslovitelná, napsatelná, takže i v těchto případech je vhodné občas přemýšlet. Podobně to platí u štítku „myšlení“ na tomto webu, jelikož počet štítků je limitovaný jejich celkovou délkou, takže nejspíš časem pod štítek „myšlení“ zařadím i článek, který by lépe odpovídal štítku „přemýšlení“.

Nakonec chci vyjasnit některé další vybrané podobné pojmy, ale nejprve krátce připomenu významy těch dvou. 

Myslet znamená postupovat podle myšlenky. 

Přemýšlet znamená přetvářet myšlenky. 

Filosofovat znamená přemýšlet na poměrně vysoké úrovni. 

Rozmyslet si znamená změnit započatý směr myšlení a to nejen vlivem přemýšlení, ale třeba i vlivem nátlaku nebo emočního zkratu. 

Zamyslet se znamená hlouběji si uvědomit nějakou myšlenku, což je východisko k následnému přemýšlení. 

Vymyslet znamená objevit myšlenku, obvykle relativně novou, načež může a nemusí následovat její realizace. 

Myslet si znamená zastávat nějakou myšlenku, mít nějaký názor. 

A domnívat se znamená opatrně zastávat nějakou myšlenku, mít nějaký názor, ale nebýt si jím zcela jistý. 

Závěrem však doporučuji nespoléhat se pouze na mé názory, vyhledávat i jiné a přemýšlet nad všemi, než si je začnete trvaleji myslet. Když si totiž nějaký omyl myslíme řadu let, je pak těžší uvěřit pravdě. Je tedy dobré něco déle zvažovat, než to přijmeme za svůj názor. 

úterý 22. března 2022

Politikohled a jeho druhy

Realitu vždy vnímáme nějakým způsobem a ten nám něco odhaluje lépe, něco hůře. Některá hlediska jsou velmi rozšířená a hojně užívaná, jiná jsou méně běžná. Mezi ty neobvyklejší patří mj. to, které jsem označil jako „politikohled“ a relativně nedávno jsem o něm publikoval video, ze kterého zde přináším přepis trochu upravený do podoby článku. 

Politikohled je druh jinohledu, konkrétněji živohledu, kdy je něco nepolitického vnímáno z politického hlediska, nebo nějaká politická úroveň z hlediska jiné politické úrovně. Pro širší kontext dodávám, že jinohledy patří mezi metody užívané dadavědou a jsou zkoumány mou hlediskologií. 

Politikohled si můžeme rozdělit třeba podle okruhů jeho pozornosti a varianty seřadit dle rostoucí vzdálenosti od běžného politického vnímání, tedy podle klesající emergence pozorovaných jevů. Tímto dělením můžeme získat mj. politický politikohled čili polipolitikohled, rodinný politikohled čili rodinopolitikohled, psychický politikohled čili psychopolitikohled, biologický politikohled čili biopolitikohled, chemický politikohled čili chemipolitikohled a fyzikální politikohled čili fyzipolitikohled. Všechny tyto možnosti si postupně probereme. 

Nejprve ale upozorňuji, že informace získané kterýmkoliv jinohledem vč. politikohledu doporučuji brát s tím větší rezervou, čím vzdálenější je daný jinohled běžným způsobům vnímání. V souvislosti s tím si politikohled můžeme rozdělit i podle vyspělosti na naivní a vyspělý. Naivní politikohled klade větší důraz na zábavu, v rámci čehož do pozorovaných jevů především vkládá neanalogické vlastnosti, resp. provádí personifikaci či antropomorfizaci, a pokud to dostává formu příběhu, vzniká alegorie. Naopak vyspělý politikohled klade větší důraz na poznání, v rámci čehož v pozorovaných jevech obezřetněji hledá vlastnosti alespoň částečně analogické vůči politice. Zde tedy politikohled figuruje jako nástroj k vytváření metafor, čímž by analogicky mělo být jasné, jak se liší jinohled a metafora. A aby nám politikohled nebo kterýkoliv jinohled poskytl informaci, potřebujeme použít antiskepsi, a abychom tu informaci mohli převzít za svůj názor, obvykle musí projít naší skepsí. Jinak většina politikohledů bývá někde na pomezí naivních a vyspělých. 

A teď už vybrané druhy politikohledů podle klesající emergence pozorovaných jevů. 

Politický politikohled znamená, že nějaká politická úroveň je vnímána z hlediska jiné politické úrovně. V mezinárodní politice se třeba na každý stát můžeme podívat, jakoby to byl jeden občan a zamýšlet se mj., jaké by mohlo být politické uspořádání státu, ve kterém by tak různorodí občané žili. Nebo se třeba na obec můžeme podívat jako na stát a zamýšlet se, zda by se její politické uspořádání neodlišovalo od toho, které má platit na národní úrovni. 

Podobně rodinným politikohledem se na rodinu můžeme podívat jako na stát a zamýšlet se, kterému politickému uspořádání se fungování které rodiny nejvíc blíží. Na této úrovni se třeba vtipkuje o tzv. „ledničkovém komunismu“, kdy si členové rodiny z ledničky berou spíše to, co potřebují, než to, co si koupili za peníze získané prací. Zajímavostí je, že vzhledem k zákazu dětské práce děti mohou jídlo legálně získávat pouze a v podstatě komunistickým způsobem, tedy podle svých potřeb. Výjimkou by mohlo být, kdyby děti v nějaké kapitalističtější rodině dostávaly množství jídla striktněji přímo úměrné času stráveného domácími pracemi a před případnými sociálními pracovníky by to bylo rodiči prezentováno jako výchovná metoda a ne jako směnný obchod. Úspěšnost takové obhajoby záleží na poměru jídla a práce a čím víc se principy utváření tohoto poměru vzdalují tržním mechanismům, tím víc se vzdalují kapitalismu. Čím menší jednotka společnosti a čím víc její členové udržují vzájemné vztahy, o to komunitnějším způsobem mohou fungovat a o to méně závislí mohou být na pomoci jiných lidí. Ale když někdo chce, aby bez dostatečných informačních technologií jako komunita fungovalo víc lidí, než kolik si dokáže udržovat pevné vzájemné vztahy, tak pravděpodobně chce utopii a hrozí řada problémů. 

Psychický politikohled nám umožňuje vnímat třeba své jednotlivé nálady, názory, hlediska a podobně jako občany státu naší mysli, načež můžeme hledat podobnosti rozhodovacích procesů například vůči demokracii. Podobně svou současnou osobnost můžeme vnímat jako výsledek voleb svých předchozích vývojových fází. 

To je jedna z možností, jak člověka jedince vnímat jako kolektiv. Další možnost nabízí biopolitikohled, tedy vnímání něčeho živého z politického hlediska, což nám ukazuje mj. právě to, že lidské buňky můžeme chápat jako občany našich těl v roli mnohobuněčných obdob států. Se svým mozkem se najednou ocitáme v pozici vlády, ale musíme čelit vyvažování moci ze strany přímé demokracie, konkrétněji lidovému vetu v podobě bolesti, pokud buňky našeho těla nejsou spokojeny se stavem, do kterého se pod naším vedením dostaly. A mezitím si tito občané našich těl pobírají základní nepodmíněný příjem v podobě tkáňového moku filtrovaného z krve a to je důvod, proč míváme hlad: musíme hledat zdroje paliva pro občany našeho těla, jinak budou protestovat a nás to bude bolet. Další souvislé informace jsou v článcích Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část, 2. část).

Při užívání biopolitikohledu je vhodné dávat pozor na argumentační faul přehnaného důrazu na přírodu, tedy na tvrzení typu, že něco je dobré jen proto, že to tak funguje v přírodě. Když třeba nějaké organismy provozují kanibalismus, tak to samo o sobě ještě neznamená, že by bylo dobré, aby to dělali i lidé. Tomuto argumentačnímu klamu se nejsnáze vyhýbají různí transhumanisté, kteří však na druhou stranu mohou snáze podléhat argumentačnímu faulu přehnaného důrazu na novost, tedy předpokladu, že vše nové musí být nutně lepší než to staré. Některé novoty však mohou mít víc nevýhod než letitě zavedené procesy. 

Biopolitikohledem se nemusíme dívat jen na politické uspořádání buněk lidského těla, nabízí se i jiné organismy. Když jsem třeba přemýšlel, jaké procesy mohou spouštět uschnutí větve stromu, tak mě vlivem biopolitikohledu či obecněji živohledu napadlo, že buňky stromu fungují kapitalističtěji než lidské buňky, jelikož mezi větvemi a kořeny může probíhat jakási nabídka a poptávka, kde kolují sacharidy a voda, a pokud nějaká větev neprodukuje dost sacharidů, tak si za ně jakoby nemůže koupit dost vody z kořenů a uschne vlivem neviditelné ruky trhu, tedy v rámci přirozeného výběru na úrovni jednoho mnohobuněčného organismu, protože tam neexistuje žádné regulační centrum v podobě mozku. Zkrátka to vypadá, že strom je kapitalismus, nebo dokonce anarchokapitalismus. Ale je to jen má hypotéza v metaforické formě, nemám to potvrzené. 

Na druhou stranu, pokud se podíváme na eusociality jako třeba mraveniště, tak se nám z biopolitikohledu ukazuje, že mravenci fungují v podstatě jako komunistická společnost, přičemž komplexnější komunikací utvářené vztahy jsou zde do značné míry nahrazeny vrozenějšími reakcemi na příbuzenské vztahy této velmi široké rodiny. Těžko si tedy představit, že by to stejným způsobem mohlo fungovat na lidské úrovni. 

Biopolitikohled si můžeme rozdělit na mnohobuněčný politikohled, který jsme probírali dosud, a buněčný politikohled, ke kterému se dostáváme teď. Můžeme se totiž zamýšlet, kterému politickému uspořádání se nejvíc blíží společenství organel, ze kterých se stát jménem buňka skládá. Zůstaneme-li u eukaryot, máme tu třeba jakousi ústavu v podobě DNA v jádře, přičemž různé organely různě interpretují zákony vyčtené z jádra. 

Tím se blížíme k tomu, že organelu či buňku můžeme vnímat jako stát makromolekul a molekul, které také interagují podle různých pravidel. Třeba ATP-syntázu a souvislé makromolekuly můžeme vnímat jako podnik, který s nadsázkou z obdoby ropy vyrábí obdobu benzínu. 

To už stojíme na prahu chemického politikohledu, který částečně přesahuje i do nebiologických politikohledů. Za touto hranicí už se politikohled nepohybuje v té části živohledu, která nám umožňuje dívat se na něco živého jako na něco jiného živého, ale dostává se do té části živohledu, která v neživém hledá vlastnosti podobné živému. A přestože zde je snazší užívat právě ten obecnější živohled, i tak si můžeme všímat třeba, že molekuly, pokud nejsou ovládány živým organismem, v podstatě vůči sobě fungují anarchisticky bez zjevné autority. 

Pro fyzikální politikohled však může být otázkou, zda předmět popisovaný tvrdými sociálními konstrukty elementárnějších fyzikálních zákonů, podle kterého částice fungují, je uložen decentralizovaně v každé z částic zvlášť, nebo jde třeba o nějaký centralizovanější systém, který z jakési super-superpozice jediné existující částice vytváří iluzi naší reality. Tedy jakési metaforické světlo, které tuto super-superpozici prosvěcuje specifickým způsobem. Možná je to jen otázkou hlediska a podobně se pak zpětně můžeme podívat na vyšší úrovně, kde vidíme, že politické zákony jsou jak v lidech, tak uložené mimo naše (fyzické) tělo. 

Jinak pokud bychom se na molekulu podívali jako na stát atomů nebo částic, tak oproti vzájemným vztahům molekul nezačleněných do živého organismu můžeme pozorovat pevnější řád, jak naznačuje mé video Benzenová pohádka, kde je benzen v podstatě v roli království částic v městském státu složeném z atomů. Myslím, že pro studenty to může být zajímavou pomůckou při výuce, ale na druhou stranu si také můžeme všímat, v kolika různých aspektech se lidé a částice liší, přičemž je potřeba uvědomit si, že ta pohádka ji silně antropomorfizující. 

A nakonec se také můžeme zamýšlet, v čem se spinová pěna může podobat třeba sociálním sítím. 

úterý 1. února 2022

Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender

Loni mi jistý čtenář přeposlal jako zajímavost pozvánku do Institutu úzkosti na workshop Mary Maggic: Open Source Estrogen s tím, že ta pozvánka na něj měla dadavědecký efekt, neboť se zamyslel nad tématy, které by jinak opomíjel. A i pro mě se jednalo o nezvyklé téma, které budí mnoho zvláštních otázek. 

Popis akce zmiňuje relativně neobvyklé pojmy jako např.: queer tělo, open source estrogen, emancipování hormonální molekuly, sociopolitická archeologie, kolektivní kuchařská performance, molekulární mystika, environmentální toxicita, xenohormonální ingredience, ekologické odcizování, mikroperformativita hormonů, molekulární kolonizace či DIY biohacking. 

Pod touto výstřední terminologií na pomezí umění a (pseudo/dada)vědy se v podstatě skrývá praxe, kdy lidé filtrují hormony z moči, aby je následně mohli konzumovat a tím ovlivňovali fungování svých těl (v jiném smyslu než urinoterapie). Záměry/ očekávání a dopady takového chování jsou však nejisté a nabízí tedy příležitost k různým spekulacím. S čtenářem jsme se shodli, že bychom se takové akce nechtěli aktivně účastnit (přičemž nemám potřebu pohrávat si s biologií vlastního těla a případně se stávat závislým na cizorodých hormonech), ale byl jsem vyzván, abych vůči tomu zkusil uplatnit i svůj antiskeptický přístup, k čemuž se dostanu o něco později (ale na odporu k biohackingu ve vztahu k mému tělu to nic nezmění). 

Čtenář si všímal, že popis akce mu evokoval představu o schůzce nějaké sekty (tzn. nového náboženského hnutí, ale slovo „náboženské“ mi v kontextu tohoto pojmu připadá zbytečně omezujícím a upřednostňoval bych raději formulaci „nové věroučné hnutí“). Čtenář uvádí, že akce je vedená vlivnou osobností, jež účastníkům sděluje víceméně neověřitelné informace, aby následně společně konzumovali extrakt z vlastní moči za účelem stát se někým „lepším“, přičemž zmiňuje i Nietzscheho pojem nadčlověk. Sice jsem názoru, že různé prvky sektářství lze různou měrou vidět skoro na každém kroku v běžném lidském životě (jak jsem naznačoval v povídce Záchodový motoráček v části po zjevení Božského Káji, s čímž byl čtenář obeznámen), ale v případně akcí Mary Maggic to opravdu může být patrnější/ silnější než obvykle. 

Domnívám se však, že nemalá část osob, které se té akce účastnily, to chápala především jako performanci, jak to bylo prezentováno, resp. spíše trochu jako rozvolněný larp - hraní si na něco, co se jim nějak líbí, ale nepovažovaly to za plně a do detailů realistické a trvalé. Mohly to chápat jako hru, do které dočasně vstoupily a pak si každý šel dál svou cestou, obvykle bez dalšího napodobování těch xenohormonálních praktik. Možný lehkovážný přístup některých účastníků však neznamená, že by pod tím Mary Maggic neviděl(a) i něco závažnějšího. Minimálně se snaží provokovat k diskusi na souvislá témata a v případě mého rozhovoru s čtenářem se to evidentně povedlo. Lze však spekulovat, že Mary Maggic používá performanci spíše jako manipulativní zástěrku k naplňování své možné touhy předělávat cizí lidská těla, zejména prostřednictvím estrogenu. Tato snaha může být součástí širšího hnutí (např. postgenderismu usilujícího o erozi genderu i pohlaví), ale v jeho rámci se mi jeví spíše jako vedlejší variantou oproti fatálnějším pokusům upravovat přímo lidskou DNA. 

Než budu dál pokračovat o biohackingu ve smyslu „kvíření těla“, ještě zareaguji na čtenářovu zmínku v souvislosti s tím nadčlověkem, podle které u jisté nebinární osoby zaznamenal touhu stát se kyborgem, což mě přivedlo k myšlence, že taková touha může být intenzivnější hlavně u lidí, kteří převážně nejsou spokojení se svým rodným tělem (nejen transsexuálové), což je nutí přemýšlet o různých úpravách a jsou k nim pak nejspíš tolerantnější než ti, kteří nemají potřebu své tělo jakkoliv trvale upravovat. Podobně je možné, že transsexuálové mohou být vstřícnější vůči transhumanismu i v jiných smyslech než elektrotechnické implantáty, např. k různým metodám prodlužování života. 

Dále čtenář uvádí, že jakkoliv může být myšlenka kyborgů pozitivní/ optimistická, je snazší na člověku něco pokazit než vylepšit. S tím souhlasím, jelikož minimálně na začátku vývoje kyborg technologií bude řada různých komplikací (které si lidé toužící po takové změně těla obvykle nebudou před změnami plně uvědomovat) a budou se objevovat nové. Když jsem třeba koukal na rozhovor s Neil Harbissonem, tak jsem si říkal, že mu ta „anténka“ implantovaná na hlavu v běžném životě musí občas překážet, jelikož se třeba může o něco zaháknout. Je tedy otázkou, nakolik jsou takové nevýhody vyváženy tím, že mu to zařízení kompenzuje barvoslepost skrze převod barevné škály na synestezicky odpovídající tóny. 

Na druhou stranu si myslím, že když se budou objevovat další kyborg průkopníci, tak se podobné úpravy budou s postupem času zlepšovat (rychlostí a kvalitou v závislosti na různých faktorech) a otevře to cestu i ke zvýšení kapacity mozku, což může být velkou příležitostí i velkou hrozbou. Když jsem se jako dítě zajímal o sci-fi, tak mi podobné věci přišli relativně „normální“ a přitažlivé, protože jsem si tehdy ještě neuvědomoval jejich rizika a komplikace. A u některých lidí ten infantilní přístup v oblasti transhumanismu nejspíš přerůstá do dospělosti, takže po tom mohou toužit dál (a někteří z nich se odhodlají i k nějaké formě praxe). Osobně ale mezi ně nepatřím, nemám potřebu být kyborg (plně mi stačí o tom jen jednou za čas fantazírovat v rámci sci-fi). Na druhou stranu bych to ani nechtěl nikomu zakazovat. Konkrétněji bych nechtěl být přímo tím, kdo by část z toho v určitých mezích zakazoval v případě, že by to představovalo vážné riziko pro jedince nebo společnost (a pochopitelně bude velkou otázkou, co považovat za „vážné riziko“ a jak se to s časem může měnit). 

Ale kdybych si mohl vybrat, zda se příště narodím jako přirozeně normální člověk v ještě současném smyslu, nebo jako bezproblémově zbavený genetických chyb (ale třeba pseudogeny pro můj vůči lidem spíše podprůměrně dobrý čich bych asi moc opravovat nechtěl, protože bych pak podobně jako jiná zvířata snáze mohl na dálku cítit negativní rozptylující se pachy) a případně třeba s některými odlišnými tělesnými rysy podle mé volby, tak by to byla hodně svůdná představa. Velkou otázkou by pak bylo mj., jak bych se k tomu stavil (v různých kontextech a věku), kdybych nevěděl, že by to bylo mé rozhodnutí. Kdybych si myslel, že to za mě rozhodli rodiče. 

A pak je pochopitelně ta skutečnost, že v současné době je to rizikový proces a to už jen v případě jedné genové editace. Nechtěl bych být mezi těmi, kteří se „nepovedou“, nebo to u nich bude hrozit. To bych raději znova žil svůj život na ekologické farmě v relativním bezpečí před výkyvy společnosti, která sama na sobě dělá různé pokusy a částečně nezúčastněně bych to dál pozoroval, ale ne v tom fyzicky bránil. Třeba vzniku počítačů od doby prvních pokusů s elektřinou předcházela řada vážných úrazů elektrickým proudem, které mnoho lidí tehdy musely odrazovat zahrávat si s elektřinou, ale kdybychom se mohli vrátit do minulosti, tak bychom mnozí byli na straně tehdejších technooptimistů, protože bychom už nechtěli žít bez počítačů, mobilů a internetu. 

Čtenář si všímal, že na jednu stranu žiji v relativně těsném kontaktu s přírodou (což bývá spojováno s konzervatismem), ale na druhou mám velice otevřenou mysl (což bývá spojování s progresivismem), což podle mě může vypadat jako rozpor, ale vidím v tom komplementaritu. Od dětství jsem se střetával s různými formy jak technooptimismu tak přírodní přirozenosti, což člověka vede snažit se v tom hledat nějakou rovnováhu, něco mimo extrémní varianty těch dvou polarit v neslučitelném smyslu, ale ne pasivní nezájem. 

Nechci být ani tím, kdo přehnaně brání vědeckému pokroku (trochu brání každý kdo souhlasí, že pokusy na lidech mají mít limity - to je podle mě rozumné), ani nechci být tím, kdo se může stávat jednou z jeho nejhorších obětí (alespoň trochu je obětí třeba každý uživatel internetu a pro většinu únosným způsobem), ale chci být tím, kdo nad procesy přemýšlí v relativním bezpečí relativní soběstačnosti trochu stranou od civilizace a hledá co nejschůdnější teoretickou cestu k ideálům, ale ne být tím, kdo lidi vědomě manipuluje, aby se účastnili experimentů s předem nejasnými výsledky. A v běžném životě pochopitelně zkouším kombinovat technooptimistické i přirozené technopesimistické prvky (např. notebook s internetem vs pěstování vlastní zeleniny (zejména sytící) a to i s pomocí kapkové závlahy). 

A teď už se zase vracím k Mary Maggic. Čtenář psal, že kvíření těla na hormonální úrovni by mohlo být vědecky užitečné do budoucna, ale záleží, zda prý lidé budou zkoušet pokaždé něco nového, nebo jen dokola opakovat stejné chyby. To je sice z relativně širokého časového hlediska pravda, ale k užšímu časovému horizontu dodávám, že z hlediska vědecké metody je i opakování stejné chyby důležité, aby byl dostatek dat pro vzájemné srovnávání a to i v různých kontextech. Na druhou stranu je potřeba za těmi daty vidět i lidi s jejich problémy a varovat je před různým kvířením těla tím víc, čím větší v tom budou odborníci, jako např. endokrinologové, vidět riziko. 

Čtenář se domníval, že kvíření těla nemá žádný ušlechtilý záměr, ale to je myslím paradoxní výrok, jelikož to kvíření těla prostřednictvím hormonů podle mě může nějak spadat pod postgenderismus, který spadá pod transhumanismus, jenž chce z různých stránek zlepšovat možnosti lidského těla. Ale chápu, že pod transhumanismem si lidé dosud obvykle nepředstavují kvíření těla a mnohem častěji v něm vidí třeba snahy o prodlužování délky života, eliminaci genetických onemocnění či zlepšování kognitivních schopností. To jsou ušlechtilé záměry, nicméně na druhou stranu pokud bychom se podívaly na metody jejich dosahování, mohli bychom narazit na vícero jevů, které už tak ušlechtilé nejsou a bývají vsazovány do kontextu fráze „účel světí prostředky“. Podobné to může být u metod kvíření těla. 

I tak mám pocit, že to performativně prezentované užívání hormonů může mít i ušlechtilé záměry. Je však otázkou, nakolik mohou být takovým způsobem reálné a nakolik je to jen umělecká performance. Konkrétněji když se třeba někdo s jedním z binárních genderů (tzn. cisgender osoba) rozhodne, že by bylo lepší mít nějaký nonbinární gender třeba v zájmu rovnostářství, tak lze spekulovat, že změna jeho hormonálních hladin může více či méně ovlivňovat podobu jeho genderu, aby získal „transgender zkušenost s jiným genderem“ (což by podle mě vyžadovalo dlouhodobější užívání, odborný dohled a možná i inhibitory některých tělesně přirozených hormonů) a mohl se pak adekvátněji účastnit diskusí v rámci postgenderismu, zda je taková cesta podle jeho zkušeností reálná, nebo nemá smysl uvažovat o tom, že by jednou mohli existovat tak geneticky upravení lidé, že by jejich hormonální hladiny vyvolávaly něco jako „skutečnější nebinární gender“. Jinak dlouhodobější užívání hormonů v přehnaném dávkování bez odborného dohledu může mít za následek různé zdravotní problémy. 

V návaznosti na mé tvrzení, že by změna hormonálních hladin mohla ovlivnit gender, se čtenář mylně domníval, že si pletu gender a pohlaví. Ale zásadní rozdíl mezi psychickým genderem a biologickým pohlavím neznamená nutně, že by to ani malou měrou v rámci jednoho těla nebyly spojené nádoby. Je totiž zásadní rozdíl mezi vztahy a zaměňováním netotožných rovin něčeho (zde organizačně vyššího a nižšího v rámci lidského těla). 

Všechno souvisí se vším a krájení reprezentace reality na pojmy je z důvodu snazšího dorozumění, ne proto, že by realita našeho makrosvěta byla složená z úplných izolovaností (ale i na úrovni mikrosvěta částice v superpozici nejspíš musí být skrze nějaký meta-systém (dnes se ho pokoušíme uchopit např. skrze pojem „spinová pěna“) alespoň potencionálně spojena s dalšími, jinak by ta částice už nikdy nemohla s ničím interagovat a z našeho hlediska by to bylo, jakoby vůbec neexistovala (podobně jako v případě platnosti mnohosvětové interpretace kvantové mechaniky pro nás neexistují vesmíry, kde jsme se rozhodli jinak, než pozorujeme a pamatujeme)). 

Když si nějaký jev/ systém rozdělíme přes pojmové reprezentace, tak si ho pak nesmíme zapomínat v hlavě zpětně propojovat skrze různé vztahy se vším možným, od čeho to bylo pojmově odříznuto. Ale pochopitelně, že když je potřeba propojovat část humanitních věd s částí přírodních věd, tak to může být těžší než při propojování na úrovni třeba jen humanitních věd, o kterých navíc mnozí lidé přirozeně mívají větší ponětí než o přírodních vědách (a na základě toho nejspíš vzniká víc přírodní než humanitní pseudovědy). Málo kdo dnes studuje podobnou hloubkou jak humanitní, tak přírodní vědní obory, což vede k prohlubování sporů přírodních a humanitních věd, ke štěpení poznatků a snížené schopnosti hledat mezioborovou komplementaritu. 

A právě hormony jsou důležitým prostředkem komunikace těch dvou lidských rovin (psychický gender a biologické pohlaví). Když někdo bude měnit „hardware“ lidského těla (wetware v širším smyslu než jen CNS, zde zejména s ohledem na hormony), tak to může ovlivnit tu část „softwaru“ (mindwaru), které říkáme „gender“ (myslím, že by se místo pouhého „gender“ mělo říkat/ psát raději „psychický gender“, „sociální gender“ a „psychický a sociální gender“, protože to jsou také celkem zásadní rozdíly, jinak je potřeba určitá míra antiskepse vůči samotnému pojmu „gender“, pokud chceme rozumět). 

Nebo když někdo požije nějakou psychotropní látku, tak ta také může ovlivnit to, jak chápe sám sebe či ostatní a část takové modifikované představy mu může zůstat i ve chvíli, kdy už je ta látka z jeho těla pryč. Neuroplasticita koresponduje s psychickou úrovní (jejíž je gender součástí) a jejími změnami, ale je těžké objektivněji poznávat jak. Takže podle mě je otázkou spíše to, jaké a jak moc „hluboké“ zásahy do lidského těla by vedly k jednoznačné změně genderu. Popř. kolik a jak moc z těch zásahů/ vlivů se dělo (např. skrze stravu) už před tím, než to bylo odhaleno. 

Čtenář uvedl, že Mary Maggic tvrdí věci ve smyslu zhruba např.: „Kapitalistická průmyslová produkce zamořuje životní prostředí estrogenem, který poškozuje mužskou plodnost, takže když se jím lidé mužského pohlaví budou krmit záměrně, může se u nich vyvinout odolnost, která jim pak dá evoluční výhodu.“ Na tom je podle mě vidět, že Mary Maggic má pseudovědecké názory, jelikož takovou evoluci myslím z časového hlediska není za aktuálních podmínek možné vědecky testovat a pochybuji, že by ten názor vyplýval z nějaké vědecké studie. Sice se třeba nedávno psalo, že slonům vlivem „evoluce“ mizí kly, protože jsou pak méně atraktivní pro pytláky, ale to je pravděpodobně spíše pouhá změna zastoupení alel (variant genů) v populaci, kdežto získání rezistence vůči vysokým hladinám estrogenu u mužů by možná vyžadovalo i vznik nového genu (popř. více), což by přirozenou cestou trvalo mnohem déle a těžko říct jak dlouho. 

Kdyby to „kvíření těla“ mělo mít takový smysl, tak by bylo celkem absurdní. I kdyby se na planetě našli muži, kteří by měli už v návaznosti na dávnou evoluci rezistenci vůči vysoké koncentraci estrogenu (protože ho třeba produkovala rostlina, která byla potravou mnoha a mnoha generací (estrogen je relativně jednoduchá molekula)), tak by nejspíš byli menšinou. A představovat si, že by se ta menšina rozmnožila by nejspíš znamenalo negativní eugeniku, resp. očekávat že vysoké hladiny estrogenu některým mužům zkrátí život. 

Čtenář předpokládá, že hormonální kvíření těla má nějaký (post)náboženský či spirituální rozměr, ale není si jistý jaký. Podle toho mála, co zatím vím, tak mám pocit, že Mary Maggic chce hlavně vyprovokovávat invenční diskusi kolem hormonů, aby o nich lidé zkoušeli přemýšlet i jinak než dosud obvykle. Ale nelíbí se mi, že při vystupování asi moc nerozlišuje fakta a spekulace, přesněji vydává spekulace za fakta a tím se vzdaluje dadavědě, která nechce být brána zcela vážně, i když filosofie dadavědy chce být brána vážněji než dadavěda. Mary si z toho dělá vizionářskou hru, která může spoustu lidí mást. V popisu té akce se sice píše, že je nebinární, ale co jsem pak nahlédl na její stránku, tak jsem měl pocit, že u ní to přerůstá spíše v nadřazování jakéhosi umělecko-bizarního feminismus. 

Čtenář reagoval, že samotná nebinarita o člověku říká ještě méně než pojem muž či žena, takže prý nelze říct, že by nebinarita v něco přerůstala a je prý přesnější říct, že Mary Maggic je nebinární osoba provozující nějaký umělecko-bizarní feminismus. Chtěl jsem však říct, že ten „umělecko-bizarní feminismus“ se mi jeví jako pro Mary mnohem důležitější než nebinární gender, který se mi u ní/něj zdá spíše jako pouhý opustitelný prostředek usnadňující šíření mnohem radikálnějších představ. 

Mám pocit, že kdyby stál(a) před pultem s dvěma tlačítky, ze kterých první by všechny lidi přetransformovalo na nebinární gender (s různým biologickým pohlavím) a druhé všechny předělalo na „transhumanistické ženy“ (s různými gendery vč. „ženského binárního“), tak by bez většího váhání s radostí zmáčkl(a) to druhé. A nejde jen o to, že si na pozadí své hlavní stránky zvolil(a) „dav stejnobarevných unifikovaných vagín“, ale spíše třeba o to, jak prosazuje materiální šíření biologicky výhradně ženských hormonů, především estrogenu. 

Navíc ze způsobů, jakým zmiňuje genderová témata, tak mám pocit, že pro ní/něj to znamená spíše něco jako předělat muže na ženy, což je za hranicí genderu na psychické a sociální úrovni. Myslím, že chce, aby každý budoucí člověk třeba mohl porodit dítě, pokud se pro to rozhodne (spermie se už dnes dají uměle vytvořit z buněk ženského těla). Myslím, že chce, aby si lidé byli rovni jako ženy - vytvořit biologickou nebinaritu postupným zrušením mužského pohlaví přes nějaké intersexuální formy. Ale těžko říct, nakolik mohou být pochopeni progresivní lidé, kteří se snaží různě bořit původní významy slov, které používají. 

Později jsem zjistil, že Mary Maggic se hlásí ke xenofeminismu. Takto jsem se o něm dozvěděl, je to celkem dost zvláštní hnutí oproti představám založeným na přirozenosti a o xenofeminismu bude jeden z dalších článků. 

sobota 29. ledna 2022

Máme svobodnou vůli? - Libetův experiment napoví

Tématu svobodné vůle jsem se okrajově věnoval třeba už v knize Wesmírný omyl (2011), přidal řadu postřehů v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie (2015) a roku 2017 publikoval článek „Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?“. Ale až letos jsem se konečně odhodlal vytvořit na toto téma první video a s výsledkem jsem celkem spokojený, i když jsem do něj (alespoň zatím) nezapojil výtah z obsáhlého rozepsaného článku z roku 2018, kde ukazuji spoustu dalších interpretací Libetova experimentu, které prvnímu pohledu unikají.  

Zde pod videem je k přečtení jeho přepis následovaný pár bonusovými dodatky. 

Text videa: 

Když jsme mladí, neznalí moderní vědy a nikdo nás nenutí, tak míváme pocit, že naše rozhodnutí kdy a co udělat jsou svobodná, tedy podle svobodné vůle. Co to ta svobodná vůle ale znamená? A pokud si nějak odpovíme, bude se svobodná vůle pořád ještě zdát jako pravdivá? A proč by mělo být důležité přemýšlet o názoru na svobodnou vůli? Zde odpovím hned: protože v rámci toho názoru se pak odehrává naše přemýšlení o životě a lidé s různými názory na svobodnou vůli pak dospívají k velmi odlišným závěrům ve spoustě jiných oblastí života, přičemž lze spekulovat, že některá rozhodnutí jsou pro život lepší a jiná horší. 

Co to ta svobodná vůle tedy je? Podle mě si lze představit čtyři základní varianty, jak k té otázce přistoupit, lze je dále dělit a je otázkou každého z nás, ke které z nich se přiklonit. Vymezují se především vůči determinismu, což je filosofický názor, že události jsou zcela předurčeny dřívějšími příčinami. 

Pokud si varianty přístupu ke svobodné vůli seřadíme od úplné nesvobody po absolutní svobodu, tak první je tvrdý determinismus, podle kterého jsou všechny události zcela předurčeny a jakákoliv svobodná vůle je iluze. Taková představa se líbí vědě, protože nejméně omezuje možnosti poznání reality. 

Druhou variantou je kompatibilismus, podle kterého sice zcela platí determinismus, ale zároveň je možná i svobodná vůle zhruba ve smyslu, že člověk je svobodný, když je schopen reflektovat deterministické příčiny svého chování. Nejedná se tedy o metafyzickou svobodnou vůli na úrovni fyzikálních zákonů. Kompatibilismus vznikl jako sociální konstrukt sloužící mj. k odlišení duševně zdravých kriminálníků od duševně nemocných kriminálníků, kteří si podle běžných představ o etice zaslouží mírnější zacházení než ti první, jelikož mají problém správně kontrolovat své chování. 

Třetí varianta nemá přesné pojmenování, ale nazveme ji třeba metafyzický kompatibilismus nebo metafyzický komplementarismus. Podle něj částečně platí jak determinismus, tak metafyzická svobodná vůle, přičemž to, zda se nějaká částice zachová deterministicky, nebo nepředvídatelně, by pravděpodobně záviselo na jejím momentálním stavu vůči momentálnímu stavu okolí. A ve složitějších fyzikálních systémech se to může různě míchat. Třeba kámen je běžně ve stavu, který pokračuje deterministickým způsobem, zatímco lidské vědomí může být i ve stavu, který bude pokračovat svobodně, pokud to nějaký deterministický podsystém nepotlačí. 

A poslední varianta je libertarianismus v metafyzickém smyslu, podle kterého je determinismus iluze a vše se ve skutečnosti děje svobodně. Taková představa může člověku dávat smysl například, pokud věří, že vše se děje pouze uvnitř nějaké svobodné mysli. A v neposlední řadě pokud věří, že přítomnost pár metafyzicky svobodných jevů znejisťuje stav zbytku vesmíru. 

Zvolit si mezi těmito čtyřmi variantami není snadné, jelikož jsou těžko ověřitelné a vždy lze spekulovat, že člověk nebo uměligence podléhá nějaké iluzi. Z tohoto důvodu doporučuji být tolerantní k odlišným názorům, hledat trhliny svého názoru a přemýšlet, jak by na první pohled nesmyslné názory ostatních mohly dávat smysl, načež se mohou v upravené podobě stát našimi názory, abychom je kritizovali a pořád dokola, dokud nám hledání pravdy bude dávat smysl. 

A kde s přemýšlením začít? V otázce názoru na svobodnou vůli považuji za důležité, jak si vysvětlujeme výsledky různých variant tzv. Libetova experimentu. Ve zkratce jde o to, že člověku jsou na hlavu upevněny EEG elektrody, načež má v libovolný okamžik vykonat třeba nějaký pohyb prstu. Podle grafu z EEG se v relativně spoustě případů daří až o pár set milisekund předpovědět, kdy dojde k pohybu, případně kterou rukou podle varianty experimentu. To na první pohled vypadá, že jakákoliv verze metafyzické svobodné vůle je jednoznačně vyvrácena a tak je to i ve většině případů interpretováno. 

Kdo však umí být důsledně skeptický vůči vědecké metodě, ten zjistí, že to až zas tak jednoznačné není. Napadlo mě víc znejisťujících faktorů, ale nejraději mám postřeh, že tvrdě deterministické interpretace Libetova experimentu bývají založené na nevyjádřeném předpokladu, že hypotetická svobodná vůle nemůže být regulována nějakým deterministickým systémem, třeba jakousi naší deterministickou inteligencí či deterministickou částí inteligence. Zastánci tvrdého determinismu tedy obvykle nepřemýšlí o variantě, že projevy hypotetické svobodné vůle by nejprve vstoupily do deterministického systému, který by na základě toho vypočítal finální rozhodnutí, aby bylo rozumnější než nespoutaná svoboda. Pak by šlo předpovědět chování, i kdyby vycházelo z metafyzické svobodné vůle, protože deterministický systém by opozdil důsledek svobodovůle. 

Vyloučení takové možnosti však nepovažuji za opodstatněný předpoklad a navíc paradoxně zavání možností, že by něco mohlo unikat vlivu tvrdého determinismu. Proč bychom tedy měli a priori vyloučit metafyzický kompatibilismus? Jakákoliv případná relevantní odpověď na tuto otázku by se pravděpodobně dala upravit tak, abychom na stejném principu a priori vyloučili jakoukoliv verzi metafyzické svobodné vůle, takže bychom ztratili důvod provádět experiment. Věda se však má snažit dělat experimenty, než dospěje k jednoznačným závěrům. 

Pokud by ten rozpor v přímočaré interpretaci Libetova experimentu ještě nebyl jasný, vyjádřím ho pomocí metaforického přirovnání: Tvrdit, že úspěšné předpovědi chování zcela vyvrací metafyzickou svobodnou vůli, je jako tvrdit, že kdyby někdo spočítal výsledky politických voleb rychleji než sčítací komise, tak by tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl. Kdyby někdo měl přístup ke všem hlasům a použil k sečtení nějakou umělou inteligenci, tak by to sice mohl stihnout rychleji, ale současně může platit, že nějaký z voličů si za plentou hodil kostkou. Museli bychom se celou dobu dívat za plentu, abychom to mohli vyvrátit alespoň pro čas strávený ve volební místnosti. 

Takže Libetův experiment podle mě může vyvracet pouze tu absolutní metafyzickou svobodnou vůli, která není regulovaná determinismem. Lze však spekulovat i o dalších znejisťujících faktorech ve prospěch metafyzických libertariánů a na základě toho všeho lze zkoušet vymýšlet nové sofistikovanější experimenty, časem možná i s účastí umělého vědomí, které by pomohlo rozlousknout spoustu záhad, pokud by šlo o skutečné umělé vědomí a ne domněle umělé vědomí. Možná by se pak tvrdí deterministé celkem divili. 

Na závěr mi zbývá otázka, proč je Libetův experiment obvykle interpretován jako jednoznačný důkaz tvrdého determinismu? I zde je možností víc. Například člověk bytostně touží něčemu věřit, nejlépe pravdě, a pokud chvíli nechá skepticismus stranou, tak i tomu nejinteligentnějšímu člověku se může stát, že třeba na nějaký čas uvěří něčemu, co nebylo tak jednoznačné, i když třeba s nižší pravděpodobností, než jiní lidé. Pokud to není omyl, je to pravděpodobně nějaký záměr. Člověk si může být vědomý nedostatků Libetova experimentu, ale zatají je. 

Důvod zatajení může být třeba pragmatický, že věda ze své podstaty potřebuje lidi, kteří věří, nebo se alespoň chovají, jakoby věřili v tvrdý determinismus, jinak by jim přemýšlení o hypotetické svobodné vůli ve většině případů zbytečně komplikovalo práci. Osobně však preferuji, aby se vědci při práci jen chovali, jakoby v determinismus věřili. Ne, že někdo si tak vyrábí potencionální pomýlené ověřovatele svých vědeckých teorií. Dalším důvodem může být prostá snaha získávání pozornosti pomocí šokujících informací, mezi které vyvrácení svobodné vůle patří, protože to odporuje běžnému subjektivnímu pocitu. 

A v neposlední řadě si můžeme uvědomit, že žijeme v tzv. hegemonii, což je společenský systém, který své členy od mala přesvědčuje, že je důležité, aby někdo vládl ostatním, u nás nejlépe někdo demokraticky zvolený. Nechci teď moc spekulovat, zda je to zdravá rovnováha, nebo ne. Každopádně hegemonie vyžaduje, aby člověk v určitých situacích poslouchal ostatní a nejlépe bez nátlaku. A pokud člověka naučíme věřit v determinismus, tedy že není svobodný, tak se mnohem snáze bude chovat nesvobodně a naplňovat očekávání těch, kteří zrovna vládnou, než člověk, který bude věřit, že má metafyzickou svobodnou vůli. U něj je naopak větší riziko, že přehnaně uvěří anarchismu, tedy názoru, že lidé nepotřebují nadvládu a zvládnou se samoorganizovat bez větších problémů. Obávám se však, že na to dosud nejsme dostatečně vyspělí a měli bychom dál hledat harmonickou rovnováhu anarchie a autoritářství, tedy svobod a jistot. Ale té občanské svobody by v praxi mohlo být o něco víc než dnes a lidé by měli víc přemýšlet, aby tu zodpovědnost unesli. 

A když se ještě vrátím ke svobodné vůli, tak podobně se lze ptát, proč se moc nemluví o tom, že Libet na druhou stranu dospěl i k závěru, že může existovat jakási negativní svobodná vůle, tedy schopnost nepředvídatelně rychle zastavit vznikající rozhodnutí. Pokud by něco takového opravdu existovalo, tak přeborníky v tom by mohli být buddhističtí mniši, kteří dokážou třeba několik hodin sedět a meditováním vědomě potlačovat jakékoliv rozhodnutí, takže pak v běžném životě mají relativně vysoké sebeovládání vůči zlozvykům a podobně. 


Dodatky: 

Analytická filosofie přenechala otázku svobodné vůle vědě a pravděpodobně nezvládla kontrolovat následné interpretace experimentů, čehož jsou důsledkem obvyklé výklady Libetova experimentu založené na přehnaně optimistické dokazatelnosti tvrdého determinismu. 

Je zvykem rozlišovat vědomí ve smyslu uvědomování a svobodnou vůli, ale podle mě to (v případě platnosti svobodné vůle) mohou být dvě strany jedné mince, resp. vstup a výstup v podstatě jednoho jevu (záleží na pojmovém krájení Celku reality). A pokud by v metafyzickém kompatibilismu byla svobodná vůle založená na iracionální náhodě, tak zpětnovazebnou smyčkou přes vědomí by navzdory tomu mohla nabývat rozumnějších forem a v celku společně s jakýmsi deterministickým podsystémem rozhodování by tedy šlo o jakousi metafyzicky komplementární (ne)svobodnou vůli. 

To, co zde označuji jako deterministický podsystém či deterministický systém, však nemusí nutně znamenat čistou inteligenci jako pojem inteligence nemusí nutně znamenat určitější škálu ve škále IQ od 100 a víc, resp. i deterministický (pod)systém, podobně jako hypotetická svobodná vůle, kterou by měl regulovat, může vést k různým chybám z hlediska logiky či konsenzu nadprůměrně až vysoce nadprůměrně inteligentních jedinců. Podobně z hlediska tvrdého determinismu je i chování mentálně narušených jedinců, přes veškerou svoji možnou absurdnost, deterministické. 

Problikávání videa od času 3:09 není záměrem, ale chybou rendrování, která pro někoho může být zajímavá vzhledem k probíranému tématu. Osobně k takové apofenii netíhnu, ale není mi jasné, jak program mohl asi dvakrát dočasně zaměnit pod-video animaci létajícího oka za obrázek variant přístupů ke svobodné vůli, a pokud někdo rozumíte těmto programům, budu rád za objasnění.