Od pesimismu ke zdravému optimismu

Začal jsem psát článek Asociomet 6 a to vysvětlením, proč jsem některé měsíce nepublikoval žádný článek (další souvislosti viz. též nedorozumění na jisté sociální síti). A když jsem napsal řadu odstavců o jistém nejmenovaném a specifickém člověku, tak jsem si řekl, že by z toho mohl být samostatný článek. 

Nemám však v plánu ukazovat na konkrétního jedince, protože mnohem spíše chci ukazovat struktury situací, které s ním zažívám a které může zažívat kdokoliv, kdo by žil v blízkosti podobných typů lidí. No a na základě toho se pokusím formulovat nástin řešení, jak s takovými lidmi vycházet po dobrém bez zbytečného nedorozumění, což ve výsledku může prospět všem.

Začnu ale nástinem toho člověka a okolností, za jakých se dostal do našeho domu. Přijali jsme ho jako dobrovolníka s vícenásobných vysokoškolským vzděláním v oblasti matematiky a až pak jsem zjistil, že je to bezdomovec a psychicky nemocný člověk, takže poslat ho pryč by mohlo být velké morální dilema. Obyčejnou návštěvu může člověk poslat domů, když ho začne vyčerpávat, ale co s inteligentním bezdomovcem, když venku mrzne a ten člověk je spíše ochotný podílet se na chodu usedlosti? Kdo nemá zkušenost s hoštěním dobrovolníků, tak by mohl mít pocit, že musí být úžasné mít někoho, kdo mu občas pomáhá. Jenže často to bývají lidé, kterým chybí některé předpoklady k tomu, co by bylo potřeba dělat, zatímco někteří chtějí zdarma zároveň internet, vodu, jídlo, topení, dopravu, hygienické potřeby, oblečení atd., někteří naštěstí jen něco z toho, ale v případě toho specifického člověka jde o všechny zmíněné potřeby. 

Člověk, kterého aktuálně hostíme, vykazuje mj. nerovnoměrné rozložení inteligence, kdy na jednu stranu sice je schopen napsat funkční (relativně jednoduchý) počítačový program na zpracování big dat ze svého oboru (to prý ale v jeho oboru už nikdo nepoptává, protože se to děje automaticky lépe než on dovede a k údržbě stačí méně lidí), avšak na druhou stranu jeho praktické inteligenci dokáže konkurovat většina dětí ze základní školy (což má vrozené). Například mu řeknete, že teď společně zameteme podlahu v dílně a on to začne dělat jen pár centimetrů od místa, kde to děláte vy, takže byste se mu museli neustále uhýbat, aby do vás nevrážel. Takže to buď snesete, nebo mu při jakékoliv činnosti neustále musíte vysvětlovat ty nejelementárnější dovednosti jako dítěti, jenže to se pak časem naštve, že on je přeci ten inteligentní vysokoškolák, který všemu rozumí, žádný hlupák. Tak ho necháte něco dělat samostatně, načež se vrátí s rozbitým nářadím a přesvědčením, že to nářadí pro něj nebylo dost dobré, takže za jeho poškození prý nemá zodpovědnost. No tak zkusíte zase něco spolu, například přenášet dlouhé těžké věci z bodu A do bodu B. Vy tu věc chytíte na jedné straně, on ji ale chytí uprostřed, tak vy mu řeknete ať ji chytí na druhé straně. A když se to opakuje třeba po desáte, tak je to docela otrava. Nemluvě o tom, že tempo jeho práce je pomalé a má tendenci panikařit kvůli tomu, co se běžným lidem zdá jako malichernosti (např. zvuk nastartování motoru). Přesto ale patří k těm schopnějším dobrovolníkům, protože k jeho neomalenosti je potřeba přičítat ochotu něco společně dělat i pár hodin, zatímco jiní protestují už po první hodině, že jsou unavení a chtějí dělat něco zajímavějšího, oddychového, kreativního, nenáročného... tedy méně potřebného pro fungování hospodářství, které svým obyvatelům zajišťuje většinu potřeb. Tito lidé si brzy uvědomí, že soběstatkářství není tak jednoduché, jak si ho naivně představovali a raději odjedou stát se zaměstnancem, ale už ne s odporem. Takže vlastně přispíváme k nápravě a návratu idealistů na pracovní trh, ze kterého se pokoušeli utéct, když uvěřili např. přeludu, že by bylo možné např. plně bezúdržbové pěstování, které by člověku poskytlo zeleninu na celý život. 

Ale zpět k tomu matematikovi bez jiného domova, než je ten náš. Život je s ním složitější i tehdy, když má volno. Třeba venku už je tma, mrzne, vy jdete kolem dveří bytu, který jste mu ochotně zapůjčili, ale ty dveře jsou zcela dokořán. Tak se ho zeptáte proč jsou otevřené, načež on tvrdí, že tím optimalizuje vzdušnou vlhkost po tom, co se hodinu sprchoval (samozřejmě čistě z vašich zdrojů). Tak mu zkusíte mírumilovně vysvětlit, aby větral jen chvilku. Jenže pak zjistíte, že tak každý den větrá dál minimálně čtvrt hodiny, tak se ho snažíte krotit, zatímco on naopak požaduje, abyste víc topili, aby mu nebyla zima, když má otevřené dveře. A to vše poté, co jste mu ještě před tím svěřili přikládání do kotle a zjistili, že ho pravidelně přenastavoval, aby u sebe v pokoji měl trvale 26°C. Zjevně si neuvědomoval, kolik by toho člověk musel udělat, aby měl ze svého bez nakupování tolik tepla každý den, takže jsme se mu to snažili vysvětlit tím, že jsme ho nechali, aby nám pomáhal při sbírání dřeva na sušení, ze kterého by se topilo další rok. Jenže on místo toho nabyl dojmu, že když se podílel na sběru dřeva, tak má právo přetopovat. Faktem ale je, že spálil téměř roční zásobu dřeva během měsíce, zatímco s naší pomocí nasbíral dřevo jen na jeden týden. Podobně to dopadalo, když jsme ho nechali krmit kozy - opakovaně jim cpal plné žlaby sena, takže přirozeně vybíravé kozy většinu z toho sešlapaly pod sebe místo slámy. A když jsme chtěli, aby krmil po troškách a častěji, tak to považoval za týrání zvířat. Nemluvě podrobněji o tom, že dokázal jeden balík slámy postupně nacpat pod jednu kozu za jediný týden, takže tímto tempem by se koza na konci zimy krčila pod stropem místnosti vycpané slámou s minimálním podílem hnoje, což není nadsázka. Takže mu teď raději přidělujeme spíše jen ty úkoly, které může pokazit bez větších škod. Třeba ho necháme vyloupat vlašské ořechy, on smíchá plesnivé a zdravé a my je pak přebereme, aniž bychom mu to vyčítali. 

K tomu plýtvání krmivem koz, ale na druhou stranu musím dodat, že v některých věcech je až přehnaně skromný. Například jsme se ho několik měsíců ptali, zda nepotřebuje vyprat oblečení a on tvrdil, že ne (ale už jsme mu ho vyprali několikrát). Nebo jsme si všimli, že navzdory dostatku potravin ujídal granule pro zvířata, tedy něco, co by většina lidí považovala za odporné jíst. Neuměl to pořádně vysvětlit, ale domnívám se, že považuje za nespravedlivé, aby zvířata jedla něco jiného než lidé, takže zkoušel jíst to co zvířata, která tak moc miluje. Jako bezdomovec běžně jedl jídlo z popelnic nebo zbytky z odložených táců ve stojanech a dosud má o takové jídlo zájem. Připomíná mi, jak jsem jednou šel po ušlapané hliněné cestě na jednou open air festivalu, přede mnou na zemi ležel kus nějakého stánkového jídla a naproti mě přišla žena, která to s jásotem zdvihla a začala jíst. Jinak náklonnost dobrovolníka ke zvířatům se projevuje i tím, že jim opakovaně dává jídlo do talířů a hrnců z kuchyně, což se mu snažíme vysvětlovat, že je to nehygienické. 

Jeden z rozporů v našem dobrovolníkovi tedy spočívá v tom, že něčím chce plýtvat, zatímco v něčem jiném bývá nadmíru šetrný. Dokud se to týká jen jeho, tak to nemusí být problém ale výstřední svoboda, jenže on své nízké nároky občas vnucuje ostatním. Když se například dozvěděl, že jsem si koupil dvě noci jednoho z nejlevnějších jednolůžkových ubytování v Praze, abych mohl na vícedenní akci, tak mnou pohrdal, že jsem si já introvert prý měl zajistit ubytování přes Couchsurfing a tedy třeba spát u někoho doma ve svém spacáku výměnou za to, že ti lidé si se mnou budou chtít povídat, abych jim zpestřoval život, přičemž to oproti běžnému ubytování má různá rizika navíc. Nebo svou sestru s čirou nenávistí kritizoval za to, že si prý kupuje nové oblečení místo toho, aby si ho koupila v second handu. Jenže tak by mohl kritizovat většinu lidí (ale s jeho sestrou je to složitější). 

Není tedy překvapením, že si stěžuje na každého člověka, o kterém nám vypráví. A to si s námi chce povídat každý den, aby se necítil osaměle a nepřemýšlel prý o sebevraždě, k čemuž nutno dodat, že díky naší péči už se vzpamatoval dost, aby konečně začal chodit k psychologovi. Jenže tam jsou dlouhé čekací lhůty, takže se tam dostává jen jednou za několik měsíců, zatímco většinu času jeho psychické zdraví leží na nás, kteří jsme psychologii nestudovali, ale musíme s ním žít, pokud toho vícenásobného vysokoškolského absolventa nechceme vykopnout zpátky na ulici. 

Rozhodně ale není prvním bezdomovcem, kterému jsme poskytli azyl a pokusili se ho napravit. Ale už dávno nepřijímáme každého, protože na některé lidi prostě nestačíme (a teď vlastně zároveň testujeme hranice (ne)možného). Jednou se k nám jako dobrovolník dostal urostlý bezdomovec, od kterého by se dalo očekávat, že zvládne spoustu manuální práce, jenže když jsme s ním zkusili něco dělat, tak pracoval sotva deset minut a pak už jen koukal jak to děláme sami. Ale bydlet u nás a jíst naše jídlo chtěl dál, což nebylo udržitelné, byl by to parazitismus, takže jsme se mu snažili vysvětlit, že si to musí zasloužit, nebo jít zkusit štěstí jinam. Jenže on nám začal hrozit pěstmi a squatovat náš vlastní dům, takže jsme na něj nakonec museli zavolat policii, která ho odvezla. Díky za to, že policie existuje, když ji člověk skutečně potřebuje. 

To byl ale úplně jiný bezdomovec, zatímco teď hostíme člověka, který umí dát najevo vysokoškolské matematické vzdělání, kdy třeba během okamžiku dokáže z paměti definovat jeden metr pomocí rychlosti světla a konstanty na několik desetinných míst. To naznačuje, že logické uvažování má v pořádku a chybou jsou spíše hlediska a způsoby, jakými jimi interpretuje realitu ve vztahu ke svým emocím. 

Svůj život vypráví z pozice jednoznačné oběti, které ublížil každý, koho potkal včetně asi všech příbuzných, a kdykoliv nastane situace, na které by mu mohlo něco vadit, tak ji nazírá z toho nejpesimističtějšího hledisky, někdo dokonce vyštěkne jako dítě, uraženě odejde a nervně pochoduje v zapůjčeném bytě sem a tam. Nebo probíhá konverzace u oběda, on odejde v klidu a pak se vrátí celý rozhozený, co všechno je podle něj špatně a někdy jen prostě připomene půl roku zastaralou neshodu, která přestala být aktuální a běžný člověk by ji "hodil za hlavu".

To mě sice psychicky hodně vyčerpává, ale zároveň jsem schopen držet své emoce na uzdě (díky němu se v tom navíc zlepšuji), jdu za ním (pokud nepřišel on za mnou), slušně zaklepu a zeptám se ho poklidně třeba, co se stalo, abych to pochopil z jeho pohledu (přičemž obvykle si potřebuji vyslechnout pohled i toho, na koho vyštěknul, protože to nebývám já). Tiše a pozorně si ho vyslechnu, načež často zjistím například, že očekával něco, co v daném kontextu nebylo možné splnit (nebo se bojí ztráty něčeho, co ještě nemá), ale on si to neuvědomoval, protože má velmi omezenou empatii a často si tedy nedokáže uvědomit, jaká omezení mají ostatní lidé v jakých situacích. Ten dobrovolník přiznal, že se nikdy o nikoho nestaral, takže mu chybí zkušenosti mít za někoho zodpovědnost a chápat např. jaké to je pro ostatní lidi omezit své potřeby, aby se o něj starali. Logickou argumentací ho tedy často dovedu k závěru, že se naštval kvůli něčemu, co v daných okolnostech nemělo lepší alternativu, nebo to viděl moc pesimisticky, takže přestane cítit nenávist, nebo se alespoň umírní. Lidé nemusí být zlí, jen třeba pod tlakem nejsou schopni chovat se k němu tak dokonale, jak by chtěl. 

(Z pozice bezdomovce se to moralizuje snadno, když nemá zodpovědnost, která by mu dala zkušenosti otupující jeho přehnané požadavky. To však neznamená, že by si dokázal zcela pomoct sám - naopak opakovaně od ostatních očekává, že mu nějak pomohou.)

Problémem však je, že přehnanost své reakce pochopí jen v konkrétním příkladě, a když se děje něco obdobného, tak se kvůli tomu dokáže naštvat znova, aniž by adekvátně generalizoval to, co už pochopil. Takže ho znova uklidňuji logickými argumenty a krůček po krůčku zkouším nabourávat ty jeho mentální modely, na základě kterých věří, že všichni lidé jsou na něj zlí, zatímco on je ten jediný hodný, který nic špatného neudělal a bezdomovcem se cítí být kvůli ostatním, přestože to byl on, kdo utekl z domova, nebyl vyhnán (což však nepopírá, že se tam necítil dobře). Navíc se domnívám, že si neuvědomuje, jak pro jeho matku muselo být těžké starat se o něj s jeho psychickými nedostatky, přičemž přiznal, že jeho babička jeho matce nejspíš nebyla dobrou matkou a rodiče si nevybíráme. Vybrat si můžeme spíše to, zda budeme dál replikovat nějaké pokažené vzorce chování plynoucí z minulosti, nebo je zkusíme reflektovat a uplatňovat nějakou z metod na jejich pozměnění. 

Těžko mu však vyvrátit, že vůči němu jeho matka byla jen škodolibá, když ji neznám a nechce, abych ji poznal, protože se paranoidně bojí, že bychom jí mohli říct, kde žije. Už jsem však slyšel hlas člověka, o kterém tvrdil, že je to "dezolát" a "psychopat", který mu ukradl desítky tisíc korun a že chce, abychom ho k tomu dezolátovi dovezli a odvezli všechny věci toho dobrovolníka k nám. Dobrovolník byl přesvědčen, že mu je ten člověk nevydá, že mu je poškodí, a proto si telefonát s ním nahrával a načasoval na dobu, kdy ten člověk bude mimo své bydliště, nás chtěl jako svědky a chtěl, abychom mu ten telefonát pak dosvědčili u soudu a dlouze ten telefonát odkládal, protože se ho moc bál... No a realita pak byla taková, že ten člověk byl velice milý a starostlivý, že mu ten náš dobrovolník už dlouho netelefonoval, že se o něj bál a že si samozřejmě může pro všechny své věci přijet a žádná známka vzteku, zatímco ten náš dobrovolník se na něj dokázal dvakrát zlobit kvůli stejné věci nesouvislé s řešeným problémem a navzdory tomu, že jsme se ho předtím snažili důkladně vyškolit, aby se takovým uštěpačným poznámkám vyhnul. Člověk na druhé straně telefonu byl vstřícný, takže minimálně v tomto ohledu byl náš dobrovolník paranoidní k člověku, kterého i po tomto telefonátu označuje za dezoláta a psychopata (z důvodů, které budeme moci prověřit až po setkání). 

A na to vysvětlování reality jdu i z druhé strany, když například od nás ten dobrovolník výslovně vyžaduje respekt a připustí, že by měl být vzájemný, tak si pak všimnu těch situací, kdy on někoho nějak nerespektoval a ten člověk to třeba raději přehlíží, aby byl klid, takže dobrovolník si toho nevšimne. Ten klid neruším, ale když se ten dobrovolník třeba naštve, že se mu někdo jen trochu zasmál (a někdy je fakt těžké nepousmát se některým jeho velice bizarním projevům), tak mu například připomenu, že on se smál někomu za to, že má horší matematické vzdělání než on (což má většina těch, kteří nestudovali matematiku na vysoké škole v alespoň dvou oborech). Ale to je ještě pořád nic ve srovnání s tím, že jsem jednou šel po tmě venku, načež on se začal bát, že jsem zloděj (prostě uvěřil nejhorší interpretaci), vyšel ven a málem mě postříkal pepřovým sprejem, načež se začal smát, že nejsem zloděj a vůbec se nezajímal o mé pocity. No, lepší, že se začal smát, než aby mi nadával, že ho kupříkladu "záměrně straším" tím, že chodím po tmě ven u sebe doma, když je to potřeba. Každopádně jsem mu tím ukázal, že od ostatních lidí nemůže vyžadovat dokonalý respekt, když jim ho nedokáže opětovat. (Nemluvě o podrobnostech toho, jak škodolibě mluví o těch politicích, které nenávidí.)

Neukazuju mu to proto, že bych byl proti tomu dobrovolníkovi, ale abych mu "otevřel oči", resp. ukázal, že jeho představy o zlém světě jsou iluze, a když v ně přestane věřit a otevře se o něco lepšímu vnímání světa (k čemuž mu vysvětluji důvody, které sám alespoň dočasně uzná), tak tím pomůže sobě i ostatním. Několika dílčích úspěchů už jsme společně dosáhli a to mi dává naději, že by se to mohlo dál zlepšovat. A i kdyby to nakonec nějak krachlo (třeba se odstěhoval k jiným lidem a vyprávěl tam, jak jsme na něj byli "zlí" jako "všichni" (přičemž on se prý pohádal na všech místech, kde kdy žil)), tak už teď jsem díky němu získal řadu hodnotných zkušeností, jak například diplomaticky deeskalovat mezilidské spory, byť v počtu pár účastníků. 

Obecně je potřeba mj. důkladně vyslechnout všechny strany, i kdyby jejich pohledy byly sebepokřivenější, z toho si poskládat plnější obraz reality, následně zkusit nestranně vymyslet výchozí návrh takového řešení, které by bylo všestranně přijatelné, kdyby všechny strany dokázaly pochopit realitu v její komplementární plnosti, načež je potřeby hledat způsoby, jak situaci vysvětlit všem stranám tak, aby následně přijaly nějakou verzi navrhovaného řešení, které všichni mohou upravovat jen v těch mezích, aby se nerozpadlo. 

Konkrétně třeba dobrovolník chtěl, abychom mu kupovali spoustu krmení pro ptáčky, zatímco my se mu snažili šetrně vysvětlit naše zkušenosti z krmení ptáčků. Když si ptáček zvykne, že je někde jídlo v zimě, tak očekává, že tam bude i během vegetačního období a pak společně sežerou například celou úrodu ořechů nebo slunečnice. Jenže dobrovolník přesto opakovaně připomínal, že chce u nás krmit ptáčky a že mu to krmivo máme kupovat (nerespektoval naší úrodu, jen se zajímal o ty "chudáčky" ptáčky, kteří potřebují v zimě shánět potravu), což se může zdát jako bezvýchodná situace. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsme mu krmení pro ptáčky koupili pod podmínkou, že je bude krmit v přírodě půl kilometru od nás. A on s tím souhlasí, protože jeho cílem je krmit ptáčky a ne se na ně dívat. A takovou situaci lze využít i k výuce zdravého optimismu, který je potřeba, aby člověk dokázal vyrovnaně žít ve světě s těmi jeho nedostatky, které nelze odstranit bez vzniku dalších nedostatků.

Politické uspořádání buněk lidského těla - 1. část

Pravděpodobně v novele Z lidstva jsem se poprvé zamýšlel mj. nad tím, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Tehdy na střední škole jsem byl názoru, že oproti např. stromu je lidské tělo víceméně jakýmsi totalitním režimem, jelikož na rozdíl od rostlin je prorostlé centrálním nervovým systémem, který mnoha ostatním buňkám uděluje rozkazy. Z tohoto východiska jsem se za ty roku posunul ke komplementárnější představě, ale k té až později. 

Otázku, jak nazvat uspořádání buněk v lidském těle z hlediska politiky jsem vznesl také letos šestého července v živém rozhovoru s Antonínem Dolákem, Jamesem Heatherem a Simeonem Lichnovským v čase videa 1:05:47 a v 1:06:18 na to začínali reagovat, což mohu shrnout v následujícím odstavci. 

Dolák odpověděl, že podle něj je mezi buňkami v našem těle hierarchie a kooperace, takže jde o hierarchickou spolupráci. Pak ještě dodal, že tam je dělba práce. Simeon zavtipkoval, že komunisté by to nazvali demokratický centralismus. V návaznosti na to Dolák vtipkoval, že podle demokratického centralismu třeba jaterní buňky volí nervové buňky, aby rozhodovaly, protože ví, že ony „umí akorát tu žluč“ (velké zjednodušení, ale v humoru naživo snad omluvitelné, byď v inteligentním humoru). Podle Jamese si rakovina „myslí“, že je tím nejlepším v celém těle, na což Dolák reagoval, že rakovina jsou rebelové, které je v tomto případě asi opravdu potřeba potírat. 

V témže rozhovoru (o dvou částech (první (jen s jednou mou otázkou), druhá)) jsem se ptal mj. ještě na humor z hlediska evoluce (můj článek), hypotetický vliv buddhismu na evoluci (můj článek), (již zmiňované politické pojmenování uspořádání lidských buněk,) panpsychismus, vědomí jako synergii částic (můj souvislý článek) či vědu jakožto víru vylepšenou o evoluční mechanismus (můj souvislý článek). 

A později mi přišla další odpověď na politické uspořádání buněk lidského těla od jistého čtenáře knihy Wesmírný omyl. Dle jeho názoru je „režim v lidském těle v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“, což se pokusil doložit řadou příkladů, na kterých sice dle mého něco do určité míry je, avšak bývají až moc jednostranné, takže by si to zasloužilo komplementárnější přístup, abychom mohli vidět, že je to něčím více či méně vyvažováno. 

Než se však dostanu k jednotlivým argumentům, tak se pokusím doplnit a zpřesnit můj původní názor o vztahu mozku ke zbytku těla. 

Představa, že (nejen lidský) mozek/ vědomí je nějaký jednoznačně nadřazený vládce těla pravděpodobně vyplývá z relativně přímé zkušenosti vědomí. Z toho, že většinu masy svalů ve svém těle jsme schopni vědomě ovládat nebo minimálně ovlivňovat. A to i takovými způsoby, které podle většiny nás lidí z hlediska buněk nedávají moc smysl. 

Jaký má pro buňky našeho těla smysl třeba výtvarné umění? Žádná z nich o tom sice pravděpodobně není schopna přemýšlet sama (některé z nervových buněk pouze společně, ale už jako vědomí) a podle nás to pro ně na první pohled smysl nemá, ale při hlubším zamyšlení si můžeme uvědomit třeba, že umění mj. poutá a ovlivňuje pozornost dalších lidí (z hlediska mj. kulturního kapitálu však umění není zaměnitelné za reklamu), což může vést k prospěchu pro celé tělo včetně buněk. Třeba když umělec prodá obraz, tak si může koupit mj. jídlo. Nebo mu jeho obrazy mohou zvýšit šanci v pohlavním výběru a tím šanci, že buňky jeho těla budou mít genetické potomky i po jeho smrti. 

Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí/ mysl/ duše/ ... - co se vám zdá přesnější) děláme i proto, abychom uspokojili potřeby svých somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu. 

Zde mi bylo oponováno, že i vězni dostávají jídlo, což by prý analogicky znamenalo, že věznice jsou prostředkem zefektivnění blahobytu vězňů, což však obvykle moc neplatí. Je to zajímavý argument, ale zásadní rozdíl mezi vězením a lidským tělem spočívá mj. v tom, jak dobře by se „vězni“ měli na „svobodě“ oproti „vězení“. Běžný člověk je raději na svobodě (výjimkou jsou např. někteří japonští senioři, kteří se do vězení snaží dostat, aby o ně bylo pečováno), kdežto buňky lidského těla jsou tak „rozmazlené“, že i když je šetrně oddělíme od těla a pustíme na „svobodu“, tak se o sebe neumí postarat, protože jsou zvyklé na luxus, který mají v rámci těla. Podle mého jsou na tom dokonce lépe než běžní pracující lidé, ale o tom budu psát později. 

Celkem silným důkazem, že vědomí neslouží jen čistě samo sobě, ale (minimálně) i svému tělu, je například, že potřeba dýchat není naše rozhodnutí. Někdo může namítnout, že člověk umí zadržet dech, kdykoliv se mu zachce, ale to umí jen dočasně a nejspíš proto, že existují (nebo v relativně nedávné historii evoluce existovaly) případy, kdy je pro tělo jako celek vhodné, aby vědomí upravilo frekvenci dechu. Třeba když střídavě plaveme a potápíme se. 

Chceme-li získat jistotu, že potřeba dýchat není rozhodnutí vědomí, ale služba samotným tělesným buňkám, tak se potřebujeme podívat na jeden z nepříjemných extrémů, kterým je fenomén sebevraždy. Člověk, který už nechce žít, je schopen zapříčinit svou vlastní smrt, ale nedokáže to udělat samotným zadržením dechu. Pokud vím, tak jeho vůle zemřít nikdy není silnější než vůle těla začít znovu dýchat čili poskytovat buňkám kyslík, který potřebují ke svému životu. Minimálně zde je služba buňkám zjevně nadřazena rozhodnutí vědomí. 

Zde si také můžeme povšimnout, že potřeby (relativně zdravého) vědomí jsou zajímavým způsobem sladěné s potřebami buněk těla. Co je dobré pro tělo, bývá dobré i pro vědomí a naopak co je dobré pro vědomí, bývá dobré i pro tělo. Z tohoto hlediska dochází velkou měrou k obcházení železného zákonu oligarchie, resp. veřejně prospěšná elita (mozek) se nemění na čím dál tím víc jen sobě-prospěšnou, jelikož její prospěch je dnes téměř neoddělitelný od prospěchu buněk těla. 

Je však možná pravdou, že v určitých ohledech evoluce lidské mysli výrazně předběhla evoluci těla (přestože v sobě stále máme prastaré vzorce chování), takže některé relativně modernější činnosti jsou intenzivněji prospěšnější pro vědomí než pro tělo a často jde o různé neřesti typu závislosti, přičemž však lze spekulovat nakolik jsou vědomí prospěšné skutečně a nakolik jen domněle. 

V reakci na tento výrok mi jistým čtenářem bylo řečeno, že v případě problematiky kouření cigaret je na vině jednoznačně vědomí, avšak dle mého to tak zas tak jednoduché není. Chce to však nejprve malou odbočku. 

O homeostázi se v biologii obvykle mluví ve smyslu udržování nějakých základních fyziologických veličin v určitých mezích (např. tlaků, teploty, pH či koncentrace cukru v krvi), ale podle mého k homeostázi u zdravého člověka dochází třeba i na úrovni vzájemných vztahů jednotlivých neuronů (i neuroglií) v mozku a to včetně vzájemné rovnováhy neuroreceptorů a neurotransmiterů. 

Psychotropní látky z vnějšího prostředí však tuto homeostázi mohou hacknout tak, že v důsledku vyvolají částečné poškození úsudku nejen vědomí, ale především podvědomí. Pokud jde třeba o návykové látky vyvolávající euforii, tak nervový systém se při tom mylně domnívá zhruba, že nějaká jiná část jeho či těla ho „odměňuje“ za nějaké „správné“ počínání (z hlediska hodnotového systému organismu), přestože k němu ve skutečnosti nedošlo, resp. může mít chybný pocit, že tělu pomáhá, přestože mu třeba i škodí. V důsledku toho může vzniknout závislost na látkách, které nejen vyvolávají různé falešné „odměny“, ale jsou spojené i s jinými negativními důsledky pro tělo, např. právě vliv kuřáctví nejen na plíce. 

A podobně může být mozek hacknut i různými zkreslenými informacemi, čímž může vzniknout závislost třeba na počítačových hrách (oproti běžnému životu je to druh zkreslující iluze). 

Ale zpět ke kouření cigaret. Pro tělo to je (jen z určitých hledisek) podobná závislost jako pro stát používání komunikačních zařízení nestátního původu: stát je na nich závislý, je si vědom možných rizik, ale nemůže se těch zařízení snadno zbavit, i kdyby chtěl, protože až moc ovlivnila fungování jeho struktury. U kuřáctví však nevýhody pravděpodobně převažují. 

A teď možná nejdůležitější argument, proč vinu za problém kuřáctví nelze házet jen na vědomí, obecněji nervovou soustavu. Ty buňky, které nikotin do těla pouští, nejsou neurony, ale právě ty buňky (hlavně v plicích), které kouření nejvíc ohrožuje (ne však nikotinem). To znamená, že vinu, za negativní důsledky kouření, nelze házet čistě jen na nervovou soustavu, protože nikotin se do těla vstřebává přes jiné buňky, které se tomu vůbec nebrání, pokud vím, i když je to přímo v jejich zájmu. Je to sice relativně malá molekula, ale vzhledem k tomu, jak dokáže být v důsledku škodlivá, by se dotyčným buňkám vyplatilo tvořit nějaké specializované enzymy, které by nikotin zneškodňovaly. Jenže ony to nejspíš neumí podobně, jako mozek neumí rozlišit psychotropní látky vnějšího a vnitřního původu. 

Lepším příkladem, kdy se již dnes celkem rozchází zájmy vědomí a těla, je estetická plastická chirurgie, i když se domnívám, že většiny lidí (z hlediska ČR) se zatím netýká. Jinak z evolučního hlediska jde o žhavou novinku, na kterou lidská těla dosud nejspíš moc neodpověděla. 

Podíváme-li se na to třeba z hlediska liposukce, tak primárním zájmem vědomí operovaného však není vyhostit a zničit část tukových buněk svého těla, nýbrž být štíhlejší. 

To mj. znamená, že liposukce není jediná cesta k naplnění takové potřeby a z hlediska možností tohoto vesmíru rozhodně není nejlepší, protože při ní hrozí mj. infekce, bolest (i chronická) a objem tukových buněk se do několika měsíců obnoví na víceméně původní úroveň. Takže ideálním řešením (z hlediska vědomí i buněk) by bylo nějak změnit nastavení homeostáze v oblasti vstřebávání a zpracovávání lipidů. Lze tedy předpokládat, že výzkum půjde tímto (nebo podobným) směrem. 

A podobně myslím bude operativní změna pohlaví člověka časem nahrazena (epi)genetickou změnou pohlaví, která už nebude tak invazivní a nejspíš bude inspirovaná mj. schopností některých jiných organismů měnit pohlaví v průběhu života. A také je potřeba říct, že nesoulad mezi duševním a tělesným pohlavím se pravděpodobně týká jen malého podílu lidí a rozhodně nejde o vyloženě zdravý stav, kdežto já chci primárně popsat cosi jako politické uspořádání buněk relativně zdravého těla. Ale i v případě té pohlavní disharmonie jsou pro téma tohoto článku rozhodující pouze ty případy, kdy to vede k zásadnímu poškozování buněk. 

Ale ještě na chvíli zpět k relativnímu množství tělesného tuku. Co se týče BMI indexu mého těla, tak jsem štíhlý a pravděpodobně (epi)geneticky, protože se mohu přežírat jak chci a pořád vážím zhruba stejně, přestože nemám bulimii. A jelikož takových lidí určitě není jen pár a dochází k sexuálnímu výběru, tak časem bude poměr dědičně štíhlých ve společnosti nejspíš narůstat (pokud se obezita celospolečensky nezmění na převažující ideál krásy), protože čím víc se fenotyp člověka vzdaluje ideálu krásy, tím spíše bude daný člověk nakonec pravděpodobně bezdětný. 

Lze sice oponovat, že i obézní lidé spolu mohou mít děti, ale podle mých zkušeností většina obézních lidí preferuje raději štíhlé protějšky, takže nejspíš platí, že dva štíhlí lidé se k sobě vzájemně přitahují intenzivněji, než dva obézní lidé. 

Také lze oponovat, že v posledních desetiletích v západní civilizaci dochází k nárůstu obezity, ale dle mého jde spíše o důsledek zvyšující se životní úrovně z materiálního hlediska, což znamená, že ti, kdo by za nižší životní úrovně nebyli obézní, tak dnes spíše mohou být. Takže vlastně dochází ke zvýšení intenzity vlivu „genů obezity“ (a ne nutně jen lidského původu) na vzhled člověka, což pravděpodobně zefektivňuje sexuální výběr ve prospěch dědičně štíhlých, a pokud nedojde k převrácení ideálu krásy nebo jinému dostatečně protichůdnému vlivu, tak obézních lidí nejspíš časem začne ubývat. Byla by to však otázka několika generací. 

Jinak pohlavní výběr ovlivňuje i koncentraci různých obličejových rysů ve společnosti, což z dlouhodobého hlediska také může omezit užívání estetické plastické chirurgie. 

A ještě víc do toho nejspíš zasáhne genetické inženýrství. Už dnes totiž existují technologie na to, aby mohli vznikat geneticky upravené děti na zakázku, jen to ještě není legální, nebo-li už se to pravděpodobně děje, ale zatím ilegálně a ne masivně. Legalizace však nejspíš bude jen otázkou času a stejně tak dopad (nejen) na vzhled průměrného člověka. 

Přesto se domnívám, že v budoucnu si lze představit ještě větší rozkoly mezi potřebami vědomí a lidských buněk a to v souvislosti s transhumanismem. Časem bude třeba možné transplantovat lidskou hlavu či mozek a většinu původního těla klidně nechat zemřít, což by mohlo být (za určitých okolností) výhodné pro vědomí a nevýhodné pro dotčené lidské buňky. A možná to povede k bláznivým situacím, jelikož přeživší hlava/ mozek člověka bude moct přijít na pohřeb zbytku vlastního těla. (Dnes je nemožné být živý na pohřbu svého skutečného těla.) 

A tím to nekončí. Pokud ještě později objevíme technologii nahrávání mysli/ vědomí do počítače (částicový panpsychismus takovou možnost dosud hypoteticky připouští), tak potřeby vědomí a lidských buněk se mohou rozejít natolik radikálně, aby vznikl prostor pro (minimálně hybridní) válku mezi organickými a digitalizovanými lidmi. V souvislosti s tím bude velmi aktuální otázka: Co je ještě člověk a co už je elektrotechnika? Přičemž možné odpovědi budou s časem nejspíš čím dál tím složitější. Otázkou by také bylo: Jaká práva má mít digitalizovaný člověk? A pokud bude zachována demokracie a dojde k její digitalizaci, tak organičtí lidé pravděpodobně budou digitalizované lidi podezírat z manipulace na takových úrovních, které nebudou schopni kontrolovat. 

Vraťme se však z technologicko-dystopického sci-fi do současnosti, kdy jsou potřeby vědomí ještě relativně sladěné s potřebami buněk příslušného těla. V souvislosti s tím jsem také v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v povídce Přirozená mnohobytost (2012) na straně 89 psal, že bolest je projevem „demokracie“ těla. 

Když tělesným buňkám něco vadí, tak skrze specifické chemické signály předají zprávu nervovým receptorům, které to pošlou dál a my to vnímáme jako určitý druh bolesti na určitém místě, což nás má nutit nějak to vyřešit. V určitém smyslu se tedy bolest podobá lidovému vetu, což je nástroj z přímé demokracie. 

Zde mi bylo oponováno, že u lidového veta je jasné, co občané vetují, kdežto u bolesti prý není tak zřejmé, co buňkám vadí. Podle mě však u lidového veta ze samotného hlasování také nemůže být zcela zjevné třeba, které přesně části např. vetovaného zákona občanům vadí, přesněji které části jakou měrou vadí u kterých skupin obyvatel z jakých důvodů a jak jinak by to kdo chtěl. 

Na druhou stranu v případě bolesti neexistuje jediný druh bolesti, ale pro každý problém trochu jiný (a to jak signální molekuly ze strany dotčených buněk, tak odlišné receptory pro bolest). Takže buňky neříkají na každý problém jen „jsem nespokojena“, ale určitou měrou (v rámci schopností svého omezenějšího „myšlení“) upřesňují, co jim vadí. Třeba svaly dávají najevo únavu zvýšenou koncentrací kyseliny mléčné, ale kdyby měly jiný problém, tak zvýšenou měrou vypouští jinou látku, kterou nervové receptory vnímají určitou měrou odlišně. 

Jinak se domnívám, že jak lidé upřednostňují rozum před instinkty více než některá jiná zvířata, tak v rámci toho možná přestávají chápat, jak mají reagovat na kterou bolest, protože se to těžko racionalizuje, když se pocity bolesti těžko objektivizují. Přesto se domnívám, že lidové veto je celkem dobrá analogie k bolesti. 

A v případě buněk lidského těla je to natolik propracované, že se buňky nepotřebují zajímat o nějaké případné a relativně složité znění zákonů či volební programy názorových proudů v mysli daného těla, k jejichž pochopení by potřebovaly s nadhledem rozumět skupinové dynamice na mezibuněčné úrovni, ne jen své roli a krátkozrakým zájmům v tomto systému. 

Navíc nemají schopnosti porozumět tomu podobně jako neupgradovaní lidé nejspíš časem nebudou mít schopnosti téměř ani trochu porozumět přemýšlení umělé superinteligence. Buňky nepotřebují volební programy, jelikož bolest už od dospívání tvaruje možnosti naší mysli tak, abychom konali víceméně jen v souladu s blahobytem buněk našeho těla a lépe, než by ony bez mozku vymyslely. Takže jde o jakýsi hybrid přímé a zastupitelské demokracie, kde podle mého převažuje tzv. výsledková demokracie nad procesní a dále tzv. elitní demokracie převažuje nad participační (nad maximalizací rozhodnutí, na kterých se mohou znatelně podílet všichni - pro lidskou buňku je nejspíš důležitější její blaho než maximalizace jejího vlivu). 

Ještě se na chvíli vrátím k tomu přirovnání o vztahu člověka a umělé superinteligence. Předpokládám, že v budoucnosti neupgradovaní lidé nebudou schopni porozumět třeba ani tomu, o čem umělá superinteligence přemýšlí, resp. o co se snaží, jaký má smysl. Třeba přijde na to, že fyzikální zákony jsou nějak flexibilnější, než si dosud myslíme a bude přemýšlet, jak to využít, ale my nebudeme schopni pochopit, o čem přemýšlí, protože ani nebudeme schopni pochopit, jak by fyzikální zákony mohly být flexibilnější. Spíše si budeme myslet, že je to blbost. Podobně z hlediska buněk může být většina našeho chování „blbost“, protože nemohou pochopit, jak to vede k našemu společnému blahobytu, i kdybychom vymysleli nějaký geniální způsob, jak náš pohled na svět redukovat do jazyků používaných na úrovni pozorovanou molekulární biologií. 

Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak dotyčné buňky tím víceméně donutí mozek, aby třeba odpovídajícím způsobem upravil svou pohybovou aktivitu. Třeba když si natrhneme sval, tak nám buňky de facto zakazují výrazněji ho používat, dokud se jeho stav nezlepší vlivem regenerace. Přitom vědomí by klidně mohlo mít potřebu dál pokračovat v pohybu (např. vyhrát nějaké probíhající mistrovství světa), a kdyby člověk měl nějakou poruchou bolesti, tak by se nejspíš ještě dokázal dál hýbat i díky ostatním svalům. U relativně zdravého člověka to však bolest zakazuje nebo minimálně výrazně omezuje. 

Utrpení ještě relativně do nedávna silně ovládalo náš mozek nejspíš téměř pokaždé. Teď sice vznikají různé látky na tlumení bolesti, se kterými evoluce úplně nepočítala, ale skutečnost, že na nich může vzniknout závislost a člověk jich potřebuje stále víc na víceméně stejnou bolest, tak naznačuje, že cosi jako evoluce bolesti není zas tak pozadu, i když víceméně stejně by to nejspíš fungovalo už před objevem prvních analgetik, takže to nebude taková novinka. 

Představu, že bolest je projevem „demokracie“ těla, určitou měrou v určitých případech nabourává i masochismus. 

Bylo mi sice řečeno, že zde si prý oponuji celkem zbytečně, avšak já v určitých formách masochismu vidím paralelu k tomu, že v autoritářských režimech vláda hledí na spokojenost občanů méně než v demokracii. Autoritářské režimy jsou více postižené železným zákonem oligarchie, což znamená, že jejich vláda mnohem víc upřednostňuje své zájmy před zájmy svých občanů, resp. si dělá menší starosti s jejich „bolestí“ viz. třeba Masakr na náměstí Nebeského klidu. 

Pokud však vím, tak obvyklý masochista chce cítit bolest pouze v čase sexuálního uspokojování a nechce si způsobit nějaká závažná trvalá poškození těla. Třeba relativně běžný pravý piercing je sice v podstatě trvalé poškození těla, pokud si ho člověk na dlouho nevyndá, ale není to nic závažného, pokud je to bez komplikací. A závažné není ani, když si za něj občas nechá tahat v určitých mezích. Takže i mnozí masochisté se v podstatě starají o buňky svého těla (vyhledávají potravu, vodu, ...), jen se občas více či méně pohybují v okolí hranice. 

Zajímavé je, že čím extrémnější masochista je, o to méně demokratické je uspořádání buněk jeho těla. Z tohoto hlediska jsou mimochodem tyranské diktatury víceméně státní obdobou extrémních masochistů. A pokud se někdo pokouší získat trvalé závažné poškození těla z důvodu masochismu a ne třeba invalidního důchodu, tak to už sice může být podstatný rozkol zájmů vědomí a buněk těla, avšak celkem vzácný a pravděpodobně dříve či později povede k sebezničení - předčasné smrti, přičemž je otázkou, zda něco takového může být považováno za zájem vědomí. 

Otázkou rovněž je, jaké jsou skutečné příčiny masochismu. Nakolik to vyplývá spíše ze struktury vědomí a nakolik z tělesných buněk včetně těch, které nemají lidskou DNA. Teoreticky totiž i tělesné buňky mohou být masochistické: buď přímo sami k sobě nebo zprostředkovaně skrze vědomí. Neznám výzkum, který by mi v tom udělal jasno, což vytváří nejistotu v tom, jak z politického hlediska chápat uspořádání buněk v těle masochisty. Takže tuto specifickou otázku zatím určitou měrou přenechávám někomu jinému. 

Ať se podíváme na analgetika či masochismus, tak relativně zdravé vědomí je dál více či méně závislé na rozhodnutí buněk svého těla. A pokud jsou některé značně nespokojené, tak jsou na vědomí občas i natolik kruté, že mu skrze periferní nervovou soustavu působí nesnesitelnou bolest, i když nevíme, jak ji odstranit nebo když dokonce víme, že možná brzy zemřeme (vědce to však nutí přemýšlet, jak to vyřešit). Z tohoto hlediska doufám, že obdobně svaly necítí bolest, když jim nervové buňky dávají pokyny k hýbání, protože by bylo těžké smířit se s tím. Ale vzhledem k tomu, že buňky nám bolest mohou oplácet a při běžném pohybu zdravý člověk bolest necítí, tak doufám, že ji necítí ani jeho svaly. 

V souvislosti s tím si dovolím malou odbočku k rostlinám. Někteří vědci se domnívají, že minimálně některé rostliny jsou schopné cítit bolest třeba při okusování živočichem. Podle mého je však zásadní rozdíl za prvé mezi prožíváním bolesti a samotným reagováním na okusování a za druhé mezi reagováním na negativní vlivy u živočichů vs u rostlin. 

Tím samotným ještě netvrdím, že rostliny nemohou cítit bolest, ale zkuste se zamyslet: člověk je schopen cítit bolest, protože je výhodné, aby v závislosti na ní vědomě upravoval svůj pohyb, ale rostliny na okusování neumí reagovat pohybem (a u některých masožravek apod. je to nedostatečné), tak proč by měly cítit bolest? 

Pokud u rostlin stačí podvědomé procesy na řešení vzniklých problémů, tak jaký by bolest u rostlin měla smysl z hlediska evoluce? Momentálně se mi zdá, že žádný. Je sice možné, že časem se objeví nějaké nové převratné vědecké poznatky, které mě donutí znova upravit názor, ale teď si myslím, že vegetariáni a hlavně vegani mají stále o důvod víc mít lepší pocit než všežravci či případní lidští „masožravci“. Každopádně vegetariáni a obzvláště vegani zatěžují životní prostředí výrazně méně než běžní lidští všežravci. 

Teď se vrátím k člověku a mému názoru, že bolest je projevem „demokracie“ těla a zkusím to spojit s původní představou, že mozek/ vědomí je nadřazené zbytku těla. Jako mozek může ovládat svaly, tak zbytek těla může ovládat mozek, když mu zprostředkovaně působí bolest. I na základě této rekurze dochází k vzájemnému provazování potřeb tam, kde by jinak mohly být po určitou dobu relativně nezávislé. Přesto však občas mohou převážit potřeby buněk nad potřebami vědomí viz. výše o zadržování dechu a naopak mohou převážit potřeby vědomí viz. závislosti. 

Takže tu vlastně dochází k dvojnásobné komplementaritě, kdy za prvé vědomí může sloužit vědomí a tělo může sloužit tělu a za druhé tělo může sloužit vědomí a vědomí může sloužit tělu a podobný je dle mého mimochodem i třeba vztah buněk a genů (o „sobeckém“ genu bude ještě trochu řeč později). Takže uspořádání buněk relativně zdravého lidského těla, které na první pohled vypadalo jako totalita, je možná jednou z nejlepších forem demokracie, jakou evoluce dosud objevila. Jen je potřeba podívat se na to z více úhlů pohledu. Totalitou či hybridním režimem je možná jen tělo některých masochistů, ale ne nutně. 

A co se týče politického směru, ke kterému celkově tíhnou buňky relativně zdravého lidského těla, tak se domnívám (i v souvislosti s informacemi z dalších částí tohoto článku), že jde víceméně o jakousi obdobu demokratického socialismu (s prvky přímé demokracie) či sociální demokracie, přesněji výsledková elitní sociální demokracie a to píšu jako člověk, který dosud nikdy nevolil ČSSD. Lidé totiž železný zákon oligarchie neobešli ještě tak dobře jako jejich buňky. 

Původně jsem měl v plánu, že napíšu jeden článek, který bude zahrnovat popis rovnováhy moci mezi vědomím a somatickými buňky, dále oponování argumentům pro totalitnost lidského těla, vložku o sobeckém gen ve vztahu k článečku Klan renegátských buněk (2015) a nakonec spekulace o budoucí podobě mnohočlověka. 

Psaní však bylo natolik plodné, že jsem překonal hranici 85 000 znaků vč. mezer (což už podle některých verzí kritérií stačí na diplomovou práci) a to jsem ještě nedopsal vše. Takže jsem se rozhodl oddělit část o mnohočlověku jako další článek a později i vše, co ještě nebylo ve finální podobě tohoto článku, aby to nebylo moc dlouhé. Takže po tomto článku bych rád postupně publikoval ještě minimálně dva navazující plné inspirativních metafor aj. představ. Rád bych také vybrané články z tohoto webu publikoval ve fyzické knižní podobě (mj. s rejstříkem), kde bych tyto souvislé spojil v jedno dílo rozdělené na kapitoly. 

Pokračování článku ZDE.

Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání

Tento článek jsem začal psát jako reakci na video „Umělci by měli spolupracovat s filozofy“ od YouTubera Antonína Doláka (kterého jsem zmínil už v článku „Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?“).

Souhlasím s podstatou videa, že umělci by měli spolupracovat s filozofy (v zájmu poznávání). Dobré je i to, když se člověk na univerzitě přihlásí k oborům z přírodních i humanitních věd současně (popř. i k oborům hůře umístitelným na tuto škálu), čímž se může stávat jakýmsi mezioborovým prostředníkem, který je mj. schopen vést dialog přírodních a humanitních věd i na úrovni jedince (vnitřní dialog) (za zmínku v této souvislosti stojí též článek „Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie“). A podobně člověk může studovat obory z filosofie i umění a být prostředníkem mezi filosofy a umělci (nejen na vnitřní úrovni). S takovými lidmi bych se rád seznámil, protože bych k nim mohl mít blízko.

A teď bych přešel k části videa, se kterou už tolik nesouhlasím. Přestože mám raději umělecká díla obsahující myšlenku, tak nesouhlasím, že umění bez nějaké důležité myšlenky ve filosofickém smyslu by nemohlo být hodnotné/ přínosné, protože umění může mj. podchytit aktuální podvědomí/ pocit (více pocit než myšlenka) ve společnosti (třeba v podobě surreálného výjevu rekombinujícího nějaké nedávné společenské události, klidně ovlivněného i „psychickou poruchou“ (ačkoliv vůči tomu se A. Dolák vymezil) a realizovaného v obřím měřítku ve veřejném prostoru), což může být hodnotným nastavením zrcadla, které by alespoň část společnosti posunulo jiným směrem (aniž by to musel být záměr autora), než jakým by se ubírala v případě nevytvoření a především nezveřejnění takového díla.

A ačkoliv, vzhledem k rozmanitosti umění a jeho důsledků, nelze říct, že by takový směr byl jednoznačně k lepšímu či horšímu z hlediska rozvoje a štěstí společnosti, tak lze říct, že alespoň část možných uměleckých děl by společnost mohla posunout k lepšímu. Na taková díla se sice mohou nabalit interpretace přisuzující přímo jim nějaké myšlenkové poselství (čímž díla začínají žít vlastní život), ale to je až ex post a ne z hlavy autora daného díla. Ten by se s takovými výklady ani nemusel ztotožňovat.

A z hlediska epistemologického anarchismu/ metodologického dadaismu platí, že umělecká originálnost bez silné myšlenky může později třeba pozměnit úhel pohledu nějakého vědce tak, že objeví něco převratného, co by jinak neobjevil.

Přestože sny nebývají chápány vyloženě jako umění, tak z hlediska surrealismu k němu mají blízko a z tohoto hlediska bych to pro představu doplnit o příklad, že Niels Bohr vymyslel první kvantový model atomu údajně v návaznosti na sen, který se mu zdál. Takže pomocí nějaké nesmyslné rekombinace smysluplnosti lze objevit novou smysluplnost s myšlenkovou váhou, přestože prostřední vývojový článek je iracionální. A tím článkem může být i umělecké dílo (jeho vnímání někým).

K tomu považuji za vhodné dodat, že ze samotného nesmyslu smysluplnost s velkou pravděpodobností nevznikne, teprve až v emergentní kombinaci s rozumem, který by však sám o sobě takového výtvoru mimo svou vytyčenou trasu také nebyl schopen.

V souvislosti s tématem tohoto článku za zmínku určitě stojí i fakt, že se chystám začít tvořit druhý Wortysovský YouTube channel specializovaný na videa s méně propracovanou formou (ale o to teoreticky častěji by vycházela), přičemž jedním z chystaných typů videí jsou umělecké experimenty, kam by se dala zařadit i představa videí s náhodně absurdní kombinací převážně vědeckých (či filosofických) pojmů (časem možná až do rozměrů slam poetry či videoklipů) jako např. tato věta:

„Technická nezaměstnanost technické singularity řešená prostřednictvím analýzy velkých dat o motýlím efektu virtuálích částic u horizontu událostí černé díry je disipační systém Gödelovy věty o neúplnosti, pročež kulturní evoluce kolektivního vědomí globálního mozku vyvolává metafyzické změny v holografickém vesmíru před zánikem možnosti jeho tepelné smrti.“

Přestože se jedná o improvizovanou absurdnost, tak podle mého podobné výplody fantazie mohou inspirovat vědce i filosofy ke skutečným objevům. Sám si kolikrát vymýšlím další podobné absurdogramy a občas s překvapením zjišťuji, že nějaká ta náhodná kombinace může dávat smysl.

Z antiskeptického hlediska např. hned tomu začátku „technická nezaměstnanost technické singularity“ můžeme přisoudit význam třeba že to, co bychom dnes považovali za technickou singularitu, může být jednou v daleké budoucnosti v podobné roli, v jaké by byl dnešní člověk vůči té první technické singularitě. Přitom ta slovní kombinace vznikla jen proto, že oba pojmy obsahují slovo „technická“ a nic hlubšího v tom původně nebylo. To je kouzlo kreativity.

Dokážu si představit, že časem by podobný hybrid vědy (/ filosofie) a umění mohl být mnohem rozšířenější, šlo by o jakousi profesionálnější záměrnou uměleckou katalýzu vynalézání a mohlo by se to jmenovat třeba dadavěda (dadaismus + věda, což mimochodem dohromady zní lépe než případný doslovný anglický překlad dadascience). A dadavěda netvrdí, že má pravdu, nebo že ji sama umí najít a rozpoznat. Tvrdí to, že ji může pomoct hledat.

Jinak podobné ale dětinštější absurdogramy jsem vymýšlel už dříve, než jsem uměl psát a mamka mi některé z nich zaznamenávala na papír. Tady jsou na ukázku tři úryvky: 1) „Potřebuju chemiku zapojit do šoku.“ 2) „Přístroj, který vyrábí Egypty. – 6 let“ 3) „Půjdu do vesmírný jeskyně a v té jeskyně se odeberu do lehátka č. 4 a pájkou tam spojim obvody, který tam ještě nejsou.“ S nadsázkou by se dalo říct, že tímto článkem dovysvětluji názor, ke kterému jsem se přikláněl už ve školce. Dokonce ještě předtím jsem začal chovat umělecký obdiv k drátům a později dalším elektrosoučástkám, což už také byla jakási snaha o propojení umění s vědou.

A ještě zpět k reakci na video. Podíváme-li se na poznávací proces ještě z hlediska umělé inteligence, tak třeba pro nastavení umělých neuronových sítí jsou důležité atypické případy na vstupu, jelikož mají potenciál zahýbat s jednotlivými vahami mnohem víc než typické/ sobě velmi podobné případy, přičemž k jakýmkoliv případům nemusí být optikou umělé neuronové sítě předurčen jakýkoliv myšlenkový význam, aby mohla vymyslet to, co se po ní chce. Takže analogicky i z této perspektivy umělecké originálnosti bez myšlenky mohou překvapivě významně figurovat v lidském poznávacím procesu.

Souvislé informace lze objevit i v článcích „Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství“ nebo „Anarchismus jako součást komplementarity“.

Děkovné video za oživování mé tvorby

Kdysi jsem si mé názory šetřil do knih, ale postupně jsem některé začal vysílat do světa i jinými způsoby ve snaze ulehčit jim šíření a ono to pomalu začíná fungovat. Tak se mj. stalo, že si mě všiml NejFake a doporučil můj YouTube kanál ve svém videu HODNOTÍM VAŠE KANÁLY #4, což mě potěšilo natolik, že jsem se k tomu rozhodl natočit děkovné video, ve kterém jsem nakonec poděkoval i mnoha jiným lidem.



Rád bych k tomu doplnil, že Medojed už mou první knihu má, takže mu nemusíte psát, protože by o ní to video měl v dohledné době natočit. A pokud se najdou i další ochotníci, kteří budou všelijak oživovat mou tvorbu, tak pravděpodobně dříve či později natočím další děkovné video, ve kterém můžeš být i ty, pokud mi k tomu vytvoříš dobrý důvod.

A na druhou stranu by i mě potěšilo, kdyby mi někdo jednou poděkoval třeba za to, že mou tvorbou či diskusí s ním jsem mu zásadně ovlivnil život k lepšímu a měl bych tak zpětnou vazbu, že mé snažení má opravdový smysl.



Přepis videa s odkazy:
Ahoj, vítejte v mé pracovně. Tímto videem jsem původně chtěl poděkovat jenom NejFejkovi, ale postupně to přerostlo v děkování spoustě dalším lidem. Začnu však NejFejkem. Děkuji mu za to, že ve svém nedávném videu ukázal mimo jiné i mou tvorbu a dovolím si tu část na ukázku přesunout sem.

"Kanál Sebastián Wortys: Ač trochu vtíravě na sebe autor kanálu upozorňoval, nic to nemění na tom, že videa jsou zajímavá a podporu si zaslouží. Opět tu máme typ kanálu, který nejede trendy a hledá si svou vlastní cestu. Za mě velice originální, jen tak dál."

Tou trochou vtíravosti měl NejFake pravděpodobně na mysli, že jsem mu do zpráv napsal připomenutí, aby náhodou nepřehlédnul můj komentář. Přiznávám se, že jsem měl opravdu obavu, aby se tak nestalo, ale když jsem pak mou tvorbu uviděl v jeho videu, tak to pro mě bylo tak velké překvapení, že mi úsměv na tváři vydržel ještě několik desítek dalších minut.

Jináč za zmínku také stojí, že už někdy mezi 21.7.2014 a 5.1.2015 jsem NejFejkovi neúspěšně navrhoval, aby začal tvořit série o kanálech ostatních YouTuberů, kterou pak po letech nakonec začal natáčet. I za to jsem rád a nejen kvůli tomu, že jsem se v té sérii objevil. Těší mě, že NejFake, přesně podle mého návrhu, pomáhá nadějným YouTuberům prosadit se a i já tak poznávám nové zajímavé autory.

Co se týče NejFejka, dozvěděl jsem se o něm 3.4.2011 skrze video První český Facebook song a byl to jeden z hlavních podnětů, které mě vedly k tomu, že jsem si založil nový kanál, abych se odpoutal od staré tvorby, která často byla na principu humorných skečů a myšlenky jsem do té doby šířil spíše skrze textová díla.

Jak už jsem zmínil, toto video mělo být původně poděkováním jen NejFejkovi, ale když už jsem načal téma vděčnosti, tak bych chtěl poděkovat i dalším, kteří mi nedávno pomohli.

Děkuji Petře Willwarin Čechové za to, že prezentovala mou knihu Wesmírný omyl v přednášce na Festivalu fantazie.

Děkuji také kanálu "TOP věci do 2 minut", že mě zmínili jako iniciátora videa "TOP 5 tipů, které vám prodlouží život". "Ahojte u další topový dvouminutovky. Tentokrát s vaším typem, konkrétně Sebastiána Wortyse, který si přál pět typů, jak prodloužit život."

Dále děkuji těm, kteří likují mé komentáře. Třeba tyto dva (první, druhý), které přesáhli hranici tisíc like.

Děkuji i těm, kteří podpořili můj úspěšný crowdfundingový projekt knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie.

A ještě během tvoření tohoto videa knižní vloger It's just me udělal recenzi o mé knize Wesmírný omyl, za což mu také děkuji a uvidíme, zda ta recenze bude mít i formu videa.

Chtěl bych Wesmírný omyl zdarma poslat také Medojedovi, pokud by o něm udělal video, ale zatím se mi nepovedlo kontaktovat ho. Takže pokud dosud neudělal žádné video o mé knize a chtěli byste to, tak mu můžete zkusit napsat. A jsem otevřený i spolupráci s dalšími knižními vlogery, projeví-li zájem.

Pokud se nashromáždí další podobné interakce s mou tvorbou, tak možná časem udělám i další děkovné video. A na závěr tohoto děkuji také všem dalším, kteří mi všelijak pomáhají. Třeba i tím, že pomocí zapnutého zvonečku odebírají má videa, i když nejsou zrovna mainstreamová.

Autor článku: Sebastián Wortys

Decentralizovanost zdroje chování a komplementarita sobectví-spolupráce

12.3.2017 jsem si dopoledne zapsal, že bych mohl zhlédnout Hyde Park Civilizace s Jaroslavem Flegrem a odpoledne mi jistý člověk shodou náhod poslal odkaz na video "Je naše vědomí opravdu jen naše? | Jaroslav Flegr | TEDxPrague". V první polovině Flegr hovořil o jádru svého výzkumu, resp. jak paraziti toxoplasma gondii ovlivňují chování jiných organismů. A v druhé polovině to zobecnil a v podstatě řekl, že lidské chování je řízeno především geny a víceméně vůbec ne morálkou, protože ta je dle něj ve skutečnosti flexibilní způsob, jakým si vysvětlujeme to, jak nás geny řídí. Dle mého však jde o ne-komplementární přístup, který fachioticky zveličuje význam toho, čím se Flegr zabývá.

Na odkaz jsem reagoval téže den v soukromých zprávách (což jsem pak zestručnil na komentář u toho videa) a pak ještě 13.3.17 a 15.3.17 v následné diskusi, z níž jsem mé názory přepsal na tento článek. Nejprve se zaměřím hlavně na otázku zdroje chování a pak na problematiku sobectví a spolupráce.

1) Decentralizovanost zdroje chování: (Z 12.3.17.)
Podle neodarwinistů jsou geny zjednodušeně "diktátoři", kteří řídí organismy, ale podle biosémantiků jsou geny spíše jakési "recepty" v nečinné "kuchařce" zvané genom (DNA/ RNA jednoho organismu), ze které si buňky vybírají recepty na tvorbu ("polotovarů") těch proteinů, o kterých si "myslí", že se jim zrovna hodí. A to je dle mého o něco víc blíž realitě, mj. protože samotná DNA/ RNA se neumí hýbat narozdíl od mnoha jiných komponent buňky, která ji interpretuje. Podle epigenetiky buňky (i bakteriální) umí dle potřeby mj. jakoby "přeškrtnout" libovolný gen (tím že na něj navážou methylový zbytek (molekulu), který brání číst ho) a pak se podle něj neřídí. Ale nejspíš ví, co je tam napsané a mohou ho zas zapnout, pokud je potřeba vařit podle něj.

Samozřejmě, že interpretace genomu je nějak limitovaná tím, co genom obsahuje, ale je to relativně velká "kniha" obdobně jako Bible, která za svou existenci měla tolik různých výkladů, že se tam krom lásky vešlo i mj. otroctví a války v podobě křížových výprav. A u genetického kódu tomu nemusí být jinak. Tím rozhodně nechci tvrdit radikální opak ve smyslu, že by geny neměly vliv, ale spíše chci tvrdit, že pravda je někde mezi. Geny i proteiny hrají velkou roli při rozhodování.

Ale ani tato (epi)genetická úroveň nemusí být "diktátor". Osobně mám vědecky-kontroverzní názor, že to, co si myslíme, nemusí být zcela odříznuto od vlivu na čtení genů, ale že když třeba nově uvěříme nějakému názoru/ memu, tak to možná může (alespoň v některých případech) i nějakou nezanedbatelnou měrou charakteristicky ovlivnit způsob, jakým naše tělní buňky čtou své geny. Navíc naše tělo je složené z mnoha úrovní (orgánové soustavy, orgány, tkáně, buňky, mikrobiom, membrány, bílkoviny, molekuly, částice... a dle mého nelze vědecky vyloučit ani existenci a tím podíl svobodné vůle viz. druhá polovina článku "Ateismus/ věda má i rysy víry?") a ty úrovně těla se vzájemně ovlivňují různou proměnlivou těžko měřitelnou mírou (a věda prostě nemá nástroje, aby to vše dokázala současně pozorovat), takže to nejspíš fakt není tak, že by geny měly radikálně větší vliv než ostatní úrovně reality. A moc parazitů (návaznost na toxoplasmu z úvodu) je založená i na tom, že mají tělo - nejsou to jen samotné geny, plánkem traktoru nezoráš pole, :D.

A ještě další protiargument k tomu, že geny ovlivňují naše chování mnohonásobně víc než cokoliv jiného: když dítě zažije něco silně traumatického (ani to nemusí být vyvolané organismy, může to být třeba smrt rodičů vlivem přírodní katastrofy (běda, kdo zkusí tvrdit blbost, že všechny přírodní katastrofy jsou důsledek rozšířeného fenotypu, resp. vedlejší důsledek genů, :D )), tak to zásadně ovlivní jeho chování a bylo by absurdní vykládat to tak, že to není vlivem té katastrofy, ale především vlivem genů, které na ni umožnily takto reagovat.

Překážka ke změně myšlení dle mého nebývá tolik na straně genů jako spíše na straně prošlapaných nervových drah, které jsou jako do asfaltu vyjeté koleje na silnici (a nedostatek bdělosti to posiluje s tím, že ale i z bdělosti lze udělat zvyk). Jednovaječná dvojčata vyrůstající v radikálně mnohohlediskově odlišných podmínkách by dle mého dospěla v relativně radikálně odlišné jedince navzdory společnému genomu.

2) Komplementarita sobectví-spolupráce: (Syntéza 13.3.17 + 15.3.17.)
Nejspíš někdy mezi lety 2010 a 2011, při hledání informací o neodarwinismus, jsem narazil na zajímavě provokativní tvrzení (viz. později v tomto odstavci), ale už přesně nevím, kde jsem to četl a zda byl autorem právě Richard Dawkins (nebo Blackmore Susan či někdo úplně jiný). (Pokud budeš přesně vědět, odkud myšlenka je, napiš mi to prosím.) Ale jelikož mým záměrem není pošpinit autora oné myšlenky, ale poukázat na nedokonalost té myšlenky pocházející ze spektra neodarwinismu, tak už nebudu ztrácet další hodinu dohledáváním zdroje a uvedu to bez autora tak, jak si to pamatuji: altruismus/ spolupráce neexistuje, protože ve skutečnosti to je maskované sobectví za účelem bezohledného šíření genů. Základ myšlenky je nejspíš od Dawkinse, ale nemám jistotu, že právě on to napsal tak radikálně.

Podle myšlenky neexistence spolupráce jsou sobečtí i mravenci, kteří obětují život za mraveniště, protože to prý je nástroj šíření svých genů skrze příbuzné. Ale to mi mj. připadá jako zaměňovat příčinu a následek, protože z hlediska (neo)darwinismu je nejprve náhodná evoluční novinka a ta je teprve pak selektována přirozeným výběrem. Takže z tohoto hlediska mravenci, bez vědomí následků, nejdřív začali spolupracovat tím svým eusociálním způsobem a až čas ukázal, že jim to zvyšuje úspěšnost (to mi připadá reálné). A kdyby mi nějaký zastánce té myšlenky chtěl oponovat ve smyslu, že mravenci možná nejprve na genetické úrovni nějakým záhadným způsobem přemýšleli, jak zvýšit svou pravděpodobnost na přežití a vlivem toho objevili onu komplexní spolupráci vrytou do genů, tak by zas protiřečil neodarwinismu (místo aby ho takto obhajoval), podle kterého je celé tělo řízeno náhodně mutujícími geny a žádná živá bytost je nedokáže cíleně řídit.

Také je otázkou, jak by třeba anonymní darování peněz na charitu mohlo být sobecké, když tím člověk nepodporuje geny svých příbuzných. A obzvlášť iracionální je z hlediska neodarwinismu třeba pomáhání cizím tělesně postiženým lidem či zvířatům z ulice. Ani se nedivím, že jsem od neodarwinistů zatím neslyšel nic o charitě apod., protože by z hlediska svých názorů nejspíš museli minimálně v některých případech přiznat, že je to v podstatě choroba lidstva, čímž by si přidělali spoustu dalších odpůrců.

Kdyby se uznalo, že spolupráce neexistuje, tak by sobectví nemělo konkurenci. A z hlediska sobeckého šíření genů by dávalo smysl vyhubit vše, bez čeho dokážeme žít, aby třeba zvířata nezabírala prostor, kde by mohli žít lidé. Neodarwinismus tedy lze zneužívat k obhajobě zabíjení orangutanů, aby se produkovalo víc palmového oleje (ve smyslu, že orangutani hold neobstávají v evolučním boji s lidmi). Dával by smysl i ten návrh na zrušení nedotknutelnosti národních parků v ČR. Ale snad nemusím vysvětlovat, že by to vše byla blbost.

Navíc snažit se vše vysvětlit pomocí jediného hlediska (v rámci tohoto článku mám na mysli hl. sobectví a neodarwinismus) je v rozporu s komplementárním myšlením Nielse Bohra (jednoho z nejgeniálnějších vědců 20. století, který jako první dal dohromady možnou interpretaci kvantové mechaniky a vyhrával diskuse s Einsteinem). Podle (mé oblíbené) komplementarity k plnohodnotnému pochopení čehokoliv nestačí jeden úhel pohledu, ale je potřeba víc různých, které se vzájemně doplňují. Každé hledisko vysvětluje nějakou část pozorovaného fenoménu, ale žádné hledisko nedokáže vysvětlit všechno. Sobectvím nelze správně vysvětlit spolupráci.

Podobný nesmysl by bylo prohlásit sobectví za neexistující s odůvodněním např., že je to ve skutečnosti spolupráce, protože jsme všichni nedílně propojeni, takže když pečujeme o vlastní blaho, tak tím nutně pomáháme zbytku celku světa. Takže dle mého spolupráce a sobectví koexistují a to v různých rovinách v různém proměnlivém těžko měřitelném poměru. A odmítání existence spolupráce považuji za nadměrné aplikování Occamovy břitvy.

A na závěr bych dal spekulaci o možnosti částečné konspirace kolem R. Dawkinse (pro info.: podle thoughtleaders.world byl roku 2016 čtvrtým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi). Vzhledem k tomu, že Dawkinsovi názory (dle mého minimálně některé fachiotické - vzniklé zastíněním jeho specializací) jsou dobře použitelné k obhajobě sobectví, tak jeho popularita může být do určité míry vysvětlitelná i tím, že hraje do karet boháčům a vládnoucích elit obecně. Kdo má peníze/ moc, tak je pravděpodobně sobec, který nechce klesnout v hierarchii a rád podpoří vědce, kteří nějak přispívají k propagaci sobectví.

Ale protiváhou jsou ti, kteří podporují spolupráci a ti by teoreticky měli být úspěšnější než radikálnější sobci, takže se zas tak nedivím, že třeba současný Dalai Lama byl podle thoughtleaders.world roku 2016 druhým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi (po papeži Františkovi, o jehož názory se sice moc nezajímám, ale nedivil bych se, kdyby podporoval spolupráci). Aby tato zmínka nevypadala, že jsem jednoznačně na straně Dalajlámy, tak doplňuji, že kdybych hledal, tak bych nejspíš našel něco, na čem bychom se neshodli, ale to už odbočuji.

PS: Nakonec bych ještě rád zmínil můj vizionářský komentář (rovněž oponování neodarwinismu), který jsem v návaznosti na uživatele "The Magister" zmínil v diskusi u mého komentáře u videa "Naprosto retardovaný - Vědění a Věda" od Martina Roty (který dle mého šíří rozum pomocí emocí, což je potřeba).

Podle tzv. centrálního dogma molekulární biologie proteiny nemají šanci ovlivnit genetickou rovinu. Ale dle mého teoreticky může existovat jakási dosud nerozpoznaná synergická/ emergentní inteligence eukaryotické buňky, která by se třeba mohla logickým způsobem podílet na redukci 2 sad chromozomů na jednu a tím v podstatě zásadně ovlivňovat genetiku potomků (šlo by i o porušení Weismannovy bariéry). A mám pocit, že biosémantici k takovému objevu směřují, i když je to zatím v plenkách...

Autor článku: Sebastián Wortys