Asociomet 3: posmrtný vliv pokoje, ostrůvek s živým hnízdečkem, smysl života, eutanazie a MBTI test

Začátkem roku 2018 jsem vydal článek „Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů“, který jsem napsal bez předplánovaného průběhu, takže jsem sám mohl být zvědavý, co se z něj nakonec vyvrbí. V podobném duchu jsem napsal článek „Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...“ a od jeho konce bych se mohl odrazit v tomto pokuse o třetí díl. 

Psal jsem tam o cizích osobních věcech, které jsem nacházel při průzkumu roky opuštěného domu. A teď, mj. v souvislosti s tím, že jsem prvně v životě nocoval na interně (ale už jsem zdravý), mi připadá fascinující zamyslet se nad otázkou: Co se může dít s mým pokojem a věcmi, až tady jednou nebudu? Není potřeba omezovat se na mě, protože takovou otázku si může položit téměř kdokoliv. 

Ano, něco možná lze určitou měrou ošetřit závětí, ale ta dosud nemůže explicitně zahrnout všechny detaily, a pokud je někdy bude schopná víceméně obsahovat, tak už to nebude tolik závěť jako spíše napodobenina osobnosti v podobě umělé inteligence, se kterou dědicové budou muset prodiskutovávat interpretaci poslední vůle v souvislosti s aktuálními okolnostmi (což je mimochodem zajímavý námět na povídku). Navíc se ne vždy najde člověk ochotný a schopný splnit podmínky závěti. 

Přestože posmrtné osudy vašeho pokoje mohou být různé od zchátrání a zbourání až po přetvoření či výjimečně muzeální zakonzervování, tak obvykle do něj někdo vkročí a mysl tohoto návštěvníka bude alespoň částečně ovlivněna tím, co obklopí jeho tělo a na čem ulpí těžko vypnutelná pozornost. A jak dokazuje série pěti fotek „Asanácia“ od uživatele korzar na HumanArt, tak i ty nejodosobnělejší způsoby posmrtného nahlédnutí do vašeho pokoje mohou vést k tomu, že to místo na někoho alespoň trochu krátce promluví (aniž by to muselo být digitálně zachyceno). 

Fotografii toho, jak bagr vybírá poloprázdný šatník z demolovaného domu, jsem loni okomentoval slovy: Moment bourání intimního rozšířeného fenotypu neznámého člověka, který už pravděpodobně nežije, ale díky této fotce k nám šeptem promlouvá pár slov, díky kterým jeho malá část dál přežívá. 

Vzhledem k poloprázdnosti šatníku však lze předpokládat, že i tomuto depersonalizovanému případu předcházelo nějaké vyklízení (ať už příbuzným či zlodějem), kdy promlouvání mohlo být silnější. A chceme-li i takto posmrtně promluvit, tak bychom si již za života měli uvědomit, že čím osobitější obydlí si vytvoříme, tím spíše a intenzivněji může na někoho promluvit naše jakoby poslední tichá slova. Třeba můj pokoj už teď vzbuzuje údiv (jako asi mnohé pokoje roky zabydlené nějakým excentrickým umělcem). 

A to jsem dosud pořádně nenarušil jeho kubismokracii, na rozdíl třeba od série wesmírodivných obrázků, do které jsem poslední dobou vymyslel náměty řady nových děl. A jak jsem zmínil, posunul jsem se i k samorostismu, který je patrný kupříkladu v obrázku, jenž se aktuálně jmenuje Ostrůvek s živým hnízdečkem hadích kluků. 

Zachycuje pár metrů dlouhý ostrůvek v podobě roztodivného útesu, ve kterém koření obří bonsaje přerůstající v jakési vyvýšené živé lidské hnízdo ze vzájemně spletených větví, přičemž některé si dál vybočují svou vlastní cestou. Zohýbanost stromů koresponduje s obyvateli hnízdečka, kterými jsou dva vzájemně se objímající hadí kluci v extrémním záklonu. A když potřebují odejít, tak na plážičku slezou po živém žebříku a odplavou. Úžasné na tom je, že tuto zajímavě poklidnou představu mohu uskutečnit (jen si musím počkat, až naše hnízdečko doroste). 

Je zde patrné vycházení z obrázku Hadí kluk v živém stromovém altánku, avšak oproti němu už to není takové zhuštění těch mých výstřednějších oblíbeností. Dále se stromovitá struktura nenachází na zemi (v trávě), nýbrž na ostrůvku nebo přesněji v koruně nad ním, takže přibývají další krásy přírody. A místo jednoho hadího kluky tu máme zamilovaný pár. 

Časem bych chtěl vytvořil i vylepšenou barevnou verzi, ze které bych si mohl udělat další obraz do pokoje. A rád bych pozoroval mysl člověka, který by tam po mé smrti vešel vůbec poprvé a byl vystaven působení nejen tohoto díla. 

Zde bych také považoval za vhodné zmínit, že v pátek jsem viděl mj. epizodu Reflexe na základě šampaňského (S08E10) seriálu Teorie velkého třesku, která mi oživila úvahy o posmrtném vyklízení pokoje. Vysvětluje totiž, proč se od nich teď posouvám ke smyslu života jedince. Jednou z rovin děje bylo vyhazování pozůstatků kariéry „bezvýznamného“ profesora. 

To lze interpretovat mj. jako odstrašující motivaci pro nadané kariéristy, aby se snažili víc než průměrní lidé a dokázali „něco velkého“, ale i jako téměř jednostranně nadsazené znevažování v zájmu humoru. Rád bych to tedy doplnil pohledem, který už implicitně vyplývá z odstavců zhruba od Asanácie a byl součástí mj. úvodu předchozího článku. 

Vzhledem mj. k všepropojenosti jsem názoru, že planetu Zemi lze chápat i jako gigantický evoluční výpočet, ze kterého nelze nikoho vypustit bez důsledků, což všem bytostem dává základní smysl (vč. těch žijících ve slepých uličkách, jelikož pozice úspěšnějších jedinců mohou být založené i na pozorování těch případů). Zkuste se klidně zeptat fundovanějšího matematika a potvrdí vám, že sebemenší změna ve výpočtu může vést ke změně výsledku (a ne nutně malé viz. efekt motýlích křídel). 

Výjimkou může být např. zaokrouhlování, ale vesmír nezaokrouhluje (pokud vím). Dokonce ani ta nejušlechtilejší matematika, to spíše ta aplikovaná ve vědě a technice, kde to lépe neumíme. A jelikož je to součástí vesmíru, tak jde jen o jakési druhotné/ iluzorní/ vykonstruované zaokrouhlování. Další výjimkou může být taková změna výpočtu, která je v důsledku plně vyrušena, což je však ve skutečném komplexním světě velmi nepravděpodobné. 

Takže podle mě lze hovořit o jakémsi elementárním všehosmyslu, tj. jistotě, na které můžeme zkoušet stavět vyšší smysly. Součástí tohoto základu může být i to, že žádný aktér výpočtu si nemůže být trvale a zcela jistý, co a v jaké míře a kombinaci je dobré z hlediska toho evolučního výpočtu, takže různí si různě volí různé zájmy. Přičemž oblibou se jedinci stává to, co se opakuje a co v něm vzbuzuje pozitivní emoce, třeba vlivem chválení z vnějšku či vnitřku. 

A to, které obliby (kulturgeny) jsou nakonec výhodami, se vyjevuje až postupným osvědčováním praxí v podobě jakési komplikovanější obdoby přirozeného výběru. Jakému spektru aktivit se věnujeme, takovým možnostem vývoje se přibližujeme v závislosti na aktuálním nastavení okolí nejen fyzického ale i třeba vztahového. A kdo trefí vhodné obliby, může prožit relativně velmi plnohodnotný a naplněný život. 

Nejvhodnější obliby přežívají a k přežívání se vážou. A i když si nemůžeme být zcela jistí, tak alespoň můžeme tušit, jaké obliby bychom si měli osvojit, aby nám radost dělalo to, co podporuje a rozvíjí náš život. Jak už totiž bylo řečeno výše, zalíbení v něčem se můžeme postupem času naučit. Takže i když někdo zprvu vyrůstal třeba v panelákovém podnájmu s Damoklovým mečem nad hlavou, tak může leccos převzít z konceptů soběstačnosti, pokud se o ně bude opakovaně zajímat a nechá se přesvědčovat, že zvyšování soběstačnosti vede ke svobodě a ta ke klidu a štěstí. A nemusí si hned založit hospodářství na venkově, protože i ve městě se lze postupně vyvázat z některých otěží. 

Nebo když někdo dovolil starým strukturám na základní škole, aby v něm (třeba nadměrným biflováním a známkováním) zabily údiv probouzející touhu po poznávání světa, tak malými krůčky se může dostat k popularizované vědě a postupně si udělat jasnější představu o světě, která mu umožní lépe se v něm orientovat a prosperovat. 

Ale i když se maximalizace přežívání (skrze různé prostředky) může jevit jako celkem jednoznačně pozitivní hodnota, tak tu zůstává otázka eutanazie, kterou jsem zmínil už třeba v článku o zcílňování prostředků. Mé dosavadní zkušenosti mě ujišťují v tom, že eutanazie by měla být nejen legální, ale i bezplatným lidským právem pro všechny, jejich život by byl už jen dlouhé mučivé čekání na smrt a tím myslím i osoby s nevyléčitelnými depresemi či vážnější nevratnou poruchou mozku. 

Kritikům eutanazie doporučuji strávit jeden den s člověkem dlouze a nedobrovolně umírajícím v bolestech navzdory lékům a věřím, že mnozí mě pochopí. Zkuste třeba s čistým svědomím odmítnout či ignorovat člověka, který vás skuhravě poprosí, abyste ho zabili. Zkuste ho přesvědčit, aby si přestal odpojovat hadičky. Nakonec rozumný člověk pochopí, že dotyčný by měl mít možnost klidně a důstojně odejít. 

Nezavírejme oči před tím, že podíl sebevražd s přibývajícím věkem roste. Klesání po krizi středního věku je jen zdánlivé, když se nezapočítává tvar věkové pyramidy, resp. se počítá podíl sebevražd na celou populaci, ne na konkrétní věkovou kategorii. Nenechávejme už staré a těžce nemocné lidi váhat mezi utrpením a potupnou bolestivou sebevraždou někde v koutě. 

Někteří kritici eutanazie se sice obávají, že zdravotní pojišťovny by skrze lékaře mohly tlačit na těžce nemocné, ale už nějak nechtějí vidět problém v tom, že česká ilegálnost eutanazie je mj. neviditelný a dlouhodobější psychický nátlak na plnoleté práceschopné lidi, aby museli několik desetiletí vydělávat na zdravotní a sociální pojištění a nebáli se, že je ostatní jednou nechají bez péče dlouze a bolestivě umírat s hnisajícím tělem jako nějakého bezdomovce. Jinak u těch zdravotních pojišťoven to dle mého lze ošetřit vhodným nastavením pravidel. 

Tím nátlakem pracovat rozhodně nechci tvrdit, že lidé by pracovat neměli (když jim umělá inteligence ještě nechává nějaké relativně smysluplné pracovní pozice), ale nemělo by to být pod skrytým psychickým nátlakem možným utrpením. 

V souvislosti s tím mě napadá, že uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce by měli mít možnost beztrestně odmítnout to zaměstnání, které je v zásadním rozporu s typem jejich osobnosti podle MBTI testu. Pokud někomu vyjde, že je například z 80% extrovert, tak by mohl odmítnout pracovat třeba na nějaké opuštěné kontrolní stanici, aniž by byl z evidence vyřazen. Současný stav lze totiž s nadsázkou přirovnat k tomu, že kupříkladu slepý člověk by mohl být legálně vyřazen z evidence, kdyby odmítl pracovat jako řidič. 

A tady bych mohl rozepsat některé své názory o MBTI testu osobnosti. Přestože jsem názoru, že každý člověk je jedinečný (minimálně v rámci jedné dimenze) a existuje mnoho rovin charakterističnosti/ identity s nesčetnými mezistupni, tak současně jsem názoru, že co nejpřesnější zjednodušování lidí na několik typů osobnosti nám může usnadnit základní porozumění ostatním. Podobně jako nepředpokládám existenci jednoznačného vyhranění hudebních stylů, ale požaduji jejich přibližné uvádění v programech hudebních open air festivalů, aby člověk snáze a rychleji odhadl, na které stage by měl kdy jít. 

Abych MBTI test zkráceně představil, tak zkoumá čtyři oblasti osobnosti, přičemž v každé z nich se zaměřuje na dvě protikladné charakteristiky. První oblast je v podstatě převažující vztah k ostatním lidem a to buď extrovertnost (E), nebo introvertnost (I). Druhá oblast zkoumá zaměření pozornosti při získávání informací: zda se pragmaticky zaměřujeme spíše na fyzické okolí (S), nebo ideály v hlavě (N). Třetí oblast analyzuje, jak informace zpracováváme: zda o nich spíše logicky přemýšlíme (T), nebo je emotivně prožíváme (F). A čtvrtá oblast se orientuje na výsledné jednání: zda spíše flexibilně reagujeme na aktuální okolnosti (P), nebo systematicky plánujeme (J). 

To, jaký je kdo typ osobnosti, se určuje na základě zodpovězení série otázek. V klasické verzi se na ně odpovídá pouze z možností ano/ ne, což považuji za přehnané zjednodušení a upřednostňuji raději škálu, která pak umožňuje vyvodit procentuální míry jednotlivých charakteristik. Ani to však není dokonalé, jelikož člověk může střídat různé nálady a okolní situace, které zásadně ovlivňují jeho fungování. Takže podle mého by bylo přesnější ve škálách místo bodů vyznačovat úsečky, jejichž porovnáním by se vyjevily oblasti pravděpodobnostního výskytu. 

Takže pokud by někomu ve škále extrovert-introvert vyšlo, že se pohybuje od 75 po 25%, tak by zde byl relativně flexibilní, protože mezi lidmi by dokázal být extrovertní, ale nevadila by mu tolik ani samota. Naopak člověk, kterému by vyšlo, že je introvert z 65 až 70%, tak by v této oblasti byl relativně stálý navzdory okolnostem. 

Co se mě týče, tak jsem na hraně mezi INFP (snílek) a INFJ, což znamená, že dokážu být podle potřeby spontánní i systematický. Jsem i poblíž hrany F/T, takže sice mírně víc upřednostňuji pocity, ale nedělá mi problém změnit názor v závislosti na logické argumentaci. V druhé oblasti u mě spíše převažuje zaměření na ideály, ale občas bývám nesvůj, když alespoň dvě hodiny denně nevěnuji něčemu pragmatickému jako třeba pěstování a vaření zeleniny. A nejvíc u mě převažuje introvertnost, i když jsem se v této oblasti dokázal částečně rozvinout a rád poznávám nové lidi. 

Inteligence, deprivanti, transhumanismus a školní šikana

Člověk podléhá evoluci a dnes začíná mít na výběr, zda se dál nechá formovat pomalým způsobem „kam ho vítr zavane“, nebo zkusí využívat svou inteligenci i na to, aby do tohoto procesu začal vědomě zasahovat podle svých záměrů. V souvislosti s tímto jakýmsi evolučním antitradicionalismem se (i umírněné) transhumanistické vize některým lidem mohou zdát nepřirozené podobně, jako kdysi by se trilobitům mohli lidé zdát nepřirození, ačkoliv lidé si to dnes o sobě obvykle nemyslí (minimálně ne o svých nedávných prapředcích v jeskyních) a je předem nezodpověditelnou otázkou, jestli by to lidé po nějaké zásadní sebeúpravě s odstupem času hodnotili podobně, nebo by svou změnu považovali za chybný krok do nějaké zcestné nepřirozenosti. Každopádně transhumanismus se dnes čím dál víc začíná jevit víceméně nevyhnutelným stupínkem evoluce, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otázkou zůstává spíše konkrétní způsob a načasování. A podobně jako generace Baby boomers mívá problémy s adaptací na digitální revoluci, tak současníci by měli problémy s adaptací na případnou transhumanistickou revoluci, což je také jeden z důvodů k jejímu oddalování.

Tímto dodatečným úvodem bych se rád dostal k tomu, že koncem článku „Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace“ jsem v podstatě psal, že dříve či později lze předpokládat nějaké technologické vylepšování lidského mozku. V návaznosti na to jsem pak dostal reakci, že daná vylepšení by mohla vést k neschopnosti takto upravené lidi vychovávat, což by z nich mohlo dělat deprivanty. A také jsem dostal otázku, co si myslím o deprivantech (tak jak jsou teď popsaní na Wikipedii), čímž bych zde rad začal.

Ještě ale upozorním, že tento článek není nutné vztahovat jen k transhumanismu na úrovni mozku, protože už dnes existují deprivanti i značné rozdíly v inteligenci (viz. Gaussova křivka IQ), k čemuž předem dodávám, že spojování nadprůměrné inteligence s deprivanty nepovažuji za tak jednoznačné.

Pokud je deprivant definován jako člověk odkloněný od normality, tak si myslím, že ty „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii jsou nedostatečně obecné a popisují spíše blíže nepojmenovaný typ deprivanta, nebo je moc obecná úvodní definice.

Normalita je relativní. Co bývá považováno za normalitu ve společnosti 1, nemusí být považováno za normalitu ve společnosti 2. I funkční pojetí normality bych považoval za relativní, protože co je funkční ve společnosti 1, nemusí být nutně funkční i ve společnosti 2, jelikož tam může být spousta odlišných faktorů (i mimo společnost) ovlivňujících, co bude funkční. Takže člověk odkloněný od normality 1 ve společnosti 1 se bude pohybovat v jiné škále možných charakteristik, než člověk odkloněný od normality 2 ve společnosti 2. Na Wikipedii se dokonce píše, že „deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic“, takže v jejich sdružení může být normalitou být deprivant podle „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, což z tohoto hlediska odporuje definici, že jde o odchylku od normality, protože normalita tam není blíže specifikována.

Problém definice nastane, i když se budeme pohybovat pouze v jedné společnosti. Třeba odklon od funkčního pojetí normality může být silná víra v názor „co je krásné, to je pravdivé“, ale výsledné charakteristiky by byly zásadně odlišné. Nebo odklon od sociokulturního pojetí normality může v ČR být třeba názor, že pití alkoholu by se mělo zakázat, protože dělá z lidí hlupáky, přičemž výsledné charakteristiky by byly opět jiné.

Co se týče mého názoru samostatně na „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, tak si myslím, že nějací určitě existují, ale je těžké dokázat, kdo mezi ně patří a kdo ne. Obzvláště, pokud se daný člověk vyhne důkladnějším psychotestům. Mimochodem znám pár lidí, kteří prosazují, aby všichni politici museli projít psychotesty a něco na tom určitě je, ale bylo by složité uvést to v praxi na všechny a bez korupce.

A teď bych začal reagovat na tvrzení, že bychom prý nebyli schopni vychovávat lidi s uměle zvýšenou kapacitou mozku, čímž by se z nich stávali deprivanti. Osobně nezastávám názor, že mít vyšší paměť/ výpočetní kapacitu by nutně znamenalo stávat se deprivantem (ve smyslu podle „Charakteristiky deprivanta“), vyrůstá-li daný člověk ve vhodném sociálním prostředí.

Podle mě duševně zdravý člověk chce štěstí, ale nemůže být dostatečně a trvaleji šťastný, když jsou lidé kolem nešťastní (a on jim může pomoct a nepomůže), takže se snaží dělat i něco společensky užitečného. A pokud by se dítě s vyšším počtem synapsí (či jiným vylepšením mozku) narodilo zdravé a vyrůstalo ve velmi časté přítomnosti morálních dospělých (nejlépe asi intelektuálů), tak nemyslím, že by z něj vyrostl amorální jedinec, který by se z předchozí věty vymykal. Navíc s rostoucí inteligencí (nepočítám-li vzácné savanty) se obvykle zvyšuje schopnost celostnějšího přemýšlení a tím i uvědomění, že štěstí jedince je spojené se štěstím jeho sociálního okolí, které se přes tzv. „šest stupňů odloučení“ rozlévá na celou společnost, takže kdo omezuje štěstí ostatních, ten v důsledku omezuje své vlastní šance být šťastný, jelikož vytváří/ přiživuje bludný kruh špatné nálady ve společnosti.

Amoralita přichází spíše od amorálních lidí a okolností (i skrze média, školy či amorální příbuzné), podle mě nevzniká z inteligence samotné. To si možná myslí deprivanti, že amorálnost je důsledkem inteligence a usilovně se o tom snaží přesvědčovat ostatní (třeba skrze filmy a seriály), aby posilovali svou vlastní pozici.

Také podle mě dosud bohužel platí, že když se člověk společenskou hierarchií dostává nahoru, tak čím výš je, tím víc se bojí pádu (což časem může znamenat třeba i výsměch od většiny národa) a tím víc může být ochoten (co nejskrytěji) používat amorální metody, aby se vyhnul svému pádu. Takže ve špatně nastaveném systému se z inteligentních lidí nahoru dostávají především ti amorálnější (nebo ti kteří se jimi postupně stali) (což jim dává větší moc prosazovat své názory) a morální inteligenti zůstávají tam, kam se dostanou morální cestou. Ale mohou z vrchu cítit amorálnost a říct si třeba až to, že si odsednou z krysího závodu a spokojí se s přiměřenými potřebami pomalejšího a klidnějšího života nebo se i pokusí tvořit nějakou paralélní společnost, kde mohou získat vysoké postavení morální cestou.

Možné je i to, že nadprůměrná inteligence v určitých situacích zvyšuje pravděpodobnost neschopnosti začlenit se do kolektivu s průměrnou inteligencí, což v současném uspořádání škol minimálně v ČR může zvyšovat pravděpodobnost šikany (těchto jedinců), ta v některých případech pravděpodobnost vzniku jakési misantropie zaměřené na lidi s některými aspekty agresora (mj. i nižší inteligence), čímž se z nich mohou zbytečně stávat deprivanti. Nebo může jít o nepřiměřené přejímají amorálního/ bezcitného chování za své ve snaze obstát před amorálním/ bezcitným chováním agresorů. Ani zde však nejde o přímý důsledek inteligence, takže je možné to zprostředkovaně zvrátit.

Než se k tomu dostanu, tak uvedu ještě další faktor přispívající ke vzniku šikany (obecněji (a tím i k možnému rozvoji deprivantů)) a to samotnou existenci umělých společností s nepřirozeně vysokým podílem dětí (obzvláště různého socioekonomického původu) vůči dospělým. V takovém prostředí dnešní základní školy se obvykle najde několik amorálních dětí, ale ne dostatek dospělých (přestože bývají vybíráni ti morálnější), kteří by je všechny byli schopni usměrňovat, takže skupinová dynamika pak může vést k šikaně těch odlišných, mj. nadprůměrně inteligentních (pokud nedokážou (z)měnit pozornost/ myšlení agresorů).

Takže kdyby děti s vysokou či technologicky zvýšenou inteligencí vyrůstaly v takovém sociálním prostředí, které by zásadně eliminovalo možnost šikany, tak by i dílčí efekt „šikany za nadprůměrnou inteligenci“ byl značně potlačen a tím i možný vliv na vznik deprivantů. V tomto směru by k tomu mohlo napomoct mj. vyváženější složení třídy (aby nadprůměrná inteligence nevypadala tak menšinově) či vyšší přítomnost vychovatelů (prevence šikany obecně), kteří by měli být morální, pohodoví (=> potenciál přirozené autority) a neměli by kriticky zasahovat do výuky. A postupně, s rozvojem společnosti vědění, by lidé technologiemi osvobození od nezáživné práce mohli být čím dál častěji vychovateli, až by se základní školy mohly transformovat do jakýchsi vzdělávacích kolektivů rodin (čímž navazuji na myšlenku v mém článku „Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti“).

Ke snížení rizika poškození charakteru mladých inteligentů by přispívalo i postupnější zavádění navyšování počtu synapsí (či jiného vylepšení mozku) a to jak v poměru daných jedinců ke společnosti, tak v poměru přidané inteligence k té původní.

Značný vliv na vznik deprivantů může mít i narušenost rodiny vedoucí k nedostatečné či nesprávné citové/ hodnotové výchově dítěte, ale v tomto případě inteligence dítěte na rozvoj jeho deprivantství podle mě nehraje tak zásadní roli, protože i člověk s průměrnou či podprůměrnou inteligenci, který vyrůstá v narušené rodině, se může stát deprivantem. V tomto případě je z hlediska prevence deprivantství zásadnější, aby rodiny byly zdravě soudržné rodiny, ale to už někdy možná příště...



PS: Koncem psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že šikana spoluupevňuje mainstream. Terčem šikany totiž bývá jinakost, takže jedním ze způsobů obrany je maskovat svou jinakost, což iluzorně posiluje mainstream, ale dostatečně na to, aby to mělo faktické důsledky. K dosažení tohoto efektu člověk ani nemusí být šikanován, stačí když ví o šikanování někoho jiného ve svém okolí. V důsledku to přispívá k faktu, že mladí se obvykle navenek tváří velmi vzájemně podobně, ačkoliv uvnitř bývají více odlišní a je myslím zajímavou otázkou, zda by znatelná eliminace šikany tento fenomén omezila a časem vedla k větší pluralitě projevování se.

Kubismokracie a vzájemné spoluvytáření člověk-prostředí

Když jsem před lety udělal jeden z pokroků v dlouhodobém pozměňování paradigmatu mého vizuálního způsobu obývání světa a vykročil vstříc důkladnější realizaci alternativ, tak jsem si uvědomil mj., že vizuální výtvory (nebo ještě obecněji jevy) v životním prostředí člověka jsou méně uvědomovaným způsobem komunikace. Různé kombinace tvarů a barev, kterými býváme obklopováni, často nevědomě spoluvytváří naší představu o světě, která zpětně ovlivňuje i představu o nás samotných.

Jak jsem napsal 30.11.2015 a otiskl v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie, „jsme spoluutvářeni okolím, které spoluutváříme.“ Ale čím více lidstvo ovlivňujeme své prostředí, tím méně si uvědomujeme, že naše prostředí ovlivňuje i nás. Čím má člověk vyplněn třeba svůj pokoj nebo pracovnu, to pak ovlivňuje jeho myšlení/ vnímání/ hodnocení/ prožívání/ rozhodování...

Když na chvíli trochu odbočím, tak s tímto vědomím si, od přelomu roků 2018/19 převytvářím obraz 100 x 65 cm s kresbou komplexní vesmírné lodě, ze které umazávám méně zajímavé části a místo nich vkládám nebo dokresluji reprezentace mých oblíbeností, kterých už tam, přes vysokou pečlivost výběru, bude zhruba sto padesát. Dokončení je blízko a těším se, až si tuto kresbu pověsím v pokoji na již mírně pomalovanou zeď, ze které se už naplno začne stávat „beztvará“ či možná přesněji biomorfní asambláž, abych vyrovnával určitý jev, který mě přivedl k napsání tohoto článku.

Je až překvapující, že (především ve městě či v budovách) býváme obklopováni neuvěřitelnou spoustou pravoúhlých předmětů s rovnými hrany a plochy, které lze chápat jako příklady materiálů zmanipulovaných do nepřirozeně unifikované podoby. Je to reprezentace jakési vzpoury proti přírodě a symbol až totalitní jednotnosti.

Tato jakási obdélníkovitost, nebo přesněji kvádrovitost, bývá dokonce i tam, kde nemůže posloužit jako úspora místa, nebo kde dokonce ani není potřeba místem šetřit, takže její přítomnost nelze interpretovat jako ryze praktickou (ale i (v antroposféře) téměř všudypřítomný symbol ryzí praktičnosti by byl příkladem předmětu, který spoluvytváří naše myšlení).

V přírodě existuje i mnoho různě odlišných tvarů, jejichž efektivita je ověřená milióny lety evoluce, takže když v našem prostředí výrazně převažuje kvádrovitost nad „biomorfním designem“, tak nám z myšlení/ povědomí/ života spoluvytlačuje nedílnou část reality. V některých případech by se možná dalo i říct, že nám ji brání vidět.

Když během přemýšlení zkusíme ve svém okolí najít nějakou náhodnou inspiraci či konkrétní reprezentaci pro nějakou obecnou představu, tak často můžeme skončit u kvádrovitého předmětu a třeba takto kvádrovitost může pronikat do našeho myšlení.

Za zmínku nejspíš stojí i to, že v češtině máme dokonce slovo „kvádro“, které označuje víceméně unifikovaný pánský oblek, jenž nosí především muži s osobností či sociální maskou opracovanou metaforicky podobně jako kvádr. A kdo nosí kvádro, ten se obvykle chová jako kvádr, ne jako biomorfní asambláž nebo něco mezi (i když se to možná trochu mění).

Pokud si neuvědomíme třeba, že na jiných místech existují i lidé (nebo jiné bytosti), kteří se kvádrovitostí tak neobklopují a přemýšlí zásadně jinak než lidé ze světa obdélníků, tak nás možná ani nenapadne spekulovat, zda by kvádrovitost/ obdélníkovitost nemohla být třeba prvkem jakési hlubší ideologie, která se zdá být prorostlá většinou naší civilizace. Ideologie, kterou bychom si, podle uměleckého směru zvaného „kubismus“, mohli nazvat kubismokracie, což znamená vláda obdélníkovitosti nad lidmi, jež zahrnuje pojmy jako: opracovanost, jednoduchost, předvídatelnost, manipulovatelnost, jednotnost...

Otázkou však je, nakolik je kubismokracie jakýmsi mimovolným podvědomím naší civilizace a nakolik to může být vědomá snaha elit tajně spoluformovat myšlení masy do snáze manipulovatelného stavu.

Vznik sci-fi kresby Strukturobot Rhizomorodný

Ve struktuře plné cyklů těžko hledat jednoznačný začátek a konec. To platí nejen o mé nové kresbě Strukturobot Rhizomorodný, ale i o jejím vzniku, který vyrůstá z různých částí mého života a do různých částí se zase rozroste jako např. Wo-asambláž či Mouchodlak na fazolové ovládání.

Zkusím začít třeba od vydání mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie koncem roku 2015, po kterém jsem měl chvíli pocit, že většinu toho hlavního, co jsem chtěl říct, jsem už řekl (než mě pak postupně napadla fůra dalších myšlenek, jak jsem zmiňoval ve videu Hyperkreativita).

Byla to taková dočasná úleva, díky které jsem se mohl trochu víc odpoutat od tvorby a o to víc vnímat díla ostatních (měla by mezi tím být rovnováha), třeba číst odbornou literaturu. Vlivem toho jsem si vzpomněl na mou myšlenku "Jsme spoluutvářeni okolím, které spoluutváříme.", což vedlo k úvahám, jak přetvářet mou nově opravenou pracovnu, aby mě zpětnovazebně spoluutvářela takovým směrem, kterým chci jít. Vytvořit si prostředí, které mi bude pomáhat být tím, kým chci být.

Tak jsem si postupně vytvořil podrobnou vizi, jejíž podstatou je, že většina nezakrytých částí zdi by byla pokryta strukturovitou asamblážo-koláží na rozhraní umění a myšlení (a není snad potřeba dodávat, že jsem si toho vymyslel víc, než se tam vejde a stále si nejsem jist, jak to ořezat, aby mi to netrhalo srdíčko, xD (nakonec jsem začal s muralem)).

V tomto bodě bych se vrátil do hlubší minulosti, abych vysvětlil, čím to vymýšlení výzdoby mé pracovny pro mě bylo převratné. S trochou nadsázky "kreslím od narození" a jako dítě to pro mě byl hlavní vyjadřovací prostředek, který postupně zaplnil několik krabic nejrůznějšími komplexními bizarnostmi. Časem jsem začal i trochu psát, ale až v průběhu střední školy se to u mě překlopilo z kreslení na psaní. Od té doby šlo kreslení pomalu do ústraní s tím, jak se zlepšovaly mé spisovatelské schopnosti.

Ale nikdy se u mě nevytratilo zcela a to rozvíjení vize mého pokoje vedlo mj. k tomu, že jsem si konečně založil profil na HumanArt a umístil tam pár děl. A jak jsem tam pozoroval výtvory ostatních a vzpomínal na mou zlatou éru kreslení, tak se tím pomalu nastartovala jakási renezance, jejíž prvním květem byl obrázek Snílek wesmírodivný, kterým jsem rozvinul mj. mou dětskou zálibu v komplexních různorodých strukturách.

Bohužel a bohudík se ten obrázek stal dalším jádrem, kolem kterého začala kondenzovat má hyperkreativita, což se spolu s mj. poruchou HDD stalo příčinou oddálení dokončení. K obrázku se začala přelévat a konkretizovat má starší vize koncentrátu knihy Wesmírný omyl, čímž vzniká povídka, podle které zpětnovazebně upravuji ten obrázek.

Mezitím jsem vytvořil a publikoval obrázky Jedinečnost lokálního medu a Setkání přírododivných bytostí. Také jsem vymyslel náměty na mj. asambláž k mé povídce o cellulárnm automatu Hra života či asambláž Formobsahová rekurze a pohrával si s myšlenkou, že nejprve realizuji nějakou jednodušší asambláž, ve které bych zkusil metody, které jsem mezitím vymyslel.

A analogicky k tomu mě napadlo nakreslit něco jednoduššího a tím rychleji hotového v podobném stylu jako obrázek Snílek wesmírodivný, čímž vznikl právě Strukturobot Rhozomorodný. Většinu jsem nakreslil 13.2.17 a dokončil 16.8.17 s tím, že 7.2.17 mě zaujala kapela Skrytý půvab byrokracie (když byl frontmanem ještě Jakub Žid), hlavně písničkami Simulakra a Rhizom, z nichž ta druhá mě částečně inspirovala a rozhodl jsem se ji přidat i k doprovodnému videu (které je rovněž rychlejší obdobou videa, které chystám k obrázku Snílek wesmírodivný).

Strukturobot Rhozomorodný je v podstatě intuitivní koncentrace zajímavých tvarů do jakéhosi levitujícího sci-fi předmětu, bizarní wesmírné lodě a tady je konečně umělecké video, které jsem k tomu vytvořil: