Existuje racionální role iracionalismu?

Video Náhodné citáty z odborných knih nebylo záznamem mého prvního ani posledního namátkového čtení (které v rámci vzdělaneckých textů můžeme řadit mezi metody dadavědy). Bylo však mým prvním rozsáhlejším videem na toto téma a teď bych rád představil další podobné video, kde pro změnu budu citovat pouze z díla jednoho jmenovaného autora a především na to budu reagovat. 

Jelikož se bude jednat o tématiku poznávání (konkrétněji problematiky iracionalismu), tak ještě odkážu na relativně nedávný článek Myslet neznamená přemýšlet, na který sice nebudu přímo navazovat, ale mj. právě tyto články se mohou v obecné rovině vzájemně doplňovat. 

Aktualizovaný přepis videa: 

Když si nově koupím publikaci, rád si z ní přečtu nějakou náhodně nalistovanou část nebo části. Tak jsem udělal i v případě knihy od polského analytického filosofa jménem Józef Maria Bocheński. A to, co jsem nalistoval, mě inspirovalo, že bych občas mohl tvořit videa, kde bych představil nějaké tvrzení a pak ho doplnil o svůj komentář. 

A podnětem, který mě k vytvoření tohoto videa dovedl, byl Bocheńského popis iracionalismu. Prohlásil, že iracionalismus je „pověra vyplývající z víry, že člověk může prostřednictvím citů, intuice atd. poznávat lépe než prostřednictvím rozumu.“ To má na první pohled celkem logiku, ale podle mě to není jediná interpretace slova iracionalismus. A díky namátkovému čtení vím, že když Bocheński u některých slov předpokládal i jiný význam, tak se to snažil uvést, zde však padl jen jeden význam. Je to význam zatížený historickým faktem, že slovo iracionalismus vzniklo jako pejorativum, kdy na straně čtenáře mohl být nedostatek antiskepse a na straně autorů takto označovaných textů šlo o poněkud přehnané vyhranění vůči racionalismu, pokud v některých případech nešlo o vědomou nadsázku. V podstatě jejich argumenty mohly mít dobrý směr, ale obloukem minuly cíl a překlopily se do opačného názoru ad absurdum, čímž vznikla pomyslná jizva, která iracionalismu přetrvala. Jak ale plynul čas, vyskytly se i umírněné implicitní formy iracionalismu, které nechtějí racionalismus nahradit, ale být s ním v komplementaritě, doplňovat ho. 

Na druhou stranu, když zde Bocheński mluví o rozumu, tak tím nenaráží na pojetí v dávném osvícenském racionalismu, ale na jeho aktuálnější podobu, takže vlastně útočí na filosoficky zastaralou podobu iracionalismu z pozice sobě současné vývojové fáze racionalismu a není pak divu, že se mu iracionalismus jeví jako zcela zavrženíhodný. 

K tomu nezmiňuje, že část toho, co je dnes považováno za racionální, kdysi bylo nebo by bylo považováno za iracionální. Z toho vyplývá filosofický problém, že i nám předem neznámá část toho, co se dnes většině filosofů může zdát spíše potvrzeně iracionální, tak se později může většině filosofů zdát spíše potvrzeně racionální. To však rozhodně neznamená, že vše dnes iracionální má šanci přejít časem na stranu racionality. Také uznávám, že iracionalismus, jak ho Bocheński popsal, pokračuje dál, ale podle mě spíše mimo sféru současné filosofie, alespoň většiny té mě známé. A je nešťastné, jakým nesmyslům lidé dokážou uvěřit, když třeba v oblasti náležící přírodním vědám usuzují podle své emocionální touhy. 

Bocheński dále prohlásil, že „všechno, co víme o světě, jsme získali díky zkušenosti a usuzování, tj. pomocí rozumu.“ To má také na první pohled celkem logiku, ale jen částečnou, protože to nezohledňuje mj. fakt, že spolu-příčinou některých zkušeností může být i iracionální chování a to i v případě filosofů a vědců viz. třeba část serendipity. Nemálo zkušeností v průběhu života získáváme neplánovaným chybováním opřeným o různé mylné domněnky a nevidím rozumný důvod vypustit takové zkušenosti s následným usuzováním, takže znalosti lze získávat i v důsledku iracionálního chování. To však nepopírá, že relevantní poznatky s iracionálním východiskem s vyšší pravděpodobností vyvodí ten, kdo zároveň pečuje o svůj rozum, než ten, kdo by skutečně a ne jen domněle iracionalitu nadřazoval rozumu. 

A co se týče usuzování, také těžko předpokládat, že všechny znalosti vznikají čistě rozumovou cestou. Přemýšlení třeba není izolované čistě jen v jedinci, ale komunikací pokračuje z jedince na jedince, přičemž nemálo poznatků vzniklo mj. v reakci na iracionální prohlášení jiných lidí. Kdyby rozumní lidé zcela ignorovali iracionální argumenty, tak by ty argumenty nemohly fungovat jako provokace, které rozumné lidi stimulují k přemýšlení. 

Ale ani na úrovni jedince, který k nějakému relevantnímu poznatku dospěl, těžko předpokládat, že jeho myšlenková cesta byla čistě racionální bez sebemenšího nezbytného kousku iracionality. Například všichni lidé kdysi byli iracionálním dítětem, cesta směrem k rozumu není skoková, absolutní rozum je utopie a během toho limitního zrozumování vzniklo nemálo geniálních nápadů, které se opíraly o rozum i nerozum zároveň. 

Je neúplné myslet si, že znalosti vznikají jen logickým usuzováním zcela zbaveným intuice, protože mozek mnohdy do vědomí vhazuje víceméně hotový nápad, který není produktem logického postupu krok za krokem, ale prostě zvnitřněný výstup neuronové sítě a jeho racionalizace je dodatečná. Něco nám bleskne z podvědomí a až pak třeba přemýšlíme, nakolik je to logické, přičemž nám může blesknout plno dalších postřehů, jejichž vznikání nestíháme plně pozorovat, natož kontrolovat. To však rozhodně neznamená, že bychom měli rezignovat na rozumové reflektování své intuice. 

Někdo by mohl zkusit argumentovat, že původní postup vedoucí k nějaké znalosti lze dodatečně napodobit tak, aby se obešel bez iracionality, ale takového člověka můžeme odkázat na rčení po bitvě je každý generál. 

Podobně jako náš mozek, tak umělé neuronové sítě fungují víceméně na základě postupně zpřesňované statistické umělé intuice než na základě nějakých oddělených logických kroků podle nějaké sady rozumových pravidel, a přesto díky speciálním umělým inteligencím na bázi perceptronů získáváme plno poznatků. 

Jinak když píšu o sadě rozumových pravidel, tak vzhledem ke kontextu tím mám pochopitelně na mysli pravidla, která předpokládají nějakou komplexnější rozlišovací schopnost, ne elementární pravidla neuronové úrovně, natož elementární pravidla fyzikální úrovně. 

Bocheński komplementárně připouští jednu výjimku z iracionalismu a to, že „ve vztazích mezi lidmi hraje intuitivní chápání skutečnosti významnou roli, že například intuicí nadaná žena ví o někom druhém často mnohem víc než ten nejerudovanější psycholog.“ To mu přičítám k dobru, i když z opačného pohledu mohu oponovat, že kdyby intuicí nadaná žena a psycholog měli stejný čas na poznání nějakého jim dosud neznámého člověka, nemuselo by to být tak jednoznačné. 

Vzápětí po výjimce Bocheński zdůrazňuje ve zkratce, že intuice ve vědě nefunguje. K tomu budu nepřímo citovat: „„iracionalismus znamená přenášení intuitivního chápání z mezilidských vztahů na oblast poznávání světa a materiálních objektů, kde se stává zcela průkazně něčím zavádějícím.““ Souhlasím z podstatou ve smyslu, že intuice nemůže být třeba ve vědě podobně úspěšná jako v mezilidských vztazích, ale nezamlouvá se mi užití pojmu „zcela“, protože obzvláště třeba během vymýšlení vědeckých hypotéz se intuice může uplatnit, pokud vyrostla na dostatečném množství odborných znalostí. 

Bocheński uvádí příklad údajné nesmyslnosti intuice ve vědě, že prý intuitivně nelze objevit Einsteinovu teorii. To je poněkud nejednoznačný pojem vzhledem k tomu, že Albert Einstein vymyslel několik teorií, ale předpokládejme, že Bocheński myslel buď speciální nebo na ni navazující obecnou teorii relativity v její tehdejším znění. Minimálně speciální teorie relativity však vychází mj. z myšlenkových experimentů, což je v podstatě fundovaný druh intuice, není to usuzování ze skutečného experimentu, ty se odehrály až potom. A sám Einstain prohlásil například: „Jsem dost umělec, abych mohl volně čerpat ze své představivosti. Představivost je důležitější než znalosti. Znalosti jsou omezené. Představivost obklopuje svět.“ To rozhodně není ukázka čistého vědeckého racionalismu. Einstein také prohlásil: „Logika vás dostane od A do Z; představivost vás dostane všude.“ Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že obyčejná intuice vypěstovaná jen běžným životem by k žádné teorii relativity nevedla. Bylo potřeba pěstovat ji přemýšlením o matematicko-fyzikálních poznatcích a fyzikální představivost se potřebovala střetávat s racionálním oponováním. Z tohoto hlediska to tedy vypadá, že Albert Einstein byl jedním z dadavědců, resp. kombinoval vědu, umění a filosofii. 

Závěrem dodávám, že kdyby Bocheński připustil argumenty, které jsem zde nastínil, tak se pravděpodobně v řadě jeho dalších závěrů objeví trhlina. Nemohl by totiž už bez velkého přemýšlení kompletně zavrhovat téměř vše, v čem objeví špetku iracionality. Je však potřeba regulovat iracionalitu pěstováním rozumu, případně naopak, aby se nic nehrotilo do nebezpečného extrému.

Máme svobodnou vůli? - Libetův experiment napoví

Tématu svobodné vůle jsem se okrajově věnoval třeba už v knize Wesmírný omyl (2011), přidal řadu postřehů v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie (2015) a roku 2017 publikoval článek „Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?“. Ale až letos jsem se konečně odhodlal vytvořit na toto téma první video a s výsledkem jsem celkem spokojený, i když jsem do něj (alespoň zatím) nezapojil výtah z obsáhlého rozepsaného článku z roku 2018, kde ukazuji spoustu dalších interpretací Libetova experimentu, které prvnímu pohledu unikají.  

Zde pod videem je k přečtení jeho přepis následovaný pár bonusovými dodatky. 

Text videa: 

Když jsme mladí, neznalí moderní vědy a nikdo nás nenutí, tak míváme pocit, že naše rozhodnutí kdy a co udělat jsou svobodná, tedy podle svobodné vůle. Co to ta svobodná vůle ale znamená? A pokud si nějak odpovíme, bude se svobodná vůle pořád ještě zdát jako pravdivá? A proč by mělo být důležité přemýšlet o názoru na svobodnou vůli? Zde odpovím hned: protože v rámci toho názoru se pak odehrává naše přemýšlení o životě a lidé s různými názory na svobodnou vůli pak dospívají k velmi odlišným závěrům ve spoustě jiných oblastí života, přičemž lze spekulovat, že některá rozhodnutí jsou pro život lepší a jiná horší. 

Co to ta svobodná vůle tedy je? Podle mě si lze představit čtyři základní varianty, jak k té otázce přistoupit, lze je dále dělit a je otázkou každého z nás, ke které z nich se přiklonit. Vymezují se především vůči determinismu, což je filosofický názor, že události jsou zcela předurčeny dřívějšími příčinami. 

Pokud si varianty přístupu ke svobodné vůli seřadíme od úplné nesvobody po absolutní svobodu, tak první je tvrdý determinismus, podle kterého jsou všechny události zcela předurčeny a jakákoliv svobodná vůle je iluze. Taková představa se líbí vědě, protože nejméně omezuje možnosti poznání reality. 

Druhou variantou je kompatibilismus, podle kterého sice zcela platí determinismus, ale zároveň je možná i svobodná vůle zhruba ve smyslu, že člověk je svobodný, když je schopen reflektovat deterministické příčiny svého chování. Nejedná se tedy o metafyzickou svobodnou vůli na úrovni fyzikálních zákonů. Kompatibilismus vznikl jako sociální konstrukt sloužící mj. k odlišení duševně zdravých kriminálníků od duševně nemocných kriminálníků, kteří si podle běžných představ o etice zaslouží mírnější zacházení než ti první, jelikož mají problém správně kontrolovat své chování. 

Třetí varianta nemá přesné pojmenování, ale nazveme ji třeba metafyzický kompatibilismus nebo metafyzický komplementarismus. Podle něj částečně platí jak determinismus, tak metafyzická svobodná vůle, přičemž to, zda se nějaká částice zachová deterministicky, nebo nepředvídatelně, by pravděpodobně záviselo na jejím momentálním stavu vůči momentálnímu stavu okolí. A ve složitějších fyzikálních systémech se to může různě míchat. Třeba kámen je běžně ve stavu, který pokračuje deterministickým způsobem, zatímco lidské vědomí může být i ve stavu, který bude pokračovat svobodně, pokud to nějaký deterministický podsystém nepotlačí. 

A poslední varianta je libertarianismus v metafyzickém smyslu, podle kterého je determinismus iluze a vše se ve skutečnosti děje svobodně. Taková představa může člověku dávat smysl například, pokud věří, že vše se děje pouze uvnitř nějaké svobodné mysli. A v neposlední řadě pokud věří, že přítomnost pár metafyzicky svobodných jevů znejisťuje stav zbytku vesmíru. 

Zvolit si mezi těmito čtyřmi variantami není snadné, jelikož jsou těžko ověřitelné a vždy lze spekulovat, že člověk nebo uměligence podléhá nějaké iluzi. Z tohoto důvodu doporučuji být tolerantní k odlišným názorům, hledat trhliny svého názoru a přemýšlet, jak by na první pohled nesmyslné názory ostatních mohly dávat smysl, načež se mohou v upravené podobě stát našimi názory, abychom je kritizovali a pořád dokola, dokud nám hledání pravdy bude dávat smysl. 

A kde s přemýšlením začít? V otázce názoru na svobodnou vůli považuji za důležité, jak si vysvětlujeme výsledky různých variant tzv. Libetova experimentu. Ve zkratce jde o to, že člověku jsou na hlavu upevněny EEG elektrody, načež má v libovolný okamžik vykonat třeba nějaký pohyb prstu. Podle grafu z EEG se v relativně spoustě případů daří až o pár set milisekund předpovědět, kdy dojde k pohybu, případně kterou rukou podle varianty experimentu. To na první pohled vypadá, že jakákoliv verze metafyzické svobodné vůle je jednoznačně vyvrácena a tak je to i ve většině případů interpretováno. 

Kdo však umí být důsledně skeptický vůči vědecké metodě, ten zjistí, že to až zas tak jednoznačné není. Napadlo mě víc znejisťujících faktorů, ale nejraději mám postřeh, že tvrdě deterministické interpretace Libetova experimentu bývají založené na nevyjádřeném předpokladu, že hypotetická svobodná vůle nemůže být regulována nějakým deterministickým systémem, třeba jakousi naší deterministickou inteligencí či deterministickou částí inteligence. Zastánci tvrdého determinismu tedy obvykle nepřemýšlí o variantě, že projevy hypotetické svobodné vůle by nejprve vstoupily do deterministického systému, který by na základě toho vypočítal finální rozhodnutí, aby bylo rozumnější než nespoutaná svoboda. Pak by šlo předpovědět chování, i kdyby vycházelo z metafyzické svobodné vůle, protože deterministický systém by opozdil důsledek svobodovůle. 

Vyloučení takové možnosti však nepovažuji za opodstatněný předpoklad a navíc paradoxně zavání možností, že by něco mohlo unikat vlivu tvrdého determinismu. Proč bychom tedy měli a priori vyloučit metafyzický kompatibilismus? Jakákoliv případná relevantní odpověď na tuto otázku by se pravděpodobně dala upravit tak, abychom na stejném principu a priori vyloučili jakoukoliv verzi metafyzické svobodné vůle, takže bychom ztratili důvod provádět experiment. Věda se však má snažit dělat experimenty, než dospěje k jednoznačným závěrům. 

Pokud by ten rozpor v přímočaré interpretaci Libetova experimentu ještě nebyl jasný, vyjádřím ho pomocí metaforického přirovnání: Tvrdit, že úspěšné předpovědi chování zcela vyvrací metafyzickou svobodnou vůli, je jako tvrdit, že kdyby někdo spočítal výsledky politických voleb rychleji než sčítací komise, tak by tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl. Kdyby někdo měl přístup ke všem hlasům a použil k sečtení nějakou umělou inteligenci, tak by to sice mohl stihnout rychleji, ale současně může platit, že nějaký z voličů si za plentou hodil kostkou. Museli bychom se celou dobu dívat za plentu, abychom to mohli vyvrátit alespoň pro čas strávený ve volební místnosti. 

Takže Libetův experiment podle mě může vyvracet pouze tu absolutní metafyzickou svobodnou vůli, která není regulovaná determinismem. Lze však spekulovat i o dalších znejisťujících faktorech ve prospěch metafyzických libertariánů a na základě toho všeho lze zkoušet vymýšlet nové sofistikovanější experimenty, časem možná i s účastí umělého vědomí, které by pomohlo rozlousknout spoustu záhad, pokud by šlo o skutečné umělé vědomí a ne domněle umělé vědomí. Možná by se pak tvrdí deterministé celkem divili. 

Na závěr mi zbývá otázka, proč je Libetův experiment obvykle interpretován jako jednoznačný důkaz tvrdého determinismu? I zde je možností víc. Například člověk bytostně touží něčemu věřit, nejlépe pravdě, a pokud chvíli nechá skepticismus stranou, tak i tomu nejinteligentnějšímu člověku se může stát, že třeba na nějaký čas uvěří něčemu, co nebylo tak jednoznačné, i když třeba s nižší pravděpodobností, než jiní lidé. Pokud to není omyl, je to pravděpodobně nějaký záměr. Člověk si může být vědomý nedostatků Libetova experimentu, ale zatají je. 

Důvod zatajení může být třeba pragmatický, že věda ze své podstaty potřebuje lidi, kteří věří, nebo se alespoň chovají, jakoby věřili v tvrdý determinismus, jinak by jim přemýšlení o hypotetické svobodné vůli ve většině případů zbytečně komplikovalo práci. Osobně však preferuji, aby se vědci při práci jen chovali, jakoby v determinismus věřili. Ne, že někdo si tak vyrábí potencionální pomýlené ověřovatele svých vědeckých teorií. Dalším důvodem může být prostá snaha získávání pozornosti pomocí šokujících informací, mezi které vyvrácení svobodné vůle patří, protože to odporuje běžnému subjektivnímu pocitu. 

A v neposlední řadě si můžeme uvědomit, že žijeme v tzv. hegemonii, což je společenský systém, který své členy od mala přesvědčuje, že je důležité, aby někdo vládl ostatním, u nás nejlépe někdo demokraticky zvolený. Nechci teď moc spekulovat, zda je to zdravá rovnováha, nebo ne. Každopádně hegemonie vyžaduje, aby člověk v určitých situacích poslouchal ostatní a nejlépe bez nátlaku. A pokud člověka naučíme věřit v determinismus, tedy že není svobodný, tak se mnohem snáze bude chovat nesvobodně a naplňovat očekávání těch, kteří zrovna vládnou, než člověk, který bude věřit, že má metafyzickou svobodnou vůli. U něj je naopak větší riziko, že přehnaně uvěří anarchismu, tedy názoru, že lidé nepotřebují nadvládu a zvládnou se samoorganizovat bez větších problémů. Obávám se však, že na to dosud nejsme dostatečně vyspělí a měli bychom dál hledat harmonickou rovnováhu anarchie a autoritářství, tedy svobod a jistot. Ale té občanské svobody by v praxi mohlo být o něco víc než dnes a lidé by měli víc přemýšlet, aby tu zodpovědnost unesli. 

A když se ještě vrátím ke svobodné vůli, tak podobně se lze ptát, proč se moc nemluví o tom, že Libet na druhou stranu dospěl i k závěru, že může existovat jakási negativní svobodná vůle, tedy schopnost nepředvídatelně rychle zastavit vznikající rozhodnutí. Pokud by něco takového opravdu existovalo, tak přeborníky v tom by mohli být buddhističtí mniši, kteří dokážou třeba několik hodin sedět a meditováním vědomě potlačovat jakékoliv rozhodnutí, takže pak v běžném životě mají relativně vysoké sebeovládání vůči zlozvykům a podobně. 

Dodatky: 

Analytická filosofie přenechala otázku svobodné vůle vědě a pravděpodobně nezvládla kontrolovat následné interpretace experimentů, čehož jsou důsledkem obvyklé výklady Libetova experimentu založené na přehnaně optimistické dokazatelnosti tvrdého determinismu. 

Je zvykem rozlišovat vědomí ve smyslu uvědomování a svobodnou vůli, ale podle mě to (v případě platnosti svobodné vůle) mohou být dvě strany jedné mince, resp. vstup a výstup v podstatě jednoho jevu (záleží na pojmovém krájení Celku reality). A pokud by v metafyzickém kompatibilismu byla svobodná vůle založená na iracionální náhodě, tak zpětnovazebnou smyčkou přes vědomí by navzdory tomu mohla nabývat rozumnějších forem a v celku společně s jakýmsi deterministickým podsystémem rozhodování by tedy šlo o jakousi metafyzicky komplementární (ne)svobodnou vůli. 

To, co zde označuji jako deterministický podsystém či deterministický systém, však nemusí nutně znamenat čistou inteligenci jako pojem inteligence nemusí nutně znamenat určitější škálu ve škále IQ od 100 a víc, resp. i deterministický (pod)systém, podobně jako hypotetická svobodná vůle, kterou by měl regulovat, může vést k různým chybám z hlediska logiky či konsenzu nadprůměrně až vysoce nadprůměrně inteligentních jedinců. Podobně z hlediska tvrdého determinismu je i chování mentálně narušených jedinců, přes veškerou svoji možnou absurdnost, deterministické. 

Problikávání videa od času 3:09 není záměrem, ale chybou rendrování, která pro někoho může být zajímavá vzhledem k probíranému tématu. Osobně k takové apofenii netíhnu, ale není mi jasné, jak program mohl asi dvakrát dočasně zaměnit pod-video animaci létajícího oka za obrázek variant přístupů ke svobodné vůli, a pokud někdo rozumíte těmto programům, budu rád za objasnění. 

Existuje bůh? - argumentace různých stran

Podobně jako v minulém článku (1. část, 2. část) přináším přepis (tentokrát jednoho) nového rychlovidea, ve kterém se tentokrát pokouším trochu mapovat některé zajímavé argumentace vztažené k otázce existence nějakého boha. A než se dostanu k videu a jeho přepisu, tak bych rád dodal, že to volně navazuje na článek z roku 2017, kde jsem zkoušel relativizoval pojem „Bůh“ a v podstatě šlo o komentář k videu již smazaného YouTube kanálu, jehož autor si byl tehdy pevně jistý, že Bůh neexistuje (a vysmíval se všem odlišným názorům). 

Přepis videa (mírně upravený do podoby článku): 

Existuje Bůh? V tomto článku se pokusím trochu prozkoumat nejzajímavější argumentace všech základních stran v oblasti možností jak a proč můžeme zkoušet odpovídat na otázku, zda existuje Bůh. Přičemž tímto pojmem bude obvykle myšleno něco jako inteligentní příčina stvoření. Ať už života či světa či obojího. 

Základní možnosti k otázce existence Boha jsou zhruba takové, že v nějakou formu Boha může člověk buď věřit čili být věřícím v náboženském smyslu, nebo může nevěřit čili být ateistou, a nebo se může domnívat, že nemá dostatek příčin zvolit si mezi předchozími možnostmi, resp. že minimálně za současných okolností nejsme schopni Boha ani dokázat ani vyvrátit a takový člověk je agnostikem. 

Tady bych rád na chvíli odbočil k etymologii pojmu agnosticismus, abych zdůraznil, že je odvozený od pojmu gnósis, což znamená poznání. Agnosticismus by tedy neměl být chápán jako opak pouze gnosticismu ale jako nepoznatelnost něčeho, obvykle existence Boha. 

Pro agnostiky může být vtipné pozorovat, jak se někteří křesťané snaží vyvracet abiogenezi ve snaze obhajovat existenci Boha a podobně tak může být vtipné pozorovat, jak se někteří vědci pokouší vyvracet Boha pomocí abiogeneze. A proč je to vtipné? Protože prokázání abiogeneze nemůže Boha vyvrátit a vyvrácení abiogeneze nemůže Boha potvrdit. Kdyby se nám třeba podařilo napodobit abiogenezi, tak stále ve hře zůstává teistická evoluce, podle které vesmír mohl vzniknout v takovém nastavení, aby v něm mohl vzniknout život. To však samo o sobě ještě nemusí znamenat nutnost existence Boha vesmíru, protože si lze představit třeba cosi jako fyzikální obdobu přirozeného výběru vesmírů, která by vedla k přežití jen těch nejstabilnějších vesmírů, přičemž život je ve své podstatě také druh relativní stability, takže by se dalo předpokládat, že čím stabilnější vesmír, tím spíše by v něm mohla vzniknout stabilita zvaná život. 

Má to však minimálně dvě ale. Za prvé nejstabilnější by možná byla neměnnost, ale to už by nebyl život, takže od určitého bodu by přirozený výběr vesmírů mohl začít být v rozporu s existencí života. A za druhé nejjednodušší vysvětlení neznamená nutně správné vysvětlení, protože si můžeme představit třeba v opuštěném počítači bez internetu uvězněný relativně inteligentní program, který by se pokoušel vysvětlit svůj vlastní vznik pouze na základě toho, co je tam schopen pozorovat. Mohl by pak dojít k podobným závěrům jako třeba, že vznikl v důsledku Velkého restartotřesku, který vedl k asoftwaregenezi, čímž by vyredukoval nejen člověka a Zeměkouli ale i zbytek vesmíru, což by z našeho hlediska byl velmi chybný závěr. Takže i kdyby věda už dokázala od základu (ve smyslu elementárních částic) zcela libovolně přestavovat hmotu, tak by nám to pravděpodobně stále neřeklo nic jednoznačného o tom, zda Bůh existuje či nikoliv, protože tím pomyslným programem v počítači můžeme být právě my. Ta zmiňovaná pravděpodobnost je však poněkud paradoxně vztažena k dosavadním poznatkům, takže nejsme schopni vyvrátit, že časem bychom to mohli prokouknout, pokud by to tak ovšem bylo. 

A ještě se můžeme vrátit ke kritikům abiogeneze, podle kterých existují neredukovatelné složitosti, což by mělo označovat něco, co nemůže vzniknout postupným vývojem, protože si prý neumíme představit funkční mezičlánek. To je však podobné jako tvrdit, že nadnárodní korporace nemohli vzniknout postupným vývojem z jakýchsi domorodých kmenů a to z důvodu, že zahrnují řadu funkcí, které by pomyslným zpětným zjednodušováním vypadly tak, že by se nám mezičlánek nezdál funkční. Z historie však víme, že složité společnosti se vyvinuli z jednoduchých. A když se podíváme na úroveň pozorovanou molekulární biologií, tak vznik nové zdánlivě neredukovatelně složité funkce si můžeme představit tak, že nejprve byli jakési jednoduché části s jednoduchými funkcemi jedna bez té zdánlivě neredukovatelné funkce dva, ale pak se ty části spojili tak, že emergentně vznikla nová složitější funkce dva, načež ty jednodušší funkce jedna klidně mohli časem více či méně vyprchat, pokud by ztratily smysl a šlo to tak zjednodušit bez poškození funkce dva. A podobně to hypoteticky mohlo být se vznikem sebereplikujících se buněk, protože sebereplikace už byla objevena i na úrovni pozorované anorganickou chemií viz. třeba tzv. živé jíly, což označuje schopnost různorodě tvarovaných krystalových destiček jílů, aby na nich krystalizovaly destičky víceméně stejného tvaru, který se tím víceméně zachovává navzdory možné variabilitě. Hypoteticky je možné uměle vytvořit třeba tvar symbolu srdce, který se bude dál replikovat, dokud se nenahromadí dost odřenin na to, aby to byl už jiný tvar. 

Je však potřeba upozornit, že sebevědečtější vyvrácení neredukovatelných složitostí nevyvrací možnost Boha, jak by mělo vyplývat už ze zmínky o teistické evoluci začátkem tohoto článku. A věda se sice vyvíjela mj. pomocí vymezování se oproti Bohu, avšak část vědců vždy připouštěla něco jako Boha, resp. žádná generace vědců dosud nikdy nebyla čistě ateistická. Někdo by mohl namítnout, že vědec, který připouští možnost Boha, je vlastně pseudovědec, ale z jiného hlediska to může být naopak ještě skeptičtější vědec než ateističtí vědci, protože by mohl být skeptický i k možnostem vědecké skepse a právě na základě toho by nebyl schopen vyvrátit něco jako Boha. 

Obdobně by se zarytě ateistický vědec mohl pokusit ujasnit definici vědce tak, aby ty váhavější vědce vypustil, přičemž by potřeboval používat nejen pojmy jako empirismus a skepticismus, ale také pojmy logika a matematika. Tak to bychom se mohli zeptat Kurta Gödela, jednoho z nejvýznamnějších logiků a matematiků v historii, jaký má názor na Boha. Odpovědí by mohlo být, že vyvinul jakýsi ontologický důkaz Boží existence na základě modální logiky. Je to série axiomů, teorémů a definic, které se zdají být celkem logické. Třeba axiom, jenž lze slovy vyjádřit tak, že vlastnost nutné existence je pozitivní. Ale když se to všechno složí dohromady, tak podle Gödela platí, že Bůh nutně existuje. To se pochopitelně nelíbí ateistům, takže se pokouší tvrdit, že některé axiomy neodpovídají realitě, anebo střízlivěji, že přestože je nelze považovat za nepravdivé, tak to neznamená, že jsou pravdivé, což je mimochodem v podstatě agnosticismus na úrovni logiky. 

Někteří lidé v tom chtěli udělat jasno tak, že nechali počítač, aby ověřil, zda je existence Boha nutností tak, jak to formuloval Gödel, avšak došlo k modálnímu kolapsu. Takže někteří ateisté to chápou jako neplatnost Gödelova ontologického důkazu, avšak logici zdůrazňují, že to nelze nutně interpretovat jako chybu Gödelovy formulace. Navíc i kdyby počítač došel k jednoznačnému důkazu, že by to neplatilo, tak by tím vyvrátil jen ten konkrétní ontologický důkaz, ne Boha. 

Takže na závěr tohoto článku mohu říct, že podle mě lidé (minimálně dosud) nejsou schopni jednoznačně potvrdit ani jednoznačně vyvrátit existenci Boha, takže nejracionálnější (nepředpojatý) dnes představitelný člověk je podle mého z tohoto hlediska agnostik. To však neznamená, že by se neměl snažit hledat důkazy jak pro platnost tak neplatnost existence Boha, protože podle mě agnosticismus zde platí i v otázce, zda to, co se jeví neověřitelně dnes, se bude jevit neověřitelné i zítra. To nemůžeme vědět. Paradoxně myslím platí, že když nad možnostmi existence či neexistence Boha nebudeme přemýšlet, tak si nemůžeme být jistí, že je stále neověřitelný, ale když nad tím budeme přemýšlet, tak pravděpodobně budeme ztrácet čas z hlediska otázky, protože je nepravděpodobné, že zrovna my bychom ten odvěký problém rozlouskli, přestože i naše snaha by k tomu mohla nakonec více či méně přispět, kdyby to ovšem bylo možné. Ale abychom skončili pozitivněji, tak lze říci, že přestože nám takové přemýšlení nemusí dát odpověď na naši otázku, tak nám může pomoct souvisle rozvíjet i jiné věci vč. logického myšlení. A kdo ví, třeba věda časem dospěje k teorii, která bude přijatelná nejen pro ateistické vědce, ale i pro nábožensky věřící. 

(konec přepisu)

Diskuse k tomuto videu na psanci.cz viz. ZDE.

Diskuse k tomuto videu ve skupině Filosofický kroužek na Facebooku viz. ZDE.