Atlas Obscura na Necyklopedii

Než se dostanu k hlavnímu tématu tohoto článku, tak, v reakci na článek „Umělci vs díry v zákonech“, zmiňuji, že protivník zaútočil na nových frontách. Takže ačkoliv spor o práva zůstává zamrzlý, nedočkal jsem se klidu ani v době letních dovolených. 

Zároveň však mám potřebu se po měsících obrany nějak odreagovat, a i proto jsem se rozhodl napsat další článek na Necyklopedii jako loni v případě Češtiny 2.0. Tentokrát jsem se zaměřil na webovou stránku Atlas Obscura, kde se uživatelé mohou významně podílet na přidávání a katalogizování neobvyklých míst z celé planety. Verze na Necyklopedii je aktualizovanější a upozorňuji, že následující odstavce jsou parodie plná humorných dezinformací. 

Atlas Obscura je šílená mapa na internetech, která má mimozemšťanům ukázat, proč je rodná hrouda lidoopů tak divná, resp. proč je to turisticky atraktivní sexy superorganismus. Atlas Obscura je necenzurovanou verzí hesla ze Stopařova průvodce Galaxií pro planetku, které se slangově říká „Ze-mě“. Jmenuje se tak, neboť se má za to, že o ní Bůh na patentovém úřadě prohlásil: „To vyšlo ze mě!“ ukazoval si na holou zadnici, „Co jsem vysral, toho jsem autor! Čeho jsem autor, toho jsem vlastníkem! A čeho jsem vlastník, tomu dám smysl života!“ 

Bohem vysraní lidoopové však záměrně nenašli paragrafy ani pantografy, o které by se ta tvrzení mohla opřít, a tak soudce Fidlich Nietzsche prohlásil Boha za nemajetného a vyhnal ho z nedokončeného ráje na Zemi. Lidoopové zbavení božského smyslu života se zbláznili a vytvořili tak spoustu absurdních a kuriózních hovadin, díky kterým se Země stala vyhledávanou destinací schizofreniků aj. psychoušů z celé Galaxie. Atlas Obscura tak ukazuje, čím je Země, v kontextu Galaxie, poměrně normální. 

Jak ví každý čtyřicetdvojkař a ručníkář, cenzurovaná verze Atlasu Obscura zní: „Převážně neškodná.“ Protože se jedná o minimálně miliardonásobné zkrácení původní verze, tak její auto(r), Ford Prefect, byl poněkud zklamán, přesněji totálně nasranej z masivní cenzurokracie. 

A jelikož šéfredaktoři v Ústředí Stopařova průvodce Galaxií mívají ve zvyku střílet bazukoidy po otravných přispěvatelích, tak se Ford Prefect raději vydal vlastní cestou, publikoval Atlas Obscura samonákladem na internetech a dal ostatním právo psát tam o dalších obskurních místech. 

To na planetu Zemi přilákalo i zeleno-modrého mimozemšťana Sebastiána Wortyse, který se stal nejčastějším přispěvatelem a editorem bizarních míst, jež se nachází v českém pupíku Evropy. Wortys vznikl evolucí z chobotnice, nemá kosti a je známý také jako autor knihy Wesmírný omyl a jeden z deseti nejvlivnějších národních obrozenců z Češtiny 2.0. A díky tomu, že je tak normální, tak umí přesně vystihnout, čím je i Země normální. 

Bohužel Ford Prefect byl vždy vychcanej, a tak si jednotlivé státy mohou koupit, kolik zajímavých míst jim Atlas Obscura schválí. Tím je zajištěno regulování cestovního ruchu chudších zemí ve prospěch zvyšování turistiky v bohatších zemích a přispívá to k spravedlivému udržování příležitostí rovných jako venkovské cesty v Rumunsku po sesuvu půdy při výbuchu sopky. 

Mezi doprovodné funkce Atlasu Obscura patří chybová hlášení při zadávání existujících adres, možnost zaškrtnout navštívení místa, které už neexistuje, možnost přidávat si do seznamů neschválená místa nebo občasné chybění ikonky potřebné k editování místa, které dosud nebylo schválené. Díky těmto nefunkcím si Atlas Obscura udržuje podmínky k dostatečnému zbláznění svých editorů, aby byli schopní psát přiměřeně šíleně. 

Původní doba schvalování nového místa byla jedna minuta, ale nové vedení si prosadilo schvalovací dobu deset let, během které Vám ani chatbot neodpoví na zprávy, proč Vámi popsané místo dosud nebylo schváleno. Tím je zajištěno, že jen blázni se pokouší přidávat další nová místa a o to normálnější to pak jsou místa z pohledu Galaxie. Z důvodů nejrůznějšího omezení schvalování nových míst se tak Atlas Obscura do češtiny často překládá jako Atlas Obstrukce. 

Stopařův průvodce Českem

Kostely

Podle Atlasu Obscura je Česká rap-pub-liga charakteristická například tím, že zde mezi běžné vybavení kostelů patří lustry z lidských kostí. To je doloženo zcela náhodně vybraným příkladem pakostnice v Kutné Tchoře, kam jezdí mj. bondyho invalidní důchodci, kteří chtějí ušetřit za falšování rentgenových snímků, nebo potěšit své čtyřnohé miláčky trochou vápníku. 

Podle prokaryotických arch(e)a-Noemova-logů bylo už v České (tzn. Ďáblově) Bibli zalogováno, že lustry z lidských kostí v kostelech sloužily a dál slouží jako tlumené osvětlení během tradičních satanistických orgií. 

Kdysi se předpokládalo, že zdrojem světla byl nejprve včelí vosk, jenž kapal na propletené křesťany v rouše Adamově. Ale výzkum (úpravou vzorků) dokázal, že lustry byly plně elektrifikované už za Praotce Čechoslováka a to pomocí neuzemněných bleskosvodů od Prokopnutého Bubna Diviše, což přispívalo ke zvyšování množství stavebního materiálu na další lustry. 

Kakatoličtí kněží původně navrhovali, aby z lidských kostí vznikla diskokoule, ale ostatním soukmenovcům se zdálo příliš zvrhlé používat během satanistických orgií diskokouli místo lustru. Spor ukončil až Státní úřad pro kontrolu bordelů, šlapek, gigolů a vyzývavých mezilidí, tedy organizace založená pornofolkovým pračlověkem Hustej Wimpy. Úřad konstatoval, že podle § 7 zákona č. 1/1967 před Kristýnou Kočanskou Sb. („Pračlověci to byly bestie, nevytáhli ven paty bez kyje.“) se diskokoule podobá víc kyji a ten byl často mimo jeskyni, která se podobá kostelu, a proto z lidských kostí musí v kostele vzniknout lustr a ne diskokoule. 

V Kutné Tchoře je dnes provozovatelem kostelu církev Kostelecké uzeniny, která je přísným odpůrcem kani-S-balismus (od tralalatinského slova canic, pes), takže zakazuje pojídání roztomilých pejsků a doporučuje pojídání lidských ostatků. Ostatně podle Krytona a České potravinářské inspekce člověk obsahuje vše, co člověk potřebuje k životu. Výjimkou nejsou ani vegetariáni, kteří mají jen nižší obsah nádorů konečníku, což může vadit některým gurmánům z Gastro Obscura. 

Český odpor ke kani-S-balismu ostatně dokládá i autobusová zastávka Hostina obrů v Liberci, kde je na talíři vystavená lidská hlava. Ale i zvířátkům v Česku chutnají lidé, což ztvárňuje třeba socha růžového králíčka v Plzni, který pojídá bezhlavého pana Mrkvičku. 

Vhodné je také dodat etymologický původ českého slova „kostel“, jež vzniklo zapomenutím háčku při opisování slova „kostěl“, tedy úložiště pro kostěné předměty. 

Vesmír

Jak zdůrazňuje Atlas Obscura, Češi se mohou chlubit největší koncentrací vesmírných raketových odpališť, ehm startovacích komplexů, na Zeměploše: mají ve své maličké zemi dva! Jedná se o Hothell Ještěd a Žižkov(sko)u věž. České úspěchy v cestování do vesmíru dokládá i seriál Kosmo, který je však plný eufemi(ni)smů, neboť skutečná cesta Čechů na Měsíc byla mnohem absurdnější. Pravdou také je, že první Čech byl „v“ Měsíci už roku 1887, jak dokládá kniha Pravý výlet pana Broučka „do“ Měsíce v kalendáři. Brouček tak značně předstihl Neila Armstronga a navíc zjistil, že Měsíc je dutý, protože je ze sýra a zevnitř ho pojídají myši, přesněji Hrabišové. 

Nicméně český vesmírný program započal už v 15. století. Když husité z píšťal vynalezli flusačky a z nich první pistole, tak časem dospěli k závěru, že dostatečně velká pistole vztyčená vzhůru by mohla vystřelit člověka do vesmíru za Bohem, aby od něj získali úředně ověřený podpis, že správně je přijímání podobojí, tj. alkoholismus a prochlastinace. A právě za tímto účelem začali stavět Žižkovskou věž, která i dnes vypadá futuristicky jen proto, že husité obrazoborecky odmítali dobové ornamenty už stovky let předtím, než brňák Adolf Loos napsal esej Oralment a zločin, kde jim dal za pravdu. Jinak zajímavostí také je, že Žižkovská věž, stejně jako ostatní vesmírné rakety tohoto typu v Česku, má na svém povrchu přivařené metr tlusté skafandry pro batolata. Díky tomu Češi drží rekord nejmladšího člověka ve vesmíru. 

Pro odpaliště Ještěd byl strategicky vybrán nejvyšší bod v Česku, aby se ušetřilo za raketové palivo. A to obzvláště v době, kdy kostel stěhovavý sežere nadprůměrně mnoho nerostných surovin. Roku 2021 došlo k havárie záchranného modulu Lanovka č. 2. Modul havaroval během přistávání, protože se mu nepovedlo nestrefit zem, jak doporučuje Stopařův průvodce Galaxií v základech létání. Nehodu pak vyšetřovala Drážní inspekce, neboť vlaky a lety do vesmíru spolu úzce souvisí. Inspekce dospěla k závěru, že skutečnou příčinou vesmírné havárie byla technická závada způsobená nadměrným kopírováním výroční zprávy o perfektním technickém stavu záchranného modulu. Soud však dospěl k závěru, že pravý opak byl pravdou a odsoudil Fyzikalismus za porušování nadřazenosti legislativních zákonů nad těmi fyzikálními. Fyzikalismus byl umístěn do věznice Vesmír a spolu s ním i všichni uživatelé jeho služeb, takže problém z lidské perspektivy trvá dál. Jinak u startovací rampy Ještěd se nachází také mimozemská zoo, kde Jaroslav Róna chová živého marťana. Tento exemplář se od Homolko sapiens analtomicky liší především absencí žaludu na penisu, neboť VR drdoly a brýle nejsou podle učebnic biologie součástí těla, i když si je přišroubujete ke kosti. 

Kostel stěhovavý (Ecclesia migrantis)

Většina kostelů na planetě Zemi jsou mrtvé slepenice kamenů, jak uvádí Atlas Obscura. Výjimkou je však český endemický druh kostel stěhovavý, který je velice „čiperný“, pokud se něco takového dá říct o rychlosti 1,2 až 3,2 cm za minutu. 

Žije v blízkosti uhelných dolů, neboť se, podobně jako ropáci, živí uhlím, které metabolizuje na pohyb. A protože tělo ropáka si z uhlí vezme ty nejvýživnější toxiny, tak kostěl stěhovavý rád pojídá i ropáky. Jedná se tak o největšího škůdce uhelných dolů, který obzvláště za komoušů byl tak přemnožený, že jím způsobené výpadky dodávek vedly k tzv. uhelným prázdninám. V roce 2022 se tento druh částečně přeorientoval na ruský plyn a ropu, což způsobuje takový nedostatek těchto zdrojů, že česká ekonomika se pak musela transformovat a začít ony nerostné suroviny čerpat ze Západu. 

Kostel stěhovavý je také jediný organismus ve vesmíru, o jehož vyhubení se snaží Greenpeace, jelikož svou existencí přispívá k masivnímu odlesňování a kde se vysere, tam roky nic nevyroste. Pouze se sběhnou ropáci z okolí, aby si pochutnali na těchto výměšcích, čímž se dopouští koprofágního kanibalismu. A i proto jsou ropáci vyhledávanou pochoutkou gurmánů z Gastro Obscura. 

Je však nutné podotknout, že kostel stěhovavý je uměle vytvořený živočišný druh. Pochází z laboratoře profesora Jakuba Hrona z Metánova, který objevil, že každá Bible umístěná v bidetu pod oltářem je, z biosémiotického hlediska, něco jako genetická informace, podle které kostel utváří sám sebe. Stačilo pak jen vytrhnout pár stránek, vložit jiné (napsané pomocí kalamáře buňát nekotitelný) a tato genetická modifikace způsobila, že kostel získal schopnost „bezkolejového vozohybu“. Naučil se tak stavět si před sebou koleje, po kterých pak jezdí. Z biologického hlediska se proto jedná o zcela unikátní druh rotující lokomoce v živých systémech. 

Hronův experiment sice nedokázal zodpovědět otázku „Proč evoluce vynalezla dříve člověka, než pojízdné kolo?“ (nejspíš princip nízko visícího ovoce), ale dal světu nový živočišný druh, který, jak je zvykem, z laboratoře utekl. Dál se množil, evolvoval, i Leopold Sviták ho zkoušel dál geneticky modifikovat a dnes mezi nejčastější evoluční potomky kostelů stěhovavých patří automobily, kterým už nadpřirozeným výběrem vymizely krucifixy a koleje. 

V době migrace kostel stěhovavý vysune konstrukci a staví před sebou železnici, kterou za sebou rozkládá. Statisticky bylo roku 1975 dokázáno, že kostěl stěhovavý startuje své zdvihání nejčastěji 15. září, 30. září se začíná přesouvat do strany a po urazení 841,1m se 27. října zastaví na novém místě. Je tedy zjevné, že kostel stěhovavý hraje ve vesmíru důležitou roli, neboť doba od začátku zdvihání po konec zastavení je 42 dnů a je tak odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec v souladu s biblí Stopařův průvodce Galaxií, evangelium podle sv. Douglase Adamse. 

Ostatní

• Mezi běžné vybavení Česka patří hospody, knihovny, fotbalová hřiště a orloje v každé domácnosti. Většina orlojů ukazuje minuty, hodiny, dny, měsíce, měsíčky menstruace, roky, skóre hokejových utkání a poměr třetí odmocniny průtoku vody ve Zlaté stoce ku aktuální sledovanosti repríz Teletubbies. Znalost těchto životně důležitých proměnných pak Češi využívají k tomu, aby věděli, kdy si mají na co stěžovat. Každý orloje je poháněn žentourem, ve kterém jsou zapřažené kukačky krmené bezprostředně plynutím času. Výjimkou jsou multifunkční náramkové orloje poháněné nano-žentourem, kde jsou zapřažení bičíkatí prvoci krmení hodnotou IQ svého nositele. A jak bylo dokázáno příkladem z Kryštofova Údolí, každý orloj v Česku byl původně trafostanice a náramkové orloje proto nejsou výjimkou. 

• Všechny domy v Česku mají ve zvyku tančit a vášnivě při tom kroutit boky, když se na ně nikdo zrovinka nedívá. Pokud se na ně podíváte, tak se okamžitě přestanou hýbat, ale občas zůstanou zamrzlé v taneční poloze. 

• Každá hora v Česku je z pískovce a vytvarovaná do tvaru nějaké sochy. Patří mezi ně i hlavní doklad architektonické zdatnosti neandrtálců, kterým je největší kamenný model řitního otvoru v Evropě, tzv. Prdčická brána. Jedná se o drahocenný doklad toho, na co neandrtálci zaměřovali svou pozornost a co pro ně bylo v životě důležité. Interpretace však není jednoznačná, a proto existují dva nesmiřitelné tábory odborníků: hovnisté a analisté. Někteří naši germánští sousedé nám Prdčickou bránu závidí, což dávají najevo rozmisťováním kousků toaletního papíru podél přístupové cesty, aby zdůraznili, že jsme tu řiť od jejího vybudování ještě nikdy neutřeli. Komoušové to zkusili napravit, ale jejich snaha vytvořit pro tyto účely největší rolku toaletního papír ve vesmíru vedla ke katastrofálnímu nedostatku hajzlpapíru a od té doby se zpívá: „Která svině srala, papír nenechala?“ Stalo se tak roku 1988 a jedná se o skutečnou příčinu tzv. sametové revoluce, kdy si lidé museli vytírat zadky sametovou látkou. 

• Entropa je komprimovaná verze Atlasu Obscura vytvořená pomocí satelelitní mapy Evropské unie, která vznikla díky satelitu s detektorem zvyšování entropie. Tato úsporná verze se nachází ve vzdělávacím centru v Plzeňpivsku, aby už malé děti věděly, v jakém blázinci žijí. 

• Každá knihovna v Česku obsahuje standův standardní nekonečný tunel z knih (též Idiom), který zkratkovitě propojuje všechny tuzemské knihovny. Díky němu si Češi udržují evropské prvenství v počtu knihoven na jednoho člověka, tj. 10 000 knihoven na 5,1 lidí (0,1 jsou hlavy v nádobách). Někdy totiž stačí mít jen jednu knihu, kterou si v kterékoliv knihovně vyzdvihne ten, kdo ji zrovna chce číst a tím se snižují provozní náklady. To pomáhá obzvláště v případě béčkové literatury jako je Heideggerovo Blití a čas nebo Hofstadterův Gödel, Escher, Bachovy květové esence, protože intelektuální bestsellery jako Prostřeno vs Pohlreich nebo Jak se natáčel TV Barrandovský seriál Premiér aneb víc než jen všechny verze všech scénářů si půjčuje skoro každý, takže je potřeba mít milióny výtisků i v případě využívání nekonečného tunelu. 

• V českých železárnách je zvykem každý den pořádat hudební festivaly Colours. 

• Podle Atlasu Obscura se Češi dodnes věnují alchymii a její muzeum mají v každé domácnosti jako součást základního vybavení kuchyně. To však může být trochu problém, když se chcete napít ze skleničky a už si nejste jistí, co jste do ní nalili. Naštěstí ale dnešní alchymické laboratoře obsahují i chromatografy, takže to brzy zjistíte, když porovnáte píky z chromatogramu s odpovídajícími strany v kuchařce pomocí vzorce s Pišvejcovou konstantou. 

Asociomet 4: život, citáty, vogonění, novotvary, kniha o vědomí, Postmoderno, pluralita, neurodějiny

 V minulosti už jsem publikoval tři články (1., 2. a 3.), které jsem označil jako Asociomety a jde o texty, které jsem napsal bez předem jasného průběhu tak, jak mě to asociativně zrovna napadalo a s důrazem na odbočování, aby se ke slovu dostalo mnoho různých témat. Pro autora to může být dobrodružnější, než psát na předem známé téma, jelikož může zažívat podobné překvapení jako čtenář knihy, kterou dosud nezná. 

V tomto článku bych se tedy chtěl pokusit o další Asociomet, i když mám předem trochu omezenější představu v tom, že bych rád naznačil některá z témat, kterým jsem se v poslední době věnoval a doufám, že se časem dostanu k jejich rozepsání a publikování. Zatím si však nejsem úplně jistý, které z témat sem vyberu a kolik jim věnuji času, takže to z mého pohledu zas tak předurčené není. 

Jako odrazový můstek si zde mohu položit otázku: Proč zrovna teď píšu další Asociomet? Odpověď se skládá ze dvou hlavních částí. Za prvé od konce roku 2016, resp. od založení této verze mého webu, jsem si zvykl téměř každý měsíc publikovat v průměru jeden článek a tento stav mi celkem vyhovuje, takže se ho snažím udržovat. A za druhé se poslední dobou snažím zaměřovat na tvorbu rychlovideí a dopisování mé třetí knihy, takže z tohoto hlediska považuji za vhodné k napsání volit takové články, které mohou být relativně rychle hotové bez hlubokého ponořování do rozmanitých možností nějaké ucelenější spekulace zapletené do mnoha různých souvislostí. 

I když stejně občas něco takového vykvasí jako v případě minulého článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, který vznikl z facebookové reakce na rychlovideo Metcalfův les a ještě mi zbylo dost rozpracovaného textu, aby na jeho základě mohl vzniknout další souvislý článek, pokud ho přestanu příležitostně rozepisovat. 

Pominu-li v zájmu zkratkovitosti vybroušenější argumentaci, tak jeho základní a provokativní myšlenkou by mělo být, že život (ve smyslu organismů) je víceméně sociální konstrukt, kterým se snažíme stanovit jasnější hranici mezi jevy, které jsou vzájemně tak různě promíchané, že tam v praxi žádná jednoznačná hranice není a dochází k paradoxu hromady. V souvislosti s tím mohu odkázat mj. na teorii živých jílů, kterou jsem zmínil v článku „Existuje bůh?“ a znejisťuje definování života pouhou evolucí na mikroskopické úrovni. 

A z mé druhé knihy mohu odkázat na citát „Říct, že auto není živé, je podobné, jako říct, že enzym není živý.“, který znejišťuje definování zase na makroskopické úrovni, jelikož je zvykem auta chápat jako neživé a enzymy jako živé (přesněji nedílnou součást živého), ale na druhou stranu je faktem, že samotný protein není schopen sebereplikace (i priony k tomu potřebují sofistikované prostředí živého organismu), je to nástroj podobně jako auto a to dnes nedílně figuruje v rámci vznikajícího sociálního superorganismu, takže je to vlastně od samého začátku také součást života, i když v mnohém odlišná od toho, co se běžně zkoumá v biologii. 

A když už jsem zmínil ten citát o autu a enzymu, tak mohu říct, že se jedná o jeden z mých citátů, který se nachází na stránce citaty.net a budu velmi rád, pokud si je projdete a těm podle sebe nejlepším dáte srdíčko, aby se víceméně demokraticky ukazovalo, které z nich jsou obecněji nejlepší. Z tohoto důvodu také doporučuji, že pokud už několika citátům dáte srdíčko a zpětně se vám nějaký už nebude zdát tak dobrý, tak mu ho odeberte. 

U narůstajících obsahů s možností seřadit podle nejoblíbenějších totiž obvykle dochází k jevu, že čím víc je obsahu, tím stejně kvalitní obsah má nižší šanci dostat se výše, jelikož je snáze přehlédnut. Když je „oblíbenost“ založená na počtu zobrazení (jako např. u videí na YouTube), tak to těžko dodatečně změnit, ale když ta možnost existuje a je využívána, tak mnohem lépe může fungovat inteligence rojení, kterou jsem poněkud neobvyklým způsobem zmiňoval v článku „Humor jako důsledek evoluce?“, kde jsem zmiňoval mj. knihu Stopařův průvodce Galaxií.

Z ní pochází např. takzvaná vogonská poezie, ke které jsem relativně nedávno vytvořil animovanou ilustrovanou verzi, která se na facebooku stala hitem během ručníkového dne a zmínka o mém videu se objevila i na oficiální stránce towelday.org (archivní verze stránky zde). Kdyby mi v roce 2015 nekonkurovala Mezinárodní vesmírná stanice, tak se tam mé tehdejší Stopařské video také pravděpobně objevilo. 

K letošnímu ručníkovému dni jsem také protlačil, aby na Češtině 2.0 byly publikovány novotvary ručníkový den, vogonit, čtyřicetdvojkař a depkobot, přičemž tři poslední pojmy jsou z mé hlavy. A když už je řeč o Češtině 2.0, tak bych také rád zmínil, že od konce května tam patřím k deseti nejčastějším přispěvatelů nových slov (záloha zde), což trochu komentuji ve čtvrtém dílu série videí o mých novotvarech a možná to rozepíšu i v případném dalším článku o novotvarech, takže zde to nebudu více komentovat. 

Část z mých nejzajímavějších novotvarů jsem se také pokusil začlenit do mé stále vznikající další knihy, která bude založená na filosofické/ sci-fi/ dadavědecké povídce Keška Obydlí vědomí z roku 2019 a jde o velkou prioritu. Mezi jedna z hlavních témat knihy patří okraj společnosti a fenomén vědomí, ale proces vzniku zatím není v takové fázi, abych se cítil sdělovat víc konkrétnějších informací. Jakmile se však bude dozrávání chýlit ke konci, tak mám v plánu postupně vypouštět spoustu různých souvislostí a ve Filosofickém kroužku na facebooku chci dát nezávazně hlasovat o názvu knihy, přičemž už jsem asi několik stovek mých návrhů pracně zúžil na 35 variant (jednu z nich navrhl(a) Singularis v návaznosti na pojem z povídky). 

Termín dokončení knihy se těžko odhaduje, jelikož mě neustále napadají další vylepšení a musím se krotit, abych si nacházel čas skládat je dohromady, tak doufejme, že to zvládnu a nepřeroste mi to přes hlavu jako třeba dystopické dílo s pracovním názvem Postmoderno, které je založené na mém citátu: „Národní způsoby myšlení jsou nově nahrazovaný subkulturními.“

Tuto myšlenku jsem rozpitval do takové hloubky, až se z povídky stala spíše rozpracovaná spekulativní esej o nezvyklých možnostech relativně blízké budoucnosti, u které snaha o dokončení vedla k pomyslnému otevírání krabic, ve kterých se nacházeli další krabice, ve kterých se nacházeli další krabice...

V případě povídky Keška Obydlí vědomí však nehrozí scénář Postmoderna, jelikož výchozí povídka je hotová a na této kostře se postupně zachytávají různé výběry z úžasných myšlenek, přičemž se celkem úspěšně snažím udržovat dopsanou podobu, takže hypoteticky může být kniha kdykoliv relativně snadno připravitelná na publikování, pokud se rozhodnu nezačleňovat další zpřesnění a použiji aktuálně poslední z ucelených verzí. Hlavním „problémem“ dopsání je tedy přesvědčit sám sebe, abych to už nevylepšoval, ale momentálně mi to psaní ještě nepřipadá tak dlouhé, abych uvažoval o radikálním utnutí, ke kterému jsem více či méně přistoupil u mé první i druhé knihy. 

Nemělo by také moc hrozit, že by knihu vytlačila z mých hlavních priorit nějaká aktuálně silnější priorita, jelikož jsem ji vybíral tak dlouho, pečlivě a dotáhl do tak pokročilé fáze, že se mi to zdá nepravděpodobné. Koncem roku 2020 sice trochu konkurovala představa, že bych vznikající sérii článků „Politické uspořádání buněk lidského těla“ převedl na knihu (což by vyžadovalo mj. velké přepsání prvního článku), ale teď mám jasno, že má další kniha by měla být založená na povídce Keška Obydlí vědomí a biologická kniha musí počkat. 

Určité štěstí je, že téměř jakákoliv tvorba, která by mohla konkurovat mé chystané knize, do ní může být alespoň částečně začleněna díky jejímu širokému rozpětí podtémat, což omezuje mé váhání, čemu věnovat volný čas. Vypadá to tedy, že abych byl schopen dopsat knihu, tak musí být potencionálně víceméně o všem, jelikož podobně to bylo i u dopisování předchozích knih a co momentálně pamatuji, tak žádný z mých monotématičtějších projektů zatím nevyrostl do nějaké převratné velikosti, jelikož mě obvykle nakonec víc přitahovala mnohost v nějakém jiném projektu (to však neznamená, že by můj největší z monotématičtějších projektů byl relativně malý). 

Kdysi jsem třeba alespoň chvíli váhal mezi dopsáním Postmoderna a napsáním povídky Keška Obydlí vědomí a nakonec jsem to udělal tak, že jsem na bezdomovce z Kešky celkem elegantně narouboval mikrostát, abych alespoň částečně naznačil něco z Postmoderna. 

Podobně nedávno kniha vcucla mou myšlenku neurodějin dříve, než jsem k ní dokončil dabované video. Nakonec jsem k automatickému publikování připravil zatím jen torzo bez hlasu a vysvětlení myšlenky bude v popisu videa. V podstatě jde o to, že někteří filosofové označují dějiny za bezcílné nepředvídatelné směřování, které prý nemůže mít smysl, ale já si už před lety studováním vícevrstvých neuronových sítí všiml, že vývoj jejich nastavení může také probíhat dost divoce a zdánlivě bez cíle, i když jim člověk zadal z našeho pohledu celkem jasný cíl. Takže nesmyslnost dějin nepovažuji za tak jednoznačnou, jelikož lze spekulovat o možnosti jakýchsi neurodějin, resp. že by chaos dějin mohl být jen zdánlivý, přičemž neuron nemusí být ani schopen dostatečně pochopit neuronovou síť, ve které se nachází, resp. žádný člověk dnes není schopen plně pochopit vznikající sociální superorganismus (natož v kontextu celého evolučního výpočtu), ale to neznamená, že by musel být nutně absurdní. 

Sice může probíhat proudění myšlenek i v opačném směru, resp. z knihy do jiných děl, ale to jsou momentálně rychloprojekty, resp. projekty, které mohou být relativně rychle dokončeny jako třeba právě tento článek. Podobně tomu je i u demo video fraktálové animace, které vzniklo jako jedna z vizualizací k silně dadavědeckému textu, u kterého jsem se dost inspiroval metafyzickými spekulacemi koncem mé knihy. Až si najdu čas, tak bych ty vizualizace rád propojil, přidal text a publikoval to na hlavním kanálu (i když původně to mělo být rychlovideo). Z mého pohledu se sice jedná o spoiler, ale je formulovaný tak absurdním způsobem, že to podle mě většina lidí prokoukne, až když se to v knize explicitně objeví v racionálnější formě (a část lidí to neprokoukne ani po přečtení). 

Nevím však, kdy to dokončím, jelikož rychloprojekty je alespoň občas potřeba odkládat, aby si člověk nacházel čas na velké projekty jako jsou sofistikované knihy. Je tedy možné, že dříve či později omezím průměrný čas věnovaný na vytvoření jednoho rychlovidea, i když už se to možná děje viz. třeba Vodní dataprojektor. 

A jak tak koukám, tak tento článek už je celkem dlouhý, takže ho zde ukončím a hurá zase k dokončování knihy s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí. 

Humor jako důsledek evoluce?

V tomto článku bych se rád zamyslel nad teorií humoru a to do takové hloubky, abych koncem odhalil, zda by mohl logicky vyplývat z evoluce či nikoliv. A považuji za vhodné uvést to zamyšlení cestou, která mě k němu dovedla.

Bylo mi řečeno, že můj literární humor, obzvláště v povídce Trosečník na přechodu, je poněkud arogantní a současně, že je to absurdní, protože to tak nemyslím. A v souvislosti s tím mi byla doporučena esej od Singularis nazvaná Spekulace o původu arogance.

Na ni samotnou bych ve stručnosti mohl zareagovat, že mezi maximálním a minimálním sebevědomím by měla být rovnováha, tj. že i čistý nedostatek arogance je špatný, čímž (možná trochu překvapivým způsobem) v podstatě souhlasím se Singularis v tom, že člověk by se měl cítit „rovnocennou součástí celku“. Je to souhlas, protože úplný nedostatek arogance podle mě není normalita, nýbrž sebepodceňování, které je rovněž nežádoucí.

A co se humoru týče, tak už před lety jsem se zkoušel zamyslet, jaká je jeho nejhlubší podstata. Tehdy mi došlo, že se dělá těžko, aniž by někdo/ něco nebylo vyobrazen(o) víceméně hloupě. V návaznosti na to jsem, při psaní závěru povídky Věkomysl (2015), zkoušel vymyslet humor, který by byl ke všem ohleduplný, milý a nikoho/ nic nezesměšňoval, ale bohužel se mi to nepodařilo. Takže asi je potřeba vyobrazovat nějaký druh hlouposti, chceme-li někoho pobavit (tj. rozesmát humorem, ne lechtáním či aplikací např. salvinorinu A).

Bylo mi sice určitou měrou dáno za pravdu, avšak dodáno, že „pro čtenáře je mnohem přijatelnější, když má pocit, že na to, že to vypadá hloupě, přišel sám.“ A tento argument byl ilustrován dvěma odlišnými popisy téže události (pocházející z díla Svižný průlet intuicí ticha):

1) „Pak se vydal do Sportovní rubriky, kde flirtoval s vodovodními trubkami. S žádnou nešel příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Asi tak za půl hodiny došel na místo, kde se jedna trubka zabořila do země, a vzal si to, kvůli čemu tam šel – gumičku do vlasů, kterou tam minule odložil, protože zde byla na svém místě. Sepnul si vlasy a vydal se na dvoukilometrovou cestu zpět.“

2) „Pak ten blbec musel přes půlku podzemí, protože gumičku do vlasů nechal v daleké chodbě. Když chodbě vymýšlel jméno, což byla sama o sobě blbost, byl úplně vygumovaný, takže jí teď říkal Sportovní rubrika. Stejně by, blbec, nic lepšího nevymyslel. Po deseti letech samoty mu už opravdu úplně přeskočilo, takže si po cestě myslel, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje jeho, ve skutečnosti schlíplé a zubožené, tělo. A tak se k nim po cestě přibližoval, pomrkával a představoval si, jak je to prý jako dráždí. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec došel na to místo a vzal si tam tu zatracenou gumičku. Sepnul si vlasy a nezbylo mu, než se tou stejnou cestou zase vydat nazpět. Ani mu nedošlo, jaká to byla blbost. Blbec.“

Podle mě je samo o sobě zajímavé zkoumat styly humoru na různých popisech (víceméně) stejné situace. To, že druhý příklad se mi však nezdá reprezentativní, je věc jiná a dostanu se k tomu později.

Nepodívám-li se na kontext v odkazu, tak z toho prvního samotného úryvku (na rozdíl od druhého) mi není zřejmé, zda je to míněno surrealisticky, nebo realisticky, a když se tam čtenář pokusí o empatii, tak mu to ani nemusí přijít vtipné, pokud výsledkem empatie bude zaslepená hloupost (=> smutné) a ne sebeironická spontaneita (která není ve schodě s druhým úryvkem), což jsou další dvě rozšiřující možnosti interpretace.

Takže podle mě u toho úryvku samo o sobě je částečně možná i podobná dezinterpretace jako třeba u písně „Láska, pokora a sluníčko“ od Kapitána Demo. On to myslí jako sarkasmus, ale někteří lidé (obzvláště pokud mají blízko k New Age nebo nevidí obrázek u písně), se mohou mylně domnívat, že to myslí vážně. A pak je zajímavé, že se jim to sice může líbit, ale nepřipadá jim to vůbec vtipné (já k nim obvykle patřím zhruba na půl, xD, a nedělá mi problém poslechnout si to téměř plně antiskepticky).

Podobně Tomáš Klus složil píseň Pánubohudooken, kterou původně myslel jako parodii na pasivní hospodské kritiky politiků, ale pak se stala jejich neoficiální hymnou. Tady sice humor zůstává, ale mění se to, komu se ti lidé smějí. Místo aby se smáli sobě, jak chtěl Klus, tak se dál smějí politikům, což může být i nebezpečné sebenaplňující proroctví, protože tím konzervují mezilidsky decentralizovanou dehonestaci té funkce, což omezuje ambice poctivých schopných lidí dosáhnout na ni.

A teď k druhému úryvku. Když se v něm nahradí ta zbytečně moc urážlivá, spíše nekreativní a občas i nadbytečná slova jako „blbec“, „blbost“, „vygumovaný“, „zatracenou“, „schlíplé a zubožené“ (popř. se ještě trochu jinak upraví), tak mi připadá vtipnější a srozumitelnější než ten první úryvek. Takto jsem ho zkusil upravit (bez doplňování znalosti kontextu) a připadá mi opravdu vtipnější než první (i druhý):

3) „Pak musel jít dva kilometry podzemní chodbou, protože tam nechal svou milovanou gumičku do vlasů. A když té chodbě vymýšlel jméno, což bylo samo o sobě poněkud výstřední, byl mírně řečeno totálně mimo, takže jí říkal Sportovní rubrika. Deset let samoty se na něm asi trochu podepsalo, což bylo rovněž patrné, když nabýval dojmu, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje - svým tělem, se kterým by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby. A tak se k nim rajcovně přibližoval, infantilně pomrkával a představoval si, jaký je štramák a jak je to musí dráždit. S žádnou neflirtoval příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Milostné námluvy však trvaly celou věčnost, jelikož trubky nějak ne a ne získat odvahu k opětování „své“ náklonnosti. Ale nakonec došel až ke svůdnému otvoru té nejhezčí trubky a vítězoslavně uchopil tu milovanou... pižmově zapáchající gumičku. Sepnul si vlasy a jakoby nic odešel stejnou cestou. Nedošlo mu totiž, že hned vedle je skrytý východ.“

Ale napadlo mě také, jak pomocí vulgarismů udělat myslím celkem dobrý i přijatelný vtip: „Byl to takový hajzl! Takový kretén! Takový debil! Škoda, že jsem to byl já!“ To zní zprvu velmi arogantně, ale pak se z toho vyloupne jakási sebeironie zpytující svědomí.

Zpátky však k tomu druhému úryvku a mé upravené verzi. Byl jsem odchovaný mj. na humoru seriálu Červený trpaslík, takže podle mě samotné obyčejné urážky nefungují moc vtipně, což je hlavní vada toho druhého úryvku. Takové urážky vyznívají spíše jako zcela vážně míněné hrubé opovržení než humor a nemyslím, že takový by mohl být můj literární styl a to ani ve zmiňované povídce Trosečník na přechodu. Na druhou stranu jaksi lehkovážně hravé kreativní překvapivé urážky už podle mého humorně fungují a mému stylu jsou bližší. Z toho seriálu tu vtipnost dobře ilustruje např. hláška: „Jsi užitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu.“ Nevím, jak jsou na tom tví známí, ale většinu mých to dost pobaví (obzvláště když to slyší prvně). Člověk ovšem musí být obeznámen mj. s celibátem.

A nejde jen o to, aby zesměšnění (tzn. vykreslení jako hloupost) bylo kreativní, ale dobrý je také ten prvek nečekanosti, přičemž těžko vynechatelným těžištěm pořád zůstává, že někdo/ něco je zesměšněno. Tomu odpovídá třeba ta věta končící: „Svým tělem by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby.“ Čtenář může na krátko uvěřit nějaké představě, načež mu dojde, že pravda je opakem, takže se může zasmát i vlastní naivitě, pokud není arogantní.

Možná aby čtenář mohl plně docenit určitou škálu humoru, tak musí být schopen dělat si srandu i sám ze sebe. Aby se třeba nějaký pozemšťan mohl zasmát tomu, že celý popis naší planety Země ve Stopařově průvodci Galaxií zní „převážně neškodná“, tak nesmí ulpívat na nějakém svém přebujelém egu, protože ten popis Země je sebeironie zahrnující i všechny její obyvatele včetně něj. Kdyby byl arogantní, resp. na egu ulpíval, tak označení „převážně neškodná“ by pro něj nebylo vtip (natož poučení), ale sprostá nežádoucí urážka jeho nabubřelého ega, které si myslí: „Země je důležitá, protože tam žiju já.“

Když si Douglas Adams dělal srandu z Arthura Denta, tak pořád jde o sebeironii, jelikož Arthur je symbolem lidstva, jehož byl nejen Douglas součástí. Napadá mě však, že arogantní čtenář by se mohl smát, pokud by dokázal ignorovat podobnosti, aby se od zesměšněné postavy mohl distancovat. Jinak vrcholem rozšiřování pole sebeironie bylo, když si Douglas dělal srandu z celého vesmíru viz. třeba: „Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok.“ Tady sebeironii neuniknou ani mimozemšťané.

Čtenář se sice může v nějaké přihlouplé postavě částečně poznávat, ale pokud není schopen sebeironie kupříkladu vlivem té arogance, tak se s ní bude odmítat ztotožnit navzdory těm podobnostem. A pokud je nebude/ nedokáže ignorovat, tak se tomu nebude smát a může pak tvrdit, že je to třeba špatně napsané a že té postavě je křivděno, přestože je to zjevná nadsázka vůči realitě a spíše než o ohleduplnost vůči fiktivní postavě jde o humor a poučení z hlouposti.

To celkem pasuje i na tu povídku Trosečník na přechodu. Podle mě se v Trojsefovi řada českých čtenářů jistě alespoň částečně pozná, protože obvyklí Češi nebývají hrdinové (nebo alespoň obvyklá představa o nich), občas si připadají jako v Kocourkově a málo kdo z nich najde odvahu jít proti přesile. Prostě občas nějakou absurdnost takříkajíc skousneme. Kolik už jsem viděl lidí, kteří stáli na červené, když v dohledu nebylo žádné auto ani nepřehledná zatáčka... Co kdyby je natočila nějaká kamera a pak dostali pokutu, xD?! A i já si občas v něčem mohu připadat trochu jako Trojsef.

A pravda, že kdybych to psal dnes a primárně za účelem poučení z hlouposti, tak už bych to dělal sofistikovaněji, aby se čtenář mohl na začátku s Trojsefem snáze ztotožnit dříve, než vyjdou najevo nějaké jeho negativní stránky. Ale kdybych to tak chtěl upravit ex post, tak bych to musel dost znásilnit, překopat a vyhodit celou řadu zajímavých vět a to už píšu o nové verzi po vydání knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie. Upravil jsem ji před pár lety ve stejném duchu, přičemž jsem se snažil mj. zvýšit počet vtipů.

Jinak ta povídka je určitou nemalou měrou i tragikomedie, černý humor a hloupé (tzn. humorné) není jen to, jak se chová Trojsef, ale i to, jak se k němu chovají třeba ty byrokraticky odlidštěné ženy na telefonu. A to, co říkají, sice v rámci jejich fiktivního až surrealistického universa může být míněné vážně, ale vzhledem k naší realitě to vyznívá jako nadsázka a absurdnost, což je humorné. Má nám to ukázat, že takoví nechceme být a nakopnout ke změně k lepšímu, abychom podobným dystopickým stavům předcházeli. V tom se to mimochodem podobá filmu Brazil, který je parodií na román 1984 a viděl jsem ho až po napsání té povídky.

A ještě zpět k té sebeironii. Když jsem třeba v průběhu psaní tohoto textu vařil oběd a prošel kolem mě můj kluk s lopatkou hlíny a ze srandy se ptal, kam s tím, tak správná humorná odpověď byla např.: „Půlku do toho hrnce a zbytek necháme v lednici k večeři.“ Museli jsme si oba udělat srandu sami ze sebe (tzn. říct něco hloupějšího, než bychom řekli, kdybychom to mysleli vážně), abychom vytvořili humornou situaci. Ale kdyby na to člověk nebyl ochoten vymyslet vtipnou odpověď (i kdyby měl delší čas na rozmyšlenou) a zareagoval by třeba „Vypadni s tím!“, tak by v podstatě odmítl implicitní nabídku spoluvytvořit humornou situaci, což by mohlo značit aroganci, ale v praxi klidně i nepřítomnost bdělého vědomí vedoucí k automatickém reakci či nepřipravenost, resp. neschopnost být rychle připravený na trefnou pohotovou odpověď.

Vskutku arogantní člověk sebeironii pravděpodobně nepovažuje za dobrou vlastnost, protože ji není schopen (minimálně projevit), pročež je to z jeho hlediska přeci zbytečná a tím nežádoucí vlastnost, když on je ten nejdokonalejší (nebo alespoň jeden z nich). Nebo nějaký hypotetický arogantní skeptický determinista by si mohl myslet, že člověk, který si rád dělá srandu sám ze sebe před ostatními, je potupnou obětí kolektivní manipulace, protože třeba v dětství nevědomě plnil implicitní objednávku ostatních tím, že jim ze sebe dělal „šaška“, aby se měli komu smát, což se naučil chápat jako pozitivní zpětnou vazbu, která ho v tom utvrzovala. Dosti arogantní člověk však už pravděpodobně nechce vidět, že sebeironií si kdekdo může získat jistý druh uznání (viz. komici), jelikož takto arogantní člověk vyžaduje jakékoliv uznání, pročež odmítá akceptovat, že nějaké by mohlo být podmíněné komplementaritou se sebeironií. Ale já budu ve své naivitě doufat, že jsem si takového člověka jen vymyslel a nikdo ve skutečnosti není tak arogantní, xD.

To by klidně mohl být závěr jinak nazvaného článku, ale argumenty pokračují a možný vztah humoru k evoluci se blíží. Ve snaze omezit míru platnosti mého názoru, že podstatou humoru je prozření nad hloupostí, byla zmíněna ukázka ze seriálu Daria, konkrétně z epizody S02E02 nazvané Lovkyně Daria (00:13:28). V tomto záběru Daria a Jane jdou po silnici přírodou, a když se rozprší, Daria řekne: „Bezva, už jsem se cítila moc suchá.“ Zde údajně nikdo nepůsobí hloupě, aby to mohlo být vtipné.

Ale podle mě to vyznívá jako zesměšnění přehnaně pozitivního myšlení, resp. myšlenky být pozitivní za každých okolností. A v čím horší situaci někdo řekne to, co by z hlediska samotných zvolených slov znělo optimisticky (ne z hlediska kontextu či zabarvení hlasu při vyřčení těch slov), tím absurdněji vykreslí extrémní pozitivismus. Ukáže situaci, kde přestává fungovat, resp. vyznívá hloupě.

Jinak poněkud hloupé, tj. vtipné, je i to, že když začne pršet, tak ony jdou dál stejnou rychlostí a navíc očividně nemyslely předem na deštník či pláštěnku.

Dalším protiargumentem bylo tvrzení, že „diváky pobaví dokonce i překvapivě nápadité řešení nějakého problému, i když bys mohl namítnout, že v takovém případě se v roli blbců ocitají oni, protože je to nenapadlo“. Není mi však jasné na základě čeho autor tohoto výroku z humoru vylučuje sebeironii (byť občas nevědomou). A nechápu, proč je tam zase vměstnáno to slovo „blbec“, které mi tam připadá zbytečně silné. Podle mě při nečekanosti člověk prostě zažívá pocit: „Tak to by mě tedy nenapadlo.“ Je to trochu jako když se kouká na optickou iluzi třeba reverzní perspektivy a pak mu při pohledu z boku dojde, jak je jeho rozumové chápání nedokonalé (a slovo „blbec“ tu není potřeba). Obdobně to podle mě funguje i s narušováním konvencí pomocí humoru, aby se člověk mohl zasmát popření očekávání. Lidé jsou zvyklí na nějakou kulturní všednost a jak zapomínají, že je to jen společenský konstrukt a ne nějaký (v rámci času našeho vesmíru) neměnný fyzikální zákon, tak je pobaví, když je někdo vyvádí z omylu. Mohou se zasmát vlastní nedokonalosti: naivitě, krátkozrakosti, jednotvárnosti... Takže podle mě „zasmát se jakékoliv hlouposti“ je zkrátka hlubší vysvětlení humoru než samotné popření očekávání, ze kterého podle mě humor tak zcela logicky nevyplývá. Jak byst chtěl(a) vysvětlit fungování humoru, kdybys vypustil(a) to prozření? A proč popření očekávání nefunguje, když třeba stěnu tvého obýváku prorazí kamión?

Co se týče samotného tvrzení, že „podstatou většiny druhů humoru je popření očekávání“, tak mě napadá zajímavá výjimka. Když jsem psal článek o češství do jednoho časopisu, který má teprve vzniknout, tak jsem narazil mj. na scénku Čeština ze stand-up comedy Na stojáka, která naopak funguje spíše na principu očekávanosti, protože závěr je tam několikrát vždy stejný. Diváci navíc i ten první závěr očividně uhádli dříve než ho Lukáš Pavlásek řekl a zjevně se tomu smáli. Takže je to humor, který není založený na popření očekávání, ale zůstává tam ten můj prvek, že „někdo/ něco je vykresleno hloupě“. Ale připouštím, že to jde obvykle ruku v ruce s nečekaností, i když se mi nezdá hlubší než to prozření nad hloupostí.

Takže vlastně z mého hlediska humor funguje jako další princip podílející se na přirozené kolektivní inteligenci lidstva. Když člověk nově rozpozná nějakou blbost, tak svým smíchem může nonverbálně upozornit ostatní, že by něco mohla být hloupost. A čím víc lidí se tomu zasměje a čím intenzivněji, tím spíše dochází k nonverbální kolektivní shodě.

Přičemž intenzita smíchu jednotlivých lidí se může v průběhu času měnit, takže může docházet k tzv. lidskému rojení (human swarming) nebo obecněji k inteligenci roje (swarm intelligence), což je zajímavý druh kolektivní inteligence, kdy lidé, na rozdíl třeba od jednorázové demokratické volby, mohou v průběhu času upravovat svou volbu mj. v závislosti na aktuálních volbách ostatních. Třeba když se většina začne smát, tak člověk si pomyslí, že to, čemu se smějí, je asi fakt nějaká hloupost, takže se buď začne smát, nebo se směje o to víc. Nebo naopak když se člověk začne smát sám a moc lidí se nepřidá pokud vůbec, tak v návaznosti na ostatní svůj smích spíše omezí a může si pomyslet, že to nemusí být zas taková blbost, jaký byl jeho dojem. Takže třeba stand-up comedy je víceméně zvláštní druh inteligence lidského rojení.

Rozpozná-li člověk nějakou novou hloupost, tak vlastní smích je epifenoménem jeho odměny v podobě mozkem uvolněných endorfinů. Takže v podstatě se dá říct, že humor je důsledkem evoluce. Vyvinul se, aby lidé měli mechanismus, který je bude nutit rozpoznávat nejrůznější formy hlouposti a vyhýbat se jim, i když třeba z krátkodobého hlediska mohou být udržitelné a pohodlné.

Ale podobně jako lidé pochopili, jak kondomem a masturbací hacknout sex, tak třeba předstíranou hloupostí hacknuli i humor.

Z hlediska evoluce je také zajímavě uvědomit si, že smích může být nástrojem uniformity (jednoty) a ostrakizace (vyčleňování). Když se lidé smějí někomu, kdo po tom netouží, tak daný jedinec je v očích smějících se obvykle postaven mimo společenskou normu, což může časem vyústit v přerušení styku s daným člověkem (popř. jeho přechodu k jakési opozici), nebo naopak podlehne konformitě a přizpůsobí se uniformitě, přičemž směřování k jednotě je prevencí rozhádanosti (a má být v komplementaritě s pluralitou). V obou případech to má vliv na průběh kolektivní inteligence, která se vrstvením dál podepisuje do evoluce. Takže humor může být nejen důsledkem evoluce, ale i spoluautorem jejího dalšího průběhu. S tím souvisí i možná skutečnost, že potřeba humoru stále víc než dříve narušovat konvence vede k jejich postupnému rozvolňování, což může mít velké společenské dopady, pokud si nad humorem neudržíme nadhled.

Jinak možná bude potřeba objevit jakousi neurohumorologii, aby vznikl někdo, kdo nakonec na základě vědecké metody odpoví třeba: „Hm, Wortys byl vedle. Ne počkat, koukám na jinou studii.“

Sebastián Wortys

Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce

V minulém článku "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" jsem se mj. zmínil, že mě kontaktoval zajímavý člověk s pseudonymem Singularis. Od té doby si občas pošleme mj. e-mail a v tomto článku chci publikovat vybrané části z mé odpovědi (dlouhé 29 928 úhozů (pro srovnání délka povídky podle CKČ je 30 000 - 90 000 úhozů)) odeslané 9.9.2018 v reakci na je-jí/ho e-mail (dlouhý 26 974 úhozů) z 25.8.2018, který reaguje na mé knihy. Tento článek není rozhovor a jeho forma je výsledkem kompromisu.

Jelikož se jedná o výstřižky, tak ještě na úvod mohu pro lepší orientaci snadno vypsat postupně jejich témata: 1) smyšloslovný popis, 2) myšlenkopocity, 3) superorganismy, 4) Wšehomír, 5) člověk není jediným autrem svého díla, 6) Sapir–Whorfova hypotéza, 7) Church-Turingova teze a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií.

1) Rodí se ti takový smyšloslovný popis v hlavě i normálně? – Pokud jde o popis nádraží pomocí neexistujících slov (jejichž kreativně otevřený význam se má rodit z pocitů a pokusů o asociace při jejich čtení), tak mě občas, při pohledu na něco, napadají taková neexistující slova, ale obvykle spíše jen pár. Tehdy na tom nádraží to (z hlediska počtu takových slov) byla spíše výjimka vlivem takové jedinečné umělecké nálady (ale asi by pro mě nebyl problém navodit si podobnou náladu znovu, kdybych chtěl). Je to takový zajímavý pokus doplnit klasický popis o tu jedinečnost způsobu vnímání reality (při dané náladě) a jedinečnost interpretace slov, kterou (minimálně v tomto případě) z principu nelze plně vyjádřit pomocí předdefinovaných slov. Každý má v krabičce trochu jiného brouka (viz. Wittgenstein) a "smyšloslovný popis" se snaží přiblížit ho i z jakési umělecko-emocionální roviny. Kdo má dostatečně silnou empatii, aby se do toho dokázal vcítit, tak se přiblíží tomu zvláštnímu až surrealistickému způsobu, jakým jsem to nádraží vnímal. Baví mě toulat se světem, dívat se na něj různými neobvyklými způsoby a občas mě vlivem toho napadne i nějaká logičtější myšlenka, která by mě v běžném stavu vědomí nenapadla (mé racionální a iracionální stránky jsou silně propojené). A trochu stranou: Baví mě i předem si systematicky vybrat cíle cesty dle různých kritérií a nejvíc mě baví, když tyto dva zdánlivě neslučitelné způsoby cestování spojím dohromady.

2) Nelíbí se mi slovo „myšlenkopocit“. Myšlenky a pocity mají přeci odlišné mechanismy. – Pokud vím, tak za emoce jsou (z molekulárního hlediska) odpovědné především neurotransmitery (např. dopamin, adrenalin, serotonin, noradrenalin) a současně jsou odpovědné za přenos nervových vzruchů při myšlení. Dobře je to vidět u drog, protože jsou založené na zvyšování hladiny neurotransmiterů, což vyvolává všemožné emoce od pozitivních po negativní a současně mění myšlení. Další příčinou emocí (z molekulárního hlediska) jsou neuropeptidy (např. oxytocin či endorfin), ale ty také slouží ke komunikaci neuronů a ovlivňují citlivost jiných neuronů na neurotransmitery. Domnívám se tedy, že naše rozdělování myšlenkopocitů na myšlenky a pocity je založené asi na iluzi, že emocionální rovnováha (základ racionálního myšlení) není emoce, i když z molekulárního hlediska je. Naše kulturní zvyklost (pojmové krájení daného celku na myšlenky a pocity) nevyrostla na molekulární biologii (emoce a myšlenky na molekulární úrovni nelze oddělit), ale na subjektivní zkušenosti, kdy při vnímání upřednostňujeme jeden z úhlů pohledu na komplementární skutečnost. Holističtějším přístupem tedy podle mě je, že emoce a myšlenky jsou dvě strany téže mince myšlenkopocitů, i když jejich vztah je do velké míry flexibilní v závislosti na daném nastavení mozku (obdobně jako např. i nějaké dvě myšlenky se v různých lidech/ v různý čas k sobě mohou vztahovat různými způsoby).

3) Budoucnost superorganismů. – V povídce Přirozená mnohobytost nejde o eusocialitu (varianta superorgansmu typická mj. pro mravence), protože tam třeba nepíšu nic o tom, že právo na rozmnožování by měla jen nějaká královna. Ale i Anton Markoš mi, v reakci na tu povídku Přirozená mnohobytost, také psal něco ve smyslu, že si uskutečnitelně dokáže představit jen tu negativní variantu, jakýsi totalitní superorganismus. Podle mě však už všemožné současné lidské organizace (i ve víceméně demokratické společnosti) lze chápat jako varianty superorganismu (i když lidstvo jako celek má z tohoto hlediska podle mě autoimunitní poruchu). Internet je obdoba organické neuronové sítě, silnice jsou obdobou oběhové soustavy, potravinářský průmysl se podobá trávicí soustavě... Připouštím však, že v současnosti nelze s jistotou říct, zda směřujeme spíše k té pozitivní svobodné variantě superorganismu, kterou jsem popsal v Přirozené mnohobytosti, nebo k té negativní totalitní variantě superorganismu, kterou jsem popsal na konci Womylu a v novele Z lidstva (víceméně to samé jako ve Womylu, ale v novém kontextu). Jináč fyzické vrůstání není nutností, ale spíše takové fantazírující makroskopické podtržení té podstaty mnohobytosti. A lidé mohou spolupracovat na společném cíli jako celek, aniž by si museli říkat úplně vše.

4) Jaký je rozdíl mezi wesmírem, Wšehomírem a Duší Wšehomíra? A souvisí to s Bohem? – Wesmírem s malým w je myšlen jeden z wesmírů (obvykle ten náš). Wšehomírem je myšlen hypotetický Celek všech existujících wesmírů (propojených minimálně skrze Duši Wšehomíru). Duše Wšehomíru (tento pojem aktuálně moc nepoužívám) je myslím souhrnné označení pro Všeobsažný princip (základní společná předloha pro všechny částice a časoprostor, resp. pro fyzikální zákony) a Zdroj fundamentálního vědomí, který jsem kdysi nerozlišoval od Všeobsažného principu. Jsou to takové mé hypotézy a připouštím, že to může být i jinak (a někdy pro dorozumění asi používám známější pojmy, i když přesnější by mi připadali některé mé). A souvislost s Bohem je závislá především na tom, jak kdo Boha chápe, což trochu objasňuje mj. tento článek.

5) V souvislosti s mým názorem, že osobnost individua není jediným autorem ničeho: Čím se tedy vyznačuje "vlastní" názor individua v mnohobytosti? Jak může být nějaký názor jeho vlastním? – To se podstatou neliší od současného stavu věcí, takže pro lepší pochopení tuto komplementaritu vysvětlím na něm. Aby někdo mohl být skutečně stoprocentním autorem nějaké myšlenky, tak by od narození po vymyšlení dané myšlenky musel žít v izolaci od všech bytosti, které by mohl napodobit/ vnímat a v důsledku toho by byl mentálně zaostalý a je otázkou, zda by něco vůbec dokázal vymyslet (navíc by ho stejnak zásadně ovlivnilo místo a strava, kterou by mu zvolil jiný člověk). Ale v praxi se všichni neustále vzájemně ovlivňujeme a třeba jen tím, že si čteš tuto větu, tak nějak ovlivňuji tvé myšlení (nezávisle na tom zda s tím souhlasíš či ne) třeba jen tím, že měním předmět tvé pozornosti a v důsledku toho tě pak mohou napadat minimálně trochu jiné myšlenky, než které by tě napadaly, kdybychom si nikdy nepsali, takže i já se tímto alespoň maličkou měrou fakticky stávám spoluautorem těch tvých myšlenek, při jejichž vzniku figurovala naše interakce nebo její výplody (a stejně tak třeba ty ovlivňuješ mě). Každý člověk za života od jiných převezme do své hlavy nějaké informace (názory, historky, zkušenosti...) a ty se vědomě či podvědomě podílí na jeho myšlení. Dokonce i drtivá většina slov, která používáme, nejsou naše výtvory, takže tvorbou vět tvoříme z mnoha cizích výtvorů. Přesto o názorech, které vzniknou v mé hlavě, mohu mluvit jako o "vlastních" a to ve smyslu, že jsem byl jejich významný spoluautor (pokud ne přímo nejvýznamnějším) a ve smyslu, že je mám v sobě/ náleží do množiny mé osobnosti/ zastávám je. Individualita a kolektiv jsou (nebo alespoň mají být) v komplementaritě.

6) Sapirova–Whorfova hypotéza – Souhlasím, že se to mému názoru podobá => díky za info., ;). Také občas zjistím, že někdo už dříve vymyslel něco podobného jako já, jak jsis nejspíš přečetl(a) už v článku "Mnohobytosti základem nového SF-sub/žánru" ve Vtiposcifilo-z/s-ofii, kde na jiné stránce v souvislosti s tím píšu: "Čím víc lidí relativně nezávisle na sobě objeví podobnou věc, o to víc mohou mít pravdu."

Ale tak, jak je Sapirova–Whorfova hypotéza definovaná na Wikipedii, mi to připomíná spíše Foucaultovo pojetí diskurzu, protože oba pojmy se zaměřují na jazyk, který je v mém případě ale jen prostředníkem a jdu ještě hlouběji k samotnému způsobu vnímání, než nějaký pojem vůbec vytvoříme (takže je to obecnější než Sapirova–Whorfova hypotéza či diskurz). To, co je v mé myšlence navíc, se dobře ilustruje na podivném vizuálním umění, které člověk nejprve vidí (vizuálně krájí/ analyzuje), i když ho ještě neumí slovně pojmenovat, takže způsob krájení nelze svádět čistě na jazyk. Každý jev lidé nějak vnímali nejspíš dřív, než pro něj vymysleli pojem a čím víc pojmů (a čím déle) je, tím na to lidé víc zapomínají, protože se čím dál tím víc ponořují do pojmologie vzniklé jako reprezentace tradičního krájením.

K plnému pochopení mé myšlenky "pomyslné krájení Celku" je potřeba uvědomit si, že základ fungování wesmíru může existovat i bez lidského jazyku, který ten základ zrcadlí jen velmi pokřiveně (ale lidský jazyk bez základu fungování wesmíru nemůže existovat), takže pokud chceme lépe pochopit wesmír, tak bychom o něm měli přemýšlet i vizuálně (jako např. architekti o budově) (hledat jiné smysluplné způsoby krájení než tradiční), což je blíž realitě než přemýšlet o wesmíru pomocí pojmů, které redukují popisované víc než vizuální přemýšlení, během kterého pak můžeme objevit souvislosti, které bychom při vnímání světa skrz jazyk jen tak neobjevili. To však neznamená, že bychom o světě měli přemýšlet jen vizuálně - oba způsoby vnímání mají své různé výhody a měly by být v komplementaritě (mj. převádět objevy z vizuálního přemýšlení do pojmového přemýšlení).

7) Co si myslíš o Churchově-Turingově tezi? – O informatiku se moc nezajímám, ale napadá mě k tomu mj. (z toho zajímavějšího) toto: Mnoho vědců věří, že v základu wesmíru je "matematika" a že jsme dosud poznali jen střípek pravdy o wesmíru, takže na základě tak malé znalosti podle mě nelze stoprocentně vyloučit, že jsme dosud neobjevili druh výpočtu, který je neuskutečnitelný algoritmem v počítači. Obzvláště pokud by s determinismem koexistoval jakýsi indeterminismus (viz. článek), tak by takový nepřevoditelný "výpočet" mohl existovat, i když je otázkou, jestli by mu příznivci Church-Turingovy teze chtěli říkat "výpočet", :D.

8) Základní otázka života, vesmíru a vůbec – To je velmi zajímavý názor, ;), i když podle mě by číslo 42 mohlo být (obzvláště pokud Douglas Adams byl determinista) myšleno spíše jako výchozí nastavení toho wesmíru, ve kterém se odehrává děj Stopařova průvodce Galaxií. Resp. otázka by mohla znít: "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?" (Ve smyslu toho Stopařského.) A k pochopení by tedy bylo potřeba znát i onu univerzální rovnici wesmírů.