Xenofeminismus - dystopie hormonálního osvobození genderu

Když jsem se dozvěděl o Mary Maggic, tak během dokončování článku „Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender“, který reagoval zejména na jednu z je-ho/jích mikroperformancí, tak jsem objevil relativně zvláštní pojem xenofeminismus, ke kterému se Mary hlásí a nabízí řadu příležitostní k antitradicionalistickým zamyšlením. Zkusil jsem o tom zjistit víc, popsat to a spolu s mým názorem to shrnout v tomto článku, který víceméně doplňuje ten tématicky předchozí. 

Xenofeminismus je v podstatě názor, že ulpívání na aktuální přirozenosti (obzvláště ve smyslu pohlaví a genderu) nás zotročuje, a proto bychom (prý) měli jít směrem radikálního odcizení. Domnívám se tedy, že xenofeminismus pravděpodobně vznikl mj. vlivem velkoměstského odtržení od soužití s nečlověčí přírodou spolu s intelektuálním odtržením od praktických aplikací a každodenních zkušeností s nimi. Takže i když své vize možná myslí dobře, nabývají poněkud absurdní podoby vůči naší aktuální realitě. 

Po pročítání manifestu xenofeminismu si myslím, že jeho zástupci přistoupili na nějakou formu akceleracionismu a to v reakci na postupnou stagnaci výsledků kyberfeminismu začátkem 21. století. To znamená zhruba, že umírněné snahy o změny společnosti kontraintuitivně považují za chorobnou nežádoucí inhibici pozitivních změn (přičemž užití „záchranné brzdy“ by podle nich pomohlo jen pár vyvoleným a pro zbytek by to bylo katastrofou), a proto chtějí (s pomocí širší queer a trans komunity (ale její postoje ke xenofeminismu nejsou jednotné)) zesilovat dopady kapitalistického odcizení, aby (v rámci metamoderní metaxie, kterou však nezmiňují) kyvadlově vyvolali radikální změny společnosti (nejen gendru ale i pohlaví a jiných aspektů lidského života), která by se tím odcizila vůči současné a podle nich zotročující představě o přirozenosti (která je prý útočištěm nespravedlnosti), přičemž manifest má fungovat jako sebenaplňující se proroctví. 

Připouštím sice, že přehnané ulpívání na konstruktu přirozenosti může omezovat naší svobodnou seberealizaci, ale zastávám názor, že mezi přirozeností a pokrokem je potřeba hledat zdravou mírně dynamickou rovnováhu, ne jedno z toho vychýlit do divokého extrému. Podobně je potřeba hledat rovnováhu v rychlosti změn: měly by být dostatečné, aby vedly k přiměřenému rozvoji společnosti, ale ne tak velké, že by se většina nestíhala dostatečně přizpůsobovat. Je totiž absurdní, že akceleracionisté chtějí zhoršit to, co jim vadí s vidinou, že o to silněji se od toho společnost odkloní. A není přijatelné vytvářet na společnost umělý nátlak k radikalizaci, aby rychleji přistoupila na nějakou radikálně odlišnou formu fungování. A i kdyby se tím nějaký problém vyřešil, mnohem víc by jich nejspíš vzniklo a ne malých. 

Také je potřeba uvědomit si, že xenofeminismus svou radikální jinakostí paradoxně může motivovat konzervativce k většímu odporu, takže v důsledku by xenofeminismus přehnanou sebedůvěrou mohl nechtěně převrátit sebenaplňující proroctví do stavu, kdy by víc ztratí než získal. Už dnes vlivem mj. koronakrize a války na Ukrajině žijeme v mnohem dynamičtějším světě než třeba před deseti nebo dvaceti lety, ale nevypadá to, že by to xenofeministickým vizím pomáhalo. Spíše naopak dnes dochází ke spojování křesťanů, ruských oligarchů a ultrapravice třeba kolem názoru, že je potřeba zakazovat potraty, i když třeba žena byla znásilněna, což je podle mě amorální. Není přijatelné, aby žena byla povinná porodit dítě úplně cizího kriminálníka. Má mít právo na informované svobodné rozhodnutí jako je tomu dnes v České republice. Podobně xenofeminismus může svou snahou pošlapat různé mírumilovné snahy o rovnoprávnost. 

Xenofeminismus se chce stát univerzální konkurencí kapitalismu a utkat se s ním o roli hegemonie (doslova chce vytvořit „lepšího sémiotického parazita“). Spolu s tím jeho zastánci také asi chtějí dotlačit kapitalismus do stavu hyperlogiky, resp. přehnaně doslovné interpretace logiky se sebedestruktivními účinky. Chtějí totiž rozložit kapitalismus pomocí kapitalismu a ze zbytků stvořit „nový svět“. A nejsou jediní, kdo chce proti kapitalismu bojovat kapitalismem, Čína údajně usiluje kapitalistickou cestou získat takovou moc, aby přepnula globalizaci z kapitalizujících tendencí na socializující (pravděpodobně v totalitním čínském smyslu) viz. toto video. 

Xenofeminismus dále uvádí, že kyberprostor původně nabízel svobodu, ale sociální sítě dnes tíhnou k opaku, k omezování, k útlaku. S tím se myslím dá celkem souhlasit, není to ideální, ale dokážu si představit mnohem horší varianty. To vše mimochodem souvisí s cenzurokracií viz. 4. díl videa o novotvarech a s algocenzurou viz. 9. díl. 

Xenofeministé lokální progresivní snahy považují za sice úctyhodné, ale nedostatečné, načež v manifestu obsáhle parafrázují původní význam fráze: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Jejich pojetí vykořisťovaných (tzn. proletářů) je však rozšířené o queer a trans komunitu. To znamená, že u nich chtějí hledat podporu, ne že ji už převážně mají. Queer a trans komunita jsou ti, kdo mají v běžném životě větší nebo menší problém kvůli menšinové identitě a xenofeministé jsou jedni z těch, kteří se jim snaží vnuknout své řešení, takže nesmí docházet k zaměňování podobně jako neplatí, že každý manuálně pracující člověk by byl komunista, dnes je to podle výsledků voleb spíše výjimkou. 

Úlpívání na přirozenosti podle xenofeministů tlumí příznivou změnu světa, ale nic prý není tak svaté, aby se to nemohlo změnit za účelem osvobození. Na tom sice něco pravdy do určité míry je (např. pokud lze těžkou vrozenou nemoc relativně bezpečně vyléčit, tak by měla být vyléčena a neříkat třeba: „Smiř se s břemenem, které ti Bůh nadělil.“), ale xenofeministé to přehánějí ad absurdum a chtějí si hrát s biochemickou úrovní zdravých lidí. A není prý nic, s čím by se nedalo vědecky manipulovat. Manipulovat možná lze, ale podle mě je zásadní rozdíl mezi úspěšným a neuspěšným manipulováním vzhledem k záměru. V manifestu však před žádnými riziky hrátek s biochemickou úrovní organismu nevarují, protože to nepasuje do jejich pozitivní vize budoucnosti, což je nezodpovědné. A antinaturalismus je pro ně tak důležitý, že si ho zvolili i jako závěrečnou výzvu: „If nature is unjust, change nature!“ (Pokud je příroda nespravedlivá, změňme přírodu!) V souvislosti s tím tématem také zmiňují, že morálka zotročuje, a proto chtějí její „rozklad“. Pravděpodobně morálku považují za zkažené vnucované chování, které je v rozporu s etickými principy rovnosti. Jejich představa o správnosti je však podle mě zkreslená, především v prostředcích dosahování cílů. 

Chtějí změnit svět tak, aby problémy už nebyly problémy. Gender a pohlaví považují za zdroj nerovnosti a útlaku, takže systematizování a sjednocování genderové terminologie chápou spíše jako pokusy opravovat prostředky nadvlády a naopak pomocí rozumu chtějí vytvářet jakousi trvale neuchopitelnou dynamickou pluralitu gendrů a pohlaví (podobně podporují mezirasové sňatky) tak, aby je nepohltil „eurocentrický universalismus“. Výslovně píšou, že nechtějí snižovat pohlavní diverzitu (jak se mi to jevilo v případě Mary Maggic) a naopak tvrdí doslova: „Let a hundred sexes bloom!“ (Nechť kvete sto pohlaví!) V návaznosti na to vše mě napadlo tvrzení: „Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ To mi samo o sobě sice dává smysl, ale raději bych to viděl v kontextu hledání zdravé rovnováhy protikladů. A především způsob, jakým xenofeminismus chce dosahovat té svobody, se mi zdá bláznivý, protože spolu s přirozeností mohou ztratit i zdraví. 

S využitím veřejného endokrinologického know-how chtějí bez institucionálních zásahů nabourávat genderové systémy (tzn. wetware generu) pomocí hormonů, jak mi to došlo u Mary Maggic, než jsem se dozvěděl o xenofeminismu (jinak v manifestu se nepíše o moči jako u Mary). Je však potřeba uvědomit si, že je to něco mnohem radikálnějšího, než ušlechtilá názorová změna chápání svého genderu, kterou prosazují běžní genderoví aktivisté. Jako pro software vznikl oupen source, pro wetware xenofeministé chtějí rozvíjet otevřený „gender hacking“ a dokonce chystají platformu bezplatné open source medicíny (mj. pomocí reactionware (3D tisk reakčních aparatur), telemedicíny či fór DIY hormonální substituční terapie). Pojem „medicína“ mi v tomto kontextu však připadá jako eufemismus, jelikož to zavání nějakou anarchistickou verzí „pozitivní“ eugeniky, resp. nechtějí lidi léčit od nemocí, ale „vylepšovat“ podle svých nepřirozených představ o genderu a pohlaví. Uvedené metody mi však vzhledem k jejich velkolepým cílům připadají nedostatečné (a je to asi slabší než kyberfeministické spekulace o kyborgách), takže určitě plánují časem implementovat další souvislé technologie vč. genové terapie, která je rizikovější než hrátky s hormony. Už dnes je dokonce možné objednat si biologickou sadu s CRISPRem, ovšem za účelem výuky. A když se ještě vrátím k biohackingu endokrinního systému, tak i když si jedinec pomocí znalostí dokáže vyrobit nebo extrahovat potřebné hormonálně aktivní látky, stane se víceméně závislý na tom, že potřebuje aktivně získávat něco, co předtím jako biochemicky přirozený člověk nepotřeboval (obzvláště pokud si na tělo zvykne a vytvoří si na tom nějaký druh závislosti). Pokud by to zůstalo u jedinců, kteří si dobrovolně a informovaně skrze hormony pohrávají se svým tělem, bylo by to myslím ještě tolerovatelné (ať si každý dělá co che, pokud tím neomezuje a neomezí ostatní), ale když xenofeminismus explicitně tvrdí, že chce nahradit kapitalismus, začíná být nebezpečný. 

V souvislosti s biohackingem se může zdát více či méně pozoruhodné, že o xenofeminismu se začalo mluvit už relativně nedlouho před rozšířením nemoci covid-19, tedy před institucionálním objevem návazných mRNA vakcín, což podobně jako plány xenofeminismu probíhalo akceleracionistickým způsobem vzhledem k rychlosti vývoje vakcíny, jejího schválení a masivitě aplikování a šlo o napravování nedostatků lidské biologické přirozenosti, konkrétněji imunity a obzvláště ve stáří. Nejen tím byla prolomena některá tabu a především vzrostl vliv zdravotnické frakce biomoci, tedy vliv paternalističtější konkurence vůči anarchističtějšímu xenofeminismu. Ale ukazuje se, že mRNA vakcína má obvykle jen relativně mírné a dočasné vedlejší účinky, což v některých lidech (např. právě v příznivcích xenofeminismu) může snížit obavy z genetické modifikace, i když ta probíhá zásadně odlišným razantnějším způsobem a narozdíl od mRNA jde o trvalé změny genetických informací v somatických buňkách. Jinak se nepřikláním ke spekulaci, že by šíření nemoci covid-19 začalo vlivem lidského záměru, ale předpokládám, že pak začalo být využíváno a zneužíváno mnoha různými lidskými záměry, ve kterých určitě převažovala i touha po moci. 

Mám pocit, že xenofeministé volně navazují i na anarchokomunismus. Sice nejdou tak daleko, aby požadovali zrušení peněz v zájmu rovnosti a přerozdělování komodit podle potřeb (což je utopie, pokud nepočítám „ledničkový komunismus“ v úzkých rodinách apod. viz. mj. článek Politikohled), ale chtějí masivní rozšíření komunitního způsobu života a ve své podstatě tíhnou k anarchii. Nepřímo kritizují nedotknutelnost obydlí, což mi samo o sobě dost vadí. Člověk by podle mě měl mít na výběr, koho si pustí, nebo nepustí k sobě domů a měl by k tomu mít právní oporu podobně jako dnes. Xenofeministé chtějí transformovat zažité představy o domově a upřednostňují sdílené bydlení a sdílené pracoviště (komunitní život bez stažení z ekonomické sféry). V rámci toho chtějí transformovat nukleární rodinu (tzn. když v jedné domácnosti žije manžel, manželka a jejich děti), která se podle nich snaží izolovat ženy z veřejné sféry a muže z výchovy dětí. Ale podle mě už to neplatí tolik jako kdysi vzhledem k tomu, že podíl žen ve veřejné sféře roste a i muži mohou mít rodičovskou dovolenou, což považuji za správné. Jinak více či méně komunitní způsob života podle mě nemůže být pro každého, všichni by měli mít na výběr a i v komunitě by každý měl mít příležitost najít dostatečné soukromí. Vím totiž, že i lidé, kteří chtějí a zkusí žít komunitně, tak nakonec potřebují nějaké minimální soukromí, protože jsem jich už několik poznal na různých ekologických farmách. 

Anarchistický způsob myšlení se v xenofeminismu neobjevuje jen v otázkách genderu a pohlaví, ale i v otázce samotného fungování xenofeministické komunity. Nechtějí vytvářet hieararchie, ale horizontální koordinaci, přičemž jako inspiraci uvádí „protivníkovu“ neviditelnou ruku trhu a podle mě to může souviset s hledáním komplementarity individuální svobody a kolektivní rovnosti (což se nějak odlišně děje i v běžné zastupitelské demokracii). Také tvrdí, že chtějí vytvořit společnost založenou na nezištné solidaritě a kolektivním sebeovládání. To je hezké, ale očekávat něco takového od všech svobodných lidí je vzhledem k nastavení většiny těch současných poněkud utopické. Na druhou stranu můžeme spekulovat, zda to nemá souvislost s tím, že chtějí být jako „oupen source software“, k čemuž výslovně dodávají, že: „Open, however, does not mean undirected.“ („Otevřený však neznamená neřízený.“)

Tím však nejspíš myslí řídit své tělo jako jednotlivce. Když si to ale spojíme s hledáním inspirace v neviditelné ruce trhu, tak si pod tím lze představit mj., že pokud by xenofeministická společnost poptává ideální lidi (solidární a sebeovládající se), tak by se každý jednotlivec měl na biologické úrovni pomocí technologií přizpůsobovat takové poptávce, což paradoxně zavání větším či menším unifikováním jednotlivců a směřováním k jakési transhumanistické totalitě. Navíc i kdyby byl objeven nějaký skutečně ušlechtilý člověk jako vzor a důkladně prozkoumán, tak by pravděpodobně bylo nemožné na biologické úrovnni upravit všechny ostatní, aby byli stejně ideální bez ztráty zdraví. Ale ať už se xenofeminismus ujme, nebo ne, tak nejspíš dříve či později nějaké státy legalizují genetickou modifikaci lidských embrií a nějaká „neviditelná ruka“ se na tom bude podepisovat, zprvu nedostatečně povedeně. A až se to rozvine, tak se to rozšíří i do některých dalších států. 

Když se vrátím k horizontální koordinaci, tak xenofeminismus chce být maximálně horizontální, což mi metaforicky připomíná horizontální přenos genů typický mj. u bakterií, mezi kterými také panuje jakési rovnostářství, i když v mnohem jednodušší formě. To jim oproti eukaryotickým buňkám brání tvořit emergentnější struktury typu lidské tělo a mezi vrcholy mezi-bakteriálních interakcí patří spíše jevy jako quorum sensing (schopnost přizpůsobit svůj metabolismus vůči koncentraci bakterií v roztoku, tedy vůči lidem relativně jednoduchá forma samoorganizace). Z tohoto hlediska se tedy nabízí otázka, zda má xenofeminismus na emergentní úrovni šanci konkurovat hegemonii kapitalismu, jak má v plánu. To by pravděpodobně vyžadovalo mj. 3D tiskárny schopné tisknout funkční mobily či notebooky (což by vyžadovalo i jakýsi maloobchodní prodej vzácných surovin). Takovéto decentralizování výdobitků kapitalismu by však pravděpodobně vždy o několik let či desetiletí zaostávalo oproti kapitalismu. Pokud tedy chceme mnohohlediskově dokonalejší společnost než dnes, měli bychom dál přemýšlet, jak jinak (a umírněněji než xenofeminismus) k tomu směřovat... 

Máme svobodnou vůli? - Libetův experiment napoví

Tématu svobodné vůle jsem se okrajově věnoval třeba už v knize Wesmírný omyl (2011), přidal řadu postřehů v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie (2015) a roku 2017 publikoval článek „Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?“. Ale až letos jsem se konečně odhodlal vytvořit na toto téma první video a s výsledkem jsem celkem spokojený, i když jsem do něj (alespoň zatím) nezapojil výtah z obsáhlého rozepsaného článku z roku 2018, kde ukazuji spoustu dalších interpretací Libetova experimentu, které prvnímu pohledu unikají.  

Zde pod videem je k přečtení jeho přepis následovaný pár bonusovými dodatky. 

Text videa: 

Když jsme mladí, neznalí moderní vědy a nikdo nás nenutí, tak míváme pocit, že naše rozhodnutí kdy a co udělat jsou svobodná, tedy podle svobodné vůle. Co to ta svobodná vůle ale znamená? A pokud si nějak odpovíme, bude se svobodná vůle pořád ještě zdát jako pravdivá? A proč by mělo být důležité přemýšlet o názoru na svobodnou vůli? Zde odpovím hned: protože v rámci toho názoru se pak odehrává naše přemýšlení o životě a lidé s různými názory na svobodnou vůli pak dospívají k velmi odlišným závěrům ve spoustě jiných oblastí života, přičemž lze spekulovat, že některá rozhodnutí jsou pro život lepší a jiná horší. 

Co to ta svobodná vůle tedy je? Podle mě si lze představit čtyři základní varianty, jak k té otázce přistoupit, lze je dále dělit a je otázkou každého z nás, ke které z nich se přiklonit. Vymezují se především vůči determinismu, což je filosofický názor, že události jsou zcela předurčeny dřívějšími příčinami. 

Pokud si varianty přístupu ke svobodné vůli seřadíme od úplné nesvobody po absolutní svobodu, tak první je tvrdý determinismus, podle kterého jsou všechny události zcela předurčeny a jakákoliv svobodná vůle je iluze. Taková představa se líbí vědě, protože nejméně omezuje možnosti poznání reality. 

Druhou variantou je kompatibilismus, podle kterého sice zcela platí determinismus, ale zároveň je možná i svobodná vůle zhruba ve smyslu, že člověk je svobodný, když je schopen reflektovat deterministické příčiny svého chování. Nejedná se tedy o metafyzickou svobodnou vůli na úrovni fyzikálních zákonů. Kompatibilismus vznikl jako sociální konstrukt sloužící mj. k odlišení duševně zdravých kriminálníků od duševně nemocných kriminálníků, kteří si podle běžných představ o etice zaslouží mírnější zacházení než ti první, jelikož mají problém správně kontrolovat své chování. 

Třetí varianta nemá přesné pojmenování, ale nazveme ji třeba metafyzický kompatibilismus nebo metafyzický komplementarismus. Podle něj částečně platí jak determinismus, tak metafyzická svobodná vůle, přičemž to, zda se nějaká částice zachová deterministicky, nebo nepředvídatelně, by pravděpodobně záviselo na jejím momentálním stavu vůči momentálnímu stavu okolí. A ve složitějších fyzikálních systémech se to může různě míchat. Třeba kámen je běžně ve stavu, který pokračuje deterministickým způsobem, zatímco lidské vědomí může být i ve stavu, který bude pokračovat svobodně, pokud to nějaký deterministický podsystém nepotlačí. 

A poslední varianta je libertarianismus v metafyzickém smyslu, podle kterého je determinismus iluze a vše se ve skutečnosti děje svobodně. Taková představa může člověku dávat smysl například, pokud věří, že vše se děje pouze uvnitř nějaké svobodné mysli. A v neposlední řadě pokud věří, že přítomnost pár metafyzicky svobodných jevů znejisťuje stav zbytku vesmíru. 

Zvolit si mezi těmito čtyřmi variantami není snadné, jelikož jsou těžko ověřitelné a vždy lze spekulovat, že člověk nebo uměligence podléhá nějaké iluzi. Z tohoto důvodu doporučuji být tolerantní k odlišným názorům, hledat trhliny svého názoru a přemýšlet, jak by na první pohled nesmyslné názory ostatních mohly dávat smysl, načež se mohou v upravené podobě stát našimi názory, abychom je kritizovali a pořád dokola, dokud nám hledání pravdy bude dávat smysl. 

A kde s přemýšlením začít? V otázce názoru na svobodnou vůli považuji za důležité, jak si vysvětlujeme výsledky různých variant tzv. Libetova experimentu. Ve zkratce jde o to, že člověku jsou na hlavu upevněny EEG elektrody, načež má v libovolný okamžik vykonat třeba nějaký pohyb prstu. Podle grafu z EEG se v relativně spoustě případů daří až o pár set milisekund předpovědět, kdy dojde k pohybu, případně kterou rukou podle varianty experimentu. To na první pohled vypadá, že jakákoliv verze metafyzické svobodné vůle je jednoznačně vyvrácena a tak je to i ve většině případů interpretováno. 

Kdo však umí být důsledně skeptický vůči vědecké metodě, ten zjistí, že to až zas tak jednoznačné není. Napadlo mě víc znejisťujících faktorů, ale nejraději mám postřeh, že tvrdě deterministické interpretace Libetova experimentu bývají založené na nevyjádřeném předpokladu, že hypotetická svobodná vůle nemůže být regulována nějakým deterministickým systémem, třeba jakousi naší deterministickou inteligencí či deterministickou částí inteligence. Zastánci tvrdého determinismu tedy obvykle nepřemýšlí o variantě, že projevy hypotetické svobodné vůle by nejprve vstoupily do deterministického systému, který by na základě toho vypočítal finální rozhodnutí, aby bylo rozumnější než nespoutaná svoboda. Pak by šlo předpovědět chování, i kdyby vycházelo z metafyzické svobodné vůle, protože deterministický systém by opozdil důsledek svobodovůle. 

Vyloučení takové možnosti však nepovažuji za opodstatněný předpoklad a navíc paradoxně zavání možností, že by něco mohlo unikat vlivu tvrdého determinismu. Proč bychom tedy měli a priori vyloučit metafyzický kompatibilismus? Jakákoliv případná relevantní odpověď na tuto otázku by se pravděpodobně dala upravit tak, abychom na stejném principu a priori vyloučili jakoukoliv verzi metafyzické svobodné vůle, takže bychom ztratili důvod provádět experiment. Věda se však má snažit dělat experimenty, než dospěje k jednoznačným závěrům. 

Pokud by ten rozpor v přímočaré interpretaci Libetova experimentu ještě nebyl jasný, vyjádřím ho pomocí metaforického přirovnání: Tvrdit, že úspěšné předpovědi chování zcela vyvrací metafyzickou svobodnou vůli, je jako tvrdit, že kdyby někdo spočítal výsledky politických voleb rychleji než sčítací komise, tak by tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl. Kdyby někdo měl přístup ke všem hlasům a použil k sečtení nějakou umělou inteligenci, tak by to sice mohl stihnout rychleji, ale současně může platit, že nějaký z voličů si za plentou hodil kostkou. Museli bychom se celou dobu dívat za plentu, abychom to mohli vyvrátit alespoň pro čas strávený ve volební místnosti. 

Takže Libetův experiment podle mě může vyvracet pouze tu absolutní metafyzickou svobodnou vůli, která není regulovaná determinismem. Lze však spekulovat i o dalších znejisťujících faktorech ve prospěch metafyzických libertariánů a na základě toho všeho lze zkoušet vymýšlet nové sofistikovanější experimenty, časem možná i s účastí umělého vědomí, které by pomohlo rozlousknout spoustu záhad, pokud by šlo o skutečné umělé vědomí a ne domněle umělé vědomí. Možná by se pak tvrdí deterministé celkem divili. 

Na závěr mi zbývá otázka, proč je Libetův experiment obvykle interpretován jako jednoznačný důkaz tvrdého determinismu? I zde je možností víc. Například člověk bytostně touží něčemu věřit, nejlépe pravdě, a pokud chvíli nechá skepticismus stranou, tak i tomu nejinteligentnějšímu člověku se může stát, že třeba na nějaký čas uvěří něčemu, co nebylo tak jednoznačné, i když třeba s nižší pravděpodobností, než jiní lidé. Pokud to není omyl, je to pravděpodobně nějaký záměr. Člověk si může být vědomý nedostatků Libetova experimentu, ale zatají je. 

Důvod zatajení může být třeba pragmatický, že věda ze své podstaty potřebuje lidi, kteří věří, nebo se alespoň chovají, jakoby věřili v tvrdý determinismus, jinak by jim přemýšlení o hypotetické svobodné vůli ve většině případů zbytečně komplikovalo práci. Osobně však preferuji, aby se vědci při práci jen chovali, jakoby v determinismus věřili. Ne, že někdo si tak vyrábí potencionální pomýlené ověřovatele svých vědeckých teorií. Dalším důvodem může být prostá snaha získávání pozornosti pomocí šokujících informací, mezi které vyvrácení svobodné vůle patří, protože to odporuje běžnému subjektivnímu pocitu. 

A v neposlední řadě si můžeme uvědomit, že žijeme v tzv. hegemonii, což je společenský systém, který své členy od mala přesvědčuje, že je důležité, aby někdo vládl ostatním, u nás nejlépe někdo demokraticky zvolený. Nechci teď moc spekulovat, zda je to zdravá rovnováha, nebo ne. Každopádně hegemonie vyžaduje, aby člověk v určitých situacích poslouchal ostatní a nejlépe bez nátlaku. A pokud člověka naučíme věřit v determinismus, tedy že není svobodný, tak se mnohem snáze bude chovat nesvobodně a naplňovat očekávání těch, kteří zrovna vládnou, než člověk, který bude věřit, že má metafyzickou svobodnou vůli. U něj je naopak větší riziko, že přehnaně uvěří anarchismu, tedy názoru, že lidé nepotřebují nadvládu a zvládnou se samoorganizovat bez větších problémů. Obávám se však, že na to dosud nejsme dostatečně vyspělí a měli bychom dál hledat harmonickou rovnováhu anarchie a autoritářství, tedy svobod a jistot. Ale té občanské svobody by v praxi mohlo být o něco víc než dnes a lidé by měli víc přemýšlet, aby tu zodpovědnost unesli. 

A když se ještě vrátím ke svobodné vůli, tak podobně se lze ptát, proč se moc nemluví o tom, že Libet na druhou stranu dospěl i k závěru, že může existovat jakási negativní svobodná vůle, tedy schopnost nepředvídatelně rychle zastavit vznikající rozhodnutí. Pokud by něco takového opravdu existovalo, tak přeborníky v tom by mohli být buddhističtí mniši, kteří dokážou třeba několik hodin sedět a meditováním vědomě potlačovat jakékoliv rozhodnutí, takže pak v běžném životě mají relativně vysoké sebeovládání vůči zlozvykům a podobně. 

Dodatky: 

Analytická filosofie přenechala otázku svobodné vůle vědě a pravděpodobně nezvládla kontrolovat následné interpretace experimentů, čehož jsou důsledkem obvyklé výklady Libetova experimentu založené na přehnaně optimistické dokazatelnosti tvrdého determinismu. 

Je zvykem rozlišovat vědomí ve smyslu uvědomování a svobodnou vůli, ale podle mě to (v případě platnosti svobodné vůle) mohou být dvě strany jedné mince, resp. vstup a výstup v podstatě jednoho jevu (záleží na pojmovém krájení Celku reality). A pokud by v metafyzickém kompatibilismu byla svobodná vůle založená na iracionální náhodě, tak zpětnovazebnou smyčkou přes vědomí by navzdory tomu mohla nabývat rozumnějších forem a v celku společně s jakýmsi deterministickým podsystémem rozhodování by tedy šlo o jakousi metafyzicky komplementární (ne)svobodnou vůli. 

To, co zde označuji jako deterministický podsystém či deterministický systém, však nemusí nutně znamenat čistou inteligenci jako pojem inteligence nemusí nutně znamenat určitější škálu ve škále IQ od 100 a víc, resp. i deterministický (pod)systém, podobně jako hypotetická svobodná vůle, kterou by měl regulovat, může vést k různým chybám z hlediska logiky či konsenzu nadprůměrně až vysoce nadprůměrně inteligentních jedinců. Podobně z hlediska tvrdého determinismu je i chování mentálně narušených jedinců, přes veškerou svoji možnou absurdnost, deterministické. 

Problikávání videa od času 3:09 není záměrem, ale chybou rendrování, která pro někoho může být zajímavá vzhledem k probíranému tématu. Osobně k takové apofenii netíhnu, ale není mi jasné, jak program mohl asi dvakrát dočasně zaměnit pod-video animaci létajícího oka za obrázek variant přístupů ke svobodné vůli, a pokud někdo rozumíte těmto programům, budu rád za objasnění.