Vysvětlení pěti Wo-citátů - 4. díl

Poslední dobou se úspěšně zaměřuji na psaní povídek, o čemž zde zatím nemohu podrobněji psát víc než začátkem článku „Jak si zvolit přijatelnější budoucnost?“ (z něj víc doporučuji poslední kapitolku), ale dřívepozději (tj. dříve či později) mi to umožní publikovat další sbírku šílených povídek motivujících k zamyšlení. Takže méně času věnovaného psaní článků nebo tvorbě videí by se později mělo projevit příchodem nových knih, pokud nebudu znova vyrušen vnějšími okolnostmi. 

Nerad bych ale psaní článků úplně zastavil, pročež přicházím s tímto, který volně navazuje na „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, kde jsem se zaměřil na ty výroky, jenž mohou být snáze nepochopeny. Tentokrát jsem nepřistoupil k jednotnému způsobu výběru citátů, ale tři z nich se budou týkat tématu vztahu člověka a přírody.

Nejprve bych však rád zmínil, že od 15. září 2024 jsem na můj Instagram začal občas přidávat některé Wo-citáty s jejich vysvětlením, čímž bude nejspíš dál pomalu vznikat jakási paralela k této sérii článků. 

A než přejdu k vysvětlování zvolených citátů, tak připomínám, že ty komentáře nemohou být úplné a mají sloužit spíše jako směrovky naznačující obrysy komplexnějšího významu příslušných citátů. A teď už konečně ony komentáře: 

„Požadovat jen rozvíjení schopností je podobně absurdní jako požadovat jen omezování neschopností.“ – Sebastián Wortys

Několikrát jsem slyšel matky stěžovat si, že běžné základní školy nerozvíjí talenty jejich dětí. A to už jako poměrně malý (tj. více naivní), takže se mi to zprvu zdálo jako jednoznačně sympatický směr, který by mohl přispět ke správné reformě školství.

Ale jak jsem se později více seznamoval s komplementárním myšlením, tak jsem měl tendenci přehodnocovat všechny jednostranné názory, kterými se mě někdo pokoušel naočkovat. V případě základních škol a rozvoje talentu jsem si tak více uvědomil i adekvátnost druhé strany.

Abychom mohli vést plnohodnotný život a naše závislost na ostatních nebyla tak vysoká, že sebemenší otřes našich vztahů by mohl vážně ohrozit stabilitu našeho života nebo jeho úroveň, tak v rámci svého osobního rozvoje potřebujeme pěstovat mnohostranné dovednosti relevantní pro časoprostorově blízké možnosti konfigurace světa, ve kterém žijeme. Prostě se o sobe musíme umět alespoň základně postarat pomocí toho, co máme a nejspíš budeme mít k dispozici. A vzhledem k tomu, že svět se vyvíjí, tak je riskantní vsázet vše čistě jen na jednu dovednost, protože její užitečnost může časem klesnout a s tím i životní úroveň člověka, který ji ovládá.

Je třeba hezké, že Vaše dítě umí kreslit a baví ho to, ale stabilní difúze v tom překonala už i spoustu profesionálů, a kdyby se rozvíjela jen schopnost dítěte kreslit a vše ostatní se zanedbalo, tak by pro něj mohla být obtížnější i adaptace na spolupráci se stabilní difúzí, která funguje třeba tím lépe, čím přesněji dítě umí ovládat jazyk (komunikaci s počítačem).

Smyslem základní školy je tedy mimo jiné i to, aby nás naučila od „všeho“ alespoň trochu. V rámci toho nás učitelé učí i to, co nám nejde a v čem nevynikáme, protože je lepší umět to nakonec alespoň trochu, než vůbec. Ani matematika není výjimkou, když teď slyším, kolik lidí se nechalo okrást během platby QR kódem. Můžete klidně nějakému umělému agentovi svěřit, aby nákupy dělal za vás, ale když ho pak nebudete kontrolovat, nebo to už ani nebudete umět, tak tím vznikne další prostor pro finanční podvody.

To však na druhou stranu zdaleka neznamená, že bychom se naopak měli snažit o absolutní univerzalitu tak, abychom nakonec v ničem nevynikli. Spolu s tím je dobré uvědomit si, že rodiče své děti, už paralelně se školní docházkou, mohou třeba přihlásit do různých zájmových kroužků, které by odpovídaly jejich talentům. Načež od střední školy už je možné vydat se cestou specializace, která by nejblíže odpovídala talentu daného jedince. 

Rovněž je možné zvolit internetové kurzy nebo komunikaci s umělou inteligencí, ale obzvláště v tom druhém případě bychom si měli dát pozor, aby AI nemanipulovala naše děti k profesím, které jsou zrovna potřeba a to v rozporu s tím, co by pro ně bylo přijatelnější a stále trvale dostatečně užitečné, uplatnitelné. Taková opatrnost se týká zejména profesních dotazníků a podobných přístupů, kdy bychom svěřili AI, aby našla, co by mohl být talent našeho dítěte. Zkusit to můžeme, ale měli bychom vůči tomu zůstat i skeptičtí a doplnit to staršími přístupy založenými na lidském faktoru vč. toho, že prostě sami interagujeme se svým dítětem a hledáme, čemu smysluplnému by se mohlo otevřít.

A následující komentář citátu o soběstačnosti prosím neberte jen jako omezení tohoto citátů o talentech, protože i ten zakončím komplementaritou, takže si nemusí odporovat.

„Kdo se snaží o soběstačnost, stává se žákem světa.“ – Sebastián Wortys

Když se narodíme a vyrůstáme uvnitř lidské společnosti, je to pro nás přirozené. Obvykle se postupně učíme, jak v ní žít, chodíme do školy, pak do práce a opakováním se to pro nás stává normální.

Ale čím větší společnost, tím specializovanější jedince potřebuje pro svůj chod. Pohled běžného jedince na ostatní oblasti potřebné pro fungování společnosti tak bývá rozmazaný, resp. vzdálený detailům reality, které by bylo potřeba znát, kdyby měl nahradit role jedinců z jiných oblastí snažení bez ohrožení stability společnosti. Do určité míry je rekvalifikace možná, ale to nám nenahradí celistvější (a do nás decentralizovaný) pohled na složitost, která přispívá k udržování našeho přežití. V tomto smyslu většina lidí ve společnosti nechápe, jak vůbec mohou existovat, protože nemohou obsáhnout elementární zkušenosti a dovednosti společnosti, která je podpírá. Jsme relativně neúplní, nesoběstační.

Zároveň nově vymýšlené nám nahrazuje nebo zakrývá pohled na to, co se tu vyvíjelo i milióny let před námi. Vymyšlené je vkládáno a vkládá se mezi lidi a přírodu, načež se stává stále složitějším, mohutnějším a (navzdory mediálním náhražkám) to lidem ve společnosti převážně ztěžuje vidět to, co přímo je drží při životě (natož se na všem podílet). Někteří sice v něčem příležitostně vyhledávají přímější cesty, které jim to odhalují více, ale málo kdo z nich to dělá důkladně ve všech oblastech potřebných pro svůj život, tj. málo kdo je soběstatkářem.

Dnešní společnost se tak ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality (to blíže popíšu v komentáři citátu o penězích a selekčním tlaku), jakýsi umělý svět, který se nám běžně zdá tím "nejskutečnějším", protože právě s ním míváme nejvíc interakcí.

Rozvinutější antroposféra je však dosud spíše menšinou na naší planetě, je náchylnější k zániku třeba válkou a její obnova trvá pomaleji, než mnoha jiným poměrně úspěšnějším organismům, které gentrifikují opuštěné pozůstatky lidských staveb. Zároveň peníze jsou v liduprázdné divočině zbytečné, když nemohou být uplatněny. Zbytečné tam jsou i dovednosti vyvinuté speciálně pro chod složité společnosti.

Takže zatímco bývá obtížné vybudovat antroposféru z minima, bývá snazší upadnutí jejích částí zpět do přírodnějšího módu až divočiny. To jest světa, pro který se naši předkové vyvíjeli mnohonásobně déle, než se z něj pokoušíme utéct do svého vlastního světa a v některých rovinách dokonce stále úspěšněji, zatímco třeba psychicky nás to často spíše ničí a třeba transhumanismus dosud nemá potřebnou úroveň, aby nás zachránil (což se ale časem může, ale nemusí změnit k lepšímu).

A zatímco pro život ve společnosti se učíme od společnosti, pro život v přírodě se učíme od světa přírody. Takže kdo se snaží o všeobecnější soběstačnost v přírodě, ten se učí spíše od světa, který tu byl už mnohem déle před námi a jeho zákonitosti nepochází z naší hlavy. Není to ekonomika, není to politika, není to informatika atd., je to něco evolučně staršího (pokud nebudeme hledat analogie přes zobecňování typu, že mykorhyza je přírodní internet) a ve vesmíru dost možná častější svého druhu, pokud nejsme ve vesmíru sami. Pokud na nějaké vzdálené planetě "žijí" třeba "organismy" podobné našim rostlin, těžko se to dozvědět, ale je to pravděpodobnější než existence obdoby lidí.

Abychom mohli (alespoň po dobu svého produktivního života) být soběstační v tom smyslu, že ke svému životu nepotřebujeme obří civilizaci a třeba ani druhého člověka, tak se potřebujeme učit od přírody, ve které žijeme. Potřebujeme vědět, co můžeme jíst, kdy to roste, kde sehnat vodu... a čím víc potřeb máme a chceme naplňovat, tak i tím víc znalostí je třeba mít o tom, jak je naplňovat pomocí přírody. Divočina nám při tom dokáže dávat i "facky", které nám ukazují, v čem se vůči ní mýlíme a přirozený výběr je tak trochu nejstarší "výukový program".

To nám však neříká, že by nějaký z těchto přístupů, ať už život v přírodě, nebo antroposféře, byl pro dnešního člověka obecně lepší, nebo horší, spíše jsou vzájemně odlišné se svými výhody a nevýhody, které potřebujeme vztahovat ke svým potřebám a možnostem. A nakonec je možná nejzdravější udržovat komplementaritu obojího, která nám zachová při životě bohatší zkušenosti jako prevenci zkreslování nebo zužování představ o kterémkoli z těchto způsobů žití.

Žít v přírodě není tak lehké, jak si myslí někteří lidé unavení městem. A žít ve městě není tak sladké, jak si myslí divoši, kteří nově okusí výhody civilizace.

„Kdo je osamělý v přírodě, ten zavírá oči před životem.“ – Sebastián Wortys

Samotu můžeme chápat tak, že kolem sebe nemáme další lidi nebo lidi splňující nějaká naše kritéria, zatímco osamělost můžeme chápat jako stav, kdy nám ta samota vadí.

To je však poněkud antropocentrický pohled, kterým se odtrháváme od zbytku živé přírody. Nejsnáze si to uvědomují třeba ti milovníci domácích mazlíčků, kteří se bez nich cítí osamělí a s nimi se cítí být v jejich společnosti.

Ale pojďme ještě dál. Zkusme si představit, že bychom nějaký čas strávili ve vzdálené vesmírné lodi, kde by kromě nás nebylo nic živého a až by nám to začalo vadit, tak bychom se objevili třeba v nějakém lese. V tu chvíli by pro nás i rostliny mohly být vítanou společností, protože jsou živým organismem, který jsme ve vesmírné lodi postrádali. A postrádali bychom ho nejspíš více, kdybychom si mysleli, že nic živého kromě nás už neexistuje a s námi ten zázrak života zmizí.

Z biologického hlediska může být až neuvěřitelné, kolik toho máme společného s organismy, které na první pohled mohou vypadat velmi odlišně a tím cize. Těžko tedy popírat, že všechny živé organismy v určité fázi vývoje měly jednoho společného předka (a i případný život 2.0 by byl jen důsledek většinového života na Zemi). Vše živé je našimi alespoň vzdálenými příbuznými a při vystavení optimálním selekčním tlakům a mutagenům se vše živé za dostatečně dlouhou dobu může konvergentně posunout naším směrem. Potomci všeho živého se nám za určitých okolností mohou znova více přiblížit.

A kdyby se stalo globální katastrofa, která by vedla k vyhynutí lidstva i jeho technologií, tak ostatní živé se nám ukazuje jako naděje pokračování, že nás evoluce jednou nějak znovuobjeví v odlišné podobě. Navíc jsme všichni součástí jednoho volnějšího superorganismu Gaii.

Prostě, když usedneme v přírodě, tak ve skutečnosti nikdy nejsme úplně sami, a pokus si to myslíme, tak jen zavíráme oči před životem, který nás obklopuje a měníme s ním své molekuly třeba už jen dýcháním, které nás všechny provazuje.

„Peníze šíří selekční tlak.“ – Sebastián Wortys

Lidé, kteří žili nebo žijí v přírodě bez ochrany civilizace a vyspělé technologie (třeba jen v rámci malého domorodého kmene), byli mnohem blíže dosahu přirozeného výběru. Nemohli se chránit výhodami, které si kupujeme třeba zdravotním a sociálním pojištěním. Nebyli však tolik chráněni ani před driftem, který dokáže zničit i ty nejsilnější jedince, se kterými se náhodou setká. Divoch postižený živelnou katastrofou nemohl využívat charitativní sbírku nebo institucionalizovanou solidaritu, když neexistovala a jeho kmen byl zdevastován.

Ale s tím, jak jsme se vydali cestou budování civilizace a rozvoje technologií, tak se jako jednotlivci vzdalujeme přímému dopadu přetrvávajících selekčních tlaků, které z vnějšku působí na společnost. A kdo žije nejhlouběji v nejpohodlnější části antroposféry, ten by mohl nabývat dojmu, že jeho se to už vůbec netýká. Nebo by se mu mohlo zdát, že na něj doléhají úplně jiné problémy, které vůbec nesouvisí s tím, co se děje na hranicích společnosti.

Obojí je však zavádějící, protože pravdou je spíše to, že vliv selekčního tlaku na jednotlivce je cestou různě zprostředkovaný/ delegovaný, tím může být třeba rozprostřený a tak zmírněný vůči jednotlivci z přímějšího hlediska, ale o to víc lidí to částečně zasáhne.

Synergie obrany (založená mj. na pokročilé dělbě práce) sice může fungovat, ale zároveň může fungovat synergie selekčních tlaků, kdy soudobá míra globalizace umožňuje interakci těch faktorů, které byly dříve méně distribuované.

Takže jsme se posunuli z fáze, kdy malé skupiny lidí čelily přírodě, do fáze, kdy civilizace čelí selekčním tlakům na mnohem větším území. Dá se to použít k vyvažování lokálnějších extrémů, ale zároveň to může urychlit třeba rozvoj pandemie.

To se pochopitelně odráží na ekonomické situaci a ta se odráží třeba na kupní síle jednotlivců. Takže se promítá do toho, v čem hledáme chybu kupříkladu na straně politiků nebo jiných lidí, aniž bychom tolik hledali, jaký to má vztah k selekčním tlakům, které často vyplývají z omezení planety, na které žijeme a dosud jsme ji nedokázali trvale udržitelně opustit v soběstačné formě. 

V komentáři citátu o soběstačnosti a učení se od přírody jsem uvedl, že dnešní společnost se ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality a tady je vhodné to zopakovat. Pravidla uvnitř antroposféry jsou převážně stále více výplodem naší fantazie (nebo námi započaté AI) (tj. něco jako simulakrum) a víceméně je stále snazší jednat poměrně hloupě, když zásoba relativních jistot nám dovoluje dělat více chyb, což pro nás může být matoucí. Něco z toho, co by nás v divočině stálo život, můžeme ve společnosti opakovat. Sice to může zatížit okolí, ale když je hloupý jedinec chráněn před následky své hlouposti, tak dostatečně nepocítí následky a dál jedná bez znalosti vztahů vůči dění v oblasti hranice společnosti. Neznamená to, že by to nezatěžovalo zevnitř společnost, která je zatěžována z venčí. Znamená to spíše to, že ten člověk to nevidí, nebo se podle toho nedokáže chovat.

Není tedy překvapivé, že pravicová politika spíše podporuje, aby nedostatečně přizpůsobiví lidé čelili finančnímu tlaku nějak odpovídajícímu tomu, jak moc zatěžují společnost, která je zatěžována z venčí a musí to nějak řešit, jinak by se postupně rozpadala zevnitř a selekční tlaky by nám pak byly zase o něco blíže.

Někdo může podotknout, že určití experti ty selekční tlaky na společnost, ve svých oblastech, vidí zřetelněji a intenzivněji, ale jednostrannější uchýlení k expertokracii by nakonec pravděpodobně bylo zatížené železným zákonem oligarchie, takže většina lidí by na tom ve výsledku tratila a tím hůře, čím větší by pak měla míru autonomie umělá inteligence.

Takže pro udržení demokracie je tedy vhodné připomínat lidem vztahy mezi jedincem a selekčními tlaky vůči společnosti. Učit občany, aby si to alespoň zjednodušeně uvědomovali a zohledňovali to při svém každodenním chování v zájmu zdravějšího světa pro všechny lidi, kdo v něm žijí.

„Pravý filosof oponuje i těm, kteří mají stejný názor jako on. Ale má to své meze.“ – Sebastián Wortys

Někteří lidé očekávají od těch, kterými se obklopují, že budou podporovat jejich názor. V určitých případech a z určitého hlediska to může být efektivní, užitečné, ale když to narůstá v čase nebo prostoru, tak to tíhne k totalitě, masivnímu fachidiotismu a jiným nebezpečným jevům.

I zdánlivě nevinné dlouhodobější následování toho, co se zprvu může pro danou situaci zdát jako vhodné, se později může ukázat chybné jako mít v autě volant, který může zatáčet jen na jednu stranu. Když právě na tu stranu zrovna potřebujete jet, tak se to někomu krátkozrakému zdá jako správný volant. Ale z dlouhodobějšího hlediska je to dřívepozději špatný volant, protože nakonec bývá vždy potřeba vyvažovat protikladem podle aktuálního vývoje tak, abychom se udržitelněji blížili stavu, kterého chceme dosahovat.

Komunikace, kde obě strany zastávají totéž a vzájemně se v tom utvrzují, je tedy podezřelá, náchylnější k omylu, sebeklamu, pročež každý zdánlivě sebelepší názor je potřeba průběžně reflektovat, vystavovat protiargumentům, zkoumat jeho logiku v různých kontextech...

Jak toho ale dosahovat v konfiguraci, kdy účastníci komunikace mají relativně velmi podobné názory? Prostě tak, že si zkusíme představit, jak bychom asi argumentovali, kdybychom byli někdo s dostatečně odlišným názorem.

A to se můžeme učit pomocí antiskepse, kdy se snažíme hlouběji pochopit, proč odlišní aktéři komunikace zastávají ty názory, které se zdá, že zastávají. Je to tedy něco podobného empatii, ale ne v rovině emocí, nýbrž v rovině myšlení. Čím déle a důkladněji pak antiskepsi zkoušíme, tím pak, v souhře s vlastním intelektem, nabýváme vyšší představivosti v oblasti toho, jaké jiné názory ještě mohou existovat a jakou by měly architekturu. O to je pak pro nás snazší poodstoupit z vlastních názorů různými směry a zkoušet je z těchto virtuálnějších pozic.

Zároveň je to něco, co by měl umět snad každý skutečný filosof (tedy ten, kdo se za něj jen nevydává), aby mohl vůbec přemýšlet, to jest předělávat způsob, jakým pak myslí. Takže pravý filosof může oponovat i těm, kteří mají stejný názor jako on.

Jenže čím lépe to ovládá, tím větší z toho může plynout nedorozumění v případě, kdy se někdo začne mylně domnívat, že ten filosof zastává ten názor, který ve skutečnosti zkouší v daném kontextu obhajovat spíše proto, aby přispíval k utváření diverzity zakládající možnost přemýšlení. Takže to vybočování ze svých aktuálních názorů má své meze.

Například je vhodné, aby filosof včas vysvětlil, co zhruba reálně zastává a proč zkouší argumentovat i z jiných pozic. Například může říct: „Souhlasím s vámi, ale zároveň je těžké to dokázat, takže bychom měli zvážit i jiné možnosti, než abychom se v tom hned začali vzájemně utvrzovat.“

Ale i když se to filosof pokusí vysvětlit, tak ne vždy to musí být dostatečně pochopeno a někdo to časem může zapomenout. Takže, obzvláště v některých případech, bychom si měli dávat pozor, aby naše sofistikované protiargumenty nakonec třeba nerozzuřily člověka, který ve skutečnosti zastává názor mnohem podobnější našemu, než se může zdát z toho, co zrovna říkáme, abychom umožňovali přemýšlení.

Pokud navzdory opakovanému důmyslnějšímu oponování nedojde k otřesení názoru, který zkoušíme prověřit, tak se zdá, že má smysl zastávat ho, přesněji alespoň po dobu dostatečné platnosti jeho předpokladů.

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl

Připravuji publikování druhé části článku „Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí“, ale kvůli vnějším pokusům o narušení mé rozšířené integrity jsem dočasně nucen řešit vnější ohrožení, které vzniklo spíše omylem ze strany cizích lidí, než v důsledku jejich dostatečně informovaného záměru. Doufám, že se vše co nejdříve vyřeší, ačkoliv nejsem schopen plně předvídat chování těchto lidí. 

Abych i v dubnu 2024 publikoval článek, tak přednostně dokončuji tento, který jsem rozepsal už loni před začátkem psaní Teorie mnohého. Navazuji tak na článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“ publikovaný v říjnu 2023. 

Opět jsem vybral dalších pět mnou vymyšlených citátů hodných podrobnějšího vysvětlení skrze komentování a tentokrát s důrazem na ty, kde by snáze mohlo dojít k nepochopení, nedorozumění, dezinterpretaci. 

Připomínám také, že i mé komentáře citátů zde mohou být poměrně neúplné a jsou spíše směrovkami k možnostem konkrétnějších významů, které by byly blíže mnou zamýšleným a vymezeným představám, jež si s těmito citáty spojuji. A teď už mé komentáře: 

„Náš vznik není naše rozhodnutí.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří rádoby ezoterici (možná spíše ezoti, ale posuďte sami) občas tvrdí výroku typu, že vše v našem životě je naše rozhodnutí. A interpretují to (třeba s ohledem na "kvantový egoismus") natolik silně, že jim nedělá problém tvrdit kupříkladu, že všechny naše nemoci jsou jen důsledkem naší volby. 

Je sice dílem pravda, že životní styl, který je vrstvením našich rozhodnutí (ať už vědomých nebo zautomatizovaných) ovlivňuje pravděpodobnosti vzniku různých nemocí, přičemž může být řeč i o nemocích z povolání, ale samotné, námi ovlivnitelné, posuny pravděpodobnosti nestačí k vypuknutí neduhů. 

Ať se pokusíme být sebeuvědomělejší, řada faktorů bývá mimo naše vědomí i podvědomí, a proto nemohou být rozumným účastníkem našeho rozhodování, dokud si je dostatečně neuvědomíme, ale tím zase můžeme ztratit povědomí o jiných faktorech vlivem omezenosti kapacity naší paměti. 

Něco nám vždy uniká i přes veškerou možnou snahu. Nejsme třeba schopni dohlédnout vzdálených důsledků důsledků důsledků... našich voleb natolik, abychom mohli předem znát, jaká rozhodnutí současnosti nutně a přesně povedou k jakým nemocem za kolik desetiletí s ohledem na detaily celkového vývoje na Zeměkouli. 

Dále se nemůžeme vyhnout celku prostředí, ve kterém vždy žijeme, i když se pokusíme utéct na druhou stranu Země nebo odletět do vesmíru, přičemž prostředí je zdrojem neustálé látkové výměny s neviditelně proměnlivým infekčním potenciálem, přičemž některými patogeny onemocní každý člověk, který se přímo setká s dostatečnou dávkou, i když má sebelepší imunitu. 

Různé (i neinfekční) příčiny na nás neustále padají, aniž by se jednalo přímo o naše rozhodnutí - nejsme celý svět se vším existujícím, jsme vždy jen jedním z lidí a většina jevů, se kterými interagujeme, není přímým důsledkem našich rozhodnutí. 

Celkově je tedy zavádějící tvrdit, že nemoci jsou jen naše rozhodnutí a podobně tak je zavádějící, že uzdravení je jen naše rozhodnutí. Je sice pravda, že placebo efekt a souvislá psychosomatika má nenulový podstatný vliv a že víra v naše uzdravení má vliv na naše rozhodování, které má vliv na další vývoj zdravotního stavu, ale to zdaleka samo o sobě v některých (obzvláště těch závažných) případech nestačí, pokud ani aktuální úroveň našich přirozených regeneračních schopností nestačí. Z něčeho se můžeme uzdravit sami, ale zdaleka ne ze všeho a za všech okolností. I proto považuji za neetické tvrdit třeba lidem s rakovinou, že si tu nemoc sami zvolili a že si ji mohou sami vyléčit. Pár výjimek, které mohou souviset i s nepřesnou diagnostikou, není důvodem riskovat lidské životy, pokud existují spolehlivější cesty k uzdravení. Je také vhodné říct, že lidé, kteří se pokusili léčit si rakovinu sami a nepovedlo se jim to, už se nemohou účastnit diskuse, protože jsou mrtví. To však neznamená, že bychom je měli přehlížet, jakoby nikdy neexistovali. 

Někteří lidé to pochopí, uvědomí si svou chybu a změní přístup, ale dogmatici nehledí na argumenty a bezohledně si razí svou víru, před jejímiž výjimky občas bývají izolování prostřednictvím lidí, kterými se obklopují. 

Někdy tito nějak věřící dokonce tvrdí, že i náš příchod na tento svět je naše rozhodnutí, přestože se světsky uvažujícím lidem zdá zřejmé, že to byli naši rodiče, kteří (ať už záměrně nebo nezáměrně) zapříčinili náš vznik v době, kdy jsme logicky ještě neexistovali, aby se nás mohli zeptat, zda chceme vzniknout, existovat v tomto světě. Proto, pokud nechceme vycházet z vratké, nejisté a mnohoznačné varianty rádoby metafyziky, náš vznik není naše rozhodnutí. 

Před naším vznikáním jsme ve světě přítomni jen velmi latentním roztroušeným nevědomým způsobem neschopným inteligentního rozhodování, pokud není zrovna řeč o atomech v organismu, který je zabit, aby naše matka mohla sníst maso, jehož části se dočasně stanou naší součástí při našem vznikání. A toto není jen materialistické pojetí stavu před naším vznikáním, protože to, z čeho se skládáme, dosud není plně pochopeno, přestože někteří fyzici a fyzikalisté se občas navenek snaží tvrdit, že ano, protože povrchní pochopení pro vznik technologií stačí, když je dostatečně hluboké. Tomuto tématu se chci hlouběji věnovat v jedné z víceméně připravených částí článku Teorie mnohého. 

Je sice pravda, že existují třeba rodiče, kteří přišli o své dítě, a když znova počali, tak uvěřili, že je to reinkarnace jejich ztraceného dítěte a já jim takovou idealistickou představu nechci úplně brát, ale spíše chci tvrdit, že to oni jsou vždy spoluautoři těla i osobnosti svých potomků. 

Skutečnost, že náš vznik není naše rozhodnutí, je však jen východisko a to, co následuje pak, když už existujeme, začíná být ovlivňováno i námi a v průběhu dospívání se stáváme zodpovědní za svůj vlastní život, pokud jsme na to mentálně připraveni. Vznikáme jako výtvor společnosti, ale pak se začínáme stávat svým spoluautorem. Náš život se stává i naším rozhodováním. 

„Dělej optimum pro splnění snů a smiřuj se s jakýmkoliv výsledkem.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Při psaní citátu jsem preferoval slovo "snů" před slovem "cílů", jelikož cíle nám mohou být i zadány, zatímco bdělé sny jsou spíše výhradně to, co si svobodněji volíme, takže tu není řeč o nočních snech, ale ponechávám volnost, aby si každý zvolil, které z těch dvou slov je tam pro něj přesnější (cíle nebo denní sny). 

A teď už k tomu hlavnímu. Můžeme si představit dva extrémní druhy lidí (z nichž každý ukrývá další druhy) (nebo jejich momentálních stavů podléhajícím změnám): nadměrní snaživci a nadměrní nesnaživci. 

1) Lidé, kteří se snaží až moc. 

Někteří se snaží o dosažení svých snů/ cílů/ tužeb až zničujícím tempem nebo intenzitou, která může ohrozit jejich zdraví a je známo mnoho příkladů, kdy to skončilo i smrti (to se týká zejména těch, kteří usilovali překonat nějaký rekord). Někteří lidé jsou ochotní, kvůli vidině dosažení cíle, obětovat téměř vše ostatní. Ohroženy tak mohou být i jejich vzájemné vztahy, jiní lidé, organismy, majetek, okolní prostředí a jeho části. A nejde jen o zničující tempo nebo intenzitu, ale i zničující způsoby, prostředky. 

Někteří lidé se velice snaží a věří, že to povede k úspěšnému dosažení snu, ale sebelepší člověk může selhat třeba i vlivem nepříznivých okolností. Někteří lidé se pak vztekají nebo dokonce tvrdí, že jejich neúspěch je důsledek nějakého podvodného spiknutí. Čím více člověk přehání svou snahu, tím snáze se může překlopit do velmi negativního psychického stavu. 

2) Lidé, kteří se snaží málo, resp. se flákají. 

Příliš nízká snaha je přístup, který třeba minimalizuje pravděpodobnost dosahování těch cílů, které k uskutečnění vyžadují určitou výši snahy. 

Někdo si myslí třeba, že když se o nic nebude snažit, tak nebude zklamán tím, že toho nedosáhne. Ale život je trochu jako běžecký pás, a kdo se neumí motivovat k potřebnému konání skrze své sny, ten z tohoto metaforického pásu snáze může spadnout předčasně dolů (pokud mu někdo svou aktivitou nepomůže k udržení se). Člověk si tak až moc pozdě může uvědomit, nakolik je součástí jeho cíle jeho přežití nebo určitá část jeho životní úrovně, která pro svou udržitelnost vyžaduje určitější z množiny relativně vhodných konání. Sen a cíl není jen to, co nemáme a čeho chceme dosáhnout, ale i to, co si chceme udržet, zachovat do naší budoucnosti. 

Nadměrné nesnaživce si můžeme rozdělit podle toho, jaký mají vztah k tomu, o co se nedostatečně snaží, pokud vůbec. Jedni z nich jsou smíření se svým neúspěchem, s nedosahováním nějakých cílů, zatímco druzí z nich jsou naštvaní z neúspěchu. 

Celkově tedy vidíme, že nadměrná i nedostatečná snaha má své nevýhody jak na straně úsilí, tak na straně možnosti dosahování štěstí, radosti nebo alespoň smířeného klidu ve vztahu k následkům té míry (ne)snahy. 

Jak tedy najít obecnější radu, která by mohla být jedním z klíčových vodítek pro nacházení rovnováhy mezi snahou dostatečnou k dosažení snu a prevencí prudkého zhoršování psychického stavu v případě, že nebudeme mít dostatek štěstěny? Odpověď spatřuji právě v tvrzení, že bychom měli dělat optimum pro splnění svých snů a smiřovat se s jakýmkoliv průběžným výsledkem tohoto snažení. 

Optimum zde znamená na jedné straně i to, že naše snaha by alespoň obvykle měla být limitována naším přežitím (jako výjimky mohou být chápány příležitosti související s některými zlomovými historickými událostmi jako např. sebeupálení Jana Palacha, tedy protest vůči pasivnímu přijímání okupace). Svou snahu však můžeme limitovat i potřebou udržet jiné části našeho nebo okolního stavu. Třeba abychom se nehádali s rodinou, abychom si zachovali oblíbenou výdělečnou práci, abychom nepřišli o dům, abychom nerozbili naší elektrotechniku - pro každého člověka jinak. 

Tato omezení však nemusí být nutně tak velká, abychom se stali zcela pasivními v celém svém životě. Abychom nebyli jen loutkou, je potřeba organizovat si život tak, abychom si zachovali svobodu vykonávat snahu směřující k našim snům. Ale zase bychom to neměli přehánět do opačného extrému ničivé snahy. 

Optimum zde tedy znamená zhruba, že bychom měli hledat zdravý mezistav mezi neaktivitou a přílišnou snahou zničujícího tempa/ intenzity/ prostředků. 

Co se týče slova "smiřuj", tak je potřeba uvědomit si, že smiřování se s aktuálním stavem vývoje, ať už je pro nás dobrý, nebo špatný, může být v komplementaritě se zachováním naší snahy. Můžeme se smiřovat s dobrými i špatnými průběžnými výsledky, ale pokud nám zbývají naděje, naše snaha může pokračovat. 

Tato snaha se tak ocitá na jakémsi pomezí zaměření na cestu a zaměření na cíl, kdy neztrácíme ze zřetele svůj nebo náš cíl, ale zároveň se dokážeme alespoň smiřovat s cestou nebo lépe si ji užívat. Jít radostně nebo smířeně za snem s vědomím, že jeho nedosažení zůstává možné, ale netrápit se tím, jen prostě dělat optimum pro dosažení, pokud ten cíl dál uznáváme jako hodnotný a dosažitelný. 

Smiřování zde tedy znamená mj. poodstoupení od ničivé intenzity strachu z neúspěchu tak, abychom nebyli vtahováni do úzkostí, depresí apod., ale zároveň viděli problémy a obavy s dostatečným odstupem na to nebýt jimi požíráni, ale zároveň jim rozumět dostatečně na to, abychom mohli zefektivňovat cestu k cíli. Toto smíření nás chrání a dává nám část naděje pokračovat. Protože, i kdyby se cíl nakonec ukázal nedosažitelný, můžeme si užít cestu a smířit se s nějakým koncem. 

Smiřování také může znamenat, že pokud se náš cíl začne ukazovat jako příliš vysoko oproti našim současným možnostem, můžeme se smířit s nedosažitelností této úrovně cíle a místo toho pro změnu usilovat o skromnější variantu téhož cíle. Pokud třeba v něčem nemůžeme už být nejlepší na světě, ve státě, kraji, obci..., tak se prostě můžeme poměřovat s těmi, kteří jsou v tom na podobné úrovni. Nebo svou radost můžeme zaměřit na nějaký dosažitelnější aspekt. Nemusíme být nejlepší běžci vůči komukoliv, abychom si mohli užít samotný vjem běhu po svém. Pokud se však nějaká omezení stáhnou stranou, můžeme znova zvažovat o širším cíli. Třeba pokud si kvůli nemoci úžíváme jen vzpomínky na běh, ale pak se vyléčíme, můžeme znova běhat, dokud to půjde. 

Smíření také může znamenat schopnost zahodit nějaký sen, abychom se mohli o to lépe věnovat těm, které si ponecháme. Můžeme si třeba uvědomit, že nějaký sen se nám zdá už příliš dětinský, naivní a už ne tak prioritní, a pokud se o něj přestaneme snažit a není tak důležitý pro kvalitu našeho života, můžeme o to efektivněji dosahovat něčeho jiného. 

Pochopení toho citátu o vztahu optima a smíření v otázce snů je tedy stupněm k určité vyzrálosti. 

„Komplexní názor nelze jen tak snadno zavrhnout jako celek.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok naráží na několik různých komplikací spojených s falzifikací. Nejprve uvedu několik východisek, která mi umožní vysvětlit zde první z komplikací. 

Každý názor je podmíněný platností nějakých předpokladů. Ve vztazích mezi názorem a předpoklady si můžeme představit jakési "opěrné body", které vždy a všechny naráz musí být podepřeny alespoň jedním platným předpokladem, aby i podepíraný názor byl platný. 

V ideálním světě, z pohledu epistemologie, by pro každý opěrný bod byl myslitelný pouze jeden předpoklad, což by nám dávalo tu výhodu, že vyvrácení platnosti jednoho předpokladu by (s ohledem na výše uvedené) zákonitě znamenalo vyvrácení celého názoru. 

Podle mě však v "reálném světě" nemálo názorů nebo teorií (explicitně nebo implicitně) obsahuje takové opěrné body, pod kterými je víc než jeden předpoklad, což (s ohledem na výše uvedené) znamená, že dokud nejsou vyvráceny všechny předpoklady pod jedním opěrným bodem, tak to ještě nemusí vést k pádu celého názoru nebo teorie (záleží i na dalších vztazích charakteristických pro každý konkrétní případ). 

Pokud za těchto okolnostech někdo tvrdí, že vyvrácení jednoho z předpokladů pod jedním opěrným bodem nutně vede k pádu celého názoru nebo teorie, tak to bývá přehnané. 

Může však být problém dostatečně široce a dostatečně hluboce zmapovat opěrné body a jejich vztahy k předpokladům. Nepřesnost v tomto zmapování pak může znamenat, že ve skutečnosti přesně nevíme, co vyvrácení jednoho určitého předpokladu znamená pro zbytek názoru nebo teorie. 

Druhá komplikace spojená s falzifikací se týká existence zbytků. 

Představme si názor nebo teorii tentokrát nehierarchicky jako síť dílčích názorů nebo hypotéz, kde opět figurují výše zmíněné opěrné body. Každý názor nebo teorie v této síti pro své přežití potřebuje, aby všechny opěrné body, se kterými je spojen(a), byly spojeny s alespoň jedním platným předpokladem nebo hypotézou (a sami názory nebo teorie mohou (ale nemusí) pro jiné názory nebo teorie figurovat jako předpoklady). 

Pro většinu "reálně existujících" názorů nebo teorií nejspíš neplatí, že by vše souviselo přímo se vším (v našem případě "přímo" znamená prostřednictvím jednoho opěrného bodu). Určitým způsobem je sice pravda, že vše souvisím se vším, ale za předpokladu, že za souvislost zde považujeme i mnohonásobné zprostředkování. Konkrétně a extrémně třeba to, že nám jeden člověk jednou v životě lže o jednom detailu ještě zdaleka nemusí znamenat, že absolutně všechno ve vesmíru nebo multivesmíru je z každého hlediska lež (na základě rozumné interpretace výroku "vše souvisí se vším"). A co se k nám nevztahuje ani sebevětší zprostředkovaností, to vůči nám neexistuje, je to pro nás prakticky irelevantní, je to jen samo pro sebe bez relace k nám. 

Jestliže tedy ne vše je v případě naší sítě přímo propojeno, tak odebrání jednoho opěrného bodu (odhaleného jako chybného na základě neplatnosti všech jeho předpokladů) může vést k tomu, že část sítě se řetězově zhroutí a část zůstane netknutá. Takže i když se něco zhroutí, tak se nemusí zhroutit vše, metaforicky může zůstat cosi jako zřícenina hradu, která rozhodně není absolutní plochou sutin, natož prachem nespojených částic. Znamená to, že i po objevení neplatného předpokladu může z názoru nebo teorie zbýt nějaké nenulové torzo, na kterém je dál možné stavět. 

„Vylučovací metoda má spolupracovat s opravou vyloučených možností.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Komentářem tohoto citátu volně navazuji na předchozí citát o problematice zavrhování komplexních názorů, protože např. to, co zde bude pojmenováno jako "možnost" můžeme nějak spojit s tím, co v komentáři minulého citátu bylo pojmenováno jako "předpoklad". 

Vylučovací metoda spočívá zhruba v tom, že shromáždíme to, co považujeme za všechny známé možnosti a ty postupně vylučujeme na základě různých kritérií nebo experimentů, až nám v ideálním případě zbude jedna nejlepší možnost. 

V reálu problémem může být nejen to, že nám zbude víc než jedna možnost a k dalšímu vylučování v současnosti dosud nemáme prostředky, informace apod., ale mohou nastat i situace, kdy nakonec vyloučíme všechny možnosti a nové nás nenapadají, přestože se nám zdá logické, že by něco dostatečného mělo být možné vymyslet. 

To nám pak odhaluje, že něco mohlo být špatně třeba na samotném počátku, kdy jsme hromadili možnosti a něco jsme prostě nezahrnuli. 

Může to znamenat třeba, že jsme nějakou možnost uchopili nedostatečným způsobem, který její reprezentaci třeba nějak roztáhl nebo zúžil oproti tomu, co je skutečně možné (přičemž chybné uchopení možnosti může být způsobené i chybou ukrytou třeba ve výchozí otázce). Takže něco může být vyvráceno i proto, že to bylo nedostatečně přesně formulováno a ne proto, že by to, k čemu se to mělo vztahovat, bylo v rozporu se skutečností. 

Problémem může být i nedostatečná imaginace, kdy zvažujeme méně možností jen proto, že si nedokážeme představit jiné vhodné, které by třeba někdo jiný (v daném směru momentálně inteligentnější) mohl vymyslet. 

A vzhledem k těmto omezením může být potřeba snažit se opravit nějaké vyloučené možnosti, abychom vytvořili poměrně nové možnosti, které jsme v takovéto konfiguraci ještě nezvažovali. V rámci toho nám odborná intuice pěstovaná odbornou zkušeností a vzděláním může pomáhat snáze odhadnout, které vyloučené možnosti mohu být opravitelné a s větší šanci na úspěch než jiné. 

Oba citáty (o komplexních názorech a vylučovací metodě) tedy poukazují na problémy spojené s redukcí v rámci epistemologie. Sice není pochyb o tom, že jakožto omezené bytosti nějak redukovat musíme, pokud chceme přemýšlet, ale nikdy nesmíme zapomínat, že to někdy může znamenat i "vylít s vaničkou i dítě", tedy spolu s chybami a neplatnostmi omylem vyřadit i to "poznání", které jsme ve skutečnosti hledali. 

„Nechápu, proč by dopis na rozloučenou měli psát jen sebevrazi, když všichni jednou zemřeme.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Jakožto spisovatel, který si píše deníky a všímá si na lidech jejich zvláštností, jsem občas požádán, abych napsal něčí nekrolog. To je zvláštní ambivalentní výzva, protože snad vždy koexistuje smutek nad ztrátou člověka a na druhé straně jakési podivné nadšení z příležitosti znovuobjevovat jeho život prostřednictvím deníku a pozůstalých. A čím více jsem někoho znal z toho, jak se mi v životě projevoval, tím obtížnější to bývá výzva z pohledu zármutku a mnohosti textů. 

Pokouším se ucelit střípky vybraných vzpomínek do nezaměnitelného obrazu, který by vystihoval jedinečnost zesnulé osobnosti a který by mohl zpětně vyjasnit, nebo alespoň upřesnit, něco dříve nedostatečně zřetelného. Také se pokouším zviditelnit klíčové vzpomínky, které zůstaly jen v paměti několika zasvěcených, ale jejich hloubku nebo emotivitu by mohli ocenit i další pozůstalí. Nebo se snažím alespoň oživit to zajímavé, na co by někteří ostatní možná už zapomněli. 

Na druhou stranu vím, že při sebelepší snaze jen imituji hlas, který už nemůže promluvit. Pokouším se namísto zaniklého člověka vytvořit zdroj slov pro ty, kteří ho postrádají. Pokouším se alespoň částečně zaplnit prázdné místo, které zbylo po zaniklé osobnosti. 

A nejvíc si určitý druh té nenahraditelnosti uvědomuji možná u lidí, které jsem znal nejméně, protože třeba prostě jen bývali poněkud uzavřenější (například v důsledku dlouze pěstovaného strachu z udavačů v době normalizace) a jejich bohatý vnitřní svět nám z části zůstal navždy skryt. Prostě nemohu nahradit to, co nikdy nebylo vyjádřeno, ale už je ztraceno. 

Oproti tomu existuje i nenahraditelnost, která se týká toho, co bylo charakteristicky projevováno, ale už nikdy nemůže být plně napodobeno, protože potřebná část informace se ztratila. A této nenahraditelnosti si naopak nejvíce všímám u blízkých zesnulých osob. 

Ale i když máme pocit, že člověk se za života projevil dostatečně, jak si můžeme být jistí, co pro druhého, v jeho životě, bylo skutečně důležité? Pro nemálo lidí přeci může být těžké dosahovat plné možné autenticity v přítomnosti jiných lidí, kteří je pozorují. Každý tedy může mít i něco, co za života obvykle neřekne, neudělá, ale do hrobu by si to nakonec nechtěl vzít, tedy může chtít, aby to, co nebylo dostatečně řečeno nebo jinak vyjádřeno za života, bylo zjevněji řečeno po jeho smrti. 

Mnoho lidí se však v průběhu života nepřipravuje na svou neodvratnou smrt. Je to trochu jako stát zády k vlaku, který jede proti nám, když nemůžeme úplně uhnout. Tímto nevnímáním se pokoušíme chránit svou psychiku, svou radost, ale zároveň pak můžeme zbytečně podléhat iluzi, že na vše je dost času a právě kvůli tomu propásnou své nejlepší příležitosti být šťastný a smysluplný. 

V rámci nesnahy konat s vědomím své smrtelnosti se však nachází i jiné aspekty. Můžeme mít třeba zbytečný odpor k eutanazii a kvůli tomu pak strávit několik let upoutaní v mukách na lůžku, protože jsme si v našem státě dosud nedovolili ušlechtilou formu dobrovolného odchodu. Někdo může oponovat, že to po doktorech nemůžeme chtít, ale už existují i stroje, kde poslední krok může udělat samotný nevyléčitelně nemocný pouhým stisknutím tlačítka poté, co byli splněny všechny právní náležitosti. Někdo může namítat, že zavedením eutanázie by mohla klesnout kvalita zdravotnictví, ale to je jako tvrdit, že je dobré udržovat lidi v utrpení, abychom na nich mohli trénovat zdravotníky a testovat léky za účelem zvyšovaní kvality zdravotnictví. Tento druh "účel světí prostředky" nepovažuji za dostatečně etický. Navíc představy o poklesu úrovně zdravotnictví zde pramení z přílišného zaměřování na lidský faktor v době, kdy i zdravotnictví začíná být stále více prací umělé inteligence. Dovolme si prosím v našem státě důstojnou eutanazii pro ty, kteří to potřebují. 

Nepříprava na smrtelnost se může projevovat i v tom, že lidé si nevybírají dům s ohledem na to, že by tam jednou mohli zestárnout a mít odlišné potřeby atd.

Vraťme se však k psaní nekrologů. V rámci nesnahy reflektovat svou smrtelnost a adekvátně reagovat na výsledky se mnoho lidí ani nepokouší abstrahovat svůj život. Sám si vybrat, co bylo v našem životě nejdůležitější, nejzajímavější, nejhodnotnější... Nebo co bychom chtěli říct svým blízkým v době, kdy už tu nebudeme. Nějak je povzbudit a naznačit jim možný další směr. Manželé si třeba mohou dovolit, že po smrti jednoho z nich si ten druhý může zkusit najít někoho jiného. 

Když svá poslední slova nenecháme jen na ostatních, o to autentičtější to může být a také nám to nastaví jakési zrcadlo, které nám může doporučit, co bychom se ještě mohli pokusit stihnout, dokud nám zbývá čas. A námi o našem životě napsaný text může být doplněný vzpomínkami jiných lidí, tedy obě verze mohou být řečeny. 

Nemyšlení na smrt je jednou z příčin nepsaní svých nekrologů za života nebo nevzniku preventivních dopisů na rozloučenou. Další z možných příčin je nevyjádřená pověrčivost: část lidí má strach, že kdyby napsali text, který má být přečten po jejich smrti, tak to způsobí jejich smrt, což je absurdní nekauzální představa, která jen omezuje ty, kteří se alespoň domnívají, že by na tom něco mohlo být a raději se tomu vyhnou. Přitom je to příležitost, jak svým vlastním životem obohatit životy ostatních. A ani nemusí být nutné používat nějakou formu posmrtného narativu a prostě můžeme shrnout svůj život a napsat nějaké tajné vzkazy pro ostatní. 

Dalším aspektem je nahromadění úkonů spojených se svou smrtí. Když všichni víme, že jednou zemřeme, tak proč jsme zvyklí řešit nekrology apod. až pak, když víme, že můžeme být paralyzováni zármutkem? Když si text o sobě předpřipravíme, ušetříme tím ostatním část stresu spojenou se zařizováním okolností svého pohřbu. A kdo opravdu chce, ten si stejně může doplnit svůj text, své vzpomínky na nás, ale už ne pod tlakem nutnosti udělat nějaký brainstorming o nás a ucelit ho do poutavé podoby, než bude funus. 

Ale teď zpátky do života!

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl

V minulém článku jsem okomentoval pět mých citátů a rád bych se k tomuto konceptu vrátil, protože se mi zdá poměrně smysluplný a příjemně modulární. 

Tentokrát jsem citáty vybral pečlivě tak, aby patřily k těm známějším z mého repertoáru nebo aby šlo o takové, kde by se hodilo předcházet nedorozumění. Sice někdy nastávají případy, kdy je dezinterpretace kreativně přínosná, ale opaky myslím bývají spíše častější a rád bych nabídl pomocnou ruku každému, kdo by chtěl hlouběji pochopit mé myšlenky. 

„Někteří lidé oponují dřív, než pochopí, co kritizují.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Aby bylo možné něco nebo někoho konstruktivně kritizovat, hledat souvislé chyby, být vůči tomu/ němu skeptický, nacházet rozpory atd., tak je nejprve potřeba dostatečně vědět, co kritizujeme. 

Kdybychom to věděli jen povrchně, tak bychom s vyšší pravděpodobností docházeli k chybným závěrům a mohli bychom třeba vidět nesrovnalosti tam, kde ve skutečnosti nejsou. Pokud nám chybí některé klíčové informace potřebné k pochopení dané problematiky, tak snáze něčemu neporozumíme a můžeme to předčasně a nadměrně zavrhnout, dopouštět se předkritiky. 

Z tohoto důvodu je zapotřebí podezřívat naší představu o tom, že něco je chybné a v rámci toho přemýšlet nad možnostmi opravy, tedy provádět antiskepsi. 

Pokud jsme však už pozměnili názor a zvažujeme, že by to přeci jen nemuselo být tak problematické, tak teprve tehdy znova přichází na řadu kritika a skepse, aby otestovaly výplod naší antiskepse a takto to může pokračovat pořád dokola, dokud se nám chce přemýšlet a zpřesňovat svůj názor na nějakou problematiku. 

Někteří lidé se však někdy prostě spokojí s první chybou, kterou uvidí, i když je ve skutečnosti výplodem způsobu, kterým se na odpovídající jev podívali. Zavřou dveře, aniž by využili jejich potenciál a jdou dál. Tak zkoušejme nebývat v této roli. 

„Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok patří Víťovi z mé knihy Wesmírný omyl, ale není zas takový problém vztáhnout ho i ke mě, protože jsem Víťu vymyslel, píšu knihy a mé známky z češtiny kdysi bývaly mizerné. 

Gramatika našeho jazyka je poměrně složitá a alespoň v době mého studia základní a střední školy tomu bylo věnováno mnoho času, což znamenalo i mnoho diktátů. A když se pak malý žák dívá na červené úpravy darované učitelem, tak ho to může odrazovat od ambicí stát se spisovatelem. 

V mém případě se tak ale naštěstí nestalo a každodenním psaním deníků nebo čtením řady knih jsem postupně zdokonalil svůj literární styl až na současnou úroveň, kdy se věnuji mj. psaní filosofických povídek. 

„Nakupování masa zabíjí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří lidé mají pocit, že když si v obchodě koupí mrtvé maso, tak nejsou odpovědní za smrt příslušného zvířete, protože bylo zabito dříve, než se ho rozhodli koupit. 

Tržní ekonomika se však snaží optimalizovat vztah poptávky a nabídky, což vede mj. k tomu, že nabídka usiluje poskytnout ideálně takové množství produktů, které zhruba poptávka zakoupí (a lepší o trochu víc než méně, protože spotřebitelům vadí víc prázdné regály než kontejnery plné zbytků). 

V důsledku toho nakupováním společně volíme to, čeho a kolik se bude prodávat. Očekává se totiž, že v blízké budoucnosti se budeme chovat podobně jako dnes. Takže čím víc lidé kupují maso, tím víc zvířat je za tímto účelem chováno a zabíjeno. A naopak čím méně lidé kupují maso, tím méně zvířat je zabíjeno a chováno v nelidských a někdy i nezvířecích podmínkách. 

Je poněkud paradoxní, jak na jednu stranu správně litujeme lidského holokaustu, ale na druhou sami nebo zprostředkovaně dál bez většího přemýšlení provádíme něco podobného a masivnějšího jiným živým bytostem schopným cítit bolest stejně jako my. A to jen proto, že zvířata se tomu neumí efektivně bránit. 

Jak pak můžeme od umělé superinteligence očekávat, že nás v tomto hledu nebude v určitém smyslu napodobovat? Z tohoto hlediska si vážím snah nahradit maso procesem, jehož součástí nebude kontinuální kultivace masivního utrpení. 

„Primárně si přizpůsobuj okolí, sekundárně se přizpůsobuj okolí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Ke každému okamžiku našeho života se může vztahovat otázka, zda bychom se v dané situaci měli přizpůsobovat tomu, co se děje, nebo se události snažit měnit podle sebe. Někteří radikálové redukují odpověď na jednu z variant pro všechny časy. 

První říkají, že bychom si za všech okolností měli snažit bezohledně si přizpůsobovat okolí a snažit se vládnout světu. Druzí tvrdí, že bychom se za všech okolností měli okolí přizpůsobovat a smířit se s tím, co se nám děje. Umírnění jedinci zastávají názor, že mezi oba přístupy je potřeba hledat rovnováhu. Ale jakou? 

Podle mě bychom v první řadě měli zvažovat změnu prostředí tak, aby odpovídalo nám, a pokud se nám to nepovede nebo narazíme na nějakou překážku, kterou nechceme překročit (např. velikost chráněných krajinných oblastí), tak se prostě potřebujeme a přizpůsobit dané části stavu dění. 

Alternativním přístupem může být „Primárně se přizpůsobuj okolí, sekundárně si přizpůsobuj okolí.“, což je formulace, která je explicitněji v komplementaritě s environmentálním hnutím, ale z mnohohlediska bývá použitelná v menším podílu vymyslitelných typů událostí, jelikož život je založený mj. na tendenci optimalizovat své životní prostředí, provádět homeostázi, zlepšovat svou situaci atd. 

„Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Představte si prostor možných stavů světa a zejména života v něm, kde osy (rozměry) odpovídají různým škálám od jednoho absolutního extrému k opačnému. Absolutní extrémy jsou tak destruktivní, že pro život jsou neobyvatelné, takže nejideálnější realizovatelný svět by se pravděpodobně nacházel někde zhruba uprostřed v oblasti průsečíků všech os v podobě jakési dynamické všerovnováhy. 

Předpokládejme, že aktuální uspořádání našeho světa se v tomto prostoru možností nachází někde mezi nejideálnějším možným světem a okolní sférou rozličných extrémů. Předpokládejme také, že tušíme, kde zhruba jsme a kde zhruba je ideál, resp. že tušíme, kudy se k němu posunout (nebo alespoň poznáme, když se nebezpečně blížíme k některému z extrémů). 

Pokud bychom dokázali ve všech osách jít směrem k ideálu, tak bychom ho časem proťali. To v nás může probouzet názor, že určitý druh směřování je potřeba udržovat v zájmu dosažení nejideálnějšího možného světa. 

Problém však může nastat třeba, když nemáme dostatek informaci, abychom si byli jistí, jak daleko od nejideálnějšího možného světa jsme. V takovém případě se může stát, že se zastavíme předčasně, nebo až moc pozdě a budeme žít ve světě, který bude horší, než by mohl být. A pokud bychom z něj chtěli pryč do lepšího stavu, tak bychom potřebovali nacházet nový přesnější směr. Proto je potřeba dávat si pozor na skutečnost, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. 

Odlišný problém může nastat, když setrvačnost našeho původně správného směřování způsobí, že se na relativně krátkou dobu ocitneme v oblasti nebo blízkosti nejideálnějšího možného světa, ale pak nás to bude táhnout dál a dál k opačným extrémům vůči našemu původnímu východisku, aniž bychom dokázali včas zabrzdit. 

To znamená, že čím intenzivněji se budeme snažit přiblížit lepšímu světu, tím větší bude riziko, že ho nakonec mineme. Na druhou stranu nadměrná opatrnost nebo nedostatečná aktivita může způsobit, že nevědomé a relativně neinteligentní procesy s námi budou světem možností hýbat silněji, než my sami. Pak bychom měli tendenci padat k některým z extrémů víceméně nehledě na naše nedostatečně aplikované názory. 

Je tedy potřeba uvědomit si, že v reálném světě na naší snahu působí různé vlivy, které ji v různých osách mohou oslabovat nebo posilovat. Když vlivy naší snahu oslabují, tak se potřebujeme snažit víc než v hypotetickém světě, kde by dané vlivy nebyly. Naopak když vlivy naší snahu posilují, tak se nemusíme snažit tolik jako ve světě bez daných vlivů a nejspíš bychom měli přemýšlet, kdy bude potřeba brzdit a připravit na to své schopnosti. 

Někdy se může stát, že ani ta největší snaha nepřeváží protichůdné vlivy na správný směr. Pokud se to děje v případě jednotlivce, tak to může skončit jeho smrtí a buď se s tím smíříme, nebo budeme bojovat do posledních chvil, aniž bychom na konci života měli klid. Větší problém je, pokud se to děje v případě systému veškerého známého života. V takovém případě si, jakožto části, nemůžeme být dostatečně jistí, která snaha je přehnaná, takže do posledních chvil bychom měli usilovat o záchranu života ve vesmíru. 

Na druhou stranu, pokud je tepelná smrt vesmíru nevyhnutelná, tak bychom si před koncem světa měli vymezit nějaký ten čas, kdy budeme dělat, co se nám zlíbí, aniž bychom se museli trápit pokračováním snahy o přetrvání života ve vesmíru. 

Další komplikací pro náš hypotetický prostor možných stavů světa je, že podobně jako v případě Rubikovy kostky náš pokus změnit jeden aspekt vede i ke změně jiných aspektů, se kterými je potřeba počítat, jinak se nejspíš budeme neovladatelně vzdalovat na těch osách a v těch aspektech, které zrovna budeme ignorovat. 

Navíc je potřeba uvědomit si, že v reálném světě (oproti tomu našemu hypotetickému prostoru možností) může být krajina možných stavů světa víceméně zvrásněná. A to ve smyslu, že i kdybychom směřovali přímo k ideálnímu světu (v této dílčí analogii odpovídajícímu nížině), tak budeme muset překonávat nebo obcházet různě intenzivní pomyslné hory a propasti způsobené specifickými interferencemi různých intenzit jednotlivých os. To může znamenat, že rovná cesta je v reálném světě nemožná, a pokud chceme posunout stav našeho světa do nejideálnějšího možného světa, tak se potřebujeme smířit s dočasným nepohodlím, nebo jít delší schůdnější trasou života. 

V každém případě je tedy potřeba naše směřování průběžně reflektovat, tedy přemýšlet, zda není potřeba upravit směr. A to i v případě, že se nechceme přibližovat ideálnímu světu, ale také nechceme narazit do některého ze smrtelných extrémů. 

Z toho všeho je podle mě nejdůležitější uvědomovat si právě to, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. A to, spolu se sbírkou zkušeností, nám může v každé situaci pomáhat, abychom se těm destruktivním zákoutím přiměřeně vyhýbali. 

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 1. díl

Po publikování mé druhé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie jsem obdržel několik nechápavých reakcí vůči některým mým útržkovitým citátům, které se někdy pohybují na metaforické úrovni, takže je zapotřebí vyšší dávka antiskepse, aby se čtenář vyhnul předkritice. To byl jeden z prvotních signálů, který mě dovedl k myšlence, abych k některým výběrovým citátům začal psát komentáře, které by ořezaly množinu interpretací směrem k mým pojetím. Prostě aby se pak citáty zdály srozumitelnější, přesnější. 

Dlouho jsem se věnoval jiným projektům (a s psaním další knihy stále pokračuji), ale teď, když přemýšlím, který další článek bych rád napsal, tak tento koncept se mi zdá ideální volbou. Mnohokrát už jsem na různá místa psal myšlenky ve smyslu, že citáty jsou tou částí našeho (pře)myšlení, která má největší potenciál přetrvat v kolektivní paměti co nejdéle (což může být myšleno i ve vztahu k jejich abstrahování nebo převedení do jiných forem třeba v rámci umělé neuronové sítě) a tím také nejvíce posloužit budoucím generacím. 

Mé citáty už se několik let šíří na různá místa. Jeden se objevil třeba v popisu české konference o modularitě, jiný v anglicky psané e-knize jako úvod kapitoly (budu rád, pokud mi své použití mých citátů ohlásíte, abych na něj mohl odkázat v zájmu oboustranné výhodnosti). A pokud chci omezit nevyhnutelné dezinterpretace (které časem vždy přichází, mj. vlivem „tiché pošty“), tak bych měl začít publikovat vysvětlení alespoň některých z těch, které už kolují internetem. 

Není jich málo a teď se nechci zdržovat výběrem těch pár absolutně nejlepších, takže z dobrých citátů vyberu k okomentování ty, na které mi oko sklouzne a časem bych rád napsal řadu dalších podobných článků. A až se vrátím k tvorbě rychlovideí, tak některé komentáře se v namluvené podobě snad objeví i na mém druhém YouTube kanálu. 

Než však přejdu k samotnému komentování citátů, tak upozorňuji, že se nemusím dotknout všech relevantních významů, které dané citáty mohou mít a ani zdaleka nepopíšu všechny relevantní souvislosti, protože ty citáty myslím bývají poměrně obecné až nadčasové. Komentováním se také může vyjevit řada nových nejasností, které by bylo dobré dál a dál upřesňovat, dokud se obměňovaným zněním ptá někdo schopný pochopení. Takže následující komentáře prosím chápejte spíše jako směrovky k některým z možných významům daných citátů. 

„Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Předpokládejme existenci hypotetické (nám neznámé) bytosti/ agenta, který v mnoha ohledech funguje velice odlišně na nebinární škále možností. Pokud bychom takového tvora chtěli cíleně ovlivnit, tak bychom ho nejprve potřebovali důkladněji pochopit, abychom mohli správně předpokládat, které naše vlivy by mohly vést k jakému jeho chování. Prvními kroky v takové snaze může být opatrné navázání kontaktu prostřednictvím akci, které u většiny nám známých tvorů nevedou ke konfliktům. Co když ale reakce oné neznámé bytosti budou mimo veškeré naše koncepty? Co když nám vůbec nebudou dávat smysl? Dokud takového hypotetického tvora lépe nepochopíme, tak nemáme šanci nasměřovat ho, aby reagoval podle našich očekávání a zájmů. A teď si uvědomme, že nikoho ve skutečnosti neznáme absolutně dokonale, takže všichni lidé a jiní aktéři, které známe, se vůči nám pohybují někde na škále od absolutního pochopení po absolutní nepochopení. A ti, které chápeme nejméně, bývají i těmi, které jsme nejméně schopni cíleně ovládat. Ostatně i důvěra, která usnadňuje cílené ovlivňování ostatních, je obvykle založená na pocitu hlubšího pochopení. 

„Hloupost spočívá v omezenosti, bláznovství v bezmeznosti a moudrost v jejich rovnováze.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Touto větou se snažím označit jeden z důležitých způsobů pohledů na význam moudrosti, ale obdobně to pomáhá pochopit i podstatu geniality, aniž by bylo potřeba stereotypně, explicitně a přímo hovořit o spojení s vysoce nadprůměrnou inteligencí, která s genialitou téměř nepochybně úzce souvisí. 

Různí aktéři naší emergentní reality mají různou míru představivosti/ fantazie/ imaginace/ kreativity/ myšlenkové konektivity/ mentální kombinatoriky/ kognitivní modularity... (nebo jak jinak si to chcete nazvat) a spolu s tím různé způsoby, kterými k této paletě možností přistupují, což zahrnuje různé kognitivní schopnosti a míru příchylnosti něčemu uvěřit. 

Hloupí lidé bývají ti, kteří mají relativně malou představivost a tedy omezenější schopnost kreativněji řešit nové problémy. Pohybují se v užším rámci možností, a pokud jsou jejich kognitivní schopnosti nedostatečné i vůči takto nevelké množině, tak tito jedinci bývají extrémně omezení ve své schopnosti o něčem přemýšlet. Obvykle snadno něčemu uvěří, protože těžko hledají jiné relevantní možnosti a až příliš se zaměřují na konkrétnost současnosti. A i když rozložení inteligence může být nerovnoměrné pro různé aspekty, tak nižší výsledky pro jednotlivý aspekt korelují s nějakými omezeními. 

Opačným extrémem vůči hlupákům nejsou (z výše uvedené perspektivy) géniové, moudří lidé ani jiní různí jedinci s vysoce nadprůměrnou inteligenci, nýbrž takový druh „bláznů“, které napadá výrazně mnohem víc možností, než je pro daný problém relevantních nebo než dokážou zpracovat. Takový blázen může začít řešit problém a bez jeho vyřešení skončit u velmi nesouvislé činnosti, která většině lidé nemusí dávat smysl, pokud ho vůbec lze pro daný případ vymyslet. Pohybuje se myšlenkově tedy až moc mimo rozumové meze. A pokud navíc má tendenci svým nápadům poměrně snadno uvěřit, tak může vymýšlet třeba různé absurdní konspirační teorie nebo spirituální systémy a žít podle nich, i když to bude velmi zcestné. 

Moudrost a genialita se pak mezi těmito dvěma extrémy vyjevují jako určité dynamické rovnováhy mezi omezenými a nadměrnými možnostmi. Geniální jedinec si obvykle představí zhruba takové největší množství relativně relevantních možností, které je v optimálním čase schopen zpracovat. Ani ne výrazně víc, ani výrazně méně. A míra jeho víry (nebo alespoň chování jakoby věřil) k jeho závěrům se opírá o míru pravděpodobnosti z pohledu zkušeností a naučených teoretických konceptů, takže se snáze vyhne tvrdohlavému ulpívání i protichůdnému přehánění představy „vím, že nic nevím“. Prostě udělá to nejlepší objevitelné s vědomím, že to může být omyl a nic dokonalejšího se nezdá v dosahu v blízkém časoprostorovém horizontu. 

„Ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Říká se, že mezi géniem a bláznem je poměrně tenká hranice. To může být dáno mj. tím, že blázni nemají dostatečnou kognitivní schopnost zvládat adekvátně zpracovávat svou přehnanou představivost, zatímco géniové mohou mít podobně velkou představivost jako tento druh bláznů, ale ještě většinou dokážou (v těch chvílích kdy si označení génius nejvíc zaslouží) její paletu přiměřeně zpracovat na nějaký použitelný závěr. To znamená, že velká fantazie je společná pro daný druh bláznů a genie. Občas však i génius může přecenit své možnosti, nezvládnout svou představivost a udělat něco bláznivého. Nebo si tím může i poněkud záměrně zpestřovat život - pohrávat si s vlastním a cizím rozumem. Takže ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.

„Nesmrtelným se stává ten, jehož myšlenky by i jeho vrah přijal za své.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří jedinci považují určité jiné osoby za své nepřátele natolik, že mohou usilovat o jejich fyzickou likvidaci. Ale přes veškerý tento odpor se vždy najdou i nějaké spřízněné vlastnosti, mj. všichni lidé (v biologickém smyslu) dýchají kyslík a dosud všichni pobýváme jen v rámci Sluneční soustavy, přičemž v konkrétních případech může platit i řada jiných a nepaušálních aspektů. A pokud jsou alespoň některé myšlenky určité osoby natolik přitažlivé/ uvěřitelné/ užitečné/ pravdivé..., že i jedinec, který by ji chtěl zabít, tyto myšlenky přijme za své, tak se o to pravděpodobněji může jednat o myšlenky, které by snáze přijala i řada jiných lidí, kteří k dané osobě nemají až tak velký odpor. Takže čím víc lidí myšlenky dané osoby příjme, tím spíše ony myšlenky zůstanou v povědomí společnosti i po fyzické smrti rodné osoby, což je memetický druh nesmrtelnosti. A může se to dít i navzdory různým změnám politických režimů, pokud jde opravdu o ty myšlenky, které by přijal i případný vrah toho, kdo je vymyslel. 

„Největší známá svoboda je nejvolnější známý druh otroctví.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Svobodu lze chápat mj. jako možnost vybrat si informovaně mezi více různými možnostmi, aniž by naše rozhodnutí bylo drtivě předurčeno omezeními ze strany užšího okruhu vlivných aktérů. Zároveň však svoboda může znamenat i schopnost dosáhnout svých rozhodnutí (třeba i s cizí pomocí), protože co by to bylo za svobodu, kdyby nám žádné z našich rozhodnutí nebylo dostupné k realizaci. 

Teď si můžeme uvědomit, že různí jedinci v různých časech na různých místech měli, mají nebo budou mít různou míru svobody z pohledu obou její výše zmíněných aspektů. Sice těžko říct, který člověk v historii byl nejsvobodnější, ale snadno můžeme předpokládat, že jeho svoboda nepřesáhla možnosti dosavadního lidstva nebo obecněji života na Zemi. To znamená, že ovlivňoval jen velmi nepatrnou část vesmíru, téměř nic vůči Celku. Gravitační vlny nás táhnou, kam se nepředstavitelně velkým masám hmoty a temné hmoty zlíbí. Navíc ani ten nejsvobodnější dosud známý jedinec nebyl schopen změnit základní fyzikální zákony, nanejvýš je částečně pochopil a udělal nanejvýš to, co mu jejich rámec umožnil. Podobně dosud všichni lidé jsou víceméně omezeni biologickou formou, i když se pomalu replikujeme do virtuálního prostředí. Ale to je omezené fyzickými zdroji a prakticky i dosavadní podobou softwaru a hardwaru. 

I kdybychom byli těmi, kdo budou mít největší svobodu této doby, tak stále se to bude odehrávat v poměrně velkých omezeních ze strany vesmíru. Tato omezení jsou tak značná, že i ta největší námi známá reálná svoboda se vůči nim bude zdát jako zotročení. A pokud si někdo myslí, že vládne světu, tak je v tomto ohledu poměrně naivní. Neměli bychom se však tolik trápit masou toho, co dnes nedokážeme ovlivnit a měli bychom soustředit pozornost na to, co je v naší moci - o čem můžeme alespoň trochu svobodně rozhodovat. 

Asociomet 4: život, citáty, vogonění, novotvary, kniha o vědomí, Postmoderno, pluralita, neurodějiny

 V minulosti už jsem publikoval tři články (1., 2. a 3.), které jsem označil jako Asociomety a jde o texty, které jsem napsal bez předem jasného průběhu tak, jak mě to asociativně zrovna napadalo a s důrazem na odbočování, aby se ke slovu dostalo mnoho různých témat. Pro autora to může být dobrodružnější, než psát na předem známé téma, jelikož může zažívat podobné překvapení jako čtenář knihy, kterou dosud nezná. 

V tomto článku bych se tedy chtěl pokusit o další Asociomet, i když mám předem trochu omezenější představu v tom, že bych rád naznačil některá z témat, kterým jsem se v poslední době věnoval a doufám, že se časem dostanu k jejich rozepsání a publikování. Zatím si však nejsem úplně jistý, které z témat sem vyberu a kolik jim věnuji času, takže to z mého pohledu zas tak předurčené není. 

Jako odrazový můstek si zde mohu položit otázku: Proč zrovna teď píšu další Asociomet? Odpověď se skládá ze dvou hlavních částí. Za prvé od konce roku 2016, resp. od založení této verze mého webu, jsem si zvykl téměř každý měsíc publikovat v průměru jeden článek a tento stav mi celkem vyhovuje, takže se ho snažím udržovat. A za druhé se poslední dobou snažím zaměřovat na tvorbu rychlovideí a dopisování mé třetí knihy, takže z tohoto hlediska považuji za vhodné k napsání volit takové články, které mohou být relativně rychle hotové bez hlubokého ponořování do rozmanitých možností nějaké ucelenější spekulace zapletené do mnoha různých souvislostí. 

I když stejně občas něco takového vykvasí jako v případě minulého článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, který vznikl z facebookové reakce na rychlovideo Metcalfův les a ještě mi zbylo dost rozpracovaného textu, aby na jeho základě mohl vzniknout další souvislý článek, pokud ho přestanu příležitostně rozepisovat. 

Pominu-li v zájmu zkratkovitosti vybroušenější argumentaci, tak jeho základní a provokativní myšlenkou by mělo být, že život (ve smyslu organismů) je víceméně sociální konstrukt, kterým se snažíme stanovit jasnější hranici mezi jevy, které jsou vzájemně tak různě promíchané, že tam v praxi žádná jednoznačná hranice není a dochází k paradoxu hromady. V souvislosti s tím mohu odkázat mj. na teorii živých jílů, kterou jsem zmínil v článku „Existuje bůh?“ a znejisťuje definování života pouhou evolucí na mikroskopické úrovni. 

A z mé druhé knihy mohu odkázat na citát „Říct, že auto není živé, je podobné, jako říct, že enzym není živý.“, který znejišťuje definování zase na makroskopické úrovni, jelikož je zvykem auta chápat jako neživé a enzymy jako živé (přesněji nedílnou součást živého), ale na druhou stranu je faktem, že samotný protein není schopen sebereplikace (i priony k tomu potřebují sofistikované prostředí živého organismu), je to nástroj podobně jako auto a to dnes nedílně figuruje v rámci vznikajícího sociálního superorganismu, takže je to vlastně od samého začátku také součást života, i když v mnohém odlišná od toho, co se běžně zkoumá v biologii. 

A když už jsem zmínil ten citát o autu a enzymu, tak mohu říct, že se jedná o jeden z mých citátů, který se nachází na stránce citaty.net a budu velmi rád, pokud si je projdete a těm podle sebe nejlepším dáte srdíčko, aby se víceméně demokraticky ukazovalo, které z nich jsou obecněji nejlepší. Z tohoto důvodu také doporučuji, že pokud už několika citátům dáte srdíčko a zpětně se vám nějaký už nebude zdát tak dobrý, tak mu ho odeberte. 

U narůstajících obsahů s možností seřadit podle nejoblíbenějších totiž obvykle dochází k jevu, že čím víc je obsahu, tím stejně kvalitní obsah má nižší šanci dostat se výše, jelikož je snáze přehlédnut. Když je „oblíbenost“ založená na počtu zobrazení (jako např. u videí na YouTube), tak to těžko dodatečně změnit, ale když ta možnost existuje a je využívána, tak mnohem lépe může fungovat inteligence rojení, kterou jsem poněkud neobvyklým způsobem zmiňoval v článku „Humor jako důsledek evoluce?“, kde jsem zmiňoval mj. knihu Stopařův průvodce Galaxií.

Z ní pochází např. takzvaná vogonská poezie, ke které jsem relativně nedávno vytvořil animovanou ilustrovanou verzi, která se na facebooku stala hitem během ručníkového dne a zmínka o mém videu se objevila i na oficiální stránce towelday.org (archivní verze stránky zde). Kdyby mi v roce 2015 nekonkurovala Mezinárodní vesmírná stanice, tak se tam mé tehdejší Stopařské video také pravděpobně objevilo. 

K letošnímu ručníkovému dni jsem také protlačil, aby na Češtině 2.0 byly publikovány novotvary ručníkový den, vogonit, čtyřicetdvojkař a depkobot, přičemž tři poslední pojmy jsou z mé hlavy. A když už je řeč o Češtině 2.0, tak bych také rád zmínil, že od konce května tam patřím k deseti nejčastějším přispěvatelů nových slov (záloha zde), což trochu komentuji ve čtvrtém dílu série videí o mých novotvarech a možná to rozepíšu i v případném dalším článku o novotvarech, takže zde to nebudu více komentovat. 

Část z mých nejzajímavějších novotvarů jsem se také pokusil začlenit do mé stále vznikající další knihy, která bude založená na filosofické/ sci-fi/ dadavědecké povídce Keška Obydlí vědomí z roku 2019 a jde o velkou prioritu. Mezi jedna z hlavních témat knihy patří okraj společnosti a fenomén vědomí, ale proces vzniku zatím není v takové fázi, abych se cítil sdělovat víc konkrétnějších informací. Jakmile se však bude dozrávání chýlit ke konci, tak mám v plánu postupně vypouštět spoustu různých souvislostí a ve Filosofickém kroužku na facebooku chci dát nezávazně hlasovat o názvu knihy, přičemž už jsem asi několik stovek mých návrhů pracně zúžil na 35 variant (jednu z nich navrhl(a) Singularis v návaznosti na pojem z povídky). 

Termín dokončení knihy se těžko odhaduje, jelikož mě neustále napadají další vylepšení a musím se krotit, abych si nacházel čas skládat je dohromady, tak doufejme, že to zvládnu a nepřeroste mi to přes hlavu jako třeba dystopické dílo s pracovním názvem Postmoderno, které je založené na mém citátu: „Národní způsoby myšlení jsou nově nahrazovaný subkulturními.“

Tuto myšlenku jsem rozpitval do takové hloubky, až se z povídky stala spíše rozpracovaná spekulativní esej o nezvyklých možnostech relativně blízké budoucnosti, u které snaha o dokončení vedla k pomyslnému otevírání krabic, ve kterých se nacházeli další krabice, ve kterých se nacházeli další krabice...

V případě povídky Keška Obydlí vědomí však nehrozí scénář Postmoderna, jelikož výchozí povídka je hotová a na této kostře se postupně zachytávají různé výběry z úžasných myšlenek, přičemž se celkem úspěšně snažím udržovat dopsanou podobu, takže hypoteticky může být kniha kdykoliv relativně snadno připravitelná na publikování, pokud se rozhodnu nezačleňovat další zpřesnění a použiji aktuálně poslední z ucelených verzí. Hlavním „problémem“ dopsání je tedy přesvědčit sám sebe, abych to už nevylepšoval, ale momentálně mi to psaní ještě nepřipadá tak dlouhé, abych uvažoval o radikálním utnutí, ke kterému jsem více či méně přistoupil u mé první i druhé knihy. 

Nemělo by také moc hrozit, že by knihu vytlačila z mých hlavních priorit nějaká aktuálně silnější priorita, jelikož jsem ji vybíral tak dlouho, pečlivě a dotáhl do tak pokročilé fáze, že se mi to zdá nepravděpodobné. Koncem roku 2020 sice trochu konkurovala představa, že bych vznikající sérii článků „Politické uspořádání buněk lidského těla“ převedl na knihu (což by vyžadovalo mj. velké přepsání prvního článku), ale teď mám jasno, že má další kniha by měla být založená na povídce Keška Obydlí vědomí a biologická kniha musí počkat. 

Určité štěstí je, že téměř jakákoliv tvorba, která by mohla konkurovat mé chystané knize, do ní může být alespoň částečně začleněna díky jejímu širokému rozpětí podtémat, což omezuje mé váhání, čemu věnovat volný čas. Vypadá to tedy, že abych byl schopen dopsat knihu, tak musí být potencionálně víceméně o všem, jelikož podobně to bylo i u dopisování předchozích knih a co momentálně pamatuji, tak žádný z mých monotématičtějších projektů zatím nevyrostl do nějaké převratné velikosti, jelikož mě obvykle nakonec víc přitahovala mnohost v nějakém jiném projektu (to však neznamená, že by můj největší z monotématičtějších projektů byl relativně malý). 

Kdysi jsem třeba alespoň chvíli váhal mezi dopsáním Postmoderna a napsáním povídky Keška Obydlí vědomí a nakonec jsem to udělal tak, že jsem na bezdomovce z Kešky celkem elegantně narouboval mikrostát, abych alespoň částečně naznačil něco z Postmoderna. 

Podobně nedávno kniha vcucla mou myšlenku neurodějin dříve, než jsem k ní dokončil dabované video. Nakonec jsem k automatickému publikování připravil zatím jen torzo bez hlasu a vysvětlení myšlenky bude v popisu videa. V podstatě jde o to, že někteří filosofové označují dějiny za bezcílné nepředvídatelné směřování, které prý nemůže mít smysl, ale já si už před lety studováním vícevrstvých neuronových sítí všiml, že vývoj jejich nastavení může také probíhat dost divoce a zdánlivě bez cíle, i když jim člověk zadal z našeho pohledu celkem jasný cíl. Takže nesmyslnost dějin nepovažuji za tak jednoznačnou, jelikož lze spekulovat o možnosti jakýchsi neurodějin, resp. že by chaos dějin mohl být jen zdánlivý, přičemž neuron nemusí být ani schopen dostatečně pochopit neuronovou síť, ve které se nachází, resp. žádný člověk dnes není schopen plně pochopit vznikající sociální superorganismus (natož v kontextu celého evolučního výpočtu), ale to neznamená, že by musel být nutně absurdní. 

Sice může probíhat proudění myšlenek i v opačném směru, resp. z knihy do jiných děl, ale to jsou momentálně rychloprojekty, resp. projekty, které mohou být relativně rychle dokončeny jako třeba právě tento článek. Podobně tomu je i u demo video fraktálové animace, které vzniklo jako jedna z vizualizací k silně dadavědeckému textu, u kterého jsem se dost inspiroval metafyzickými spekulacemi koncem mé knihy. Až si najdu čas, tak bych ty vizualizace rád propojil, přidal text a publikoval to na hlavním kanálu (i když původně to mělo být rychlovideo). Z mého pohledu se sice jedná o spoiler, ale je formulovaný tak absurdním způsobem, že to podle mě většina lidí prokoukne, až když se to v knize explicitně objeví v racionálnější formě (a část lidí to neprokoukne ani po přečtení). 

Nevím však, kdy to dokončím, jelikož rychloprojekty je alespoň občas potřeba odkládat, aby si člověk nacházel čas na velké projekty jako jsou sofistikované knihy. Je tedy možné, že dříve či později omezím průměrný čas věnovaný na vytvoření jednoho rychlovidea, i když už se to možná děje viz. třeba Vodní dataprojektor. 

A jak tak koukám, tak tento článek už je celkem dlouhý, takže ho zde ukončím a hurá zase k dokončování knihy s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí.