Seberecyklace všeho a chutné šlechtěné umění

V průběhu ledna jsem na HumanArt, české umělecké sociální síti, publikoval dvě série děl, o kterých bych zde rád něco pověděl.

1) Recyklace časovědomíprostoru:

Jedná se o čtyři různé pohledy na jednu digitální malbu, která původně vznikala jako experimentální relax, ale těžko do něčeho nevtisknout význam, takže se z toho čím dál tím víc vyloupávala alternativa tepelné smrti vesmíru, přičemž je vhodné uvědomit si, že tepelná smrt vesmíru je hypotéza založená na neznámo jak malé části (přestože je tím největším, co známe), takže cosi jako recyklace časoprostoru prostřednictvím jeho kolapsů je rovněž ve hře.

Navíc je to aktuálně dle mého elegantnější odpověď na otázku, proč je něco místo toho, aby bylo nic.

A uvážíme-li, že časoprostor je z určitého hlediska jen rovina způsobu, kterým vnímáme vztahy částic, které se liší jen svým nastavením, ale výchozí podstatu mají společnou v jediné protočástici, tak vědomí, jakožto nedílnou součást našeho vnímání, nelze jen tak vypustit, nedílně se váže k fundamentální podstatě a hypoteticky tedy můžeme mluvit o časovědomíprostoru, přičemž je potřeba uvědomit si, že umocňování epistemologického dadaismu je nedílnou součástí popisu tohoto uměleckého díla.

2) Chutné šlechtěné umění:

Přestože se mi v minulosti, pomocí značných výkyvů podmínek růstu, povedlo vypěstovat kedlubny mutantních tvarů (tzn. ne se změnou genotypu), ve kterých možno hledat obličeje, tak zelenina nebývá (přesněji se nezdá) tak variabilní, aby byla pro mnohé umělce dostatečně zajímavým médiem jejich antropogenních ideálů.

A když už variabilní je, tak nemusí být snadné variabilitu použít, jelikož zelenina nemusí být poslušná. Aby se mi povedlo vypěstovat třeba jeden lusk mezidruhového křížence fazole (což je vyšší level inovace než nová odrůda v rámci druhu) s jednoznačně odlišným fenotypem, tak jsem několik let musel sázet alespoň sto různých fazolí a později jsem to zvýšil na pár stovek, než se mi to povedlo.

Naštěstí však existují i kukuřice, jejichž škála fenotypů/ odrůd se blíží duze a s míšením nemají problém. Jen tedy rozmanitost těchto amerických rodaček nebývá vidět přes slepou skvrnu panující žlutokracie v mnoha českých obchodech. Před několika lety jsem ji však prokoukl a loni dospěl k názoru, že kukuřice jsou dostatečně variabilní na to, aby mohly být spoluaktivním uměleckým médiem (na úrovni fenotypu i genotypu), ne jen pasivní součástkou, kterou lze substituovat prostřednictvím imitace.

Takže v případě kukuřic lze mluvit o jakémsi šlechtitelském umění (obecněji bioart), což má zajímavé důsledky v tom, že umění může být mj. živé, poživatelné, chutné či samovolně evolvující.

Na fotkách lze vidět sedm kukuřic, přičemž každý klas má jinak barevná zrníčka a jedná se o výběr z čtyřiceti dvou kusů. Později jsem našel i zajímavější křížence, ale ty už jsem nestihl tak krásně vyfotit (v trávě na holografickém reptile spendexu za slunečného dne).

V budoucnu bych rád zkusil namíchat kukuřici s převahou zeleně kropenatých zrníček, která zatím naposledy byla jen místy. Když je však budu sázet poblíž sebe, tak poměr zelených zrníček se na některých kusech bude zvyšovat. Jinak se nejedná o chlorofyl, ale prolínání modrých a žlutých barviv. A pokud vypěstuji dostatečné množství dostatečně rozmanitých kukuřic, tak z nich možná zkusím udělat i jednoduchou mozaiku/ asambláž, než jich část sním a část znovu zaseji.

A jak už jsem zmínil v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v průběhu roku 2015, tak by mohlo být zajímavé do přešlechtěných kukuřičných monokultur sem tam zasít nějakou neobvyklou odrůdu. Myslím, že by to ty homogenní monolity „kulturně“ obohatilo a podpořilo jejich genoplasticitu, která se podílí na přirozené kolektivní imunitě, takže i ti hyperprotektivní velkozemědělci by pak hypoteticky mohli alespoň částečně omezit pesticidy při dosažení stejných výsledků z hlediska množství a kvality (zde ve smyslu minimalizace plísní aj. chorob).

A samozřejmě to otevírá dvířka i pro jakýsi biodiverzitní aktivismus, kdy se velkozemědělství může stát pasivním a nevědomým šiřitelem genů starých odrůd kukuřice, popř. jiné zeleniny. Třeba v českém hrachu dosud lze mezi zhruba tisíci zrny nalézt jedno zrno některé z odrůd strakatého hrachoru setého, který jedli naši prapředkové. Pořád ještě ne a ne vyprchat, staří předkové dosud šeptají. A i my můžeme na dlouhou dobu promluvit do směsi zrn.

Závěrem bych ještě rád vysvětlil, proč jsem kukuřice nepoložil jen do trávy. Jedná se o jakýsi dvojsmysl postřehnutelný prostřednictvím dvou úhlů pohledu. Z estetického hlediska pochopitelně zrnitá barevnost ještěřího spandexu harmonicky koresponduje se zrnitou barevností kukuřic. Ale z konceptuálního hlediska naopak dochází ke kontrastu technopolitní společnosti s ekofarmářskou, jelikož spandex je, na rozdíl od kukuřic, produktem moderních technologií. A tento kontrast otevírá cestu k jakémusi disipačnímu systému, jenž pochopitelně nemíním na úrovni fyzikální nýbrž myšlenkové, přičemž za možný výstup považuji touhu po jakémsi solarpunkovém usmíření technokratů s ekofarmáři.

Decentralizovanost zdroje chování a komplementarita sobectví-spolupráce

12.3.2017 jsem si dopoledne zapsal, že bych mohl zhlédnout Hyde Park Civilizace s Jaroslavem Flegrem a odpoledne mi jistý člověk shodou náhod poslal odkaz na video "Je naše vědomí opravdu jen naše? | Jaroslav Flegr | TEDxPrague". V první polovině Flegr hovořil o jádru svého výzkumu, resp. jak paraziti toxoplasma gondii ovlivňují chování jiných organismů. A v druhé polovině to zobecnil a v podstatě řekl, že lidské chování je řízeno především geny a víceméně vůbec ne morálkou, protože ta je dle něj ve skutečnosti flexibilní způsob, jakým si vysvětlujeme to, jak nás geny řídí. Dle mého však jde o ne-komplementární přístup, který fachioticky zveličuje význam toho, čím se Flegr zabývá.

Na odkaz jsem reagoval téže den v soukromých zprávách (což jsem pak zestručnil na komentář u toho videa) a pak ještě 13.3.17 a 15.3.17 v následné diskusi, z níž jsem mé názory přepsal na tento článek. Nejprve se zaměřím hlavně na otázku zdroje chování a pak na problematiku sobectví a spolupráce.

1) Decentralizovanost zdroje chování: (Z 12.3.17.)
Podle neodarwinistů jsou geny zjednodušeně "diktátoři", kteří řídí organismy, ale podle biosémantiků jsou geny spíše jakési "recepty" v nečinné "kuchařce" zvané genom (DNA/ RNA jednoho organismu), ze které si buňky vybírají recepty na tvorbu ("polotovarů") těch proteinů, o kterých si "myslí", že se jim zrovna hodí. A to je dle mého o něco víc blíž realitě, mj. protože samotná DNA/ RNA se neumí hýbat narozdíl od mnoha jiných komponent buňky, která ji interpretuje. Podle epigenetiky buňky (i bakteriální) umí dle potřeby mj. jakoby "přeškrtnout" libovolný gen (tím že na něj navážou methylový zbytek (molekulu), který brání číst ho) a pak se podle něj neřídí. Ale nejspíš ví, co je tam napsané a mohou ho zas zapnout, pokud je potřeba vařit podle něj.

Samozřejmě, že interpretace genomu je nějak limitovaná tím, co genom obsahuje, ale je to relativně velká "kniha" obdobně jako Bible, která za svou existenci měla tolik různých výkladů, že se tam krom lásky vešlo i mj. otroctví a války v podobě křížových výprav. A u genetického kódu tomu nemusí být jinak. Tím rozhodně nechci tvrdit radikální opak ve smyslu, že by geny neměly vliv, ale spíše chci tvrdit, že pravda je někde mezi. Geny i proteiny hrají velkou roli při rozhodování.

Ale ani tato (epi)genetická úroveň nemusí být "diktátor". Osobně mám vědecky-kontroverzní názor, že to, co si myslíme, nemusí být zcela odříznuto od vlivu na čtení genů, ale že když třeba nově uvěříme nějakému názoru/ memu, tak to možná může (alespoň v některých případech) i nějakou nezanedbatelnou měrou charakteristicky ovlivnit způsob, jakým naše tělní buňky čtou své geny. Navíc naše tělo je složené z mnoha úrovní (orgánové soustavy, orgány, tkáně, buňky, mikrobiom, membrány, bílkoviny, molekuly, částice... a dle mého nelze vědecky vyloučit ani existenci a tím podíl svobodné vůle viz. druhá polovina článku "Ateismus/ věda má i rysy víry?") a ty úrovně těla se vzájemně ovlivňují různou proměnlivou těžko měřitelnou mírou (a věda prostě nemá nástroje, aby to vše dokázala současně pozorovat), takže to nejspíš fakt není tak, že by geny měly radikálně větší vliv než ostatní úrovně reality. A moc parazitů (návaznost na toxoplasmu z úvodu) je založená i na tom, že mají tělo - nejsou to jen samotné geny, plánkem traktoru nezoráš pole, :D.

A ještě další protiargument k tomu, že geny ovlivňují naše chování mnohonásobně víc než cokoliv jiného: když dítě zažije něco silně traumatického (ani to nemusí být vyvolané organismy, může to být třeba smrt rodičů vlivem přírodní katastrofy (běda, kdo zkusí tvrdit blbost, že všechny přírodní katastrofy jsou důsledek rozšířeného fenotypu, resp. vedlejší důsledek genů, :D )), tak to zásadně ovlivní jeho chování a bylo by absurdní vykládat to tak, že to není vlivem té katastrofy, ale především vlivem genů, které na ni umožnily takto reagovat.

Překážka ke změně myšlení dle mého nebývá tolik na straně genů jako spíše na straně prošlapaných nervových drah, které jsou jako do asfaltu vyjeté koleje na silnici (a nedostatek bdělosti to posiluje s tím, že ale i z bdělosti lze udělat zvyk). Jednovaječná dvojčata vyrůstající v radikálně mnohohlediskově odlišných podmínkách by dle mého dospěla v relativně radikálně odlišné jedince navzdory společnému genomu.

2) Komplementarita sobectví-spolupráce: (Syntéza 13.3.17 + 15.3.17.)
Nejspíš někdy mezi lety 2010 a 2011, při hledání informací o neodarwinismus, jsem narazil na zajímavě provokativní tvrzení (viz. později v tomto odstavci), ale už přesně nevím, kde jsem to četl a zda byl autorem právě Richard Dawkins (nebo Blackmore Susan či někdo úplně jiný). (Pokud budeš přesně vědět, odkud myšlenka je, napiš mi to prosím.) Ale jelikož mým záměrem není pošpinit autora oné myšlenky, ale poukázat na nedokonalost té myšlenky pocházející ze spektra neodarwinismu, tak už nebudu ztrácet další hodinu dohledáváním zdroje a uvedu to bez autora tak, jak si to pamatuji: altruismus/ spolupráce neexistuje, protože ve skutečnosti to je maskované sobectví za účelem bezohledného šíření genů. Základ myšlenky je nejspíš od Dawkinse, ale nemám jistotu, že právě on to napsal tak radikálně.

Podle myšlenky neexistence spolupráce jsou sobečtí i mravenci, kteří obětují život za mraveniště, protože to prý je nástroj šíření svých genů skrze příbuzné. Ale to mi mj. připadá jako zaměňovat příčinu a následek, protože z hlediska (neo)darwinismu je nejprve náhodná evoluční novinka a ta je teprve pak selektována přirozeným výběrem. Takže z tohoto hlediska mravenci, bez vědomí následků, nejdřív začali spolupracovat tím svým eusociálním způsobem a až čas ukázal, že jim to zvyšuje úspěšnost (to mi připadá reálné). A kdyby mi nějaký zastánce té myšlenky chtěl oponovat ve smyslu, že mravenci možná nejprve na genetické úrovni nějakým záhadným způsobem přemýšleli, jak zvýšit svou pravděpodobnost na přežití a vlivem toho objevili onu komplexní spolupráci vrytou do genů, tak by zas protiřečil neodarwinismu (místo aby ho takto obhajoval), podle kterého je celé tělo řízeno náhodně mutujícími geny a žádná živá bytost je nedokáže cíleně řídit.

Také je otázkou, jak by třeba anonymní darování peněz na charitu mohlo být sobecké, když tím člověk nepodporuje geny svých příbuzných. A obzvlášť iracionální je z hlediska neodarwinismu třeba pomáhání cizím tělesně postiženým lidem či zvířatům z ulice. Ani se nedivím, že jsem od neodarwinistů zatím neslyšel nic o charitě apod., protože by z hlediska svých názorů nejspíš museli minimálně v některých případech přiznat, že je to v podstatě choroba lidstva, čímž by si přidělali spoustu dalších odpůrců.

Kdyby se uznalo, že spolupráce neexistuje, tak by sobectví nemělo konkurenci. A z hlediska sobeckého šíření genů by dávalo smysl vyhubit vše, bez čeho dokážeme žít, aby třeba zvířata nezabírala prostor, kde by mohli žít lidé. Neodarwinismus tedy lze zneužívat k obhajobě zabíjení orangutanů, aby se produkovalo víc palmového oleje (ve smyslu, že orangutani hold neobstávají v evolučním boji s lidmi). Dával by smysl i ten návrh na zrušení nedotknutelnosti národních parků v ČR. Ale snad nemusím vysvětlovat, že by to vše byla blbost.

Navíc snažit se vše vysvětlit pomocí jediného hlediska (v rámci tohoto článku mám na mysli hl. sobectví a neodarwinismus) je v rozporu s komplementárním myšlením Nielse Bohra (jednoho z nejgeniálnějších vědců 20. století, který jako první dal dohromady možnou interpretaci kvantové mechaniky a vyhrával diskuse s Einsteinem). Podle (mé oblíbené) komplementarity k plnohodnotnému pochopení čehokoliv nestačí jeden úhel pohledu, ale je potřeba víc různých, které se vzájemně doplňují. Každé hledisko vysvětluje nějakou část pozorovaného fenoménu, ale žádné hledisko nedokáže vysvětlit všechno. Sobectvím nelze správně vysvětlit spolupráci.

Podobný nesmysl by bylo prohlásit sobectví za neexistující s odůvodněním např., že je to ve skutečnosti spolupráce, protože jsme všichni nedílně propojeni, takže když pečujeme o vlastní blaho, tak tím nutně pomáháme zbytku celku světa. Takže dle mého spolupráce a sobectví koexistují a to v různých rovinách v různém proměnlivém těžko měřitelném poměru. A odmítání existence spolupráce považuji za nadměrné aplikování Occamovy břitvy.

A na závěr bych dal spekulaci o možnosti částečné konspirace kolem R. Dawkinse (pro info.: podle thoughtleaders.world byl roku 2016 čtvrtým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi). Vzhledem k tomu, že Dawkinsovi názory (dle mého minimálně některé fachiotické - vzniklé zastíněním jeho specializací) jsou dobře použitelné k obhajobě sobectví, tak jeho popularita může být do určité míry vysvětlitelná i tím, že hraje do karet boháčům a vládnoucích elit obecně. Kdo má peníze/ moc, tak je pravděpodobně sobec, který nechce klesnout v hierarchii a rád podpoří vědce, kteří nějak přispívají k propagaci sobectví.

Ale protiváhou jsou ti, kteří podporují spolupráci a ti by teoreticky měli být úspěšnější než radikálnější sobci, takže se zas tak nedivím, že třeba současný Dalai Lama byl podle thoughtleaders.world roku 2016 druhým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi (po papeži Františkovi, o jehož názory se sice moc nezajímám, ale nedivil bych se, kdyby podporoval spolupráci). Aby tato zmínka nevypadala, že jsem jednoznačně na straně Dalajlámy, tak doplňuji, že kdybych hledal, tak bych nejspíš našel něco, na čem bychom se neshodli, ale to už odbočuji.

PS: Nakonec bych ještě rád zmínil můj vizionářský komentář (rovněž oponování neodarwinismu), který jsem v návaznosti na uživatele "The Magister" zmínil v diskusi u mého komentáře u videa "Naprosto retardovaný - Vědění a Věda" od Martina Roty (který dle mého šíří rozum pomocí emocí, což je potřeba).

Podle tzv. centrálního dogma molekulární biologie proteiny nemají šanci ovlivnit genetickou rovinu. Ale dle mého teoreticky může existovat jakási dosud nerozpoznaná synergická/ emergentní inteligence eukaryotické buňky, která by se třeba mohla logickým způsobem podílet na redukci 2 sad chromozomů na jednu a tím v podstatě zásadně ovlivňovat genetiku potomků (šlo by i o porušení Weismannovy bariéry). A mám pocit, že biosémantici k takovému objevu směřují, i když je to zatím v plenkách...

Autor článku: Sebastián Wortys