Původně jsem tento článek chtěl pojmout jako další ze série Asociomet, ale nakonec jsem se psaním potuloval kolem nosného tématu. Téma je mi dobře patrné, ale záměrně ho vyjadřuji poměrně obecně, abych nepsal výrazně víc, než z této strany napsat chci.
Jak už jsem naznačil v článku „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, někdo se opakovaně pokusil nepříznivě zasáhnout do mého života (v širším smyslu než mé tělesné životní funkce), takže jsem neměl tolik času na svobodnější tvorbu a odložil jsem dokončení druhého dílu článku „Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí“. Z velké části je hotový a některé pozdější články téže série už jsou nejspíš víceméně plně dokončené (s tím, že vše odborné může být dál zpřesňováno), a kdyby se mi podařilo publikovat ten druhý díl v červenci, budu rád.
Teď se zdá, že se situace zásahu do mého rozšířeného života stabilizuje v nerozhodném bodě na dobu neurčitou, ale může to být i klid před bouří, takže chci opatrně zase naběhnout na tvorbu něčeho velkého, ale dál zůstávat ve střehu, kdyby se v té situaci něco hnulo. Je poměrně komplexní, donutila mě mj. více se zajímat o některé zákony a někdy jsem se nestačil divit.
Zklamalo mě třeba zjištění, že minimálně v České republice nejspíš neexistuje zákon, který by jasně říkal, že umělec se stává majitelem uměleckého díla, které vytvořil, nebo teprve tvoří. Klidně může mít i faktury na materiál, z něhož udělal kupříkladu sochu, ale ani to nemusí stačit. V praxi totiž platí, že když umělec třeba zapůjčí umělecká díla do galerie, aniž by s galerií předem sepsal smlouvu, tak existují dvě poměrně jednoduše proveditelné metody (které nechci jmenovat, abych nešířil snadno zneužitelné informace), jak si galerie tato díla může přivlastnit, aniž by je musela kupovat, nebo k tomu získávat souhlas tvůrce. Autor může být galerií zbaven svého díla i v případě, že plní všechny své závazky.
Proti jedné z těch zkažených metod se umělec může bránit dokázáním autorství uměleckého díla, když třeba ukáže mnoho fotek a videí sebe během tvorby toho díla. Ale v případě druhé metody, kvůli kombinatorice určitých § (paragrafů) ve spojitosti s jistou obecnou zásadou, nemusí umělcům pomoct ani soudy. Považuji to za velkou nespravedlnost, jelikož je to v podstatě právními kličkami legalizovaná krádež zbavující pachatele trestné odpovědnosti.
Z tohoto důvodu už jsem se pokusil vymyslet nějaké paragrafy, kterými by bylo možné rozšířit určité zákony tak, aby autor byl výslovně vlastníkem uměleckého díla alespoň v případě, že má faktury na materiál, ze kterého tvořil a měl tak právní oporu v soudních sporech o vlastnictví uměleckých děl. Je to však potřeba napsat tak, aby bylo zjevné, že to platí i navzdory jisté obecné zásadě, aniž by autor měl povinnost se z ní vyvazovat sepisováním smlouvy, která může dávat smysl spíše v těch případech, kdy lidé tvoří něco unifikovanějšího než umění. Dává také smysl, aby unifikované výrobky měly identifikační čísla, ale nedává už smysl podobným způsobem omezovat umělecká díla a nadřazovat to prokazatelnému autorství.
Chápu sice, že existují oprávněné zájmy jiných subjektů, které mohou mít obavy, že kdyby akt vytvoření uměleckého díla byl příliš obecně spojen s vlastnictvím, tak by to naopak umělci mohli zneužívat k legalizaci krádeží v opačném směru, ale domnívám se, že je to možné zákonně oddělit tak, aby krádež nebylo možné legalizovat ani v jednom ze směrů mezi umělcem a jinými subjekty. Současný stav tedy považuji za díru v zákonech, která potencionálně nahrává určité mocenské frakci společnosti v neprospěch málo známých umělců.
Děsí mě také zjištění, že i když je něco zjevně rozpoznatelné jako nespravedlnost, tak alespoň některé soudy nemají ochotu uznat to jako nespravedlnost s odpovídajícími důsledky, pokud neexistuje dostatek paragrafů, kterými by bylo možné danou situaci dostatečně přesně uchopit. Je to rigidní způsob výkladu zákonů brzdící výtvarné kreativce, jenž se zkusí zachovat jinak, než je právním zvykem, nikoliv však povinností (a je možné to do určitých mezí modulovat smluvně). Ostatně v Ústavě České republiky se ve čtvrtém bodě článku dva píše: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ To kreativcům dává svobodu, ale zároveň, v případě díry v zákonech, to může vést k nečinnosti státních orgánů i tehdy, kdy by činnost byla potřebná k nastolení intuitivně evidentní povahy spravedlnosti.
A v důsledku upřednostňování pohodlného rigidního způsobu výkladu zákona před uznáním očividné nespravedlnosti by si všichni invenční lidé museli sepisovat detailní smlouvy na každé své invenční počínání, aby tak předcházeli právním kličkám, o kterých nevědí, nebo dosud ještě nevznikly, což se mi zdá absurdní. Jak se má člověk bránit proti zneužívání právních kliček, které možná ještě nikdo nezná?
Podobně tak absurdní se mi zdá, že zákony (ve smyslu právní předpisy) mohou být nadřazeny logice nebo vědeckým objevům, pokud dojde ke střetu. Na jednu stranu chápu, že zvyky mohou lidi chránit před nástrahy technologického pokroku, ale v situacích, kdy zvyky tuto funkci neplní a naopak se podílí na vzniku člověku škodlivé nespravedlnosti, nepovažuji upřednostňování právních zvyklostí před zjevnou logickou spravedlností a vědecky prokázanými fakty za vhodnou cestu.
V mém případě se situace zasekla na mrtvém bodě a nikdo z pověřených osob zatím nemá odvahu udělat finální rozhodnutí. Možná skutečně chápou, že by to vůči mě bylo nespravedlivé, ale zároveň, stejně jako já, nevědí, jak se tomu vyhnout, tak ten krok, jenž by vůči mě byl evidentně nespravedlivý, alespoň zdržují bez uvedení jasného důvodu. (Tvrzení někoho, že bude postupovat v souladu s nějakým dlouhým zákonem (a pak dlouho nic nedělá, nebo tvrdí, že je to tajné), aniž by z něj uvedl konkrétní paragrafy, nepovažuji za dostatečně jasné.)
Je to zvláštní situace, protože mi bylo naznačeno, že to může trvat i několik let a během té doby člověk neví, jestli k určité věci má, nebo nemá určitá práva, takže ani neví, co v souvislosti s tou věcí může a nemůže dělat.
Rád bych také zdůraznil, že vytvoření právní nejednoznačnosti nebo absurdnosti rozhodně nebyl můj záměr, protože mě v mé tvorbě šlo spíše o originalitu (nebo tvořit něco na míru mé excentrické autenticitě apod.) a to, že to někoho napadlo zkusit zneužít, nebyla má iniciativa.
Naštěstí i v případě mého eventuálního neúspěchu v dotyčném právním sporu by můj život mohl zůstat stabilní za cenu nechtěných změn a možného poklesu životní úrovně. Ale i tak jsem se dostal do stavu, kdy jsem pochopil, že někteří lidé, kteří zažívají něco trochu podobného v tvrdší formě, jsou občas proti své vůli nuceni rozhodnout se, zda přijmou roli mučedníka, nebo deprivanta, což je absurdní volba. Každý osobitý mezilidský vztah, který není smluvně regulován a smluvně naplňován, může být, v krajní situaci a za rigidního výkladu zákonů, zdrojem dehumanizace, pokud se najde někdo, kdo chce jedné ze stran toho vztahu uškodit. Smutné je, že lze uškodit i lidem, o jejichž existenci ani nemusí vědět ten, kdo je pověřen vykonáváním části škodlivého procesu a nemusí tedy ani vidět negativní důsledky svých činů nebo nesoulad s příčinami.
To může chránit lidi, kteří jsou pověřeni vykonáváním, aby měli prostor nalhávat si, že konají spravedlivě, nebo alespoň v souladu se zákonem, přesněji bez zásadního rozporu se zákonem. Uznávám totiž, že vykonávání některých společností oprávněně poptávaných profesí by mohlo vážně ohrožovat lidskou psychiku, kdyby lidé byli nuceni znát širší okolností a povahu příčin a důsledků svého konání v daném kontextu pro všechny situace, u kterých i nejmenovaný soudce ve veřejnoprávním médiu obecně přizná, že není snadné vždy se blížit ideálu spravedlnosti. Někdy je prostě snesitelnější událost důkladněji rozložit na mnoho delegovaných úkonů a pak je víc lidí chráněno před chápáním mohutností, na kterých se podílí a chtě nechtě zahrnují i nespravedlnost (doufejme, že v menšině oproti spravedlnosti). Na druhou stranu už jsem také slyšel, že stejná metoda může vést k tomu, že třeba kuchaři pracují pro mafii, ale nemusí vědět, že to je mafie. Prostě vaří jídlo pro lidi v nějaké firmě a neví, co je to za lidi, protože s nimi nemluví o jejich práci.
Pokud si dovolíme odvážněji spekulovat, tento problém by hypoteticky mohla řešit případná umělá superinteligence analyzující lidstvo, kdyby dokázala dostatečně přesně detekovat a řešit mezilidskou nespravedlnost bez prožívání souvislých sžíravých pocitů při chápání její relativně počáteční šíře. Jak ale získat jistotu, že by pochopila spravedlnost v komplexnosti, v jaké ji ani jednotliví lidé nejsou schopni pojmout? Nemůžeme takto experimentovat se skutečným lidským životem, ale možná, v případě vědomě informovaného, případně i periodicky opakovaného, souhlasu, by to mohlo být součástí některých počítačových her třeba jako volitelná možnost, která by respondentům/ hráčům mohla i přinášet reálně hodnotnou odměnu za účast. To, co by se tak mohlo zhoršit, by byla víceméně jen virtuální životní situace hráčova avatara. Ale nemusí to být dostatečně realistické, a kdyby to bylo až moc realistické, tak by se to snáze mohlo přenášet do reálného života, což by problémy přidělávalo. Možná by šlo místo lidských hráčů použít umělé inteligence bez emočního sebeuvědomění, jenže to také přináší komplikace. V každém případě je potřeba velká opatrnost a dlouhodobost, než by se něco podobného začalo zkoušet v omezené míře aplikovat v té hloubce komplexnosti, kterou tím míním.
Začínám si také být poměrně jistý, že určitý člověk figurující v širším právním případě, ve kterém se nachází můj případ, je deprivantem a to nejspíš v zprostředkovaném důsledku druhé světové války, přesněji transgenerační křivdy, která tou válkou vznikla, nebo byla prohloubena. Tedy pokud budeme věřit tvrzením o tom, co údajně zažili jeho předkové, aniž by to on sám přímo výslovně spojoval s tím, jak se chová. Dává ale smysl, že hluboké staré křivdy mohou vést ke vzniku od dětství pokřivených jedinců, kteří vychovávají další pokřivené jedince, aby se mstili při každé příležitosti komukoliv, koho si označí za nástupce nepřítele.
Co je ale transgeneračně zafixováno, to těžko vyléčit plně během jedné generace. Důležité při tom je mj., aby zejména děti z takto zasažených rodin měly přístup k pozitivním alternativám své životní náplně. Aby věděly, že mohou rezignovat na zkažené "ambice" svých předků, možná i odpustit a vrátit se z cesty destrukce na cestu tvorby. Zároveň je však potřeba vědomosti předávat takovým způsobem, aby mohly přerůstat ve schopnost změny, což by mělo zahrnovat názorné ukázky a s nimi spojené interakce.
Nějakou iniciativu v tomto směru už jsem vyvinul, ale snažím se být realista, takže potřebuji hledat cestu, která obchází hluboké rány společnosti tak, abych nespadl do cizího neštěstí. Ať se bude právní situace dál vyvíjet jakkoliv, tak já už dnes potřebuji zvažovat budoucí scénáře tak, abych vytvořil svou novou vizi, která by byla co možná nejkompatibilnější s co možná nejvíce pravděpodobnými budoucnostmi.
V rámci toho zvažuji kompenzovat možnost ztráty určitých práv k některým mnou vytvořeným uměleckým dílům tím, že bych vytvořil nová umělecká díla, která bych už smluvně a jinak ošetřil tím způsobem, aby si nikdo nemohl legalizovat ukradení s nimi spojených práv pomocí nespravedlivých právních kliček čerpajících z děr v zákonech.
Poněkud mě štve, že tvorba těch fyzických děl se mi teď zdá lákavější než dokončení série článků Teorie mnohého nebo knihy tvořené rozvíjením povídky Keška Obydlí vědomí, protože ta textová díla se mi jeví nadčasovější a přínosnější, kdežto dotyčná fyzická umělecká díla a vize jejich nových ztvárnění spíše naplňují soukromé estetické a sentimentální potřeby. Kdyby se k nim dostala širší veřejnost, tak by sice o ně pravděpodobně byl zájem, což odvozuji z reakcí lidí, kteří mě a část mé tvorby poznali soukromě, aniž by věděli, že jsem Sebastián Wortys, ale samotný zájem ještě nemusí znamenat, že by hodnota něčeho takového byla vyšší než u těch děl, která považuji za hlubokomyslnější.
Na druhou stranu letní počasí je dobrou příležitostí k tvorbě tak velkých fyzických uměleckých děl, kdežto zimní nebo podzimní počasí je dobrou příležitostí pokračovat v psaní velkých děl, když možnosti určitého druhu tvorby venku jsou omezenější. Ale tvorba tak velkých fyzických děl vyžaduje alespoň menší plánování, aby bylo promyšleno co nejvíce detailů a poněkud se obávám, že než bych dokončil výkresy, tak by už nebylo vhodné počasí.
Takže po pár měsících řešení právních záležitostí, které teď není možné dál posunout rozumným způsobem, se opět nacházím v nejistotě, kterému veledílu věnovat svůj čas. A to vše kvůli nějakému deprivantovi.
Ale ať bude dříve cokoliv, volbu kteréhokoliv z obojího (fyzická i textová díla) se dá nějak zdůvodnit a rozhodující je v tom to, co se nedá s dostatečnou jistotou předpovědět. Odložit fyzická díla znamená třeba nechat si motivující plány na důchod a dál se snažit vymyslet něco, čím bych v nějaké rovinně předčil dočasnou úroveň umělé inteligence a tím napsal něco hodného jako součást kulturní štafety. Kdežto tvořit nová fyzická díla v dohledné době by mohlo být chápáno i tak, že si chci už během, ještě relativně mladé, dospělosti užít cosi jako důchod lidství, dokud to ještě je možné, pokud by vývoj dění, alespoň vůči mé roli ve společnosti, směřoval k dystopičtějším scénářům. Rozhodující při tom je nejen třeba rychlost vývoje AI, ale také to, kdo a k jakým účelům by využíval mé nejpromyšlenější texty, kdybych je dokončil a publikoval. To je velké nadčasové dilema všech těch filosofů a vědců, kterým etika není lhostejná.
Jinak někdy mě trochu mrzí, že v zajmu ochrany mého soukromí nemohu jako Sebastián Wortys zveřejňovat ta umělecká díla, která by z mého soukromí prozrazovala to, co chci ponechat soukromé. Týká se to hlavně velkých uměleckých děl a čím víc se občas věnuji jejich tvorbě, nebo přípravě na tvorbu dalších obřích uměleckých děl řádově v metrech, tím víc mi to zabírá času, aniž bych to mohl publikovat jako Wortys bez narušení svého soukromí. Paradoxem pak je, že čím víc se věnuji tvorbě těchto veleděl, o to více se zdá, že toho tvořím méně, pokud mě třeba někdo zná jen jako Sebastiána Wortyse.
Občas si ale pohrávám s myšlenkou napsat do závěti, že po mé smrti by mělo být prozrazeno, co vše jsem vytvořil pod tou uměleckou identitou, která se více váže k mému soukromí. Spojením dvou uměleckých identit by se pak ukázalo, že jsem toho celkově vytvořil víc, než se zdálo většině lidem v průběhu mého života. Došlo by také k synergii, která by mi mohla přinést vyšší posmrtné uznání, které by umocnilo zájem o pozůstatky mé tvorby a v tom smyslu bych katalyzoval intenzivnější částečné přežité své smrti. Má díla jsou mé děti a ta by žila dál tím více, čím větší by o ně byl zájem. Zájem, který dnes části své tvory z různých důvodů různě upírám.
Případná synergie identit však ani zdaleka nemusí znamenat takovou míru, která by mě posunula až mezi kulturní elitu. Také záleží na tom, jak se budou vyvíjet hodnoty společnosti a AI, protože to, co mi v čase vzniku může přinést určitou úroveň uznání a tím přetrvání, může přinést úplně jinou úroveň, kdyby se to stalo veřejné až o mnoho let později. Snad bude v budoucnu zájem o skutečné "Cimrmany".