úterý 28. prosince 2021

Nejen filosofické novotvary - metasmysl, číslokracie, krasovíra aj.

Podobně jako v červencovém článku „Videa neurodějiny, antiskepse, novotvary, cenzurokracie, dadavěda, sebereplikace, ...“, i v tomto zveřejním několik vybraných textů z vybraných rychlovideí, ale tentokrát výhradně ze série mých nových slov. Konkrétněji novotvary: kubismokracie, vtipovláda, jazyktivista, algocenzura, metasmysl, číslokracie a krasovíra. 

Aby se nemuselo načítat několik přehrávačů najednou, tak tentokrát (až na jednu výjimku) videa zpřístupním pouze prostřednictvím hypertextových odkazů v jednotlivých kapitolkách tohoto článku. 


V šestém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: bezcukroví, volnotápěč, komunodařit, živosochat a kubismokracie. 

Hlavním pojmem dílu je kubismokracie. Jedná se o pomyslnou nadvládu kvádrů nad naším myšlením skrze jejich všudypřítomnost v našem životním prostředí. Tato všudypřítomnost kvádrů by ve zbytku přírody byla abnormální, běžně si ji už ani neuvědomujeme, ale podvědomě ji vnímáme každodenně. Každodenně civíme na kvádry, tyto idealizované materializované konstrukty našeho racionalizovaného způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se vztahují k nejmocnějším lidem. Jakoby kvádry byly jejich skrytě ideologické reprezentace či až náboženské ikony v našich domovech a my na to zapomněli. Někdo by mohl říct, že lidé používají kvádry kvůli efektivitě, jenže to má několik ale. Za prvé kvádry jsou nadužívány, resp. někdy používány i tehdy, když k tomu nejsou dostatečné důvody a nepředpokládá se, že by ve finálním umístění měly být natěsno obklopeny něčím jiným. Za druhé je vhodné rozlišovat mezi efektivitou, tedy schopností dosahovat zvolených výsledků, a eficiencí, tedy úsporným dosahováním výsledků, často i na úkor kvality. Kvádry jsou známkou šetření, ne toho, co bychom bytostně chtěli. Existují vědecké podklady pro to, že lidé se cítí lépe při pohledu na přirozeně oblé tvary než při pohledu na ostré hrany. A za třetí ve vnitřních rozích kvádrů se snadno usazuje špína, která se pak složitě čistí, ale vložením zaoblenin se to dá vyřešit. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Člověk se rozhlédne po rovných hranách pokoje a připadá si pohlcen mašinérií kubismokracie, která ho tiše opracovává na robota.“

Další souvislé informace lze hledat v článku „Kubismokracie a vzájemné spoluvytáření člověk-prostředí“, případně pod štítkem kubismokracie


V sedmém dílu jsem představil tato slova: patmatit, živostavba, vogonit, putinův kotel a vtipokracie. 

Hlavním pojmem dílu je vtipokracie či vtipovláda, nebo-li nadvláda humoru nad našimi životy. Abychom ve vtipokracii mohli dosahovat svého, musíme se snažit být vtipní i tehdy, když se nám z různých důvodů zrovna nechce. To jsou různě dlouhé chvíle, kdy se nám vtipokracie ukazuje, jinak můžeme zažívat pocit sounáležitosti své osobnosti s humorem, přičemž se na vtipokracii můžeme vědomě či nevědomě podílet. Vtipokracie se může stávat problémem obzvláště tehdy, když omezuje mezilidské předávání vážně míněných informací, tedy jejich formulování, předání a zpětné porozumění po přijmutí, i když problematičnost může subjektivně záviset mj. na naší představě o správnosti či nesprávnosti předání určité informace, ha-ha. V případě formulování člověk může vážně míněnou myšlenku říct vtipně třeba z obavy, že by jinak mohla být ignorována, což je taková autovtipokracie. Součástí vtipokracie na úrovni formulování jsou i smutné případy, kdy si někteří rodiče dělají srandu z nevědomosti svých dětí místo toho, aby je rozumně vychovávali. Vtipokracie tedy může zásadně utlačovat jakousi rozumovládu. V případě předávání mohou třeba média zamítnout publikování obsahu z důvodu nedostatečné vtipnosti, což je krajní forma vtipokracie překrývající se s cenzurokracií. A v případě porozumění či spíše nedorozumění si člověk vážně míněná slova může interpretovat vtipným způsobem třeba na základě tvaroslovné podobnosti s vulgárnějšími pojmy. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Ve vtipokracii se vtipálkům dostává uznání a vážní racionalisté jsou perzekuováni.” 

V souvislosti s jinohledy (tzn. neobvyklými způsoby pohledu) na humor doporučuji také článek „Humor jako důsledek evoluce?“. 


V osmém dílu jsem představil slova: zachvilkař, kdysipak, idylkologie, fyzistém a jazyktivista. 

Hlavním pojmem dílu je jazyktivista. Tedy aktivista, který se vědomě snaží spoluovlivňovat podobu nějakého jazyka a to buď tvorbou různých změn, nebo konzervováním pravidel. Už samotné novotváření, tedy vytváření novotvarů čili nových slov, je určitý druh toho jazyktivismu, který usiluje o změny. Trefné novotvary rozšiřují možnosti toho, co můžeme říct zkráceným způsobem, což je v dnešním zrychlujícím se světě důležité. Navíc šíření novotvarů ovlivňuje to, jakých témat si lidé všímají. Je sice pravdou, že nejsnáze se šíří novotvary již vztažené k aktuálním centrům lidské pozornosti, ale když vlivný člověk použije novotvar, tak z něj může udělat nový trend. Mezi jazyktivisty patří i hnutí nazvané Kvíření jazyka českého (viz. též web Gender pro zelenáčixe), které se snaží přetvářet češtinu z maskulinní patriarchální genderově binární formy na vstřícnější i k ostatním genderům. Uvědomují si, že možnosti jazyka spoluformují naše myšlení, a když se v něm bude rozvíjet místo pro různé gendery, tak časem mohou být snáze respektovány. S tím mohou více či méně souviset i pokusy opouštět přechylování ženských příjmení koncovkou -ová, která je známkou toho, že ženy v naší kultuře kdysi byly chápány trochu jako nějaký majetek mužů. Třeba Nováková jako žena pana Nováka. Nejspíš až později vzrostl význam rozdílu v délce písmena A v koncovce -ová tak, aby dlouhé Á nebylo známkou jakéhosi vlastnění, ale rovnocenného vztahu, i když pro některé ještě ne dost rovnocenného. Mezi jazyktivisty mohou patřit i grammar nazi, kteří naopak usilují o konzervativní dodržování gramatiky. Opačnost však neznamená neslučitelnost, takže určitý jazyktivista může být třeba v jedné rovině konzervativní a v jiné progresivní, tedy pokrokový. Příkladem užití novotvaru ve větě může být: „Ten jazyktivista chce, abych v komunikaci s ním používal některé prvky jeho osobní gramatiky.“ 

Volněji souvislé informace o aktivismu ve vztahu k dadavědě jsou k dispozici zde


V devátém dílu jsem představil slova: dokočkolit, libokracie, všenemoc, odhledání a algocenzura. 

Hlavním pojmem dílu je algocenzura. Jedná se o algoritmizovanou cenzuru v elektronických médiích. Tedy zautomatizovaná cenzura probíhající bez potřeby lidského zásahu. Algocenzuru může platforma provádět dobrovolně, nebo může být nařízená státem a v těchto případech může být přísnější. V Číně algocenzura údajně bývá absolutní, resp. maže veškeré zmínky cenzurovaných témat, kdežto na Západě bývá algocenzura častěji skrytější na principu deformování vzájemného pořadí a poměru velikosti témat tak, aby u cenzurovaných témat byla nižší pravděpodobnost zobrazení, čímž se zvyšuje pravděpodobnost zobrazení necenzurovaných témat. Cenzurované se tak uživateli stává jehlou v kupě sena. Algocenzura může omezovat fake news, tedy falešné zprávy, ale nastavení, co je falešnou zprávou, provádí obvykle úzká skupina lidí, kterým to dává obří moc rozhodovat za ostatní, co je a není pravdou, což může být problematické. Proto odpůrci algocenzury doporučují podporovat rozvoj kritického myšlení. Do algocenzury úplně nepatří cenzurování člověkem opakovaně nahlášeného obsahu, jelikož rozpoznání cenzurovaného provádí lidé a algoritmus jen porovnává počet nahlášení s nastavenými hranicemi. Ukázkou použití může být věta: „Podle statistik to měsíc staré video YouTube nabídl jen deseti lidem, přestože má vysokou míru prokliknutí, takže jde o algocenzuru.“ 

S pojmem algocenzura souvisí novotvar cenzurokracie, o kterém píšu zde.


V desátém dílu jsem představil slova: protiúkol, kůropis, nitrohlaví, drsnomilý a metasmysl. 


Hlavním pojmem dílu je metasmysl. Nebo-li dostatečně široké pojetí smyslu na to, aby lidský život mohl dávat smysl víceméně nezávisle na jím zvolených rozhodnutích. Je to trochu jako skládání Rubikovy kostky, kde k jednomu cíli vede mnoho různých cest, mezi kterými si ve vzájemné interakci volíme. Rozhodnutí jednoho člověka více či méně upravuje, jak v životě pokračují ostatní. Čím obecnější pojetí smyslu života, tím spíše různá rozhodnutí mohou být v komplementaritě s takovým cílem, tedy neprotichůdná, i když z krátkodobého hlediska se protichůdně mohou jevit. A i cesta může, ale nemusí, být považována za cíl. 

Jedná se tedy o ostré vymezení vůči reduktivnímu názoru, že lidský život nemá smysl, natož smysl překračující jedince. Ten názor absurdnosti života získal na síle hlavně vlivem druhé světové války, kdy mnoho lidí umíralo z krátkodobého hlediska dost absurdním způsobem. Ale z dlouhodobého hlediska to vyvrátilo některé civilizační omyly, například bezmeznou víru v prospěšnost vědy. Takže přes všechny hrůzy jsme z toho dokázali vytěžit hodnotná poučení, na kterých dosud funguje současná společnost. Tím přiznáváme nebagatelizovatelný smysl i těm, kteří tehdy tak drsně zahynuli. Souběžně však i věda dál mění naše životy. 

Vše je propojené a minimálně v makrosvětě, kde žijeme, přírodní zákony nezaokrouhlují, takže každý člověk nějak ovlivňuje v důsledku vše další. A naše neschopnost detekovat smysl malých zdánlivě bezvýznamných drobností je dobře vidět v případě, kdy umělá inteligence dokáže z lidského oka rozpoznat nejrůznější tělesné choroby podle tak malých detailů, které samotný člověk není schopen postřehnout, natož smysluplně interpretovat. Takže lidská neschopnost vidět v něčem odpovídající smysl není zárukou absurdnosti. 

Z pohledu krátkého života jednotlivců se zdá, že pokud by veškerý život měl mít nějaký smysl, ke kterému veškeré i zdánlivě protichůdné dění stabilně směřuje, tak by se ten smysl musel hýbat. Ale co když je to naopak? Co když je ten smysl z hlediska celého časoprostoru na stejném či víceméně stejném místě a my jsme ti, kdo se vůči němu hýbou? Někdo by mohl namítat, že ve chvílích, kdy bychom se tomu smyslu vzdalovali, tak by náš život ztrácel smysl a že jeden antidůkaz stačí na vyvrácení hypotézy metasmyslu. Ale co když je život jako průchod bludištěm možností? Někdy musíme jít klikatě a dočasně se vzdalovat, protože k cíli nevede rovná cesta. A co když někdo zemře cestou směrem od smyslu ve slepé uličce? Pak přeživší mohou snáze vidět, že šlo o slepou uličku a pokračovat v cestě za smyslem všeho. Takže smyslem životních ztroskotanců je vyznačovat ostatním slepé uličky. Jen nikdo nikdy předem s úplnou jistotou neví, zda a z kterých hledisek bude spíše tím ztroskotancem, nebo tím, kdo život přímo posunul směrem naplňování jeho hypotetického smyslu. Ať jste bezdomovec, nebo laureát Nobelovy ceny, máte své nedílné místo ve skládačce metasmyslu, pokud existuje. 

Příkladem užití novotvaru může být výrok: „Pokud je tento vesmír evolučním výpočtem něčeho, tak jde o metasmysl a náš život má smysl, i když se válíme ožralí ve škarpě.“ 

Další souvislé informace lze hledat třeba u pojmu neurodějiny koncem tohoto nebo tohoto článku. Případně pod štítkem smysl života nebo evoluční výpočet.


V jedenáctém dílu jsem představil slova: elektroběžka, knihra, putokniha, čísloběh a číslokracie. 

Hlavním pojmem dílu je číslokracie. Nebo-li stav, kdy je určité lidské rozhodování podřízeno nějaké proměnlivé číselné hodnotě podle předem stanovených pravidel. Číslokracie může být důsledek snah o relativně předvídatelná pravidla, o vědecky řízenou společnost či o minimalizaci budoucí netransparentní manipulace nějakých společensky klíčových rozhodnutí. Výchozí podoba a nastavení číslokracie je však vždy více či méně ovlivněno nějakými lidskými rozhodnutími, která mohou přetrvávat například v podobě zautomatizovaného kompromisu vícero expertů. Vliv člověka na číslokracii lze snižovat zvyšováním zapojení umělé inteligence, která by třeba evolučně upravovala výpočet rozhodující hodnoty, nebo dokonce i pravidla z různých hodnot vyplývající. Zavádění takové uměligence (umělá inteligance) by však mohlo být případ od případu více či méně sporné. I bez zapojení uměligence ale může být rizikem, když se lidé nevědomě zavážou k dodržování takové číslokracie, jejíž hodnota by se v budoucnu vychýlila mimo rámec jejich původní očekávání a nutila by lidi k něčemu, co by si nepřáli, nebo dokonce považovali za převážně škodlivé z pohledu mnohohlediska. Ukázkou použití může být tvrzení: „Dokola čumíme na čísla, která rozhodují o našich životech. A tím nám číslokracie odebírá něco z původní přirozenosti a nahrazuje to matematickou abstrakcí.“ 


V dvanáctém dílu jsem představil slova: ekodělec, šnorchlárium, bublikruh, vodohlaví, světotělo a krasovíra. 

Hlavním pojmem dílu je krasovíra. Tedy víra, že co je krásné, je nejspíš pravdivé, reálně existující. Krásným je zde myšleno obzvláště to, co je příznivé pro harmonický lidský život, ale může to odpovídat i subjektivnímu vkusu jedince. Tomu, kdo je však opravdu schopen přemýšlet, by mělo být jasné, že krasovíra se může projevit celkem paradoxně vzhledem k tomu, že rozhodně ne všechny jevy jsou příznivé pro lidský život. Paradoxně se může ukázat i při víře v kýč, který je právě krásnější než realita a tedy vůči rádoby zobrazované skutečnosti nepravdivý. Na druhou stranu však ani nelze říct, že vše reálně existujícího by muselo být ošklivé a zcela nepříznivé, takže povaha reality se z lidského hlediska pohybuje mezi protipóly jakési přízně a nepřízně či krásy a ošklivosti a to v různých rovinách různě. Někdy je pro nás pravda zkrátka hezká, jindy ne. Je tedy potřeba nejprve poznávat pravdu a až pak se zamýšlet, jak a nakolik je či není pro nás příznivá. Takže krasovíra tento logický postup převrací vzhůru nohama a ve své přebujelé podobě se stává zdrojem rozvoje krásných nesmyslů a tedy i snadným terčem kritiky ze strany skeptiků. Když si však uvědomíme, že krasovíra je druh antiskepse a antiskepse má být v rovnováze se skepsí, tak rozumem zkrocená krasovíra může v rámci přemýšlení začít dávat smysl. Může sloužit třeba k hledání možností zlepšení světa z našeho pohledu, když nejprve hledáme fiktivní pohled, ze kterého by se nám svět ukázal krásnějším, načež můžeme mylný předpoklad opustit a přemýšlet, jak bychom takovou krásu mohli realizovat. Krasovíra se však může vztahovat i k, pouhým člověkem nezměnitelné, hypotetické metafyzice. V takových případech svým nositelům poskytuje životní útěchu, tedy pocit nevyvratitelné smysluplnosti života, ale i riziko utrpení v případě ztráty krasovíry vlivem přemýšlení. Pak se člověku může stát útěchou představa, že pokud je svět absurdní, tak ani nemá smysl se s tím trápit. A nebo může uvažovat o různých typech rovnováhy jako například možný nepoznatelný metasmysl, o kterém jsem hovořil v desátém dílu této série videí. Ukázkou použití novotvaru z konce tohoto videa může být třeba rada: „Krasovíru si člověk třeba pro potěšení může dočasně do určitých mezí dovolit tehdy, kdy by nepravdivost určité krásy nevedla k vážnějším problémům.“ 

Volněji souvislé informace lze hledat pod štítkem epistemologie či věda.


neděle 21. listopadu 2021

Život jako sociální konstrukt?

Pojem život je celkem mnohoznačný, a proto na začátek upřesňuji, že minimálně tentokrát mám na mysli živé bytosti, ne narativně zajímavější děj jejich životů, přičemž bych rád volně navázal na článek „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, jehož výchozí diskuse se později posunula od hypotézy Gaia k otázce definice života. A právě z pokračování diskuse vznikl tento článek. 

Ilustrace Metcalfův les, Sebastián Wortys

Podle mě je „hypotéza“ Gaia v komplementaritě s „hypotézou“ Médeia, přičemž je spíše otázkou, který z těch dvou protikladů v kterých rovinách jak moc převažuje za jakých okolností (což může vyžadovat různá přeformulování těch „hypotéz“). A mě víc baví hledat hranice za strany „hypotézy“ Gaia, i když si ji také zkouším kritizovat čili být antiskeptický k protihypotéze. Takže mé chápání Gáji není statické (jak se hodí ve vědě pro rigoróznější dorozumění velké spousty vědců), je proměnlivé v závislosti na setkávání s různými argumenty tak, abych antiskepticky hledal, jak by (slovy trvale neuchopitelná) podstata Gáji mohla dávat smysl. Přičemž jsem si zvykl užívat relativně ustálené pojmy, abych nemusel pro každý svůj derivát vymýšlet novotvar, který by pro mnoho jiných lidí byl hůře stravitelný, i když určitě pravda, že novotvary také vymýšlím. 

Oponující ve výchozí diskusi byl skeptický vůči hypotéze Gaia a tvrdil, že podle něj nesplňuje zásadu Popperovy břitvy (o falzifikaci viz. mj. v tom článku o hypotézách Gaia a Médeia). Ale Gaia, tak jak ji průběžně definoval James Lovelock, podle mě má konkrétnější místa, kde lze snáze spekulovat o možnostech vyvrácení (přičemž vyvrácení podle mě není jen otázkou ano/ne, nýbrž má svou intenzitu a oblast rozsahu, nemusí nutně plně zavrhnout celou komplexní hypotézu). A co se týče mého specifického pojetí, tak jeho proměnlivost je podmíněná právě vyvratitelností předchozích variant, aniž by muselo být explicitně řečeno, kde a jak lze uvažovat o vyvrácení (dobrý skeptik si takové místo umí hledat sám). Jelikož však těžko pochybovat o existenci života, tak jakousi nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu“ pravděpodobně nelze zavrhnout. A podle toho, kterým směrem z tohoto pomyslného minimalistického bodu zrovna hledám možnosti rozšíření, tak se odvíjí způsoby vyvratitelnosti příslušných nadstaveb (z určitého hlediska by se to možná dalo nazvat spíše hledáním axiom-u/ů než hledáním teorie). 

To, co jsem uváděl v článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, sice někdo může chápat jako několik různých hypotéz, ale já to chápu spíše jako různé aspekty téže obecnější představy (Gaia jako evoluce homeostáze + Gaia jako metafora na inovacemi přerušovaný růst firmy + Gaia jako systém, kde může vzniknout organismus schopný kolonizovat jiné vesmírné těleso + Gaia jako evoluční výpočet komplementární s hromadným vymíráním + Gaia jako komplementarita přírody se sociálním superorganismem pokoušejícího se o geoinženýrství, což doplním v následujícím odstavci). 

Jelikož lidstvo považuji za vznikající superorganismus (úroveň jeho organizace je mnohem vyšší než třeba v atomizovanějším pravěku a existují možnosti dalšího vývoje v tomto směru) a jelikož lidstvo považuji za dosud nedílnou součást přírody, tak myslím, že i Gaiu lze z určitého hlediska chápat mj. jako vznikající superorganismus (tzn. časem může být Země superorganismovitější než je), jehož samoorganizovanost může být zesílena právě pomocí lidstva, např. jeho postupnou snahou vědoměji regulovat svou interakci s atmosférou. 

Aby oponující lépe pochopil, jak chápu to, co nazval „život planety“, tak se mě zeptal, jak chápu život. Přesněji, zda např. virus interpretuji jako živý, nebo neživý. Podle mě ale snaha najít nějakou přesnou hranici živého a neživého je podobný problém jako najít nějakou přesnou hranici třeba mezi toxinem a netoxinem. Paracelsus tvrdil víceméně, že až dávka rozhoduje o tom, zda je něco jed (existují případy, kdy člověk zemře v důsledku soutěže v pití vody, resp. vše se v Paracelsově pojetí podle okolností může projevit jako jed). Dnes se toxin definuje jako to, co poškozuje organismus již v malých dávkách, což znamená, že rozdíl mezi toxinem a netoxinem je sociální konstrukt, protože „malá dávka“ je prostě sociální konstrukt, kterým se snažíme řešit paradox hromady ve snaze o lepší vzájemné dorozumění, ale abychom mohli zpětně lépe pochopit toxikologické jevy na úrovni organismu nezávisle na slovním zkreslení, tak si právě potřebujeme uvědomit, že „toxin“ je sociální konstrukt. 

A podobně to podle mě je v případě otázky hranice (ne)života (viz. třeba sebereplikace a „evoluce“ pozorovaná už na úrovni anorganické chemie), resp. potřebujeme pomyslně krájet složitě provázanou realitu života na jednoznačnější pojmy a to víceméně nezávisle na tom, zda hranice takto vzniklých pojmů plně koresponduje se všemi hranicemi pozorované reality (což nám ukazuje část hranice pojmového myšlení). 

Vezmeme-li si pojmy, pomocí kterých se pokoušíme definovat život (např. evoluce, sebereplikace, paměť, emergence, organizovanost, homeostáze, organické látky, negativní zpětná vazba, metabolismus, dráždivost, samoorganizace, homochiralita, biosyntéza (např. proteosyntéza), genetická informace, negentropie, autopoiesis, kinetický výběr, dynamická rovnováha, autokatalýza, variabilita, stabilita, mutace, teleonomie (účelnost), komplexnost, disipativní struktury, ...) (přičemž příslušnost těchto pojmů obvykle odvozujeme především od těch „organismů“, u kterých nejméně pochybujeme, že jsou živé, načež je redukujeme podle toho, co si označíme za nejjednodušší organismy), tak nám dohromady může vzniknout pomyslná asambláž mnoha různých aspektů, jejichž pravděpodobnostní rozložení se mezi třeba představou makrosvěta a mikrosvěta pro různé jevy překrývá komplikovaně neredukovatelným způsobem (tady by se podle mě mimochodem pro lepší představu hodilo alespoň zjednodušené grafické znázornění, takže to lze použít i jako argument pro to, že ve filosofických knihách by mohlo být víc ilustrací), takže vlastně jde o heterogenní směs různých paradoxů hromady a pojem „život“ je sociální konstrukt, který nemůže plně zachytit realitu (obzvláště účelně zjednodušeným způsobem, jakým je obvykle používán). To však neznamená, že bychom tento pojem neměli používat. 

Pak je pochopitelně otázkou, jak na takový problém reagovat (abychom se mohli zpětně pokoušet ve svých představách alespoň částečně odfiltrovat slovní zkreslení). To obvykle začíná asi tím, že si jednotlivá pomyslná pravděpodobnostní rozložení intuitivně zredukujeme na jedno v závislosti na dosavadním abstrahovaném předpochopení, ale pak je velkou otázkou, jak ten výsledek interpretovat. Mnoho vědců se zaměří na vrchol pomyslného grafu a od něj postupují do strany. Zprvu ochotně, ale čím dál jsou, tím víc se zpomalují, až si nakonec téměř každý najde svou rádoby definici a ty se průběžně mohou podílet na utváření sociálního konstruktu ve snaze vědců získat co nejpřesnější jednotný pojem, resp. co nejvhodnější pro číselné zpracování a to i za cenu, že paradox hromady vyřeší jako gordický uzel. 

Ale to podle mě není jediné možné řešení takovéhoto problému interpretace. Ještě si můžeme ponechat celý pomyslný graf (podobně jako si třeba umělá vícevrstvá neuronová síť ponechává jakousi redukovanou superpozici dosavadních vstupů) a chápat jako život vše, co mu z mnohohlediska alespoň jedním hlediskem alespoň minimálně odpovídá, jen pochopitelně čím méně tomu grafu něco odpovídá, tím nižší to má pomyslné procento příslušnosti k pojmu „život“, přičemž toto procento těžko vyjadřovat ve slovní komunikaci, obzvláště když obvykle bývá mnohorozměrné. 

No a můj způsob chápání pojmu „život“ se pohybuje někde mezi těmito dvěma interpretacemi syntézy pomyslných pravděpodobnostních rozložení pro jednotlivé pojmy užívané k definování života, přičemž tato komplementarita/ superpozice se obvykle redukuje až ve vztahu ke konkrétním argumentům. 

Oponent zmiňoval, že i některé neživé systémy vykazují samoregulaci (tzn. negativní zpětnou vazbu). Například, když se vaří voda v kotlíku nad ohněm, tak svým kypěním přes okraj může snižovat intenzitu plamenů, až přestane přetékat, načež zase může růst intenzita plamenů, dokud voda znova nepřeteče... Podle druhé interpretace (té syntézy pravděpodobnostních rozložení) jsou ale (relativně) jednoduché samoregulační systémy „živé“ nějakým sníženým pomyslným procentem (třeba oproti perloočku). A podle mě je nějaký rozdíl podle toho, zda negativní zpětná vazba v rovině termoregulace vzniká jako důsledek živého, nebo neživého systému, jelikož v případě jednoznačnějšího života je ta negativní zpětná vazba utvářena komplexnějším/ sofistikovanějším způsobem, resp. to lze interpretovat jako větší či menší inklinování k jádru pojmu superorganismus (tzn. organismus složený z organismů => kolektivní inteligence (makro)molekul), kdežto v případě těch „neživých“ systémů vykazujících samoregulaci je z hlediska té metafory na místě mnohem víc přirovnávání k organismu než k superorganismu, přestože to pochopitelně a komplementárně má řadu vlastností, kterými se to liší od jednoznačného života. Na druhou stranu podstata té samoregulace v případě ohně a kotlíku je analogicky obsažena v běžných živých organismech tak, že chemické reakce uvolňují teplo a právě voda ho rozvádí a usnadňuje jeho únik z těla/ buňky. V tom, co běžně považujeme za živé, je však řada dalších zefektivňujících mechanismů. A v souvislosti s hypotézou Médeia se ještě dá zmínit, že při regulaci plamenů kotlíkem vroucí vody se může stát, že některé uhašené plameny už se nikdy neobnoví (v ohništi obvykle zbývají nedohořelé kusy uhlíků), což může být metaforou pro hromadné vymírání druhů, které se stává nutným zlem, když se biosféra přiblíží nějakému z krajních extrémů své udržitelnosti. 

Oponent dále tvrdil, že negativní zpětná vazba může připomínat homeostázu živého organismu, ale byla by to prý neopodstatněné „antropomorfizace“ fyzikálního úkazu. Pro tento případ by však podle mě byla trefnějším pojmem personifikace (když už), jelikož není tak antropocentristická a tedy lépe pasuje i k nečlověčím organismům. Ostatně právě antropocentrismus přispívá k tomu, že za živé nechceme ani z části označovat to, co se nám nezdá živé podle jakéhosi intuitivního selského rozumu. A za druhé dodávám, že na základě té druhé interpretace života to myslím lze naopak opodstatnit, jen se musí vědět/ nezapomínat, že pak by takový systém byl mnohem méně živý než nějaký jednoznačn-ý/ější organismus. 

Když se oponent vracel k hypotéze Gaia a připouštěl, že systém Zeměkoule pravděpodobně zahrnuje řadu dosud nerozpoznaných zpětných vazeb a mezi ekosystémy bezpochyby existují složité vztahy, tak jsem dodával, že to z mého pohledu znamená (malou měrou, nebo nejspíš i o něco víc) uznávání toho, co jsem výše označil jako „nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu““. Takže bych to mohl obrátit a položit v podstatě stejnou otázku: Co by falzifikovalo tuto propojenost ekosystémů? (Odpověď jsem nedostal.) 

Oponent však dále dodával, že vzhledem k obtížné falzifikovatelnosti je hypotéza Gaia prý spíše na úrovni víry, s čímž sice plně nesouhlasím, ale dodávám, že je to také důvod, proč se jí občas říká Gaia paradigma, přičemž míra obtížnosti falzifikovatelnosti je závislá na konkrétnější interpretaci. Ale v oponentově návazném výroku, že „s vírou moc nejde vědecky pracovat“, je otázkou, co to znamená „vědecky pracovat“, když třeba deterministický chaos je také paradigma, ale bez determinismu by věda nebyla vědou (do značné míry). To by pak ten výrok „s vírou moc nejde vědecky pracovat“ šlo chápat i jako analogii tvrzení, že věda, tak jak bývá běžně chápána, ve skutečnosti neexistuje, ale nejsem si jistý, že i to by tím oponent chtěl říct (i když podle mě skutečný předmět pojmu věda lze chápat jako plně nerozlišitelnou komplementaritu „vědy“ a „pseudovědy“, což je další paradox hromady). 

Už dříve jsem v diskusi zmínil, že sebou způsobený zánik veškerého života na planetě by hypotézu Gaia podle mě značnou měrou vyvrátil (lepší by však pochopitelně bylo mít na pozorování mnohem víc planet Země, což by z hlediska takového účelu bylo neetické (ne však z hlediska účelu šíření života na jiné planety, což by nám poskytlo možnost srovnávat různé obydlené planety) a momentálně nereálné). Ale sebezánik života by se musel stát sám od sebe, těžko na něco takového čekat a absurdní pokusit se být příčinou takto extrémistické falzifikace (pro tento druh falzifikace si musíme vystačit s myšlenkovými experimenty převáděnými na stále sofistikovanější modely). 

Oponent však tvrdil, že sebezánik veškerého života by hypotézu Gaia nefalzifikoval, protože živé organismy umírají běžně. Podle mě je však zapotřebí uvědomit si zásadní rozdíl mezi průběžnou smrtí jednotlivých organismů (nebo postupně hromadnou smrtí organismů před případným zánikem Země) a hromadnou smrtí všech organismů bez mimoplanetární příčiny, jelikož v prvním případě biosféra zůstává navzdory průběžné smrti jednotlivců (nebo zaniká mimoplanetární příčinou), kdežto v druhém případě by biosféra zanikla vlivem sebe, takže biogenní zánik biosféry by představu Gaia dost zmasakroval (třeba z pohledu umělé superinteligence mimo Zemi, pokud byste v tom (myšlenkovém) experimentu vyžadoval nějakého pozorovatele se sníženou účastí). Předpokládám však, že možnosti falzifikace se nacházejí i na lokálnější úrovni: třeba kdyby laboratorní myš v dostatečně izolovaném skleníku plném živých rostlin zemřela na nedostatek kyslíku v okolí, ale to se pochopitelně nestane, takže z tohoto pohledu Gaia prošla. A mimo skleník pochopitelně běžný obratlovec může jíst plody rostlin a navíc roznášet jejich semena. 

Vraťmě se však na chvíli ještě k falzifikaci skrze hypotetický biogenní zánik biosféry. Zajímavostí by bylo, že pokud bychom skombinovali tu druhou interpretaci (syntézy pravděpodobnostních rozložení pojmů vztažených k životu) s analogií na evoluční algoritmus, tak i v případě plného vymření biosféry ve „vědeckém“ smyslu bychom pozůstatek mohli chápat jako relativně malým procentem „živý organismus“. Ostatně atomy jsou v podstatě obdobou perceptronu (otázkou je spíše přesnější míra podobnosti), resp. do nich mohou vcházet nějaké energické vstupy a v závislosti na jejich aktuálním nastavení to může vést k excitaci elektron-u/ů nebo až k uvolnění „vypočteného“ množství energie, které se může stát vstupem pro jiný atom, čímž jsou tyto obdoby perceptronu různě vzájemně provázány a to už samotný perceptron bez tohoto provázání je považován za jeden z nejjednodušších druhů umělé inteligence (přičemž inteligenci obvykle přisuzujeme života a „životu 3.0“). Jen z našeho pohledu jsou tyto minimalistické inteligence provázané mnohdy v nesouladu s naším záměrem a můžeme pak mít tendenci říkat, že je to nesmyslný způsob, i když podle mě si tím nemůžeme být absolutně jistí (viz. např. metasmysl). Pokud si to však zjednodušíme třeba Occamovou břitvou (která však v minulosti pravděpodobně vyřadila i část toho, co dnes věda považuje za pravdu), tak neživé planety lze chápat jako promarněný potenciál atomů jakožto analogií perceptronů. I proto jsem kdysi vymyslel pojem všeživot, který má označovat celý vesmír s důrazem na to, že i ty jeho nejelementárnější zákoutí mohou být velmi minimalistickým způsobem „živé“.

Nakonec se oponent ptal, k čemu by hypotéza Gaia vůbec byla dobrá, načež si sám odpověděl, že „k léčení neduhů planety“ (např. snížení biodiverzity vodních toků snižuje jejich samočistící schopnost), ale že s tím se počítá i bez hypotézy Gaia. K tomu dodávám ano, ale čím lépe pochopíme systém zpětných vazeb na planetě (komplementaritu hypotézy Gaia a Médeia), tak tím lépe budeme vědět, kde a jak máme „držet prst na pulzu planety“ (o něco přesněji „držet prsty na pulzech planety“) a také budeme lépe vědět, jak bychom do toho mohli zasáhnout nejefektivněji a nejšetrněji. A můžeme lépe pochopit jakousi evoluci homeostáze, což může zpřesnit naše předpovědi. 

Dále způsob, jakým my lidé chápeme Zeměkouli, může spoluovlivňovat to, jak se v reálném životě chováme. Když si někdo třeba začne myslet, že lidé parazitují na přírodě (nehledě na tom, zda jeho názor můžeme označit za vědecký) a ohrožují relativní rovnováhu (ať už je důsledkem spíše šťastné náhody (Médeia), nebo planetární homeostáze (Gaia)), tak se v něm spíše může probudit svědomí podporovat třeba nejen boj se změnou klimatu, ale i jinou enviromentální politiku. Nebo když se naopak řekne víceméně, že příroda si za své problémy může sama, tak člověk může mít větší tendenci rezignovat na snahu to nějak obracet k lepšímu (kladení důrazu na hypotézu Médeia může posilovat euroskepticismus a to zvláště v dnešní době, kdy Evropská unie bývá vnímána skrze Green Deal). Nebo když se bude říkat, že hypotéza Gaia je vyvrácená, tak o to méně lidí bude studovat negativní zpětné vazby v přírodě (nebo obecněji ekologii), protože část těch váhavějších potencionálních „studentů“ si raději zvolí něco, co se jim bude zdát jistější. Přitom ekologie (do které můžeme hypotézu Gaia zařadit) v dnešním světě hraje mnohem větší roli než dříve. 

Myslím si však, že pravý filosof si dokáže vystačit i s „poznáním pro poznání“, resp. se tím může snažit alespoň trochu a dočasně ukojit svou touhu znát pravdu (přestože ve své čisté podobě se zdá nedosažitelná). I kdyby mi to k ničemu nebylo, rád bych poznal odpověď na nějaké velké otázky existence. Nemohu předem říct, zda bych to pak neviděl opačně, ale už jsem se dostal k celé řadě ne zrovna příjemných relativních poznatků, které mi ale usnadňují orientaci v lidském životě. 

středa 1. září 2021

Obecná uměligence, sebezdokonalování, sebezničení, technokracie a demokracie

 V minulém článku jsem se zamýšlel nad tím, zda se může objevit informační technologie, jejíž vývoj a investice do něj by mohly předběhnout umělou inteligenci (dále též uměligence či UI) a přivedli její investice do stagnace, jak spekuloval jeden ze čtenářů. Zdálo se mi to nepravděpodobné, takže čtenář přišel s dalšími zajímavými podnětnými argumenty (i na trochu jiná souvislá témata), na které bych zde rád zareagoval. 



Prvním bylo tvrzení, že většina investic do vývoje uměligencí putuje na zvětšování objemu trénovacích dat, což je prý stejné jako dělat automobilu větší a větší nádrž na palivo, čímž nemůže vzniknout nová kvalita. A prostředky vyplácané na větší a větší objem dat budou údajně chybět na „principiální vývoj“. 

Podle mě je však potřeba uvědomit si, že uměligence není jen pouhou nádrží na data, ale ona je těmi daty proměňována takovým způsobem, že dochází k emergenci, tj. na základě relativně jednoduchých principů (třeba v oblasti umělých neuronových sítí) v reakci se vstupními daty vznikají kvalitativně nové sofistikovanější vnitřní struktury z různě nastavených a různě selektivně provázaných vah, které společně nevědomě imitující specifické části našeho myšlení. 

Když danou emergenci předvedu na relativně snadno představitelném příklad rozpoznávání obličeje, tak nějaký objem trénovacích dat je dostatečný, aby pak UI rozpoznala, že na nějakém obrázku je lidský obličej; nějaký větší objem dat, aby rozpoznala dva různé lidi; nějaký větší objem dat, aby je rozpoznala, když mají nasazené respirátory; ... Na tom je myslím dobře vidět, jak se narůstající kvantita může přelévat ve vynořující se kvalitativní rozdíly. To, že tak nemohou vzniknout všechny kvality, tak neznamená, že by tak nemohly vzniknout žádné. 

Zkusme se ale zamyslet, jak by mohla vzniknout obecnější umělá inteligence. Pravděpodobně tak, že nějaká umělá neuronová síť bude mít víc různých specifických umělých inteligencí jako své vstupy, resp. bude se učit skládat jejich výstupy tak, aby byla schopna řešit komplexnější problémy, než ty jednotlivé specifické umělé inteligence. Přičemž skládáním výstupů myslím i výstupy jednotlivých úrovní abstrakce, resp. vrstev sítí, aby i míra jednotlivých abstrahování v kombinatorice podléhala selekci skrze data a nebyla omezena lidským programátorem. 

Navíc si lze představit, že později se několik takovýchto relativně obecných umělých inteligencí může všemi svými vrstvami stát vstupem další hierarchicky nadřazenější umělé inteligence, což by hypoteticky mohlo být součástí principu zárodku sebezdokonalující se umělé inteligence, protože tento proces hypoteticky lze opakovat pořád dokola za vzniku stále sofistikovanějších kolektivních obecných umělých inteligencí podobně jako náš mozek při embryogenezi vzniká stále komplexnějším vrstvením neuronů, které původně migrují, následně upevňují strukturu provázání a na nich migruje další vznikající vrstva, což lze hypoteticky převést na migrování preceptronů při vzniku výchozích struktur uměligencí tak, aby i tento proces byl samoorganizovaný skrze vzájemné interakce. 

A i kdybychom připustili dnes odvážné spekulace o tom, že by mozek matky mohl přes CNS regulovat vznikání mozku embrya, tak i to by bylo hypoteticky možné v budoucnu převést na vývoj uměligence. Pak by se mohly objevovat třeba bláznivé spekulace o připojování pupečníkové šňůry na superpočítač přes nějaký nový adaptér. 

Každopádně vytvoření jakési obecné umělé inteligence či dokonce sebezdokonalující se uměligence by byl nepochybně velký pokrok, ale když si představíme, kolik by to mohlo vyžadovat vstupních trénovacích dat, tak se myslím ukazuje, že takovýto pokrok by vyžadoval velké investice právě a především do těch trénovacích dat a ne do toho, z čeho se pokoušíme vytvořit samoorganizovaný proces. A je logické, že mnohým programátorům se to nemusí líbit, jelikož to naznačuje, že dříve či později už lidští programátoři nebudou potřeba tak moc jako dnes. 

Předpokládá se, že časem budou existovat uměligence schopné hlubokého porozumění textu, což by mohlo znamenat, že bude snazší vytvořit takovou UI, která by přes spojování svých podsítí třeba ke slovnímu námětu na umělou inteligenci přiřadila rozpoznaný význam v řeči čísel (třeba něco jako vektory v n-rozměrném prostoru významů) a k němu by přiřadila doporučené uspořádání neuronové sítě, aby fungovala jako umělý architekt neuronových sítí, přičemž čím víc různorodějších trénovacích dat, o to menší rizika spojená s fitness krajinou, protože ne všechno budou vyloženě zlomy. Podobně by UI podle slovního zadání mohla zkoušet tvořit klasické programy, ale tam by mohl být větší problém s detaily. K tomu se také hodí dodat, že hypoteticky by mělo být jednodušší připojit odpovídající význam k řeči logiky než k přirozené řeči. 

Připouštím sice, že čím víc bylo učiněno pokroků v poli vývoje UI, tím může být těžší učinit další sofistikovanější, ale to ještě myslím neznamená, že by investice do UI (ve smyslu otevřeném pro možnosti vývoje) byli předběhnuty investicemi do generování jiného softwaru. 

Vraťme se však ještě k čtenářově tvrzení, že prostředky vyplácané na větší a větší objem trénovacích dat budou údajně chybět na „principiální vývoj“. Je přesvědčený, že k množině dosud objevených principů musíme objevit další nové, aby se uměligence mohla dál významně rozvíjet. Co když je to ale trochu iluze? Samotné zjevení nové kvality považuji za více rozhodující v otázce vývoje než samotné předpoklady, které to umožnily (principiální pokrok vs objem a rozmanitost vložených dat v případě uměligence). Kdyby samotné vyřčení věty „Simsalabim, ať vznikne plně sebereplikující se stroj!“ skutečně umožnilo vznik takového stroje, tak nebudu tvrdit, že nejde o pokrok ve vývoji z důvodu způsobu, jakým by se to stalo. Byl by to jakýsi pokrok, i kdyby cesta k němu byla vyloženě hloupá. Navíc vzhledem k tomu, že všechny částice více či méně fungují jako perceptrony (mají vstupy a modifikovaný výstup), tak z tohoto hlediska lze vše existující chápat jako určité druhy více či méně složitých neuronových sítí, takže jakýkoliv představitelný pokrok je z tohoto hlediska otázkou vzájemného specifického nastavení částic a z tohoto pohledu je principiální pokrok na této úrovni existence nemožný, pokud je nemožné vytvořit ex post částici, která by odporovala standardnímu modelu (pokud by byl nezpochybnitelný, což může být otázkou). To nám však nebrání tvořit nové sofistikované technologie. Nemožnost pokroku na elementárnější úrovni nezakládá nemožnost pokroku na vyšší úrovni. Něco podobného platí třeba i v biologii u eukaryot, jejichž diverzita genotypů je mnohonásobně nižší než třeba u bakterií, ale jejich strukturová diverzita fenotypů je naopak mnohonásobně vyšší než u bakterií. Z menšího počtu odlišných genů umí vytvořit větší odlišnosti ve vyšších strukturách. 

Čtenář dále tvrdí v reakci na problematiku integrování humanismu do umělé inteligence, že uměligence se umí přizpůsobit na míru konkrétnímu jedinci lépe než lidé. Myslím však, že (ne)platnost tohoto výroku je silně podmíněna konkrétním kontextem. Když třeba člověk 1 rozhoduje o člověku 2 na základě jejich společného dialogu v přirozené řeči, tak dnes může dosud snáze než dnešní UI pochopit hloubku argumentů člověka 2, takže v tomto případě k němu může přistoupit víc na míru než dnešní uměligence. Časem se to určitě může zlepšovat, ale myslím, že je velkou otázkou, zda a do jaké míry může UI časem lépe než člověk pochopit, jaké to je pro člověka být člověkem (tzn. pochopit důležitý předpoklad humánního rozhodování na míru jednotlivce). To by v ideálním případě vyžadovalo, aby jedna UI stíhala v reálném čase získávat a analyzovat obří množství informací o procesech ve více různých lidech (a v případě biologického těla s robotickým mozkem by chybělo klíčové hledisko, takže by tím nešlo obcházet problematiku dostatečných senzorů kolem lidské hlavy). 

K tomu čtenář dál argumentuje, že když dnes člověk o někom rozhoduje, tak má představu, že ten druhý člověk je průměrný člověk. Podle mě však pouze do chvíle, než člověk, o kterém rozhodují, má možnost na optání vysvětlit, co a jak je v jeho případě jinak než v jejich představě o průměrném člověku. Jednou se mi třeba stalo, že k nám přišli zastupitelé obce s návrhem, že v naší blízkosti chtějí provést určité stavební úpravy. My žijeme i na tom místě, takže ho známe lépe než oni a mohli jsme tedy vysvětlovat, jaké jevy se tam občas vyskytují (tzn. takové, které by při krátkém pozorování v jedné maličké části jednoho z ročních období a bez rozhovoru s místními externímu pozorovateli unikly), takže pochopili, jak svůj záměr lépe přizpůsobit konkrétním lidem s daným místem spojeným, přestože jejich počáteční předpoklady byly dost odlišné, i když ze své vnitřní logiky bez větší části vnějšího kontextu mohly dávat smysl. 

Čtenář dále tvrdil, že kdyby současná uměligence měla za úkol vytvořit registrační systém k očkování „výhradně“ pro seniory nad 70 let, tak by jí prý došlo, že mnozí ti lidé neumí zacházet s chytrým telefonem a nemusí ho mít. Jak ale formulovat tak komplexní úkol, aby ho současná uměligence dokázala zvládnout bez jiných problémů? Kdyby komplexní správnost jejích výstupů při výcviku měl kontrolovat člověk, tak by ten registrační systém ještě neexistoval a navíc by ve hře důl zůstával lidský faktor. A jak tak relativně rychle získat dostatek trénovacích dat v podobě mnoha alternativních a správných registračních formulářů vztažených k očkování a seniorům, aniž by zase člověk musel zdlouhavě kontrolovat, že vstupní data jsou víceméně v pořádku? Myslím tedy, že existují mnohem lepší příklady kontextu, ve kterém by čtenářův výrok platil. Třeba uměligence, která z detailní fotky oka dokáže vyčíst známky i těch nemocí, které ani nejtrénovanější doktor z očí nepozná. To ale pochopitelně nevylučuje koexistenci již zmiňovaných situací, kdy mezilidská interakce má z humánního hlediska vyšší efektivitu než současná UI. 

Čtenář dále argumentuje úsměvným videem „Brno postavilo novou ulici - pro stroje a pro dobytek“ s tvrzením, že danou ulici navrhovali lidé, ale tak nelidsky, že uměligence by to prý zvládla lépe. Pominu-li, že primárním záměrem (alespoň podle videa) očividně nebylo navrhnout tu ulici pro lidi, ale spíše nějak veřejnosti zdůvodnit přesunutí peněz z veřejných kapes do soukromých a „moc se s tím nesrat“ (což není moc reprezentativní příklad toho, když lidé navrhují skutečně primárně pro lidi), tak předpokládám, že kdyby to navrhovala uměligence současných možností a lidé nezkorigovali výsledek, stejně by vzniklo dost materiálu na podobně úsměvné video, jen bychom se podivovali více či méně jiným věcem, které těžko předpokládat bez upřesnění toho, jak by UI současných možností mohla vůbec navrhnout ulici z relativně komplexního hlediska, které by mělo zahrnovat provázanost mnoha odlišných faktorů spojených s lidskými potřebami. 

Chápu, že různí lidé mají o představě ulice různé názory, které se těžko redukují na konkrétní relativně funkční kompromis, ale není mi jasné, proč čtenář implicitně vylučuje možnost, že by uměligence udělala nějaké chyby z nepochopení lidské přirozenosti. Přirozenosti, která je mj. určitou měrou kulturně podmíněná, takže kdyby UI analyzovala struktury světových měst, jejichž obyvatelé tvrdí, že jsou s nimi celkem spokojení, načež by vyplivla nějaké konkrétní uspořádání pro místo v ČR (za předpokladu, že by neanalyzovala jaké to je být Čechem, Američanem, Indem, Norem, Japoncem... a jak to souvisí se strukturou měst), tak by Češi mohli mít pocit, že jim vnucuje něco, co možná může fungovat v cizích kulturách, ale ne v té naší. 

To by se relativně dobře ilustrovalo třeba na Angličanech, kteří mají ve zvyku jezdit vlevo a to nejspíš na rozdíl oproti většině zemí světa. Takže kdyby uměligence pro navrhování ulice v Anglii studovala převážně vpravojezdící země a žádný člověk by jí nenašeptával, čemu má v kulturní rovině věnovat pozornost, tak by pro Anglii hypoteticky mohla navrhnout ulici, která by Angličany nutila jezdit vpravo. A na okrajích rámce plánování s napojením na prohozený směr by pravděpodobně navrhla zvláštní způsob, jak to prohodit. Tzn. směr jízdy jako jeden v podstatě malý detail, který by je v důsledku zaručeně dost naštval a možná víc než podoba té nové ulice v Brně naštvala některé místní obyvatele a návštěvníky. 

Jinak bych rád připomněl, že jsem v minulém článku kritizoval statistiky obecně (oproti přirozenému mezilidskému domlouvání), takže když čtenář argumentuje projektováním ulice, tak pravděpodobně argumentuje něčím, co se opírá i o nějaké formy právě „statistiky“ (i když je to pochopitelně smíchané s mezilidskou komunikací jako „hrušky a jablka“).

Čtenář také tvrdil, že záleží na rozhodnutí vývojářů, zda do uměligence zapojí humánní hledisko, nebo ne, aby třeba ušetřili. Podle mě však i kdyby to hledisko chtěli začlenit, tak dnes dosud zůstává velkým problémem, jak to udělat, i když s postupem času se tomu můžeme limitně blížit.

V minulém článku jsem položil provokativní otázku: „Jak dlouho bude pro vládnoucí elity ještě ekonomičtější investovat do školství (či to připouštět), než do vývoje umělých inteligencí dokonalejších než lidé?“ Podle čtenáře do té doby, dokud tu bude lidská civilizace a lidé budou svobodní. No, ale mě by se nechtělo čekat až na zánik lidské civilizace, jen abych takto experimentálně zjistil, že už je totálně pozdě uvažovat o nějakých preventivních změnách. A myslím, že pro technokraty by to z hlediska jejich hodnot v hypotetické dystopické budoucnosti bylo ekonomičtější už nějaký čas před možným „zánikem lidské civilizace“ a i to by se nějak projevovalo (pokud by takový dystopický scénář měl nastat). 

Než budu dál konkrétněji reagovat, zkusím nastínit část kontextu. Je potřeba uvědomit si, že státy (jeden ze základních prvků civilizace v tom smyslu, v jakém ji dosud známe) nestojí úplně mimo ekonomický systém jen proto, že mají částečnou moc regulovat ho. A státy jsou sociální konstrukt, který mimochodem i někteří technooptimisté dost kritizují a nejraději by ho nahradili něčím jiným, co by lépe vyhovovalo potřebám např. korporací, na kterých se ti technokraté podílí. Navíc se říká, že západní demokracie stagnuje, totalitní Čína je stále mocnější a už jsem slyšel o náznacích toho, že by časem mohla skrze nové technologie zkusit obejít vzájemně zajištěné zničení (i když nevím, nakolik tomu věřit). Plus se domnívám, že stále roste vliv médií na náš každodenní život, např. od občasných kouřových signálů po víceméně žití už převážně jen skrze nová média je to dost radikální změna. Před necelými deseti lety mi zapálený ajťák tvrdil, že elektronická komunikace nenahradí osobní setkání a dnes si vychvaluje videokonference apod. A do toho ještě starý ideály o tom, že časem vznikne nějaká umělá inteligence, která bude lidstvo řídit lépe, než by to lidé zvládli sami. 

Takže si podle mě lze dystopicky představit, že stále mocnější technokraté toužící po totálním rozvoji umělé inteligence budou různými způsoby (hlavně přes různá média a jiných vlivů na různé roviny mezilidského prostředí) spolu-transformovat nové a nové generace společnosti do takového stavu, aby lidé mj. v cestě za svými touhami postupně více či méně přirozeně umírali bez rozmnožování (ale bez zhroucení stále zautomatizovanějšího ekonomického systému) a uvolňovali tak prostor pro realizování extrémních přání extrémních technooptimistů. A těmi touhami nemusí být vládnutí lidstvu (tj. záminka pro přežití lidstva na straně technokratů), ale třeba vytvoření takové uměligence, která by se dokázala šířit co nejmasivněji po planetě a do vesmíru bez ohledu na cokoliv jiného živého než elitní technokrati transhumanisticky integrovaní do takové uměligence.

V rámci toho přechodu si také lze představit, že by technokraté nabízeli lidem základní nepodmíněný příjem a život plný zábavy výměnou za to, že by se nechali vykastrovat, aby umožnili vyvanutí. To by pro technokraty sice zprvu byla velká investice, ale jakmile by takto nechali lidstvo radostně vyhynout, tak už by do lidí nemuseli investovat a nikdo by jim dostatečně nebránil, aby skrze stroje a umělé inteligence naplňovali své šílené vize (šílenější než dnes). 

Lze si však představit i mírnější varianty, kde by potřeby vládnoucích elit ve spojení s uměligencemi byly nadřazeny péči o vývoj běžných lidí. 

Čtenář dále tvrdí, že kdyby se „zrušilo školství“, tak by si lidé své hodnoty tvořili sami, bojovali za ně a to by zničilo civilizaci. Když jsem však naznačoval, že ve vzdálenějším budoucnu může být antiutopicky „ekonomičtější“ investovat do vývoje uměligencí než do vývoje běžných lidí, tak jsem tím nemyslel, že by muselo dojít k nějakému radikálnímu zrušení školství (ve smyslu jednoznačného zlomu), ale třeba by nastávala postupná změna školství do takové formy, kterou bychom my už za pořádné školství nepovažovali, protože by se to třeba stále víc podobalo sledování nějakých popularizačních až populárních videí, resp. z Komenského „škola hrou“ by stále víc vypadávala škola a stále víc by to byla hra pro hru, zábava pro zábavu. 

Také je potřeba uvědomit si, že chtít bojovat za své hodnoty ještě neznamená umět bojovat za své hodnoty dostatečným způsobem. Takže čím zdegenerovanější veřejné školství ve světě, kde by technická část ekonomiky vlivem zautomatizování převážně přežila i smrt lidstva, tím spíše by běžní lidé nebyli pořádnou hrozbou pro vládnoucí elity, které by své technologie chtěli v ještě vzdálenější budoucnosti vyvléct z omezení, která by pro ně přetrvávání lidstva (v organickém smyslu) představovalo. 

Navíc kdyby nevzdělaní lidé měli bezpracně zajištěný život plný zábavy výměnou za nějakou malou operaci v narkóze, tak proč by se vůbec chtěli bouřit? Takže v budoucnu bude pro přežití lidstva důležité zachovat kvalitu školství i v době, kdy už by se o přežití a relativně vysokou životní úroveň lidí starali stroje, jinak by hrozilo, že železný zákon oligarchie by mohl vést k sebezničení lidstva ve jménu rozvoje umělé inteligence a lidé by tomu neuměli vzdorovat. Možná, že kdyby i běžní lidé měli pocit, že se potřebují učit, aby časem nedošlo k zániku lidstva, tak by se učili intenzivněji než dnes. 

Čtenář také tvrdil, že hlavním nebezpečím není umělá inteligence, ale především lidé, kteří by jejímu rozhodnutí dali přednost. Myslím však, že (hlavně v případech, kdy ti lidé nebudou vyloženě zloduši) to jsou dvě strany jedné mince, jedno není bez druhého - dokud ti lidé k rozhodování nepustí nevhodnou uměligenci či nevhodným způsobem, tak jsou z tohoto hlediska jen potencionálně nebezpeční stejně jako je potencionálně nebezpečná daná UI, dokud není použita nebezpečným způsobem. Ti lidé pochopitelně ale mohou být relativně nebezpeční i nehledě na (ne)použití uměligence nebezpečným způsobem, aby mi čtenářova slova dávala smysl, ale to by v podstatě říkal, že když se dá UI do rukou zloduchů, tak zloduši jsou nebezpečnější než UI, což by se možná dalo zredukovat na prostý výrok, že mocní zloduši jsou nebezpečnější než UI. Na první pohled se tedy sice zdá, že čtenář umělou inteligenci srovnává s lidmi, ale aby jeho výrok dával smysl, tak se ukazuje, že je srovnává jen s těmi lidmi, kteří už jsou předem nějak špatní pro společnost. A někdo by tedy mohl říct, že ten čtenář sofistikovaně implicitním způsobem (ať vědomě či nevědomě) umístil uměligenci vedle zloduchů (nebo jinak silně záporných lidí), aby UI vedle nich vypadala lépe podobně, jako nějaké průměrné zboží vypadá lépe ve společnosti podprůměrného zboží. Ale kdybych čtenářův argument vymyslel já, tak by mě toto asi jen tak nenapadlo. 

A posledním čtenářovým názorem, ke kterému se vyjádřím, je vliv umělé inteligence na demokracii. Kdyby se prodávala hračka, která by dětem říkala, aby nevolili nějakou politickou stranu, tak by z toho byl asi velký skandál, ale kdyby ta hračka dokázala mít na děti v podstatě stejný vliv, ale způsobem, který bychom nepoznali, tak by to bylo závažné ohrožení demokracie. Tolik čtenářův názor, se kterým mohu i celkem souhlasit. Připomíná mi to způsob, jakým se dnes užívá pojem „psí píšťalka“ v politologii, resp. nějaké slovní spojení, které část lidí běžně ignoruje a pro jinou specifickou to může být součást důvodu, proč někoho volit. Hračka vzhledu roztomilého zvířátka třeba může říkat: „Buď hodný ke zvířátkům.“, téměř nikdo v tom nemusí vidět nic politického, ale pak třeba zvýšený poměr lidí, kteří v dětství měli takovou hračku, bude v dospělosti podporovat tu ze stran zelených zaměřenou na práva zvířat (rozštěpení strany zelených je spíše v jiných západních zemích, kde by tento argument asi vyzníval pochopitelněji než v ČR, kde v poslanecké sněmovně momentálně nemáme žádnou stranu zelených). Je ale otázkou, zda bychom vůbec mohli něco relevantního říkat, aniž by to z pohledu nějaké hypotetické umělé superinteligence nenaznačovalo něco o naší politické orientaci. Navíc čím víc toho řekneme, tím víc by mohla hledat souvislostí, takže čím víc bychom toho chtěli říct, tím víc by to muselo být „bezobsažné“, aby to ve vzájemné spojitosti pro tu uměligenci nevypovídalo nejlépe nic o politické orientaci. A už aféra „Facebook–Cambridge Analytica data scandal“ ukázala, že pokročilá statistika v souhře s pokusy o plutokracii může být ohrožením demokracie, přičemž obrana opět spočívá hlavně v dostatečné vzdělanosti běžných lidí, aby nepodléhali sofistikovanější masové manipulaci skrze média (jak ve smyslu získávání osobních dat voličů, tak ve smyslu aplikování z těch dat odvozených fake news apod.).

pondělí 23. srpna 2021

Co nahradí umělou inteligenci?

 V minulosti jsem o umělé inteligenci (dále občas jen UI či uměligence) psal například v článku „Průmysl 4.0, základní nepodmíněný příjem, ekofarmy a přežití lidstva“, ale spíše z hlediska vnějších souvislostí a nezaměřoval jsem se moc na podstatu. Sice jsem později rozepsal článek o mé představě, jak vytvořit obecnou umělou inteligenci, ale nakonec jsem ho nedopsal, jelikož jsem se mezitím začal věnovat jiným projektům. 

Po čase jsem však byl znova dotazován na téma uměligence, čímž vznikl tento článek, který je o něco víc o UI než článek Průmysl 4.0, a pokud mi do toho nic neskočí, tak snad dokončím i druhý díl tohoto článku, kde se zaměřím i na pár klíčových myšlenek pro vznik obecné uměligence. 

Dnes je běžnou představou, že umělá inteligence se bude dál a dál postupně vyvíjet..., ale relativně nedávno jsem byl konfrontován s názorem, že by se mohla objevit jiná informační technologie, na kterou by se zaměřila většina vývoje a uměligence by sice dál existovala, ale už by víceméně nebyla rozvíjena. Zkusil jsem se nad tím tedy zamyslet. 

Není to sice vyloženě můj obor, ale pokud vím, tak rozvoj UI se odehrává především na poli softwaru, přestože lze optimalizovat hardware pro určitý typ softwaru, takže daným čtenářem předpokládaná budoucí převažující konkurence pro uměligenci (v dostatečně širokém pojetí, abychom ponechali místo pro možný budoucí vývoj, který se dosud neodehrál, ale na základě porovnání dosavadní umělé a lidské inteligence předpokládáme, že je pro něj minimálně teoretické místo) by se musela vyskytnout v oblasti softwaru, jinak bychom mohli tvrdit, že vývoji uměligence konkuruje třeba i hoteliérství, pokud bychom to vzali do důsledků. To je sice pravda z hlediska volby povolání, ale ne z hlediska přímé konkurence samotné umělé inteligence a hoteliérství, kdy by umělá inteligence a hotely soupeřily na stejném poli (ve smyslu hodnot, ne zisku, to bychom pak museli spekulovat např. i o významné stagnaci Moorova zákonu). 

Jak bychom si tedy na úrovni softwaru mohli představit něco rozvinutějšího než je umělá inteligence (i ve smyslu toho, kam se hypoteticky může posunout)? Myslím, že relativně velká část zdokonalovávání softwaru v oblasti špičkové úrovně je dnes založená na integrování nějakého druhu uměligence a najít co nejoptimálnější nastavení umělé inteligence pro konkrétní použití znamená investovat relativně velké množství peněz. Takže jak by bylo možné, aby se do nějakého typu softwaru investovalo výrazně více než do umělé inteligence, když by každý typ softwaru, kde si lze představit nějaké větší možnosti rozvoje a tedy investování, zahrnoval UI? 

A i kdybychom předpokládali jakýsi odklon lidstva od směřování k dokonalosti ve smyslu směřování k absurdistánu (jako ve stejnojmenném filmu z roku 2006), aby došlo k nějaké zásadní degeneraci hodnot mas, jejichž potřeby hýbou trhem, tak by to stejně a pravděpodobně vyžadovalo zlepšování uměligence, aby v lepším případě kompenzovala případný pokles inteligence průměrných konzumentů (o horších a totalitnějších případech teď nechci spekulovat). A kdybychom naopak předpokládali zvyšování lidské inteligence, tak to by mělo asi tři hlavní cesty (edukační, biologickou a hardwarovou), přičemž všechny by mohli posílit další zdokonalování vznikající umělé inteligence, dále druhé dvě jsou silně podmíněné rozvojem UI (např. chemoinformatika + UI pro dokonalejší pochopení/ modelování fungování mozku na různých úrovních a UI na ovládání rozhraní člověk-počítač - transhumanismus je a čím dál víc bude silně spojen s uměligencí) a samotnou první cestu omezují limity člověka, které jsou dané biologické evolucí, jež se nám jeví mnohem pomalejší, než současná technologická evoluce, takže samotný přirozený potenciál lidské inteligence pravděpodobně dříve či později nebude stíhat konkurovat rozvoji umělé inteligence dostatečně na to, abychom uměligenci nepotřebovali, pokud se chceme nějak dál vyvíjet v oblasti poznání. 

A kdybychom se vyvíjet nechtěli, tak by ubývalo místo pro jakýkoliv financemi podporovaný rozvoj a peníze by šli více do konzervování společnosti, ale nevěřím, že by se pro to jen tak rozhodlo dost dostatečně rozhodujících lidí, i když se pravděpodobně nacházíme v jakémsi tzv. metamoderním pulzování, které se více než dříve obrací k minulosti (v éře hippies se však lidé také v jistém smyslu obraceli k minulosti a nevím, že by to nějak výrazně zarazilo investice do pokroku). Aby investování do konzervování vyčerpalo investice do inovací, tak by asi musel přijít dosud nevídaný druh explicitní světové války, kdy by se i v oblasti hybridních válek vyčerpali možnosti téměř do bodu tzv. vzájemně zajištěného zničení (mutual assured destruction), aby se zablokoval jev, že války mohou přispívat k rozvoji inovací, ale to se mi také nezdá moc pravděpodobné a ne jen proto, že si dokážu představit možnosti vytlačení různých druhů válek ze Země do vesmíru, kde by to méně ohrožovalo život. 

Čtenář dále argumentoval, že jelikož podle mnohých odborníků uměligence dlouho nebude víc než jen specifický pomocník člověka, tak podle ekonomické logiky údajně financování jejího vývoje začne významně stagnovat dříve, než vznikne obecná uměligence či UI schopná generovat lepší UI než je ona sama. S tou ekonomickou logikou bych si však nebyl tak jistý s ohledem třeba na to, jak relativně málo se změnil standardní model elementárních částic od dob svého vzniku, ale jak moc peněz a času se investovalo třeba do stavby a provozu CERNu. Čím je něco základnějšího (plus nedostatečně pochopeného, ale předpokládá se, že to může být pochopeno lépe a že nové poznatky budou užitečné), tím spíše investice do té oblasti nepodlehnou nějaké výraznější a dlouhodobé stagnaci. 

Domnívám se tedy, že uměligence je tak široká oblast snažení s tak velkým potenciálem v oblasti vývoje, že přirovnávání např. k e-shopům, on-line platbám či on-line reklamám (jako něčeho, co bylo dramaticky rozvíjeno a už tak není) je nedostačující a o to hůře lze předpokládat, že by se investovalo do rozvoje zásadně jiného softwaru, který by současně nepředpokládal relativně velké investice do uměligence. 

Ale samozřejmě jsem zvědavý, kdyby někoho z čtenářů napadala nějaká spekulace v oblasti softwaru, do čeho by se v budoucnu mohlo investovat více, aniž by to vyžadovalo další finančně náročný rozvoj umělé inteligence. 

Čtenář, který inicioval tento článek, v minulosti také tvrdil, že umělá inteligence je spíše marketingový název pro pokročilou statistiku a z tohoto hlediska nepředstavuje pro lidi potencionální hrozbu, jak se někteří obávají. Podle mě však umělá inteligence může být určitým druhem hrozby i částečně nezávisle na tom, jak je v určitém směru rozvinutá a to ve smyslu, že když se o lidech rozhoduje pomocí statistiky, tak tam zatím vždy zůstává riziko, že nezváží něco jako humánní hledisko, navíc humánním způsobem a navíc na míru konkrétního jednotlivce. To může být problém třeba v organizacích, kde to, čemu se dnes říká umělá inteligence, rozhoduje o tom, kdo bude zaměstnán a kdo bude propuštěn na základně různých měřítek, kterým chybí lidský kontext a v případě umělých neuronových sítí navíc těžko reflektovat správnost jejich rozhodnutí. Co když třeba velká část dat na trénování pocházela z období, kdy platilo něco, co dnes už ne (přičemž dnes od UI těžko očekávat výběr zaměstnanců s ohledem na reflektování nedávné a aktuální historie)? 

Dalo by se říci, že riziko umělé inteligence se za předpokladu jejího rozvoje bude přelévat od nadužívání nedostatečně dokonalé uměligence po užívání inteligence dokonalejší v konkrétní oblasti než běžní lidé v dané oblasti. Lze sice předpokládat rozvoj nových typů zaměstnání, ale jak dlouho se mnozí lidé ještě dokážou přizpůsobovat těmto novým požadavkům, i když budou mít v kapse externí rozšíření inteligence, se kterým se budou učit pracovat a budou pracovat - obojí lidskou rychlostí? Respektive jak dlouho bude pro vládnoucí elity ještě ekonomičtější investovat do školství (či to připouštět), než do vývoje umělých inteligencí dokonalejších než lidé? 

To podle mě ve skutečnosti nikdo s jistotou neví, pouze se některým lidem minimálně z krátkodobého hlediska vyplatí tvrdit, že bude vznikat dostatek nových zaměstnání, pracovních míst a naše generace nemusí řešit, co a jak by se muselo změnit v případě klesání schopností běžného člověka vůči požadavkům trhu práce (podobně jako ještě dnes přežívají někteří lidé, kteří tvrdí, že nemusíme řešit změnu klimatu). Ten dostatek pracovních míst sice klidně může být i relativně dlouho pravda z hlediska zpětného ohlédnutí, ale podle mě dříve či později prostě různé uměligence budou společně dokonalejší než člověk ve všech aspektech myšlení, i když se toho třeba my nedožijeme. 

Ale kdo ví, před pár časem mě třeba nenapadlo, že by se na Moravě mohlo objevit tak silné tornádo, takových lidí byla spousta a myslím, že i odborníci byli trochu překvapení. Některé věci se prostě dopředu těžko předpovídají, i když je v tom člověk vzdělaný relativně hodně vzhledem k lidským možnostem. Pravdou nejspíš však, že inovace jsou dnes v lidských rukou asi ještě pořád mnohem víc než počasí, i když je kreativita částečně založená na chaosu a snažíme se vytvářet něco autonomnějšího než dosavadní programy. 

sobota 31. července 2021

Videa neurodějiny, antiskepse, novotvary, cenzurokracie, dadavěda, sebereplikace, ...

Podobně jako v březnovém článku, i tentokrát bych rád představil nějaká novější rychlovidea všeho druhu. Celkově jich je na druhém kanálu už 32, takže zhruba za dva měsíce už by tam mohlo být víc videí než na prvním kanálu (pokud započítám i ta videa, která se momentálně nezobrazují). A i z prvního kanálu zde zmíním dvě nová videa. 

Obzvláště bych zde rád představil první tématickou sérii rychlovideí, která je zaměřená na mé novotvary čili nová slova. Začátkem se obvykle snažím říct nějakou souvislou zajímavou informaci stranou, následně postupně představím pět novotvarů a ke každému uvádím definici a příklad. Postupně jsem také dospěl k tomu, že jako poslední novotvar se snažím prezentovat takový, u kterého mohu definici vhodně rozšířit. 

V tomto článku se však dostanu i k jiným tématům, než jsou novotvary. Některá rychlovidea jen zmíním, u jiných se rozepíšu víc. Třeba o tom, jak může souviset vývoj nastavení neuronové sítě s vývojem historie, o dadavědě či o možnostech dynamické rovnováhy v teorii her.


1) Novotvary 1:  

V prvním dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: domafest, divnocit, koronokracie, beztelevizák a předkritika.



2) Novotvary 2:  

V druhém dílu jsem se dostal k těmto neologismům: živopis, celočočky, vtiposcifárna, samoauto a sebekanibal.



3) Novotvary 3:  

V třetím dílu jsem prezentoval tyto novotvary: zámkorost, soběstatkář, pštrosojízda, pohrávadlo a neurospiknutí.

Hlavním pojmem tohoto videa je neurospiknutí. Když budu citovat, tak jde o spekulativní fázi evoluce, kdy v organismu či superorganismu začíná přebírat moc určitý druh buněk nebo jedinců pomocí utváření sítě vlivu, ve které se postupně utváří centra. Dnes jsem k tomuto pojmu z hlediska mozku však rezervovanější, jelikož si uvědomuji, že bolest je obdobou lidového veta, což je druh přímé demokracie, která je s mozkem v komplementaritě. Ukázkou použití může být věta: „Jedno procento nejbohatších lidí světa může být rostoucím zárodkem dalšího neurospiknutí.“


4) Novotvary 4: 

Ve čtvrtém dílu jsem představil následující neologismy: kdybycit, eufemština, diplošpion, hipstádo a cenzurokracie.

Z nich jsem se zaměřil především na cenzurokracii. Když budu citovat, tak jde o pojmenování nadvlády cenzury nad informačními toky. Tedy vliv na lidi a programy skrze osekávání informací předávanými hromadnými sdělovacími prostředky, přičemž důvody omezení mohou být různé. Nejen záměrné potírání určitých názorů jako především za minulého režimu, ale třeba i nadměrné zkracování komplexních informací z důvodu, že většina lidí by si jinak nenašla čas přečíst promyšlenější verzi, čímž se k moci dostává minimalismus. Cenzurokracie může být dále umožňována třeba nedostatkem času schválit všechny vstupy média, čímž se k moci nad zveřejněním informací částečně dostává náhoda. A v neposlední řadě cenzurokracie zahrnuje marketingové smýšlení nakladatelů, kteří se snaží vydávat jen ty publikace, u kterých předpokládají relativně velkou a dostatečně bohatou čtenářskou základnu. Přičemž rozdíl oproti nadvládě ideologie je v tom, že nakladatel může prodávat i knihy, se kterými nesouhlasí, pokud očekává, že z toho bude mít relativně vysoký zisk, který se tím dostává k moci nad relevancí informací. Ukázkou použití tohoto novotvaru může být věta: „V cenzurokracii pošleš do média třeba deset textů a ono zveřejní jeden, když máš štěstí.”


5) Novotvary 5: 

V pátém a zatím posledním dílu jsem prezentoval těchto pět novotvarů: knihorost, logikalit, covidcína, hovnodárce a antiskepse. 

Hlavním pojmem tohoto videa je antiskepse. Když budu citovat, tak jde o protiklad skepse, respektive jde o hledání, jak by mohlo dávat smysl to, co se nám zdá nesmyslné, obvykle na první pohled. Případně jak by mohlo být pravdivé to, co se nám zdá nepravdivé, nebo třeba, jak by mohlo být hodnotné něco, co se nám zdá nehodnotné a podobně. Antiskepse je tedy pro přemýšlení stejně důležitá jako skepse a společně mají utvářet dvourozměrně protikladný cyklus pro vyvažování naší přirozené tendence nevěřit své nevíře a věřit své víře, přičemž tato tendence sama o sobě není přemýšlením, jelikož bez antiskepse ke své nevíře a skepse ke své víře neumožňuje změnu názoru. Je však potřeba upozornit, že cyklus skepse a antiskepse se může zvrhnout v bludný kruh, pokud člověk nenajde či ztratí dostatek důkazů pro jednu ze zvažovaných variant. Jinými slovy reflexe může převážit přirozené tendence myšlení, přičemž mezi myšlením a přemýšlením je rozdíl v možnostech změny názorů, i když v běžné řeči často zaniká. Antiskepse je prevencí předkritiky viz. první díl této série, ale je potřeba varovat, že antiskepse může v cizím výroku najít smysl, který do něj autor nevložil, což může mít negativní důsledky v podobě nedorozumění a pozitivní v podobě zkvalitňování názorů. Antiskepse je také důležitou podmínkou kreativity, jelikož umožňuje hledat nový smysl v nesmyslech a tím figuruje i v dadavědě. Ukázkou použití může být věta: „Bez antiskepse by mi nikdy nedošlo, že náš učitel říkal pravdu, i když jsme mu jako mladí nevěřili.” 


6) Ukázka povídky Věkomysl: 

Ukázka začátku humorné sci-fi povídky Věkomysl z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie.



7) Dadavěda stručnojasně: 

Pokus o základní vysvětlení, co to zhruba znamená pojem dadavěda, který jinak zpřesňuji mj. v článku Vymezení dadavědy

Přepis videa: 

Dadavěda je kříženec vědy, umění a filosofie. 

Dadavěda chce tvořit díla, která budou sloužit jako inspirace vědy a filosofie. 

Dadavěda může říkat i nesmysly, pokud tím může přispívat k rozvoji přemýšlení ostatních. 

Dadavěda se od pseudovědy liší tím, že své výmysly neoznačuje za nutně pravdivé. 

Dadavěda sama přiznává, že může říkat i blbosti. 

Dadavědě nevěřte bezmezně, ale přesto v ní zkoušejte najít zrnka nové zajímavé pravdy. 

Dadavědec je člověk, který tvoří dadavědecká díla a může dadavědu používat i v komunikaci s ostatními lidmi. 

Dadavědec je romantický blázen, který miluje laboratoře a přírodní vědy. 

Dadavědcem v pravém slova smyslu nemůže být každý. 

Dadavědec má minimálně základní znalosti umění, filosofie a vědy. 

Dadavědec provokuje tak, aby vědci a filosofové zkoušeli přemýšlet i jinak než se naučili, aby mohli snáze objevit něco nového. 

Dadavědec může tvořit třeba absurdní kombinace odborných pojmů, aby v tom lidé mohli hledat něco nového, co by dávalo až překvapivý smysl. 

Dadavědec může tvořit asambláže (tedy trojrozměrné koláže) z laboratorního vybavení, aby nutil k zamyšlení třeba nad možnostmi inovativního seskupení laboratorního vybavení. 

Dadavědec si může losovat náhodné odborné pojmy a přemýšlet, jaké by mezi nimi mohli být souvislosti. 

Dadavědec může psát dadavědecké básně, kde mohou být výroky jako například, že Golem z živých jílů má Cotardův syndrom, do svaté knihy AbioGenesis uhodil hrom. Determinismus má Cotardův syndrom, kauzalita není vesmírný palyndrom. 

Dadavědec může pořádat různé akce na podporu mezioborové spolupráce vědy, umění a filosofie. 

Dadavědec může tvořit svá vlastní nová slova čili novotvary a to nejlépe s odborným nádechem. 

Dadavědec může kreslit ilustrace dosud dostatečně neilustrovaných odborných pojmů nebo může kombinovat ilustrace různých odborných pojmů do složitějších konstrukcí. 

Dadavědec si může psát s člověkem z druhé strany světa o fiktivním filosofickém konceptu. 

Dadavědec může psát sci-fi povídky, kde je přemýšlení důležitější než ostatní děj. 

A v neposlední řadě dadavědec může tvořit podobná videa jako je právě toto. 


8) Puncofál: 

Ukázka popisu puncofála bažinného, tj. fiktivního živočišného druhu z humorné sci-fi knihy Wesmírný omyl, kterou jsem dopsal během studia střední školy. 



9) Rapující koronavirus: 

Pokus vytvořit černo-humornou koronavirovou parodii (na populární videoklip Mishovy šílenosti - Už jsem tady rok!), která by upoutala pozornost na můj druhý kanál. YouTube však toto video téměř nikomu nezobrazoval, takže většina zhlédnutí vznikla sdílením přes facebook. Jinak je zajímavé, jak pandemie může pozměnit chápání něčeho, co vzniklo už před ní.



10) Přírodní úkaz: 

Trochu nezvyklý pohled na přírodu.



11) Animovaný pixel art v celulárním automatu: 

Relativně jednoduchá animace jakoby z pixelů založená na von Neumanově cululárním automatu, což je výpočetní model, kde jednotlivá políčka mění svůj stav podle stavu okolních políček na základě jednoduchých principů, čímž mohou vznikat složitější emergentní struktury. 

Prostý trailer: ZDE


12) Animovaná Vogonská poezie: 

Animované video pro všechny fanoušky Stopařova průvodce Galaxií, kteří občas rádi vogoní

Hlavní zdroj virálního sdílení: ZDE

Záloha zmínky na towelday.org: ZDE


13) Náhodné citáty z odborných knih: 

Toto video je složené z deseti náhodných citátů z různých odborných knih vybraných z mé knihovny a každý se může zamýšlet nad jejich možnými souvislostmi. Přestože dadavěda a dadaismus jsou dvě různé množiny, které se překrývají jen částečně, tak v tomto videu dochází k zajímavému prolnutí v rovině metod (nikoliv však záměrů). Doufám, že při sledování alespoň na chvíli zažijete podobné překvapení z objevování alespoň částečně a relativně nových poznatků, jaké jsem zažíval při tvorbě tohoto videa. 

Jednoduchá upoutávka na toto video: ZDE


14) Animovaný fraktál k dadavědě: 

Na první pohled relativně obyčejný fraktál, který se navíc hýbe, ale ve skutečnosti jde o vizualizaci vytvořenou pro konkrétní silně dadavědecký text, který bych rád zkompletoval do videa na první kanál. Spolu s textem toto video získá úplně nové rozměry...



15) Sebereplikace v celulárním automatu: 

Přestože se nám dosud nepodařilo vyvinout fyzické sebereplikující se stroje, tak už v minulém století se podařilo vymyslet třeba von Neumannův celulární automat, kde na základě relativně jednoduchých pravidel umíme vytvořit různé emergentně sebereplikující se struktury jako třeba právě ta zobrazená v tomto videu.

Souvislá diskuze, která vedla ke vzniku tohoto videa: ZDE


16) Neurodějiny: 

Na tomto videu je zachycený vývoj vizualizace nastavení malé vícevrstvé neuronové sítě. Důležitější je z mého hlediska však popis, který je pod videem a lze ho zapnout i jako titulky. 

Píšu tam, že někteří filosofové se domnívají, že když je historie plná nečekaných změn různými směry, tak celý vývoj nemá žádný smysl, ke kterému by směřoval. Když se však podíváme na to, jak zdánlivě chaoticky se dokážou vyvíjet některé neuronové sítě, přestože mají jasný cíl, ke kterému klikatě směřují, tak by nám mělo dojít, že názor těch filosofů nemůže být tak jednoznačný, jak se to zdálo na vrcholu postmoderny. Navíc bychom si měli uvědomit, že atomy fungují podobně jako perceptrony, ze kterých jsou umělé neuronové sítě složeny (a podobně z nich složení lidé ve společnosti), takže to historické přirovnání je na místě a chaotičnost dějin tedy může být iluze procesu jakýchsi neurodějin tak složitých, že se nám to nedaří pochopit podobně jako jeden neuron těžko pochopí celý mozek, ve kterém se nachází.


17) Dynamická rovnováha v teorii her: 

Záznam z logické hry Hexxagon, kde jsem umělou inteligenci (červeného hráče) dotlačil do stavu dynamické rovnováhy, kde oba hráči ve snaze vyhrát opakují stejné kroky pořád dokola bez možnosti dokončení hry, kdybych tento cyklus nepřerušil remízou. Tento dynamický stav je jen o jedno políčko vzdálená Nashově rovnováze, ale také má svá zajímavá specifika. 


Z popisu videa: 

Teorie her není můj obor, ale domnívám se, že nebudu vedle, když napíšu, že kdyby se v čase té dlouhé (jemně vychýlené) dynamické rovnováhy (zaznamenané na videu) jedno nedosažitelně obklíčené zelené pole vyměnilo za červené, tak nastane Nashova rovnováha. 

I tak však považuji za úspěch, že se mi podařilo dotlačit umělou inteligenci (červeného hráče) do stavu, kdy v logické hře Hexxagon před pomyslným koncem vznikla dynamická rovnováha, která by neměla konec, kdybych po zhruba minutě neukončil opakování kroků obou hráčů remízou. Kdybych svou roli přenechal umělé inteligenci, která by byla nastavená neakceptovat krok vedoucí k pravděpodobné remíze (tzn. nevýhra obou hráčů), tak snaha obou stran nezměnit strategii by vedla k nekonečnému opakování. 

I když Nashova rovnováha by nastala tehdy, kdyby nějaký "herní démon" přepsal jedno zelené pole na červené, tak stále se jedná o dynamickou rovnováhu a pozoruhodný stav, resp. proces v podobě série zacyklených stavů podobně jako mj. ve fyzikálním časovém krystalu (tzn. časově periodický krystal). 

Ve stavu před každým mým tahem byl počet obsazených políček vyrovnaný: 20 zelených a 20 červených. Ve stavu před každým tahem soupeře byl počet obsazených políček vyšší na mé straně: 22 zelených a 18 červených. Kdyby protihráč časem ustoupil víceméně stejným způsobem jako nakonec já, tak místo remízy (v případě mého ustoupení) bych vyhrál s 23 zelenými políčky oproti 19 červeným. To byl důvod, proč protihráč odmítal ukončit dynamickou rovnováhu. Pominu-li primární důvod natočit dynamickou rovnováhu v logické hře, tak můj důvod neukončit dynamickou rovnováhu bylo neumožnit remízu, takže ve srovnání důvodů jsem v podstatě vyhrál a nešlo tedy o čistou Nashovu rovnováhu, i když nikdo z obou hráčů neměl možnost porazit toho druhého z hlediska konečného výsledku. 

Kdybych však hrál o špetku hůře, tak by myslím vznikla pravá Nashova rovnováha, jelikož před každým mým tahem bych měl 19 zelených políček a protihráč 21 červených a před každým jeho tahem bych naopak měl 21 zelených políček a on 19 červených. Mé ustoupení by vedlo ke konečnému stavu 22 červených políček a 20 zelených a ustoupení protihráče by vedlo ke konečnému stavu 20 červených políček a 22 zelených, resp. ten, kdo by ustoupil, by prohrál, a kdyby neustoupil nikdo, tak se hra bude do nekonečna opakovat v čisté dynamické rovnováze. 


pondělí 28. června 2021

Asociomet 4: život, citáty, vogonění, novotvary, kniha o vědomí, Postmoderno, pluralita, neurodějiny

 V minulosti už jsem publikoval tři články (1., 2. a 3.), které jsem označil jako Asociomety a jde o texty, které jsem napsal bez předem jasného průběhu tak, jak mě to asociativně zrovna napadalo a s důrazem na odbočování, aby se ke slovu dostalo mnoho různých témat. Pro autora to může být dobrodružnější, než psát na předem známé téma, jelikož může zažívat podobné překvapení jako čtenář knihy, kterou dosud nezná. 

V tomto článku bych se tedy chtěl pokusit o další Asociomet, i když mám předem trochu omezenější představu v tom, že bych rád naznačil některá z témat, kterým jsem se v poslední době věnoval a doufám, že se časem dostanu k jejich rozepsání a publikování. Zatím si však nejsem úplně jistý, které z témat sem vyberu a kolik jim věnuji času, takže to z mého pohledu zas tak předurčené není. 

Jako odrazový můstek si zde mohu položit otázku: Proč zrovna teď píšu další Asociomet? Odpověď se skládá ze dvou hlavních částí. Za prvé od konce roku 2016, resp. od založení této verze mého webu, jsem si zvykl téměř každý měsíc publikovat v průměru jeden článek a tento stav mi celkem vyhovuje, takže se ho snažím udržovat. A za druhé se poslední dobou snažím zaměřovat na tvorbu rychlovideí a dopisování mé třetí knihy, takže z tohoto hlediska považuji za vhodné k napsání volit takové články, které mohou být relativně rychle hotové bez hlubokého ponořování do rozmanitých možností nějaké ucelenější spekulace zapletené do mnoha různých souvislostí. 

I když stejně občas něco takového vykvasí jako v případě minulého článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, který vznikl z facebookové reakce na rychlovideo Metcalfův les a ještě mi zbylo dost rozpracovaného textu, aby na jeho základě mohl vzniknout další souvislý článek, pokud ho přestanu příležitostně rozepisovat. 

Pominu-li v zájmu zkratkovitosti vybroušenější argumentaci, tak jeho základní a provokativní myšlenkou by mělo být, že život (ve smyslu organismů) je víceméně sociální konstrukt, kterým se snažíme stanovit jasnější hranici mezi jevy, které jsou vzájemně tak různě promíchané, že tam v praxi žádná jednoznačná hranice není a dochází k paradoxu hromady. V souvislosti s tím mohu odkázat mj. na teorii živých jílů, kterou jsem zmínil v článku „Existuje bůh?“ a znejisťuje definování života pouhou evolucí na mikroskopické úrovni. 

A z mé druhé knihy mohu odkázat na citát „Říct, že auto není živé, je podobné, jako říct, že enzym není živý.“, který znejišťuje definování zase na makroskopické úrovni, jelikož je zvykem auta chápat jako neživé a enzymy jako živé (přesněji nedílnou součást živého), ale na druhou stranu je faktem, že samotný protein není schopen sebereplikace (i priony k tomu potřebují sofistikované prostředí živého organismu), je to nástroj podobně jako auto a to dnes nedílně figuruje v rámci vznikajícího sociálního superorganismu, takže je to vlastně od samého začátku také součást života, i když v mnohém odlišná od toho, co se běžně zkoumá v biologii. 

A když už jsem zmínil ten citát o autu a enzymu, tak mohu říct, že se jedná o jeden z mých citátů, který se nachází na stránce citaty.net a budu velmi rád, pokud si je projdete a těm podle sebe nejlepším dáte srdíčko, aby se víceméně demokraticky ukazovalo, které z nich jsou obecněji nejlepší. Z tohoto důvodu také doporučuji, že pokud už několika citátům dáte srdíčko a zpětně se vám nějaký už nebude zdát tak dobrý, tak mu ho odeberte. 

U narůstajících obsahů s možností seřadit podle nejoblíbenějších totiž obvykle dochází k jevu, že čím víc je obsahu, tím stejně kvalitní obsah má nižší šanci dostat se výše, jelikož je snáze přehlédnut. Když je „oblíbenost“ založená na počtu zobrazení (jako např. u videí na YouTube), tak to těžko dodatečně změnit, ale když ta možnost existuje a je využívána, tak mnohem lépe může fungovat inteligence rojení, kterou jsem poněkud neobvyklým způsobem zmiňoval v článku „Humor jako důsledek evoluce?“, kde jsem zmiňoval mj. knihu Stopařův průvodce Galaxií.

Z ní pochází např. takzvaná vogonská poezie, ke které jsem relativně nedávno vytvořil animovanou ilustrovanou verzi, která se na facebooku stala hitem během ručníkového dne a zmínka o mém videu se objevila i na oficiální stránce towelday.org (archivní verze stránky zde). Kdyby mi v roce 2015 nekonkurovala Mezinárodní vesmírná stanice, tak se tam mé tehdejší Stopařské video také pravděpobně objevilo. 

K letošnímu ručníkovému dni jsem také protlačil, aby na Češtině 2.0 byly publikovány novotvary ručníkový den, vogonit, čtyřicetdvojkař a depkobot, přičemž tři poslední pojmy jsou z mé hlavy. A když už je řeč o Češtině 2.0, tak bych také rád zmínil, že od konce května tam patřím k deseti nejčastějším přispěvatelů nových slov (záloha zde), což trochu komentuji ve čtvrtém dílu série videí o mých novotvarech a možná to rozepíšu i v případném dalším článku o novotvarech, takže zde to nebudu více komentovat. 

Část z mých nejzajímavějších novotvarů jsem se také pokusil začlenit do mé stále vznikající další knihy, která bude založená na filosofické/ sci-fi/ dadavědecké povídce Keška Obydlí vědomí z roku 2019 a jde o velkou prioritu. Mezi jedna z hlavních témat knihy patří okraj společnosti a fenomén vědomí, ale proces vzniku zatím není v takové fázi, abych se cítil sdělovat víc konkrétnějších informací. Jakmile se však bude dozrávání chýlit ke konci, tak mám v plánu postupně vypouštět spoustu různých souvislostí a ve Filosofickém kroužku na facebooku chci dát nezávazně hlasovat o názvu knihy, přičemž už jsem asi několik stovek mých návrhů pracně zúžil na 35 variant (jednu z nich navrhl(a) Singularis v návaznosti na pojem z povídky). 

Termín dokončení knihy se těžko odhaduje, jelikož mě neustále napadají další vylepšení a musím se krotit, abych si nacházel čas skládat je dohromady, tak doufejme, že to zvládnu a nepřeroste mi to přes hlavu jako třeba dystopické dílo s pracovním názvem Postmoderno, které je založené na mém citátu: „Národní způsoby myšlení jsou nově nahrazovaný subkulturními.“

Tuto myšlenku jsem rozpitval do takové hloubky, až se z povídky stala spíše rozpracovaná spekulativní esej o nezvyklých možnostech relativně blízké budoucnosti, u které snaha o dokončení vedla k pomyslnému otevírání krabic, ve kterých se nacházeli další krabice, ve kterých se nacházeli další krabice...

V případě povídky Keška Obydlí vědomí však nehrozí scénář Postmoderna, jelikož výchozí povídka je hotová a na této kostře se postupně zachytávají různé výběry z úžasných myšlenek, přičemž se celkem úspěšně snažím udržovat dopsanou podobu, takže hypoteticky může být kniha kdykoliv relativně snadno připravitelná na publikování, pokud se rozhodnu nezačleňovat další zpřesnění a použiji aktuálně poslední z ucelených verzí. Hlavním „problémem“ dopsání je tedy přesvědčit sám sebe, abych to už nevylepšoval, ale momentálně mi to psaní ještě nepřipadá tak dlouhé, abych uvažoval o radikálním utnutí, ke kterému jsem více či méně přistoupil u mé první i druhé knihy. 

Nemělo by také moc hrozit, že by knihu vytlačila z mých hlavních priorit nějaká aktuálně silnější priorita, jelikož jsem ji vybíral tak dlouho, pečlivě a dotáhl do tak pokročilé fáze, že se mi to zdá nepravděpodobné. Koncem roku 2020 sice trochu konkurovala představa, že bych vznikající sérii článků „Politické uspořádání buněk lidského těla“ převedl na knihu (což by vyžadovalo mj. velké přepsání prvního článku), ale teď mám jasno, že má další kniha by měla být založená na povídce Keška Obydlí vědomí a biologická kniha musí počkat. 

Určité štěstí je, že téměř jakákoliv tvorba, která by mohla konkurovat mé chystané knize, do ní může být alespoň částečně začleněna díky jejímu širokému rozpětí podtémat, což omezuje mé váhání, čemu věnovat volný čas. Vypadá to tedy, že abych byl schopen dopsat knihu, tak musí být potencionálně víceméně o všem, jelikož podobně to bylo i u dopisování předchozích knih a co momentálně pamatuji, tak žádný z mých monotématičtějších projektů zatím nevyrostl do nějaké převratné velikosti, jelikož mě obvykle nakonec víc přitahovala mnohost v nějakém jiném projektu (to však neznamená, že by můj největší z monotématičtějších projektů byl relativně malý). 

Kdysi jsem třeba alespoň chvíli váhal mezi dopsáním Postmoderna a napsáním povídky Keška Obydlí vědomí a nakonec jsem to udělal tak, že jsem na bezdomovce z Kešky celkem elegantně narouboval mikrostát, abych alespoň částečně naznačil něco z Postmoderna. 

Podobně nedávno kniha vcucla mou myšlenku neurodějin dříve, než jsem k ní dokončil dabované video. Nakonec jsem k automatickému publikování připravil zatím jen torzo bez hlasu a vysvětlení myšlenky bude v popisu videa. V podstatě jde o to, že někteří filosofové označují dějiny za bezcílné nepředvídatelné směřování, které prý nemůže mít smysl, ale já si už před lety studováním vícevrstvých neuronových sítí všiml, že vývoj jejich nastavení může také probíhat dost divoce a zdánlivě bez cíle, i když jim člověk zadal z našeho pohledu celkem jasný cíl. Takže nesmyslnost dějin nepovažuji za tak jednoznačnou, jelikož lze spekulovat o možnosti jakýchsi neurodějin, resp. že by chaos dějin mohl být jen zdánlivý, přičemž neuron nemusí být ani schopen dostatečně pochopit neuronovou síť, ve které se nachází, resp. žádný člověk dnes není schopen plně pochopit vznikající sociální superorganismus (natož v kontextu celého evolučního výpočtu), ale to neznamená, že by musel být nutně absurdní. 

Sice může probíhat proudění myšlenek i v opačném směru, resp. z knihy do jiných děl, ale to jsou momentálně rychloprojekty, resp. projekty, které mohou být relativně rychle dokončeny jako třeba právě tento článek. Podobně tomu je i u demo video fraktálové animace, které vzniklo jako jedna z vizualizací k silně dadavědeckému textu, u kterého jsem se dost inspiroval metafyzickými spekulacemi koncem mé knihy. Až si najdu čas, tak bych ty vizualizace rád propojil, přidal text a publikoval to na hlavním kanálu (i když původně to mělo být rychlovideo). Z mého pohledu se sice jedná o spoiler, ale je formulovaný tak absurdním způsobem, že to podle mě většina lidí prokoukne, až když se to v knize explicitně objeví v racionálnější formě (a část lidí to neprokoukne ani po přečtení). 

Nevím však, kdy to dokončím, jelikož rychloprojekty je alespoň občas potřeba odkládat, aby si člověk nacházel čas na velké projekty jako jsou sofistikované knihy. Je tedy možné, že dříve či později omezím průměrný čas věnovaný na vytvoření jednoho rychlovidea, i když už se to možná děje viz. třeba Vodní dataprojektor



A jak tak koukám, tak tento článek už je celkem dlouhý, takže ho zde ukončím a hurá zase k dokončování knihy s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí.