Seberecyklace všeho a chutné šlechtěné umění

V průběhu ledna jsem na HumanArt, české umělecké sociální síti, publikoval dvě série děl, o kterých bych zde rád něco pověděl.

1) Recyklace časovědomíprostoru:

Jedná se o čtyři různé pohledy na jednu digitální malbu, která původně vznikala jako experimentální relax, ale těžko do něčeho nevtisknout význam, takže se z toho čím dál tím víc vyloupávala alternativa tepelné smrti vesmíru, přičemž je vhodné uvědomit si, že tepelná smrt vesmíru je hypotéza založená na neznámo jak malé části (přestože je tím největším, co známe), takže cosi jako recyklace časoprostoru prostřednictvím jeho kolapsů je rovněž ve hře.

Navíc je to aktuálně dle mého elegantnější odpověď na otázku, proč je něco místo toho, aby bylo nic.

A uvážíme-li, že časoprostor je z určitého hlediska jen rovina způsobu, kterým vnímáme vztahy částic, které se liší jen svým nastavením, ale výchozí podstatu mají společnou v jediné protočástici, tak vědomí, jakožto nedílnou součást našeho vnímání, nelze jen tak vypustit, nedílně se váže k fundamentální podstatě a hypoteticky tedy můžeme mluvit o časovědomíprostoru, přičemž je potřeba uvědomit si, že umocňování epistemologického dadaismu je nedílnou součástí popisu tohoto uměleckého díla.

2) Chutné šlechtěné umění:

Přestože se mi v minulosti, pomocí značných výkyvů podmínek růstu, povedlo vypěstovat kedlubny mutantních tvarů (tzn. ne se změnou genotypu), ve kterých možno hledat obličeje, tak zelenina nebývá (přesněji se nezdá) tak variabilní, aby byla pro mnohé umělce dostatečně zajímavým médiem jejich antropogenních ideálů.

A když už variabilní je, tak nemusí být snadné variabilitu použít, jelikož zelenina nemusí být poslušná. Aby se mi povedlo vypěstovat třeba jeden lusk mezidruhového křížence fazole (což je vyšší level inovace než nová odrůda v rámci druhu) s jednoznačně odlišným fenotypem, tak jsem několik let musel sázet alespoň sto různých fazolí a později jsem to zvýšil na pár stovek, než se mi to povedlo.

Naštěstí však existují i kukuřice, jejichž škála fenotypů/ odrůd se blíží duze a s míšením nemají problém. Jen tedy rozmanitost těchto amerických rodaček nebývá vidět přes slepou skvrnu panující žlutokracie v mnoha českých obchodech. Před několika lety jsem ji však prokoukl a loni dospěl k názoru, že kukuřice jsou dostatečně variabilní na to, aby mohly být spoluaktivním uměleckým médiem (na úrovni fenotypu i genotypu), ne jen pasivní součástkou, kterou lze substituovat prostřednictvím imitace.

Takže v případě kukuřic lze mluvit o jakémsi šlechtitelském umění (obecněji bioart), což má zajímavé důsledky v tom, že umění může být mj. živé, poživatelné, chutné či samovolně evolvující.

Na fotkách lze vidět sedm kukuřic, přičemž každý klas má jinak barevná zrníčka a jedná se o výběr z čtyřiceti dvou kusů. Později jsem našel i zajímavější křížence, ale ty už jsem nestihl tak krásně vyfotit (v trávě na holografickém reptile spendexu za slunečného dne).

V budoucnu bych rád zkusil namíchat kukuřici s převahou zeleně kropenatých zrníček, která zatím naposledy byla jen místy. Když je však budu sázet poblíž sebe, tak poměr zelených zrníček se na některých kusech bude zvyšovat. Jinak se nejedná o chlorofyl, ale prolínání modrých a žlutých barviv. A pokud vypěstuji dostatečné množství dostatečně rozmanitých kukuřic, tak z nich možná zkusím udělat i jednoduchou mozaiku/ asambláž, než jich část sním a část znovu zaseji.

A jak už jsem zmínil v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v průběhu roku 2015, tak by mohlo být zajímavé do přešlechtěných kukuřičných monokultur sem tam zasít nějakou neobvyklou odrůdu. Myslím, že by to ty homogenní monolity „kulturně“ obohatilo a podpořilo jejich genoplasticitu, která se podílí na přirozené kolektivní imunitě, takže i ti hyperprotektivní velkozemědělci by pak hypoteticky mohli alespoň částečně omezit pesticidy při dosažení stejných výsledků z hlediska množství a kvality (zde ve smyslu minimalizace plísní aj. chorob).

A samozřejmě to otevírá dvířka i pro jakýsi biodiverzitní aktivismus, kdy se velkozemědělství může stát pasivním a nevědomým šiřitelem genů starých odrůd kukuřice, popř. jiné zeleniny. Třeba v českém hrachu dosud lze mezi zhruba tisíci zrny nalézt jedno zrno některé z odrůd strakatého hrachoru setého, který jedli naši prapředkové. Pořád ještě ne a ne vyprchat, staří předkové dosud šeptají. A i my můžeme na dlouhou dobu promluvit do směsi zrn.

Závěrem bych ještě rád vysvětlil, proč jsem kukuřice nepoložil jen do trávy. Jedná se o jakýsi dvojsmysl postřehnutelný prostřednictvím dvou úhlů pohledu. Z estetického hlediska pochopitelně zrnitá barevnost ještěřího spandexu harmonicky koresponduje se zrnitou barevností kukuřic. Ale z konceptuálního hlediska naopak dochází ke kontrastu technopolitní společnosti s ekofarmářskou, jelikož spandex je, na rozdíl od kukuřic, produktem moderních technologií. A tento kontrast otevírá cestu k jakémusi disipačnímu systému, jenž pochopitelně nemíním na úrovni fyzikální nýbrž myšlenkové, přičemž za možný výstup považuji touhu po jakémsi solarpunkovém usmíření technokratů s ekofarmáři.

Nepoznatelný metafyzický výpočet jako zádrhel Church–Turingovy teze

Uvědomil jsem si, že můj protiargument  (z článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce") k současnému znění Church–Turingovy teze lze zobecnit tak, aby byl platný i v takovém čistě deterministickém vesmíru, kde úplné poznání podstaty vesmíru není možné (čemuž náš vesmír odpovídá alespoň podle současných paradigmat vědy, pokud vím). Pravděpodobně existující metafyzický "výpočet", který není možné poznat, není úspěšně uskutečnitelný algoritmem běžícím na počítači. Neexistuje pro něj uskutečnitelná možnost algoritmizace. To znamená, že absolutní poznatelnost vesmíru je pravděpodobně nevyjádřený předpoklad Churcho–Turingovy teze a její znění by tento rozpor mělo začít reflektovat, aby tato teze byla v komplementaritě s neabsolutní poznatelností vesmíru.

V návaznosti na toto tvrzení se ke mě dostal argument (hájící současné znění oné teze): "Nicméně platnost Churchovy-Turingovy teze pro data a procesy, které neznáme, nelze posoudit (ani vyvrátit). Je možné, že ty procesy jsou Turingovým strojem vyčíslitelné, ale k jejich vyčíslení jsou potřeba data, která není možné získat, v takovém případě by pro ně ta teze dál platila, protože by byly nevyčíslitelné pouze prakticky, ale nikoliv teoreticky."

Na to reaguji, že s tím "nikoliv teoreticky" bych si nebyl tak jistý, protože "teoreticky možné" znamená "matematicky možné" a z hlediska Gödelových vět o neúplnosti v obecnější analogii na vesmír pravděpodobně existuje alespoň jeden metafyzický výpočet, který není algoritmizovatelný ani teoreticky. Pokud tedy není algoritmizovatelný teoreticky ani prakticky, tak logicky není algoritmizovatelný vůbec. A podle mé intuice by se ten metafyzický výpočet mohl týkat třeba otázky vzniku/ existence vesmíru. Proč existuje něco místo nic? Z hlediska cogito ergo sum to nejspíš musí mít nějakou zákonitost (nějak už očividně existujeme, i kdybychom byli třeba tzv. mozek v kádi), ale dost možná není ani v rámci teoretičnosti možné ji s jistotou odhalit/ dokázat/ falzifikovat. Jinak to, že "už existujeme" nejspíš znamená, že ten metafyzický výpočet je alespoň z určitého hlediska konečný, už umožnil existenci.

Pokud to chápu, Church-Turingova teze omezuje pouze formu, do které má být výpočet převeden, ale dosud nevztahuje žádná explicitní omezení na to, kde a jak výpočet vyštrachat. Ale i tak zjištění toho metafyzického výpočtu by sice mohlo vyžadovat třeba nekonečnou rekurzi, avšak sám ten hledaný metafyzický výpočet může být konečný. A i kdyby byl nekonečně rekurzivní, tak z rekurzivních výpočtů lze (pokud vím) udělat konečné tím, že stanovíme, kolikrát se má rekurze opakovat (přičemž výsledek toho metafyzického výpočtu by se pak mohl vztahovat k odpovídajícímu času daného wesmíru a mohlo by to souviset i s vědomím). Ale museli bychom ten výpočet nejprve znát, :D.

Také se domnívám, že za "teoreticky možné" lze racionálně považovat pouze to, co je možné v libovolném existenceschopném wesmíru (přičemž je velmi těžké být si jistý, která forma wesmíru je existenceschopná, a proto je matematika nejspíš o něco svobodnější). Ale možná si nelze představit takový existenceschopný wesmír, ve kterém by bylo možné ověřit, co doopravdy umožňuje jeho existenci. Přesto o tom můžeme spekulovat. Třeba podle mě v hypotetické Neexistenci možná jakoby platí něco jako: Aby mohlo cokoliv existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.

Ale ten nealgoritmizovatelný metafyzický výpočet se klidně může týkat i třeba vědomí, obzvláště pokud má třeba panpsychickou podstatu. Kdo ví...

Jak souvisí superinteligence, antropický princip a celulární automaty?

Jan Fikáček na mě nebo já na jeho skrze Facebook narazil už několikrát, takže když se ke mě dostal starý úsměvný dokument "EGO - Fikáčkův svět", který se na jeho YouTube kanálu objevil jako první video, tak jsem mu zkusil dát odběr (tehdy měl max. 4) a zapnul si zvoneček, zda časem začne publikovat i něco nového. Sice to nějakou dobu trvalo, ale 8.10.2017 publikoval filosofický vlog "Stvořil vesmír pro nás Bůh?", kde zajímavě kritizuje tvrdou kreacionistickou interpretaci antropického principu, čímž na otázku z názvu říká v podstatě "ne".

Fikáčkův názor, že by mohla být i jiná nestavení vesmíru (tak aby byl existenceschopný), z nichž některá by navíc mohla zvyšovat pravděpodobnost vzniku života a jeho evoluční možnosti, je podle mého však podobně bláznivý jako představa, že náš vesmír je vyladěný něčím, co se odehrálo před či při jeho vzniku a těžko s jistotou soudit, co se doopravdy stalo. Dle mého je dokonce možná komplementarita těchto dvou zdánlivě neslučitelných hypotéz, ale k tomu se dostanu až koncem tohoto článku.

Jak už jsem trochu naznačil v předchozím odstavci parafrázováním, tak dle mého ani není tak nutné chápat případnou logickou příčinu antropického principu jako nějakého "Boha" (zde ve smyslu superinteligentní fundamentální bytosti, ne ve smyslu např. singularity viz. můj starší článek). Lze si to představit i relativně o dost jednodušeji jako aplikaci přirozeného výběru na vznikání či možnost vzniku daného vesmíru. Podle mého je samotná možnost vzniku/ existence vesmíru do určité míry svázaná nějakou minimální mírou naturalness (estetický fyzikální princip přirozenosti). A o něco vyšší míra je pak nutná k tomu, aby byl existence schopný déle než pár jednotek Planckova času.

Pokud byste vytvořili algoritmus generující celulární automaty náhodných pravidel, tak byste nejspíš zjistili, že pravděpodobnost vzniku takového CA, který umožňuje emergentní struktury (což je jeden z předpokladů existence života), je výrazně nižší, než pravděpodobnost vzniku takového CA, kde nejsou možné. To analogicky znamená, že nastavení našeho rodného vesmíru je statisticky spíše výjimka a je pak otázkou, jaká je doopravdy příčina tohoto nastavení.

Za předpokladu, že náš vesmír bude existovat ještě pár miliard let, a že opravdu cca směřujeme k technické singularitě, nebo jiné verzi superinteligence (třeba fyzickému propojení CNS do jakéhosi bio-internetu, který by zkvalitňoval kolektivní inteligenci), tak dle mého lze fantazírovat o tom, že po těch letech by se inteligence mohla vyvinout na takovou úroveň, že by byla schopná pochopit vznik a nastavení svého rodného vesmíru do takové míry, že by dokázala uvažovat o jeho jiných variantách a porovnávat jejich možnosti pro vznik a evoluci života v nich.

Pak už by stačilo jen, aby ta superinteligence zjistila, jak má (mj. pomocí kolonizace) ovlivnit tento vesmír, aby vedl ke vzniku toho, který by si vysnila. Pokud třeba platí má představa o seberycyklaci vesmíru černými dírami, resp. že rozpínání vesmíru povede k jakémusi řídnutí časoprostoru a tím k častějším vznikům černých děr, které by se nakonec všechny pohltily navzájem a staly se opět singularitou velkého třesku, tak lze spekulovat o tom, že okolnosti, za kterých se poslední černé díry srazí dohromady, mohou ovlivnit to, kterým "směrem" možností singularita velkého třesku vystřelí. V takovém případě by bylo potřeba vypočítat, jak se dané černé díry mají srazit, požadovaně to ovlivnit a pak už jen doufat, že se ta šílenost povede, :D.

Tím jsem trochu odbočil, abych teď mohl napsat, že si lze představit i okolnosti, za kterých by platnost antropického principu v tomto vesmíru nebyla náhoda. Náš vesmír může být důsledkem existence nějakého méně vyladěného, kde méně vyspělý život, než jaké jsou limity evoluce tohoto vesmíru, vypočítal, jak ovlivnit zánik svého vesmíru tak, aby vznikl vyladěnější, který má šanci vytvořit ještě vyladěnější, který má šanci... Mohlo by to znamenat, že existence života by pro vyladěnost vesmíru byla vysoce důležitá a život by tedy nebyl něco náhodného beze smyslu, ale pro vesmír velmi podstatného... (Další souvislé info. v článku Všehosmysl.)

Je to ovšem jen další z mnoha hypotéz a aktuálně nemáme nic, co by nám zaručilo, která z nich je doopravdy pravdivá, takže oba základní typy výkladu antropického principu považuji dále za přemýšleníhodné.

Sebe-recyklace wesmíru černou dírou jako perpetuum mobile existence?

Mezi jeden z mých aktuálně nejoblíbenějších českých YouTube kanálů  patří Zvědátoři. Martin Rota a Patrik Kořenář se tam v každém videu s humorem racionálně zamýšlí nad jedním z bizarních témat jako např.: robotické včely; transplantace lidské hlavy; absolutní zbytečnosti, které musíme všichni mít; rozdíl mezi umělou a lidskou inteligencí; mravenci mají i zdravotníky; mluvení s delfíny; ...

Nebývá to jen popularizační replikování vědy, ale i inspirace k dalšímu zamyšlení, občas dokonce zabrousí do filosofie nebo se pokusí o vlastní hypotézy a mívá to blízko k mé vizi vtiposcifáren.

Rád komentuji jejich videa a občas se tak urodí a nakynou celkem zajímavé diskuse. A jednu z nich jsem se rozhodl předělat na tento článek s tím, že časem možná budou následovat další formou podobné.

V tomto článku bude to dle mého nejpodstatnější z diskuse, která vyrostla u videa "Může fungovat perpetuum mobile? - Proč to řešíme? #119" (publikované 19.7.2017) pod mým provokativním komentářem (ve snaze rozpoutat zajímavou diskuzi): Nebude-li nějaký atom zničen, pohyb elektronu v něm má blízko k perpetuum mobile, :D.

Pak jsem doplnil: Samotným pohybem elektronu sice nic nevzniká, pokud vím, ale za určitých podmínek může být tento pohyb teoreticky nekonečný.

Jakub Černohorský: Perpetuum mobile je o tom ze z toho ziskavas energii. Rotujici kus sutru ve vesmiru se tomu taky blizi, ale kdyz z neho zacnes ziskavat energii tak se zastavi.

Odepsal jsem: Ano, to je přeci důvod, proč jsem psal "má blízko" a ne "je". Ale i tak mi připadá fantastické, že e- se v elektronovém obalu atomu dokážou pohybovat tak dlouho.

Jakub Černohorský: nechtel jsem to brat jako kritiku spis jako upresneni pro lidi kteri to budou cist pozdeji. Jinak me facinuji i setrvacniky u velkych motoru. Vypnete motor a za tri dny se porad toci.

Pepe CZE: Elektron se nepohybuje po orbitalu elektronu, ale orbital elektronu je pouze prostor s pravděpodobností kde se elektron nachází, je to trochu složitější, ale i kdyby tam "obíhal" tak pořád je podmíněný interakcemi z okolního světa. Konkrétně elektromagnetickou, slabou a gravitační. Nic společného s perpetuum mobile nemá.

Odepsal jsem: RE Pepe CZE: Ano, je to redukce něčeho, co nám Heisenbergův princip neurčitosti nedovoluje poznat zcela, avšak je jisté, že e- v rámci orbitalu mění svou polohu. A tato neustálá změna polohy ("pohyb") bude, pokud vím, trvat minimálně několik miliard let. Nebo ke svému tvrzení můžeš najít článek, že elektrony se jednou zastaví, pokud něco takového vůbec najdeš na seriózním webu.

Elektrony zatím mění polohu od svého vzniku "nedlouho" po vzniku vesmíru.

Pepe CZE: I s tvojí představou se nemění fakt, že pohyb elektronu by zároveň pracoval s energií ostatních těles.

Odepsal jsem: Nejsem si tak jistý, že by se elektron v orbitalu atomu v hypotetickém absolutním vakuu nutně zastavil.

Jináč zajímavou otázkou také je, zda je vesmír jako celek perpetuum mobile. Pokud ne, tak by veškerý život jednou buď zanikl nebo "zmrznul" v čase.

Jakub Černohorský: ehm pokud budeme pracovat s teorii ze vesmir se bude rozpinat do nekonecna a nakonec vychladne na absolutni nulu tak v tom pripade se vse zastavi. Vcetne elektronu.

Odepsal jsem: RE Jakub Černohorský: Ano, to je dobrý postřeh, ale nevíme s jistotou, že takhle vesmír funguje. Alternativou může být třeba, že by řídnutím časoprostoru (vlivem rozpínání vesmíru) vznikal neustále větší počet černých děr, až by pohltily veškerý obsah vesmíru, splynuly v jednu a opakoval se velký třesk – perpetuum mobile existence.

Diskuse sice pokračuje dál a kdokoli může kdykoli přihodit další reakce, ale už to nechci natahovat, protože můj předchozí odstavec je jádro toho, co jsem zde chtěl sdělit. Wesmír se možná dokáže "restartovat do továrního nastavení", i kdyby v něm nevznikl organický život (s tím že wesmír z určitého hlediska splňuje jednoduchou definici života). Přesto však snaha života o maximální seberozšíření a sebevývoj může mít vysoký smysl např. v tom, že by pak hypoteticky mohl ovlivnit budoucí wesmír tím, jak konkrétně jeho současný imploduje. Kudy se do singularity wesmír vrátí, tak hypoteticky může být ovlivněn způsob dalšího velkého třesku. A lze spekulovat i o tom, že dostatečně vyspělý život by se z tohoto cyklu mohl dokázat vymanit a stvořit si wesmír nebo wesmíry svých snů mnohem elegantněji...

Sebastián Wortys

---

Dodatečné zpřesnění z 7.10.2017:
Jakmile by černé díry pohltily vše a sebe navzájem, tak touto radikální změnou jejich okolí z existence na prázdnotu by mohlo dojít ke změně stavu ze singularity masivní černé díry opět na singularitu velkého třesku. Nebo si to lze představit tak, že by ve skutečnosti existovala jediná bezčasová singularita na Počátku existence vesmíru a černé díry by byly jen různé cesty z5 k té počáteční singularitě (jelikož tam neplyne čas, tak teoreticky by tam měl být stejný čas jako na Počátku), takže to, co je pohlcováno veškerými černými dírami po veškerý čas, tak by bylo vymrštěno ve stejný čas na Počátku vesmíru při velkém třesku a existence vesmíru by tedy byla nekonečný koloběh. Skočit dnes do černé díry by znamenalo být vtažen do nejhlubš minulosti a rozprášen při velkém třesku.

Všehosmysl (17.11.15)

Úvod: 
Nedlouho před vydáním mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (ještě během crowdfundingové kampaně) jsem se rozhodl napsat a vložit do knihy jakýsi pokus o komplexnější podstatu mé alternativní filosofie (dokončený 17.11.2015). Má to být celostní syntéza mnoha myšlenek, s mou interpretací smyslu veškerého života v základu a s trochou nadsázky by se dalo říct, že je to i můj pokus o alternativní "teorii všeho" (ve smyslu širším než fyzikálním a přesněji řečeno "hypotéza všeho").
   Nechci rozhodně tvrdit, že to je přesný/ pravdivý popis reality, ale spíše si myslím, že to stojí za přečtení a zvážení jako inspirace pro další úvahy o podstatě všeho. Nelze tvrdit, že bych tomu všemu věřil, ale spíše lze tvrdit, že mi to připadá jako možná alternativa k mainstreamovým teoriím a hypotézám, jejichž části mohou, ale nemusí být pravdivé.
   Co se ti z mého textu bude zamlouvat, to si zkus konstruktivně kritizovat (ideálně až při druhém čtení). A s čím nebudeš souhlasit, u toho se zkus zamyslet, jak by to mohla být pravda, a nezapomínej, že nesouhlas s částí nezamítá nutně vždy celou komplexní hypotézu.
   V redukované verzi jsem tento text uvedl už v článku "Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru" v části „Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“.
   Také upozorňuji, že v tomto znění to nejspíš bude (asi jen s nevelkými úpravy) v druhém dílu knihy Wesmírný omyl, takže kdo nemá rád spoilery, ten tady zatím končí.

Samotný text:
V Neexistenci dle mého jakoby platí: aby mohlo cokoli existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.
   Tak na hypotetickém Počátku je svobodovolné Vědomí. Proč to? Část vysvětlím před závěrem a část hned. Zkušenost (sebe)uvědomění nelze uspokojivě vysvětlit nějakým mechanickým principem, takže nejspíš existuje fundamentální Vědomí, které musí mít nějaký důvod vůči Celku a nejlogičtějším je dle mého svobodná vůle (vnímání je neoddělitelně spojeno s volbou). A to i proto, že aby Celek byl schopný existence, musí být smysluplný. (Ale) kdyby bylo vše předem jasné,

•  nemělo by smysl to dělat.

•  nějakým způsobem by to existovalo od Počátku a nebyl by důvod a možná ani možnost, aby plynul čas, což se však očividně děje (nezávisle na tom, jak přesněji si to definujeme).

   Ačkoli teoreticky existují všechny uskutečnitelné Počátky, tak jelikož na Počátku našeho Celku je pravděpodobně svobodovolné Vědomí, nevzniknou hned všechny uskutečnitelné wesmíry (jak by se z hlediska determinismu stalo dle 1.ho odstavce).
   Vědomí na Počátku nejprve pohlédlo samo na sebe, a jelikož je svobodné, libovolně měnilo svůj stav. Což (hl. při 1.m pobytu v Počátku) vedlo k nepředpovídatelnému utrpení, takže na základě experimentálního sebepozorování začalo tvořit zkušenost, kterou se utrpení snaží vyhýbat či ho alespoň eliminovat.
   Tou zkušeností je neustále zdokonalovávaný aktuálně-Všeobsažný princip,

•  což je inteligentní nástroj Vědomí a předobraz pravých částic, ze kterých je utkaný časodimenzoprostor, a jejich aktuálně vyplněné stavy jsou to, čemu říkáme hmota.

•  který omezuje kdysi téměř absolutní svobodu (determinismus je výtvor svobody). Celek je komplementarita determinismu a svobodné vůle (ta je maskovaná zprostředkovaností).

   Jelikož Vědomí omrzela samota, skrz Všeobsažný princip (přesněji rozměr vědomí) se začalo iluzorně dělit na jednotlivá vědomí (mj. ty a já, Vědomí je naší nejhlubší podstatou). Následnými zkušenostmi časem dospělo k takové podobě Všeobsažného principu, jež umožňuje náš wesmír.
   Ten je natolik inteligentní, že usnadňuje samovolný vznik života a jako výukový program mu poskytuje z5nou vazbu, vlivem které se evolučně zdokonaluje. Časem vznikly nervové soustavy, do kterých Vědomí vstupuje právě jako jednotlivá vědomí. Ta si polo-svobodnou interakcí s wesmírem pěstují svou duši (evoluce se posunula na úroveň vědomí), která je částečkou Všeobsažného principu, čímž každý trošičku přispívá k jeho zdokonalovávání. Naše konání je přemýšlením wesmíru.
   V současnosti by se naší společností měl rozšířit myšlenkopocit, že každý je nedílnou součástí jediného propojeného Celku, který nás mj. učí, že škodit ostatním (vč. přírodě) znamená zprostředkovaně škodit sobě v blízké budoucnosti (a do vzdálenější se po smrti vrátíme).
   Toto uvědomění vede k zodpovědnosti, pročež se člověku zachce k ostatním chovat tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. A aby mu to šlo co nejlépe, začne se věnovat osobnímu rozvoji.
   V další fázi vývoje bychom dle mého měli začít hledat nejlepší cestu k realizaci přirozené mnohobytosti (příroda planety jako jeden super--inteligentní/organizmus). Jednotlivci by pak mohli dočasně propojovat přímo své nervové soustavy a bezeslovnou myšlenkopocitovou komunikací by značně pokleslo nedorozumění. Většina povrchu planety by byla protkaná nervovými soustavami spojenými s rostlinami a datamozky do jedné sítě, na kterou by se mohli napojovat jednotlivci, a celek by tvořil kolektivní vědomí zastřešující planetu.
   Vyšší rozkladači organických látek by začali být fotosyntetičtí, nebo by přijímali ATP (bioenergické molekuly) a živiny (do značné míry recyklované na úrovni jedince) uvolňované neurostlinami (ty by mj. byly schopné syntetizovat libovolné nástroje), čímž by skončilo utrpení ze sebekanibalismu přírody.
   Planetární mnohobytost se začne rozmnožovat do okolí, evolucí wesmíru budou vznikat stále komplexnější struktury života, až se celý wesmír spojí do jediné sítě novo-neuronů. Tím jednotlivá vědomí s pomocí Všeobsažného principu skrz wesmír splynou znovu do Vědomí, nejdokonalejší formy života, které takto zprostředkovaně vyvolalo sebestvoření.
   Život se tak stane wesmírem, čistým zrcadlem, které Vědomí umožní vidět sebe a Všeobsažný princip takové, jací doopravdy jsou. Toto poznání Vědomí umožní stvořit nový wesmír dle svých představ a to tak, že si zvolí výchozí nastavení Všeobsažného principu (možná ho i kvalitativně vylepší) a skrz něj se rozpráší na částice nového wesmíru (nebo wesmírů), které se o5 spojí na hmotu, život, vědomí, Vědomí a pořád dokola…
    Prabuňka je zárodek Vědomí, které je tvůrcem wesmíru, jenž usnadnil její vznik. Vědomí a wesmír vzájemně umožňují svou existenci a jsou živá perpetuum mobile existence.
   Jelikož z hlediska svobodné vůle budoucnost není zcela jasná, tak dokud existuje možnost, že daný wesmír odůvodní svou existenci (resp. existenci Vědomí, které ho stvořilo), existuje.
   Díky svobodné vůli po (opakovaném) návratu Vědomí do Počátku čas nezmrzne ani se nebude totožně opakovat historie, ale donekonečna budou vznikat nové jedinečné wesmíry.
   Pokud se Vědomí v nějakém wesmíru už rozhodlo nerozprášit se a našlo další podobně vyspělé wesmíry, mohli se (a dál mohou) jako buňky spojovat do ještě vyšších struktur a Wšehomír/ Celek by tedy byl jeden mnohowesmírný organismus (stačila by i koexistence více wesmírů spojených skrz Vědomí, popř. i Všeobsažný princip), jedna bytost v mnoha tělech, jsme součástky "Boha".
   Smysl veškerého života se pak odvíjí z hlediska na tuto mnoho-hypotézu. A když to vezmu z mého aktuálního hlediska, tak smyslem veškerého života je umožňovat existenci co nejdokonalejšího světa (vhodný pro něj, minimalizace utrpení), ve kterém však současně jedinci mohou co nejsvobodněji volit smysl svého života/ sebenaplnění.

Singularita či wesmír jako "Bůh"?

Tento článek jsem původně napsal jako reakci (a v takové podobě to ponechám) na video Lecram Neznámy - Výzva pro věřící (58 zhlédnutí), které lze shrnout jako: "Když mi dáte důkaz Boha, tak se stanu křesťanem." Ještě předtím jsem to zveřejnil na mé FB stránce Současní filo-z/s-ofové a nakonec zde na mém webu.

Ahoj,
   Těší mě, že se otevíráš k diskusi na takovéto téma, ačkoliv tvůj projev na mě působí jako sarkasmus člověka, jehož vírou je ateismus, což se mi nezdá moc objektivní. Ale nemohu si být jist, jak to doopravdy myslíš. Nic ve zlém, ;).

   Dle mého se nevědomě pouštíš se na tenký led, neboť odpověď na tvou výzvu závisí na interpretaci mnohoznačného pojmu "Bůh". Definujeme-li si "Boha" jako to, co stvořilo wesmír, tak "Bohem" je (nevědomě z hlediska mnoha vědců) singularita Velkého třesku, resp. jakýkoliv jiný přijatelný zdroj existence veškerých jsoucen či podstata případné zacyklenosti existence. "Bůh" je neurčitý pojem označující příčinu existence všeho, příčinu nepopíratelné existence (cogy ergo sum) a zdálo by se mi naivní myslet si, že existence je bezpříčinná. Z tohoto hlediska "Bůh" existuje, ale nikdo si nemůže být jist přesnou definicí. Z čehož též vyplývá, že by byla blbost se na základě tohoto mého tvrzení obracet právě a jedině na křesťanství, ;).

   A i za předpokladu bezpříčinné existence lze teoretizovat o "Bohu", definujeme-li si ho třeba jako bytost velikosti wesmíru (panteismus). Britský molekulární biolog Graham Cairns-Smith (Dawkinsův spřízněnec => pravděpodobně ateista) definuje život jako vše, co je schopné evoluce. Z hlediska kvantové chromodynamiky (podteorie standardního modelu, současného vědeckého názoru) je svět cellulární automat (podobně jako tzv. Hra života (související Google obrázky jsou matoucí, vůbec nejde o stolní hru)), takže lze hovořit o tom, že každé kvantum času obsahuje generaci částic, které se replikují do následujícího časového kvanta, a jelikož částice jsou velmi jednoduché "počítače", které se vyvíjejí v závislosti na svém okolí, tak lze hovořit o evoluci částic, resp. o tom, že částice lze považovat za živé, a jelikož jsou nedílnou součástí téhož wesmíru (a podle vědy mají společnou předlohu), tak z hlediska holismu můžeme wesmír chápat jako jeden superorganismus (kolektivní organismus podobně jako např. včelí úl, též používám můj podobný pojem "mnohobytost"), na který pasují definice "Boha" z úvodu tohoto odstavce. Jsme trochu jako mitochondrie/ chloroplasty (endosymbiotické buněčné organely). Wesmír je náš domov, ke kterému bychom měli chovat úctu (nikoliv sebezničující pohrdání). Ale úcta není to samé co uctívání a navíc křesťanský způsob uctívání je poněkud nešťastný, poněvadž mnozí k. spíše uctívají reprezentace a nikoliv jejich předmět.

   Předchozí odstavec lze brát v úvahu i za předpokladu existence s příčinou, takže se paradoxně může zdát, že tu proti sobě stojí 2 "Bohové", ale ve skutečnosti to jsou dle mého 2 různé pohledy na 2 různé roviny téhož. A jsou v podobném vztahu jako buňka a jádro (obsahující DNA a DNA interpretující proteiny) – "Bůh stvořitel" je jako jádro a "Bůh wesmír" je jako buňka (tělo).

   To, co jsem zde označil jako "Bůh stvořitel", v mé filosofii obvykle nazývám raději Vědomí (fundamentální zdroj vědomí, víc viz. filosofická část mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie), ale to je má hypotéza, které aktuálně není obecně přijatelná.

   Na závěr bych dodal, že dle těchto myšlenek může věda a víra hledat konstruktivní příměří na úrovni filosofie.

Autor článku: Sebastián Wortys

Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru

Většina lidí si knihy vybírá z nabídek velkých knihkupectví (ať už kamenných či internetových), takže obvykle nemají šanci objevit mou knihu Vtiposcifilo-z/s-ofie. Pročež jsem se rozhodl zkusit si dát reklamu do Pražského metra (od 16.11. do 15.12.16).

A jelikož čím kratší text, tím větší má šanci zaujmout ty správné lidi, tak jsem mé myšlenky určené do reklam celkem redukoval a v tomto článku bych je chtěl trochu rozepsat.

Na jejich konec jsem přidal otazník, abych zdůraznil, že jejich umístěním do veřejného prostoru chci rovněž iniciovat zamyšlení a to i nad ostatními texty z mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie.

Kliknutím na odkaz nadpisů se dostanete k obrázku citátu na Facebooku, kde ho můžete zvlášť hodnotit a komentovat.

„Obcházení absurdností = funkčnější SYSTÉM?“:
   Představ si třeba situaci, kdy pospícháš na talentové zkoušky (které v případě stihnutí vyhraješ) a v cestě máš minimálně jeden přechod pro chodce, kde svítí červená, ale nejezdí tam auta nebo jsou daleko a nejedou relativně rychle, takže se jeví absurdní čekat tam. Nebylo by tedy lepší bezpečně přeběhnout na červenou, stihnout talentové zkoušky a tím prospět sobě i společnosti?

„SOLIDARITA bez papírování je ILEGÁLNÍ?“:
   Existenci "ilegální solidarity" jsem si uvědomil v roce 2014 na jistém malém setkání WWOOF. Kdysi bylo dobrovolnictví přes WWOOF definované cca: člověk za pomáhání ekofarmě má postaráno o přežití (obdobně to fungovalo tisíce let). Ale úřady ČR to vyhodnotily jako ilegální práci (+ argumentovali, že stát neuznává oboustranně prospěšný obchod) a chtěli dobrovolnictví zrušit. Ale WWOOF si naštěstí našel schopné právní poradce, kteří mu vymysleli novou definici, cca: člověk se sdílením praktické stránky životního stylu učí ekofarmařit (a zaplatí za to zprostředkovateli). Takže dobrovolníci mohou dál dělat víceméně to samé, ale když se jich kontrola zeptá, nesmí říct, že pomáhají dobré věci za ubytování a stravu. To by bylo na pokutu... Příkladů lze vymyslet víc a otázkou je: Jak tento paradox vyřešit?



„Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“:
   Po dlouhodobém přemýšlení jsem na střední škole dospěl k jakémusi zajímavému základnímu pochopení (jeho správnost a detaily jsou otázkou). Velmi stručně řečeno: Zkušenost (sebe)uvědomění nelze materialisticky uspokojivě vysvětlit, takže nejspíš existuje jakési fundamentální Vědomí, které je tu možná už od hypotetického Počátku. Nejprve svobodně létalo mezi všemožnými stavy, ale následné utrpení z nepředvídatelností ho vedlo k tvorbě zkušenosti zvané fyzikální zákony. Ty mají eliminovat utrpení ze svobody tím, že jsou postupně vyladěny tak, aby usnadňovaly vznik života (vtělení Vědomí do wesmíru) a jeho blahobyt (harmonie svobody a determinismu).
   Mnohaúrovňovou evolucí poznáváme wesmír a zdokonalujeme sebe i náš svět. Jako se buňky spojily do mnohobuněčných organismů a vylezly z vody, budeme se dál spojovat do větších planetárních mnohobytostí a postupně se rozšíříme wesmírem. Až celý obživne, stene se jediným dokonalým vtělením Vědomí a tím umožní jeho existenci. Existenci toho, co umožnilo existenci wesmíru, ve kterém žijeme.

„Státní crowdfunding = přímá DEMOKRACIE?“:
   Klasický crowdfunding je internetová platforma, kam může kdokoli za určitých podmínek přidat projekt a kdokoli mu může posílat libovolné částky, aby byl realizován (pokud se vybere min. 100% z částky potřebné k realizaci).
   A napadlo mě, že jakýsi „státní crowdfunding“ by mohl být zajímavou demokratickou doplňkovou alternativou ke klasickému vzniku státních zakázek. Do státního crowdfundingu by šla experimentální část daní (s časem víc a o to silnější by byla pozitiva viz. později) a sami občané by (přes internet) volili, na který projekt svým podílem přispějí (možnost rozhodovat učí odpovědnosti a zkušenějšímu rozhodování). Každý by tam mohl přidat svůj projekt, což by lidi motivovalo k proaktivitě, kreativitě, sebezdokonalovávání a v neposlední řadě k veřejně prospěšné činnosti dle své volby, takže z hlediska světovládců by už nebyla tolik potřeba umělá absurdní zaměstnání…

„Jsou GALAXIE částicemi obřích bytostí?“:
   Z elementární částic se skládají mj. protony a neutrony, z těch (a elektronů) se skládají atomy, z nich molekuly, z těch různé věci, z nich mj. planety a hvězdy, z nich soustavy, z nich galaxie, z nich kupy, z nich nadkupy a z nich prazvláštní struktury připomínající houbovitou tkáň, jejíž vznik dosud neumíme pořádně vysvětlit.
   Nabízí se tedy prostor pro fantazírovaní o tom, zda skutečně nejde třeba o „neuronovou síť“ jakéhosi nepředstavitelně obřího organismu, pro kterého by galaxie byli něco jako pro nás elementární částice. Zajímavé je i, že mě to napadlo dřív, než jsem viděl model té struktury wesmíru. Jinač v souvislosti s touto myšlenkou jsem před časem udělal video „Velkovelikostní podobenství o CERNu“: 



„Obdivujeme POHLAVNÍ údy květin a své tajíme?“:
   Není paradoxní, že lidé obdivují pohlavní údy květin, veřejně jimi zdobí svá obydlí, ukazují je dětem, čichají k nim..., ale své pohlavní údy schovávají pod oblečením, cenzurují je, trestají jejich ukazování na veřejnosti...? Existuje logické vysvětlení tohoto rozporu (nezakládající se na tradici)? Není záliba v květinách nějaká podivná kompenzace? Měli bychom ke všem pohlavním údům přistupovat stejným metrem a buď legalizovat manifestaci lidských pohlavních orgánů, nebo cenzurovat květiny? Jak tento bizarní paradox vypovídá o naší podstatě...?

„Jak by milión let buddhismu ovlivnilo EVOLUCI?“:
   Během evoluce se organismus přizpůsobuje svému životnímu prostředí. Takže někteří lidé se zamýšlí, jak by se moderní styl života mohl (negativně) odrazit na podobě člověka. Mě však připadá zajímavější zkusit se zamyslet opačně, jak upravit naše životní podmínky tak, aby vedly ke zkvalitnění člověka. Jak by třeba milión let věnovaných buddhismu ovlivnilo naší evoluci? Jak moc by to mohlo rozšířit schopnosti našeho vědomí? Pomohlo by nám to lépe intimně porozumět ostatním organismům...? Souvislá diskuse viz. FB Současní filosofové.

„Vícenásobná stupňovitá VOLBA vs přerozdělování?“:
   Za největší achilovu patu volebního systému (minimálně v ČR) považuji kombinaci jednoho hlasu a přerozdělování. To občany vyloženě nabádá, aby nevolili toho, koho by ve skutečnosti volit chtěli (z obavy přerozdělování hlasu, což je jako nejít k volbám), ale aby volili někoho z těch (často establishment), kteří mají v předvolebních průzkumech (kdo ví jak zpětnovazebně manipulovaných) víc jak 5%.
   Řešení tohoto problému je však relativně snadné. Občané by měli mít možnost napsat posloupnost cca tří kandidátů/ stran od dle svého nejlepších. Což by se vyhodnocovalo tak, že nejprve by se započetlo jako hlas jen 1. pořadí a místo vyhození obálek, jejichž hlas by byl přerozdělen, by se započetlo druhé pořadí, …, třetí. Prosaďme opravu volebního systému a opravíme výsledky.

Pokud bys na některé z těchto myšlenek chtěl reagovat, doporučuji udělat tak přes tento příspěvek na mé FB stránce současní filosofové.

Autor článku: Sebastián Wortys