Absurdní nedorozumění

Nedávno po čase rozmrzl jeden právní Gordický uzel, takže jsem mohl učinit nové kroky k ochraně svých práv. Výsledkem bylo, že nejmenovaný státní orgán ČR dal v jednom z klíčových bodů za pravdu mě a ne protistraně, zatímco ostatní body zůstávají bez rozhodnutí víc než rok. Tato nerozhodnost (nebo pasivní rezistence) jistého státního orgánu chrání mě a ne útočníka. Ale ten mezistav zdaleka nemám bez komplikací, největší obrana mě čeká v budoucnosti a přibývá informací, ke kterým jsem vázán mlčenlivostí. 

Teď jinak: nevím, zda to s tím právním sporem souvisí, ale relativně krátce na to, co mi ten státní orgán dal za pravdu, tak někdo hacknul můj spisovatelský Facebookový profil, něco mě neznámého tam vyvedl a výsledkem bylo zablokování s nutností odvolání vyžadující předložení průkazu totožnosti. Nemohl jsem se dostat k obsahu svého profilu. Pokud by to byla odplata někoho, kdo už neví, jak se mnou bojovat v mezích zákona, tak by to bylo dost ubohé. 

Sice nevím, zda je to opravdu odplata, ale každopádně to moc nepotěší, ačkoliv Facebook jsem poslední dobou nepoužíval. Důvodem je, nebo spíše bylo, mj. to, že se mi tam zobrazovalo příliš mnoho reklam a téměř žádný obsah, který by mě skutečně zajímal. To zmírňuje mé povzdechnutí. 

Později jsem zažíval dokonce krásné chvíle uvědomění, že internet (a především sociální sítě) pro mě není tak důležitý, jak si občas myslím. Je to superstimul, který může odvracet naši pozornost od skutečnějšího života, bez kterého by ztratil význam, zatímco reálně se dá žít i bez internetu, ačkoliv existují snahy netolistů házet klacky pod nohy soběstatkářům a podobným lidem. Na internetu se můžeme nekonečně dohadovat co a jak má být, ale významu to nabývá až zásahem do fyzického života člověka nebo jiného aktéra. Připomněl jsem si spoustu úžasných projektů, které jsem vytvořil v době, kdy jsem ještě neměl přístup k internetu, což mi dalo nový elán. Jedním z jeho výsledků bylo, že se mi povedlo zmapovat vývojové fáze kreativity, resp. jak se mění změna, ale to se do tohoto absurdního článku nehodí. 

Vrátím se k hlavnímu tématu tohoto článku a uvádím kopii zprávy, kterou mi poslal Facebook po zablokování mého profilu: 

„Pomůžeme vám dostat se zpátky na Facebook

Zdravíme, Sebastiáne,

Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.

Jsme tu, abychom vám pomohli. Váš účet jsme zamkli, takže se k němu nikdo nemůže přihlásit ani si zobrazit váš Facebook profil. Klikněte na odkaz dole a my vás provedeme dalšími kroky, ať se můžete zase vrátit na Facebook.

Odemkněte si účet

S přáním pěkného dne

tým Facebooku pro bezpečnost

Přemýšlíte, jestli je e-mail opravdu od nás? Potvrďte si to v Centru nápovědy: www.facebook.com/help/check-email“

A zde je text, který se mi zobrazoval po přihlášení na Facebook: 

„Váš účet jsme pozastavili

Na odvolání máte 180 dnů. Pak vám účet trvale zablokujeme

Co to znamená

Váš účet momentálně nevidí lidé na Facebooku a nemůžete ho používat.

Co můžete dělat

Na odvolání se proti našemu rozhodnutí máte 180 dnů. Možná od vás budeme potřebovat nějaké informace, ať váš účet můžeme zkontrolovat znovu.“

Nakonec jsem se nechal přemluvit známou osobou, že to odvolání proti zablokování profilu zkusím. Kdybych ho nezkusil, po 180 dnech by uplynulo ultimátům, načež by automaticky došlo ke zrušení profilu. 

Dlouhodobé právní spory, iniciované cizí stranou, mi přinesly zkušenosti, které jsem mohl zužitkovat k napsání odvolání. Zároveň jsem vycházel z antiskepse vůči Facebooku, kdy jsem si uvědomoval, že po hacknutí profilu potřebují nějak obnovit důvěru, že můj profil zpřístupní opravdu mě a ne útočníkovi. 

Lidé, kteří nejsou spisovatelé píšící pod pseudonymem, to mají jednodušší v tom, že na jejich průkazu totožnosti mají stejné jméno jako na svém profilu, pokud nepoužívají nějakou přezdívku, což je také rizikové. 

Abych tedy i já mohl Facebooku dokázat svou totožnost, rozhodl jsem se přiložit první stranu své platné licenční smlouvy, kde je mj. kontakt na mého nakladatele a mé občanské jméno uvedené ve vztahu k jedné z mých knih. Prostě jsem jim chtěl zkusit říct, kdo jsem a vyzvat je, ať si vyžádají potvrzení o pravosti přes mého nakladatele. 

Nechtěl jsem se však spoléhat na jediný zdroj ověření identity, takže jsem dále mj. vymyslel šifrovaný vzkaz, který jsem umístil na drtivou většinu všech profilů Sebastián Wortys na různých stránkách vč. starého YouTube profilu, kde mám stovky odběratelů. Umístil jsem ho i na Goodreeads, kde jsem v minulosti úspěšně prošel poměrně složitým procesem ověřování identity, takže jsem oficiálním vlastníkem autorského profilu (a budu rád, když mi tam do Asku napíšete nějaké zajímavé otázky, na které bych mohl veřejně odpovědět). Facebooku jsem plánoval poslat šifrovací klíč, kterým by vzkaz rozluštili a hned by věděli, že je kontaktoval skutečný majitel profilu. 

Jenže když jsem nahrál jimi požadovaný průkaz totožnosti, tak namísto možnosti následně poslat připravený text odvolání se ukázalo, že onu možnost nenabízí. Zpětně vyšlo najevo, že za odvolání považují jen průkaz totožnosti, což z jejich původního tvrzení nebylo vůbec zjevné. 

Zde uvádím, jak Facebook reagoval na můj průkaz totožnosti: 

„We can’t give you access to this account or help with your request until we receive an accepted form of ID that matches the information listed on the account. Learn more about the types of ID we accept in the Help Center:

https://www.facebook.com/help/159096464162185?ref=cr

Thanks,

The Facebook Team“

Zdá se tedy, že Facebook ve své současné podobě není přátelský vůči spisovatelům vystupujícím pod pseudonymy. Ale já si to nenechal líbit a namísto samotného průkazu totožnosti jsem jim poslal fotku obsahující můj průkaz totožnosti, mou licenční smlouvu s nakladatelem a připravený text odvolání, který to vše vysvětluje a navíc opírá o řadu na internetu dohledatelných důkazů včetně archivovaných. Odvolání obsahovalo i další způsoby dokazování identity, které zde raději nebudu zveřejňovat. 

Za pár minut mi poslali zprávu: 

„Thanks for providing information to confirm your age. Based on the information provided, it looks like you’re not old enough to be on Facebook.

Unfortunately we’ll need to disable your account, but we hope to see you back on Facebook when you’re old enough.

Thanks“

Následně jsem byl automaticky odhlášen z Facebooku a má přihlašovací ikona zmizela. 

Domnívám se, že za těch pár minut si mé odvolání ani nemohli přečíst. Nebo ho přečetla nějaká rádoby umělá inteligence, která však není dostatečně inteligentní, aby pochopila mé odvolání. Nejdřív mi napsali „Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.“ a když jsem jim dal fotku svého dokladu totožnosti i s mou licenční smlouvou, tak najednou tvrdí, že prý nejsem dostatečně starý, abych mohl používat Facebook. Pochopil bych trochu, kdyby napsali něco jako, že se jim nepodařilo ověřit mou identitu, ale když je problémem napadení účtu hackerem a oni reagují, jakoby si mysleli, že problémem je můj věk, tak je to známka něčí nekompetence. Navíc i kdyby problémem byl věk, tak můj doklad totožnosti dokazuje, že jsem dostatečně starý, abych Facebook mohl používat. Stejně tak ukazuje fakt, že jsem uzavřel licenční smlouvu - to děti dělat nemohou. 

Připomíná mi to, když jsem nedávno psal nejmenované firmě, že sháním určitou součástku do pračky. Poslal jsem jim e-mail, kde jsem hned v první větě napsal, že sháním určitou součástku a uvedl její název. Navíc jsem přiložil její fotku a fotku identifikačního štítku s modelem výrobku. Jenže mi přišla odpověď začínající slovy: „Děkujeme za Vaši zprávu. Můžete nám prosím sdělit, který produkt hledáte do“ a pak tam byl napsaný model nějaké jiné pračky. Nevím, kdo to psal, ale domnívám se, že to mohl být nějaký nedostatečně trénovaný LLM, protože člověk by alespoň zkopíroval kód produktu, který jsem napsal a nevymýšlel si nějaký nový. 

Ale zpátky k původnímu problému. Absurdní navíc je, že někdo v organizaci Facebooku věkovým omezením zdůvodnil zrušení mého profilu, který jsem si založil někdy roku 2010, tedy zhruba před patnácti lety. Kdyby mi tehdy byly tři roky, tak by mi dnes bylo přibližně 18 let a ten profil by mi morálně nemohli zrušit z důvodu věkového omezení, protože by mi dnes bylo osmnáct let. Takže aby mi z toho důvodu mohli zrušit profil, tak by museli předpokládat, že jsem svůj profil založil, když mi byly dva roky nebo méně, případně ještě před svým narozením (nezkoumal jsem od kolika let smí člověk používat Facebook). 

Zkrátka je to absurdní nedorozumění, které ukazuje na nějaké systémové nedostatky způsobující nemožnost relevantního odvolání. A ty narušili mou svobodu slova. Připouštím však, že pokud Facebook čelí masivnímu útoku na profily svých uživatelů, tak může být těžké věnovat každému profilu víc než jen pár sekund na rozhodnutí, zda ho vrátit uživateli, nebo smazat. 

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl

V minulém článku jsem okomentoval pět mých citátů a rád bych se k tomuto konceptu vrátil, protože se mi zdá poměrně smysluplný a příjemně modulární. 

Tentokrát jsem citáty vybral pečlivě tak, aby patřily k těm známějším z mého repertoáru nebo aby šlo o takové, kde by se hodilo předcházet nedorozumění. Sice někdy nastávají případy, kdy je dezinterpretace kreativně přínosná, ale opaky myslím bývají spíše častější a rád bych nabídl pomocnou ruku každému, kdo by chtěl hlouběji pochopit mé myšlenky. 

„Někteří lidé oponují dřív, než pochopí, co kritizují.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Aby bylo možné něco nebo někoho konstruktivně kritizovat, hledat souvislé chyby, být vůči tomu/ němu skeptický, nacházet rozpory atd., tak je nejprve potřeba dostatečně vědět, co kritizujeme. 

Kdybychom to věděli jen povrchně, tak bychom s vyšší pravděpodobností docházeli k chybným závěrům a mohli bychom třeba vidět nesrovnalosti tam, kde ve skutečnosti nejsou. Pokud nám chybí některé klíčové informace potřebné k pochopení dané problematiky, tak snáze něčemu neporozumíme a můžeme to předčasně a nadměrně zavrhnout, dopouštět se předkritiky. 

Z tohoto důvodu je zapotřebí podezřívat naší představu o tom, že něco je chybné a v rámci toho přemýšlet nad možnostmi opravy, tedy provádět antiskepsi. 

Pokud jsme však už pozměnili názor a zvažujeme, že by to přeci jen nemuselo být tak problematické, tak teprve tehdy znova přichází na řadu kritika a skepse, aby otestovaly výplod naší antiskepse a takto to může pokračovat pořád dokola, dokud se nám chce přemýšlet a zpřesňovat svůj názor na nějakou problematiku. 

Někteří lidé se však někdy prostě spokojí s první chybou, kterou uvidí, i když je ve skutečnosti výplodem způsobu, kterým se na odpovídající jev podívali. Zavřou dveře, aniž by využili jejich potenciál a jdou dál. Tak zkoušejme nebývat v této roli. 

„Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok patří Víťovi z mé knihy Wesmírný omyl, ale není zas takový problém vztáhnout ho i ke mě, protože jsem Víťu vymyslel, píšu knihy a mé známky z češtiny kdysi bývaly mizerné. 

Gramatika našeho jazyka je poměrně složitá a alespoň v době mého studia základní a střední školy tomu bylo věnováno mnoho času, což znamenalo i mnoho diktátů. A když se pak malý žák dívá na červené úpravy darované učitelem, tak ho to může odrazovat od ambicí stát se spisovatelem. 

V mém případě se tak ale naštěstí nestalo a každodenním psaním deníků nebo čtením řady knih jsem postupně zdokonalil svůj literární styl až na současnou úroveň, kdy se věnuji mj. psaní filosofických povídek. 

„Nakupování masa zabíjí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří lidé mají pocit, že když si v obchodě koupí mrtvé maso, tak nejsou odpovědní za smrt příslušného zvířete, protože bylo zabito dříve, než se ho rozhodli koupit. 

Tržní ekonomika se však snaží optimalizovat vztah poptávky a nabídky, což vede mj. k tomu, že nabídka usiluje poskytnout ideálně takové množství produktů, které zhruba poptávka zakoupí (a lepší o trochu víc než méně, protože spotřebitelům vadí víc prázdné regály než kontejnery plné zbytků). 

V důsledku toho nakupováním společně volíme to, čeho a kolik se bude prodávat. Očekává se totiž, že v blízké budoucnosti se budeme chovat podobně jako dnes. Takže čím víc lidé kupují maso, tím víc zvířat je za tímto účelem chováno a zabíjeno. A naopak čím méně lidé kupují maso, tím méně zvířat je zabíjeno a chováno v nelidských a někdy i nezvířecích podmínkách. 

Je poněkud paradoxní, jak na jednu stranu správně litujeme lidského holokaustu, ale na druhou sami nebo zprostředkovaně dál bez většího přemýšlení provádíme něco podobného a masivnějšího jiným živým bytostem schopným cítit bolest stejně jako my. A to jen proto, že zvířata se tomu neumí efektivně bránit. 

Jak pak můžeme od umělé superinteligence očekávat, že nás v tomto hledu nebude v určitém smyslu napodobovat? Z tohoto hlediska si vážím snah nahradit maso procesem, jehož součástí nebude kontinuální kultivace masivního utrpení. 

„Primárně si přizpůsobuj okolí, sekundárně se přizpůsobuj okolí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Ke každému okamžiku našeho života se může vztahovat otázka, zda bychom se v dané situaci měli přizpůsobovat tomu, co se děje, nebo se události snažit měnit podle sebe. Někteří radikálové redukují odpověď na jednu z variant pro všechny časy. 

První říkají, že bychom si za všech okolností měli snažit bezohledně si přizpůsobovat okolí a snažit se vládnout světu. Druzí tvrdí, že bychom se za všech okolností měli okolí přizpůsobovat a smířit se s tím, co se nám děje. Umírnění jedinci zastávají názor, že mezi oba přístupy je potřeba hledat rovnováhu. Ale jakou? 

Podle mě bychom v první řadě měli zvažovat změnu prostředí tak, aby odpovídalo nám, a pokud se nám to nepovede nebo narazíme na nějakou překážku, kterou nechceme překročit (např. velikost chráněných krajinných oblastí), tak se prostě potřebujeme a přizpůsobit dané části stavu dění. 

Alternativním přístupem může být „Primárně se přizpůsobuj okolí, sekundárně si přizpůsobuj okolí.“, což je formulace, která je explicitněji v komplementaritě s environmentálním hnutím, ale z mnohohlediska bývá použitelná v menším podílu vymyslitelných typů událostí, jelikož život je založený mj. na tendenci optimalizovat své životní prostředí, provádět homeostázi, zlepšovat svou situaci atd. 

„Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Představte si prostor možných stavů světa a zejména života v něm, kde osy (rozměry) odpovídají různým škálám od jednoho absolutního extrému k opačnému. Absolutní extrémy jsou tak destruktivní, že pro život jsou neobyvatelné, takže nejideálnější realizovatelný svět by se pravděpodobně nacházel někde zhruba uprostřed v oblasti průsečíků všech os v podobě jakési dynamické všerovnováhy. 

Předpokládejme, že aktuální uspořádání našeho světa se v tomto prostoru možností nachází někde mezi nejideálnějším možným světem a okolní sférou rozličných extrémů. Předpokládejme také, že tušíme, kde zhruba jsme a kde zhruba je ideál, resp. že tušíme, kudy se k němu posunout (nebo alespoň poznáme, když se nebezpečně blížíme k některému z extrémů). 

Pokud bychom dokázali ve všech osách jít směrem k ideálu, tak bychom ho časem proťali. To v nás může probouzet názor, že určitý druh směřování je potřeba udržovat v zájmu dosažení nejideálnějšího možného světa. 

Problém však může nastat třeba, když nemáme dostatek informaci, abychom si byli jistí, jak daleko od nejideálnějšího možného světa jsme. V takovém případě se může stát, že se zastavíme předčasně, nebo až moc pozdě a budeme žít ve světě, který bude horší, než by mohl být. A pokud bychom z něj chtěli pryč do lepšího stavu, tak bychom potřebovali nacházet nový přesnější směr. Proto je potřeba dávat si pozor na skutečnost, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. 

Odlišný problém může nastat, když setrvačnost našeho původně správného směřování způsobí, že se na relativně krátkou dobu ocitneme v oblasti nebo blízkosti nejideálnějšího možného světa, ale pak nás to bude táhnout dál a dál k opačným extrémům vůči našemu původnímu východisku, aniž bychom dokázali včas zabrzdit. 

To znamená, že čím intenzivněji se budeme snažit přiblížit lepšímu světu, tím větší bude riziko, že ho nakonec mineme. Na druhou stranu nadměrná opatrnost nebo nedostatečná aktivita může způsobit, že nevědomé a relativně neinteligentní procesy s námi budou světem možností hýbat silněji, než my sami. Pak bychom měli tendenci padat k některým z extrémů víceméně nehledě na naše nedostatečně aplikované názory. 

Je tedy potřeba uvědomit si, že v reálném světě na naší snahu působí různé vlivy, které ji v různých osách mohou oslabovat nebo posilovat. Když vlivy naší snahu oslabují, tak se potřebujeme snažit víc než v hypotetickém světě, kde by dané vlivy nebyly. Naopak když vlivy naší snahu posilují, tak se nemusíme snažit tolik jako ve světě bez daných vlivů a nejspíš bychom měli přemýšlet, kdy bude potřeba brzdit a připravit na to své schopnosti. 

Někdy se může stát, že ani ta největší snaha nepřeváží protichůdné vlivy na správný směr. Pokud se to děje v případě jednotlivce, tak to může skončit jeho smrtí a buď se s tím smíříme, nebo budeme bojovat do posledních chvil, aniž bychom na konci života měli klid. Větší problém je, pokud se to děje v případě systému veškerého známého života. V takovém případě si, jakožto části, nemůžeme být dostatečně jistí, která snaha je přehnaná, takže do posledních chvil bychom měli usilovat o záchranu života ve vesmíru. 

Na druhou stranu, pokud je tepelná smrt vesmíru nevyhnutelná, tak bychom si před koncem světa měli vymezit nějaký ten čas, kdy budeme dělat, co se nám zlíbí, aniž bychom se museli trápit pokračováním snahy o přetrvání života ve vesmíru. 

Další komplikací pro náš hypotetický prostor možných stavů světa je, že podobně jako v případě Rubikovy kostky náš pokus změnit jeden aspekt vede i ke změně jiných aspektů, se kterými je potřeba počítat, jinak se nejspíš budeme neovladatelně vzdalovat na těch osách a v těch aspektech, které zrovna budeme ignorovat. 

Navíc je potřeba uvědomit si, že v reálném světě (oproti tomu našemu hypotetickému prostoru možností) může být krajina možných stavů světa víceméně zvrásněná. A to ve smyslu, že i kdybychom směřovali přímo k ideálnímu světu (v této dílčí analogii odpovídajícímu nížině), tak budeme muset překonávat nebo obcházet různě intenzivní pomyslné hory a propasti způsobené specifickými interferencemi různých intenzit jednotlivých os. To může znamenat, že rovná cesta je v reálném světě nemožná, a pokud chceme posunout stav našeho světa do nejideálnějšího možného světa, tak se potřebujeme smířit s dočasným nepohodlím, nebo jít delší schůdnější trasou života. 

V každém případě je tedy potřeba naše směřování průběžně reflektovat, tedy přemýšlet, zda není potřeba upravit směr. A to i v případě, že se nechceme přibližovat ideálnímu světu, ale také nechceme narazit do některého ze smrtelných extrémů. 

Z toho všeho je podle mě nejdůležitější uvědomovat si právě to, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. A to, spolu se sbírkou zkušeností, nám může v každé situaci pomáhat, abychom se těm destruktivním zákoutím přiměřeně vyhýbali.