Koncept myšlenkopocitů

Tímto bych rád upřesnil můj koncept myšlenkopocitů a navázal na druhý výstřižek v článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce". Abych nemusel v zájmu formy překopávat celý text, ponechám ho ve tvaru výstřižku mé odpovědi ze soukromé korespondence.

Vjem je vznikající vzpomínka (otisk vjemu v mozku) a i vzpomínka na něco konkrétního je podle mě druh myšlenkopocitu, přičemž myšlenková stránka vzpomínky může zachycovat např. subjektivní jevení proměny situace, nebo třeba jen vykreslovat strukturu okamžiku z materiální stránky a třeba i jeho význam vzhledem k něčemu (který může a nemusí být vnímán jako součást dané vzpomínky) (už tady se projevuje pomyslné krájení Celku). Vzpomínky se v mozku vzájemně uspořádávají na vzájemně prolnuté organizační úrovně myšlenkopocitů, které mohou být mj. zhruba následující (ale každý člověk si to asi může krájet trochu jinak): vzpomínka na konkrétní událost (vzpomínka v obecném smyslu by mohla označovat i vše další), názory/ aspekty věcí, modely lidí/ věcí, ideologie (modely společností), model všeho (a z něj vycházející paradigma) (a v další větvi pod názory to může směřovat až třeba k elementárním částicím, ale tím to teď nechci komplikovat). Na této škále podle mě platí, že čím dál od vzpomínky na konkrétnost k modelu všeho, tím decentralizovanější myšlenkopocit. Jeden myšlenkopocit může být uložen na více místech tím, jak si ho opakujeme v různých kontextech a čím analogičtěji přemýšlíme, tím víc jsou tato místa provázána v jedno decentralizované. Při vybavování může docházet k redistribuci z více míst a tím zase vznikat nový způsob uložení.

Je možné, že myšlenkopocit může být uložen v oblasti A (vzpomínková forma myšlenkopocitu), jeho myšlenková stránka při uvědomění vnímána v oblasti B, emoční stránka vnímána v oblasti C a v oblasti D (vědomí) by se to zpětně spojovalo do myšlenkopocitu ve vědomé formě, popř. oblast B a C mohou být víceméně totožné, možná i s D (a šlo by asi o podmnožinu množiny A). Ale v tom zatím nemám moc jasno.

Má reakce na výrok "Nyní si myslím, že myšlenky, myšlenkopocity a pocity jsou tři související věci.": Nechci ti brát "analytický" názor (/ hledisko), ale dál považuji za přínosnější spíše ten svůj netradiční komplementární (i když vím, že si tím ani oním nemohu být jistý). Analýza je užitečná, ale podle mě by měla spolupracovat s holističtějším přístupem. Nemyslím, že by šlo o tři různé věci, které spolu jen souvisí, ale jedna komplexnější věc (myšlenkopocit), která se z různých hledisek jeví různě. Podobně jako nelze současně vnímat hmatovou a vizuální rovinu např. hmotného předmětu (viz. Aldo Novák), tak podle mě nelze současně si uvědomovat myšlenkovou i pocitovou (emocionální) stránku myšlenkopocitů. Lze mezi nimi pouze přeskakovat a tím si lze uvědomovat, že nepozorujeme víc jevů, ale jeden komplexnější více způsoby. A čím víc si uvědomujeme jednu ze stránek myšlenkopocitů, tím méně si uvědomujeme tu opačnou odvrácenou "směrem" do podvědomí a máme pak tendenci rozdělovat myšlenkopocity na myšlenky a pocity podle toho, z kterého pohledu jsme zvyklí konkrétní myšlenkopocit vnímat, nebo jak ho začneme vnímat při jeho vznikání. A připouštím i možnost, že tvůj a můj názor na myšlenkopocity nemusí být neslučitelné, ale opět jen dvě různá hlediska na téže holon, přičemž každé může mít svůj smysl podle aktuálních potřeb. Objektivní způsob krájení Celku pravděpodobně neexistuje a každý způsob krájení se někdy může nějak hodit. Třeba život (tvor-y/a) lze vnímat např. jako kooperující organely v buňce nebo jako biochemické reakce a vyspělejší organismy lze vnímat mj. i hlediskem psychologie, přičemž každé z těchto hledisek je použitelné pro jiné účely...

Mimochodem mě napadlo zajímavé "odbočení": Podobně nejspíš každá situace v našem světě je "dobrošpatná", resp. má dobré i špatné stránky (vzhledem k různým aktérům), což umožňuje z kterékoliv situace těžit nebo strádat v závislosti na zvoleném přístupu chování (přičemž "vždy těžit" se s "vždy morální" překrývá jen někdy). Přístup je tedy analogií/ metaforou hlediska při poz-oro/ná-vání a jde o součást mého názoru, že konání života je přemýšlením wesmíru. Z tohoto hlediska jsme mj. my lidé "myšlenkopocitami" v "neuronové síti" zvané wesmír. Částice (vč. těch tzv. virtuálních) mohou být "nervové vzruchy" (nevědomí může být podvědomí wesmíru) a mohlo by to tedy znamenat mj., že vnímáme ještě menší zlomek wesmíru, než jsme si dosud mysleli, protože "mozek" je víc než jen vzruchy v něm. Nemluvě o tom, že může mít i další orgány a tedy i tělo... a nakonec lze přemýšlet třeba až i o tom, že Celek může být "fraktál" s možností nekonečného přibližování i oddalování, přičemž předmět konkretizace ideálu těla je závislý na přiblížení a může jím být ledasco: atom, člověk, Země, wesmír... Vím, že to vše jsou velké spekulace (obzvláště "možnost nekonečného přibližování i oddalování" které nevěřím), ale dle mého moc zajímavé na to, aby byli v koši, protože věřím, že to má potenciál hrát významnou roli v epistemologickém anarchismu, i kdyby to nebyla pravda. Jinak kdyby náš wesmír byl "mozkem", tak by měl smysl/ cíl/ vizi, např. stvořit nový lepší wesmír…

Má reakce na výrok "pocity jsou určité uvědomované signály v nervové soustavě konkrétního člověka": To podle mě platí i pro myšlenkovou rovinu myšlenkopocitů, protože myšlenky si můžeme uvědomovat (i když to obvykle znamená neuvědomovat si zrovna tolik okolí).

Má reakce na výrok "myšlenky jsou významy myšlenkopocitů abstrahované od jejich konkrétní reprezentace": To podle mě platí i pro pocitovou (emocionální) rovinu myšlenkopocitů, protože i emoce jsou významy myšlenkopocitů (zaměřit se na myšlenkopocit A znamená prožívat pocit(y) B) a i emoce lze abstrahovat, protože obvykle zažíváme smíšené pocity (jen ve vyhrocených situacích převáží jeden tak, že zastíní existenci ostatních) a až opakovaným zažíváním sobě podobných konkrétních emočních rovin stavů jsme podle mě schopni abstrahovat např. naší obecnou představu pocitu štěstí (nebo jiný z několika stovek již popsaných pocitů) a navzdory její obecnosti si představovat její prožívání, takže si nemyslím, že by strach obecně byl myšlenka, jak také píšeš. Abstrahování emoční stránky myšlenkopocitů je také to, co nám umožňuje vytvářet obecniny emočních aspektů, prostřednictvím kterých jsme pak schopni kategorizovat/ rozpoznávat druhy konkrétních prožitků a následně je (mj. skrze myšlenkovou stránku myšlenkopocitů) popisovat okolí. A ještě mě napadá, že třeba weltschmerz je celkem jasně myšlenkopocit, protože myšlenková stránka je podle mě předpoklad jeho existence a není snadné v tomto případě oddělit emoce od myšlenky.

Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka, podle mě může být způsoben tím, že tvá představa o abstrahování možná vychází především z vědeckého pojetí abstrahování (které nemusí být totožné s tím v lidské hlavě), do kterého věda odráží svou snahu být neemocionální navzdory tomu, že je dosud provozována lidmi (a že v případě umělé superinteligence schopné provozovat vědu bychom pravděpodobně nebyli schopní vyvrátit, že v ní nevznikli analogie emocí).

Nemyslím, že by abstrahování myšlenkové složky myšlenkopocitu A probíhalo odděleně od abstrahování pocitové složky myšlenkopocitu A, resp. si myslím že myšlenkopocit je abstrahován jako celek a ne jako části, i když to může znamenat, že část procesu probíhá ve vědomí a část v podvědomí. A i kdyby probíhala zvlášť myšlenková a zvlášť emoční abstrakce myšlenkopocitů (tzn. abstrahováním by docházelo i k rozdělování), tak stejnak by třeba k abstrahovaným myšlenkám souběžně vznikaly (ať už ve vědomí či podvědomí) pocity mj. z palety: (ne)jsem rád, že to "vím/ "tak je". To je rovněž protiargument k prohlášení: "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat [...] myšlenky bez pocitů (jako abstrakce)" I uvědomování si myšlenkové stránky myšlenkopocitu tedy podle mě vyvolává (někdy možná v podvědomí) mj. různé pocity-emoce a čím jsou vzájemněji vyvážené (zdánlivě se vzájemně vyrušují), tím spíše se zdají být bezpocitové.

Vzpomínky podle mě mají myšlenkovou i emocionální rovinu a je sice pravda, že se časem redukují, ale nemyslím, že by byla moc pravděpodobná existence takového uskupení souvislých redukovaných vzpomínek, pro které by nekoexistovala hlediska, z nichž z jednoho by se vyjevila myšlenková stránka a z jiného emocionální. A aby to dávalo smysl, tak je asi potřeba uvědomovat si, že např. věta "Myslím, tedy jsem." není v mozku uložena stejně "jednoduchým" způsobem jako na papíru, resp. v mozku je nejspíš uložena pomocí všech potencionálních významů, které pro nás může mít, což nám umožňuje používat různé myšlenky podle aktuálních kontextů, resp. mluvit/ psát/ konat. Součástí takových významů může být i např. vzpomínka na to, jak tu myšlenku někdo militantním způsobem bránil či kritizoval, což se podepisuje na její emocionální rovině i v naší hlavě, protože interagováním s ostatními se naše jevení jejich osobnosti stává součástí naší paměti a má různý potenciál projevit se a stát se i součástí fungování té naší osobnosti (jsme mj. médium pro tok střípků osobností).

Má reakce na výrok "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat pocity bez myšlenek (jako v počítači mohou existovat data bez významu)": Pokud "data bez významu" označují data, ke kterým byl ztracen způsob jejich interpretace, a pokud správně chápu, čemu by to mělo odpovídat v mozku na molekulární úrovni, tak mám pocit, že z tohoto hlediska je to spíše nepravděpodobné, protože by to asi znamenalo ztrátu schopnosti mozku interpretovat neurotransmitery a neuropeptidy. Pokud se zdá, že nějaký pocit nemá emocionální stránku, tak jako pravděpodobnější vysvětlení se mi zdá např., že myšlenková složka sice existuje, ale není jednoduše převoditelná z podvědomí do vědomí. Nebo pokud "data bez významu" označují věci jako "kjnbgvcxsdfghjhgfd", tak si myslím, že i absurdní myšlenka je schopná projevit se formou pocitů.

Aby vjem mohl vyvolat prožitek emoce, tak podle mě nejspíš musí být interpretován/ rozpoznán (minimálně podvědomě) skrze myšlenkovou (rozumovou) stránku příslušného myšlenkopocitu (i když nemusí být nutně logická z hlediska současné logiky) a čím důkladnější ta interpretace je, tím víc může sahat až do konkrétnějších vzpomínek, ze kterých daný myšlenkopocit vychází. Aby se mohl projevit např. strach z pavouků, tak je podle mě nejprve potřeba schopnost rozpoznat ve vizuálním vjemu podobnost s představou o tvaru pavouka, což považuji za spíše myšlenkový výkon. Strach z pavouků nemůže existovat bez schopnosti rozpoznat pavouka. Jinak to, že o pocitech lze přemýšlet a myšlenky mohou vzbuzovat emoce, je podle mě také možná způsobeno tím, že by ve skutečnosti šlo ne o myšlenky a emoce, ale o myšlenkopocity.

Zapomenutí myšlenkové složky podle mě neznamená zánik myšlenky, ale ztrátu aktuální přístupové cesty vlivem nějaké poruchy na úrovni neuronů (např. zánik synapse či neuronu). Je sice pravda, že když nebude nalezena nová cesta či opravena dosavadní, tak je větší pravděpodobnost úplného vyredukování (zapomenutí) takového myšlenkového aspektu myšlenkopocitu vlivem postupné abstrakce, ale tím by se vyredukovala i emocionální stránka, protože její existence by ztratila smysl, pokud by se k ní nedotvořil jakýsi pokus o rekonstrukci té myšlenky. Podle mě je mozek efektivnější v mazání nesmyslů, než počítač závislý na vůli uživatele.

Zapomene-li člověk zrovna nějakou myšlenku, tak pocit v obecnější podobě podle mě přetrvává jen tehdy, pokud člověk stále tuší tématický okruh myšlenky nebo nějak její souvislosti/ možnost dohledání, ale když zapomene vše myšlenkové, tak spolu s tím se vypaří i pocit, nedojde-li k tomu, že ten pocit je vnímán jako nový vjem hodný uložení s tím, že v takovém případě by se myšlenkovou stránkou stali třeba dosavadní vědomosti o chybění, např. že chybění je okolím ztraceného obsahu + nějaké příklady.

Má reakce na výrok "zdrobňování, které do jazyka vnáší snahu vyjádřit místo myšlenky myšlenkopocit": Jelikož slova jsou reprezentacemi myšlenkopocitů, tak v této své hlubší mnohovýznamovější podstatě (bez alespoň malé mnohovýznamovosti slov by nebylo možné skládat je do mnoha nových kombinací) mají emoční složku i bez zdrobňování. Např. samotné slovo "pes" může ve své mnohovýznamovosti v hlavě zahrnovat i strach ze psů, ne jen třeba schopnost psa rozpoznat a vědomosti o výcviku psů (myšlenkopocity se vzájemně překrývají vlivem všepropojenosti mozku). Některá (obzvláště abstraktní) slova sama o sobě nemusí budit konkrétní emoce jen proto, že se vztahují k široké škále emocí v závislosti na svém aktuálním kontextu, ale to samé platí v různé míře i pro myšlenky a každý to může mít pro každé slovo jinak, protože stejná slova různí lidé chápou různě.

Jako lidé kdysi věřili, že myšlenky se odehrávají v hlavě a pocity v srdci, tak i to, že vnímání pocitů a myšlenek se odehrává zvlášť a velmi odlišnými mechanismy, se podle mě časem stane minulostí.

Všehosmysl (17.11.15)

Úvod: 
Nedlouho před vydáním mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (ještě během crowdfundingové kampaně) jsem se rozhodl napsat a vložit do knihy jakýsi pokus o komplexnější podstatu mé alternativní filosofie (dokončený 17.11.2015). Má to být celostní syntéza mnoha myšlenek, s mou interpretací smyslu veškerého života v základu a s trochou nadsázky by se dalo říct, že je to i můj pokus o alternativní "teorii všeho" (ve smyslu širším než fyzikálním a přesněji řečeno "hypotéza všeho").
   Nechci rozhodně tvrdit, že to je přesný/ pravdivý popis reality, ale spíše si myslím, že to stojí za přečtení a zvážení jako inspirace pro další úvahy o podstatě všeho. Nelze tvrdit, že bych tomu všemu věřil, ale spíše lze tvrdit, že mi to připadá jako možná alternativa k mainstreamovým teoriím a hypotézám, jejichž části mohou, ale nemusí být pravdivé.
   Co se ti z mého textu bude zamlouvat, to si zkus konstruktivně kritizovat (ideálně až při druhém čtení). A s čím nebudeš souhlasit, u toho se zkus zamyslet, jak by to mohla být pravda, a nezapomínej, že nesouhlas s částí nezamítá nutně vždy celou komplexní hypotézu.
   V redukované verzi jsem tento text uvedl už v článku "Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru" v části „Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“.
   Také upozorňuji, že v tomto znění to nejspíš bude (asi jen s nevelkými úpravy) v druhém dílu knihy Wesmírný omyl, takže kdo nemá rád spoilery, ten tady zatím končí.

Samotný text:
V Neexistenci dle mého jakoby platí: aby mohlo cokoli existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.
   Tak na hypotetickém Počátku je svobodovolné Vědomí. Proč to? Část vysvětlím před závěrem a část hned. Zkušenost (sebe)uvědomění nelze uspokojivě vysvětlit nějakým mechanickým principem, takže nejspíš existuje fundamentální Vědomí, které musí mít nějaký důvod vůči Celku a nejlogičtějším je dle mého svobodná vůle (vnímání je neoddělitelně spojeno s volbou). A to i proto, že aby Celek byl schopný existence, musí být smysluplný. (Ale) kdyby bylo vše předem jasné,

•  nemělo by smysl to dělat.

•  nějakým způsobem by to existovalo od Počátku a nebyl by důvod a možná ani možnost, aby plynul čas, což se však očividně děje (nezávisle na tom, jak přesněji si to definujeme).

   Ačkoli teoreticky existují všechny uskutečnitelné Počátky, tak jelikož na Počátku našeho Celku je pravděpodobně svobodovolné Vědomí, nevzniknou hned všechny uskutečnitelné wesmíry (jak by se z hlediska determinismu stalo dle 1.ho odstavce).
   Vědomí na Počátku nejprve pohlédlo samo na sebe, a jelikož je svobodné, libovolně měnilo svůj stav. Což (hl. při 1.m pobytu v Počátku) vedlo k nepředpovídatelnému utrpení, takže na základě experimentálního sebepozorování začalo tvořit zkušenost, kterou se utrpení snaží vyhýbat či ho alespoň eliminovat.
   Tou zkušeností je neustále zdokonalovávaný aktuálně-Všeobsažný princip,

•  což je inteligentní nástroj Vědomí a předobraz pravých částic, ze kterých je utkaný časodimenzoprostor, a jejich aktuálně vyplněné stavy jsou to, čemu říkáme hmota.

•  který omezuje kdysi téměř absolutní svobodu (determinismus je výtvor svobody). Celek je komplementarita determinismu a svobodné vůle (ta je maskovaná zprostředkovaností).

   Jelikož Vědomí omrzela samota, skrz Všeobsažný princip (přesněji rozměr vědomí) se začalo iluzorně dělit na jednotlivá vědomí (mj. ty a já, Vědomí je naší nejhlubší podstatou). Následnými zkušenostmi časem dospělo k takové podobě Všeobsažného principu, jež umožňuje náš wesmír.
   Ten je natolik inteligentní, že usnadňuje samovolný vznik života a jako výukový program mu poskytuje z5nou vazbu, vlivem které se evolučně zdokonaluje. Časem vznikly nervové soustavy, do kterých Vědomí vstupuje právě jako jednotlivá vědomí. Ta si polo-svobodnou interakcí s wesmírem pěstují svou duši (evoluce se posunula na úroveň vědomí), která je částečkou Všeobsažného principu, čímž každý trošičku přispívá k jeho zdokonalovávání. Naše konání je přemýšlením wesmíru.
   V současnosti by se naší společností měl rozšířit myšlenkopocit, že každý je nedílnou součástí jediného propojeného Celku, který nás mj. učí, že škodit ostatním (vč. přírodě) znamená zprostředkovaně škodit sobě v blízké budoucnosti (a do vzdálenější se po smrti vrátíme).
   Toto uvědomění vede k zodpovědnosti, pročež se člověku zachce k ostatním chovat tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. A aby mu to šlo co nejlépe, začne se věnovat osobnímu rozvoji.
   V další fázi vývoje bychom dle mého měli začít hledat nejlepší cestu k realizaci přirozené mnohobytosti (příroda planety jako jeden super--inteligentní/organizmus). Jednotlivci by pak mohli dočasně propojovat přímo své nervové soustavy a bezeslovnou myšlenkopocitovou komunikací by značně pokleslo nedorozumění. Většina povrchu planety by byla protkaná nervovými soustavami spojenými s rostlinami a datamozky do jedné sítě, na kterou by se mohli napojovat jednotlivci, a celek by tvořil kolektivní vědomí zastřešující planetu.
   Vyšší rozkladači organických látek by začali být fotosyntetičtí, nebo by přijímali ATP (bioenergické molekuly) a živiny (do značné míry recyklované na úrovni jedince) uvolňované neurostlinami (ty by mj. byly schopné syntetizovat libovolné nástroje), čímž by skončilo utrpení ze sebekanibalismu přírody.
   Planetární mnohobytost se začne rozmnožovat do okolí, evolucí wesmíru budou vznikat stále komplexnější struktury života, až se celý wesmír spojí do jediné sítě novo-neuronů. Tím jednotlivá vědomí s pomocí Všeobsažného principu skrz wesmír splynou znovu do Vědomí, nejdokonalejší formy života, které takto zprostředkovaně vyvolalo sebestvoření.
   Život se tak stane wesmírem, čistým zrcadlem, které Vědomí umožní vidět sebe a Všeobsažný princip takové, jací doopravdy jsou. Toto poznání Vědomí umožní stvořit nový wesmír dle svých představ a to tak, že si zvolí výchozí nastavení Všeobsažného principu (možná ho i kvalitativně vylepší) a skrz něj se rozpráší na částice nového wesmíru (nebo wesmírů), které se o5 spojí na hmotu, život, vědomí, Vědomí a pořád dokola…
    Prabuňka je zárodek Vědomí, které je tvůrcem wesmíru, jenž usnadnil její vznik. Vědomí a wesmír vzájemně umožňují svou existenci a jsou živá perpetuum mobile existence.
   Jelikož z hlediska svobodné vůle budoucnost není zcela jasná, tak dokud existuje možnost, že daný wesmír odůvodní svou existenci (resp. existenci Vědomí, které ho stvořilo), existuje.
   Díky svobodné vůli po (opakovaném) návratu Vědomí do Počátku čas nezmrzne ani se nebude totožně opakovat historie, ale donekonečna budou vznikat nové jedinečné wesmíry.
   Pokud se Vědomí v nějakém wesmíru už rozhodlo nerozprášit se a našlo další podobně vyspělé wesmíry, mohli se (a dál mohou) jako buňky spojovat do ještě vyšších struktur a Wšehomír/ Celek by tedy byl jeden mnohowesmírný organismus (stačila by i koexistence více wesmírů spojených skrz Vědomí, popř. i Všeobsažný princip), jedna bytost v mnoha tělech, jsme součástky "Boha".
   Smysl veškerého života se pak odvíjí z hlediska na tuto mnoho-hypotézu. A když to vezmu z mého aktuálního hlediska, tak smyslem veškerého života je umožňovat existenci co nejdokonalejšího světa (vhodný pro něj, minimalizace utrpení), ve kterém však současně jedinci mohou co nejsvobodněji volit smysl svého života/ sebenaplnění.

Singularita či wesmír jako "Bůh"?

Tento článek jsem původně napsal jako reakci (a v takové podobě to ponechám) na video Lecram Neznámy - Výzva pro věřící (58 zhlédnutí), které lze shrnout jako: "Když mi dáte důkaz Boha, tak se stanu křesťanem." Ještě předtím jsem to zveřejnil na mé FB stránce Současní filo-z/s-ofové a nakonec zde na mém webu.

Ahoj,
   Těší mě, že se otevíráš k diskusi na takovéto téma, ačkoliv tvůj projev na mě působí jako sarkasmus člověka, jehož vírou je ateismus, což se mi nezdá moc objektivní. Ale nemohu si být jist, jak to doopravdy myslíš. Nic ve zlém, ;).

   Dle mého se nevědomě pouštíš se na tenký led, neboť odpověď na tvou výzvu závisí na interpretaci mnohoznačného pojmu "Bůh". Definujeme-li si "Boha" jako to, co stvořilo wesmír, tak "Bohem" je (nevědomě z hlediska mnoha vědců) singularita Velkého třesku, resp. jakýkoliv jiný přijatelný zdroj existence veškerých jsoucen či podstata případné zacyklenosti existence. "Bůh" je neurčitý pojem označující příčinu existence všeho, příčinu nepopíratelné existence (cogy ergo sum) a zdálo by se mi naivní myslet si, že existence je bezpříčinná. Z tohoto hlediska "Bůh" existuje, ale nikdo si nemůže být jist přesnou definicí. Z čehož též vyplývá, že by byla blbost se na základě tohoto mého tvrzení obracet právě a jedině na křesťanství, ;).

   A i za předpokladu bezpříčinné existence lze teoretizovat o "Bohu", definujeme-li si ho třeba jako bytost velikosti wesmíru (panteismus). Britský molekulární biolog Graham Cairns-Smith (Dawkinsův spřízněnec => pravděpodobně ateista) definuje život jako vše, co je schopné evoluce. Z hlediska kvantové chromodynamiky (podteorie standardního modelu, současného vědeckého názoru) je svět cellulární automat (podobně jako tzv. Hra života (související Google obrázky jsou matoucí, vůbec nejde o stolní hru)), takže lze hovořit o tom, že každé kvantum času obsahuje generaci částic, které se replikují do následujícího časového kvanta, a jelikož částice jsou velmi jednoduché "počítače", které se vyvíjejí v závislosti na svém okolí, tak lze hovořit o evoluci částic, resp. o tom, že částice lze považovat za živé, a jelikož jsou nedílnou součástí téhož wesmíru (a podle vědy mají společnou předlohu), tak z hlediska holismu můžeme wesmír chápat jako jeden superorganismus (kolektivní organismus podobně jako např. včelí úl, též používám můj podobný pojem "mnohobytost"), na který pasují definice "Boha" z úvodu tohoto odstavce. Jsme trochu jako mitochondrie/ chloroplasty (endosymbiotické buněčné organely). Wesmír je náš domov, ke kterému bychom měli chovat úctu (nikoliv sebezničující pohrdání). Ale úcta není to samé co uctívání a navíc křesťanský způsob uctívání je poněkud nešťastný, poněvadž mnozí k. spíše uctívají reprezentace a nikoliv jejich předmět.

   Předchozí odstavec lze brát v úvahu i za předpokladu existence s příčinou, takže se paradoxně může zdát, že tu proti sobě stojí 2 "Bohové", ale ve skutečnosti to jsou dle mého 2 různé pohledy na 2 různé roviny téhož. A jsou v podobném vztahu jako buňka a jádro (obsahující DNA a DNA interpretující proteiny) – "Bůh stvořitel" je jako jádro a "Bůh wesmír" je jako buňka (tělo).

   To, co jsem zde označil jako "Bůh stvořitel", v mé filosofii obvykle nazývám raději Vědomí (fundamentální zdroj vědomí, víc viz. filosofická část mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie), ale to je má hypotéza, které aktuálně není obecně přijatelná.

   Na závěr bych dodal, že dle těchto myšlenek může věda a víra hledat konstruktivní příměří na úrovni filosofie.

Autor článku: Sebastián Wortys