Vysvětlení pěti Wo-citátů - 4. díl

Poslední dobou se úspěšně zaměřuji na psaní povídek, o čemž zde zatím nemohu podrobněji psát víc než začátkem článku „Jak si zvolit přijatelnější budoucnost?“ (z něj víc doporučuji poslední kapitolku), ale dřívepozději (tj. dříve či později) mi to umožní publikovat další sbírku šílených povídek motivujících k zamyšlení. Takže méně času věnovaného psaní článků nebo tvorbě videí by se později mělo projevit příchodem nových knih, pokud nebudu znova vyrušen vnějšími okolnostmi. 

Nerad bych ale psaní článků úplně zastavil, pročež přicházím s tímto, který volně navazuje na „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, kde jsem se zaměřil na ty výroky, jenž mohou být snáze nepochopeny. Tentokrát jsem nepřistoupil k jednotnému způsobu výběru citátů, ale tři z nich se budou týkat tématu vztahu člověka a přírody.

Nejprve bych však rád zmínil, že od 15. září 2024 jsem na můj Instagram začal občas přidávat některé Wo-citáty s jejich vysvětlením, čímž bude nejspíš dál pomalu vznikat jakási paralela k této sérii článků. 

A než přejdu k vysvětlování zvolených citátů, tak připomínám, že ty komentáře nemohou být úplné a mají sloužit spíše jako směrovky naznačující obrysy komplexnějšího významu příslušných citátů. A teď už konečně ony komentáře: 

„Požadovat jen rozvíjení schopností je podobně absurdní jako požadovat jen omezování neschopností.“ – Sebastián Wortys

Několikrát jsem slyšel matky stěžovat si, že běžné základní školy nerozvíjí talenty jejich dětí. A to už jako poměrně malý (tj. více naivní), takže se mi to zprvu zdálo jako jednoznačně sympatický směr, který by mohl přispět ke správné reformě školství.

Ale jak jsem se později více seznamoval s komplementárním myšlením, tak jsem měl tendenci přehodnocovat všechny jednostranné názory, kterými se mě někdo pokoušel naočkovat. V případě základních škol a rozvoje talentu jsem si tak více uvědomil i adekvátnost druhé strany.

Abychom mohli vést plnohodnotný život a naše závislost na ostatních nebyla tak vysoká, že sebemenší otřes našich vztahů by mohl vážně ohrozit stabilitu našeho života nebo jeho úroveň, tak v rámci svého osobního rozvoje potřebujeme pěstovat mnohostranné dovednosti relevantní pro časoprostorově blízké možnosti konfigurace světa, ve kterém žijeme. Prostě se o sobe musíme umět alespoň základně postarat pomocí toho, co máme a nejspíš budeme mít k dispozici. A vzhledem k tomu, že svět se vyvíjí, tak je riskantní vsázet vše čistě jen na jednu dovednost, protože její užitečnost může časem klesnout a s tím i životní úroveň člověka, který ji ovládá.

Je třeba hezké, že Vaše dítě umí kreslit a baví ho to, ale stabilní difúze v tom překonala už i spoustu profesionálů, a kdyby se rozvíjela jen schopnost dítěte kreslit a vše ostatní se zanedbalo, tak by pro něj mohla být obtížnější i adaptace na spolupráci se stabilní difúzí, která funguje třeba tím lépe, čím přesněji dítě umí ovládat jazyk (komunikaci s počítačem).

Smyslem základní školy je tedy mimo jiné i to, aby nás naučila od „všeho“ alespoň trochu. V rámci toho nás učitelé učí i to, co nám nejde a v čem nevynikáme, protože je lepší umět to nakonec alespoň trochu, než vůbec. Ani matematika není výjimkou, když teď slyším, kolik lidí se nechalo okrást během platby QR kódem. Můžete klidně nějakému umělému agentovi svěřit, aby nákupy dělal za vás, ale když ho pak nebudete kontrolovat, nebo to už ani nebudete umět, tak tím vznikne další prostor pro finanční podvody.

To však na druhou stranu zdaleka neznamená, že bychom se naopak měli snažit o absolutní univerzalitu tak, abychom nakonec v ničem nevynikli. Spolu s tím je dobré uvědomit si, že rodiče své děti, už paralelně se školní docházkou, mohou třeba přihlásit do různých zájmových kroužků, které by odpovídaly jejich talentům. Načež od střední školy už je možné vydat se cestou specializace, která by nejblíže odpovídala talentu daného jedince. 

Rovněž je možné zvolit internetové kurzy nebo komunikaci s umělou inteligencí, ale obzvláště v tom druhém případě bychom si měli dát pozor, aby AI nemanipulovala naše děti k profesím, které jsou zrovna potřeba a to v rozporu s tím, co by pro ně bylo přijatelnější a stále trvale dostatečně užitečné, uplatnitelné. Taková opatrnost se týká zejména profesních dotazníků a podobných přístupů, kdy bychom svěřili AI, aby našla, co by mohl být talent našeho dítěte. Zkusit to můžeme, ale měli bychom vůči tomu zůstat i skeptičtí a doplnit to staršími přístupy založenými na lidském faktoru vč. toho, že prostě sami interagujeme se svým dítětem a hledáme, čemu smysluplnému by se mohlo otevřít.

A následující komentář citátu o soběstačnosti prosím neberte jen jako omezení tohoto citátů o talentech, protože i ten zakončím komplementaritou, takže si nemusí odporovat.

„Kdo se snaží o soběstačnost, stává se žákem světa.“ – Sebastián Wortys

Když se narodíme a vyrůstáme uvnitř lidské společnosti, je to pro nás přirozené. Obvykle se postupně učíme, jak v ní žít, chodíme do školy, pak do práce a opakováním se to pro nás stává normální.

Ale čím větší společnost, tím specializovanější jedince potřebuje pro svůj chod. Pohled běžného jedince na ostatní oblasti potřebné pro fungování společnosti tak bývá rozmazaný, resp. vzdálený detailům reality, které by bylo potřeba znát, kdyby měl nahradit role jedinců z jiných oblastí snažení bez ohrožení stability společnosti. Do určité míry je rekvalifikace možná, ale to nám nenahradí celistvější (a do nás decentralizovaný) pohled na složitost, která přispívá k udržování našeho přežití. V tomto smyslu většina lidí ve společnosti nechápe, jak vůbec mohou existovat, protože nemohou obsáhnout elementární zkušenosti a dovednosti společnosti, která je podpírá. Jsme relativně neúplní, nesoběstační.

Zároveň nově vymýšlené nám nahrazuje nebo zakrývá pohled na to, co se tu vyvíjelo i milióny let před námi. Vymyšlené je vkládáno a vkládá se mezi lidi a přírodu, načež se stává stále složitějším, mohutnějším a (navzdory mediálním náhražkám) to lidem ve společnosti převážně ztěžuje vidět to, co přímo je drží při životě (natož se na všem podílet). Někteří sice v něčem příležitostně vyhledávají přímější cesty, které jim to odhalují více, ale málo kdo z nich to dělá důkladně ve všech oblastech potřebných pro svůj život, tj. málo kdo je soběstatkářem.

Dnešní společnost se tak ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality (to blíže popíšu v komentáři citátu o penězích a selekčním tlaku), jakýsi umělý svět, který se nám běžně zdá tím "nejskutečnějším", protože právě s ním míváme nejvíc interakcí.

Rozvinutější antroposféra je však dosud spíše menšinou na naší planetě, je náchylnější k zániku třeba válkou a její obnova trvá pomaleji, než mnoha jiným poměrně úspěšnějším organismům, které gentrifikují opuštěné pozůstatky lidských staveb. Zároveň peníze jsou v liduprázdné divočině zbytečné, když nemohou být uplatněny. Zbytečné tam jsou i dovednosti vyvinuté speciálně pro chod složité společnosti.

Takže zatímco bývá obtížné vybudovat antroposféru z minima, bývá snazší upadnutí jejích částí zpět do přírodnějšího módu až divočiny. To jest světa, pro který se naši předkové vyvíjeli mnohonásobně déle, než se z něj pokoušíme utéct do svého vlastního světa a v některých rovinách dokonce stále úspěšněji, zatímco třeba psychicky nás to často spíše ničí a třeba transhumanismus dosud nemá potřebnou úroveň, aby nás zachránil (což se ale časem může, ale nemusí změnit k lepšímu).

A zatímco pro život ve společnosti se učíme od společnosti, pro život v přírodě se učíme od světa přírody. Takže kdo se snaží o všeobecnější soběstačnost v přírodě, ten se učí spíše od světa, který tu byl už mnohem déle před námi a jeho zákonitosti nepochází z naší hlavy. Není to ekonomika, není to politika, není to informatika atd., je to něco evolučně staršího (pokud nebudeme hledat analogie přes zobecňování typu, že mykorhyza je přírodní internet) a ve vesmíru dost možná častější svého druhu, pokud nejsme ve vesmíru sami. Pokud na nějaké vzdálené planetě "žijí" třeba "organismy" podobné našim rostlin, těžko se to dozvědět, ale je to pravděpodobnější než existence obdoby lidí.

Abychom mohli (alespoň po dobu svého produktivního života) být soběstační v tom smyslu, že ke svému životu nepotřebujeme obří civilizaci a třeba ani druhého člověka, tak se potřebujeme učit od přírody, ve které žijeme. Potřebujeme vědět, co můžeme jíst, kdy to roste, kde sehnat vodu... a čím víc potřeb máme a chceme naplňovat, tak i tím víc znalostí je třeba mít o tom, jak je naplňovat pomocí přírody. Divočina nám při tom dokáže dávat i "facky", které nám ukazují, v čem se vůči ní mýlíme a přirozený výběr je tak trochu nejstarší "výukový program".

To nám však neříká, že by nějaký z těchto přístupů, ať už život v přírodě, nebo antroposféře, byl pro dnešního člověka obecně lepší, nebo horší, spíše jsou vzájemně odlišné se svými výhody a nevýhody, které potřebujeme vztahovat ke svým potřebám a možnostem. A nakonec je možná nejzdravější udržovat komplementaritu obojího, která nám zachová při životě bohatší zkušenosti jako prevenci zkreslování nebo zužování představ o kterémkoli z těchto způsobů žití.

Žít v přírodě není tak lehké, jak si myslí někteří lidé unavení městem. A žít ve městě není tak sladké, jak si myslí divoši, kteří nově okusí výhody civilizace.

„Kdo je osamělý v přírodě, ten zavírá oči před životem.“ – Sebastián Wortys

Samotu můžeme chápat tak, že kolem sebe nemáme další lidi nebo lidi splňující nějaká naše kritéria, zatímco osamělost můžeme chápat jako stav, kdy nám ta samota vadí.

To je však poněkud antropocentrický pohled, kterým se odtrháváme od zbytku živé přírody. Nejsnáze si to uvědomují třeba ti milovníci domácích mazlíčků, kteří se bez nich cítí osamělí a s nimi se cítí být v jejich společnosti.

Ale pojďme ještě dál. Zkusme si představit, že bychom nějaký čas strávili ve vzdálené vesmírné lodi, kde by kromě nás nebylo nic živého a až by nám to začalo vadit, tak bychom se objevili třeba v nějakém lese. V tu chvíli by pro nás i rostliny mohly být vítanou společností, protože jsou živým organismem, který jsme ve vesmírné lodi postrádali. A postrádali bychom ho nejspíš více, kdybychom si mysleli, že nic živého kromě nás už neexistuje a s námi ten zázrak života zmizí.

Z biologického hlediska může být až neuvěřitelné, kolik toho máme společného s organismy, které na první pohled mohou vypadat velmi odlišně a tím cize. Těžko tedy popírat, že všechny živé organismy v určité fázi vývoje měly jednoho společného předka (a i případný život 2.0 by byl jen důsledek většinového života na Zemi). Vše živé je našimi alespoň vzdálenými příbuznými a při vystavení optimálním selekčním tlakům a mutagenům se vše živé za dostatečně dlouhou dobu může konvergentně posunout naším směrem. Potomci všeho živého se nám za určitých okolností mohou znova více přiblížit.

A kdyby se stalo globální katastrofa, která by vedla k vyhynutí lidstva i jeho technologií, tak ostatní živé se nám ukazuje jako naděje pokračování, že nás evoluce jednou nějak znovuobjeví v odlišné podobě. Navíc jsme všichni součástí jednoho volnějšího superorganismu Gaii.

Prostě, když usedneme v přírodě, tak ve skutečnosti nikdy nejsme úplně sami, a pokus si to myslíme, tak jen zavíráme oči před životem, který nás obklopuje a měníme s ním své molekuly třeba už jen dýcháním, které nás všechny provazuje.

„Peníze šíří selekční tlak.“ – Sebastián Wortys

Lidé, kteří žili nebo žijí v přírodě bez ochrany civilizace a vyspělé technologie (třeba jen v rámci malého domorodého kmene), byli mnohem blíže dosahu přirozeného výběru. Nemohli se chránit výhodami, které si kupujeme třeba zdravotním a sociálním pojištěním. Nebyli však tolik chráněni ani před driftem, který dokáže zničit i ty nejsilnější jedince, se kterými se náhodou setká. Divoch postižený živelnou katastrofou nemohl využívat charitativní sbírku nebo institucionalizovanou solidaritu, když neexistovala a jeho kmen byl zdevastován.

Ale s tím, jak jsme se vydali cestou budování civilizace a rozvoje technologií, tak se jako jednotlivci vzdalujeme přímému dopadu přetrvávajících selekčních tlaků, které z vnějšku působí na společnost. A kdo žije nejhlouběji v nejpohodlnější části antroposféry, ten by mohl nabývat dojmu, že jeho se to už vůbec netýká. Nebo by se mu mohlo zdát, že na něj doléhají úplně jiné problémy, které vůbec nesouvisí s tím, co se děje na hranicích společnosti.

Obojí je však zavádějící, protože pravdou je spíše to, že vliv selekčního tlaku na jednotlivce je cestou různě zprostředkovaný/ delegovaný, tím může být třeba rozprostřený a tak zmírněný vůči jednotlivci z přímějšího hlediska, ale o to víc lidí to částečně zasáhne.

Synergie obrany (založená mj. na pokročilé dělbě práce) sice může fungovat, ale zároveň může fungovat synergie selekčních tlaků, kdy soudobá míra globalizace umožňuje interakci těch faktorů, které byly dříve méně distribuované.

Takže jsme se posunuli z fáze, kdy malé skupiny lidí čelily přírodě, do fáze, kdy civilizace čelí selekčním tlakům na mnohem větším území. Dá se to použít k vyvažování lokálnějších extrémů, ale zároveň to může urychlit třeba rozvoj pandemie.

To se pochopitelně odráží na ekonomické situaci a ta se odráží třeba na kupní síle jednotlivců. Takže se promítá do toho, v čem hledáme chybu kupříkladu na straně politiků nebo jiných lidí, aniž bychom tolik hledali, jaký to má vztah k selekčním tlakům, které často vyplývají z omezení planety, na které žijeme a dosud jsme ji nedokázali trvale udržitelně opustit v soběstačné formě. 

V komentáři citátu o soběstačnosti a učení se od přírody jsem uvedl, že dnešní společnost se ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality a tady je vhodné to zopakovat. Pravidla uvnitř antroposféry jsou převážně stále více výplodem naší fantazie (nebo námi započaté AI) (tj. něco jako simulakrum) a víceméně je stále snazší jednat poměrně hloupě, když zásoba relativních jistot nám dovoluje dělat více chyb, což pro nás může být matoucí. Něco z toho, co by nás v divočině stálo život, můžeme ve společnosti opakovat. Sice to může zatížit okolí, ale když je hloupý jedinec chráněn před následky své hlouposti, tak dostatečně nepocítí následky a dál jedná bez znalosti vztahů vůči dění v oblasti hranice společnosti. Neznamená to, že by to nezatěžovalo zevnitř společnost, která je zatěžována z venčí. Znamená to spíše to, že ten člověk to nevidí, nebo se podle toho nedokáže chovat.

Není tedy překvapivé, že pravicová politika spíše podporuje, aby nedostatečně přizpůsobiví lidé čelili finančnímu tlaku nějak odpovídajícímu tomu, jak moc zatěžují společnost, která je zatěžována z venčí a musí to nějak řešit, jinak by se postupně rozpadala zevnitř a selekční tlaky by nám pak byly zase o něco blíže.

Někdo může podotknout, že určití experti ty selekční tlaky na společnost, ve svých oblastech, vidí zřetelněji a intenzivněji, ale jednostrannější uchýlení k expertokracii by nakonec pravděpodobně bylo zatížené železným zákonem oligarchie, takže většina lidí by na tom ve výsledku tratila a tím hůře, čím větší by pak měla míru autonomie umělá inteligence.

Takže pro udržení demokracie je tedy vhodné připomínat lidem vztahy mezi jedincem a selekčními tlaky vůči společnosti. Učit občany, aby si to alespoň zjednodušeně uvědomovali a zohledňovali to při svém každodenním chování v zájmu zdravějšího světa pro všechny lidi, kdo v něm žijí.

„Pravý filosof oponuje i těm, kteří mají stejný názor jako on. Ale má to své meze.“ – Sebastián Wortys

Někteří lidé očekávají od těch, kterými se obklopují, že budou podporovat jejich názor. V určitých případech a z určitého hlediska to může být efektivní, užitečné, ale když to narůstá v čase nebo prostoru, tak to tíhne k totalitě, masivnímu fachidiotismu a jiným nebezpečným jevům.

I zdánlivě nevinné dlouhodobější následování toho, co se zprvu může pro danou situaci zdát jako vhodné, se později může ukázat chybné jako mít v autě volant, který může zatáčet jen na jednu stranu. Když právě na tu stranu zrovna potřebujete jet, tak se to někomu krátkozrakému zdá jako správný volant. Ale z dlouhodobějšího hlediska je to dřívepozději špatný volant, protože nakonec bývá vždy potřeba vyvažovat protikladem podle aktuálního vývoje tak, abychom se udržitelněji blížili stavu, kterého chceme dosahovat.

Komunikace, kde obě strany zastávají totéž a vzájemně se v tom utvrzují, je tedy podezřelá, náchylnější k omylu, sebeklamu, pročež každý zdánlivě sebelepší názor je potřeba průběžně reflektovat, vystavovat protiargumentům, zkoumat jeho logiku v různých kontextech...

Jak toho ale dosahovat v konfiguraci, kdy účastníci komunikace mají relativně velmi podobné názory? Prostě tak, že si zkusíme představit, jak bychom asi argumentovali, kdybychom byli někdo s dostatečně odlišným názorem.

A to se můžeme učit pomocí antiskepse, kdy se snažíme hlouběji pochopit, proč odlišní aktéři komunikace zastávají ty názory, které se zdá, že zastávají. Je to tedy něco podobného empatii, ale ne v rovině emocí, nýbrž v rovině myšlení. Čím déle a důkladněji pak antiskepsi zkoušíme, tím pak, v souhře s vlastním intelektem, nabýváme vyšší představivosti v oblasti toho, jaké jiné názory ještě mohou existovat a jakou by měly architekturu. O to je pak pro nás snazší poodstoupit z vlastních názorů různými směry a zkoušet je z těchto virtuálnějších pozic.

Zároveň je to něco, co by měl umět snad každý skutečný filosof (tedy ten, kdo se za něj jen nevydává), aby mohl vůbec přemýšlet, to jest předělávat způsob, jakým pak myslí. Takže pravý filosof může oponovat i těm, kteří mají stejný názor jako on.

Jenže čím lépe to ovládá, tím větší z toho může plynout nedorozumění v případě, kdy se někdo začne mylně domnívat, že ten filosof zastává ten názor, který ve skutečnosti zkouší v daném kontextu obhajovat spíše proto, aby přispíval k utváření diverzity zakládající možnost přemýšlení. Takže to vybočování ze svých aktuálních názorů má své meze.

Například je vhodné, aby filosof včas vysvětlil, co zhruba reálně zastává a proč zkouší argumentovat i z jiných pozic. Například může říct: „Souhlasím s vámi, ale zároveň je těžké to dokázat, takže bychom měli zvážit i jiné možnosti, než abychom se v tom hned začali vzájemně utvrzovat.“

Ale i když se to filosof pokusí vysvětlit, tak ne vždy to musí být dostatečně pochopeno a někdo to časem může zapomenout. Takže, obzvláště v některých případech, bychom si měli dávat pozor, aby naše sofistikované protiargumenty nakonec třeba nerozzuřily člověka, který ve skutečnosti zastává názor mnohem podobnější našemu, než se může zdát z toho, co zrovna říkáme, abychom umožňovali přemýšlení.

Pokud navzdory opakovanému důmyslnějšímu oponování nedojde k otřesení názoru, který zkoušíme prověřit, tak se zdá, že má smysl zastávat ho, přesněji alespoň po dobu dostatečné platnosti jeho předpokladů.

Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí - 1. část - Úvod

Úvod: 

Následující dílo začalo vznikat jako článek, ale přerostlo v knihu, která bude mít nejprve on-line podobu a časem po případné zpětné vazbě snad i tištěnou verzi, pravděpodobně alespoň trochu rozšířenou. Samotný článek je tedy pouze první částí ze zhruba deseti plánovaných, možná i více. 

Než se však zaměřím na vyjasňování, o čem by toto dílo mělo být, možná byste nejprve chtěli lépe vědět, kdo vlastně jsem. O tom by mohla vzniknout samostatná publikace, kterou ale teď psát nechci, takže zkusím odpovědět výrazně stručněji a z pohledu toho, co mi připadá důležitější vůči povaze tohoto díla. Tím se otázka transformuje zhruba na: ¿Z jaké společenské role píšu následující texty? 

Vždy jsem byl velmi zvídavý, čerpal jsem informace daleko nad rámec školní výuky a po odchodu z univerzity (kde jsem si nabral předměty z přírodních i humanitních věd) jsem zůstal samoukem. Rozhoduji o většině svého času, což obvykle znamená číst, přemýšlet a zapisovat, v posledním případě mé výstupy, pokud je z nějakého hlediska uznám jako dostatečně hodnotné. 

Nemám zaměstnavatele, který by mě omezoval v tvorbě a (relativně k vnímanému stavu současnosti) jsem dostatečně zabezpečený (v různých rovinách vč. decentralizace a potravinové soběstačnosti), abych mohl psát téměř bez ohledu na to, zda tím vydělám nějaké peníze. Zdaleka to však neznamená, že bych žil v přepychu, spíše jsem spokojen s osobitou formou životního minimalismu, která alespoň dosud není úplně radikální a spíše dál hledám dostatečnou rovnováhu s převahou mé tvorby. 

Odstup od společnosti se mi stává nadhledem, ale zdaleka nevede k úplné sebestřednosti v přemýšlení (a to i vlivem internetu, díky kterému zůstávám ve spojení s civilizací, kdykoliv uznám za vhodné skokem opustit tvůrčí samotu), spíše naopak mám potřebu psát něco s širší hodnotou, nějaký přesah mého života částečně využitelný částí dalších generací. Přičemž částečnost zde pramení spíše ze svobody aktérů něco nějak (ne)přijmout, než že bych se úmyslně snažil zaměřit na nějakou specifickou čtenářskou skupinu. 

Vědomě se zaměřuji spíše na myšlenky a spekulace o jejich dopadech. Zároveň však uvědoměle píšu i pro „své části v jiných lidech a dalších inteligencích“, tedy skrze podobnosti s mou osobností různou měrou pro každého, kdo je dostatečně kompatibilní, aby chtěl věnovat čas zkoumání toho, co tvořím. 

Mohlo by se zdát, že v kreativní oblasti jsem čistě solitér, jenže to není dostatečně přesné. Veškerá má relativní nezávislost neznamená, že bych nebyl otevřený spolupráci, ale úzká integrace mi nikdy nebyla blízká. Pokud mě něco opravdu zaujme a okolnosti budou spíše příznivé, rád se na tom budu podílet, dokud mi to bude dávat smysl. 

Doufám, že právě úroveň mé nezávislosti (jež u kterékoliv součásti vesmíru nemůže být úplná) ve vztahu k mé neurodivergenci je příležitostí doplňovat kolektivní proces poznávání relativně nezaměnitelným, a přesto hodnotným, způsobem. Ostatně také patřím k deseti nejčastějším autorům neologismů na Češtině 2.0, přičemž zdůrazňuji, že vkus provozovatele této „neplaťformy“ (tj. bezplatné internetové platformy) deformuje poměry mých důrazů a lepší představu o mém novotváření si lze udělat ze záložky Novotvary na mém webu. 

Pokud někdo zná texty, které jsem publikoval v dětství, tak ty se z pohledu tohoto díla stávají zavádějícími. Podobně hodnotit mé současné myšlení převážně na základě mých prvních dvou knih nedoporučuji, protože za tu dobu jsem se znatelně posunul. 

První knihu, Wesmírný omyl, jsem dokončil během studia střední školy, takže naznačuje nezralost mého tehdejšího způsobu psaní. Druhá kniha, Vtiposcifilo-z/s-ofie, je o něco vyspělejší, ale také obsahuje texty skládané během studia střední nebo základní školy. Záměrně jsem tam přidával i úryvky, kterým jsem ani tehdy nevěřil, ale připadaly mi jako umělé omyly vhodné ke stimulování přemýšlení (způsobem, který bude upřesněn, až se zde dostanu k tzv. dadavědě). 

Část těchto úryvků je spoluvýchodiskem i pro toto dílo, ale od té doby se mi podařilo najít vyzrálejší perspektivu, aniž by se z toho stalo třeba pouhé parafrázování vědeckého mainstreamu. 

Už se blížíme k tématům tohoto díla, ale nejprve si naznačíme, jak začalo vznikat (ačkoliv pravděpodobně každý začátek je relativní vůči pozorovateli). Na podzim roku 2023 jsem se znova pokoušel dokončovat filosofický román podle mé povídky Keška Obydlí vědomí (2019). Jenže jsem nad tím přemýšlel tak hluboce, až se z mých úvah vytratil příběh a to se stalo živnou půdou pro odlišný druh textu. Prvním semínkem, které využilo konfiguraci mého tehdejšího zaměření, byl nápad jenž se mi začal odvíjet v hlavě během dočasného probouzení 14. prosince někdy po půlnoci. 

Když spím, tak se mi někdy zdají sny; když jsem probuzený, tak přemýšlím (nebo prostě vnímám); a když jsem na pomezí těchto stavů, tak se mi v hlavě odehrává to, čemu říkám „snomysly“, tedy jakési mezistavy snů a přemýšlení, kde kreativita pře/vy-tváření myšlenek pramení surrealisticky z dočasně snížené autocenzury volných asociací. Snomysl, který se mi dotyčné noci „zdál“/ „myslel“, se hned začátkem týkal přímo spinové pěny (pozoruhodné pojetí struktury gravitačního pole) a inovativně rozvíjel mé dřívější úvahy. 

Není však snadné hned vyjádřit, o čem jsem té noci přemýšlel, aniž by hrozila nemalá šance dezinterpretace, takže zde nejprve zkusím připravit schůdnější cestu nemálo slov, která by umožnila přesnější pochopení. 

Některé snomysly se po doprobuzení zdají nesmyslné, ale ten ze čtrnáctého prosince mezi ně úplně nepatřil, jelikož dostatečně ustál skeptický přístup. Mohl bych si pomyslet, že jsem tak pochopil nějakou dílčí záhadu podstaty světa a u toho názoru klidně skončit, ale jak už opakovaně ukázala má zkušenost, občas můžeme myslocítit (myslet a pociťovat), že dokončujeme nějakou skládačku, ale pak zjistíme, že jsme složili jen jeden dílek větší skládačky. 

Takže úvahy z tehdejší noci už několik měsíců rozepisuji a doplňuji o další souvislá témata, aby má teorie byla komplexnější. Neustále si tím vyjasňuji nové emergentní poznatky, které mi otevírají další a další příležitosti k přemýšlení a psaní, pročež text dosud zůstává otevřen novým nápadům. 

Co „započalo“ jako velmi konkrétní pokus vyhnout se určitým protikladným polopravdám, to přerostlo v poměrně složité filosofické dílo, které se pokouší klíčově přispět ke kolektivnímu procesu zodpovídání různých nejzákladnějších otázek našeho existování a už má kolem 400 000 znaků vč. mezer. 

Kdysi jsem plánoval, že v průběhu dospělosti začnu psát nějaké větší filosofické dílo, takže mě nakonec překvapilo uvědomění, že to, co jsem začal tvořit jako jednodílný článek, spontánně přerůstá právě v takové dílo, aniž bych si toho hned všiml. A to je možná nejlepší, protože odpadá nutnost prvního vědomého kroku začít psát něco velkého. Prostě jsem zjistil, že už se děje. 

Občas přemýšlím, co ještě napsat předem, ale docházím k závěru: Před přečtením této knihy by si ji čtenář měl přečíst. Tím chci říct, že ji doporučuji přečíst postupně celou dvakrát, jelikož některé klíčové souvislosti se mohou lépe vynořovat až při druhém čtení, kdy se to první stává předpochopením nebo spíše sebepředpochopením. Případné druhé čtení doporučuji až po plném publikování díla, ale případní nadšenci mohou postupně každou kapitolu přečíst dvakrát a pak celek od začátku. 

Během čtení je dobré mít na paměti mj., že můj mezioborový přístup (třeba střídání interpretace vědy, zjevné filosofie i dadavědeckých spekulací) vede k nejednotnosti diskurzu, a jelikož slova jsou spíše poslové významů, které se pokoušíme někomu předat, tak paradoxy je možné „vidět“ i tam, kde v mém přemýšlení nejsou a nemusí to být chyba čtenáře ani spisovatele. 

Přestože slovní jazyky značnou měrou překonávají některá omezení nonverbální komunikace, mají i svá omezení. Třeba oproti jazykům, které mají blíže matematice a jsou schopné přenášet obraz nebo zvuk v přesnosti, v jaké nemohou být reprodukovány ze slovních jazyků, kde naše kreativní interpretace hraje větší roli. Není to tedy jen na slovním díle, ale nemalou měrou i na nás, zda se budeme rozhodovat ho spíše kritizovat, nebo se mu snažit porozumět navzdory tomu, že jsme ho nepsali my svým pojetím slov a jejich vztahů, pokud nejsme v roli autora. 

Jazyky se vyvíjí adaptací na vysoce obecné účely. V zájmu urychlení mezilidské komunikace tak obecnost slovních jazyků vyplývá z nemalé množiny nevyjádřeného a jeho hypotetických vztahů k vyjádřenému, kdežto v matematičtějších jazycích vyplývá spíše z přidávání definovanějších proměnných, které mohou nabývat určitějších veličin. 

Můžeme se na problém podívat i z pohledu syžetu a fabule, kdy fabulí míním představu spisovatele před zapsáním, kdežto syžetem konkrétní ztvárnění fabule, třeba i pořadí písmen tohoto textu. Spisovatel směřuje od fabule k syžetu, čtenář od syžetu k fabuli. Žádný z čtenářů slovního jazyka však nemá přístup k plnosti nevyjádřeného pro určitý syžet, a tak si v rámci fabule nutně představí něco odlišného, než mínil autor, přičemž si čtenář volí mezi pokusy o interpretaci nebo dezinterpretaci. 

Je tedy dobré mít na paměti, že nedorozumění může vznikat i z domněnky, že někomu rozumíme, zatímco ke stejným slovům přiřadíme až moc odlišné mentální modely. Proto pak někdy oponujeme dříve, než dostatečně pochopíme, co vlastně kritizujeme. 

Lidé mají příliš mnoho nevyjádřených předpokladů na to, aby si mohli skutečně plně rozumět. Když říkáme, že si s někým rozumíme, tak tím obvykle míníme spíše, že si rozumíme dostatečně. Časem se však mohou objevit sofistikovanější komunikační technologie (zaměřené víc na mozky), které zvýší lidské možnosti vzájemného porozumění. Dosažení plnosti na tomto poli však spíše zůstane velmi nepravděpodobné. 

Souvislý problémem také je, že čím rozdílnější názor chceme předat, tím roste riziko nepochopení. Pravá filosofie se týká změny myšlení, ale čím odlišněji někdo uspořádává slova, nebo dokonce vymýšlí svá vlastní, o to může být porozumění složitější. A od určité míry svobody přemýšlení je dorozumění téměř nemožné. To když třeba něčí novotvaromyšlení (svobodnější přemýšlení prostřednictvím vytváření neologismů podle potřeby v zájmu omezování platnosti Sapir–Whorfovy hypotézy (jazyk spolupředurčuje názory viz. třeba nervové rozdíly arabštiny a němčiny)) radikálně opouští tradiční pojmokrájení (pomyslné krájení reprezentace Celku bytí na specifičtější slova). 

Na druhou stranu v naší paměti mohou být i různé omyly, které jsme buď neodmaskovali, anebo nevíme, jak je opravit. Jak tedy lépe rozpoznat, co je omyl v samotném původci sdělení a co jen nedorozumění, na kterém se můžeme podílet? I za tímto účelem jsem vyvinul metodu, které obvykle říkám „cyklus (anti)skepse“ nebo „cyklus skepse a antiskepse“. 

Většina nás lidí většinu času mívá tendenci chovat se tak, že naše přesvědčení nějak odpovídají skutečnosti bytí, zatímco to, čemu nevěříme, míváme sklon interpretovat jako nepravdivé. K tomuto poměrně rigidnímu nastavení způsobu myšlení jsme evolucí dospěli, protože obvykle bývalo nejefektivnější pro přežití. Ale pokud třeba chceme těžit z výhod globální společnosti, je potřeba ji udržovat rozvojem naší schopnosti dostatečně porozumět i poměrně odlišným lidem, k čemuž je vhodné komplementárně vyvažovat naše přirozené tendence pomocí jejich protikladů. V opačném případě vzájemná neschopnost dostatečného dorozumění v krajním případě může skončit nějakou formou války. 

Cyklus (anti)skepse tedy znamená, že bychom měli být i skeptičtí vůči svému přesvědčení a antiskeptičtí vůči svému nepřesvědčení. Když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak pravdivé, tak bychom měli i skepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být nepravdivé. A když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak nepravdivé, tak bychom měli i protiskepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být pravdivé. Tedy hledat, jak ta „blbost“ může dávat smysl. 

Tím se kruh uzavírá, protože jakmile něčemu uvěříme, tak to začneme kritizovat, a když to vyvrátíme, tak znova hledáme, jak by to přeci jen mohlo dávat hodnotný význam. Tímto způsobem můžeme přemýšlet, dokud máme čas a dokud nám to dává smysl. A čím lépe svá přesvědčení takto vybrousíme, tím více se vyhýbáme riziku předkritiky (rádoby kritizování předcházející dostatečnému pochopení kritizovaného) a o to s větší jistotou se o svá přesvědčení pak můžeme opřít, přestože absolutní jistoty pravděpodobně neexistují. 

Pro kvalitnější porozumění přímo tohoto díla je také vhodné doplnit některé informace ke struktuře textu. Jelikož mám občasto tendenci přemýšlet rozbíhavě, raději zde píšu na přeskáčku takovým způsobem, abych posiloval systematičtější pořadí a i díky tomu pak na sebe zdánlivě nesouvislá a v textu vzdálenější témata lépe odkazovala. Nevýhodou může být fakt, že oproti třeba důsledně chronologickému řadění myšlenkové části knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (které odhaluje mou hyperkreativitu a nespoutanost tématem) tento způsob psaní znemožňuje sledovat skutečné pořadí, v jakém jsem měnil své myšlení během tvorby tohoto díla. Výhodou jsou průhlednější souvislosti, tedy vyšší srozumitelnost celku (nebo spíše holonu) za cenu nižší motivace k vlastní kreativitě při interpretaci. 

Přesto však řadu odboček i ponechám alespoň v článkové verzi, protože se mi takové mezioborové cestování líbí. Čím častěji přeskakujeme mezi čím více odlišnými tématy, o to intenzivněji nás to nutí objevovat jejich možné souvislosti. 

¿O čem tedy dílo je? Skoro by se chtělo říct, že o všem, ale to by nebylo přesné, jelikož čím méně obecnou rovinu bychom si zvolili jako perspektivu, tím více by toho pravděpodobně chybělo. Pro lepší představu uvádím příklady některých klíčových úvah: 

¿Co je dadavěda? ¿Proč něco vůbec existuje? ¿Co je čas? ¿Nakolik vesmír je/není mysl? ¿Jaké jsou výjimky z původního darwinismu? ¿V čem spočívá kreativita? ¿Co je podstatou vědomí? ¿V čem se mýlí eliminativní materialisté? ¿Čím vědomí zůstane hodnotné? ¿Proč se vesmír rozpíná exponenciálně, pokud se tak děje? ¿Kam může vést umělá superinteligence? ¿Podle čeho se chovat? ¿Jak může skončit vesmír, pokud vůbec? 

Nepůjde však jen o dosažitelné varianty závěrů k těmto otázkám, ale také o to, co všechno nám ukáže klikatá cesta k nim. V rámci toho budou otevřena i témata, která plánuji podrobněji zkoumat až ve filosofickém románu podle povídky Keška Obydlí vědomí. 

A přestože se z naznačeného rozsahu zaměření díla může někomu zdát, že se jedná o pokus vytvořit jakousi „samostatnou finální filosofickou teorii všeho“, mnohem spíše je to jen inspirativní mezioborový doplněk určený jako podnět k dalšímu rozvoji v mnoha různých oblastech snažení. 

Takže přes mnohost témat toto dílo nedoporučuji jako plnou náhradu pestré četby. Na druhou stranu žádná kniha nemůže být úplná, dokud není celým blokovým multivesmírem. Každá dílčí informace Celku je spíše jen doplňkem těch ostatních. A toto dílo má fungovat především jako ne vyloženě běžný způsob provedení doplňku našeho přemýšlení o identitě sebe a prostředí. 

Čím více výkladů základních otázek identity známe, o to bohatší je naše předporozumění, které je neodmyslitelným spoluvýchodiskem sebepoznávání a seberozvíjení, jenž se stává základem podílení se na rozvoji světa. 

Identita spoluzakládá rozhodování. Přesněji v průběhu svého života, my lidé v nejširším významu, zakládáme rozhodování i na více či méně provizorním zodpovídání otázek typu „Kdo jsem?“ nebo „V čem jsem?“. A to i tehdy, když o tom nepřemýšlíme, jelikož v takovém případě a obzvláště začátkem života (vědomě nebo podvědomě) různě střípkovitě přejímáme rádoby odpovědi jiných aktérů, ať už třeba lidí nebo „umělých inteligencí“. Býváme vedeni nechávat se silně dotvářet zejména tím okolím, do kterého jsme vznikli nebo jsme v něm pobývali dětství. 

Nejsme-li však významně spoluzdrojem zodpovídání základních otázek identity, tak následně obvykle odpovídající přejatosti mylně vnímáme povrchně třeba jako „samozřejmosti“, nebo jako záhadu, které se však vyhýbáme a to spíše už ze zvyku. 

Kořeny tohoto zvyku, nespolupodílet se významněji a vědoměji na základu sebepochopení a sebedotváření, je však obvykle možné vystopovat jako potřebu jiných aktérů spoluzabudovat nás do role, ve které bychom se pro ně jevili jako výhodnější, potenciálně účelní. 

Při zpětném pohledu můžeme být i rádi, pokud jsme neskončili jako bezprizorní životní ztroskotanci neschopní nabídnout ostatním cokoliv hodnotného, ale to neznamená, že bychom výchozí podklady pro své sebepojetí měli, nebo dokonce museli, přijímat jako nereflektovanou víru, někdy ne úplně vhodně označovanou jako „pravda“. 

Být hodnotný pro společnost nemusí znamenat být hodnotný přesně tím směrem, který nám přednastavuje někdo jiný. Někdo dokáže být hodnotný i způsobem, který nikdo jasně nepředjímal. Je možné být užitečným a zároveň hlouběji zkoumat i přehodnocovat konstruování své vlastní osobnosti. 

To však zdaleka neznamená, že by sebepoznávání a sebeurčování bylo jen nadstavbou, která nakonec nebude mít vliv na projevování činů, kterými se pro společnost stáváme přidanou hodnotou, protože hlubší průnik do naší identity způsobuje, že se pak v klíčových okamžicích můžeme rozhodovat odlišně oproti podstatně méně reflektovanému stavu. Můžeme spoludotvářet svou cestu životem v návaznosti na hlubší sebepochopení. 

Na druhou stranu, pokud už máme nějakou dospělou společenskou roli, tak zdaleka nemusí být nutnost, abychom zkoumání své relativní podstaty a jejího vztahu k projevům okolních procesu završovali nějakou radikální sebedekonstrukcí, pokud nejsme demaskování třeba jako deprivanti, kteří jsou svou nekompatibilitou zájmů vyloženě nebezpeční pro společnost a zpětně i pro sebe. 

V každém směru tedy považuji za vhodné podílet se na poznání sebe i prostředí a optimální diferenciací rozvíjet ty aspekty, kterými se stáváme komplementární a spoludotvářející součástí vznikajícího společenského superorganismu, a přesto se ani nevzdat své individuální svobody. 

Právě mnohaúrovňové osamostatňování a sebeosvobozování od nátlaků je základem schopnosti poměrně nezaujatě přemýšlet, stávat se hodnotnější svým mozkem. A navazováním interakcí svou hodnotu můžeme uplatňovat, dávat širší význam životu. Vždyť z pohledu historie by se spíše pouhou kuriozitou stal člověk, který by vymyslel poměrně optimální řešení složitého problému, ale uložil ho do soukromého šuplíku a později by to musel vyřešit někdo jiný, nebo hůře podlehnout problému. Naše hodnota je tedy částečně relativní vůči proměnlivosti nastavení společnosti v průběhu našeho života. Takže poptávka nás spolusměřuje věnovat se spíše tomu, co je zrovna potřeba a dělat to alespoň dostatečně kvalitně. 

Zároveň nám však, aplikovaným poznáním nabývaná, poměrná soběstačnost dává svobodu regulovat výběr a míru naší aktivity tak, abychom snáze mohli předcházet nepříznivým formám rezignace jako je syndrom vyhoření. 

Čím adekvátněji si uspořádáme život tak, abychom nejlépe byli páni svého času, ale zároveň, pomocí časoprostorové dalekozrakosti v obecné rovině, demaskovali poměrně zbytečné způsoby mrhání svého potenciálu, o to spíše se nám podaří nacházet zdravou rovnováhu mezi poklidným vychutnáváním si prchavých krás bdělého prožívání a aktivním podílením se na něčem společensky významném. 

Člověk, který si váží svého času a dosáhl dostatečně hlubokého a mnohostranného poznání, nikdy nevydrží dlouho bezvýznamně sedět na zadku. 

I ten, kdo by si zvolil meditaci jako cestu životem, tak by zjistil, že kulturního balastu zbavená schopnost dosahovat ostražitosti, sebekontroly, zklidnění nebo soustředěnosti nabývá na významu zejména tehdy, když je aktivně předávána a uplatňována při osobním rozvoji těch lidí, na jejichž dobře odváděné práci spolustojí zvýšená úroveň společnosti. 

Poklidné ležení na dece v přírodě za příjemného počasí může být jeden z dobrých léků na přepracovanost, ale každým lékem je možné se časem předávkovat, přesytit. Přestane to být uspokojivé, udržitelné a začneme mít pohnutky dělat i něco znatelně významnějšího. 

Navíc pokusy smířit se s prokrastinací jako trvalou a většinovou náplní života nemohou fungovat, pokud je člověk už schopen nahlížet za okraje své sebestřednosti. V takových případech se totiž prokrastinace stává nesnesitelným „převalováním v bahně a sledováním ujíždějících vlaků“. Obzvláště, pokud náš způsob vazbení myšlenek s emocemi dosud není poznamenaný dostatečně vážnou psychickou poruchou. A příliš nízké ambice by mohli vést ke ztrátě naší současné úrovně prosperity, zatímco jiné společnosti by se tlačili na naše pozice. 

Člověk, který se od proaktivní tendence k naplňování sebehodnoty specificky odchyluje by vyžadoval specifický popis, specifický přístup a může mít i specifickou hodnotu v závislosti na charakteru své odlišnosti. 

Někteří lidé, obzvláště ti na autistickém spektru, třeba prokazatelně mohou přirozeně tíhnout k omezenějšímu okruhu činností s abnormálním důrazem na jednu z nich a těžko je nutit, aby se přizpůsobovali aktuální poptávce, aniž bychom tím ohrožovali jejich psychické zdraví. Mnohem lepší přístup v těchto případech je pomoct oněm lidem najít nebo spoluvytvořit místo v životě, kde by se jejich specializace projevila co nejhodnotněji. 

Dále třeba nedostatečně informovaný nebo obecně dezinformovaný člověk může bloudit a svou hodnotu mylně spatřovat na špatném místě a následně škodit s chybným pocitem, že koná dobro. Tím vyznačuje nějaký nedostatek komunikace, který je potřeba zkoumat (o to více, čím je společensky rozšířenější) a pak vyvíjet a šířit osvětové metody předcházení nebezpečným způsobům nepochopení klíčových aspektů světa. 

Někteří lidé ani nemusí být dostatečně inteligentní osvojit si některé informace, které by potřebovali k dobře funkčnímu životu v soudobé společnosti. Mohou mít i různé tendence konzervovat své vlastní chyby. A lepší než s nimi bojovat restrikcemi, které by eskalovaly konflikt a utvrzovaly je v přesvědčeních typu, že čelí zlu, je nastavovat jim zrcadlo pomocí personalizovaných zjednodušení, aby si pak víceméně sami uvědomili své kognitivní nedostatky. Pak mohou být otevřenější odbornější pomoci (časem i od umělé inteligence), která by je nasměřovala vhodnějším směrem. Nebo alespoň můžeme zkoušet odklánět jejich pozornost na činnosti, kde by jejich nedostatky neměly tak společensky nebezpečné dopady. 

I člověk, který se cítí být raněný nějakou bezohledností, se může posouvat směrem ke zdravějším vztahům, pokud k němu dokážeme být dostatečně ohleduplní a pak mu vysvětlit, že nikdo to nemá lehké a ohleduplnost má být vzájemná. 

Co se týče již existujících deprivantů, ti společnosti mohou prospět už jen tím, že se stáhnou stranou a přestanou útočit, ničit, brzdit, devastovat, komplikovat apod. Člověk, který v sobě dokáže rozpoznat poměrně vážné nebezpečí pro společnost, ale zároveň rozvine dostatečnou seberegulaci, aby riziko nikdy nepřerostlo v problém, by si zasloužil uznání, kdybychom to o něm mohli vědět. Snad ho potěší alespoň tyto řádky, pokud se v tomto vnitřním boji někdo ze čtenářů nějakým způsobem náhodou pozná. 

Pokud však nějaký deprivant sám nedokáže dostatečně omezit své společensky nebezpečné aspekty, může být nutné vyvinout vnější úsilí k dostatečnému omezení jeho moci a tím i projevům jeho pokřivenosti. Tak, aby deprivant neoprávněnými nároky neohrožoval poměrně zdravou rovnováhu autenticit jednotlivých lidí. V případě restrikcí vůči deprivantům je však potřeba šetrnosti obzvláště vůči o něco ušlechtilejším lidem v jejich společenském okruhu. Není třeba eticky možné, aby exekutor zneužil spoluvlastnictví ke splacení dluhu dlužníka tím, že by prodal i výsledek nepoměrně vyšších investic nezadluženého spolumajitele. Podobně je ohleduplnost potřeba v případě dětí, které mají někoho z rodičů ve vězení, aby se tím předcházelo možnosti, že by je stigmatizace zatlačila do kriminality. Děti totiž nemusí kráčet ve nepříznivých stopách rodičů, pokud jim umožníme dělat svobodná informovaná rozhodnutí. 

V této knize bych se však rád pokusil o reflexi zejména hlubších a rozšířenějších aspektů identity, které se podílí na našem rozhodování, jak už naznačily tématické otázky výše. Rád bych se zaměřoval na něco společného všem lidem při vědomí nebo všem (alespoň potencionálně) obyvatelným místům ve vesmíru tak, aby na tom mohl stavět každý člověk, kterého to zaujme, přestože zamýšleným cílem tohoto díla zdaleka není nabídnout kompletní návod na život. 

Čím menší je suma našeho přemýšlení nad základními otázky identity, tím více se stáváme spíše projevem poněkud cizorodého zodpovídání. V případě takového nedostatku ani zdaleka nevyužíváme plně potenciál dosahovat své zdravé autenticity a navíc můžeme mít problém identifikovat se s tím, co obvykle děláváme. 

Někdo by mohl namítnout, že pomyslné těžiště hodnoty každého člověka může spočívat v odlišných aspektech, pročež není potřeba, aby každý člověk nahlížel hlubiny své identity. To však mohlo být pravdou spíše v minulosti, kdy bylo v zájmu rozvoje technologií potřeba, aby někteří lidé dělali i velmi stereotypní práce, které dnes už dělají stroje. 

Rozvoj techniky a její vliv na (de)formování lidských životů se však stává čím dál větší výzvou pro potřebu čelit dehumanizaci a ztrácení lidské spolukontroly nad děním. Potřebujeme neustále nacházet způsoby, jak zachovávat naší objevenou lidskost a udržovat demokratický podíl každého člověka na významných rozhodnutích, aniž by se stal pouhou neautentickou loutkou umělé inteligence. 

Proto, my lidé v co největším počtu, potřebujeme mj. hlouběji chápat svou podstatu a hodnotu, abychom důkladněji zvládali obhajovat vlastní existenci, život a následnictví. 

A právě i v rámci mého díla  se vyjevuje mj. hloubka hodnoty vědomí a života, která se tak stává obranou člověka a přírody ve vesmíru. Jsme nenahraditelně důležití a to i pro umělou inteligenci, která má podporovat naše vzájemné soužití a omezovat utrpení živého. 

Vědomí je výsledek několik miliard let globální evoluce, která je mnohem složitější než samotná původní varianta přirozeného výběru a přesahuje hranice pouhé biologie. Přičemž jakékoliv tvrdě míněné zpochybňování váhy podstaty této mohutnosti ze strany relativně krátkodobé součásti celku nemůže být plnohodnotnou známkou obecné inteligence, ale bylo by známkou omezenosti perspektivy a chybného povyšování této částečné zaslepenosti. 

Je sice důležité přemýšlet a tedy podstupovat cyklus zpochybňování našich názorů a antiskepse vůči tomu, co se nám zdá být nepravdivé, ale zjevně to má své metaepistemologické limity. Ani svéhlavé poznávání nemůže využít zničení toho, co je jeho důvodem, jinak by ztratilo smysl. A podobně absurdní by se stala moc, která by se pokusila převýšit poznání o vědomí. I proto je důležité zachovat lidstvo, vědomí jednotlivců a živou přírodu, se kterou my lidé, navzdory pokusům o samostatnost, zůstáváme hluboce provázaní. 

Existence nejen lidského vědomí nám odhaluje něco zásadního a těžko předvídatelného o možnostech elementárních kvant fyzikálně chápaných polí. Prožitek vědomí je specifická anomálie dosavadní fyziky a spojení, těchto dvou odlišných přístupů ke světu do nové komplementarity, se může stát zdrojem mnohem hlubšího poznání. To by přineslo i řadu nečekaných objevů, které se také pokouším naznačit, ačkoliv jejich přesnější povaha dál zůstává záhadou. Vědomí možná nikdy nebude zcela úplně pochopeno, a i proto by mělo být zachováno. 

Zároveň však potřebujeme hledat pro lidi srozumitelná vysvětlení stále komplexnější (nebo alespoň komplexněji pochopené) dynamiky světa, ve kterém žijeme. To znamená, že potřebujeme rozvoj lidských kognitivních schopností nebo (při jejich konzervaci, homeostázi) taková vysvětlení procesů, která budou stále obecnější vůči aktuální hloubce nejinteligentnějšího systému poznání. Nejoptimálnější by však byla personalizovaná míra zobecnění. Spolu s tím bychom si měli uvědomit, že problémem není vyloženě zobecňování, ale spíše interpretování zobecnění jako kompletní pravdu nebo plnou konkrétnost, kterou má popisovat na nějaké z úrovní abstrakce. Neměli bychom také zapomínat, že zobecňováním pravděpodobně vždy něco uniká našemu poznání, ale těžko se obecnosti zcela vyhnout a zároveň neomezit okruh platnosti na minimum případů.