Absurdní nedorozumění

Nedávno po čase rozmrzl jeden právní Gordický uzel, takže jsem mohl učinit nové kroky k ochraně svých práv. Výsledkem bylo, že nejmenovaný státní orgán ČR dal v jednom z klíčových bodů za pravdu mě a ne protistraně, zatímco ostatní body zůstávají bez rozhodnutí víc než rok. Tato nerozhodnost (nebo pasivní rezistence) jistého státního orgánu chrání mě a ne útočníka. Ale ten mezistav zdaleka nemám bez komplikací, největší obrana mě čeká v budoucnosti a přibývá informací, ke kterým jsem vázán mlčenlivostí. 

Teď jinak: nevím, zda to s tím právním sporem souvisí, ale relativně krátce na to, co mi ten státní orgán dal za pravdu, tak někdo hacknul můj spisovatelský Facebookový profil, něco mě neznámého tam vyvedl a výsledkem bylo zablokování s nutností odvolání vyžadující předložení průkazu totožnosti. Nemohl jsem se dostat k obsahu svého profilu. Pokud by to byla odplata někoho, kdo už neví, jak se mnou bojovat v mezích zákona, tak by to bylo dost ubohé. 

Sice nevím, zda je to opravdu odplata, ale každopádně to moc nepotěší, ačkoliv Facebook jsem poslední dobou nepoužíval. Důvodem je, nebo spíše bylo, mj. to, že se mi tam zobrazovalo příliš mnoho reklam a téměř žádný obsah, který by mě skutečně zajímal. To zmírňuje mé povzdechnutí. 

Později jsem zažíval dokonce krásné chvíle uvědomění, že internet (a především sociální sítě) pro mě není tak důležitý, jak si občas myslím. Je to superstimul, který může odvracet naši pozornost od skutečnějšího života, bez kterého by ztratil význam, zatímco reálně se dá žít i bez internetu, ačkoliv existují snahy netolistů házet klacky pod nohy soběstatkářům a podobným lidem. Na internetu se můžeme nekonečně dohadovat co a jak má být, ale významu to nabývá až zásahem do fyzického života člověka nebo jiného aktéra. Připomněl jsem si spoustu úžasných projektů, které jsem vytvořil v době, kdy jsem ještě neměl přístup k internetu, což mi dalo nový elán. Jedním z jeho výsledků bylo, že se mi povedlo zmapovat vývojové fáze kreativity, resp. jak se mění změna, ale to se do tohoto absurdního článku nehodí. 

Vrátím se k hlavnímu tématu tohoto článku a uvádím kopii zprávy, kterou mi poslal Facebook po zablokování mého profilu: 

„Pomůžeme vám dostat se zpátky na Facebook

Zdravíme, Sebastiáne,

Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.

Jsme tu, abychom vám pomohli. Váš účet jsme zamkli, takže se k němu nikdo nemůže přihlásit ani si zobrazit váš Facebook profil. Klikněte na odkaz dole a my vás provedeme dalšími kroky, ať se můžete zase vrátit na Facebook.

Odemkněte si účet

S přáním pěkného dne

tým Facebooku pro bezpečnost

Přemýšlíte, jestli je e-mail opravdu od nás? Potvrďte si to v Centru nápovědy: www.facebook.com/help/check-email“

A zde je text, který se mi zobrazoval po přihlášení na Facebook: 

„Váš účet jsme pozastavili

Na odvolání máte 180 dnů. Pak vám účet trvale zablokujeme

Co to znamená

Váš účet momentálně nevidí lidé na Facebooku a nemůžete ho používat.

Co můžete dělat

Na odvolání se proti našemu rozhodnutí máte 180 dnů. Možná od vás budeme potřebovat nějaké informace, ať váš účet můžeme zkontrolovat znovu.“

Nakonec jsem se nechal přemluvit známou osobou, že to odvolání proti zablokování profilu zkusím. Kdybych ho nezkusil, po 180 dnech by uplynulo ultimátům, načež by automaticky došlo ke zrušení profilu. 

Dlouhodobé právní spory, iniciované cizí stranou, mi přinesly zkušenosti, které jsem mohl zužitkovat k napsání odvolání. Zároveň jsem vycházel z antiskepse vůči Facebooku, kdy jsem si uvědomoval, že po hacknutí profilu potřebují nějak obnovit důvěru, že můj profil zpřístupní opravdu mě a ne útočníkovi. 

Lidé, kteří nejsou spisovatelé píšící pod pseudonymem, to mají jednodušší v tom, že na jejich průkazu totožnosti mají stejné jméno jako na svém profilu, pokud nepoužívají nějakou přezdívku, což je také rizikové. 

Abych tedy i já mohl Facebooku dokázat svou totožnost, rozhodl jsem se přiložit první stranu své platné licenční smlouvy, kde je mj. kontakt na mého nakladatele a mé občanské jméno uvedené ve vztahu k jedné z mých knih. Prostě jsem jim chtěl zkusit říct, kdo jsem a vyzvat je, ať si vyžádají potvrzení o pravosti přes mého nakladatele. 

Nechtěl jsem se však spoléhat na jediný zdroj ověření identity, takže jsem dále mj. vymyslel šifrovaný vzkaz, který jsem umístil na drtivou většinu všech profilů Sebastián Wortys na různých stránkách vč. starého YouTube profilu, kde mám stovky odběratelů. Umístil jsem ho i na Goodreeads, kde jsem v minulosti úspěšně prošel poměrně složitým procesem ověřování identity, takže jsem oficiálním vlastníkem autorského profilu (a budu rád, když mi tam do Asku napíšete nějaké zajímavé otázky, na které bych mohl veřejně odpovědět). Facebooku jsem plánoval poslat šifrovací klíč, kterým by vzkaz rozluštili a hned by věděli, že je kontaktoval skutečný majitel profilu. 

Jenže když jsem nahrál jimi požadovaný průkaz totožnosti, tak namísto možnosti následně poslat připravený text odvolání se ukázalo, že onu možnost nenabízí. Zpětně vyšlo najevo, že za odvolání považují jen průkaz totožnosti, což z jejich původního tvrzení nebylo vůbec zjevné. 

Zde uvádím, jak Facebook reagoval na můj průkaz totožnosti: 

„We can’t give you access to this account or help with your request until we receive an accepted form of ID that matches the information listed on the account. Learn more about the types of ID we accept in the Help Center:

https://www.facebook.com/help/159096464162185?ref=cr

Thanks,

The Facebook Team“

Zdá se tedy, že Facebook ve své současné podobě není přátelský vůči spisovatelům vystupujícím pod pseudonymy. Ale já si to nenechal líbit a namísto samotného průkazu totožnosti jsem jim poslal fotku obsahující můj průkaz totožnosti, mou licenční smlouvu s nakladatelem a připravený text odvolání, který to vše vysvětluje a navíc opírá o řadu na internetu dohledatelných důkazů včetně archivovaných. Odvolání obsahovalo i další způsoby dokazování identity, které zde raději nebudu zveřejňovat. 

Za pár minut mi poslali zprávu: 

„Thanks for providing information to confirm your age. Based on the information provided, it looks like you’re not old enough to be on Facebook.

Unfortunately we’ll need to disable your account, but we hope to see you back on Facebook when you’re old enough.

Thanks“

Následně jsem byl automaticky odhlášen z Facebooku a má přihlašovací ikona zmizela. 

Domnívám se, že za těch pár minut si mé odvolání ani nemohli přečíst. Nebo ho přečetla nějaká rádoby umělá inteligence, která však není dostatečně inteligentní, aby pochopila mé odvolání. Nejdřív mi napsali „Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.“ a když jsem jim dal fotku svého dokladu totožnosti i s mou licenční smlouvou, tak najednou tvrdí, že prý nejsem dostatečně starý, abych mohl používat Facebook. Pochopil bych trochu, kdyby napsali něco jako, že se jim nepodařilo ověřit mou identitu, ale když je problémem napadení účtu hackerem a oni reagují, jakoby si mysleli, že problémem je můj věk, tak je to známka něčí nekompetence. Navíc i kdyby problémem byl věk, tak můj doklad totožnosti dokazuje, že jsem dostatečně starý, abych Facebook mohl používat. Stejně tak ukazuje fakt, že jsem uzavřel licenční smlouvu - to děti dělat nemohou. 

Připomíná mi to, když jsem nedávno psal nejmenované firmě, že sháním určitou součástku do pračky. Poslal jsem jim e-mail, kde jsem hned v první větě napsal, že sháním určitou součástku a uvedl její název. Navíc jsem přiložil její fotku a fotku identifikačního štítku s modelem výrobku. Jenže mi přišla odpověď začínající slovy: „Děkujeme za Vaši zprávu. Můžete nám prosím sdělit, který produkt hledáte do“ a pak tam byl napsaný model nějaké jiné pračky. Nevím, kdo to psal, ale domnívám se, že to mohl být nějaký nedostatečně trénovaný LLM, protože člověk by alespoň zkopíroval kód produktu, který jsem napsal a nevymýšlel si nějaký nový. 

Ale zpátky k původnímu problému. Absurdní navíc je, že někdo v organizaci Facebooku věkovým omezením zdůvodnil zrušení mého profilu, který jsem si založil někdy roku 2010, tedy zhruba před patnácti lety. Kdyby mi tehdy byly tři roky, tak by mi dnes bylo přibližně 18 let a ten profil by mi morálně nemohli zrušit z důvodu věkového omezení, protože by mi dnes bylo osmnáct let. Takže aby mi z toho důvodu mohli zrušit profil, tak by museli předpokládat, že jsem svůj profil založil, když mi byly dva roky nebo méně, případně ještě před svým narozením (nezkoumal jsem od kolika let smí člověk používat Facebook). 

Zkrátka je to absurdní nedorozumění, které ukazuje na nějaké systémové nedostatky způsobující nemožnost relevantního odvolání. A ty narušili mou svobodu slova. Připouštím však, že pokud Facebook čelí masivnímu útoku na profily svých uživatelů, tak může být těžké věnovat každému profilu víc než jen pár sekund na rozhodnutí, zda ho vrátit uživateli, nebo smazat. 

Nejen filosofické novotvary - metasmysl, číslokracie, krasovíra aj.

Podobně jako v červencovém článku „Videa neurodějiny, antiskepse, novotvary, cenzurokracie, dadavěda, sebereplikace, ...“, i v tomto zveřejním několik vybraných textů z vybraných rychlovideí, ale tentokrát výhradně ze série mých nových slov. Konkrétněji novotvary: kubismokracie, vtipovláda, jazyktivista, algocenzura, metasmysl, číslokracie a krasovíra. 

Aby se nemuselo načítat několik přehrávačů najednou, tak tentokrát (až na jednu výjimku) videa zpřístupním pouze prostřednictvím hypertextových odkazů v jednotlivých kapitolkách tohoto článku. 

Novotvary 6 - nejen kubismokracie: 

V šestém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: bezcukroví, volnotápěč, komunodařit, živosochat a kubismokracie. 

Hlavním pojmem dílu je kubismokracie. Jedná se o pomyslnou nadvládu kvádrů nad naším myšlením skrze jejich všudypřítomnost v našem životním prostředí. Tato všudypřítomnost kvádrů by ve zbytku přírody byla abnormální, běžně si ji už ani neuvědomujeme, ale podvědomě ji vnímáme každodenně. Každodenně civíme na kvádry, tyto idealizované materializované konstrukty našeho racionalizovaného způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se vztahují k nejmocnějším lidem. Jakoby kvádry byly jejich skrytě ideologické reprezentace či až náboženské ikony v našich domovech a my na to zapomněli. Někdo by mohl říct, že lidé používají kvádry kvůli efektivitě, jenže to má několik ale. Za prvé kvádry jsou nadužívány, resp. někdy používány i tehdy, když k tomu nejsou dostatečné důvody a nepředpokládá se, že by ve finálním umístění měly být natěsno obklopeny něčím jiným. Za druhé je vhodné rozlišovat mezi efektivitou, tedy schopností dosahovat zvolených výsledků, a eficiencí, tedy úsporným dosahováním výsledků, často i na úkor kvality. Kvádry jsou známkou šetření, ne toho, co bychom bytostně chtěli. Existují vědecké podklady pro to, že lidé se cítí lépe při pohledu na přirozeně oblé tvary než při pohledu na ostré hrany. A za třetí ve vnitřních rozích kvádrů se snadno usazuje špína, která se pak složitě čistí, ale vložením zaoblenin se to dá vyřešit. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Člověk se rozhlédne po rovných hranách pokoje a připadá si pohlcen mašinérií kubismokracie, která ho tiše opracovává na robota.“

Další souvislé informace lze hledat v článku „Kubismokracie a vzájemné spoluvytáření člověk-prostředí“, případně pod štítkem kubismokracie. 

Novotvary 7 - nejen vtipokracie: 

V sedmém dílu jsem představil tato slova: patmatit, živostavba, vogonit, putinův kotel a vtipokracie. 

Hlavním pojmem dílu je vtipokracie či vtipovláda, nebo-li nadvláda humoru nad našimi životy. Abychom ve vtipokracii mohli dosahovat svého, musíme se snažit být vtipní i tehdy, když se nám z různých důvodů zrovna nechce. To jsou různě dlouhé chvíle, kdy se nám vtipokracie ukazuje, jinak můžeme zažívat pocit sounáležitosti své osobnosti s humorem, přičemž se na vtipokracii můžeme vědomě či nevědomě podílet. Vtipokracie se může stávat problémem obzvláště tehdy, když omezuje mezilidské předávání vážně míněných informací, tedy jejich formulování, předání a zpětné porozumění po přijmutí, i když problematičnost může subjektivně záviset mj. na naší představě o správnosti či nesprávnosti předání určité informace, ha-ha. V případě formulování člověk může vážně míněnou myšlenku říct vtipně třeba z obavy, že by jinak mohla být ignorována, což je taková autovtipokracie. Součástí vtipokracie na úrovni formulování jsou i smutné případy, kdy si někteří rodiče dělají srandu z nevědomosti svých dětí místo toho, aby je rozumně vychovávali. Vtipokracie tedy může zásadně utlačovat jakousi rozumovládu. V případě předávání mohou třeba média zamítnout publikování obsahu z důvodu nedostatečné vtipnosti, což je krajní forma vtipokracie překrývající se s cenzurokracií. A v případě porozumění či spíše nedorozumění si člověk vážně míněná slova může interpretovat vtipným způsobem třeba na základě tvaroslovné podobnosti s vulgárnějšími pojmy. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Ve vtipokracii se vtipálkům dostává uznání a vážní racionalisté jsou perzekuováni.” 

V souvislosti s jinohledy (tzn. neobvyklými způsoby pohledu) na humor doporučuji také článek „Humor jako důsledek evoluce?“. 

Novotvary 8 - nejen jazyktivista: 

V osmém dílu jsem představil slova: zachvilkař, kdysipak, idylkologie, fyzistém a jazyktivista. 

Hlavním pojmem dílu je jazyktivista. Tedy aktivista, který se vědomě snaží spoluovlivňovat podobu nějakého jazyka a to buď tvorbou různých změn, nebo konzervováním pravidel. Už samotné novotváření, tedy vytváření novotvarů čili nových slov, je určitý druh toho jazyktivismu, který usiluje o změny. Trefné novotvary rozšiřují možnosti toho, co můžeme říct zkráceným způsobem, což je v dnešním zrychlujícím se světě důležité. Navíc šíření novotvarů ovlivňuje to, jakých témat si lidé všímají. Je sice pravdou, že nejsnáze se šíří novotvary již vztažené k aktuálním centrům lidské pozornosti, ale když vlivný člověk použije novotvar, tak z něj může udělat nový trend. Mezi jazyktivisty patří i hnutí nazvané Kvíření jazyka českého (viz. též web Gender pro zelenáčixe), které se snaží přetvářet češtinu z maskulinní patriarchální genderově binární formy na vstřícnější i k ostatním genderům. Uvědomují si, že možnosti jazyka spoluformují naše myšlení, a když se v něm bude rozvíjet místo pro různé gendery, tak časem mohou být snáze respektovány. S tím mohou více či méně souviset i pokusy opouštět přechylování ženských příjmení koncovkou -ová, která je známkou toho, že ženy v naší kultuře kdysi byly chápány trochu jako nějaký majetek mužů. Třeba Nováková jako žena pana Nováka. Nejspíš až později vzrostl význam rozdílu v délce písmena A v koncovce -ová tak, aby dlouhé Á nebylo známkou jakéhosi vlastnění, ale rovnocenného vztahu, i když pro některé ještě ne dost rovnocenného. Mezi jazyktivisty mohou patřit i grammar nazi, kteří naopak usilují o konzervativní dodržování gramatiky. Opačnost však neznamená neslučitelnost, takže určitý jazyktivista může být třeba v jedné rovině konzervativní a v jiné progresivní, tedy pokrokový. Příkladem užití novotvaru ve větě může být: „Ten jazyktivista chce, abych v komunikaci s ním používal některé prvky jeho osobní gramatiky.“ 

Volněji souvislé informace o aktivismu ve vztahu k dadavědě jsou k dispozici zde. 

Novotvary 9 - nejen algocenzura: 

V devátém dílu jsem představil slova: dokočkolit, libokracie, všenemoc, odhledání a algocenzura. 

Hlavním pojmem dílu je algocenzura. Jedná se o algoritmizovanou cenzuru v elektronických médiích. Tedy zautomatizovaná cenzura probíhající bez potřeby lidského zásahu. Algocenzuru může platforma provádět dobrovolně, nebo může být nařízená státem a v těchto případech může být přísnější. V Číně algocenzura údajně bývá absolutní, resp. maže veškeré zmínky cenzurovaných témat, kdežto na Západě bývá algocenzura častěji skrytější na principu deformování vzájemného pořadí a poměru velikosti témat tak, aby u cenzurovaných témat byla nižší pravděpodobnost zobrazení, čímž se zvyšuje pravděpodobnost zobrazení necenzurovaných témat. Cenzurované se tak uživateli stává jehlou v kupě sena. Algocenzura může omezovat fake news, tedy falešné zprávy, ale nastavení, co je falešnou zprávou, provádí obvykle úzká skupina lidí, kterým to dává obří moc rozhodovat za ostatní, co je a není pravdou, což může být problematické. Proto odpůrci algocenzury doporučují podporovat rozvoj kritického myšlení. Do algocenzury úplně nepatří cenzurování člověkem opakovaně nahlášeného obsahu, jelikož rozpoznání cenzurovaného provádí lidé a algoritmus jen porovnává počet nahlášení s nastavenými hranicemi. Ukázkou použití může být věta: „Podle statistik to měsíc staré video YouTube nabídl jen deseti lidem, přestože má vysokou míru prokliknutí, takže jde o algocenzuru.“ 

S pojmem algocenzura souvisí novotvar cenzurokracie, o kterém píšu zde.

Novotvary 10 - nejen metasmysl: 

V desátém dílu jsem představil slova: protiúkol, kůropis, nitrohlaví, drsnomilý a metasmysl. 

Hlavním pojmem dílu je metasmysl. Nebo-li dostatečně široké pojetí smyslu na to, aby lidský život mohl dávat smysl víceméně nezávisle na jím zvolených rozhodnutích. Je to trochu jako skládání Rubikovy kostky, kde k jednomu cíli vede mnoho různých cest, mezi kterými si ve vzájemné interakci volíme. Rozhodnutí jednoho člověka více či méně upravuje, jak v životě pokračují ostatní. Čím obecnější pojetí smyslu života, tím spíše různá rozhodnutí mohou být v komplementaritě s takovým cílem, tedy neprotichůdná, i když z krátkodobého hlediska se protichůdně mohou jevit. A i cesta může, ale nemusí, být považována za cíl. 

Jedná se tedy o ostré vymezení vůči reduktivnímu názoru, že lidský život nemá smysl, natož smysl překračující jedince. Ten názor absurdnosti života získal na síle hlavně vlivem druhé světové války, kdy mnoho lidí umíralo z krátkodobého hlediska dost absurdním způsobem. Ale z dlouhodobého hlediska to vyvrátilo některé civilizační omyly, například bezmeznou víru v prospěšnost vědy. Takže přes všechny hrůzy jsme z toho dokázali vytěžit hodnotná poučení, na kterých dosud funguje současná společnost. Tím přiznáváme nebagatelizovatelný smysl i těm, kteří tehdy tak drsně zahynuli. Souběžně však i věda dál mění naše životy. 

Vše je propojené a minimálně v makrosvětě, kde žijeme, přírodní zákony nezaokrouhlují, takže každý člověk nějak ovlivňuje v důsledku vše další. A naše neschopnost detekovat smysl malých zdánlivě bezvýznamných drobností je dobře vidět v případě, kdy umělá inteligence dokáže z lidského oka rozpoznat nejrůznější tělesné choroby podle tak malých detailů, které samotný člověk není schopen postřehnout, natož smysluplně interpretovat. Takže lidská neschopnost vidět v něčem odpovídající smysl není zárukou absurdnosti. 

Z pohledu krátkého života jednotlivců se zdá, že pokud by veškerý život měl mít nějaký smysl, ke kterému veškeré i zdánlivě protichůdné dění stabilně směřuje, tak by se ten smysl musel hýbat. Ale co když je to naopak? Co když je ten smysl z hlediska celého časoprostoru na stejném či víceméně stejném místě a my jsme ti, kdo se vůči němu hýbou? Někdo by mohl namítat, že ve chvílích, kdy bychom se tomu smyslu vzdalovali, tak by náš život ztrácel smysl a že jeden antidůkaz stačí na vyvrácení hypotézy metasmyslu. Ale co když je život jako průchod bludištěm možností? Někdy musíme jít klikatě a dočasně se vzdalovat, protože k cíli nevede rovná cesta. A co když někdo zemře cestou směrem od smyslu ve slepé uličce? Pak přeživší mohou snáze vidět, že šlo o slepou uličku a pokračovat v cestě za smyslem všeho. Takže smyslem životních ztroskotanců je vyznačovat ostatním slepé uličky. Jen nikdo nikdy předem s úplnou jistotou neví, zda a z kterých hledisek bude spíše tím ztroskotancem, nebo tím, kdo život přímo posunul směrem naplňování jeho hypotetického smyslu. Ať jste bezdomovec, nebo laureát Nobelovy ceny, máte své nedílné místo ve skládačce metasmyslu, pokud existuje. 

Příkladem užití novotvaru může být výrok: „Pokud je tento vesmír evolučním výpočtem něčeho, tak jde o metasmysl a náš život má smysl, i když se válíme ožralí ve škarpě.“ 

Další souvislé informace lze hledat třeba u pojmu neurodějiny koncem tohoto nebo tohoto článku. Případně pod štítkem smysl života nebo evoluční výpočet.

Novotvary 11 - nejen číslokracie: 

V jedenáctém dílu jsem představil slova: elektroběžka, knihra, putokniha, čísloběh a číslokracie. 

Hlavním pojmem dílu je číslokracie. Nebo-li stav, kdy je určité lidské rozhodování podřízeno nějaké proměnlivé číselné hodnotě podle předem stanovených pravidel. Číslokracie může být důsledek snah o relativně předvídatelná pravidla, o vědecky řízenou společnost či o minimalizaci budoucí netransparentní manipulace nějakých společensky klíčových rozhodnutí. Výchozí podoba a nastavení číslokracie je však vždy více či méně ovlivněno nějakými lidskými rozhodnutími, která mohou přetrvávat například v podobě zautomatizovaného kompromisu vícero expertů. Vliv člověka na číslokracii lze snižovat zvyšováním zapojení umělé inteligence, která by třeba evolučně upravovala výpočet rozhodující hodnoty, nebo dokonce i pravidla z různých hodnot vyplývající. Zavádění takové uměligence (umělá inteligance) by však mohlo být případ od případu více či méně sporné. I bez zapojení uměligence ale může být rizikem, když se lidé nevědomě zavážou k dodržování takové číslokracie, jejíž hodnota by se v budoucnu vychýlila mimo rámec jejich původní očekávání a nutila by lidi k něčemu, co by si nepřáli, nebo dokonce považovali za převážně škodlivé z pohledu mnohohlediska. Ukázkou použití může být tvrzení: „Dokola čumíme na čísla, která rozhodují o našich životech. A tím nám číslokracie odebírá něco z původní přirozenosti a nahrazuje to matematickou abstrakcí.“ 

Novotvary 12 - nejen krasovíra: 

V dvanáctém dílu jsem představil slova: ekodělec, šnorchlárium, bublikruh, vodohlaví, světotělo a krasovíra. 

Hlavním pojmem dílu je krasovíra. Tedy víra, že co je krásné, je nejspíš pravdivé, reálně existující. Krásným je zde myšleno obzvláště to, co je příznivé pro harmonický lidský život, ale může to odpovídat i subjektivnímu vkusu jedince. Tomu, kdo je však opravdu schopen přemýšlet, by mělo být jasné, že krasovíra se může projevit celkem paradoxně vzhledem k tomu, že rozhodně ne všechny jevy jsou příznivé pro lidský život. Paradoxně se může ukázat i při víře v kýč, který je právě krásnější než realita a tedy vůči rádoby zobrazované skutečnosti nepravdivý. Na druhou stranu však ani nelze říct, že vše reálně existujícího by muselo být ošklivé a zcela nepříznivé, takže povaha reality se z lidského hlediska pohybuje mezi protipóly jakési přízně a nepřízně či krásy a ošklivosti a to v různých rovinách různě. Někdy je pro nás pravda zkrátka hezká, jindy ne. Je tedy potřeba nejprve poznávat pravdu a až pak se zamýšlet, jak a nakolik je či není pro nás příznivá. Takže krasovíra tento logický postup převrací vzhůru nohama a ve své přebujelé podobě se stává zdrojem rozvoje krásných nesmyslů a tedy i snadným terčem kritiky ze strany skeptiků. Když si však uvědomíme, že krasovíra je druh antiskepse a antiskepse má být v rovnováze se skepsí, tak rozumem zkrocená krasovíra může v rámci přemýšlení začít dávat smysl. Může sloužit třeba k hledání možností zlepšení světa z našeho pohledu, když nejprve hledáme fiktivní pohled, ze kterého by se nám svět ukázal krásnějším, načež můžeme mylný předpoklad opustit a přemýšlet, jak bychom takovou krásu mohli realizovat. Krasovíra se však může vztahovat i k, pouhým člověkem nezměnitelné, hypotetické metafyzice. V takových případech svým nositelům poskytuje životní útěchu, tedy pocit nevyvratitelné smysluplnosti života, ale i riziko utrpení v případě ztráty krasovíry vlivem přemýšlení. Pak se člověku může stát útěchou představa, že pokud je svět absurdní, tak ani nemá smysl se s tím trápit. A nebo může uvažovat o různých typech rovnováhy jako například možný nepoznatelný metasmysl, o kterém jsem hovořil v desátém dílu této série videí. Ukázkou použití novotvaru z konce tohoto videa může být třeba rada: „Krasovíru si člověk třeba pro potěšení může dočasně do určitých mezí dovolit tehdy, kdy by nepravdivost určité krásy nevedla k vážnějším problémům.“ 

Volněji souvislé informace lze hledat pod štítkem epistemologie či věda.