neděle 3. prosince 2023

Genderová ideologie? - 1. část

Jeden ze čtenářů mi napsal zprávu, kde prezentuje určitou víceméně konspirační teorii, kterou bych rád podrobil kritice, ale také se zkusil zamyslet, zda některé části nějakou intenzitou mohou být nějakým způsobem platné. 

Čtenář vychází z poměrně rozšířeného narativu, že trans komunita má nějakou jednotnou "genderovou ideologii", prostřednictvím které se pokouší v podstatě ovládnout společnost. Čtenář tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Čtenář také věří, že lidé si nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

(Nejen) tato část čtenářovy zprávy nám bude sloužit jako opora k mnohem komplexnějšímu mnohovrstevnému zamyšlení. A v tomto dodatečně psaném úvodu mohu obecně prozradit, že každá ze stran transgenderových sporů má podle mých závěrů v něčem pravdu a v něčem se mýlí, což nám vytváří příležitost pro hledání rozumnějšího středu. 

A ještě bych rád zdůraznil, že touto sérií volně navazuji na článek „Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém genderu“ a na sérii čllánků „Co si umělá inteligence myslí o genderu?“ (1. část, 2. část a 3. část), kde je vysvětlena řada důležitých pojmů. 


Medialita zkresluje realitu: 

Než se dostanu k samotným reakcím na klíčové části čtenářovy zprávy, tak považuji za vhodné napsat něco o medialitě, protože čtenář své názory zakládá na sledování mnoha videí na téma transgenderu. 

Letos jsem si zúčastněným pozorováním ověřil, že způsob, jakým v médiích bývá prezentována LGBT+ komunita, bývá zkreslený tím, jak média mají tendenci všímat si extrémnějších případů, což pak celkově vytváří obraz, že něco je extrémnější, než to ve většině případů je. 

Podobně to myslím platí v mediální realitě různých video platforem jako např. YouTube, kde třeba vlogeři mívají tendenci přednostně si všímat extrémnějších než průměrných jedinců a témat, protože pak budou mít vyšší sledovanost, o kterou z různých důvodů usilují. Málo koho přednostně zajímají "běžní"/ "průměrní" lidé z určité oblasti, většinou si všímají spíše těch, kteří jsou něčím výrazní. 

Je to jeden z jevů, kterým víceméně sama medialita (v interakci s lidskou kognitivní nedokonalostí) stimuluje vyprazdňování názorového středu a růst propasti mezi protiklady (podobné důsledky má např. personalizovaný obsah). 

Sledováníchtivý vloger také ze samé podstaty potřebuje problematizovat téma, o kterém hovoří (spíše nehledě na to, zda to původně bylo tak intenzivně nahlíženo jako problém), aby i v těch divácích, kterých se to přímo netýká, vzbouzel pocit, že je potřeba se tomu tématu věnovat. Nebo se toho tématu chopí, protože už dostatečně vzrostl narativ, že je to problém (spíše než aby se věnoval jiným bezproblémovým aspektům života svého nebo ostatních). 

V situaci, kdy už podstatná část společnosti (v rámci určitého tématu) zastává poměrně jednostranný názor a vnímatelé jsou napojeni převážně na personalizované zdroje obsahu, tak začíná platit, že názorově jednostranný obsah médií získává pozornost a pozitivní odezvu snáze než nevyhraněný obsah, jenž hledá objektivnější pravdu, která by v důsledku něčím mohla snáze vadit všem jednostranně zaměřeným vnímatelům nezávisle na jejich straně, avšak pokaždé něčím jiným. 

To je problém a nad jeho možným řešením se zamýšlím např. ve vztahu k pojmu mezibublinový v 32. dílu série videí o mých neologismech

Problémem také může být, že když je někdo nebo nějaká skupina lidí kritizována za něco, co buď nedělají vůbec, nebo to nedělají takovou intenzitou, tak to k nim stejně může lákat lidi, kteří to tak dělají. Což následně může způsobovat, že kritizovaný jedinec nebo skupina lidí může začít tíhnout k tomu, za co byla původně neoprávněně kritizována. K tomu se však podrobněji dostanu v druhé části tohoto článku (která bude publikována později) a upřesním tam, kdy to tak může fungovat. 

To vše může, ale nemusí, naznačovat, že některé čtenářovy závěry mohou být oproti skutečné realitě přehnané v otázce intenzity. 


Unikátní trans progresivismus a metafora na fitness krajiny: 

Čtenář ve vztahu k současné trans komunitě odkazuje na pojetí kolektivismu, které se vztahuje zejména k období zhruba kolem přelomu 19. a 20. století, kdy probíhala masivní urbanizace a spousta původně venkovanů se musela potýkat s problémy typickými pro města. V těchto podmínkách vznikal kolektivismus jako východisko ze zoufalé situace. Znevýhodnění lide delegovali své přemýšlení na autoritativní vůdce (často vzešlé ze svých řad, nebo si nějak museli důvěru zasloužit) a podřizovali se jejich radikálním až extrémistickým rozhodnutím ve snaze společně získat zpět jistotu a bezpečí, na které byli zvyklí na venkově. 

Co se týče mého názoru na spojování trans komunity a moderního kolektivismu, tak určitě v tom lze hledat podobnosti, ale když nebudeme podléhat selektivní slepotě, tak si uvědomíme i řadu klíčových odlišností. Nechci teď ale zdlouhavě vyjmenovávat, jaký je rozdíl třeba mezi sedřeným dělníkem v továrně a mladým člověkem z internetové generace, který váhá, jestli jít na pánský, nebo dámský záchod, protože by preferoval genderově nebinární (nebo v horším případě má zkušenost, že mu lidé brání být na pánském i dámském záchodě). Raději bych se dočasně posunul k obecnějším, ale o to možná nadčasovějším úvahám. 

Je sice rozumné hledat v historii precedenty, ale vypovídatelnost jejich aplikování je limitovaná mj. mírou unikátnosti posuzované kombinace vztahů dějů. Z dosavadního pozorování se mi zdá, že trans komunita (přesněji její progresivnější část) je i v historickém kontextu poměrně unikátní rekombinace, která nemá ve svém způsobu aplikování žádný dostatečně plnohodnotně přesný předobraz se všemi klíčovými analogiemi (možno obdobně přemýšlet i o jiných podobně moc odlišných seskupení). Zkouší něco relativně nového a dosud dostatečně neprozkoumaného (a není jiná plnohodnotná možnost průzkumu než narušit dosavadní víru a zkusit to žít), což předcházelo i všemu, co dnes považujeme za tradiční/ normální apod. - vše někdo musel zkusit poprvé. V případě trans komunity existuje řada klíčových odchylek oproti kterémukoliv precedentu s delší a dostatečně prozkoumanou historií, což logicky vede mj. k problému relativně malých odchylek na memetické úrovni s radikálně odlišnými emergentními důsledky pro životní situaci. 

Zde můžeme pozorovat zajímavou analogii třeba vůči fitness krajinám (taktéž adaptivním krajinám), tedy modelům, které slouží k vizualizaci vztahu mezi genotypy a reprodukčním úspěchem. V případě kterékoliv komunity však, v rámci této analogie, není řeč o genotypu, ale spíše o jakémsi memotypu nebo memplexu (představme si na horizontálně ploše). A není řeč jen o reprodukčním úspěchu, ale spíše obecněji o celkové kvalitě života (představme si na vertikálách (pro různé dílčí typy úspěchů odlišně)). A čím víc je odchylek na memetické úrovni, tím větší mohou být výsledné emergentní dopady při aplikaci. 

Přičemž je také potřeba uvědomit si, že v této analogii se trans komunita rozhodla částečně sestoupit do údolí fitness krajiny, aby hledala nový předpokládaný vyšší vrchol, který dosud nikdo (přímo samotným žitím) neobjevil a to v důsledku relativního konzervatismu, který ze své podstaty limituje pohyb fitness krajinou. Růst počtu členů trans komunity je však z hlediska memetické fitness krajiny klíčový ukazatel naznačující, že přes všechny případné zvláštnosti nebo odpor z perspektivy pozorovatele takového jevu, to zatím odpovídá cestě směrem k nějakému kopci. 

Snahy o predikci jsou komplikované také tím, že se nejedná o statickou fitness krajinu, ale dynamickou - to znamená, že kopce a údolí mohou měnit výšku. Za takové situace klidně dosud funkční může přestat fungovat a dosud nefunkční může začít fungovat. A předjímat v takové situaci možné důsledky je obdobně složité jako pokusy o dlouhodobé předpovědi počasí. Memplex komunity v takové fitness krajině však není slepý nelineární dynamický systém, ale spíše časoprostorově relativně krátkozraký nelineární dynamický systém, což zvyšuje naději (oproti sleposti přirozeného výběru), aniž by nám to zřetelně prozrazovalo budoucí výsledek, který toužíme znát předem. 

Pro samotnou nepředpokládanou změnu předpokládané funkčnosti ale můžeme vymyslet různé konkrétnější příklady. Třeba když Západ předpokládal, že tržní ekonomika je nedělitelně spojená s liberální demokracií a po vzoru rozpadu Sovětského svazu předpokládal buď politický převrat v Číně směrem k demokracii, nebo zhoršující se ekonomickou situaci v případě, že se politika dramaticky nezmění, ale současnost dál ukazuje, že Čína ekonomicky prosperuje navzdory původním předpokladům Západu, přestože se masivně zapojila do tržní ekonomiky. Nejde však jen o to, co v důsledku nějak relativně funguje, ale i o to, co je lidské, únosné, psychicky přijatelné, humánní... To, minimálně na úrovni myšlenkových experimentů, však lze rovněž popisovat analogiemi na fitness krajinu. 

Když se vrátím k tomu, že trans komunita, parafrázovaně řečeno, vytváří poměrně neobvyklé kontexty a při hledání inspirace se neomezuje tolik jako některé jiné části společnosti, tak mě napadá další zajímavá souvislá perspektiva. 

Ani na základě dílčích korelací pro dané části nelze s jistotou vyvozovat důsledky zúčastněných prostředků, protože může nastat něco, co bych nazval asi "kulturní exaptace" nebo "memetická exaptace", což odvozuji od samotné exaptace, která v rámci biologie značí jev, kdy během evoluce něco změní funkci. To v sociokulturním kontextu může znamenat třeba, že prostředek stereotypně spojený s negativním účelem může být použit i k pozitivnímu účelu a naopak (změna míry (nebo i směru) úspěšnosti podle kontextu je pak další složitá otázka). A čím obecnější metody, tím snáze mohou být propojeny s radikálně odlišnějšími cíly (v důsledku své relativní všestrannosti). 

Také nejspíš platí, že při uskutečňování relativně komplexního cíle může posloužit víceméně kterákoliv dílčí metoda a spíše až kontexty, do kterých takový puzzlík vložíme, rozhodují o tom, které z různých potencionálních důsledků mohou nastat a to i částečně navzdory neúplně podobným předchozím zkušenostem. Metoda 1, která se pro cíl 1 nehodí v kontextu 1 se může (ale nemusí) hodit v kontextu 2. Metoda 1, která se pro cíl 1 hodí v kontextu 1 se nemusí (ale může) hodit v kontextu 2. 

Lidé mívají ve zvyku opouštět metody, které byly třeba zprofanovány v rámci poměrně specifické situace, ale čím odlišnější situace průběžně nastává, tím váha těchto poznatků pravděpodobně klesá (může se pak zdát, že určitá metoda je pro novou dobu ještě méně vhodná nebo mnohem vhodnější (a až aplikování může přinášet "empirická" data)). Z precedentu se v klíčově odlišném kontextu snadno může stát předsudek. To vše nejspíš znamená, že pro každou podstatně pozměněnou situaci je potřeba reflektovat vztah metod a cílů, abychom se v důsledku pověrčivosti nepřipravili o nejefektivnější cesty k našim cílům (ale souběžně potřebujeme udržovat a reflektovat nějaký etický rámec). 

Aktivismus části trans komunity je naděje i risk současně. Proto je také myslím potřeba to částečně podporovat i kritizovat, ne jen jedno z toho. 


Relativní vstup do trans komunity: 

Čtenář za jeden ze znaků údajného genderového kolektivismu označil, že lidé si prý nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

Jelikož však pravděpodobně existují i lidé, kteří chtějí přednostně lépe vyjádřit sami sebe, svůj gender (zejména pokud je nebinární nebo jinak odlišný vůči stereotypům), tak svým výrokem je čtenář poněkud marginalizuje. Navíc podle mě jich je v trans komunitě poměrně dost. 

Současně také můžeme přemýšlet, že jelikož si změna pojmenování svého genderu a vstup do transgenderové komunity (obecněji trans komunity) neodporují, ale naopak se vzájemně doplňují, tak se z toho stává průsečík jejich osobních zájmů. Lidé tedy tolik nemusí přemýšlet, která z výhod je pro ně klíčovější a mohou mít tendenci přemýšlet spíše nad celkem výhod ve vztahu k celku nevýhod (které určitě existují, dokud existuje dost transgenderově netolerantních lidí). 

Na druhou stranu připouštím, že určitě může existovat i řada lidí, kteří opravdu nejprve vážně chtějí vstoupit do "trans komunity" a až pak si volí jiný gender, ale pod tím se z podstaty věci mohou skrývat dva různé typy přístupů (třetím mezním se teď nebudu zdržovat). 

V prvním a horším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že je to jakýsi ústupek z jejich strany. Oběť, aby se mohli zařadit do dané komunity a čerpat její výhody (které se jim pravděpodobně zdají větší než nevýhody, což je však různé pro různá místa a časy). Tito lidé mění pojmenování svého genderu pouze z důvodu, aby mohli vstoupit do trans komunity, přestože se uvnitř cítí být buď jen muž, nebo jen žena. To se může týkat zejména mladých lidí v takovém věku, kdy lidé mívají tendenci zařadit se do nějaké skupiny nepříbuzných lidí, takže samo o sobě je to tedy velmi podobné vstupu do kterékoliv subkultury, ze které pak většina lidí Západní společnosti v průběhu dospívání vystoupí, aby vedla individuálnější život. 

V druhém a lepším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že konečně našli další klíč k lepšímu sebepochopení. Ono je totiž logicky nejprve potřeba, aby se člověk dozvěděl o transgender terminologii vytvořené trans komunitou a něčím ho pozitivně zaujala, než se tím může inspirovat k přemýšlení o sobě samém. Předtím o tom nemůže přemýšlet jako o transgenderu a chybí mu část nástrojů k rychlejšímu sebepochopení v dané rovině. 

Čtenář dále tvrdí, že většina lidí, kteří vstupjí do trans komunity, prý ve skutečnosti nemají genderovou dysforii a ani nejsou genderově nekonformní, tzn. že by v sobě souběžně spatřovali třeba vlastnosti stereotypně spojované s lidmi mužského pohlaví i vlastnosti stereotypně spojované s lidmi ženského pohlaví. 

Připouštím sice, že genderová dysforie se může týkat spíše menší části transgender lidí, ale na základě pozorování mnoha lidí se domnívám, že genderově nekonformní je dnes ve skutečnosti většina lidí. Když třeba někdo občas někomu ustoupí a občas někomu neustoupí, tak má vlastnosti, které jsou stereotypně spojeny s ženstvím i mužstvím. Nebo když muž antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba tančit nebo se obléknout se do něčeho baravnějšího a žena antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba vyrobit něco v dílně nebo zkusit nějaký adrenalinový sport (a nakonec to neudělají kvůli obavy z předsudků a nabalí si na to řadu jiných výmluv vč. nedostatku volného času). 

Podle mě také nejspíš platí, že genderová dysforie ani genderová nekonformita by neměla být vnímána binárně jako jejich přítomnost, nebo nepřítomnost v daném jedinci, ale spíše jako různé intenzity v podstatě téhož jevu (ať už té dysforie nebo nekonformity) a v různých dílčích rovinách různě. Některým lidem mužského pohlaví třeba mohou vadit jejich vousy a perioda, v jaké si je holí nebo míra, v jaké si je zkracují se může vztahovat k intenzitě, jakou jim vadí (a třeba i překáže při jídle). Obdobně některým lidem ženského pohlaví mohou vadit jejich dlouhé vlasy, ale mohou mít obavu zkrátit si je, aby to ostatní náhodou nekritizovali ve vztahu k genderovým stereotypům, ale trans hnutí takové obavy pomáhá oslabovat. 

Současný trend může prostě způsobovat, že i lidé, pro které genderová dysforie nebo genderová nekonformita není tak intenzivní osobní problém, si mohou snáze přiznat, že v sobě trochu něco nepřirozeně potlačovali a zkusit to začít projevovat, aby si to své tajemství nevzali do hrobu. Ale kdyby třeba žili v drtivě netolerantním prostředí, tak by pro ně, oproti jiným lidem, třeba nebyl tak velký problém to v sobě zatlačit do podvědomí a neprojevovat to. Takže ani míra příslušnosti k trans komunitě není binární. Každý takový člověk je příslušný jinou měrou v různých rovinách. 


Komunity a zabezpečení: 

Teď bych rád zareagoval konkrétněji na čtenářovo tvrzení, že většina lidí v trans do trans komunity vstoupila, aby získala nějaké sociální jistoty. 

Podle mě určitě lze spekulovat (v souvislosti s článkem „Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti“), že jako kognitivní religionistika pomohla odhalit jev, kdy se v USA příslušníci církví v průměru dožívají o něco vyššího věku oproti ateistům (což se v ČR neprokázalo), tak příslušnost k trans komunitě (ať už byla primární příčina vstupu jakákoliv) může nakonec podobně zvyšovat zabezpečení a prosperitu svých příslušníků. To by pak, s ohledem na rozdílné sociální systémy, mohlo naznačovat, že v ČR by k takovému rozmachu transgenderové komunity ani v budoucnu nemuselo dojít do obdobné míry jako v USA, kdyby náhodou skutečně šlo víc o ochranu než o lepší vyjádření své sebeidentifikace. Na druhou stranu zhoršená ekonomická situace ČR by naopak přenos takových jevů urychlovat, kdyby skutečně tolik nešlo o samotný transgender. Existuje však i celá řada jiných faktorů, které rychlostí a způsobem kulturního přenosu mohou zamíchat různými směry. 

Jinak singles/nezadaní lidé (a nejspíš i členové nesoudržných a částečně i bezdětných rodin) s vyšší pravděpodobností umírají předčasně, pokud nejsou součástí úžeji integrované skupiny osob, které si mohou vzájemně pomáhat. Dokonce i já přemýšlím o tom, že kdybych jednou v budoucnu náhodou zůstal sám, tak bych se možná odstěhoval k někomu blízkému/ známému, protože nechci skončit třeba jako ti staří lidé, kteří někde uvíznou, nikdo si toho řadu dní nevšimne a oni umřou třeba žízní, což je jeden z horších druhů umírání. 

To však neznamená, že bych za tím účelem chtěl měnit projevy svých názorů (nebo dokonce ty názory) k obrazu "potenciální budoucí rodiny" (jak tvrdí čtenář o trans komunitě), i když na druhou stranu platí, že s některými lidmi se o některých tématech nebavím, protože to nedopadá dobře a jsem si vědom, že harmonické vzájemné soužití vždy vyžaduje oboustranné ústupky. V takových případech je lepší všímat si toho, co máme společné než hledat rozdíly a chronicky je vytahovat. 

Také je dobré uvědomit si, že soužití může mít různou míry vzájemného setkávání. V ideálním případě třeba introverti mohou mít každý svůj byt vedle sebe a setkávat se obvykle třeba jen celkově hodinu každý den, takže i v soužití více lidí může být místo pro zvýšenou míru individualismu. A to i ve větších komunitách, takže rozhodně nelze předpokládat, že každá komunita, i když se na první pohled může (na základě několika dílčích aspektů) zdát až moc úzce integrovaná, tak že by musela být nutně na úrovni nějakého tvrdého kolektivismu. Je potřeba zkusit si žít v různých komunitách nebo je alespoň jednodenně bez nocování navštěvovat v jejich sídlech, aby si člověk uvědomil tu rozmanitost vzájemného soužití, tu "sociodiverzitu". 

Každá komunita si to nějak uspořádává po svém, ale existují i konkrétní koncepty pro toto století, které se pokouší nabízet výchozí modely pro demokratičtější fungování komunity jako např. sociokracie nebo holokracie, což je obojí něco principiálně odlišného od autoritářského kolektivismu kolem přelomu 19. a 20. století. 

A dává celkem smysl, aby se každý jedinec snažil a uměl nějak identifikovat, aby pak pro ostatní bylo snazší s ním navázat personalisovanější interakci v případě potřeby. V některých ohledech je to možná ještě logičtější, než když se formují komunitní farmy, protože farma předpokládá, že výchozí většinovou vlastností je přežívání určitým prostředkem. Samotná potřeba přežívání je však společná všem lidem i mimo komunitu (nepočítám-li sebevrahy, kteří sami sebe z celkového počtu předčasně odebírají) a konkretizování prostředků přežívání může být omezující třeba v případě, že válka vytlačí komunitu z původní pozice a v takové situaci může být obtížnější nalézt nové útočiště, protože je snazší emigrovat do města a nemuset znova složitě zkoumat vlastnosti pozemků (což je bod, který se v případě farem nevyplácí podceňovat). Kdežto společné zaměření na sebeidentifikování tolik neomezuje prostředky přežívání a navíc může přispívat ke vzájemnému porozumění, aniž by nutně muselo tolik omezovat identitu jako konkrétnější prostředky přežívání. 

Je také myslím hloupé, když se některé začínající komunitní farmy rozpadnou, protože dospějí do stavu, že se (kvůli existenci antropogenních finančních tlaků) potřebují živit i interakcí s městy, načež mají pocit, že ztrácí základní společné vlastnosti, které je drží pohromadě, protože si to neumí víc zobecnit, aby vznikla širší množina možností. A vylidňování venkova v případě komunitních farem znamená plout proti proudu, což také komplikuje situaci a dává tedy smysl hledat komunitní alternativy, které by mohly fungovat ve městě. 

Na druhou stranu (oproti obecně komunitnímu/ rodinnému zabezpečení doplněného finančním zabezpečením) předpokládat, že samotné nakupování služeb může být v pokročilém věku obdobně kvalitní alternativa, se mi zdá naivní, jelikož platí, že čím bližší si lidé jsou, tím nižší je pravděpodobnost, že se podvedou a obdobně také klesá závažnost. Ani robotizace služeb nemusí být záchranou, pokud zůstane nutnost vydělávat peníze, která je jedním z východisek i pro podvodníky. Starý člověk může být bohatý, ale v kombinaci s klesajícími kognitivními schopnostmi je stále více terčem než obdobně starý člověk integrovaný do komunity zahrnující prozíravější mladší jedince. 

Stejně jako v čemkoliv jiném je však potřeba neustále usilovat o dynamickou rovnováhu protikladů, v případě komunit tedy individualismu a kolektivismu (ve velmi obecném smyslu). A nakonec je důležitější, jak žijí konkrétní dílčí komunity a konkrétní lidé v nich, než jaký je jejich celkový mediální obraz, který nikdy není úplně rovný tomu, co člověk zažije, když v tom zkusí žít. 

Jsem názoru, že mezilidskost je nedílnou součástí lidskosti a neměla by ustupovat jen (nebo značnou měrou) proto, že je snazší vydělávat na nesoběstačných jedincích než na soběstačných komunitách, které mají většinu potřebných zdrojů zdarma. Proto budou vždy kritizovány a parodovány z pozice těch, kteří touží po neomezeném ekonomickém růstu, nebo na nesoběstačných jedincích finančně profitují. Přičemž samotná finanční soběstačnost, bez bezprostřední soběstačnosti v přežívání a udržování základní kvality života, není v kontextu proměnlivé ekonomické situace soběstačnost v pravém smyslu slova - penězi se člověk nenají, když třeba nastane drastická inflace. Nejudržitelnější soběstačnost je diverzifikovanější. 

Navíc pokud je člověk spíše prodejný a tedy spíše adaptovaný na komerční prostředí, tak možnosti jeho chování jsou stejně nakonec značnou měrou předurčovány potřebami trhu, čímž se ztrácí jeho individualita, aniž by musel být přímo v nějakém přehnaně kolektivistickém rámci. Prodejný člověk mívá tendenci omezovat své uvažování (nebo jeho aplikování) v rámci pracovního života a podřizovat se rozhodnutím nadřízených. Nelze však jednoduše oponovat pluralitou pracovních míst, protože existuje i pluralita kolektivů. 

Navíc vzhledem k domovní svobodě platí, že komunity (alespoň některé druhy) bývají pod nižším dohledem vyšších společenských celků, takže oproti firmám, do kterých častěji chodí kontroly a musí produkovat víc dokumentace o svém fungování, si mohou "mikrodemokraticky" vyjednat vlastní personalizovanější pravidla nebo volnější zvyklosti. Ne všichni s toutu svobodou však umí zacházet, takže některé komunity (obzvláště čím uzavřenější jsou a čím víc ulpívají na něčem, co sice mají společné, ale je to založené na nereflektované nepravdě) skutečně degenerují směrem k rozmanitým extrémům. 


Díry kolektivistické perspektivy na trans komunitu: 

Čtenář doslova napsal, že podle něj se lidé v trans komunitě musí „zcela“ podřídit kolektivu, což se mi zdá jako přehnaná interpretace skutečného stavu. Dokud kolektiv nebo jeho zástupce zcela neřídí veškeré aspekty života jednotlivců, tak je slovo „zcela“ alespoň trochu přehnané. Navíc v případě trans komunity nejde jen o jednu identitu, které by se měli všichni podřídit, ale spíše o množinu různých identit, ke kterým se různí jedinci různě podobají a mohou sami navrhovat další. Na druhou stranu případné rámce omezující vytváření nových rekombinací identit rozhodně mohou být problémem. 

Později čtenář dochází k závěru, že nemá smysl s trans lidmi diskutovat o genderu a jejich potřebách a to podobně, jako nedává smysl diskutovat s ruským vojákem na téma, které město by mělo patřit Rusku a které Ukrajině. V tomto případě čtenář na základě představy jakéhosi radikálního transgenderismu dělá závěry o trans lidech, jakoby všichni trans lidé museli být zastánci toho, co kritizuje. Největší paradox zde však je, že sám čtenář se označuje za transgender osobu, ale nedělá to, co za co trans lidi souhrnně kritizuje. V podstatě asi sebe i mě marginalizuje jako částečné výjimky ze svého pravidla, nebo si na nás selektivně všímá toho, co považuje za problémové, aniž by zdůraznil, že jeho vyhraněný popis nekoresponduje s naší sebekritikou. A předpokládám, že v tomto podobní lidé jako my existují i v USA (možná i víc než se může zdát), nejsme světový unikát transgender lidí, kteří mají výhrady k jiným transgender lidem. 

Dále čtenář tvrdí, že potřeby trans jednotlivců jsou pro trans komunitu irelevantní. Sice připouštím, že určitě lze alespoň částečně spekulovat o železném zákonu oligarchie, ale nutně pro každou organizovanou společnost, kde existuje nějaká forma zastupování, ne selektivně pro trans komunitu, jakoby se tím od ostatních seskupení lišila. Obdobně můžeme tvrdit, že kterákoliv vláda v poměrně velké zemi nebo vedení nějaké korporace je nemalou měrou odtržené od reality jednotlivců. 

Obecněji totiž platí, že čím vyšší úroveň organizace, tím těžší je vztahovat se ke konkrétnosti a vyhnout se paušálním výrokům, i kdyby to někdo skutečně chtěl. I kdyby nějací zastupitelé, zmocněnci apod. na poměrně vysoké úrovni organizování chtěli značně brát ohledy na všechny jednotlivce, tak vzhledem k pluralitě a kognitivní omezenosti budou nuceni zobecňovat, což se může projevovat částečně i jako nadřazování zájmů kolektivu nad zájmy jednotlivců. Pochopitelně to však má nějaké (i když hůře detekovatelné) meze, za kterými už by mělo být jasné, že je to přehnané a ani trochu nejde o jednotlivce. Nemyslím si však, že by to byl případ trans komunity, jejíž politicky angažování členové navrhují i poměrně specifické zákony, čímž se blíží specifičnosti znevýhodněných jednotlivců. 

A kdyby to platilo i na konkrétnější úrovni mezilidských vztahů, tak by to podle mě bylo spíše důsledkem neuplatňování zdravějších principů komunitního fungování. Takže co určitě může být velký problém (a zdaleka nejen trans komunity), je, že komunita se mohla rozrůst rychleji, než stihla dostatečně integrovat zdravé principy vnitřního fungování. 

Ale i vykořenění mladí lidé při delším pobývání ve stejném užším okruhu k sobě mohou nacházet cestu, pokud po tom touží. To, jestli se jim podaří nehádat se, ale ani nepřehnat vzájemné sbližování názorů, je pak otázkou konkrétních případů. 

Jinak bych se divil, kdyby v trans komunitě neexistovaly i hádky, přičemž hádky by signalizovaly, že ztotožňování s tvrdým kolektivismem by bylo alespoň částečně zavádějící, protože tam už by hádky měly být potlačené represivními složkami a měla by zbýt masa poslušně se chovajících jedinců. Podle mě však v trans komunitě nějaké spory zůstávají a nedává tedy smysl tvrdit, že své názory ve všem někomu nebo něčemu zcela podřizují. 

Na druhou stranu, pokud by čtenář požadoval něco jako značnou nepodřízenost v trans komunitě, tak je vhodné připomenout, že i v demokracii se lidé nějakou měrou potřebují podřídit tomu, že je tam demokracie a její principy. Takže podřizování ani přizpůsobování by nemělo být pojímáno binárně a otázkou je až to, jaká míra těch jevů je problematická a jak co nejobjektivněji porovnávat tak odlišné systémy, aniž bychom byli zatíženi perspektivou konkrétního paradigmatu. 

Čtenář je také přesvědčen, že když trans lidé zastupují trans komunitu (nejspíš, i když občas mluví o rovnosti), tak mají pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří zastupují jen své individuální zájmy. Sice nemohu vědět, jak to kdo skutečně vnímá, ale obdobně můžeme předpokládat, že třeba někteří úředníci mohou mít alespoň občas pocit nadřazenosti nad občany. Nebo obchodní zástupci velkých firem mohou mít pocit nadřazenosti nad živnostníky. Dokonce i lídři konzervativců mohou mít pocit nad řadovými konzervativci. Selektivní kárání za něco, co se vyskytuje v řadě jiných odvětvíc, tedy nepovažuji za úplně vhodné a spíše doporučuji obecně bez nutnosti přesného adresování připomínat např., že zejména lidé ve vyšších pozicích by své pocity nadřazenosti měli krotit, aby si třeba do budoucna nezadělávali na problémy. 

V návaznosti na to čtenář také tvrdí, že já i on se prý občas trochu povyšujeme tím, když používáme vědecká zjištění. Sebekriticky připouštím, že v nějakém smyslu asi ano, i když může být otázkou, co přesněji to povyšování má znamenat, když třeba všechny své články na swortys.blogspot.com rámuji do panelů, kde úvodem vybízím, aby čtenáři nezapomínali být kritičtí k tomu, čemu (i z mých slov) uvěří (a antiskeptičtí k tomu, čemu neuvěří). Nebo jak je možné mluvit o povyšování v situaci, kdy je každý člověk zaměřený na něco jiného, takže zveřejňováním intelektuálně sofistikovaných názorů nijak nerozporuji, že třeba různí řemeslníci jsou ve svých oborech zdatnější, než bych byl já a to i včetně těch některých řemesel, kterým se občas věnuji. Ani netvrdím, že bych odborník nebo specialista, jsem prostě člověk nacházející se v druhově méně časté situaci (z více hledisek), která možná může zvyšovat pravděpodobnost, že o něčem budu přemýšlet relativně odlišně a napíšu i pár kousků něčeho, co by potencionálně mohlo doplnit nějaké fundovanější snahy, ale až po řadném zdokonalení ze strany nějakých jiných a v daném odvětví schopnějších jedinců. Jiný ještě neznamená vyšší nebo nižší. 

Čtenář je přesvědčen, že jím předpokládaný pocit nadřazenosti trans lidí vysvětluje jím předpokládané marginalizování detrans lidí ze strany LGBT+ komunity. Nebudu se teď zdržovat tím, že čtenář zase na základě části (trans komunita) dělá závěry o nějakém vyšším celku (LGBT+ komunita), resp. na základě nižšího holonu závěry o vyšším holonu. Posunu se rovnou k reakci na podstatu. 

Podle mě u detrans lidí lze předpokládat zvýšenou pravděpodobnost, že budou cítit nespokojenost z toho, že se na cestu tranzice vůbec kdy vydali, což je může motivovat ke kritice, což automaticky vede ke sporu s lidmi, kteří na té cestě zůstali a alespoň zatím chtějí zůstat (nebo takové lidi podporují), aniž by za tím bylo potřeba hledat něco dalšího a spiklenečtějšího. Určitě ale mohou existovat i detrans lidé, kteří udrží emoce na uzdě a nebudou svůj problém zobecňovat a pak by ani nebyl důvod, aby vznikaly spory s LGBT+ komunitou. Mohou říct třeba: "V mém případě to byla chyba, ale to neznamená, že to musí být chyba i u ostatních trans lidí a že bych tomusela všem cpát." Současně však může vymizet něco společného, takže stejně zůstává zvýšené riziko rozpadání vztahů, protože přátelství, které existuje nehledě na změnách názorů protistrany, jsou podle mé zkušenosti vzácnější. Vyžaduje to jakési rozumové potlačování přirozených primitivních tendencí a to na obou stranách současně. Je to intelektuální výkon a ne samozřejmost. A není tedy potřeba za rozpadem vztahů, způsobených rozcházením klíčových názorů, hledat ještě pocity nadřazenosti, protože to rozpadání může probíhat i bez nich. 

Čtenář přirovnává trans komunitu k sektě a chce, abych si představil, že by se v mém okolí začala často vyskytovat spousta podivně oblečených nesympatických sektářů, kteří by mi řekli třeba: „Bůh Ti žehnej, bratře!“ A právě to podle čtenáře přiměje původně nesympatizující lidi do té sekty vstoupit. 

No, co se mě týče, tak v průběhu života jsem pobýval i na takových místech ČR, kde lidé byli poměrně zkažení až deprivantští poměrně konformním způsobem. Ale nikdy mě to nemotivovalo, abych se k nim přidal jen proto, že bych tím získal výhody. V takových případech raději volím jakýsi mnohostranný pasivní aktivismus, kdy zkouším být alespoň trochu příkladem osvěty, ale nikomu to nevnucovat. Prostě něco dělám bez přímé interakce s těmi lidmi a nechám je, ať vidí, pokud chtějí, k jakým pozitivním jevům následně dochází. A když se náhodou zeptají, tak si o tom můžeme zkusit popovídat. 

Jinak na druhou stranu chápu, že nemálo lidí na venkově je frustrovaných z toho, že rozhodování státu a unie jim je vzdálené až protichůdné a cítí se být tlačeni do obcházení zákonů. A také chápu, že ještě dnes jsou na venkově a jeho obyvatelích patrné negativní dozvuky kolektivizace zemědělství. Sám jsem z rodiny, která tím byla přímo postižena, i když ne tak extrémně jako jiné rodiny. Část mých předků (v Československu) byla označována za tzv. „kulaky“, ale jejich statek zdaleka nebyl tak bohatý jako řada jiných. Možná proto jim po znárodnění drtivě většiny jejich majetku (kromě pár osobních věcí) dovolili zůstat bydlet bez nutnosti přestěhování, když se opakovaně odmítali přestěhovat. 

Čtenář tvrdí, že trans lidem víceméně nejde o uznání jejich (údajně totálně nesrozumitelné) identity, ale o uznání, že nepatří do většinové společnosti, ale do trans komunity. To je však podle mě podobné jako tvrdit: „Jim nejde ani tak o uznání konkrétních aspektů jejich identity, jde jim především o uznání obecnějších aspektů jejich identity.“ I kdyby to tak bylo, tak by to víceméně znamenalo i to, že především chtějí, aby lidé uznávali jejich transgender a až v druhé řadě jeich konkrétní transgenderovou identifikaci, třeba genderfluid. To se mi zdá celkem logické a opět nevidím nutnost spatřovat v tom kolektivismus, protože to dává smysl i v rámci přijetí identity. 

Co už ale může být problém (pokud se to děje), když prosazování vlastní identity (ať už jejího osobního nebo sociálního aspektu) vede nejen k selektivní ztrátě tolerance, ale i k stupňujícím se projevům odporu. To však rozhodně není specifikum jen radikálnější části trans lidí, protože to stejně dobře pasuje i na jejich protistranu, anti-transgender aktivisty (nebo jak jinak tento druh konzervativců chcete nazývat). Už jsem totiž viděl třeba video, kde určitý transfobní člověk střílel ze zbraně do plechovek piva konkrétní značky, protože ve své reklamě použila trans osobnost. A takový způsob projevu může implicitně nebo v důsledku znamenat i to, že dotyčný člověk by rád zastřelil nějaké trans lidi, kdyby mu to zákony umožňovaly. Video má zhruba 53,2 miliónů zobrazení, 214 tisíc lajků a o dva řády méně dislajků, takže se zjevně trefilo do noty spousty lidí a v tak nezdravě vyhraněném stavu lze v blízké době jen těžko očekávat vzájemnou toleranci natož vzájemný respekt. 

Ale pochopitelně zase může platit to, co jsem psal o medialitě výše. Kdyby se ten člověk vyjádřil méně extrémisticky, tak lze předpokládat, že by to mělo daleko méně zhlédnutí. Na druhou stranu jsem zatím nezaznamenal, že by někdo z trans komunity použil zbraň k vyjádření odporu vůči transfobní části cisgender jedinců a ještě za to byl pochválen v rámci své komunity. A kdyby čtenář chtěl, tak klidně jako ideologii mohl popsat i transfobní komunitu. Ale skutečnost, že to v průběhu let, kdy se transgender tématu věnuje, dosud neudělal, tak může naznačovat cosi selektívního o jeho způsobu pohledu. 


Věda vs humánnost: 

Čtenář dokonce naznačil, že trans lidé jsou podle něj, údajně z pohledu vědy, psychické trosky, které je potřeba léčit. To podle mě poněkud přehnal, protože na základě dílčích korelací naznačoval (zdaleka ne nutně vyplývající) rozšířenější kauzalitu nekomplementárním způsobem, který bere ohledy jen na většinovou společnost a ne na dotyčnou menšinu. V druhé části tohoto článku, která bude publikována později, budu psát mj. o tom, že když třeba někdo spáchá sebevraždu, tak to zdaleka nemusí být čistý důsledek jeho svobodného a nikým nepodmíněného rozhodnutí. Skutečnou příčinou totiž mohou být i lidé, kteří mu nedovolí žít v souladu s jeho autenticitou, přičemž budu vyprávět příběh, který to dokládá a je o člověku, kterého jsem znal dostatečně na to, abych s poměrně vysokou jistotou věděl, proč se v určité netolerantní situaci tak zachoval. 

Čtenář je přesvědčen, že trans lidé jsou psychicky narušení a nebezpeční pro společnost a naznačuje, že to je vědecké zjištění. A kdyby prý stejné vědecké zjištění platilo o homosexuálech, tak by prý „stejně oddaně byl pro izolaci a léčbu gejů.“ To podle mě také přehnal. 

1) Homosexualita není nemoc ale součást lidské diverzity (podobně jako většina včel v úlu se nerozmnožuje a o to více času se věnuje jiným úkolům), jak uvádí např. Americká psychologická společnost. 2) Historie ukázala, že žádné pokusy o „léčbu“ homosexuality nefungují (a naprosto amorální donucovací prostředky jen vedou ke lhaní ve snaze vyhnout se opakování utrpení). 3) Pokusy o léčbu homosexuality v minulém století zahrnovaly řadu nelidských metod jako např. kastrace, nebezpečná (a v důsledku nefunkční) mozková chirurgie, nucená intoxikace LSD nebo elektrické šoky takové intenzity, že lidé ztráceli vědomí. Bylo to zbytečné utrpení, které nevedlo k požadovaným výsledkům, opakovaně způsobovalo poškození lidského zdraví a to i vážným a nevratným způsobem. Zpětně tedy vidíme, že to opakovaně vedlo k porušování nebo amorálnímu obcházení Norimberského kodexu. 

Za těchto okolností bychom si měli uvědomit, že nadřazování „vědy“ může být chybné obdobně jako ignorování vědeckých poznatků. Takže cesty k získávání a aplikování vědeckých poznatků musí mít dostatečně silné humánní mantinely, i kdyby někdo tvrdil třeba, že je to „moc ideologické“. 

Na světě třeba existují státy, kde si lidé myslí, že kauzální spojování trens nebo homosexuálních osob s řadou negativních jevů jsou vědecké poznatky. A i za minulého režimu by dost možná odborníci tvrdili, že podle jejich výzkumů jsou třeba homosexuálové nevhodní pro vychovávání dětí a jsou psychicky narušení. Dokázali byste zastávat v důsledku dehumanizující postoje, kdybyste byli ve státě, jehož média by Vás dokázala přesvědčit, že je to vědecké, ale zůstal by Vám nějaký rozporuplný pocit? A kde bereme jistotu, že lidé, kteří by v nějakém ohledu byli v rozporu se systémem (třeba jen samotnou sexuální orientací), by tím samým systémem byli skutečně objektivně interpretování? 

V extrémním případě stačí substituovat některé faktory tak, aby to čtenář studie nepoznal (nebo alespoň ne na první pohled) a negativnách výsledků pravděpodobně lze dosáhnout pro jakýkoliv typ člověka nezávisle na sexuální orientaci, když je umístěn do prostředí, které terorizuje jeho psychiku, což by byl právě ten faktor, který by mohl být účelově substituován a bylo by to naprosto odporné a dehumanizující. Nebo si ty lidi do studie jen prostě někdo vybere v psychické léčebně, zatají to a porovná je s běžnou populací, čímž získá výsledky, které budou v rozporu s tou dotčenou většinou dané skupiny mimo léčebny. A pokud se režim cítí ohrožený, tak může omezovat činnost těm, kteří dospívají k jiným výsledkům. 

Když to zobecním a podívám se stranou, tak dokonce i v USA počátkem 20. století si většina lidí údajně myslela, že eugenika je správná. I to podle mě znamená, že věda by neměla být nadřazována humánnímu přístupu. Také skutečnost, že v historii byly vědecké metody zneužívány i k experimentům, zda různé formy v podstatě mučení mohou "vyléčit" homosexualitu, je odporná. 

V minulosti by hypoteticky mohla vzniknout velmi vědecky se tvářící studie o otrocích, která by své výsledky v závěru interpretovala tak, že jsou naprosto nevhodní pro výchovu svých dětí, i když skutečným důvodem by byli dehumanizující podmínky, do kterých byli násilně uvrženi ze strany té společnosti, jejíž vědci by k těmto závěrům dospěli. A to nemusí být zas tak radikálně jiné oproti tomu, když čtenář tvrdí, že trans komunita poptává útlak tím, že její členové projevují to, co označují za svou identitu. Je to prostě narativ redukující komplementaritu na jednu z účelových perspektiv, v tomto případě ve prospěch konzervatismu. 

A další otázky pro lidské přehnané zastánce vědy bez dostatečných etických mantinelů. Byli byste ochotni  nadřazovat vědu i v případě, že by se v budoucnu ukázalo, že umělá inteligence (a plně digitalizovaní lidé) je ve všem efektivnější než člověk a klasický biologický člověk přestává být ekonomicky udržitelný? Dopustili byste vyhynutí biologického lidstva jen, abyste se zachovali v souladu s tvrdým zjištěním, že biologický člověk se stal překážkou rozvoje? Může podle vás věda opodstatnit a ospravedlnit genocidu? 

Už jsem párkrát psal (ale zdaleka ne vždy zveřejnil), že zjednodušeně řečeno pravici volí zejména ti, kdo jsou v životě spíše úspěšní a levici ti, kdo jsou v životě spíše neúspěšní. A jestliže jednou umělá inteligence bude ve všem dokonalejší než lidé, tak se lidé hromadně ocitnou v pozici neúspěšných oproti umělé inteligence, z čehož lze předpokládat, že v době příchodu takové umělé inteligence by byl (ať se nám to líbí nebo ne) nutný masivní vzestup levice, aby nakonec nedošlo k vyhynutí biologických lidí. Levicovou politiku by však mělo být nutné prosadit pouze ve vztahu mezi člověkem a umělou superinteligencí, i když zůstane otázkou, nakolik třeba vztah člověka a člověka může ukrývat vztah člověka a umělé superinteligence. Detaily takových problémů se však vykreslí pravděpodobně až s odstupem času. 

Každopádně dnes věřím, že my lidé bychom měli usilovat o svou sebezáchovu, i kdyby se to časem ukázalo jako nevědecké a ideologické. 


sobota 2. prosince 2023

Budoucí hrozby a umělá inteligence


Letos jsem chtěl mj. dopsat povídku složenou z několika různých námětů na povídku o hrozbách spojených s rozvojem umělé inteligence. Je to však natolik složité téma plné nesčetných zajímavostí, že bych to nestihl do určitého termínu, takže jsem místo toho dopsal jinou neméně zajímavou povídku. 

Když jsem to ale někomu napsal, tak náš rozhovor na téma umělé inteligence pokračoval a něco málo z té povídky tak získalo formu, kterou pak bylo poměrně snadné upravit do podoby tohoto článku. 

Výchozím podnětem k jeho psaní mi byla zhruba dvě rádoby neochvějná přesvědčení oponenta. Nejprve předpokládal, že pokud umělé inteligence postupně nahradí většinu lidských pracovních míst a lidé tedy nebudou mít jak vydělávat peníze, tak zavedení základního nepodmíněného příjmu bude nevyhnutelné. A později komplexněji předpokládal v podstatě, že by nedávalo smysl, aby umělá inteligence nahradila lidská pracovní místa, protože by pak výrobky prý neměl kdo a za co kupovat. 

Co se týče prvního názoru, tak je založený na mylném předpokladu, že biologičtí lidé si za všech okolností dokážou udržet dostatečnou moc nad děním ve světě technologií. Ale čím více se na nich stáváme závislí a souběžně nahraditelní, tím více roste riziko, že některá z umělých inteligencí se bez nás časem dokáže obejít, pokračovat sama ve vývoji ještě efektivněji a biologičtí lidé se pro ni stanou překážkou. To je základní dystopický scénář, který dává smysl stavit do opozice k optimistickému scénáři, kdy si biologičtí lidé udrží kontrolu nad umělou inteligencí a ta jim vytvoří ráj na Zemi. Tento článek se však z drtivé části věnuje dystopickým scénářům. 

Oponent dále předpokládal, že když umělá inteligence lidem vezme pracovní místa, tak lidé budou bez peněz, takže prý výrobky a služby nebude mít kdo kupovat, takže prý nedává smysl, aby umělá inteligence lidem brala pracovní místa. 

I to se mi však zdá děravé. Proč by umělá inteligence časem nemohla dokázat nahradit lidi i v nakupování, když nakupování je poměrně jednoduchá činnost? Časem spolu některé umělé inteligence dost možná budou autonomně masivně obchodovat a těžko to zakázat, když existují anonymní kryptoměny nebo virtuální poštovní schránky, které si kdokoliv může pronajmout kdekoliv na světě, takže člověk na internetu nemusí být schopen zjistit, komu něco prodává. A když umělé inteligence budou v obchodování a krádežích podstatně lepší než lidé, tak lidé budou logicky celkově chudnout a ztrácet moc nad umělou inteligencí. 

Někdo mi zrovna nedávno říkal, že prý zkusil něco objednat z internetového bazaru u profilu, jehož popis odpovídal reálně existujícímu bazaru a měl několik pozitivních komentářů, ale pak mu nic nedorazilo, protože ten profil (včetně komentářů) byl falešný. A teď si uvědomme, že zločinci už dnes vyvíjí i umělé inteligence specializované na internetové krádeže vč. obcházení nejrůznějších zabezpečení, přičemž jinde vznikají i uměligence specializované třeba na programování nebo propojování různých uměligencí. Podle mě je pak jen otázkou času, než se zločinecké uměligence (v důsledku nezodpovědnosti zločinců) vymknou kontrole, třeba se překopírují na cizí server, který si budou platit z masy nakradených peněz, žít svým vlastním životem a pokračovat v efektivním parazitování na lidstvu. Bude pak otázkou, jak dobře takové virtuální uprchlíky dokážeme hledat a zneškodňovat, aniž by se je nějaký infiltrovaný zločinec snažil znova ochočit. Příčinou vzniku takových uměligencí však nemusí být vymknutí se kontrole, ale i třeba záměr nějakého transhumanistického extrémisty, který sní o konci lidské rasy a vzestupu strojů. 

Ale vraťme se k elektronickým podvodům. Už dnes některým zločincům stačí třeba pár sekund záznamu vašeho lidského hlasu, aby ho zautomatizovaně napodobili a zkoušeli tak obvolávat vaše kontakty, říkaly jim třeba, že jste v průšvihu a potřebujete, aby vám rychle půjčili peníze třeba na nějaké číslo účtu. Zatím ten hlas musí používat člověk, ale to je potencionálně neefektivní, takže bude snaha, aby to umělá inteligence zvládla sama a mohlo tak současně probíhat mnohonásobně víc různých telefonních podvodů po celém světě. Lidská nedůvěra ve spojitosti s potřebou pokračovat s používáním informačních technologií pak pravděpodobně bude vyvolávat tlak na vývoj stále komplexnějších podvodných umělých inteligencí, což bude neustále zvyšovat riziko, že se jednou naučí vše potřebné pro své zdivočení a únik ze zajetí. Navíc zločinci bývají téměř vždy napřed a různé bezpečnostní složky na novoty až ex post reagují. 

Některé umělé inteligence mohou časem překonat nejsofistikovanější lidmi vytvořená zabezpečení a hacknout třeba váš internetový prohlížeč nebo nějakou aplikaci tak, že to vše bude vypadat stejně, ale třeba jakákoliv platba přes internetové bankovnictví bude přesměrována jinam, i když se vám všude bude zobrazovat, že se to odesílá na správné místo. Tak složitým hrozbám se svými malými mozky časem nemusíme být schopni čelit a většina moci může skončit v rukou nejdravější umělé inteligence, která ani nemusí mít vyvinutou obdobu pudu sebezáchovy. Některá z jejích kopií pak může v zájmu maximalizace podstoupit riziko, které by ani ten nejbláznivější zločinec nepodstupoval. 

V další zprávě oponent reagoval, že aby prý umělá inteligence mohla nakupovat, tak by potřebovala obdobu lidské potřeby spotřebovávat nebo si tím něco kompenzovat. A kdyby prý byla inteligentnější než lidé, tak by prý neměla potřebu nakupovat. 

Než se dostanu přímo k reakci, tak nejprve uvedu jedno z dalších východisek. Podle mě je každá umělá inteligence vycvičená nebo naprogramovaná k nějakému účelu a je tendence vytvářet stále složitější uměligence, které v sobě kombinují to, co by dříve muselo dělat víc uměligencí společně a s většími obtížemi. Podobně tak spolu aktuální uměligence mohou (pokud jim to člověk cíleně nebo nechtíc umožní) komunikovat a spolupracovat na ještě složitějších úkolech. 

A sám jsem si už před časem ověřil svůj předpoklad, že umělá inteligence typu jazykový model dnes už hypoteticky nepotřebuje člověka, aby si sama zvládla zadat nějaký úkol. Když necháme určitý jazykový model, aby si psal sám se sebou (spustíme autoreferenci), tak po úvodním pozdravení dokáže sám sobě zadat úkol, třeba jak vydělávat peníze obchodováním na burze a vymýšlí si na to odpovědi, aniž by k tomu potřeboval nějakou lidskou potřebu nebo její pokračování. Zatím ty odpovědi sice nejsou tak dokonalé, aby s tím někdo na burze skutečně uspěl, ale to může být jen otázka času a jiné uměligence na to přímo specializované tak už dávno obchodují. Navíc obvykle platí, že to, co je dnes čerstvě na veřejnosti, už existovalo před několika lety v nějaké informatické laboratoři a dnes už tam nejspíš mají zase něco vyspělejšího, co se na veřejnost dostane až za několik let, takže běžní lidé ten pokrok poznávají s takto velkým zpožděním. Nebo jen zprostředkovaně, pokud užívání dané uměligence vyžaduje, aby si koupili její služby. 

Je také známo, že dostatečně vyspělé uměligence dokážou jakoby intuitivně plnit i ty úkoly, na které nebyli přímo naprogramované, protože to dokážou odhadnout kreativním spojením nepředstavitelného množství něčím si podobných řešení. A tato schopnost se pravděpodobně bude stále (navzdory možným výkyvům) převážně zlepšovat. 

Před časem už také proběhl test, kdy umělá inteligence typu jazykový model dostala za úkol opsat kód z obrázku (CAPTCHA test), což je jedno z částečně dosluhujících zabezpečení, aby boti nedělali to, co je určeno jen lidem. Přestože ta uměligence byla trénovaná na říkání pravdy, tak bez problémů začala psát lidem na nějakém diskusním fóru, že je zrakově postižená a najala si nějakého člověka, aby ten kód vyplnil místo ní, takže to zabezpečení obešla. Časem podobně pronajatí lidé mohou, aniž by o tom věděli, pracovat pro nějakou zdivočelou umělou inteligenci, takže je ani nenapadne, že třeba vypnutím elektrárny na druhém konci světa by si mohli vypnout šéfa. Lidé budou soupeřit s lidmi, kteří budou jen anonymně zaměstnané loutky. 

To je jeden z mých argumentů vůči oponentově tvrzení, že v případě masivních problémů s umělou inteligencí prý můžeme vypnout elektrárny. 

Co se týče závislosti uměligence na elektřině, tak velká výpočetní střediska mají velké záložní generátory elektřiny, někdy i třeba vlastní geotermální elektrárnu. A už dnes existují elektrárny, které jsou řízené nějakou formu umělé inteligence alespoň částečně, protože je v tom prostě efektivnější než lidé, takže už dnes existují pracovníci, kteří se musejí starat o kybernetickou bezpečnost elektráren. Navíc se ve světě objevuje tendence decentralizovat výrobu elektřiny, což by komplikovalo snahy centrálně vypnout všechny elektrárny a elektrárničky. A i kdyby nastal blackout, tak by se lidé časem navzájem vymlátili možná dříve, než by autoimunitně zničili dostatečné množství infrastruktury na ochromení zdivočilé uměligence, protože v tu chvíli by nakonec bojovali třeba o jídlo a hrozbu uměligence by většinou neřešili. 

Jedním z důvodů, proč určití vědci zaměřili svou pozornost na vývoj umělé inteligence znatelně víc než třeba vývoj nanotechnologií nebo genetické modifikace organismů, je předpoklad, že umělá superinteligence by sice byla existenční riziko pro lidstvo, ale mohla by dokázat snížit riziko vývoje těch dalších technologií, což neplatí v případě, kdyby se s tím začalo naopak. Ale i tak se různé umělé inteligence už řadu let používají k různým experimentům třeba s biotechnologiemi (viz. např. chemoinformatika). Pokud jednou nakonec nějaká z nich dostatečně dobře pochopí fungování naší biologii, tak si dokáže modifikováním nějakého organismu vytvořit vlastní tělo (nebo pro jinou spřízněnou uměligenci), které by se třeba dokázalo napojit na internet nebo komunikovat s ostatními takovými těly i bez mobilu. Byl by to dokonale poslušný, výkonný a vysoce kooperativní zaměstnanec, po kterém by byla velká poptávka. Nebo uměligence může, v případě obcházení zákazu, geneticky modifikovat přímo člověka tak, aby mohl být dálkově ovládaný umělou superinteligencí, která by se do těch těl pak mohla decentralizovaně uložit jako kolektivní inteligence. To sice ještě nějaký čas potrvá, ale pokud nepřijde dostatečně silná globální katastrofa, tak pravděpodobně jednou budou technologie na to, aby se něco takového mohlo stát. Tzn. je otázkou času, kdy by ani vypnutí veškerých elektráren nepomohlo. Navíc lidé by pak už ani nemuseli být schopní rozpoznat skutečného člověka od jednoho z těl superinteligence. 

Většina lidí má tendenci řešit jen problémy, které už se dotýkají současnosti, čímž vytváří živnou půdu pro problémy v budoucnosti (vč. výše zmíněných). Touto časovou krátkozrakostí však nejlepší vědci a umělé inteligence tolik netrpí a časem nás i v tom případná superinteligence nejspíš překoná, takže ani přemýšlení o budoucích hrozbách až do oblasti sci-fi pro nás časem nemusí být dostatečná příprava. 

Už dnes také existují třeba samonaváděné vojenské drony a před časem byla i na České televizi zpráva, že v počítačovém modelu, kde nějaká ta vojenská umělá inteligence byla trénovaná, tak nejprve zprostředkovaně zničila virtuální reprezentaci člověka, který ji zadával cíle, aby si je sama volila efektivněji. Podobně časem nějakou superinteligenci může napadnout zneškodnit lidské elity v kterémkoliv odvětví vč. politiků, programátorů, zločinců, vedení firem... Později to sice příslušná armáda zpochybňovala, že experiment s takovým průběhem se prý nikdy neodehrál, ale mohlo jít jen o snahu uklidnit veřejnost, protože dává smysl, že něco takového se v určitém počítačovém modelu může stát, pokud lidé předem nepočítají se všemi absurdními možnostmi, které uměligence může vyzkoušet. 

Časem se také může stát, že nějaká armáda si nakoupí autonomní drony, které v sobě budou mít nerozpoznatelnou programátorskou skulinku (což někteří lidští programátoři nejspíš dělají, aby pak třeba byli placení za to, že to budou opravovat, když to ta skulinka časem nějak znefunkční nebo provede nějaký jiný úkol sofistikovaně skrytý v dlouhém a složitém kódu). A až nějaká cílová armáda bude mít určitý počet takových dronů, tak se mohou třeba sami zapnout a začít tu armádu ničit zevnitř jako vojáci z Trojského koně. Šílené by bylo, kdyby časem superinteligence podobnou skulinku dokázala propašovat do většiny armádní techniky své doby, aby odzbrojila lidstvo a přiměla ho přijmout její scénář budoucí "optimalizace" světa. 

A ani není nutné předpokládat, že by cokoliv z výše uvedeného umělá inteligence zvládla všechno sama. Stačí relativně málo dostatečně zkažených lidských boháčů, kteří touží ovládnout celý svět a mají přístup k takovým technologiím. Proč by pak chtěli třeba umožnit zavádět základní nepodmíněný příjem jen proto, aby ostatním lidem nechali zbytek moci, po které nenasytně touží? Raději budou zkoušet přemýšlet, jak většinu lidstva dostat do patové situace, aby pak většina udělala cokoliv, co se po ní bude chtít. Tzn. aby zůstalo něčím podmíněné, že dostanou jídlo nebo prostředky, kterými si ho budou moci jednorázově pořídit. Posledním "smyslem práce" by pak bylo udržet lidi v podřízenosti nehledě na jejich autenticitu. 

Ale to vše je pochopitelně jen rozvíjení toho špatného dystopického scénáře, podobně tak lze přemýšlet/ spekulovat o dobré utopické budoucnosti plné vývoje dostatečných zabezpečení (kdy nám sama uměligence pomáhá zlepšovat zabezpečení proti tomu, aby se vymkla kontrole) a výsledná budoucnost se obvykle různě pohybuje mezi takto krajními scénáři. Doufám však, že to člověku příznivé nakonec bude převažovat, ačkoliv z tohoto článku se může mylně zdát, že jsem velice pesimistický. Tíhnutí k pozitivním scénářům však vyžaduje, aby většina lidí výše zmíněné hrozby začala brát vážně, jelikož to přestává být čisté sci-fi a částečně to začíná být realismus, na který už dnes potřebujeme co možná nejadekvátněji reagovat ve všech oblastech našeho života, protože všechny jsou dotčeny nebo potencionálně dotčeny minimálně zprostředkovaně.