Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti

K napsání tohoto článku mě přivedlo mj. něčí tvrzení, že je ostře proti prosazování respektu, protože si pod tím představuje „poslouchat něčí rozkazy“. 

Domnívám se, že takový výklad respektu může vycházet přímo z ohýbání/ zprofanování/ zdeformování toho pojmu v době normalizace, kdy to znamenalo spíše "loajalitu k režimu", "loajalitu k mocnějším", než ohleduplnost, jakousi mezilidskou antiskepsi a uznávání hodnotnosti ostatních lidí (nebo alespoň potenciální hodnotnosti (epistemologické východisko, že žádný člověk není odpad)), důvod nepáchat jim špatnosti. V takovém případě chápu, proč by čtenář(ka) mohl(a) mít odpor ke slovu respekt. To by také mohlo vysvětlovat, pokud se to slovo po sametové revoluci skutečně moc nepoužívalo - některá zprofanovaná slova se opouštěla. 

Připouštím také, že může být velkou a zajímavou otázkou, jak velké podíly společnosti, v které zemi, které komunitě, by se hlásily, ke které z palety definic respektu navržených v rámci nějaké studie. Dost možná by se pak ukázalo, že spousta lidí sice používá stejné slovo, ale část z nich ho může chápat zásadně odlišně. Možná by se ukázalo i to, že "poslušnostní interpretace" (apod.) respektu může být častější v postsovětských zemích a méně častá v západnějších zemích. 

Problémem ohledně respektu může být i skutečnost, že někteří lidé mají trvaleji omezené komunikační schopnosti, což může omezovat implementaci a fungování respektu ve všech jejich vztazích vůči ostatním. 

Dalším problémem (vedle sémantického rozšíření) je, když se respektu domáhají i lidé, kterým chybí respekt vůči ostatním (je však vhodné rozlišovat skutečné chybění respektu od předstíraného chybění respektu třeba v rámci hravého parodování, i když to může být obtížné). Někdy to ztrácení respektu k ostatním však může být známkou, že danému člověku dochází trpělivost vůči dlouhodobé absenci respektu ze strany jeho okolí. Čím déle je někomu bráněno třeba v autentickém projevu, tím těžší pro něj může být respekt k takovému okolí. V takovém případě je však potřeba uvědomit si, že žijeme ve společnosti, která je nějakými způsoby odchýlená od ideálu psychického zdraví a tím jsou zatíženy perspektivy ostatních i ta naše. Je potřeba uvědomovat si, že pro (částečně) nemocnou společnost je těžké snažit se chovat zdravěji, a pokud chceme respekt a psychicky zdravější společnost, tak nejprve musíme hledat způsoby, jak respektovat společnost, ve které žijeme a to tak, aby to bylo v komplementaritě s naší autenticitou (s tím že obojí se postupně může vyjevit odlišně, než jsme si původně mysleli). Je potřeba uvědomit si, že nemoc nikdy není dobrovolné rozhodnutí a vše, co se může zdát jako dobrovolné rozhodnutí být nemocný, je ve skutečnosti důsledek nějaké nemoci, nějaké nedokonalosti, kterou nemusí být snadné identifikovat a změnit k lepšímu. To znamená, že "špatné" lidi (jak se sobě navzájem mohou různí lidé jevit) nemůžeme vinit za to, že jsou "špatní", protože ve skutečnosti jsou svou nejlepší verzí, kterou právě dokážou ve vztahu k danému kontextu světa být (i když mohou být i lepší, pokud by se správným způsobem dostali do lepších podmínek). A je potřeba po krůčcích se začít chovat autenticky a svému okolí trpělivě vysvětlovat (v komplementaritě s nasloucháním), že tím nechceme ohrožovat ani znevažovat jejich autenticitu (a pokud někdo chce vyloženě ohrožovat autenticitu někoho jiného, tak nejprve by měl, v zájmu i své skutečné hlubší autenticity, psychicky uzdravovat sám sebe a uvědomit si třeba, že ti "nejhorší" lidé jsou ve skutečnosti největší oběti jejich nemocného okolí a je potřeba pomáhat jim (třeba návodně) vytvořit prostředí, kde by mohli být alespoň trochu v nějaké rovině sami sebou, aniž by tím někoho skutečně a vážně ohrožovali (což by zpětně ohrožovalo i jejich autenticitu)), ale je potřeba, aby se všichni snažili neustále hledat způsoby života, které nám umožní žít vedle sebe a nejen navzdory své rozdílnosti, ale nejlépe i díky své rozdílnosti. Třeba pak zjistíme, že společnost, ve které žijeme, je v některých ohledech o něco zdravější, než jsme si původně skepticky mysleli. 

Přirozenou lidskou tendencí je odpor k cizímu, k neznámému, což je přecitlivělost strachu a předsudek, který nám brání dosahovat hlubšího uvědomění, že ne vše cizí je pro nás nebezpečné (a něco je pro nás nebezpečné jen proto, že na to "míříme zbraní" - sebelepší člověk, do kterého dostatečně silně "kopneme", se nám může stát nepřítelem, přestože to není jeho původní vlastností, je to spíše způsob, kterým se nám může vyjevit v dané druhu vztažení, které jsme my sami vyvolali svým "pozorováním" toho jedince). Tento jednoduší přístup bývá rozšířený hlavně v totalitách, kde je v podstatě institucionalizovaný. Totalita je mj. institucionalizovaný strach. Sice samo o sobě (tzn. bez vyvažování opakem) nás jako celek to může chránit před určitým nebezpečím (dává smysl, že něco takového vzniklo v kontextu evoluce), ale chránit přehnaným způsobem, který poškozuje i část toho, co není nebezpečné a ty, kteří nejsou nebezpeční (tzn. vidíme, že evoluce (nebo lépe vševoluce/ metaevoluce/ obecná evoluce) zde má ještě co zlepšovat a z tohoto pohledu je dobře, že na lidské úrovni dochází k jejímu zvědomění). Oproti tomu demokratické společnosti se snaží vytvářet komplementárnější prostředí, které nás může naučit hledat protiváhy svých přirozených tendencí a právě respekt má být jednou z těch protiváh a právě vůči odporu a strachu z cizího, neznámého, odlišného...

Když někoho nerespektujeme a třeba ho jen tolerujeme, tak nám to částečně brání naslouchat jeho slovům, protože předpokládáme, že je to třeba blázen (nebo zlý člověk, kriminálník, feťák, maskulinista aj. zjednodušující nálepky, tedy omezující východiska). Nebudeme mu bránit dělat to, co mu tolerujeme, ale to ještě neznamená, že k němu a jeho projevům zkusíme přistoupit antiskepticky, což umožňuje až respekt, kdy v podstatě zkusíme vycházet z opačného předpokladu (vůči "bláznovi" apod. negativním podezřením vůči ostatním) a z něj směřovat k hlubšímu vzájemnému porozumění. Respekt je logické východisko zdravého mezilidského přístupu v opozici vůči podezřívavosti, strachu, skepsi, předpojatosti, xenofobii, předsudkům apod. Respekt je tolerance doplněná o empatii, kvalitnější empatii. Respekt je utváření možnosti, aby nás ostatní mohli přesvědčit o svém názoru, se kterým původně třeba zcela nesouhlasíme. 

Respekt je zavedení části vědecké metody do mezilidského přístupu tím, že poznávání je v podstatě osekávání fantazie pomocí zkušeností (v přírodních vědách praví vědci mívají respekt k "přírodě"/ vesmíru... a nemyslí si, že všemu plně rozumí, ale je to v komplementaritě s tím, že se odmítají pasivně smířit se vším, co se v přírodě a hlavně vůči nám lidem děje). Respekt umožňuje vycházet z širokých hypotetizujících představ o možné povaze ostatních lidí a až na základě vzájemných interakcí tu mnohoznačnost dynamicky okrajovat na něco, co je blíže vzájemnému porozumění, které může být východiskem vzájemné spolupráce nebo alespoň uznání, že navzdory všem rozdílům každý člověk může být hodnotný, jen pokaždé svým odlišným nepoměřitelným způsobem (viz. třeba ten pohled na bezdomovce, který nás může negativně stimulovat k práci). Současně bychom si však měli uvědomovat, že naše sebelepší pochopení druhého člověka je vždy omezené naší perspektivou a skutečný svět (i se svými obyvateli) bývá mnohoznačnější, než jsme si schopni představit. 

Pravý respekt je známkou uvědomění mj., že my, jakožto malá část společnosti, nejsme schopni plně pochopit ostatní, tj. něco podobně nebo v kolektivním celku mnohem víc složitějšího. A když si nemůžeme být jistí, že někoho nebo rovnou celou společnost dokážeme plnohodnotně pochopit, tak logicky je pak těžké někoho snadno odsoudit (je těžké plně se vyhýbat předkritice). Z pohledu fyzicko-biologické proveditelnosti sice může být odsouzení relativně snadné, ale těžké je to na úrovni myšlení a přemýšlení tak, aby to bylo co nejkonzistentnější, aby nevznikalo až moc a až moc velkých rozporů. Pokud však antiskepsí projdeme opravdu poctivě a stejně dospějeme k závěru, že je něco velmi špatně, tak nemusí být nutné pokračovat v tolerování a je možné přijmout adekvátní reakce. 

Čtenář(ka) psal(a), že respekt mu/jí asociuje „poslouchat něčí rozkazy“, ale podle mě násilně vymáhaný respekt přestává být respektem. A to i proto, že zaslepuje právě tu příležitost k porozumění (v těch mezí, kterých jsme schopni). Násilí není lepší příležitostí k hlubšímu porozumění než respekt, což se nejspíš shodneme. 

Respekt, podobně jako tolerance, má mít své limity, které by neměl zkoušet překračovat, aby nezničil sám sebe tím, že budeme třeba přehnaně respektovat našeho vraha. Většina lidé většinu času však mívá tendenci přehánět spíše své přirozené tendence (např. xenofobie, což je nejsnáze viditelné v anonymním prostředí internetu) než naučené způsoby jejich vyvažování, a proto je potřeba, aby ve společnosti zazníval větší důraz na respekt, ale souběžně s hlubším vysvětlováním toho, co má respekt skutečně znamenat a zkoušet vyvracet rozšířené dezinformace ohledně respektu. Nebo se může zkusit říkat komplementárněji třeba: respektuje ostatní, ale opatrně. 

Teď se posunu k nějakým zajímavým paradoxům. Třeba skryté a nereflektované opovržení může být v komplementaritě s tolerancí, ale ne vůči respektu, pokud bychom se pohybovali na jediné škále/ jediné z rovin (pokud bychom se ale pohybovali na více škálách, tak i respekt by s tím mohl být v komplementaritě, avšak vždy v pozici v jiné škále vůči tomu opovržení, tj. některými projevy určitého člověka můžeme skrytě a nereflektovaně opovrhovat, ale jiné můžeme uznávat jako hodnotné nebo alespoň potenciálně hodnotné). 

Komplementarita respektu a svobody (ze strany jednoho jedince) je také možná a to do určité míry i v tak extrémních případech, které se už odehrály ve světa mafie. Třeba při bankovní loupeži, tj. ve smyslu fyzická svoboda konat trestný čin, opak toho co se od občanů očekává, tak se vyskytl minimálně jeden mafián, který se ke svým živým lidským štítům choval v určité rovině tak chápavě, ohleduplně až galantně, že dotyční lidé (štíty) na to pak často vzpomínali i v dobrém nebo ambivalentně. Kdyby ale v takové situaci mafián neprojevoval v určité rovině respekt ke svému živému lidskému štítu, tak by mu klidně už před loupeží řekl třeba: "Drž hubu, ty krávo, nebo tě zastřelím!" Kdežto respekt se v takové situaci může projevit třeba tím, že mafián se ohleduplně snaží minimalizovat strach svého živého lidského štítu a třeba se mu může snažit před loupeží nějak vysvětlit nebo vsugerovat, že se nemá čeho bát, že on nechce zastřelit tak krásnou ženu a policisté na ně střílet nemohou a až ji pustí, tak ji dá část lupu jako odškodné... Může v tom však pochopitelně být i ta rovina, že mafián nerespektuje časové plány svého živého lidského štítu, takže v takové situaci dochází z jeho strany ke komplementaritě respektu a nerespektu, což je stále víc než všeobecný nerespekt. Na druhou stranu případné tajné odškodné může mít tak mnohoznačný význam, že může být chápáno i jako dodatečný částečný respekt k narušení těch časových plánů nebo prostě svobody jít kdykoliv jinam. 

Stranou mě napadá ještě jedna myšlenka, kterou bych rád napsal, než se posunu dál. Tradice nemá být automatický monopol unifikující svět, ale má koexistovat se svými alternativami, všechny takové koncepty by měly průběžně opodstatňovat svou existenci, ale zanikat by měly ideálně až tím, že se je prostě všichni aktéři informovaně rozhodnou dobrovolně opustit - pokud tak neučiní, tak tyto koncepty přetrvávají dál v koexistenci. 

Čtenář(ka) dále tvrdil(a), že „přirozená nespravedlnost je správná“ a preferuje „rovné zacházení“ (equality) a ne „spravedlivé vyrovnávání“ (equity) (viz. článek „Co si umělá inteligence myslí o genderu? - 3. část“). Když to přeženu, tak mi to připomíná mluvčího jisté elektrárenské společnosti v USA, která kdysi odpojila elektřinu neplatícímu člověkovi, který byl nemocný ve svém domě a napojený na přístroje udržující jeho životní funkce, čímž ho v podstatě nevědomě zabili (tím, že se k němu chovali jako ke všem ostatním neplatičům elektřiny). Ten mluvčí pak tvrdil, že to není vina elektrárny a zodpovědnost delegoval na neurčité lidi v okolí nemocného, kteří mu neposkytli finanční solidaritu na to, aby měl peníze na elektřinu potřebnou pro své přežití. Podle mě by však ten nemocný člověk měl mít automaticky právo na elektřinu nezbytnou pro své přežití, pokud se nerozhodne pro eutanázii. Stále si tedy myslím, že mezi equity a equality je potřeba hledat rovnováhu (i když vychýlenou) a nevzdávat to redukováním na jednu z variant. 

Jinak s tím volně souvisí zajímavý "fakt" (který jsem se dozvěděl na přednášce o kognitivní religionistice) a to sice, že věřící lidé se v USA údajně dožívají vyššího průměrného věku, což se vysvětluje tím, že systém sociálního zabezpečení je v USA tak špatný, že být tam v církvi člověku měřitelně prodlužuje život (církev se o něj ve stáří postará lépe než systém, který si za tím účelem platil). Oproti tomu v ČR se takový jev neprokázal, protože tady máme údajně lepší systém sociálního zabezpečení (jakousi kostrbatou komplementaritu mezi equality a equity) (a asi i lepší přístup ke zdravotní péči). Z tohoto pohledu se domnívám, že je lepší zachovat český model a ne ho přibližovat modelu v USA a nepřímo tím tlačit lidi, aby třeba i vstupovali do náboženských hnutí, která jim pak budou podsouvat i různé dezinformace odporující vědeckým poznatkům. 

Rovné zacházení je spíše logické východisko, které v praxi vyžaduje minimální diferencování směrem k equity a otázkou je pak spíše míra (např. do jakých detailů je to relativně spravedlivě měřitelné), než nějaký radikální postoj. Nejrovnější mezilidské zacházení může operovat maximálně s pojmem typu „každý člověk“ (tzn. bez rozdílu národnosti, zdravotního stavu, genderu, genů v genomu, bydliště, zaměstnání, stáří, rasy, sexuální orientace, víry, názoru, výše platu, pořadí v abecedě...), směrem k equity se to může rozšiřovat o další podmínky třeba formou „každý člověk, který...“ až po velmi personalizovaný přístup, jehož proveditelnost se může usnadňovat v souvislosti s rozvojem umělé inteligence, takže i to měřitelné se může posouvat. Ale logicky jakási postupná institucionalizace personalizovaného přístupu (v rámci možností) by měla přiměřeně růst spolu s tím, jak se vlivem růstu společnosti vytrácí z mezilidských vztahů ve společnosti, pokud nechceme žít v silně odlidštěném prostředí. 

V souvislosti s tím je dobré uvědomit si, že v relativně funkční společnosti je její velikost úměrná složitosti jejích pravidel - chtít pro relativně velkou společnost stejně jednoduchá pravidla jako pro relativně malou společnost by byla utopie (pokud chceme, aby to fungovalo), nebo dystopie (pokud se předem smíříme s tím, že to ve spoustě případů nebude fungovat a s růstem populace společnosti se to bude zhoršovat, mj. nespravedlnost). Skutečnost, že růst společnosti přirozeně vyžaduje a vyvolává růst dělby práce/rolí a zkomplexňování pravidel (přičemž růst by měl být úměrně limitován pravidly typu KISS (ne nadměrně ani nedostatečně vůči aktuálnímu stavu)) je však problém, který může limitovat maximální velikost společnosti pro určitou výši technologického pokroku. To jako jedinci nejsnáze vidíme na celkovém množství pravidel, jejichž plné pamatování mnohonásobně převyšuje naše schopnosti, a proto hledáme kolektivní způsoby, jak pravidla třídit a distribuovat tak, abychom se už zase jako jednotlivci dostali k těm, která v reálném životě potřebujeme nejvíc znát (a některá nadlidsky složitá pravidla už řadu let delegujeme na stroje a pravděpodobně toho bude přibývat). Z této mravenčí neúplné perspektivy se pak leccos v jiném odvětví společnosti může zdát absurdní ve vztahu k našim dílčím pravidlům, přestože to může být v komplementaritě z hypotetického pohledu celkové emergentní sumy pravidel. Ale podíl zastoupení takových žádoucích komplementarit pravděpodobně klesá spolu s tím, jak roste nepoměr mezi mnohostranně nejinteligentnějším jedincem spoluformujícím pravidla a velikostí společnosti + jejích pravidel, načež místo žádoucích komplementarit neplánovaně vznikají destruktivní spory (a vidět v tom záměr bývá zkreslení). Takže jednodušeji: stejná pravidla s růstem společnosti (bez dostatečného růstu inteligence společnosti) vedou k růstu nespravedlnosti. Nadměrná velikost společnosti nás nutí volit mezi institucionalizovanou nespravedlností a chaosem rozmanitosti. A poslední nejdéle udržitelnou možností myslím zůstává hledání rovnováhy, ne redukce na jeden ze sebedestruktivních extrémů. 

A také je dobré uvědomit si, že koncentrace lidského osídlení zdaleka není homogenní, takže třeba vesnice o pěti chalupách vyžaduje podstatně odlišná pravidla než velkoměsto. Z tohoto pohledu sama demokracie dnes inherentně částečně přispívá k urbanizaci a na druhé straně k vylidňování venkova, protože má tendenci pravidla adaptovat pro většiny bez dostatečného ohledu na demografické rozložení. Není se pak čemu divit, že lidé z venkova bývají deprimovaní z toho, jak se společenská pravidla stále méně a méně vztahují k jejich realitě. To, co je na venkově potřeba podporovat je regulováno, protože ve městech to je potřeba naopak regulovat (v jiných případech naopak) a města dnes mívají větší moc získat ta pravidla, která potřebují na úkor venkova (místo toho, aby intenzivněji hledala způsob, jak žít v tvůrčí komplementaritě). 

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl

V minulém článku jsem okomentoval pět mých citátů a rád bych se k tomuto konceptu vrátil, protože se mi zdá poměrně smysluplný a příjemně modulární. 

Tentokrát jsem citáty vybral pečlivě tak, aby patřily k těm známějším z mého repertoáru nebo aby šlo o takové, kde by se hodilo předcházet nedorozumění. Sice někdy nastávají případy, kdy je dezinterpretace kreativně přínosná, ale opaky myslím bývají spíše častější a rád bych nabídl pomocnou ruku každému, kdo by chtěl hlouběji pochopit mé myšlenky. 

„Někteří lidé oponují dřív, než pochopí, co kritizují.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Aby bylo možné něco nebo někoho konstruktivně kritizovat, hledat souvislé chyby, být vůči tomu/ němu skeptický, nacházet rozpory atd., tak je nejprve potřeba dostatečně vědět, co kritizujeme. 

Kdybychom to věděli jen povrchně, tak bychom s vyšší pravděpodobností docházeli k chybným závěrům a mohli bychom třeba vidět nesrovnalosti tam, kde ve skutečnosti nejsou. Pokud nám chybí některé klíčové informace potřebné k pochopení dané problematiky, tak snáze něčemu neporozumíme a můžeme to předčasně a nadměrně zavrhnout, dopouštět se předkritiky. 

Z tohoto důvodu je zapotřebí podezřívat naší představu o tom, že něco je chybné a v rámci toho přemýšlet nad možnostmi opravy, tedy provádět antiskepsi. 

Pokud jsme však už pozměnili názor a zvažujeme, že by to přeci jen nemuselo být tak problematické, tak teprve tehdy znova přichází na řadu kritika a skepse, aby otestovaly výplod naší antiskepse a takto to může pokračovat pořád dokola, dokud se nám chce přemýšlet a zpřesňovat svůj názor na nějakou problematiku. 

Někteří lidé se však někdy prostě spokojí s první chybou, kterou uvidí, i když je ve skutečnosti výplodem způsobu, kterým se na odpovídající jev podívali. Zavřou dveře, aniž by využili jejich potenciál a jdou dál. Tak zkoušejme nebývat v této roli. 

„Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok patří Víťovi z mé knihy Wesmírný omyl, ale není zas takový problém vztáhnout ho i ke mě, protože jsem Víťu vymyslel, píšu knihy a mé známky z češtiny kdysi bývaly mizerné. 

Gramatika našeho jazyka je poměrně složitá a alespoň v době mého studia základní a střední školy tomu bylo věnováno mnoho času, což znamenalo i mnoho diktátů. A když se pak malý žák dívá na červené úpravy darované učitelem, tak ho to může odrazovat od ambicí stát se spisovatelem. 

V mém případě se tak ale naštěstí nestalo a každodenním psaním deníků nebo čtením řady knih jsem postupně zdokonalil svůj literární styl až na současnou úroveň, kdy se věnuji mj. psaní filosofických povídek. 

„Nakupování masa zabíjí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří lidé mají pocit, že když si v obchodě koupí mrtvé maso, tak nejsou odpovědní za smrt příslušného zvířete, protože bylo zabito dříve, než se ho rozhodli koupit. 

Tržní ekonomika se však snaží optimalizovat vztah poptávky a nabídky, což vede mj. k tomu, že nabídka usiluje poskytnout ideálně takové množství produktů, které zhruba poptávka zakoupí (a lepší o trochu víc než méně, protože spotřebitelům vadí víc prázdné regály než kontejnery plné zbytků). 

V důsledku toho nakupováním společně volíme to, čeho a kolik se bude prodávat. Očekává se totiž, že v blízké budoucnosti se budeme chovat podobně jako dnes. Takže čím víc lidé kupují maso, tím víc zvířat je za tímto účelem chováno a zabíjeno. A naopak čím méně lidé kupují maso, tím méně zvířat je zabíjeno a chováno v nelidských a někdy i nezvířecích podmínkách. 

Je poněkud paradoxní, jak na jednu stranu správně litujeme lidského holokaustu, ale na druhou sami nebo zprostředkovaně dál bez většího přemýšlení provádíme něco podobného a masivnějšího jiným živým bytostem schopným cítit bolest stejně jako my. A to jen proto, že zvířata se tomu neumí efektivně bránit. 

Jak pak můžeme od umělé superinteligence očekávat, že nás v tomto hledu nebude v určitém smyslu napodobovat? Z tohoto hlediska si vážím snah nahradit maso procesem, jehož součástí nebude kontinuální kultivace masivního utrpení. 

„Primárně si přizpůsobuj okolí, sekundárně se přizpůsobuj okolí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Ke každému okamžiku našeho života se může vztahovat otázka, zda bychom se v dané situaci měli přizpůsobovat tomu, co se děje, nebo se události snažit měnit podle sebe. Někteří radikálové redukují odpověď na jednu z variant pro všechny časy. 

První říkají, že bychom si za všech okolností měli snažit bezohledně si přizpůsobovat okolí a snažit se vládnout světu. Druzí tvrdí, že bychom se za všech okolností měli okolí přizpůsobovat a smířit se s tím, co se nám děje. Umírnění jedinci zastávají názor, že mezi oba přístupy je potřeba hledat rovnováhu. Ale jakou? 

Podle mě bychom v první řadě měli zvažovat změnu prostředí tak, aby odpovídalo nám, a pokud se nám to nepovede nebo narazíme na nějakou překážku, kterou nechceme překročit (např. velikost chráněných krajinných oblastí), tak se prostě potřebujeme a přizpůsobit dané části stavu dění. 

Alternativním přístupem může být „Primárně se přizpůsobuj okolí, sekundárně si přizpůsobuj okolí.“, což je formulace, která je explicitněji v komplementaritě s environmentálním hnutím, ale z mnohohlediska bývá použitelná v menším podílu vymyslitelných typů událostí, jelikož život je založený mj. na tendenci optimalizovat své životní prostředí, provádět homeostázi, zlepšovat svou situaci atd. 

„Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Představte si prostor možných stavů světa a zejména života v něm, kde osy (rozměry) odpovídají různým škálám od jednoho absolutního extrému k opačnému. Absolutní extrémy jsou tak destruktivní, že pro život jsou neobyvatelné, takže nejideálnější realizovatelný svět by se pravděpodobně nacházel někde zhruba uprostřed v oblasti průsečíků všech os v podobě jakési dynamické všerovnováhy. 

Předpokládejme, že aktuální uspořádání našeho světa se v tomto prostoru možností nachází někde mezi nejideálnějším možným světem a okolní sférou rozličných extrémů. Předpokládejme také, že tušíme, kde zhruba jsme a kde zhruba je ideál, resp. že tušíme, kudy se k němu posunout (nebo alespoň poznáme, když se nebezpečně blížíme k některému z extrémů). 

Pokud bychom dokázali ve všech osách jít směrem k ideálu, tak bychom ho časem proťali. To v nás může probouzet názor, že určitý druh směřování je potřeba udržovat v zájmu dosažení nejideálnějšího možného světa. 

Problém však může nastat třeba, když nemáme dostatek informaci, abychom si byli jistí, jak daleko od nejideálnějšího možného světa jsme. V takovém případě se může stát, že se zastavíme předčasně, nebo až moc pozdě a budeme žít ve světě, který bude horší, než by mohl být. A pokud bychom z něj chtěli pryč do lepšího stavu, tak bychom potřebovali nacházet nový přesnější směr. Proto je potřeba dávat si pozor na skutečnost, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. 

Odlišný problém může nastat, když setrvačnost našeho původně správného směřování způsobí, že se na relativně krátkou dobu ocitneme v oblasti nebo blízkosti nejideálnějšího možného světa, ale pak nás to bude táhnout dál a dál k opačným extrémům vůči našemu původnímu východisku, aniž bychom dokázali včas zabrzdit. 

To znamená, že čím intenzivněji se budeme snažit přiblížit lepšímu světu, tím větší bude riziko, že ho nakonec mineme. Na druhou stranu nadměrná opatrnost nebo nedostatečná aktivita může způsobit, že nevědomé a relativně neinteligentní procesy s námi budou světem možností hýbat silněji, než my sami. Pak bychom měli tendenci padat k některým z extrémů víceméně nehledě na naše nedostatečně aplikované názory. 

Je tedy potřeba uvědomit si, že v reálném světě na naší snahu působí různé vlivy, které ji v různých osách mohou oslabovat nebo posilovat. Když vlivy naší snahu oslabují, tak se potřebujeme snažit víc než v hypotetickém světě, kde by dané vlivy nebyly. Naopak když vlivy naší snahu posilují, tak se nemusíme snažit tolik jako ve světě bez daných vlivů a nejspíš bychom měli přemýšlet, kdy bude potřeba brzdit a připravit na to své schopnosti. 

Někdy se může stát, že ani ta největší snaha nepřeváží protichůdné vlivy na správný směr. Pokud se to děje v případě jednotlivce, tak to může skončit jeho smrtí a buď se s tím smíříme, nebo budeme bojovat do posledních chvil, aniž bychom na konci života měli klid. Větší problém je, pokud se to děje v případě systému veškerého známého života. V takovém případě si, jakožto části, nemůžeme být dostatečně jistí, která snaha je přehnaná, takže do posledních chvil bychom měli usilovat o záchranu života ve vesmíru. 

Na druhou stranu, pokud je tepelná smrt vesmíru nevyhnutelná, tak bychom si před koncem světa měli vymezit nějaký ten čas, kdy budeme dělat, co se nám zlíbí, aniž bychom se museli trápit pokračováním snahy o přetrvání života ve vesmíru. 

Další komplikací pro náš hypotetický prostor možných stavů světa je, že podobně jako v případě Rubikovy kostky náš pokus změnit jeden aspekt vede i ke změně jiných aspektů, se kterými je potřeba počítat, jinak se nejspíš budeme neovladatelně vzdalovat na těch osách a v těch aspektech, které zrovna budeme ignorovat. 

Navíc je potřeba uvědomit si, že v reálném světě (oproti tomu našemu hypotetickému prostoru možností) může být krajina možných stavů světa víceméně zvrásněná. A to ve smyslu, že i kdybychom směřovali přímo k ideálnímu světu (v této dílčí analogii odpovídajícímu nížině), tak budeme muset překonávat nebo obcházet různě intenzivní pomyslné hory a propasti způsobené specifickými interferencemi různých intenzit jednotlivých os. To může znamenat, že rovná cesta je v reálném světě nemožná, a pokud chceme posunout stav našeho světa do nejideálnějšího možného světa, tak se potřebujeme smířit s dočasným nepohodlím, nebo jít delší schůdnější trasou života. 

V každém případě je tedy potřeba naše směřování průběžně reflektovat, tedy přemýšlet, zda není potřeba upravit směr. A to i v případě, že se nechceme přibližovat ideálnímu světu, ale také nechceme narazit do některého ze smrtelných extrémů. 

Z toho všeho je podle mě nejdůležitější uvědomovat si právě to, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. A to, spolu se sbírkou zkušeností, nám může v každé situaci pomáhat, abychom se těm destruktivním zákoutím přiměřeně vyhýbali. 

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 1. díl

Po publikování mé druhé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie jsem obdržel několik nechápavých reakcí vůči některým mým útržkovitým citátům, které se někdy pohybují na metaforické úrovni, takže je zapotřebí vyšší dávka antiskepse, aby se čtenář vyhnul předkritice. To byl jeden z prvotních signálů, který mě dovedl k myšlence, abych k některým výběrovým citátům začal psát komentáře, které by ořezaly množinu interpretací směrem k mým pojetím. Prostě aby se pak citáty zdály srozumitelnější, přesnější. 

Dlouho jsem se věnoval jiným projektům (a s psaním další knihy stále pokračuji), ale teď, když přemýšlím, který další článek bych rád napsal, tak tento koncept se mi zdá ideální volbou. Mnohokrát už jsem na různá místa psal myšlenky ve smyslu, že citáty jsou tou částí našeho (pře)myšlení, která má největší potenciál přetrvat v kolektivní paměti co nejdéle (což může být myšleno i ve vztahu k jejich abstrahování nebo převedení do jiných forem třeba v rámci umělé neuronové sítě) a tím také nejvíce posloužit budoucím generacím. 

Mé citáty už se několik let šíří na různá místa. Jeden se objevil třeba v popisu české konference o modularitě, jiný v anglicky psané e-knize jako úvod kapitoly (budu rád, pokud mi své použití mých citátů ohlásíte, abych na něj mohl odkázat v zájmu oboustranné výhodnosti). A pokud chci omezit nevyhnutelné dezinterpretace (které časem vždy přichází, mj. vlivem „tiché pošty“), tak bych měl začít publikovat vysvětlení alespoň některých z těch, které už kolují internetem. 

Není jich málo a teď se nechci zdržovat výběrem těch pár absolutně nejlepších, takže z dobrých citátů vyberu k okomentování ty, na které mi oko sklouzne a časem bych rád napsal řadu dalších podobných článků. A až se vrátím k tvorbě rychlovideí, tak některé komentáře se v namluvené podobě snad objeví i na mém druhém YouTube kanálu. 

Než však přejdu k samotnému komentování citátů, tak upozorňuji, že se nemusím dotknout všech relevantních významů, které dané citáty mohou mít a ani zdaleka nepopíšu všechny relevantní souvislosti, protože ty citáty myslím bývají poměrně obecné až nadčasové. Komentováním se také může vyjevit řada nových nejasností, které by bylo dobré dál a dál upřesňovat, dokud se obměňovaným zněním ptá někdo schopný pochopení. Takže následující komentáře prosím chápejte spíše jako směrovky k některým z možných významům daných citátů. 

„Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Předpokládejme existenci hypotetické (nám neznámé) bytosti/ agenta, který v mnoha ohledech funguje velice odlišně na nebinární škále možností. Pokud bychom takového tvora chtěli cíleně ovlivnit, tak bychom ho nejprve potřebovali důkladněji pochopit, abychom mohli správně předpokládat, které naše vlivy by mohly vést k jakému jeho chování. Prvními kroky v takové snaze může být opatrné navázání kontaktu prostřednictvím akci, které u většiny nám známých tvorů nevedou ke konfliktům. Co když ale reakce oné neznámé bytosti budou mimo veškeré naše koncepty? Co když nám vůbec nebudou dávat smysl? Dokud takového hypotetického tvora lépe nepochopíme, tak nemáme šanci nasměřovat ho, aby reagoval podle našich očekávání a zájmů. A teď si uvědomme, že nikoho ve skutečnosti neznáme absolutně dokonale, takže všichni lidé a jiní aktéři, které známe, se vůči nám pohybují někde na škále od absolutního pochopení po absolutní nepochopení. A ti, které chápeme nejméně, bývají i těmi, které jsme nejméně schopni cíleně ovládat. Ostatně i důvěra, která usnadňuje cílené ovlivňování ostatních, je obvykle založená na pocitu hlubšího pochopení. 

„Hloupost spočívá v omezenosti, bláznovství v bezmeznosti a moudrost v jejich rovnováze.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Touto větou se snažím označit jeden z důležitých způsobů pohledů na význam moudrosti, ale obdobně to pomáhá pochopit i podstatu geniality, aniž by bylo potřeba stereotypně, explicitně a přímo hovořit o spojení s vysoce nadprůměrnou inteligencí, která s genialitou téměř nepochybně úzce souvisí. 

Různí aktéři naší emergentní reality mají různou míru představivosti/ fantazie/ imaginace/ kreativity/ myšlenkové konektivity/ mentální kombinatoriky/ kognitivní modularity... (nebo jak jinak si to chcete nazvat) a spolu s tím různé způsoby, kterými k této paletě možností přistupují, což zahrnuje různé kognitivní schopnosti a míru příchylnosti něčemu uvěřit. 

Hloupí lidé bývají ti, kteří mají relativně malou představivost a tedy omezenější schopnost kreativněji řešit nové problémy. Pohybují se v užším rámci možností, a pokud jsou jejich kognitivní schopnosti nedostatečné i vůči takto nevelké množině, tak tito jedinci bývají extrémně omezení ve své schopnosti o něčem přemýšlet. Obvykle snadno něčemu uvěří, protože těžko hledají jiné relevantní možnosti a až příliš se zaměřují na konkrétnost současnosti. A i když rozložení inteligence může být nerovnoměrné pro různé aspekty, tak nižší výsledky pro jednotlivý aspekt korelují s nějakými omezeními. 

Opačným extrémem vůči hlupákům nejsou (z výše uvedené perspektivy) géniové, moudří lidé ani jiní různí jedinci s vysoce nadprůměrnou inteligenci, nýbrž takový druh „bláznů“, které napadá výrazně mnohem víc možností, než je pro daný problém relevantních nebo než dokážou zpracovat. Takový blázen může začít řešit problém a bez jeho vyřešení skončit u velmi nesouvislé činnosti, která většině lidé nemusí dávat smysl, pokud ho vůbec lze pro daný případ vymyslet. Pohybuje se myšlenkově tedy až moc mimo rozumové meze. A pokud navíc má tendenci svým nápadům poměrně snadno uvěřit, tak může vymýšlet třeba různé absurdní konspirační teorie nebo spirituální systémy a žít podle nich, i když to bude velmi zcestné. 

Moudrost a genialita se pak mezi těmito dvěma extrémy vyjevují jako určité dynamické rovnováhy mezi omezenými a nadměrnými možnostmi. Geniální jedinec si obvykle představí zhruba takové největší množství relativně relevantních možností, které je v optimálním čase schopen zpracovat. Ani ne výrazně víc, ani výrazně méně. A míra jeho víry (nebo alespoň chování jakoby věřil) k jeho závěrům se opírá o míru pravděpodobnosti z pohledu zkušeností a naučených teoretických konceptů, takže se snáze vyhne tvrdohlavému ulpívání i protichůdnému přehánění představy „vím, že nic nevím“. Prostě udělá to nejlepší objevitelné s vědomím, že to může být omyl a nic dokonalejšího se nezdá v dosahu v blízkém časoprostorovém horizontu. 

„Ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Říká se, že mezi géniem a bláznem je poměrně tenká hranice. To může být dáno mj. tím, že blázni nemají dostatečnou kognitivní schopnost zvládat adekvátně zpracovávat svou přehnanou představivost, zatímco géniové mohou mít podobně velkou představivost jako tento druh bláznů, ale ještě většinou dokážou (v těch chvílích kdy si označení génius nejvíc zaslouží) její paletu přiměřeně zpracovat na nějaký použitelný závěr. To znamená, že velká fantazie je společná pro daný druh bláznů a genie. Občas však i génius může přecenit své možnosti, nezvládnout svou představivost a udělat něco bláznivého. Nebo si tím může i poněkud záměrně zpestřovat život - pohrávat si s vlastním a cizím rozumem. Takže ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.

„Nesmrtelným se stává ten, jehož myšlenky by i jeho vrah přijal za své.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří jedinci považují určité jiné osoby za své nepřátele natolik, že mohou usilovat o jejich fyzickou likvidaci. Ale přes veškerý tento odpor se vždy najdou i nějaké spřízněné vlastnosti, mj. všichni lidé (v biologickém smyslu) dýchají kyslík a dosud všichni pobýváme jen v rámci Sluneční soustavy, přičemž v konkrétních případech může platit i řada jiných a nepaušálních aspektů. A pokud jsou alespoň některé myšlenky určité osoby natolik přitažlivé/ uvěřitelné/ užitečné/ pravdivé..., že i jedinec, který by ji chtěl zabít, tyto myšlenky přijme za své, tak se o to pravděpodobněji může jednat o myšlenky, které by snáze přijala i řada jiných lidí, kteří k dané osobě nemají až tak velký odpor. Takže čím víc lidí myšlenky dané osoby příjme, tím spíše ony myšlenky zůstanou v povědomí společnosti i po fyzické smrti rodné osoby, což je memetický druh nesmrtelnosti. A může se to dít i navzdory různým změnám politických režimů, pokud jde opravdu o ty myšlenky, které by přijal i případný vrah toho, kdo je vymyslel. 

„Největší známá svoboda je nejvolnější známý druh otroctví.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Svobodu lze chápat mj. jako možnost vybrat si informovaně mezi více různými možnostmi, aniž by naše rozhodnutí bylo drtivě předurčeno omezeními ze strany užšího okruhu vlivných aktérů. Zároveň však svoboda může znamenat i schopnost dosáhnout svých rozhodnutí (třeba i s cizí pomocí), protože co by to bylo za svobodu, kdyby nám žádné z našich rozhodnutí nebylo dostupné k realizaci. 

Teď si můžeme uvědomit, že různí jedinci v různých časech na různých místech měli, mají nebo budou mít různou míru svobody z pohledu obou její výše zmíněných aspektů. Sice těžko říct, který člověk v historii byl nejsvobodnější, ale snadno můžeme předpokládat, že jeho svoboda nepřesáhla možnosti dosavadního lidstva nebo obecněji života na Zemi. To znamená, že ovlivňoval jen velmi nepatrnou část vesmíru, téměř nic vůči Celku. Gravitační vlny nás táhnou, kam se nepředstavitelně velkým masám hmoty a temné hmoty zlíbí. Navíc ani ten nejsvobodnější dosud známý jedinec nebyl schopen změnit základní fyzikální zákony, nanejvýš je částečně pochopil a udělal nanejvýš to, co mu jejich rámec umožnil. Podobně dosud všichni lidé jsou víceméně omezeni biologickou formou, i když se pomalu replikujeme do virtuálního prostředí. Ale to je omezené fyzickými zdroji a prakticky i dosavadní podobou softwaru a hardwaru. 

I kdybychom byli těmi, kdo budou mít největší svobodu této doby, tak stále se to bude odehrávat v poměrně velkých omezeních ze strany vesmíru. Tato omezení jsou tak značná, že i ta největší námi známá reálná svoboda se vůči nim bude zdát jako zotročení. A pokud si někdo myslí, že vládne světu, tak je v tomto ohledu poměrně naivní. Neměli bychom se však tolik trápit masou toho, co dnes nedokážeme ovlivnit a měli bychom soustředit pozornost na to, co je v naší moci - o čem můžeme alespoň trochu svobodně rozhodovat. 

Obecná uměligence, sebezdokonalování, sebezničení, technokracie a demokracie

 V minulém článku jsem se zamýšlel nad tím, zda se může objevit informační technologie, jejíž vývoj a investice do něj by mohly předběhnout umělou inteligenci (dále též uměligence či UI) a přivedli její investice do stagnace, jak spekuloval jeden ze čtenářů. Zdálo se mi to nepravděpodobné, takže čtenář přišel s dalšími zajímavými podnětnými argumenty (i na trochu jiná souvislá témata), na které bych zde rád zareagoval. 

Prvním bylo tvrzení, že většina investic do vývoje uměligencí putuje na zvětšování objemu trénovacích dat, což je prý stejné jako dělat automobilu větší a větší nádrž na palivo, čímž nemůže vzniknout nová kvalita. A prostředky vyplácané na větší a větší objem dat budou údajně chybět na „principiální vývoj“. 

Podle mě je však potřeba uvědomit si, že uměligence není jen pouhou nádrží na data, ale ona je těmi daty proměňována takovým způsobem, že dochází k emergenci, tj. na základě relativně jednoduchých principů (třeba v oblasti umělých neuronových sítí) v reakci se vstupními daty vznikají kvalitativně nové sofistikovanější vnitřní struktury z různě nastavených a různě selektivně provázaných vah, které společně nevědomě imitující specifické části našeho myšlení. 

Když danou emergenci předvedu na relativně snadno představitelném příklad rozpoznávání obličeje, tak nějaký objem trénovacích dat je dostatečný, aby pak UI rozpoznala, že na nějakém obrázku je lidský obličej; nějaký větší objem dat, aby rozpoznala dva různé lidi; nějaký větší objem dat, aby je rozpoznala, když mají nasazené respirátory; ... Na tom je myslím dobře vidět, jak se narůstající kvantita může přelévat ve vynořující se kvalitativní rozdíly. To, že tak nemohou vzniknout všechny kvality, tak neznamená, že by tak nemohly vzniknout žádné. 

Zkusme se ale zamyslet, jak by mohla vzniknout obecnější umělá inteligence. Pravděpodobně tak, že nějaká umělá neuronová síť bude mít víc různých specifických umělých inteligencí jako své vstupy, resp. bude se učit skládat jejich výstupy tak, aby byla schopna řešit komplexnější problémy, než ty jednotlivé specifické umělé inteligence. Přičemž skládáním výstupů myslím i výstupy jednotlivých úrovní abstrakce, resp. vrstev sítí, aby i míra jednotlivých abstrahování v kombinatorice podléhala selekci skrze data a nebyla omezena lidským programátorem. 

Navíc si lze představit, že později se několik takovýchto relativně obecných umělých inteligencí může všemi svými vrstvami stát vstupem další hierarchicky nadřazenější umělé inteligence, což by hypoteticky mohlo být součástí principu zárodku sebezdokonalující se umělé inteligence, protože tento proces hypoteticky lze opakovat pořád dokola za vzniku stále sofistikovanějších kolektivních obecných umělých inteligencí podobně jako náš mozek při embryogenezi vzniká stále komplexnějším vrstvením neuronů, které původně migrují, následně upevňují strukturu provázání a na nich migruje další vznikající vrstva, což lze hypoteticky převést na migrování preceptronů při vzniku výchozích struktur uměligencí tak, aby i tento proces byl samoorganizovaný skrze vzájemné interakce. 

A i kdybychom připustili dnes odvážné spekulace o tom, že by mozek matky mohl přes CNS regulovat vznikání mozku embrya, tak i to by bylo hypoteticky možné v budoucnu převést na vývoj uměligence. Pak by se mohly objevovat třeba bláznivé spekulace o připojování pupečníkové šňůry na superpočítač přes nějaký nový adaptér. 

Každopádně vytvoření jakési obecné umělé inteligence či dokonce sebezdokonalující se uměligence by byl nepochybně velký pokrok, ale když si představíme, kolik by to mohlo vyžadovat vstupních trénovacích dat, tak se myslím ukazuje, že takovýto pokrok by vyžadoval velké investice právě a především do těch trénovacích dat a ne do toho, z čeho se pokoušíme vytvořit samoorganizovaný proces. A je logické, že mnohým programátorům se to nemusí líbit, jelikož to naznačuje, že dříve či později už lidští programátoři nebudou potřeba tak moc jako dnes. 

Předpokládá se, že časem budou existovat uměligence schopné hlubokého porozumění textu, což by mohlo znamenat, že bude snazší vytvořit takovou UI, která by přes spojování svých podsítí třeba ke slovnímu námětu na umělou inteligenci přiřadila rozpoznaný význam v řeči čísel (třeba něco jako vektory v n-rozměrném prostoru významů) a k němu by přiřadila doporučené uspořádání neuronové sítě, aby fungovala jako umělý architekt neuronových sítí, přičemž čím víc různorodějších trénovacích dat, o to menší rizika spojená s fitness krajinou, protože ne všechno budou vyloženě zlomy. Podobně by UI podle slovního zadání mohla zkoušet tvořit klasické programy, ale tam by mohl být větší problém s detaily. K tomu se také hodí dodat, že hypoteticky by mělo být jednodušší připojit odpovídající význam k řeči logiky než k přirozené řeči. 

Připouštím sice, že čím víc bylo učiněno pokroků v poli vývoje UI, tím může být těžší učinit další sofistikovanější, ale to ještě myslím neznamená, že by investice do UI (ve smyslu otevřeném pro možnosti vývoje) byli předběhnuty investicemi do generování jiného softwaru. 

Vraťme se však ještě k čtenářově tvrzení, že prostředky vyplácané na větší a větší objem trénovacích dat budou údajně chybět na „principiální vývoj“. Je přesvědčený, že k množině dosud objevených principů musíme objevit další nové, aby se uměligence mohla dál významně rozvíjet. Co když je to ale trochu iluze? Samotné zjevení nové kvality považuji za více rozhodující v otázce vývoje než samotné předpoklady, které to umožnily (principiální pokrok vs objem a rozmanitost vložených dat v případě uměligence). Kdyby samotné vyřčení věty „Simsalabim, ať vznikne plně sebereplikující se stroj!“ skutečně umožnilo vznik takového stroje, tak nebudu tvrdit, že nejde o pokrok ve vývoji z důvodu způsobu, jakým by se to stalo. Byl by to jakýsi pokrok, i kdyby cesta k němu byla vyloženě hloupá. Navíc vzhledem k tomu, že všechny částice více či méně fungují jako perceptrony (mají vstupy a modifikovaný výstup), tak z tohoto hlediska lze vše existující chápat jako určité druhy více či méně složitých neuronových sítí, takže jakýkoliv představitelný pokrok je z tohoto hlediska otázkou vzájemného specifického nastavení částic a z tohoto pohledu je principiální pokrok na této úrovni existence nemožný, pokud je nemožné vytvořit ex post částici, která by odporovala standardnímu modelu (pokud by byl nezpochybnitelný, což může být otázkou). To nám však nebrání tvořit nové sofistikované technologie. Nemožnost pokroku na elementárnější úrovni nezakládá nemožnost pokroku na vyšší úrovni. Něco podobného platí třeba i v biologii u eukaryot, jejichž diverzita genotypů je mnohonásobně nižší než třeba u bakterií, ale jejich strukturová diverzita fenotypů je naopak mnohonásobně vyšší než u bakterií. Z menšího počtu odlišných genů umí vytvořit větší odlišnosti ve vyšších strukturách. 

Čtenář dále tvrdí v reakci na problematiku integrování humanismu do umělé inteligence, že uměligence se umí přizpůsobit na míru konkrétnímu jedinci lépe než lidé. Myslím však, že (ne)platnost tohoto výroku je silně podmíněna konkrétním kontextem. Když třeba člověk 1 rozhoduje o člověku 2 na základě jejich společného dialogu v přirozené řeči, tak dnes může dosud snáze než dnešní UI pochopit hloubku argumentů člověka 2, takže v tomto případě k němu může přistoupit víc na míru než dnešní uměligence. Časem se to určitě může zlepšovat, ale myslím, že je velkou otázkou, zda a do jaké míry může UI časem lépe než člověk pochopit, jaké to je pro člověka být člověkem (tzn. pochopit důležitý předpoklad humánního rozhodování na míru jednotlivce). To by v ideálním případě vyžadovalo, aby jedna UI stíhala v reálném čase získávat a analyzovat obří množství informací o procesech ve více různých lidech (a v případě biologického těla s robotickým mozkem by chybělo klíčové hledisko, takže by tím nešlo obcházet problematiku dostatečných senzorů kolem lidské hlavy). 

K tomu čtenář dál argumentuje, že když dnes člověk o někom rozhoduje, tak má představu, že ten druhý člověk je průměrný člověk. Podle mě však pouze do chvíle, než člověk, o kterém rozhodují, má možnost na optání vysvětlit, co a jak je v jeho případě jinak než v jejich představě o průměrném člověku. Jednou se mi třeba stalo, že k nám přišli zastupitelé obce s návrhem, že v naší blízkosti chtějí provést určité stavební úpravy. My žijeme i na tom místě, takže ho známe lépe než oni a mohli jsme tedy vysvětlovat, jaké jevy se tam občas vyskytují (tzn. takové, které by při krátkém pozorování v jedné maličké části jednoho z ročních období a bez rozhovoru s místními externímu pozorovateli unikly), takže pochopili, jak svůj záměr lépe přizpůsobit konkrétním lidem s daným místem spojeným, přestože jejich počáteční předpoklady byly dost odlišné, i když ze své vnitřní logiky bez větší části vnějšího kontextu mohly dávat smysl. 

Čtenář dále tvrdil, že kdyby současná uměligence měla za úkol vytvořit registrační systém k očkování „výhradně“ pro seniory nad 70 let, tak by jí prý došlo, že mnozí ti lidé neumí zacházet s chytrým telefonem a nemusí ho mít. Jak ale formulovat tak komplexní úkol, aby ho současná uměligence dokázala zvládnout bez jiných problémů? Kdyby komplexní správnost jejích výstupů při výcviku měl kontrolovat člověk, tak by ten registrační systém ještě neexistoval a navíc by ve hře důl zůstával lidský faktor. A jak tak relativně rychle získat dostatek trénovacích dat v podobě mnoha alternativních a správných registračních formulářů vztažených k očkování a seniorům, aniž by zase člověk musel zdlouhavě kontrolovat, že vstupní data jsou víceméně v pořádku? Myslím tedy, že existují mnohem lepší příklady kontextu, ve kterém by čtenářův výrok platil. Třeba uměligence, která z detailní fotky oka dokáže vyčíst známky i těch nemocí, které ani nejtrénovanější doktor z očí nepozná. To ale pochopitelně nevylučuje koexistenci již zmiňovaných situací, kdy mezilidská interakce má z humánního hlediska vyšší efektivitu než současná UI. 

Čtenář dále argumentuje úsměvným videem „Brno postavilo novou ulici - pro stroje a pro dobytek“ s tvrzením, že danou ulici navrhovali lidé, ale tak nelidsky, že uměligence by to prý zvládla lépe. Pominu-li, že primárním záměrem (alespoň podle videa) očividně nebylo navrhnout tu ulici pro lidi, ale spíše nějak veřejnosti zdůvodnit přesunutí peněz z veřejných kapes do soukromých a „moc se s tím nesrat“ (což není moc reprezentativní příklad toho, když lidé navrhují skutečně primárně pro lidi), tak předpokládám, že kdyby to navrhovala uměligence současných možností a lidé nezkorigovali výsledek, stejně by vzniklo dost materiálu na podobně úsměvné video, jen bychom se podivovali více či méně jiným věcem, které těžko předpokládat bez upřesnění toho, jak by UI současných možností mohla vůbec navrhnout ulici z relativně komplexního hlediska, které by mělo zahrnovat provázanost mnoha odlišných faktorů spojených s lidskými potřebami. 

Chápu, že různí lidé mají o představě ulice různé názory, které se těžko redukují na konkrétní relativně funkční kompromis, ale není mi jasné, proč čtenář implicitně vylučuje možnost, že by uměligence udělala nějaké chyby z nepochopení lidské přirozenosti. Přirozenosti, která je mj. určitou měrou kulturně podmíněná, takže kdyby UI analyzovala struktury světových měst, jejichž obyvatelé tvrdí, že jsou s nimi celkem spokojení, načež by vyplivla nějaké konkrétní uspořádání pro místo v ČR (za předpokladu, že by neanalyzovala jaké to je být Čechem, Američanem, Indem, Norem, Japoncem... a jak to souvisí se strukturou měst), tak by Češi mohli mít pocit, že jim vnucuje něco, co možná může fungovat v cizích kulturách, ale ne v té naší. 

To by se relativně dobře ilustrovalo třeba na Angličanech, kteří mají ve zvyku jezdit vlevo a to nejspíš na rozdíl oproti většině zemí světa. Takže kdyby uměligence pro navrhování ulice v Anglii studovala převážně vpravojezdící země a žádný člověk by jí nenašeptával, čemu má v kulturní rovině věnovat pozornost, tak by pro Anglii hypoteticky mohla navrhnout ulici, která by Angličany nutila jezdit vpravo. A na okrajích rámce plánování s napojením na prohozený směr by pravděpodobně navrhla zvláštní způsob, jak to prohodit. Tzn. směr jízdy jako jeden v podstatě malý detail, který by je v důsledku zaručeně dost naštval a možná víc než podoba té nové ulice v Brně naštvala některé místní obyvatele a návštěvníky. 

Jinak bych rád připomněl, že jsem v minulém článku kritizoval statistiky obecně (oproti přirozenému mezilidskému domlouvání), takže když čtenář argumentuje projektováním ulice, tak pravděpodobně argumentuje něčím, co se opírá i o nějaké formy právě „statistiky“ (i když je to pochopitelně smíchané s mezilidskou komunikací jako „hrušky a jablka“).

Čtenář také tvrdil, že záleží na rozhodnutí vývojářů, zda do uměligence zapojí humánní hledisko, nebo ne, aby třeba ušetřili. Podle mě však i kdyby to hledisko chtěli začlenit, tak dnes dosud zůstává velkým problémem, jak to udělat, i když s postupem času se tomu můžeme limitně blížit.

V minulém článku jsem položil provokativní otázku: „Jak dlouho bude pro vládnoucí elity ještě ekonomičtější investovat do školství (či to připouštět), než do vývoje umělých inteligencí dokonalejších než lidé?“ Podle čtenáře do té doby, dokud tu bude lidská civilizace a lidé budou svobodní. No, ale mě by se nechtělo čekat až na zánik lidské civilizace, jen abych takto experimentálně zjistil, že už je totálně pozdě uvažovat o nějakých preventivních změnách. A myslím, že pro technokraty by to z hlediska jejich hodnot v hypotetické dystopické budoucnosti bylo ekonomičtější už nějaký čas před možným „zánikem lidské civilizace“ a i to by se nějak projevovalo (pokud by takový dystopický scénář měl nastat). 

Než budu dál konkrétněji reagovat, zkusím nastínit část kontextu. Je potřeba uvědomit si, že státy (jeden ze základních prvků civilizace v tom smyslu, v jakém ji dosud známe) nestojí úplně mimo ekonomický systém jen proto, že mají částečnou moc regulovat ho. A státy jsou sociální konstrukt, který mimochodem i někteří technooptimisté dost kritizují a nejraději by ho nahradili něčím jiným, co by lépe vyhovovalo potřebám např. korporací, na kterých se ti technokraté podílí. Navíc se říká, že západní demokracie stagnuje, totalitní Čína je stále mocnější a už jsem slyšel o náznacích toho, že by časem mohla skrze nové technologie zkusit obejít vzájemně zajištěné zničení (i když nevím, nakolik tomu věřit). Plus se domnívám, že stále roste vliv médií na náš každodenní život, např. od občasných kouřových signálů po víceméně žití už převážně jen skrze nová média je to dost radikální změna. Před necelými deseti lety mi zapálený ajťák tvrdil, že elektronická komunikace nenahradí osobní setkání a dnes si vychvaluje videokonference apod. A do toho ještě starý ideály o tom, že časem vznikne nějaká umělá inteligence, která bude lidstvo řídit lépe, než by to lidé zvládli sami. 

Takže si podle mě lze dystopicky představit, že stále mocnější technokraté toužící po totálním rozvoji umělé inteligence budou různými způsoby (hlavně přes různá média a jiných vlivů na různé roviny mezilidského prostředí) spolu-transformovat nové a nové generace společnosti do takového stavu, aby lidé mj. v cestě za svými touhami postupně více či méně přirozeně umírali bez rozmnožování (ale bez zhroucení stále zautomatizovanějšího ekonomického systému) a uvolňovali tak prostor pro realizování extrémních přání extrémních technooptimistů. A těmi touhami nemusí být vládnutí lidstvu (tj. záminka pro přežití lidstva na straně technokratů), ale třeba vytvoření takové uměligence, která by se dokázala šířit co nejmasivněji po planetě a do vesmíru bez ohledu na cokoliv jiného živého než elitní technokrati transhumanisticky integrovaní do takové uměligence.

V rámci toho přechodu si také lze představit, že by technokraté nabízeli lidem základní nepodmíněný příjem a život plný zábavy výměnou za to, že by se nechali vykastrovat, aby umožnili vyvanutí. To by pro technokraty sice zprvu byla velká investice, ale jakmile by takto nechali lidstvo radostně vyhynout, tak už by do lidí nemuseli investovat a nikdo by jim dostatečně nebránil, aby skrze stroje a umělé inteligence naplňovali své šílené vize (šílenější než dnes). 

Lze si však představit i mírnější varianty, kde by potřeby vládnoucích elit ve spojení s uměligencemi byly nadřazeny péči o vývoj běžných lidí. 

Čtenář dále tvrdí, že kdyby se „zrušilo školství“, tak by si lidé své hodnoty tvořili sami, bojovali za ně a to by zničilo civilizaci. Když jsem však naznačoval, že ve vzdálenějším budoucnu může být antiutopicky „ekonomičtější“ investovat do vývoje uměligencí než do vývoje běžných lidí, tak jsem tím nemyslel, že by muselo dojít k nějakému radikálnímu zrušení školství (ve smyslu jednoznačného zlomu), ale třeba by nastávala postupná změna školství do takové formy, kterou bychom my už za pořádné školství nepovažovali, protože by se to třeba stále víc podobalo sledování nějakých popularizačních až populárních videí, resp. z Komenského „škola hrou“ by stále víc vypadávala škola a stále víc by to byla hra pro hru, zábava pro zábavu. 

Také je potřeba uvědomit si, že chtít bojovat za své hodnoty ještě neznamená umět bojovat za své hodnoty dostatečným způsobem. Takže čím zdegenerovanější veřejné školství ve světě, kde by technická část ekonomiky vlivem zautomatizování převážně přežila i smrt lidstva, tím spíše by běžní lidé nebyli pořádnou hrozbou pro vládnoucí elity, které by své technologie chtěli v ještě vzdálenější budoucnosti vyvléct z omezení, která by pro ně přetrvávání lidstva (v organickém smyslu) představovalo. 

Navíc kdyby nevzdělaní lidé měli bezpracně zajištěný život plný zábavy výměnou za nějakou malou operaci v narkóze, tak proč by se vůbec chtěli bouřit? Takže v budoucnu bude pro přežití lidstva důležité zachovat kvalitu školství i v době, kdy už by se o přežití a relativně vysokou životní úroveň lidí starali stroje, jinak by hrozilo, že železný zákon oligarchie by mohl vést k sebezničení lidstva ve jménu rozvoje umělé inteligence a lidé by tomu neuměli vzdorovat. Možná, že kdyby i běžní lidé měli pocit, že se potřebují učit, aby časem nedošlo k zániku lidstva, tak by se učili intenzivněji než dnes. 

Čtenář také tvrdil, že hlavním nebezpečím není umělá inteligence, ale především lidé, kteří by jejímu rozhodnutí dali přednost. Myslím však, že (hlavně v případech, kdy ti lidé nebudou vyloženě zloduši) to jsou dvě strany jedné mince, jedno není bez druhého - dokud ti lidé k rozhodování nepustí nevhodnou uměligenci či nevhodným způsobem, tak jsou z tohoto hlediska jen potencionálně nebezpeční stejně jako je potencionálně nebezpečná daná UI, dokud není použita nebezpečným způsobem. Ti lidé pochopitelně ale mohou být relativně nebezpeční i nehledě na (ne)použití uměligence nebezpečným způsobem, aby mi čtenářova slova dávala smysl, ale to by v podstatě říkal, že když se dá UI do rukou zloduchů, tak zloduši jsou nebezpečnější než UI, což by se možná dalo zredukovat na prostý výrok, že mocní zloduši jsou nebezpečnější než UI. Na první pohled se tedy sice zdá, že čtenář umělou inteligenci srovnává s lidmi, ale aby jeho výrok dával smysl, tak se ukazuje, že je srovnává jen s těmi lidmi, kteří už jsou předem nějak špatní pro společnost. A někdo by tedy mohl říct, že ten čtenář sofistikovaně implicitním způsobem (ať vědomě či nevědomě) umístil uměligenci vedle zloduchů (nebo jinak silně záporných lidí), aby UI vedle nich vypadala lépe podobně, jako nějaké průměrné zboží vypadá lépe ve společnosti podprůměrného zboží. Ale kdybych čtenářův argument vymyslel já, tak by mě toto asi jen tak nenapadlo. 

A posledním čtenářovým názorem, ke kterému se vyjádřím, je vliv umělé inteligence na demokracii. Kdyby se prodávala hračka, která by dětem říkala, aby nevolili nějakou politickou stranu, tak by z toho byl asi velký skandál, ale kdyby ta hračka dokázala mít na děti v podstatě stejný vliv, ale způsobem, který bychom nepoznali, tak by to bylo závažné ohrožení demokracie. Tolik čtenářův názor, se kterým mohu i celkem souhlasit. Připomíná mi to způsob, jakým se dnes užívá pojem „psí píšťalka“ v politologii, resp. nějaké slovní spojení, které část lidí běžně ignoruje a pro jinou specifickou to může být součást důvodu, proč někoho volit. Hračka vzhledu roztomilého zvířátka třeba může říkat: „Buď hodný ke zvířátkům.“, téměř nikdo v tom nemusí vidět nic politického, ale pak třeba zvýšený poměr lidí, kteří v dětství měli takovou hračku, bude v dospělosti podporovat tu ze stran zelených zaměřenou na práva zvířat (rozštěpení strany zelených je spíše v jiných západních zemích, kde by tento argument asi vyzníval pochopitelněji než v ČR, kde v poslanecké sněmovně momentálně nemáme žádnou stranu zelených). Je ale otázkou, zda bychom vůbec mohli něco relevantního říkat, aniž by to z pohledu nějaké hypotetické umělé superinteligence nenaznačovalo něco o naší politické orientaci. Navíc čím víc toho řekneme, tím víc by mohla hledat souvislostí, takže čím víc bychom toho chtěli říct, tím víc by to muselo být „bezobsažné“, aby to ve vzájemné spojitosti pro tu uměligenci nevypovídalo nejlépe nic o politické orientaci. A už aféra „Facebook–Cambridge Analytica data scandal“ ukázala, že pokročilá statistika v souhře s pokusy o plutokracii může být ohrožením demokracie, přičemž obrana opět spočívá hlavně v dostatečné vzdělanosti běžných lidí, aby nepodléhali sofistikovanější masové manipulaci skrze média (jak ve smyslu získávání osobních dat voličů, tak ve smyslu aplikování z těch dat odvozených fake news apod.).