Jak si zvolit přijatelnější budoucnost?

V tomto článku jsem se chtěl zamyslel především nad tím, jaký může být vztah mezi možnostmi zachování lidstva i v době přicházející umělé superinteligence a vztahem pravicové a levicové politiky. Respektiva jak naše současné a blízko budoucnostní volby mohou ovlivňovat šance na naši všestrannou sebezáchovu. Cestou k tomu jsem ale rozvedl témata jako koncept creep, tři zákony politiky, wokeismus, intersekcionalita a další, které souvisí s dnešní politickou situací (ale i tématem gender, ke kterému jsem už napsal nemálo). Nejprve bych ale rád nastínil, čemu jsem se věnoval poslední měsíce.

Co tvořím  poslední dobou: 

Poté, co jsem napsal články „Atlas Obscura na Necyklopedii“ a „Červený trpaslík na Necyklopedii“, abych se odreagoval, tak jsem dočasně onemocněl, ale ve výsledku mi to pomohlo rozvinout základ nové humorné sci-fi povídky. Podobá se knize Wesmírný omyl, ale na rozdíl od ní je mnohem vyzrálejší (přesto neméně šílená) a racionální rozuzlení složitě absurdní situace si nenechám do druhého nebo pozdějšího dílu. Plánuji jen jeden díl, nebo současné publikování dvou dílů. Jinak povídka obsahuje takovou spoustu zajímavých rekvizit s mnoha pozoruhodnými vztahy, že si pohrávám s myšlenkou založit jí časem fandomovou Wikipedii, přičemž už mám mnoho souvislých obrázků.

Podstatné je, že celkově se mi ta povídka zalíbila natolik, že v mých prioritách přeskočila sérii článků Teorie mnohého a knihu Keška Obydlí vědomí. Jenže jsem ji plánoval poslat do letošní soutěže a spočítal jsem si, že bych ji nestihl dokončit do uzávěrky. Zvažoval jsem tedy udělat drasticky zkrácenou verzi, ale to jsem si nakonec rozmyslel a místo toho jsem napsal archeologickou povídku založenou na jednom z více krátkých příběhů, které mají být součástí té nové humorné sci-fi povídky.

Archeologická povídka se tématicky liší od mé dosavadní tvorby, ale zůstává třeba styl bohatý na humor, filosofii a zajímavé detaily. Po jejím dokončení jsem rozepsal ještě povídku, kde je ústředním tématem nebinární transgender a opět má nutit přemýšlet obě strany sporu. Než jsem ji ale dopsal, tak jsem byl ještě požádán, abych do jedné antologie napsal krátkou povídku s tematikou železničního prostředí.

Takže teď se rozmýšlím, které drobnější projekty ještě dokončím, než se vrátím k té humorné sci-fi povídce (která snadno může přerůst na novou knihu), po ní nejspíš k Teorii mnohého a nakonec ke knize Keška Obydlí vědomí. Takový je alespoň plán, takže se obávám, že to nakonec zase dopadne jinak. Vzhledem k počtu povídek, které mám v zásobě, je také možné, že jejich sbírka bude mou další knihou. A ty větší projekty jsou zároveň důvodem, proč jsem poslední dobou omezil publikování videí nebo třeba právě článků. Přesto bych rád občas udělal výjimku jako v tomto případě.

Koncept creep a wokeismus: 

Po dokončení archeologické povídky mi jeden ze čtenářů psal, že si předplatil časopis A2, který se prý ukázal jako dobrá sonda do intelektuálního levicového smýšlení. Čtenář si tak prý uvědomil, jak si daný proud idealizoval. 

Později v téže zprávě mi doporučil YouTube kanál ShortFatOtaku, zejména videa (nebo spíše podcasty) „What Is Concept Creep?“ a „What EXACTLY Does "Woke" Mean?“. ShortFatOtaku údajně nabízí rozumově založenou kritiku americké progresivní levice z pozic klasického liberalismu (tzn. nikoliv konzervatismu), ale nedostatkem je, že nepopisuje řešení problémů.

Obě videa jsem zhlédl, což mě průběžně motivovalo k zamyšlení právě nad tím, jaký vliv může mít politika na možnosti zachování lidí i v době pravděpodobného rozvoje umělé superinteligence (ačkoliv o umělé inteligenci tam ShortFatOtaku vůbec nemluví). Tato dvě videa zde shrnu stručněji po svém, následně každé trochu okomentuji a poté se vrátím k tématu kolem umělé superinteligence, které považuji za hlavní přínos tohoto článku.

What Is Concept Creep?: 

S pojmem „concept creep“ (koncept plížení, plazení, tečení, vkrádání) přišel Nick Haslam roku 2016 (takže prosím neplést s českým YouTuberem Projekt Creep). Koncept creep je proces takové sémantické expanze, kdy význam pojmu postupně zahrnuje stále více jevů, které jsou stále méně závažné oproti původnímu významu. Koncept creep byl pozorován především v psychologii a politice, například u pojmů: závislost, terorismus, trauma, osobní odpovědnost nebo zneužívání. 

ShortFatOtaku, obzvláště v první polovině videa, uvádí řadu podrobnějších příkladů (vč. původní a rozšířené definice pojmů) s důrazem na vývoj levicové politiky v USA. Dobře si všímá, že důsledky konceptu creep jsou ambivalentní. Když to upřesním po svém, tak třeba hrozí, že nám bude zakazováno stále více, ale o to více také můžeme mít nárok být nějak chráněni, zvýhodněni. Otázkou pro nás tedy může být, zda chceme více ochrany, nebo více svobody, anebo co mezi?

S tím, jak na Západě roste zájem o pojmy týkající se poškození, koreluje růst přecitlivělosti některých lidí a růstu necitlivosti jiných lidí (nebo téže lidí, ale v jiné doméně) pro různé pojmy různě. Když uvedu příklad, tak levičák může ve všem možném spatřovat šikanu a pravičák může ve všem možném spatřovat ohrožení kapitalismu atd. Koncept creep dále vede k zamlžování významu pojmů.

ShortFatOtaku kladl vinu především na levičáky, že hranice pojmů rozšiřují tak, aby jim to pomohlo získat víc moci. Tím se integrita významu slov stává vedlejší. Dále si všímá třeba, že koncept creep souvisí s taktikou politické debaty, kdy diskutující spojí dvě podobné pozice, přičemž jedna se snadno brání a druhá je kontroverznější. Diskutující se pak snaží zvýšit přijetí kontroverznosti a na protiargumenty oponuje obranou první skromnější pozice. 

ShortFatOtaku dává koncept creep také do souvislosti s třemi zákony politiky, jak je definoval Robert Conquest: 

„1) Každý je konzervativní v tom, co ví nejlépe.

2) Každá organizace, která není explicitně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.

3) Nejjednodušším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je řízena kabalou svých nepřátel.“

Ten první zákon politiky znamená, že když už máme dostatek zkušeností a znalostí, tak už nemusíme být tolik otevření přijímat další informace, protože víme relativně dost. ShortFatOtaku k tomu dále říká zhruba, že čím dříve se něco naučíme, tím spíše v tom později budeme konzervativní, ale zároveň nějakou měrou zůstaneme otevření nekončícímu učení. (V tom mimochodem můžeme hledat, zda ShortFatOtaku použil koncept creep na konzervatismus.)

Z hlediska biologie ale dodávám, že stárnutí až degenerace mozku nemusí nutně vést ke ztrátě konzervatismu. A naopak filosofové mohou mít úctyhodné znalosti, ale zároveň si ponechat až překvapivě velkou otevřenost v souladu s mottem „vím, že nic nevím“. Takže hodně jde i o „vyježděné koleje“ akčních potenciálů neuronů. Třeba tím, jak se filosofové pokouší přemýšlet neustále alespoň trochu jinak, tak nemají přehnaně hluboce prošlapané prahy rozhodující o tom, kdy bude vyslán který nervový vzruch, a přesto si toho mohou pamatovat relativně hodně. Nebo pokud někdo žije v omylu, tak si ho častým opakováním může silně zafixovat a být v něm pak konzervativní, aniž bychom mohli tvrdit, že rozumí tomu, vůči čemu je v omylu.

Tolik můj průběžný doplněk a zpátky k mému souhrnu videa od ShortFatOtaku. Přecitlivělý breadtuber (druh levicového YouTubera) prý za fašisty dokáže označit i sociální demokracii kvůli tomu, že se snaží zabránit sociální revoluci a raději jen ulehčuje podmínky dělnické třídy. Kdo nezná své protivníky, ten ke všem přistupuje stejně. Takže breadtuberská definice fašismu se rozšířila natolik, až podle ShortFatOtaku ztratila smysl, přestože stejný breadtuber bude zdůrazňovat odlišnosti různých levicových proudů. A jelikož toho o levici ví víc než o pravici, tak podle toho prvního zákona politiky zůstává levicový. Čím více něco známe, tím méně posouváme hranice definic. A naopak neznalost může přispívat k procesu koncept creep. 

ShortFatOtakův obrat pozornosti k prvnímu zákonu politiky ale poněkud zatemňuje původní zmínku, že to levice vybrané pojmy rozšiřuje záměrně, aby získala větší moc. Podle mě v tom ale můžeme vidět komplementaritu: někdo to dělá záměrně a někdo z neznalosti. ShortFatOtaku však nakonec znova zdůrazňuje, že levice rozšiřuje významy tak, aby jí to prospělo. Zajímavé je také zobecnění, že koncept creep podporuje progresivní politice. Lidověji řečeno: přecitlivělost nás tlačí chtít větší změny v politice.

Další má reakce na koncept creep (a video o něm): 

Pokud posouvání významů pokročilo tak, jak říkal, je to příklad mého tvrzení, že každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. Konkrétněji každý soudobě relevantní progresivismus může zdegenerovat, pokud se včas netransformuje na soudobě relevantní konzervatismus, a proto časem může probouzet potřebu progresivismu v opačném směru a tak dál. Pro další souvislosti doporučuji článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“. 

Když uváděl příklad, že by někdo i sociální demokracii označil za fašisty, tak v tu chvíli mi to připomnělo, jak někteří Svobodní kdysi říkali zhruba, že ODS je levicová strana a oni jsou jediná opravdová pravice v ČR. To byl dobrý příklad toho, jak se koncept creep vyskytuje i u pravice a myslím, že toho bude mnohem víc. Ale vzhledem k historii naší země může být otázkou, k čemu ten vývoj vztahovat.

Pozoruhodné je, že v posouvání významu principiálně v podstatě nemusí být velký rozdíl třeba oproti Chartě 77. O té by se také dalo smýšlet tak, že posouvala soudobý výklad zákonů ve prospěch svých zájmů. A myslím, že za to můžeme být vděční, takže nelze jednoduše říct, že by koncept creep byl špatný a je potřeba hledat spíše hranice a kontexty, ve kterých se špatným stává, ale i to, kdy by mohl být vhodný.

Koncept creep je podle mě možné spatřovat i ve filosofii (velmi zjednodušeně řečeno), když třeba F. Nietzsche kritizoval metafyziku v užším smyslu a dnes alespoň část establishmentu minimálně FF UK spatřuje metafyziku snad úplně v každém realizovatelném myšlení. Ale sám si nejsem úplně jistý, co kdo z nich si pod slovem "metafyzika" představuje. Každopádně zatímco kdysi byla metafyzika establishment (který byl zdrojem relativně ucelující představy o světě), tak teď jsou establishmentem následovníci těch, kteří ji "porazili" a spoluzapříčinili postmodernu, kterou pak ale sami kritizovali. A následkem obojího je mnohem těžší vymýšlet nové filosofické hypotézy, protože nejsnazší je dát jim nálepku "metafyzika" a už se vůči nim nesnažit o antiskepsi. Pro některé z těch filosofů, jakoby filosofie skončila s "koncem dějin" (který se nekonal), zatímco ale třeba internet a umělá inteligence jsou reálné tlaky na potřebu vymýšlet ucelenější filosofii pro současnost a její blízké okolí. Naštěstí v některých jiných státech jsou etablovaní filosofové otevřenější.

A teď se posunu k souhrnu dalšího doporučeného videa.

„What EXACTLY Does "Woke" Mean?“: 

Význam slova „woke“ (původně jen afroamerické slovo pro „probuzení“) se rozšiřuje, což komplikuje jeho význam, stává se zprofanovaný. ShortFatOtaku se proto pokusil definovat těžiště jeho současného významu, aby prý omezil jeho nepřiměřené nadužívání.

Těžiště však definuje pro slovo wokeismus, které podle něj znamená socialismus aplikovaný na intersekcionální identitární konflikty, resp. rozšíření třídního boje tak, aby zahrnoval všechny marginalizované skupiny definované intersekcionalitou. Prostě boj všech znevýhodněných proti všem zvýhodněným. To zahrnuje rasový boj, genderový boj a mnoho dalších. 

Všimněte si ale, že v tomto podání je to definované jako extrém, který nepopisuje umírněné aktivisty zaměřené na stejnou problematiku. 

ShortFatOtaku se dále pokouší definovat socialismus, což snad v českém prostředí nemusím moc vysvětlovat. Podstatné je, že on jako společný rys socialismu a wokeismu vidí především třídní boj. Z tohoto pohledu je buržoazie motivována vytěžit co nejvíce nadhodnoty z proletariátu a ten je motivovaný se tomu bránit. Z tohoto hlediska se tedy jedná o hru s nulovým součtem, kde vyjednávání nemůže přinést řešení typu win win. Proletariát se cítí být vykořisťovaný, tím morálně nadřazený, a proto v jistém smyslu uznává, že účel (konec vykořisťování) světí prostředky (násilnou revoluci). Jinými slovy si dovolují být špatní na ty, které považují za špatné (ale tím se sami mohou stávat špatnými). Třídní boj je dále viděn jako primární hybatel všech dějin, kdy rostoucí ekonomická propast mezi pracujícími a vlastníky nevyhnutelně vede ke konfliktu. ShortFatOtaku však tvrdí, že K. Marx se v třídním boji mýlil, protože v historii je prý mnoho bohatých vlastníků, kteří konali z neekonomických důvodů. Tady je za mě škoda, že se to ShortFatOtaku nepokusil rozvést, protože se o to tvrzení hodně opřel, aniž by ho zkusil dokázat.

Místo toho se posunul k definici intersekcionality, kterou vyvinula Kimberlé Crenshawová roku 1989. Jedná se sociologický rámec pro analyzování toho, jak sociální a politické identity utváří jedinečné kombinace diskriminací a privilegií, což ovlivňuje výslednou moc toho, koho se to týká. Hodnocených faktorů je mnoho, např.: pohlaví, gender, věk, třída, náboženství, kasta, výška, sexualita, váha, etnikum, postižení atd. Čím víc příležitostí k diskriminaci, tím větší pravděpodobnost útlaku. Třeba barevná žena přistěhovalec to v životě nejspíš bude mít těžší, bude více marginalizovaná. 

Z pohledu wokeismu jsou tedy diskriminovaní v pozici proletariátu a privilegovaní v roli buržoazie. A po vzoru komunistů si, pro nastolení své vize ukončení diskriminace, dovolují všechny dostupné prostředky, nehledě na pravidla a činy. Je tedy poněkud paradoxní, že wokisté jsou selektivně nesnášenliví a zároveň se cítí být hyperinkluzivní. ShortFatOtaku si v případě wokistických afroameričanů také správně všímá, že tito lidé se v tom neliší od bílých rasistů. 

Vzhledem k rozmanitým faktorům intersekcionality ale těžko předpokládat, že se vše vzájemně vylučuje, protože třeba homosexuálové a heterosexuálové si nejsou vzájemně konkurencí během pohlavního výběru. Pokud však diskriminovaní a privilegovaní soutěží o stejná omezená místa, je to opět hra s nulovým součtem. To se týká třeba toho, jakého etnika bude hlavní postava ve filmu. Na druhou stranu, když se třeba v počítačové hře objeví černoch, tak to ještě neznamená propagaci socialismu.

Intersekcionální socialisté označují ortodoxní marxisty za redukcionisty, protože vše zjednodušili na třídní boj. Oni však boj chápou mnohem komplexněji a chtějí ho vyhrát v každé rovině. Wokisté považují kapitalismus za zdroj nesnášenlivosti, a proto by ho rádi zrušili. A pokud prý někdo tvrdí, že wokeismus je něco jiného, tak podle ShortFatOtaku buď lže a kryje je, nebo jim nerozumí. 

Další má reakce na wokeismus (a video o něm): 

Podle mě ShortFatOtaku udělal chybu, když v názvu a úvodu videa mluvil o „woke“, ale pak mluvil o „wokeismu“. V mém souhrnu jsem se to pokusil pojmout antiskepticky s přidáním slova „těžiště“, ale spíše se mi zdálo, že mezi woke a wokismem neviděl podstatný rozdíl a měl tak tendenci zahrnout pod užší termín širší skupinu lidí, čímž mohl poškodit pověst umírněnějších a právě o to méně viditelnějších lidí. Přesněji každý znevýhodněný člověk uvědomující si svou znevýhodněnost může v tomto směru mít odlišné priority s odlišnou váhou i odlišným způsobem a jeho váhou, kterou jich chce dosahovat. Ne každý, kdo chce omezit diskriminaci, musí být radikál.

Proto si vážím akcí typu Česko si povídá (též zmíněné ve videu, kde vysvětluji neologismus mezibublinový), která se pokouší iniciovat osobní setkání lidí s co nejodlišnějšími názory, aby si uvědomili, že „ti druzí“ nemusí být tak radikální, jak by se to mohlo zdát prostřednictvím médií (vč. internetu), které mohou mít zvýšenou tendenci všímat si extrémů víc, než jaké je jejich skutečné zastoupení v realitě.

Na druhou stranu jsem rád, že si ShortFatOtaku uvědomuje existenci rozdílů uvnitř levice a neháže je všechny do jednoho pytle.

Jinak ve vztahu k definici wokeismu od ShortFatOtaku může být také zajímavé uvědomění, že K. Marx volně navazoval na část podstaty křesťanství v době krize křesťanské etiky upadající církve. Svým způsobem se to snažil nahradit něčím modernějším, co by nepotřebovalo Boha (velké B zde znamená monoteismus). A když se antiskepticky zamyslíme nad tím, k čemu křesťanská etika mohla být dobrá (resp. nebudeme jen skeptičtí jako např. Richard Dawkins, ačkoliv třeba "jeho" myšlenky z oblasti evoluční teorie jsou pozoruhodné), tak následně můžeme hledat náměty pro uzdravení zdegenerované části dnešní levice vč. "wokeismu". To ve vztahu k výše zmíněné metafyzice může znamenat i pragmatický návrat k metafyzice tak, aby bylo vymyšleno modernější, ale zároveň mírumilovnější "náboženství" vybavené zdatnějšími pojistkami proti koncept creep. Něco, čemu by mohly věřit masy, aniž by to přispívalo k jejich radikalizaci. Podobnou snahu je možné vidět třeba i v tom, když jsem ve sci-fi povídce Keška Obydlí vědomí psal o tom, že "každý bude každým" (součást toho fikčního světa). Kdyby tomu mnozí lidé věřili, tak by je to možná nutilo brát větší ohled na ostatní a zároveň hledat rovnováhu svobody všech.

A teď už se posouvám k mému hlavnímu zamyšlení tohoto článku. Jak jsem uvažoval nad tou kritikou progresivní levice (která zahrnovala i kritiku pravice) v podání ShortFatOtaku, tak jsem si uvědomoval, že rychlý rozvoj umělé inteligence (podpořený maskovaným kradením informací) se mi, při pohledu na možnosti budoucnosti, začíná zdát jako závažnější téma, které může být ovlivněno prostřednictvím politiky. Volně tedy navážu na můj článek „Budoucí hrozby a umělá inteligence“ a poskytnu další spekulace, které nám mohou zpřesnit představu toho, co máme teprve před sebou. A jak bude patrné, začal jsem poněkud antiskeptickým navázáním na výše vysvětlený koncept creep.

O možnostech zachování lidstva a vztazích politiky a umělé superinteligence: 

V případě nezastavitelného nadměrného růstu technické nezaměstnanosti by postupné rozšíření pojmů tak, aby ve výsledku byl každý člověk třeba "nemocný" (nebo "práce neschopný" apod.), za určitých okolností mohlo být i využito jako postupná cesta k základnímu nepodmíněnému příjmu. Na druhou stranu umělá (super)inteligence by to pak mohla abstrahovat tak, že lidstvo je v podstatě nemoc, která ji brzdí a je potřeba lidstvo "vyléčit" (zničit), což by bylo špatně (obzvláště, pokud by dosud neexistovalo umělé vědomí prokazatelně schopné prožívat qualia). Ale takové riziko je z lidského pohledu možná lepší, než vize světa, kde umělá inteligence bude dál vést konkurenční boj s lidmi a neohlížet se na potřeby těch, kteří neuspějí, tedy časem jistě potřeby všech lidí. Ti už nebudou schopní vydělávat takové peníze, které by pro AI měli hodnotu (umělé superinteligence pravděpodobně budou používat nějakou svou kryptoměnu a možná ani lidem nebude přímo přístupná). Dalším rizikem ale je přehnaný technooptimismus a optimismus v ekonomický růst, který by v důsledku oslabil společnost dříve, než by dosáhla optimistické verze technické singularity, načež by "technické singularity" (nebo nějakého jejího předstupně) ve výsledku mohl rychleji dosáhnout jiný "stát", který by pak ve světě nastavil pravidla až moc nepříjemně odlišná oproti naší kultuře.

Takže problémem nakonec nemusí být samotný princip konceptu creep, ale spíše obtížnost dosahování optimální regulace jeho rychlosti (v relaci k rozvoji umělé inteligence) a pro každou potřebnou dílčí rovinu odlišně. Znamenalo by to asi něco jako nacházet nadstavbu, která by nestranně vyvažovala zájmy všech aktérů tak, aby mj. byla rovnováha mezi zachováním co nejvíc lidí a dopřání jim co největší svobody. K čemu by člověku byl život, kdyby byl v roli zvířátka v malé klícce? A k čemu by člověku byl život, kdyby se stal posledním člověkem? Můžeme to také nahlížet jako potřebu vzájemně vyvažovat dva biocentricky základní způsoby vývoje systému Země (popř. jejích pozdějších koloniích...): 1) zobecněný přírodní výběr a 2) intersekcionálně zobecněný třídní boj. Nejsmysluplnější pokračování člověka leží v oblasti mezi těmito a podobnými póly.

Tím člověkem myslím člověka, který není jen bezduchou loutkou plně ovládanou umělou superinteligencí, resp. jen kyborgem na dálkové ovládání. Zachování člověka jen jako poslušný wetware superinteligence by pro člověka jako vědomí také nemělo přijatelný smysl. Nanejvýš pouze iluzorní smysl, kdyby bylo zachováno vědomí způsobem, kdy by "člověk" jako jedinec pevně věřil, že alespoň významně částečně jedná ze své a ne externí vůle (která by fakticky byla nejspíš méně než kterýkoliv význam svobodné vůle vč. kompatibilismu), přičemž by zažíval nějaké umělé potěšení z práce. Lepší by podle mě bylo zachovat člověku svobodu kreativně chybovat měrou, která by nebyla až moc riziková ani v případě, že by právě rozvoj techniky navýšil sumu moci. Spolu s tím by měl kontrolu nad svými emocemi, které by nabývali snesitelných mezí (přičemž bych preferoval GMO cestu, která by zaručila, že člověk už se tak může narodit, aby to pro něj bylo "přirozené"). Ale modifikace lidské evoluce už by byla otázkou spíše až po zvládnutí technické singularity a těžko si představit, že by pak současný homo sapiens byl trvale udržitelný bez superinteligentně řízených změn (třeba právě v DNA). Na druhou stranu ty změny by nejspíš měly končit dříve, než v případě hypotetické maximální optimalizace, protože být lidský znamená i nebýt úplně dokonalý, znamená to základ z filosofie kincugi.

Teď se však obávám, že pravice (tím obzvláště, čím pravicovější) takové otázky moc neřeší a víc se spoléhá na širší pojetí přirozeného výběru (což se (poněkud paradoxně ve vztahu neodarwinismu a ateismu) podobá odevzdání se do "Božích rukou") (nebo v lepším případě, že to hlouběji promyslí nějaká mocná "zodpovědná" firma (těžko od ní ale očekávat potřebnou nesobeckost)). A levice (tím obzvláště, čím levicovější) nad tím možná sice přemýšlí, ale spíše způsobem jako dítě, které věří v trvalou udržitelnost stabilní péče "rodičů" za všech okolností, jakoby umělá inteligence byla výjimkou z železného zákona oligarchie. Obojí je to zjednodušení, ale hlubší promyšlení by bylo spíše sofistikovanější parafrází stejného následujícího závěru. Radikální pravice i radikální levice mohou vést k předčasnému vyhynutí lidstva, což je poněkud nepříjemná vize v relativně polarizované společnosti.

Utěšovat se můžeme třeba tím, že to vše je v podstatě externalizovaný vývoj našich vnitřních sporů vyplývajících z uspořádání našich mozků, takže nezávisle na výsledku budeme nějakým více nebo méně zobecněným způsobem zachováni pravděpodobně za téměř všech okolností. Dostatečný nadhled je proto i útěchou a nadějí, že to nakonec jako lidstvo zvládneme lépe, než bychom se mohli obávat. Nadhled by však neměl přerůstat v předčasnou ztrátu víry, že jsme "team human".

Sebastián Wortys

Politikohled a jeho druhy

Realitu vždy vnímáme nějakým způsobem a ten nám něco odhaluje lépe, něco hůře. Některá hlediska jsou velmi rozšířená a hojně užívaná, jiná jsou méně běžná. Mezi ty neobvyklejší patří mj. to, které jsem označil jako „politikohled“ a relativně nedávno jsem o něm publikoval video, ze kterého zde přináším přepis trochu upravený do podoby článku. 

Politikohled je druh jinohledu, konkrétněji živohledu, kdy je něco nepolitického vnímáno z politického hlediska, nebo nějaká politická úroveň z hlediska jiné politické úrovně. Pro širší kontext dodávám, že jinohledy patří mezi metody užívané dadavědou a jsou zkoumány mou hlediskologií. 

Politikohled si můžeme rozdělit třeba podle okruhů jeho pozornosti a varianty seřadit dle rostoucí vzdálenosti od běžného politického vnímání, tedy podle klesající emergence pozorovaných jevů. Tímto dělením můžeme získat mj. politický politikohled čili polipolitikohled, rodinný politikohled čili rodinopolitikohled, psychický politikohled čili psychopolitikohled, biologický politikohled čili biopolitikohled, chemický politikohled čili chemipolitikohled a fyzikální politikohled čili fyzipolitikohled. Všechny tyto možnosti si postupně probereme. 

Nejprve ale upozorňuji, že informace získané kterýmkoliv jinohledem vč. politikohledu doporučuji brát s tím větší rezervou, čím vzdálenější je daný jinohled běžným způsobům vnímání. V souvislosti s tím si politikohled můžeme rozdělit i podle vyspělosti na naivní a vyspělý. Naivní politikohled klade větší důraz na zábavu, v rámci čehož do pozorovaných jevů především vkládá neanalogické vlastnosti, resp. provádí personifikaci či antropomorfizaci, a pokud to dostává formu příběhu, vzniká alegorie. Naopak vyspělý politikohled klade větší důraz na poznání, v rámci čehož v pozorovaných jevech obezřetněji hledá vlastnosti alespoň částečně analogické vůči politice. Zde tedy politikohled figuruje jako nástroj k vytváření metafor, čímž by analogicky mělo být jasné, jak se liší jinohled a metafora. A aby nám politikohled nebo kterýkoliv jinohled poskytl informaci, potřebujeme použít antiskepsi, a abychom tu informaci mohli převzít za svůj názor, obvykle musí projít naší skepsí. Jinak většina politikohledů bývá někde na pomezí naivních a vyspělých. 

A teď už vybrané druhy politikohledů podle klesající emergence pozorovaných jevů. 

Politický politikohled znamená, že nějaká politická úroveň je vnímána z hlediska jiné politické úrovně. V mezinárodní politice se třeba na každý stát můžeme podívat, jakoby to byl jeden občan a zamýšlet se mj., jaké by mohlo být politické uspořádání státu, ve kterém by tak různorodí občané žili. Nebo se třeba na obec můžeme podívat jako na stát a zamýšlet se, zda by se její politické uspořádání neodlišovalo od toho, které má platit na národní úrovni. 

Podobně rodinným politikohledem se na rodinu můžeme podívat jako na stát a zamýšlet se, kterému politickému uspořádání se fungování které rodiny nejvíc blíží. Na této úrovni se třeba vtipkuje o tzv. „ledničkovém komunismu“, kdy si členové rodiny z ledničky berou spíše to, co potřebují, než to, co si koupili za peníze získané prací. Zajímavostí je, že vzhledem k zákazu dětské práce děti mohou jídlo legálně získávat pouze a v podstatě komunistickým způsobem, tedy podle svých potřeb. Výjimkou by mohlo být, kdyby děti v nějaké kapitalističtější rodině dostávaly množství jídla striktněji přímo úměrné času stráveného domácími pracemi a před případnými sociálními pracovníky by to bylo rodiči prezentováno jako výchovná metoda a ne jako směnný obchod. Úspěšnost takové obhajoby záleží na poměru jídla a práce a čím víc se principy utváření tohoto poměru vzdalují tržním mechanismům, tím víc se vzdalují kapitalismu. Čím menší jednotka společnosti a čím víc její členové udržují vzájemné vztahy, o to komunitnějším způsobem mohou fungovat a o to méně závislí mohou být na pomoci jiných lidí. Ale když někdo chce, aby bez dostatečných informačních technologií jako komunita fungovalo víc lidí, než kolik si dokáže udržovat pevné vzájemné vztahy, tak pravděpodobně chce utopii a hrozí řada problémů. 

Psychický politikohled nám umožňuje vnímat třeba své jednotlivé nálady, názory, hlediska a podobně jako občany státu naší mysli, načež můžeme hledat podobnosti rozhodovacích procesů například vůči demokracii. Podobně svou současnou osobnost můžeme vnímat jako výsledek voleb svých předchozích vývojových fází. 

To je jedna z možností, jak člověka jedince vnímat jako kolektiv. Další možnost nabízí biopolitikohled, tedy vnímání něčeho živého z politického hlediska, což nám ukazuje mj. právě to, že lidské buňky můžeme chápat jako občany našich těl v roli mnohobuněčných obdob států. Se svým mozkem se najednou ocitáme v pozici vlády, ale musíme čelit vyvažování moci ze strany přímé demokracie, konkrétněji lidovému vetu v podobě bolesti, pokud buňky našeho těla nejsou spokojeny se stavem, do kterého se pod naším vedením dostaly. A mezitím si tito občané našich těl pobírají základní nepodmíněný příjem v podobě tkáňového moku filtrovaného z krve a to je důvod, proč míváme hlad: musíme hledat zdroje paliva pro občany našeho těla, jinak budou protestovat a nás to bude bolet. Další souvislé informace jsou v článcích Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část, 2. část).

Při užívání biopolitikohledu je vhodné dávat pozor na argumentační faul přehnaného důrazu na přírodu, tedy na tvrzení typu, že něco je dobré jen proto, že to tak funguje v přírodě. Když třeba nějaké organismy provozují kanibalismus, tak to samo o sobě ještě neznamená, že by bylo dobré, aby to dělali i lidé. Tomuto argumentačnímu klamu se nejsnáze vyhýbají různí transhumanisté, kteří však na druhou stranu mohou snáze podléhat argumentačnímu faulu přehnaného důrazu na novost, tedy předpokladu, že vše nové musí být nutně lepší než to staré. Některé novoty však mohou mít víc nevýhod než letitě zavedené procesy. 

Biopolitikohledem se nemusíme dívat jen na politické uspořádání buněk lidského těla, nabízí se i jiné organismy. Když jsem třeba přemýšlel, jaké procesy mohou spouštět uschnutí větve stromu, tak mě vlivem biopolitikohledu či obecněji živohledu napadlo, že buňky stromu fungují kapitalističtěji než lidské buňky, jelikož mezi větvemi a kořeny může probíhat jakási nabídka a poptávka, kde kolují sacharidy a voda, a pokud nějaká větev neprodukuje dost sacharidů, tak si za ně jakoby nemůže koupit dost vody z kořenů a uschne vlivem neviditelné ruky trhu, tedy v rámci přirozeného výběru na úrovni jednoho mnohobuněčného organismu, protože tam neexistuje žádné regulační centrum v podobě mozku. Zkrátka to vypadá, že strom je kapitalismus, nebo dokonce anarchokapitalismus. Ale je to jen má hypotéza v metaforické formě, nemám to potvrzené. 

Na druhou stranu, pokud se podíváme na eusociality jako třeba mraveniště, tak se nám z biopolitikohledu ukazuje, že mravenci fungují v podstatě jako komunistická společnost, přičemž komplexnější komunikací utvářené vztahy jsou zde do značné míry nahrazeny vrozenějšími reakcemi na příbuzenské vztahy této velmi široké rodiny. Těžko si tedy představit, že by to stejným způsobem mohlo fungovat na lidské úrovni. 

Biopolitikohled si můžeme rozdělit na mnohobuněčný politikohled, který jsme probírali dosud, a buněčný politikohled, ke kterému se dostáváme teď. Můžeme se totiž zamýšlet, kterému politickému uspořádání se nejvíc blíží společenství organel, ze kterých se stát jménem buňka skládá. Zůstaneme-li u eukaryot, máme tu třeba jakousi ústavu v podobě DNA v jádře, přičemž různé organely různě interpretují zákony vyčtené z jádra. 

Tím se blížíme k tomu, že organelu či buňku můžeme vnímat jako stát makromolekul a molekul, které také interagují podle různých pravidel. Třeba ATP-syntázu a souvislé makromolekuly můžeme vnímat jako podnik, který s nadsázkou z obdoby ropy vyrábí obdobu benzínu. 

To už stojíme na prahu chemického politikohledu, který částečně přesahuje i do nebiologických politikohledů. Za touto hranicí už se politikohled nepohybuje v té části živohledu, která nám umožňuje dívat se na něco živého jako na něco jiného živého, ale dostává se do té části živohledu, která v neživém hledá vlastnosti podobné živému. A přestože zde je snazší užívat právě ten obecnější živohled, i tak si můžeme všímat třeba, že molekuly, pokud nejsou ovládány živým organismem, v podstatě vůči sobě fungují anarchisticky bez zjevné autority. 

Pro fyzikální politikohled však může být otázkou, zda předmět popisovaný tvrdými sociálními konstrukty elementárnějších fyzikálních zákonů, podle kterého částice fungují, je uložen decentralizovaně v každé z částic zvlášť, nebo jde třeba o nějaký centralizovanější systém, který z jakési super-superpozice jediné existující částice vytváří iluzi naší reality. Tedy jakési metaforické světlo, které tuto super-superpozici prosvěcuje specifickým způsobem. Možná je to jen otázkou hlediska a podobně se pak zpětně můžeme podívat na vyšší úrovně, kde vidíme, že politické zákony jsou jak v lidech, tak uložené mimo naše (fyzické) tělo. 

Jinak pokud bychom se na molekulu podívali jako na stát atomů nebo částic, tak oproti vzájemným vztahům molekul nezačleněných do živého organismu můžeme pozorovat pevnější řád, jak naznačuje mé video Benzenová pohádka, kde je benzen v podstatě v roli království částic v městském státu složeném z atomů. Myslím, že pro studenty to může být zajímavou pomůckou při výuce, ale na druhou stranu si také můžeme všímat, v kolika různých aspektech se lidé a částice liší, přičemž je potřeba uvědomit si, že ta pohádka ji silně antropomorfizující. 

A nakonec se také můžeme zamýšlet, v čem se spinová pěna může podobat třeba sociálním sítím. 

Videa nepravidelná pravidelnost, logická hra, Wittgenstein a totalita v Číně - 2. část

Toto je druhá část článku u nových rychlovideích, ale lze ji číst i samostatně.

4) Totalita v Číně: 

Na úvod tohoto videa bych rád upozornil, že nejsem sinolog, takže zde uvedené informace a spekulace doporučuji brát s rezervou, případně prokonzultovat s několika různými sinology. 

Je běžnou Západní představou, že Komunistická strana Číny má v Čínské lidové republice zcela absolutní moc a neexistují tam žádné demokratické prvky. To je sice z velké části nejspíš pravda, ale kdo získal o něco hlubší, ale stále velmi základní, ponětí o politickém systému v Číně, tak by měl vědět, že je to minimálně trošku zavádějící, jelikož v Číně krom totalitní masy existují i jakési prvky demokracie či demokratury. 

Přesněji tam je hierarchicky mnohovrstevný politický systém, přičemž občané volí do spodní lokální vrstvy a mohou volit i jinou než komunistickou stranu, která Číně vládne už od roku 1949. Údajně mohou volit i nestraníky, ale má to pochopitelně různá omezení. Čistě hypoteticky je možné, že kdyby Číňané do spodní vrstvy většinově zvolili nějakou jinou stranu, tak by mohla ovládnout i vyšší vrstvy. V praxi to však pravděpodobně možné není a předpokládá se, že je to způsobené různými záměrnými machinacemi komunistickou stranou.

 Ale mě napadá ještě alternativní spoluvysvětlení. Jelikož politický systém Číny funguje zhruba tak, že vyšší vrstvy jsou voleny těmi spodnějšími, tak dochází k mnohonásobné selekci zastupitelů. Každou vyšší vrstvou narůstá odtržení od reality běžných Číňanů, a když si uvědomíme, že zastupitelé v každé vrstvě hledají někoho, kdo by uměl vládnout, tak samotné nastavení systému v podstatě zesiluje důraz na vládnutí až do extrému totalitní moci. Nebo-li když vládcové volí vládce, kteří volí vládce a tak dál, tak výsledkem bude pravděpodobně něco jako diktátor, i kdyby čínští občané na spodním vstupu chtěli demokraticky občanskoprávní vládu. A ještě se to dá parafrázovat tak, že zastupitelská mnohovrstevnost politického systému v kombinaci s přímou volbou pouze do spodní vrstvy má sebetotalizující tendenci. 

Nemusíme tedy mluvit jen o Číně, stačí se podívat na nejkritizovanější orgán Evropské unie, kterým je Evropská komise. Pokud to správně chápu, tak aby se člověk stal předsedou Evropské komise, tak nejprve musí být vybrán národní vládou, pak ho navrhne Rada Evropské unie, pak ho musí schválit Evropský parlament, pak jmenovat Evropská rada, čímž se stane eurokomisařem a ti si volí svého předsedu. Jak je však vidět nejlépe asi na roli evropského parlamentu v tomto procesu, tak oproti Číně v Evropské unii máme mnoho pojistek, aby se expertokratický orgán nevymykal kontrole a zůstával v komplementaritě se zastupitelskou demokracií. Ale o té možná zase někdy jindy. 

Dodatek mimo video: 

Diskuse k tomuto videu na psanci.cz viz. ZDE. 

V diskusní facebookové skupině Filosofický kroužek k tomuto rychlovideu padla mj. zmínka, že „Číně její systém perfektně svědčí“. V reakci na to uvádím, že platnost takového výroku je silně podmíněna mj. ekonomickým hlediskem, ale nelze tak mluvit za všechny jednotlivé Číňany. A ne jen proto, že tam mají silný princip dvojí tváře a guanxi, což je v podstatě tradiční čínská korupce a protekcionismus schovaný za rádoby ekonomiku daru a je to stále více v rozporu s oficiální politikou v Číně. S tím vším souvisí i jev, kdy vláda tvrdí komunismus, ale aplikuje na většinu svých obyvatel i mnoho praktik obdobných kapitalistickým za první průmyslové revoluce na Západě (tzn. opak komunismu). Mj. práce dětí, proti které komunisté bojovali. 

Abychom pochopili, proč prosperita Číny není tak jednoznačná, tak bychom se měli navzdory různým omezením snažit představit si, jaké to je být řadovým Číňanem. To nejspíš mj. znamená víceméně neovlivňovat svět podle svých představ a naopak zamlčovat a potlačovat své přirozené pocity podle okolní situace. Když ti například zatknou člena rodiny za nějaké údajné „podvracení“, tak v Číně je pro tebe mnohem lepší se od něj veřejně distancovat, i když jsi ho měl rád. A když člověk není pánem svého osudu, tak potřebuje něco jiného, co by mu v životě dodávalo smysl, aby důvody proč nežít nepřevažovaly nad důvody proč žít, jinak by totiž člověk mohl mít třeba až sebevražedné sklony. Takže řadový Číňan se snaží věřit, že by měl žít pro národ a tím opodstatňuje potlačování svých protichůdných přirozených pocitů. Má pocit, že život je velmi těžký, ale nedá se to změnit a dál musí dělat to, co se po něm chce, protože je pro něj mnohem těžší představit si, že by něco mohlo být jinak, když ve svém okolí o jiných variantách téměř nic neslyší a nevypadá to, že by ostatní mohli být naklonění i něčemu jinému. 

Je však nejspíš pravda, že dnes už nemálo Číňanů (obzvláště ve městech) má mnohem víc volnočasových aktivit než dříve, takže tam mají v podstatě jinou a nejspíš mnohem silnější variaci spektáklu, která jim také dodává určitý smysl života. Ale čím dokonalejší a rozšířenější budou technologie masové kontroly, tak tím okrájenější bude i význam „her pro lid“, takže pokud by to Čína s dohledem časem přehnala (třeba právě vlivem těch sebetotalizujících tendencí systému) a pokud by to Číňané přes veškerou snahu už nebyli schopni psychicky unést, tak podle mě může hrozit až řetězová reakce sebevražd. 

A to i z důvodu precedentu, resp. by šlo o Werther efekt, tedy o nákazu sebevraždou. Když bude Číňan psychicky na dně z mnoha nezastavitelných silných tlaků ve svém okolí a všimne si, že někteří lidé v jeho sociálním okolí spáchali sebevraždu, tak ji pravděpodobně spáchá také. Pak by to mohla být větší obdoba Jonestownského masakru, která by mohla způsobit až kolaps politického systému v Číně. Resp. sebevražda jako krajní forma tzv. občanské neposlušnosti, která obecně bývá zodpovědná za velké sociální změny. 

Už dnes je míra sebevražd v Číně jednou z největších na světě a třeba v Hongkongu po neúspěšných protestech v roce 2019 se určitá řetězová reakce sebevražd nejspíš už odehrála. Jinak údajně nejčastějším způsobem sebevraždy v Číně je pozření pesticidů, což může vyplývat z toho, že mnoho Číňanů dosud dře na polích do vyčerpání svých sil. 

Možnost vzniku velké řetězové reakce sebevražd v pevninské Číně je však pochopitelně spekulace závislá na mnoha faktorech. Pokud si vedení Číny takovou možnost uvědomuje, tak se jí může snažit předcházet tím, že bude potlačovat vlastní vůli k absolutní moci, aby nedohnala Velkého bratra do sebezničujícího extrému. 

Pokud společenský systém v Číně bude dál udržitelný, tak lze předpokládat, že žití pro národ bude dál zesilovat nacionalistické tendence v Číně. A pokud to (obdobně jako v nacistickém Německu) přeroste dosavadní meze až do bodu obratu, a pokud Čína bude dál masivně investovat do zbrojení, a pokud bude mít plán na zacyklení ekonomiky na národní úrovni, tak si může troufnout porušit dlouholetou mezinárodní (víceméně) Nashovu rovnováhu a pokusit se expandovat na globální nadvládu, čemuž by možná předcházela třetí světová válka (více či méně hybridní). 

Takže výrok, že „bude ohromně zajímavé, jak bude totalita fungovat v rámci vyspělé země“ sice lze ocenit za určitý nadhled (nad svou sebezáchovou), ale na druhou stranu ho lze přirovnávat k nadšení fyziků, kteří vymýšleli atomovou bombu. A pokud si nechceme zopakovat Benešovo dilematické odevzdání bez boje, tak bychom v Evropě asi opravdu měli dávat víc peněz na zbrojení a podobně, i když se nám to nelíbí. 

Jinak mám také pocit, že poslední dobou nejen v Česku nebezpečně narůstá antihumanistická bezcitnost vůči utrpení ostatních, čímž se blížíme určitému aspektu stavu v Číně. Lze sice napsat, že totalitní Čína je pro západ zajímavý experiment, ale v takovém případě se podle mě hodí komplementárně dodat nějaké soucítění s těmi lidmi, kteří si v rámci toho experimentu musí volit mezi otročením a sebevraždou. 

A abychom mohli skončit o něco pozitivněji, tak si lze představit i více či méně utopickou možnost, že Čína se nakonec vrátí k východiskům komunismu, nechá stroje osvobodit lidi od práce a rozšíří tento koncept do světa. Ale kdo ví, co se nakonec stane. 

Politické uspořádání buněk lidského těla - 2. část

 V minulém článku této série jsem se začal zamýšlet, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Postupně jsem dospěl k názoru, že v našem těle nejspíš existuje jakási rovnováha moci: na jednu stranu vědomí ovlivňuje mnoho svalů a na druhou stranu tělesné buňky mohou vědomí vyvolávat bolest, což je obdoba lidového veta. Celkově se to možná podobá sociální demokracii, ale jiné verzi, než jakou prosazuje třeba ČSSD. 

A teď se zkusme vrátit k tvrzení čtenáře knihy Wesmírný omyl, že „režim v lidském těle je v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“ a podíváme se na jednotlivé argumenty, zhruba nakolik jsou dle mého pravdivé a nakolik zavádějící. Tím z mnoha různých pohledů zpřesním představu o politickém uspořádání buněk v lidském těle. 

Prvním argumentem je tvrzení, že lidské tělo je prý proti všemu cizorodému: nevpouští žádné neschválené látky nebo buňky, vše cizorodé rozkládá a vylučuje. Podle mého tomu tak nějakou měrou sice je, ale má to pochopitelně řadu podstatných výjimek. 

Kdybychom té první části argumentu neříkali třeba „molekulární nacismus“ (pravděpodobněji „molekulární izolacionizmus“), tak z našeho hlediska by asi bylo hezké, kdyby do sebe lidské tělo nevpouštělo žádné neschválené látky, protože by to mohlo znamenat, že bychom byli plně odolní vůči všem toxinům. Ale to zjevně nejsme. Čím menší je molekula, tím snáze může proniknout do lidské buňky. A pokud do ní pronikne nějaký jednoznačný toxin, tak to ještě neznamená, že ho buňka umí či stihne rozpoznat a zneškodnit. Klidně pak třeba může rozbít nějaký biomolekulární stroj a to právě díky tomu, že hranice lidských buněk jsou někde na pomezí otevřenosti a uzavřenosti. 

Za zmínku také stojí, že naše tělo a jeho buňky do sebe vpouští i ty molekuly, které na první pohled vypadají jako výhodné živiny, ale mohou být složené z až mnoho radioaktivních atomů. V podstatě takové Trojské koně. Za normální úrovně radiace to není velký problém, ale když se stane třeba nějaká jaderná havárie, tak už to problém být může. 

Teoreticky se do buňky může zatoulat i molekula, které není vyloženě prudce toxická, ale ani užitečná (je tělem nerozložitelná či obsahující nepotřebné atomy). Pokud se jich tam však zatoulá moc, tak z hlediska buňky by se to dalo přirovnat k pracování v podniku, jehož výrobními prostorami prochází dav turistů. Za takových okolností má buňka svou práci rozhodně složitější a i díky tomu nezanedbatelnou měrou platí Paracelsovo (1493–1541) tvrzení, že rozdíl mezi jedem a lékem spočívá v dávce. To mimochodem znamená, že člověk může zemřít v důsledku soutěže v pití vody, nebo třeba vlivem požití jater masožravce, protože obsahují extrémní množství vitamínu A. Dnes se však za jedy považuje to, co nám škodí už v relativně malé dávce. 

Obdobně jako malé molekuly, tak i některé makromolekuly mohou nepříznivě působit na vnitřním i vnějším povrchu těla, aniž by jim v tom někdo zabránil. To se hypoteticky může týkat i třeba mikroplastů. 

V omezené míře funguje xenobiotický metabolismus, který umí z těla odstraňovat minimálně některé druhy xenobiotik (chemických látek nepřírodního původu v organismu), ale vzhledem k tomu, že dochází i k bioakumulaci (postupnému hromadění určitých xenobiotik v organismu) některých látek jako určité pesticidy či těžké kovy, tak to není dostačující podobně, jako současná podoba recyklace není dostatečným řešením skládek lidského odpadu. 

Takže ve zkratce tělo do sebe přijímá i některé neschválené látky, ale nerado, protože neumí dostatečně zabránit jejich vstupu. To je přirozená daň za polo-otevřené hranice, díky kterým můžeme vstřebávat víc užitečných látek, než kolik bychom mohli za důslednějších/ intenzivnějších hranic, přičemž i třeba hranice Evropské unie jsou polo-otevřené (i když pochopitelně těžko porovnávat přesnější míru). 

Teď se od molekul přesuneme k těm cizorodým buňkám. Přestože lidské tělo rozhodně některé cizorodé buňky ničí, tak na druhou stranu v sobě nechává přežít spoustu mikroorganismů, které se dovnitř dostaly z venčí. A podmínkou není, aby ty mikroorganismy byli vůči tělu v symbióze (viz. komenzálové), ale spíše aby to nebyli vyloženě „teroristé“, přičemž ani demokracie do sebe nechce jen tak vpustit jednoznačné teroristy. 

Tady by někdo mohl oponovat Evropskou migrační krizí roku 2015, kdy mezi migranty nejspíš byli i (nejen potencionální) teroristé. Ale to je podobné jako když člověk sní potravu, ve které je velké množství mikroorganismů a mezi nimi i několik patogenních, které třeba vyvolají nějaké střevní onemocnění nebo si toho ani nevšimneme. A přiznejme si, že relativně hodně mikroorganismů je v každé přirozené potravě (UHT mléko apod. není přirozené) a nikdy s jistotou nevíme, jestli tam těch škodlivých mikroorganismů není moc jako že vždy tam nějaké jsou. Větší problém než teroristé byla v případě EU spíše obdoba přežírání, kdy se do Evropy dostalo více lidí, než jsme byli schopni začlenit. 

A mikrobiom v trávicí soustavě a na povrchu těla nezahrnuje všechny naše obyvatele, kteří nemají lidskou DNA. Někteří parazité se totiž dokážou zabydlet téměř kdekoliv a část z nich v nás vydrží až do konce života (obzvláště ti intracelulární - vnitrobuněční, kteří se tak vyhýbají bílým krvinkám). V souvislosti s tím je potřeba říct, že v zájmu parazita není vyloženě zničit celého hostitele, jelikož by tím ztratil útočiště (výjimkou je např., když parazit chce, aby jeho hostitel by sežrán jiným hostitelem, což se lidí na vrcholu potravinové pyramidy moc netýká). 

Lidé, kteří si myslí, že parazité obvykle bývají zabijáci, se tak domnívají spíše na základě svého smyslového vnímání a konfirmačního zkreslení vlivem strachu. Ale kam se hrabou dočasné pandemie oproti těm nejúspěšnějším parazitům člověka, kteří žijí převážně asymptomaticky v drtivé části populace minimálně od dob začátků jejich zkoumání (ale spíše od našich počátků). Takže i ve zdánlivě zdravém lidském těle vždy žijí nějací parazité, kterých se nezbavíme. 

A když už je řeč o parazitech člověka, tak za podrobnější zmínku stojí třeba lidský virom. Dosud není moc prozkoumaný, je proměnlivější a mutativnější než mikrobiom a nejspíš má i vyšší genetickou různorodost než lidský mikrobiom (který sám o sobě má vyšší různorodost než jeho nositel viz. o holobiontech v jedné z dalších částí tohoto článku). Podle velmi hrubých odhadů je ve „zdravém“ lidském těle minimálně zhruba milión krát milión virových částic, přičemž je otázkou, jak by fungoval člověk bez virů oproti běžnou mírou zavirovanému. 

Nelze však říct, že viry jsou jednoznačně špatné. Pravděpodobně se totiž nezanedbatelně podílely a možná dále podílí na evoluci člověka včetně jeho mikrobiomu, jelikož nás mohou v podstatě geneticky modifikovat (koneckonců technologie CRISPR je založená na virech, přesněji bakteriofágách) a retroviry se dokážou přenášet i lysogenním cyklem, což znamená, že se vepíšou do naší DNA a pak už nepotřebují nutně tvořit obalené virové částice, šíří se jako genové sekvence, jejichž interpretaci si tělo může hypoteticky nejen epigeneticky postupně upravovat na něco užitečnějšího. 

O něco méně spekulativní je samotný názor, že horizontální přenos genů skrze parazity byl v historii evoluce nezbytný pro vznik člověka. Tím mám na mysli především mitochondrie (buněčné organely vyrábějící ze sacharidů (úložiště energie) molekuly ATP („palivo“ pro buňky) a to pomocí mj. kyslíku získaného naším dýcháním). 

Existují sice dvě základní hypotézy o vzniku mitochondrií, ale ta autogenní (odštěpení DNA z jádra v době vymezování se bakteriím a archeím) je nejspíš méně pravděpodobná než endosymbiotická. V té se obvykle předpokládá, že předek mitochondrií se do předka eukaryot dostal fagocytózou (aktivní pohlcování vnějších, oproti buňce celkem velkých, částic), resp. jako sousto, které se buňce nepovedlo strávit. Problém však může být, že fagocytóza by bez mitochondrií byla možná až moc energeticky náročná. 

Takže se domnívám, že předchůdci mitochondrií mohli být v minulosti třeba vnitrobuněční parazité bakteriálního původu (jako dnes např. chlamydie). Do předchůdců eukaryot mohli pronikat enzymatickým rozkladem části cytoplazmatické membrány a někteří se dokázali naučit nejen nezabít svého hostitele, ale následně se s těmi našimi dávnými předky naučit žít v symbióze (endosymbióze). Ta je dnes tak silná, že bez mitochondrií bychom téměř okamžitě zemřeli. Ale to i díky nim jsme dnes mnohobuněčnými organismy. A pokud mám pravdu, tak parazitismus může být vývojové stádium určitého druhu symbiogeneze (vznikání symbiózy). 

Obdobně na naší úrovni velikosti někteří manuálně pracující lidé ještě dnes považují manuálně nepracující vzdělance za parazity společnosti, přestože společně vymysleli třeba elektrárny, což jsou pro lidstvo v podstatě obdoby mitochondrií. A to je jen část ze špičky ledovce společensky endosymbiotického užitku lidí, kteří pracují mozkem. 

Čtenář by však na základě mnoha výše uvedených výroků neměl nabývat dojmu, že parazité na buněčné úrovni jsou nakonec „celkem dobří“. Měl by si být spíše vědom i infekčních onemocnění a dojít k nějakému vyváženému názoru (komplementárnímu), jenž zohledňuje dobré i špatné vlastnosti. 

V souvislosti s tím je také potřeba říct, že mnohobuněčné organismy (mezi které patříme) se celkem brání horizontálnímu přenosu genů (např. skrze viry či bakterie). Třeba tím, že naše pohlavní buňky vznikají z relativně malé zárodečné linie (ale třeba virus HIV do ní umí proniknout). A proč se tomu naše tělo brání? Protože čím složitější/ sofistikovanější organismus, tím spíše mutace povede k poškození a ne vylepšení. S tím souvisí i teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce. 

Z podobných důvodů v ČR dosud nefunguje tzv. lidová iniciativa (jedna z metod přímé demokracie umožňující na základě petice vyvolat referendum třeba o zavedení nového zákona/ upravení stávajícího/ ...). Mohlo by se totiž stát, že právně nedostatečně vzdělaní občané by si odhlasovali zákon, který by vedl k chaosu. Jsem však názoru, že podstata lidové iniciativy by na naší úrovni mohla mít uplatnění, kdyby bylo nalezeno přiměřené kvórum a výsledek lidově iniciovaného referenda by byl pro politiky částečně nezávazný, aby ho právně vzdělaní lidé mohli nejprve přizpůsobit kontextu a jazyku dosavadních zákonů. Ale i bez lidové iniciativy se dnes považujeme za demokracii. 

Pokud však jednou lidstvo dosáhne jakéhosi relativního klimaxu (v ekologickém a evolučním smyslu) na úrovni zákonů, tak lidová iniciativa by mohla ztratit smysl i na naší úrovni velikosti podobně, jako ho její obdoba ztratila na úrovni buněk našeho těla. Jsem ale názoru, že „konec dějin“ (ve smyslu „nic lepšího už nevymyslíme“) se nekoná. 

Lidské tělo se sice brání horizontálnímu přenosu genů, ale na druhou stranu je přímo stvořené pro horizontální přenos kulturgenů, což je etymologicky přesnější výraz pro memy v obecnějším smyslu než internetové memy. A tento horizontální přenos kulturgenů (komunikace vč. pokecu) je nedílnou součástí kulturní evoluce probíhající relativně bouřlivě (možná víc než kambrická exploze) a součástí toho jsou průmyslové revoluce (viz. mj. digitální revoluce a průmysl 4.0), které významně transformují vznikající lidský superorganismus (viz. snad poslední článek této série). 

Ale ještě na chvíli zpět k virům (přičemž memy jsou trochu jejich obdobou v kultuře). Weismannovská bariéra (zábrany proti přenosu získaných genetických mutací tělesných buněk na další generace) pro mnohé viry sice může být velkou překážkou, ale pokud se nějaký chronický virus umí velmi snadno přenést z rodiče na potomka třeba dotekem, tak tu bariéru v podstatě obchází a vytváří skulinku pro neolamarkistickou evoluci. Výzkum lidského viromu však dosud ještě není moc daleko, takže se jedná o předběžné spekulace. 

Každopádně oproti nám bakterie mají pro horizontální přenos genetické informace ve své DNA speciálně vymezené místo zvané hotspot. A jelikož náš mikrobiom je plný bakterií, jimiž vypouštěné látky mohou ovlivňovat i nervovou soustavu, tak i to na nás může mít nějaký vliv a zatím ještě neumíme říct, nakolik dobrý a nakolik špatný v kterých případech. 

A když už je v tomto článku řeč o horizontálním přenosu genů mezi různými druhy, tak bych mohl ještě upřesnit, že z tohoto hlediska je strom života (myslím fylogenetický strom, ne ozdobný ezoterický strom) nepřesný. Předpokládá totiž jen větvení a ne srůstání (které občas provádí i stromy organismy, dnes pod vlivem člověka častěji než dříve). Všichni jsme totiž genové asambláže a těžko říct jakou mírou, protože horizontální přenos genů vytváří bordel v historii evoluce. Přesnější by mohli být fylogenetické sítě, ale ty sami o sobě také nejsou všeříkající. Takže strom života a fylogenetické sítě jsou spíše dva úhly pohledu, z nich každý má svou vypovídající hodnotu o něčem trochu jiném a měli bychom se snažit o jejich komplementaritu. 

A ještě jedna bláznivá zajímavost na závěr bodu o cizorodostech: pokud v budoucnosti narazíme na nějaké mimozemšťany a nedokážeme jim dostatečně porozumět, tak pravděpodobně vzniknou vzájemné spory, které evolucí mohou vyústit až k tomu, že mnohočlověk bude pojídat mimozemšťany či jakési mnoho-mimozemšťany. Podobně jako dnes jíme rostliny a přirozeně nerozumíme jejich vzájemné komunikaci. 

Dalším argumentem pro názor, že uspořádání buněk v našem těle je „nacistická totalitní oligarchie“, bylo tvrzení, že naše tělo prý zabíjí všechny zmutované buňky, protože prý nepřipouští žádnou rozmanitost. 

Je sice pravda, že třeba makrofágové pohlcují mj. rakovinné buňky, avšak pokud se mutace neprojeví na vnějších membránových proteinech zmutované buňky (přičemž ne každá zmutovaná buňka je rakovinná), tak může v klidu žít dál. To se může týkat i některých bradavic, pokud třeba virus pozměnil DNA příslušných lidských buněk. A bradavic se lidské tělo obvykle samo nezbaví. Navíc postupem času se drobné neopravitelné mutace objeví ve spoustě somatických buněk a dokud to není problém, tak je zbytek těla nechá dál žít. 

A lidský mikrobiom mutuje ještě rychleji viz. mj. výše hotspot u bakterií ale i antibiotická rezistence přenášená horizontálně skrze plazmidy (malé DNA, obvykle kruhové), takže se dá teoreticky říct, že pokaždé, když jdeme na záchod na velkou, tak ze sebe vyloučíme („porodíme“) nějaký relativně nový druh, přičemž někteří jeho příslušníci zůstanou i uvnitř našeho břicha. 

Tvrzení, že lidské tělo zabíjí všechny zmutované buňky, vyznívá nejparadoxněji, když zmíním, že naše B-lymfocyty (druh bílých krvinek) mutují záměrně a cíleně viz. tzv. somatická hypermutace, kdy je mimochodem trochu jakoby obcházeno tzv. centrální dogma molekulární biologie (nemožnost přepisu proteinu buňkou zpět na genetickou informaci), ale Weismannovská bariéra zůstává neporušena. Během somatické hypermutace buňka rekombinuje část své DNA tak, aby se jí tvořené protilátky lépe přichytávaly na ta místa záškodníka, kde ho mohou zranit. 

A co se týče rozmanitosti, tak vzhledem třeba i k buněčné diferenciaci (postupná přeměna kmenových buněk na specializované) se nedá říct, že režim lidského těla neakceptuje jakoukoliv diverzitu či pluralitu. Naopak lidské tělo je složené z téměř nesčetného množství různých druhů lidských buněk: potřebuje kooperaci plurality, aby mohlo fungovat. A součástí té naší plurality je i mikrobiom, který je pro nás natolik důležitý, že se celkově označujeme za holobionty, resp. asambláže hostitele a mnoha jiných druhů buněk žijících s ním i v symbióze. 

Podobně lidé žijí víceméně v souladu např. s hospodářskými plodinami, zvířaty či domácími mazlíčky. Na druhou stranu však běžně zabíjíme třeba komáry, když nám vlétnou oknem do domu nebo klademe pastičky na hlodavce či si někteří bereme antibiotika (když máme v těle vážnější bakteriální infekci) a obvykle tomu neříkáme holokaust, genocida ani nacismus. 

Tím bych druhou část tohoto článku nejspíš ukončil a v třetí se podíváme, nakolik DNA je či není dogmatická. 

Politické uspořádání buněk lidského těla - 1. část

Pravděpodobně v novele Z lidstva jsem se poprvé zamýšlel mj. nad tím, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Tehdy na střední škole jsem byl názoru, že oproti např. stromu je lidské tělo víceméně jakýmsi totalitním režimem, jelikož na rozdíl od rostlin je prorostlé centrálním nervovým systémem, který mnoha ostatním buňkám uděluje rozkazy. Z tohoto východiska jsem se za ty roku posunul ke komplementárnější představě, ale k té až později. 

Otázku, jak nazvat uspořádání buněk v lidském těle z hlediska politiky jsem vznesl také letos šestého července v živém rozhovoru s Antonínem Dolákem, Jamesem Heatherem a Simeonem Lichnovským v čase videa 1:05:47 a v 1:06:18 na to začínali reagovat, což mohu shrnout v následujícím odstavci. 

Dolák odpověděl, že podle něj je mezi buňkami v našem těle hierarchie a kooperace, takže jde o hierarchickou spolupráci. Pak ještě dodal, že tam je dělba práce. Simeon zavtipkoval, že komunisté by to nazvali demokratický centralismus. V návaznosti na to Dolák vtipkoval, že podle demokratického centralismu třeba jaterní buňky volí nervové buňky, aby rozhodovaly, protože ví, že ony „umí akorát tu žluč“ (velké zjednodušení, ale v humoru naživo snad omluvitelné, byď v inteligentním humoru). Podle Jamese si rakovina „myslí“, že je tím nejlepším v celém těle, na což Dolák reagoval, že rakovina jsou rebelové, které je v tomto případě asi opravdu potřeba potírat. 

V témže rozhovoru (o dvou částech (první (jen s jednou mou otázkou), druhá)) jsem se ptal mj. ještě na humor z hlediska evoluce (můj článek), hypotetický vliv buddhismu na evoluci (můj článek), (již zmiňované politické pojmenování uspořádání lidských buněk,) panpsychismus, vědomí jako synergii částic (můj souvislý článek) či vědu jakožto víru vylepšenou o evoluční mechanismus (můj souvislý článek). 

A později mi přišla další odpověď na politické uspořádání buněk lidského těla od jistého čtenáře knihy Wesmírný omyl. Dle jeho názoru je „režim v lidském těle v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“, což se pokusil doložit řadou příkladů, na kterých sice dle mého něco do určité míry je, avšak bývají až moc jednostranné, takže by si to zasloužilo komplementárnější přístup, abychom mohli vidět, že je to něčím více či méně vyvažováno. 

Než se však dostanu k jednotlivým argumentům, tak se pokusím doplnit a zpřesnit můj původní názor o vztahu mozku ke zbytku těla. 

Představa, že (nejen lidský) mozek/ vědomí je nějaký jednoznačně nadřazený vládce těla pravděpodobně vyplývá z relativně přímé zkušenosti vědomí. Z toho, že většinu masy svalů ve svém těle jsme schopni vědomě ovládat nebo minimálně ovlivňovat. A to i takovými způsoby, které podle většiny nás lidí z hlediska buněk nedávají moc smysl. 

Jaký má pro buňky našeho těla smysl třeba výtvarné umění? Žádná z nich o tom sice pravděpodobně není schopna přemýšlet sama (některé z nervových buněk pouze společně, ale už jako vědomí) a podle nás to pro ně na první pohled smysl nemá, ale při hlubším zamyšlení si můžeme uvědomit třeba, že umění mj. poutá a ovlivňuje pozornost dalších lidí (z hlediska mj. kulturního kapitálu však umění není zaměnitelné za reklamu), což může vést k prospěchu pro celé tělo včetně buněk. Třeba když umělec prodá obraz, tak si může koupit mj. jídlo. Nebo mu jeho obrazy mohou zvýšit šanci v pohlavním výběru a tím šanci, že buňky jeho těla budou mít genetické potomky i po jeho smrti. 

Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí/ mysl/ duše/ ... - co se vám zdá přesnější) děláme i proto, abychom uspokojili potřeby svých somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu. 

Zde mi bylo oponováno, že i vězni dostávají jídlo, což by prý analogicky znamenalo, že věznice jsou prostředkem zefektivnění blahobytu vězňů, což však obvykle moc neplatí. Je to zajímavý argument, ale zásadní rozdíl mezi vězením a lidským tělem spočívá mj. v tom, jak dobře by se „vězni“ měli na „svobodě“ oproti „vězení“. Běžný člověk je raději na svobodě (výjimkou jsou např. někteří japonští senioři, kteří se do vězení snaží dostat, aby o ně bylo pečováno), kdežto buňky lidského těla jsou tak „rozmazlené“, že i když je šetrně oddělíme od těla a pustíme na „svobodu“, tak se o sebe neumí postarat, protože jsou zvyklé na luxus, který mají v rámci těla. Podle mého jsou na tom dokonce lépe než běžní pracující lidé, ale o tom budu psát později. 

Celkem silným důkazem, že vědomí neslouží jen čistě samo sobě, ale (minimálně) i svému tělu, je například, že potřeba dýchat není naše rozhodnutí. Někdo může namítnout, že člověk umí zadržet dech, kdykoliv se mu zachce, ale to umí jen dočasně a nejspíš proto, že existují (nebo v relativně nedávné historii evoluce existovaly) případy, kdy je pro tělo jako celek vhodné, aby vědomí upravilo frekvenci dechu. Třeba když střídavě plaveme a potápíme se. 

Chceme-li získat jistotu, že potřeba dýchat není rozhodnutí vědomí, ale služba samotným tělesným buňkám, tak se potřebujeme podívat na jeden z nepříjemných extrémů, kterým je fenomén sebevraždy. Člověk, který už nechce žít, je schopen zapříčinit svou vlastní smrt, ale nedokáže to udělat samotným zadržením dechu. Pokud vím, tak jeho vůle zemřít nikdy není silnější než vůle těla začít znovu dýchat čili poskytovat buňkám kyslík, který potřebují ke svému životu. Minimálně zde je služba buňkám zjevně nadřazena rozhodnutí vědomí. 

Zde si také můžeme povšimnout, že potřeby (relativně zdravého) vědomí jsou zajímavým způsobem sladěné s potřebami buněk těla. Co je dobré pro tělo, bývá dobré i pro vědomí a naopak co je dobré pro vědomí, bývá dobré i pro tělo. Z tohoto hlediska dochází velkou měrou k obcházení železného zákonu oligarchie, resp. veřejně prospěšná elita (mozek) se nemění na čím dál tím víc jen sobě-prospěšnou, jelikož její prospěch je dnes téměř neoddělitelný od prospěchu buněk těla. 

Je však možná pravdou, že v určitých ohledech evoluce lidské mysli výrazně předběhla evoluci těla (přestože v sobě stále máme prastaré vzorce chování), takže některé relativně modernější činnosti jsou intenzivněji prospěšnější pro vědomí než pro tělo a často jde o různé neřesti typu závislosti, přičemž však lze spekulovat nakolik jsou vědomí prospěšné skutečně a nakolik jen domněle. 

V reakci na tento výrok mi jistým čtenářem bylo řečeno, že v případě problematiky kouření cigaret je na vině jednoznačně vědomí, avšak dle mého to tak zas tak jednoduché není. Chce to však nejprve malou odbočku. 

O homeostázi se v biologii obvykle mluví ve smyslu udržování nějakých základních fyziologických veličin v určitých mezích (např. tlaků, teploty, pH či koncentrace cukru v krvi), ale podle mého k homeostázi u zdravého člověka dochází třeba i na úrovni vzájemných vztahů jednotlivých neuronů (i neuroglií) v mozku a to včetně vzájemné rovnováhy neuroreceptorů a neurotransmiterů. 

Psychotropní látky z vnějšího prostředí však tuto homeostázi mohou hacknout tak, že v důsledku vyvolají částečné poškození úsudku nejen vědomí, ale především podvědomí. Pokud jde třeba o návykové látky vyvolávající euforii, tak nervový systém se při tom mylně domnívá zhruba, že nějaká jiná část jeho či těla ho „odměňuje“ za nějaké „správné“ počínání (z hlediska hodnotového systému organismu), přestože k němu ve skutečnosti nedošlo, resp. může mít chybný pocit, že tělu pomáhá, přestože mu třeba i škodí. V důsledku toho může vzniknout závislost na látkách, které nejen vyvolávají různé falešné „odměny“, ale jsou spojené i s jinými negativními důsledky pro tělo, např. právě vliv kuřáctví nejen na plíce. 

A podobně může být mozek hacknut i různými zkreslenými informacemi, čímž může vzniknout závislost třeba na počítačových hrách (oproti běžnému životu je to druh zkreslující iluze). 

Ale zpět ke kouření cigaret. Pro tělo to je (jen z určitých hledisek) podobná závislost jako pro stát používání komunikačních zařízení nestátního původu: stát je na nich závislý, je si vědom možných rizik, ale nemůže se těch zařízení snadno zbavit, i kdyby chtěl, protože až moc ovlivnila fungování jeho struktury. U kuřáctví však nevýhody pravděpodobně převažují. 

A teď možná nejdůležitější argument, proč vinu za problém kuřáctví nelze házet jen na vědomí, obecněji nervovou soustavu. Ty buňky, které nikotin do těla pouští, nejsou neurony, ale právě ty buňky (hlavně v plicích), které kouření nejvíc ohrožuje (ne však nikotinem). To znamená, že vinu, za negativní důsledky kouření, nelze házet čistě jen na nervovou soustavu, protože nikotin se do těla vstřebává přes jiné buňky, které se tomu vůbec nebrání, pokud vím, i když je to přímo v jejich zájmu. Je to sice relativně malá molekula, ale vzhledem k tomu, jak dokáže být v důsledku škodlivá, by se dotyčným buňkám vyplatilo tvořit nějaké specializované enzymy, které by nikotin zneškodňovaly. Jenže ony to nejspíš neumí podobně, jako mozek neumí rozlišit psychotropní látky vnějšího a vnitřního původu. 

Lepším příkladem, kdy se již dnes celkem rozchází zájmy vědomí a těla, je estetická plastická chirurgie, i když se domnívám, že většiny lidí (z hlediska ČR) se zatím netýká. Jinak z evolučního hlediska jde o žhavou novinku, na kterou lidská těla dosud nejspíš moc neodpověděla. 

Podíváme-li se na to třeba z hlediska liposukce, tak primárním zájmem vědomí operovaného však není vyhostit a zničit část tukových buněk svého těla, nýbrž být štíhlejší. 

To mj. znamená, že liposukce není jediná cesta k naplnění takové potřeby a z hlediska možností tohoto vesmíru rozhodně není nejlepší, protože při ní hrozí mj. infekce, bolest (i chronická) a objem tukových buněk se do několika měsíců obnoví na víceméně původní úroveň. Takže ideálním řešením (z hlediska vědomí i buněk) by bylo nějak změnit nastavení homeostáze v oblasti vstřebávání a zpracovávání lipidů. Lze tedy předpokládat, že výzkum půjde tímto (nebo podobným) směrem. 

A podobně myslím bude operativní změna pohlaví člověka časem nahrazena (epi)genetickou změnou pohlaví, která už nebude tak invazivní a nejspíš bude inspirovaná mj. schopností některých jiných organismů měnit pohlaví v průběhu života. A také je potřeba říct, že nesoulad mezi duševním a tělesným pohlavím se pravděpodobně týká jen malého podílu lidí a rozhodně nejde o vyloženě zdravý stav, kdežto já chci primárně popsat cosi jako politické uspořádání buněk relativně zdravého těla. Ale i v případě té pohlavní disharmonie jsou pro téma tohoto článku rozhodující pouze ty případy, kdy to vede k zásadnímu poškozování buněk. 

Ale ještě na chvíli zpět k relativnímu množství tělesného tuku. Co se týče BMI indexu mého těla, tak jsem štíhlý a pravděpodobně (epi)geneticky, protože se mohu přežírat jak chci a pořád vážím zhruba stejně, přestože nemám bulimii. A jelikož takových lidí určitě není jen pár a dochází k sexuálnímu výběru, tak časem bude poměr dědičně štíhlých ve společnosti nejspíš narůstat (pokud se obezita celospolečensky nezmění na převažující ideál krásy), protože čím víc se fenotyp člověka vzdaluje ideálu krásy, tím spíše bude daný člověk nakonec pravděpodobně bezdětný. 

Lze sice oponovat, že i obézní lidé spolu mohou mít děti, ale podle mých zkušeností většina obézních lidí preferuje raději štíhlé protějšky, takže nejspíš platí, že dva štíhlí lidé se k sobě vzájemně přitahují intenzivněji, než dva obézní lidé. 

Také lze oponovat, že v posledních desetiletích v západní civilizaci dochází k nárůstu obezity, ale dle mého jde spíše o důsledek zvyšující se životní úrovně z materiálního hlediska, což znamená, že ti, kdo by za nižší životní úrovně nebyli obézní, tak dnes spíše mohou být. Takže vlastně dochází ke zvýšení intenzity vlivu „genů obezity“ (a ne nutně jen lidského původu) na vzhled člověka, což pravděpodobně zefektivňuje sexuální výběr ve prospěch dědičně štíhlých, a pokud nedojde k převrácení ideálu krásy nebo jinému dostatečně protichůdnému vlivu, tak obézních lidí nejspíš časem začne ubývat. Byla by to však otázka několika generací. 

Jinak pohlavní výběr ovlivňuje i koncentraci různých obličejových rysů ve společnosti, což z dlouhodobého hlediska také může omezit užívání estetické plastické chirurgie. 

A ještě víc do toho nejspíš zasáhne genetické inženýrství. Už dnes totiž existují technologie na to, aby mohli vznikat geneticky upravené děti na zakázku, jen to ještě není legální, nebo-li už se to pravděpodobně děje, ale zatím ilegálně a ne masivně. Legalizace však nejspíš bude jen otázkou času a stejně tak dopad (nejen) na vzhled průměrného člověka. 

Přesto se domnívám, že v budoucnu si lze představit ještě větší rozkoly mezi potřebami vědomí a lidských buněk a to v souvislosti s transhumanismem. Časem bude třeba možné transplantovat lidskou hlavu či mozek a většinu původního těla klidně nechat zemřít, což by mohlo být (za určitých okolností) výhodné pro vědomí a nevýhodné pro dotčené lidské buňky. A možná to povede k bláznivým situacím, jelikož přeživší hlava/ mozek člověka bude moct přijít na pohřeb zbytku vlastního těla. (Dnes je nemožné být živý na pohřbu svého skutečného těla.) 

A tím to nekončí. Pokud ještě později objevíme technologii nahrávání mysli/ vědomí do počítače (částicový panpsychismus takovou možnost dosud hypoteticky připouští), tak potřeby vědomí a lidských buněk se mohou rozejít natolik radikálně, aby vznikl prostor pro (minimálně hybridní) válku mezi organickými a digitalizovanými lidmi. V souvislosti s tím bude velmi aktuální otázka: Co je ještě člověk a co už je elektrotechnika? Přičemž možné odpovědi budou s časem nejspíš čím dál tím složitější. Otázkou by také bylo: Jaká práva má mít digitalizovaný člověk? A pokud bude zachována demokracie a dojde k její digitalizaci, tak organičtí lidé pravděpodobně budou digitalizované lidi podezírat z manipulace na takových úrovních, které nebudou schopni kontrolovat. 

Vraťme se však z technologicko-dystopického sci-fi do současnosti, kdy jsou potřeby vědomí ještě relativně sladěné s potřebami buněk příslušného těla. V souvislosti s tím jsem také v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v povídce Přirozená mnohobytost (2012) na straně 89 psal, že bolest je projevem „demokracie“ těla. 

Když tělesným buňkám něco vadí, tak skrze specifické chemické signály předají zprávu nervovým receptorům, které to pošlou dál a my to vnímáme jako určitý druh bolesti na určitém místě, což nás má nutit nějak to vyřešit. V určitém smyslu se tedy bolest podobá lidovému vetu, což je nástroj z přímé demokracie. 

Zde mi bylo oponováno, že u lidového veta je jasné, co občané vetují, kdežto u bolesti prý není tak zřejmé, co buňkám vadí. Podle mě však u lidového veta ze samotného hlasování také nemůže být zcela zjevné třeba, které přesně části např. vetovaného zákona občanům vadí, přesněji které části jakou měrou vadí u kterých skupin obyvatel z jakých důvodů a jak jinak by to kdo chtěl. 

Na druhou stranu v případě bolesti neexistuje jediný druh bolesti, ale pro každý problém trochu jiný (a to jak signální molekuly ze strany dotčených buněk, tak odlišné receptory pro bolest). Takže buňky neříkají na každý problém jen „jsem nespokojena“, ale určitou měrou (v rámci schopností svého omezenějšího „myšlení“) upřesňují, co jim vadí. Třeba svaly dávají najevo únavu zvýšenou koncentrací kyseliny mléčné, ale kdyby měly jiný problém, tak zvýšenou měrou vypouští jinou látku, kterou nervové receptory vnímají určitou měrou odlišně. 

Jinak se domnívám, že jak lidé upřednostňují rozum před instinkty více než některá jiná zvířata, tak v rámci toho možná přestávají chápat, jak mají reagovat na kterou bolest, protože se to těžko racionalizuje, když se pocity bolesti těžko objektivizují. Přesto se domnívám, že lidové veto je celkem dobrá analogie k bolesti. 

A v případě buněk lidského těla je to natolik propracované, že se buňky nepotřebují zajímat o nějaké případné a relativně složité znění zákonů či volební programy názorových proudů v mysli daného těla, k jejichž pochopení by potřebovaly s nadhledem rozumět skupinové dynamice na mezibuněčné úrovni, ne jen své roli a krátkozrakým zájmům v tomto systému. 

Navíc nemají schopnosti porozumět tomu podobně jako neupgradovaní lidé nejspíš časem nebudou mít schopnosti téměř ani trochu porozumět přemýšlení umělé superinteligence. Buňky nepotřebují volební programy, jelikož bolest už od dospívání tvaruje možnosti naší mysli tak, abychom konali víceméně jen v souladu s blahobytem buněk našeho těla a lépe, než by ony bez mozku vymyslely. Takže jde o jakýsi hybrid přímé a zastupitelské demokracie, kde podle mého převažuje tzv. výsledková demokracie nad procesní a dále tzv. elitní demokracie převažuje nad participační (nad maximalizací rozhodnutí, na kterých se mohou znatelně podílet všichni - pro lidskou buňku je nejspíš důležitější její blaho než maximalizace jejího vlivu). 

Ještě se na chvíli vrátím k tomu přirovnání o vztahu člověka a umělé superinteligence. Předpokládám, že v budoucnosti neupgradovaní lidé nebudou schopni porozumět třeba ani tomu, o čem umělá superinteligence přemýšlí, resp. o co se snaží, jaký má smysl. Třeba přijde na to, že fyzikální zákony jsou nějak flexibilnější, než si dosud myslíme a bude přemýšlet, jak to využít, ale my nebudeme schopni pochopit, o čem přemýšlí, protože ani nebudeme schopni pochopit, jak by fyzikální zákony mohly být flexibilnější. Spíše si budeme myslet, že je to blbost. Podobně z hlediska buněk může být většina našeho chování „blbost“, protože nemohou pochopit, jak to vede k našemu společnému blahobytu, i kdybychom vymysleli nějaký geniální způsob, jak náš pohled na svět redukovat do jazyků používaných na úrovni pozorovanou molekulární biologií. 

Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak dotyčné buňky tím víceméně donutí mozek, aby třeba odpovídajícím způsobem upravil svou pohybovou aktivitu. Třeba když si natrhneme sval, tak nám buňky de facto zakazují výrazněji ho používat, dokud se jeho stav nezlepší vlivem regenerace. Přitom vědomí by klidně mohlo mít potřebu dál pokračovat v pohybu (např. vyhrát nějaké probíhající mistrovství světa), a kdyby člověk měl nějakou poruchou bolesti, tak by se nejspíš ještě dokázal dál hýbat i díky ostatním svalům. U relativně zdravého člověka to však bolest zakazuje nebo minimálně výrazně omezuje. 

Utrpení ještě relativně do nedávna silně ovládalo náš mozek nejspíš téměř pokaždé. Teď sice vznikají různé látky na tlumení bolesti, se kterými evoluce úplně nepočítala, ale skutečnost, že na nich může vzniknout závislost a člověk jich potřebuje stále víc na víceméně stejnou bolest, tak naznačuje, že cosi jako evoluce bolesti není zas tak pozadu, i když víceméně stejně by to nejspíš fungovalo už před objevem prvních analgetik, takže to nebude taková novinka. 

Představu, že bolest je projevem „demokracie“ těla, určitou měrou v určitých případech nabourává i masochismus. 

Bylo mi sice řečeno, že zde si prý oponuji celkem zbytečně, avšak já v určitých formách masochismu vidím paralelu k tomu, že v autoritářských režimech vláda hledí na spokojenost občanů méně než v demokracii. Autoritářské režimy jsou více postižené železným zákonem oligarchie, což znamená, že jejich vláda mnohem víc upřednostňuje své zájmy před zájmy svých občanů, resp. si dělá menší starosti s jejich „bolestí“ viz. třeba Masakr na náměstí Nebeského klidu. 

Pokud však vím, tak obvyklý masochista chce cítit bolest pouze v čase sexuálního uspokojování a nechce si způsobit nějaká závažná trvalá poškození těla. Třeba relativně běžný pravý piercing je sice v podstatě trvalé poškození těla, pokud si ho člověk na dlouho nevyndá, ale není to nic závažného, pokud je to bez komplikací. A závažné není ani, když si za něj občas nechá tahat v určitých mezích. Takže i mnozí masochisté se v podstatě starají o buňky svého těla (vyhledávají potravu, vodu, ...), jen se občas více či méně pohybují v okolí hranice. 

Zajímavé je, že čím extrémnější masochista je, o to méně demokratické je uspořádání buněk jeho těla. Z tohoto hlediska jsou mimochodem tyranské diktatury víceméně státní obdobou extrémních masochistů. A pokud se někdo pokouší získat trvalé závažné poškození těla z důvodu masochismu a ne třeba invalidního důchodu, tak to už sice může být podstatný rozkol zájmů vědomí a buněk těla, avšak celkem vzácný a pravděpodobně dříve či později povede k sebezničení - předčasné smrti, přičemž je otázkou, zda něco takového může být považováno za zájem vědomí. 

Otázkou rovněž je, jaké jsou skutečné příčiny masochismu. Nakolik to vyplývá spíše ze struktury vědomí a nakolik z tělesných buněk včetně těch, které nemají lidskou DNA. Teoreticky totiž i tělesné buňky mohou být masochistické: buď přímo sami k sobě nebo zprostředkovaně skrze vědomí. Neznám výzkum, který by mi v tom udělal jasno, což vytváří nejistotu v tom, jak z politického hlediska chápat uspořádání buněk v těle masochisty. Takže tuto specifickou otázku zatím určitou měrou přenechávám někomu jinému. 

Ať se podíváme na analgetika či masochismus, tak relativně zdravé vědomí je dál více či méně závislé na rozhodnutí buněk svého těla. A pokud jsou některé značně nespokojené, tak jsou na vědomí občas i natolik kruté, že mu skrze periferní nervovou soustavu působí nesnesitelnou bolest, i když nevíme, jak ji odstranit nebo když dokonce víme, že možná brzy zemřeme (vědce to však nutí přemýšlet, jak to vyřešit). Z tohoto hlediska doufám, že obdobně svaly necítí bolest, když jim nervové buňky dávají pokyny k hýbání, protože by bylo těžké smířit se s tím. Ale vzhledem k tomu, že buňky nám bolest mohou oplácet a při běžném pohybu zdravý člověk bolest necítí, tak doufám, že ji necítí ani jeho svaly. 

V souvislosti s tím si dovolím malou odbočku k rostlinám. Někteří vědci se domnívají, že minimálně některé rostliny jsou schopné cítit bolest třeba při okusování živočichem. Podle mého je však zásadní rozdíl za prvé mezi prožíváním bolesti a samotným reagováním na okusování a za druhé mezi reagováním na negativní vlivy u živočichů vs u rostlin. 

Tím samotným ještě netvrdím, že rostliny nemohou cítit bolest, ale zkuste se zamyslet: člověk je schopen cítit bolest, protože je výhodné, aby v závislosti na ní vědomě upravoval svůj pohyb, ale rostliny na okusování neumí reagovat pohybem (a u některých masožravek apod. je to nedostatečné), tak proč by měly cítit bolest? 

Pokud u rostlin stačí podvědomé procesy na řešení vzniklých problémů, tak jaký by bolest u rostlin měla smysl z hlediska evoluce? Momentálně se mi zdá, že žádný. Je sice možné, že časem se objeví nějaké nové převratné vědecké poznatky, které mě donutí znova upravit názor, ale teď si myslím, že vegetariáni a hlavně vegani mají stále o důvod víc mít lepší pocit než všežravci či případní lidští „masožravci“. Každopádně vegetariáni a obzvláště vegani zatěžují životní prostředí výrazně méně než běžní lidští všežravci. 

Teď se vrátím k člověku a mému názoru, že bolest je projevem „demokracie“ těla a zkusím to spojit s původní představou, že mozek/ vědomí je nadřazené zbytku těla. Jako mozek může ovládat svaly, tak zbytek těla může ovládat mozek, když mu zprostředkovaně působí bolest. I na základě této rekurze dochází k vzájemnému provazování potřeb tam, kde by jinak mohly být po určitou dobu relativně nezávislé. Přesto však občas mohou převážit potřeby buněk nad potřebami vědomí viz. výše o zadržování dechu a naopak mohou převážit potřeby vědomí viz. závislosti. 

Takže tu vlastně dochází k dvojnásobné komplementaritě, kdy za prvé vědomí může sloužit vědomí a tělo může sloužit tělu a za druhé tělo může sloužit vědomí a vědomí může sloužit tělu a podobný je dle mého mimochodem i třeba vztah buněk a genů (o „sobeckém“ genu bude ještě trochu řeč později). Takže uspořádání buněk relativně zdravého lidského těla, které na první pohled vypadalo jako totalita, je možná jednou z nejlepších forem demokracie, jakou evoluce dosud objevila. Jen je potřeba podívat se na to z více úhlů pohledu. Totalitou či hybridním režimem je možná jen tělo některých masochistů, ale ne nutně. 

A co se týče politického směru, ke kterému celkově tíhnou buňky relativně zdravého lidského těla, tak se domnívám (i v souvislosti s informacemi z dalších částí tohoto článku), že jde víceméně o jakousi obdobu demokratického socialismu (s prvky přímé demokracie) či sociální demokracie, přesněji výsledková elitní sociální demokracie a to píšu jako člověk, který dosud nikdy nevolil ČSSD. Lidé totiž železný zákon oligarchie neobešli ještě tak dobře jako jejich buňky. 

Původně jsem měl v plánu, že napíšu jeden článek, který bude zahrnovat popis rovnováhy moci mezi vědomím a somatickými buňky, dále oponování argumentům pro totalitnost lidského těla, vložku o sobeckém gen ve vztahu k článečku Klan renegátských buněk (2015) a nakonec spekulace o budoucí podobě mnohočlověka. 

Psaní však bylo natolik plodné, že jsem překonal hranici 85 000 znaků vč. mezer (což už podle některých verzí kritérií stačí na diplomovou práci) a to jsem ještě nedopsal vše. Takže jsem se rozhodl oddělit část o mnohočlověku jako další článek a později i vše, co ještě nebylo ve finální podobě tohoto článku, aby to nebylo moc dlouhé. Takže po tomto článku bych rád postupně publikoval ještě minimálně dva navazující plné inspirativních metafor aj. představ. Rád bych také vybrané články z tohoto webu publikoval ve fyzické knižní podobě (mj. s rejstříkem), kde bych tyto souvislé spojil v jedno dílo rozdělené na kapitoly. 

Pokračování článku ZDE.

2. várka novotvarů - vtiposcifárna, roztomiláček, přežívánítvornost, lechtomil či soběstatkář

Tímto textem bych chtěl navázat na článek "Odpadotvorbie" v tištěném slovníku Čeština 2.0?, kde jsem představil internetovou platformu Čeština 2.0 a první várku mých neologismů, které jsem tam zkusil přidat.

Ačkoliv crowdfundingový projekt Vytiskni Češtinu 2.0! krachnul a peníze se vrátili nám přispěvatelům, tak Martin Kavka mi psal, že slovník stejnak nějak vznikne, jen o něco později, než původně chtěl. Tak doufejme, že se to opravdu stane a bibliofilové (knihomilové) budou uspokojeni, :D.

Čeština 2.0 je sice zajímavá platforma, ale podle mého si zaslouží konstruktivní kritiku, protože má jeden zásadní nedostatek oproti Urban Dictionary. Pokud dnes někdo na Čeština 2.0 přidá druhou definici k téže slovu, tak tam vznikne číslovaný soubor definic. Uživatelé pak mohou hodnotit pouze ten soubor definic jako celek a nemohou hodnotit jednotlivé definice zvlášť, i když se jim jedna z nich líbí a jiná protiví. Takže ať dají palec nahoru nebo dolů, tak tím nemohou dát najevo, kterou z definic považují za správnou a kterou za špatnou. Třeba pojem sluníčkář tam má tolik různých definicí, že některé jdou i proti sobě navzájem. Podle mého by tedy definice měli vzájemně soutěžit o to, která z nich je v očích uživatelů lepší. Už jsem to Martinovi psal a doufejme, že to opraví a i již spojené definice nějak co nejelegantněji rozpojí, aby to už nebylo zavádějící.

A teď už bych se posunul k té druhé várce novotvarů, kterou jsem tentokrát rozdělil na dvě skupiny. V první jsou novotvary, které jsem vymyslel já (vč. definic) a v druhé jsou novotvary, které sice vymyslel někdo jiný (často neznámý člověk), ale já k nim formuloval vlastní definice. Všechny ty neologismy se opět chystám přidat na Čeština 2.0 a uvidíme, která se tam dostanou...

1) Mé novotvary:

vtiposcifárna: Něco, co je součástí sci-fi a současně je to vtipné. Ale může to být i nějaká ne přímo humorná scifárna či podivnost, která vás ale fascinuje natolik, až z toho máte také úsměv. Vtiposcifárny lze nalézt např. ve Stopařově průvodci Galaxií, v seriálech Futurama, Rick a Morty nebo v české knize Wesmírný omyl.
Příklad:
"Mou nejoblíbenější vtiposcifárnou je asi polymorf ze seriálu Červený trpaslík."

hipstereotyp: Něco původně hipsterského, co se ale stalo tak běžné, až se z toho stal stereotyp, který zná většinová společnost, čímž to přestalo být hipsterské (a správný hipster to včas opustí).
Příklad:
"Hipsterem se nestaneš tak, že budeš napodobovat hipstereotypy, ale tím, že budeš výrazně jiný a originálnější než většina ostatních."

roztomiláček: Roztomilý miláček (člověk kterého milujete).
Příklad:
"Ty jseš můj roztomiláček, :o)."

lechtomil: Člověk, který rád lechtá (aktivní lechtomil), nebo je rád lechtán (pasivní lechtomil).
Příklad:
"Ten můj kluk je pasivní lechtomil, takže má štěstí, že jsem aktivní lechtomil."

antiskepse: Protiklad skepse, který je neméně důležitý, protože jde o snahu pochopit, jak myšlenky/ nápady ostatních mohou být pravdivé/ funkční/ smysluplné, i když se nám na první pohled mohou vlivem nedorozumění jevit nepravdivé/ nefunkční/ nesmyslné.
Příklad:
"Kdybych netrénoval antiskepsi, tak samotnou skepsí by mi nikdy nedošlo, že říkal pravdu. Ale mohl to popisovat jinak a lépe."


postapokalipťáci: Subkultura fascinovaná postapokalyptickými vizemi, příznivci filmů Mad Max (2015 i 1979) a Vodní svět (1995), navštěvují český festival Junktown (popř. Metroplex), nosí otrhané oblečení a vlastnoruční výtvory ze šrotu. Mohou to být preppeři či larpeři a čtenáři postapo (postapokalyptického sci-fi, popř. apokalyptického).
Příklad:
A: "Co je to za divně voháklý týpky? Vypadaj, jakoby prolezli trním a vykradli kovošrot."
B: "To jsou postapokalipťáci."

soběstatkář: Soběstačný statkář. Permakulturně si pěstuje vlastní potraviny, pitnou vodu čerpá z vlastní studny, dřevo na topení si bere z vlastního lesa, vše se snaží spíše vyrobit či opravit místo koupit, má blízko k prepperům, nepoužívá kanalizaci, snaží se neprodukovat odpadky a mívá odpor k nadnárodním organizacím...
Příklad:
"Soběstatkáři dokáží přežít těžké krize, za kterých by města vychcípala, ale nezvládají přežít zesilování represí za svou snahu izolovat se od Systému."

seberevoltisté: Komunita následovníků/ fanoušků rappera Revolty (Marka Kalety) a účastníci jeho akcí Seberevolta. Vedou zdravý životní styl, trénují fyzickou i psychickou zdatnost a zastávají hodnoty jako např. poctivost, zodpovědnost, tolerance, úcta, morálka, disciplína, pozitivní myšlení, vytrvalost, abstinence, tvořivost, spolupráce, přátelství, mír, láska, jednota, zábava či pokojná bojovnost.
Příklad:
"Seberevoltisté jsou nadějí, že se vyhrabeme z čecháčkovství, vulgarismů, alkoholismu a pesimismu."

volbovražedná rozmanitost: Jev, kdy kvalitní strany nebo kandidáti prohrávají ne proto, že by byli horší, ale proto, že inteligentní voliči mají problém vytvořit větší shodu názorů, než jakou mají stádně se chovající a jednodušeji myslící ovčané.
Příklad:
"Pokud se odpůrci Zemana před prezidentskými volby nesjednotí, tak vlivem volbovražedné rozmanitosti zase vyhraje Zeman."

ČechoČínyzace: Historické období, během kterého je Česko, pomocí Miloše Zemana, rozprodáváno komunistické Číně a Češi v Čínských fabrikách na území ČR začínají pracovat na realizaci ekonomických zájmů Číny.
Příklad:
"Dokud Zeman s Babišem budou u moci, tak ČechoČínyzace bude pokračovat."

odpadkorost: Když někdo někam hodí odpadek, kolemjdoucí tam začnou házet další, hromádka odpadků roste a zrcadlí části osobností kolemjdoucích.
Příklad:
"Včera někdo v centru města do výkopu hodil igelitku a dnes je tam odpadkorost, jakoby tam nebylo košů dost."

Zemanočong: Bývalý člen KSČ, který se stal prezidentem ČR, aby mj. podporoval rozprodávání českých firem komunistické Číně.
Příklad:
"Kdyby byl v každém státě takový Zemančong jako u nás, tak si Čína brzo koupí celou Zem a děti se ve škole budou učit čínsky."

mnohočlověk: Jako se buňky kdysi spojily na mnohobuněčné organismy, podobně se možná lidé v budoucnosti spojí do jakéhosi mnohočlověka, organismu složeného z jednotlivých lidí.
Příklad:
"Spisovatelé sci-fi by se měli experimentovat s pojmem mnohočlověk."

změnosmysl: Když někdo používá nějaké slovo, jakoby znamenalo něco jiného a nový význam se pak uchytí minimálně v okruhu přátel.
Příklad:
"Před měsícem jsme domácím úkolům začali říkat nášlapné miny a dnes už jim u nás ve třídě nikdo jinak neřekne."

průzkumovláda/ průzkumokracie: Stav, ve kterém jakoby vládnou předvolební průzkumy, protože voliči, z obavy přerozdělení svého hlasu, mají tendenci volit především ty, které vidí v průzkumech jako nadějné.
Příklad:
"Kdyby voliči měli víc hlasů, tak průzkumovláda padne."

Babišova břitva: Nahrávky jsou pravdivé pouze tehdy, pokud nahrávaný řekne, že jsou pravdivé. Popř. nahrávky jsou pravdivé pouze tehdy, pokud nekompromitují na nich nahraného člověka. Pojem je odvozen od tzv. Popperovy břitvy a kauzy s odposlechem bývalého ministra financí Andreje Babiše, který podle kompromitujících nahrávek protiprávně manipuloval svá média proti politickým oponentům.
Příklad:
"Spolužáci nahráli, jak ředitel lhal o Sametové revoluci, ale on pak použil Babišovu břitvu a ještě jim dal důtky."

světovládci: 1% těch nejbohatších lidí světa, kteří vlastní víc jak polovinu veškerého světového bohatství a to jim dává ohromnou moc. Slovo pochází z novely Z lidstva (2010).
Příklad:
"Hnutí Occupy Wall Street protestuje proti světovládcům."

štěstítvornost/ felicitogeneze: Názor, podle kterého nejspolehlivější cestou k přiměřenému a co nejtrvalejšímu štěstí je častá bdělost, která včas rozpoznává vnitřní a vnější extrémy a preventivně je vyrovnává pomocí dovedností a moudrosti založené na dlouholetých zkušenostech z mnoha sfér života. Tedy názor, že cesta ke zdravé rovnováze je cesta ke štěstí. A současně jde o uvědomění, že člověk nemůže být šťastný v nešťastném prostředí, takže ho potřebuje spolupřetvářet na šťastnější.
Příklad:
"Už si nedokážu představit život bez štěstítvornosti."

přežívánítvornost: Jakési tvůrčí přežívání, kdy člověk (často soběstatkář) jako součást smyslu svého života chápe přežívání pomocí jedinečných improvizací vyžadujících velmi rozvinutý selský rozum (praktickou inteligenci).
Příklad:
"Nebýt přežívánítvornosti, tak bych si nedokázal postavit kůlnu jen z toho, co jsem našel v lese."

kutilorost: Vesnický/ městský „samorost“ vytvořený (minimálně jedním) kutilem z různých původně nesouvislých dílů. Může (ale nemusí) mít praktické použití.
Příklad:
"Sešli se u nás kováři z celých Čech, každý si přenesl svůj kousek železa a pak to spojili v jeden kutilorost, který se hýbe, když fouká vítr."

alternativosféra: Místa, kde se setkávají alternativci a proudí mezi nimi alternativní myšlenkové směry jako např. disfrutalismus, anarchokapitalismus, permakultura, disidentství, kvantový aktivismus, neohippies, nerůst, multikulturalismus, biosémiotika, zenbuddhismus, transhumanismus, underground, kryptoanarchismus, hipsterství...
Příklad:
"Kdo navštíví a prožije alternativosféru, tomu to změní život."

mnohoživočich: Společenství mnoha živočichů, kteří vzájemně spolupracují natolik efektivně, až fungují jako jeden organismus. Příkladem jsou mravenci, včely, rypoš lysý, garnáti rodu Synalpheus či termiti. Slovo mnohoživočich má podobný význam jako anglický pojem "superorganism", které je však zavádějící, protože neoznačuje organismy s nějakými hrdinskými superschopnostmi a jmenuje se tak i známá kapela.
Příklad:
"Včely jsou můj nejoblíbenější mnohoživočich."

kapkočekanec: Něco, čemu stačí "kapka" (málo) na to, aby to mělo mnohonásobně silnější důsledky. Něco, co postupně nahromadilo spoustu energie a jakoby to čekalo na poslední "kapku". Například když zafouká vánek a ze stromu spadne obří větev nebo když na sněhovou pokrývku dopadne pár vloček a spustí se lavina či když občanům dojde trpělivost a zažehnou revoluci.
Příklad:
"Sice dnes vůbec nefoukalo, ale na zahradě nám spadla tak velká větev, že ohnula rybíz k zemi. Hotový kapkočekanec."

změnúčélnost: Věc používaná k jinému účelu, než jaký byl záměr výrobce/ tvůrce.
Příklad:
"Změnúčelností je třeba, když používáš starý odrbaný zubní kartáček k čištění kořenové zeleniny."

nudotvorba: Výtvory udělané z nudy během dlouhé chvíle a mohou mít až uměleckou hodnotu. Některé podkategorie: nudopisy, nudokresy, nudasambláže, nudohry, nudozpěvy…
Příklad:
"Při odpočinku v lese jsme se začali věnovat nudotvorbě a postavili úžasné miniaturní městečko z klacíků, šišek a kamenů."

náhodovzniklé umění: Něco umělecky hodnotného, co však lidé nemohou vytvořit záměrně, ale mohou to najít jako výtvor přírody či chaosu.
Příklad:
"Jedno z nejzajímavějších náhodovzniklých umění, jaké jsem našel, je oprýskaná zeď připomínající portrét Listera z Červeného trpaslíka."

kontejnerotápěč: Odpůrci konzumního plýtvání, kteří vytahují prošlé nezkažené jídlo z odpadkových kontejnerů za hypermarkety aj. sklady a používají ho. Na rozdíl od bufeťáků bývají inteligentnější, vybírají si lepší kousky, nebývají ve finančních problémech a najdou se mezi nimi i studenti vysokých škol. Slovo je odvozeno z anglického "dumpster diving".
Příklad:
"Kontejnerotápeči sice navštěvují hypermarkety, ale z jiné strany než většina ostatních."

2) Mé definice pro novotvary vymyšlené jinými lidmi:

prepper: Člověk, který se připravuje pro případ zániku civilizace a na život v postapokaliptickém světě. Obvykle si doma tvoří nadměrné zásoby trvanlivých potravin, nosí s sebou krabičku poslední záchrany, vlastní zbraň, plynovou masku, nůž, křesadlo, provaz, lopatu, nepromokavou plachtu... Pořádný prepper si předělává sklep na bunkr, snaží se být nezávislý na sítích (elektřina, voda, plyn, kanalizace...) a pěstuje si vlastní zeleninu a ovoce. Preppeři obvykle netvrdí, že nutně přijde nějaká katastrofa, ale že je lepší být připravený, než pak litovat.
Příklad:
"Dnes jsem na kase potkal chlápka, který si kupoval skoro metrák mouky."
"Tak to byl asi prepper."

larp: Hra v reálném světě, kdy skupina lidí nosí kostýmy a hrají role zvolených postav z dohodnutého světa fantastiky (sci-fi/ fantasy/ horor). Používají kulisy a kvalitní rekvizity, často ruční výroby. Pojem larp pochází z anglického "live action role play" (živá akční hra na role).
Příklad:
A: "Kam to jedeš, že si s sebou bereš cosplay?"
B: "Na larp."

cosplay: Kostýmová hra, kdy člověk v převleku předstírá, že je nějaká postava (obvykle jeho oblíbená) ze světa fantastiky (sci-fi/ fantasy/ horor/ anime); odvozeno z anglického "costume play" (kostýmová hra).
Příklad:
A: "Co to máš za fajne cosplay?"
B: "Shinji Ikari z Neon Genesis Evangelionu, :o)."

permakultura: Přístup k zemědělství a přírodě, který se snaží o trvalou udržitelnost (dobrovolné předcházení možným problémům v budoucnosti) a to neustálou přiměřenou péčí o přírodní zdroje. Permakultura používá mulčování, polykultury, remízky, kompostování, zadržování vody v krajině, podporování přirozených predátorů, byliny odpuzující škůdce, zónování, znovupoužitelnost, lokální obchodování místo globálního, ekostavby, obnovitelné zdroje energie či jedlé lesy... Permakultura se vymezuje proti pesticidům, umělým hnojivům, monokulturám, konzumu, velkým polím, tvorbě odpadů, drancování omezených přírodních zdrojů...
Příklad:
"Jezdíval traktorem pro Agrofert, ale vadilo mu, kolik chemie se stříká na pole, tak dal padáka a dělá permakulturu."

číro: Extravagantní punkový účes v podobě vztyčeného ježatého pruhu vlasů uprostřed hlavy od čela po zátylek. Občas bývá obarven.
Příklad:
A: "Co to má ten týpek na hlavě?"
B: "Číro přeci."

hackerspace: Místo připomínající laboratoř či dílnu, kde se setkávají podobní svobodomyslní lidé (hackeři) s hlubokým zájmem o počítače, elektroniku či digitální umění. Sdílí zde své vědomosti, dovednosti a dobrovolně spolupracují na společných technických projektech.
Příklad:
"Nejznámější hackerspace v Práglu je asi Brmlab."

Duhová rodina: Komunita hippíků, která členy své subkultury chápu jako jednu velkou rodinu. Zastávají lásku, mír, svobodu, pozitivní myšlení, přirozenost, pospolitost či odpor vůči konzumu a nemálo kdy i vůči moderním technologiím (z obavy velkobratrismu). Jde o překlad anglického "Rainbow Family".
Příklad:
"Pořád se objímají a cestují, všichni mají dlouhé vlasy, malují na oblečení, děti učí doma a všude chodí spolu. Prostě taková duhová rodina."

prostor: Obecně místo uvnitř budovy, které slouží k setkávání a pobývání lidí či k jiným aktivitám.
Příklad:  
"Můj nejoblíbenější prostor v Praze je Cross Club."

permakulturník: Člověk, který se věnuje permakultuře, resp. trvale udržitelnému zemědělství bez pesticidů, drancování či monokultur. Naopak podporuje mulčování, polykultury, remízky, přirozené predátory, kompostování, ekostavby či obnovitelné zdroje energie...
Příklad:
"Permakulturníci jsou opozicí Agrofertu."

zeměloď: Ekostavba z odpadu nezávislá na sítích (vodovodních, elektrických, plynovodných, teplovodných či kanalizačních). Bývá vybavena kořenovou čističkou, skleníkem, solárními panely či domácí větrnou elektrárnou dynasféra.
Příklad:
"Už nechci bydlet v paneláku, rád bych si svépomocí postavil zeměloď."

disfrutalismus: Životní filosofie založená na užívání si a vychutnávání života bez konzumního utrácení peněz. Součástí disfrutalismu je i rozvíjení fyzické sítě přátel a smysluplná práce. Odvozeno ze španělského „disfrutar“ = vychutnat/ užívat si.
Příklad:
A: "Jaká kniha tě poslední dobou zaujala?"
B: "Manifest disfrutalismu, je to o nekonzumní životní filosofii."

disfrutalista: Ten, kdo žije podle disfrutalismu: vychutnává si pobyt s přáteli, je v ekonomice daru, užívá si smysluplnou práci a zisk pro něj není prioritou č. 1. Odvozeno ze španělského „disfrutar“ = vychutnat/ užívat si.
Příklad:
A: "Jak se stanu disfrutalistou?"
B: "Přečti si Manifest disfrutalismu a přeměň slova v činy."

ekonomika daru: Alternativní ekonomika založená na utváření důvěry lidí, kteří se vzájemně obdarovávají věcmi, služby a informacemi. A to ve snaze pomáhat, mít z toho dobrý pocit, posilovat přátelství a získávat to, co opravdu potřebují.
Příklad:
"Jednou z českých platforem ekonomiky daru je hearth.net."

gaučsurfing: Český výraz pro "couchsurfing", tedy (obvykle) béčkové ubytování u cizích lidí (např. právě na gauči) za to, že si s nimi pokecáte.
Příklad:
"Včera u mě gaučsurfoval jeden týpek z Kalifornie, tak jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí, který jen tak nezjistíš."

lokální měna: Alternativa k celostátní měně založená na vzájemné důvěře lidí, kteří se znají a chtějí mít dobré vztahy. Lokální měna podporuje spolupráci lidí bydlících v jedné lokalitě a tím omezuje jejich závislost na nadnárodních organizacích.
Příklad:
A: "Všichni nakupují v hypermarketech, krámečky zanikají a až v hypermarketech budou pracovat jen roboti, lidé zchudnou."
B: "Pak se možná víc rozšíří lokální měny."

paralélní polis: Alternativní společenský prostor rozvíjející paralelní společenské, ekonomické, vzdělávací a politické struktury co nejvíce nezávislé na státní centralizované autoritě. Pojem vymyslel předrevoluční disdent Václav Benda a počátkem 21. st. si ho přivlastnili současní disidenti z umělecké skupiny Ztohoven, kteří tak pojmenovali centrum svého prolínání s hackerspace Institut kryptoanarchie.
Příklad:
A: "Nevíš, kde koupit něco, aniž by mi museli dát účtenku, kterou bych dal do babikoše?"
B: "Zajdi si do Paralelního polis, tam se platí bez EET s Bitcoinama, se kterými Babiš nepočítal."

food not bombs: Hnutí kontejnerotápěčů (dumpster diving), kteří vytahují prošlé nezkažené jídlo z odpadkových kontejnerů za hypermarkety a po mírné úpravě ho za libovolný příspěvek či zdarma rozdávají lidem, např. v sociálně kulturních centrech nebo na alternativních akcích.
Příklad:
A: "Dneska všechno jídlo pořád zdražuje."
B: "Všechno ne, zkus to od food not bombs."

kryptoanarchismus: Nový filosofický směr zaměřený na ochranu soukromí a individuální svobody na internetu pomocí sofistikovaného šifrování. Centrem kryptoanarchismu v ČR je Paralélní polis.
Příklad:
A: "Slyšel jsem, že stát může číst mé e-maily."
B: "Může, pokud nepoužíváš kryptoanarchistické vychytávky."

objímač: Člověk, který je na veřejnosti s cedulí "obejmutí zdarma" nebo anglicky "free hugs" a radostně obejme kohokoliv, kdo má zájem.
Příklad:
"Ráno jsem potkala jednoho objímače, tak jsem to jen tak zkusila a pak jsem celý den měla fajn pocit."

heteroflexibilní: Heterosexuální s občasnými homosexuálními úlety a experimenty (např. po zhulení). Takového člověka přednostně přitahuje opačné pohlaví, ale nedělá mu problém přizpůsobit se na stejné.
Příklad:
A: "Škoda, že je to heterák. S takovým kunďákem bych chtěl něco mít."
B: "Neboj, je heteroflexibilní, takže s ním něco možná bude."

homoflexibilní: Homosexuální s občasnými heterosexuálními úlet a experimenty (např. po zhulení). Takového člověka přednostně přitahuje stejné pohlaví, ale nedělá mu problém přizpůsobit se na opačné.
Příklad:
A: "Škoda, že je to gay. S takovým kunďákem bych chtěla něco mít."
B: "Neboj, je homoflexibilní, takže s ním něco možná bude."

žůžo růžo: Úžasná bájo (báječná) růžová věcička, nebo něco jiného růžového.
Příklad:
A: "Koukej, koupila jsem si nový růžově lesklý kryt mobilu."
B: "Jé, to je žůžo růžo!"

kvantovka: Zkratka pro kvantovou mechaniku.
Příklad:
"Podle kvantovky mohou být částice ve více různých stavech současně."

strunovka: Zkratka pro kteroukoliv druh teorie strun, podle které má wesmír víc než 3 prostorové rozměry a základními stavebními kameny wesmíru nejsou částice s nulovými rozměry, ale jednorozměrné struny vibrující různými způsoby, z nichž každý odpovídá nějakému druhu částic.
Příklad:
"Sheldon Cooper se zajímá o strunovku."

Systém: Víceméně zkostnatělá, nehmotná struktura společnosti, která je roztroušena po všech jedincích, brání změně myšlení a hlavně jednání k lepšímu. Systém (s velkým S, ne malým) je stav společnosti, kdy mnozí jedinci, vlivem velkobratrismu a obavy z trestu, poslušně dodržují dosavadní řád, i když jim zdravý rozum radí, aby jednali jinak. Je to i přehnaně doslovné dodržování pravidel, které brání reagovat na aktuální situaci tak, aby byla vyřešena co nejlépe.
Příklad:
A: "Tak co, jak jsi pochodil u operátora?"
B: "Horor, si mě tam přepojovali jeden na druhýho a nikdo nevěděl, kdo je za ten problém zodpovědný a ani, kdo by mi ho vyřešil. Pitomej Systém!"

alternativec: Člověk, který si ze škály možných životních stylů vybral jiný (alternativní), než většinová společnost. Mezi alternativce patří např. hipsteři, vegetariáni, disidenti, punkáči, disfrutalisti, kryptoanarchisté, kontejnerotápěči, zenbuddhisté, netradiční umělci, soběstatkáři, anarchokapitalisté, permakulturníci, seberevoltisté, preppeři, ...
Příklad:
A: "Hele, co je to za zajímavého týpka?"
B: "Nevím, nějaký alternativec."

konzument: Všeobecně nenasytný člověk, který spotřebovává (konzumuje) víc materiálních věcí, než objektivně potřebuje k plnohodnotnému životu. Nedělá mu problém vyhodit nedojedené jídlo do smíšeného odpadu. Vlastní prospěch je pro něj důležitější, než omezení se v zájmu zdraví jeho životního prostředí. Vlastní mnohem víc oblečení, než nosí a některé kousky měl na sobě jen jednou: ve zkušební kabince. Nový smartphone si kupuje, když ten jeho vyjde z módy, nebo mu praskne display, i když vše dál funguje...
Příklad:
"Jestli těch konzumentů bude pořád tolik, tak nám příroda časem vychcípá a my všichni s ní."

Autor článku: Sebastián Wortys