Podobně jako v červencovém článku „Videa neurodějiny, antiskepse, novotvary, cenzurokracie, dadavěda, sebereplikace, ...“, i v tomto zveřejním několik vybraných textů z vybraných rychlovideí, ale tentokrát výhradně ze série mých nových slov. Konkrétněji novotvary: kubismokracie, vtipovláda, jazyktivista, algocenzura, metasmysl, číslokracie a krasovíra.
Aby se nemuselo načítat několik přehrávačů najednou, tak tentokrát (až na jednu výjimku) videa zpřístupním pouze prostřednictvím hypertextových odkazů v jednotlivých kapitolkách tohoto článku.
V šestém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: bezcukroví, volnotápěč, komunodařit, živosochat a kubismokracie.
Hlavním pojmem dílu je kubismokracie. Jedná se o pomyslnou nadvládu kvádrů nad naším myšlením skrze jejich všudypřítomnost v našem životním prostředí. Tato všudypřítomnost kvádrů by ve zbytku přírody byla abnormální, běžně si ji už ani neuvědomujeme, ale podvědomě ji vnímáme každodenně. Každodenně civíme na kvádry, tyto idealizované materializované konstrukty našeho racionalizovaného způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se vztahují k nejmocnějším lidem. Jakoby kvádry byly jejich skrytě ideologické reprezentace či až náboženské ikony v našich domovech a my na to zapomněli. Někdo by mohl říct, že lidé používají kvádry kvůli efektivitě, jenže to má několik ale. Za prvé kvádry jsou nadužívány, resp. někdy používány i tehdy, když k tomu nejsou dostatečné důvody a nepředpokládá se, že by ve finálním umístění měly být natěsno obklopeny něčím jiným. Za druhé je vhodné rozlišovat mezi efektivitou, tedy schopností dosahovat zvolených výsledků, a eficiencí, tedy úsporným dosahováním výsledků, často i na úkor kvality. Kvádry jsou známkou šetření, ne toho, co bychom bytostně chtěli. Existují vědecké podklady pro to, že lidé se cítí lépe při pohledu na přirozeně oblé tvary než při pohledu na ostré hrany. A za třetí ve vnitřních rozích kvádrů se snadno usazuje špína, která se pak složitě čistí, ale vložením zaoblenin se to dá vyřešit. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Člověk se rozhlédne po rovných hranách pokoje a připadá si pohlcen mašinérií kubismokracie, která ho tiše opracovává na robota.“
Další souvislé informace lze hledat v článku „Kubismokracie a vzájemné spoluvytáření člověk-prostředí“, případně pod štítkem kubismokracie.
V sedmém dílu jsem představil tato slova: patmatit, živostavba, vogonit, putinův kotel a vtipokracie.
Hlavním pojmem dílu je vtipokracie či vtipovláda, nebo-li nadvláda humoru nad našimi životy. Abychom ve vtipokracii mohli dosahovat svého, musíme se snažit být vtipní i tehdy, když se nám z různých důvodů zrovna nechce. To jsou různě dlouhé chvíle, kdy se nám vtipokracie ukazuje, jinak můžeme zažívat pocit sounáležitosti své osobnosti s humorem, přičemž se na vtipokracii můžeme vědomě či nevědomě podílet. Vtipokracie se může stávat problémem obzvláště tehdy, když omezuje mezilidské předávání vážně míněných informací, tedy jejich formulování, předání a zpětné porozumění po přijmutí, i když problematičnost může subjektivně záviset mj. na naší představě o správnosti či nesprávnosti předání určité informace, ha-ha. V případě formulování člověk může vážně míněnou myšlenku říct vtipně třeba z obavy, že by jinak mohla být ignorována, což je taková autovtipokracie. Součástí vtipokracie na úrovni formulování jsou i smutné případy, kdy si někteří rodiče dělají srandu z nevědomosti svých dětí místo toho, aby je rozumně vychovávali. Vtipokracie tedy může zásadně utlačovat jakousi rozumovládu. V případě předávání mohou třeba média zamítnout publikování obsahu z důvodu nedostatečné vtipnosti, což je krajní forma vtipokracie překrývající se s cenzurokracií. A v případě porozumění či spíše nedorozumění si člověk vážně míněná slova může interpretovat vtipným způsobem třeba na základě tvaroslovné podobnosti s vulgárnějšími pojmy. Ukázkou použití novotvaru může být výrok: „Ve vtipokracii se vtipálkům dostává uznání a vážní racionalisté jsou perzekuováni.”
V souvislosti s jinohledy (tzn. neobvyklými způsoby pohledu) na humor doporučuji také článek „Humor jako důsledek evoluce?“.
V osmém dílu jsem představil slova: zachvilkař, kdysipak, idylkologie, fyzistém a jazyktivista.
Hlavním pojmem dílu je jazyktivista. Tedy aktivista, který se vědomě snaží spoluovlivňovat podobu nějakého jazyka a to buď tvorbou různých změn, nebo konzervováním pravidel. Už samotné novotváření, tedy vytváření novotvarů čili nových slov, je určitý druh toho jazyktivismu, který usiluje o změny. Trefné novotvary rozšiřují možnosti toho, co můžeme říct zkráceným způsobem, což je v dnešním zrychlujícím se světě důležité. Navíc šíření novotvarů ovlivňuje to, jakých témat si lidé všímají. Je sice pravdou, že nejsnáze se šíří novotvary již vztažené k aktuálním centrům lidské pozornosti, ale když vlivný člověk použije novotvar, tak z něj může udělat nový trend. Mezi jazyktivisty patří i hnutí nazvané Kvíření jazyka českého (viz. též web Gender pro zelenáčixe), které se snaží přetvářet češtinu z maskulinní patriarchální genderově binární formy na vstřícnější i k ostatním genderům. Uvědomují si, že možnosti jazyka spoluformují naše myšlení, a když se v něm bude rozvíjet místo pro různé gendery, tak časem mohou být snáze respektovány. S tím mohou více či méně souviset i pokusy opouštět přechylování ženských příjmení koncovkou -ová, která je známkou toho, že ženy v naší kultuře kdysi byly chápány trochu jako nějaký majetek mužů. Třeba Nováková jako žena pana Nováka. Nejspíš až později vzrostl význam rozdílu v délce písmena A v koncovce -ová tak, aby dlouhé Á nebylo známkou jakéhosi vlastnění, ale rovnocenného vztahu, i když pro některé ještě ne dost rovnocenného. Mezi jazyktivisty mohou patřit i grammar nazi, kteří naopak usilují o konzervativní dodržování gramatiky. Opačnost však neznamená neslučitelnost, takže určitý jazyktivista může být třeba v jedné rovině konzervativní a v jiné progresivní, tedy pokrokový. Příkladem užití novotvaru ve větě může být: „Ten jazyktivista chce, abych v komunikaci s ním používal některé prvky jeho osobní gramatiky.“
V devátém dílu jsem představil slova: dokočkolit, libokracie, všenemoc, odhledání a algocenzura.
Hlavním pojmem dílu je algocenzura. Jedná se o algoritmizovanou cenzuru v elektronických médiích. Tedy zautomatizovaná cenzura probíhající bez potřeby lidského zásahu. Algocenzuru může platforma provádět dobrovolně, nebo může být nařízená státem a v těchto případech může být přísnější. V Číně algocenzura údajně bývá absolutní, resp. maže veškeré zmínky cenzurovaných témat, kdežto na Západě bývá algocenzura častěji skrytější na principu deformování vzájemného pořadí a poměru velikosti témat tak, aby u cenzurovaných témat byla nižší pravděpodobnost zobrazení, čímž se zvyšuje pravděpodobnost zobrazení necenzurovaných témat. Cenzurované se tak uživateli stává jehlou v kupě sena. Algocenzura může omezovat fake news, tedy falešné zprávy, ale nastavení, co je falešnou zprávou, provádí obvykle úzká skupina lidí, kterým to dává obří moc rozhodovat za ostatní, co je a není pravdou, což může být problematické. Proto odpůrci algocenzury doporučují podporovat rozvoj kritického myšlení. Do algocenzury úplně nepatří cenzurování člověkem opakovaně nahlášeného obsahu, jelikož rozpoznání cenzurovaného provádí lidé a algoritmus jen porovnává počet nahlášení s nastavenými hranicemi. Ukázkou použití může být věta: „Podle statistik to měsíc staré video YouTube nabídl jen deseti lidem, přestože má vysokou míru prokliknutí, takže jde o algocenzuru.“
S pojmem algocenzura souvisí novotvar cenzurokracie, o kterém píšu zde.
V desátém dílu jsem představil slova: protiúkol, kůropis, nitrohlaví, drsnomilý a metasmysl.
Hlavním pojmem dílu je metasmysl. Nebo-li dostatečně široké pojetí smyslu na to, aby lidský život mohl dávat smysl víceméně nezávisle na jím zvolených rozhodnutích. Je to trochu jako skládání Rubikovy kostky, kde k jednomu cíli vede mnoho různých cest, mezi kterými si ve vzájemné interakci volíme. Rozhodnutí jednoho člověka více či méně upravuje, jak v životě pokračují ostatní. Čím obecnější pojetí smyslu života, tím spíše různá rozhodnutí mohou být v komplementaritě s takovým cílem, tedy neprotichůdná, i když z krátkodobého hlediska se protichůdně mohou jevit. A i cesta může, ale nemusí, být považována za cíl.
Jedná se tedy o ostré vymezení vůči reduktivnímu názoru, že lidský život nemá smysl, natož smysl překračující jedince. Ten názor absurdnosti života získal na síle hlavně vlivem druhé světové války, kdy mnoho lidí umíralo z krátkodobého hlediska dost absurdním způsobem. Ale z dlouhodobého hlediska to vyvrátilo některé civilizační omyly, například bezmeznou víru v prospěšnost vědy. Takže přes všechny hrůzy jsme z toho dokázali vytěžit hodnotná poučení, na kterých dosud funguje současná společnost. Tím přiznáváme nebagatelizovatelný smysl i těm, kteří tehdy tak drsně zahynuli. Souběžně však i věda dál mění naše životy.
Vše je propojené a minimálně v makrosvětě, kde žijeme, přírodní zákony nezaokrouhlují, takže každý člověk nějak ovlivňuje v důsledku vše další. A naše neschopnost detekovat smysl malých zdánlivě bezvýznamných drobností je dobře vidět v případě, kdy umělá inteligence dokáže z lidského oka rozpoznat nejrůznější tělesné choroby podle tak malých detailů, které samotný člověk není schopen postřehnout, natož smysluplně interpretovat. Takže lidská neschopnost vidět v něčem odpovídající smysl není zárukou absurdnosti.
Z pohledu krátkého života jednotlivců se zdá, že pokud by veškerý život měl mít nějaký smysl, ke kterému veškeré i zdánlivě protichůdné dění stabilně směřuje, tak by se ten smysl musel hýbat. Ale co když je to naopak? Co když je ten smysl z hlediska celého časoprostoru na stejném či víceméně stejném místě a my jsme ti, kdo se vůči němu hýbou? Někdo by mohl namítat, že ve chvílích, kdy bychom se tomu smyslu vzdalovali, tak by náš život ztrácel smysl a že jeden antidůkaz stačí na vyvrácení hypotézy metasmyslu. Ale co když je život jako průchod bludištěm možností? Někdy musíme jít klikatě a dočasně se vzdalovat, protože k cíli nevede rovná cesta. A co když někdo zemře cestou směrem od smyslu ve slepé uličce? Pak přeživší mohou snáze vidět, že šlo o slepou uličku a pokračovat v cestě za smyslem všeho. Takže smyslem životních ztroskotanců je vyznačovat ostatním slepé uličky. Jen nikdo nikdy předem s úplnou jistotou neví, zda a z kterých hledisek bude spíše tím ztroskotancem, nebo tím, kdo život přímo posunul směrem naplňování jeho hypotetického smyslu. Ať jste bezdomovec, nebo laureát Nobelovy ceny, máte své nedílné místo ve skládačce metasmyslu, pokud existuje.
Příkladem užití novotvaru může být výrok: „Pokud je tento vesmír evolučním výpočtem něčeho, tak jde o metasmysl a náš život má smysl, i když se válíme ožralí ve škarpě.“
Další souvislé informace lze hledat třeba u pojmu neurodějiny koncem tohoto nebo tohoto článku. Případně pod štítkem smysl života nebo evoluční výpočet.
V jedenáctém dílu jsem představil slova: elektroběžka, knihra, putokniha, čísloběh a číslokracie.
Hlavním pojmem dílu je číslokracie. Nebo-li stav, kdy je určité lidské rozhodování podřízeno nějaké proměnlivé číselné hodnotě podle předem stanovených pravidel. Číslokracie může být důsledek snah o relativně předvídatelná pravidla, o vědecky řízenou společnost či o minimalizaci budoucí netransparentní manipulace nějakých společensky klíčových rozhodnutí. Výchozí podoba a nastavení číslokracie je však vždy více či méně ovlivněno nějakými lidskými rozhodnutími, která mohou přetrvávat například v podobě zautomatizovaného kompromisu vícero expertů. Vliv člověka na číslokracii lze snižovat zvyšováním zapojení umělé inteligence, která by třeba evolučně upravovala výpočet rozhodující hodnoty, nebo dokonce i pravidla z různých hodnot vyplývající. Zavádění takové uměligence (umělá inteligance) by však mohlo být případ od případu více či méně sporné. I bez zapojení uměligence ale může být rizikem, když se lidé nevědomě zavážou k dodržování takové číslokracie, jejíž hodnota by se v budoucnu vychýlila mimo rámec jejich původní očekávání a nutila by lidi k něčemu, co by si nepřáli, nebo dokonce považovali za převážně škodlivé z pohledu mnohohlediska. Ukázkou použití může být tvrzení: „Dokola čumíme na čísla, která rozhodují o našich životech. A tím nám číslokracie odebírá něco z původní přirozenosti a nahrazuje to matematickou abstrakcí.“
V dvanáctém dílu jsem představil slova: ekodělec, šnorchlárium, bublikruh, vodohlaví, světotělo a krasovíra.
Hlavním pojmem dílu je krasovíra. Tedy víra, že co je krásné, je nejspíš pravdivé, reálně existující. Krásným je zde myšleno obzvláště to, co je příznivé pro harmonický lidský život, ale může to odpovídat i subjektivnímu vkusu jedince. Tomu, kdo je však opravdu schopen přemýšlet, by mělo být jasné, že krasovíra se může projevit celkem paradoxně vzhledem k tomu, že rozhodně ne všechny jevy jsou příznivé pro lidský život. Paradoxně se může ukázat i při víře v kýč, který je právě krásnější než realita a tedy vůči rádoby zobrazované skutečnosti nepravdivý. Na druhou stranu však ani nelze říct, že vše reálně existujícího by muselo být ošklivé a zcela nepříznivé, takže povaha reality se z lidského hlediska pohybuje mezi protipóly jakési přízně a nepřízně či krásy a ošklivosti a to v různých rovinách různě. Někdy je pro nás pravda zkrátka hezká, jindy ne. Je tedy potřeba nejprve poznávat pravdu a až pak se zamýšlet, jak a nakolik je či není pro nás příznivá. Takže krasovíra tento logický postup převrací vzhůru nohama a ve své přebujelé podobě se stává zdrojem rozvoje krásných nesmyslů a tedy i snadným terčem kritiky ze strany skeptiků. Když si však uvědomíme, že krasovíra je druh antiskepse a antiskepse má být v rovnováze se skepsí, tak rozumem zkrocená krasovíra může v rámci přemýšlení začít dávat smysl. Může sloužit třeba k hledání možností zlepšení světa z našeho pohledu, když nejprve hledáme fiktivní pohled, ze kterého by se nám svět ukázal krásnějším, načež můžeme mylný předpoklad opustit a přemýšlet, jak bychom takovou krásu mohli realizovat. Krasovíra se však může vztahovat i k, pouhým člověkem nezměnitelné, hypotetické metafyzice. V takových případech svým nositelům poskytuje životní útěchu, tedy pocit nevyvratitelné smysluplnosti života, ale i riziko utrpení v případě ztráty krasovíry vlivem přemýšlení. Pak se člověku může stát útěchou představa, že pokud je svět absurdní, tak ani nemá smysl se s tím trápit. A nebo může uvažovat o různých typech rovnováhy jako například možný nepoznatelný metasmysl, o kterém jsem hovořil v desátém dílu této série videí. Ukázkou použití novotvaru z konce tohoto videa může být třeba rada: „Krasovíru si člověk třeba pro potěšení může dočasně do určitých mezí dovolit tehdy, kdy by nepravdivost určité krásy nevedla k vážnějším problémům.“
Volněji souvislé informace lze hledat pod štítkem epistemologie či věda.
Žádné komentáře:
Okomentovat