Mnohobytost jako vyšší evoluční stupeň planetárního holobionta

Když jsem byl ještě malý, tak jsem přemýšlel mj. o tom, že mé tělo je složené z mnoha buněk, ale kdysi dávno všechny (dnes dávno mrtvé) buňky žily odděleně podobně, jako lidé dnes žijí relativně odděleně, a když jsem pak pomyslel na vzdálenou budoucnost, tak mě napadlo, že možná i lidé časem budou žít propojeněji v jakýsi jeden organismus. Byla to zvláštní představa, která mě už asi nikdy nepřestane fascinovat, roky přemýšlím o mnoha jejích variantách od nejpesimističtějších po nejoptimističtější, od nejrobotizovanějších po nejbiologičtější, od nejtotalitnějších po nejsvobodnější či od nejrozlehlejších po nejmenší možné. 

Během tohoto přemýšlení mě napadlo mnoho různých novotvarů a v tomto článku bych rád znova představil pojem mnohobytost a to obsáhleji, než jsem učinil v dvacátém čtvrtém dílu videí o novotvarech (a ilustracemi doplněném výstřižku z tohoto videa), což také nebyla první má prezentace tohoto pojmu, tou byla povídka Přirozená mnohobytost viz. později. 

Tento článek různě navazuje na řadu dřívějších, zejména však na „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“ (doporučuji kritikům), „Mnohobytosti základem nového sci-fi (sub)žánru?“ (přehled vývoje představ o superorganismech ve vědě a kultuře), „Všehosmysl“ (z mého dnešního pohledu poměrně dadavědecká spekulace) a za zmínku zde stojí i „Politické uspořádání buněk lidského těla“ (1. část, 2. část, ostatní části jsem zatím nepublikoval), i když to je poněkud odlišný pohled. 

Významně rozepsaný přepis videa: 

Mnohobytost je v podstatě hypotetický planetární superorganismus na vyšším stupni evolučního vývoje než Gaia. Přesněji planetární holobiont, utvářený mnohavrstevnou symbiózou víceméně všech organismů, schopný nejen komplexnější, sofistikovanější, inteligentnější a efektivnější homeostáze (než Gaia, resp. jde o dramatické snížení podílu hypotézy Médeia) na mnoha úrovních, ale i zprostředkované teraformace jiných planet, nebo-li schopný rozmnožovat se po galaxii, šířit se vesmírem a na různých planetách pokračovat různými cestami v evoluci. 

Minimálně zatím tedy jde o sci-fi vizi, jejíž speciálnější formu jsem kdysi se silným dadavědeckým nádechem popsal v poměrně optimistické povídce Přirozená mnohobytost, ve které jednou z hlavních postav je zároveň svět, kde se příběh odehrává. Povídka vznikla mj. přemýšlením, jak by Zeměkoule hypoteticky mohla fungovat, kdybych mohl cokoliv libovolně změnit s okamžitou platností v rámci fyzikálně uskutečnitelných systémů. A i když bych to v řadě detailů dnes napsal jinak, mj. pod vlivem zpětných vazeb z akademického prostředí, tak hlubší podstata mi stále připadá velice inspirativní. Přináší totiž nevšední návrhy řešení klíčových problémů jako nedorozumění, boj o zdroje a relativně pomalá evoluce. 

V otázce nedorozumění jsem zavedl mj. pojem mezibytostní synapse, což by byly orgány umožňující dobrovolné dočasné propojování nervových soustav různých organismů tak, aby byla možná výměna myšlenkopocitů bez zkreslování redukováním na slova. To by posilovalo nejen empatii, ale i kolektivní inteligenci na úroveň, kdy společenství může v případě spojení přemýšlet víceméně jako jedna superinteligentní bytost, jedno kolektivní vědomí, zvědomělý evoluční výpočet klidně i planetárních rozměrů po stránce wetwaru. 

Do toho by se mohly zapojovat i speciální obří datamozky určené k rozšiřování paměti a výpočetní kapacity (buď s vlastním vědomím nebo bez něj). Mohly by existovat i neurostliny, tedy rostliny s jakousi obdobou nervové soustavy, které by se podílely na přírodním internetu, inteligentněji by čelily hrozbám jako např. požáry a skrze mezybytostní synapse by mohla probíhat jakási komunikace třeba s evolučními potomky lidí. Zkrátka by šlo o transformaci maximální části přírody na integrovanější informační systém a transhumanismus by přerůstal v transnaturalismus. 

Když se posunu k otázce boje o zdroje, tak současná Gaia provádí sebekanibalismus, protože jednotlivé organismy se za živa požírají navzájem, aby získávaly biologickou energii a stavební materiál, což je poměrně neefektivní způsob distribuce připomínající destruktivní válku plnou krádeží a ne konstruktivní mír plný dynamické stability. 

Kdyby však proběhla velká genetická reforma trofických skupin a rozvinuly se inteligentnější systémy regulace reprodukce, tak bychom už nemuseli pojídat jiné organismy. Mohli bychom ze speciálních neurostlin získávat přímo naše stavební komponenty a energii i v takovém množství, že by to stačilo na efektivnější stravování vlastních odumřelých buněk v těle. 

Mohli bychom sami být doplňkově schopni fotosyntézy podobně jako kleptoplastičtí plži. Mohli bychom místo škodlivé eutrofizace vod efektivněji vracet nepotřebné komponenty neurostlinám, které by mohly fungovat i jako biologické 3D tiskárny. Nebo místo energeticky náročného cestování na druhou stranu planety by si naše vědomí mohlo přes internet okamžitě pronajmout tělo v cílové destinaci, jako bychom tam byli. 

A co se týče dnes relativně pomalé biologické evoluce, tak výše zmíněná kolektivní superinteligence doplněná o datamozky by mohla umožnit inteligentní sebeevoluci mnohobytosti, resp. vysoce promyšlenou genetickou modifikaci organismů podle aktuálních potřeb a vznikaly by relativně bezchybné GMO na počkání. Pro člověka je těžké o něčem takovém dostatečně přesně přemýšlet, ale pro superinteligenci určité kapacity by to mohlo být jednoduché jako pro nás stavit z kostek Lega. Mohli bychom se stávat čímkoliv, co bychom zrovna potřebovali, to by ještě víc zefektivňovalo celou mnohobytost a třeba pandemie už by neměli šanci, protože přirozený výběr přeživších patogenů by nestíhal tempo superinteligence. 

To víceméně vše je pochopitelně velmi odvážná vize optimistické vzdálenější budoucnosti a z pohledu počátku dvacátého prvního století se nám to může zdát nereálné či nezvyklé. Někomu se mnohobytost třeba může jevit moc kolektivistická, ale podle mě je to spíše komplementarita kolektivismu a individualismu, která se poměrem nějak zásadně neliší od demokracie, na kterou jsme zvyklí. Dočasné propojování nervových soustav by totiž bylo dobrovolné podobně jako lidé se k internetu obvykle připojují dobrovolně, ne z donucení okolního kolektivu. 

Někdo může mít existenciální obavy ze zvyšování možností vzájemné biologické integrace různorodých organismů, ale součástí mnohobytosti mohou být i různé krizové mechanismy, které by třeba umožňovaly i vratný přechod klidně až do stádia sebekanibalismu Gaiy v případě odpovídající krize. 

Mnohem spíše by však stačilo třeba pouhé omezení kolování hmoty, energie nebo velkých informací do stádia, kdy třeba každý novočlověk žije plně soběstačně ve své neurostlině. Biologická integrace by byla nadstavba, ne existenciální nutnost podobně jako korporace mají meňavkovitou strukturu složenou z mnoha týmů, které na sobě mohou, ale nemusí být závislé. Nebo jako vrby, kterým mohou opadávat větve do bažiny a dál přežívat. 

Podle darwinismu evoluce není směřovaná, předurčená, ale zároveň známe případy, kdy došlo ke konvergenci, resp. podobné fenotypy/ znaky (např. křídla hmyzu, ptáků či netopýrů) se geneticky nezávisle na sobě vyvinuly u více různých větví stromu života, protože jde o relativně efektivní způsob adaptování na okolní prostředí. Podobně se eusociality vyvinula nejen u korýšů či hmyzu (jako mravenci, včely, termiti apod.), ale i minimálně u jednoho druhu savců, konkrétně rypoš lysý (Heterocephalus glaber). 

A pokud má naše evoluční potomstvo přežít smrt Slunce a šířit se do jiných hvězdných soustav, tak bude potřeba abychom dříve či později omezili vyčerpávající války a postupně rozvinuli spolupráci formou jakési mnohobytosti schopné teraformace a právě v tomto směřování spatřuji důležitou součást smyslu veškerého života. Kéž je mnohobytost budoucností naší galaxie. 

Život jako sociální konstrukt?

Pojem život je celkem mnohoznačný, a proto na začátek upřesňuji, že minimálně tentokrát mám na mysli živé bytosti, ne narativně zajímavější děj jejich životů, přičemž bych rád volně navázal na článek „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, jehož výchozí diskuse se později posunula od hypotézy Gaia k otázce definice života. A právě z pokračování diskuse vznikl tento článek. 

Podle mě je „hypotéza“ Gaia v komplementaritě s „hypotézou“ Médeia, přičemž je spíše otázkou, který z těch dvou protikladů v kterých rovinách jak moc převažuje za jakých okolností (což může vyžadovat různá přeformulování těch „hypotéz“). A mě víc baví hledat hranice za strany „hypotézy“ Gaia, i když si ji také zkouším kritizovat čili být antiskeptický k protihypotéze. Takže mé chápání Gáji není statické (jak se hodí ve vědě pro rigoróznější dorozumění velké spousty vědců), je proměnlivé v závislosti na setkávání s různými argumenty tak, abych antiskepticky hledal, jak by (slovy trvale neuchopitelná) podstata Gáji mohla dávat smysl. Přičemž jsem si zvykl užívat relativně ustálené pojmy, abych nemusel pro každý svůj derivát vymýšlet novotvar, který by pro mnoho jiných lidí byl hůře stravitelný, i když určitě pravda, že novotvary také vymýšlím. 

Oponující ve výchozí diskusi byl skeptický vůči hypotéze Gaia a tvrdil, že podle něj nesplňuje zásadu Popperovy břitvy (o falzifikaci viz. mj. v tom článku o hypotézách Gaia a Médeia). Ale Gaia, tak jak ji průběžně definoval James Lovelock, podle mě má konkrétnější místa, kde lze snáze spekulovat o možnostech vyvrácení (přičemž vyvrácení podle mě není jen otázkou ano/ne, nýbrž má svou intenzitu a oblast rozsahu, nemusí nutně plně zavrhnout celou komplexní hypotézu). A co se týče mého specifického pojetí, tak jeho proměnlivost je podmíněná právě vyvratitelností předchozích variant, aniž by muselo být explicitně řečeno, kde a jak lze uvažovat o vyvrácení (dobrý skeptik si takové místo umí hledat sám). Jelikož však těžko pochybovat o existenci života, tak jakousi nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu“ pravděpodobně nelze zavrhnout. A podle toho, kterým směrem z tohoto pomyslného minimalistického bodu zrovna hledám možnosti rozšíření, tak se odvíjí způsoby vyvratitelnosti příslušných nadstaveb (z určitého hlediska by se to možná dalo nazvat spíše hledáním axiom-u/ů než hledáním teorie). 

To, co jsem uváděl v článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, sice někdo může chápat jako několik různých hypotéz, ale já to chápu spíše jako různé aspekty téže obecnější představy (Gaia jako evoluce homeostáze + Gaia jako metafora na inovacemi přerušovaný růst firmy + Gaia jako systém, kde může vzniknout organismus schopný kolonizovat jiné vesmírné těleso + Gaia jako evoluční výpočet komplementární s hromadným vymíráním + Gaia jako komplementarita přírody se sociálním superorganismem pokoušejícího se o geoinženýrství, což doplním v následujícím odstavci). 

Jelikož lidstvo považuji za vznikající superorganismus (úroveň jeho organizace je mnohem vyšší než třeba v atomizovanějším pravěku a existují možnosti dalšího vývoje v tomto směru) a jelikož lidstvo považuji za dosud nedílnou součást přírody, tak myslím, že i Gaiu lze z určitého hlediska chápat mj. jako vznikající superorganismus (tzn. časem může být Země superorganismovitější než je), jehož samoorganizovanost může být zesílena právě pomocí lidstva, např. jeho postupnou snahou vědoměji regulovat svou interakci s atmosférou. 

Aby oponující lépe pochopil, jak chápu to, co nazval „život planety“, tak se mě zeptal, jak chápu život. Přesněji, zda např. virus interpretuji jako živý, nebo neživý. Podle mě ale snaha najít nějakou přesnou hranici živého a neživého je podobný problém jako najít nějakou přesnou hranici třeba mezi toxinem a netoxinem. Paracelsus tvrdil víceméně, že až dávka rozhoduje o tom, zda je něco jed (existují případy, kdy člověk zemře v důsledku soutěže v pití vody, resp. vše se v Paracelsově pojetí podle okolností může projevit jako jed). Dnes se toxin definuje jako to, co poškozuje organismus již v malých dávkách, což znamená, že rozdíl mezi toxinem a netoxinem je sociální konstrukt, protože „malá dávka“ je prostě sociální konstrukt, kterým se snažíme řešit paradox hromady ve snaze o lepší vzájemné dorozumění, ale abychom mohli zpětně lépe pochopit toxikologické jevy na úrovni organismu nezávisle na slovním zkreslení, tak si právě potřebujeme uvědomit, že „toxin“ je sociální konstrukt. 

A podobně to podle mě je v případě otázky hranice (ne)života (viz. třeba sebereplikace a „evoluce“ pozorovaná už na úrovni anorganické chemie), resp. potřebujeme pomyslně krájet složitě provázanou realitu života na jednoznačnější pojmy a to víceméně nezávisle na tom, zda hranice takto vzniklých pojmů plně koresponduje se všemi hranicemi pozorované reality (což nám ukazuje část hranice pojmového myšlení). 

Vezmeme-li si pojmy, pomocí kterých se pokoušíme definovat život (např. evoluce, sebereplikace, paměť, emergence, organizovanost, homeostáze, organické látky, negativní zpětná vazba, metabolismus, dráždivost, samoorganizace, homochiralita, biosyntéza (např. proteosyntéza), genetická informace, negentropie, autopoiesis, kinetický výběr, dynamická rovnováha, autokatalýza, variabilita, stabilita, mutace, teleonomie (účelnost), komplexnost, disipativní struktury, ...) (přičemž příslušnost těchto pojmů obvykle odvozujeme především od těch „organismů“, u kterých nejméně pochybujeme, že jsou živé, načež je redukujeme podle toho, co si označíme za nejjednodušší organismy), tak nám dohromady může vzniknout pomyslná asambláž mnoha různých aspektů, jejichž pravděpodobnostní rozložení se mezi třeba představou makrosvěta a mikrosvěta pro různé jevy překrývá komplikovaně neredukovatelným způsobem (tady by se podle mě mimochodem pro lepší představu hodilo alespoň zjednodušené grafické znázornění, takže to lze použít i jako argument pro to, že ve filosofických knihách by mohlo být víc ilustrací), takže vlastně jde o heterogenní směs různých paradoxů hromady a pojem „život“ je sociální konstrukt, který nemůže plně zachytit realitu (obzvláště účelně zjednodušeným způsobem, jakým je obvykle používán). To však neznamená, že bychom tento pojem neměli používat. 

Pak je pochopitelně otázkou, jak na takový problém reagovat (abychom se mohli zpětně pokoušet ve svých představách alespoň částečně odfiltrovat slovní zkreslení). To obvykle začíná asi tím, že si jednotlivá pomyslná pravděpodobnostní rozložení intuitivně zredukujeme na jedno v závislosti na dosavadním abstrahovaném předpochopení, ale pak je velkou otázkou, jak ten výsledek interpretovat. Mnoho vědců se zaměří na vrchol pomyslného grafu a od něj postupují do strany. Zprvu ochotně, ale čím dál jsou, tím víc se zpomalují, až si nakonec téměř každý najde svou rádoby definici a ty se průběžně mohou podílet na utváření sociálního konstruktu ve snaze vědců získat co nejpřesnější jednotný pojem, resp. co nejvhodnější pro číselné zpracování a to i za cenu, že paradox hromady vyřeší jako gordický uzel. 

Ale to podle mě není jediné možné řešení takovéhoto problému interpretace. Ještě si můžeme ponechat celý pomyslný graf (podobně jako si třeba umělá vícevrstvá neuronová síť ponechává jakousi redukovanou superpozici dosavadních vstupů) a chápat jako život vše, co mu z mnohohlediska alespoň jedním hlediskem alespoň minimálně odpovídá, jen pochopitelně čím méně tomu grafu něco odpovídá, tím nižší to má pomyslné procento příslušnosti k pojmu „život“, přičemž toto procento těžko vyjadřovat ve slovní komunikaci, obzvláště když obvykle bývá mnohorozměrné. 

No a můj způsob chápání pojmu „život“ se pohybuje někde mezi těmito dvěma interpretacemi syntézy pomyslných pravděpodobnostních rozložení pro jednotlivé pojmy užívané k definování života, přičemž tato komplementarita/ superpozice se obvykle redukuje až ve vztahu ke konkrétním argumentům. 

Oponent zmiňoval, že i některé neživé systémy vykazují samoregulaci (tzn. negativní zpětnou vazbu). Například, když se vaří voda v kotlíku nad ohněm, tak svým kypěním přes okraj může snižovat intenzitu plamenů, až přestane přetékat, načež zase může růst intenzita plamenů, dokud voda znova nepřeteče... Podle druhé interpretace (té syntézy pravděpodobnostních rozložení) jsou ale (relativně) jednoduché samoregulační systémy „živé“ nějakým sníženým pomyslným procentem (třeba oproti perloočku). A podle mě je nějaký rozdíl podle toho, zda negativní zpětná vazba v rovině termoregulace vzniká jako důsledek živého, nebo neživého systému, jelikož v případě jednoznačnějšího života je ta negativní zpětná vazba utvářena komplexnějším/ sofistikovanějším způsobem, resp. to lze interpretovat jako větší či menší inklinování k jádru pojmu superorganismus (tzn. organismus složený z organismů => kolektivní inteligence (makro)molekul), kdežto v případě těch „neživých“ systémů vykazujících samoregulaci je z hlediska té metafory na místě mnohem víc přirovnávání k organismu než k superorganismu, přestože to pochopitelně a komplementárně má řadu vlastností, kterými se to liší od jednoznačného života. Na druhou stranu podstata té samoregulace v případě ohně a kotlíku je analogicky obsažena v běžných živých organismech tak, že chemické reakce uvolňují teplo a právě voda ho rozvádí a usnadňuje jeho únik z těla/ buňky. V tom, co běžně považujeme za živé, je však řada dalších zefektivňujících mechanismů. A v souvislosti s hypotézou Médeia se ještě dá zmínit, že při regulaci plamenů kotlíkem vroucí vody se může stát, že některé uhašené plameny už se nikdy neobnoví (v ohništi obvykle zbývají nedohořelé kusy uhlíků), což může být metaforou pro hromadné vymírání druhů, které se stává nutným zlem, když se biosféra přiblíží nějakému z krajních extrémů své udržitelnosti. 

Oponent dále tvrdil, že negativní zpětná vazba může připomínat homeostázu živého organismu, ale byla by to prý neopodstatněné „antropomorfizace“ fyzikálního úkazu. Pro tento případ by však podle mě byla trefnějším pojmem personifikace (když už), jelikož není tak antropocentristická a tedy lépe pasuje i k nečlověčím organismům. Ostatně právě antropocentrismus přispívá k tomu, že za živé nechceme ani z části označovat to, co se nám nezdá živé podle jakéhosi intuitivního selského rozumu. A za druhé dodávám, že na základě té druhé interpretace života to myslím lze naopak opodstatnit, jen se musí vědět/ nezapomínat, že pak by takový systém byl mnohem méně živý než nějaký jednoznačn-ý/ější organismus. 

Když se oponent vracel k hypotéze Gaia a připouštěl, že systém Zeměkoule pravděpodobně zahrnuje řadu dosud nerozpoznaných zpětných vazeb a mezi ekosystémy bezpochyby existují složité vztahy, tak jsem dodával, že to z mého pohledu znamená (malou měrou, nebo nejspíš i o něco víc) uznávání toho, co jsem výše označil jako „nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu““. Takže bych to mohl obrátit a položit v podstatě stejnou otázku: Co by falzifikovalo tuto propojenost ekosystémů? (Odpověď jsem nedostal.) 

Oponent však dále dodával, že vzhledem k obtížné falzifikovatelnosti je hypotéza Gaia prý spíše na úrovni víry, s čímž sice plně nesouhlasím, ale dodávám, že je to také důvod, proč se jí občas říká Gaia paradigma, přičemž míra obtížnosti falzifikovatelnosti je závislá na konkrétnější interpretaci. Ale v oponentově návazném výroku, že „s vírou moc nejde vědecky pracovat“, je otázkou, co to znamená „vědecky pracovat“, když třeba deterministický chaos je také paradigma, ale bez determinismu by věda nebyla vědou (do značné míry). To by pak ten výrok „s vírou moc nejde vědecky pracovat“ šlo chápat i jako analogii tvrzení, že věda, tak jak bývá běžně chápána, ve skutečnosti neexistuje, ale nejsem si jistý, že i to by tím oponent chtěl říct (i když podle mě skutečný předmět pojmu věda lze chápat jako plně nerozlišitelnou komplementaritu „vědy“ a „pseudovědy“, což je další paradox hromady). 

Už dříve jsem v diskusi zmínil, že sebou způsobený zánik veškerého života na planetě by hypotézu Gaia podle mě značnou měrou vyvrátil (lepší by však pochopitelně bylo mít na pozorování mnohem víc planet Země, což by z hlediska takového účelu bylo neetické (ne však z hlediska účelu šíření života na jiné planety, což by nám poskytlo možnost srovnávat různé obydlené planety) a momentálně nereálné). Ale sebezánik života by se musel stát sám od sebe, těžko na něco takového čekat a absurdní pokusit se být příčinou takto extrémistické falzifikace (pro tento druh falzifikace si musíme vystačit s myšlenkovými experimenty převáděnými na stále sofistikovanější modely). 

Oponent však tvrdil, že sebezánik veškerého života by hypotézu Gaia nefalzifikoval, protože živé organismy umírají běžně. Podle mě je však zapotřebí uvědomit si zásadní rozdíl mezi průběžnou smrtí jednotlivých organismů (nebo postupně hromadnou smrtí organismů před případným zánikem Země) a hromadnou smrtí všech organismů bez mimoplanetární příčiny, jelikož v prvním případě biosféra zůstává navzdory průběžné smrti jednotlivců (nebo zaniká mimoplanetární příčinou), kdežto v druhém případě by biosféra zanikla vlivem sebe, takže biogenní zánik biosféry by představu Gaia dost zmasakroval (třeba z pohledu umělé superinteligence mimo Zemi, pokud byste v tom (myšlenkovém) experimentu vyžadoval nějakého pozorovatele se sníženou účastí). Předpokládám však, že možnosti falzifikace se nacházejí i na lokálnější úrovni: třeba kdyby laboratorní myš v dostatečně izolovaném skleníku plném živých rostlin zemřela na nedostatek kyslíku v okolí, ale to se pochopitelně nestane, takže z tohoto pohledu Gaia prošla. A mimo skleník pochopitelně běžný obratlovec může jíst plody rostlin a navíc roznášet jejich semena. 

Vraťmě se však na chvíli ještě k falzifikaci skrze hypotetický biogenní zánik biosféry. Zajímavostí by bylo, že pokud bychom skombinovali tu druhou interpretaci (syntézy pravděpodobnostních rozložení pojmů vztažených k životu) s analogií na evoluční algoritmus, tak i v případě plného vymření biosféry ve „vědeckém“ smyslu bychom pozůstatek mohli chápat jako relativně malým procentem „živý organismus“. Ostatně atomy jsou v podstatě obdobou perceptronu (otázkou je spíše přesnější míra podobnosti), resp. do nich mohou vcházet nějaké energické vstupy a v závislosti na jejich aktuálním nastavení to může vést k excitaci elektron-u/ů nebo až k uvolnění „vypočteného“ množství energie, které se může stát vstupem pro jiný atom, čímž jsou tyto obdoby perceptronu různě vzájemně provázány a to už samotný perceptron bez tohoto provázání je považován za jeden z nejjednodušších druhů umělé inteligence (přičemž inteligenci obvykle přisuzujeme života a „životu 3.0“). Jen z našeho pohledu jsou tyto minimalistické inteligence provázané mnohdy v nesouladu s naším záměrem a můžeme pak mít tendenci říkat, že je to nesmyslný způsob, i když podle mě si tím nemůžeme být absolutně jistí (viz. např. metasmysl). Pokud si to však zjednodušíme třeba Occamovou břitvou (která však v minulosti pravděpodobně vyřadila i část toho, co dnes věda považuje za pravdu), tak neživé planety lze chápat jako promarněný potenciál atomů jakožto analogií perceptronů. I proto jsem kdysi vymyslel pojem všeživot, který má označovat celý vesmír s důrazem na to, že i ty jeho nejelementárnější zákoutí mohou být velmi minimalistickým způsobem „živé“.

Nakonec se oponent ptal, k čemu by hypotéza Gaia vůbec byla dobrá, načež si sám odpověděl, že „k léčení neduhů planety“ (např. snížení biodiverzity vodních toků snižuje jejich samočistící schopnost), ale že s tím se počítá i bez hypotézy Gaia. K tomu dodávám ano, ale čím lépe pochopíme systém zpětných vazeb na planetě (komplementaritu hypotézy Gaia a Médeia), tak tím lépe budeme vědět, kde a jak máme „držet prst na pulzu planety“ (o něco přesněji „držet prsty na pulzech planety“) a také budeme lépe vědět, jak bychom do toho mohli zasáhnout nejefektivněji a nejšetrněji. A můžeme lépe pochopit jakousi evoluci homeostáze, což může zpřesnit naše předpovědi. 

Dále způsob, jakým my lidé chápeme Zeměkouli, může spoluovlivňovat to, jak se v reálném životě chováme. Když si někdo třeba začne myslet, že lidé parazitují na přírodě (nehledě na tom, zda jeho názor můžeme označit za vědecký) a ohrožují relativní rovnováhu (ať už je důsledkem spíše šťastné náhody (Médeia), nebo planetární homeostáze (Gaia)), tak se v něm spíše může probudit svědomí podporovat třeba nejen boj se změnou klimatu, ale i jinou enviromentální politiku. Nebo když se naopak řekne víceméně, že příroda si za své problémy může sama, tak člověk může mít větší tendenci rezignovat na snahu to nějak obracet k lepšímu (kladení důrazu na hypotézu Médeia může posilovat euroskepticismus a to zvláště v dnešní době, kdy Evropská unie bývá vnímána skrze Green Deal). Nebo když se bude říkat, že hypotéza Gaia je vyvrácená, tak o to méně lidí bude studovat negativní zpětné vazby v přírodě (nebo obecněji ekologii), protože část těch váhavějších potencionálních „studentů“ si raději zvolí něco, co se jim bude zdát jistější. Přitom ekologie (do které můžeme hypotézu Gaia zařadit) v dnešním světě hraje mnohem větší roli než dříve. 

Myslím si však, že pravý filosof si dokáže vystačit i s „poznáním pro poznání“, resp. se tím může snažit alespoň trochu a dočasně ukojit svou touhu znát pravdu (přestože ve své čisté podobě se zdá nedosažitelná). I kdyby mi to k ničemu nebylo, rád bych poznal odpověď na nějaké velké otázky existence. Nemohu předem říct, zda bych to pak neviděl opačně, ale už jsem se dostal k celé řadě ne zrovna příjemných relativních poznatků, které mi ale usnadňují orientaci v lidském životě. 

Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia

Cesty vzniku a zrání myšlenek mohou být různé. Třeba jedním z východisek následujícího textu bylo, když mě někdo požádal, abych mu nakreslil obrázek na památku, jak popisuji v článku Metcalfův les a jiné ilustrace myšlenek. Když jsem přemýšlel, co nakreslit, napadla mě souvislost mezi mykorhizním podhoubím a Metcalfovým zákonem, která se stala zárodkem obrázku nazvaného Metcalfův les. A než jsem ho přidal na HumanArt, vznikl jeho popis, který jsem relativně nedávno předělal na jednoduché rychlovideo. 

Toto video jsem sdílel ve facebookové skupině Filosofický kroužek, kde pak v diskusi někdo oponoval odkazem v podstatě, že Zeměkoule prý nemůže být jeden živý organismus (jak tvrdí hypotéza Gaia, převážně ve smyslu, že jednotlivé organismy svou vzájemnou interakcí a interakcí s anorganickým prostředím pomáhají udržovat podmínky vhodné pro život, resp. provádí homeostázu), jelikož paleontolog Peter Ward (1949) následně přišel s hypotézou Médeia, podle které podmínky na Zeměkouli nikdy nebyly konstantní a především biosféra si za mnohá hromadná vymírání může sama, což prý hypotézu Gaia vyvrací (přičemž Ward Zeměkouli volně přirovnává k řecké mytologické ženě Médeia, která zabila své vlastní děti). 

Z určitého pohledu se to tak určitě může zdát (a navíc by to částečně řešilo Fermiho paradox (ve vesmíru však pravděpodobně existují daleko větší hrozby pro život, třeba putovní černé díry)), jenže představa úplného vyvrácení hypotézy Gaia je podle mě založená na binárně zjednodušené interpretaci falzifikace. 

Respektive někdo naivně předpokládá, že když anti-hypotéza vyvrátí část hypotézy, tak plně platí anti-hypotéza a hypotéza tím končí na smetišti dějin. Jenže co kdyby první vznikla hypotéza Médeia a až pak hypotéza Gaia? Podle stejně zjednodušené rádoby logiky by to znamenalo, že hypotéze Gaia by stačilo nabídnout jediný případ, kdy různé organismy svou interakcí regulují životní podmínky (třeba cyklus oxidu uhličitého a kyslíku mezi živočichy a rostlinami), aby plně vyvrátila hypotézu Médeia. Ale to by paradoxně znamenalo, že která z jakýchkoliv dvou protichůdných hypotéz by byla vymyšlena jako druhá, ta by byla pravdivá, což je zjevný nesmysl a mohlo by se tomu říkat třeba paradox naivní falzifikace. 

Ale jak se ho zbavit? Základ řešení je k nalezení v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie ve dni 15.12.2014, kde píšu, že antidůkaz nezavrhuje nutně celou teorii, což je implicitně obsaženo už ve výroku z 10.6.2012, kdy jsem napsal, že komplexní názor nelze jen tak snadno zavrhnout jako celek. Nověji bych to mohl formulovat tak, že anti-důkaz/ anti-teorie/hypotéza nemusí nutně zavrhnout celou komplexní teorii či hypotézu, jelikož může znamenat i komplementaritu daného anti-důkazu/ [...] s příslušnou teorií či hypotézou, které v nějaké rovině nějakou měrou reguluje/ ohraničuje platnost. Zkrátka v určitých situacích platí víc jedna teorie a v jiných zase ta druhá (přičemž nemusí být vyloučeno ani tři a víc multi-komplementárních teorií). 

V našem případě by takováto logika značila komplementaritu hypotézy Gaia s hypotézou Médeia, přičemž zpřesňování míry vzájemné platnosti v různých úrovních je otázka především pro specializované vědce. To však neznamená, že bychom o tom nemohli zkusit přemýšlet na základě těch souvislých znalostí, které máme. 

Ward vůči hypotéze globální homeostáze údajně oponuje, že podmínky na Zeměkouli „nikdy nebyly nějak konstantní“. To je však poněkud zavádějící tvrzení, jelikož homeostáze není definovaná jako udržování „konstantních podmínek“ ve striktním smyslu, nýbrž jako udržování podmínek v určitých mezích, kterým se říká homeostatický rozsah. Kdyby homeostáze označovala udržování skutečně konstantních podmínek (ve striktním smyslu), tak by ani lidské tělo nebylo schopno homeostáze a bylo by otázkou, k čemu by takový pojem vůbec byl. 

Zkusme však antiskepticky předpokládat, že došlo k nějakému informačnímu šumu (např. nepřesnost cizího překladu nebo nadměrná redukce autorem článku v New Scientist) a Ward by chtěl spíše říci, že homeostatický rozsah případné globální homeostáze by musel být tak velký, že už by z vědeckého hlediska nešlo hovořit o homeostáze. To by se však za prvé potýkalo s paradoxem hromady (jak rozsáhlý homeostatický rozsah by ještě šlo považovat za globální homeostázu a lze na to vůbec odpovědět vědecky?) a za druhé nemáme k dispozici mrtvou Zeměkouli ve stejné vzdálenosti od Slunce atd., abychom mohli rigorózně porovnávat přesný rozptyl konkrétních podmínek na této hypotetické planetě s rozptylem podmínek na Zemi (může to však mít určitou nenulovou váhu jako myšlenkový experiment viz. později). 

Tato problematizování měřitelnosti sama o sobě mohou omezovat jak antihypotézu, tak hypotézu (ne však do míry vyvrácení), takže z tohoto hlediska by bylo lepší říkat paradigma Gaia a paradigma Médeia, ale jde o méně rozšířené pojmy, takže z hlediska dorozumění je asi lepší držet se etablovanějších forem a každý člověk si může udělat vlastní utříbenější názor na míru platnosti takových představ o Zemi, aniž by se musel spoléhat na to, zda je nějaká myšlenka označena jako paradigma/ hypotéza/ teorie/ ...

Ještě si však lze antiskepticky představit, že Ward by považoval současné rozmezí podmínek na Zeměkouli za méně rozsáhlé, než jaké bylo (podle vědeckých odhadů) od počátku života. To už by mohlo vypadat jako relevantní kritika, ale existuje důvod chápat to spíše jako zajímavé doplňkové vymezování hranic možností planetární homeostáze a ne jako dostatečně silný protiargument k plnému zavrhnutí. To, že homeostatický rozsah se může (v určitém širším rozmezí) měnit s evolucí života (tzn. evoluce homeostáze) a že tato homeostáze je mnohem „rozplizlejší“ než třeba ta v lidském těle, tak nemusí znamenat, že by ani částečně nefungovala. 

Teď už nejsme v oblasti přesnosti měření, ale spíše na úrovni jakési fuzzy logiky, takže se můžeme vrátit k myšlenkovému experimentu. Kdybychom měli dvě Země (s měsícem, vzájemně na opačné straně stejné dráhy kolem slunce, ...), na jedné by vše dál žilo a na druhé by vše zemřelo a bylo rozloženo, tak na mrtvé Zemi by třeba denní a noční teplota pravděpodobně kolísala spíše víc podobně jako kolísá víc v rovníkové poušti než v rovníkovém pralese. Takže dál vidím prostor pro možnost globální homeostáze, i když může být otázkou, jak moc a u kterých veličin je to „relativně významné“. 

Dalším argumentem proti hypotéze Gaia bylo, že evoluční objev fotosyntézy časem mohl vést k tak velkému poklesu oxidu uhličitého (skleníkový plyn) v atmosféře, až Země údajně celá zamrzla (tzn. víc než v běžných dobách ledových). K tomu se hodí nejprve dodat, že toto hypotetické globální zalednění je dosud předmětem vědeckých sporů a soupeřící varianty sahají zhruba od zmrznutí poloviny vody v oceánech až po žádné radikální změny teploty, přičemž se spekuluje o mnoha různých faktorech a jejich souvislostech. Navíc se uvažuje i o jiných než biogenních příčinách. 

Zkusme však předpokládat, že by vznik fotosyntézy opravdu vedl k nějakému relativně velkému zalednění. Pak by mohlo být otázkou, proč by se tak radikální mráz již nikdy neopakoval, když fotosyntetické organismy nevyhynuly a obvyklé doby ledové jsou připisovány převážně nebiogenním jevům. 

Pro možné vysvětlení se zde myslím hodí odbočka k metafoře na ekonomiku. Někteří datoví analytici zaměření na chod firem tvrdí, že aby firma mohla ekonomicky růst z malé na velkou a nezasekla se nebo dokonce nezačala zaostávat a stagnovat, tak potřebuje zavádět inovace, což zprvu (vlivem nezvyku) paradoxně vede k větší či menší dočasné stagnaci firmy, než se to zase obrátí v růst a možnost překonat dosavadní nejvyšší vrchol ekonomické prosperity. 

A podle mě se podobný jev mohl a dál může vyskytovat různými způsoby i v průběhu evoluce života, resp. aby se třeba jednoduché organismy mohly vyvíjet na komplexnější, tak je potřeba objevovat a šířit nové strategie přežití, což paradoxně může dříve či později vést i k různým nepředvídatelným problémům (tzn. evoluce přináší i rizika) jako např. rozmach nějakého odpadního produktu, pro který dosud neexistují dostatečné systémy recyklace. To může připomínat mj. současný problém s antropogenními odpady v přírodě, ale teď mám na mysli spíše kyslík produkovaný prvními fotosyntetickými organismy a následné údajné hromadné vymírání druhů spojené s možným dočasným větším či menším zamrznutím Zeměkoule, které mohl ukončit asi až nějaký nebiogenní proces, pravděpodobně geologicko-atmosférický. 

A co následovalo poté? Kambrická exploze, asi největší známý rozmach biodiverzity eukaryotického života, který začal zpracovávat dosud nedostatečně využitý kyslík a spolustanovil nový homeostatický rozsah ve složení atmosféry (která je z převážné části výtvorem organismů). 

Takže fotosyntéza byla radikální inovace, která narazila na svůj limit, začala vést ke stagnaci, ale následně přispěla k další návazné inovaci, která umožnila vznik mnohobuněčných organismů, jenž vdechováním kyslíku a vydechováním oxidu uhličitého oddálily limity fotosyntézy a vytvořili do dnes přetrvávající komplementaritu s fotosyntetickými organismy. Z tohoto pohledu je pro mě Zeměkoule superorganismus, byť zatím chaotičtější, než jsou naše běžné představy o menších superorganismech. 

A to, že díky té evoluci homeostáze mohl vzniknout i člověk, tak přírodě (navzdory dosud trvajícím enviromentálním problémům způsobeným relativně bouřlivým rozvojem člověka (ale stále je to úplný prd oproti tomu, že objev fotosyntézy mohl vést k zamrznutí celé planety)) dává šanci, aby život mohl překonávat další své limity pomocí nových strategií. Tím mám na mysli především rozvoj geoinženýrství (přesněji klimatického inženýrství) a přípravy na kolonizaci vesmíru. 

V prvním případě jde v podstatě o pokus dosud nedílné součásti biosféry zefektivnit globální homeostázu prostřednictvím různých cílených zásahů proti změně klimatu. O přínosu a efektivitě jednotlivých metod geoinženýrství sice lze spekulovat, ale také lze předpokládat další vývoj vč. možnosti lepší vzájemné koordinace. Navíc pandemie nového koronaviru (ať už začala jakkoliv) je pravděpodobně využívána i jako klimatický experiment, který by mohl zpřesnit naše představy o tom, jak moc intenzita globální ekonomiky souvisí s klimatem a tedy jak velkou máme z tohoto hlediska zodpovědnost. 

V druhém případě vznik člověka dává biosféře šanci, aby mohla konečně začít expandovat i do okolního vesmíru a tím dál zvyšovala pravděpodobnost svého přežití. Zde jsem byl kritizován, že prý život v okolním vesmíru dlouho nepřežije a někdo by mohl doplnit, že dosud neexistuje ani základna na Měsíci. Je však potřeba uvědomit si, že mluvím o možné vzdálenější budoucnosti, na kterou nestačí dívat se optikou současných možností, je potřeba zvažovat i pokračování technického pokroku v nejrůznějších oblastech. 

Dnes relativně mnoho zdrojů vrážíme do spektáklu či simulakrumu, ale nejsem si jistý, že by se to v budoucnosti nemohlo změnit na efektivnější využití a to i s ohledem na to, že třeba Edith Stern může být živým důkazem možnosti cíleně vychovat génia, resp. že potenciál školství dosud ani zdaleka není dostatečně využitý. A čím lépe stroje nahrazují lidskou práci, tím bude dál vzrůstat potřeba, aby se rozvoj lidské inteligence nezanedbával. 

Takže časem už by nemuselo být tak těžké představit si, že bychom vytvořili jakési rozsévače zárodků Gaiy, resp. relativně inteligentní stroje, které by se bez posádky šířili od hvězdy ke hvězdě a prováděli teraformace na základě uložených dat. 

Přesněji bychom dříve či později mohli být schopni naprogramovali stroje s umělou inteligencí, aby prováděli sebereplikaci flexibilně z toho, co by našli v nové hvězdné soustavě, založili alespoň drobné torzo dysonovy sféry jako masivní zdroj energie, aby pak mnoho let překopávali nějakou cizí planetu (koordinovaně prostřednictvím kolektivní inteligence internetu věcí) a následně ji teraformovali, což by mohlo zahrnovat mj. cílené provedení abiogeneze prostřednictvím uložených dat či 3D biotisk a umělé dělohy schopné vytvořit živé lidi aj. komplexnější organismy bez potřeby živých biologických rodičů, načež by umělá inteligence nové lidi vychovala podle uložených dat. A už během kolonizování té jiné hvězdné soustavy by ty sebereplikační teraformační stroje vysílali své kopie k více hvězdným soustavám současně, takže by se šířili pyramidově narůstající rychlostí, přičemž by probíhal jejich přirozený výběr. 

Dnes se to ještě může zdát nedosažitelné, ale uvažme také, jak malé jsou třeba bakterie a jak mnohonásobně větší vesmírné těleso dokázali, navzdory drsnému prostředí, masivně kolonizovat (v tomto přirovnání se nabízí velmi bláznivá sci-fi představa, že bakterie jsou kolonizační stroje námi nedetekovatelného subatomárního života xD). 

Pokud má člověk skutečně větší šanci (než kterýkoliv jiný dosud žijící organismus na Zemi) kolonizovat jiné vesmírné těleso (tzn. zvýšit pravděpodobnost přežití života rozšířením podmínek pro život (organizovaněji než náhodnou a mnohonásobně rizikovější panspermií)) a to v návaznosti na svou relativní inteligenci, a pokud by se jeho vznik spíše neobešel bez hromadného vymírání nějakých méně inteligentních organismů kdysi dávno, tak vznik člověka myslím až překvapivě dobře zapadá do evoluce globální homeostáze. 

A ještě další zásadní argument ve prospěch Gaiy: v informatice je evoluční algoritmus (zde přirovnatelný k biosféře (která navíc může být evolučním výpočtem (což je obecnější pojem než evoluční algoritmus))) vnímán jako jeden systém, kde vzájemné soupeření podprogramů o „přežití“ v důsledku funguje jako druh spolupráce kultivující nějakou vyšší hodnotu, takže proč by z tohoto hlediska mělo být vzájemné soupeření organismů o přežití problémem pro hypotézu Gaia, když to může být analogicky v komplementaritě? Přičemž identitu toho, co přežívá, můžeme chápat skrze Théseovu loď. Aby mohla přežít podstata života (decentralizovaně distribuovaná na jedince), musí se části přírody na různých úrovních obměňovat. Hromadné vymírání biogenního původu tedy pro přežití podstaty života dává smysl, když „metabolismus planety“ narazí na slepou uličku a je potřeba pozměnit status quo (mj. pomocí sukcese a přirozeného výběru, což jsou pravděpodobně nevědomé procesy).

Tím však nechci tvrdit, že by Země (bez člověka) musela být nějaký druh superinteligence, jelikož prostorově velká „inteligence“ ještě nemusí znamenat relativně vysokou inteligenci, natož superinteligenci. Navíc může být pochopitelně otázkou, jak biosféru (vzhledem ke kvalitativním rozdílům) relevantně srovnávat s inteligencí člověka. 

Jsem však názoru, že spekulovat o míře inteligence biosféry bez člověka je paradoxně poněkud antropocentrický přístup, resp. člověk se pomyslně vyděluje z přírody, aby mohl tvrdit, že je chytřejší než ona, přestože v praxi je naše přežití na ní dosud nedílně závislé, jsme nedílně propojení, takže inteligenci lidstva bychom měli započítávat do inteligence biosféry, která navíc umožnila náš vznik. 

A jaké inteligence by asi lidé dosáhli, kdyby první pralidé nemohli interagovat s biosférou, neobsahovali žádný mikrobiom a živili se třeba chemotrofně? Znamenalo by to, že by např. nemohli mít dřevěné nástroje a rozdělávat oheň, takže bez zbytku biosféry by lidé byli pravděpodobně mnohem hloupější. Vydělit člověka z inteligence biosféry je tedy podobné jako vystřihnout z umělé neuronové sítě základnější vrstvy (obdobu jednodušších organismů) a tvrdit, že by beztak byla inteligentní (což je nesmysl). 

A jelikož třeba věda a filosofie jsou příkladem toho, že (alespoň někteří) lidé jsou schopní kolektivní inteligence pravděpodobně vyšší než by měl kterýkoliv jednotlivec sám o sobě (obzvláště za předpokladu neinterakce s lidstvem), tak lidstvo lze z určitého hlediska chápat jako formu superinteligence (byť časem hypoteticky může existovat daleko vyšší superinteligence) a spolu s ním by šlo tedy i celou biosféru označit za superinteligenci, ale musíme si dávat pozor na přehnaně zjednodušující interpretace takového výroku. 

PS: Šťastný ručníkový den a doufám, že už jste stihli vogonit a podívali se na novou verzi animované Vogonské poezie.

Metcalfův les a jiné ilustrace myšlenek

 Původně jsem chtěl zveřejnit třetí část článku Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část zde, druhá zde), ale jistý člověk mi dal podnět, abych to odložil a připadalo mi to jako relativně rozumný krok. Takže místo toho jsem chtěl publikovat něco jiného. 

Během života už se mi párkrát stalo, že mi někdo přisuzoval nadprůměrnou inteligenci a chtěl, abych mu na památku něco nakreslil či napsal. Zatím naposledy se to stalo v říjnu letošního roku a měl jsem čas v klidu doma promyslet, co tomu člověku vytvořím. Problém však spočíval v tom, že jakmile něco nakreslím a rozhodnu se mu to darovat, tak kopii toho obrázku už nebudu moct publikovat jako Sebastián Wortys. 

Tak jsem si řekl, že něco zkusím vymyslet, zrealizovat a podle výsledku se rozhodnu, k čemu to dílo použiji. Zamyslel jsem se nad mnoha různými odbornými pojmy a první, co mě (postupně) napadlo, byl námět obrázku lesa jako Daisyworld a Metcalfůf zákon (na základě mykorhizních „synapsí“) v jednom. Nakreslil jsem to a řekl si, že to prostě musím publikovat jako Wortys (viz. později). 

Druhý pokus o obrázek k darování už se mi zdál přiměřený situaci, protože jsem víc navazoval na svou starší tvorbu a to způsobem, který není jednoznačně identifikovatelný, takže o přesnějším obsahu toho druhého obrázku se pro změnu nedozví čtenáři tohoto článku, přestože ta kresba zachycuje principy, o kterých jsem už jako Wortys veřejně psal. 

Ale zpět (obloukem) k prvnímu obrázku, jehož název si můžeme zjednodušit na Metcalfův les. Už nějaký čas jsem si pohrával s představou, že bych na HumanArt mohl s popisem zveřejnit několik mých ilustrací různých myšlenek. A právě obrázek Metcalfův les do tohoto konceptu krásně zapadl a zalíbil se mi natolik, abych si ho zvolil jako miniaturu této série, což také významně přispělo k jejímu dokončení. 

A než se dostanu k jednotlivým obrázkům, rád bych trochu zateoretizoval o umění. Podle jednoho z hledisek lze uměleckou tvorbu rozdělit do tří pomyslných oblastí (které se v reálu prolínají): 1) díla reprezentující pocity, 2) díla reprezentující myšlenky a 3) díla reprezentující myšlenkopocity. 

U (zde) první kategorie je zajímavé mj. to, že když výtvarné umění zobrazuje spíše negativní pocity, tak (co vím) z řad akademiků obvykle spíše bývá přijímáno jako umění, kdežto zobrazuje-li pozitivní pocity, tak mnohem pravděpodobněji jimi bývá označováno za kýč. Tedy za nízké umění, které se podbízí populární kultuře na základě povrchní líbivosti průměrným člověkem. (O kýči viz. též ve videu, na které reaguji v článku Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání.) 

Aktuálně jsem však názoru, že pozitivní umění lze dělit na kvalitní a nekvalitní, přesněji lze jej škálovitě hodnotit podle míry kvality nejen provedení, ale i podle aktuální relativní neokoukanosti a promyšlenosti způsobu, jakým se dané dílo pokouší vzbuzovat pozitivní emoce. 

Nabízela by se tedy možnost jako kýč označil spíše jen to umění, které má odfláknutý obsah, volbu způsobu i podobu provedení. Z hlediska platnostismu však čistý kýč obvykle neexistuje, spíše je míra kýčovitosti z různých hledisek různě. 

Takže když obraz třeba nemá důkladně vybraný obsah (tzn. zachycuje např. jen roztomilé existující zvířátko), ale na druhou stranu má třeba precizní až fotorealistické provedení sofistikovanými tahy štětcem, tak z hlediska obsahu může být míra kýčovitosti relativně vysoká, ale z hlediska provedení bude relativně nízká, přičemž celkové hledisko nelze „objektivně“ redukovat na „je to kýč“ či „není to kýč“. 

Možná ještě zajímavější to může být u relativně kvalitního obsahu s odfláknutou podobou, jelikož tu můžeme snáze hledat kýčovitost i v oblasti děl reprezentujících myšlenky. Představme si třeba (částicovou) delta vazbu - kovalentní vazbu, kdy hybridizované atomové orbitaly tvarově vypadají trochu jako čtyři u sebe levitující buřty či buráky bez povrchové textury. Jsou to propojené oblasti symbolizující, kde se s jakou pravděpodobností může vyskytovat vazebný elektronový pár. A teď si představme, že nějaký umělec tu delta vazbu nakreslí v podobě třeba těch buřtů, ale pomocí vektorového editoru během pár minut. 

V takovém případě je obsah relativně kvalitní, jelikož třeba můžeme říct, že toto pomyslné dílo nám sděluje, jak moc jsou vlastnosti částic důležité pro formování našeho každodenního života, přestože o nich běžný člověk moc neví. Z tohoto hlediska by míra kýčovitosti byla relativně nízká, kdežto optikou podoby provedení i volby způsobu by byla relativně vysoká. 

A když už se nám naskytla příležitost, tak proč se nezkusit podívat na vědu hlediskem umění? Dejme párky stranou a ponechme prosté znázornění delta vazby. Stále se jedná o hodnotnou myšlenku, ale pokud není vykreslena pomocí vlnové funkce, tak její provedení je z uměleckého hlediska vlastně „kýčovité“. A možná ještě kýčovitější (z hlediska podoby provedení oproti předloze) je, když někdo nakreslí buňku jako pestrobarevné zjednodušené znázornění jejího modelu. 

Můžeme sice buněčné biology kritizovat, že někdy kreslí modely buněk až moc zjednodušeně oproti realitě, kterou mají popisovat (některé „tradičně“ vypuštěné detaily se totiž s časem ukazují jako zásadní), ale musíme si říct, že jejich primární snahou není (či nebývá) tvořit umění, takže umělecká měřítka ve vědě ztrácí smysl (to se týče i té delta vazby). 

Nemůžeme třeba relativně oprávněně říct, že nerealistická barevnost kresby modelu buňky je kýčovitá, jelikož primárním smyslem barevnosti zde není „hrát na city“ (přestože i to se určitou měrou může dít, byť třeba podvědomě), nýbrž zesilovat rozlišovací schopnosti pozorovatelů. Kdybychom totiž nevybarvili třeba část, která má názorně reprezentovat Golgiho aparát, tak bychom z obrázku hůře chápali jeho dynamické ohraničení. 

Teď by se mohlo zdát, že vědecká a umělecká kritéria se nesetkávají, ale ještě tu máme popularizaci vědy a dadavědu. Ale než se k těm setkáním dostaneme, tak si naznačíme některé podobnosti a rozdíly. 

Dadavěda má v síti kategorií podobné umístění jako popularizace vědy (je mezí uměním a vědou/ filosofií, kdežto popularizace vědy je mezi společností a vědou), ale její primární tok informací je spíše opačný. Dadavěda se primárně snaží ovlivnit vědu/ filosofii, kdežto popularizace vědy se především snaží, aby věda ovlivňovala společnost (jejíž členové obvykle snáze rozumí umění než vědě). A ještě zásadnější rozdíly jsou pochopitelně ve způsobech, jakými dadavěda a popularizace vědy zpracovávají informace. 

Ale zpět k setkávání vědeckých a uměleckých kritérií. V případě popularizace vědy je to patrné třeba na obálkách některých knih, jejichž vizualizace bývají mnohem umělečtější, než by se na čistou vědu hodilo. Výjimkou nejsou ani surrealistické motivy, které by za jiných okolností byly označeny jako jednoznačně pseudovědecké. V rámci popularizace jsou však tolerované. 

A to nám vytváří zajímavý pohled na dadavědu, kde se rovněž setkávají vědecká a umělecká kritéria. Neznalý vědec by mohl mít tendenci zaměňovat dadavědu s pseudovědou, ale jaká by to byla rovnoprávnost myšlenek, kdyby souběžně toleroval obálky populárně vědeckých knih? 

Zde se hodí připomenout, že dadavěda, na rozdíl od pseudovědy, nebojuje s vědou o nárok určovat cosi jako „pravdu“. Dadavěda chce vědu jen inspirovat a koexistovat s ní ve vzájemné tvůrčí symbióze. To jí opravňuje uměleckým hlediskem bez zastírání svobodněji přetvářet vědecké a filosofické poznání za účelem hledání dosud dostatečně nerozpoznaných souvislostí, nad kterými se pak věda může zamýšlet objektivnějším erudovanějším způsobem. A aby dadavěda mohla inspirovat vědu, tak hypoteticky ani nemusí učiňovat nějaké objevy, stačí třeba jakési „předobjevy“, resp. díla, bez kterých by vědec nezačal přemýšlet způsobem, který ho k nějakému objevu dovedl. 

Dadavěda nutně ani nemusí znázorňovat myšlenky, může třeba jen zobrazovat pocity, které má z různých vědeckých teorií, ale i jejich možného budoucího vývoje. Teď bych se však rád zaměřil na díla reprezentující myšlenky. 

Nemám rád převažující obrazoborectví (přesněji anikonismus) ve většině současných nejen filosofických knihách, ale i mnoha vědeckých (přestože tam bývá situace lepší). Nebývá výjimkou, že v naučné knize není ani jeden obrázek. Dnes už sice existují i knihy popularizující filosofii (pravděpodobně inspirované popularizací vědy), kde obrázků občas bývá i víc než textu (opačný extrém), ale podle mě by se alespoň pár obrázků hodilo do každé naučné knihy, jelikož pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. 

Jakožto autor, který do svých knih obrázky dal a dávat chce, mohu spíše jen spekulovat, jaké jsou důvody autorů a nakladatelů vyhýbat se jim. Z hlediska nakladatele se může zdát výhodné zaplatit jen spisovateli a nehledat umělce. Také se zrychluje doba, lidé rádi předávají informace co nejrychleji a málo kdo se zdržuje tvorbou promyšlených vizualizací. Dalším důvodem může být, že čím abstraktnější myšlenka, tím obtížněji se ilustruje. Už jsem však viděl několik zdařilých obrázků celkem abstraktních myšlenek, které nebyly jen symbolem, ale vztahovaly se k principiální stránce myšlenky. Ostatně v tomto článku chci pár takových ilustrací představit, i když nechci příměrem tvrdit, nakolik jsou kvalitní, to ať si každý posoudí sám. No a třetím důvodem mohou být postoje samotných spisovatelů. 

Domnívám se, že někteří filosofové natolik bazírují na čistě slovním vyjadřování, až veškeré ilustrace považují za nežádoucí rezignaci. Obzvláště ty symbolické vzdálenější principům příslušných myšlenek. Jakoby použít obrázek neznamenalo komplementárně doplnit myšlenku, nýbrž říct „nerozumím tomu“. Také se mohou obávat, že obrázky zaměřují pozornost na to, co lze snáze zobrazit, což nemusí být jádro sdělení. Dle mého však autor může (spolu)rozhodovat, ke které z myšlenek ilustraci (ne)přiřadit. Mohou však být obecněji i proti zaměřování pozornosti na jakoukoliv část oproti celku textu, což by mohlo znamenat buď obrázek ke každé větě (což dnes není moc realizovatelné), nebo žádný. A také se mohou obávat, že ilustrace by mohla být určitou měrou konkretizací obecnin, což by třeba z fyzikálního hlediska bylo něco jako kolaps kvantové superpozice. Dle mého však čtenáři filosofie bývají schopni zobrazené myšlenky znovu zobecnit. 

Přes to vše se nadále domnívám, že ilustrací by v naučných knihách mělo být více než dnes. Jak už jsem psal, pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. Což bude doufám znát u následujících obrázků. 

1) Metcalfův les: 

Tento obrázek mě napadl tak, že jsem přemýšlel nad podobnostmi různých sítí. Metcalfův zákon se vztahuje k tomu, jak se s každým novým uživatelem rapidně zvyšuje počet možných vazeb v telekomunikační síti, přesněji o druhou mocninu jejich celkového počtu. Čím víc uživatelů, o to mnohem víc vazeb. Ale proč bychom tak měli přemýšlet jen v kontextu telekomunikací? A proč jen antropocentristicky? Třeba stromy bývají vzájemně propojené podhoubím, což jsou mimochodem možná největší organismy na planetě. Nejrozlehlejší známé podhoubí má skoro devět kilometrů čtverečních. Tito podzemní obři propojují stromy na les skrze mykorhiza, což je vzájemné symbiotické propojení hub s kořeny vyšších rostlin. A skrze tuto síť, občas přirovnávanou k internetu, si mohou krom živin vyměňovat i signální molekuly, což jim umožňuje vzájemně koordinovat své metabolismy tak, aby snáze čelily různým nepříznivým vlivům (klima, patogeny apod.). 

Takže jsem měl představu nakreslit stromy vzájemně propojené podhoubím, jehož podoba je upravena podle Metcalfova zákonu. To se snáze dělá kruhem, takže vznikla jedna roztomilá planetka, což v tomto kontextu snadno asociuje hypotézu Gaia, podle které je Zeměkoule jedním obřím superorganismem, který provádí globální homeostázi, resp. reguluje sám sebe tak, aby byl schopen dál žít. To bylo prvně demonstrováno počítačovou simulací Daisyworld (Svět sedmikrásek), kde jsou na pomyslné planetě černé a bílé sedmikrásky, jejichž poměr se přirozeně mění tak, aby vyrovnávaly dlouholetý výkyv slunečního záření za vznikání co nejoptimálnějších podmínek pro své životy. V praxi je to však mnohem komplexnější a pravděpodobně to zahrnuje všechny živé organismy. 

A aby můj obrázek odkazoval na Daisyworld, tak některé stromy mají listí tmavší a jiné světlejší. V reálu však pochopitelně existuje mnohem víc způsobů, kterými stromy interagují se svým prostředím. A když už byla řeč o tom, že jednotlivé stromy vzájemně podporují své společné přežití, ale i přežití (minimálně téměř) všeho živého, tak se můžeme ptát, nakolik mohou být tyto dvě homeostáze propojené, pokud vůbec má smysl říkat dvě místo jedné. Aby generační linie nějakého stromu mohla přežít, tak každý jednotlivý strom se musí souběžně starat o přežití své, svého lesa i všeho živého na planetě. A lidé už si pomalu začínají uvědomovat, že ani oni nejsou výjimkou. Abychom nevyvolali zhroucení celosvětového ekosystému, musíme zkrotit přemrštěný materiální konzum lidstva. 

2) Myšlenkopocity: 

Poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že když člověk přemýšlí komplementárně, tak souběžně začíná i komplementární prožívat, nebo-li mnohem častěji zažívá ambivalentní pocity, tj. dvousečné složené z pozitivních i negativních emocí. Způsob myšlení neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě ještě více přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož by chtěli být co nejracionálnější. 

Lidé minimálně dnes minimálně v Západní civilizaci mívají tendenci rozlišovat obsah své mysli na jakoby oddělené myšlenky a pocity, ale podle mého se jedná o dvě strany téže mince, které jen neumíme vědomě pozorovat současně. Buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitů, nebo emocionální stránku myšlenkopocitů, a nebo to střídáme. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou, jen se vždy jedna z částí procesu odehrává víc ve vědomí a druhá víc v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenek a vědomého utváření pocitů. 

3) Symbol dadavědy: 

Dadavěda je hybrid mezi uměním, vědou a filosofií. Oproti umění klade větší důraz na znalost přírodních věd a filosofie. Oproti vědě je mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí. A oproti filosofii mj. klade mnohem větší důraz na vizuální vyjadřování. Smyslem dadavědy je poskytovat inspiraci poznávacím procesům. 

Na obrázku jsou tři pokusy o logo dadavědy. Největším je Newtonovské jablko, které šipkou znázorňuje své padání, jež je symbolem nevypočítatelných/ náhodných/ nečekaných objevů. Dadavěda však tento způsob objevování chce umocňovat souhrou rozumu a iracionality, takže jablko je zde vyplněno mozkovitou texturou, což znázorňuje rozum i iracionalitu, protože mozek sám o sobě bývá symbolem racionality, ale jeho přítomnost v průřezu jablka je iracionální. 

A pak je tam ještě odměrná baňka z chemie, jejíž hrdlo se zahýbá a mění ve štětec (jeden ze symbolů umění), který ji jakoby kreslí. Obdobně třetí logo znázorňuje mikroskop, jehož podstavec se mění na tužku, která kreslí to, co jakoby pozoruje. 

4) Dadavědecká rekombinace: 

Oproti pokusům o logo dadavědy se tento obrázek pokouší naznačit možnosti surrealistických rekombinací nejen výzkumného vybavení, ale i předmětů jimi zprostředkovaného pozorování. Podobnými způsoby lze přimět vzdělanějšího diváka, aby se zamyslel nad souvislostmi, které by ho jinak nemuseli napadnout, kdyby zůstal v „čistě“ vědeckém paradigmatu. 

Podobně inspirativní mohou být dadavědecké otázky, které jsem vymýšlel hledáním souvislostí náhodně zvolených odborných pojmů. Prostě jsem si vylosoval nějaké pojmy, pak zkoušel hledat možnosti souvislostí a ty nejlepší vzniklé otázky jsem zveřejnil na psanci.cz. mezi nimi třeba: „Jakého Wittgensteinova brouka v krabičce má asi chatbot?“, „Je determinismus obdobou Cotardova syndromu?“ či „Patří rozšířený fenotyp člověka do učebnice biologie?“. 

5) Kubismokracie: 

Náš svět je plný obdélníků, kvádrů a běžně si to už ani neuvědomujeme. Přesto se na ně každý den díváme, naše podvědomí si toho může být vědomo a při pohledu na ty pravoúhlé hrany nás může tiše chronicky ujišťovat o smysluplnosti a důležitosti toho, co pro nás symbolizují. Kvádry nejsou v mimolidské přírodě běžné, jsou to idealizované a materializované konstrukty našeho základního způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy alias KISS. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se kvádry shodnou s nejmocnějšími lidmi. Jakoby kvádry byly jejich reprezentace či až náboženské ikony a my na to zapomněli. Jaký je vlastně rozdíl mezi sektou a firmou, kde zaměstnanci musí dodržovat šéfova přikázání, jinak jsou trestáni či dokonce propuštěni? Další souvislosti jsou k přečtení v článku Kubismokracie. 

Mnohobytosti základem nového sci-fi (sub)žánru?

Níže uvedený článek se nacházel na mém předchozím webu, který naneštěstí zanikl a zde jsem onen text ze zálohy obnovil v původním datu publikování. A přestože některé informace (např. mé tehdejší chápání pojmu mnohobytost, dnes už se z toho pojmu nesnažím dělat synonymum a naopak zdůrazňuji zásadní rozdíly) jsou zastaralé, tak článek je plný zajímavých informací, na které dodnes (obnoveno roku 2022) občas navazuji.

---

V tomto článku (jehož předlohou je má doplněná přednáška prezentovaná 9.5.2013) bych Vám chtěl říct něco o „superorganismech“, jejich použití v dosavadní sci-fi literatuře a (mnou předpokládaném) potenciálu do budoucnosti. Domnívám se totiž, že by se mohly stát ústředním motivem nového žánru SF (Science Fiction/ Speculative Fiction), nebo alespoň subžánru biopunku (z jehož současné negativní podoby se snažím vymanit).

„Superorganismus“ je skutečný vědecký pojem, který si ale spousta lidí mylně vykládá jako nějaké organismy se super-schopnostmi (např. Spiderman). To je však blbost! Ve skutečnosti tento pojem označuje spíše bytosti, které jsou složeny z více mnohobuněčných organismů. Proto raději používám svůj asociativně přesnější pojem „mnohobytosti“ (s pozitivním zabarvením, jako neutrální „mnohoživočichové“ a negativní „hyporgové“).

K představě mnohobytostí jsem dospěl tak, že jsem ji sám znovuobjevil koncem základní školy. Přemýšlel jsem nad buněčnou stavbou svého těla a položil si (pro mě převratnou) otázku v přibližném znění: „Pokud dřív buňky žily pouze odděleně a dnes jsou některé součástí mnohobuněčných organismů, sloučí se jednou do ještě „vyšších“ organismů? A sloučí se lidé třeba do nějakého mnohočlověka?“

Tehdy jsem naivně věřil, že jsem jako první (:D) dospěl k úžasnému pochopení veškerého života (alespoň z tohoto pro mě nového hlediska). Než jsem ovšem zjistil, že i spousta jiných lidí nezávisle na sobě již dřív dospěla k podobným teoriím.

Teď vám o nich něco řeknu a o tom, jak přetékaly a stále přetékají do sci-fi literatury. A rozhodl jsem se slít rovinu humanitních věd s přírodními do jednoho. Takže chronologicky zmíním (z mého hlediska) nejvýznamnější vědecké teorie smíšené s narativní literaturou.

  

Dávné představy:

A začal bych již zmínkou o pravěku, kdy někteří lidé, žijící v souladu s přírodou, údajně věřili, že celý svět je jedna živá bytost, jejíž jsou součástí. Tato aj. podobné představy se dlouho neposouvaly z primitivní podoby a následující generace je postupně zavrhnuli, až téměř zapomněli…

Herbert Spencer - Superorganismy:

Pojem „superorganismus“ byl prvně použit nejspíš až v druhé polovině Viktoriánské éry v Británii a jeho autorem je údajně myslitel Herbert Spencer, který se na lidstvo podíval jako na společenský organismus. Protože však po vydání Darwinova bestselleru (O původu druhů, 1859) stále zastával lamarckistické pojetí evoluce (které se pokouším opravit v souladu se současnými poznatky), lidé ho přestali číst a pojem superorganismus byl na čas zapomenut.

Navíc byl kritizován kvůli tomu, že mezi lidmi, údajně na rozdíl od buněk našeho těla, existují neustálé spory. To však dle mého lze vysvětlit tím, že organismus lidstva má autoimunitní poruchu.

  

Herbert George Wells - Mozek světa (1936-38):

Další příspěvek k mnohobytostem je od Herberta George Wellse, který mezi lety 1936 až 38 napsal sbírku esejů nazvanou Mozek světa (World Brain), kde se zamýšlí nad stejnojmennou představou.

Především tam hovoří o Světové encyklopedii, jakožto novém orgánu lidstva, který by se měl stát univerzálním zdrojem vědění, a všichni by se měli podílet na jeho utváření. Někteří současníci se tedy domnívají, že Wells již tehdy předpověděl Wikipedii.

Také tam hovoří o tom, že lidé by měli fungovat podobně jako neuronová síť v mozku. Tím zas údajně předpověděl samotný internet nebo třeba sociální sítě.

  

Theodore Sturgeon - Víc než člověk (1953):

V roce 1952 Theodore Sturgeon (mj. má povídku v knize Extrémní science fiction) napsal novelu Dítě jsou tři (Baby is Three), kterou později rozvedl na úspěšný román Víc než člověk (More Than Human). Ten začíná tím, že telepatický bezdomovec má za neobvyklých okolností mongoloidní děti s různými tele-schopnostmi. A časem se tam objeví až šest lidí, kteří jsou schopni fungovat jako jeden organismus překonávající možnosti jednotlivců…

Tato základní myšlenka románu vyplývá z filosofie holismu. A ačkoli pojem holismus byl vytvořen až roku 1926, jeho filosofická historie se táhne celými dějinami naší civilizace až k Aristotelovi, který v Metafyzice napsal slavný citát: „Celek je víc než souhrn jeho částí.“ Předpokládá se však, že ani on nebyl otcem této myšlenky.

  

Suzanne Batra - Eusocialita (1966):

Roku 1966 byl představen pojem eusocialita (autorka: Suzanne Batra), což má být označení pro skutečné žijící tvory vědou považované za superorganismy, potažmo mnohobytosti. Je to snaha definovat, čím se třeba mravenci liší od hejna ptáků. Co mají navíc. Z toho jsem vybral dvě vlastnosti, které mi přijdou nejzajímavější:

1)Rozmnožování kolonie je omezeno pouze na některé jedince, obvykle jednu královnu.

A 2)ti, kteří se nerozmnožují, přispívají k výchově královniných potomků, kteří se průběžně specializují do té míry, že se mění i jejich tělesná stavba (analogie k buněčné diferenciaci).

Na chvíli předběhnu, protože na myšlenku eusocialit navazuje například francouzský spisovatel Bernard Werber, který (až) roku 1991 vydal knihu Mravenci. Ta začíná jako dva příběhy - jeden v lidském světě a druhý ve světě mravenců. Lidský hrdina po záhadném strýci zdědil suterénní byt s varováním, aby nechodil do sklepa, a když to porušil, už se nevrátil.

V románu Mravenci je o5 vše založeno na představě, že spolupracující jednotlivci mohou vytvořit celek překonávající schopnosti částí. V tomto případě sami o sobě relativně hloupí mravenci vytváří inteligenci podobnou té lidské. A s touto myšlenkou, že eusociální hmyz je inteligentní, si pohrává i spousta jiných spisovatelů.

  

Stanisław Lem - Přítel (1959):

V roce 1959 polský spisovatel Stanisław Lem napsal povídku Přítel (Przyjaciel), ve které je mladý radioamatér svědkem toho, jak umělý elektronickým mozkem pohlcuje lidi, plánuje přetvořit planetu k obrazu svému a pohltit veškerou hmotu wesmíru, aby se stal všezahrnující inteligencí.

  

Arthur C. Clark - "…a ozve se Frankenstein" (1965):

Podobnou povídku napsal v roce 1965 i Arthur C. Clark a česky byla přeložena jako „…a ozve se Frankenstein“ (Dial F for Frankenstein). Začíná tím, že po aktivaci družicového systému se rozezněly telefony celého světa a opět vzniká globální elektronický mozek složený z více strojů, ale tentokrát to má mnohem katastrofičtější závěr.

  

James Lovelock - Teorie Gaia (70. léta):

V  70tých letech vědec Sir James Lovelock pracoval na své teorii Gaia, podle které je planeta Země jeden seberegulující se superorganismus. Jednotlivé organismy regulují životní podmínky Země tak, aby byly vhodné pro jejich život. Podle Lovelocka základy teorie položil již roku 1795 James Hutton, který na své přednášce přímo řekl, že Země je živý organismus a měla by být zkoumána stejnými metodami jako kterákoli jiná živá bytost. Lovelock dále tvrdí, že už moc dlouho studujeme Zemi pomocí mikroskopů a teď bychom se měli víc zaměřit na celek. Dále třeba zavádí pojem „lékař životního prostředí“ jako nové povolání, jehož náplní by byla péče o zdraví naší planety.

  

Isaac Asimov - Nadace na hranicích (1982):

Teorii Gaia převzal Isaac Asimov, trochu ji zkrášlil, skombinoval s telepatií a roku 1982 vydal knihu Nadace na hranicích. Je to jedna z nejlepších ukázek superorganismu ve sci-fi, kterou zatím znám, ale domnívám se, že se současnými vědomostmi ji lze snadno překonat.

Z Asimova pojetí Gaiy se mi zdá nejlepší, že každý obyvatel se považuje za nedílnou součást Gaiy (celek se stará o blaho částí), podílí se na jejím kolektivním vědomí/ rozhodování a jejich počet je úměrný vzhledem ke zdrojům. Zajímavé je také používání komplexního zájmena „já/my/Gaia“, které současně vyjadřuje různé stupně individuality či participátory, jenž umožňují vnímat z pohledu kterýchkoli jiných bytostí i předmětů.

Dál tam jsou věci, které sice považuji za zajímavé, ale mě osobně se moc nezamlouvají vzhledem k tomu, že má jít o ideální společnost. Gaia tam totiž vyznívá skoro jako křesťanský Bůh, který telekinezí významně ovlivňuje životy jednotlivců. A ačkoli se Asimov snaží, aby to působilo svobodně, skřípou tam náznaky totality (mainstream-kracie s přehnaně velkou pravomocí). Vědomí Gaiy totiž občas jedná v rozporu s vůlí jednotlivců.

A pak tam jsou i některé věci, které mi vzhledem k superorganismům přijdou zastaralé a nabízí se tedy možnost překonávat je. Gaiané totiž například musí jíst klasické jídlo, což podle mého z holistického hlediska vyznívá jako sebekanibalismus Gaiy. Dál například používají anorganické nástroje, nosí oblečení, pracují jako zemědělci a tak dál…

Asimov tam také přímo píše, že vědomí Gaiy je pro jednotlivce stejně nepochopitelné jako naše vědomí pro svalové buňky. Tuto hranici se nepokouší překročit, takže se ani nesnaží popsat, co to znamená být planetou Gaia a vnímat svět jejíma očima.

  

Globální mozek (1982):

Ve stejný rok, jako Asimov vydal knihu Na hranicích Nadace, byl zaveden pojem „globální mozek“ (Global brain, autor: Peter Russell). Ten se nápadně podobá Wellsově „Mozku světa“ (World brain), ale teorie globálního mozku je daleko vyspělejší a podle anglické Wikipedie se stále ještě rozvíjí, protože i minulý rok (2012) byly v této oblasti učiněny nové zásadní objevy.

Z toho dle mého vyplývá, že kolem mnohobytostí neustále vznikají nové myšlenky, které lze přečerpávat do sci-fi.

Původně jsem o současném pojetí globálního mozku chtěl říct i něco konkrétního, ale je toho strašně moc a momentálně nemám chuť to zpracovávat, takže pokud vás to zajímá, můžete si vyGoogli „ Global brain“.

Další zajímavé související pojmy, které už jsem nestihl rozebrat, jsou: multiagentní systémy, egregory, kolektivní vědomí, Teilhardův bod Omega, noosféra a určitě by se toho našlo ještě víc… (Napadá-li vás něco dalšího, napište mi prosím, ;o).)

  

Clive Barker - Města v horách (1984):

V reakci na mou přednášku jsem se dozvěděl, že roku 1984 Clive Barker vydal svou (v oblasti hororu převratnou) sbírku První kniha krve, ve které se mj. nachází povídka Města v horách (In the Hills, the Cities).

Začíná to tím, že dva homosexuální milenci (Mick a Judd) v izolovaných Jugoslávských horách narazí na 2 podivná města (Popolac a Podujevo), jejichž obyvatelé se rituálně 1x za 10 let spojují do dvou masivních mnohočlověků, (téměř 40 tisíc lidí jako jeden obr) a bojují proti sobě…

V celé této sbírce (nejen v Města v horách) se výrazně projevuje splatterpunk (pojem z roku 1986), což je relativně nový žánr hororu (odbočuji, ale někoho to třeba zajímá), který kriticky navazuje na psychologické horory a snaží se hrůzu vzbuzovat vizuálními výjevy násilí, krve až nechutnosti.

  

Seriál Star Trek - Borgové (1989):

Až tenhle rok jsem zjistil (v reakci na mou přednášku), že Borgové ze seriálu Star Trek - Nová generace jsou také superorganismy a uznávám, že jde o poměrně vyspělou formu této myšlenky.

Borgosé se poprvé objevili roku 1989 v epizodě „Kdo je Q“ (S2E16). Jednotlivcům se říká drone (něco jako včelí trubci) a jsou zcela podřízeni kolektivní inteligenci, o které mluví v jednotném čísle - Borg. Dokážou přežít ve volném wesmíru, nepotřebují jídlo, energii umějí odsávat z jiných lodí, mají adaptabilní štíty (časem se přizpůsobí každé zbrani), loď může ovládat kterýkoli dron z kterékoli části, poškození jsou recyklováni a po odpojení od Borga jsou dezorientovaní, že neslyší rozkazy.

Důležitým pojmem je asimilace, což je proces, během kterého borgové (obvykle násilně) cizorodé bytosti přetváří na drony kyborgy (pomocí nanobotů) a veškeré jejich vědění absorbuje kolektiv, čímž („po Americku“, :D) vykrádají ostatní kultury.

Ale i přes veškerou vyspělost borgů lze najít nedostatky, které lze posouvat. Pokud vím, téměř všichni borgové jsou po celý život tělesně oddělení humanoidi (jako obyčejní lidé), bez technické berličky ztrácí vlastnosti superorganismu (nejde o vlastnost organismů), mají královnu - centralizaci do jedné osoby/buňky (ta je mimochodem obnovována ze záložní kopie), vědomí není schopné dočasně se rozdělit a řešit víc problémů zároveň (ale to je spíš umělá nevýhoda, aby je Enterprise mohli porážet), chybí tam pokus vystihnout svět z pohledu kolektivu Borga (to je jako v detektivce opomíjet nitro vraha), ale osobně mi tam (nově) vadí především ta negativní otrokářská forma…

  

??? - Green mind (???):

Toto dílo v reakci na mou přednášku zmínil jistý profesor (mělo by jít o kolektivní vědomí), ale zapomněl jsem jméno autora (nejspíš na F), takže se mi ho nedaří najít. Pokud si však myslíte, že vám by se to mohlo povést, budu rád, když to zkusíte, nebo mi alespoň doporučíte nějakou anglickou internetovou databázi knih, ;o). A úplně v nejlepším případě, pokud dílo znáte, mi to prosím napište, abych o něj tento text mohl upgreadovat.

  

Sebastián Wortys - Z lidstva (2010):

A teď bych ještě řekl něco ke svým dvěma dosud nejlepším povídkám, které jsem zatím o mnohobytostech napsal. První z nich je Z lidstva, kterou jsem dokončil roku 2010.

Stručně jde o vizi budoucí podoby sociálního superorganismu, kdybychom se dnes špatně rozhodli.

Novela začíná tím, že hlavní postava se probere z amnézie do postapokaliptického světa a postupně zjišťuje, co se stalo z lidstva. Děj však není tak podstatný jako velké myšlenky, obrazy a metafory.

Píšu tam, že lidská společnost je nově vznikající tvor, ačkoli tehdy jsem o existenci pojmu superorganismus nebo jiných neměl tušení. Mnohočlověk tam vzniká umělou evolucí kyberprostoru de facto pod vlivem Nového světového řádu. Jde tedy o pesimistické pojetí, které jsem ale vytvořil extrapolací současného stavu a řeším tam otázku totalitnosti některých forem mnohoživočichů. Také se tam snažím komplexně ukázat, co to doopravdy znamená být mnohobytostí.

Dále jsem tam popsal většinu základních analogií lidské společnosti s organismem a to prostřednictvím tzv. živohledu, což je můj smyšlený pojem, který jsem ve své knize Wesmírný omyl definoval jako: „Metaforický způsob pohledu, jenž v neživém hledá vlastnosti živého nebo v jednom živém vlastnosti jiného živého.“

Mým oblíbeným živohledem je například, když hlavní postava vnímá strom jako společnost bez analogie mozku a své tělo spíše jako totalitní společnost. Nebo má tzv. Konspirační teorie vzniku nervové soustavy, podle které nervové buňky vytvořily mozek a CNS podobně jako se dnes údajně světovládci pokouší o Nový světový řád. A možná chtějí pohnout lidstvem, jako mozek začal hýbat naším tělem. Živohledem mj. ukazuji, jaká je souvislost politiky s mikrobiologií.

Ještě bych zmínil, že v popisu apokaliptického světa jsem používal skutečné reálie jako třeba zříceninu stavení mého prapradědy.

  

Sebastián Wortys - Přirozená mnohobytost (2012):

Tou mou druhou povídku, jež bych chtěl zmínit (a to především), je Přirozená mnohobytost, kterou jsem dopsal minulý rok a moc by mě potěšilo, kdyby jako semínko iniciovala co nejvíc napodobitelů, kteří by společně se mnou přispěli k utváření nového (sub)žánru (jmenovat by se mohl např. mnohobytostismus) s mnohobytostmi jako ústředním motivem a hlavním typem postav, které jsou zároveň světem, kde se příběh odehrává.

Tuto povídku lze do jisté míry chápat jako NEantropogení optimistický biopunk nebo jako vzor přetékající novými pojmy, mezi které patří například:

Bakteriální internet na principu fimbriální konjugace (skutečný proces, během kterého se bakterie spojují vláknami a vyměňují si DNA). Podle mé představy tato síť bakterií (alespoň jako) může utvářet virtuální realitu, ve které by teoreticky mohly žít mnohem složitější organismy, o kterých nemáme tušení.

Dalším pojmem jsou třeba metamorfózní neurostliny, které jsou podstatnou součástí přirozené mnohobytosti a jsou fantastickým řešením základních ekonomických otázek.

A poslední pojem, který bych rozebral, jsou mezibytostní synapse, tedy nová zakončení neuronů, která umožňují přímé nekonečné spojování nervových soustav a bezeslovnou myšlenkopocitovou komunikaci, čímž odpadá jazyková bariéra a myšlenkopocity jednoho zvířete tak mohou relativně nezkresleně proudit do zcela jiného. Jde tedy o realističtější alternativu telepatie.

Další pojmy bych už jen zmínil, například: inteligentní sebeevoluce, neurostlino-epigenetické umění, biocaching, dušeprolínavé milování, vícebytosti, vícetělné bytosti, přírodní internet, myšlenkový bodypainting, duševní GPS, bleskovcucné orgány nebo třeba epigenetická meditace…

Ještě je tam spousta úžasných věcí, o kterých bych rád něco řekl, ale už to nechci natahovat, takže pokud vás to zaujalo, doporučuji přečíst a pak se třeba můžete připojit k filo(z/s)ofické diskusi o přirozené mnohobytosti na mé FB-stránce Současné filosofové nebo můžete nepsat vlastní dílo, kterým nový sub/žánr podpoříte, ;o).

  

Nový sub/žánr - závěr:

S vývojem lidstva začíná být představa společenského superorganismu stále aktuálnější a například sociální architekti plánují města, které se stále víc podobají živým organismům. A dokonce Paolo Bacigalupi, jeden z nejvýznamnějších autorů sci-fi současnosti, nedávno v jednom svém článku napsal, že mj. právě superorganismy mohou být budoucností sci-fi.

Děkuji za pozornost.