Politické uspořádání buněk lidského těla - 1. část

Pravděpodobně v novele Z lidstva jsem se poprvé zamýšlel mj. nad tím, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Tehdy na střední škole jsem byl názoru, že oproti např. stromu je lidské tělo víceméně jakýmsi totalitním režimem, jelikož na rozdíl od rostlin je prorostlé centrálním nervovým systémem, který mnoha ostatním buňkám uděluje rozkazy. Z tohoto východiska jsem se za ty roku posunul ke komplementárnější představě, ale k té až později. 

Otázku, jak nazvat uspořádání buněk v lidském těle z hlediska politiky jsem vznesl také letos šestého července v živém rozhovoru s Antonínem Dolákem, Jamesem Heatherem a Simeonem Lichnovským v čase videa 1:05:47 a v 1:06:18 na to začínali reagovat, což mohu shrnout v následujícím odstavci. 

Dolák odpověděl, že podle něj je mezi buňkami v našem těle hierarchie a kooperace, takže jde o hierarchickou spolupráci. Pak ještě dodal, že tam je dělba práce. Simeon zavtipkoval, že komunisté by to nazvali demokratický centralismus. V návaznosti na to Dolák vtipkoval, že podle demokratického centralismu třeba jaterní buňky volí nervové buňky, aby rozhodovaly, protože ví, že ony „umí akorát tu žluč“ (velké zjednodušení, ale v humoru naživo snad omluvitelné, byď v inteligentním humoru). Podle Jamese si rakovina „myslí“, že je tím nejlepším v celém těle, na což Dolák reagoval, že rakovina jsou rebelové, které je v tomto případě asi opravdu potřeba potírat. 

V témže rozhovoru (o dvou částech (první (jen s jednou mou otázkou), druhá)) jsem se ptal mj. ještě na humor z hlediska evoluce (můj článek), hypotetický vliv buddhismu na evoluci (můj článek), (již zmiňované politické pojmenování uspořádání lidských buněk,) panpsychismus, vědomí jako synergii částic (můj souvislý článek) či vědu jakožto víru vylepšenou o evoluční mechanismus (můj souvislý článek). 

A později mi přišla další odpověď na politické uspořádání buněk lidského těla od jistého čtenáře knihy Wesmírný omyl. Dle jeho názoru je „režim v lidském těle v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“, což se pokusil doložit řadou příkladů, na kterých sice dle mého něco do určité míry je, avšak bývají až moc jednostranné, takže by si to zasloužilo komplementárnější přístup, abychom mohli vidět, že je to něčím více či méně vyvažováno. 

Než se však dostanu k jednotlivým argumentům, tak se pokusím doplnit a zpřesnit můj původní názor o vztahu mozku ke zbytku těla. 

Představa, že (nejen lidský) mozek/ vědomí je nějaký jednoznačně nadřazený vládce těla pravděpodobně vyplývá z relativně přímé zkušenosti vědomí. Z toho, že většinu masy svalů ve svém těle jsme schopni vědomě ovládat nebo minimálně ovlivňovat. A to i takovými způsoby, které podle většiny nás lidí z hlediska buněk nedávají moc smysl. 

Jaký má pro buňky našeho těla smysl třeba výtvarné umění? Žádná z nich o tom sice pravděpodobně není schopna přemýšlet sama (některé z nervových buněk pouze společně, ale už jako vědomí) a podle nás to pro ně na první pohled smysl nemá, ale při hlubším zamyšlení si můžeme uvědomit třeba, že umění mj. poutá a ovlivňuje pozornost dalších lidí (z hlediska mj. kulturního kapitálu však umění není zaměnitelné za reklamu), což může vést k prospěchu pro celé tělo včetně buněk. Třeba když umělec prodá obraz, tak si může koupit mj. jídlo. Nebo mu jeho obrazy mohou zvýšit šanci v pohlavním výběru a tím šanci, že buňky jeho těla budou mít genetické potomky i po jeho smrti. 

Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí/ mysl/ duše/ ... - co se vám zdá přesnější) děláme i proto, abychom uspokojili potřeby svých somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu. 

Zde mi bylo oponováno, že i vězni dostávají jídlo, což by prý analogicky znamenalo, že věznice jsou prostředkem zefektivnění blahobytu vězňů, což však obvykle moc neplatí. Je to zajímavý argument, ale zásadní rozdíl mezi vězením a lidským tělem spočívá mj. v tom, jak dobře by se „vězni“ měli na „svobodě“ oproti „vězení“. Běžný člověk je raději na svobodě (výjimkou jsou např. někteří japonští senioři, kteří se do vězení snaží dostat, aby o ně bylo pečováno), kdežto buňky lidského těla jsou tak „rozmazlené“, že i když je šetrně oddělíme od těla a pustíme na „svobodu“, tak se o sebe neumí postarat, protože jsou zvyklé na luxus, který mají v rámci těla. Podle mého jsou na tom dokonce lépe než běžní pracující lidé, ale o tom budu psát později. 

Celkem silným důkazem, že vědomí neslouží jen čistě samo sobě, ale (minimálně) i svému tělu, je například, že potřeba dýchat není naše rozhodnutí. Někdo může namítnout, že člověk umí zadržet dech, kdykoliv se mu zachce, ale to umí jen dočasně a nejspíš proto, že existují (nebo v relativně nedávné historii evoluce existovaly) případy, kdy je pro tělo jako celek vhodné, aby vědomí upravilo frekvenci dechu. Třeba když střídavě plaveme a potápíme se. 

Chceme-li získat jistotu, že potřeba dýchat není rozhodnutí vědomí, ale služba samotným tělesným buňkám, tak se potřebujeme podívat na jeden z nepříjemných extrémů, kterým je fenomén sebevraždy. Člověk, který už nechce žít, je schopen zapříčinit svou vlastní smrt, ale nedokáže to udělat samotným zadržením dechu. Pokud vím, tak jeho vůle zemřít nikdy není silnější než vůle těla začít znovu dýchat čili poskytovat buňkám kyslík, který potřebují ke svému životu. Minimálně zde je služba buňkám zjevně nadřazena rozhodnutí vědomí. 

Zde si také můžeme povšimnout, že potřeby (relativně zdravého) vědomí jsou zajímavým způsobem sladěné s potřebami buněk těla. Co je dobré pro tělo, bývá dobré i pro vědomí a naopak co je dobré pro vědomí, bývá dobré i pro tělo. Z tohoto hlediska dochází velkou měrou k obcházení železného zákonu oligarchie, resp. veřejně prospěšná elita (mozek) se nemění na čím dál tím víc jen sobě-prospěšnou, jelikož její prospěch je dnes téměř neoddělitelný od prospěchu buněk těla. 

Je však možná pravdou, že v určitých ohledech evoluce lidské mysli výrazně předběhla evoluci těla (přestože v sobě stále máme prastaré vzorce chování), takže některé relativně modernější činnosti jsou intenzivněji prospěšnější pro vědomí než pro tělo a často jde o různé neřesti typu závislosti, přičemž však lze spekulovat nakolik jsou vědomí prospěšné skutečně a nakolik jen domněle. 

V reakci na tento výrok mi jistým čtenářem bylo řečeno, že v případě problematiky kouření cigaret je na vině jednoznačně vědomí, avšak dle mého to tak zas tak jednoduché není. Chce to však nejprve malou odbočku. 

O homeostázi se v biologii obvykle mluví ve smyslu udržování nějakých základních fyziologických veličin v určitých mezích (např. tlaků, teploty, pH či koncentrace cukru v krvi), ale podle mého k homeostázi u zdravého člověka dochází třeba i na úrovni vzájemných vztahů jednotlivých neuronů (i neuroglií) v mozku a to včetně vzájemné rovnováhy neuroreceptorů a neurotransmiterů. 

Psychotropní látky z vnějšího prostředí však tuto homeostázi mohou hacknout tak, že v důsledku vyvolají částečné poškození úsudku nejen vědomí, ale především podvědomí. Pokud jde třeba o návykové látky vyvolávající euforii, tak nervový systém se při tom mylně domnívá zhruba, že nějaká jiná část jeho či těla ho „odměňuje“ za nějaké „správné“ počínání (z hlediska hodnotového systému organismu), přestože k němu ve skutečnosti nedošlo, resp. může mít chybný pocit, že tělu pomáhá, přestože mu třeba i škodí. V důsledku toho může vzniknout závislost na látkách, které nejen vyvolávají různé falešné „odměny“, ale jsou spojené i s jinými negativními důsledky pro tělo, např. právě vliv kuřáctví nejen na plíce. 

A podobně může být mozek hacknut i různými zkreslenými informacemi, čímž může vzniknout závislost třeba na počítačových hrách (oproti běžnému životu je to druh zkreslující iluze). 

Ale zpět ke kouření cigaret. Pro tělo to je (jen z určitých hledisek) podobná závislost jako pro stát používání komunikačních zařízení nestátního původu: stát je na nich závislý, je si vědom možných rizik, ale nemůže se těch zařízení snadno zbavit, i kdyby chtěl, protože až moc ovlivnila fungování jeho struktury. U kuřáctví však nevýhody pravděpodobně převažují. 

A teď možná nejdůležitější argument, proč vinu za problém kuřáctví nelze házet jen na vědomí, obecněji nervovou soustavu. Ty buňky, které nikotin do těla pouští, nejsou neurony, ale právě ty buňky (hlavně v plicích), které kouření nejvíc ohrožuje (ne však nikotinem). To znamená, že vinu, za negativní důsledky kouření, nelze házet čistě jen na nervovou soustavu, protože nikotin se do těla vstřebává přes jiné buňky, které se tomu vůbec nebrání, pokud vím, i když je to přímo v jejich zájmu. Je to sice relativně malá molekula, ale vzhledem k tomu, jak dokáže být v důsledku škodlivá, by se dotyčným buňkám vyplatilo tvořit nějaké specializované enzymy, které by nikotin zneškodňovaly. Jenže ony to nejspíš neumí podobně, jako mozek neumí rozlišit psychotropní látky vnějšího a vnitřního původu. 

Lepším příkladem, kdy se již dnes celkem rozchází zájmy vědomí a těla, je estetická plastická chirurgie, i když se domnívám, že většiny lidí (z hlediska ČR) se zatím netýká. Jinak z evolučního hlediska jde o žhavou novinku, na kterou lidská těla dosud nejspíš moc neodpověděla. 

Podíváme-li se na to třeba z hlediska liposukce, tak primárním zájmem vědomí operovaného však není vyhostit a zničit část tukových buněk svého těla, nýbrž být štíhlejší. 

To mj. znamená, že liposukce není jediná cesta k naplnění takové potřeby a z hlediska možností tohoto vesmíru rozhodně není nejlepší, protože při ní hrozí mj. infekce, bolest (i chronická) a objem tukových buněk se do několika měsíců obnoví na víceméně původní úroveň. Takže ideálním řešením (z hlediska vědomí i buněk) by bylo nějak změnit nastavení homeostáze v oblasti vstřebávání a zpracovávání lipidů. Lze tedy předpokládat, že výzkum půjde tímto (nebo podobným) směrem. 

A podobně myslím bude operativní změna pohlaví člověka časem nahrazena (epi)genetickou změnou pohlaví, která už nebude tak invazivní a nejspíš bude inspirovaná mj. schopností některých jiných organismů měnit pohlaví v průběhu života. A také je potřeba říct, že nesoulad mezi duševním a tělesným pohlavím se pravděpodobně týká jen malého podílu lidí a rozhodně nejde o vyloženě zdravý stav, kdežto já chci primárně popsat cosi jako politické uspořádání buněk relativně zdravého těla. Ale i v případě té pohlavní disharmonie jsou pro téma tohoto článku rozhodující pouze ty případy, kdy to vede k zásadnímu poškozování buněk. 

Ale ještě na chvíli zpět k relativnímu množství tělesného tuku. Co se týče BMI indexu mého těla, tak jsem štíhlý a pravděpodobně (epi)geneticky, protože se mohu přežírat jak chci a pořád vážím zhruba stejně, přestože nemám bulimii. A jelikož takových lidí určitě není jen pár a dochází k sexuálnímu výběru, tak časem bude poměr dědičně štíhlých ve společnosti nejspíš narůstat (pokud se obezita celospolečensky nezmění na převažující ideál krásy), protože čím víc se fenotyp člověka vzdaluje ideálu krásy, tím spíše bude daný člověk nakonec pravděpodobně bezdětný. 

Lze sice oponovat, že i obézní lidé spolu mohou mít děti, ale podle mých zkušeností většina obézních lidí preferuje raději štíhlé protějšky, takže nejspíš platí, že dva štíhlí lidé se k sobě vzájemně přitahují intenzivněji, než dva obézní lidé. 

Také lze oponovat, že v posledních desetiletích v západní civilizaci dochází k nárůstu obezity, ale dle mého jde spíše o důsledek zvyšující se životní úrovně z materiálního hlediska, což znamená, že ti, kdo by za nižší životní úrovně nebyli obézní, tak dnes spíše mohou být. Takže vlastně dochází ke zvýšení intenzity vlivu „genů obezity“ (a ne nutně jen lidského původu) na vzhled člověka, což pravděpodobně zefektivňuje sexuální výběr ve prospěch dědičně štíhlých, a pokud nedojde k převrácení ideálu krásy nebo jinému dostatečně protichůdnému vlivu, tak obézních lidí nejspíš časem začne ubývat. Byla by to však otázka několika generací. 

Jinak pohlavní výběr ovlivňuje i koncentraci různých obličejových rysů ve společnosti, což z dlouhodobého hlediska také může omezit užívání estetické plastické chirurgie. 

A ještě víc do toho nejspíš zasáhne genetické inženýrství. Už dnes totiž existují technologie na to, aby mohli vznikat geneticky upravené děti na zakázku, jen to ještě není legální, nebo-li už se to pravděpodobně děje, ale zatím ilegálně a ne masivně. Legalizace však nejspíš bude jen otázkou času a stejně tak dopad (nejen) na vzhled průměrného člověka. 

Přesto se domnívám, že v budoucnu si lze představit ještě větší rozkoly mezi potřebami vědomí a lidských buněk a to v souvislosti s transhumanismem. Časem bude třeba možné transplantovat lidskou hlavu či mozek a většinu původního těla klidně nechat zemřít, což by mohlo být (za určitých okolností) výhodné pro vědomí a nevýhodné pro dotčené lidské buňky. A možná to povede k bláznivým situacím, jelikož přeživší hlava/ mozek člověka bude moct přijít na pohřeb zbytku vlastního těla. (Dnes je nemožné být živý na pohřbu svého skutečného těla.) 

A tím to nekončí. Pokud ještě později objevíme technologii nahrávání mysli/ vědomí do počítače (částicový panpsychismus takovou možnost dosud hypoteticky připouští), tak potřeby vědomí a lidských buněk se mohou rozejít natolik radikálně, aby vznikl prostor pro (minimálně hybridní) válku mezi organickými a digitalizovanými lidmi. V souvislosti s tím bude velmi aktuální otázka: Co je ještě člověk a co už je elektrotechnika? Přičemž možné odpovědi budou s časem nejspíš čím dál tím složitější. Otázkou by také bylo: Jaká práva má mít digitalizovaný člověk? A pokud bude zachována demokracie a dojde k její digitalizaci, tak organičtí lidé pravděpodobně budou digitalizované lidi podezírat z manipulace na takových úrovních, které nebudou schopni kontrolovat. 

Vraťme se však z technologicko-dystopického sci-fi do současnosti, kdy jsou potřeby vědomí ještě relativně sladěné s potřebami buněk příslušného těla. V souvislosti s tím jsem také v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v povídce Přirozená mnohobytost (2012) na straně 89 psal, že bolest je projevem „demokracie“ těla. 

Když tělesným buňkám něco vadí, tak skrze specifické chemické signály předají zprávu nervovým receptorům, které to pošlou dál a my to vnímáme jako určitý druh bolesti na určitém místě, což nás má nutit nějak to vyřešit. V určitém smyslu se tedy bolest podobá lidovému vetu, což je nástroj z přímé demokracie. 

Zde mi bylo oponováno, že u lidového veta je jasné, co občané vetují, kdežto u bolesti prý není tak zřejmé, co buňkám vadí. Podle mě však u lidového veta ze samotného hlasování také nemůže být zcela zjevné třeba, které přesně části např. vetovaného zákona občanům vadí, přesněji které části jakou měrou vadí u kterých skupin obyvatel z jakých důvodů a jak jinak by to kdo chtěl. 

Na druhou stranu v případě bolesti neexistuje jediný druh bolesti, ale pro každý problém trochu jiný (a to jak signální molekuly ze strany dotčených buněk, tak odlišné receptory pro bolest). Takže buňky neříkají na každý problém jen „jsem nespokojena“, ale určitou měrou (v rámci schopností svého omezenějšího „myšlení“) upřesňují, co jim vadí. Třeba svaly dávají najevo únavu zvýšenou koncentrací kyseliny mléčné, ale kdyby měly jiný problém, tak zvýšenou měrou vypouští jinou látku, kterou nervové receptory vnímají určitou měrou odlišně. 

Jinak se domnívám, že jak lidé upřednostňují rozum před instinkty více než některá jiná zvířata, tak v rámci toho možná přestávají chápat, jak mají reagovat na kterou bolest, protože se to těžko racionalizuje, když se pocity bolesti těžko objektivizují. Přesto se domnívám, že lidové veto je celkem dobrá analogie k bolesti. 

A v případě buněk lidského těla je to natolik propracované, že se buňky nepotřebují zajímat o nějaké případné a relativně složité znění zákonů či volební programy názorových proudů v mysli daného těla, k jejichž pochopení by potřebovaly s nadhledem rozumět skupinové dynamice na mezibuněčné úrovni, ne jen své roli a krátkozrakým zájmům v tomto systému. 

Navíc nemají schopnosti porozumět tomu podobně jako neupgradovaní lidé nejspíš časem nebudou mít schopnosti téměř ani trochu porozumět přemýšlení umělé superinteligence. Buňky nepotřebují volební programy, jelikož bolest už od dospívání tvaruje možnosti naší mysli tak, abychom konali víceméně jen v souladu s blahobytem buněk našeho těla a lépe, než by ony bez mozku vymyslely. Takže jde o jakýsi hybrid přímé a zastupitelské demokracie, kde podle mého převažuje tzv. výsledková demokracie nad procesní a dále tzv. elitní demokracie převažuje nad participační (nad maximalizací rozhodnutí, na kterých se mohou znatelně podílet všichni - pro lidskou buňku je nejspíš důležitější její blaho než maximalizace jejího vlivu). 

Ještě se na chvíli vrátím k tomu přirovnání o vztahu člověka a umělé superinteligence. Předpokládám, že v budoucnosti neupgradovaní lidé nebudou schopni porozumět třeba ani tomu, o čem umělá superinteligence přemýšlí, resp. o co se snaží, jaký má smysl. Třeba přijde na to, že fyzikální zákony jsou nějak flexibilnější, než si dosud myslíme a bude přemýšlet, jak to využít, ale my nebudeme schopni pochopit, o čem přemýšlí, protože ani nebudeme schopni pochopit, jak by fyzikální zákony mohly být flexibilnější. Spíše si budeme myslet, že je to blbost. Podobně z hlediska buněk může být většina našeho chování „blbost“, protože nemohou pochopit, jak to vede k našemu společnému blahobytu, i kdybychom vymysleli nějaký geniální způsob, jak náš pohled na svět redukovat do jazyků používaných na úrovni pozorovanou molekulární biologií. 

Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak dotyčné buňky tím víceméně donutí mozek, aby třeba odpovídajícím způsobem upravil svou pohybovou aktivitu. Třeba když si natrhneme sval, tak nám buňky de facto zakazují výrazněji ho používat, dokud se jeho stav nezlepší vlivem regenerace. Přitom vědomí by klidně mohlo mít potřebu dál pokračovat v pohybu (např. vyhrát nějaké probíhající mistrovství světa), a kdyby člověk měl nějakou poruchou bolesti, tak by se nejspíš ještě dokázal dál hýbat i díky ostatním svalům. U relativně zdravého člověka to však bolest zakazuje nebo minimálně výrazně omezuje. 

Utrpení ještě relativně do nedávna silně ovládalo náš mozek nejspíš téměř pokaždé. Teď sice vznikají různé látky na tlumení bolesti, se kterými evoluce úplně nepočítala, ale skutečnost, že na nich může vzniknout závislost a člověk jich potřebuje stále víc na víceméně stejnou bolest, tak naznačuje, že cosi jako evoluce bolesti není zas tak pozadu, i když víceméně stejně by to nejspíš fungovalo už před objevem prvních analgetik, takže to nebude taková novinka. 

Představu, že bolest je projevem „demokracie“ těla, určitou měrou v určitých případech nabourává i masochismus. 

Bylo mi sice řečeno, že zde si prý oponuji celkem zbytečně, avšak já v určitých formách masochismu vidím paralelu k tomu, že v autoritářských režimech vláda hledí na spokojenost občanů méně než v demokracii. Autoritářské režimy jsou více postižené železným zákonem oligarchie, což znamená, že jejich vláda mnohem víc upřednostňuje své zájmy před zájmy svých občanů, resp. si dělá menší starosti s jejich „bolestí“ viz. třeba Masakr na náměstí Nebeského klidu. 

Pokud však vím, tak obvyklý masochista chce cítit bolest pouze v čase sexuálního uspokojování a nechce si způsobit nějaká závažná trvalá poškození těla. Třeba relativně běžný pravý piercing je sice v podstatě trvalé poškození těla, pokud si ho člověk na dlouho nevyndá, ale není to nic závažného, pokud je to bez komplikací. A závažné není ani, když si za něj občas nechá tahat v určitých mezích. Takže i mnozí masochisté se v podstatě starají o buňky svého těla (vyhledávají potravu, vodu, ...), jen se občas více či méně pohybují v okolí hranice. 

Zajímavé je, že čím extrémnější masochista je, o to méně demokratické je uspořádání buněk jeho těla. Z tohoto hlediska jsou mimochodem tyranské diktatury víceméně státní obdobou extrémních masochistů. A pokud se někdo pokouší získat trvalé závažné poškození těla z důvodu masochismu a ne třeba invalidního důchodu, tak to už sice může být podstatný rozkol zájmů vědomí a buněk těla, avšak celkem vzácný a pravděpodobně dříve či později povede k sebezničení - předčasné smrti, přičemž je otázkou, zda něco takového může být považováno za zájem vědomí. 

Otázkou rovněž je, jaké jsou skutečné příčiny masochismu. Nakolik to vyplývá spíše ze struktury vědomí a nakolik z tělesných buněk včetně těch, které nemají lidskou DNA. Teoreticky totiž i tělesné buňky mohou být masochistické: buď přímo sami k sobě nebo zprostředkovaně skrze vědomí. Neznám výzkum, který by mi v tom udělal jasno, což vytváří nejistotu v tom, jak z politického hlediska chápat uspořádání buněk v těle masochisty. Takže tuto specifickou otázku zatím určitou měrou přenechávám někomu jinému. 

Ať se podíváme na analgetika či masochismus, tak relativně zdravé vědomí je dál více či méně závislé na rozhodnutí buněk svého těla. A pokud jsou některé značně nespokojené, tak jsou na vědomí občas i natolik kruté, že mu skrze periferní nervovou soustavu působí nesnesitelnou bolest, i když nevíme, jak ji odstranit nebo když dokonce víme, že možná brzy zemřeme (vědce to však nutí přemýšlet, jak to vyřešit). Z tohoto hlediska doufám, že obdobně svaly necítí bolest, když jim nervové buňky dávají pokyny k hýbání, protože by bylo těžké smířit se s tím. Ale vzhledem k tomu, že buňky nám bolest mohou oplácet a při běžném pohybu zdravý člověk bolest necítí, tak doufám, že ji necítí ani jeho svaly. 

V souvislosti s tím si dovolím malou odbočku k rostlinám. Někteří vědci se domnívají, že minimálně některé rostliny jsou schopné cítit bolest třeba při okusování živočichem. Podle mého je však zásadní rozdíl za prvé mezi prožíváním bolesti a samotným reagováním na okusování a za druhé mezi reagováním na negativní vlivy u živočichů vs u rostlin. 

Tím samotným ještě netvrdím, že rostliny nemohou cítit bolest, ale zkuste se zamyslet: člověk je schopen cítit bolest, protože je výhodné, aby v závislosti na ní vědomě upravoval svůj pohyb, ale rostliny na okusování neumí reagovat pohybem (a u některých masožravek apod. je to nedostatečné), tak proč by měly cítit bolest? 

Pokud u rostlin stačí podvědomé procesy na řešení vzniklých problémů, tak jaký by bolest u rostlin měla smysl z hlediska evoluce? Momentálně se mi zdá, že žádný. Je sice možné, že časem se objeví nějaké nové převratné vědecké poznatky, které mě donutí znova upravit názor, ale teď si myslím, že vegetariáni a hlavně vegani mají stále o důvod víc mít lepší pocit než všežravci či případní lidští „masožravci“. Každopádně vegetariáni a obzvláště vegani zatěžují životní prostředí výrazně méně než běžní lidští všežravci. 

Teď se vrátím k člověku a mému názoru, že bolest je projevem „demokracie“ těla a zkusím to spojit s původní představou, že mozek/ vědomí je nadřazené zbytku těla. Jako mozek může ovládat svaly, tak zbytek těla může ovládat mozek, když mu zprostředkovaně působí bolest. I na základě této rekurze dochází k vzájemnému provazování potřeb tam, kde by jinak mohly být po určitou dobu relativně nezávislé. Přesto však občas mohou převážit potřeby buněk nad potřebami vědomí viz. výše o zadržování dechu a naopak mohou převážit potřeby vědomí viz. závislosti. 

Takže tu vlastně dochází k dvojnásobné komplementaritě, kdy za prvé vědomí může sloužit vědomí a tělo může sloužit tělu a za druhé tělo může sloužit vědomí a vědomí může sloužit tělu a podobný je dle mého mimochodem i třeba vztah buněk a genů (o „sobeckém“ genu bude ještě trochu řeč později). Takže uspořádání buněk relativně zdravého lidského těla, které na první pohled vypadalo jako totalita, je možná jednou z nejlepších forem demokracie, jakou evoluce dosud objevila. Jen je potřeba podívat se na to z více úhlů pohledu. Totalitou či hybridním režimem je možná jen tělo některých masochistů, ale ne nutně. 

A co se týče politického směru, ke kterému celkově tíhnou buňky relativně zdravého lidského těla, tak se domnívám (i v souvislosti s informacemi z dalších částí tohoto článku), že jde víceméně o jakousi obdobu demokratického socialismu (s prvky přímé demokracie) či sociální demokracie, přesněji výsledková elitní sociální demokracie a to píšu jako člověk, který dosud nikdy nevolil ČSSD. Lidé totiž železný zákon oligarchie neobešli ještě tak dobře jako jejich buňky. 

Původně jsem měl v plánu, že napíšu jeden článek, který bude zahrnovat popis rovnováhy moci mezi vědomím a somatickými buňky, dále oponování argumentům pro totalitnost lidského těla, vložku o sobeckém gen ve vztahu k článečku Klan renegátských buněk (2015) a nakonec spekulace o budoucí podobě mnohočlověka. 

Psaní však bylo natolik plodné, že jsem překonal hranici 85 000 znaků vč. mezer (což už podle některých verzí kritérií stačí na diplomovou práci) a to jsem ještě nedopsal vše. Takže jsem se rozhodl oddělit část o mnohočlověku jako další článek a později i vše, co ještě nebylo ve finální podobě tohoto článku, aby to nebylo moc dlouhé. Takže po tomto článku bych rád postupně publikoval ještě minimálně dva navazující plné inspirativních metafor aj. představ. Rád bych také vybrané články z tohoto webu publikoval ve fyzické knižní podobě (mj. s rejstříkem), kde bych tyto souvislé spojil v jedno dílo rozdělené na kapitoly.