Realitu vždy vnímáme nějakým způsobem a ten nám něco odhaluje lépe, něco hůře. Některá hlediska jsou velmi rozšířená a hojně užívaná, jiná jsou méně běžná. Mezi ty neobvyklejší patří mj. to, které jsem označil jako „politikohled“ a relativně nedávno jsem o něm publikoval video, ze kterého zde přináším přepis trochu upravený do podoby článku.
Politikohled je druh jinohledu, konkrétněji živohledu, kdy je něco nepolitického vnímáno z politického hlediska, nebo nějaká politická úroveň z hlediska jiné politické úrovně. Pro širší kontext dodávám, že jinohledy patří mezi metody užívané dadavědou a jsou zkoumány mou hlediskologií.
Politikohled si můžeme rozdělit třeba podle okruhů jeho pozornosti a varianty seřadit dle rostoucí vzdálenosti od běžného politického vnímání, tedy podle klesající emergence pozorovaných jevů. Tímto dělením můžeme získat mj. politický politikohled čili polipolitikohled, rodinný politikohled čili rodinopolitikohled, psychický politikohled čili psychopolitikohled, biologický politikohled čili biopolitikohled, chemický politikohled čili chemipolitikohled a fyzikální politikohled čili fyzipolitikohled. Všechny tyto možnosti si postupně probereme.
Nejprve ale upozorňuji, že informace získané kterýmkoliv jinohledem vč. politikohledu doporučuji brát s tím větší rezervou, čím vzdálenější je daný jinohled běžným způsobům vnímání. V souvislosti s tím si politikohled můžeme rozdělit i podle vyspělosti na naivní a vyspělý. Naivní politikohled klade větší důraz na zábavu, v rámci čehož do pozorovaných jevů především vkládá neanalogické vlastnosti, resp. provádí personifikaci či antropomorfizaci, a pokud to dostává formu příběhu, vzniká alegorie. Naopak vyspělý politikohled klade větší důraz na poznání, v rámci čehož v pozorovaných jevech obezřetněji hledá vlastnosti alespoň částečně analogické vůči politice. Zde tedy politikohled figuruje jako nástroj k vytváření metafor, čímž by analogicky mělo být jasné, jak se liší jinohled a metafora. A aby nám politikohled nebo kterýkoliv jinohled poskytl informaci, potřebujeme použít antiskepsi, a abychom tu informaci mohli převzít za svůj názor, obvykle musí projít naší skepsí. Jinak většina politikohledů bývá někde na pomezí naivních a vyspělých.
A teď už vybrané druhy politikohledů podle klesající emergence pozorovaných jevů.
Politický politikohled znamená, že nějaká politická úroveň je vnímána z hlediska jiné politické úrovně. V mezinárodní politice se třeba na každý stát můžeme podívat, jakoby to byl jeden občan a zamýšlet se mj., jaké by mohlo být politické uspořádání státu, ve kterém by tak různorodí občané žili. Nebo se třeba na obec můžeme podívat jako na stát a zamýšlet se, zda by se její politické uspořádání neodlišovalo od toho, které má platit na národní úrovni.
Podobně rodinným politikohledem se na rodinu můžeme podívat jako na stát a zamýšlet se, kterému politickému uspořádání se fungování které rodiny nejvíc blíží. Na této úrovni se třeba vtipkuje o tzv. „ledničkovém komunismu“, kdy si členové rodiny z ledničky berou spíše to, co potřebují, než to, co si koupili za peníze získané prací. Zajímavostí je, že vzhledem k zákazu dětské práce děti mohou jídlo legálně získávat pouze a v podstatě komunistickým způsobem, tedy podle svých potřeb. Výjimkou by mohlo být, kdyby děti v nějaké kapitalističtější rodině dostávaly množství jídla striktněji přímo úměrné času stráveného domácími pracemi a před případnými sociálními pracovníky by to bylo rodiči prezentováno jako výchovná metoda a ne jako směnný obchod. Úspěšnost takové obhajoby záleží na poměru jídla a práce a čím víc se principy utváření tohoto poměru vzdalují tržním mechanismům, tím víc se vzdalují kapitalismu. Čím menší jednotka společnosti a čím víc její členové udržují vzájemné vztahy, o to komunitnějším způsobem mohou fungovat a o to méně závislí mohou být na pomoci jiných lidí. Ale když někdo chce, aby bez dostatečných informačních technologií jako komunita fungovalo víc lidí, než kolik si dokáže udržovat pevné vzájemné vztahy, tak pravděpodobně chce utopii a hrozí řada problémů.
Psychický politikohled nám umožňuje vnímat třeba své jednotlivé nálady, názory, hlediska a podobně jako občany státu naší mysli, načež můžeme hledat podobnosti rozhodovacích procesů například vůči demokracii. Podobně svou současnou osobnost můžeme vnímat jako výsledek voleb svých předchozích vývojových fází.
To je jedna z možností, jak člověka jedince vnímat jako kolektiv. Další možnost nabízí biopolitikohled, tedy vnímání něčeho živého z politického hlediska, což nám ukazuje mj. právě to, že lidské buňky můžeme chápat jako občany našich těl v roli mnohobuněčných obdob států. Se svým mozkem se najednou ocitáme v pozici vlády, ale musíme čelit vyvažování moci ze strany přímé demokracie, konkrétněji lidovému vetu v podobě bolesti, pokud buňky našeho těla nejsou spokojeny se stavem, do kterého se pod naším vedením dostaly. A mezitím si tito občané našich těl pobírají základní nepodmíněný příjem v podobě tkáňového moku filtrovaného z krve a to je důvod, proč míváme hlad: musíme hledat zdroje paliva pro občany našeho těla, jinak budou protestovat a nás to bude bolet. Další souvislé informace jsou v článcích Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část, 2. část).
Při užívání biopolitikohledu je vhodné dávat pozor na argumentační faul přehnaného důrazu na přírodu, tedy na tvrzení typu, že něco je dobré jen proto, že to tak funguje v přírodě. Když třeba nějaké organismy provozují kanibalismus, tak to samo o sobě ještě neznamená, že by bylo dobré, aby to dělali i lidé. Tomuto argumentačnímu klamu se nejsnáze vyhýbají různí transhumanisté, kteří však na druhou stranu mohou snáze podléhat argumentačnímu faulu přehnaného důrazu na novost, tedy předpokladu, že vše nové musí být nutně lepší než to staré. Některé novoty však mohou mít víc nevýhod než letitě zavedené procesy.
Biopolitikohledem se nemusíme dívat jen na politické uspořádání buněk lidského těla, nabízí se i jiné organismy. Když jsem třeba přemýšlel, jaké procesy mohou spouštět uschnutí větve stromu, tak mě vlivem biopolitikohledu či obecněji živohledu napadlo, že buňky stromu fungují kapitalističtěji než lidské buňky, jelikož mezi větvemi a kořeny může probíhat jakási nabídka a poptávka, kde kolují sacharidy a voda, a pokud nějaká větev neprodukuje dost sacharidů, tak si za ně jakoby nemůže koupit dost vody z kořenů a uschne vlivem neviditelné ruky trhu, tedy v rámci přirozeného výběru na úrovni jednoho mnohobuněčného organismu, protože tam neexistuje žádné regulační centrum v podobě mozku. Zkrátka to vypadá, že strom je kapitalismus, nebo dokonce anarchokapitalismus. Ale je to jen má hypotéza v metaforické formě, nemám to potvrzené.
Na druhou stranu, pokud se podíváme na eusociality jako třeba mraveniště, tak se nám z biopolitikohledu ukazuje, že mravenci fungují v podstatě jako komunistická společnost, přičemž komplexnější komunikací utvářené vztahy jsou zde do značné míry nahrazeny vrozenějšími reakcemi na příbuzenské vztahy této velmi široké rodiny. Těžko si tedy představit, že by to stejným způsobem mohlo fungovat na lidské úrovni.
Biopolitikohled si můžeme rozdělit na mnohobuněčný politikohled, který jsme probírali dosud, a buněčný politikohled, ke kterému se dostáváme teď. Můžeme se totiž zamýšlet, kterému politickému uspořádání se nejvíc blíží společenství organel, ze kterých se stát jménem buňka skládá. Zůstaneme-li u eukaryot, máme tu třeba jakousi ústavu v podobě DNA v jádře, přičemž různé organely různě interpretují zákony vyčtené z jádra.
Tím se blížíme k tomu, že organelu či buňku můžeme vnímat jako stát makromolekul a molekul, které také interagují podle různých pravidel. Třeba ATP-syntázu a souvislé makromolekuly můžeme vnímat jako podnik, který s nadsázkou z obdoby ropy vyrábí obdobu benzínu.
To už stojíme na prahu chemického politikohledu, který částečně přesahuje i do nebiologických politikohledů. Za touto hranicí už se politikohled nepohybuje v té části živohledu, která nám umožňuje dívat se na něco živého jako na něco jiného živého, ale dostává se do té části živohledu, která v neživém hledá vlastnosti podobné živému. A přestože zde je snazší užívat právě ten obecnější živohled, i tak si můžeme všímat třeba, že molekuly, pokud nejsou ovládány živým organismem, v podstatě vůči sobě fungují anarchisticky bez zjevné autority.
Pro fyzikální politikohled však může být otázkou, zda předmět popisovaný tvrdými sociálními konstrukty elementárnějších fyzikálních zákonů, podle kterého částice fungují, je uložen decentralizovaně v každé z částic zvlášť, nebo jde třeba o nějaký centralizovanější systém, který z jakési super-superpozice jediné existující částice vytváří iluzi naší reality. Tedy jakési metaforické světlo, které tuto super-superpozici prosvěcuje specifickým způsobem. Možná je to jen otázkou hlediska a podobně se pak zpětně můžeme podívat na vyšší úrovně, kde vidíme, že politické zákony jsou jak v lidech, tak uložené mimo naše (fyzické) tělo.
Jinak pokud bychom se na molekulu podívali jako na stát atomů nebo částic, tak oproti vzájemným vztahům molekul nezačleněných do živého organismu můžeme pozorovat pevnější řád, jak naznačuje mé video Benzenová pohádka, kde je benzen v podstatě v roli království částic v městském státu složeném z atomů. Myslím, že pro studenty to může být zajímavou pomůckou při výuce, ale na druhou stranu si také můžeme všímat, v kolika různých aspektech se lidé a částice liší, přičemž je potřeba uvědomit si, že ta pohádka ji silně antropomorfizující.
A nakonec se také můžeme zamýšlet, v čem se spinová pěna může podobat třeba sociálním sítím.
Žádné komentáře:
Okomentovat