Původně jsem chtěl zveřejnit třetí část článku Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část zde, druhá zde), ale jistý člověk mi dal podnět, abych to odložil a připadalo mi to jako relativně rozumný krok. Takže místo toho jsem chtěl publikovat něco jiného.
Během života už se mi párkrát stalo, že mi někdo přisuzoval nadprůměrnou inteligenci a chtěl, abych mu na památku něco nakreslil či napsal. Zatím naposledy se to stalo v říjnu letošního roku a měl jsem čas v klidu doma promyslet, co tomu člověku vytvořím. Problém však spočíval v tom, že jakmile něco nakreslím a rozhodnu se mu to darovat, tak kopii toho obrázku už nebudu moct publikovat jako Sebastián Wortys.
Tak jsem si řekl, že něco zkusím vymyslet, zrealizovat a podle výsledku se rozhodnu, k čemu to dílo použiji. Zamyslel jsem se nad mnoha různými odbornými pojmy a první, co mě (postupně) napadlo, byl námět obrázku lesa jako Daisyworld a Metcalfůf zákon (na základě mykorhizních „synapsí“) v jednom. Nakreslil jsem to a řekl si, že to prostě musím publikovat jako Wortys (viz. později).
Druhý pokus o obrázek k darování už se mi zdál přiměřený situaci, protože jsem víc navazoval na svou starší tvorbu a to způsobem, který není jednoznačně identifikovatelný, takže o přesnějším obsahu toho druhého obrázku se pro změnu nedozví čtenáři tohoto článku, přestože ta kresba zachycuje principy, o kterých jsem už jako Wortys veřejně psal.
Ale zpět (obloukem) k prvnímu obrázku, jehož název si můžeme zjednodušit na Metcalfův les. Už nějaký čas jsem si pohrával s představou, že bych na HumanArt mohl s popisem zveřejnit několik mých ilustrací různých myšlenek. A právě obrázek Metcalfův les do tohoto konceptu krásně zapadl a zalíbil se mi natolik, abych si ho zvolil jako miniaturu této série, což také významně přispělo k jejímu dokončení.
A než se dostanu k jednotlivým obrázkům, rád bych trochu zateoretizoval o umění. Podle jednoho z hledisek lze uměleckou tvorbu rozdělit do tří pomyslných oblastí (které se v reálu prolínají): 1) díla reprezentující pocity, 2) díla reprezentující myšlenky a 3) díla reprezentující myšlenkopocity.
U (zde) první kategorie je zajímavé mj. to, že když výtvarné umění zobrazuje spíše negativní pocity, tak (co vím) z řad akademiků obvykle spíše bývá přijímáno jako umění, kdežto zobrazuje-li pozitivní pocity, tak mnohem pravděpodobněji jimi bývá označováno za kýč. Tedy za nízké umění, které se podbízí populární kultuře na základě povrchní líbivosti průměrným člověkem. (O kýči viz. též ve videu, na které reaguji v článku Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání.)
Aktuálně jsem však názoru, že pozitivní umění lze dělit na kvalitní a nekvalitní, přesněji lze jej škálovitě hodnotit podle míry kvality nejen provedení, ale i podle aktuální relativní neokoukanosti a promyšlenosti způsobu, jakým se dané dílo pokouší vzbuzovat pozitivní emoce.
Nabízela by se tedy možnost jako kýč označil spíše jen to umění, které má odfláknutý obsah, volbu způsobu i podobu provedení. Z hlediska platnostismu však čistý kýč obvykle neexistuje, spíše je míra kýčovitosti z různých hledisek různě.
Takže když obraz třeba nemá důkladně vybraný obsah (tzn. zachycuje např. jen roztomilé existující zvířátko), ale na druhou stranu má třeba precizní až fotorealistické provedení sofistikovanými tahy štětcem, tak z hlediska obsahu může být míra kýčovitosti relativně vysoká, ale z hlediska provedení bude relativně nízká, přičemž celkové hledisko nelze „objektivně“ redukovat na „je to kýč“ či „není to kýč“.
Možná ještě zajímavější to může být u relativně kvalitního obsahu s odfláknutou podobou, jelikož tu můžeme snáze hledat kýčovitost i v oblasti děl reprezentujících myšlenky. Představme si třeba (částicovou) delta vazbu - kovalentní vazbu, kdy hybridizované atomové orbitaly tvarově vypadají trochu jako čtyři u sebe levitující buřty či buráky bez povrchové textury. Jsou to propojené oblasti symbolizující, kde se s jakou pravděpodobností může vyskytovat vazebný elektronový pár. A teď si představme, že nějaký umělec tu delta vazbu nakreslí v podobě třeba těch buřtů, ale pomocí vektorového editoru během pár minut.
V takovém případě je obsah relativně kvalitní, jelikož třeba můžeme říct, že toto pomyslné dílo nám sděluje, jak moc jsou vlastnosti částic důležité pro formování našeho každodenního života, přestože o nich běžný člověk moc neví. Z tohoto hlediska by míra kýčovitosti byla relativně nízká, kdežto optikou podoby provedení i volby způsobu by byla relativně vysoká.
A když už se nám naskytla příležitost, tak proč se nezkusit podívat na vědu hlediskem umění? Dejme párky stranou a ponechme prosté znázornění delta vazby. Stále se jedná o hodnotnou myšlenku, ale pokud není vykreslena pomocí vlnové funkce, tak její provedení je z uměleckého hlediska vlastně „kýčovité“. A možná ještě kýčovitější (z hlediska podoby provedení oproti předloze) je, když někdo nakreslí buňku jako pestrobarevné zjednodušené znázornění jejího modelu.
Můžeme sice buněčné biology kritizovat, že někdy kreslí modely buněk až moc zjednodušeně oproti realitě, kterou mají popisovat (některé „tradičně“ vypuštěné detaily se totiž s časem ukazují jako zásadní), ale musíme si říct, že jejich primární snahou není (či nebývá) tvořit umění, takže umělecká měřítka ve vědě ztrácí smysl (to se týče i té delta vazby).
Nemůžeme třeba relativně oprávněně říct, že nerealistická barevnost kresby modelu buňky je kýčovitá, jelikož primárním smyslem barevnosti zde není „hrát na city“ (přestože i to se určitou měrou může dít, byť třeba podvědomě), nýbrž zesilovat rozlišovací schopnosti pozorovatelů. Kdybychom totiž nevybarvili třeba část, která má názorně reprezentovat Golgiho aparát, tak bychom z obrázku hůře chápali jeho dynamické ohraničení.
Teď by se mohlo zdát, že vědecká a umělecká kritéria se nesetkávají, ale ještě tu máme popularizaci vědy a dadavědu. Ale než se k těm setkáním dostaneme, tak si naznačíme některé podobnosti a rozdíly.
Dadavěda má v síti kategorií podobné umístění jako popularizace vědy (je mezí uměním a vědou/ filosofií, kdežto popularizace vědy je mezi společností a vědou), ale její primární tok informací je spíše opačný. Dadavěda se primárně snaží ovlivnit vědu/ filosofii, kdežto popularizace vědy se především snaží, aby věda ovlivňovala společnost (jejíž členové obvykle snáze rozumí umění než vědě). A ještě zásadnější rozdíly jsou pochopitelně ve způsobech, jakými dadavěda a popularizace vědy zpracovávají informace.
Ale zpět k setkávání vědeckých a uměleckých kritérií. V případě popularizace vědy je to patrné třeba na obálkách některých knih, jejichž vizualizace bývají mnohem umělečtější, než by se na čistou vědu hodilo. Výjimkou nejsou ani surrealistické motivy, které by za jiných okolností byly označeny jako jednoznačně pseudovědecké. V rámci popularizace jsou však tolerované.
A to nám vytváří zajímavý pohled na dadavědu, kde se rovněž setkávají vědecká a umělecká kritéria. Neznalý vědec by mohl mít tendenci zaměňovat dadavědu s pseudovědou, ale jaká by to byla rovnoprávnost myšlenek, kdyby souběžně toleroval obálky populárně vědeckých knih?
Zde se hodí připomenout, že dadavěda, na rozdíl od pseudovědy, nebojuje s vědou o nárok určovat cosi jako „pravdu“. Dadavěda chce vědu jen inspirovat a koexistovat s ní ve vzájemné tvůrčí symbióze. To jí opravňuje uměleckým hlediskem bez zastírání svobodněji přetvářet vědecké a filosofické poznání za účelem hledání dosud dostatečně nerozpoznaných souvislostí, nad kterými se pak věda může zamýšlet objektivnějším erudovanějším způsobem. A aby dadavěda mohla inspirovat vědu, tak hypoteticky ani nemusí učiňovat nějaké objevy, stačí třeba jakési „předobjevy“, resp. díla, bez kterých by vědec nezačal přemýšlet způsobem, který ho k nějakému objevu dovedl.
Dadavěda nutně ani nemusí znázorňovat myšlenky, může třeba jen zobrazovat pocity, které má z různých vědeckých teorií, ale i jejich možného budoucího vývoje. Teď bych se však rád zaměřil na díla reprezentující myšlenky.
Nemám rád převažující obrazoborectví (přesněji anikonismus) ve většině současných nejen filosofických knihách, ale i mnoha vědeckých (přestože tam bývá situace lepší). Nebývá výjimkou, že v naučné knize není ani jeden obrázek. Dnes už sice existují i knihy popularizující filosofii (pravděpodobně inspirované popularizací vědy), kde obrázků občas bývá i víc než textu (opačný extrém), ale podle mě by se alespoň pár obrázků hodilo do každé naučné knihy, jelikož pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky.
Jakožto autor, který do svých knih obrázky dal a dávat chce, mohu spíše jen spekulovat, jaké jsou důvody autorů a nakladatelů vyhýbat se jim. Z hlediska nakladatele se může zdát výhodné zaplatit jen spisovateli a nehledat umělce. Také se zrychluje doba, lidé rádi předávají informace co nejrychleji a málo kdo se zdržuje tvorbou promyšlených vizualizací. Dalším důvodem může být, že čím abstraktnější myšlenka, tím obtížněji se ilustruje. Už jsem však viděl několik zdařilých obrázků celkem abstraktních myšlenek, které nebyly jen symbolem, ale vztahovaly se k principiální stránce myšlenky. Ostatně v tomto článku chci pár takových ilustrací představit, i když nechci příměrem tvrdit, nakolik jsou kvalitní, to ať si každý posoudí sám. No a třetím důvodem mohou být postoje samotných spisovatelů.
Domnívám se, že někteří filosofové natolik bazírují na čistě slovním vyjadřování, až veškeré ilustrace považují za nežádoucí rezignaci. Obzvláště ty symbolické vzdálenější principům příslušných myšlenek. Jakoby použít obrázek neznamenalo komplementárně doplnit myšlenku, nýbrž říct „nerozumím tomu“. Také se mohou obávat, že obrázky zaměřují pozornost na to, co lze snáze zobrazit, což nemusí být jádro sdělení. Dle mého však autor může (spolu)rozhodovat, ke které z myšlenek ilustraci (ne)přiřadit. Mohou však být obecněji i proti zaměřování pozornosti na jakoukoliv část oproti celku textu, což by mohlo znamenat buď obrázek ke každé větě (což dnes není moc realizovatelné), nebo žádný. A také se mohou obávat, že ilustrace by mohla být určitou měrou konkretizací obecnin, což by třeba z fyzikálního hlediska bylo něco jako kolaps kvantové superpozice. Dle mého však čtenáři filosofie bývají schopni zobrazené myšlenky znovu zobecnit.
Přes to vše se nadále domnívám, že ilustrací by v naučných knihách mělo být více než dnes. Jak už jsem psal, pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. Což bude doufám znát u následujících obrázků.
1) Metcalfův les:
Tento obrázek mě napadl tak, že jsem přemýšlel nad podobnostmi různých sítí. Metcalfův zákon se vztahuje k tomu, jak se s každým novým uživatelem rapidně zvyšuje počet možných vazeb v telekomunikační síti, přesněji o druhou mocninu jejich celkového počtu. Čím víc uživatelů, o to mnohem víc vazeb. Ale proč bychom tak měli přemýšlet jen v kontextu telekomunikací? A proč jen antropocentristicky? Třeba stromy bývají vzájemně propojené podhoubím, což jsou mimochodem možná největší organismy na planetě. Nejrozlehlejší známé podhoubí má skoro devět kilometrů čtverečních. Tito podzemní obři propojují stromy na les skrze mykorhiza, což je vzájemné symbiotické propojení hub s kořeny vyšších rostlin. A skrze tuto síť, občas přirovnávanou k internetu, si mohou krom živin vyměňovat i signální molekuly, což jim umožňuje vzájemně koordinovat své metabolismy tak, aby snáze čelily různým nepříznivým vlivům (klima, patogeny apod.).
Takže jsem měl představu nakreslit stromy vzájemně propojené podhoubím, jehož podoba je upravena podle Metcalfova zákonu. To se snáze dělá kruhem, takže vznikla jedna roztomilá planetka, což v tomto kontextu snadno asociuje hypotézu Gaia, podle které je Zeměkoule jedním obřím superorganismem, který provádí globální homeostázi, resp. reguluje sám sebe tak, aby byl schopen dál žít. To bylo prvně demonstrováno počítačovou simulací Daisyworld (Svět sedmikrásek), kde jsou na pomyslné planetě černé a bílé sedmikrásky, jejichž poměr se přirozeně mění tak, aby vyrovnávaly dlouholetý výkyv slunečního záření za vznikání co nejoptimálnějších podmínek pro své životy. V praxi je to však mnohem komplexnější a pravděpodobně to zahrnuje všechny živé organismy.
A aby můj obrázek odkazoval na Daisyworld, tak některé stromy mají listí tmavší a jiné světlejší. V reálu však pochopitelně existuje mnohem víc způsobů, kterými stromy interagují se svým prostředím. A když už byla řeč o tom, že jednotlivé stromy vzájemně podporují své společné přežití, ale i přežití (minimálně téměř) všeho živého, tak se můžeme ptát, nakolik mohou být tyto dvě homeostáze propojené, pokud vůbec má smysl říkat dvě místo jedné. Aby generační linie nějakého stromu mohla přežít, tak každý jednotlivý strom se musí souběžně starat o přežití své, svého lesa i všeho živého na planetě. A lidé už si pomalu začínají uvědomovat, že ani oni nejsou výjimkou. Abychom nevyvolali zhroucení celosvětového ekosystému, musíme zkrotit přemrštěný materiální konzum lidstva.
2) Myšlenkopocity:
Poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že když člověk přemýšlí komplementárně, tak souběžně začíná i komplementární prožívat, nebo-li mnohem častěji zažívá ambivalentní pocity, tj. dvousečné složené z pozitivních i negativních emocí. Způsob myšlení neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě ještě více přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož by chtěli být co nejracionálnější.
Lidé minimálně dnes minimálně v Západní civilizaci mívají tendenci rozlišovat obsah své mysli na jakoby oddělené myšlenky a pocity, ale podle mého se jedná o dvě strany téže mince, které jen neumíme vědomě pozorovat současně. Buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitů, nebo emocionální stránku myšlenkopocitů, a nebo to střídáme. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou, jen se vždy jedna z částí procesu odehrává víc ve vědomí a druhá víc v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenek a vědomého utváření pocitů.
3) Symbol dadavědy:
Dadavěda je hybrid mezi uměním, vědou a filosofií. Oproti umění klade větší důraz na znalost přírodních věd a filosofie. Oproti vědě je mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí. A oproti filosofii mj. klade mnohem větší důraz na vizuální vyjadřování. Smyslem dadavědy je poskytovat inspiraci poznávacím procesům.
Na obrázku jsou tři pokusy o logo dadavědy. Největším je Newtonovské jablko, které šipkou znázorňuje své padání, jež je symbolem nevypočítatelných/ náhodných/ nečekaných objevů. Dadavěda však tento způsob objevování chce umocňovat souhrou rozumu a iracionality, takže jablko je zde vyplněno mozkovitou texturou, což znázorňuje rozum i iracionalitu, protože mozek sám o sobě bývá symbolem racionality, ale jeho přítomnost v průřezu jablka je iracionální.
A pak je tam ještě odměrná baňka z chemie, jejíž hrdlo se zahýbá a mění ve štětec (jeden ze symbolů umění), který ji jakoby kreslí. Obdobně třetí logo znázorňuje mikroskop, jehož podstavec se mění na tužku, která kreslí to, co jakoby pozoruje.
Oproti pokusům o logo dadavědy se tento obrázek pokouší naznačit možnosti surrealistických rekombinací nejen výzkumného vybavení, ale i předmětů jimi zprostředkovaného pozorování. Podobnými způsoby lze přimět vzdělanějšího diváka, aby se zamyslel nad souvislostmi, které by ho jinak nemuseli napadnout, kdyby zůstal v „čistě“ vědeckém paradigmatu.
Podobně inspirativní mohou být dadavědecké otázky, které jsem vymýšlel hledáním souvislostí náhodně zvolených odborných pojmů. Prostě jsem si vylosoval nějaké pojmy, pak zkoušel hledat možnosti souvislostí a ty nejlepší vzniklé otázky jsem zveřejnil na psanci.cz. mezi nimi třeba: „Jakého Wittgensteinova brouka v krabičce má asi chatbot?“, „Je determinismus obdobou Cotardova syndromu?“ či „Patří rozšířený fenotyp člověka do učebnice biologie?“.
5) Kubismokracie:
Náš svět je plný obdélníků, kvádrů a běžně si to už ani neuvědomujeme. Přesto se na ně každý den díváme, naše podvědomí si toho může být vědomo a při pohledu na ty pravoúhlé hrany nás může tiše chronicky ujišťovat o smysluplnosti a důležitosti toho, co pro nás symbolizují. Kvádry nejsou v mimolidské přírodě běžné, jsou to idealizované a materializované konstrukty našeho základního způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy alias KISS. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se kvádry shodnou s nejmocnějšími lidmi. Jakoby kvádry byly jejich reprezentace či až náboženské ikony a my na to zapomněli. Jaký je vlastně rozdíl mezi sektou a firmou, kde zaměstnanci musí dodržovat šéfova přikázání, jinak jsou trestáni či dokonce propuštěni? Další souvislosti jsou k přečtení v článku Kubismokracie.