Absurdní nedorozumění

Nedávno po čase rozmrzl jeden právní Gordický uzel, takže jsem mohl učinit nové kroky k ochraně svých práv. Výsledkem bylo, že nejmenovaný státní orgán ČR dal v jednom z klíčových bodů za pravdu mě a ne protistraně, zatímco ostatní body zůstávají bez rozhodnutí víc než rok. Tato nerozhodnost (nebo pasivní rezistence) jistého státního orgánu chrání mě a ne útočníka. Ale ten mezistav zdaleka nemám bez komplikací, největší obrana mě čeká v budoucnosti a přibývá informací, ke kterým jsem vázán mlčenlivostí. 

Teď jinak: nevím, zda to s tím právním sporem souvisí, ale relativně krátce na to, co mi ten státní orgán dal za pravdu, tak někdo hacknul můj spisovatelský Facebookový profil, něco mě neznámého tam vyvedl a výsledkem bylo zablokování s nutností odvolání vyžadující předložení průkazu totožnosti. Nemohl jsem se dostat k obsahu svého profilu. Pokud by to byla odplata někoho, kdo už neví, jak se mnou bojovat v mezích zákona, tak by to bylo dost ubohé. 

Sice nevím, zda je to opravdu odplata, ale každopádně to moc nepotěší, ačkoliv Facebook jsem poslední dobou nepoužíval. Důvodem je, nebo spíše bylo, mj. to, že se mi tam zobrazovalo příliš mnoho reklam a téměř žádný obsah, který by mě skutečně zajímal. To zmírňuje mé povzdechnutí. 

Později jsem zažíval dokonce krásné chvíle uvědomění, že internet (a především sociální sítě) pro mě není tak důležitý, jak si občas myslím. Je to superstimul, který může odvracet naši pozornost od skutečnějšího života, bez kterého by ztratil význam, zatímco reálně se dá žít i bez internetu, ačkoliv existují snahy netolistů házet klacky pod nohy soběstatkářům a podobným lidem. Na internetu se můžeme nekonečně dohadovat co a jak má být, ale významu to nabývá až zásahem do fyzického života člověka nebo jiného aktéra. Připomněl jsem si spoustu úžasných projektů, které jsem vytvořil v době, kdy jsem ještě neměl přístup k internetu, což mi dalo nový elán. Jedním z jeho výsledků bylo, že se mi povedlo zmapovat vývojové fáze kreativity, resp. jak se mění změna, ale to se do tohoto absurdního článku nehodí. 

Vrátím se k hlavnímu tématu tohoto článku a uvádím kopii zprávy, kterou mi poslal Facebook po zablokování mého profilu: 

„Pomůžeme vám dostat se zpátky na Facebook

Zdravíme, Sebastiáne,

Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.

Jsme tu, abychom vám pomohli. Váš účet jsme zamkli, takže se k němu nikdo nemůže přihlásit ani si zobrazit váš Facebook profil. Klikněte na odkaz dole a my vás provedeme dalšími kroky, ať se můžete zase vrátit na Facebook.

Odemkněte si účet

S přáním pěkného dne

tým Facebooku pro bezpečnost

Přemýšlíte, jestli je e-mail opravdu od nás? Potvrďte si to v Centru nápovědy: www.facebook.com/help/check-email“

A zde je text, který se mi zobrazoval po přihlášení na Facebook: 

„Váš účet jsme pozastavili

Na odvolání máte 180 dnů. Pak vám účet trvale zablokujeme

Co to znamená

Váš účet momentálně nevidí lidé na Facebooku a nemůžete ho používat.

Co můžete dělat

Na odvolání se proti našemu rozhodnutí máte 180 dnů. Možná od vás budeme potřebovat nějaké informace, ať váš účet můžeme zkontrolovat znovu.“

Nakonec jsem se nechal přemluvit známou osobou, že to odvolání proti zablokování profilu zkusím. Kdybych ho nezkusil, po 180 dnech by uplynulo ultimátům, načež by automaticky došlo ke zrušení profilu. 

Dlouhodobé právní spory, iniciované cizí stranou, mi přinesly zkušenosti, které jsem mohl zužitkovat k napsání odvolání. Zároveň jsem vycházel z antiskepse vůči Facebooku, kdy jsem si uvědomoval, že po hacknutí profilu potřebují nějak obnovit důvěru, že můj profil zpřístupní opravdu mě a ne útočníkovi. 

Lidé, kteří nejsou spisovatelé píšící pod pseudonymem, to mají jednodušší v tom, že na jejich průkazu totožnosti mají stejné jméno jako na svém profilu, pokud nepoužívají nějakou přezdívku, což je také rizikové. 

Abych tedy i já mohl Facebooku dokázat svou totožnost, rozhodl jsem se přiložit první stranu své platné licenční smlouvy, kde je mj. kontakt na mého nakladatele a mé občanské jméno uvedené ve vztahu k jedné z mých knih. Prostě jsem jim chtěl zkusit říct, kdo jsem a vyzvat je, ať si vyžádají potvrzení o pravosti přes mého nakladatele. 

Nechtěl jsem se však spoléhat na jediný zdroj ověření identity, takže jsem dále mj. vymyslel šifrovaný vzkaz, který jsem umístil na drtivou většinu všech profilů Sebastián Wortys na různých stránkách vč. starého YouTube profilu, kde mám stovky odběratelů. Umístil jsem ho i na Goodreeads, kde jsem v minulosti úspěšně prošel poměrně složitým procesem ověřování identity, takže jsem oficiálním vlastníkem autorského profilu (a budu rád, když mi tam do Asku napíšete nějaké zajímavé otázky, na které bych mohl veřejně odpovědět). Facebooku jsem plánoval poslat šifrovací klíč, kterým by vzkaz rozluštili a hned by věděli, že je kontaktoval skutečný majitel profilu. 

Jenže když jsem nahrál jimi požadovaný průkaz totožnosti, tak namísto možnosti následně poslat připravený text odvolání se ukázalo, že onu možnost nenabízí. Zpětně vyšlo najevo, že za odvolání považují jen průkaz totožnosti, což z jejich původního tvrzení nebylo vůbec zjevné. 

Zde uvádím, jak Facebook reagoval na můj průkaz totožnosti: 

„We can’t give you access to this account or help with your request until we receive an accepted form of ID that matches the information listed on the account. Learn more about the types of ID we accept in the Help Center:

https://www.facebook.com/help/159096464162185?ref=cr

Thanks,

The Facebook Team“

Zdá se tedy, že Facebook ve své současné podobě není přátelský vůči spisovatelům vystupujícím pod pseudonymy. Ale já si to nenechal líbit a namísto samotného průkazu totožnosti jsem jim poslal fotku obsahující můj průkaz totožnosti, mou licenční smlouvu s nakladatelem a připravený text odvolání, který to vše vysvětluje a navíc opírá o řadu na internetu dohledatelných důkazů včetně archivovaných. Odvolání obsahovalo i další způsoby dokazování identity, které zde raději nebudu zveřejňovat. 

Za pár minut mi poslali zprávu: 

„Thanks for providing information to confirm your age. Based on the information provided, it looks like you’re not old enough to be on Facebook.

Unfortunately we’ll need to disable your account, but we hope to see you back on Facebook when you’re old enough.

Thanks“

Následně jsem byl automaticky odhlášen z Facebooku a má přihlašovací ikona zmizela. 

Domnívám se, že za těch pár minut si mé odvolání ani nemohli přečíst. Nebo ho přečetla nějaká rádoby umělá inteligence, která však není dostatečně inteligentní, aby pochopila mé odvolání. Nejdřív mi napsali „Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.“ a když jsem jim dal fotku svého dokladu totožnosti i s mou licenční smlouvou, tak najednou tvrdí, že prý nejsem dostatečně starý, abych mohl používat Facebook. Pochopil bych trochu, kdyby napsali něco jako, že se jim nepodařilo ověřit mou identitu, ale když je problémem napadení účtu hackerem a oni reagují, jakoby si mysleli, že problémem je můj věk, tak je to známka něčí nekompetence. Navíc i kdyby problémem byl věk, tak můj doklad totožnosti dokazuje, že jsem dostatečně starý, abych Facebook mohl používat. Stejně tak ukazuje fakt, že jsem uzavřel licenční smlouvu - to děti dělat nemohou. 

Připomíná mi to, když jsem nedávno psal nejmenované firmě, že sháním určitou součástku do pračky. Poslal jsem jim e-mail, kde jsem hned v první větě napsal, že sháním určitou součástku a uvedl její název. Navíc jsem přiložil její fotku a fotku identifikačního štítku s modelem výrobku. Jenže mi přišla odpověď začínající slovy: „Děkujeme za Vaši zprávu. Můžete nám prosím sdělit, který produkt hledáte do“ a pak tam byl napsaný model nějaké jiné pračky. Nevím, kdo to psal, ale domnívám se, že to mohl být nějaký nedostatečně trénovaný LLM, protože člověk by alespoň zkopíroval kód produktu, který jsem napsal a nevymýšlel si nějaký nový. 

Ale zpátky k původnímu problému. Absurdní navíc je, že někdo v organizaci Facebooku věkovým omezením zdůvodnil zrušení mého profilu, který jsem si založil někdy roku 2010, tedy zhruba před patnácti lety. Kdyby mi tehdy byly tři roky, tak by mi dnes bylo přibližně 18 let a ten profil by mi morálně nemohli zrušit z důvodu věkového omezení, protože by mi dnes bylo osmnáct let. Takže aby mi z toho důvodu mohli zrušit profil, tak by museli předpokládat, že jsem svůj profil založil, když mi byly dva roky nebo méně, případně ještě před svým narozením (nezkoumal jsem od kolika let smí člověk používat Facebook). 

Zkrátka je to absurdní nedorozumění, které ukazuje na nějaké systémové nedostatky způsobující nemožnost relevantního odvolání. A ty narušili mou svobodu slova. Připouštím však, že pokud Facebook čelí masivnímu útoku na profily svých uživatelů, tak může být těžké věnovat každému profilu víc než jen pár sekund na rozhodnutí, zda ho vrátit uživateli, nebo smazat. 

Atlas Obscura na Necyklopedii

Než se dostanu k hlavnímu tématu tohoto článku, tak, v reakci na článek „Umělci vs díry v zákonech“, zmiňuji, že protivník zaútočil na nových frontách. Takže ačkoliv spor o práva zůstává zamrzlý, nedočkal jsem se klidu ani v době letních dovolených. 

Zároveň však mám potřebu se po měsících obrany nějak odreagovat, a i proto jsem se rozhodl napsat další článek na Necyklopedii jako loni v případě Češtiny 2.0. Tentokrát jsem se zaměřil na webovou stránku Atlas Obscura, kde se uživatelé mohou významně podílet na přidávání a katalogizování neobvyklých míst z celé planety. Verze na Necyklopedii je aktualizovanější a upozorňuji, že následující odstavce jsou parodie plná humorných dezinformací. 

Atlas Obscura je šílená mapa na internetech, která má mimozemšťanům ukázat, proč je rodná hrouda lidoopů tak divná, resp. proč je to turisticky atraktivní sexy superorganismus. Atlas Obscura je necenzurovanou verzí hesla ze Stopařova průvodce Galaxií pro planetku, které se slangově říká „Ze-mě“. Jmenuje se tak, neboť se má za to, že o ní Bůh na patentovém úřadě prohlásil: „To vyšlo ze mě!“ ukazoval si na holou zadnici, „Co jsem vysral, toho jsem autor! Čeho jsem autor, toho jsem vlastníkem! A čeho jsem vlastník, tomu dám smysl života!“ 

Bohem vysraní lidoopové však záměrně nenašli paragrafy ani pantografy, o které by se ta tvrzení mohla opřít, a tak soudce Fidlich Nietzsche prohlásil Boha za nemajetného a vyhnal ho z nedokončeného ráje na Zemi. Lidoopové zbavení božského smyslu života se zbláznili a vytvořili tak spoustu absurdních a kuriózních hovadin, díky kterým se Země stala vyhledávanou destinací schizofreniků aj. psychoušů z celé Galaxie. Atlas Obscura tak ukazuje, čím je Země, v kontextu Galaxie, poměrně normální. 

Jak ví každý čtyřicetdvojkař a ručníkář, cenzurovaná verze Atlasu Obscura zní: „Převážně neškodná.“ Protože se jedná o minimálně miliardonásobné zkrácení původní verze, tak její auto(r), Ford Prefect, byl poněkud zklamán, přesněji totálně nasranej z masivní cenzurokracie. 

A jelikož šéfredaktoři v Ústředí Stopařova průvodce Galaxií mívají ve zvyku střílet bazukoidy po otravných přispěvatelích, tak se Ford Prefect raději vydal vlastní cestou, publikoval Atlas Obscura samonákladem na internetech a dal ostatním právo psát tam o dalších obskurních místech. 

To na planetu Zemi přilákalo i zeleno-modrého mimozemšťana Sebastiána Wortyse, který se stal nejčastějším přispěvatelem a editorem bizarních míst, jež se nachází v českém pupíku Evropy. Wortys vznikl evolucí z chobotnice, nemá kosti a je známý také jako autor knihy Wesmírný omyl a jeden z deseti nejvlivnějších národních obrozenců z Češtiny 2.0. A díky tomu, že je tak normální, tak umí přesně vystihnout, čím je i Země normální. 

Bohužel Ford Prefect byl vždy vychcanej, a tak si jednotlivé státy mohou koupit, kolik zajímavých míst jim Atlas Obscura schválí. Tím je zajištěno regulování cestovního ruchu chudších zemí ve prospěch zvyšování turistiky v bohatších zemích a přispívá to k spravedlivému udržování příležitostí rovných jako venkovské cesty v Rumunsku po sesuvu půdy při výbuchu sopky. 

Mezi doprovodné funkce Atlasu Obscura patří chybová hlášení při zadávání existujících adres, možnost zaškrtnout navštívení místa, které už neexistuje, možnost přidávat si do seznamů neschválená místa nebo občasné chybění ikonky potřebné k editování místa, které dosud nebylo schválené. Díky těmto nefunkcím si Atlas Obscura udržuje podmínky k dostatečnému zbláznění svých editorů, aby byli schopní psát přiměřeně šíleně. 

Původní doba schvalování nového místa byla jedna minuta, ale nové vedení si prosadilo schvalovací dobu deset let, během které Vám ani chatbot neodpoví na zprávy, proč Vámi popsané místo dosud nebylo schváleno. Tím je zajištěno, že jen blázni se pokouší přidávat další nová místa a o to normálnější to pak jsou místa z pohledu Galaxie. Z důvodů nejrůznějšího omezení schvalování nových míst se tak Atlas Obscura do češtiny často překládá jako Atlas Obstrukce. 

Stopařův průvodce Českem

Kostely

Podle Atlasu Obscura je Česká rap-pub-liga charakteristická například tím, že zde mezi běžné vybavení kostelů patří lustry z lidských kostí. To je doloženo zcela náhodně vybraným příkladem pakostnice v Kutné Tchoře, kam jezdí mj. bondyho invalidní důchodci, kteří chtějí ušetřit za falšování rentgenových snímků, nebo potěšit své čtyřnohé miláčky trochou vápníku. 

Podle prokaryotických arch(e)a-Noemova-logů bylo už v České (tzn. Ďáblově) Bibli zalogováno, že lustry z lidských kostí v kostelech sloužily a dál slouží jako tlumené osvětlení během tradičních satanistických orgií. 

Kdysi se předpokládalo, že zdrojem světla byl nejprve včelí vosk, jenž kapal na propletené křesťany v rouše Adamově. Ale výzkum (úpravou vzorků) dokázal, že lustry byly plně elektrifikované už za Praotce Čechoslováka a to pomocí neuzemněných bleskosvodů od Prokopnutého Bubna Diviše, což přispívalo ke zvyšování množství stavebního materiálu na další lustry. 

Kakatoličtí kněží původně navrhovali, aby z lidských kostí vznikla diskokoule, ale ostatním soukmenovcům se zdálo příliš zvrhlé používat během satanistických orgií diskokouli místo lustru. Spor ukončil až Státní úřad pro kontrolu bordelů, šlapek, gigolů a vyzývavých mezilidí, tedy organizace založená pornofolkovým pračlověkem Hustej Wimpy. Úřad konstatoval, že podle § 7 zákona č. 1/1967 před Kristýnou Kočanskou Sb. („Pračlověci to byly bestie, nevytáhli ven paty bez kyje.“) se diskokoule podobá víc kyji a ten byl často mimo jeskyni, která se podobá kostelu, a proto z lidských kostí musí v kostele vzniknout lustr a ne diskokoule. 

V Kutné Tchoře je dnes provozovatelem kostelu církev Kostelecké uzeniny, která je přísným odpůrcem kani-S-balismus (od tralalatinského slova canic, pes), takže zakazuje pojídání roztomilých pejsků a doporučuje pojídání lidských ostatků. Ostatně podle Krytona a České potravinářské inspekce člověk obsahuje vše, co člověk potřebuje k životu. Výjimkou nejsou ani vegetariáni, kteří mají jen nižší obsah nádorů konečníku, což může vadit některým gurmánům z Gastro Obscura. 

Český odpor ke kani-S-balismu ostatně dokládá i autobusová zastávka Hostina obrů v Liberci, kde je na talíři vystavená lidská hlava. Ale i zvířátkům v Česku chutnají lidé, což ztvárňuje třeba socha růžového králíčka v Plzni, který pojídá bezhlavého pana Mrkvičku. 

Vhodné je také dodat etymologický původ českého slova „kostel“, jež vzniklo zapomenutím háčku při opisování slova „kostěl“, tedy úložiště pro kostěné předměty. 

Vesmír

Jak zdůrazňuje Atlas Obscura, Češi se mohou chlubit největší koncentrací vesmírných raketových odpališť, ehm startovacích komplexů, na Zeměploše: mají ve své maličké zemi dva! Jedná se o Hothell Ještěd a Žižkov(sko)u věž. České úspěchy v cestování do vesmíru dokládá i seriál Kosmo, který je však plný eufemi(ni)smů, neboť skutečná cesta Čechů na Měsíc byla mnohem absurdnější. Pravdou také je, že první Čech byl „v“ Měsíci už roku 1887, jak dokládá kniha Pravý výlet pana Broučka „do“ Měsíce v kalendáři. Brouček tak značně předstihl Neila Armstronga a navíc zjistil, že Měsíc je dutý, protože je ze sýra a zevnitř ho pojídají myši, přesněji Hrabišové. 

Nicméně český vesmírný program započal už v 15. století. Když husité z píšťal vynalezli flusačky a z nich první pistole, tak časem dospěli k závěru, že dostatečně velká pistole vztyčená vzhůru by mohla vystřelit člověka do vesmíru za Bohem, aby od něj získali úředně ověřený podpis, že správně je přijímání podobojí, tj. alkoholismus a prochlastinace. A právě za tímto účelem začali stavět Žižkovskou věž, která i dnes vypadá futuristicky jen proto, že husité obrazoborecky odmítali dobové ornamenty už stovky let předtím, než brňák Adolf Loos napsal esej Oralment a zločin, kde jim dal za pravdu. Jinak zajímavostí také je, že Žižkovská věž, stejně jako ostatní vesmírné rakety tohoto typu v Česku, má na svém povrchu přivařené metr tlusté skafandry pro batolata. Díky tomu Češi drží rekord nejmladšího člověka ve vesmíru. 

Pro odpaliště Ještěd byl strategicky vybrán nejvyšší bod v Česku, aby se ušetřilo za raketové palivo. A to obzvláště v době, kdy kostel stěhovavý sežere nadprůměrně mnoho nerostných surovin. Roku 2021 došlo k havárie záchranného modulu Lanovka č. 2. Modul havaroval během přistávání, protože se mu nepovedlo nestrefit zem, jak doporučuje Stopařův průvodce Galaxií v základech létání. Nehodu pak vyšetřovala Drážní inspekce, neboť vlaky a lety do vesmíru spolu úzce souvisí. Inspekce dospěla k závěru, že skutečnou příčinou vesmírné havárie byla technická závada způsobená nadměrným kopírováním výroční zprávy o perfektním technickém stavu záchranného modulu. Soud však dospěl k závěru, že pravý opak byl pravdou a odsoudil Fyzikalismus za porušování nadřazenosti legislativních zákonů nad těmi fyzikálními. Fyzikalismus byl umístěn do věznice Vesmír a spolu s ním i všichni uživatelé jeho služeb, takže problém z lidské perspektivy trvá dál. Jinak u startovací rampy Ještěd se nachází také mimozemská zoo, kde Jaroslav Róna chová živého marťana. Tento exemplář se od Homolko sapiens analtomicky liší především absencí žaludu na penisu, neboť VR drdoly a brýle nejsou podle učebnic biologie součástí těla, i když si je přišroubujete ke kosti. 

Kostel stěhovavý (Ecclesia migrantis)

Většina kostelů na planetě Zemi jsou mrtvé slepenice kamenů, jak uvádí Atlas Obscura. Výjimkou je však český endemický druh kostel stěhovavý, který je velice „čiperný“, pokud se něco takového dá říct o rychlosti 1,2 až 3,2 cm za minutu. 

Žije v blízkosti uhelných dolů, neboť se, podobně jako ropáci, živí uhlím, které metabolizuje na pohyb. A protože tělo ropáka si z uhlí vezme ty nejvýživnější toxiny, tak kostěl stěhovavý rád pojídá i ropáky. Jedná se tak o největšího škůdce uhelných dolů, který obzvláště za komoušů byl tak přemnožený, že jím způsobené výpadky dodávek vedly k tzv. uhelným prázdninám. V roce 2022 se tento druh částečně přeorientoval na ruský plyn a ropu, což způsobuje takový nedostatek těchto zdrojů, že česká ekonomika se pak musela transformovat a začít ony nerostné suroviny čerpat ze Západu. 

Kostel stěhovavý je také jediný organismus ve vesmíru, o jehož vyhubení se snaží Greenpeace, jelikož svou existencí přispívá k masivnímu odlesňování a kde se vysere, tam roky nic nevyroste. Pouze se sběhnou ropáci z okolí, aby si pochutnali na těchto výměšcích, čímž se dopouští koprofágního kanibalismu. A i proto jsou ropáci vyhledávanou pochoutkou gurmánů z Gastro Obscura. 

Je však nutné podotknout, že kostel stěhovavý je uměle vytvořený živočišný druh. Pochází z laboratoře profesora Jakuba Hrona z Metánova, který objevil, že každá Bible umístěná v bidetu pod oltářem je, z biosémiotického hlediska, něco jako genetická informace, podle které kostel utváří sám sebe. Stačilo pak jen vytrhnout pár stránek, vložit jiné (napsané pomocí kalamáře buňát nekotitelný) a tato genetická modifikace způsobila, že kostel získal schopnost „bezkolejového vozohybu“. Naučil se tak stavět si před sebou koleje, po kterých pak jezdí. Z biologického hlediska se proto jedná o zcela unikátní druh rotující lokomoce v živých systémech. 

Hronův experiment sice nedokázal zodpovědět otázku „Proč evoluce vynalezla dříve člověka, než pojízdné kolo?“ (nejspíš princip nízko visícího ovoce), ale dal světu nový živočišný druh, který, jak je zvykem, z laboratoře utekl. Dál se množil, evolvoval, i Leopold Sviták ho zkoušel dál geneticky modifikovat a dnes mezi nejčastější evoluční potomky kostelů stěhovavých patří automobily, kterým už nadpřirozeným výběrem vymizely krucifixy a koleje. 

V době migrace kostel stěhovavý vysune konstrukci a staví před sebou železnici, kterou za sebou rozkládá. Statisticky bylo roku 1975 dokázáno, že kostěl stěhovavý startuje své zdvihání nejčastěji 15. září, 30. září se začíná přesouvat do strany a po urazení 841,1m se 27. října zastaví na novém místě. Je tedy zjevné, že kostel stěhovavý hraje ve vesmíru důležitou roli, neboť doba od začátku zdvihání po konec zastavení je 42 dnů a je tak odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec v souladu s biblí Stopařův průvodce Galaxií, evangelium podle sv. Douglase Adamse. 

Ostatní

• Mezi běžné vybavení Česka patří hospody, knihovny, fotbalová hřiště a orloje v každé domácnosti. Většina orlojů ukazuje minuty, hodiny, dny, měsíce, měsíčky menstruace, roky, skóre hokejových utkání a poměr třetí odmocniny průtoku vody ve Zlaté stoce ku aktuální sledovanosti repríz Teletubbies. Znalost těchto životně důležitých proměnných pak Češi využívají k tomu, aby věděli, kdy si mají na co stěžovat. Každý orloje je poháněn žentourem, ve kterém jsou zapřažené kukačky krmené bezprostředně plynutím času. Výjimkou jsou multifunkční náramkové orloje poháněné nano-žentourem, kde jsou zapřažení bičíkatí prvoci krmení hodnotou IQ svého nositele. A jak bylo dokázáno příkladem z Kryštofova Údolí, každý orloj v Česku byl původně trafostanice a náramkové orloje proto nejsou výjimkou. 

• Všechny domy v Česku mají ve zvyku tančit a vášnivě při tom kroutit boky, když se na ně nikdo zrovinka nedívá. Pokud se na ně podíváte, tak se okamžitě přestanou hýbat, ale občas zůstanou zamrzlé v taneční poloze. 

• Každá hora v Česku je z pískovce a vytvarovaná do tvaru nějaké sochy. Patří mezi ně i hlavní doklad architektonické zdatnosti neandrtálců, kterým je největší kamenný model řitního otvoru v Evropě, tzv. Prdčická brána. Jedná se o drahocenný doklad toho, na co neandrtálci zaměřovali svou pozornost a co pro ně bylo v životě důležité. Interpretace však není jednoznačná, a proto existují dva nesmiřitelné tábory odborníků: hovnisté a analisté. Někteří naši germánští sousedé nám Prdčickou bránu závidí, což dávají najevo rozmisťováním kousků toaletního papíru podél přístupové cesty, aby zdůraznili, že jsme tu řiť od jejího vybudování ještě nikdy neutřeli. Komoušové to zkusili napravit, ale jejich snaha vytvořit pro tyto účely největší rolku toaletního papír ve vesmíru vedla ke katastrofálnímu nedostatku hajzlpapíru a od té doby se zpívá: „Která svině srala, papír nenechala?“ Stalo se tak roku 1988 a jedná se o skutečnou příčinu tzv. sametové revoluce, kdy si lidé museli vytírat zadky sametovou látkou. 

• Entropa je komprimovaná verze Atlasu Obscura vytvořená pomocí satelelitní mapy Evropské unie, která vznikla díky satelitu s detektorem zvyšování entropie. Tato úsporná verze se nachází ve vzdělávacím centru v Plzeňpivsku, aby už malé děti věděly, v jakém blázinci žijí. 

• Každá knihovna v Česku obsahuje standův standardní nekonečný tunel z knih (též Idiom), který zkratkovitě propojuje všechny tuzemské knihovny. Díky němu si Češi udržují evropské prvenství v počtu knihoven na jednoho člověka, tj. 10 000 knihoven na 5,1 lidí (0,1 jsou hlavy v nádobách). Někdy totiž stačí mít jen jednu knihu, kterou si v kterékoliv knihovně vyzdvihne ten, kdo ji zrovna chce číst a tím se snižují provozní náklady. To pomáhá obzvláště v případě béčkové literatury jako je Heideggerovo Blití a čas nebo Hofstadterův Gödel, Escher, Bachovy květové esence, protože intelektuální bestsellery jako Prostřeno vs Pohlreich nebo Jak se natáčel TV Barrandovský seriál Premiér aneb víc než jen všechny verze všech scénářů si půjčuje skoro každý, takže je potřeba mít milióny výtisků i v případě využívání nekonečného tunelu. 

• V českých železárnách je zvykem každý den pořádat hudební festivaly Colours. 

• Podle Atlasu Obscura se Češi dodnes věnují alchymii a její muzeum mají v každé domácnosti jako součást základního vybavení kuchyně. To však může být trochu problém, když se chcete napít ze skleničky a už si nejste jistí, co jste do ní nalili. Naštěstí ale dnešní alchymické laboratoře obsahují i chromatografy, takže to brzy zjistíte, když porovnáte píky z chromatogramu s odpovídajícími strany v kuchařce pomocí vzorce s Pišvejcovou konstantou. 

Zcílňování prostředků jako tendence degenerovat

Jednou před spaním jsem přemýšlel o tom, jak je dnešní svět přeplněný jakousi antropogenní zprostředkovaností více než kdy předtím (alespoň v některých rovinách), jak to vzniklo/ vzniká či jaké to má a může mít důsledky. Při tom jsem si zapsal mnoho různých útržkovitých myšlenek, které jsem později zkusil alespoň trochu uspořádat a propojit v tento článek. A předpokládám, že zahrnuje kontroverzní úvahy, takže ho doporučuji číst s nadhledem.

Třeba hned výchozí nápad mého zamyšlení je možná trochu provokativní tvrzení: společenská dynamika dříve či později obvykle vede k tomu, že z prostředků se stávají cíle (nebo obecněji, že cíle se s časem mění). Dochází k zcílňování prostředků. Sice ne vždy a ne ve všem, ale i tak je rozsáhlost tohoto jevu napříč rovinami našeho života velmi pozoruhodná.

Příklady:

Například (internetový) influencer zprvu používá sdílení třeba kvůli radosti ze svého obsahu, ale časem může začít sdílet kvůli sdílení, jelikož přibývající odběratelé ho tlačí k přehnaně častému publikování nových obsahů, což vede ke snižování kvality těchto obsahů. A snaha o vyšší vliv, který byl zprvu také prostředkem šíření svého obsahu, vede k tomu, že někteří influenceři jsou ochotni tvořit a publikovat i takový obsah, ke kterému ve skutečnosti nemají velký vztah, pokud myslí, že to má virální potenciál. Takže obsah, který byl původně cílem, se stává prostředkem získávání vlivu, přičemž vliv byl původně prostředkem. A nová generace už může mívat prostředky předchozí generace rovnou jako své cíle. Tady už důsledky záleží na způsobech, kterými usilují o fanoušky.

Z peněz, původně zamýšlených jako prostředek usnadnění výměny s cílem naplňování potřeb, se stává hlavní cíl hráčů světové ekonomiky, která má radikální dopad na celý svět. Není tajemstvím, že hráči na burze upřednostňují vlastní zisk před pomýšlením na etičnost. Takže nakonec třeba místo naplnění potřeb dochází spíše k vytváření nových potřeb, aby lidé byli méně naplnění a o to více roztáčeli ekonomiku ve slepé snaze naplnit i nové či znáročněné potřeby, aby hráči světové ekonomiky měli větší zisky.

Z podávání léků, jakožto prostředku uzdravení, se občas stává cíl: podávání léků, i když to není nutné. Když si lékař není jistý, zda je potřeba léky předepsat, tak je raději preventivně předepíše, než aby musel případně řešit možné následky toho, že by je nepředepsal. Občas lékař zdravému pacientovi předepíše léky dokonce jen proto, aby ho pacient přestal otravovat, takže předepsání léků je zde cílem a zdraví nehraje takovou roli (pokud se hypochondrie nedá vyléčit placebem). Nebo naopak lékaři předepisují léky i pacientům, kteří odmítají léčbu. V extrémních případech starým lidem, kteří chtějí zemřít, takže uzdravování je zde téměř jako prostředek k delšímu podávání léků. Čehož také může zneužívat to, že z peněz se stal cíl. Poklidná eutanazie by přeci nebyla tak výnosná pro farmaceutický průmysl. A kdyby senioři mohli bezbolestně a svobodně zemřít, když vycítí, že už nemají důvod žít, tak by systém z jejich celoživotních úspor nedokázal vyždímat tolik peněz (např. za příplatky na operace řádově od deseti tisíců Kč nahoru), které mimochodem vydělali i tím, jak se báli svého zdánlivě nevyhnutelného strádání ve stáří. I proto jsem názoru, že člověk by měl mít právo na nějakou formu eutanazie. Musíme reflektovat desatero, už není středověk.

Dalším příkladem může být, že snaha o sebeušlechtilejší ideologii, ale prostřednictvím tyranie, dříve či později vede k tomu, že tyranie se stává cílem místo dané ideologie, která se ne a ne dostavit, zatímco tyranie upevňuje svou moc.

Jak jsem dodatečně zjistil, tak jedním z prvních východisek tohoto článku bylo uvědomění, že média upravila způsob, jakým vnímáme sex. Porno ho zbavilo původního smyslu a podtrhlo jeho hédoničnost a návykovost. Z rozmnožování se stala přebujelá zábava bez rozmnožování a to i díky dalším prostředkům. Kondom a hormonální antikoncepce hacknuli rozmnožování. Vrátím-li se k sexuálnímu procesu, tak kdysi si lidé vystačili sami, ale dnes dochází ke stále větší komercializaci sexu a stále mladší lidé mají potřebu různých zakupovaných pomůcek (prostředků), aby měli pocit, že si to dostatečně užili.

Zcílňování prostředků lze spatřovat i v oblasti předpisů. Ty obvykle vznikají s cílem umožnit, abychom se dokázali lépe (efektivněji/ snáze) organizovat a vyhnuli jsme se zbytečným problémům vč. trestných činů. Ale pak se z toho může stát dodržování předpisů kvůli dodržování předpisů. Úředníci aj. zaměstnanci zprvu mohou být naučeni věřit ve smysluplnost předpisů. Někteří je mohou dodržovat tak dlouho, až je přestane napadat, že by mohly fungovat jinak. A ti, kteří o nich vážněji zapochybují, třeba v důsledku nedostatků jejich absolutní aplikace, nebo naopak v důsledku již známé nesmyslnosti jejich absolutnější aplikace, tak v prvním případě mohou být potrestáni a pak buď jdou z kola ven, nebo je raději bezmyšlenkovitě dodržují ve snaze nebýt znovu potrestáni, a nebo v druhém případě může být oslabena jejich víra a posílena rutina. A právě to bezmyšlenkovité dodržování předpisů pro dodržování předpisů se může stávat cílem ve všech případech (krom odchodu). To posiluje fachidiotismus a pak může docházet k profesní deformaci, kdy člověk dodržuje předpisy i v situacích, kdy to po něm nikdo nevyžaduje. Jinak už se mi stalo mj., že mě úřednice třeba se stejným papírem odkázala na stejnou kancelář se stejným účelem a vysvětlením, že sice oba víme, že nedává smysl tu proceduru opakovat, ale když to neudělám, tak mě může nechat potrestat, a když mě nenechá potrestat či nedonutí opakovat tu byrokratickou proceduru, tak může být potrestána ona. Dále viz. Parkinsonovy zákony.

U byrokracie ještě na chvíli odbočím, protože mi sem zapadá syndrom vyhoření, ke kterému mě napadá, že jeho rozvoj může souviset s (nechtěnou) přeměnou prostředků na cíle a následným uvědoměním tohoto procesu/ stavu. Pracovní elán obecně totiž obvykle vychází z vidiny pozitivních cílů, ale když se ani po dlouhodobějším opakování prostředků nedostavují, nebo jen ve výrazně nižší než dostatečné/ očekávané míře, tak to nahlodává elán a podporuje právě rozvoj syndromu vyhoření. Zcílňování prostředků tedy může vysvětlovat, proč syndrom vyhoření nezanedbatelně souvisí s krizí středního věku, o které jsem psal v článku o filmu Anomalisa.

Za další příklad zcílňování lze považovat hry. Ty původně sloužily, aby se člověk něco učil formou zábavy, ale nakonec se hraní her stalo cílem, ze kterého se téměř vytratilo smysluplné ponaučení. Podobně pohádky.

A ještě poslední příklad, než přejdu k poznámkám ohledně příčin zcílňování prostředků. Vylepšujeme počítače pro vytvoření umělé inteligence, kterou nakonec používáme k vylepšování počítačů, jenž zaplňují obří sofistikované haly. Zde však dle mého původní smysluplný cíl dosud tak nevyprchal a pracovníci v IT by se měli snažit, aby se tak nestalo. Protože kdyby umělá inteligence přestala sloužit lidem a začala sloužit primárně sama sobě (tj. zcílnění UI), tak by to byl náš konec. Maximálně bychom pak mohli (paradoxně vůči současnosti) doufat třeba v opakování sluneční bouře podobné či vyšší intenzity jako v roce 1859.

Příčiny:

Pokusím-li se příčiny zcílňování, alespoň na začátku, seřadit co nejkauzálněji z hlediska lidského vývoje, tak nejdříve se přiblížíme ke vzniku člověka. Děti si zprvu oblibují přímo to, co vidí a slyší, ale až v pozdější fázi dospívání začínají vidět, že za těmi jevy může stát něco hlubšího, co na jejich první pohled nebylo vidět. A čím později jim to dochází (pokud vůbec), tak tím silnější je jejich fixace na ty první dojmy, resp. prostředky sdělení. Což je dobře vidět třeba na rozvoji cosplayerů. A můžete mi tvrdit, že se v tom obvykle skrývá i nějaký hlubší význam pocházející z původního díla, ale kdyby si měl cosplayer vybrat mezi svým oblíbeným kostýmem a ponaučením skrytým za příslušnou postavou, tak si obvykle vybere kostým (to však neznamená, že by mu vnitřní poselství muselo být úplně cizí).

Za další možnou příčinu (která souvisí s tou o dětech) lze považovat, že prostředky mohou být téměř okamžitou praxí, kdežto výsledné cíle se mají dostavit až časem. Takže lidé, kteří poznávají svět (nebo svou roli v něm) převážně prostřednictvím praxe a ne převážně nebo vyváženě prostřednictvím (výchozí) teorie, tak mohou nabývat pocitu, že cílem je přímo to, co na první pohled vidí, tj. praxe/ prostředky. Dochází k napodobování praxe bez dostatečné znalosti teorie (nebo dostatečné úcty k teorii). A v souvislosti s tím tendence ke konformitě, resp. přizpůsobování se své představě o většinové shodě, vedou k tomu, že tito lidé přejímají prostředky za své cíle. Mohou to být zaměstnanci, někteří z nich mohou dosáhnout kariérního růstu a tím pak mohou své zcílněné prostředky prezentovat širšímu okruhu lidí jako výchozí teorii, což je asi vrchol převodu prostředků na cíle.

S okamžitou praxí souvisí i okamžité štěstí, které je možné, pokud člověk za cíl považuje přítomnost, tj. prostředkůplnou praxi. Cíle v minulosti či budoucnosti nepřináší takové uspokojení, protože ty první už byly dosaženy a ztraceny, což vede k nostalgii, a dosažitelnost cílů v budoucnosti je nejistá, takže i štěstí z nich je nejisté. Teprve v případě, že těch cílů člověk dosáhne, tak může v klidu prožít oprávněné štěstí, ale to už jsme zase u přítomnosti a navíc z dosaženého cíle se může stát prostředek udržování štěstí, přičemž opakováním (jeho používání/ zaměření pozornosti na dosažený cíl) se obvykle postupně snižuje míra získávaného štěstí, až se může vytratit, přestože opakování může klidně ještě nějaký čas trvat, než se na to člověk vybodne a zaměří se na jiné (snadno) okamžité štěstí, obvykle ihned vyplývající z užívání nějakých prostředků v současnosti.

Jednou z dalších možných příčin může být potřeba opakování prostředků. Jelikož opakování je učení, tak opakované používání prostředků je učením se prostředků, přičemž nové znalosti upozaďuji staré, mezi které mohou patřit původní cíle. To, co je dlouhodobě opakovaně děláno, je to, co může být zdokonalováno/ rozvíjeno. Jsou-li to především prostředky, tak mohu přebujet v jakousi prostředkovou fachidiocii a z omezenosti naší paměti vytlačovat ponětí o původních cílech. Člověk je klidně může nejprve teoreticky znát (tj. určitý rozdíl oproti učení se primárně okamžitou praxí), ale následným opakováním praxe může snižovat své vnímání těchto cílů. K čemuž přispívá i snaha předcházet rozhodovací paralýze, což může vyvolávat tendenci ke stereotypizaci (tj. opakování prostředků), pokud není spojena se skutečnou (ne jen před sebou předstíranou) sebereflexí. Předstíraná sebereflexe mívá stereotypní výstupy navzdory tomu, že člověk a svět se vždy (alespoň postupně) mění.

Tím se dostávám k další možné příčině. Zcílňování prostředků bývá vyvoláváno i nadužíváním prostředků na základě přehnané víry v ně. Prostředky jsou časem přeceňovány třeba na základě svého fungování v minulosti, jejíž situace právě nahrávala jejich tehdy převážnému fungování (vzhledem k původním cílům). Ale s odstupem času se situace mění, a pokud se nemění prostředky, tak jejich fungování klesá, a pokud jsou dál používány, tak dochází ke ztrátě jejich smyslu a jsou používány stále více už jen sami pro sebe. Jakoby na nás přechodná opatření z pudu sebezáchovy používala tzv. salámovou metodu, která vede k syndromu vařené žáby.

A ještě jedna možná příčina, jež navazuje na mou myšlenky z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie ze dnů 4.9.2013, kterou jsem 16.7.2015 zkrátil na: „Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ Cestou může být myšlen prostředek, takže lze říct, že každý sebelepší prostředek sám o sobě časem může minout cíl a vést do extrému, pokud se včas a přiměřeně neupraví jeho směr. Tady se nabízí příležitost dočasně předběhnout k řešení a využiju ji. Pokud máme tušení o správném cíli, tak se k němu pomocí prostředků můžeme dostat, nebo alespoň přiblížit tak, že se budeme vědomě snažit nepřecenit žádný prostředek, abychom mohli průběžně obměňovat různé prostředky, než se (u kteréhokoliv z nich) vytratí cíl. Ale současně si musíme dávat pozor, aby se obměňování cílů nestalo zcílněným prostředkem, jelikož (viz. 24.1.2012 ve Vtiposcifilo-z/s-ofii) „nejde tolik o to mít originální, nýbrž správné názory“/ prostředky, přičemž správné je zde myšleno vzhledem ke schopnosti dosáhnout cíle. Má to být něco jako postupné zpřesňování a vyvažování tendencí vzdalovat se cíli.

Manipulace:

Zprostředkováváním prostředek získává moc, která může časem přebujet nejen v utlačování původního cíle, ale může vést i k usnadnění negativní manipulace.

Když si třeba ekofarmář sám pěstuje jídlo pro vlastní potřebu v dostatečném množství, tak je potravinově soběstačný a nikdo jiný než přírodní zákony ho nemůže skrze potraviny snadno manipulovat, pokud není zamotaný do jiné antropogenní zprostředkovanosti. Ale když si člověk potraviny nepěstuje a musí je získávat přes nakupování, tak je závislý na jiných lidech, kteří ho na základě té zprostředkovanosti mohou různě ovlivňovat. Např. pomocí reklamy, obalů, cen a jejich formy, déle pomocí hudby, uspořádáním hypermarketu, sociálního inženýrství, složení, velikosti či tvaru potravin atd.

Podobně člověk, který informace potřebné ke svému životu získává vlastní zkušeností interagováním se světem kde žije (často metodou pokus-omyl), tak je mnohem hůře manipulovatelný (něčím jiným než přírodními/ fyzikálními zákony) než člověk, který své informace získává převážně prostřednictvím antropogenně vykonstruovaných médií jako televize či sociální sítě, nevyjímaje přátele, příbuzné či spoluzaměstnance. A mám-li být sebekritický, tak výjimkou nemůže být ani kterýkoliv článek včetně tohoto. Zkrátka komunikovat znamená ovlivňovat, mluvit na někoho znamená manipulovat. Přičemž povaha manipulace se z různých hledisek může pohybovat na škále od negativní, přes neutrální až po pozitivní. A riziko může být o to vyšší, čím méně si to kdo uvědomuje. Ale i třeba tím, čím víc média přejímají od jiných médií místo toho, aby se snažila přejímat přímo z reality. To je také příčinou současného rozvoje postfaktismu, kdy se z informačních médií stává prostředek šíření dezinformací, což je vytrácením jejich původního smyslu.

A možná vůbec nejvlivnějším prostředkem manipulace jsou již zmiňované peníze, protože dnes většina lidí většinu věcí a služeb získává právě prostřednictvím nich. A není snad potřeba vysvětlovat, že mnozí lidé jsou za peníze ochotni dělat hromadu věcí, které by jinak nedělali. To často znamená podřizovat své potřeby vůči finančnímu zisku. Někteří lidé navíc pokračují ve vydělávání peněz, i když jich mají víc, než ve skutečnosti potřebují. A nemalou část volného času tráví jejich utrácením a přemýšlením o okolnostech jejich vydělávání.

Jiné důsledky:

A než se přesunu k možným řešením zcílňování prostředků, tak bych doplnil ještě pár dalších souvisejících důsledků, které se mi nepodařilo lépe zařadit.

Jedním z nich je, že trvalá mnohost prostředků vede k mnohosti cílů. Tím nemyslím přiměřené střídání prostředků u jednoho cíle, ale víceméně nepřetržitou koexistenci různých prostředků, kdy zprvu mohou mít společný cíl, ale časem si ho každý prosazovaný prostředek postupně upravuje k obrazu svému, čímž vzniká pluralita či diaspora cílů.

Další myšlenkou je, že nechtěné zcílňování prostředků vede k vytrácení (původního) smyslu z života, protože se k cíli neodmyslitelně váže. A ztrácení smyslu života může vést k rezignaci, nihilismu, cynismu, dekadenci a v možná nejhorším případě až k sebevraždě.

A třetí nezařazenou myšlenkou je, že z hlediska zcílňování lze vidět riziko nadužívání tvrzení, že účel světí prostředky, jelikož tyto negativní prostředky se mohou začít stávat cílem místo původního cíle. V některých případech může být dokonce možné, že údajný účel je od začátku jen vědomou kamufláží sebeprosazování negativních prostředků.

Řešení:

Když se prostředky stávají cílem, tak je to bludný kruh vytrácení smyslu. Ale žádné opakování není zcela neměnné, takže časem bludný kruh může zaniknout a přijde buď něco z určitého hlediska horšího, nebo lepšího. A pokud to má být to lepší, tak je potřeba se na to připravit a nespoléhat na šťastnou náhodu.

Výše už byla řeč o obměňování různých prostředků, než se vytratí cíl. Další možné řešení vychází ze skutečnosti, že ke zcílňování prostředků může docházet, pokud cíle nejsou dostatečně připomínány a vnímány. Takže připomínání cílů je prevencí jejich vytrácení. Nemělo by však být stereotypní, jelikož člověk by vůči němu začínal být apatický a časem by způsob připomínání už ani nemusel korespondovat se současnou situací. Takže je potřeba neustále aktualizovat výklad zamýšlených cílů vzhledem k přítomnosti.

Každá společnost se časem může stát odrazem svých prostředků, i když dochází k připomínání cílů, jelikož cíle mohou z našeho pohledu přestávat fungovat navzdory snahám o aktualizaci. Takže z tohoto hlediska bychom měli volit takové prostředky, které bychom spíše chtěli jako trvalejší dynamický cíl. Přičemž i zde jejich určitým způsobem střídání může být žádoucí.

K tomu se volněji váže ještě jedna poznámka, která původně byla nezařazená. Prostředky z našeho hlediska implicitně (nezjevně) obsahují možné cíle, přesněji tendenci k určitým cílům. Stavíte-li ze stavebnice, pravděpodobně vznikne hračka. Stavíte-li z elektrosoučástek, pravděpodobně vznikne stroj. Stavíte-li z vojáků, pravděpodobně vznikne armáda. Stavíte-li z buněk, pravděpodobně vznikne organismus. Můžeme se prostředkům snažit vtisknout jiné cíle, ale výsledky nemohou být tak dokonalé, jako když k dosažení určitého cíle použijeme prostředky, které ho implicitně obsahují. Nově je to vidět třeba u xenobotů. Vědci původně snili, že na základě poznatků z robotiky vytvoří perfektní nanoboty, resp. cosi jako umělé mikroorganismy či prvoky, ale dnes jim dochází, že může být snazší a efektivnější vytvořit modifikované organismy velikosti prvoků.

S připomínám cílů souvisí další prevence zcílňování prostředků, kterou je reflexe aktuální teorie a praxe v souvislosti s původní teorií. Když začínáme vnímat, že prostředky se odchylují od cílů, tak je potřeba je k nim navracet, nebo je obměnit za jiné aktuálně vhodnější.

K celospolečenské obnově smysluplnosti cíle je potřeba kolektivní reflexe, ale jedním z jejích omezení je právě přebujelost moci prostředků, strach z represe ze strany řádu smysluprázdné masy nejen deprivantů. Je-li člověk uvězněn ve zprostředkovanosti natolik, že není schopen stát se primárním organizátorem svého života, tak se těžko osvobozuje sám. Nejspíš je potřeba obracet se na ty, kdo se ze zprostředkovanosti značnou měrou už vymanili a od nich žádat rady.

Dobré je uvědomit si třeba, že být relativně nezávislý neznamená vypadnout od rodiny a stát se závislým na Systému, ale ani žít v rodině izolovaně od Systému. Nejnižší možná závislost je dle mého tehdy, když člověk svou závislost na okolí rozloží na více opor tak, že když o nějakou náhodou přijde, tak ty ostatní ho stále udrží v dobré životní situaci. Ale i zde platí, že všeho moc škodí, protože když si člověk pořídí třeba mnoho domů, tak čím víc jich je, tak tím větší je pravděpodobnost, že budou chátrat a někdo je vykrade. Nebo čím víc má člověk přátel, tak tím je od určitého zlomového bodu nižší šance, že bude mít opravdové přátele, kteří by byli ochotni mu skutečně pomoct v případě nouze, protože si na ně nedokáže udělat dostatek času na to, aby si je udržel.

Závěr:

Na závěr ještě mohu doplnit, že konkrétní prostředky a cíle v průběhu historie mohou vzájemně měnit své role. A cílem se časem může hypoteticky stát i něco, co původně nebylo prostředkem natož cílem, přičemž původnost je zde relativní k času, který si stanovíme. A jak už bylo naznačeno v kapitolce Řešení, tak zcílňování prostředků nemusí být vždy nutně zas tak špatné, volíme-li prostředky s ohledem na to, že se mohou stát cílem. I tak je však potřeba si zprostředkovanost uvědomovat a reagovat tam, kde přerůstá přípustnou mez.