Genderová ideologie? - 1. část

Jeden ze čtenářů mi napsal zprávu, kde prezentuje určitou víceméně konspirační teorii, kterou bych rád podrobil kritice, ale také se zkusil zamyslet, zda některé části nějakou intenzitou mohou být nějakým způsobem platné. 

Čtenář vychází z poměrně rozšířeného narativu, že trans komunita má nějakou jednotnou "genderovou ideologii", prostřednictvím které se pokouší v podstatě ovládnout společnost. Čtenář tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Čtenář také věří, že lidé si nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

(Nejen) tato část čtenářovy zprávy nám bude sloužit jako opora k mnohem komplexnějšímu mnohovrstevnému zamyšlení. A v tomto dodatečně psaném úvodu mohu obecně prozradit, že každá ze stran transgenderových sporů má podle mých závěrů v něčem pravdu a v něčem se mýlí, což nám vytváří příležitost pro hledání rozumnějšího středu. 

A ještě bych rád zdůraznil, že touto sérií volně navazuji na článek „Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém genderu“ a na sérii čllánků „Co si umělá inteligence myslí o genderu?“ (1. část, 2. část a 3. část), kde je vysvětlena řada důležitých pojmů. 

Medialita zkresluje realitu: 

Než se dostanu k samotným reakcím na klíčové části čtenářovy zprávy, tak považuji za vhodné napsat něco o medialitě, protože čtenář své názory zakládá na sledování mnoha videí na téma transgenderu. 

Letos jsem si zúčastněným pozorováním ověřil, že způsob, jakým v médiích bývá prezentována LGBT+ komunita, bývá zkreslený tím, jak média mají tendenci všímat si extrémnějších případů, což pak celkově vytváří obraz, že něco je extrémnější, než to ve většině případů je. 

Podobně to myslím platí v mediální realitě různých video platforem jako např. YouTube, kde třeba vlogeři mívají tendenci přednostně si všímat extrémnějších než průměrných jedinců a témat, protože pak budou mít vyšší sledovanost, o kterou z různých důvodů usilují. Málo koho přednostně zajímají "běžní"/ "průměrní" lidé z určité oblasti, většinou si všímají spíše těch, kteří jsou něčím výrazní. 

Je to jeden z jevů, kterým víceméně sama medialita (v interakci s lidskou kognitivní nedokonalostí) stimuluje vyprazdňování názorového středu a růst propasti mezi protiklady (podobné důsledky má např. personalizovaný obsah). 

Sledováníchtivý vloger také ze samé podstaty potřebuje problematizovat téma, o kterém hovoří (spíše nehledě na to, zda to původně bylo tak intenzivně nahlíženo jako problém), aby i v těch divácích, kterých se to přímo netýká, vzbouzel pocit, že je potřeba se tomu tématu věnovat. Nebo se toho tématu chopí, protože už dostatečně vzrostl narativ, že je to problém (spíše než aby se věnoval jiným bezproblémovým aspektům života svého nebo ostatních). 

V situaci, kdy už podstatná část společnosti (v rámci určitého tématu) zastává poměrně jednostranný názor a vnímatelé jsou napojeni převážně na personalizované zdroje obsahu, tak začíná platit, že názorově jednostranný obsah médií získává pozornost a pozitivní odezvu snáze než nevyhraněný obsah, jenž hledá objektivnější pravdu, která by v důsledku něčím mohla snáze vadit všem jednostranně zaměřeným vnímatelům nezávisle na jejich straně, avšak pokaždé něčím jiným. 

To je problém a nad jeho možným řešením se zamýšlím např. ve vztahu k pojmu mezibublinový v 32. dílu série videí o mých neologismech. 

Problémem také může být, že když je někdo nebo nějaká skupina lidí kritizována za něco, co buď nedělají vůbec, nebo to nedělají takovou intenzitou, tak to k nim stejně může lákat lidi, kteří to tak dělají. Což následně může způsobovat, že kritizovaný jedinec nebo skupina lidí může začít tíhnout k tomu, za co byla původně neoprávněně kritizována. K tomu se však podrobněji dostanu v druhé části tohoto článku (která bude publikována později) a upřesním tam, kdy to tak může fungovat. 

To vše může, ale nemusí, naznačovat, že některé čtenářovy závěry mohou být oproti skutečné realitě přehnané v otázce intenzity. 

Unikátní trans progresivismus a metafora na fitness krajiny: 

Čtenář ve vztahu k současné trans komunitě odkazuje na pojetí kolektivismu, které se vztahuje zejména k období zhruba kolem přelomu 19. a 20. století, kdy probíhala masivní urbanizace a spousta původně venkovanů se musela potýkat s problémy typickými pro města. V těchto podmínkách vznikal kolektivismus jako východisko ze zoufalé situace. Znevýhodnění lide delegovali své přemýšlení na autoritativní vůdce (často vzešlé ze svých řad, nebo si nějak museli důvěru zasloužit) a podřizovali se jejich radikálním až extrémistickým rozhodnutím ve snaze společně získat zpět jistotu a bezpečí, na které byli zvyklí na venkově. 

Co se týče mého názoru na spojování trans komunity a moderního kolektivismu, tak určitě v tom lze hledat podobnosti, ale když nebudeme podléhat selektivní slepotě, tak si uvědomíme i řadu klíčových odlišností. Nechci teď ale zdlouhavě vyjmenovávat, jaký je rozdíl třeba mezi sedřeným dělníkem v továrně a mladým člověkem z internetové generace, který váhá, jestli jít na pánský, nebo dámský záchod, protože by preferoval genderově nebinární (nebo v horším případě má zkušenost, že mu lidé brání být na pánském i dámském záchodě). Raději bych se dočasně posunul k obecnějším, ale o to možná nadčasovějším úvahám. 

Je sice rozumné hledat v historii precedenty, ale vypovídatelnost jejich aplikování je limitovaná mj. mírou unikátnosti posuzované kombinace vztahů dějů. Z dosavadního pozorování se mi zdá, že trans komunita (přesněji její progresivnější část) je i v historickém kontextu poměrně unikátní rekombinace, která nemá ve svém způsobu aplikování žádný dostatečně plnohodnotně přesný předobraz se všemi klíčovými analogiemi (možno obdobně přemýšlet i o jiných podobně moc odlišných seskupení). Zkouší něco relativně nového a dosud dostatečně neprozkoumaného (a není jiná plnohodnotná možnost průzkumu než narušit dosavadní víru a zkusit to žít), což předcházelo i všemu, co dnes považujeme za tradiční/ normální apod. - vše někdo musel zkusit poprvé. V případě trans komunity existuje řada klíčových odchylek oproti kterémukoliv precedentu s delší a dostatečně prozkoumanou historií, což logicky vede mj. k problému relativně malých odchylek na memetické úrovni s radikálně odlišnými emergentními důsledky pro životní situaci. 

Zde můžeme pozorovat zajímavou analogii třeba vůči fitness krajinám (taktéž adaptivním krajinám), tedy modelům, které slouží k vizualizaci vztahu mezi genotypy a reprodukčním úspěchem. V případě kterékoliv komunity však, v rámci této analogie, není řeč o genotypu, ale spíše o jakémsi memotypu nebo memplexu (představme si na horizontálně ploše). A není řeč jen o reprodukčním úspěchu, ale spíše obecněji o celkové kvalitě života (představme si na vertikálách (pro různé dílčí typy úspěchů odlišně)). A čím víc je odchylek na memetické úrovni, tím větší mohou být výsledné emergentní dopady při aplikaci. 

Přičemž je také potřeba uvědomit si, že v této analogii se trans komunita rozhodla částečně sestoupit do údolí fitness krajiny, aby hledala nový předpokládaný vyšší vrchol, který dosud nikdo (přímo samotným žitím) neobjevil a to v důsledku relativního konzervatismu, který ze své podstaty limituje pohyb fitness krajinou. Růst počtu členů trans komunity je však z hlediska memetické fitness krajiny klíčový ukazatel naznačující, že přes všechny případné zvláštnosti nebo odpor z perspektivy pozorovatele takového jevu, to zatím odpovídá cestě směrem k nějakému kopci. 

Snahy o predikci jsou komplikované také tím, že se nejedná o statickou fitness krajinu, ale dynamickou - to znamená, že kopce a údolí mohou měnit výšku. Za takové situace klidně dosud funkční může přestat fungovat a dosud nefunkční může začít fungovat. A předjímat v takové situaci možné důsledky je obdobně složité jako pokusy o dlouhodobé předpovědi počasí. Memplex komunity v takové fitness krajině však není slepý nelineární dynamický systém, ale spíše časoprostorově relativně krátkozraký nelineární dynamický systém, což zvyšuje naději (oproti sleposti přirozeného výběru), aniž by nám to zřetelně prozrazovalo budoucí výsledek, který toužíme znát předem. 

Pro samotnou nepředpokládanou změnu předpokládané funkčnosti ale můžeme vymyslet různé konkrétnější příklady. Třeba když Západ předpokládal, že tržní ekonomika je nedělitelně spojená s liberální demokracií a po vzoru rozpadu Sovětského svazu předpokládal buď politický převrat v Číně směrem k demokracii, nebo zhoršující se ekonomickou situaci v případě, že se politika dramaticky nezmění, ale současnost dál ukazuje, že Čína ekonomicky prosperuje navzdory původním předpokladům Západu, přestože se masivně zapojila do tržní ekonomiky. Nejde však jen o to, co v důsledku nějak relativně funguje, ale i o to, co je lidské, únosné, psychicky přijatelné, humánní... To, minimálně na úrovni myšlenkových experimentů, však lze rovněž popisovat analogiemi na fitness krajinu. 

Když se vrátím k tomu, že trans komunita, parafrázovaně řečeno, vytváří poměrně neobvyklé kontexty a při hledání inspirace se neomezuje tolik jako některé jiné části společnosti, tak mě napadá další zajímavá souvislá perspektiva. 

Ani na základě dílčích korelací pro dané části nelze s jistotou vyvozovat důsledky zúčastněných prostředků, protože může nastat něco, co bych nazval asi "kulturní exaptace" nebo "memetická exaptace", což odvozuji od samotné exaptace, která v rámci biologie značí jev, kdy během evoluce něco změní funkci. To v sociokulturním kontextu může znamenat třeba, že prostředek stereotypně spojený s negativním účelem může být použit i k pozitivnímu účelu a naopak (změna míry (nebo i směru) úspěšnosti podle kontextu je pak další složitá otázka). A čím obecnější metody, tím snáze mohou být propojeny s radikálně odlišnějšími cíly (v důsledku své relativní všestrannosti). 

Také nejspíš platí, že při uskutečňování relativně komplexního cíle může posloužit víceméně kterákoliv dílčí metoda a spíše až kontexty, do kterých takový puzzlík vložíme, rozhodují o tom, které z různých potencionálních důsledků mohou nastat a to i částečně navzdory neúplně podobným předchozím zkušenostem. Metoda 1, která se pro cíl 1 nehodí v kontextu 1 se může (ale nemusí) hodit v kontextu 2. Metoda 1, která se pro cíl 1 hodí v kontextu 1 se nemusí (ale může) hodit v kontextu 2. 

Lidé mívají ve zvyku opouštět metody, které byly třeba zprofanovány v rámci poměrně specifické situace, ale čím odlišnější situace průběžně nastává, tím váha těchto poznatků pravděpodobně klesá (může se pak zdát, že určitá metoda je pro novou dobu ještě méně vhodná nebo mnohem vhodnější (a až aplikování může přinášet "empirická" data)). Z precedentu se v klíčově odlišném kontextu snadno může stát předsudek. To vše nejspíš znamená, že pro každou podstatně pozměněnou situaci je potřeba reflektovat vztah metod a cílů, abychom se v důsledku pověrčivosti nepřipravili o nejefektivnější cesty k našim cílům (ale souběžně potřebujeme udržovat a reflektovat nějaký etický rámec). 

Aktivismus části trans komunity je naděje i risk současně. Proto je také myslím potřeba to částečně podporovat i kritizovat, ne jen jedno z toho. 

Relativní vstup do trans komunity: 

Čtenář za jeden ze znaků údajného genderového kolektivismu označil, že lidé si prý nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

Jelikož však pravděpodobně existují i lidé, kteří chtějí přednostně lépe vyjádřit sami sebe, svůj gender (zejména pokud je nebinární nebo jinak odlišný vůči stereotypům), tak svým výrokem je čtenář poněkud marginalizuje. Navíc podle mě jich je v trans komunitě poměrně dost. 

Současně také můžeme přemýšlet, že jelikož si změna pojmenování svého genderu a vstup do transgenderové komunity (obecněji trans komunity) neodporují, ale naopak se vzájemně doplňují, tak se z toho stává průsečík jejich osobních zájmů. Lidé tedy tolik nemusí přemýšlet, která z výhod je pro ně klíčovější a mohou mít tendenci přemýšlet spíše nad celkem výhod ve vztahu k celku nevýhod (které určitě existují, dokud existuje dost transgenderově netolerantních lidí). 

Na druhou stranu připouštím, že určitě může existovat i řada lidí, kteří opravdu nejprve vážně chtějí vstoupit do "trans komunity" a až pak si volí jiný gender, ale pod tím se z podstaty věci mohou skrývat dva různé typy přístupů (třetím mezním se teď nebudu zdržovat). 

V prvním a horším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že je to jakýsi ústupek z jejich strany. Oběť, aby se mohli zařadit do dané komunity a čerpat její výhody (které se jim pravděpodobně zdají větší než nevýhody, což je však různé pro různá místa a časy). Tito lidé mění pojmenování svého genderu pouze z důvodu, aby mohli vstoupit do trans komunity, přestože se uvnitř cítí být buď jen muž, nebo jen žena. To se může týkat zejména mladých lidí v takovém věku, kdy lidé mívají tendenci zařadit se do nějaké skupiny nepříbuzných lidí, takže samo o sobě je to tedy velmi podobné vstupu do kterékoliv subkultury, ze které pak většina lidí Západní společnosti v průběhu dospívání vystoupí, aby vedla individuálnější život. 

V druhém a lepším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že konečně našli další klíč k lepšímu sebepochopení. Ono je totiž logicky nejprve potřeba, aby se člověk dozvěděl o transgender terminologii vytvořené trans komunitou a něčím ho pozitivně zaujala, než se tím může inspirovat k přemýšlení o sobě samém. Předtím o tom nemůže přemýšlet jako o transgenderu a chybí mu část nástrojů k rychlejšímu sebepochopení v dané rovině. 

Čtenář dále tvrdí, že většina lidí, kteří vstupjí do trans komunity, prý ve skutečnosti nemají genderovou dysforii a ani nejsou genderově nekonformní, tzn. že by v sobě souběžně spatřovali třeba vlastnosti stereotypně spojované s lidmi mužského pohlaví i vlastnosti stereotypně spojované s lidmi ženského pohlaví. 

Připouštím sice, že genderová dysforie se může týkat spíše menší části transgender lidí, ale na základě pozorování mnoha lidí se domnívám, že genderově nekonformní je dnes ve skutečnosti většina lidí. Když třeba někdo občas někomu ustoupí a občas někomu neustoupí, tak má vlastnosti, které jsou stereotypně spojeny s ženstvím i mužstvím. Nebo když muž antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba tančit nebo se obléknout se do něčeho baravnějšího a žena antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba vyrobit něco v dílně nebo zkusit nějaký adrenalinový sport (a nakonec to neudělají kvůli obavy z předsudků a nabalí si na to řadu jiných výmluv vč. nedostatku volného času). 

Podle mě také nejspíš platí, že genderová dysforie ani genderová nekonformita by neměla být vnímána binárně jako jejich přítomnost, nebo nepřítomnost v daném jedinci, ale spíše jako různé intenzity v podstatě téhož jevu (ať už té dysforie nebo nekonformity) a v různých dílčích rovinách různě. Některým lidem mužského pohlaví třeba mohou vadit jejich vousy a perioda, v jaké si je holí nebo míra, v jaké si je zkracují se může vztahovat k intenzitě, jakou jim vadí (a třeba i překáže při jídle). Obdobně některým lidem ženského pohlaví mohou vadit jejich dlouhé vlasy, ale mohou mít obavu zkrátit si je, aby to ostatní náhodou nekritizovali ve vztahu k genderovým stereotypům, ale trans hnutí takové obavy pomáhá oslabovat. 

Současný trend může prostě způsobovat, že i lidé, pro které genderová dysforie nebo genderová nekonformita není tak intenzivní osobní problém, si mohou snáze přiznat, že v sobě trochu něco nepřirozeně potlačovali a zkusit to začít projevovat, aby si to své tajemství nevzali do hrobu. Ale kdyby třeba žili v drtivě netolerantním prostředí, tak by pro ně, oproti jiným lidem, třeba nebyl tak velký problém to v sobě zatlačit do podvědomí a neprojevovat to. Takže ani míra příslušnosti k trans komunitě není binární. Každý takový člověk je příslušný jinou měrou v různých rovinách. 

Komunity a zabezpečení: 

Teď bych rád zareagoval konkrétněji na čtenářovo tvrzení, že většina lidí v trans do trans komunity vstoupila, aby získala nějaké sociální jistoty. 

Podle mě určitě lze spekulovat (v souvislosti s článkem „Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti“), že jako kognitivní religionistika pomohla odhalit jev, kdy se v USA příslušníci církví v průměru dožívají o něco vyššího věku oproti ateistům (což se v ČR neprokázalo), tak příslušnost k trans komunitě (ať už byla primární příčina vstupu jakákoliv) může nakonec podobně zvyšovat zabezpečení a prosperitu svých příslušníků. To by pak, s ohledem na rozdílné sociální systémy, mohlo naznačovat, že v ČR by k takovému rozmachu transgenderové komunity ani v budoucnu nemuselo dojít do obdobné míry jako v USA, kdyby náhodou skutečně šlo víc o ochranu než o lepší vyjádření své sebeidentifikace. Na druhou stranu zhoršená ekonomická situace ČR by naopak přenos takových jevů urychlovat, kdyby skutečně tolik nešlo o samotný transgender. Existuje však i celá řada jiných faktorů, které rychlostí a způsobem kulturního přenosu mohou zamíchat různými směry. 

Jinak singles/nezadaní lidé (a nejspíš i členové nesoudržných a částečně i bezdětných rodin) s vyšší pravděpodobností umírají předčasně, pokud nejsou součástí úžeji integrované skupiny osob, které si mohou vzájemně pomáhat. Dokonce i já přemýšlím o tom, že kdybych jednou v budoucnu náhodou zůstal sám, tak bych se možná odstěhoval k někomu blízkému/ známému, protože nechci skončit třeba jako ti staří lidé, kteří někde uvíznou, nikdo si toho řadu dní nevšimne a oni umřou třeba žízní, což je jeden z horších druhů umírání. 

To však neznamená, že bych za tím účelem chtěl měnit projevy svých názorů (nebo dokonce ty názory) k obrazu "potenciální budoucí rodiny" (jak tvrdí čtenář o trans komunitě), i když na druhou stranu platí, že s některými lidmi se o některých tématech nebavím, protože to nedopadá dobře a jsem si vědom, že harmonické vzájemné soužití vždy vyžaduje oboustranné ústupky. V takových případech je lepší všímat si toho, co máme společné než hledat rozdíly a chronicky je vytahovat. 

Také je dobré uvědomit si, že soužití může mít různou míry vzájemného setkávání. V ideálním případě třeba introverti mohou mít každý svůj byt vedle sebe a setkávat se obvykle třeba jen celkově hodinu každý den, takže i v soužití více lidí může být místo pro zvýšenou míru individualismu. A to i ve větších komunitách, takže rozhodně nelze předpokládat, že každá komunita, i když se na první pohled může (na základě několika dílčích aspektů) zdát až moc úzce integrovaná, tak že by musela být nutně na úrovni nějakého tvrdého kolektivismu. Je potřeba zkusit si žít v různých komunitách nebo je alespoň jednodenně bez nocování navštěvovat v jejich sídlech, aby si člověk uvědomil tu rozmanitost vzájemného soužití, tu "sociodiverzitu". 

Každá komunita si to nějak uspořádává po svém, ale existují i konkrétní koncepty pro toto století, které se pokouší nabízet výchozí modely pro demokratičtější fungování komunity jako např. sociokracie nebo holokracie, což je obojí něco principiálně odlišného od autoritářského kolektivismu kolem přelomu 19. a 20. století. 

A dává celkem smysl, aby se každý jedinec snažil a uměl nějak identifikovat, aby pak pro ostatní bylo snazší s ním navázat personalisovanější interakci v případě potřeby. V některých ohledech je to možná ještě logičtější, než když se formují komunitní farmy, protože farma předpokládá, že výchozí většinovou vlastností je přežívání určitým prostředkem. Samotná potřeba přežívání je však společná všem lidem i mimo komunitu (nepočítám-li sebevrahy, kteří sami sebe z celkového počtu předčasně odebírají) a konkretizování prostředků přežívání může být omezující třeba v případě, že válka vytlačí komunitu z původní pozice a v takové situaci může být obtížnější nalézt nové útočiště, protože je snazší emigrovat do města a nemuset znova složitě zkoumat vlastnosti pozemků (což je bod, který se v případě farem nevyplácí podceňovat). Kdežto společné zaměření na sebeidentifikování tolik neomezuje prostředky přežívání a navíc může přispívat ke vzájemnému porozumění, aniž by nutně muselo tolik omezovat identitu jako konkrétnější prostředky přežívání. 

Je také myslím hloupé, když se některé začínající komunitní farmy rozpadnou, protože dospějí do stavu, že se (kvůli existenci antropogenních finančních tlaků) potřebují živit i interakcí s městy, načež mají pocit, že ztrácí základní společné vlastnosti, které je drží pohromadě, protože si to neumí víc zobecnit, aby vznikla širší množina možností. A vylidňování venkova v případě komunitních farem znamená plout proti proudu, což také komplikuje situaci a dává tedy smysl hledat komunitní alternativy, které by mohly fungovat ve městě. 

Na druhou stranu (oproti obecně komunitnímu/ rodinnému zabezpečení doplněného finančním zabezpečením) předpokládat, že samotné nakupování služeb může být v pokročilém věku obdobně kvalitní alternativa, se mi zdá naivní, jelikož platí, že čím bližší si lidé jsou, tím nižší je pravděpodobnost, že se podvedou a obdobně také klesá závažnost. Ani robotizace služeb nemusí být záchranou, pokud zůstane nutnost vydělávat peníze, která je jedním z východisek i pro podvodníky. Starý člověk může být bohatý, ale v kombinaci s klesajícími kognitivními schopnostmi je stále více terčem než obdobně starý člověk integrovaný do komunity zahrnující prozíravější mladší jedince. 

Stejně jako v čemkoliv jiném je však potřeba neustále usilovat o dynamickou rovnováhu protikladů, v případě komunit tedy individualismu a kolektivismu (ve velmi obecném smyslu). A nakonec je důležitější, jak žijí konkrétní dílčí komunity a konkrétní lidé v nich, než jaký je jejich celkový mediální obraz, který nikdy není úplně rovný tomu, co člověk zažije, když v tom zkusí žít. 

Jsem názoru, že mezilidskost je nedílnou součástí lidskosti a neměla by ustupovat jen (nebo značnou měrou) proto, že je snazší vydělávat na nesoběstačných jedincích než na soběstačných komunitách, které mají většinu potřebných zdrojů zdarma. Proto budou vždy kritizovány a parodovány z pozice těch, kteří touží po neomezeném ekonomickém růstu, nebo na nesoběstačných jedincích finančně profitují. Přičemž samotná finanční soběstačnost, bez bezprostřední soběstačnosti v přežívání a udržování základní kvality života, není v kontextu proměnlivé ekonomické situace soběstačnost v pravém smyslu slova - penězi se člověk nenají, když třeba nastane drastická inflace. Nejudržitelnější soběstačnost je diverzifikovanější. 

Navíc pokud je člověk spíše prodejný a tedy spíše adaptovaný na komerční prostředí, tak možnosti jeho chování jsou stejně nakonec značnou měrou předurčovány potřebami trhu, čímž se ztrácí jeho individualita, aniž by musel být přímo v nějakém přehnaně kolektivistickém rámci. Prodejný člověk mívá tendenci omezovat své uvažování (nebo jeho aplikování) v rámci pracovního života a podřizovat se rozhodnutím nadřízených. Nelze však jednoduše oponovat pluralitou pracovních míst, protože existuje i pluralita kolektivů. 

Navíc vzhledem k domovní svobodě platí, že komunity (alespoň některé druhy) bývají pod nižším dohledem vyšších společenských celků, takže oproti firmám, do kterých častěji chodí kontroly a musí produkovat víc dokumentace o svém fungování, si mohou "mikrodemokraticky" vyjednat vlastní personalizovanější pravidla nebo volnější zvyklosti. Ne všichni s toutu svobodou však umí zacházet, takže některé komunity (obzvláště čím uzavřenější jsou a čím víc ulpívají na něčem, co sice mají společné, ale je to založené na nereflektované nepravdě) skutečně degenerují směrem k rozmanitým extrémům. 

Díry kolektivistické perspektivy na trans komunitu: 

Čtenář doslova napsal, že podle něj se lidé v trans komunitě musí „zcela“ podřídit kolektivu, což se mi zdá jako přehnaná interpretace skutečného stavu. Dokud kolektiv nebo jeho zástupce zcela neřídí veškeré aspekty života jednotlivců, tak je slovo „zcela“ alespoň trochu přehnané. Navíc v případě trans komunity nejde jen o jednu identitu, které by se měli všichni podřídit, ale spíše o množinu různých identit, ke kterým se různí jedinci různě podobají a mohou sami navrhovat další. Na druhou stranu případné rámce omezující vytváření nových rekombinací identit rozhodně mohou být problémem. 

Později čtenář dochází k závěru, že nemá smysl s trans lidmi diskutovat o genderu a jejich potřebách a to podobně, jako nedává smysl diskutovat s ruským vojákem na téma, které město by mělo patřit Rusku a které Ukrajině. V tomto případě čtenář na základě představy jakéhosi radikálního transgenderismu dělá závěry o trans lidech, jakoby všichni trans lidé museli být zastánci toho, co kritizuje. Největší paradox zde však je, že sám čtenář se označuje za transgender osobu, ale nedělá to, co za co trans lidi souhrnně kritizuje. V podstatě asi sebe i mě marginalizuje jako částečné výjimky ze svého pravidla, nebo si na nás selektivně všímá toho, co považuje za problémové, aniž by zdůraznil, že jeho vyhraněný popis nekoresponduje s naší sebekritikou. A předpokládám, že v tomto podobní lidé jako my existují i v USA (možná i víc než se může zdát), nejsme světový unikát transgender lidí, kteří mají výhrady k jiným transgender lidem. 

Dále čtenář tvrdí, že potřeby trans jednotlivců jsou pro trans komunitu irelevantní. Sice připouštím, že určitě lze alespoň částečně spekulovat o železném zákonu oligarchie, ale nutně pro každou organizovanou společnost, kde existuje nějaká forma zastupování, ne selektivně pro trans komunitu, jakoby se tím od ostatních seskupení lišila. Obdobně můžeme tvrdit, že kterákoliv vláda v poměrně velké zemi nebo vedení nějaké korporace je nemalou měrou odtržené od reality jednotlivců. 

Obecněji totiž platí, že čím vyšší úroveň organizace, tím těžší je vztahovat se ke konkrétnosti a vyhnout se paušálním výrokům, i kdyby to někdo skutečně chtěl. I kdyby nějací zastupitelé, zmocněnci apod. na poměrně vysoké úrovni organizování chtěli značně brát ohledy na všechny jednotlivce, tak vzhledem k pluralitě a kognitivní omezenosti budou nuceni zobecňovat, což se může projevovat částečně i jako nadřazování zájmů kolektivu nad zájmy jednotlivců. Pochopitelně to však má nějaké (i když hůře detekovatelné) meze, za kterými už by mělo být jasné, že je to přehnané a ani trochu nejde o jednotlivce. Nemyslím si však, že by to byl případ trans komunity, jejíž politicky angažování členové navrhují i poměrně specifické zákony, čímž se blíží specifičnosti znevýhodněných jednotlivců. 

A kdyby to platilo i na konkrétnější úrovni mezilidských vztahů, tak by to podle mě bylo spíše důsledkem neuplatňování zdravějších principů komunitního fungování. Takže co určitě může být velký problém (a zdaleka nejen trans komunity), je, že komunita se mohla rozrůst rychleji, než stihla dostatečně integrovat zdravé principy vnitřního fungování. 

Ale i vykořenění mladí lidé při delším pobývání ve stejném užším okruhu k sobě mohou nacházet cestu, pokud po tom touží. To, jestli se jim podaří nehádat se, ale ani nepřehnat vzájemné sbližování názorů, je pak otázkou konkrétních případů. 

Jinak bych se divil, kdyby v trans komunitě neexistovaly i hádky, přičemž hádky by signalizovaly, že ztotožňování s tvrdým kolektivismem by bylo alespoň částečně zavádějící, protože tam už by hádky měly být potlačené represivními složkami a měla by zbýt masa poslušně se chovajících jedinců. Podle mě však v trans komunitě nějaké spory zůstávají a nedává tedy smysl tvrdit, že své názory ve všem někomu nebo něčemu zcela podřizují. 

Na druhou stranu, pokud by čtenář požadoval něco jako značnou nepodřízenost v trans komunitě, tak je vhodné připomenout, že i v demokracii se lidé nějakou měrou potřebují podřídit tomu, že je tam demokracie a její principy. Takže podřizování ani přizpůsobování by nemělo být pojímáno binárně a otázkou je až to, jaká míra těch jevů je problematická a jak co nejobjektivněji porovnávat tak odlišné systémy, aniž bychom byli zatíženi perspektivou konkrétního paradigmatu. 

Čtenář je také přesvědčen, že když trans lidé zastupují trans komunitu (nejspíš, i když občas mluví o rovnosti), tak mají pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří zastupují jen své individuální zájmy. Sice nemohu vědět, jak to kdo skutečně vnímá, ale obdobně můžeme předpokládat, že třeba někteří úředníci mohou mít alespoň občas pocit nadřazenosti nad občany. Nebo obchodní zástupci velkých firem mohou mít pocit nadřazenosti nad živnostníky. Dokonce i lídři konzervativců mohou mít pocit nad řadovými konzervativci. Selektivní kárání za něco, co se vyskytuje v řadě jiných odvětvíc, tedy nepovažuji za úplně vhodné a spíše doporučuji obecně bez nutnosti přesného adresování připomínat např., že zejména lidé ve vyšších pozicích by své pocity nadřazenosti měli krotit, aby si třeba do budoucna nezadělávali na problémy. 

V návaznosti na to čtenář také tvrdí, že já i on se prý občas trochu povyšujeme tím, když používáme vědecká zjištění. Sebekriticky připouštím, že v nějakém smyslu asi ano, i když může být otázkou, co přesněji to povyšování má znamenat, když třeba všechny své články na swortys.blogspot.com rámuji do panelů, kde úvodem vybízím, aby čtenáři nezapomínali být kritičtí k tomu, čemu (i z mých slov) uvěří (a antiskeptičtí k tomu, čemu neuvěří). Nebo jak je možné mluvit o povyšování v situaci, kdy je každý člověk zaměřený na něco jiného, takže zveřejňováním intelektuálně sofistikovaných názorů nijak nerozporuji, že třeba různí řemeslníci jsou ve svých oborech zdatnější, než bych byl já a to i včetně těch některých řemesel, kterým se občas věnuji. Ani netvrdím, že bych odborník nebo specialista, jsem prostě člověk nacházející se v druhově méně časté situaci (z více hledisek), která možná může zvyšovat pravděpodobnost, že o něčem budu přemýšlet relativně odlišně a napíšu i pár kousků něčeho, co by potencionálně mohlo doplnit nějaké fundovanější snahy, ale až po řadném zdokonalení ze strany nějakých jiných a v daném odvětví schopnějších jedinců. Jiný ještě neznamená vyšší nebo nižší. 

Čtenář je přesvědčen, že jím předpokládaný pocit nadřazenosti trans lidí vysvětluje jím předpokládané marginalizování detrans lidí ze strany LGBT+ komunity. Nebudu se teď zdržovat tím, že čtenář zase na základě části (trans komunita) dělá závěry o nějakém vyšším celku (LGBT+ komunita), resp. na základě nižšího holonu závěry o vyšším holonu. Posunu se rovnou k reakci na podstatu. 

Podle mě u detrans lidí lze předpokládat zvýšenou pravděpodobnost, že budou cítit nespokojenost z toho, že se na cestu tranzice vůbec kdy vydali, což je může motivovat ke kritice, což automaticky vede ke sporu s lidmi, kteří na té cestě zůstali a alespoň zatím chtějí zůstat (nebo takové lidi podporují), aniž by za tím bylo potřeba hledat něco dalšího a spiklenečtějšího. Určitě ale mohou existovat i detrans lidé, kteří udrží emoce na uzdě a nebudou svůj problém zobecňovat a pak by ani nebyl důvod, aby vznikaly spory s LGBT+ komunitou. Mohou říct třeba: "V mém případě to byla chyba, ale to neznamená, že to musí být chyba i u ostatních trans lidí a že bych tomusela všem cpát." Současně však může vymizet něco společného, takže stejně zůstává zvýšené riziko rozpadání vztahů, protože přátelství, které existuje nehledě na změnách názorů protistrany, jsou podle mé zkušenosti vzácnější. Vyžaduje to jakési rozumové potlačování přirozených primitivních tendencí a to na obou stranách současně. Je to intelektuální výkon a ne samozřejmost. A není tedy potřeba za rozpadem vztahů, způsobených rozcházením klíčových názorů, hledat ještě pocity nadřazenosti, protože to rozpadání může probíhat i bez nich. 

Čtenář přirovnává trans komunitu k sektě a chce, abych si představil, že by se v mém okolí začala často vyskytovat spousta podivně oblečených nesympatických sektářů, kteří by mi řekli třeba: „Bůh Ti žehnej, bratře!“ A právě to podle čtenáře přiměje původně nesympatizující lidi do té sekty vstoupit. 

No, co se mě týče, tak v průběhu života jsem pobýval i na takových místech ČR, kde lidé byli poměrně zkažení až deprivantští poměrně konformním způsobem. Ale nikdy mě to nemotivovalo, abych se k nim přidal jen proto, že bych tím získal výhody. V takových případech raději volím jakýsi mnohostranný pasivní aktivismus, kdy zkouším být alespoň trochu příkladem osvěty, ale nikomu to nevnucovat. Prostě něco dělám bez přímé interakce s těmi lidmi a nechám je, ať vidí, pokud chtějí, k jakým pozitivním jevům následně dochází. A když se náhodou zeptají, tak si o tom můžeme zkusit popovídat. 

Jinak na druhou stranu chápu, že nemálo lidí na venkově je frustrovaných z toho, že rozhodování státu a unie jim je vzdálené až protichůdné a cítí se být tlačeni do obcházení zákonů. A také chápu, že ještě dnes jsou na venkově a jeho obyvatelích patrné negativní dozvuky kolektivizace zemědělství. Sám jsem z rodiny, která tím byla přímo postižena, i když ne tak extrémně jako jiné rodiny. Část mých předků (v Československu) byla označována za tzv. „kulaky“, ale jejich statek zdaleka nebyl tak bohatý jako řada jiných. Možná proto jim po znárodnění drtivě většiny jejich majetku (kromě pár osobních věcí) dovolili zůstat bydlet bez nutnosti přestěhování, když se opakovaně odmítali přestěhovat. 

Čtenář tvrdí, že trans lidem víceméně nejde o uznání jejich (údajně totálně nesrozumitelné) identity, ale o uznání, že nepatří do většinové společnosti, ale do trans komunity. To je však podle mě podobné jako tvrdit: „Jim nejde ani tak o uznání konkrétních aspektů jejich identity, jde jim především o uznání obecnějších aspektů jejich identity.“ I kdyby to tak bylo, tak by to víceméně znamenalo i to, že především chtějí, aby lidé uznávali jejich transgender a až v druhé řadě jeich konkrétní transgenderovou identifikaci, třeba genderfluid. To se mi zdá celkem logické a opět nevidím nutnost spatřovat v tom kolektivismus, protože to dává smysl i v rámci přijetí identity. 

Co už ale může být problém (pokud se to děje), když prosazování vlastní identity (ať už jejího osobního nebo sociálního aspektu) vede nejen k selektivní ztrátě tolerance, ale i k stupňujícím se projevům odporu. To však rozhodně není specifikum jen radikálnější části trans lidí, protože to stejně dobře pasuje i na jejich protistranu, anti-transgender aktivisty (nebo jak jinak tento druh konzervativců chcete nazývat). Už jsem totiž viděl třeba video, kde určitý transfobní člověk střílel ze zbraně do plechovek piva konkrétní značky, protože ve své reklamě použila trans osobnost. A takový způsob projevu může implicitně nebo v důsledku znamenat i to, že dotyčný člověk by rád zastřelil nějaké trans lidi, kdyby mu to zákony umožňovaly. Video má zhruba 53,2 miliónů zobrazení, 214 tisíc lajků a o dva řády méně dislajků, takže se zjevně trefilo do noty spousty lidí a v tak nezdravě vyhraněném stavu lze v blízké době jen těžko očekávat vzájemnou toleranci natož vzájemný respekt. 

Ale pochopitelně zase může platit to, co jsem psal o medialitě výše. Kdyby se ten člověk vyjádřil méně extrémisticky, tak lze předpokládat, že by to mělo daleko méně zhlédnutí. Na druhou stranu jsem zatím nezaznamenal, že by někdo z trans komunity použil zbraň k vyjádření odporu vůči transfobní části cisgender jedinců a ještě za to byl pochválen v rámci své komunity. A kdyby čtenář chtěl, tak klidně jako ideologii mohl popsat i transfobní komunitu. Ale skutečnost, že to v průběhu let, kdy se transgender tématu věnuje, dosud neudělal, tak může naznačovat cosi selektívního o jeho způsobu pohledu. 

Věda vs humánnost: 

Čtenář dokonce naznačil, že trans lidé jsou podle něj, údajně z pohledu vědy, psychické trosky, které je potřeba léčit. To podle mě poněkud přehnal, protože na základě dílčích korelací naznačoval (zdaleka ne nutně vyplývající) rozšířenější kauzalitu nekomplementárním způsobem, který bere ohledy jen na většinovou společnost a ne na dotyčnou menšinu. V druhé části tohoto článku, která bude publikována později, budu psát mj. o tom, že když třeba někdo spáchá sebevraždu, tak to zdaleka nemusí být čistý důsledek jeho svobodného a nikým nepodmíněného rozhodnutí. Skutečnou příčinou totiž mohou být i lidé, kteří mu nedovolí žít v souladu s jeho autenticitou, přičemž budu vyprávět příběh, který to dokládá a je o člověku, kterého jsem znal dostatečně na to, abych s poměrně vysokou jistotou věděl, proč se v určité netolerantní situaci tak zachoval. 

Čtenář je přesvědčen, že trans lidé jsou psychicky narušení a nebezpeční pro společnost a naznačuje, že to je vědecké zjištění. A kdyby prý stejné vědecké zjištění platilo o homosexuálech, tak by prý „stejně oddaně byl pro izolaci a léčbu gejů.“ To podle mě také přehnal. 

1) Homosexualita není nemoc ale součást lidské diverzity (podobně jako většina včel v úlu se nerozmnožuje a o to více času se věnuje jiným úkolům), jak uvádí např. Americká psychologická společnost. 2) Historie ukázala, že žádné pokusy o „léčbu“ homosexuality nefungují (a naprosto amorální donucovací prostředky jen vedou ke lhaní ve snaze vyhnout se opakování utrpení). 3) Pokusy o léčbu homosexuality v minulém století zahrnovaly řadu nelidských metod jako např. kastrace, nebezpečná (a v důsledku nefunkční) mozková chirurgie, nucená intoxikace LSD nebo elektrické šoky takové intenzity, že lidé ztráceli vědomí. Bylo to zbytečné utrpení, které nevedlo k požadovaným výsledkům, opakovaně způsobovalo poškození lidského zdraví a to i vážným a nevratným způsobem. Zpětně tedy vidíme, že to opakovaně vedlo k porušování nebo amorálnímu obcházení Norimberského kodexu. 

Za těchto okolností bychom si měli uvědomit, že nadřazování „vědy“ může být chybné obdobně jako ignorování vědeckých poznatků. Takže cesty k získávání a aplikování vědeckých poznatků musí mít dostatečně silné humánní mantinely, i kdyby někdo tvrdil třeba, že je to „moc ideologické“. 

Na světě třeba existují státy, kde si lidé myslí, že kauzální spojování trens nebo homosexuálních osob s řadou negativních jevů jsou vědecké poznatky. A i za minulého režimu by dost možná odborníci tvrdili, že podle jejich výzkumů jsou třeba homosexuálové nevhodní pro vychovávání dětí a jsou psychicky narušení. Dokázali byste zastávat v důsledku dehumanizující postoje, kdybyste byli ve státě, jehož média by Vás dokázala přesvědčit, že je to vědecké, ale zůstal by Vám nějaký rozporuplný pocit? A kde bereme jistotu, že lidé, kteří by v nějakém ohledu byli v rozporu se systémem (třeba jen samotnou sexuální orientací), by tím samým systémem byli skutečně objektivně interpretování? 

V extrémním případě stačí substituovat některé faktory tak, aby to čtenář studie nepoznal (nebo alespoň ne na první pohled) a negativnách výsledků pravděpodobně lze dosáhnout pro jakýkoliv typ člověka nezávisle na sexuální orientaci, když je umístěn do prostředí, které terorizuje jeho psychiku, což by byl právě ten faktor, který by mohl být účelově substituován a bylo by to naprosto odporné a dehumanizující. Nebo si ty lidi do studie jen prostě někdo vybere v psychické léčebně, zatají to a porovná je s běžnou populací, čímž získá výsledky, které budou v rozporu s tou dotčenou většinou dané skupiny mimo léčebny. A pokud se režim cítí ohrožený, tak může omezovat činnost těm, kteří dospívají k jiným výsledkům. 

Když to zobecním a podívám se stranou, tak dokonce i v USA počátkem 20. století si většina lidí údajně myslela, že eugenika je správná. I to podle mě znamená, že věda by neměla být nadřazována humánnímu přístupu. Také skutečnost, že v historii byly vědecké metody zneužívány i k experimentům, zda různé formy v podstatě mučení mohou "vyléčit" homosexualitu, je odporná. 

V minulosti by hypoteticky mohla vzniknout velmi vědecky se tvářící studie o otrocích, která by své výsledky v závěru interpretovala tak, že jsou naprosto nevhodní pro výchovu svých dětí, i když skutečným důvodem by byli dehumanizující podmínky, do kterých byli násilně uvrženi ze strany té společnosti, jejíž vědci by k těmto závěrům dospěli. A to nemusí být zas tak radikálně jiné oproti tomu, když čtenář tvrdí, že trans komunita poptává útlak tím, že její členové projevují to, co označují za svou identitu. Je to prostě narativ redukující komplementaritu na jednu z účelových perspektiv, v tomto případě ve prospěch konzervatismu. 

A další otázky pro lidské přehnané zastánce vědy bez dostatečných etických mantinelů. Byli byste ochotni  nadřazovat vědu i v případě, že by se v budoucnu ukázalo, že umělá inteligence (a plně digitalizovaní lidé) je ve všem efektivnější než člověk a klasický biologický člověk přestává být ekonomicky udržitelný? Dopustili byste vyhynutí biologického lidstva jen, abyste se zachovali v souladu s tvrdým zjištěním, že biologický člověk se stal překážkou rozvoje? Může podle vás věda opodstatnit a ospravedlnit genocidu? 

Už jsem párkrát psal (ale zdaleka ne vždy zveřejnil), že zjednodušeně řečeno pravici volí zejména ti, kdo jsou v životě spíše úspěšní a levici ti, kdo jsou v životě spíše neúspěšní. A jestliže jednou umělá inteligence bude ve všem dokonalejší než lidé, tak se lidé hromadně ocitnou v pozici neúspěšných oproti umělé inteligence, z čehož lze předpokládat, že v době příchodu takové umělé inteligence by byl (ať se nám to líbí nebo ne) nutný masivní vzestup levice, aby nakonec nedošlo k vyhynutí biologických lidí. Levicovou politiku by však mělo být nutné prosadit pouze ve vztahu mezi člověkem a umělou superinteligencí, i když zůstane otázkou, nakolik třeba vztah člověka a člověka může ukrývat vztah člověka a umělé superinteligence. Detaily takových problémů se však vykreslí pravděpodobně až s odstupem času. 

Každopádně dnes věřím, že my lidé bychom měli usilovat o svou sebezáchovu, i kdyby se to časem ukázalo jako nevědecké a ideologické. 

Pokračování článku: 

2. část článku je ZDE. 

Co je podstatou češství? - 1. část

Před několika lety jsem byl požádán, abych napsal článek na téma češství do tehdy nově vznikajícího mezioborového časopisu a tuto nabídku jsem s nadšením přijal. Pak ale přišla pandemie covid-19 a hlavní organizátor onoho časopisu patřil k profesím, na které důsledky doléhaly výrazněji než na jiné lidi, takže projekt byl odložen na neurčito. A jelikož nemám už několik let informace o tom, že by se plánovala obnova projektu, tak jsem se rozhodl můj článek z roku 2020 publikovat teď a tady. Druhá část si však zaslouží aktualizované rozepsání některých podtémat, takže nejprve publikuji tuto první část a časem snad i druhou. 

Přestože mám silnou tendenci považovat se (i) za Čecha, tak jsem si vědom, jak těžké je pevněji uchopit jakési češství (bytnost/ ústřední identitu Čechů), aniž bychom účelově míchali různé míry různých faktorů a následně získali něco, co vystihne jen některé z nás. Jelikož Češi jsou relativně malý národ, který byl a je silně ovlivňován svým okolím, tak je pravděpodobně velmi málo atributů, u kterých můžeme bez rozsáhlejších spekulací tvrdit, že jsou (víceméně) rize české. 

Ke vzniku, rozvoji a udržení takovýchto charakteristických unikátností může docházet tím spíše, čím izolovanější náš národ zrovna je. O kolik méně si všímáme okolí (a ono nás), tím spíše půjdeme jinou (ne nutně horší či lepší) cestou než ostatní a to tím způsobem, ve které z paralelních rovin míra naší oddělenosti převažuje. A čím déle to trvá, aniž by to zaniklo, tím spíše se nějaká z unikátností může rozšířit na všechny Čechy (což je i důvod, proč izolovanost, jakožto obdoba autismu na mezinárodní úrovni, hraje větší roli než možná absence výrazného důvodu napodobovat nějakou jinakost). 

Naopak při otevřenosti se češství rozpouští v mnohosti dalších otevřených národů. Čím více se s nimi koordinujeme nebo až integrujeme, tím spíše napodobujeme my je a oni nás, čímž vzniká cosi trochu nového a mezitím původní češství se krok za krokem vytrácí. 

Rozvoj jeho originality (nebo alespoň jedinečnosti) však rozhodně není jediné podstatné hledisko. Uzavřenost i otevřenost mají své výhody i nevýhody a za různých historických okolností různě, takže je potřeba mezi nimi neustále hledat dynamickou rovnováhu, pokud nechceme dopadnout bídně (viz. KLDR jako jeden extrém a převážně germanizovaní Lužičtí Srbové jako druhý extrém). 

Co je tedy češství? Nějaká jeho unikátní podstata může být myslitelná jedině na základě toho, co z nás nejvíc dělá sociální bublinu v mezinárodním hledisku. Takže pravděpodobně nejjistější těžiště češství lze hledat v jazyce českém, který mj. je z určitého hlediska tak dokonalý, že umožňuje co nejpřesnější formulování myšlenek. Nedorozumění pak často bývá spíše důsledkem nedostatečného využití možností češtiny. A není to směska různých jazyk jako francouzština nebo částečně i angličtina.

Čeština z mezinárodního hlediska údajně patří mezi deset nejkrásnějších jazyků světa. Můžeme se také pyšnit nejlepším systémem chemické názvosloví na světě, které bylo zvažováno i jako možnost mezinárodního názvosloví, ale primárně anglofonní země nechtějí přejímat naší diakritiku. 

Čeština je sice nositelem těžiště češství, ale i zde mají spekulace své příležitosti, které lze rozdělit minimálně do tří skupin a to příbuzné jazyky, přejímání a cizí překladatelé. Stranou nechávám česká nemluvňata a lidi s velmi silnou autistickou poruchou, protože ti první se češtinu časem pravděpodobně naučí a ti druzí jsou spíše osobitou enklávou téměř neposkvrněnosti českým jazykem a kulturou. 

1) Příbuzné jazyky: 

Přestože samotné rozdělování na jednotlivé jazyky je do určité míry umělý konstrukt, protože různí lidé (a v různé časy) mají třeba různé slovní zásoby a i dnes používají různá nářečí či dokonce subkulturní hantýrky a nesčetné přechody mezi nimi, tak stejně má v určitých případech smysl rozdělovat na jednotlivé jazyky, abychom snížili míru dosud nezničitelného nedorozumění. A češtině se nejvíc blíží slovenština a téměř zaniklá lužická srbština. Takže pokud bychom chtěli z (alespoň dnešní) češtiny vydestilovat jakýsi, žádným jiným národem nenapodobený, základ (dnešního) češství, tak bychom od ní (její deskriptivní verze, nikoliv preskriptivní, která o dnešních Češích vypovídá pravděpodobně méně) museli složitě odečíst vše, co má společného minimálně se slovenštinou a lužickou srbštinou (nejlépe však skutečně se všemi jazyky). 

Mnoho by toho asi nezůstalo a i s relativně vysokorychlostní analýzou pomocí sofistikované umělé inteligence by mohlo docházet k efektu červené královny. Výsledek by v lepším případě mohl být brzy zastaralý, v horším ještě před dokončením analýzy. 

Co by tedy mohlo být esencí češtiny? Někdy se uvádí, že pevný přízvuk na první slabice je česká specialita, ale existuje to i v maďarštině. Podobně souhláska ř je zastoupena i v hornolužické srbštině a slezštině, tj. i na území Německa a Polska, i když v prvním případě jde o zhruba čtyřicet tisíc mluvčích a v druhém o asi půl miliónu. Navíc česká nuance výslovnosti ř (formou zvýšeného alveolární vibrantu, resp. znělé dásňové kmitavé souhlásky) lze považovat za nejspecifičtější, resp. nejvzdálenější souhlásce š. 

Jinak kdyby se někdo dokázal naučit rozvibrovat f nebo v, tak by vynalezl labiodentální vibrantu, tedy nové písmeno. Podobně při rozvibrování j, avšak logopedové by asi nebyli nadšení, kdyby to někdo chtěl rozšířit. 

No, zpět k dnešní češtině. Pravděpodobně nejlepší specifikum, které mě napadá, aniž bych znal výjimku (což není zárukou její neexistence), je velmi důsledné rozlišování mezi dlouhými a krátkými slabikami (v psané i mluvené formě, bez vazby na přízvuk). Délka slabiky v češtině je dokonce schopná změnit význam slova (viz. třeba voli volí). Ale i kdybychom předpokládali, že toho je o něco víc, jen se to těžko hledá, tak je otázkou, kolik Čechů by vůbec bylo schopno jenom uvažovat, že by za to mohli být ochotni obětovat život, aby se to dalo považovat za neodmyslitelnou podstatu češství. 

A když už je řeč o sebeobětování, tak je vlastně zajímavé, že všichni Češi ve své řeči víceméně nevědomě používají něco, co šířil člověk, který byl upálen za své názory, přesněji kritiku zkostnatělosti a mocichtivosti církve (ne za diakritická znaménka). Po smrti geniálního Jana Husa došlo k rozvoji husitů a ti svou vychcaností (s trochou nadsázky) mohli být jedním z pravzorů Švejka. Ale to předčasně odbočuji k chatrnějším konstruktům...

2) Přejímání: 

V minulosti bylo do češtiny převzato mnoho slov třeba z němčiny (za germanizace) a dnes se přejímá hlavně z angličtiny (probíhá anglikanizace). Čím je člověk mladší, tím méně si to uvědomuje, takže zde považuji za vhodné parafrázovat mého přes osmdesát let starého dědu (údaj z roku 2020)(jehož dětství se podobalo filmu Po strništi bos), který spoustu volného času tráví čtením knih a nedávno mi říkal, že za jeho života bylo do češtiny přejato tolik cizích slov a tolik českých se přestalo používat, že je pro něj čím dál tím těžší zorientovat se v nové češtině. To vypovídá o její nehasnoucí kulturní evoluci, která je značnou měrou podmíněna nečeským okolím.

A dnes už nejde jen o přejímání slov z angličtiny, ale i gramatiky. Příkladem mohou být mj. ti Češi, kteří začínají být kritičtí vůči přechylování příjmení. Chtějí, aby příjmení nevypovídalo o pohlaví či genderu, jak je tomu v angličtině.

Přestože mě to tak nevadí, tak jsem si vědom, že i já používám třeba angloamerické odstavce v podobě vynechávání řádků (nejlépe v kombinaci s klasickým českým odsazením). Jeví se mi to přehlednější a naučili mě to mj. ty textové editory, aj. aplikace a služby na nich založené, ve kterých chybí pravítko. A jen tím, že o nich píšu, tak dávám najevo přejímání slov z angličtiny.

Zda se jednou dočkáme jakéhosi druhého národního obrození, nebo dopadneme podobně jako Lužičtí Srbové, kteří už téměř podlehli germanizaci, to je zatím otázkou. A existují i kontroverzní Češi, podle kterých bylo první národní obrození chybou. Kdyby neproběhlo, tak jsme dnes pravděpodobně součástí Německa a máme mnohem vyšší životní úroveň. Otázkou by však bylo nejen třeba naše postavení v rámci Německa, ale i to, jak by třeba dopadla druhá světová válka, resp. jaké hodnoty bychom zastávali. 

Anglikanizaci možná trochu zpomalí lenost v souvislosti s dnešním rozvojem kapesních hlasových překladačů apod. technologií, ale i tak bychom si měli dávat pozor na salámovou metodu a obzvláště následný syndrom vařené žáby. Každopádně překladačemi se přesouváme k třetí kategorií spekulací o češtině. 

3) Cizí překladatelé: 

Může být čeština, nebo alespoň něco z ní, považováno za základ češství, když se ji více či méně mohou naučit i cizinci? Možná ano, pokud učit se jazyk nějakého národa znamená alespoň částečně se stávat jeho součástí. Ale co když je pro nějakého cizince čeština primárně jen nástroj, jak nám sdělovat nějaké vnější mimočeské názory? A co když se cizorodý překladatel zaměřený na češtinu ani trochu nepovažuje za Čecha? Podle mě je nějak poznamenán každý, kdo do češtiny trochu pronikne, ale rozhodně to není zárukou, že by to v něm mohlo konkurovat jeho rodné kultuře. 

Nepočítám-li však Slováky, tak jsem vědomě nepoznal žádného cizince, který by se češtinu naučil později než jako dítě a tak, aby ho rodilý mluvčí měl problém rozpoznat. Takže se domnívám, že pokud by se někdo dokázal naučit češtinu tak, aby ho rodilý mluvčí nepoznal, tak chtě nechtě by se z velké části stal Čechem a vše původně nečeské by následně bylo minimálně podvědomě filtrováno českou nadstavbou.

Druhou stranou mince jsou však Češi, kteří se učí cizí jazyk. Čím lépe pronikají třeba do angličtiny, tím lépe anglofonní kultura proniká do nich a následně do české kultury. Nemluvě o tom, že ty nejsofistikovanější průniky do angličtiny vedou k odlivu mozků z Česka, přičemž lze spekulovat o podílu návratu a vlivu na češství. 

Když se však ještě na chvíli vrátím k první straně mince, tak existují třeba i YouTubeři (minimálně Dream Prague či TadyGavin), kteří se nenarodili/ nevyrůstali jako Češi, ale rozhodli se češtinu naučit. A jejich vnější pohled (přesahující více či méně od vnějšího po vnitřní) může určitým způsobem vypovídat o češství, protože si mohou snáze všimnout toho, čím se lišíme od ostatních národů, ale sami to těžko vnímáme, jelikož to je pro nás až moc přirozené. Čech nemůže vědět, jaké to může být nebýt Čechem, aby snáze viděl relativní specifičnosti ve své každodennosti. A úplný cizinec zase přes stereotypy nemůže vidět, jaké to je být Čechem, takže ty průniky a přechody mají potenciál nabourávat tuto obdobu otázky Jaké to je být netopýrem? (která se obvykle věnuje spíše (ne)existenci vědomí). 

Po češtině možná druhým atributem češství, u kterého není zas tak velká oblast pro spekulace, je náležitost Čechů k území České republiky. 

Dnes máme to štěstí, že si nikdo větší a cizí explicitně nenárokuje právo na nějakou část území ČR (dodatek z roku 2023: Rusko už to zase dělá o něco explicitněji než dříve). Stranou nechám, že naše území si může nárokovat mnoho různých cizinců skrytě, protože by mohlo jít o dlouhý a velmi spekulativní výčet, kterým se tu nechci zdržovat. 

Ale i bez něj pochyby zůstávají, jelikož někteří Češi pobývají v zahraničí a ne všichni lidé v Česku jsou Češi, což bývá nejlépe vidět asi v Praze, multikulturní centrále Česka. Nepovažuji to vyloženě za špatné (sám jsem ovlivněn nejedním kontinentem), ale zamlžuje nám to představu o češství, což posiluje vnitrostátní nedorozumění a rozepře. Otázkou také je, jak z hlediska češství chápat dvounárodní lidi, třeba čechoameričany a to jak ty žijící v Česku, tak v Americe i jinde.

Definovávat češství pomocí území může být problém v případě Čechů, kteří trvale žijí v zahraničí. Česko sice, oproti jiným zemím (dodatek z 2023: dnes obzvláště třeba oproti Ukrajině), nemá velké diaspory, ale ta největší je v USA a čítá zhruba milión a půl lidí hlásících se k českému původu. Pouze tři sta padesát tisíc z nich však považuje češtinu za svůj mateřský jazyk. Zajímavostí je, že začátkem dvacátého století bylo, po Praze a Vídni, za třetí největší české město považováno Chicago, kde tou dobou žilo zhruba st tisíc Čechů (dodatek z 2023: Ostatně už v článku Asociomet 2 jsem psal o mém nálezu česky psané pohlednice Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918). Čeština se ve vzdáleném zahraničí začíná žít svým vlastním životem viz. třeba texaská čeština vycházející hlavně z moravštiny devatenáctého století a třeba místo jim nesrozumitelného „auto“ se tam běžně říká „kára“. Na druhou stranu z angličtiny přejala některá slova, která Češi na území České republiky do češtiny zatím obvykle nepřejímají, např. „sure“.

Jinak ještě několik vět k Čechům v zahraničí ve vztahu k území ČR. To, že si někdo zajede na krátkou dovolenou třeba k moři, tak to neznamená, že by v době nepřítomnosti přestával být Čechem. Avšak čím déle je Čech v zahraničí, o to méně může být Čechem, ale ani ne tak z hlediska náležitosti k území, jako spíše postupné změny osobnosti vlivem nového prostředí. A ani ne tak vlivem dépaysementu (ve smyslu pocitu nespoutanosti po odcestování do ciziny), jako spíše v důsledku interakce s nečeským okolím. 

Zvláštní a provokativní téměř výjimku však mohou nabídnout české vesnice v rumunském Banátu, kam se v polovině 19. století odstěhovalo několik českých osadníků. Vlivem vyšší míry izolace od vnějšího světa (která dnes částečně zaniká) tam došlo ke zpomalení kulturní evoluce češství, takže si můžeme položit otázku: Vztahuje-li se češství silně k historickým kořenům, tak je možné, že čeští osadníci v rumunském Banátu jsou Češi o něco víc než obyvatelé České republiky? 

Češi v Banátu by za nedílnou součást češství pravděpodobně mohli považovat třeba české lidové písně, které jsou však v dnešní České republice už spíše velmi okrajovou částí kultury. Podobně třeba i česká přísloví, která jsme dost zranili pomocí parodie a černého humoru. Třeba místo moudrého „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ vznikla obhajoba prokrastinace „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a získáš dva dny volna.“. (Jinak mnohá česká přísloví mají své obdoby v jiných zemích a těžko určit, které přísloví z které země doopravdy pochází.) 

Abychom mohli na otázku z konce před-předchozího odstavce snadněji říct ne, tak bychom museli připustit, že neexistuje jediné, nýbrž mnoho po sobě historicky následujících a současně se vzájemně kontinuálně prolínajících češství. Probíhá vývoj a kdo tvrdí, že chce bránit češství před multikulturalismem, tak v podstatě usiluje o zpomalování kulturní evoluce češství (minimálně ve vybraných oblastech) neboli konzervatismus obdobný českému Banátu, jen třeba zaměřený na pozdější období. A neobhajuje jen to, co je výhradně české, nýbrž vše, co je v česku obvyklé (někdy i včetně národních nešvarů) a nezávisle na tom, zda je to obvyklé i jinde. Na druhou stranu progresivní multikulturalismus může třeba přeceňovat lidskou schopnost přizpůsobovat se změnám, obzvláště u ne zrovna mladých lidí. Takže optimální rychlost evoluce češství je naší věčnou otázkou. 

Za zmínku stojí také Volyňští Češi, kteří jeli za nadějí do ruské říše a dočkali se útlaku. 

Češtinou a územím bylo dle mého vyčerpáno asi vše, co by mohlo souviset s jakousi unikátní a (téměř) všechny-zahrnující podstatou češství, a pokud chceme o češství přemýšlet i jinak než "esencialisticky", tak se na něj musíme i jinak podívat...

V chystaném pokračování tohoto článku bych se rád zaměřil na češství z hlediska pravděpodobnosti a v rámci toho probral témata jako Švejk, Čeština 2.0, pivo, Václav Havel, české vynálezy, Necyklopedie, hokej, Jára Cimrman apod.

Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém genderu

Od podzimu 2021, častěji než dříve, přemýšlím o genderové tématice, což se s odstupem několika měsíců dostává i mezi mé články. Prvním z nich na toto téma byl „Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender“, druhým „Xenofeminismus - dystopie hormonálního osvobození genderu“ a teď uveřejňuji další genderově/ "nitrohlavově" zaměřený článek, který je třetím, ale souběžně chronologicky částečně i druhým a i někde mezi prvním a druhým ve smyslu xenofeminismus. 

Jde totiž o zpětně doplněnou koláž názorů/ nápadů/ spekulací, které jsem v diskusi s jistým čtenářem mých článků vymýšlel v různých časech k různým podtématům naší konverzace. A zatímco články o Mary Maggic a xenofeminismu se týkaly spíše spekulací o komplementárním vztahu gendru s chemicko-biologickou úrovní pozorování těla, tentokrát bude článek zaměřený víc psychologicky a sociologicky. 

Jinak souběžně mám rozepsaný ještě článek spekulující o možné radikalizaci přístupu k identitě/ sebepojetí a další pokračování spekulací o vztahu gendru s chemicko-biologickou úrovní pozorování těla. Nejsem však schopen zaručit, že se mi to časem stane takovou prioritou, abych to také dokončil. 

Jak už jsem trochu zmínil v prvním článku této pomyslné série, tak podle mě pro dobré dorozumění nestačí rozlišovat pohlaví a gender, ale gender je vhodné ještě dále rozdělovat na „psychický gender“ a „sociální gender“, jelikož to jsou v praxi také poměrně zásadní rozdíly. 

Zatímco psychický gender označuje jakési psychické pohlaví, vnitřní genderovou identitu (to, jak chápeme sami sebe ve vztahu k zženštilému a mužnému (feminnímu a maskulinnímu) prožívání a projevování), tak sociální gender označuje spíše různě (ne)přesné představy ostatních o našem psychickém genderu a jeho možných významech vůči ostatním, resp. naši roli či množinu rolí vůči nim. Při krátké sociální interakci to může být až moc jednostranné, při delších to může být víc oboustranně/ zpětnovazebně sjednávané. 

Sociální gender se tedy projevuje a vyčnívá z genderu zejména, když ostatní nechápou nebo nerespektují náš psychický gender. Naopak když ostatní chápou a respektují náš psychický gender (nebo alespoň ti, které neignorujeme), tak se nám může mylně zdát, že jsme si jako společensky nezávislé individuum plně zvolili i svůj sociální gender, svou roli, kterou nám společnost vůči sobě přiznává a pak se nám může jevit, že není potřeba rozlišovat sociální a psychický gender. 

To může být jeden ze spolu-důvodů, proč (alespoň co si všímám v některých diskusích) nebývá moc zvykem takové rozlišení používat, resp. když je řeč o gendru, tak mnohdy nebývá upřesňováno, zda je tím myšlen sociální, nebo psychologický gender. Někteří lidé pak mívají tendenci uvažovat jen nad jedním z těchto významů pro všechny případy užití, což někdy vede k nedorozumění, a proto v situaci užití samotného slova gender doporučuji antiskepticky zvažovat obě interpretace podle kontextu. 

Když třeba někdo mluví o svém gendru, tak tím obvykle myslí psychický gender, nebo když gender kritizuje jako omezující, tak tím naopak obvykle myslí sociální gender, resp. představy ostatních o jeho genderu, tlačení ho do určité pozice. Mohou se však vyskytnout i případy, kdy člověk mluví o svém genderu a myslí tím to, jak ho ostatní chápou, jaké vlastnosti mu přisuzují. Nebo naopak někdo může kritizovat gender, ale myslet tím psychický gender, pokud má třeba egodystonii. 

Zkrátka čím širší kontext nějaké promluvy známe, tím lépe jí můžeme porozumět, i když není úplně jednoznačně řečená. Ale čím přesněji se vyjádříme (s ohledem na rozlišovací schopnosti příjemce informace), tím hypoteticky lépe můžeme být pochopeni. 

O gendru (ať už psychickém nebo sociálním) je řeč, protože se ukazuje, že biologické pohlaví není (alespoň ne zcela) pevně spojené s určitým psychickým (natož sociálním) genderem. Takové spojení je z velké části spíše kulturním stereotypem, který si ústně a nonverbálně předáváme z generace na generaci, původně jako východisko převážně bezmyšlenkovité dělby práce třeba ve starých venkovských podmínkách. Kdysi nebyl čas, aby se lidé dlouze a individuálně dohadovali a smlouvali o tom, kdo bude mít v které oblasti co na starosti, prostě se třeba rozhodlo podle zvyků, že muži půjdou do boje, ženy s dětmi budou hlídat statky a museli se s tím nějak „ztotožnit“ pomocí psychicky vyčerpávajícího sebezapření, pokud jejich rodina měla zvýšit šance na přežití (nebo třeba husité chodili do boje i s ženami a dětmi). 

Staré genderové stereotypy však mohly být důsledek již unifikování při vznikání civilizací a před nimi mohl v jakési pra-před-genderové oblasti panovat ještě větší zmatek než dnes (dnešní zmatek myslím třeba s ohledem na proměnlivost názvosloví viz. později), mohlo být mnoho subjektivních přístupů jak v úrovni sociálního tak psychického gendru, i když tehdy pro to pravděpodobně neexistovala slova. Dodnes třeba mezi domorodými kmeny zůstávají poměrně velké rozdíly v genderových stereotypech. 

V těžkých dobách je reflektování genderových stereotypů luxusním problémem. Dnes ale máme mnohem vyšší životní úroveň najednou máme víc prostoru spolu-vybírat a spolu-tvořit si role ve společnosti podle toho, jak chápeme sami sebe a méně podle stereotypů vycházejících z existenciální nouze. Pro některé příslušníky starší generace to může být nezvyk, ale rozhodně ne všichni muži se cítí být čistě dominantními maskulinisty a ne všechny ženy se cítí být čistě submisivními feminami. 

A nemyslím si, že by takový vnitřní nesoulad vůči přiřazené roli byl nějaký módní trend, ale spíše se víc zajímáme o to, jací ostatní ve skutečnosti jsou pod sociální maskou a méně jim vnucujeme své představy o tom, jací by měli být a třeba s kým by se měli a neměli vdát. 

Kde kdo si to v genderové oblasti dnes ani nechce připustit, ale pokud lidé mají směřovat za štěstím, tak by měli i schůdnou cestou hledat soulad vnitřního prožívání a společenské role, resp. soulad psychického a sociálního genderu. A za situace, kdy je západní civilizace spíše stále trochu víc otevřená toleranci až respektování, považuji za snazší a příjemnější být sám sebou než sebezapřením přizpůsobovat projevy své osobnosti společenské poptávce, jak tomu bývá spíše v totalitě. 

Respektování se však může stávat problémem třeba ve chvíli, kdy někdo vyžaduje respektování i svého nerespektování nějaké stránky jiné osoby. Když někdo po ostatních chce třeba, aby respektovali jeho výrazně transfobní chování, protože to považuje za nedílnou součást své osobnosti. Je však potřeba uvědomit si, že nežijeme a nemůžeme žít v plně idealistickém světě, resp. naše „být sám sebou“ je omezené „být sám sebou“ ostatních. Potřebujeme hledat vzájemnou rovnováhu a kompatibilitu našich psychických genderů, ale nemůžeme a neměli bychom podle svého psychického gendru libovolně měnit psychické gendry ostatních rozvinutých osobností. Svobody ostatních jsou hranicemi naší svobody, která je jednou z hranic pro svobody ostatních. To, co však můžeme dělat, je pomáhat ostatním, aby se osvobodili ze zajetí stereotypů, se kterými se neztotožňují. 

Než se posunu dál, tak bych parafrázováním rád připomenul a rozvinul myšlenku z prvního genderově zaměřeného článku, ke které bych se trochu jiným a obsáhlejším způsobem rád vrátil i v dalším z chystaných článků. Podstatou psychického genderu je podle mě (obzvláště s přibývajícím věkem) něco poměrně hluboce zakořeněného (v našem wetwaru), pro co hledáme slova (obzvláště v mládí), která se s naším hledáním mohou měnit víc než to, co se snažíme popsat. 

Metaforicky řečeno někdy můžeme na stejném místě v hlavě vidět obdélník, jindy zdánlivě neslučitelně trojúhelník, ale ne proto, že by se obdélník změnil na trojúhelník (že by došlo k radikální změně psychického genderu), ale spíše proto, že pozorujeme trojúhelníkový hranol. To však neznamená, že bychom tam měli třeba válec, i když z obdélníkového úhlu pohledu se to tak může zdát. 

Resp. bez transhumanistických zásahů je gender ohebný/ otočný pouze v epigenetickém rámci (reálně v ještě úžím obtížněji popsatelném), ale nemůžeme ho opustit, i když by to třeba ostatní vyžadovali. Jinak nespojitost biologického pohlaví a psychologického genderu také ještě nutně neznamená, že by psychický gender bylo možné změnit, natož snadno jako lusknutím prstu nebo jako názor po akceptování nějakého protiargumentu. 

A z nejednoduchosti správně pochopit a popsat vlastní gender vyplývá mj., že dotyčným zvolené slovní označení jeho gendru by nemělo být chápáno jako něco, co ho zcela popisuje a determinuje, ale spíše jako směrovka navádějící k plnějšímu pochopení toho člověka, té osobnosti. Třeba transgender osoba by pak neměla být chápána jako někdo, kdo změnil podstatu svého gendru, ale někdo, kdo změnil chápání a popis svého gendru. 

Když to vše zvážíme, pak nemusí být nutně protimluv, když někdo tvrdí třeba, že je „genderfluid“ a chce, aby to ostatní zohledňovali nebo dokonce respektovali, jakoby to nemohl změnit či ovládat. 

Pokud někdo vymezuje svůj psychický gender vůči striktně binárnímu pojetí maskulinity a feminnity, obvykle se hlásí mezi množinu nebinárních osob. A jak trefně podotkl jistý čtenář mých článků a jak si dovolím rozvést, tak nebinarita nemusí nutně znamenat, že osoba není žena ani muž, ale přesnější je, že odmítá být pro společnost „jen žena“ nebo „jen muž“, může být různými způsoby, mírou a za různých podmínkách obojí, střídavě nebo něco mezi. 

Trochu stranou mě napadá: z tohoto pohledu se může zdát, že dosavadní nebinární gendry jako celek jsou něco obsáhlejšího, obecnějšího až univerzálního, ale podle mě jsou „pouhou“ superpozicí dosud existujících genderů. Jsou omezené aktuálními možnostmi lidských těl, a kdyby se ty možnosti posunuly např. vlivem transhumanismu, xenofeminismu apod., tak by to bylo lépe demaskováno, i když by to mohlo vyžadovat delší čas na rozpoznání a analyzování. A pak by se buď rozšířilo chápání toho pojmu (což by zpětně zkreslilo představy budoucích generací o minulosti (jak už se určitě mnohokrát stalo (jinak než v genderově nebinární rovině), i když míra zkreslení je ve znalostech různých lidí různá)), nebo by vznikl nový ještě obecnější pojem. 

Když se vrátím k psychickému a sociálnímu gendru, tak v České republice můžeme být rádi, když masmédia vůbec rozlišují mezi pohlavím a gendrem. Šíří se na nich totiž i pojmy jako „nebinární pohlaví“, které z logiky věci nedává doslovný smysl a jen posiluje zmatení občanů v genderové tématice. Doslovně by „nebinární pohlaví“ totiž znamenalo spíše něco jako intersexualita (vzácný stav, kdy má někdo pohlavní orgány částečně mužské i ženské zároveň), ale ve většině případů je tím míněno vymezení psychického gendru vůči striktnímu dělení na maskulinní a feminní. Aby to bylo srozumitelnější i v hospodě, tak pokud se třeba domina necítí být čistě mužem a podpantoflák se necítí být čistě ženou, tak ve skutečnosti také patří mezi nebinární osoby a to nezávisle na tom, jaký pohlavní orgán mají v kalhotách. 

A nejde jen o česká masmédia, ale třeba i Překladač Google slovo „gender“ do češtiny někdy přeloží špatné jako „pohlaví“, jindy správně jako „rod“ a kdejaký čtenář z toho pak může být dost zmatený, když překladem klesá smysluplnost textu. Třeba když větný úryvek „make a distinction between gender and sex“ je přeložen jako „rozlišují mezi pohlavím a pohlavím“. 

Není pak divu, že jsem už mnohokrát slyšel mluvit nebo četl v podstatě o genderu, ale s použitím slova pohlaví a to jsem takové informace ani cíleně nevyhledával. Třeba jsem chvíli seděl vedle ženy, která někomu říkala v podstatě, že dnešní mládež je zblázněná „bezpohlavností“, což je podle ní zcestné a nesmyslné, takže si pod pojmem pohlaví pravděpodobně neuměla představit nic jiného než biologické pohlaví, i když se ta informace zjevně měla týkat nebinárních genderů. 

Nebo jsem před volbami do PS roku 2021 náhodou potkal Tomio Okamuru, když jsem byl na výletě v Plzni. Kázal tam davu lidí (u stánků s přehnaně zlevněnými potravinami jako lákadlem), že podle Pirátů prý existuje ohromné množství druhů pohlaví, což je blbost, protože prý „pohlaví jsou dvě, buď jsme se narodili s pytlíkem, nebo pipinkou“. Ano, pohlaví jsou dvě (nepočítáme-li vzácnou intersexualitu), ale Piráti netvrdili, že je mnoho pohlaví, ale že je mnoho gendrů, tedy mnoho způsobů, jak se vymezit vůči čisté ženskosti a čisté mužnosti, což je pravda. Okamura však minimálně v tomto bodě zjevně nechtěl šířit osvětu jako Piráti, ale klamat neznalé voliče, aby je získal na svou stranu strachem z neznáma, které si účelově překroutil. Je tedy dost možné, že během své předvolební kampaně po ČR nadělal zmatek v představách mnoha lidí o genderu a pohlaví. 

Kdo nad tím víc přemýšlí, tak se může antiskepticky naučit ve většině případů vnímat pojem „pohlaví“ víceznačně v závislosti na kontextu (buď jako biologické pohlaví, sociální gender, nebo psychický gender), ale nemůžeme očekávat, že se to naučí všichni, když musí čelit silné propagandě. Navíc přemýšlení v podstatě o genderové tématice se v ČR šíří rychleji než pojem gender. Z hlediska potřeby vzájemného pochopení to celkově nejsou moc dobré vyhlídky a je potřeba osvěta. 

Někdo by si mohl myslet, že když se za nebinární a transgenderové osoby dnes označují převážně mladí lidé, tak může jít o pouhý módní trend, který nevypovídá nic hlubokého o podstatě lidí, kteří se tak označují a časem se o to lidé přestanou zajímat. Podle mě je ten vzrůst zájmu o genderovou tématiku však způsobené mj. tím, že pojem gender je poslední roky užíván a šířen masivněji, než kdy výrazněji předtím (což jde ruku v ruce s tím, že žijeme v relativně svobodné společnosti), alespoň mě se to šíření tak jeví z mnoha zkušeností. Já se o tom pojmu dozvěděl teprve zhruba roku 2014 a tehdy to bylo ještě v rámci intelektuální diskuse, ve veřejné sféře jsem na to tehdy vůbec nenarážel, to až v posledních pár letech. 

Také je potřeba uvědomit si, že z hlediska snižující se neuroplasticity je pro mladé lidi přehodnocování části sebe sama snazší, než pro dospělé, ale předpokládám, že až současná generace transgender mládeže dospěje, tak to bude znatelnější i mezi dospělými, resp. to nebudou masivně zpětně opouštět, pokud nebudou čelit nějakým silným konzervativním až totalitním tlakům. 

Je sice částečně možné třeba i to, že někdo se cíleně mladé lidi snaží vmanipulovat do pocitu, že mají jiný psychický gender, než jim byl sociálně přidělen (a to nezávisle na tom, jaký skutečně mají), ale podle mě se ve většině lidí mísí feminní a maskulinní vlastnosti, jen nemají potřebu nebo odvahu vyvozovat z toho nějaké veřejné explicitně genderové změno-tvorné závěry. Třeba starý „podpantoflák“ bude pravděpodobně souhlasit a tvrdit, že je na psychické úrovni stoprocentně chlap, i když se vůči své ženě zjevně chová alespoň mírně zženštile a může mu to vyhovovat, nemusí skrytě toužit být dominantní. 

Čtenář se mi zmínil o videu „Top 5 Misconceptions About MASCULINE & ANDROGYNOUS WOMEN“ z YouTube kanálu Cosmicphenomenon, které je příkladem nebinární osoby, která se identifikuje jako „bigender“, tedy druh multigenderu, kdy osoba prožívá přesně dvě genderové identity (obvykle mužství a ženství) a to buď současně nebo střídavě. 

Zaujalo mě to mj. z hlediska problematiky (ne)vztahu gendru a oblečení. Cosmicphenomenon tvrdil(a), že podle oblečení se nedá poznat gender a minimálně pro tu chvíli bylo myslím zřejmé, že genderem myslel(a) psychický gender a spíše vylučoval(a) význam sociální gender. 

Ale ať chceme, nebo ne, tak oblečení je nedílnou součástí běžných sociálních interakcí na nonverbální úrovni a skrze to podle mě nedílnou součástí sociálního genderu (jinak by bylo pro přesnější vyjádření potřeba užívat něco jako pojem „sociální gender bez oblekového genderu“). I kdyby podle oblečení nešlo poznat psychický nebo dokonce ani sociální gender, mnozí lidé se chovají, jakoby to uměli a tím to nabývá na mezilidském významu, ať se nám to líbí nebo ne. 

I kdybychom se nebavilo o genderu, tak z oblečení se dá se zvýšenou pravděpodobností poznat malá část toho, co se člověku alespoň trochu líbí (i když někdo s oblečením zachází jako se sociální maskou, stále má na výběr mezi více různými „maskami“), protože lidé obvykle nechtějí nosit oblečení, které se jim vůbec ničím nelíbí ani trochu (výjimkou mohou být např. malé děti, které oblékají rodiče a ještě nemají na výběr), takže oblečení má nezanedbatelnou informační hodnotu figurující v sociálních interakcích. Navíc z lidského vzhledu (jehož je oblečení běžnou součástí (s výjimkou např. nudapláží, ale i neoblečení čili nahota může o něčem vypovídat se zvýšenou pravděpodobností)) se dá se zvýšenou pravděpodobností poznat i to, jak moc a jakým způsobem člověk pečuje o své tělo (i když v případě např. nedbalosti z toho nemusí být na první pohled zřejmé, zda je člověk nedbalý, protože se mu to tak líbí, nebo proto, že třeba nemá víc peněz, aby o sebe lépe pečoval, ale část nedbalosti se dá demaskovat jako módní nedbalost, když třeba díry na kalhotách vypadají zjevně uměle, ne reálně obnošeně). Málo kdy se „král převlékne za žebráka“ zela k nepoznání (ale i „kryptické mimikry“, jsou způsobem nonverbální komunikace a to takovým, který je analogický vůči lhaní). Hledání lidmi vloženého významu v oblečení zkrátka není čistá apofenie. 

A všechny tyto informace mnozí běžní lidé zpracovávají (ať vědomě či podvědomě), když přemýšlí, jaký má někdo asi psychický gender (ani takový pojem nemusí znát, v nitru jde hlavně o význam), než s ním třeba poprvé promluví, čímž se oblečení podle mě stává součástí sociálního genderu. Nemluvě podrobně o tom, že v některých profesích existuje silná snaha, aby oblečení prozrazovalo aktuální společenskou roli daného člověka a někdy je ta snaha natolik silná, že může být trestné takové oblečení se vším všudy nosit, pokud daný člověk nemá dostatečné oprávnění příslušnou společenskou funkci vykonávat. To se však nijak nevylučuje ani s tím, že takto uniformovaní lidé také mohou mít rozpor mezi sociálním a psychickým genderm. 

Myslím, že běžný člověk chce, aby oblečení podle nějaké jeho vnitřní „logiky“ (která bývá různě vztažena k představám o představách ostatních) korespondovalo s jeho psychickým genderem (i když u části lidí to může znamenat převracení aktuálních kulturních stereotypů (což je paradox, ne oxymóron)) (výjimkou z běžných lidí mohou být např. jacísi „módní trollové“, kteří se snaží chaoticky rozbíjet jakýkoliv význam oblečení (např. slepě náhodně zvolenou kombinací oblečení bez ohledu na vlastní preference) podobně jako např. internetoví trollové se snaží narušovat smysluplnou diskusi na internetu). 

Je však potřeba doplnit, že odhadování společenského natož psychického gendru by rozhodně nemělo být založené jen na oblečení a už vůbec ne ve všech případech. Vypovídající hodnota oblečení bývá (obzvláště dnes a obzvláště v západní civilizaci) nižší než u slov a podobně jako u slov (za předpokladu, že zúčastněné strany dostatečně ovládají stejný jazyk, jinak lze spekulovat o výjimkách, kdy člověk z oblečení pozná víc než z neznámých cizojazyčných slov) se může měnit význam oblečení. Takže jako si někdo povzdychává nad vývojem názvosloví, tak někdo si může povzdychávat třeba nad vývojem významu určitého oblečení, když se mu třeba dál líbí něco, co pro jeho vrstevníky ztratilo význam třeba „cool“/ „in“/ „top“/ „boží“... Obojí se to týká obecněji změny pod-pravidel hry života (v lidském smyslu, ne ve smyslu celulárního automatu). Zvláštním případem může být i to, jak se v běžném mezilidském kontextu některé původně erotické oblečení stává neerotickým a naopak neerotické oblečení erotickým. 

Čtenář zastává názor, že jedno oblečení by mělo podávat stejnou informaci o biologické ženě i biologickém muži (pokud ho nosí), což podle něj neodpovídá společenské realitě, obzvláště v případě ženských šatů. Podle mě je však rozdíl mezi informací a reakcí na informaci (ve vztahu k jiné informaci v paměti). Když si někdo oblékne ženské šaty, tak ostatní (pokud ho neuvidí chovat se vyloženě maskulinisticky třeba v rámci recese) o něm obvykle budou mít představu, že je nejspíš feminní nezávisle na tom, zda to bude muž či žena. Rozdíl spočívá spíše až ve zpracovávání takto získané informace, resp. v porovnání se stereotypní představou, že žena má být feminní a muž maskulinní. Problém tedy nemusí být vyloženě v tom, jak chápeme oblečení, ale v tom, pokud určitému pohlaví bezmyšlenkovitě a bez zkoumání přisuzujeme určitý sociální a psychický gender, odchylky považujeme za nežádoucí a chováme se podle toho. 

A vzhledem k tomu, že dlouholeté feministické hnutí více či méně posunulo význam mužského oblečení směrem k jakési neutralitě, tak stereotypně ženské oblečení na biologickém muži pravděpodobně budí vášnivější reakce než stereotypně mužské oblečení na biologické ženě. Na druhou stranu se poslední roky myslím celkem podařilo (k mému potěšení), aby těsně přiléhavé džíny (dříve stereotypně spojené jen s ženami) mohli nosit i muži, aniž by to lidem ve městech připadalo nesnesitelně divné (na vesnicích se změny myšlení obvykle prosazují pomaleji). 

Když se posunu dál, tak občas v anglické Wikipedii narazím na popis člověka bez fotky a uvedení, zda je to biologicky muž či žena (natož jak se chápe z hlediska genderové identity), takže když se chci zamyslet třeba, jak se asi utvářela jeho osobnost v kontextu, kterému byl pravděpodobně vystavován v návaznosti na své pohlaví, tak mám smůlu (pokud tu informaci nenajdu jinde). Nemálo genderových aktivistů hájí, aby biologické pohlaví bylo zatajováno v zájmu rovnoprávnosti, ale podle mě to může být i kontraproduktivní. 

Představme si, že by někdo z paměti lidstva smazal, že třeba Marie Curie-Skłodowská byla žena. Pak bychom o ní mylně předpokládali, že úspěchu ve své společnosti mohla dosáhnout se stejnou pravděpodobností jako biologičtí muži, což by byl nesmysl, jehož důsledkem by pravděpodobně bylo, že bychom ji já ani ty neznali, protože by z hlediska váhy objevů mnohem víc spadla do stínu A. Eistaina, kvantových fyziků aj. vědců. Takže zatajit její biologické pohlaví by paradoxně zvýšilo výslednou nerovnost pohlaví, což je opak záměru. Je to paradoxní situace, kdy zatajování vede k přeměně pozitivní diskriminace na negativní diskriminaci. 

(A ne třeba snad dlouze vysvětlovat, že masivní zatajování biologického pohlaví může vést mj. k reprodukčním problémům - jak by se lidé asi rozmnožovali, kdyby třeba v budoucnu všichni tajili své pohlaví? Někdo možná počítá s transhumanismem, ale taková řešení zatím stále nejsou dostupná, natož běžně dostupná a přiměřeně bezpečná (třeba používání metody CRISPR u lidí podle studií významně zvyšuje riziko rozvoje rakoviny).) 

Raději bych uvítal, kdyby společnost dokázala dosahovat rovnoprávnosti pohlaví bez možného budoucího masového zatajování pohlaví a s tím spojenými problémy. Aby společnost fungovala na tom, že se lidé vzájemně poznávají a respektují, ne na zvyšování vzájemné nepoznatelnosti (teď už nemluvím jen o biologickém pohlaví) jako kompenzaci vzájemné nesnášenlivosti. 

Čtenář předpokládá, že dává větší smysl místo slova „gender“ dosadit „sebepojetí“ a místo „autentický život“ psát „seberealizace“. A podle něj je v současnosti hlavní cíl LGBT+ hnutí uvolnit společenské meze sebepojetí a seberealizace podobně, jako se je podařilo uvolnit u sexuální orientace. To zní zajímavě, ale myslím, že sebepojetí a seberealizace jsou dostatečně obecné pojmy, aby se do nich vešla i ta sexuální orientace, což by znamenalo, že současné LGBT+ hnutí se v jádru záměru neliší od svých kořenů. Z tohoto pohledu to jsou jen různé manifestace stejné podstaty, kdy rozdíl vyplývá spíše z nastavení okolní společnosti (a s tím souvisí změny intenzit priorit) než radikálněji kvalitativní změny smýšlení jádra LGBT+ hnutí. Ale čím méně obecně se na LGBT+ hnutí podíváme, tím „větší“ změny můžeme vidět v průběhu času. A čím déle nějaký kulturní jev trvá, tím obecnější podstatu lze nacházet (dokud i ta se časem nezmění). Jinak vytrvalost podstaty nemusí znamenat vytrvalost prostředků dosahování cílů, i když i tam míra změny závisí na tom, jak moc obecně se podíváme (třeba propagace vs. konkrétní metoda a její poměrové zastoupení). 

Čtenář tvrdí, že pro některé lidi může být (vzhledem k jejich genderové identitě) až neuvěřitelně moc ponižující oslovení „paní“ či „pane“. Podle mě skutečně lze vymyslet situace, kdy to může být relativně velmi ponižující, ale myslím, že míra ponížení je hodně závislá i na tom, jak na to dotyčný reaguje v závislosti na typu společnosti, ve které k tomu dojde (rodina/ přátelé/ kolemjdoucí...). Sociálně zdatný jedinec z toho mnohdy dokáže třeba s humorem charismaticky „vybruslit“. 

Je také potřeba uvědomit si, že naše reakce (vnější i vnitřní) na situaci jsou z podstatné části rozhodnutí (ať už vědomé, nebo podvědomé). Když se člověk setká s nějakým pro něj nepříznivým podnětem, tak má na vybranou (v závislosti na (ne)pružnosti své osobnosti, což lze určitou měrou ovlivňovat viz. později), zda se bude třeba vztekat, cítit úzkost, nebo se tomu s nadhledem zasměje... (mohou existovat i komplexnější možnosti) (případná slovní reakce může mít také víc podob). 

A i když je člověk pod vlivem vzorců chování, všechny se vyvinuly nějakým opakováním, a když si to člověk uvědomí a začne po krůčkách vědomě reagovat jinak, tak se z těch vzorců chování může různou měrou osvobodit (v závislosti na různých faktorech, mj. míře (ne)změnitelnosti různých aspektů člověka jako celku) a pak se může cítit (alespoň částečně) šťastnější nebo alespoň klidnější i v situacích, které mu dříve vadily, aniž by se zřekl své identity. 

Co se mě týče, oslovení typu „pane“ vědomě nevnímám (pokud to není v nějakém nezvyklém kontextu) a na oslovení typu „paní“ reaguji obvykle lehce pobaveným úsměvem a je to pro mě, jako bych byl označen za krásného (tzn. lichotka - biologické ženy dnes a v minulosti podléhaly pohlavnímu výběru pravděpodobně víc než muži, a proto se myslím obvykle víc blíží jakémusi kolektivnímu ideálu krásy), i když vím, že to lidé říkají omylem s pohledem na mé vlasy a oblečení. 

A kdybych byl sociálně zdatnější než jsem, tak by pro mě bylo i snazší veřejně nosit oblečení, které ještě víc koresponduje s mou vnitřní identitou (i když to pochopitelně má své limity v hranicích nastavení okolních lidí). A pokud sociální sítě aj. digitální technologie omezují rozvoj sociálních dovedností v praxi, tak by hypoteticky mohl (oproti době předinternetové) růst podíl jedinců se sníženou schopností prosazovat své sebepojetí, což by mohlo spolu-vysvětlovat zvyšování veřejného zájmu o genderová hnutí. 

To však neznamená, že genderová hnutí by byla zbytečná ve společnosti, kde by každý člověk byl schopen prosazovat své sebepojetí běžnou či lehce nadprůměrnou měrou oproti naší společnosti, protože ani v takové hypotetické společnosti by jednotlivé snahy nebyly vždy dostačující a bylo by je potřeba spojovat, aby docházelo k synergii, ale jen v přiměřené míře. 

Když se ještě na chvíli vrátím k tomu, že někomu může vadit oslovení „paní“ či „pane“, tak zajímavým paradoxem je, že kdyby se rozšířilo nějaké genderově neutrální oslovení a začalo se běžně používat, tak by bylo různými způsoby nepříjemné pro některé cisgender jedince. Není možné vymyslet oslovení, které by se v pluralitní společnosti zamlouvalo všem. A z vlastního výzkumu, kdy jsem se spousty náhodných lidí přes internet anonymně sériově ptal na jejich gender, tak vím, že některé taková otázka uráží. 

Dokonce jsem narazil v živém vysílání na biologického muže, který se převlékal do oblečení stereotypně spojeného s biologickými ženami, a když jsem se ho ptal na gender, tak reagoval ve smyslu: „Co si o mě sakra myslíš?! Jen proto, že se ze srandy oblékám jako holka, tak musím být nějaký buzerant?“ To je také zajímavý paradox: zkusil jsem k tomu člověku přistupovat bez genderových předsudků, když jsem se ho na gender nejprve zeptal, ale on to naopak zmateně pochopil jako genderový předsudek (nebo se tak alespoň zachoval před svými diváky, těžko říct jestli to uvnitř cítil stejně). 

Čtenář se domnívá, že ve vztahu k uvolnění společenských mezí sebepojetí (jakožto předpokládanému hlavnímu cíli LGBT+ hnutí) je matoucí, že prý nejde o gender v žádném původní smyslu: psychický natož sociální, vztah k maskulinnímu či femininnímu chování. Podle mě je však paradoxní, když tvrdil, že vůbec nejde o sociální gender a o něco později psal mj., že jde o společenská očekávání (jejichž je myslím sociální gender součástí). Když to převedu do matematické analogie, tak mi to celé zní, jako by tvrdil(a), že vůbec nejde o čísla mezi jedničkou a čtyřkou, ale jde o čísla mezi nulou a desítkou. To však neznamená, že by nešlo i o ty čísla mezi jedničkou a čtyřkou. Podle mě je psychický gender součástí sebepojetí a sociální gender jsou spíše cizí představy o části sebepojetí někoho jiného, obvykle na základě běžných očekávání, což je v podstatě to samé, co předpochopení v epistemologii. A když se někdo dlouhodoběji chová podle předsudků (tzn. očekávání s nepříznivým dopadem na dotyčné jedince), tak to v podstatě znamená, že není schopen poznávání v dané oblasti, protože je v ní příliš závislý na dogmatismu. 

A sbližování psychického a sociálního sebepojetí (a tedy i psychického a sociálního genderu, probíhá-li sbližování na všech úrovních sebepojetí) je základním předpokladem utváření zdravých mezilidských vztahů. Vztahy a identita jsou v komplementaritě, jedno bez druhého nemůže fungovat. Je sice jednoduché říct, že naše vztažení k jinému člověku by mělo být očištěno od všech stereotypních očekávání o jeho identitě, ale každé reálně možné vztažení k člověku v sobě něco takového nutně ukrývá alespoň v omezené míře. V podstatě je sice správné snažit se omezit stereotypní očekávání, ale jen do nějaké mnohorozměrné míry, o které má každý člověk trochu jinou představu a z těch rozdílů pramení mnoho problémů v mezilidských vztazích, úplné sjednocení té míry v pluralitní společnosti není možné a v uniformní společnosti by to problém nevyřešilo, jen skrylo. Pokud je však od určité míry něco neřešitelné jedním způsobem, může pomoct změna způsobu řešení za touto nejasnou hranicí (které naznačím později u pod-tématu dýchání vzduchu). 

Myslím, že podstata problému, proč vzniklo LGBT+ a genderové hnutí, je přetrvávající nezanedbatelná míra lidské (v různém poměru) neschopnosti a neochoty se s někým vzájemně projevit, pochopit a soužít. Takže podstatou problému je nedokonalost lidské schopnosti poznávání (nejen v rozumovém smyslu) (dogmatismus, ze kterého vychází různé urážky, je také známkou určitého druhu nedokonalosti poznávání). Žádný člověk není schopen dokonale pochopit a vyjádřit sám sebe, žádný člověk není schopen dokonale pochopit jiného člověka a žádný člověk není schopen dokonale soužít s jiným člověkem (vždy je nutné vzájemné přizpůsobení, které je založené na poznávání a mívá různé nedokonalosti podobně jako jiné nedokonalosti má samotářský život). 

Ať uděláme cokoliv, vždy zbude nějaké místo pro alespoň minimální mezilidský problém. A pak je na nás otázka, které druhy problémů si zvolíme (v případech kdy to můžeme alespoň částečně ovlivnit na nějaké úrovni života), zda je nutné se jimi trápit a zda se jimi chceme trápit v kterém případě a jakým způsobem. Případně jak jinak na to chceme reagovat, když víme, že dokonalé řešení je v rámci lidského života nemožné (a pravděpodobně i v životě hypotetické umělé superinteligence, jen se obecnější podstata problémů projeví na jiné úrovni), vždy je něco za něco, zvýšení adaptace v jednom směru bývá snížením adaptace v jiném směru. 

Také je myslím potřeba uvědomit si, že omezování stereotypních očekávání by mělo mít své přibližné hranice (i když jejich stanovení je sociální konstrukt, který se neustále mění). I když černou labuť nelze předem vyloučit, bylo by poněkud absurdní ptát se člověka v běžném životě, zda pro něj platí něco, co platilo a platí pro všechny dosud existující lidi. Třeba: „Potřebujete ke svému životu také kyslík?“ Původně mě napadla otázka „Dýcháte také vzduch?“, ale existují (nebo alespoň existovaly) pokusy s tekutým dýcháním pro lidi s nějakou specifickou poruchou plic, takže už dnes by mohl být předsudek předpokládat, že všichni lidé dýchají vzduch. Myslím však, že samo o sobě to není dostatečný důvod, abych o lidech, se kterými se setkávám v textové komunikaci přes internet, nepředpokládal, že dýchají vzduch. 

A pokud čirou náhodou narazím na člověka, který bude dýchat tekutinu, tak by se neměl trápit/ užírat tím, když ostatní lidé zprvu předpokládají, že nejspíš dýchá kyslík. Teprve až když by to někomu vysvětlil a ten druhý mu na to odpověděl třeba urážkou spojenou s jeho zdravotním stavem, tak by jeho mezilidské trápení mohlo mít pevnější základ, ale ještě by nemuselo být nutností, protože by si o tom urážlivém člověku mohl pomyslet, že je hloupý a nemá smysl trápit se hlupákem, který na chvíli vkročil do jeho života a pak už si s ním třeba nikdy nic nenapíše. Teprve až kdyby těch urážek bylo víc od různých zasvěcených lidí, tak by mohlo být na místě znepokojení a potřeba zahájit třeba nějakou osvětovou kampaň. Jinak i ta otázka „Potřebujete ke svému životu také kyslík?“ může být časem aktuální, pokud např. začne existovat nějaká digitální obdoba organických lidí (ale muselo by se to přeformulovat, jelikož i v počítačích jsou sloučeniny kyslíku, což je jiný smysl kyslíku než dýchací řetězec v biochemii). 

Čtenář tvrdí, že u „sebepojetí“ („genderu“) zatím nevidí rozumné meze. Resp. někteří lidé svou genderovou identitu nejspíš zneužívají třeba k získávání většímu vlivu, než by jim spravedlivě náležel, když to zkusím konkretizovat, ale lze si pod tím představit i poněkud jiné věci. Podle mě je jakýsi „gender boom“ relativně čerstvý fenomén na to, aby existovali nějaké společensky relativně stabilizované rozumné meze - teprve se vyvíjí a jejich ustalování je spíše otázkou času. V genderové oblasti se podle mě mohou disipačně vyjasnit poté, co by ještě víc vzrostlo napětí mezi příznivci a odpůrci takových představ, což by bylo spojené se zvýšenou mediální pozorností a zpětnovazebně by to lidi vedlo k znovuhledání rovnováhy. Jinak myslím, že ani dosavadní konsenzus nemusí být úplně stabilní a může se časem pohnout kterýmkoliv směrem v závislosti na různých okolnostech. Také myslím, že o gendru chtějí diskutovat především mladí a nechtějí o tom diskutovat především starší, a pokud to mladí nebudou opouštět, tak zesílení současné diskuse by bylo otázkou času. 

Čtenář zmiňuje bakalářskou práci Kateřiny Stachové nazvanou „Nebinární gender identity“, ale k ní se tu nebudu vyjadřovat, protože jsem ji pročítal jen zběžně, spíše ji chci zmínit jako další možný zdroj čtení o genderové tématice. Je to ovšem případová studie (doplněná o mezikazuistické srovnání), jejímž vzorkem bylo „pouze“ 6 respondentů, takže se nedočkáme žádného velkého statistického vyhodnocení. 

Čtenář se, na základě výše zmíněné práce, domnívá, že pro nebinární osoby je nejdůležitější, aby je okolí označovalo preferovaným rodem, čímž prý vlastně chtějí, aby jim okolí potvrzovalo víru v jejich genderovou identitu, což se dostává do konfliktu s vírou dnes relativně mnoho lidí. Čtenář to klade do kontrastu se situací, kdy diskutují ateista/ka a věřící křesťan/ka, kteří si podle něj svým vzájemným označováním nevnucují víru a analogií k transgender osobám by prý bylo, kdyby třeba věřící chtěl/a, aby se atesita/ka modil/a. 

Podle mě v tom však není zas tak zásadní rozdíl a přesnější analogií byl požadavek ateistů být teisty označováni za ateisty (a ne třeba neznabozi nebo satanisté) a požadavek teistů být označováni jako teisté (případně specifičtěji, např. křesťané nebo jakkoliv chtějí) a ne třeba ezomagoři, Otec Ted, ministrantofilové nebo papežovy ovečky. A myslím, že v tomto si obvykle vycházejí vstříc, aniž by to chápali jako potvrzování víry druhé strany. Něco jiného by však bylo, kdyby ateisté od teistů místo neutrálního vyžadovali označení, které by je nějak povyšovalo v rozporu s vírou teistů, třeba nadbozi. Podobně přehnané by bylo, kdyby teisté od ateistů vyžadovali označení třeba pravdovidové. 

Otázkou pak může být, k čemu z toho přirovnat které konkrétnější genderové požadavky u kterých gendrů. Zůstane však každopádně rozdíl oproti (a)teismu, že mluvit o někom v preferovaném rodě je mentálně náročnější aktivita, obzvláště v češtině a obzvláště, pokud si dotyčný vymýšlí a mění vlastní modifikace gramatických rodů. 

Důležitý problém je také ve zřetelnosti oddělení genderové víry označujícího a označovaného. Možná by pomohla veřejná změna chápání významu toho, když někdo o někom mluví v jím preferovaném rodě tak, aby to nebylo chápáno jako potvrzování víry v určitý gender, ale spíše jako implicitní tvrzení typu „to je ten, co si nechává říkat tímto způsobem“. Nebo spíše vymyslet co nejjednodušší způsob, jak někdo může o někom mluvit v jím preferovaném rodě a současně korektně upozornit, že tím nevyjadřuje nutně svůj názor o jeho rodu, že je to nezávislé na názoru mluvčího o rodu označovaného člověka. A transgender osoby by korektně doplněný způsob označování měly respektovat, jinak by teprve daly okatěji najevo, že by chtěly něco víc než rovnoprávnost. Jinak příkladem takového korektního doplnění by mohla být např. věta: „Ona, jak si přeje být oslovována, tam byla také.“ Ale určitě lze vymýšlet další možnosti a zkoušet, jak by na ně lidé reagovali. 

Čtenář se domnívá, že lidé se slovně neidentifikují proto, aby někomu o sobě něco sdělili a on je lépe pochopil, ale aby ostatní přiměli chovat se podle jejich představ. To však jako celek může dávat smysl spíše jen v případech, kdy někdo chce matoucím genderovým označením někoho zmást nebo v něm probouzet údiv, protože podle mě určitý způsob pochopení identifikace obvykle bývá předpokladem k odpovídajícímu rozhodnutí, jak na ni nezmateně reagovat. 

A nejsem tak skeptický, abych si myslel, že třeba většina nebinárních osob se jen snaží někoho zmást nezávisle na tom, jak se skutečně uvnitř chápou. Podle mě převažují spíše nebinární osoby, které chtějí jen říct svůj psychický gender a druhým, aby bylo alespoň částečně jasné, co z toho zhruba vyplývá. Když třeba někdo řekne, že je nebinární, tak nejspíš chce, aby nám bylo jasné, že ho nemáme chápat čistě jen jako muže nebo čistě jen jako ženu, protože by to bylo v rozporu s tím, jaký uvnitř je. Resp. jeho záměrem pravděpodobně není, abychom si pak zmateně říkali např.: „Tak když není jen muž ani jen žena, tak kdo sakra asi je?“ 

Transgender osoby obvykle chtějí být pochopeny, když řeknou svůj gender podobně, jako nemocný by rád říkal jen název své nemoci, aby nemusel dokola vysvětlovat, jaké speciální zacházení z toho podle něj a mediků má vyplývat (což u některých i popularizovanějších nemocí může být poměrně dlouhý výčet). Ale pokud je to člověk ochoten trpělivě dokola vysvětlovat, tak to v roli na něj reagujícího člověka vítám lépe, než očekávání, že z pouhého názvu gendru pochopím, co vše z toho má vyplývat. 

Čtenář za matoucí označení genderové identity považuje např. „nebinární muž“ a „transmuž lesba“. Připouštím sice, že někdo takové pojmy může použít pro zmatení, ale také se domnívám, že někdo jiný v nich určitě může vidět smysl a neuvědomovat si, že někomu jinému by se to mohlo zdát jako nesmysl. Třeba pod tím prvním pojmem „nebinární muž“ si dokážu představit, že tím někdo myslí genderovou nebináritu biologického muže, resp. když to někdo použije jako označení genderu, tak to naznačuje neúplnou schopnost rozlišovat gender a pohlaví. 

Čtenář si dále stěžoval na relativně rychlý vývoj genderového názvosloví, což komplikuje dorozumění v genderové oblasti. Také mě to trochu trápí, ale nemyslím, že by takový důsledek byl záměrem, spíše je to jakýsi transvliv, nedomyšlený důsledek emergence toho, že si kde kdo (obzvláště mladí) zkouší vymýšlet vlastní genderový pojem bez dostatečných znalostech o dosavadní genderové pojmologii. A pokud chceme říct svůj gender a být si jistější, že budeme lépe pochopeni třeba i budoucími genracemi, tak podle mě určitě může pomáhat mnohonásobné parafrázování. Čím více způsoby člověk řekne jednu věc, tím spíše ji nakonec pochopí i ten, kdo nějaké ze slov chápe odlišně. 

Je to i jedním z důvodů, proč už dnes průběžně píšu vlastní významový slovník (kromě např. snahy propagovat málo známé zájmuhodné pojmy) - když vytvořím síť popisů souvislých pojmů (a některé chci doplnit i pomocí obrázků), tak i po mé smrti by to hypoteticky mohlo usnadnit interpretaci mých textů. A čím větší pozornost člověk získá (nejen v souvislosti s parafrázováním a slovníkem), tím hlouběji se někteří z ostatních lidí budou zajímat o jeho názory, čímž snáze odhalí chyby v běžnější plytší interpretaci a mohou to porozumění předávat dál. 

Co se týče odhadování budoucího vývoje genderové oblasti, tak mám obavy, že to, co začalo s dobrým úmyslem zespoda, může (ale nemusí) být ukradeno nějakými demagogy, kteří to zneužijí k získávání moci, přičemž řadovým členům LGBTQIA (lesbian, gay, bisexual, transgender/transsexual, queer/questioning, intersex, and allied/asexual/aromantic/agender) komunity budou jen tzv. mazat med kolem huby a v důsledku na tom budou tratit.