Nerad bych ale psaní článků úplně zastavil, pročež přicházím s tímto, který volně navazuje na „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, kde jsem se zaměřil na ty výroky, jenž mohou být snáze nepochopeny. Tentokrát jsem nepřistoupil k jednotnému způsobu výběru citátů, ale tři z nich se budou týkat tématu vztahu člověka a přírody.
Nejprve bych však rád zmínil, že od 15. září 2024 jsem na můj Instagram začal občas přidávat některé Wo-citáty s jejich vysvětlením, čímž bude nejspíš dál pomalu vznikat jakási paralela k této sérii článků.
A než přejdu k vysvětlování zvolených citátů, tak připomínám, že ty komentáře nemohou být úplné a mají sloužit spíše jako směrovky naznačující obrysy komplexnějšího významu příslušných citátů. A teď už konečně ony komentáře:
„Požadovat jen rozvíjení schopností je podobně absurdní jako požadovat jen omezování neschopností.“ – Sebastián Wortys
Několikrát jsem slyšel matky stěžovat si, že běžné základní školy nerozvíjí talenty jejich dětí. A to už jako poměrně malý (tj. více naivní), takže se mi to zprvu zdálo jako jednoznačně sympatický směr, který by mohl přispět ke správné reformě školství.
Ale jak jsem se později více seznamoval s komplementárním myšlením, tak jsem měl tendenci přehodnocovat všechny jednostranné názory, kterými se mě někdo pokoušel naočkovat. V případě základních škol a rozvoje talentu jsem si tak více uvědomil i adekvátnost druhé strany.
Abychom mohli vést plnohodnotný život a naše závislost na ostatních nebyla tak vysoká, že sebemenší otřes našich vztahů by mohl vážně ohrozit stabilitu našeho života nebo jeho úroveň, tak v rámci svého osobního rozvoje potřebujeme pěstovat mnohostranné dovednosti relevantní pro časoprostorově blízké možnosti konfigurace světa, ve kterém žijeme. Prostě se o sobe musíme umět alespoň základně postarat pomocí toho, co máme a nejspíš budeme mít k dispozici. A vzhledem k tomu, že svět se vyvíjí, tak je riskantní vsázet vše čistě jen na jednu dovednost, protože její užitečnost může časem klesnout a s tím i životní úroveň člověka, který ji ovládá.
Je třeba hezké, že Vaše dítě umí kreslit a baví ho to, ale stabilní difúze v tom překonala už i spoustu profesionálů, a kdyby se rozvíjela jen schopnost dítěte kreslit a vše ostatní se zanedbalo, tak by pro něj mohla být obtížnější i adaptace na spolupráci se stabilní difúzí, která funguje třeba tím lépe, čím přesněji dítě umí ovládat jazyk (komunikaci s počítačem).
Smyslem základní školy je tedy mimo jiné i to, aby nás naučila od „všeho“ alespoň trochu. V rámci toho nás učitelé učí i to, co nám nejde a v čem nevynikáme, protože je lepší umět to nakonec alespoň trochu, než vůbec. Ani matematika není výjimkou, když teď slyším, kolik lidí se nechalo okrást během platby QR kódem. Můžete klidně nějakému umělému agentovi svěřit, aby nákupy dělal za vás, ale když ho pak nebudete kontrolovat, nebo to už ani nebudete umět, tak tím vznikne další prostor pro finanční podvody.
To však na druhou stranu zdaleka neznamená, že bychom se naopak měli snažit o absolutní univerzalitu tak, abychom nakonec v ničem nevynikli. Spolu s tím je dobré uvědomit si, že rodiče své děti, už paralelně se školní docházkou, mohou třeba přihlásit do různých zájmových kroužků, které by odpovídaly jejich talentům. Načež od střední školy už je možné vydat se cestou specializace, která by nejblíže odpovídala talentu daného jedince.
Rovněž je možné zvolit internetové kurzy nebo komunikaci s umělou inteligencí, ale obzvláště v tom druhém případě bychom si měli dát pozor, aby AI nemanipulovala naše děti k profesím, které jsou zrovna potřeba a to v rozporu s tím, co by pro ně bylo přijatelnější a stále trvale dostatečně užitečné, uplatnitelné. Taková opatrnost se týká zejména profesních dotazníků a podobných přístupů, kdy bychom svěřili AI, aby našla, co by mohl být talent našeho dítěte. Zkusit to můžeme, ale měli bychom vůči tomu zůstat i skeptičtí a doplnit to staršími přístupy založenými na lidském faktoru vč. toho, že prostě sami interagujeme se svým dítětem a hledáme, čemu smysluplnému by se mohlo otevřít.
A následující komentář citátu o soběstačnosti prosím neberte jen jako omezení tohoto citátů o talentech, protože i ten zakončím komplementaritou, takže si nemusí odporovat.
„Kdo se snaží o soběstačnost, stává se žákem světa.“ – Sebastián Wortys
Když se narodíme a vyrůstáme uvnitř lidské společnosti, je to pro nás přirozené. Obvykle se postupně učíme, jak v ní žít, chodíme do školy, pak do práce a opakováním se to pro nás stává normální.
Ale čím větší společnost, tím specializovanější jedince potřebuje pro svůj chod. Pohled běžného jedince na ostatní oblasti potřebné pro fungování společnosti tak bývá rozmazaný, resp. vzdálený detailům reality, které by bylo potřeba znát, kdyby měl nahradit role jedinců z jiných oblastí snažení bez ohrožení stability společnosti. Do určité míry je rekvalifikace možná, ale to nám nenahradí celistvější (a do nás decentralizovaný) pohled na složitost, která přispívá k udržování našeho přežití. V tomto smyslu většina lidí ve společnosti nechápe, jak vůbec mohou existovat, protože nemohou obsáhnout elementární zkušenosti a dovednosti společnosti, která je podpírá. Jsme relativně neúplní, nesoběstační.
Zároveň nově vymýšlené nám nahrazuje nebo zakrývá pohled na to, co se tu vyvíjelo i milióny let před námi. Vymyšlené je vkládáno a vkládá se mezi lidi a přírodu, načež se stává stále složitějším, mohutnějším a (navzdory mediálním náhražkám) to lidem ve společnosti převážně ztěžuje vidět to, co přímo je drží při životě (natož se na všem podílet). Někteří sice v něčem příležitostně vyhledávají přímější cesty, které jim to odhalují více, ale málo kdo z nich to dělá důkladně ve všech oblastech potřebných pro svůj život, tj. málo kdo je soběstatkářem.
Dnešní společnost se tak ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality (to blíže popíšu v komentáři citátu o penězích a selekčním tlaku), jakýsi umělý svět, který se nám běžně zdá tím "nejskutečnějším", protože právě s ním míváme nejvíc interakcí.
Rozvinutější antroposféra je však dosud spíše menšinou na naší planetě, je náchylnější k zániku třeba válkou a její obnova trvá pomaleji, než mnoha jiným poměrně úspěšnějším organismům, které gentrifikují opuštěné pozůstatky lidských staveb. Zároveň peníze jsou v liduprázdné divočině zbytečné, když nemohou být uplatněny. Zbytečné tam jsou i dovednosti vyvinuté speciálně pro chod složité společnosti.
Takže zatímco bývá obtížné vybudovat antroposféru z minima, bývá snazší upadnutí jejích částí zpět do přírodnějšího módu až divočiny. To jest světa, pro který se naši předkové vyvíjeli mnohonásobně déle, než se z něj pokoušíme utéct do svého vlastního světa a v některých rovinách dokonce stále úspěšněji, zatímco třeba psychicky nás to často spíše ničí a třeba transhumanismus dosud nemá potřebnou úroveň, aby nás zachránil (což se ale časem může, ale nemusí změnit k lepšímu).
A zatímco pro život ve společnosti se učíme od společnosti, pro život v přírodě se učíme od světa přírody. Takže kdo se snaží o všeobecnější soběstačnost v přírodě, ten se učí spíše od světa, který tu byl už mnohem déle před námi a jeho zákonitosti nepochází z naší hlavy. Není to ekonomika, není to politika, není to informatika atd., je to něco evolučně staršího (pokud nebudeme hledat analogie přes zobecňování typu, že mykorhyza je přírodní internet) a ve vesmíru dost možná častější svého druhu, pokud nejsme ve vesmíru sami. Pokud na nějaké vzdálené planetě "žijí" třeba "organismy" podobné našim rostlin, těžko se to dozvědět, ale je to pravděpodobnější než existence obdoby lidí.
Abychom mohli (alespoň po dobu svého produktivního života) být soběstační v tom smyslu, že ke svému životu nepotřebujeme obří civilizaci a třeba ani druhého člověka, tak se potřebujeme učit od přírody, ve které žijeme. Potřebujeme vědět, co můžeme jíst, kdy to roste, kde sehnat vodu... a čím víc potřeb máme a chceme naplňovat, tak i tím víc znalostí je třeba mít o tom, jak je naplňovat pomocí přírody. Divočina nám při tom dokáže dávat i "facky", které nám ukazují, v čem se vůči ní mýlíme a přirozený výběr je tak trochu nejstarší "výukový program".
To nám však neříká, že by nějaký z těchto přístupů, ať už život v přírodě, nebo antroposféře, byl pro dnešního člověka obecně lepší, nebo horší, spíše jsou vzájemně odlišné se svými výhody a nevýhody, které potřebujeme vztahovat ke svým potřebám a možnostem. A nakonec je možná nejzdravější udržovat komplementaritu obojího, která nám zachová při životě bohatší zkušenosti jako prevenci zkreslování nebo zužování představ o kterémkoli z těchto způsobů žití.
Žít v přírodě není tak lehké, jak si myslí někteří lidé unavení městem. A žít ve městě není tak sladké, jak si myslí divoši, kteří nově okusí výhody civilizace.
„Kdo je osamělý v přírodě, ten zavírá oči před životem.“ – Sebastián Wortys
Samotu můžeme chápat tak, že kolem sebe nemáme další lidi nebo lidi splňující nějaká naše kritéria, zatímco osamělost můžeme chápat jako stav, kdy nám ta samota vadí.
To je však poněkud antropocentrický pohled, kterým se odtrháváme od zbytku živé přírody. Nejsnáze si to uvědomují třeba ti milovníci domácích mazlíčků, kteří se bez nich cítí osamělí a s nimi se cítí být v jejich společnosti.
Ale pojďme ještě dál. Zkusme si představit, že bychom nějaký čas strávili ve vzdálené vesmírné lodi, kde by kromě nás nebylo nic živého a až by nám to začalo vadit, tak bychom se objevili třeba v nějakém lese. V tu chvíli by pro nás i rostliny mohly být vítanou společností, protože jsou živým organismem, který jsme ve vesmírné lodi postrádali. A postrádali bychom ho nejspíš více, kdybychom si mysleli, že nic živého kromě nás už neexistuje a s námi ten zázrak života zmizí.
Z biologického hlediska může být až neuvěřitelné, kolik toho máme společného s organismy, které na první pohled mohou vypadat velmi odlišně a tím cize. Těžko tedy popírat, že všechny živé organismy v určité fázi vývoje měly jednoho společného předka (a i případný život 2.0 by byl jen důsledek většinového života na Zemi). Vše živé je našimi alespoň vzdálenými příbuznými a při vystavení optimálním selekčním tlakům a mutagenům se vše živé za dostatečně dlouhou dobu může konvergentně posunout naším směrem. Potomci všeho živého se nám za určitých okolností mohou znova více přiblížit.
A kdyby se stalo globální katastrofa, která by vedla k vyhynutí lidstva i jeho technologií, tak ostatní živé se nám ukazuje jako naděje pokračování, že nás evoluce jednou nějak znovuobjeví v odlišné podobě. Navíc jsme všichni součástí jednoho volnějšího superorganismu Gaii.
Prostě, když usedneme v přírodě, tak ve skutečnosti nikdy nejsme úplně sami, a pokus si to myslíme, tak jen zavíráme oči před životem, který nás obklopuje a měníme s ním své molekuly třeba už jen dýcháním, které nás všechny provazuje.
„Peníze šíří selekční tlak.“ – Sebastián Wortys
Lidé, kteří žili nebo žijí v přírodě bez ochrany civilizace a vyspělé technologie (třeba jen v rámci malého domorodého kmene), byli mnohem blíže dosahu přirozeného výběru. Nemohli se chránit výhodami, které si kupujeme třeba zdravotním a sociálním pojištěním. Nebyli však tolik chráněni ani před driftem, který dokáže zničit i ty nejsilnější jedince, se kterými se náhodou setká. Divoch postižený živelnou katastrofou nemohl využívat charitativní sbírku nebo institucionalizovanou solidaritu, když neexistovala a jeho kmen byl zdevastován.
Ale s tím, jak jsme se vydali cestou budování civilizace a rozvoje technologií, tak se jako jednotlivci vzdalujeme přímému dopadu přetrvávajících selekčních tlaků, které z vnějšku působí na společnost. A kdo žije nejhlouběji v nejpohodlnější části antroposféry, ten by mohl nabývat dojmu, že jeho se to už vůbec netýká. Nebo by se mu mohlo zdát, že na něj doléhají úplně jiné problémy, které vůbec nesouvisí s tím, co se děje na hranicích společnosti.
Obojí je však zavádějící, protože pravdou je spíše to, že vliv selekčního tlaku na jednotlivce je cestou různě zprostředkovaný/ delegovaný, tím může být třeba rozprostřený a tak zmírněný vůči jednotlivci z přímějšího hlediska, ale o to víc lidí to částečně zasáhne.
Synergie obrany (založená mj. na pokročilé dělbě práce) sice může fungovat, ale zároveň může fungovat synergie selekčních tlaků, kdy soudobá míra globalizace umožňuje interakci těch faktorů, které byly dříve méně distribuované.
Takže jsme se posunuli z fáze, kdy malé skupiny lidí čelily přírodě, do fáze, kdy civilizace čelí selekčním tlakům na mnohem větším území. Dá se to použít k vyvažování lokálnějších extrémů, ale zároveň to může urychlit třeba rozvoj pandemie.
To se pochopitelně odráží na ekonomické situaci a ta se odráží třeba na kupní síle jednotlivců. Takže se promítá do toho, v čem hledáme chybu kupříkladu na straně politiků nebo jiných lidí, aniž bychom tolik hledali, jaký to má vztah k selekčním tlakům, které často vyplývají z omezení planety, na které žijeme a dosud jsme ji nedokázali trvale udržitelně opustit v soběstačné formě.
V komentáři citátu o soběstačnosti a učení se od přírody jsem uvedl, že dnešní společnost se ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality a tady je vhodné to zopakovat. Pravidla uvnitř antroposféry jsou převážně stále více výplodem naší fantazie (nebo námi započaté AI) (tj. něco jako simulakrum) a víceméně je stále snazší jednat poměrně hloupě, když zásoba relativních jistot nám dovoluje dělat více chyb, což pro nás může být matoucí. Něco z toho, co by nás v divočině stálo život, můžeme ve společnosti opakovat. Sice to může zatížit okolí, ale když je hloupý jedinec chráněn před následky své hlouposti, tak dostatečně nepocítí následky a dál jedná bez znalosti vztahů vůči dění v oblasti hranice společnosti. Neznamená to, že by to nezatěžovalo zevnitř společnost, která je zatěžována z venčí. Znamená to spíše to, že ten člověk to nevidí, nebo se podle toho nedokáže chovat.
Není tedy překvapivé, že pravicová politika spíše podporuje, aby nedostatečně přizpůsobiví lidé čelili finančnímu tlaku nějak odpovídajícímu tomu, jak moc zatěžují společnost, která je zatěžována z venčí a musí to nějak řešit, jinak by se postupně rozpadala zevnitř a selekční tlaky by nám pak byly zase o něco blíže.
Někdo může podotknout, že určití experti ty selekční tlaky na společnost, ve svých oblastech, vidí zřetelněji a intenzivněji, ale jednostrannější uchýlení k expertokracii by nakonec pravděpodobně bylo zatížené železným zákonem oligarchie, takže většina lidí by na tom ve výsledku tratila a tím hůře, čím větší by pak měla míru autonomie umělá inteligence.
Takže pro udržení demokracie je tedy vhodné připomínat lidem vztahy mezi jedincem a selekčními tlaky vůči společnosti. Učit občany, aby si to alespoň zjednodušeně uvědomovali a zohledňovali to při svém každodenním chování v zájmu zdravějšího světa pro všechny lidi, kdo v něm žijí.
„Pravý filosof oponuje i těm, kteří mají stejný názor jako on. Ale má to své meze.“ – Sebastián Wortys
Někteří lidé očekávají od těch, kterými se obklopují, že budou podporovat jejich názor. V určitých případech a z určitého hlediska to může být efektivní, užitečné, ale když to narůstá v čase nebo prostoru, tak to tíhne k totalitě, masivnímu fachidiotismu a jiným nebezpečným jevům.
I zdánlivě nevinné dlouhodobější následování toho, co se zprvu může pro danou situaci zdát jako vhodné, se později může ukázat chybné jako mít v autě volant, který může zatáčet jen na jednu stranu. Když právě na tu stranu zrovna potřebujete jet, tak se to někomu krátkozrakému zdá jako správný volant. Ale z dlouhodobějšího hlediska je to dřívepozději špatný volant, protože nakonec bývá vždy potřeba vyvažovat protikladem podle aktuálního vývoje tak, abychom se udržitelněji blížili stavu, kterého chceme dosahovat.
Komunikace, kde obě strany zastávají totéž a vzájemně se v tom utvrzují, je tedy podezřelá, náchylnější k omylu, sebeklamu, pročež každý zdánlivě sebelepší názor je potřeba průběžně reflektovat, vystavovat protiargumentům, zkoumat jeho logiku v různých kontextech...
Jak toho ale dosahovat v konfiguraci, kdy účastníci komunikace mají relativně velmi podobné názory? Prostě tak, že si zkusíme představit, jak bychom asi argumentovali, kdybychom byli někdo s dostatečně odlišným názorem.
A to se můžeme učit pomocí antiskepse, kdy se snažíme hlouběji pochopit, proč odlišní aktéři komunikace zastávají ty názory, které se zdá, že zastávají. Je to tedy něco podobného empatii, ale ne v rovině emocí, nýbrž v rovině myšlení. Čím déle a důkladněji pak antiskepsi zkoušíme, tím pak, v souhře s vlastním intelektem, nabýváme vyšší představivosti v oblasti toho, jaké jiné názory ještě mohou existovat a jakou by měly architekturu. O to je pak pro nás snazší poodstoupit z vlastních názorů různými směry a zkoušet je z těchto virtuálnějších pozic.
Zároveň je to něco, co by měl umět snad každý skutečný filosof (tedy ten, kdo se za něj jen nevydává), aby mohl vůbec přemýšlet, to jest předělávat způsob, jakým pak myslí. Takže pravý filosof může oponovat i těm, kteří mají stejný názor jako on.
Jenže čím lépe to ovládá, tím větší z toho může plynout nedorozumění v případě, kdy se někdo začne mylně domnívat, že ten filosof zastává ten názor, který ve skutečnosti zkouší v daném kontextu obhajovat spíše proto, aby přispíval k utváření diverzity zakládající možnost přemýšlení. Takže to vybočování ze svých aktuálních názorů má své meze.
Například je vhodné, aby filosof včas vysvětlil, co zhruba reálně zastává a proč zkouší argumentovat i z jiných pozic. Například může říct: „Souhlasím s vámi, ale zároveň je těžké to dokázat, takže bychom měli zvážit i jiné možnosti, než abychom se v tom hned začali vzájemně utvrzovat.“
Ale i když se to filosof pokusí vysvětlit, tak ne vždy to musí být dostatečně pochopeno a někdo to časem může zapomenout. Takže, obzvláště v některých případech, bychom si měli dávat pozor, aby naše sofistikované protiargumenty nakonec třeba nerozzuřily člověka, který ve skutečnosti zastává názor mnohem podobnější našemu, než se může zdát z toho, co zrovna říkáme, abychom umožňovali přemýšlení.
Pokud navzdory opakovanému důmyslnějšímu oponování nedojde k otřesení názoru, který zkoušíme prověřit, tak se zdá, že má smysl zastávat ho, přesněji alespoň po dobu dostatečné platnosti jeho předpokladů.
