sobota 29. ledna 2022

Máme svobodnou vůli? - Libetův experiment napoví

Tématu svobodné vůle jsem se okrajově věnoval třeba už v knize Wesmírný omyl (2011), přidal řadu postřehů v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie (2015) a roku 2017 publikoval článek „Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?“. Ale až letos jsem se konečně odhodlal vytvořit na toto téma první video a s výsledkem jsem celkem spokojený, i když jsem do něj (alespoň zatím) nezapojil výtah z obsáhlého rozepsaného článku z roku 2018, kde ukazuji spoustu dalších interpretací Libetova experimentu, které prvnímu pohledu unikají.  

Zde pod videem je k přečtení jeho přepis následovaný pár bonusovými dodatky. 

Text videa: 

Když jsme mladí, neznalí moderní vědy a nikdo nás nenutí, tak míváme pocit, že naše rozhodnutí kdy a co udělat jsou svobodná, tedy podle svobodné vůle. Co to ta svobodná vůle ale znamená? A pokud si nějak odpovíme, bude se svobodná vůle pořád ještě zdát jako pravdivá? A proč by mělo být důležité přemýšlet o názoru na svobodnou vůli? Zde odpovím hned: protože v rámci toho názoru se pak odehrává naše přemýšlení o životě a lidé s různými názory na svobodnou vůli pak dospívají k velmi odlišným závěrům ve spoustě jiných oblastí života, přičemž lze spekulovat, že některá rozhodnutí jsou pro život lepší a jiná horší. 

Co to ta svobodná vůle tedy je? Podle mě si lze představit čtyři základní varianty, jak k té otázce přistoupit, lze je dále dělit a je otázkou každého z nás, ke které z nich se přiklonit. Vymezují se především vůči determinismu, což je filosofický názor, že události jsou zcela předurčeny dřívějšími příčinami. 

Pokud si varianty přístupu ke svobodné vůli seřadíme od úplné nesvobody po absolutní svobodu, tak první je tvrdý determinismus, podle kterého jsou všechny události zcela předurčeny a jakákoliv svobodná vůle je iluze. Taková představa se líbí vědě, protože nejméně omezuje možnosti poznání reality. 

Druhou variantou je kompatibilismus, podle kterého sice zcela platí determinismus, ale zároveň je možná i svobodná vůle zhruba ve smyslu, že člověk je svobodný, když je schopen reflektovat deterministické příčiny svého chování. Nejedná se tedy o metafyzickou svobodnou vůli na úrovni fyzikálních zákonů. Kompatibilismus vznikl jako sociální konstrukt sloužící mj. k odlišení duševně zdravých kriminálníků od duševně nemocných kriminálníků, kteří si podle běžných představ o etice zaslouží mírnější zacházení než ti první, jelikož mají problém správně kontrolovat své chování. 

Třetí varianta nemá přesné pojmenování, ale nazveme ji třeba metafyzický kompatibilismus nebo metafyzický komplementarismus. Podle něj částečně platí jak determinismus, tak metafyzická svobodná vůle, přičemž to, zda se nějaká částice zachová deterministicky, nebo nepředvídatelně, by pravděpodobně záviselo na jejím momentálním stavu vůči momentálnímu stavu okolí. A ve složitějších fyzikálních systémech se to může různě míchat. Třeba kámen je běžně ve stavu, který pokračuje deterministickým způsobem, zatímco lidské vědomí může být i ve stavu, který bude pokračovat svobodně, pokud to nějaký deterministický podsystém nepotlačí. 

A poslední varianta je libertarianismus v metafyzickém smyslu, podle kterého je determinismus iluze a vše se ve skutečnosti děje svobodně. Taková představa může člověku dávat smysl například, pokud věří, že vše se děje pouze uvnitř nějaké svobodné mysli. A v neposlední řadě pokud věří, že přítomnost pár metafyzicky svobodných jevů znejisťuje stav zbytku vesmíru. 

Zvolit si mezi těmito čtyřmi variantami není snadné, jelikož jsou těžko ověřitelné a vždy lze spekulovat, že člověk nebo uměligence podléhá nějaké iluzi. Z tohoto důvodu doporučuji být tolerantní k odlišným názorům, hledat trhliny svého názoru a přemýšlet, jak by na první pohled nesmyslné názory ostatních mohly dávat smysl, načež se mohou v upravené podobě stát našimi názory, abychom je kritizovali a pořád dokola, dokud nám hledání pravdy bude dávat smysl. 

A kde s přemýšlením začít? V otázce názoru na svobodnou vůli považuji za důležité, jak si vysvětlujeme výsledky různých variant tzv. Libetova experimentu. Ve zkratce jde o to, že člověku jsou na hlavu upevněny EEG elektrody, načež má v libovolný okamžik vykonat třeba nějaký pohyb prstu. Podle grafu z EEG se v relativně spoustě případů daří až o pár set milisekund předpovědět, kdy dojde k pohybu, případně kterou rukou podle varianty experimentu. To na první pohled vypadá, že jakákoliv verze metafyzické svobodné vůle je jednoznačně vyvrácena a tak je to i ve většině případů interpretováno. 

Kdo však umí být důsledně skeptický vůči vědecké metodě, ten zjistí, že to až zas tak jednoznačné není. Napadlo mě víc znejisťujících faktorů, ale nejraději mám postřeh, že tvrdě deterministické interpretace Libetova experimentu bývají založené na nevyjádřeném předpokladu, že hypotetická svobodná vůle nemůže být regulována nějakým deterministickým systémem, třeba jakousi naší deterministickou inteligencí či deterministickou částí inteligence. Zastánci tvrdého determinismu tedy obvykle nepřemýšlí o variantě, že projevy hypotetické svobodné vůle by nejprve vstoupily do deterministického systému, který by na základě toho vypočítal finální rozhodnutí, aby bylo rozumnější než nespoutaná svoboda. Pak by šlo předpovědět chování, i kdyby vycházelo z metafyzické svobodné vůle, protože deterministický systém by opozdil důsledek svobodovůle. 

Vyloučení takové možnosti však nepovažuji za opodstatněný předpoklad a navíc paradoxně zavání možností, že by něco mohlo unikat vlivu tvrdého determinismu. Proč bychom tedy měli a priori vyloučit metafyzický kompatibilismus? Jakákoliv případná relevantní odpověď na tuto otázku by se pravděpodobně dala upravit tak, abychom na stejném principu a priori vyloučili jakoukoliv verzi metafyzické svobodné vůle, takže bychom ztratili důvod provádět experiment. Věda se však má snažit dělat experimenty, než dospěje k jednoznačným závěrům. 

Pokud by ten rozpor v přímočaré interpretaci Libetova experimentu ještě nebyl jasný, vyjádřím ho pomocí metaforického přirovnání: Tvrdit, že úspěšné předpovědi chování zcela vyvrací metafyzickou svobodnou vůli, je jako tvrdit, že kdyby někdo spočítal výsledky politických voleb rychleji než sčítací komise, tak by tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl. Kdyby někdo měl přístup ke všem hlasům a použil k sečtení nějakou umělou inteligenci, tak by to sice mohl stihnout rychleji, ale současně může platit, že nějaký z voličů si za plentou hodil kostkou. Museli bychom se celou dobu dívat za plentu, abychom to mohli vyvrátit alespoň pro čas strávený ve volební místnosti. 

Takže Libetův experiment podle mě může vyvracet pouze tu absolutní metafyzickou svobodnou vůli, která není regulovaná determinismem. Lze však spekulovat i o dalších znejisťujících faktorech ve prospěch metafyzických libertariánů a na základě toho všeho lze zkoušet vymýšlet nové sofistikovanější experimenty, časem možná i s účastí umělého vědomí, které by pomohlo rozlousknout spoustu záhad, pokud by šlo o skutečné umělé vědomí a ne domněle umělé vědomí. Možná by se pak tvrdí deterministé celkem divili. 

Na závěr mi zbývá otázka, proč je Libetův experiment obvykle interpretován jako jednoznačný důkaz tvrdého determinismu? I zde je možností víc. Například člověk bytostně touží něčemu věřit, nejlépe pravdě, a pokud chvíli nechá skepticismus stranou, tak i tomu nejinteligentnějšímu člověku se může stát, že třeba na nějaký čas uvěří něčemu, co nebylo tak jednoznačné, i když třeba s nižší pravděpodobností, než jiní lidé. Pokud to není omyl, je to pravděpodobně nějaký záměr. Člověk si může být vědomý nedostatků Libetova experimentu, ale zatají je. 

Důvod zatajení může být třeba pragmatický, že věda ze své podstaty potřebuje lidi, kteří věří, nebo se alespoň chovají, jakoby věřili v tvrdý determinismus, jinak by jim přemýšlení o hypotetické svobodné vůli ve většině případů zbytečně komplikovalo práci. Osobně však preferuji, aby se vědci při práci jen chovali, jakoby v determinismus věřili. Ne, že někdo si tak vyrábí potencionální pomýlené ověřovatele svých vědeckých teorií. Dalším důvodem může být prostá snaha získávání pozornosti pomocí šokujících informací, mezi které vyvrácení svobodné vůle patří, protože to odporuje běžnému subjektivnímu pocitu. 

A v neposlední řadě si můžeme uvědomit, že žijeme v tzv. hegemonii, což je společenský systém, který své členy od mala přesvědčuje, že je důležité, aby někdo vládl ostatním, u nás nejlépe někdo demokraticky zvolený. Nechci teď moc spekulovat, zda je to zdravá rovnováha, nebo ne. Každopádně hegemonie vyžaduje, aby člověk v určitých situacích poslouchal ostatní a nejlépe bez nátlaku. A pokud člověka naučíme věřit v determinismus, tedy že není svobodný, tak se mnohem snáze bude chovat nesvobodně a naplňovat očekávání těch, kteří zrovna vládnou, než člověk, který bude věřit, že má metafyzickou svobodnou vůli. U něj je naopak větší riziko, že přehnaně uvěří anarchismu, tedy názoru, že lidé nepotřebují nadvládu a zvládnou se samoorganizovat bez větších problémů. Obávám se však, že na to dosud nejsme dostatečně vyspělí a měli bychom dál hledat harmonickou rovnováhu anarchie a autoritářství, tedy svobod a jistot. Ale té občanské svobody by v praxi mohlo být o něco víc než dnes a lidé by měli víc přemýšlet, aby tu zodpovědnost unesli. 

A když se ještě vrátím ke svobodné vůli, tak podobně se lze ptát, proč se moc nemluví o tom, že Libet na druhou stranu dospěl i k závěru, že může existovat jakási negativní svobodná vůle, tedy schopnost nepředvídatelně rychle zastavit vznikající rozhodnutí. Pokud by něco takového opravdu existovalo, tak přeborníky v tom by mohli být buddhističtí mniši, kteří dokážou třeba několik hodin sedět a meditováním vědomě potlačovat jakékoliv rozhodnutí, takže pak v běžném životě mají relativně vysoké sebeovládání vůči zlozvykům a podobně. 


Dodatky: 

Analytická filosofie přenechala otázku svobodné vůle vědě a pravděpodobně nezvládla kontrolovat následné interpretace experimentů, čehož jsou důsledkem obvyklé výklady Libetova experimentu založené na přehnaně optimistické dokazatelnosti tvrdého determinismu. 

Je zvykem rozlišovat vědomí ve smyslu uvědomování a svobodnou vůli, ale podle mě to (v případě platnosti svobodné vůle) mohou být dvě strany jedné mince, resp. vstup a výstup v podstatě jednoho jevu (záleží na pojmovém krájení Celku reality). A pokud by v metafyzickém kompatibilismu byla svobodná vůle založená na iracionální náhodě, tak zpětnovazebnou smyčkou přes vědomí by navzdory tomu mohla nabývat rozumnějších forem a v celku společně s jakýmsi deterministickým podsystémem rozhodování by tedy šlo o jakousi metafyzicky komplementární (ne)svobodnou vůli. 

To, co zde označuji jako deterministický podsystém či deterministický systém, však nemusí nutně znamenat čistou inteligenci jako pojem inteligence nemusí nutně znamenat určitější škálu ve škále IQ od 100 a víc, resp. i deterministický (pod)systém, podobně jako hypotetická svobodná vůle, kterou by měl regulovat, může vést k různým chybám z hlediska logiky či konsenzu nadprůměrně až vysoce nadprůměrně inteligentních jedinců. Podobně z hlediska tvrdého determinismu je i chování mentálně narušených jedinců, přes veškerou svoji možnou absurdnost, deterministické. 

Problikávání videa od času 3:09 není záměrem, ale chybou rendrování, která pro někoho může být zajímavá vzhledem k probíranému tématu. Osobně k takové apofenii netíhnu, ale není mi jasné, jak program mohl asi dvakrát dočasně zaměnit pod-video animaci létajícího oka za obrázek variant přístupů ke svobodné vůli, a pokud někdo rozumíte těmto programům, budu rád za objasnění.