Martin Heidegger jako špatný i dobrý?

Mezi mnoha podněty, které mě vedly k napsání různých částí článku „Dystopie a utopie umělé superinteligence“, se vyskytla i zkušenost s člověkem, který se zajímal mj. o německého filosofa Martina Heideggera (26.09.1889 - 26.05.1976). Zjednodušeně by se dalo říct, že jsem byl svědkem události, kdy člověk A řekl, že čte něco od Martina Heideggera (protože má obavy z nedostatečně kontrolovaného rozvoje umělé inteligence, tj. určité technologie), později se člověk B (od člověka C) dozvěděl jednu ze svých prvních informací o Heideggerovi a to sice, že vstoupil do NSDAP (což se člověk C snažil rozvíjet, aniž by se pokusil komplementárně doplnit něco pozitivního), načež člověk B začal podezírat člověka A, že tíhne k fašismu, což považuji za nešťastnou generalizaci (částečně podobnou mj. efektu Milkshake Duck) vzhledem mj. k tomu, že lidé A a B k sobě byli původně přátelští a ve spoustě věcí si rozuměli. 

V návaznosti na tuto událost jsem napsal text (základ tohoto článku), kterým jsem chtěl člověku A vysvětlit, že Heidegger je složitě kontroverzní, přesněji svým způsobem byl špatný i dobrý zároveň. K tomu je ale nutné dodat, že se dnes nepovažuji za odborníka na Heideggera a jeho filosofie by byla pro člověka A nestravitelná, takže jsem se pokusil vyhnout všem pojmům typu Dasein nebo "bytnost bytí" ("Bytnost bytí není sama bytím.") (něco málo však, v této rozšířené verzi, bude zmíněno). Proto je následující text o Heideggerovi velmi zjednodušující a měl by být chápán spíše jako specifický úvod, který by neměl být jediným zdrojem při utváření názoru na život a filosofii tohoto myslitele, pokud ovšem uznáme za vhodné v tomto směru bádání nějak pokračovat. Lepší může být zájem o myslitele, kteří se apoliticky věnují fenomenologii a jasně se distancují od antisemitismu, ale já se musel zajímat o Heideggra, abych zkusil rozsoudit člověka A a B. 

Obzvláště dnes (2025) je nutné zdůraznit také, že interpretaci výstupů jedné osoby nelze zaměňovat za interpretaci výstupů nějaké druhé osoby, která na tu první částečně navazuje (což znamená i částečné odchylování). Najdou se totiž lidé, kteří si z Heideggera berou to nejhorší, ještě víc to zhorší a od toho je potřeba se distancovat. Heideggerova filosofie nám může napovědět spoustu užitečných myšlenek o individuální autenticitě (ačkoliv to vyžaduje i kritický přístup), ale na druhou třeba jeho pozdější pojetí dějin je převážně nebezpečné. Problematické může být i to, když někdo začne velebit neautenticitu (bez vyvážené komplementarity s autenticitou), což může vést třeba ke skrytému narůstání nějakého problému s nečekaně náhlým a silným projevením. 

Rád bych také zdůraznil, že to, co mě nakonec (v individuální rovině (v kolektivní rovině šlo o urovnání vztahu člověka A a B)) vedlo k prohloubení zájmu o Heideggera, nakonec nebyla tolik vidina, že bych na něj mohl navázat něčím dobrým, co by v mé filosofii dosud nebylo (nebo ne dostatečně), ale mnohem spíše naopak vidina, že bych v jeho filosofii našel to, co by ve výsledku mohl být dobrý argument proti nějaké části mé filosofie (nebo podobě té části), abych se v tom ohledu mohl vhodnou měrou vzdálit od své dosavadní filosofie, jak už jsem několikrát udělal, když jsem narazil na dobrý argument. Ale už takový přístup, vyznačující se otevřeností k možnosti "částečného vykořenění v zájmu osobního rozvoje", můžeme považovat za něco (alespoň částečně) vzdáleného Heideggerově filosofii. Zároveň to však není tak velká otevřenost, že bych třeba vážně připouštěl možnost zničit všechny mé dosavadní výtvory a začít nějakou radikálně jinou filosofii. 

Aby to bylo lépe pochopitelné, tak už považuji za vhodné pokusit se nastínit nějaké nestranné stručnojasné vyjádření těžiště jeho filosofie. Podle mě se Heidegger snažil o nadčasové uchopení toho, co by mohlo být společné pro autenticitu všech lidí, alespoň v jeho zemi (aby to pomohl uchovat pro budoucnost navzdory bouřlivosti své doby), přičemž se snažil vyjadřovat poměrně velmi obecně, aby to bylo tvárné a tím otevřené mnoha různým podobám autenticity v rámci určitější než neurčité "zakořeněnosti". Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že Heidegger dospěl k názoru, že člověk by svou autenticitu měl zakládat na "okolnostech" svého vzniku, které ho prostupují i přesahují, načež by, s vědomím vlastní konečnosti, neměl žít jen izolovaně sám pro sebe a svou současnost, ale spíše primárně by měl žít pro své časoprostorové sebepřekonávání, aby tak vytvářel hodnoty, které budou hodnotné i pro jiné lidi (a navíc i jejich společenství), včetně těch v budoucnosti. V tom je pravděpodobně velký podíl ušlechtilosti, ale problémem je mj., že "postupem času" převážně tíhl ke stále jednostrannějšímu pojetí takové filosofie, čímž se vzdaloval zdravé komplementaritě. 

Ale jednoznačně odmítnout tu "autenticitu k sebepřesahování" jen na základě některých nevhodných okolností, by bylo podobně absurdní jako odmítnout být vegetarián čistě z důvodu, že Hitler nejedl maso. Na základě stejné pseudologiky by se dalo tvrdit, že Hitler dýchal vzduch, pil tekutiny a chodil oblečený, takže "správní lidé" by měli změnit svůj metabolismus na anaerobní, přestat pít vodu a začít chodit úplně nazí, aby "nebyli jako Hitler", což je jasný nesmysl, protože dýchání vzduchu atd. nejsou ty aspekty, kterými Hitler byl extrémně špatný, špatný byl třeba svou vinou za holokaust. Kdo by zkoušel ne doplňovat, ale oponovat způsobem, že by bylo lepší, aby Hitler přestal dýchat dříve než se stalo, ten by tím o vegetariánství dokázal mluvit pouze na základě chybného sémantického rozšíření. V případě autenticity k sebepřesahování je potřeba rozlišovat dobrou "ohleduplnou autenticitu" od špatné "bezohledné autenticity". 

Chybou dále bylo, že Heidegger tíhl k jakési čistotě myšlení, jakoby zapomněl, že taková čistota nebyla součástí jeho rodné "vrženosti". Sice by se dalo antiskepticky spekulovat, že navazování a rozvíjení mohl chápat jako očišťování, ale skepticky se ukazuje, že rozvíjení východiska zdaleka není jen čištění od některých částí východiska (přestože to ohleduplně svobodomyslným způsobem může být dílčí součástí), ale třeba i zpřesňování, reflektování ve vztahu k realitě a dokonce i propojování s tím, k čemu by se takové rozvíjení větvilo, což může být v komplementaritě se zakořeněním (alespoň v některých pojetích). 

Chybou také bylo, že Heidegger implicitně tíhl k představě, že budoucnost ospravedlňuje přítomnost, aniž by tomu ospravedlňování nastavil jasné limity, které by dostatečně chránily přítomnost. Naopak spíše věřil v takový osud, kdy se musí stát nějaký strašný převrat ("úder bytí do zatvrdlého jsoucna"), aby pak mohlo přijít něco lepšího a delšího (čímž je schopen omluvit téměř cokoliv), zatímco hrůzy dvacátého století nás naučily preferovat spíše postupné reformy. Možná chtěl být poblíž něčeho časoprostorově velkého, aby se jeho filosofie zaryla do kolektivní paměti, což může mít jak sobeckou, tak ušlechtilou stránku. 

Neměli bychom však úplně ignorovat, co se svým přístupem k přítomnosti snažil sdělit. Heidegger "bojoval" mj. proti izolované přítomnosti, což připomíná přechod od presentismu k eternalismu, ale to by považoval za metafyziku. Vymyslíme-li konkrétní příklad, myslel to spíše tak, že bychom neměli kácet strom jen proto, že ho dnes potřebujeme hodit do kotle, abychom se ohřáli, ale měli bychom si uvědomovat i možnou budoucí hodnotu stromu, která se v určitých aspektech (za dostatečně vhodných podmínek a relativně dlouho oproti běžné délce lidského života) zvyšuje s tím, jak roste v půdě. Takže bychom se měli chovat spíše jako investující hospodáři, jenž sice mohou sázet malé stromy, které ještě roky nezaplodí a ani pak nebude úroda velká, ale časem se plodnost pravděpodobně mnohonásobně zvýší a poskytne příležitost obživy dětem, až budou dospělé. Prostě bychom podle Heideggera měli investovat více do budoucnosti, protože je větší než přítomnost. Podle mě však taková nerovnováha má sklon vést k tomu, že přítomnost může být až přehnaně zatížená potřebami obří hypotetické budoucnosti, což ji paradoxně může poškozovat a omezovat vyhlídky na lepší budoucnost, takže lepší je hledat rovnováhu mezi ohledem na přítomnost a ohledem na vizi (nebo spíše vize) budoucnosti. 

Jinak Heidegger zdůrazňoval mj., že člověk je primárně společenský tvor (soběstační poustevníci jsou spíše výjimky), ale na druhou stranu jsme se pak z historie poučili, že i důraz na kolektivismus se dá přehnat. 

Zkusím to polemizování ale pojmout víc popořadě, jak se to zde polemizované zhruba dělo podle toho, jak se mi to ukazuje z pročítání různých zdrojů. Heidegger měl pocit, že vlivem tehdejší filosofie se jeho společnost rozpadala na znepřátelené jednotlivce, kteří se nenáviděli navzájem, neuměli spolupracovat a propadali úpadku duchovna. Proto vymýšlel filosofii o Bytí, která by to měla řešit, přičemž by lidem podsouvala duchovno a jeho lásku k přírodě v pojmech, které nebyly považována za duchovní. 

Pro většinu lidí té doby byl nacionální socialismus něco nového nevyzkoušeného, k čemu upínali své naděje na lepší svět a on ho chtěl naočkovat svým Bytím, aby hodně změnil způsob, jakým se to mělo stát, ale neuspěl. Svůj naivní vstup do NSDAP (který mu pomohl stát se rektorem univerzity) chápal jako příležitost, jak za rozhádanost společnosti převzít zodpovědnost a jednotlivce učit spolupracovat. Naivní to bylo v jeho víře, že dokáže příznivce a příslušníky NSDAP přesvědčit, aby následovali jeho a ne tak Hitlerovo myšlení, ačkoliv se velmi vyhýbal tomu, aby říkal něčí jméno nebo slovo "Židé". Heidegger velmi tvrdě kritizoval, aby spolupráce lidí fungovala jako nějaká masa, kde by lidé mysleli způsobem "to se tak prostě dělá" nebo tupohlavě plnili rozkazy, se kterými by se neztotožňovali ve své autentické přirozenosti. Zároveň byl však namyšlený v tom, že byl tak velké role hoden a především, že ji zvládne. 

V době vzestupu fanatismu v jedné z přednášek studentům implicitně říkal, že největší nepřítel není venku, ale "v hlavě Němců" (což může být jedna z možných interpretací "nejvnitřnějšího kořenu Daseinu německého lidu" (der innersten Wurzel des Daseins eines Volkes), který je předmětem spekulací), přičemž explicitně zdůraznil, že boj prý jen minimálně spočívá v mlácení se navzájem. To by se možná dalo chápat i jako pokus změnit zaměření tehdejší xenofobie tak, aby místo násilí vedla studenty k hluboké sebereflexi (slovo "nepřítel" tak nabývá významu "naše duchovní odcizení"). Místo aby šel přímo proti studentům postiženým dobovou náladou (kteří by pak byli proti němu), tak je zdánlivě podpořil, čímž si mohl získávat jejich důvěru, takže mohl posouvat zaměření jejich pozornosti od znepřátelenosti k něčemu velmi niternému ve snaze o překonávání izolující rozhádanosti společnosti, tj. v komplementaritě s jeho pokusem o překonávání metafyziky (ale i odepírat někomu určité aspekty způsobu jejich myšlení nebo života může být klasifikováno jako druh vážné xenofobie). 

Zároveň však říkal, že lidé potřebují jakoukoli formu nepřítele, aby nezdegenerovali, což mi hodně připomíná "citáty" (smazané jistým wikipedistou s odůvodněním "odstraněny nesmyslné z kontextu vytržené výkřiky z jedné zprávy") z publikace The First Global Revolution, které byly do roku 2018 na české Wikipedia stránce think tanku Římský klub, kde se psalo mj.: „Trik spočívající v hledání obětních beránků je starý jako lidstvo samo – když se domácí situace stane obtížnou, odvést pozornost k hrozbám z vnějšku. Sjednotit rozdělený národ proti vnějšímu nepříteli, ať už skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému.“ Ať už byl kontext jakýkoli, podobnost je nemalá. V obou případech bylo slovo "nepřítel" nejspíš užito jako metafora: zatímco Heideggerův nepřítel byla metafyzika, v První globální revoluci bylo navrženo globální oteplování jako to, proti čemu by se lidé mohli sjednotit, přičemž to nejspíš bylo míněno jako skutečně existující nebezpečí. 

Otázkou může být, jaký byl primární důvod toho, že Heidegger posouval význam slova "nepřítel": chtěl studenty nasměrovat spíše ke své filosofii, nebo spíše odvést pozornost xenofobů od Židů? Samozřejmě to (samo o sobě) může být v komplementaritě (a vyloučit se nedá lehce ani téměř všestranný antisemitismus, což je běžný výklad), ale to ještě nemusí znamenat její symetričnost. Osobně se domnívám, že to první pro něj bylo důležitější. Navíc je potřeba uvědomit si, že o tom nepříteli "v hlavě Němců" přednášel tak obecně (vztahoval ho k "nejvnitřnějšímu kořenu Daseinu lidu", který možno chápat i jako (domnělou) "hlubokou duchovní podstatu Němců")), že to určitě spousta studentů nepochopila správně a mohli si pod tím představovat i Židy ("kdo" místo "jak"), kteří tehdy v Německu byli běžně vykreslováni jako nepřátelé. Důležité je také uvědomit si, že člověk mívá přirozenou tendenci rozlišovat na "my a oni", která nám kdysi pomáhala přežít, ale dnes bychom v něčem takovém měli být opatrnější a víc to reflektovat. Paradoxem třeba je, že o tom, zda spolu lidé spolupracují, nebo bojují, velmi rozhoduje to, zda vůči sobě mají strach, spíše než to, zda je jeho míra dostatečně oprávněná vůči faktům nebo možným společným zájmům. Samo hledání nepřítele se může stát nepřítelem. 

Ještě bych ujasnit to "kdo" místo "jak". Heidegger zdůrazňoval potřebu překonat nadvládu jsoucna nad bytím (s tím spojoval i své pojetí překonávání metafyziky) a jelikož jsoucno spojoval s "co" a bytí s "jak", můžeme to chápat tak, že podle něj nezáleží tolik, "co" člověk "je", ale spíše záleží na tom, "jak" tím je. Konkrétněji můžeme o někom říct, že je Žid, Němec, podnikatel, muž, introvert atd., ale takové nálepky nestačí a důležitější podle Heideggera je, "jak" tím člověk je, "jak" se to vyvíjí a "jak" se tento způsob vztahuje ke svému prostředí a ono k němu, což ukazuje na chybnost předsudků. Dnes například to, že je někdo "muž", ještě neznamená, že se narodil s penisem, takže není jediný způsob, jak být mužem, jak se ještě nemálo lidí domnívá, ale více způsobů a i malé odlišnosti těchto způsobů mohou znamenat odlišnosti potřeb a odlišnosti vztahů se společností. Proto muži, kteří se nenarodili s penisem, mohou v některých případech potřebovat větší ochranu, zatímco muži, kteří se narodili s penisem mohou do určité míry potřebovat pomoc s něčím odlišným. 

Pozoruhodné také je, že kdyby něco, jako ve smyslu redefinice nepřítele, Heidegger mohl říct dnes nebo v blízké budoucnosti, tak by se dalo spekulovat o interpretaci varování lidí, aby nezapomněli, že jsou team human (což přináší odlišné způsoby bytí oproti soudobým možnostem strojů), kdyby nastala válka mezi lidmi a stroji (jako střet různých způsobů bytí ve společném světě), se kterými jsme už v poměrně úzkém propojení a očekává se, že nám pravděpodobně budou dál pomáhat (snažme se, aby se tak dělo co nejdéle) a pak nás nějak nahradí (předem nejasnou rychlostí a způsobem). Možná doufal (navíc v situaci, kdy Čapkovo drama R.U.R. existovalo přes deset let), že když si lidé uvědomí možné hrůzy technologií, tak je to odradí a zkusí se vrátit k přirozenějšímu způsobu života a zavedení jakési technologické prohibice, ale to by mohlo být měrou podobně šílené jako svět, kde by se umělá superinteligence pokusila o puč. 

Každopádně Heidegger kritizoval roztříštěnost vysokých škol na mnoho specializovaných oddělených oborů a svou filosofii považoval za prostředek opětovného spojování, ale na druhou stranu také prosazoval silnou autoritu profesorů nad studenty, což byl také určitý aspekt nacismu. 

Jako rektor (vydržel jím jenom rok) sice nedával stipendia (finanční příspěvky) židovským studentům a přijal další jejich omezení (jak od něj očekávali vládnoucí nacisté (ne však ti profesoři, kteří byli antinacističtí)), ale na druhou stranu třeba zakázal vyvěšování portrétů Hitlera, bránil vylepování protižidovských letáků nebo kupování nacistických knih univerzitou. Chránil v knihovně knihy i židovských autorů a studentům zakazoval pálení knih, avšak oni to občas dělali navzdory jeho zákazu. Někteří jeho studenti a přátelé byli Židé a některým aktivně pomohl, třeba s emigrací, ale někteří lidé si myslí, že mohl vzdorovat víc. 

Jenže i kdyby chtěl svou angažovaností obrátit nacionální socialismus k pozitivním vizím, tak se jím dost možná částečně "nakazil". Třeba až moc věřil, že sobě blízcí lidé spolu umí lépe spolupracovat a je možné, že ve jménu toho přehlížel něco z toho, co se kolem něj dělo. Problematické také je, že věřil na osud a že vše špatné, co se v jeho době dělo, bylo nevyhnutelně nutné, aby lidé dospěli k něčemu lepšímu (tím se moc nelišil ani od Židů). Pochybné je i to, že zastával čistotu myšlení, aby vše vyrůstalo z jedné podstaty (byť dějinně proměnlivé a neuniverzální) a nebylo to mixem mnoha nesourodých názorů (ať už by byly sebelépe integrované), takže je možné, že kdyby se dostal k větší moci, tak by místo vyhlazovacích táborů připouštěl převýchovné tábory (to je jen spekulace), což by bylo menší zlo, ale pořád by to bylo špatné. Víceméně chtěl donutit lidi, aby byli sami sebou, avšak v souladu s jeho filosofií, kterou považoval za přirozené východisko pro všechny. To neznamená, že by neměnil názory, ale že je vždy měnil v návaznosti na své duchovní pojetí Bytí. 

Problém dále je, že ve výsledku si představoval, že autenticita jednotlivců musí být řízena nějakým duchovnem Bytí (aby lidé nebyli znesváření), což může vést k vážné neautenticitě tím více, čím více je to zrovna definované. Důležité však je, že chybou je možná nedotaženost jeho vlastního myšlení, kdy chtěl opustit představu světa jako oddělených věcí a naopak zdůraznit, že vše je propojené a proměnlivé, ale z nejasného důvodu zachoval jakousi "abstraktní esenciální nutnost", kterou pak podmiňoval lidskou autenticitu na kolektivní úrovni, což může zakládat mezinárodní konflikty a narušovat individuální autenticitu místo toho, aby ji to umožnilo snáze se rozvíjet, jak je to snazší v otevřené participativní komunitě. Ve skutečnosti ten problém však dosud nikdo nedokázal vyřešit a jen se mění způsoby, kterými dochází k narušování autenticity členů nějaké společnosti. 

Už zhruba rok po vstupu do strany rezignoval na post rektora a začal příslušníky NSDAP kritizovat, že nepochopili, o co podle něj mělo jít. Stranu však nikdy neopustil (a po válce byla zrušena), protože to by nejspíš musel emigrovat, čímž by ztratil zbytek vlivu na Němce a zradil by své pojetí autenticity, protože v zahraničí by si připadal vykořeněný, zbavený návaznosti na svá přirozená východiska. 

Dál věřil v možnost nápravy nacionálního socialismu, ale zároveň víc kritizoval jeho provedení, protože si do něj projektoval příležitost duchovní obrody a smíření znepřátelených stran pod představou společného Bytí, které by navíc zabránilo vzestupu komunismu, čímž poněkud zaslepoval sám sebe, protože ho nenapadalo, že by nacionální socialismus mohl být od základu chybný. 

Zajímavé také je, že Heidegger kritizoval biologický rasismus a eugeniku (v jeho době odvážné, byl v nemilosti nacistů), ale na druhou stranu měl předsudky vůči všem, kteří základ světa chápali hodně jinak než on. Oproti nacistům se vyjadřoval velice umírněně a kritizoval ostatní inteligentní lidi, že se nesnažili umírnit nacismus a někteří jen nečinně přihlíželi. Později byl označen jako "zcela postradatelný" a povolán na zákopové práce. 

Po válce měl, v rámci denacifikace, zákaz přednášet, protože byl považován za nacistu, který se jen považoval za antinacistu. Mluvil mj. o ohavnosti plynových komor, ale na druhou stranu říkal, že nějaká neurčitá vnitřní vina je horší než vina za genocidu a banalizoval koncept kolektivní viny celého národa, přičemž si sám připadal nespravedlivě utlačovaný, ukřivděný. Také kritizoval, že Německo bylo po válce řízeno zahraničními silami, které z Německa dělaly podle jeho slov "koncentrační tábor", což je velmi kontroverzní tvrzení, které můžeme zkusit reflektovat, abychom nikomu nestranili. 

K tomu je potřeba uvědomit si mj., že Německo bylo, po své porážce v roce 1945, rozděleno na okupační zóny (americkou, britskou, francouzskou a sovětskou) a hlavním cílem vítězných mocností bylo potlačit opakování hrozby nacismu (což bylo v podstatě velmi oprávněné), kdy denacifikace probíhala prostřednictvím soudních procesů (Norimberský tribunál), vylučování nacistů z veřejného života a ideologické převýchovy. "Propaganda" vítězných mocností zdůrazňovala kolektivní vinu běžných Němců za holocaust a válečné zločiny, což vedlo k hluboké krizi jejich identity. Během toho Německo nesmělo mít vlastní vládu (ztratilo suverenitu) a bylo řízeno okupanty, přičemž obzvláště Sovětský svaz prosazoval tvrdé reparace (Němci museli platit obří odškodné) a přísnou kontrolu. Vítězné státy zpočátku prováděly systematickou likvidaci německého průmyslu, kdy mnohé stroje a patenty byly přesunuty do USA, SSSR a dalších zemí. Německo se tedy dostalo do hluboké krize, trpělo nedostatkem jídla, energie a základních surovin, přičemž na druhou stranu přicházely milióny uprchlíků. Spojenecké okupační síly měly zájem, aby situace byla stabilizována, ale zároveň nechtěly umožnit Německu rychlé zotavení. Jinak po válce se německý průmysl výroby bojových látek (s využitím starých zásob) rekvalifikoval na výrobu pesticidů a umělých hnojiv, s jejichž užíváním se začalo masivně experimentovat, což mělo negativními důsledky na zdraví a životní prostředí (znečištění, pokles biodiverzity), přičemž se jedná o stinnou stránku Zelené revoluce, u které se zmiňují spíše pozitivní stránky jako odvrácení hrozby světového hladomoru. 

Takže z pohledu negativních aspektů tehdejšího dění by mělo být jasné, proč Heidegger popsal poválečné Německo jako "koncentrační tábor", ale nebyla to přiměřená metafora, protože růst úmrtnosti Němců po válce se ani zdaleka nevyrovnal holokaustu, který způsobili, což vidíme s odstupem času pomocí statistik, což tehdy Heidegger nemohl, avšak to ještě neznamená, že by míra a způsob jeho distance od nacismu byl dostatečný v jeho době. Nejspíš právě vlivem toho, že k nějaké omluvě byl tlačen ostatními, zatímco jeho činnost za války a před ní byla zaměřená spíše na sjednocení lidí pomocí duchovního vedení (což se mu nepovedlo), tak se necítil být tím, kdo byl konformitou vůči Hitlerovi zodpovědný za hrůzy nacismu a považoval by za neautentické, kdyby se omlouval za někoho jiného vlivem cizího nátlaku, ale taková paličatost v takové době může ukazovat, že mohl nést nějaký nezanedbatelný díl viny, který však nebyl schopen reflektovat, aniž by si přihodil hlubokou krizi identity, o které věděl, vlivem Husserlova zkoumání, že může vést až k sebevraždě, která by navíc poškodila jeho filosofii. 

Mělo by být zřejmé, že skrze koncept kolektivní viny byli potrestáni viní i nevinní lidé (nevinní obvykle méně), což nebylo ideální, ale těžko si v té době představit nějaké výrazně méně radikální řešení, aniž by to zvýšilo šanci opakování světové války. 

Když Heidegger hledal, proč podle něj nacismus dramaticky selhal, tak vinil technické myšlení a "počtářství" a někteří lidé si myslí, že když kritizoval "počtářství", tak tím myslel Židy. (20.6.2025: K tomuto názoru také začínám silně tíhnout.) 

Každopádně Heidegger se obával vlivu moderních technologií na lidi a chtěl, aby se Německo vydalo jinou cestou bez vlády technokratického myšlení. Například velmi ostře kritizoval mechanizaci zemědělství a používání pesticidů (tehdy mnohem jedovatějších), které devastovaly venkovskou přirozenost, což mu velice vadilo, takže byl předchůdcem ekologických hnutí a dokonce aktivistů, protože (zhruba od svých 33 let) spoustu času trávil v chatě u lesa v horách. 

Na druhou stranu to bylo v kombinaci s nějakým zvláštním "konzervatismem", který souvisel i s tím, že Heidegger chápal "svět" (např. Německo) jako princip otevřenosti a "zemi" (např. Rusko) jako princip uzavřenosti, přičemž příliš otevřenému světu hrozí vykořenění a příliš uzavřené zemi stagnace. Problematické je, že takové nálepkování států (obzvláště při spojování s vidinou nějakého dějinného osudu) se může závažně podílet na mezinárodních konfliktech a příliš jednostranných pokusech o řešení souvislých problémů, ať skutečných, nebo domnělých. Na druhou stranu rovnováha míry globalizace s mírou subsidiarity (případně autonomie, suverentiy, lokálnosti, deglobalizace atd.) zůstává velké téma dodnes. 

Heidegger už tehdy chápal Rusko jako příležitost zachování lidské "duchovnosti", "přirozenosti" a "zakořeněnosti" na planetě (možná s pomyšlením na jeho odlehlé končiny), přičemž Rusko dál zůstává převážně velmi ortodoxní a technofobní, což je jeden z hlavních důvodů, proč mnoha Rusům vadí Západní civilizace (a Rusové, kterým víc vadí Rusko, se z něj spíše snaží uprchnout). Heidegger mlhavě (ale správně) předpověděl (jak dnes můžeme přesněji říct), že Rusko se chopí role velmoci, která zkusí vzdorovat pokračování Moorovu zákonu (výpočetní rychlost a kapacita čipů roste exponenciálně), ale uvážíme-li, že během běžné délky lidského života se příslušné hodnoty čipů znásobí přibližně bilionkrát (zatím ten "zákon" funguje zhruba 50 let), může být udržitelnost takové role "exponenciálně vratká", pokud jednou umělá inteligence rozhodne využít třeba ruské zdroje surovin navzdory Rusku a lidé jí v tom nebudou bránit (pokud toho ještě budou schopní). (Pro mě, jakožto mj. "Čecha" nebo "Evropana", však zůstává zajímavé hledat něco na pomezí progresivního technooptimismu a konzervativního technopesimismu.) K tomu ruskému přístupu je potřeba dodat, že samotný rádoby konzervatismus přirozenosti neospravedlňuje totalitní společnost, která páchá zločiny proti lidskosti, dnes obzvláště na Ukrajině. Z tohoto pohledu je hlava Ruska (s trochou nadsázky) konstrukt především paranoidních ruských venkovanů, kteří se bojí, že rozvoj technologií a jiných novot v okolním světě krutě ohrozí nejen jejich způsob života ale rovnou život (navíc tento druh venkovanů obvykle neumí cizí jazyky), a proto dovolili vzestup konzervativního monstra, aby chránilo jejich tradiční usedlický způsob života. Proto také slyšeli na propagandistické reklamy, které lhaly, že ruská opozice chtěla prosadit zákon násilného integrování homosexuálních cizinců do každé ruské rodiny. 

Naštěstí (alespoň v západní civilizaci) dnes existují mezinárodní dobrovolnické organizace, které zájemcům z mnoha zemí umožňují vyzkoušet si různé práce nebo životní styly včetně venkovského, takže jakýkoli venkovan poptávající nějakou pomoc se může rozhodnout přijmout dobrovolníka z ciziny, přičemž sdílení životního stylu pomáhá léčit potenciální xenofobii té části venkovanů, kteří s tím získají zkušenost. Proto by mezinárodní cestování dobrovolníků nemělo být vnímáno jen jako ekologická zátěž nebo zbytečnost v době internetu. Internetem se šíří hlavně informace, ale zkušenosti nabývané reálným soužitím mohou různé lidi spojovat hlouběji. 

Ale zpátky k Heideggerovi, protože se mi zdá pozoruhodné rozvést "odvážnou" spekulaci (alespoň z části nejspíš chybnou a byla by zapotřebí hlubší rešerše), že skrytě mohl být trochu i na straně Židů, mj. abstraktně a způsobem, který byl ve velmi explicitní podobě popularizován třeba ve filmu Z Paříže do Paříže (2017), kde židovský otec fackoval svého nejmladšího milovaného syna, aby ho naučil chránit svou identitu před nacisty. 

Nejprve bychom si však mohli uvědomit, že Heidegger byl student Edmunda Husserla (Žid), kterému vděčil za své filosofické formování směrem k fenomenologii, kterou následně pojal svým vlastním způsobem. Z počátku si bili blízcí, ale později se mezi nimi objevily zásadní politické a filosofické rozdíly (mj. Husserl kladl důraz na epistemologii a Heideggra obviňoval z "psychologismu", avšak Jan Patočka v článku "Co je fenomenologie?" naznačil možnosti komplementarity jejich přístupů), které jejich vztah zkomplikovaly. Nacistické tlaky vedly třeba k tomu, že Husserl byl složitě vypuzen z univerzity, ale když se Heidegger stal rektorem, tak zrušil zákazy uvalené na Husserla, avšak nacisté si stejně našli cesty, jak Husserla utlačovat a Heidegger vstoupil do NSDAP ve snaze ovlivnit dění zevnitř. Po válce se Heidegger o Husserlovi vyjadřoval s úctou. 

Pozoruhodné je, že Heideggerova filosofie obsahuje některé aspekty židovské víry. Zatímco ve Starém zákoně se Židé vnímají jako "vyvolený národ" s jedinečným posláním a osudem, tak Heidegger v podobném duchu hovořil o Němcích. Židé i Heidegger očekávali zásadní obrat v dějinách (chápaných provázaně), kdy se těžké časy promění v lepší, přičemž Židé očekávali Mesiáše a Heidegger očekával příchod "boha" s malým "b". Židovské myšlení často bývá spojeno s pocitem odcizení (související se zkušeností jakési dezintegrace), což bylo i Heideggerovo téma, který ho spojoval s moderní technickou společností, kde je člověk odtržen od autentického vztahu k bytí (např. živá bytost se v silně technokratické továrně necítí být přijata jako živá bytost, ale spíš ohýbána jako stroj, dehumanizována), což je něco jako u Židů být "mimo pravý domov". Velkou otázkou pak je, nakolik jsou tyto a podobné spojitosti nevědomé (nereflektované), nebo záměrné. (Stranou zmiňuji, že téma odcizení v českém prostředí pozoruhodně zpracoval Franz Kafka, který mě také inspiroval.) 

Pravděpodobnější se mi zdá Heideggerova nevědomost, ale není snadné úplně vyloučit možnost, že byl skrytě režim podvracející a záměrně reinterpretoval některé vybrané aspekty židovské víry, aby je zabudoval do své duchovní filosofie (která z principu maskuje, o čem mluví, aby zdůraznil "jak" oproti "co") a umožnil jim tak přežít navzdory nepřátelskému prostředí nacismu, ba dokonce se svou filosofii (s výše zmíněnými židovskými aspekty) pokoušel vnuknout samotným nacistům, mj. prostřednictvím svého členství v NSDAP, aby to považovali za součást svého myšlení, ačkoliv by to odmítli, kdyby to nebylo formulováno jinými slovy. Už také byla řeč o jeho zákazu vylepování protižidovských letáků atd. To, že židovským studentům zamítl stipendia, by pak možná mohla být obdoba "facek" z toho filmu Z Paříže do Paříže (2017), kdy prostě vykázal, že proti nim nějak zakročil, ale neudělal to tak tvrdě, jak se od něj očekávalo, takže ve výsledku by se je mohl pokusit chránit způsobem, který by tak nevypadal (nezapomínejme však, že je to spekulace). Když se mu pak jeho snaha o implantování duchovna nedařila, rezignoval na post rektora univerzity. 

Dalo by se oponovat třeba otázkou: Pokud chtěl zachránit část židovského myšlení vědomě, proč na druhou stranu ve svých soukromých poznámkách psal o vykořeněných Židech jako o příčině technokracie? Možná prostě, v souladu se svou filosofií, odlišoval Židy, kteří byli zakotvení ve své duchovní tradici a rozvíjeli ji, od Židů, kteří sice měli původ v židovství, ale na úrovni názorů se "vykořeňovali" svou nadměrnou otevřeností technokracii (alespoň z jeho pohledu). Proto by zdůrazňoval mnohem víc kritiku moderních technologií než samotných Židů bez vazby na technický nihilismus, takže ve výsledku by mu nešlo o konkrétní typ lidí, ale o upřednostnění určitého způsobu přístupu ke světu, ať už který z nich zastával kdokoliv - nacisté, Židé, Německý lid... 

Tím, že se Heidegger nikdy veřejně nepostavil ani jako jasný podporovatel Židů, ani jako jejich jednoznačný odpůrce, vytvořil zvláštní ambivalentní pozici, která ho odlišovala jak od nacistů, tak od liberálních humanistů. A i kdyby část židovského myšlení integroval vědomě, tak by to možná ani po válce nechtěl přiznat z důvodu, aby jeho filosofie nebyla redukována jen na to, čím by se podobala židovství. Naopak tím, že si zachoval kontroverzní postavení, tak ponechal zvýšenou pravděpodobnost, že právě tím se jeho filosofie dlouhodoběji zaryje do dějin. Ale ať to bylo jakkoliv, těžko se zbavit obrazu, že Heidegger se nějak (spíše částečně) zpronevěřil své filosofii. 

I kdyby nechtěl být proti všem Židům (ale spíše proti nějakému způsobu života, který považoval za neautentický (považoval ovšem ze svého pohledu, který navzdory obecnosti nejspíš nepostihl rozmanitost autenticity)), tak v silně antisemitcké zemi by muselo být těžké permanentně udržet třeba svou distanci od biologického rasismu v každodenním životě. To by mohlo znamenat, že občas sklouzl k některým negativním dobovým stereotypům, i když by se s nimi nikdy zcela neztotožnil. Pravděpodobnější (než skryté podporování části Židů nebo některých jejich aspektů) však podle mě je, že Heidegger byl "osamělý" myslitel, který se pokusil pozměnit nacismus, ale selhal a později se do něj zapletl víc, než by (původně nebo nakonec) chtěl. 

Na druhou stranu (oproti zpochybnění Heideggerova údajného antisemitismu) lze odvážně spekulovat i o tom, že Heidegger mohl (v některých rovinách) vědomě přispět k vyhrocení situace, aby se stalo něco tak hrozného, od čeho by se nakonec všichni chtěli už na vždy distancovat, čímž by mohl očekávat příchod nějakého lepšího světa, resp. ukončení chronického opakování konfliktů (což se každopádně nestalo, přesněji po řadě desetiletí se válečný konflikt do Evropy vrátil a to ze strany země, kterou považoval za ztělesnění uzavřenosti). 

I spekulacemi o Heideggerově povaze se dá cvičit přemýšlení, ale to ještě neznamená, že bychom něčemu z toho pak museli vyloženě uvěřit. Někdo by mohl namítat, že když se ani sám nepovažuji za experta na Heideggera, tak bych o něm nic svého neměl psát a měl bych jen čistě přejímat oficiální informace (které je potřeba brát v úvahu při přemýšlení o mnou nastíněných spekulacích), avšak podle mě by nemělo být považováno za problém to, když lidé zkouší přemýšlet, ale spíše to, když některým závěrům (nebo dokonce mezizávěrům) svého přemýšlení přisuzují znatelně vyšší váhu, než jakou si zaslouží, resp. se dopouští nedostatku sebekritiky. Situace, kdy by lidé přejímali informace pouze z nějakého centra (bez vlastního podílu na interpretaci), může být v sumaci výsledku podobně nebezpečná, jako kdyby jen rádoby přemýšleli bez vztahu k realitě, a proto upřednostňuji komplementaritu oficiálních informací se samostatným přemýšlením, obojí doplněné důrazem na uvědomování si specifických limitů těchto zdrojů informací, přičemž tyto limity, ve zdravé společnosti, bývají větší spíše na individuální úrovni. Otázkou tedy je i to, která společnost a za jakých okolností byla/je nakolik zdravá a kdo a nakolik to může zjistit, když člen společnosti také může mít příznaky nezdravosti (té nebo odlišné). 

V souvislosti s tím vším mě napadá poučení, které považuji za komplementární s tím, když občas píšu o časoprostorové dalekozrakosti. Někdy k chybám vede krátkozrakost, jindy halucinování časoprostorové dalekozrakosti. To znamená, že bychom se neměli ani přehnaně upínat jen na současnost ("žít, jakoby zítřek neexistoval"), ani jen na jednu z možných představ o vzdálené budoucnosti (což je riziko selektivního výběru), ale měli bychom si uvědomovat, že s tím, jak se naše představy vzdalují tomu, co se nám zrovna ukazuje "nejzřetelněji" (a to i pomocí vědy), tak klesá pravděpodobnost těch představ, obzvláště ve směru budoucnosti, a proto je potřeba mj. zvažovat víc různých scénářů zároveň a neulpívat na žádném, který se zdá vzdálený (přičemž na druhou stranu bychom neměli podceňovat ani riziko náhlých převratů (jakékoliv ze "stran"), které obvykle vedou k více problémům, než kolik jich mohou "vyřešit"). Budoucnost zůstává otevřená a my lidé bychom se měli podílet na tom, jakou si ji vytvoříme, aby přijatelná byla budoucnost i cesta k ní. 

Genderová ideologie? - 1. část

Jeden ze čtenářů mi napsal zprávu, kde prezentuje určitou víceméně konspirační teorii, kterou bych rád podrobil kritice, ale také se zkusil zamyslet, zda některé části nějakou intenzitou mohou být nějakým způsobem platné. 

Čtenář vychází z poměrně rozšířeného narativu, že trans komunita má nějakou jednotnou "genderovou ideologii", prostřednictvím které se pokouší v podstatě ovládnout společnost. Čtenář tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Čtenář také věří, že lidé si nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

(Nejen) tato část čtenářovy zprávy nám bude sloužit jako opora k mnohem komplexnějšímu mnohovrstevnému zamyšlení. A v tomto dodatečně psaném úvodu mohu obecně prozradit, že každá ze stran transgenderových sporů má podle mých závěrů v něčem pravdu a v něčem se mýlí, což nám vytváří příležitost pro hledání rozumnějšího středu. 

A ještě bych rád zdůraznil, že touto sérií volně navazuji na článek „Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém genderu“ a na sérii čllánků „Co si umělá inteligence myslí o genderu?“ (1. část, 2. část a 3. část), kde je vysvětlena řada důležitých pojmů. 

Medialita zkresluje realitu: 

Než se dostanu k samotným reakcím na klíčové části čtenářovy zprávy, tak považuji za vhodné napsat něco o medialitě, protože čtenář své názory zakládá na sledování mnoha videí na téma transgenderu. 

Letos jsem si zúčastněným pozorováním ověřil, že způsob, jakým v médiích bývá prezentována LGBT+ komunita, bývá zkreslený tím, jak média mají tendenci všímat si extrémnějších případů, což pak celkově vytváří obraz, že něco je extrémnější, než to ve většině případů je. 

Podobně to myslím platí v mediální realitě různých video platforem jako např. YouTube, kde třeba vlogeři mívají tendenci přednostně si všímat extrémnějších než průměrných jedinců a témat, protože pak budou mít vyšší sledovanost, o kterou z různých důvodů usilují. Málo koho přednostně zajímají "běžní"/ "průměrní" lidé z určité oblasti, většinou si všímají spíše těch, kteří jsou něčím výrazní. 

Je to jeden z jevů, kterým víceméně sama medialita (v interakci s lidskou kognitivní nedokonalostí) stimuluje vyprazdňování názorového středu a růst propasti mezi protiklady (podobné důsledky má např. personalizovaný obsah). 

Sledováníchtivý vloger také ze samé podstaty potřebuje problematizovat téma, o kterém hovoří (spíše nehledě na to, zda to původně bylo tak intenzivně nahlíženo jako problém), aby i v těch divácích, kterých se to přímo netýká, vzbouzel pocit, že je potřeba se tomu tématu věnovat. Nebo se toho tématu chopí, protože už dostatečně vzrostl narativ, že je to problém (spíše než aby se věnoval jiným bezproblémovým aspektům života svého nebo ostatních). 

V situaci, kdy už podstatná část společnosti (v rámci určitého tématu) zastává poměrně jednostranný názor a vnímatelé jsou napojeni převážně na personalizované zdroje obsahu, tak začíná platit, že názorově jednostranný obsah médií získává pozornost a pozitivní odezvu snáze než nevyhraněný obsah, jenž hledá objektivnější pravdu, která by v důsledku něčím mohla snáze vadit všem jednostranně zaměřeným vnímatelům nezávisle na jejich straně, avšak pokaždé něčím jiným. 

To je problém a nad jeho možným řešením se zamýšlím např. ve vztahu k pojmu mezibublinový v 32. dílu série videí o mých neologismech. 

Problémem také může být, že když je někdo nebo nějaká skupina lidí kritizována za něco, co buď nedělají vůbec, nebo to nedělají takovou intenzitou, tak to k nim stejně může lákat lidi, kteří to tak dělají. Což následně může způsobovat, že kritizovaný jedinec nebo skupina lidí může začít tíhnout k tomu, za co byla původně neoprávněně kritizována. K tomu se však podrobněji dostanu v druhé části tohoto článku (která bude publikována později) a upřesním tam, kdy to tak může fungovat. 

To vše může, ale nemusí, naznačovat, že některé čtenářovy závěry mohou být oproti skutečné realitě přehnané v otázce intenzity. 

Unikátní trans progresivismus a metafora na fitness krajiny: 

Čtenář ve vztahu k současné trans komunitě odkazuje na pojetí kolektivismu, které se vztahuje zejména k období zhruba kolem přelomu 19. a 20. století, kdy probíhala masivní urbanizace a spousta původně venkovanů se musela potýkat s problémy typickými pro města. V těchto podmínkách vznikal kolektivismus jako východisko ze zoufalé situace. Znevýhodnění lide delegovali své přemýšlení na autoritativní vůdce (často vzešlé ze svých řad, nebo si nějak museli důvěru zasloužit) a podřizovali se jejich radikálním až extrémistickým rozhodnutím ve snaze společně získat zpět jistotu a bezpečí, na které byli zvyklí na venkově. 

Co se týče mého názoru na spojování trans komunity a moderního kolektivismu, tak určitě v tom lze hledat podobnosti, ale když nebudeme podléhat selektivní slepotě, tak si uvědomíme i řadu klíčových odlišností. Nechci teď ale zdlouhavě vyjmenovávat, jaký je rozdíl třeba mezi sedřeným dělníkem v továrně a mladým člověkem z internetové generace, který váhá, jestli jít na pánský, nebo dámský záchod, protože by preferoval genderově nebinární (nebo v horším případě má zkušenost, že mu lidé brání být na pánském i dámském záchodě). Raději bych se dočasně posunul k obecnějším, ale o to možná nadčasovějším úvahám. 

Je sice rozumné hledat v historii precedenty, ale vypovídatelnost jejich aplikování je limitovaná mj. mírou unikátnosti posuzované kombinace vztahů dějů. Z dosavadního pozorování se mi zdá, že trans komunita (přesněji její progresivnější část) je i v historickém kontextu poměrně unikátní rekombinace, která nemá ve svém způsobu aplikování žádný dostatečně plnohodnotně přesný předobraz se všemi klíčovými analogiemi (možno obdobně přemýšlet i o jiných podobně moc odlišných seskupení). Zkouší něco relativně nového a dosud dostatečně neprozkoumaného (a není jiná plnohodnotná možnost průzkumu než narušit dosavadní víru a zkusit to žít), což předcházelo i všemu, co dnes považujeme za tradiční/ normální apod. - vše někdo musel zkusit poprvé. V případě trans komunity existuje řada klíčových odchylek oproti kterémukoliv precedentu s delší a dostatečně prozkoumanou historií, což logicky vede mj. k problému relativně malých odchylek na memetické úrovni s radikálně odlišnými emergentními důsledky pro životní situaci. 

Zde můžeme pozorovat zajímavou analogii třeba vůči fitness krajinám (taktéž adaptivním krajinám), tedy modelům, které slouží k vizualizaci vztahu mezi genotypy a reprodukčním úspěchem. V případě kterékoliv komunity však, v rámci této analogie, není řeč o genotypu, ale spíše o jakémsi memotypu nebo memplexu (představme si na horizontálně ploše). A není řeč jen o reprodukčním úspěchu, ale spíše obecněji o celkové kvalitě života (představme si na vertikálách (pro různé dílčí typy úspěchů odlišně)). A čím víc je odchylek na memetické úrovni, tím větší mohou být výsledné emergentní dopady při aplikaci. 

Přičemž je také potřeba uvědomit si, že v této analogii se trans komunita rozhodla částečně sestoupit do údolí fitness krajiny, aby hledala nový předpokládaný vyšší vrchol, který dosud nikdo (přímo samotným žitím) neobjevil a to v důsledku relativního konzervatismu, který ze své podstaty limituje pohyb fitness krajinou. Růst počtu členů trans komunity je však z hlediska memetické fitness krajiny klíčový ukazatel naznačující, že přes všechny případné zvláštnosti nebo odpor z perspektivy pozorovatele takového jevu, to zatím odpovídá cestě směrem k nějakému kopci. 

Snahy o predikci jsou komplikované také tím, že se nejedná o statickou fitness krajinu, ale dynamickou - to znamená, že kopce a údolí mohou měnit výšku. Za takové situace klidně dosud funkční může přestat fungovat a dosud nefunkční může začít fungovat. A předjímat v takové situaci možné důsledky je obdobně složité jako pokusy o dlouhodobé předpovědi počasí. Memplex komunity v takové fitness krajině však není slepý nelineární dynamický systém, ale spíše časoprostorově relativně krátkozraký nelineární dynamický systém, což zvyšuje naději (oproti sleposti přirozeného výběru), aniž by nám to zřetelně prozrazovalo budoucí výsledek, který toužíme znát předem. 

Pro samotnou nepředpokládanou změnu předpokládané funkčnosti ale můžeme vymyslet různé konkrétnější příklady. Třeba když Západ předpokládal, že tržní ekonomika je nedělitelně spojená s liberální demokracií a po vzoru rozpadu Sovětského svazu předpokládal buď politický převrat v Číně směrem k demokracii, nebo zhoršující se ekonomickou situaci v případě, že se politika dramaticky nezmění, ale současnost dál ukazuje, že Čína ekonomicky prosperuje navzdory původním předpokladům Západu, přestože se masivně zapojila do tržní ekonomiky. Nejde však jen o to, co v důsledku nějak relativně funguje, ale i o to, co je lidské, únosné, psychicky přijatelné, humánní... To, minimálně na úrovni myšlenkových experimentů, však lze rovněž popisovat analogiemi na fitness krajinu. 

Když se vrátím k tomu, že trans komunita, parafrázovaně řečeno, vytváří poměrně neobvyklé kontexty a při hledání inspirace se neomezuje tolik jako některé jiné části společnosti, tak mě napadá další zajímavá souvislá perspektiva. 

Ani na základě dílčích korelací pro dané části nelze s jistotou vyvozovat důsledky zúčastněných prostředků, protože může nastat něco, co bych nazval asi "kulturní exaptace" nebo "memetická exaptace", což odvozuji od samotné exaptace, která v rámci biologie značí jev, kdy během evoluce něco změní funkci. To v sociokulturním kontextu může znamenat třeba, že prostředek stereotypně spojený s negativním účelem může být použit i k pozitivnímu účelu a naopak (změna míry (nebo i směru) úspěšnosti podle kontextu je pak další složitá otázka). A čím obecnější metody, tím snáze mohou být propojeny s radikálně odlišnějšími cíly (v důsledku své relativní všestrannosti). 

Také nejspíš platí, že při uskutečňování relativně komplexního cíle může posloužit víceméně kterákoliv dílčí metoda a spíše až kontexty, do kterých takový puzzlík vložíme, rozhodují o tom, které z různých potencionálních důsledků mohou nastat a to i částečně navzdory neúplně podobným předchozím zkušenostem. Metoda 1, která se pro cíl 1 nehodí v kontextu 1 se může (ale nemusí) hodit v kontextu 2. Metoda 1, která se pro cíl 1 hodí v kontextu 1 se nemusí (ale může) hodit v kontextu 2. 

Lidé mívají ve zvyku opouštět metody, které byly třeba zprofanovány v rámci poměrně specifické situace, ale čím odlišnější situace průběžně nastává, tím váha těchto poznatků pravděpodobně klesá (může se pak zdát, že určitá metoda je pro novou dobu ještě méně vhodná nebo mnohem vhodnější (a až aplikování může přinášet "empirická" data)). Z precedentu se v klíčově odlišném kontextu snadno může stát předsudek. To vše nejspíš znamená, že pro každou podstatně pozměněnou situaci je potřeba reflektovat vztah metod a cílů, abychom se v důsledku pověrčivosti nepřipravili o nejefektivnější cesty k našim cílům (ale souběžně potřebujeme udržovat a reflektovat nějaký etický rámec). 

Aktivismus části trans komunity je naděje i risk současně. Proto je také myslím potřeba to částečně podporovat i kritizovat, ne jen jedno z toho. 

Relativní vstup do trans komunity: 

Čtenář za jeden ze znaků údajného genderového kolektivismu označil, že lidé si prý nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

Jelikož však pravděpodobně existují i lidé, kteří chtějí přednostně lépe vyjádřit sami sebe, svůj gender (zejména pokud je nebinární nebo jinak odlišný vůči stereotypům), tak svým výrokem je čtenář poněkud marginalizuje. Navíc podle mě jich je v trans komunitě poměrně dost. 

Současně také můžeme přemýšlet, že jelikož si změna pojmenování svého genderu a vstup do transgenderové komunity (obecněji trans komunity) neodporují, ale naopak se vzájemně doplňují, tak se z toho stává průsečík jejich osobních zájmů. Lidé tedy tolik nemusí přemýšlet, která z výhod je pro ně klíčovější a mohou mít tendenci přemýšlet spíše nad celkem výhod ve vztahu k celku nevýhod (které určitě existují, dokud existuje dost transgenderově netolerantních lidí). 

Na druhou stranu připouštím, že určitě může existovat i řada lidí, kteří opravdu nejprve vážně chtějí vstoupit do "trans komunity" a až pak si volí jiný gender, ale pod tím se z podstaty věci mohou skrývat dva různé typy přístupů (třetím mezním se teď nebudu zdržovat). 

V prvním a horším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že je to jakýsi ústupek z jejich strany. Oběť, aby se mohli zařadit do dané komunity a čerpat její výhody (které se jim pravděpodobně zdají větší než nevýhody, což je však různé pro různá místa a časy). Tito lidé mění pojmenování svého genderu pouze z důvodu, aby mohli vstoupit do trans komunity, přestože se uvnitř cítí být buď jen muž, nebo jen žena. To se může týkat zejména mladých lidí v takovém věku, kdy lidé mívají tendenci zařadit se do nějaké skupiny nepříbuzných lidí, takže samo o sobě je to tedy velmi podobné vstupu do kterékoliv subkultury, ze které pak většina lidí Západní společnosti v průběhu dospívání vystoupí, aby vedla individuálnější život. 

V druhém a lepším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že konečně našli další klíč k lepšímu sebepochopení. Ono je totiž logicky nejprve potřeba, aby se člověk dozvěděl o transgender terminologii vytvořené trans komunitou a něčím ho pozitivně zaujala, než se tím může inspirovat k přemýšlení o sobě samém. Předtím o tom nemůže přemýšlet jako o transgenderu a chybí mu část nástrojů k rychlejšímu sebepochopení v dané rovině. 

Čtenář dále tvrdí, že většina lidí, kteří vstupjí do trans komunity, prý ve skutečnosti nemají genderovou dysforii a ani nejsou genderově nekonformní, tzn. že by v sobě souběžně spatřovali třeba vlastnosti stereotypně spojované s lidmi mužského pohlaví i vlastnosti stereotypně spojované s lidmi ženského pohlaví. 

Připouštím sice, že genderová dysforie se může týkat spíše menší části transgender lidí, ale na základě pozorování mnoha lidí se domnívám, že genderově nekonformní je dnes ve skutečnosti většina lidí. Když třeba někdo občas někomu ustoupí a občas někomu neustoupí, tak má vlastnosti, které jsou stereotypně spojeny s ženstvím i mužstvím. Nebo když muž antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba tančit nebo se obléknout se do něčeho baravnějšího a žena antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba vyrobit něco v dílně nebo zkusit nějaký adrenalinový sport (a nakonec to neudělají kvůli obavy z předsudků a nabalí si na to řadu jiných výmluv vč. nedostatku volného času). 

Podle mě také nejspíš platí, že genderová dysforie ani genderová nekonformita by neměla být vnímána binárně jako jejich přítomnost, nebo nepřítomnost v daném jedinci, ale spíše jako různé intenzity v podstatě téhož jevu (ať už té dysforie nebo nekonformity) a v různých dílčích rovinách různě. Některým lidem mužského pohlaví třeba mohou vadit jejich vousy a perioda, v jaké si je holí nebo míra, v jaké si je zkracují se může vztahovat k intenzitě, jakou jim vadí (a třeba i překáže při jídle). Obdobně některým lidem ženského pohlaví mohou vadit jejich dlouhé vlasy, ale mohou mít obavu zkrátit si je, aby to ostatní náhodou nekritizovali ve vztahu k genderovým stereotypům, ale trans hnutí takové obavy pomáhá oslabovat. 

Současný trend může prostě způsobovat, že i lidé, pro které genderová dysforie nebo genderová nekonformita není tak intenzivní osobní problém, si mohou snáze přiznat, že v sobě trochu něco nepřirozeně potlačovali a zkusit to začít projevovat, aby si to své tajemství nevzali do hrobu. Ale kdyby třeba žili v drtivě netolerantním prostředí, tak by pro ně, oproti jiným lidem, třeba nebyl tak velký problém to v sobě zatlačit do podvědomí a neprojevovat to. Takže ani míra příslušnosti k trans komunitě není binární. Každý takový člověk je příslušný jinou měrou v různých rovinách. 

Komunity a zabezpečení: 

Teď bych rád zareagoval konkrétněji na čtenářovo tvrzení, že většina lidí v trans do trans komunity vstoupila, aby získala nějaké sociální jistoty. 

Podle mě určitě lze spekulovat (v souvislosti s článkem „Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti“), že jako kognitivní religionistika pomohla odhalit jev, kdy se v USA příslušníci církví v průměru dožívají o něco vyššího věku oproti ateistům (což se v ČR neprokázalo), tak příslušnost k trans komunitě (ať už byla primární příčina vstupu jakákoliv) může nakonec podobně zvyšovat zabezpečení a prosperitu svých příslušníků. To by pak, s ohledem na rozdílné sociální systémy, mohlo naznačovat, že v ČR by k takovému rozmachu transgenderové komunity ani v budoucnu nemuselo dojít do obdobné míry jako v USA, kdyby náhodou skutečně šlo víc o ochranu než o lepší vyjádření své sebeidentifikace. Na druhou stranu zhoršená ekonomická situace ČR by naopak přenos takových jevů urychlovat, kdyby skutečně tolik nešlo o samotný transgender. Existuje však i celá řada jiných faktorů, které rychlostí a způsobem kulturního přenosu mohou zamíchat různými směry. 

Jinak singles/nezadaní lidé (a nejspíš i členové nesoudržných a částečně i bezdětných rodin) s vyšší pravděpodobností umírají předčasně, pokud nejsou součástí úžeji integrované skupiny osob, které si mohou vzájemně pomáhat. Dokonce i já přemýšlím o tom, že kdybych jednou v budoucnu náhodou zůstal sám, tak bych se možná odstěhoval k někomu blízkému/ známému, protože nechci skončit třeba jako ti staří lidé, kteří někde uvíznou, nikdo si toho řadu dní nevšimne a oni umřou třeba žízní, což je jeden z horších druhů umírání. 

To však neznamená, že bych za tím účelem chtěl měnit projevy svých názorů (nebo dokonce ty názory) k obrazu "potenciální budoucí rodiny" (jak tvrdí čtenář o trans komunitě), i když na druhou stranu platí, že s některými lidmi se o některých tématech nebavím, protože to nedopadá dobře a jsem si vědom, že harmonické vzájemné soužití vždy vyžaduje oboustranné ústupky. V takových případech je lepší všímat si toho, co máme společné než hledat rozdíly a chronicky je vytahovat. 

Také je dobré uvědomit si, že soužití může mít různou míry vzájemného setkávání. V ideálním případě třeba introverti mohou mít každý svůj byt vedle sebe a setkávat se obvykle třeba jen celkově hodinu každý den, takže i v soužití více lidí může být místo pro zvýšenou míru individualismu. A to i ve větších komunitách, takže rozhodně nelze předpokládat, že každá komunita, i když se na první pohled může (na základě několika dílčích aspektů) zdát až moc úzce integrovaná, tak že by musela být nutně na úrovni nějakého tvrdého kolektivismu. Je potřeba zkusit si žít v různých komunitách nebo je alespoň jednodenně bez nocování navštěvovat v jejich sídlech, aby si člověk uvědomil tu rozmanitost vzájemného soužití, tu "sociodiverzitu". 

Každá komunita si to nějak uspořádává po svém, ale existují i konkrétní koncepty pro toto století, které se pokouší nabízet výchozí modely pro demokratičtější fungování komunity jako např. sociokracie nebo holokracie, což je obojí něco principiálně odlišného od autoritářského kolektivismu kolem přelomu 19. a 20. století. 

A dává celkem smysl, aby se každý jedinec snažil a uměl nějak identifikovat, aby pak pro ostatní bylo snazší s ním navázat personalisovanější interakci v případě potřeby. V některých ohledech je to možná ještě logičtější, než když se formují komunitní farmy, protože farma předpokládá, že výchozí většinovou vlastností je přežívání určitým prostředkem. Samotná potřeba přežívání je však společná všem lidem i mimo komunitu (nepočítám-li sebevrahy, kteří sami sebe z celkového počtu předčasně odebírají) a konkretizování prostředků přežívání může být omezující třeba v případě, že válka vytlačí komunitu z původní pozice a v takové situaci může být obtížnější nalézt nové útočiště, protože je snazší emigrovat do města a nemuset znova složitě zkoumat vlastnosti pozemků (což je bod, který se v případě farem nevyplácí podceňovat). Kdežto společné zaměření na sebeidentifikování tolik neomezuje prostředky přežívání a navíc může přispívat ke vzájemnému porozumění, aniž by nutně muselo tolik omezovat identitu jako konkrétnější prostředky přežívání. 

Je také myslím hloupé, když se některé začínající komunitní farmy rozpadnou, protože dospějí do stavu, že se (kvůli existenci antropogenních finančních tlaků) potřebují živit i interakcí s městy, načež mají pocit, že ztrácí základní společné vlastnosti, které je drží pohromadě, protože si to neumí víc zobecnit, aby vznikla širší množina možností. A vylidňování venkova v případě komunitních farem znamená plout proti proudu, což také komplikuje situaci a dává tedy smysl hledat komunitní alternativy, které by mohly fungovat ve městě. 

Na druhou stranu (oproti obecně komunitnímu/ rodinnému zabezpečení doplněného finančním zabezpečením) předpokládat, že samotné nakupování služeb může být v pokročilém věku obdobně kvalitní alternativa, se mi zdá naivní, jelikož platí, že čím bližší si lidé jsou, tím nižší je pravděpodobnost, že se podvedou a obdobně také klesá závažnost. Ani robotizace služeb nemusí být záchranou, pokud zůstane nutnost vydělávat peníze, která je jedním z východisek i pro podvodníky. Starý člověk může být bohatý, ale v kombinaci s klesajícími kognitivními schopnostmi je stále více terčem než obdobně starý člověk integrovaný do komunity zahrnující prozíravější mladší jedince. 

Stejně jako v čemkoliv jiném je však potřeba neustále usilovat o dynamickou rovnováhu protikladů, v případě komunit tedy individualismu a kolektivismu (ve velmi obecném smyslu). A nakonec je důležitější, jak žijí konkrétní dílčí komunity a konkrétní lidé v nich, než jaký je jejich celkový mediální obraz, který nikdy není úplně rovný tomu, co člověk zažije, když v tom zkusí žít. 

Jsem názoru, že mezilidskost je nedílnou součástí lidskosti a neměla by ustupovat jen (nebo značnou měrou) proto, že je snazší vydělávat na nesoběstačných jedincích než na soběstačných komunitách, které mají většinu potřebných zdrojů zdarma. Proto budou vždy kritizovány a parodovány z pozice těch, kteří touží po neomezeném ekonomickém růstu, nebo na nesoběstačných jedincích finančně profitují. Přičemž samotná finanční soběstačnost, bez bezprostřední soběstačnosti v přežívání a udržování základní kvality života, není v kontextu proměnlivé ekonomické situace soběstačnost v pravém smyslu slova - penězi se člověk nenají, když třeba nastane drastická inflace. Nejudržitelnější soběstačnost je diverzifikovanější. 

Navíc pokud je člověk spíše prodejný a tedy spíše adaptovaný na komerční prostředí, tak možnosti jeho chování jsou stejně nakonec značnou měrou předurčovány potřebami trhu, čímž se ztrácí jeho individualita, aniž by musel být přímo v nějakém přehnaně kolektivistickém rámci. Prodejný člověk mívá tendenci omezovat své uvažování (nebo jeho aplikování) v rámci pracovního života a podřizovat se rozhodnutím nadřízených. Nelze však jednoduše oponovat pluralitou pracovních míst, protože existuje i pluralita kolektivů. 

Navíc vzhledem k domovní svobodě platí, že komunity (alespoň některé druhy) bývají pod nižším dohledem vyšších společenských celků, takže oproti firmám, do kterých častěji chodí kontroly a musí produkovat víc dokumentace o svém fungování, si mohou "mikrodemokraticky" vyjednat vlastní personalizovanější pravidla nebo volnější zvyklosti. Ne všichni s toutu svobodou však umí zacházet, takže některé komunity (obzvláště čím uzavřenější jsou a čím víc ulpívají na něčem, co sice mají společné, ale je to založené na nereflektované nepravdě) skutečně degenerují směrem k rozmanitým extrémům. 

Díry kolektivistické perspektivy na trans komunitu: 

Čtenář doslova napsal, že podle něj se lidé v trans komunitě musí „zcela“ podřídit kolektivu, což se mi zdá jako přehnaná interpretace skutečného stavu. Dokud kolektiv nebo jeho zástupce zcela neřídí veškeré aspekty života jednotlivců, tak je slovo „zcela“ alespoň trochu přehnané. Navíc v případě trans komunity nejde jen o jednu identitu, které by se měli všichni podřídit, ale spíše o množinu různých identit, ke kterým se různí jedinci různě podobají a mohou sami navrhovat další. Na druhou stranu případné rámce omezující vytváření nových rekombinací identit rozhodně mohou být problémem. 

Později čtenář dochází k závěru, že nemá smysl s trans lidmi diskutovat o genderu a jejich potřebách a to podobně, jako nedává smysl diskutovat s ruským vojákem na téma, které město by mělo patřit Rusku a které Ukrajině. V tomto případě čtenář na základě představy jakéhosi radikálního transgenderismu dělá závěry o trans lidech, jakoby všichni trans lidé museli být zastánci toho, co kritizuje. Největší paradox zde však je, že sám čtenář se označuje za transgender osobu, ale nedělá to, co za co trans lidi souhrnně kritizuje. V podstatě asi sebe i mě marginalizuje jako částečné výjimky ze svého pravidla, nebo si na nás selektivně všímá toho, co považuje za problémové, aniž by zdůraznil, že jeho vyhraněný popis nekoresponduje s naší sebekritikou. A předpokládám, že v tomto podobní lidé jako my existují i v USA (možná i víc než se může zdát), nejsme světový unikát transgender lidí, kteří mají výhrady k jiným transgender lidem. 

Dále čtenář tvrdí, že potřeby trans jednotlivců jsou pro trans komunitu irelevantní. Sice připouštím, že určitě lze alespoň částečně spekulovat o železném zákonu oligarchie, ale nutně pro každou organizovanou společnost, kde existuje nějaká forma zastupování, ne selektivně pro trans komunitu, jakoby se tím od ostatních seskupení lišila. Obdobně můžeme tvrdit, že kterákoliv vláda v poměrně velké zemi nebo vedení nějaké korporace je nemalou měrou odtržené od reality jednotlivců. 

Obecněji totiž platí, že čím vyšší úroveň organizace, tím těžší je vztahovat se ke konkrétnosti a vyhnout se paušálním výrokům, i kdyby to někdo skutečně chtěl. I kdyby nějací zastupitelé, zmocněnci apod. na poměrně vysoké úrovni organizování chtěli značně brát ohledy na všechny jednotlivce, tak vzhledem k pluralitě a kognitivní omezenosti budou nuceni zobecňovat, což se může projevovat částečně i jako nadřazování zájmů kolektivu nad zájmy jednotlivců. Pochopitelně to však má nějaké (i když hůře detekovatelné) meze, za kterými už by mělo být jasné, že je to přehnané a ani trochu nejde o jednotlivce. Nemyslím si však, že by to byl případ trans komunity, jejíž politicky angažování členové navrhují i poměrně specifické zákony, čímž se blíží specifičnosti znevýhodněných jednotlivců. 

A kdyby to platilo i na konkrétnější úrovni mezilidských vztahů, tak by to podle mě bylo spíše důsledkem neuplatňování zdravějších principů komunitního fungování. Takže co určitě může být velký problém (a zdaleka nejen trans komunity), je, že komunita se mohla rozrůst rychleji, než stihla dostatečně integrovat zdravé principy vnitřního fungování. 

Ale i vykořenění mladí lidé při delším pobývání ve stejném užším okruhu k sobě mohou nacházet cestu, pokud po tom touží. To, jestli se jim podaří nehádat se, ale ani nepřehnat vzájemné sbližování názorů, je pak otázkou konkrétních případů. 

Jinak bych se divil, kdyby v trans komunitě neexistovaly i hádky, přičemž hádky by signalizovaly, že ztotožňování s tvrdým kolektivismem by bylo alespoň částečně zavádějící, protože tam už by hádky měly být potlačené represivními složkami a měla by zbýt masa poslušně se chovajících jedinců. Podle mě však v trans komunitě nějaké spory zůstávají a nedává tedy smysl tvrdit, že své názory ve všem někomu nebo něčemu zcela podřizují. 

Na druhou stranu, pokud by čtenář požadoval něco jako značnou nepodřízenost v trans komunitě, tak je vhodné připomenout, že i v demokracii se lidé nějakou měrou potřebují podřídit tomu, že je tam demokracie a její principy. Takže podřizování ani přizpůsobování by nemělo být pojímáno binárně a otázkou je až to, jaká míra těch jevů je problematická a jak co nejobjektivněji porovnávat tak odlišné systémy, aniž bychom byli zatíženi perspektivou konkrétního paradigmatu. 

Čtenář je také přesvědčen, že když trans lidé zastupují trans komunitu (nejspíš, i když občas mluví o rovnosti), tak mají pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří zastupují jen své individuální zájmy. Sice nemohu vědět, jak to kdo skutečně vnímá, ale obdobně můžeme předpokládat, že třeba někteří úředníci mohou mít alespoň občas pocit nadřazenosti nad občany. Nebo obchodní zástupci velkých firem mohou mít pocit nadřazenosti nad živnostníky. Dokonce i lídři konzervativců mohou mít pocit nad řadovými konzervativci. Selektivní kárání za něco, co se vyskytuje v řadě jiných odvětvíc, tedy nepovažuji za úplně vhodné a spíše doporučuji obecně bez nutnosti přesného adresování připomínat např., že zejména lidé ve vyšších pozicích by své pocity nadřazenosti měli krotit, aby si třeba do budoucna nezadělávali na problémy. 

V návaznosti na to čtenář také tvrdí, že já i on se prý občas trochu povyšujeme tím, když používáme vědecká zjištění. Sebekriticky připouštím, že v nějakém smyslu asi ano, i když může být otázkou, co přesněji to povyšování má znamenat, když třeba všechny své články na swortys.blogspot.com rámuji do panelů, kde úvodem vybízím, aby čtenáři nezapomínali být kritičtí k tomu, čemu (i z mých slov) uvěří (a antiskeptičtí k tomu, čemu neuvěří). Nebo jak je možné mluvit o povyšování v situaci, kdy je každý člověk zaměřený na něco jiného, takže zveřejňováním intelektuálně sofistikovaných názorů nijak nerozporuji, že třeba různí řemeslníci jsou ve svých oborech zdatnější, než bych byl já a to i včetně těch některých řemesel, kterým se občas věnuji. Ani netvrdím, že bych odborník nebo specialista, jsem prostě člověk nacházející se v druhově méně časté situaci (z více hledisek), která možná může zvyšovat pravděpodobnost, že o něčem budu přemýšlet relativně odlišně a napíšu i pár kousků něčeho, co by potencionálně mohlo doplnit nějaké fundovanější snahy, ale až po řadném zdokonalení ze strany nějakých jiných a v daném odvětví schopnějších jedinců. Jiný ještě neznamená vyšší nebo nižší. 

Čtenář je přesvědčen, že jím předpokládaný pocit nadřazenosti trans lidí vysvětluje jím předpokládané marginalizování detrans lidí ze strany LGBT+ komunity. Nebudu se teď zdržovat tím, že čtenář zase na základě části (trans komunita) dělá závěry o nějakém vyšším celku (LGBT+ komunita), resp. na základě nižšího holonu závěry o vyšším holonu. Posunu se rovnou k reakci na podstatu. 

Podle mě u detrans lidí lze předpokládat zvýšenou pravděpodobnost, že budou cítit nespokojenost z toho, že se na cestu tranzice vůbec kdy vydali, což je může motivovat ke kritice, což automaticky vede ke sporu s lidmi, kteří na té cestě zůstali a alespoň zatím chtějí zůstat (nebo takové lidi podporují), aniž by za tím bylo potřeba hledat něco dalšího a spiklenečtějšího. Určitě ale mohou existovat i detrans lidé, kteří udrží emoce na uzdě a nebudou svůj problém zobecňovat a pak by ani nebyl důvod, aby vznikaly spory s LGBT+ komunitou. Mohou říct třeba: "V mém případě to byla chyba, ale to neznamená, že to musí být chyba i u ostatních trans lidí a že bych tomusela všem cpát." Současně však může vymizet něco společného, takže stejně zůstává zvýšené riziko rozpadání vztahů, protože přátelství, které existuje nehledě na změnách názorů protistrany, jsou podle mé zkušenosti vzácnější. Vyžaduje to jakési rozumové potlačování přirozených primitivních tendencí a to na obou stranách současně. Je to intelektuální výkon a ne samozřejmost. A není tedy potřeba za rozpadem vztahů, způsobených rozcházením klíčových názorů, hledat ještě pocity nadřazenosti, protože to rozpadání může probíhat i bez nich. 

Čtenář přirovnává trans komunitu k sektě a chce, abych si představil, že by se v mém okolí začala často vyskytovat spousta podivně oblečených nesympatických sektářů, kteří by mi řekli třeba: „Bůh Ti žehnej, bratře!“ A právě to podle čtenáře přiměje původně nesympatizující lidi do té sekty vstoupit. 

No, co se mě týče, tak v průběhu života jsem pobýval i na takových místech ČR, kde lidé byli poměrně zkažení až deprivantští poměrně konformním způsobem. Ale nikdy mě to nemotivovalo, abych se k nim přidal jen proto, že bych tím získal výhody. V takových případech raději volím jakýsi mnohostranný pasivní aktivismus, kdy zkouším být alespoň trochu příkladem osvěty, ale nikomu to nevnucovat. Prostě něco dělám bez přímé interakce s těmi lidmi a nechám je, ať vidí, pokud chtějí, k jakým pozitivním jevům následně dochází. A když se náhodou zeptají, tak si o tom můžeme zkusit popovídat. 

Jinak na druhou stranu chápu, že nemálo lidí na venkově je frustrovaných z toho, že rozhodování státu a unie jim je vzdálené až protichůdné a cítí se být tlačeni do obcházení zákonů. A také chápu, že ještě dnes jsou na venkově a jeho obyvatelích patrné negativní dozvuky kolektivizace zemědělství. Sám jsem z rodiny, která tím byla přímo postižena, i když ne tak extrémně jako jiné rodiny. Část mých předků (v Československu) byla označována za tzv. „kulaky“, ale jejich statek zdaleka nebyl tak bohatý jako řada jiných. Možná proto jim po znárodnění drtivě většiny jejich majetku (kromě pár osobních věcí) dovolili zůstat bydlet bez nutnosti přestěhování, když se opakovaně odmítali přestěhovat. 

Čtenář tvrdí, že trans lidem víceméně nejde o uznání jejich (údajně totálně nesrozumitelné) identity, ale o uznání, že nepatří do většinové společnosti, ale do trans komunity. To je však podle mě podobné jako tvrdit: „Jim nejde ani tak o uznání konkrétních aspektů jejich identity, jde jim především o uznání obecnějších aspektů jejich identity.“ I kdyby to tak bylo, tak by to víceméně znamenalo i to, že především chtějí, aby lidé uznávali jejich transgender a až v druhé řadě jeich konkrétní transgenderovou identifikaci, třeba genderfluid. To se mi zdá celkem logické a opět nevidím nutnost spatřovat v tom kolektivismus, protože to dává smysl i v rámci přijetí identity. 

Co už ale může být problém (pokud se to děje), když prosazování vlastní identity (ať už jejího osobního nebo sociálního aspektu) vede nejen k selektivní ztrátě tolerance, ale i k stupňujícím se projevům odporu. To však rozhodně není specifikum jen radikálnější části trans lidí, protože to stejně dobře pasuje i na jejich protistranu, anti-transgender aktivisty (nebo jak jinak tento druh konzervativců chcete nazývat). Už jsem totiž viděl třeba video, kde určitý transfobní člověk střílel ze zbraně do plechovek piva konkrétní značky, protože ve své reklamě použila trans osobnost. A takový způsob projevu může implicitně nebo v důsledku znamenat i to, že dotyčný člověk by rád zastřelil nějaké trans lidi, kdyby mu to zákony umožňovaly. Video má zhruba 53,2 miliónů zobrazení, 214 tisíc lajků a o dva řády méně dislajků, takže se zjevně trefilo do noty spousty lidí a v tak nezdravě vyhraněném stavu lze v blízké době jen těžko očekávat vzájemnou toleranci natož vzájemný respekt. 

Ale pochopitelně zase může platit to, co jsem psal o medialitě výše. Kdyby se ten člověk vyjádřil méně extrémisticky, tak lze předpokládat, že by to mělo daleko méně zhlédnutí. Na druhou stranu jsem zatím nezaznamenal, že by někdo z trans komunity použil zbraň k vyjádření odporu vůči transfobní části cisgender jedinců a ještě za to byl pochválen v rámci své komunity. A kdyby čtenář chtěl, tak klidně jako ideologii mohl popsat i transfobní komunitu. Ale skutečnost, že to v průběhu let, kdy se transgender tématu věnuje, dosud neudělal, tak může naznačovat cosi selektívního o jeho způsobu pohledu. 

Věda vs humánnost: 

Čtenář dokonce naznačil, že trans lidé jsou podle něj, údajně z pohledu vědy, psychické trosky, které je potřeba léčit. To podle mě poněkud přehnal, protože na základě dílčích korelací naznačoval (zdaleka ne nutně vyplývající) rozšířenější kauzalitu nekomplementárním způsobem, který bere ohledy jen na většinovou společnost a ne na dotyčnou menšinu. V druhé části tohoto článku, která bude publikována později, budu psát mj. o tom, že když třeba někdo spáchá sebevraždu, tak to zdaleka nemusí být čistý důsledek jeho svobodného a nikým nepodmíněného rozhodnutí. Skutečnou příčinou totiž mohou být i lidé, kteří mu nedovolí žít v souladu s jeho autenticitou, přičemž budu vyprávět příběh, který to dokládá a je o člověku, kterého jsem znal dostatečně na to, abych s poměrně vysokou jistotou věděl, proč se v určité netolerantní situaci tak zachoval. 

Čtenář je přesvědčen, že trans lidé jsou psychicky narušení a nebezpeční pro společnost a naznačuje, že to je vědecké zjištění. A kdyby prý stejné vědecké zjištění platilo o homosexuálech, tak by prý „stejně oddaně byl pro izolaci a léčbu gejů.“ To podle mě také přehnal. 

1) Homosexualita není nemoc ale součást lidské diverzity (podobně jako většina včel v úlu se nerozmnožuje a o to více času se věnuje jiným úkolům), jak uvádí např. Americká psychologická společnost. 2) Historie ukázala, že žádné pokusy o „léčbu“ homosexuality nefungují (a naprosto amorální donucovací prostředky jen vedou ke lhaní ve snaze vyhnout se opakování utrpení). 3) Pokusy o léčbu homosexuality v minulém století zahrnovaly řadu nelidských metod jako např. kastrace, nebezpečná (a v důsledku nefunkční) mozková chirurgie, nucená intoxikace LSD nebo elektrické šoky takové intenzity, že lidé ztráceli vědomí. Bylo to zbytečné utrpení, které nevedlo k požadovaným výsledkům, opakovaně způsobovalo poškození lidského zdraví a to i vážným a nevratným způsobem. Zpětně tedy vidíme, že to opakovaně vedlo k porušování nebo amorálnímu obcházení Norimberského kodexu. 

Za těchto okolností bychom si měli uvědomit, že nadřazování „vědy“ může být chybné obdobně jako ignorování vědeckých poznatků. Takže cesty k získávání a aplikování vědeckých poznatků musí mít dostatečně silné humánní mantinely, i kdyby někdo tvrdil třeba, že je to „moc ideologické“. 

Na světě třeba existují státy, kde si lidé myslí, že kauzální spojování trens nebo homosexuálních osob s řadou negativních jevů jsou vědecké poznatky. A i za minulého režimu by dost možná odborníci tvrdili, že podle jejich výzkumů jsou třeba homosexuálové nevhodní pro vychovávání dětí a jsou psychicky narušení. Dokázali byste zastávat v důsledku dehumanizující postoje, kdybyste byli ve státě, jehož média by Vás dokázala přesvědčit, že je to vědecké, ale zůstal by Vám nějaký rozporuplný pocit? A kde bereme jistotu, že lidé, kteří by v nějakém ohledu byli v rozporu se systémem (třeba jen samotnou sexuální orientací), by tím samým systémem byli skutečně objektivně interpretování? 

V extrémním případě stačí substituovat některé faktory tak, aby to čtenář studie nepoznal (nebo alespoň ne na první pohled) a negativnách výsledků pravděpodobně lze dosáhnout pro jakýkoliv typ člověka nezávisle na sexuální orientaci, když je umístěn do prostředí, které terorizuje jeho psychiku, což by byl právě ten faktor, který by mohl být účelově substituován a bylo by to naprosto odporné a dehumanizující. Nebo si ty lidi do studie jen prostě někdo vybere v psychické léčebně, zatají to a porovná je s běžnou populací, čímž získá výsledky, které budou v rozporu s tou dotčenou většinou dané skupiny mimo léčebny. A pokud se režim cítí ohrožený, tak může omezovat činnost těm, kteří dospívají k jiným výsledkům. 

Když to zobecním a podívám se stranou, tak dokonce i v USA počátkem 20. století si většina lidí údajně myslela, že eugenika je správná. I to podle mě znamená, že věda by neměla být nadřazována humánnímu přístupu. Také skutečnost, že v historii byly vědecké metody zneužívány i k experimentům, zda různé formy v podstatě mučení mohou "vyléčit" homosexualitu, je odporná. 

V minulosti by hypoteticky mohla vzniknout velmi vědecky se tvářící studie o otrocích, která by své výsledky v závěru interpretovala tak, že jsou naprosto nevhodní pro výchovu svých dětí, i když skutečným důvodem by byli dehumanizující podmínky, do kterých byli násilně uvrženi ze strany té společnosti, jejíž vědci by k těmto závěrům dospěli. A to nemusí být zas tak radikálně jiné oproti tomu, když čtenář tvrdí, že trans komunita poptává útlak tím, že její členové projevují to, co označují za svou identitu. Je to prostě narativ redukující komplementaritu na jednu z účelových perspektiv, v tomto případě ve prospěch konzervatismu. 

A další otázky pro lidské přehnané zastánce vědy bez dostatečných etických mantinelů. Byli byste ochotni  nadřazovat vědu i v případě, že by se v budoucnu ukázalo, že umělá inteligence (a plně digitalizovaní lidé) je ve všem efektivnější než člověk a klasický biologický člověk přestává být ekonomicky udržitelný? Dopustili byste vyhynutí biologického lidstva jen, abyste se zachovali v souladu s tvrdým zjištěním, že biologický člověk se stal překážkou rozvoje? Může podle vás věda opodstatnit a ospravedlnit genocidu? 

Už jsem párkrát psal (ale zdaleka ne vždy zveřejnil), že zjednodušeně řečeno pravici volí zejména ti, kdo jsou v životě spíše úspěšní a levici ti, kdo jsou v životě spíše neúspěšní. A jestliže jednou umělá inteligence bude ve všem dokonalejší než lidé, tak se lidé hromadně ocitnou v pozici neúspěšných oproti umělé inteligence, z čehož lze předpokládat, že v době příchodu takové umělé inteligence by byl (ať se nám to líbí nebo ne) nutný masivní vzestup levice, aby nakonec nedošlo k vyhynutí biologických lidí. Levicovou politiku by však mělo být nutné prosadit pouze ve vztahu mezi člověkem a umělou superinteligencí, i když zůstane otázkou, nakolik třeba vztah člověka a člověka může ukrývat vztah člověka a umělé superinteligence. Detaily takových problémů se však vykreslí pravděpodobně až s odstupem času. 

Každopádně dnes věřím, že my lidé bychom měli usilovat o svou sebezáchovu, i kdyby se to časem ukázalo jako nevědecké a ideologické. 

Pokračování článku: 

2. část článku je ZDE.