Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti

K napsání tohoto článku mě přivedlo mj. něčí tvrzení, že je ostře proti prosazování respektu, protože si pod tím představuje „poslouchat něčí rozkazy“. 

Domnívám se, že takový výklad respektu může vycházet přímo z ohýbání/ zprofanování/ zdeformování toho pojmu v době normalizace, kdy to znamenalo spíše "loajalitu k režimu", "loajalitu k mocnějším", než ohleduplnost, jakousi mezilidskou antiskepsi a uznávání hodnotnosti ostatních lidí (nebo alespoň potenciální hodnotnosti (epistemologické východisko, že žádný člověk není odpad)), důvod nepáchat jim špatnosti. V takovém případě chápu, proč by čtenář(ka) mohl(a) mít odpor ke slovu respekt. To by také mohlo vysvětlovat, pokud se to slovo po sametové revoluci skutečně moc nepoužívalo - některá zprofanovaná slova se opouštěla. 

Připouštím také, že může být velkou a zajímavou otázkou, jak velké podíly společnosti, v které zemi, které komunitě, by se hlásily, ke které z palety definic respektu navržených v rámci nějaké studie. Dost možná by se pak ukázalo, že spousta lidí sice používá stejné slovo, ale část z nich ho může chápat zásadně odlišně. Možná by se ukázalo i to, že "poslušnostní interpretace" (apod.) respektu může být častější v postsovětských zemích a méně častá v západnějších zemích. 

Problémem ohledně respektu může být i skutečnost, že někteří lidé mají trvaleji omezené komunikační schopnosti, což může omezovat implementaci a fungování respektu ve všech jejich vztazích vůči ostatním. 

Dalším problémem (vedle sémantického rozšíření) je, když se respektu domáhají i lidé, kterým chybí respekt vůči ostatním (je však vhodné rozlišovat skutečné chybění respektu od předstíraného chybění respektu třeba v rámci hravého parodování, i když to může být obtížné). Někdy to ztrácení respektu k ostatním však může být známkou, že danému člověku dochází trpělivost vůči dlouhodobé absenci respektu ze strany jeho okolí. Čím déle je někomu bráněno třeba v autentickém projevu, tím těžší pro něj může být respekt k takovému okolí. V takovém případě je však potřeba uvědomit si, že žijeme ve společnosti, která je nějakými způsoby odchýlená od ideálu psychického zdraví a tím jsou zatíženy perspektivy ostatních i ta naše. Je potřeba uvědomovat si, že pro (částečně) nemocnou společnost je těžké snažit se chovat zdravěji, a pokud chceme respekt a psychicky zdravější společnost, tak nejprve musíme hledat způsoby, jak respektovat společnost, ve které žijeme a to tak, aby to bylo v komplementaritě s naší autenticitou (s tím že obojí se postupně může vyjevit odlišně, než jsme si původně mysleli). Je potřeba uvědomit si, že nemoc nikdy není dobrovolné rozhodnutí a vše, co se může zdát jako dobrovolné rozhodnutí být nemocný, je ve skutečnosti důsledek nějaké nemoci, nějaké nedokonalosti, kterou nemusí být snadné identifikovat a změnit k lepšímu. To znamená, že "špatné" lidi (jak se sobě navzájem mohou různí lidé jevit) nemůžeme vinit za to, že jsou "špatní", protože ve skutečnosti jsou svou nejlepší verzí, kterou právě dokážou ve vztahu k danému kontextu světa být (i když mohou být i lepší, pokud by se správným způsobem dostali do lepších podmínek). A je potřeba po krůčcích se začít chovat autenticky a svému okolí trpělivě vysvětlovat (v komplementaritě s nasloucháním), že tím nechceme ohrožovat ani znevažovat jejich autenticitu (a pokud někdo chce vyloženě ohrožovat autenticitu někoho jiného, tak nejprve by měl, v zájmu i své skutečné hlubší autenticity, psychicky uzdravovat sám sebe a uvědomit si třeba, že ti "nejhorší" lidé jsou ve skutečnosti největší oběti jejich nemocného okolí a je potřeba pomáhat jim (třeba návodně) vytvořit prostředí, kde by mohli být alespoň trochu v nějaké rovině sami sebou, aniž by tím někoho skutečně a vážně ohrožovali (což by zpětně ohrožovalo i jejich autenticitu)), ale je potřeba, aby se všichni snažili neustále hledat způsoby života, které nám umožní žít vedle sebe a nejen navzdory své rozdílnosti, ale nejlépe i díky své rozdílnosti. Třeba pak zjistíme, že společnost, ve které žijeme, je v některých ohledech o něco zdravější, než jsme si původně skepticky mysleli. 

Přirozenou lidskou tendencí je odpor k cizímu, k neznámému, což je přecitlivělost strachu a předsudek, který nám brání dosahovat hlubšího uvědomění, že ne vše cizí je pro nás nebezpečné (a něco je pro nás nebezpečné jen proto, že na to "míříme zbraní" - sebelepší člověk, do kterého dostatečně silně "kopneme", se nám může stát nepřítelem, přestože to není jeho původní vlastností, je to spíše způsob, kterým se nám může vyjevit v dané druhu vztažení, které jsme my sami vyvolali svým "pozorováním" toho jedince). Tento jednoduší přístup bývá rozšířený hlavně v totalitách, kde je v podstatě institucionalizovaný. Totalita je mj. institucionalizovaný strach. Sice samo o sobě (tzn. bez vyvažování opakem) nás jako celek to může chránit před určitým nebezpečím (dává smysl, že něco takového vzniklo v kontextu evoluce), ale chránit přehnaným způsobem, který poškozuje i část toho, co není nebezpečné a ty, kteří nejsou nebezpeční (tzn. vidíme, že evoluce (nebo lépe vševoluce/ metaevoluce/ obecná evoluce) zde má ještě co zlepšovat a z tohoto pohledu je dobře, že na lidské úrovni dochází k jejímu zvědomění). Oproti tomu demokratické společnosti se snaží vytvářet komplementárnější prostředí, které nás může naučit hledat protiváhy svých přirozených tendencí a právě respekt má být jednou z těch protiváh a právě vůči odporu a strachu z cizího, neznámého, odlišného...

Když někoho nerespektujeme a třeba ho jen tolerujeme, tak nám to částečně brání naslouchat jeho slovům, protože předpokládáme, že je to třeba blázen (nebo zlý člověk, kriminálník, feťák, maskulinista aj. zjednodušující nálepky, tedy omezující východiska). Nebudeme mu bránit dělat to, co mu tolerujeme, ale to ještě neznamená, že k němu a jeho projevům zkusíme přistoupit antiskepticky, což umožňuje až respekt, kdy v podstatě zkusíme vycházet z opačného předpokladu (vůči "bláznovi" apod. negativním podezřením vůči ostatním) a z něj směřovat k hlubšímu vzájemnému porozumění. Respekt je logické východisko zdravého mezilidského přístupu v opozici vůči podezřívavosti, strachu, skepsi, předpojatosti, xenofobii, předsudkům apod. Respekt je tolerance doplněná o empatii, kvalitnější empatii. Respekt je utváření možnosti, aby nás ostatní mohli přesvědčit o svém názoru, se kterým původně třeba zcela nesouhlasíme. 

Respekt je zavedení části vědecké metody do mezilidského přístupu tím, že poznávání je v podstatě osekávání fantazie pomocí zkušeností (v přírodních vědách praví vědci mívají respekt k "přírodě"/ vesmíru... a nemyslí si, že všemu plně rozumí, ale je to v komplementaritě s tím, že se odmítají pasivně smířit se vším, co se v přírodě a hlavně vůči nám lidem děje). Respekt umožňuje vycházet z širokých hypotetizujících představ o možné povaze ostatních lidí a až na základě vzájemných interakcí tu mnohoznačnost dynamicky okrajovat na něco, co je blíže vzájemnému porozumění, které může být východiskem vzájemné spolupráce nebo alespoň uznání, že navzdory všem rozdílům každý člověk může být hodnotný, jen pokaždé svým odlišným nepoměřitelným způsobem (viz. třeba ten pohled na bezdomovce, který nás může negativně stimulovat k práci). Současně bychom si však měli uvědomovat, že naše sebelepší pochopení druhého člověka je vždy omezené naší perspektivou a skutečný svět (i se svými obyvateli) bývá mnohoznačnější, než jsme si schopni představit. 

Pravý respekt je známkou uvědomění mj., že my, jakožto malá část společnosti, nejsme schopni plně pochopit ostatní, tj. něco podobně nebo v kolektivním celku mnohem víc složitějšího. A když si nemůžeme být jistí, že někoho nebo rovnou celou společnost dokážeme plnohodnotně pochopit, tak logicky je pak těžké někoho snadno odsoudit (je těžké plně se vyhýbat předkritice). Z pohledu fyzicko-biologické proveditelnosti sice může být odsouzení relativně snadné, ale těžké je to na úrovni myšlení a přemýšlení tak, aby to bylo co nejkonzistentnější, aby nevznikalo až moc a až moc velkých rozporů. Pokud však antiskepsí projdeme opravdu poctivě a stejně dospějeme k závěru, že je něco velmi špatně, tak nemusí být nutné pokračovat v tolerování a je možné přijmout adekvátní reakce. 

Čtenář(ka) psal(a), že respekt mu/jí asociuje „poslouchat něčí rozkazy“, ale podle mě násilně vymáhaný respekt přestává být respektem. A to i proto, že zaslepuje právě tu příležitost k porozumění (v těch mezí, kterých jsme schopni). Násilí není lepší příležitostí k hlubšímu porozumění než respekt, což se nejspíš shodneme. 

Respekt, podobně jako tolerance, má mít své limity, které by neměl zkoušet překračovat, aby nezničil sám sebe tím, že budeme třeba přehnaně respektovat našeho vraha. Většina lidé většinu času však mívá tendenci přehánět spíše své přirozené tendence (např. xenofobie, což je nejsnáze viditelné v anonymním prostředí internetu) než naučené způsoby jejich vyvažování, a proto je potřeba, aby ve společnosti zazníval větší důraz na respekt, ale souběžně s hlubším vysvětlováním toho, co má respekt skutečně znamenat a zkoušet vyvracet rozšířené dezinformace ohledně respektu. Nebo se může zkusit říkat komplementárněji třeba: respektuje ostatní, ale opatrně. 

Teď se posunu k nějakým zajímavým paradoxům. Třeba skryté a nereflektované opovržení může být v komplementaritě s tolerancí, ale ne vůči respektu, pokud bychom se pohybovali na jediné škále/ jediné z rovin (pokud bychom se ale pohybovali na více škálách, tak i respekt by s tím mohl být v komplementaritě, avšak vždy v pozici v jiné škále vůči tomu opovržení, tj. některými projevy určitého člověka můžeme skrytě a nereflektovaně opovrhovat, ale jiné můžeme uznávat jako hodnotné nebo alespoň potenciálně hodnotné). 

Komplementarita respektu a svobody (ze strany jednoho jedince) je také možná a to do určité míry i v tak extrémních případech, které se už odehrály ve světa mafie. Třeba při bankovní loupeži, tj. ve smyslu fyzická svoboda konat trestný čin, opak toho co se od občanů očekává, tak se vyskytl minimálně jeden mafián, který se ke svým živým lidským štítům choval v určité rovině tak chápavě, ohleduplně až galantně, že dotyční lidé (štíty) na to pak často vzpomínali i v dobrém nebo ambivalentně. Kdyby ale v takové situaci mafián neprojevoval v určité rovině respekt ke svému živému lidskému štítu, tak by mu klidně už před loupeží řekl třeba: "Drž hubu, ty krávo, nebo tě zastřelím!" Kdežto respekt se v takové situaci může projevit třeba tím, že mafián se ohleduplně snaží minimalizovat strach svého živého lidského štítu a třeba se mu může snažit před loupeží nějak vysvětlit nebo vsugerovat, že se nemá čeho bát, že on nechce zastřelit tak krásnou ženu a policisté na ně střílet nemohou a až ji pustí, tak ji dá část lupu jako odškodné... Může v tom však pochopitelně být i ta rovina, že mafián nerespektuje časové plány svého živého lidského štítu, takže v takové situaci dochází z jeho strany ke komplementaritě respektu a nerespektu, což je stále víc než všeobecný nerespekt. Na druhou stranu případné tajné odškodné může mít tak mnohoznačný význam, že může být chápáno i jako dodatečný částečný respekt k narušení těch časových plánů nebo prostě svobody jít kdykoliv jinam. 

Stranou mě napadá ještě jedna myšlenka, kterou bych rád napsal, než se posunu dál. Tradice nemá být automatický monopol unifikující svět, ale má koexistovat se svými alternativami, všechny takové koncepty by měly průběžně opodstatňovat svou existenci, ale zanikat by měly ideálně až tím, že se je prostě všichni aktéři informovaně rozhodnou dobrovolně opustit - pokud tak neučiní, tak tyto koncepty přetrvávají dál v koexistenci. 

Čtenář(ka) dále tvrdil(a), že „přirozená nespravedlnost je správná“ a preferuje „rovné zacházení“ (equality) a ne „spravedlivé vyrovnávání“ (equity) (viz. článek „Co si umělá inteligence myslí o genderu? - 3. část“). Když to přeženu, tak mi to připomíná mluvčího jisté elektrárenské společnosti v USA, která kdysi odpojila elektřinu neplatícímu člověkovi, který byl nemocný ve svém domě a napojený na přístroje udržující jeho životní funkce, čímž ho v podstatě nevědomě zabili (tím, že se k němu chovali jako ke všem ostatním neplatičům elektřiny). Ten mluvčí pak tvrdil, že to není vina elektrárny a zodpovědnost delegoval na neurčité lidi v okolí nemocného, kteří mu neposkytli finanční solidaritu na to, aby měl peníze na elektřinu potřebnou pro své přežití. Podle mě by však ten nemocný člověk měl mít automaticky právo na elektřinu nezbytnou pro své přežití, pokud se nerozhodne pro eutanázii. Stále si tedy myslím, že mezi equity a equality je potřeba hledat rovnováhu (i když vychýlenou) a nevzdávat to redukováním na jednu z variant. 

Jinak s tím volně souvisí zajímavý "fakt" (který jsem se dozvěděl na přednášce o kognitivní religionistice) a to sice, že věřící lidé se v USA údajně dožívají vyššího průměrného věku, což se vysvětluje tím, že systém sociálního zabezpečení je v USA tak špatný, že být tam v církvi člověku měřitelně prodlužuje život (církev se o něj ve stáří postará lépe než systém, který si za tím účelem platil). Oproti tomu v ČR se takový jev neprokázal, protože tady máme údajně lepší systém sociálního zabezpečení (jakousi kostrbatou komplementaritu mezi equality a equity) (a asi i lepší přístup ke zdravotní péči). Z tohoto pohledu se domnívám, že je lepší zachovat český model a ne ho přibližovat modelu v USA a nepřímo tím tlačit lidi, aby třeba i vstupovali do náboženských hnutí, která jim pak budou podsouvat i různé dezinformace odporující vědeckým poznatkům. 

Rovné zacházení je spíše logické východisko, které v praxi vyžaduje minimální diferencování směrem k equity a otázkou je pak spíše míra (např. do jakých detailů je to relativně spravedlivě měřitelné), než nějaký radikální postoj. Nejrovnější mezilidské zacházení může operovat maximálně s pojmem typu „každý člověk“ (tzn. bez rozdílu národnosti, zdravotního stavu, genderu, genů v genomu, bydliště, zaměstnání, stáří, rasy, sexuální orientace, víry, názoru, výše platu, pořadí v abecedě...), směrem k equity se to může rozšiřovat o další podmínky třeba formou „každý člověk, který...“ až po velmi personalizovaný přístup, jehož proveditelnost se může usnadňovat v souvislosti s rozvojem umělé inteligence, takže i to měřitelné se může posouvat. Ale logicky jakási postupná institucionalizace personalizovaného přístupu (v rámci možností) by měla přiměřeně růst spolu s tím, jak se vlivem růstu společnosti vytrácí z mezilidských vztahů ve společnosti, pokud nechceme žít v silně odlidštěném prostředí. 

V souvislosti s tím je dobré uvědomit si, že v relativně funkční společnosti je její velikost úměrná složitosti jejích pravidel - chtít pro relativně velkou společnost stejně jednoduchá pravidla jako pro relativně malou společnost by byla utopie (pokud chceme, aby to fungovalo), nebo dystopie (pokud se předem smíříme s tím, že to ve spoustě případů nebude fungovat a s růstem populace společnosti se to bude zhoršovat, mj. nespravedlnost). Skutečnost, že růst společnosti přirozeně vyžaduje a vyvolává růst dělby práce/rolí a zkomplexňování pravidel (přičemž růst by měl být úměrně limitován pravidly typu KISS (ne nadměrně ani nedostatečně vůči aktuálnímu stavu)) je však problém, který může limitovat maximální velikost společnosti pro určitou výši technologického pokroku. To jako jedinci nejsnáze vidíme na celkovém množství pravidel, jejichž plné pamatování mnohonásobně převyšuje naše schopnosti, a proto hledáme kolektivní způsoby, jak pravidla třídit a distribuovat tak, abychom se už zase jako jednotlivci dostali k těm, která v reálném životě potřebujeme nejvíc znát (a některá nadlidsky složitá pravidla už řadu let delegujeme na stroje a pravděpodobně toho bude přibývat). Z této mravenčí neúplné perspektivy se pak leccos v jiném odvětví společnosti může zdát absurdní ve vztahu k našim dílčím pravidlům, přestože to může být v komplementaritě z hypotetického pohledu celkové emergentní sumy pravidel. Ale podíl zastoupení takových žádoucích komplementarit pravděpodobně klesá spolu s tím, jak roste nepoměr mezi mnohostranně nejinteligentnějším jedincem spoluformujícím pravidla a velikostí společnosti + jejích pravidel, načež místo žádoucích komplementarit neplánovaně vznikají destruktivní spory (a vidět v tom záměr bývá zkreslení). Takže jednodušeji: stejná pravidla s růstem společnosti (bez dostatečného růstu inteligence společnosti) vedou k růstu nespravedlnosti. Nadměrná velikost společnosti nás nutí volit mezi institucionalizovanou nespravedlností a chaosem rozmanitosti. A poslední nejdéle udržitelnou možností myslím zůstává hledání rovnováhy, ne redukce na jeden ze sebedestruktivních extrémů. 

A také je dobré uvědomit si, že koncentrace lidského osídlení zdaleka není homogenní, takže třeba vesnice o pěti chalupách vyžaduje podstatně odlišná pravidla než velkoměsto. Z tohoto pohledu sama demokracie dnes inherentně částečně přispívá k urbanizaci a na druhé straně k vylidňování venkova, protože má tendenci pravidla adaptovat pro většiny bez dostatečného ohledu na demografické rozložení. Není se pak čemu divit, že lidé z venkova bývají deprimovaní z toho, jak se společenská pravidla stále méně a méně vztahují k jejich realitě. To, co je na venkově potřeba podporovat je regulováno, protože ve městech to je potřeba naopak regulovat (v jiných případech naopak) a města dnes mívají větší moc získat ta pravidla, která potřebují na úkor venkova (místo toho, aby intenzivněji hledala způsob, jak žít v tvůrčí komplementaritě). 

Relativita (ne)inteligence hornin a lidí

Na úvod bych rád zmínil výtah z klíčových procesů, které předcházely napsání tohoto článku o relativitě inteligence. Roku 2005 jsem viděl humorný sci-fi film Stopařův průvodce po Galaxii podle knihy, jejíž předlohou byla rozhlasová hra Douglase Adamse publikovaná od roku 1978. V tomto díle padl mj. vtip o tom, že lidé jsou až třetí nejinteligentnější formou života na Zeměkouli po myších a delfínech. Je to sice sranda, ale už tehdy mě to přimělo přemýšlet, zda některé poměrně rozšířené představy o povaze světa a jeho částí nejsou alespoň částečně omyly. 

Možná i to přispělo k tomu, že jsem roku 2011 díky živohledu vymyslel pojem všeživot, který má označovat, že z určitých hledisek je vše živé nějakou nenulovou mírou, protože celý nám známý vesmír evolvuje. A to v obecnějším než organicky biologickém smyslu, takže by to nemělo být chápáno jako fachidiotismus, ale spíše jako mezioborové zvýšení respektu k realitě, jako snaha omezit vůči ní předkritiku. 

Pojem všeživot jsem použil i v povídce Přirozená mnohobytost a po letech ho zmínil v článku „Život jako sociální konstrukt?“ v souvislosti s tím, že atomy jsou druhem perceptronů v obecném smyslu, k čemuž se dostanu i v tomto článku. 

Jedním z posledních impulzů k jeho napsání bylo, když jsem po mnohotématickém nočním filosofování s bráchou a jeho přítelkyní vymyslel mj. novou poznámku do chystané knihy podle povídky Keška Obydlí vědomí. Rozepsáním této poznámky totiž vznikl text pro Wo-rychlovideo níže a jeho rozsáhlým doplněním vznikl tento článek. 

Drtivá většina lidí, minimálně v západní civilizaci, nepochybuje o tom, že lidé jsou mnohem inteligentnější než třeba kameny. Respektive kousky hornin, šutry, takové ty hloupé věcičky, které se pasivně válí v přírodě a nikdy neuhnou, i když do nich kopnete třeba stokrát. A pokud má někdo na míru jejich inteligence jiný názor, tak je to obvykle podivín, jehož názory jsou spíše odrazem přání než kolektivní reality. 

Bylo by přeci nesmírně zajímavé, kdyby kameny uměly mluvit lidskou řečí a mohly nám vyprávět třeba, jak se formovala Zeměkoule v době, kdy lidé ještě neexistovali. Nebo kdybychom se starého sopečného skla mohli zeptat, jestli fakt v minulosti hrálo klíčovou roli při vzniku základních stavebních komponentů organického života, přesněji ribonukleové kyseliny. 

Samozřejmě, že hornina a její kusy obsahují jakési střípky informací odrážející některé dávné procesy, ale bylo by naivní myslet si, že tyto informace jsou v nich zakódovány lidskou, natož některou ze soudobých lidských řečí, nebo že se jí onen kámen dokonce naučil sám od sebe bez složitého antropogenního předělání na počítačový čip. Rádoby lidská řeč kamene by nebyla jen převracením personifikace, ale rovnou antropomorfizace. Bylo by to jako předpokládat, že metafora, skrze kterou se díváme, doslovně odpovídá realitě. 

Podobně naivní by bylo domnívat se, nebo dokonce věřit, že kterákoliv informace v kameni nám může být plně přístupná bez složitého vědeckého překladu, resp. podobně snadno, jako odhadneme třeba hmotnost určitého kamene. 

Jinak získávání realistických informací z hornin je pochopitelně zapotřebí rozlišovat od případů, kdy určitý kámen podnítí naší imaginaci a my pak, na základě vlastních vzpomínek nebo i podvědomí, přemýšlíme například, čeho všeho se dotyčný kámen asi mohl účastnit, ale samotným fantazírováním takto nikdy neopustíme rámec domněnek a spekulací. 

Můžeme sice o té imaginaci poeticky říct, že mluvíme s kameny, ale pouze ve smyslu metafory, kdy v reálu chybí vzájemné porozumění přímo na úrovni našeho vědomí. Existuje sice jakési vzájemné porozumění mezi fyzikální rovinou kamene a našeho těla, kdy kámen bez váhání kauzálně reaguje na to, když ho třeba uchopíme do ruky a kůže našich prstech se určitou měrou, v rámci své elasticity, přizpůsobí povrchu struktury kamene. Ale to je úplně jiný druh porozumění, který je lidskému vědomí přístupný pouze velmi redukovaně a zkresleně prostřednictvím vnějšně zaměřených smyslových orgánů. 

Pokud ale lepšího vzájemného porozumění nejsme schopni, tak jak si vůbec můžeme být tak jistí, že jsme mnohem inteligentnější než kterýkoliv kousek horniny? A dává vůbec smysl porovnávat lidskou inteligenci s druhově velmi odlišnou inteligencí, nebo neinteligecní kamene? 

Nejsofistikovanější testy inteligence, přesněji inteligenčního kvocientu, které lidé dosud vymysleli, jsou plně přizpůsobené pouze lidské inteligenci, přesněji jejím podtypům (jde tedy o antropocentrismus). Ty nejobvykleji používané varianty IQ testů bývají založeny na tvarové představivosti a předpokladu, že u většiny lidí jsou jednotlivé podtypy jakési obecné inteligence podobně vyspělé, resp. jen poměrně málo lidí má dílčí intenzity inteligence rozdělené relativně velmi nerovnoměrně. 

Bylo by tedy naivní a absurdní označit za hlupáka třeba některý z organismů, který dokáže přežívat nebo dokonce prosperovat v podmínkách, kde by většina lidí předčasně zahynula, a to jen proto, že takový organismus by neuměl vyplnit nějaký test lidské inteligence. 

Už sice vznikají různé testy zvířecí inteligence (což je posun směrem k biocentrismu (v etickém spíše než vesmírném smyslu)), ale dosud nám dělá problém rozlišovat třeba zvířecí inteligenci a poslušnost. To, že se nějaké zvíře relativně rychle naučí poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je poměrně inteligentní. Podobně, jako nepředpokládáme, že by inteligentní byl člověk, kterého naučíme na povel bez přemýšlení skočit z okna. A naopak to, že některému zvířeti trvá déle naučit se poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je hloupé. Podobně, jako nepředpokládáme, že člověk, který si vše raději promyslí o něco déle, by byl hloupější než prudce impulzivní jedinci. 

A když nám tedy k určení inteligence dělá problém rozdíl třeba mezi psem a člověkem, tak co teprve právě mezi kousky hornin a člověkem? To je tak velký rozdíl, že naše představivost může snadno selhat. 

Můžeme se však posunout k myšlenkovému experimentu, který jsem si nazval kamenocentrický test inteligence. Pokud platí, že naše testy inteligence jsou přizpůsobeny člověku a současně by platilo, že kameny mají nějaký specifický druh inteligence s nenulovou intenzitou, která nám uniká v důsledku prvního z předpokladů, tak hypoteticky lze vymyslet jakýsi kamenocentrický test inteligence, kterým by kameny prošly s lepším výsledkem než lidé. 

To se na první lidský pohled může zdát bláznivé až neuvěřitelné, ale můžeme si představit třeba test přizpůsobený určité skupině hornin tak, že otázkou by bylo elektromagnetické záření s různými parametry a správnými odpověďmi by bylo to, jak ho ony horniny pozmění za jakých okolností. 

V takovém testu by příslušným horninám, v závislosti na jejich čistotě, nečinilo velký problém odrazit záření ve formě, která by z hlediska kamenocentrického testu inteligence byla považována za správný výsledek a z této perspektivy by měly poměrně vysokou inteligenci. 

Naopak člověk by nad těmi sobě nezvyklými otázky mohl přemýšlet jak chce, ale bez pomůcek by nebyl schopen odpovědět správně pravděpodobně ani jednou, takže by mu vyšla dramaticky nižší míra inteligence než dotyčným horninám, což by byla vskutku zájmuhodná situace. 

To by však rozhodně nemělo být interpretováno tak, že kameny jsou jednoznačně inteligentnější než lidé. Napovídá nám to však, že podobně naivní může být naše opačná a zdánlivě samozřejmá představa o tom, že jsme inteligentnější než kameny. Jak ale ty dva protichůdné a neúplné závěry sjednotit do komplementarity? Jak se zbavit paradoxu, že z jednoho pohledu jsou inteligentnější kameny a z jiného lidé? 

Podle mě je potřeba uznat mj., vše nebo téměř vše může mít z určitého hlediska nějaký specifický druh nenulové inteligence a kameny mají takový specifický druh inteligence, který dosud neumíme pořádně porovnávat s žádným podtypem lidské inteligence. 

Konec konců vše, co dnes existuje, je z hlediska času důsledkem toho, že vlivem přirozeného výběru přetrvávají jen nejstabilnější systémy, jak už jsem říkal v případě vševoluce, resp. metaevoluce. Některé selekční tlaky přetrvávají snáze lidé, jiné kameny. Vždyť některé kusy hornin dokázaly bez nutného vynaložení energie přetrvat i miliardy let, resp. déle než lidstvo dosud žije. A to i díky tomu, že nemají tak silné přirozené nepřátele (výbuchy sopek na Zemi už nejsou tak časté a eroze hornin obvykle trvá déle než umírání a rozklad mrtvoly) a dokážou bez narušení své integrity přečkat mnohem extrémnější teploty než organismy. To jsou další dílčí perspektivy, ze které pro nás vyplývá, že bychom kameny neměli tak předkriticky podceňovat, jak jsem vtipkoval na začátku. 

Můžeme si také uvědomit, že, zjednodušeně řečeno, téměř vše v námi pozorovatelném vesmíru, tedy například právě lidé a kameny, je složené z atomů, které na určité vstupy reagují určitým výstupem, čímž jsou atomy v podstatě druhem perceptronů v obecném smyslu. A podobně jako mnoho typů dosavadních specifických umělých inteligencí je složeno z perceptronů ve smyslu strojového učení, tak i atomy jsou v rámci nás nebo kamenů propojeny prostřednictvím chemických vazeb a mezimolekulových interakcí, resp. slabých vazebných interakcí. A jako jsou umělé vícevrstvé neuronové sítě, tak vícevrstvost nalezneme i v našem mozku a dokonce i v některých horninách jako poměrně dobře známé grafenové vrstvy v grafitu. Takže i z tohoto strukturového pohledu se nám ukazuje, že vše nejspíš má z určité perspektivy nějakou nenulovou inteligenci (kolektivní inteligenci částic), přestože našemu chápání může být různou měrou cizí. 

Zajímavé je také uvědomit si, že klíčové předpoklady pro lidskou inteligenci se zdají být uloženy geneticky a epigeneticky v DNA, což je v podstatě látka, která v čisté podobě, v dostatečném množství a za určitých podmínek vytvoří krystal, tedy cosi jako kus horniny, čímž z člověku přirozeného pohledu ztrácí svou inteligenci (spolu)umožňující funkci. 

To sice neznamená, že by šlo naší DNA vyměnit za nějaký podstatně jiný krystalizovatelný řetězec, aniž bychom se porouchali, ale napovídá nám to mj., že inteligence člověka není ukryta jen v DNA, ale nedílně i ve zbytku biologicky buněčného prostředí. 

Dalo by se trochu poeticky říct, že buňka je hledisko, ze kterého se její genetická informace zdá geniální. A podobně i genetická informace je hledisko, ze kterého se okolní buňka zdá geniální. A to nejen ve smyslu prostředku pro lidskou inteligenci, ale i ve smyslu biointeligence, což zahrnuje třeba rozlišovací schopnost membrán, které molekuly za jakých okolností propouštět, nebo nepropouštět. 

Jinak podobně, jako by samotná DNA bez kontextu buňky ztratila smysl, který vůči ní měla, tak by se mohl ztratit i smysl tohoto textu, kdyby jednou v budoucnosti nastala jazyková smrt češtiny a do té doby nevznikl dostatečně zdařilý překlad tohoto textu. A podobně naopak věcem, které nás obklopují a dosud nedávají relativně inteligentní smysl z našeho úhlu pohledu, ho můžeme vtiskávat, když vytváříme třeba počítače, chytré domácnosti, chytrá města a podobně. Možná časem vytvoříme jakousi chytrou planetu, která zvýší pravděpodobnost přežití organického života, jak už jsem zmiňoval v případě mnohobytosti. 

Relativita významu DNA nám také napovídá ještě další bláznivé zjištění o horninách. Pro každý již existující kámen hypoteticky lze dodatečně vymyslet dešifrovací klíč, z jehož hlediska bude v kameni jakoby uložena libovolná informace, kterou by šlo uložit i prostřednictvím cílené přestavby vzájemného uspořádání částic, ze kterých se ten kámen skládá. 

Konkrétněji, když na zahrádce vykopete jakýkoliv kámen, tak s dostatečně vysokou inteligencí bychom k němu uměli vymyslet dešifrovací klíč, z jehož pohledu by v kameni byl uložen třeba více či méně zjednodušený obraz Mony Lisy. 

To však rozhodně neznamená, že by ten obraz byl v kameni uložen sám o sobě, je to spíše důsledek našeho hlediska a ten kámen samotný o tom obraze neví. Můžeme však do kamene vyrýt třeba QR kód s hypertextovým odkazem na určitou digitální fotografii obrazu Mony Lisy. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, zda dešifrovací klíč vznikl před, nebo až po tom, co má dešifrovat. 

To by mohl být zajímavý filosofický problém v případě, že život vznikl jako autokatalytická RNA, resp. kdyby původně byl sám sobě šifrou i dešifrátorem zároveň. Ještě provokativnější by mohla být otázka třeba: Co když z hlediska času vzniklo cosi jako dešifrovací klíč k celému vesmíru ještě třeba před tím, než se narodila naše generace? Jakýsi dešifrovací metaklíč? Těžko ho však potvrdit nebo vyvrátit, takže bych k němu zaujal nejspíš agnostický postoj. 

Kdyby ale něco takového existovalo, tak by to mohlo znamenat, že svět se některým relativně inteligentním z nás zdát absurdní jen proto, že nám chybí ten dešifrovací metaklíč, který by nám otevřel, nebo alespoň usnadnil, pochopení všeho, ale jen redukovaně v rámci naší myšlenkové kapacity. 

Mohlo by to znamenat, že takový dešifrovací metaklíč by byl tím hypotetickým metasmyslem, ke kterému neurodějiny klikatě směřují a to poté, co byl z našeho pohledu ztracen. Mohl by být jako další referenční svazek v rámci jakési rozšířené teorie holografického vesmíru. A mohli bychom pak zjistit mj., že jsme na tom podobně jako buňky žijící ve vlastních výkalech, které nevědí, že jsou kvasinkami spoluvytvářející pivo. Nebo co když celý námi pozorovatelný vesmír, nebo dokonce celá existence je na tom podobně jako autokatalycká RNA, která si je šifrou i dešifrovacím klíčem zároveň? 

Jsou to však nejspíš jen dadavědecké spekulace, které my, podobně jako ty pivovarské kvasinky, nikdy neprokoukneme, ať je to tak či onak. 

Co když je však šipka času určená spíše nastavením nás živých bytostí, jak se domnívají někteří fyzici? Pak by mohl z pohledu zbytku existence zmizet zásadní rozdíl v tom, zda dešifrovací klíč vznikl předem nebo dodatečně, protože by to byla jen otázka nastavení pohledu živého vůči zbytku existence. I to však není jisté, a pokud chceme vědět víc, potřebujeme dělat další pokroky ve fyzice. 

Když se ještě vrátím k IQ testům a přesunu se od hornin k „umělé inteligenci“, tak mě napadlo vyhledat, zda někdo zkusil vytvořit uměligenci specializovanou na vyplňování lidských IQ testů (ale spíše třeba Ravenovy progresivní matrice než komplexnějšího Wechslerova testu), ale místo toho jsem našel převážně antropocentrické informace typu, že člověk vyjmenovává, v čem a proč jsou lidé inteligentnější než současná umělá inteligence, přesněji systémy, které tak označujeme. 

Podle mě by však bylo zajímavé zkusit to. Předpokládám totiž, že kdyby nějaká speciální umělá inteligence (tzn. vyšší úroveň statistiky) současných možností měla k dispozici dostatek trénovacích dat v podobě obrázkových matricových úloh a jejich řešení, tak by zhruba za několik měsíců (časově v závislosti na mnoha různých faktorech) dokázala dosáhnout vyšší úspěšnosti, než kterýkoliv dosud žijící člověk, přestože paradoxně v jiných (a vůči lidem relativně primitivních) typech úloh by dramaticky selhávala. 

Znova a odlišnou formou by se nám tedy ukázalo, když to parafrázuji, že z mnohohlediska existuje nesčetné množství druhů inteligencí, pro mnohé z nich dosud pravděpodobně neexistují kvalitní metody měření (pokud vůbec nějaké) a různé podsystémy existence mají různé druhy inteligencí různě intenzivní vůči sobě navzájem, i když dnes žijí relativně vzdělaní lidé, kteří jsou ochotní dál zastávat interpretaci, že cokoliv z toho, čemu dnes říkáme umělá inteligence, má ve skutečnosti nulovou inteligenci. Je to ovšem problém definice.

Dodatek: 

Analytičtí filosofové obvykle považují za smysluplné a filosofické víceméně jen otázky týkající se jazyka, čímž se okruh filosofických otázek alespoň zdánlivě relativně dost zmenšuje, pokud jazyk chápeme antropocentristicky, ale když si uvědomíme, že celá existence je směs mnoha různých a převážně nečlověčích jazyků v širším než čistě organickém natož čistě člověčím smyslu, tak se pole dosahu filosofických otázek najednou pomyslně zvětší a čím vůči člověku cizejší jazyk reality, o to víc se může objevit příležitostí k novým filosofickým otázkám tam, kde nás je původně nenapadlo hledat takovým způsobem. Třeba pokud bychom interakce elementárních částic chápali jako nějaký relativně velmi cizí jazyk, jaké jazykové problémy bychom v něm našli? Nebo usnadnilo by takové jazyko-realitní hledisko učení přírodních věd, kdyby se už nějaký čas rozvíjelo? Jak navázat komunikaci se stromy (jakožto systémem buněk, který pravděpodobně postrádá vědomí alespoň v centrálním smyslu) a jaké filosofické problémy se při tom mohou vyskytnout? Bylo by zajímavé, kdybychom vymysleli nějaké biotechnické rozhraní, které by nám umožnilo přímo od buněk rostliny zjišťovat třeba, jaké látky jí chybí a jaké nadbývají. Jak by to mohlo změnit naše chápání rostlin? A spekulovat lze dál...

Samozřejmě, že některé otázky o jazyce nám mohou dávat smysl v případě nás lidí a nemusí dávat smysl v případě velmi cizích „jazyků“, ale to neznamená, že by tam žádné jazykové otázky nedosáhly, nebo že by se tam nemohli naším pohledem objevit nějaké odlišné, které by nám otevřely hlubší pochopení přírodě. 

Myslet neznamená přemýšlet

Kdysi jsem byl naučen vnímat slova „myslet“ a „přemýšlet“ (resp. „myšlení“ a „přemýšlení“) jako synonyma, ale pak jsem se zamyslel nad smyslem předložky „pře-“ a došlo mi, že by mohlo jít spíše o homonyma - mezi těmi pojmy by nejspíš mohl být relativně zásadní rozdíl, který zanikal vlivem zjednodušování a možná i totality. A když si ten rozdíl budeme uvědomovat a podle něj ta slova užívat, může nám to pomoct v běžném i odborném životě. Budeme pak schopni rozhodovat, kdy je lepší myslet a kdy přemýšlet. 

Zbytek tohoto článku je upravený přepis videa níže.

Někteří lidé se domnívají, že slova myslet a přemýšlet mají stejný význam. Těch lidí není málo, rozdíl těchto slov je podle mě, jak už jsem uvedl výše, celkem zásadní a každý v tom alespoň občas chybujeme (vč. mě, obzvláště dříve), takže bych ten rozdíl významů rád trochu vysvětlil, abychom na něj tolik nezapomínali. A k tomu pak doplním rozdíly významů dalších podobných pojmů. 

Slovo myslet podle mě má označovat především ten proces, kdy bez zpochybňování postupujeme podle myšlenky. Když mozkem probíhá naučená myšlenka, když se pohybujeme jen uvnitř nějaké myšlenky, když vyvozujeme závěry pomocí neměnné myšlenky, když se až téměř zautomatizovaně chováme v souladu s nějakým názorem a naše chování je podle tohoto názoru relativně snadno předvídatelné. Případně myslet může znamenat vyloženě vědomě postupovat podle myšlenky, uvědomovat si ji, pokud zrovna nevědomé chování vede k odvedení pozornosti od myšlenky a rozvoji chybování z hlediska té myšlenky. Samotné myšlení dává člověku samostatnost vykonávat nějakou relativně monotónní práci založenou na určité myšlence, ale ne samostatnost měnit pracovní postup podle potřeby, natož schopnost zpochybňovat smysl té práce, i kdyby byla vyloženě absurdní. 

Naopak slovo přemýšlet podle mého má označovat proces předělávání myšlenek, jejich skeptické i antiskeptické prověřování z různých hledisek a následné upravování naučeného, přetváření způsobu jakým myslíme, přetavení našich myšlenek na odlišné, takže výsledky skutečného přemýšlení jsou, na rozdíl od myšlení, obtížněji předvídatelné. Přemýšlení tedy osvobozuje naše myšlení, dává nám schopnost zpochybnit něco a příležitost najít v rámci širších možností něco jiného, z určitého hlediska nebo vícehlediska lepšího. A pokud přemýšlení trvá relativně dlouhou dobu, je dostatečně hluboké a obecné, začíná se jednat o filosofování. 

Ale zpět k myšlení a přemýšlení. Když se nás někdo zeptá, kolik je jedna plus jedna a my odpovíme dva, je to výsledek myšlení. Když máme spočítat jedna plus jedna a místo obvyklého myšlení zkusíme najít výjimku, třeba že když se spojí dva lidé různého pohlaví, tak výsledkem mohou být například tři lidé, je to přemýšlení. 

Myšlení se hodí zejména během stereotypní práce, třeba sázení sazenic do řádků, skládání výrobků z připravených dílů nebo hledání gramatických chyb v textu, kdežto přemýšlení se hodí zejména při řešení nových a složitějších situací, třeba před výběrem povolání, politickými volbami nebo před koupí domu. V běžném životě je tedy vhodné myšlení a přemýšlení střídat a kombinovat podle různých okolností, nepřetržitě hledat jejich aktuální rovnováhu. 

Když totiž nadměrně myslíme, tak třeba můžeme dělat chyby z nepozornosti, resp. přehlížet jevy, které přímo nesouvisely s myšlením, ale byly známkou možnosti vzniku či rozvoje nějakého problému, který bychom jinak pomocí přemýšlení mohli s nějakou pravděpodobností předvídat a předcházet mu. Naopak když nadměrně přemýšlíme, tak můžeme zanedbávat některé na myšlení založené stereotypní činnosti, na kterých stojí naše přežití a životní úroveň. 

Ale čím víc stereotypních činností bude strojově zautomatizováno, tím nám zbude víc prostoru pro přemýšlení. Je však potřeba uvědomit si také, že přemýšlení může vést k rozvracení zdánlivých jistot a nadměrné přemýšlení může lidi uvrhnout do myšlenkového chaosu, kdy neví čemu věřit a podle čeho se chovat. Takže opakuji, že přemýšlení by mělo být úzce spojeno s nekončícím hledáním rovnováhy s myšlením. 

A kdo si myslí, že jednou rovnováhu najde a pak už ji bude mít navždy, tomu nejspíš časem uteče tím, jak se svět nezastavitelně mění. Proto je vhodné nepřetržitě se přizpůsobovat, což nemusí znamenat jen podřizovat se okolnostem, jak to bylo chápáno hlavně za totality, ale naopak to může znamenat i nacházet a využívat možnosti, jak být ten, kdo se stává hlavním pánem svého života. Přizpůsobovat se zvyšováním kontroly nad svým životem. Být příčinou svého úspěchu, ne otrokem cizího nesmyslu. 

Jelikož se pravděpodobně jen tak nestane, aby se všichni lidé navždy naučili rozlišovat mezi myšlením a přemýšlením, tak pokud něco chceme lépe pochopit, tak je a nejspíš bude potřeba antiskepticky přemýšlet, zda slovo myslet v nějakém kontextu náhodou neznamená spíše slovo přemýšlet a naopak, zda slovo přemýšlet náhodou nemělo znamenat myslet. Nebo se můžeme zeptat rovnou autora výroku, pokud to ještě jde a vidíme v tom smysl. 

Také je vhodné uvědomit si, že některá slova odvozená od pojmu myslet mohou být ve skutečnosti odvozená od podstaty slova přemýšlet, protože to je delší pojem a nová slova by měla být co nejkratší, aby byla co nejsnáze použitelná, vyslovitelná, napsatelná, takže i v těchto případech je vhodné občas přemýšlet. Podobně to platí u štítku „myšlení“ na tomto webu, jelikož počet štítků je limitovaný jejich celkovou délkou, takže nejspíš časem pod štítek „myšlení“ zařadím i článek, který by lépe odpovídal štítku „přemýšlení“.

Nakonec chci vyjasnit některé další vybrané podobné pojmy, ale nejprve krátce připomenu významy těch dvou. 

Myslet znamená postupovat podle myšlenky. 

Přemýšlet znamená přetvářet myšlenky. 

Filosofovat znamená přemýšlet na poměrně vysoké úrovni. 

Rozmyslet si znamená změnit započatý směr myšlení a to nejen vlivem přemýšlení, ale třeba i vlivem nátlaku nebo emočního zkratu. 

Zamyslet se znamená hlouběji si uvědomit nějakou myšlenku, což je východisko k následnému přemýšlení. 

Vymyslet znamená objevit myšlenku, obvykle relativně novou, načež může a nemusí následovat její realizace. 

Myslet si znamená zastávat nějakou myšlenku, mít nějaký názor. 

A domnívat se znamená opatrně zastávat nějakou myšlenku, mít nějaký názor, ale nebýt si jím zcela jistý. 

Závěrem však doporučuji nespoléhat se pouze na mé názory, vyhledávat i jiné a přemýšlet nad všemi, než si je začnete trvaleji myslet. Když si totiž nějaký omyl myslíme řadu let, je pak těžší uvěřit pravdě. Je tedy dobré něco déle zvažovat, než to přijmeme za svůj názor. 

22.86.3.6.14.10.12.1.112.83.5.204.8.9.12.19.9.4.14.271.22.22.8. 

Co nahradí umělou inteligenci?

 V minulosti jsem o umělé inteligenci (dále občas jen UI či uměligence) psal například v článku „Průmysl 4.0, základní nepodmíněný příjem, ekofarmy a přežití lidstva“, ale spíše z hlediska vnějších souvislostí a nezaměřoval jsem se moc na podstatu. Sice jsem později rozepsal článek o mé představě, jak vytvořit obecnou umělou inteligenci, ale nakonec jsem ho nedopsal, jelikož jsem se mezitím začal věnovat jiným projektům. 

Po čase jsem však byl znova dotazován na téma uměligence, čímž vznikl tento článek, který je o něco víc o UI než článek Průmysl 4.0, a pokud mi do toho nic neskočí, tak snad dokončím i druhý díl tohoto článku, kde se zaměřím i na pár klíčových myšlenek pro vznik obecné uměligence. 

Dnes je běžnou představou, že umělá inteligence se bude dál a dál postupně vyvíjet..., ale relativně nedávno jsem byl konfrontován s názorem, že by se mohla objevit jiná informační technologie, na kterou by se zaměřila většina vývoje a uměligence by sice dál existovala, ale už by víceméně nebyla rozvíjena. Zkusil jsem se nad tím tedy zamyslet. 

Není to sice vyloženě můj obor, ale pokud vím, tak rozvoj UI se odehrává především na poli softwaru, přestože lze optimalizovat hardware pro určitý typ softwaru, takže daným čtenářem předpokládaná budoucí převažující konkurence pro uměligenci (v dostatečně širokém pojetí, abychom ponechali místo pro možný budoucí vývoj, který se dosud neodehrál, ale na základě porovnání dosavadní umělé a lidské inteligence předpokládáme, že je pro něj minimálně teoretické místo) by se musela vyskytnout v oblasti softwaru, jinak bychom mohli tvrdit, že vývoji uměligence konkuruje třeba i hoteliérství, pokud bychom to vzali do důsledků. To je sice pravda z hlediska volby povolání, ale ne z hlediska přímé konkurence samotné umělé inteligence a hoteliérství, kdy by umělá inteligence a hotely soupeřily na stejném poli (ve smyslu hodnot, ne zisku, to bychom pak museli spekulovat např. i o významné stagnaci Moorova zákonu). 

Jak bychom si tedy na úrovni softwaru mohli představit něco rozvinutějšího než je umělá inteligence (i ve smyslu toho, kam se hypoteticky může posunout)? Myslím, že relativně velká část zdokonalovávání softwaru v oblasti špičkové úrovně je dnes založená na integrování nějakého druhu uměligence a najít co nejoptimálnější nastavení umělé inteligence pro konkrétní použití znamená investovat relativně velké množství peněz. Takže jak by bylo možné, aby se do nějakého typu softwaru investovalo výrazně více než do umělé inteligence, když by každý typ softwaru, kde si lze představit nějaké větší možnosti rozvoje a tedy investování, zahrnoval UI? 

A i kdybychom předpokládali jakýsi odklon lidstva od směřování k dokonalosti ve smyslu směřování k absurdistánu (jako ve stejnojmenném filmu z roku 2006), aby došlo k nějaké zásadní degeneraci hodnot mas, jejichž potřeby hýbou trhem, tak by to stejně a pravděpodobně vyžadovalo zlepšování uměligence, aby v lepším případě kompenzovala případný pokles inteligence průměrných konzumentů (o horších a totalitnějších případech teď nechci spekulovat). A kdybychom naopak předpokládali zvyšování lidské inteligence, tak to by mělo asi tři hlavní cesty (edukační, biologickou a hardwarovou), přičemž všechny by mohli posílit další zdokonalování vznikající umělé inteligence, dále druhé dvě jsou silně podmíněné rozvojem UI (např. chemoinformatika + UI pro dokonalejší pochopení/ modelování fungování mozku na různých úrovních a UI na ovládání rozhraní člověk-počítač - transhumanismus je a čím dál víc bude silně spojen s uměligencí) a samotnou první cestu omezují limity člověka, které jsou dané biologické evolucí, jež se nám jeví mnohem pomalejší, než současná technologická evoluce, takže samotný přirozený potenciál lidské inteligence pravděpodobně dříve či později nebude stíhat konkurovat rozvoji umělé inteligence dostatečně na to, abychom uměligenci nepotřebovali, pokud se chceme nějak dál vyvíjet v oblasti poznání. 

A kdybychom se vyvíjet nechtěli, tak by ubývalo místo pro jakýkoliv financemi podporovaný rozvoj a peníze by šli více do konzervování společnosti, ale nevěřím, že by se pro to jen tak rozhodlo dost dostatečně rozhodujících lidí, i když se pravděpodobně nacházíme v jakémsi tzv. metamoderním pulzování, které se více než dříve obrací k minulosti (v éře hippies se však lidé také v jistém smyslu obraceli k minulosti a nevím, že by to nějak výrazně zarazilo investice do pokroku). Aby investování do konzervování vyčerpalo investice do inovací, tak by asi musel přijít dosud nevídaný druh explicitní světové války, kdy by se i v oblasti hybridních válek vyčerpali možnosti téměř do bodu tzv. vzájemně zajištěného zničení (mutual assured destruction), aby se zablokoval jev, že války mohou přispívat k rozvoji inovací, ale to se mi také nezdá moc pravděpodobné a ne jen proto, že si dokážu představit možnosti vytlačení různých druhů válek ze Země do vesmíru, kde by to méně ohrožovalo život. 

Čtenář dále argumentoval, že jelikož podle mnohých odborníků uměligence dlouho nebude víc než jen specifický pomocník člověka, tak podle ekonomické logiky údajně financování jejího vývoje začne významně stagnovat dříve, než vznikne obecná uměligence či UI schopná generovat lepší UI než je ona sama. S tou ekonomickou logikou bych si však nebyl tak jistý s ohledem třeba na to, jak relativně málo se změnil standardní model elementárních částic od dob svého vzniku, ale jak moc peněz a času se investovalo třeba do stavby a provozu CERNu. Čím je něco základnějšího (plus nedostatečně pochopeného, ale předpokládá se, že to může být pochopeno lépe a že nové poznatky budou užitečné), tím spíše investice do té oblasti nepodlehnou nějaké výraznější a dlouhodobé stagnaci. 

Domnívám se tedy, že uměligence je tak široká oblast snažení s tak velkým potenciálem v oblasti vývoje, že přirovnávání např. k e-shopům, on-line platbám či on-line reklamám (jako něčeho, co bylo dramaticky rozvíjeno a už tak není) je nedostačující a o to hůře lze předpokládat, že by se investovalo do rozvoje zásadně jiného softwaru, který by současně nepředpokládal relativně velké investice do uměligence. 

Ale samozřejmě jsem zvědavý, kdyby někoho z čtenářů napadala nějaká spekulace v oblasti softwaru, do čeho by se v budoucnu mohlo investovat více, aniž by to vyžadovalo další finančně náročný rozvoj umělé inteligence. 

Čtenář, který inicioval tento článek, v minulosti také tvrdil, že umělá inteligence je spíše marketingový název pro pokročilou statistiku a z tohoto hlediska nepředstavuje pro lidi potencionální hrozbu, jak se někteří obávají. Podle mě však umělá inteligence může být určitým druhem hrozby i částečně nezávisle na tom, jak je v určitém směru rozvinutá a to ve smyslu, že když se o lidech rozhoduje pomocí statistiky, tak tam zatím vždy zůstává riziko, že nezváží něco jako humánní hledisko, navíc humánním způsobem a navíc na míru konkrétního jednotlivce. To může být problém třeba v organizacích, kde to, čemu se dnes říká umělá inteligence, rozhoduje o tom, kdo bude zaměstnán a kdo bude propuštěn na základně různých měřítek, kterým chybí lidský kontext a v případě umělých neuronových sítí navíc těžko reflektovat správnost jejich rozhodnutí. Co když třeba velká část dat na trénování pocházela z období, kdy platilo něco, co dnes už ne (přičemž dnes od UI těžko očekávat výběr zaměstnanců s ohledem na reflektování nedávné a aktuální historie)? 

Dalo by se říci, že riziko umělé inteligence se za předpokladu jejího rozvoje bude přelévat od nadužívání nedostatečně dokonalé uměligence po užívání inteligence dokonalejší v konkrétní oblasti než běžní lidé v dané oblasti. Lze sice předpokládat rozvoj nových typů zaměstnání, ale jak dlouho se mnozí lidé ještě dokážou přizpůsobovat těmto novým požadavkům, i když budou mít v kapse externí rozšíření inteligence, se kterým se budou učit pracovat a budou pracovat - obojí lidskou rychlostí? Respektive jak dlouho bude pro vládnoucí elity ještě ekonomičtější investovat do školství (či to připouštět), než do vývoje umělých inteligencí dokonalejších než lidé? 

To podle mě ve skutečnosti nikdo s jistotou neví, pouze se některým lidem minimálně z krátkodobého hlediska vyplatí tvrdit, že bude vznikat dostatek nových zaměstnání, pracovních míst a naše generace nemusí řešit, co a jak by se muselo změnit v případě klesání schopností běžného člověka vůči požadavkům trhu práce (podobně jako ještě dnes přežívají někteří lidé, kteří tvrdí, že nemusíme řešit změnu klimatu). Ten dostatek pracovních míst sice klidně může být i relativně dlouho pravda z hlediska zpětného ohlédnutí, ale podle mě dříve či později prostě různé uměligence budou společně dokonalejší než člověk ve všech aspektech myšlení, i když se toho třeba my nedožijeme. 

Ale kdo ví, před pár časem mě třeba nenapadlo, že by se na Moravě mohlo objevit tak silné tornádo, takových lidí byla spousta a myslím, že i odborníci byli trochu překvapení. Některé věci se prostě dopředu těžko předpovídají, i když je v tom člověk vzdělaný relativně hodně vzhledem k lidským možnostem. Pravdou nejspíš však, že inovace jsou dnes v lidských rukou asi ještě pořád mnohem víc než počasí, i když je kreativita částečně založená na chaosu a snažíme se vytvářet něco autonomnějšího než dosavadní programy. 

Inteligence, deprivanti, transhumanismus a školní šikana

Člověk podléhá evoluci a dnes začíná mít na výběr, zda se dál nechá formovat pomalým způsobem „kam ho vítr zavane“, nebo zkusí využívat svou inteligenci i na to, aby do tohoto procesu začal vědomě zasahovat podle svých záměrů. V souvislosti s tímto jakýmsi evolučním antitradicionalismem se (i umírněné) transhumanistické vize některým lidem mohou zdát nepřirozené podobně, jako kdysi by se trilobitům mohli lidé zdát nepřirození, ačkoliv lidé si to dnes o sobě obvykle nemyslí (minimálně ne o svých nedávných prapředcích v jeskyních) a je předem nezodpověditelnou otázkou, jestli by to lidé po nějaké zásadní sebeúpravě s odstupem času hodnotili podobně, nebo by svou změnu považovali za chybný krok do nějaké zcestné nepřirozenosti. Každopádně transhumanismus se dnes čím dál víc začíná jevit víceméně nevyhnutelným stupínkem evoluce, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otázkou zůstává spíše konkrétní způsob a načasování. A podobně jako generace Baby boomers mívá problémy s adaptací na digitální revoluci, tak současníci by měli problémy s adaptací na případnou transhumanistickou revoluci, což je také jeden z důvodů k jejímu oddalování.

Tímto dodatečným úvodem bych se rád dostal k tomu, že koncem článku „Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace“ jsem v podstatě psal, že dříve či později lze předpokládat nějaké technologické vylepšování lidského mozku. V návaznosti na to jsem pak dostal reakci, že daná vylepšení by mohla vést k neschopnosti takto upravené lidi vychovávat, což by z nich mohlo dělat deprivanty. A také jsem dostal otázku, co si myslím o deprivantech (tak jak jsou teď popsaní na Wikipedii), čímž bych zde rad začal.

Ještě ale upozorním, že tento článek není nutné vztahovat jen k transhumanismu na úrovni mozku, protože už dnes existují deprivanti i značné rozdíly v inteligenci (viz. Gaussova křivka IQ), k čemuž předem dodávám, že spojování nadprůměrné inteligence s deprivanty nepovažuji za tak jednoznačné.

Pokud je deprivant definován jako člověk odkloněný od normality, tak si myslím, že ty „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii jsou nedostatečně obecné a popisují spíše blíže nepojmenovaný typ deprivanta, nebo je moc obecná úvodní definice.

Normalita je relativní. Co bývá považováno za normalitu ve společnosti 1, nemusí být považováno za normalitu ve společnosti 2. I funkční pojetí normality bych považoval za relativní, protože co je funkční ve společnosti 1, nemusí být nutně funkční i ve společnosti 2, jelikož tam může být spousta odlišných faktorů (i mimo společnost) ovlivňujících, co bude funkční. Takže člověk odkloněný od normality 1 ve společnosti 1 se bude pohybovat v jiné škále možných charakteristik, než člověk odkloněný od normality 2 ve společnosti 2. Na Wikipedii se dokonce píše, že „deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic“, takže v jejich sdružení může být normalitou být deprivant podle „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, což z tohoto hlediska odporuje definici, že jde o odchylku od normality, protože normalita tam není blíže specifikována.

Problém definice nastane, i když se budeme pohybovat pouze v jedné společnosti. Třeba odklon od funkčního pojetí normality může být silná víra v názor „co je krásné, to je pravdivé“, ale výsledné charakteristiky by byly zásadně odlišné. Nebo odklon od sociokulturního pojetí normality může v ČR být třeba názor, že pití alkoholu by se mělo zakázat, protože dělá z lidí hlupáky, přičemž výsledné charakteristiky by byly opět jiné.

Co se týče mého názoru samostatně na „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, tak si myslím, že nějací určitě existují, ale je těžké dokázat, kdo mezi ně patří a kdo ne. Obzvláště, pokud se daný člověk vyhne důkladnějším psychotestům. Mimochodem znám pár lidí, kteří prosazují, aby všichni politici museli projít psychotesty a něco na tom určitě je, ale bylo by složité uvést to v praxi na všechny a bez korupce.

A teď bych začal reagovat na tvrzení, že bychom prý nebyli schopni vychovávat lidi s uměle zvýšenou kapacitou mozku, čímž by se z nich stávali deprivanti. Osobně nezastávám názor, že mít vyšší paměť/ výpočetní kapacitu by nutně znamenalo stávat se deprivantem (ve smyslu podle „Charakteristiky deprivanta“), vyrůstá-li daný člověk ve vhodném sociálním prostředí.

Podle mě duševně zdravý člověk chce štěstí, ale nemůže být dostatečně a trvaleji šťastný, když jsou lidé kolem nešťastní (a on jim může pomoct a nepomůže), takže se snaží dělat i něco společensky užitečného. A pokud by se dítě s vyšším počtem synapsí (či jiným vylepšením mozku) narodilo zdravé a vyrůstalo ve velmi časté přítomnosti morálních dospělých (nejlépe asi intelektuálů), tak nemyslím, že by z něj vyrostl amorální jedinec, který by se z předchozí věty vymykal. Navíc s rostoucí inteligencí (nepočítám-li vzácné savanty) se obvykle zvyšuje schopnost celostnějšího přemýšlení a tím i uvědomění, že štěstí jedince je spojené se štěstím jeho sociálního okolí, které se přes tzv. „šest stupňů odloučení“ rozlévá na celou společnost, takže kdo omezuje štěstí ostatních, ten v důsledku omezuje své vlastní šance být šťastný, jelikož vytváří/ přiživuje bludný kruh špatné nálady ve společnosti.

Amoralita přichází spíše od amorálních lidí a okolností (i skrze média, školy či amorální příbuzné), podle mě nevzniká z inteligence samotné. To si možná myslí deprivanti, že amorálnost je důsledkem inteligence a usilovně se o tom snaží přesvědčovat ostatní (třeba skrze filmy a seriály), aby posilovali svou vlastní pozici.

Také podle mě dosud bohužel platí, že když se člověk společenskou hierarchií dostává nahoru, tak čím výš je, tím víc se bojí pádu (což časem může znamenat třeba i výsměch od většiny národa) a tím víc může být ochoten (co nejskrytěji) používat amorální metody, aby se vyhnul svému pádu. Takže ve špatně nastaveném systému se z inteligentních lidí nahoru dostávají především ti amorálnější (nebo ti kteří se jimi postupně stali) (což jim dává větší moc prosazovat své názory) a morální inteligenti zůstávají tam, kam se dostanou morální cestou. Ale mohou z vrchu cítit amorálnost a říct si třeba až to, že si odsednou z krysího závodu a spokojí se s přiměřenými potřebami pomalejšího a klidnějšího života nebo se i pokusí tvořit nějakou paralélní společnost, kde mohou získat vysoké postavení morální cestou.

Možné je i to, že nadprůměrná inteligence v určitých situacích zvyšuje pravděpodobnost neschopnosti začlenit se do kolektivu s průměrnou inteligencí, což v současném uspořádání škol minimálně v ČR může zvyšovat pravděpodobnost šikany (těchto jedinců), ta v některých případech pravděpodobnost vzniku jakési misantropie zaměřené na lidi s některými aspekty agresora (mj. i nižší inteligence), čímž se z nich mohou zbytečně stávat deprivanti. Nebo může jít o nepřiměřené přejímají amorálního/ bezcitného chování za své ve snaze obstát před amorálním/ bezcitným chováním agresorů. Ani zde však nejde o přímý důsledek inteligence, takže je možné to zprostředkovaně zvrátit.

Než se k tomu dostanu, tak uvedu ještě další faktor přispívající ke vzniku šikany (obecněji (a tím i k možnému rozvoji deprivantů)) a to samotnou existenci umělých společností s nepřirozeně vysokým podílem dětí (obzvláště různého socioekonomického původu) vůči dospělým. V takovém prostředí dnešní základní školy se obvykle najde několik amorálních dětí, ale ne dostatek dospělých (přestože bývají vybíráni ti morálnější), kteří by je všechny byli schopni usměrňovat, takže skupinová dynamika pak může vést k šikaně těch odlišných, mj. nadprůměrně inteligentních (pokud nedokážou (z)měnit pozornost/ myšlení agresorů).

Takže kdyby děti s vysokou či technologicky zvýšenou inteligencí vyrůstaly v takovém sociálním prostředí, které by zásadně eliminovalo možnost šikany, tak by i dílčí efekt „šikany za nadprůměrnou inteligenci“ byl značně potlačen a tím i možný vliv na vznik deprivantů. V tomto směru by k tomu mohlo napomoct mj. vyváženější složení třídy (aby nadprůměrná inteligence nevypadala tak menšinově) či vyšší přítomnost vychovatelů (prevence šikany obecně), kteří by měli být morální, pohodoví (=> potenciál přirozené autority) a neměli by kriticky zasahovat do výuky. A postupně, s rozvojem společnosti vědění, by lidé technologiemi osvobození od nezáživné práce mohli být čím dál častěji vychovateli, až by se základní školy mohly transformovat do jakýchsi vzdělávacích kolektivů rodin (čímž navazuji na myšlenku v mém článku „Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti“).

Ke snížení rizika poškození charakteru mladých inteligentů by přispívalo i postupnější zavádění navyšování počtu synapsí (či jiného vylepšení mozku) a to jak v poměru daných jedinců ke společnosti, tak v poměru přidané inteligence k té původní.

Značný vliv na vznik deprivantů může mít i narušenost rodiny vedoucí k nedostatečné či nesprávné citové/ hodnotové výchově dítěte, ale v tomto případě inteligence dítěte na rozvoj jeho deprivantství podle mě nehraje tak zásadní roli, protože i člověk s průměrnou či podprůměrnou inteligenci, který vyrůstá v narušené rodině, se může stát deprivantem. V tomto případě je z hlediska prevence deprivantství zásadnější, aby rodiny byly zdravě soudržné rodiny, ale to už někdy možná příště...



PS: Koncem psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že šikana spoluupevňuje mainstream. Terčem šikany totiž bývá jinakost, takže jedním ze způsobů obrany je maskovat svou jinakost, což iluzorně posiluje mainstream, ale dostatečně na to, aby to mělo faktické důsledky. K dosažení tohoto efektu člověk ani nemusí být šikanován, stačí když ví o šikanování někoho jiného ve svém okolí. V důsledku to přispívá k faktu, že mladí se obvykle navenek tváří velmi vzájemně podobně, ačkoliv uvnitř bývají více odlišní a je myslím zajímavou otázkou, zda by znatelná eliminace šikany tento fenomén omezila a časem vedla k větší pluralitě projevování se.