Asociomet 5: knihy, tvůrčí zvyky, povídka, ukrajinopunk, kosmismus, slovník, mermolez, hračky, wesmírodivnost, Kaddish, abstrakce, rekurzismus, superstimulismus, DMT eutanazie...

Pro tento měsíc jsem se nakonec rozhodl vytvořit pátý článek ze série Asociomet, kde píšu to, co mě zrovna napadne a snažím se neustále odbočovat od předchozích témat, abych jich nakousl co nejvíce. Ale v odbíhání možná už nebudu tak důsledný jako začátkem.

Nejen koncem minulého článku této série jsem zmiňoval mou nejspíš třetí, ale dosud rozepsanou knihu s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí, což je takový filosofický román téměř o všem možném i nemožném. 

Mohu sice říct, že jsem v dokončování pokročil, ale bohužel ne tak rychle, jak jsem si loni představoval. Příčin zpoždění je několik a lze je rozdělit na existenciální a tvůrčí. V existenciální rovině musím řešit to, že od nás odešel jeden člověk, takže potřebuji částečně zastávat jeho práci na hospodářství a navíc v době poměrně neobvykle rychlého zdražování. 

Víc práce znamená méně času na tvorbu, a pokud nechci bourat mé pracně vydobyté tvůrčí návyky, kterými ventiluji svou hyperkreativitu, tak i průběžná tvorba mi bere čas na psaní knihy. Momentálně mám ve zvyku každý den přidat 5 novotvarů na Češtinu 2.0 (schváleno bývá minimum, momentálně však přes 500), dále mám ve zvyku každý víkend publikovat jedno video na druhém kanálu, každý měsíc publikovat jeden článek a každý rok napsat alespoň jednu povídku, nejlépe do soutěže. U knih by se mi líbilo jedna kniha za pět let, ale to se mi momentálně nedaří. 

Na druhou stranu mám spočítáno, že bych klidně mohl vydat knihu článků nebo knihu čistě povídek tak, aby v obou případech délka byla přes 200 stran mého obvyklého formátu. Zatím se však nic nemění na tom, že knihu Keška Obydlí vědomí plánuji jako svou třetí publikaci. Ono ve skutečnosti jsem už něco jako třetí knihu vydal, ale to byl jen úspěšný vtip pro pobavení pár přátel, který nepočítám jako plnohodnotnou knihu Sebastiána Wortyse. 

Přestože se mi plán nové knihy zatím nedaří (i když stále doufám, že si konečně vypracuji dostatek času), tak jsem poměrně spokojený z toho, kolik jiných menších projektů se mi povedlo realizovat. Jsem třeba rád z dystopické/ antiutopické povídky, kterou jsem tento měsíc dokončil. Myslím, že poměrně intenzivně podněcuje k přemýšlení o mnoha rovinách blízké budoucnosti a o možnostech naší jakési základní podstaty.

Porotci soutěží často kritizují, že mé povídky jsou moc hlubokomyslné a tedy pro běžné čtenáře nestravitelné, což je v dnešní komercializované době všeobecně považováno za chybu, přestože hlubokomyslností se vyznačují i nejkvalitnější filosofická díla historie. Tentokrát jsem se však pokusil o četnější střídání myšlenek a děje, což by mohlo usnadnit čtení, stejně tak pokus přidat akčnější scény, než u mě bývá zvykem. 

V povídce se různě zrcadlí i současná válka na Ukrajině, která různými způsoby ovlivnila nespočet lidí po celém světě. A podobně jako v případě pandemie covid-19, kdy jsem publikoval kontroverzní parodický videoklip, kde antropomorfizuji virus, tak i teď chystám video, kde nadsázkou a černým humorem reaguji na současnou situaci. Tentokrát půjde o báseň v próze vytvořenou podobným způsobem jako text videa Krádež smysluplnosti, ale nebude to tak nesmyslné. Zvuk už je hotový, jen rozpracované vizualizace potřebuji dokončit.

Zde uvádím alespoň začátek (parodující mj. Vogonskou poezii): „Ó, fretná invaze totalitomilujících netolerantních unifikátorů a demokratovrahů. Tvůj pravoslavný bůh války oděný v krvavě zlaté ropě je mi, co zprudlé a traktorem odtahované vraždoplechovky - přesně podle opaku plánu Kremrole. Škvrk!“ 

I kdybych to video náhodou nedokončil, tak jako jsem publikoval řadu neologismů o koronaviru (např. koronspirátor, domafest nebo koronokracie), tak už jsem zveřejnil nemálo novotvarů týkajících se války na Ukrajině (viz. Ukrajinský speciál videa o novotvarech). Dokonce se mi povedlo trochu předběhnout dobu, když jsem v první polovině ledna zveřejnil pojem „putinův kotel“, který kritizoval, že většina plynu do České republiky proudila z Ruska, což finančně podporovalo tamní režim. 

Zatím naposledy jsem se k těmto tématům vyjádřil v dvacátém osmém videu o mých novotvarech, kde jsem zveřejnil mj. neologismus ukrajinopunk, tedy kulturní směr, subkultura, umělecké hnutí i životní styl inspirovaný šířením ukrajinské kultury západem a reakcemi na ruskou invazi. Koncovku -punk je potřeba chápat volně podobně jako v případě třeba steampunku, kyberpunku, splatterpunku, dieselpunku, biopunku, teslapunku nebo solarpunku.

Příkladem užití neologismu ukrajinopunk zde uvedu v celé délce, protože podrobně a mnohotématicky dokresluje, co tím myslím: „Ukrajinopunk zahrnuje mj. kombinaci žluté a modré barvy, ukrajinský traktor odtahující ruský tank, motiv hledání nového domova, toaletní papír s fotkou Putina, vtipkování o dálkově ovládaném komárovi, který ho otravuje, ukrajinský cirkus, píseň Stefania od ukrajinské kapely Kalush Orchestra, která vyhrála Eurovizi, prezident Volodymyr Zelenskyj v neformálním oblečení vojenské barvy, parodické přejmenování románu od Tolstoje na Speciální vojenská operace a mír, vystavování zničených ruských tanků nebo hlášku „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!““

V rámci psaní tohoto výčtu jsem hledal i umělecká díla, která vznikla v reakci na válku na Ukrajině a narazil jsem mj. na popis akce „Ukrajinská kultura v době války: Akcelerovaná dekolonizace“, kde se píše mj., že umělkyně Darja Lukjanenko protestuje vůči idejím kosmismu. To mě zaujalo, protože jsem do té chvíle neměl vědomé tušení, že existuje nějaký pojem kosmismus. 

Dočetl jsem se, že je to přes sto let staré filozofické, náboženské a kulturní hnutí, nějaká podivná ruská obdoba tvorby autorů jako Jules Verne a HG Wells, která prý předběhla transhumanistické hnutí. Představitelé kosmismu zastávali radikální prodlužování života, navrhli pulzní raketový pohon, panpsychismus, věřili že lidé kolonizují Mléčnou dráhu, rozvíjeli pojem noosféra, studovali vliv slunce na biologii nebo objevili měsíční tektonickou aktivitu. Z tohoto pohledu to pro mě zní celkem zajímavě a myslím, že Darja Lukjanenko kritizuje spíše filosofický kosmismus, který je prý založený na jednotě vnějšího vesmíru a vnitřního světa člověka.

Každopádně jsem rád, že jsem tak náhodně objevil další zvláštní pojem do sbírky, ze které bych časem rád sestavil jakýsi slovník dadavědy, mých novotvarů a oblíbených pojmů z mnoha různých oblastí. Chtěl bych v něm prezentovat i spoustu podivuhodných slov, která se do běžných slovníků nedostala, nebo jen výjimečně. 

Děda mě třeba naučil pojmy mermolez a bzučák, což jsou staré venkovské hračky, které si děti vyráběly z toho, co našly doma. Mermolez se vyráběl z dřevěné špulky od nití, měl v sobě stočenou leteckou gumu, který byla na jedné straně něčím přichycená, na druhé upevněná ke klacíku, a když se to položilo na zem, tak guma svým roztáčením tlačila klacíkem o zem tak, že se špulka rozjela a kluci pořádali závody těchto mermolezů. A bzučák byl kousek nitě svázané konci k sobě tak, že dvakrát procházela jedním knoflíkem, který se zatočil, aby vznikl závit podobně jako u mermolezu, do každé ruky se vzal jeden konec nitě a pak se s nimi hýbalo od sebe a k sobě v takovém rytmu, aby se knoflík roztočil tak rychle, že začne bzučet a dokud člověk tahá a nit vydrží, tak bzučák pulzuje.

To mi připomíná, že jsem letos po mnoha letech prohledal své nejstarší dětské hračky jako např. kompas, cosi jako barevný skládací fulleren, duhové slinky, fosforové hvězdičky, zkumavky, blbinky z Kinder vajíček, elektrosoučástky, hlavolamy, zděděná knížka o počítačích z předrevoluční doby (kde se místo pojmu internet ještě používá pojem telekomunikace a už tehdy tam bylo, že se děti ve škole budou učit programovat kreslící algoritmy, tedy něco co u nás mělo zpoždění řadu desetiletí), kartičky Pokémon, vodní pistole, robot přeskupitelný na auto z doby řadu let před publikováním prvního filmu Transformers, stavebnice Merkur či Lego (před rokem jsem si po mnoha letech koupil Sonic Stinger (6907) do vitríny) nebo hologram mimozemšťana.

Jako dítě jsem zbožňoval tématiku mimozemšťanů, přesněji lidských představách o tom, jací by mohli být, pokud existují. Je to neznámo, které podněcuje lidskou fantazii a mě přivedlo mj. k osobitému uměleckému stylu, který jsem si v posledních letech nazval „wesmírodivnost“. Poprvé jsem ten pojem užil roku 2016 jako přídavné jméno při popisu obrázku „Snílek wesmírodivný“ viz. série „Wesmírodivné lodě hadích kluků“, ale už tehdy šlo o další fázi rozvoje mé dětské fantazie, kterou velmi částečně ukazuji v koláži mnoha verzí Nijorů Q2 závěrem série „Wesmírodivní ufonci“. 

Dětské obrázky mi pomohly zapamatovat si, na jaké filmy a seriály jsem se v televizi díval a co mi tehdy vrtalo hlavou. Díky tomu jsem letos mohl vytvořit dvě videa, kde z toho připomínám řadu záběrů, nové podobné přidávám a zamotávám je do fantasmagorické posloupnosti, kterou lze chápat mj. jako koncentrovanou esenci mého dětského údivu z tehdejších představ o mimozemšťanech. Obojí („První betaverze Znázornění wesmírodivnosti“ a „Druhá betaverze Znázornění wesmírodivnosti“) to jsou však jen rozpracované části jednoho většího a dosud nedokončeného videa, které bych časem rád zveřejnil na prvním kanále. Možná tam zapojím i něco z mého potápění (ukázka 1, ukázka 2) nebo z elastické blány (ukázka 1, ukázka 2) a to nejen pro potěšení odběratelů z Japonska.

A nedávno jsem po téměř dvou letech publikoval další dílo na HumanArt, konkrétně „Temný odstín wesmírodivnosti“ a jde o část ze spousty nových obrázků, které vznikly dotvořením mého námětu pomocí umělé inteligence (což je v podstatě automatizovaně zdokonalená obdoba mé překreslace), přičemž jsem si dal hodně záležet na výběru. Časem bych rád publikoval další díla, která takto vznikla podle mých představ a to i třeba v rámci samorostismu (samorostism/ driftwoodism), který považuji za nový přírodně orientovaný umělecký směr. 

Rád bych také časem vytvořil další umělecké dílo nadlidských rozměrů s hlubokou myšlenkovou strukturou, které bych tentokrát zveřejnil jako Wortys. Kdybych získal svolení, tak by mohlo stát třeba zhruba v místech mé bývalé kešky. Chtěl bych ve svém stylu vytvořit něco trochu jako Kaddish od Aleše Veselého, což je opravdu hluboce působivé dílo. Koncem roku 2019 jsem ho navštívil osobně a natočil tam 3D-Mouchodlaka, ale světelné podmínky tou dobou pro mou kameru už nebyly nejlepší, takže bych ho někdy rád navštívil za příznivějších okolností. 

Je to jedno z více děl, ve kterém cítím inspiraci pro nový umělecký směr. Tvorba mě totiž naplňuje tím víc, čím novější se mi zdá to, co vytvářím. Jako se třeba František Kupka významné podílel na vzniku abstraktního malířství a průběžně rozvíjel tento koncept, tak i můj mozek by rád byl centrem emergence poměrně nového způsobu tvůrčího procesu. Současně bych však chtěl nějakou odbornější zpětnou vazbu, abych neměl takové podezření, že je to pouhý sebeklam. Aby to nebylo tlachání v jednomístné sociální bublině, které by narazilo prasknutím bubliny.

Když jsem psal experimentální článek „Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom“, tak mě při průběžném popisování slovorostu napadlo, že by mohl existovat umělecký směr rekurzismus (recursism/ recursionism), dnes bych možná napsal obecněji autoreferencismus (autoreferencism), ale to první je kratší. Směr jehož díla by se v různých rovinách a vícenásobně vztahovala sama k sobě. Dílo, které by popisovalo svůj vznik, který by popisoval svůj vznik, který by popisoval svůj vznik..., přičemž jednotlivé odchylky by jakoby překreslačně vrstvením modifikovaly pokračování autoreference, která by interferovala se svými jednotlivými vrstvami za emergentního vzniku nových kvalit. Jako když kamera pozoruje svůj display a najednou se objeví pulzující útvar nepodobný pouhé původní sebeobsažnosti. Ale to samé se může dít třeba s příběhem povídky, s čímž už jsem také experimentoval.

Kdybych měl nový směr vymyslet z pohledu futurologie, tak mě napadá, že by mohl vzniknout jakýsi superstimulismus (superstimulism) nebo zkráceně prostě stimulismus (stimulism). Umělecký směr, který by pomocí kombinace nejmodernějších technologií vytvářel novou vyšší úroveň lidských superstimulů, nadreálně intenzivní neodolatelné podněty, kdy člověk už nebude pouhý neúčastněný pozorovatel vnějšího uměleckého díla, ale bude uměleckým médiem jako třeba papír, jehož prožitky budou vytvářeny jako vnitřní umělecká díla na míru jeho představ.

Člověk bude třeba vnořený do metaversa, fyzicky doplněný o nová zařízení různě ovlivňující tělo, třeba kvalitnější hmatová odezva k surrealistické virtuální realitě generované podle snímání aktuální touhy uživatele. Spousta mechanických ramen s tvárnými konci, která by se hýbala tak, že člověk v metaversu by měl pocit, že se dotýká toho, co vidí. Ale to by byla jen jedna z prvních fází stimulismu/ superstimulismu a konečnou fází by byl stav, kdy umělá superinteligence řídí koncentrace jednotlivých látek v krvi a mezi neurony tak, aby člověka udržovala ve stavu přiměřené blaženosti. Byla by to nejdokonalejší realizovatelná metadroga.

Skeptik může říct, že člověk ve finální fázi superstimulismu by byl jen zhýralý feťák, kterého umělá inteligence drží tak, aby nedosáhl zlaté dávky a určitě na tom i něco je, ale podle mě jde spíše o to, jak by to bylo použito. Pokud by člověk už byl starý, umírající, nevyléčitelný, nebo by prostě ztrácel jakékoliv nutkání dál žít a případná nesmrtelnost by se mu začala příčit, tak proč by člověk v budoucnu měl umírat v mukách? Umělá inteligence by různými zásahy mohla způsobovat, že smrt by bylo něco, co bychom si konečně dokázali užít bez utrpení. Už by to nebylo něco, čeho se bojíme, ale část života bychom pracovali, abychom si nakonec mohli dovolit slastný bezbolestný odchod ze světa, příjemné vyvanutí, třeba nějakou uměligentně řízenou DMT eutanazii doplněnou o další potřebné systémy.

Asociomet 3: posmrtný vliv pokoje, ostrůvek s živým hnízdečkem, smysl života, eutanazie a MBTI test

Začátkem roku 2018 jsem vydal článek „Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů“, který jsem napsal bez předplánovaného průběhu, takže jsem sám mohl být zvědavý, co se z něj nakonec vyvrbí. V podobném duchu jsem napsal článek „Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...“ a od jeho konce bych se mohl odrazit v tomto pokuse o třetí díl. 

Psal jsem tam o cizích osobních věcech, které jsem nacházel při průzkumu roky opuštěného domu. A teď, mj. v souvislosti s tím, že jsem prvně v životě nocoval na interně (ale už jsem zdravý), mi připadá fascinující zamyslet se nad otázkou: Co se může dít s mým pokojem a věcmi, až tady jednou nebudu? Není potřeba omezovat se na mě, protože takovou otázku si může položit téměř kdokoliv. 

Ano, něco možná lze určitou měrou ošetřit závětí, ale ta dosud nemůže explicitně zahrnout všechny detaily, a pokud je někdy bude schopná víceméně obsahovat, tak už to nebude tolik závěť jako spíše napodobenina osobnosti v podobě umělé inteligence, se kterou dědicové budou muset prodiskutovávat interpretaci poslední vůle v souvislosti s aktuálními okolnostmi (což je mimochodem zajímavý námět na povídku). Navíc se ne vždy najde člověk ochotný a schopný splnit podmínky závěti. 

Přestože posmrtné osudy vašeho pokoje mohou být různé od zchátrání a zbourání až po přetvoření či výjimečně muzeální zakonzervování, tak obvykle do něj někdo vkročí a mysl tohoto návštěvníka bude alespoň částečně ovlivněna tím, co obklopí jeho tělo a na čem ulpí těžko vypnutelná pozornost. A jak dokazuje série pěti fotek „Asanácia“ od uživatele korzar na HumanArt, tak i ty nejodosobnělejší způsoby posmrtného nahlédnutí do vašeho pokoje mohou vést k tomu, že to místo na někoho alespoň trochu krátce promluví (aniž by to muselo být digitálně zachyceno). 

Fotografii toho, jak bagr vybírá poloprázdný šatník z demolovaného domu, jsem loni okomentoval slovy: Moment bourání intimního rozšířeného fenotypu neznámého člověka, který už pravděpodobně nežije, ale díky této fotce k nám šeptem promlouvá pár slov, díky kterým jeho malá část dál přežívá. 

Vzhledem k poloprázdnosti šatníku však lze předpokládat, že i tomuto depersonalizovanému případu předcházelo nějaké vyklízení (ať už příbuzným či zlodějem), kdy promlouvání mohlo být silnější. A chceme-li i takto posmrtně promluvit, tak bychom si již za života měli uvědomit, že čím osobitější obydlí si vytvoříme, tím spíše a intenzivněji může na někoho promluvit naše jakoby poslední tichá slova. Třeba můj pokoj už teď vzbuzuje údiv (jako asi mnohé pokoje roky zabydlené nějakým excentrickým umělcem). 

A to jsem dosud pořádně nenarušil jeho kubismokracii, na rozdíl třeba od série wesmírodivných obrázků, do které jsem poslední dobou vymyslel náměty řady nových děl. A jak jsem zmínil, posunul jsem se i k samorostismu, který je patrný kupříkladu v obrázku, jenž se aktuálně jmenuje Ostrůvek s živým hnízdečkem hadích kluků. 

Zachycuje pár metrů dlouhý ostrůvek v podobě roztodivného útesu, ve kterém koření obří bonsaje přerůstající v jakési vyvýšené živé lidské hnízdo ze vzájemně spletených větví, přičemž některé si dál vybočují svou vlastní cestou. Zohýbanost stromů koresponduje s obyvateli hnízdečka, kterými jsou dva vzájemně se objímající hadí kluci v extrémním záklonu. A když potřebují odejít, tak na plážičku slezou po živém žebříku a odplavou. Úžasné na tom je, že tuto zajímavě poklidnou představu mohu uskutečnit (jen si musím počkat, až naše hnízdečko doroste). 

Je zde patrné vycházení z obrázku Hadí kluk v živém stromovém altánku, avšak oproti němu už to není takové zhuštění těch mých výstřednějších oblíbeností. Dále se stromovitá struktura nenachází na zemi (v trávě), nýbrž na ostrůvku nebo přesněji v koruně nad ním, takže přibývají další krásy přírody. A místo jednoho hadího kluky tu máme zamilovaný pár. 

Časem bych chtěl vytvořil i vylepšenou barevnou verzi, ze které bych si mohl udělat další obraz do pokoje. A rád bych pozoroval mysl člověka, který by tam po mé smrti vešel vůbec poprvé a byl vystaven působení nejen tohoto díla. 

Zde bych také považoval za vhodné zmínit, že v pátek jsem viděl mj. epizodu Reflexe na základě šampaňského (S08E10) seriálu Teorie velkého třesku, která mi oživila úvahy o posmrtném vyklízení pokoje. Vysvětluje totiž, proč se od nich teď posouvám ke smyslu života jedince. Jednou z rovin děje bylo vyhazování pozůstatků kariéry „bezvýznamného“ profesora. 

To lze interpretovat mj. jako odstrašující motivaci pro nadané kariéristy, aby se snažili víc než průměrní lidé a dokázali „něco velkého“, ale i jako téměř jednostranně nadsazené znevažování v zájmu humoru. Rád bych to tedy doplnil pohledem, který už implicitně vyplývá z odstavců zhruba od Asanácie a byl součástí mj. úvodu předchozího článku. 

Vzhledem mj. k všepropojenosti jsem názoru, že planetu Zemi lze chápat i jako gigantický evoluční výpočet, ze kterého nelze nikoho vypustit bez důsledků, což všem bytostem dává základní smysl (vč. těch žijících ve slepých uličkách, jelikož pozice úspěšnějších jedinců mohou být založené i na pozorování těch případů). Zkuste se klidně zeptat fundovanějšího matematika a potvrdí vám, že sebemenší změna ve výpočtu může vést ke změně výsledku (a ne nutně malé viz. efekt motýlích křídel). 

Výjimkou může být např. zaokrouhlování, ale vesmír nezaokrouhluje (pokud vím). Dokonce ani ta nejušlechtilejší matematika, to spíše ta aplikovaná ve vědě a technice, kde to lépe neumíme. A jelikož je to součástí vesmíru, tak jde jen o jakési druhotné/ iluzorní/ vykonstruované zaokrouhlování. Další výjimkou může být taková změna výpočtu, která je v důsledku plně vyrušena, což je však ve skutečném komplexním světě velmi nepravděpodobné. 

Takže podle mě lze hovořit o jakémsi elementárním všehosmyslu, tj. jistotě, na které můžeme zkoušet stavět vyšší smysly. Součástí tohoto základu může být i to, že žádný aktér výpočtu si nemůže být trvale a zcela jistý, co a v jaké míře a kombinaci je dobré z hlediska toho evolučního výpočtu, takže různí si různě volí různé zájmy. Přičemž oblibou se jedinci stává to, co se opakuje a co v něm vzbuzuje pozitivní emoce, třeba vlivem chválení z vnějšku či vnitřku. 

A to, které obliby (kulturgeny) jsou nakonec výhodami, se vyjevuje až postupným osvědčováním praxí v podobě jakési komplikovanější obdoby přirozeného výběru. Jakému spektru aktivit se věnujeme, takovým možnostem vývoje se přibližujeme v závislosti na aktuálním nastavení okolí nejen fyzického ale i třeba vztahového. A kdo trefí vhodné obliby, může prožit relativně velmi plnohodnotný a naplněný život. 

Nejvhodnější obliby přežívají a k přežívání se vážou. A i když si nemůžeme být zcela jistí, tak alespoň můžeme tušit, jaké obliby bychom si měli osvojit, aby nám radost dělalo to, co podporuje a rozvíjí náš život. Jak už totiž bylo řečeno výše, zalíbení v něčem se můžeme postupem času naučit. Takže i když někdo zprvu vyrůstal třeba v panelákovém podnájmu s Damoklovým mečem nad hlavou, tak může leccos převzít z konceptů soběstačnosti, pokud se o ně bude opakovaně zajímat a nechá se přesvědčovat, že zvyšování soběstačnosti vede ke svobodě a ta ke klidu a štěstí. A nemusí si hned založit hospodářství na venkově, protože i ve městě se lze postupně vyvázat z některých otěží. 

Nebo když někdo dovolil starým strukturám na základní škole, aby v něm (třeba nadměrným biflováním a známkováním) zabily údiv probouzející touhu po poznávání světa, tak malými krůčky se může dostat k popularizované vědě a postupně si udělat jasnější představu o světě, která mu umožní lépe se v něm orientovat a prosperovat. 

Ale i když se maximalizace přežívání (skrze různé prostředky) může jevit jako celkem jednoznačně pozitivní hodnota, tak tu zůstává otázka eutanazie, kterou jsem zmínil už třeba v článku o zcílňování prostředků. Mé dosavadní zkušenosti mě ujišťují v tom, že eutanazie by měla být nejen legální, ale i bezplatným lidským právem pro všechny, jejich život by byl už jen dlouhé mučivé čekání na smrt a tím myslím i osoby s nevyléčitelnými depresemi či vážnější nevratnou poruchou mozku. 

Kritikům eutanazie doporučuji strávit jeden den s člověkem dlouze a nedobrovolně umírajícím v bolestech navzdory lékům a věřím, že mnozí mě pochopí. Zkuste třeba s čistým svědomím odmítnout či ignorovat člověka, který vás skuhravě poprosí, abyste ho zabili. Zkuste ho přesvědčit, aby si přestal odpojovat hadičky. Nakonec rozumný člověk pochopí, že dotyčný by měl mít možnost klidně a důstojně odejít. 

Nezavírejme oči před tím, že podíl sebevražd s přibývajícím věkem roste. Klesání po krizi středního věku je jen zdánlivé, když se nezapočítává tvar věkové pyramidy, resp. se počítá podíl sebevražd na celou populaci, ne na konkrétní věkovou kategorii. Nenechávejme už staré a těžce nemocné lidi váhat mezi utrpením a potupnou bolestivou sebevraždou někde v koutě. 

Někteří kritici eutanazie se sice obávají, že zdravotní pojišťovny by skrze lékaře mohly tlačit na těžce nemocné, ale už nějak nechtějí vidět problém v tom, že česká ilegálnost eutanazie je mj. neviditelný a dlouhodobější psychický nátlak na plnoleté práceschopné lidi, aby museli několik desetiletí vydělávat na zdravotní a sociální pojištění a nebáli se, že je ostatní jednou nechají bez péče dlouze a bolestivě umírat s hnisajícím tělem jako nějakého bezdomovce. Jinak u těch zdravotních pojišťoven to dle mého lze ošetřit vhodným nastavením pravidel. 

Tím nátlakem pracovat rozhodně nechci tvrdit, že lidé by pracovat neměli (když jim umělá inteligence ještě nechává nějaké relativně smysluplné pracovní pozice), ale nemělo by to být pod skrytým psychickým nátlakem možným utrpením. 

V souvislosti s tím mě napadá, že uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce by měli mít možnost beztrestně odmítnout to zaměstnání, které je v zásadním rozporu s typem jejich osobnosti podle MBTI testu. Pokud někomu vyjde, že je například z 80% extrovert, tak by mohl odmítnout pracovat třeba na nějaké opuštěné kontrolní stanici, aniž by byl z evidence vyřazen. Současný stav lze totiž s nadsázkou přirovnat k tomu, že kupříkladu slepý člověk by mohl být legálně vyřazen z evidence, kdyby odmítl pracovat jako řidič. 

A tady bych mohl rozepsat některé své názory o MBTI testu osobnosti. Přestože jsem názoru, že každý člověk je jedinečný (minimálně v rámci jedné dimenze) a existuje mnoho rovin charakterističnosti/ identity s nesčetnými mezistupni, tak současně jsem názoru, že co nejpřesnější zjednodušování lidí na několik typů osobnosti nám může usnadnit základní porozumění ostatním. Podobně jako nepředpokládám existenci jednoznačného vyhranění hudebních stylů, ale požaduji jejich přibližné uvádění v programech hudebních open air festivalů, aby člověk snáze a rychleji odhadl, na které stage by měl kdy jít. 

Abych MBTI test zkráceně představil, tak zkoumá čtyři oblasti osobnosti, přičemž v každé z nich se zaměřuje na dvě protikladné charakteristiky. První oblast je v podstatě převažující vztah k ostatním lidem a to buď extrovertnost (E), nebo introvertnost (I). Druhá oblast zkoumá zaměření pozornosti při získávání informací: zda se pragmaticky zaměřujeme spíše na fyzické okolí (S), nebo ideály v hlavě (N). Třetí oblast analyzuje, jak informace zpracováváme: zda o nich spíše logicky přemýšlíme (T), nebo je emotivně prožíváme (F). A čtvrtá oblast se orientuje na výsledné jednání: zda spíše flexibilně reagujeme na aktuální okolnosti (P), nebo systematicky plánujeme (J). 

To, jaký je kdo typ osobnosti, se určuje na základě zodpovězení série otázek. V klasické verzi se na ně odpovídá pouze z možností ano/ ne, což považuji za přehnané zjednodušení a upřednostňuji raději škálu, která pak umožňuje vyvodit procentuální míry jednotlivých charakteristik. Ani to však není dokonalé, jelikož člověk může střídat různé nálady a okolní situace, které zásadně ovlivňují jeho fungování. Takže podle mého by bylo přesnější ve škálách místo bodů vyznačovat úsečky, jejichž porovnáním by se vyjevily oblasti pravděpodobnostního výskytu. 

Takže pokud by někomu ve škále extrovert-introvert vyšlo, že se pohybuje od 75 po 25%, tak by zde byl relativně flexibilní, protože mezi lidmi by dokázal být extrovertní, ale nevadila by mu tolik ani samota. Naopak člověk, kterému by vyšlo, že je introvert z 65 až 70%, tak by v této oblasti byl relativně stálý navzdory okolnostem. 

Co se mě týče, tak jsem na hraně mezi INFP (snílek) a INFJ, což znamená, že dokážu být podle potřeby spontánní i systematický. Jsem i poblíž hrany F/T, takže sice mírně víc upřednostňuji pocity, ale nedělá mi problém změnit názor v závislosti na logické argumentaci. V druhé oblasti u mě spíše převažuje zaměření na ideály, ale občas bývám nesvůj, když alespoň dvě hodiny denně nevěnuji něčemu pragmatickému jako třeba pěstování a vaření zeleniny. A nejvíc u mě převažuje introvertnost, i když jsem se v této oblasti dokázal částečně rozvinout a rád poznávám nové lidi. 

Wesmírodivné lodě a domečky hadích kluků

Relativně nedávno jsem na HumanArt, české umělecké sociální síti, publikoval další dvě série děl, o kterých bych zde rád něco pověděl a tentokrát ještě promyšleněji než minule. Vše se točí kolem konceptu wesmírodivnosti, jenž vychází z některých výstředností mé podstaty a dal by se označit za můj umělecký směr (potěšilo by mě však, kdyby si našel následovníky).

hloupy_ivan, jeden z relativně plodných a spíše zajímavých uživatelů HumanArt, označil wesmírodivnosti za pozoruhodné, ale trochu nepochopitelné. Svým způsobem mě však i těší, že je považuje za „nepochopitelné“ a to minimálně ze dvou hledisek. Za prvé to znamená, že nějaká má podstatná část může být „nepochopitelná“, což má sice své nevýhody (jako např. vyšší pravděpodobnost, že mé myšlenky nebudou dostatečně rozklíčovány), avšak má to i potencionální výhodu, která se váže na druhé z hledisek, takže ho nejprve uvedu.

Fascinují mě tvary, kterým nejsme schopni racionálně přisoudit nějaký pořádný jednoznačnější význam. To znamená, že pokud jim někdo ten pořádný význam někdy dokáže přisoudit, tak může objevit něco, co přesahuje běžné pojetí racionality. A vzhledem k tomu, že celou oblast povrchu Země lze celkem úspěšně chápat jako všepropojený tzv. evoluční výpočet jako např. umělá neuronová síť, kde vypuštění jednoho z mnoha již nastavených neuronů může vést i ke změnám narůstajícím motýlím efektem ve velmi podstatné, tak hypoteticky vše má nějaký podstatný význam pro celek. Jen naše přirozená omezení nám obvykle neumožňuji dohlédnout vzdálené možné důsledky na první pohled zdánlivých nepodstatností, nesmyslů apod. Jelikož však tato díla v interakci s mým mnoho-hlediskem umožnila vznik tohoto textu, tak je možné, že jsem nějakou další část významu dohlédl.

A tím se vracím k možné výhodnosti toho, že nějaká má podstatná část může být „nepochopitelná“ (alespoň pro některé vnější pozorovatele). Hypoteticky tedy mohu mít potenciál objevit nějaké nové smysluplnosti.

A než přejdu k jednotlivým dílům, tak ještě zmiňuji, že všechny obrázky, kromě Snílka wesmírodivného a Wesmírodivného domečku, jsem zakreslil na čtverečky poznámkového bločku (8,5x8,5mm) pomocí černého tenkého fixu.

1. Wesmírodivné lodě hadích kluků: 

1.1. Snílek wesmírodivný:

Když jsem vydal knihu Vtiposcifilo-z/s-ofie, která shrnovala mou povídkovou a myšlenkovou tvorbu, tak jsem měl najednou plno volného času, který jsem využil mj. ke čtení filosofie. V návaznosti na to mě napadlo vyzdobit si můj nový pokoj tak, abych omezil jeho kubismokracii, což mě vedlo k rozhodnutí pokročit v rozvoji mé umělecké tvorby. 19.1.2016 jsem si založil profil na HumanArt, následující dny si prohlížel díla ostatních, přemýšlel o mé čím dál méně mlhavé vizi, až jsem 6.2.2016 vymyslel obrázek Snílek wesmírodivný a další den ho načrtl.

V podstatě je to hadí kluk (contortionist boy) s kočičími oušky oblečený v lycrovém unitardu (zentaii/ morphsuitu bez masky) uvnitř létající kyberpunkové měchýřovky portugalské, ze které vyrůstá bonsaj, paví pírko, lišejník dutohlávka třásnitá... ale i třeba BMX řídítka a elektronka na bioluminescenčním výběžku od mořského ďasa. Z tohoto obrázku se stalo primární východisko celé wesmírodivnosti, která se vyznačuje jakousi košatou kombinatorikou podivně bizarní „asambláže“ na přechodu mezi sci-fi a fantazií. A nejde jen o obrázky, podle Snílka wesmírodivného jsem vytvořil třeba i námět stejnojmenné povídky nebo animace.

Důvodem, proč jsem obrázek zveřejnil až letos je, že se stal „obětí“ mé tendence donekonečna a čím dál sofistikovaněji něco vylepšovat, což zahrnuje stále složitější kroky. Chtěl jsem systematicky analyzovat a abstrahovat (pokud možno) celou mou dosavadní vizuální tvorbu, abych výsledek mohl obtisknout do finální podoby.

U tohoto obrázku jsem to sice zatím nedokončil (publikuji rozpracovanou verzi z 13.7.2016), ale redukovanějším způsobem se mi to povedlo u Bytnosti wesmírodivnosti, která je součástí této série. Jinak doufám, že někdy dokončím ještě barevnou a animovanou verzi Snílka wesmírodivného.

1.2. Triple fold ufonek v létající wesmírodivné asambláži:

Úplně první náčrt minimalističtější verze od této létající wesmírodivné asambláže vznikl někdy mezi 2.1.2019 a 11.1.2019, přičemž nejpravděpodobnější je ten poslední den. Tehdy jsem si zapsal poznámku, že můj plexisklový contortion box by se mohl (pro bizarnější zážitek) vkládat do nějaké velké asambláže. Šlo by o zjednodušenou fyzickou verzi Snílka wesmírodivného.

Následovali další přechodové fáze mezi Snílkem wesmírodivným a Bytností wesmírodivnosti, přičemž tento obrázek (kreslený 15.1.2019 a 24.5.2019) považuji za nejzajímavější, protože z nich má nejpropracovanější detaily.

Oproti lodi Snílka wesmírodivného došlo ke změně mnoha tvarů téměř k nepoznání, avšak zůstávají třeba lyšejníky, elektronka, dráty, (zkrácená) chapadýlka, mozkovitá struktura, záklon (posunutý až do triple fold contortion pozice) a nově se krátce objevuje keramický izolátor...

1.3. Bytnost wesmírodivnosti:

Tento obrázek vznikl jako syntéza létající wesmírodivné asambláže a (doplněných) symbolů z živého stromového altánku, který je v sérii Wesmírodivné domečky hadích kluků (hadikluků). To, co mi u Snílka wesmírodivného přerostlo přes hlavu, jsem trochu jednodušším způsobem završil u tohoto obrázku.

Je to výsledek filtrace mé osobnosti, který obsahuje to, co souběžně považuji za mou víceméně nedílnou součást a čím se cítím být spíše jiný oproti většinové společnosti (ale pravda že třeba homosexualita tam téměř chybí, i když klučičí symbol je implicitní součástí Wo-antény).

Tužko-štětec symbolizuje psaní a vizuální umění, číslo 42 vtiposcifárny, otazník filosofii, „Newtonovo“ padající jablko symbolizuje metodologický/ epistemologický dadaismus/ anarchismus, jin jang smajlík značí štěstítvornost, propojení mozkovité asambláže s ufonkem je superorganismus, oko s křidélky symbolizuje svobodovolné vědomí, znak DNA a dvou hvězd představuje živý vesmír, antropický princip i teistickou evoluci. A to, že jde o dopravní prostředek a ne statický domeček, mimovolně značí mou zálibu v cestování (v komplementaritě s domovem), ale není to kompletní výčet významů...

Ufonek se vztahuje k dílu Wesmírodivní ufonci.

V budoucnu bych si tento obrázek rád nechal vygravírovat na Wortysovské CWG (Czech Wood Geocoin), abych ho mohl rozdávat do kešek jako sběratelský předmět.

1.4. Evoluce wesmírodivnosti:

Když jsem reflektoval mou původní představu, jak wesmírodivné obrázky rozdělit do sérií (což se dělo průběžně s psaním tohoto popisu), tak jsem došel k závěru, že nejlepší by bylo vycházet z míry příbuznosti jednotlivých obrázků. A abych si byl opravdu jistý, který obrázek byl kterým(i) inspirovaný, tak jsem provedl rešerši v mém deníku. Výsledkem je toto schéma kulturní evoluce mé wesmírodivnosti, které zahrnuje i 7 jednoduchých náčrtů, které jsem původně neměl v plánu zveřejnit. Šipky znázorňují chod inspirace a dvě čáry mezi třemi obrázky značí, že mezi nimi sice není přímá návaznost, ale vznikly při stejném kreslení (podle verzí zelenými fixami).

Ve schámatu je mj. vidět, jak ze Snílka wesmírodivného vychází i Strukturobot rhizomorodný.



2. Wesmírodivné domečky hadích kluků: 

2.1. Wesmírodivný domeček:

Pravděpodobně nejpovedenější obrázek z této série a vyústění její evoluce. Vychází především z Wesmírodivné chatky a dále z mé staré vize poasamblážovaného domu, z obrázku Bytnost wesmírodivnosti a prostřednictvím něj i z Hadího kluka v živém stromovém altánku.

Základní náčrt tohoto domečku jsem nakreslil 20.8.2018, ale byl velmi drobný. Původně jsem podle něj chtěl vytvořit další propracovanější obrázek, ale ten jsem nakonec začal tvořit přímo z náčrtu potupnými editacemi roku 2019 od července po srpen. Tehdy jsem narazil na nové hranice obsažnosti detailů, protože řadu věcí jsem chtěl ještě dokreslit, ale už se tam nevešli. Třeba houpací síť, leknín, rákosí, bonsaj, živá vrbová stavba, prádelní šňůra s unitardem a v neposlední řadě ve věži měla být voda s mořským klukem a rybičkami. Tak doufám, že snad časem udělám ještě větší a košatější verzi.

K dokončení tohoto Wesmírodivného domečku jsem se vrátil roku 2020 a 22. března bylo hotovo.

V podstatě jde především o znázornění způsobu obývání Země, který je komplementární s přírodou ale i moderními (současnými) styly života (kam zahrnuji i mé různé výstřednosti). Wesmírodivný domeček tedy reprezentuje to, čemu říkám solarpunkový mír, harmonie mezi přírodou a antropogenní technikou.

Zárodek mé vize solarpunkového míru sahá zhruba do roku 2012 (možná dříve), kdy už jsem měl dopsanou novelu Z lidstva a psal jsem povídku Přirozená mnohobytost. Obě díla se věnují možné budoucnosti sociálních superorganismů, ale to první pesimisticky-technicky a druhé optimisticky-přírodně.

Komplementarita této podobnosti s kontrastem mě vedla k několika dalším námětům, mj. solarpunkového míru, který následně postupně dozrával. Během toho jsem vytvořil námět povídky Permakulturace mnohobytosti, která by dějově měla předcházet Přirozené mnohobytosti o mnoho let. Povídka sice zatím není dopsaná, ale z jejího námětu volně vychází krátká povídka Postřik proti alternativám (2018), kde už jsem použil slovní spojení „solarpunkový kompromis“, které je synonymem solarpunkového míru. A další souvislosti lze hledat u série Chutně šlechtěné umění.

Když už je řeč o solarpunku, tak v obrázku nechybí solární panely, větrná elektrárna ani malá vodní. A oproti klasické vizi se vymezuji mj. tím, že nejsem fanoušek parků/ zahrad, kde chybí poživatelné rostliny. Takže všechny stromy a keře jsou ovocné, kromě udržovaná vrbová hlava (na zakládání živých staveb).

Jelikož ze zdí domečku vyrůstají jakási stromovitá chapadla, která koření v zemi, tak nelze stanovit jednoznačnou hranici mezi domem a okolní přírodou. Neméně zajímavý je i strom prorůstající jedním oknem dovnitř a druhým ven z domečku, který má mimochodem rozvolněný biomorfní tvar, což také koresponduje s přírodou.

Mezi další zajímavosti patří „Newtonovo“ padající jablko symbolizující metodologický/ epistemologický dadaismus/ anarchismus či dalekohled (s nedalekým symbolem DNA) odkazující mj. k antropickému principu. Drobnějšími zajímavostmi je třeba houpačka na stromě, ostrůvek z mého oblíbeného rašeliníku či to, jak jsem si vyhrál s detaily stromů a trávníku.

A jelikož obrázek je relativně složitý, tak jsem do něj schoval věci, které můžete hledat. Tím je keška (krabička) s malým písmenem K a dva zdroje, odkud teče voda.

2.2. Wesmírodivná chatka:

Přestože tento obrázek považuji (nebo alespoň původně) za první samostatně publikovatelný v této sérii, tak jeho kořeny sahají minimálně až k 1.3.2014, kdy jsem cestou metrem (v návaznosti na chrám Sagrada Família) přemýšlel, jaké by mohlo být mé vizuálně umělecké veledílo. V souvislosti s mou povídkou Přirozená mnohobytost mě napadla vize zeleně poasamblážovaného domu s chapadly, která pak delší čas odpočívala, mezitím co jsem vytvořil třeba Wo-animaci. Vize se dočasně probudila, když jsem tvořil obrázek Jedinečnost lokálního medu, ale ten poněkud vyčnívá z mého konceptu wesmírodivnosti.

Až roku 2018, kdy jsem byl v záklonu uvnitř skleníčku v obklopení zeleně a spokojeně přemýšlel o umění, tak mě napadla zárodečná vize Wesmírodivného domečku. Tu jsem si zakreslil do poznámkového bločku v podobě tohoto zjednodušeného náčrtku „chatky“ (původně se také jmenoval „Wesmírodivný domeček“ a až zde jsem ho dodatečně přejmenoval).

A i když to na první pohled nemusí být vidět, tak silně vychází i ze Snílka wesmírodivného. Oproti němu však hadí kluk není vsazen do surrealistické vesmírné lodě, nýbrž do útulného přírodního domečku na Zemi. Takže v podstatě jde o pokus vymyslet snáze realizovatelnou obdobu mého ideálního prostředí. Žít wesmírodivně v přírodě.

Oproti Wesmírodivnému domečku je chatka relativně skromný životní minimalismus, který má své kouzlo v radosti z drobností. Původní vize už prostě bývají jednodušší než pozdější realizace, na které se nabalí další souvislosti.

2.3. Hadí kluk v živém stromovém altánku:

Tento obrázek má složitější historii. Jako jsem do svého pokoje vytvořil koláž Setkání přírododivných bytostí, tak jsem začal tvořit zhruba metrovou, ale vysoce detailní a komplexní koláž vesmírné lodi (ve fotografické soutěži jsem totiž vyhrál možnost velkoplošného tisku zdarma). Tím se mi neustále vracela anti-minimalistická otázka: „Jakou mou oblíbenost tam ještě přidat?“ Stejnou otázku jsem řešil už před výrobou placek na mou brašnu a i u toho obrázku Setkání přírododivných bytostí, takže jsem usoudil, že by bylo fajn vytvořit si databázi mých největších oblíbeností-zajímavostí (která následně posloužila třeba i při vzniku mé geocachingové povídky).

Vznikala převážně roku 2019 (ale dosud pomalu přirůstá), velmi sofistikovaně, a když obsahovala zhruba 250 oblíbeností, tak jsem je seskupil dle podobností, vybrané shluky abstrahoval a vytvořil deset námětů na travel bugy, které by měly šířit to, co mám rád, ale čeho ve světě vidím nedostatek. Byl to způsob, kterým jsem z těch zhruba 250 oblíbeností vybral co nejméně co nejreprezentativnějších ideálů.

A podle těchto oblíbeností mě téhož dne (22.4.2019) napadla vize Hadího kluka v živém stromovém altánku, kterou jsem tehdy označil jako „minimalističtější Snílek wesmírodivný“ (ve vztahu k dosud nedokončené propracovanější verzi Snílka w.). Současně se však altánek silně váže k Wesmírodivné chatce, (a zprostředkovaně k Wesmírodivnému domečku), protože také jde o pokus přesunout vizi Snílka wesmírodivného do reálnějšího prostředí, mj. pomocí přírody na Zemi. A i proto, že živý altánek vytváří (částečný) obal kolem hadího kluka v podobě asambláže, tak jde o jakýsi přechod mezi wesmírodivnými domečky a wesmírodivnými létajícími asambláži.

Altánek jsem začal kreslit 5.5.2019 večer, další den jsem ještě něco dovymyslel a dokončil ho, načež spolu-inspiroval vznik díla Bytnost wesmírodivnosti, ale i mé teprve chystané obrázky, kde se posunu k samorostismu (podobně jako u koláže Setkání přírododivných bytostí).

A co se týče významů různých částí altánku, tak kniha symbolizuje psaní (mou literární tvorbu), jin jang smajlík značí štěstítvornost, zvířátko puncofál vtiposcifárny, „Newtonovo“ padající jablko symbolizuje metodologický/ epistemologický dadaismus/ anarchismus, propojení mozku hadího kluka se stromem je kolektivní inteligence jakéhosi přírodního internetu (s čímž souvisí i symbol wifi), oko s křidélky symbolizuje svobodovolné vědomí, šipkami zacyklená slova „život“ a „vesmír“ představují jejich možné vzájemné umožnění, živý vesmír, antropický princip i teistickou evoluci. Živý altánek ze vzájemně propletených stromků značí mj. touhu žít v přírodě a v souladu s ní, ale není to kompletní výčet významů tohoto obrázku...

2.4. Evoluce wesmírodivných domečků:

Podobně jako u wesmírodivných lodí jsem se rozhodl vytvořit kulturně-fylogenetické schéma, resp. šipkovité znázornění toků inspirace mezi jednotlivými díly (a taktéž pomocí rešerše v mém deníku). Výsledek zahrnuje i proto-východiska jako povídku Přirozená mnohobytost (2012, reprezentovaná dvěma kluky zarostlými do přírody) a vizi poasamblážovaného domu (1.3.2014), chrám Sagrada Família, reprezentaci vizí travel bugů či záchytné body, kterými se obrázky vážou na první schéma. K mému částečnému překvapení se ukázalo, že tam pasuje i Jedinečnost lokálního medu.

Vznik sci-fi kresby Strukturobot Rhizomorodný

Ve struktuře plné cyklů těžko hledat jednoznačný začátek a konec. To platí nejen o mé nové kresbě Strukturobot Rhizomorodný, ale i o jejím vzniku, který vyrůstá z různých částí mého života a do různých částí se zase rozroste jako např. Wo-asambláž či Mouchodlak na fazolové ovládání.

Zkusím začít třeba od vydání mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie koncem roku 2015, po kterém jsem měl chvíli pocit, že většinu toho hlavního, co jsem chtěl říct, jsem už řekl (než mě pak postupně napadla fůra dalších myšlenek, jak jsem zmiňoval ve videu Hyperkreativita).

Byla to taková dočasná úleva, díky které jsem se mohl trochu víc odpoutat od tvorby a o to víc vnímat díla ostatních (měla by mezi tím být rovnováha), třeba číst odbornou literaturu. Vlivem toho jsem si vzpomněl na mou myšlenku "Jsme spoluutvářeni okolím, které spoluutváříme.", což vedlo k úvahám, jak přetvářet mou nově opravenou pracovnu, aby mě zpětnovazebně spoluutvářela takovým směrem, kterým chci jít. Vytvořit si prostředí, které mi bude pomáhat být tím, kým chci být.

Tak jsem si postupně vytvořil podrobnou vizi, jejíž podstatou je, že většina nezakrytých částí zdi by byla pokryta strukturovitou asamblážo-koláží na rozhraní umění a myšlení (a není snad potřeba dodávat, že jsem si toho vymyslel víc, než se tam vejde a stále si nejsem jist, jak to ořezat, aby mi to netrhalo srdíčko, xD (nakonec jsem začal s muralem)).

V tomto bodě bych se vrátil do hlubší minulosti, abych vysvětlil, čím to vymýšlení výzdoby mé pracovny pro mě bylo převratné. S trochou nadsázky "kreslím od narození" a jako dítě to pro mě byl hlavní vyjadřovací prostředek, který postupně zaplnil několik krabic nejrůznějšími komplexními bizarnostmi. Časem jsem začal i trochu psát, ale až v průběhu střední školy se to u mě překlopilo z kreslení na psaní. Od té doby šlo kreslení pomalu do ústraní s tím, jak se zlepšovaly mé spisovatelské schopnosti.

Ale nikdy se u mě nevytratilo zcela a to rozvíjení vize mého pokoje vedlo mj. k tomu, že jsem si konečně založil profil na HumanArt a umístil tam pár děl. A jak jsem tam pozoroval výtvory ostatních a vzpomínal na mou zlatou éru kreslení, tak se tím pomalu nastartovala jakási renezance, jejíž prvním květem byl obrázek Snílek wesmírodivný, kterým jsem rozvinul mj. mou dětskou zálibu v komplexních různorodých strukturách.

Bohužel a bohudík se ten obrázek stal dalším jádrem, kolem kterého začala kondenzovat má hyperkreativita, což se spolu s mj. poruchou HDD stalo příčinou oddálení dokončení. K obrázku se začala přelévat a konkretizovat má starší vize koncentrátu knihy Wesmírný omyl, čímž vzniká povídka, podle které zpětnovazebně upravuji ten obrázek.

Mezitím jsem vytvořil a publikoval obrázky Jedinečnost lokálního medu a Setkání přírododivných bytostí. Také jsem vymyslel náměty na mj. asambláž k mé povídce o cellulárnm automatu Hra života či asambláž Formobsahová rekurze a pohrával si s myšlenkou, že nejprve realizuji nějakou jednodušší asambláž, ve které bych zkusil metody, které jsem mezitím vymyslel.

A analogicky k tomu mě napadlo nakreslit něco jednoduššího a tím rychleji hotového v podobném stylu jako obrázek Snílek wesmírodivný, čímž vznikl právě Strukturobot Rhozomorodný. Většinu jsem nakreslil 13.2.17 a dokončil 16.8.17 s tím, že 7.2.17 mě zaujala kapela Skrytý půvab byrokracie (když byl frontmanem ještě Jakub Žid), hlavně písničkami Simulakra a Rhizom, z nichž ta druhá mě částečně inspirovala a rozhodl jsem se ji přidat i k doprovodnému videu (které je rovněž rychlejší obdobou videa, které chystám k obrázku Snílek wesmírodivný).

Strukturobot Rhozomorodný je v podstatě intuitivní koncentrace zajímavých tvarů do jakéhosi levitujícího sci-fi předmětu, bizarní wesmírné lodě a tady je konečně umělecké video, které jsem k tomu vytvořil: