Asociomet 5: knihy, tvůrčí zvyky, povídka, ukrajinopunk, kosmismus, slovník, mermolez, hračky, wesmírodivnost, Kaddish, abstrakce, rekurzismus, superstimulismus, DMT eutanazie...

Pro tento měsíc jsem se nakonec rozhodl vytvořit pátý článek ze série Asociomet, kde píšu to, co mě zrovna napadne a snažím se neustále odbočovat od předchozích témat, abych jich nakousl co nejvíce. Ale v odbíhání možná už nebudu tak důsledný jako začátkem.

Nejen koncem minulého článku této série jsem zmiňoval mou nejspíš třetí, ale dosud rozepsanou knihu s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí, což je takový filosofický román téměř o všem možném i nemožném. 

Mohu sice říct, že jsem v dokončování pokročil, ale bohužel ne tak rychle, jak jsem si loni představoval. Příčin zpoždění je několik a lze je rozdělit na existenciální a tvůrčí. V existenciální rovině musím řešit to, že od nás odešel jeden člověk, takže potřebuji částečně zastávat jeho práci na hospodářství a navíc v době poměrně neobvykle rychlého zdražování. 

Víc práce znamená méně času na tvorbu, a pokud nechci bourat mé pracně vydobyté tvůrčí návyky, kterými ventiluji svou hyperkreativitu, tak i průběžná tvorba mi bere čas na psaní knihy. Momentálně mám ve zvyku každý den přidat 5 novotvarů na Češtinu 2.0 (schváleno bývá minimum, momentálně však přes 500), dále mám ve zvyku každý víkend publikovat jedno video na druhém kanálu, každý měsíc publikovat jeden článek a každý rok napsat alespoň jednu povídku, nejlépe do soutěže. U knih by se mi líbilo jedna kniha za pět let, ale to se mi momentálně nedaří. 

Na druhou stranu mám spočítáno, že bych klidně mohl vydat knihu článků nebo knihu čistě povídek tak, aby v obou případech délka byla přes 200 stran mého obvyklého formátu. Zatím se však nic nemění na tom, že knihu Keška Obydlí vědomí plánuji jako svou třetí publikaci. Ono ve skutečnosti jsem už něco jako třetí knihu vydal, ale to byl jen úspěšný vtip pro pobavení pár přátel, který nepočítám jako plnohodnotnou knihu Sebastiána Wortyse. 

Přestože se mi plán nové knihy zatím nedaří (i když stále doufám, že si konečně vypracuji dostatek času), tak jsem poměrně spokojený z toho, kolik jiných menších projektů se mi povedlo realizovat. Jsem třeba rád z dystopické/ antiutopické povídky, kterou jsem tento měsíc dokončil. Myslím, že poměrně intenzivně podněcuje k přemýšlení o mnoha rovinách blízké budoucnosti a o možnostech naší jakési základní podstaty.

Porotci soutěží často kritizují, že mé povídky jsou moc hlubokomyslné a tedy pro běžné čtenáře nestravitelné, což je v dnešní komercializované době všeobecně považováno za chybu, přestože hlubokomyslností se vyznačují i nejkvalitnější filosofická díla historie. Tentokrát jsem se však pokusil o četnější střídání myšlenek a děje, což by mohlo usnadnit čtení, stejně tak pokus přidat akčnější scény, než u mě bývá zvykem. 

V povídce se různě zrcadlí i současná válka na Ukrajině, která různými způsoby ovlivnila nespočet lidí po celém světě. A podobně jako v případě pandemie covid-19, kdy jsem publikoval kontroverzní parodický videoklip, kde antropomorfizuji virus, tak i teď chystám video, kde nadsázkou a černým humorem reaguji na současnou situaci. Tentokrát půjde o báseň v próze vytvořenou podobným způsobem jako text videa Krádež smysluplnosti, ale nebude to tak nesmyslné. Zvuk už je hotový, jen rozpracované vizualizace potřebuji dokončit.

Zde uvádím alespoň začátek (parodující mj. Vogonskou poezii): „Ó, fretná invaze totalitomilujících netolerantních unifikátorů a demokratovrahů. Tvůj pravoslavný bůh války oděný v krvavě zlaté ropě je mi, co zprudlé a traktorem odtahované vraždoplechovky - přesně podle opaku plánu Kremrole. Škvrk!“ 

I kdybych to video náhodou nedokončil, tak jako jsem publikoval řadu neologismů o koronaviru (např. koronspirátor, domafest nebo koronokracie), tak už jsem zveřejnil nemálo novotvarů týkajících se války na Ukrajině (viz. Ukrajinský speciál videa o novotvarech). Dokonce se mi povedlo trochu předběhnout dobu, když jsem v první polovině ledna zveřejnil pojem „putinův kotel“, který kritizoval, že většina plynu do České republiky proudila z Ruska, což finančně podporovalo tamní režim. 

Zatím naposledy jsem se k těmto tématům vyjádřil v dvacátém osmém videu o mých novotvarech, kde jsem zveřejnil mj. neologismus ukrajinopunk, tedy kulturní směr, subkultura, umělecké hnutí i životní styl inspirovaný šířením ukrajinské kultury západem a reakcemi na ruskou invazi. Koncovku -punk je potřeba chápat volně podobně jako v případě třeba steampunku, kyberpunku, splatterpunku, dieselpunku, biopunku, teslapunku nebo solarpunku.

Příkladem užití neologismu ukrajinopunk zde uvedu v celé délce, protože podrobně a mnohotématicky dokresluje, co tím myslím: „Ukrajinopunk zahrnuje mj. kombinaci žluté a modré barvy, ukrajinský traktor odtahující ruský tank, motiv hledání nového domova, toaletní papír s fotkou Putina, vtipkování o dálkově ovládaném komárovi, který ho otravuje, ukrajinský cirkus, píseň Stefania od ukrajinské kapely Kalush Orchestra, která vyhrála Eurovizi, prezident Volodymyr Zelenskyj v neformálním oblečení vojenské barvy, parodické přejmenování románu od Tolstoje na Speciální vojenská operace a mír, vystavování zničených ruských tanků nebo hlášku „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!““

V rámci psaní tohoto výčtu jsem hledal i umělecká díla, která vznikla v reakci na válku na Ukrajině a narazil jsem mj. na popis akce „Ukrajinská kultura v době války: Akcelerovaná dekolonizace“, kde se píše mj., že umělkyně Darja Lukjanenko protestuje vůči idejím kosmismu. To mě zaujalo, protože jsem do té chvíle neměl vědomé tušení, že existuje nějaký pojem kosmismus. 

Dočetl jsem se, že je to přes sto let staré filozofické, náboženské a kulturní hnutí, nějaká podivná ruská obdoba tvorby autorů jako Jules Verne a HG Wells, která prý předběhla transhumanistické hnutí. Představitelé kosmismu zastávali radikální prodlužování života, navrhli pulzní raketový pohon, panpsychismus, věřili že lidé kolonizují Mléčnou dráhu, rozvíjeli pojem noosféra, studovali vliv slunce na biologii nebo objevili měsíční tektonickou aktivitu. Z tohoto pohledu to pro mě zní celkem zajímavě a myslím, že Darja Lukjanenko kritizuje spíše filosofický kosmismus, který je prý založený na jednotě vnějšího vesmíru a vnitřního světa člověka.

Každopádně jsem rád, že jsem tak náhodně objevil další zvláštní pojem do sbírky, ze které bych časem rád sestavil jakýsi slovník dadavědy, mých novotvarů a oblíbených pojmů z mnoha různých oblastí. Chtěl bych v něm prezentovat i spoustu podivuhodných slov, která se do běžných slovníků nedostala, nebo jen výjimečně. 

Děda mě třeba naučil pojmy mermolez a bzučák, což jsou staré venkovské hračky, které si děti vyráběly z toho, co našly doma. Mermolez se vyráběl z dřevěné špulky od nití, měl v sobě stočenou leteckou gumu, který byla na jedné straně něčím přichycená, na druhé upevněná ke klacíku, a když se to položilo na zem, tak guma svým roztáčením tlačila klacíkem o zem tak, že se špulka rozjela a kluci pořádali závody těchto mermolezů. A bzučák byl kousek nitě svázané konci k sobě tak, že dvakrát procházela jedním knoflíkem, který se zatočil, aby vznikl závit podobně jako u mermolezu, do každé ruky se vzal jeden konec nitě a pak se s nimi hýbalo od sebe a k sobě v takovém rytmu, aby se knoflík roztočil tak rychle, že začne bzučet a dokud člověk tahá a nit vydrží, tak bzučák pulzuje.

To mi připomíná, že jsem letos po mnoha letech prohledal své nejstarší dětské hračky jako např. kompas, cosi jako barevný skládací fulleren, duhové slinky, fosforové hvězdičky, zkumavky, blbinky z Kinder vajíček, elektrosoučástky, hlavolamy, zděděná knížka o počítačích z předrevoluční doby (kde se místo pojmu internet ještě používá pojem telekomunikace a už tehdy tam bylo, že se děti ve škole budou učit programovat kreslící algoritmy, tedy něco co u nás mělo zpoždění řadu desetiletí), kartičky Pokémon, vodní pistole, robot přeskupitelný na auto z doby řadu let před publikováním prvního filmu Transformers, stavebnice Merkur či Lego (před rokem jsem si po mnoha letech koupil Sonic Stinger (6907) do vitríny) nebo hologram mimozemšťana.

Jako dítě jsem zbožňoval tématiku mimozemšťanů, přesněji lidských představách o tom, jací by mohli být, pokud existují. Je to neznámo, které podněcuje lidskou fantazii a mě přivedlo mj. k osobitému uměleckému stylu, který jsem si v posledních letech nazval „wesmírodivnost“. Poprvé jsem ten pojem užil roku 2016 jako přídavné jméno při popisu obrázku „Snílek wesmírodivný“ viz. série „Wesmírodivné lodě hadích kluků“, ale už tehdy šlo o další fázi rozvoje mé dětské fantazie, kterou velmi částečně ukazuji v koláži mnoha verzí Nijorů Q2 závěrem série „Wesmírodivní ufonci“. 

Dětské obrázky mi pomohly zapamatovat si, na jaké filmy a seriály jsem se v televizi díval a co mi tehdy vrtalo hlavou. Díky tomu jsem letos mohl vytvořit dvě videa, kde z toho připomínám řadu záběrů, nové podobné přidávám a zamotávám je do fantasmagorické posloupnosti, kterou lze chápat mj. jako koncentrovanou esenci mého dětského údivu z tehdejších představ o mimozemšťanech. Obojí („První betaverze Znázornění wesmírodivnosti“ a „Druhá betaverze Znázornění wesmírodivnosti“) to jsou však jen rozpracované části jednoho většího a dosud nedokončeného videa, které bych časem rád zveřejnil na prvním kanále. Možná tam zapojím i něco z mého potápění (ukázka 1, ukázka 2) nebo z elastické blány (ukázka 1, ukázka 2) a to nejen pro potěšení odběratelů z Japonska.

A nedávno jsem po téměř dvou letech publikoval další dílo na HumanArt, konkrétně „Temný odstín wesmírodivnosti“ a jde o část ze spousty nových obrázků, které vznikly dotvořením mého námětu pomocí umělé inteligence (což je v podstatě automatizovaně zdokonalená obdoba mé překreslace), přičemž jsem si dal hodně záležet na výběru. Časem bych rád publikoval další díla, která takto vznikla podle mých představ a to i třeba v rámci samorostismu (samorostism/ driftwoodism), který považuji za nový přírodně orientovaný umělecký směr. 

Rád bych také časem vytvořil další umělecké dílo nadlidských rozměrů s hlubokou myšlenkovou strukturou, které bych tentokrát zveřejnil jako Wortys. Kdybych získal svolení, tak by mohlo stát třeba zhruba v místech mé bývalé kešky. Chtěl bych ve svém stylu vytvořit něco trochu jako Kaddish od Aleše Veselého, což je opravdu hluboce působivé dílo. Koncem roku 2019 jsem ho navštívil osobně a natočil tam 3D-Mouchodlaka, ale světelné podmínky tou dobou pro mou kameru už nebyly nejlepší, takže bych ho někdy rád navštívil za příznivějších okolností. 

Je to jedno z více děl, ve kterém cítím inspiraci pro nový umělecký směr. Tvorba mě totiž naplňuje tím víc, čím novější se mi zdá to, co vytvářím. Jako se třeba František Kupka významné podílel na vzniku abstraktního malířství a průběžně rozvíjel tento koncept, tak i můj mozek by rád byl centrem emergence poměrně nového způsobu tvůrčího procesu. Současně bych však chtěl nějakou odbornější zpětnou vazbu, abych neměl takové podezření, že je to pouhý sebeklam. Aby to nebylo tlachání v jednomístné sociální bublině, které by narazilo prasknutím bubliny.

Když jsem psal experimentální článek „Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom“, tak mě při průběžném popisování slovorostu napadlo, že by mohl existovat umělecký směr rekurzismus (recursism/ recursionism), dnes bych možná napsal obecněji autoreferencismus (autoreferencism), ale to první je kratší. Směr jehož díla by se v různých rovinách a vícenásobně vztahovala sama k sobě. Dílo, které by popisovalo svůj vznik, který by popisoval svůj vznik, který by popisoval svůj vznik..., přičemž jednotlivé odchylky by jakoby překreslačně vrstvením modifikovaly pokračování autoreference, která by interferovala se svými jednotlivými vrstvami za emergentního vzniku nových kvalit. Jako když kamera pozoruje svůj display a najednou se objeví pulzující útvar nepodobný pouhé původní sebeobsažnosti. Ale to samé se může dít třeba s příběhem povídky, s čímž už jsem také experimentoval.

Kdybych měl nový směr vymyslet z pohledu futurologie, tak mě napadá, že by mohl vzniknout jakýsi superstimulismus (superstimulism) nebo zkráceně prostě stimulismus (stimulism). Umělecký směr, který by pomocí kombinace nejmodernějších technologií vytvářel novou vyšší úroveň lidských superstimulů, nadreálně intenzivní neodolatelné podněty, kdy člověk už nebude pouhý neúčastněný pozorovatel vnějšího uměleckého díla, ale bude uměleckým médiem jako třeba papír, jehož prožitky budou vytvářeny jako vnitřní umělecká díla na míru jeho představ.

Člověk bude třeba vnořený do metaversa, fyzicky doplněný o nová zařízení různě ovlivňující tělo, třeba kvalitnější hmatová odezva k surrealistické virtuální realitě generované podle snímání aktuální touhy uživatele. Spousta mechanických ramen s tvárnými konci, která by se hýbala tak, že člověk v metaversu by měl pocit, že se dotýká toho, co vidí. Ale to by byla jen jedna z prvních fází stimulismu/ superstimulismu a konečnou fází by byl stav, kdy umělá superinteligence řídí koncentrace jednotlivých látek v krvi a mezi neurony tak, aby člověka udržovala ve stavu přiměřené blaženosti. Byla by to nejdokonalejší realizovatelná metadroga.

Skeptik může říct, že člověk ve finální fázi superstimulismu by byl jen zhýralý feťák, kterého umělá inteligence drží tak, aby nedosáhl zlaté dávky a určitě na tom i něco je, ale podle mě jde spíše o to, jak by to bylo použito. Pokud by člověk už byl starý, umírající, nevyléčitelný, nebo by prostě ztrácel jakékoliv nutkání dál žít a případná nesmrtelnost by se mu začala příčit, tak proč by člověk v budoucnu měl umírat v mukách? Umělá inteligence by různými zásahy mohla způsobovat, že smrt by bylo něco, co bychom si konečně dokázali užít bez utrpení. Už by to nebylo něco, čeho se bojíme, ale část života bychom pracovali, abychom si nakonec mohli dovolit slastný bezbolestný odchod ze světa, příjemné vyvanutí, třeba nějakou uměligentně řízenou DMT eutanazii doplněnou o další potřebné systémy.

Obecná uměligence, sebezdokonalování, sebezničení, technokracie a demokracie

 V minulém článku jsem se zamýšlel nad tím, zda se může objevit informační technologie, jejíž vývoj a investice do něj by mohly předběhnout umělou inteligenci (dále též uměligence či UI) a přivedli její investice do stagnace, jak spekuloval jeden ze čtenářů. Zdálo se mi to nepravděpodobné, takže čtenář přišel s dalšími zajímavými podnětnými argumenty (i na trochu jiná souvislá témata), na které bych zde rád zareagoval. 

Prvním bylo tvrzení, že většina investic do vývoje uměligencí putuje na zvětšování objemu trénovacích dat, což je prý stejné jako dělat automobilu větší a větší nádrž na palivo, čímž nemůže vzniknout nová kvalita. A prostředky vyplácané na větší a větší objem dat budou údajně chybět na „principiální vývoj“. 

Podle mě je však potřeba uvědomit si, že uměligence není jen pouhou nádrží na data, ale ona je těmi daty proměňována takovým způsobem, že dochází k emergenci, tj. na základě relativně jednoduchých principů (třeba v oblasti umělých neuronových sítí) v reakci se vstupními daty vznikají kvalitativně nové sofistikovanější vnitřní struktury z různě nastavených a různě selektivně provázaných vah, které společně nevědomě imitující specifické části našeho myšlení. 

Když danou emergenci předvedu na relativně snadno představitelném příklad rozpoznávání obličeje, tak nějaký objem trénovacích dat je dostatečný, aby pak UI rozpoznala, že na nějakém obrázku je lidský obličej; nějaký větší objem dat, aby rozpoznala dva různé lidi; nějaký větší objem dat, aby je rozpoznala, když mají nasazené respirátory; ... Na tom je myslím dobře vidět, jak se narůstající kvantita může přelévat ve vynořující se kvalitativní rozdíly. To, že tak nemohou vzniknout všechny kvality, tak neznamená, že by tak nemohly vzniknout žádné. 

Zkusme se ale zamyslet, jak by mohla vzniknout obecnější umělá inteligence. Pravděpodobně tak, že nějaká umělá neuronová síť bude mít víc různých specifických umělých inteligencí jako své vstupy, resp. bude se učit skládat jejich výstupy tak, aby byla schopna řešit komplexnější problémy, než ty jednotlivé specifické umělé inteligence. Přičemž skládáním výstupů myslím i výstupy jednotlivých úrovní abstrakce, resp. vrstev sítí, aby i míra jednotlivých abstrahování v kombinatorice podléhala selekci skrze data a nebyla omezena lidským programátorem. 

Navíc si lze představit, že později se několik takovýchto relativně obecných umělých inteligencí může všemi svými vrstvami stát vstupem další hierarchicky nadřazenější umělé inteligence, což by hypoteticky mohlo být součástí principu zárodku sebezdokonalující se umělé inteligence, protože tento proces hypoteticky lze opakovat pořád dokola za vzniku stále sofistikovanějších kolektivních obecných umělých inteligencí podobně jako náš mozek při embryogenezi vzniká stále komplexnějším vrstvením neuronů, které původně migrují, následně upevňují strukturu provázání a na nich migruje další vznikající vrstva, což lze hypoteticky převést na migrování preceptronů při vzniku výchozích struktur uměligencí tak, aby i tento proces byl samoorganizovaný skrze vzájemné interakce. 

A i kdybychom připustili dnes odvážné spekulace o tom, že by mozek matky mohl přes CNS regulovat vznikání mozku embrya, tak i to by bylo hypoteticky možné v budoucnu převést na vývoj uměligence. Pak by se mohly objevovat třeba bláznivé spekulace o připojování pupečníkové šňůry na superpočítač přes nějaký nový adaptér. 

Každopádně vytvoření jakési obecné umělé inteligence či dokonce sebezdokonalující se uměligence by byl nepochybně velký pokrok, ale když si představíme, kolik by to mohlo vyžadovat vstupních trénovacích dat, tak se myslím ukazuje, že takovýto pokrok by vyžadoval velké investice právě a především do těch trénovacích dat a ne do toho, z čeho se pokoušíme vytvořit samoorganizovaný proces. A je logické, že mnohým programátorům se to nemusí líbit, jelikož to naznačuje, že dříve či později už lidští programátoři nebudou potřeba tak moc jako dnes. 

Předpokládá se, že časem budou existovat uměligence schopné hlubokého porozumění textu, což by mohlo znamenat, že bude snazší vytvořit takovou UI, která by přes spojování svých podsítí třeba ke slovnímu námětu na umělou inteligenci přiřadila rozpoznaný význam v řeči čísel (třeba něco jako vektory v n-rozměrném prostoru významů) a k němu by přiřadila doporučené uspořádání neuronové sítě, aby fungovala jako umělý architekt neuronových sítí, přičemž čím víc různorodějších trénovacích dat, o to menší rizika spojená s fitness krajinou, protože ne všechno budou vyloženě zlomy. Podobně by UI podle slovního zadání mohla zkoušet tvořit klasické programy, ale tam by mohl být větší problém s detaily. K tomu se také hodí dodat, že hypoteticky by mělo být jednodušší připojit odpovídající význam k řeči logiky než k přirozené řeči. 

Připouštím sice, že čím víc bylo učiněno pokroků v poli vývoje UI, tím může být těžší učinit další sofistikovanější, ale to ještě myslím neznamená, že by investice do UI (ve smyslu otevřeném pro možnosti vývoje) byli předběhnuty investicemi do generování jiného softwaru. 

Vraťme se však ještě k čtenářově tvrzení, že prostředky vyplácané na větší a větší objem trénovacích dat budou údajně chybět na „principiální vývoj“. Je přesvědčený, že k množině dosud objevených principů musíme objevit další nové, aby se uměligence mohla dál významně rozvíjet. Co když je to ale trochu iluze? Samotné zjevení nové kvality považuji za více rozhodující v otázce vývoje než samotné předpoklady, které to umožnily (principiální pokrok vs objem a rozmanitost vložených dat v případě uměligence). Kdyby samotné vyřčení věty „Simsalabim, ať vznikne plně sebereplikující se stroj!“ skutečně umožnilo vznik takového stroje, tak nebudu tvrdit, že nejde o pokrok ve vývoji z důvodu způsobu, jakým by se to stalo. Byl by to jakýsi pokrok, i kdyby cesta k němu byla vyloženě hloupá. Navíc vzhledem k tomu, že všechny částice více či méně fungují jako perceptrony (mají vstupy a modifikovaný výstup), tak z tohoto hlediska lze vše existující chápat jako určité druhy více či méně složitých neuronových sítí, takže jakýkoliv představitelný pokrok je z tohoto hlediska otázkou vzájemného specifického nastavení částic a z tohoto pohledu je principiální pokrok na této úrovni existence nemožný, pokud je nemožné vytvořit ex post částici, která by odporovala standardnímu modelu (pokud by byl nezpochybnitelný, což může být otázkou). To nám však nebrání tvořit nové sofistikované technologie. Nemožnost pokroku na elementárnější úrovni nezakládá nemožnost pokroku na vyšší úrovni. Něco podobného platí třeba i v biologii u eukaryot, jejichž diverzita genotypů je mnohonásobně nižší než třeba u bakterií, ale jejich strukturová diverzita fenotypů je naopak mnohonásobně vyšší než u bakterií. Z menšího počtu odlišných genů umí vytvořit větší odlišnosti ve vyšších strukturách. 

Čtenář dále tvrdí v reakci na problematiku integrování humanismu do umělé inteligence, že uměligence se umí přizpůsobit na míru konkrétnímu jedinci lépe než lidé. Myslím však, že (ne)platnost tohoto výroku je silně podmíněna konkrétním kontextem. Když třeba člověk 1 rozhoduje o člověku 2 na základě jejich společného dialogu v přirozené řeči, tak dnes může dosud snáze než dnešní UI pochopit hloubku argumentů člověka 2, takže v tomto případě k němu může přistoupit víc na míru než dnešní uměligence. Časem se to určitě může zlepšovat, ale myslím, že je velkou otázkou, zda a do jaké míry může UI časem lépe než člověk pochopit, jaké to je pro člověka být člověkem (tzn. pochopit důležitý předpoklad humánního rozhodování na míru jednotlivce). To by v ideálním případě vyžadovalo, aby jedna UI stíhala v reálném čase získávat a analyzovat obří množství informací o procesech ve více různých lidech (a v případě biologického těla s robotickým mozkem by chybělo klíčové hledisko, takže by tím nešlo obcházet problematiku dostatečných senzorů kolem lidské hlavy). 

K tomu čtenář dál argumentuje, že když dnes člověk o někom rozhoduje, tak má představu, že ten druhý člověk je průměrný člověk. Podle mě však pouze do chvíle, než člověk, o kterém rozhodují, má možnost na optání vysvětlit, co a jak je v jeho případě jinak než v jejich představě o průměrném člověku. Jednou se mi třeba stalo, že k nám přišli zastupitelé obce s návrhem, že v naší blízkosti chtějí provést určité stavební úpravy. My žijeme i na tom místě, takže ho známe lépe než oni a mohli jsme tedy vysvětlovat, jaké jevy se tam občas vyskytují (tzn. takové, které by při krátkém pozorování v jedné maličké části jednoho z ročních období a bez rozhovoru s místními externímu pozorovateli unikly), takže pochopili, jak svůj záměr lépe přizpůsobit konkrétním lidem s daným místem spojeným, přestože jejich počáteční předpoklady byly dost odlišné, i když ze své vnitřní logiky bez větší části vnějšího kontextu mohly dávat smysl. 

Čtenář dále tvrdil, že kdyby současná uměligence měla za úkol vytvořit registrační systém k očkování „výhradně“ pro seniory nad 70 let, tak by jí prý došlo, že mnozí ti lidé neumí zacházet s chytrým telefonem a nemusí ho mít. Jak ale formulovat tak komplexní úkol, aby ho současná uměligence dokázala zvládnout bez jiných problémů? Kdyby komplexní správnost jejích výstupů při výcviku měl kontrolovat člověk, tak by ten registrační systém ještě neexistoval a navíc by ve hře důl zůstával lidský faktor. A jak tak relativně rychle získat dostatek trénovacích dat v podobě mnoha alternativních a správných registračních formulářů vztažených k očkování a seniorům, aniž by zase člověk musel zdlouhavě kontrolovat, že vstupní data jsou víceméně v pořádku? Myslím tedy, že existují mnohem lepší příklady kontextu, ve kterém by čtenářův výrok platil. Třeba uměligence, která z detailní fotky oka dokáže vyčíst známky i těch nemocí, které ani nejtrénovanější doktor z očí nepozná. To ale pochopitelně nevylučuje koexistenci již zmiňovaných situací, kdy mezilidská interakce má z humánního hlediska vyšší efektivitu než současná UI. 

Čtenář dále argumentuje úsměvným videem „Brno postavilo novou ulici - pro stroje a pro dobytek“ s tvrzením, že danou ulici navrhovali lidé, ale tak nelidsky, že uměligence by to prý zvládla lépe. Pominu-li, že primárním záměrem (alespoň podle videa) očividně nebylo navrhnout tu ulici pro lidi, ale spíše nějak veřejnosti zdůvodnit přesunutí peněz z veřejných kapes do soukromých a „moc se s tím nesrat“ (což není moc reprezentativní příklad toho, když lidé navrhují skutečně primárně pro lidi), tak předpokládám, že kdyby to navrhovala uměligence současných možností a lidé nezkorigovali výsledek, stejně by vzniklo dost materiálu na podobně úsměvné video, jen bychom se podivovali více či méně jiným věcem, které těžko předpokládat bez upřesnění toho, jak by UI současných možností mohla vůbec navrhnout ulici z relativně komplexního hlediska, které by mělo zahrnovat provázanost mnoha odlišných faktorů spojených s lidskými potřebami. 

Chápu, že různí lidé mají o představě ulice různé názory, které se těžko redukují na konkrétní relativně funkční kompromis, ale není mi jasné, proč čtenář implicitně vylučuje možnost, že by uměligence udělala nějaké chyby z nepochopení lidské přirozenosti. Přirozenosti, která je mj. určitou měrou kulturně podmíněná, takže kdyby UI analyzovala struktury světových měst, jejichž obyvatelé tvrdí, že jsou s nimi celkem spokojení, načež by vyplivla nějaké konkrétní uspořádání pro místo v ČR (za předpokladu, že by neanalyzovala jaké to je být Čechem, Američanem, Indem, Norem, Japoncem... a jak to souvisí se strukturou měst), tak by Češi mohli mít pocit, že jim vnucuje něco, co možná může fungovat v cizích kulturách, ale ne v té naší. 

To by se relativně dobře ilustrovalo třeba na Angličanech, kteří mají ve zvyku jezdit vlevo a to nejspíš na rozdíl oproti většině zemí světa. Takže kdyby uměligence pro navrhování ulice v Anglii studovala převážně vpravojezdící země a žádný člověk by jí nenašeptával, čemu má v kulturní rovině věnovat pozornost, tak by pro Anglii hypoteticky mohla navrhnout ulici, která by Angličany nutila jezdit vpravo. A na okrajích rámce plánování s napojením na prohozený směr by pravděpodobně navrhla zvláštní způsob, jak to prohodit. Tzn. směr jízdy jako jeden v podstatě malý detail, který by je v důsledku zaručeně dost naštval a možná víc než podoba té nové ulice v Brně naštvala některé místní obyvatele a návštěvníky. 

Jinak bych rád připomněl, že jsem v minulém článku kritizoval statistiky obecně (oproti přirozenému mezilidskému domlouvání), takže když čtenář argumentuje projektováním ulice, tak pravděpodobně argumentuje něčím, co se opírá i o nějaké formy právě „statistiky“ (i když je to pochopitelně smíchané s mezilidskou komunikací jako „hrušky a jablka“).

Čtenář také tvrdil, že záleží na rozhodnutí vývojářů, zda do uměligence zapojí humánní hledisko, nebo ne, aby třeba ušetřili. Podle mě však i kdyby to hledisko chtěli začlenit, tak dnes dosud zůstává velkým problémem, jak to udělat, i když s postupem času se tomu můžeme limitně blížit.

V minulém článku jsem položil provokativní otázku: „Jak dlouho bude pro vládnoucí elity ještě ekonomičtější investovat do školství (či to připouštět), než do vývoje umělých inteligencí dokonalejších než lidé?“ Podle čtenáře do té doby, dokud tu bude lidská civilizace a lidé budou svobodní. No, ale mě by se nechtělo čekat až na zánik lidské civilizace, jen abych takto experimentálně zjistil, že už je totálně pozdě uvažovat o nějakých preventivních změnách. A myslím, že pro technokraty by to z hlediska jejich hodnot v hypotetické dystopické budoucnosti bylo ekonomičtější už nějaký čas před možným „zánikem lidské civilizace“ a i to by se nějak projevovalo (pokud by takový dystopický scénář měl nastat). 

Než budu dál konkrétněji reagovat, zkusím nastínit část kontextu. Je potřeba uvědomit si, že státy (jeden ze základních prvků civilizace v tom smyslu, v jakém ji dosud známe) nestojí úplně mimo ekonomický systém jen proto, že mají částečnou moc regulovat ho. A státy jsou sociální konstrukt, který mimochodem i někteří technooptimisté dost kritizují a nejraději by ho nahradili něčím jiným, co by lépe vyhovovalo potřebám např. korporací, na kterých se ti technokraté podílí. Navíc se říká, že západní demokracie stagnuje, totalitní Čína je stále mocnější a už jsem slyšel o náznacích toho, že by časem mohla skrze nové technologie zkusit obejít vzájemně zajištěné zničení (i když nevím, nakolik tomu věřit). Plus se domnívám, že stále roste vliv médií na náš každodenní život, např. od občasných kouřových signálů po víceméně žití už převážně jen skrze nová média je to dost radikální změna. Před necelými deseti lety mi zapálený ajťák tvrdil, že elektronická komunikace nenahradí osobní setkání a dnes si vychvaluje videokonference apod. A do toho ještě starý ideály o tom, že časem vznikne nějaká umělá inteligence, která bude lidstvo řídit lépe, než by to lidé zvládli sami. 

Takže si podle mě lze dystopicky představit, že stále mocnější technokraté toužící po totálním rozvoji umělé inteligence budou různými způsoby (hlavně přes různá média a jiných vlivů na různé roviny mezilidského prostředí) spolu-transformovat nové a nové generace společnosti do takového stavu, aby lidé mj. v cestě za svými touhami postupně více či méně přirozeně umírali bez rozmnožování (ale bez zhroucení stále zautomatizovanějšího ekonomického systému) a uvolňovali tak prostor pro realizování extrémních přání extrémních technooptimistů. A těmi touhami nemusí být vládnutí lidstvu (tj. záminka pro přežití lidstva na straně technokratů), ale třeba vytvoření takové uměligence, která by se dokázala šířit co nejmasivněji po planetě a do vesmíru bez ohledu na cokoliv jiného živého než elitní technokrati transhumanisticky integrovaní do takové uměligence.

V rámci toho přechodu si také lze představit, že by technokraté nabízeli lidem základní nepodmíněný příjem a život plný zábavy výměnou za to, že by se nechali vykastrovat, aby umožnili vyvanutí. To by pro technokraty sice zprvu byla velká investice, ale jakmile by takto nechali lidstvo radostně vyhynout, tak už by do lidí nemuseli investovat a nikdo by jim dostatečně nebránil, aby skrze stroje a umělé inteligence naplňovali své šílené vize (šílenější než dnes). 

Lze si však představit i mírnější varianty, kde by potřeby vládnoucích elit ve spojení s uměligencemi byly nadřazeny péči o vývoj běžných lidí. 

Čtenář dále tvrdí, že kdyby se „zrušilo školství“, tak by si lidé své hodnoty tvořili sami, bojovali za ně a to by zničilo civilizaci. Když jsem však naznačoval, že ve vzdálenějším budoucnu může být antiutopicky „ekonomičtější“ investovat do vývoje uměligencí než do vývoje běžných lidí, tak jsem tím nemyslel, že by muselo dojít k nějakému radikálnímu zrušení školství (ve smyslu jednoznačného zlomu), ale třeba by nastávala postupná změna školství do takové formy, kterou bychom my už za pořádné školství nepovažovali, protože by se to třeba stále víc podobalo sledování nějakých popularizačních až populárních videí, resp. z Komenského „škola hrou“ by stále víc vypadávala škola a stále víc by to byla hra pro hru, zábava pro zábavu. 

Také je potřeba uvědomit si, že chtít bojovat za své hodnoty ještě neznamená umět bojovat za své hodnoty dostatečným způsobem. Takže čím zdegenerovanější veřejné školství ve světě, kde by technická část ekonomiky vlivem zautomatizování převážně přežila i smrt lidstva, tím spíše by běžní lidé nebyli pořádnou hrozbou pro vládnoucí elity, které by své technologie chtěli v ještě vzdálenější budoucnosti vyvléct z omezení, která by pro ně přetrvávání lidstva (v organickém smyslu) představovalo. 

Navíc kdyby nevzdělaní lidé měli bezpracně zajištěný život plný zábavy výměnou za nějakou malou operaci v narkóze, tak proč by se vůbec chtěli bouřit? Takže v budoucnu bude pro přežití lidstva důležité zachovat kvalitu školství i v době, kdy už by se o přežití a relativně vysokou životní úroveň lidí starali stroje, jinak by hrozilo, že železný zákon oligarchie by mohl vést k sebezničení lidstva ve jménu rozvoje umělé inteligence a lidé by tomu neuměli vzdorovat. Možná, že kdyby i běžní lidé měli pocit, že se potřebují učit, aby časem nedošlo k zániku lidstva, tak by se učili intenzivněji než dnes. 

Čtenář také tvrdil, že hlavním nebezpečím není umělá inteligence, ale především lidé, kteří by jejímu rozhodnutí dali přednost. Myslím však, že (hlavně v případech, kdy ti lidé nebudou vyloženě zloduši) to jsou dvě strany jedné mince, jedno není bez druhého - dokud ti lidé k rozhodování nepustí nevhodnou uměligenci či nevhodným způsobem, tak jsou z tohoto hlediska jen potencionálně nebezpeční stejně jako je potencionálně nebezpečná daná UI, dokud není použita nebezpečným způsobem. Ti lidé pochopitelně ale mohou být relativně nebezpeční i nehledě na (ne)použití uměligence nebezpečným způsobem, aby mi čtenářova slova dávala smysl, ale to by v podstatě říkal, že když se dá UI do rukou zloduchů, tak zloduši jsou nebezpečnější než UI, což by se možná dalo zredukovat na prostý výrok, že mocní zloduši jsou nebezpečnější než UI. Na první pohled se tedy sice zdá, že čtenář umělou inteligenci srovnává s lidmi, ale aby jeho výrok dával smysl, tak se ukazuje, že je srovnává jen s těmi lidmi, kteří už jsou předem nějak špatní pro společnost. A někdo by tedy mohl říct, že ten čtenář sofistikovaně implicitním způsobem (ať vědomě či nevědomě) umístil uměligenci vedle zloduchů (nebo jinak silně záporných lidí), aby UI vedle nich vypadala lépe podobně, jako nějaké průměrné zboží vypadá lépe ve společnosti podprůměrného zboží. Ale kdybych čtenářův argument vymyslel já, tak by mě toto asi jen tak nenapadlo. 

A posledním čtenářovým názorem, ke kterému se vyjádřím, je vliv umělé inteligence na demokracii. Kdyby se prodávala hračka, která by dětem říkala, aby nevolili nějakou politickou stranu, tak by z toho byl asi velký skandál, ale kdyby ta hračka dokázala mít na děti v podstatě stejný vliv, ale způsobem, který bychom nepoznali, tak by to bylo závažné ohrožení demokracie. Tolik čtenářův názor, se kterým mohu i celkem souhlasit. Připomíná mi to způsob, jakým se dnes užívá pojem „psí píšťalka“ v politologii, resp. nějaké slovní spojení, které část lidí běžně ignoruje a pro jinou specifickou to může být součást důvodu, proč někoho volit. Hračka vzhledu roztomilého zvířátka třeba může říkat: „Buď hodný ke zvířátkům.“, téměř nikdo v tom nemusí vidět nic politického, ale pak třeba zvýšený poměr lidí, kteří v dětství měli takovou hračku, bude v dospělosti podporovat tu ze stran zelených zaměřenou na práva zvířat (rozštěpení strany zelených je spíše v jiných západních zemích, kde by tento argument asi vyzníval pochopitelněji než v ČR, kde v poslanecké sněmovně momentálně nemáme žádnou stranu zelených). Je ale otázkou, zda bychom vůbec mohli něco relevantního říkat, aniž by to z pohledu nějaké hypotetické umělé superinteligence nenaznačovalo něco o naší politické orientaci. Navíc čím víc toho řekneme, tím víc by mohla hledat souvislostí, takže čím víc bychom toho chtěli říct, tím víc by to muselo být „bezobsažné“, aby to ve vzájemné spojitosti pro tu uměligenci nevypovídalo nejlépe nic o politické orientaci. A už aféra „Facebook–Cambridge Analytica data scandal“ ukázala, že pokročilá statistika v souhře s pokusy o plutokracii může být ohrožením demokracie, přičemž obrana opět spočívá hlavně v dostatečné vzdělanosti běžných lidí, aby nepodléhali sofistikovanější masové manipulaci skrze média (jak ve smyslu získávání osobních dat voličů, tak ve smyslu aplikování z těch dat odvozených fake news apod.).

Co nahradí umělou inteligenci?

 V minulosti jsem o umělé inteligenci (dále občas jen UI či uměligence) psal například v článku „Průmysl 4.0, základní nepodmíněný příjem, ekofarmy a přežití lidstva“, ale spíše z hlediska vnějších souvislostí a nezaměřoval jsem se moc na podstatu. Sice jsem později rozepsal článek o mé představě, jak vytvořit obecnou umělou inteligenci, ale nakonec jsem ho nedopsal, jelikož jsem se mezitím začal věnovat jiným projektům. 

Po čase jsem však byl znova dotazován na téma uměligence, čímž vznikl tento článek, který je o něco víc o UI než článek Průmysl 4.0, a pokud mi do toho nic neskočí, tak snad dokončím i druhý díl tohoto článku, kde se zaměřím i na pár klíčových myšlenek pro vznik obecné uměligence. 

Dnes je běžnou představou, že umělá inteligence se bude dál a dál postupně vyvíjet..., ale relativně nedávno jsem byl konfrontován s názorem, že by se mohla objevit jiná informační technologie, na kterou by se zaměřila většina vývoje a uměligence by sice dál existovala, ale už by víceméně nebyla rozvíjena. Zkusil jsem se nad tím tedy zamyslet. 

Není to sice vyloženě můj obor, ale pokud vím, tak rozvoj UI se odehrává především na poli softwaru, přestože lze optimalizovat hardware pro určitý typ softwaru, takže daným čtenářem předpokládaná budoucí převažující konkurence pro uměligenci (v dostatečně širokém pojetí, abychom ponechali místo pro možný budoucí vývoj, který se dosud neodehrál, ale na základě porovnání dosavadní umělé a lidské inteligence předpokládáme, že je pro něj minimálně teoretické místo) by se musela vyskytnout v oblasti softwaru, jinak bychom mohli tvrdit, že vývoji uměligence konkuruje třeba i hoteliérství, pokud bychom to vzali do důsledků. To je sice pravda z hlediska volby povolání, ale ne z hlediska přímé konkurence samotné umělé inteligence a hoteliérství, kdy by umělá inteligence a hotely soupeřily na stejném poli (ve smyslu hodnot, ne zisku, to bychom pak museli spekulovat např. i o významné stagnaci Moorova zákonu). 

Jak bychom si tedy na úrovni softwaru mohli představit něco rozvinutějšího než je umělá inteligence (i ve smyslu toho, kam se hypoteticky může posunout)? Myslím, že relativně velká část zdokonalovávání softwaru v oblasti špičkové úrovně je dnes založená na integrování nějakého druhu uměligence a najít co nejoptimálnější nastavení umělé inteligence pro konkrétní použití znamená investovat relativně velké množství peněz. Takže jak by bylo možné, aby se do nějakého typu softwaru investovalo výrazně více než do umělé inteligence, když by každý typ softwaru, kde si lze představit nějaké větší možnosti rozvoje a tedy investování, zahrnoval UI? 

A i kdybychom předpokládali jakýsi odklon lidstva od směřování k dokonalosti ve smyslu směřování k absurdistánu (jako ve stejnojmenném filmu z roku 2006), aby došlo k nějaké zásadní degeneraci hodnot mas, jejichž potřeby hýbou trhem, tak by to stejně a pravděpodobně vyžadovalo zlepšování uměligence, aby v lepším případě kompenzovala případný pokles inteligence průměrných konzumentů (o horších a totalitnějších případech teď nechci spekulovat). A kdybychom naopak předpokládali zvyšování lidské inteligence, tak to by mělo asi tři hlavní cesty (edukační, biologickou a hardwarovou), přičemž všechny by mohli posílit další zdokonalování vznikající umělé inteligence, dále druhé dvě jsou silně podmíněné rozvojem UI (např. chemoinformatika + UI pro dokonalejší pochopení/ modelování fungování mozku na různých úrovních a UI na ovládání rozhraní člověk-počítač - transhumanismus je a čím dál víc bude silně spojen s uměligencí) a samotnou první cestu omezují limity člověka, které jsou dané biologické evolucí, jež se nám jeví mnohem pomalejší, než současná technologická evoluce, takže samotný přirozený potenciál lidské inteligence pravděpodobně dříve či později nebude stíhat konkurovat rozvoji umělé inteligence dostatečně na to, abychom uměligenci nepotřebovali, pokud se chceme nějak dál vyvíjet v oblasti poznání. 

A kdybychom se vyvíjet nechtěli, tak by ubývalo místo pro jakýkoliv financemi podporovaný rozvoj a peníze by šli více do konzervování společnosti, ale nevěřím, že by se pro to jen tak rozhodlo dost dostatečně rozhodujících lidí, i když se pravděpodobně nacházíme v jakémsi tzv. metamoderním pulzování, které se více než dříve obrací k minulosti (v éře hippies se však lidé také v jistém smyslu obraceli k minulosti a nevím, že by to nějak výrazně zarazilo investice do pokroku). Aby investování do konzervování vyčerpalo investice do inovací, tak by asi musel přijít dosud nevídaný druh explicitní světové války, kdy by se i v oblasti hybridních válek vyčerpali možnosti téměř do bodu tzv. vzájemně zajištěného zničení (mutual assured destruction), aby se zablokoval jev, že války mohou přispívat k rozvoji inovací, ale to se mi také nezdá moc pravděpodobné a ne jen proto, že si dokážu představit možnosti vytlačení různých druhů válek ze Země do vesmíru, kde by to méně ohrožovalo život. 

Čtenář dále argumentoval, že jelikož podle mnohých odborníků uměligence dlouho nebude víc než jen specifický pomocník člověka, tak podle ekonomické logiky údajně financování jejího vývoje začne významně stagnovat dříve, než vznikne obecná uměligence či UI schopná generovat lepší UI než je ona sama. S tou ekonomickou logikou bych si však nebyl tak jistý s ohledem třeba na to, jak relativně málo se změnil standardní model elementárních částic od dob svého vzniku, ale jak moc peněz a času se investovalo třeba do stavby a provozu CERNu. Čím je něco základnějšího (plus nedostatečně pochopeného, ale předpokládá se, že to může být pochopeno lépe a že nové poznatky budou užitečné), tím spíše investice do té oblasti nepodlehnou nějaké výraznější a dlouhodobé stagnaci. 

Domnívám se tedy, že uměligence je tak široká oblast snažení s tak velkým potenciálem v oblasti vývoje, že přirovnávání např. k e-shopům, on-line platbám či on-line reklamám (jako něčeho, co bylo dramaticky rozvíjeno a už tak není) je nedostačující a o to hůře lze předpokládat, že by se investovalo do rozvoje zásadně jiného softwaru, který by současně nepředpokládal relativně velké investice do uměligence. 

Ale samozřejmě jsem zvědavý, kdyby někoho z čtenářů napadala nějaká spekulace v oblasti softwaru, do čeho by se v budoucnu mohlo investovat více, aniž by to vyžadovalo další finančně náročný rozvoj umělé inteligence. 

Čtenář, který inicioval tento článek, v minulosti také tvrdil, že umělá inteligence je spíše marketingový název pro pokročilou statistiku a z tohoto hlediska nepředstavuje pro lidi potencionální hrozbu, jak se někteří obávají. Podle mě však umělá inteligence může být určitým druhem hrozby i částečně nezávisle na tom, jak je v určitém směru rozvinutá a to ve smyslu, že když se o lidech rozhoduje pomocí statistiky, tak tam zatím vždy zůstává riziko, že nezváží něco jako humánní hledisko, navíc humánním způsobem a navíc na míru konkrétního jednotlivce. To může být problém třeba v organizacích, kde to, čemu se dnes říká umělá inteligence, rozhoduje o tom, kdo bude zaměstnán a kdo bude propuštěn na základně různých měřítek, kterým chybí lidský kontext a v případě umělých neuronových sítí navíc těžko reflektovat správnost jejich rozhodnutí. Co když třeba velká část dat na trénování pocházela z období, kdy platilo něco, co dnes už ne (přičemž dnes od UI těžko očekávat výběr zaměstnanců s ohledem na reflektování nedávné a aktuální historie)? 

Dalo by se říci, že riziko umělé inteligence se za předpokladu jejího rozvoje bude přelévat od nadužívání nedostatečně dokonalé uměligence po užívání inteligence dokonalejší v konkrétní oblasti než běžní lidé v dané oblasti. Lze sice předpokládat rozvoj nových typů zaměstnání, ale jak dlouho se mnozí lidé ještě dokážou přizpůsobovat těmto novým požadavkům, i když budou mít v kapse externí rozšíření inteligence, se kterým se budou učit pracovat a budou pracovat - obojí lidskou rychlostí? Respektive jak dlouho bude pro vládnoucí elity ještě ekonomičtější investovat do školství (či to připouštět), než do vývoje umělých inteligencí dokonalejších než lidé? 

To podle mě ve skutečnosti nikdo s jistotou neví, pouze se některým lidem minimálně z krátkodobého hlediska vyplatí tvrdit, že bude vznikat dostatek nových zaměstnání, pracovních míst a naše generace nemusí řešit, co a jak by se muselo změnit v případě klesání schopností běžného člověka vůči požadavkům trhu práce (podobně jako ještě dnes přežívají někteří lidé, kteří tvrdí, že nemusíme řešit změnu klimatu). Ten dostatek pracovních míst sice klidně může být i relativně dlouho pravda z hlediska zpětného ohlédnutí, ale podle mě dříve či později prostě různé uměligence budou společně dokonalejší než člověk ve všech aspektech myšlení, i když se toho třeba my nedožijeme. 

Ale kdo ví, před pár časem mě třeba nenapadlo, že by se na Moravě mohlo objevit tak silné tornádo, takových lidí byla spousta a myslím, že i odborníci byli trochu překvapení. Některé věci se prostě dopředu těžko předpovídají, i když je v tom člověk vzdělaný relativně hodně vzhledem k lidským možnostem. Pravdou nejspíš však, že inovace jsou dnes v lidských rukou asi ještě pořád mnohem víc než počasí, i když je kreativita částečně založená na chaosu a snažíme se vytvářet něco autonomnějšího než dosavadní programy. 

Humor jako důsledek evoluce?

V tomto článku bych se rád zamyslel nad teorií humoru a to do takové hloubky, abych koncem odhalil, zda by mohl logicky vyplývat z evoluce či nikoliv. A považuji za vhodné uvést to zamyšlení cestou, která mě k němu dovedla.

Bylo mi řečeno, že můj literární humor, obzvláště v povídce Trosečník na přechodu, je poněkud arogantní a současně, že je to absurdní, protože to tak nemyslím. A v souvislosti s tím mi byla doporučena esej od Singularis nazvaná Spekulace o původu arogance.

Na ni samotnou bych ve stručnosti mohl zareagovat, že mezi maximálním a minimálním sebevědomím by měla být rovnováha, tj. že i čistý nedostatek arogance je špatný, čímž (možná trochu překvapivým způsobem) v podstatě souhlasím se Singularis v tom, že člověk by se měl cítit „rovnocennou součástí celku“. Je to souhlas, protože úplný nedostatek arogance podle mě není normalita, nýbrž sebepodceňování, které je rovněž nežádoucí.

A co se humoru týče, tak už před lety jsem se zkoušel zamyslet, jaká je jeho nejhlubší podstata. Tehdy mi došlo, že se dělá těžko, aniž by někdo/ něco nebylo vyobrazen(o) víceméně hloupě. V návaznosti na to jsem, při psaní závěru povídky Věkomysl (2015), zkoušel vymyslet humor, který by byl ke všem ohleduplný, milý a nikoho/ nic nezesměšňoval, ale bohužel se mi to nepodařilo. Takže asi je potřeba vyobrazovat nějaký druh hlouposti, chceme-li někoho pobavit (tj. rozesmát humorem, ne lechtáním či aplikací např. salvinorinu A).

Bylo mi sice určitou měrou dáno za pravdu, avšak dodáno, že „pro čtenáře je mnohem přijatelnější, když má pocit, že na to, že to vypadá hloupě, přišel sám.“ A tento argument byl ilustrován dvěma odlišnými popisy téže události (pocházející z díla Svižný průlet intuicí ticha):

1) „Pak se vydal do Sportovní rubriky, kde flirtoval s vodovodními trubkami. S žádnou nešel příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Asi tak za půl hodiny došel na místo, kde se jedna trubka zabořila do země, a vzal si to, kvůli čemu tam šel – gumičku do vlasů, kterou tam minule odložil, protože zde byla na svém místě. Sepnul si vlasy a vydal se na dvoukilometrovou cestu zpět.“

2) „Pak ten blbec musel přes půlku podzemí, protože gumičku do vlasů nechal v daleké chodbě. Když chodbě vymýšlel jméno, což byla sama o sobě blbost, byl úplně vygumovaný, takže jí teď říkal Sportovní rubrika. Stejně by, blbec, nic lepšího nevymyslel. Po deseti letech samoty mu už opravdu úplně přeskočilo, takže si po cestě myslel, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje jeho, ve skutečnosti schlíplé a zubožené, tělo. A tak se k nim po cestě přibližoval, pomrkával a představoval si, jak je to prý jako dráždí. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec došel na to místo a vzal si tam tu zatracenou gumičku. Sepnul si vlasy a nezbylo mu, než se tou stejnou cestou zase vydat nazpět. Ani mu nedošlo, jaká to byla blbost. Blbec.“

Podle mě je samo o sobě zajímavé zkoumat styly humoru na různých popisech (víceméně) stejné situace. To, že druhý příklad se mi však nezdá reprezentativní, je věc jiná a dostanu se k tomu později.

Nepodívám-li se na kontext v odkazu, tak z toho prvního samotného úryvku (na rozdíl od druhého) mi není zřejmé, zda je to míněno surrealisticky, nebo realisticky, a když se tam čtenář pokusí o empatii, tak mu to ani nemusí přijít vtipné, pokud výsledkem empatie bude zaslepená hloupost (=> smutné) a ne sebeironická spontaneita (která není ve schodě s druhým úryvkem), což jsou další dvě rozšiřující možnosti interpretace.

Takže podle mě u toho úryvku samo o sobě je částečně možná i podobná dezinterpretace jako třeba u písně „Láska, pokora a sluníčko“ od Kapitána Demo. On to myslí jako sarkasmus, ale někteří lidé (obzvláště pokud mají blízko k New Age nebo nevidí obrázek u písně), se mohou mylně domnívat, že to myslí vážně. A pak je zajímavé, že se jim to sice může líbit, ale nepřipadá jim to vůbec vtipné (já k nim obvykle patřím zhruba na půl, xD, a nedělá mi problém poslechnout si to téměř plně antiskepticky).

Podobně Tomáš Klus složil píseň Pánubohudooken, kterou původně myslel jako parodii na pasivní hospodské kritiky politiků, ale pak se stala jejich neoficiální hymnou. Tady sice humor zůstává, ale mění se to, komu se ti lidé smějí. Místo aby se smáli sobě, jak chtěl Klus, tak se dál smějí politikům, což může být i nebezpečné sebenaplňující proroctví, protože tím konzervují mezilidsky decentralizovanou dehonestaci té funkce, což omezuje ambice poctivých schopných lidí dosáhnout na ni.

A teď k druhému úryvku. Když se v něm nahradí ta zbytečně moc urážlivá, spíše nekreativní a občas i nadbytečná slova jako „blbec“, „blbost“, „vygumovaný“, „zatracenou“, „schlíplé a zubožené“ (popř. se ještě trochu jinak upraví), tak mi připadá vtipnější a srozumitelnější než ten první úryvek. Takto jsem ho zkusil upravit (bez doplňování znalosti kontextu) a připadá mi opravdu vtipnější než první (i druhý):

3) „Pak musel jít dva kilometry podzemní chodbou, protože tam nechal svou milovanou gumičku do vlasů. A když té chodbě vymýšlel jméno, což bylo samo o sobě poněkud výstřední, byl mírně řečeno totálně mimo, takže jí říkal Sportovní rubrika. Deset let samoty se na něm asi trochu podepsalo, což bylo rovněž patrné, když nabýval dojmu, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje - svým tělem, se kterým by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby. A tak se k nim rajcovně přibližoval, infantilně pomrkával a představoval si, jaký je štramák a jak je to musí dráždit. S žádnou neflirtoval příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Milostné námluvy však trvaly celou věčnost, jelikož trubky nějak ne a ne získat odvahu k opětování „své“ náklonnosti. Ale nakonec došel až ke svůdnému otvoru té nejhezčí trubky a vítězoslavně uchopil tu milovanou... pižmově zapáchající gumičku. Sepnul si vlasy a jakoby nic odešel stejnou cestou. Nedošlo mu totiž, že hned vedle je skrytý východ.“

Ale napadlo mě také, jak pomocí vulgarismů udělat myslím celkem dobrý i přijatelný vtip: „Byl to takový hajzl! Takový kretén! Takový debil! Škoda, že jsem to byl já!“ To zní zprvu velmi arogantně, ale pak se z toho vyloupne jakási sebeironie zpytující svědomí.

Zpátky však k tomu druhému úryvku a mé upravené verzi. Byl jsem odchovaný mj. na humoru seriálu Červený trpaslík, takže podle mě samotné obyčejné urážky nefungují moc vtipně, což je hlavní vada toho druhého úryvku. Takové urážky vyznívají spíše jako zcela vážně míněné hrubé opovržení než humor a nemyslím, že takový by mohl být můj literární styl a to ani ve zmiňované povídce Trosečník na přechodu. Na druhou stranu jaksi lehkovážně hravé kreativní překvapivé urážky už podle mého humorně fungují a mému stylu jsou bližší. Z toho seriálu tu vtipnost dobře ilustruje např. hláška: „Jsi užitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu.“ Nevím, jak jsou na tom tví známí, ale většinu mých to dost pobaví (obzvláště když to slyší prvně). Člověk ovšem musí být obeznámen mj. s celibátem.

A nejde jen o to, aby zesměšnění (tzn. vykreslení jako hloupost) bylo kreativní, ale dobrý je také ten prvek nečekanosti, přičemž těžko vynechatelným těžištěm pořád zůstává, že někdo/ něco je zesměšněno. Tomu odpovídá třeba ta věta končící: „Svým tělem by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby.“ Čtenář může na krátko uvěřit nějaké představě, načež mu dojde, že pravda je opakem, takže se může zasmát i vlastní naivitě, pokud není arogantní.

Možná aby čtenář mohl plně docenit určitou škálu humoru, tak musí být schopen dělat si srandu i sám ze sebe. Aby se třeba nějaký pozemšťan mohl zasmát tomu, že celý popis naší planety Země ve Stopařově průvodci Galaxií zní „převážně neškodná“, tak nesmí ulpívat na nějakém svém přebujelém egu, protože ten popis Země je sebeironie zahrnující i všechny její obyvatele včetně něj. Kdyby byl arogantní, resp. na egu ulpíval, tak označení „převážně neškodná“ by pro něj nebylo vtip (natož poučení), ale sprostá nežádoucí urážka jeho nabubřelého ega, které si myslí: „Země je důležitá, protože tam žiju já.“

Když si Douglas Adams dělal srandu z Arthura Denta, tak pořád jde o sebeironii, jelikož Arthur je symbolem lidstva, jehož byl nejen Douglas součástí. Napadá mě však, že arogantní čtenář by se mohl smát, pokud by dokázal ignorovat podobnosti, aby se od zesměšněné postavy mohl distancovat. Jinak vrcholem rozšiřování pole sebeironie bylo, když si Douglas dělal srandu z celého vesmíru viz. třeba: „Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok.“ Tady sebeironii neuniknou ani mimozemšťané.

Čtenář se sice může v nějaké přihlouplé postavě částečně poznávat, ale pokud není schopen sebeironie kupříkladu vlivem té arogance, tak se s ní bude odmítat ztotožnit navzdory těm podobnostem. A pokud je nebude/ nedokáže ignorovat, tak se tomu nebude smát a může pak tvrdit, že je to třeba špatně napsané a že té postavě je křivděno, přestože je to zjevná nadsázka vůči realitě a spíše než o ohleduplnost vůči fiktivní postavě jde o humor a poučení z hlouposti.

To celkem pasuje i na tu povídku Trosečník na přechodu. Podle mě se v Trojsefovi řada českých čtenářů jistě alespoň částečně pozná, protože obvyklí Češi nebývají hrdinové (nebo alespoň obvyklá představa o nich), občas si připadají jako v Kocourkově a málo kdo z nich najde odvahu jít proti přesile. Prostě občas nějakou absurdnost takříkajíc skousneme. Kolik už jsem viděl lidí, kteří stáli na červené, když v dohledu nebylo žádné auto ani nepřehledná zatáčka... Co kdyby je natočila nějaká kamera a pak dostali pokutu, xD?! A i já si občas v něčem mohu připadat trochu jako Trojsef.

A pravda, že kdybych to psal dnes a primárně za účelem poučení z hlouposti, tak už bych to dělal sofistikovaněji, aby se čtenář mohl na začátku s Trojsefem snáze ztotožnit dříve, než vyjdou najevo nějaké jeho negativní stránky. Ale kdybych to tak chtěl upravit ex post, tak bych to musel dost znásilnit, překopat a vyhodit celou řadu zajímavých vět a to už píšu o nové verzi po vydání knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie. Upravil jsem ji před pár lety ve stejném duchu, přičemž jsem se snažil mj. zvýšit počet vtipů.

Jinak ta povídka je určitou nemalou měrou i tragikomedie, černý humor a hloupé (tzn. humorné) není jen to, jak se chová Trojsef, ale i to, jak se k němu chovají třeba ty byrokraticky odlidštěné ženy na telefonu. A to, co říkají, sice v rámci jejich fiktivního až surrealistického universa může být míněné vážně, ale vzhledem k naší realitě to vyznívá jako nadsázka a absurdnost, což je humorné. Má nám to ukázat, že takoví nechceme být a nakopnout ke změně k lepšímu, abychom podobným dystopickým stavům předcházeli. V tom se to mimochodem podobá filmu Brazil, který je parodií na román 1984 a viděl jsem ho až po napsání té povídky.

A ještě zpět k té sebeironii. Když jsem třeba v průběhu psaní tohoto textu vařil oběd a prošel kolem mě můj kluk s lopatkou hlíny a ze srandy se ptal, kam s tím, tak správná humorná odpověď byla např.: „Půlku do toho hrnce a zbytek necháme v lednici k večeři.“ Museli jsme si oba udělat srandu sami ze sebe (tzn. říct něco hloupějšího, než bychom řekli, kdybychom to mysleli vážně), abychom vytvořili humornou situaci. Ale kdyby na to člověk nebyl ochoten vymyslet vtipnou odpověď (i kdyby měl delší čas na rozmyšlenou) a zareagoval by třeba „Vypadni s tím!“, tak by v podstatě odmítl implicitní nabídku spoluvytvořit humornou situaci, což by mohlo značit aroganci, ale v praxi klidně i nepřítomnost bdělého vědomí vedoucí k automatickém reakci či nepřipravenost, resp. neschopnost být rychle připravený na trefnou pohotovou odpověď.

Vskutku arogantní člověk sebeironii pravděpodobně nepovažuje za dobrou vlastnost, protože ji není schopen (minimálně projevit), pročež je to z jeho hlediska přeci zbytečná a tím nežádoucí vlastnost, když on je ten nejdokonalejší (nebo alespoň jeden z nich). Nebo nějaký hypotetický arogantní skeptický determinista by si mohl myslet, že člověk, který si rád dělá srandu sám ze sebe před ostatními, je potupnou obětí kolektivní manipulace, protože třeba v dětství nevědomě plnil implicitní objednávku ostatních tím, že jim ze sebe dělal „šaška“, aby se měli komu smát, což se naučil chápat jako pozitivní zpětnou vazbu, která ho v tom utvrzovala. Dosti arogantní člověk však už pravděpodobně nechce vidět, že sebeironií si kdekdo může získat jistý druh uznání (viz. komici), jelikož takto arogantní člověk vyžaduje jakékoliv uznání, pročež odmítá akceptovat, že nějaké by mohlo být podmíněné komplementaritou se sebeironií. Ale já budu ve své naivitě doufat, že jsem si takového člověka jen vymyslel a nikdo ve skutečnosti není tak arogantní, xD.

To by klidně mohl být závěr jinak nazvaného článku, ale argumenty pokračují a možný vztah humoru k evoluci se blíží. Ve snaze omezit míru platnosti mého názoru, že podstatou humoru je prozření nad hloupostí, byla zmíněna ukázka ze seriálu Daria, konkrétně z epizody S02E02 nazvané Lovkyně Daria (00:13:28). V tomto záběru Daria a Jane jdou po silnici přírodou, a když se rozprší, Daria řekne: „Bezva, už jsem se cítila moc suchá.“ Zde údajně nikdo nepůsobí hloupě, aby to mohlo být vtipné.

Ale podle mě to vyznívá jako zesměšnění přehnaně pozitivního myšlení, resp. myšlenky být pozitivní za každých okolností. A v čím horší situaci někdo řekne to, co by z hlediska samotných zvolených slov znělo optimisticky (ne z hlediska kontextu či zabarvení hlasu při vyřčení těch slov), tím absurdněji vykreslí extrémní pozitivismus. Ukáže situaci, kde přestává fungovat, resp. vyznívá hloupě.

Jinak poněkud hloupé, tj. vtipné, je i to, že když začne pršet, tak ony jdou dál stejnou rychlostí a navíc očividně nemyslely předem na deštník či pláštěnku.

Dalším protiargumentem bylo tvrzení, že „diváky pobaví dokonce i překvapivě nápadité řešení nějakého problému, i když bys mohl namítnout, že v takovém případě se v roli blbců ocitají oni, protože je to nenapadlo“. Není mi však jasné na základě čeho autor tohoto výroku z humoru vylučuje sebeironii (byť občas nevědomou). A nechápu, proč je tam zase vměstnáno to slovo „blbec“, které mi tam připadá zbytečně silné. Podle mě při nečekanosti člověk prostě zažívá pocit: „Tak to by mě tedy nenapadlo.“ Je to trochu jako když se kouká na optickou iluzi třeba reverzní perspektivy a pak mu při pohledu z boku dojde, jak je jeho rozumové chápání nedokonalé (a slovo „blbec“ tu není potřeba). Obdobně to podle mě funguje i s narušováním konvencí pomocí humoru, aby se člověk mohl zasmát popření očekávání. Lidé jsou zvyklí na nějakou kulturní všednost a jak zapomínají, že je to jen společenský konstrukt a ne nějaký (v rámci času našeho vesmíru) neměnný fyzikální zákon, tak je pobaví, když je někdo vyvádí z omylu. Mohou se zasmát vlastní nedokonalosti: naivitě, krátkozrakosti, jednotvárnosti... Takže podle mě „zasmát se jakékoliv hlouposti“ je zkrátka hlubší vysvětlení humoru než samotné popření očekávání, ze kterého podle mě humor tak zcela logicky nevyplývá. Jak byst chtěl(a) vysvětlit fungování humoru, kdybys vypustil(a) to prozření? A proč popření očekávání nefunguje, když třeba stěnu tvého obýváku prorazí kamión?

Co se týče samotného tvrzení, že „podstatou většiny druhů humoru je popření očekávání“, tak mě napadá zajímavá výjimka. Když jsem psal článek o češství do jednoho časopisu, který má teprve vzniknout, tak jsem narazil mj. na scénku Čeština ze stand-up comedy Na stojáka, která naopak funguje spíše na principu očekávanosti, protože závěr je tam několikrát vždy stejný. Diváci navíc i ten první závěr očividně uhádli dříve než ho Lukáš Pavlásek řekl a zjevně se tomu smáli. Takže je to humor, který není založený na popření očekávání, ale zůstává tam ten můj prvek, že „někdo/ něco je vykresleno hloupě“. Ale připouštím, že to jde obvykle ruku v ruce s nečekaností, i když se mi nezdá hlubší než to prozření nad hloupostí.

Takže vlastně z mého hlediska humor funguje jako další princip podílející se na přirozené kolektivní inteligenci lidstva. Když člověk nově rozpozná nějakou blbost, tak svým smíchem může nonverbálně upozornit ostatní, že by něco mohla být hloupost. A čím víc lidí se tomu zasměje a čím intenzivněji, tím spíše dochází k nonverbální kolektivní shodě.

Přičemž intenzita smíchu jednotlivých lidí se může v průběhu času měnit, takže může docházet k tzv. lidskému rojení (human swarming) nebo obecněji k inteligenci roje (swarm intelligence), což je zajímavý druh kolektivní inteligence, kdy lidé, na rozdíl třeba od jednorázové demokratické volby, mohou v průběhu času upravovat svou volbu mj. v závislosti na aktuálních volbách ostatních. Třeba když se většina začne smát, tak člověk si pomyslí, že to, čemu se smějí, je asi fakt nějaká hloupost, takže se buď začne smát, nebo se směje o to víc. Nebo naopak když se člověk začne smát sám a moc lidí se nepřidá pokud vůbec, tak v návaznosti na ostatní svůj smích spíše omezí a může si pomyslet, že to nemusí být zas taková blbost, jaký byl jeho dojem. Takže třeba stand-up comedy je víceméně zvláštní druh inteligence lidského rojení.

Rozpozná-li člověk nějakou novou hloupost, tak vlastní smích je epifenoménem jeho odměny v podobě mozkem uvolněných endorfinů. Takže v podstatě se dá říct, že humor je důsledkem evoluce. Vyvinul se, aby lidé měli mechanismus, který je bude nutit rozpoznávat nejrůznější formy hlouposti a vyhýbat se jim, i když třeba z krátkodobého hlediska mohou být udržitelné a pohodlné.

Ale podobně jako lidé pochopili, jak kondomem a masturbací hacknout sex, tak třeba předstíranou hloupostí hacknuli i humor.

Z hlediska evoluce je také zajímavě uvědomit si, že smích může být nástrojem uniformity (jednoty) a ostrakizace (vyčleňování). Když se lidé smějí někomu, kdo po tom netouží, tak daný jedinec je v očích smějících se obvykle postaven mimo společenskou normu, což může časem vyústit v přerušení styku s daným člověkem (popř. jeho přechodu k jakési opozici), nebo naopak podlehne konformitě a přizpůsobí se uniformitě, přičemž směřování k jednotě je prevencí rozhádanosti (a má být v komplementaritě s pluralitou). V obou případech to má vliv na průběh kolektivní inteligence, která se vrstvením dál podepisuje do evoluce. Takže humor může být nejen důsledkem evoluce, ale i spoluautorem jejího dalšího průběhu. S tím souvisí i možná skutečnost, že potřeba humoru stále víc než dříve narušovat konvence vede k jejich postupnému rozvolňování, což může mít velké společenské dopady, pokud si nad humorem neudržíme nadhled.

Jinak možná bude potřeba objevit jakousi neurohumorologii, aby vznikl někdo, kdo nakonec na základě vědecké metody odpoví třeba: „Hm, Wortys byl vedle. Ne počkat, koukám na jinou studii.“

Sebastián Wortys

Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace

Dokud nějakou knihu nepřečteš, tak o ní můžeš fantazírovat. Ale až ji přečteš, tak si hůře budeš představovat, že byla o něčem trochu jiném, než jsi četl. Mezi takové knihy, které bych si jednou rád přečetl, ale ještě jsem se k tomu nedostal (a mohu o ní tedy fantazírovat), patří mj. Konec civilizace od Aldouse Huxleyho.

Před napsáním tohoto článku jsem nevěděl, že označení "konec civilizace" zde není myšleno jako rozpad společenské struktury na menší skupiny a následný pokles životní úrovně, jako spíše konec vývoje civilizace a dosažení klimaxu. Dynamické rovnováhy společenstva, kdy je téměř nemožné prosadit něco nového, protože se vždy najde dost odpůrců a je i čím dál tím těžší vymyslet něco nového. Na druhou stranu však k této knize koexistuje vize technické singularity (obecněji bych řekl "vývojové singularity"), která naopak předpokládá, že vývoj technologií se bude neustále zrychlovat a je tedy otázkou, co se s naší civilizací bude dít dál.

Následující článek vznikl 7-8.11.2018 jako reakce na tvrzení, že Huxleyho vize Konce civilizace se podobá současnému stavu naší civilizace a že "i rozmnožování je tam převedeno do formy průmyslové výroby, každý jedinec se rodí dokonale optimalizován pro roli, kterou bude ve společnosti vykonávat, není prostor pro jakoukoliv individualitu."

Článek - Nejen buněčná (de)diferenciace jako nemožnost plně předurčené role:

Jsem názoru, že co se týče jedinců přednastavených pro svou předurčenou budoucí roli bez možnosti individuálního vývoje, tak to nefunguje zcela ani třeba na buněčné úrovni (jak se na první pohled může intuitivně zdát), protože kmenové buňky (trochu taková analogie superpozice částic) se mohou stát jakýmkoliv specializovaným druhem buněk podle toho, jaké informace dostávají, jak je sami interpretují a i jak do toho zasahuje motýlí efekt.

Jelikož všechny kmenové buňky mají stejný potenciál stát se kteroukoliv ze specializovaných buněk, tak jejich diferenciace musí být výsledkem vzájemných dohod v průběhu diferenciace. Je to trochu jako kdyby třída studentů dostala za úkol: je potřeba, abyste zvládli těchto 8 profesí, každý jednu a je na vaší vzájemné dohodě, kdo co nakonec bude dělat. Výsledná podoba mnohobuněčného organismu je předem jasná pouze obecně (pokud nedojde k silně negativnímu zásahu z venčí, který by to rozhodil) a možných cest k tomuto obecnému cíli je nesčetné množství.

Navíc počet buněk třeba v lidském těle je zhruba 75*10 na 18-tou a všechny vznikly z jedné (zygoty), která však nemůže být přednastavená na dokonale přesný výsledek (např. fyzikálně zcela konkrétní dospělý člověk) podobně jako dnes (pravděpodobně) nelze vytvořit program na tvorbu programů tvořících programy... tak, aby první program obsahoval jednoznačné nezkreslené instrukce pro část programů třeba v stotisícátý generaci a navíc tak, aby ty instrukce byli přiměřené této budoucí situaci vyplývající z dosavadních změn, které nebyly předem známé. A kdyby to tak bylo, tak by to znemožnilo evoluci prostřednictvím hromadění drobných změn, protože jakákoliv drobná změna (která hraje roli a není ignorována) v první generaci by měla tak radikální důsledky pro stotisícátou generaci, že její fungování by bylo vysoce nepravděpodobné. I když se v případě organismů odebere nějaká z buněk třeba i začátkem diferenciace (třeba z jen sedmé generace po zygotě), tak stejně vznikne nepoškozený organismus, protože ostatní buňky jsou schopné dohodnout se, jak ztracené buňky nahradit, i když tím některé změní směr své specializace (oproti stavu, kdyby nedošlo k odebrání).

Nebo trochu naopak, když se do mnohobuněčného organismu třeba někam mimo hlavu vpraví určitý protein, tak i když jsou buňky v té oblasti specializované na něco zcela jiného, tak si "řeknou" něco jako "Hm, tady je protein, který v mé řeči znamená, že na tomto místě je potřeba vytvořit oko, tak ho tu uděláme.". Ale takové oko není funkční, protože ostatní buňky nepočítaly s tím, že by do toho místa měly natáhnout neuronová vlákna ze zrakového centra mozku, takže to oko je trochu jako funkční kabelový telefon s ustřiženým drátem.

Pokud vím, tak buněčná diferenciace je tak složitý proces, že dosud není do úplných detailů pochopena. Jsme schopní do ní víceméně pouze zasahovat (jako v případě toho oka) a na základě porovnávání výsledků (ne)zásahů upravovat naše představy o buněčné diferenciaci, ale naše znalosti o ní nejsou dostatečné na to, aby ji podle nich bylo možné uskutečnit zcela od nuly. Obecněji doopravdy pochopit život by znamenalo dokázat vytvořit na základě poznatků nový funkční druh organismu úplně od základu, což je zatím stále v plenkách.

Dovolím si spekulovat, protože mám pocit, že buňky mohou být v procesu diferenciace schopné zafungovat i podobně jako genetický algoritmus v informatice, resp. pomocí svých relativně jednoduchých principů a částečného rozrůzňování znovuobjevit nejefektivnější způsob komplexnějšího pokračování ve vývoji organismu jako celku, přičemž na základě svých aktuálních potřeb buňky hledají v genomu (paleta možností (genů) daného organismu), co by se jim mohlo zrovna hodit.

A možná nejvíc proti té představě dokonalé specializace jedince na budoucí doživotní roli analogicky hovoří to, že existuje i dediferenciace, nebo-li proces ztráty specializace, kdy se již specializovaná buňka může za určitých okolností stát až i kmenovou buňkou a pak se třeba "rekvalifikovat" na jiný specializovaný typ buňky, čehož se dnes využívá při léčebných terapiích. Už tedy není potřeba za tímto účelem uchovávat pupečníkovou krev, stačí vzít třeba tukové buňky a udělat z nich kmenové. A kdybych to zkusil převést zpět na lidi v té nejsilnější podobě, tak existují takové psychotropní látky, které jsou schopné vyvolat, že člověk je vnímavější na nové podněty (podobně jako v dětství) a hypoteticky je tedy možné každého člověka jakoby přeprogramovat na velmi odlišnou osobnost. Ve výrazně menší míře se neuroplasticita děje i přirozeně v průběhu celého života, takže třeba i v dospělosti se člověk může relativně dost změnit, i když se předtím úzce specializoval.

Jinak vzhledem k existenci průmyslových revolucí (teď údajně probíhá čtvrtá), jejichž vývoj nelze pořádně předvídat, podle mě také úplně nedává smysl, že by se člověk někdy mohl rodit dokonale nastavený pro svou budoucí roli. Trh práce se neustále mění a nejenom množství potřebných pracovníků v určitých oborech, ale některé typy zaměstnání zanikají a jiné vznikají. Podle mě nelze zcela předpovídat detaily specializací lidí pro budoucnost a je tedy dobře, že jsme do jisté míry schopní měnit se podle okolností (i když s přibývajícím věkem stále méně).

A mimochodem: Jak jsem tak přemýšlel o buněčné diferenciaci, tak mě napadlo, že vývoj částic po velkém třesku lze chápat podobně jako buněčnou diferenciaci a mohlo by jít o další náznak mého názoru (z roku 2009 či dříve), že vesmír je víceméně živý organismus.

Dodatečné zamyšlení z dneška 27.1.2019:

Pravděpodobně žádná dynamická rovnováha není věčná a zcela konzervativní. Maximálně se epicentrum pokroku/ evoluce může postupně přesouvat na vyšší úrovně organizovanosti, ale ty stále mohou na základě svého vývoje ovlivňovat nižší úrovně organizovanosti a jsou z nich složené (evolučně nejzmrzlejší jsou pravděpodobně elementární částice). Tento přesun vývoje na vyšší úrovně by se dal označit za jakousi komplementaritu dynamické rovnováhy a vývojové singularity. Jenže ani dnešní forma člověka pravděpodobně není finální, natož z ní spoluvyplývající mezilidské vztahy, které se občas mění až bouřlivě.

Lze si představit, že třeba technologie typu CRISPR/Cas9 dříve či později budou stále více aplikovány i na lidi, ať už se tomu ze začátku budou věnovat víc totalitnější či demokratičtější státy - bude možné to spíše jen oddalovat než tomu zabránit navěky (pokud nedojde k nepředpokládanému nežádoucímu úpadku dramatického tak, že bychom se z něj do zaniknutí všeho živého nevzpamatovali). Zprvu bude CRISPR používán jako léčba nejzávažnějších genetických chorob, ale až se po čase pravděpodobně vypilují detaily, tak bude používán na stále méně závažné problémy, až se možná stane třeba doprovodnou procedurou plastické chirurgie, pokud ji ve spolupráci s dalšími technologiemi nenahradí úplně.

Obzvláště dramatické důsledky na vývoj společnosti by pak mohlo mít zvyšování kapacity a výkonnosti mozku, což by se zprvu odehrávalo geneticky stimulovaným navyšováním počtu synapsí (ptačí mozky jich mají na neuron víc než lidský) a později zvětšováním hlav, což by vyžadovalo nějaká další přizpůsobení (ať už na biologické či technické úrovni). Celkové následky aplikování CRISPRu na lidi (v kombinaci s pravděpodobným rozvojem chemoinformatiky) by pak bylo možné přirovnávat ke kambrické explozi a uspořádání takové hypotetické budoucí společnosti by se pravděpodobně radikálně lišilo od té současné.

Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů

Minimálně poslední dobou se myšlenkové texty obvykle snažím psát strukturovaně, ale v noci 12.2.2018 před usnutím mě napadlo, že bych mohl zkusit udělat experimentální výjimku. Občas si všímám, že když někdo přednáší z paměti, tak se pomalu posouvá od tématu k tématu, tak jsem si řekl, že bych mohl realizovat něco podobného, ale záměrně, psanou formou a snažit se toulat mým světonázorem co nejrozmanitější cestou, kterou ani já nebudu předem znát, protože budu psát, co mě zrovna napadne.

Podobně nomádický už byl třeba článek interpretující video 3D-Mouchodlakova cesta 2016, ale před střihem tohoto druhu bezeslovné obrazové filosofie jsem vždy omezen již natočenými záběry a v tomto článku bych se chtěl pokusit o svobodnější asociace.

Když se zamyslím, jaké jsou mé asociace ke slovu „asociace“ (ne vy smyslu sdružení či vznik slabých chemických vazeb), tak mě napadá např. scénka z filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, kde má (přibližně od času 46:30) Georg Camel k hlavně připojené elektrody a psycholog mu říká náhodná slova, ke kterým má George říkat své asociace, aby se psycholog pokusil vytvořit profil jeho osobnosti.

Z tohoto hlediska bych se teoreticky mohl obávat, že když tento článek budu psát formou asociací, tak vytvořím dostatečný podklad k reverznímu inženýrství mé osobnosti. Avšak vzhledem k tomu, že (podle procentuálního MBTI testu) jsem mj. poloviční INFJ, tak architektura mého vnitřního světa je natolik komplexní, mnohovrstevnatá a komplikovaná, že i když se ji někomu snažím přibližovat, tak se setkávám častěji s nepochopením.

Takže spíše než případnou hrozbu v tom vidím pozitivní potenciál alespoň částečně šířit myšlenkové modely odvozené z vlastní osobnosti, nebo-li získávat následovníky (ať už přiznané či tajné/ nevědomé), což považuji za cestu i cíl (téměř) každé vyspělé osobnosti (nikoliv však jediný cíl).

Teď bych se trochu vrátil, ale současně navázal. Má další asociace ke slovu „asociace“ je, že to slovo používal asi nejzajímavější učitel češtiny, jakého jsem kdy zažil a možná by se dalo říct, že jsem malou nezanedbatelnou mírou jeho následovník, i když mě učil pouze jeden rok. Byl to optimistický intelektuál, neomezený školními osnovami, který nám třeba doporučoval knihu „Jak si lidé hrají“ od Erica Berneho, zakladatele transakční analýzy, nebo seriál My Name Is Earl, který tehdy ještě neměl český dabing. Nemohu sice s jistotou vědět, zda by můj život byl lepší, kdyby nám tento češtinář zůstal i další roky, ale nejspíš bohužel byl moc idealistický pro jisté mé pragmatické spolužačky, které vylobbovaly, aby nás učil někdo jiný.

A o tomto následujícím učiteli češtiny si vybavuji mj., že třeba neznal slovo „antiutopie“, takže když jsem mu při ústní zkoušce říkal, že Válka s mloky je alegorická antiutopie, tak mě zarazil, že si nemám vymýšlet vlastní nesmyslná slova. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on si trval na svém, že Válka s mloky je prý utopie, protože mloci přeci nemluví a nemohou ovládnout svět. Ale to bylo zásadní nepochopení díla, protože Válka s mloky je opravdu antiutopie (též dystopie), ale zamaskovaná pod alegorickou rouškou. Mlokama Karel Čapek ve skutečnosti nemyslel ty obojživelníky, ale nacisty, kteří byli reálnou hrozba, před kterou Čapek varoval a toužil se jí vyhnout.

Když už jsem se přiblížil k tématu druhé světové války, tak jeden ze spolužáků o ní nadšeně hltal všechny informace, což jsem absolutně nechápal a podobně i to, že jeho největší kámoš ze třídy zase miloval horory. Viděl jsem to jako naprosto iracionální záliby, protože duševně zdravý člověk se podle mého naopak vyhýbá utrpení, nebezpečí a myšlení na špatné věci.

Proto mě také relativně nedávno překvapilo, když se mi někdo svěřil, že zrovna některá má videa mu připadají trochu strašidelná, což vůbec není jejich záměr. Přemýšlel jsem, jak ten pocit v někom vůbec mohl vzniknout a dospěl jsem k závěru, že mnohé horory pravděpodobně vychází z představy, že lidé se bojí toho, čemu nerozumí a považují to za podivné. A protože tvůrci hororů se snaží být originální, tak pohlcují čím dál víc jevů ze škály podivností, čímž slévají divné a strašidelné do jednoho, a kdo se na to dívá, tak mu jako creepy může připadat spousta pro něj nevysvětlitelných úkazů jako např. nezvyklé barvený hadí kluk sedící v roznožce s obličejem schovaným za vlasy, i když východiskem jeho vzezření byla spíše performance a surrealismus, ne horory. Nechci tvůrcům hororů stavět hranice, ale jejich divákům vysvětlovat, že ne všechno podivné musí být strašidelné.

Tím jsem se dostal k filmům a zmínil jsem i surrealismus, takže bych mohl nakousnout, že koncem jara 2016 jsem vyGooglil celkem zajímavý seznam nazvaný „Best Surreal Films“. Část filmů už jsem znal, část mě zaujala nově. Nedávno jsem se k tomu listu na mubi.com vrátil, vytvářel jsem si tam vlastní sbírku oblíbených filmů a pak mě napadlo, že někdo už mohl vytvořit specifickou omělou inteligenci fungující jako vyhledávač doporučených filmů podle filmů, které se vám už líbí a porovnání s ostatními uživateli. Zahledal jsem a skutečně jsem našel tastedive.com, kde jsem narazil na další zajímavé filmy, i když zatím je tam relativně málo dat.

Jináč to, které filmy mám umístěné v které kategorii, berte prosím s rezervou, protože třeba v oblíbených už mám i ty, které jsem sice neviděl celé, ale podle zhlédnutí pár částí předpokládám, že se mi nejspíš budou líbit. Nebo některé oblíbené filmy mám výrazně méně oblíbené než jiné, ale nakonec jsem je tam také přidal.

Budu rád, pokud ty sbírky filmů prohledáte, něco vás z toho zaujme a napíšete mi, co tam podle vás pasuje, ale není to tam, ;o).

Autor článku: Sebastián Wortys