neděle 21. listopadu 2021

Život jako sociální konstrukt?

Pojem život je celkem mnohoznačný, a proto na začátek upřesňuji, že minimálně tentokrát mám na mysli živé bytosti, ne narativně zajímavější děj jejich životů, přičemž bych rád volně navázal na článek „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, jehož výchozí diskuse se později posunula od hypotézy Gaia k otázce definice života. A právě z pokračování diskuse vznikl tento článek. 

Podle mě je „hypotéza“ Gaia v komplementaritě s „hypotézou“ Médeia, přičemž je spíše otázkou, který z těch dvou protikladů v kterých rovinách jak moc převažuje za jakých okolností (což může vyžadovat různá přeformulování těch „hypotéz“). A mě víc baví hledat hranice za strany „hypotézy“ Gaia, i když si ji také zkouším kritizovat čili být antiskeptický k protihypotéze. Takže mé chápání Gáji není statické (jak se hodí ve vědě pro rigoróznější dorozumění velké spousty vědců), je proměnlivé v závislosti na setkávání s různými argumenty tak, abych antiskepticky hledal, jak by (slovy trvale neuchopitelná) podstata Gáji mohla dávat smysl. Přičemž jsem si zvykl užívat relativně ustálené pojmy, abych nemusel pro každý svůj derivát vymýšlet novotvar, který by pro mnoho jiných lidí byl hůře stravitelný, i když určitě pravda, že novotvary také vymýšlím. 

Oponující ve výchozí diskusi byl skeptický vůči hypotéze Gaia a tvrdil, že podle něj nesplňuje zásadu Popperovy břitvy (o falzifikaci viz. mj. v tom článku o hypotézách Gaia a Médeia). Ale Gaia, tak jak ji průběžně definoval James Lovelock, podle mě má konkrétnější místa, kde lze snáze spekulovat o možnostech vyvrácení (přičemž vyvrácení podle mě není jen otázkou ano/ne, nýbrž má svou intenzitu a oblast rozsahu, nemusí nutně plně zavrhnout celou komplexní hypotézu). A co se týče mého specifického pojetí, tak jeho proměnlivost je podmíněná právě vyvratitelností předchozích variant, aniž by muselo být explicitně řečeno, kde a jak lze uvažovat o vyvrácení (dobrý skeptik si takové místo umí hledat sám). Jelikož však těžko pochybovat o existenci života, tak jakousi nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu“ pravděpodobně nelze zavrhnout. A podle toho, kterým směrem z tohoto pomyslného minimalistického bodu zrovna hledám možnosti rozšíření, tak se odvíjí způsoby vyvratitelnosti příslušných nadstaveb (z určitého hlediska by se to možná dalo nazvat spíše hledáním axiom-u/ů než hledáním teorie). 

To, co jsem uváděl v článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, sice někdo může chápat jako několik různých hypotéz, ale já to chápu spíše jako různé aspekty téže obecnější představy (Gaia jako evoluce homeostáze + Gaia jako metafora na inovacemi přerušovaný růst firmy + Gaia jako systém, kde může vzniknout organismus schopný kolonizovat jiné vesmírné těleso + Gaia jako evoluční výpočet komplementární s hromadným vymíráním + Gaia jako komplementarita přírody se sociálním superorganismem pokoušejícího se o geoinženýrství, což doplním v následujícím odstavci). 

Jelikož lidstvo považuji za vznikající superorganismus (úroveň jeho organizace je mnohem vyšší než třeba v atomizovanějším pravěku a existují možnosti dalšího vývoje v tomto směru) a jelikož lidstvo považuji za dosud nedílnou součást přírody, tak myslím, že i Gaiu lze z určitého hlediska chápat mj. jako vznikající superorganismus (tzn. časem může být Země superorganismovitější než je), jehož samoorganizovanost může být zesílena právě pomocí lidstva, např. jeho postupnou snahou vědoměji regulovat svou interakci s atmosférou. 

Aby oponující lépe pochopil, jak chápu to, co nazval „život planety“, tak se mě zeptal, jak chápu život. Přesněji, zda např. virus interpretuji jako živý, nebo neživý. Podle mě ale snaha najít nějakou přesnou hranici živého a neživého je podobný problém jako najít nějakou přesnou hranici třeba mezi toxinem a netoxinem. Paracelsus tvrdil víceméně, že až dávka rozhoduje o tom, zda je něco jed (existují případy, kdy člověk zemře v důsledku soutěže v pití vody, resp. vše se v Paracelsově pojetí podle okolností může projevit jako jed). Dnes se toxin definuje jako to, co poškozuje organismus již v malých dávkách, což znamená, že rozdíl mezi toxinem a netoxinem je sociální konstrukt, protože „malá dávka“ je prostě sociální konstrukt, kterým se snažíme řešit paradox hromady ve snaze o lepší vzájemné dorozumění, ale abychom mohli zpětně lépe pochopit toxikologické jevy na úrovni organismu nezávisle na slovním zkreslení, tak si právě potřebujeme uvědomit, že „toxin“ je sociální konstrukt. 

A podobně to podle mě je v případě otázky hranice (ne)života (viz. třeba sebereplikace a „evoluce“ pozorovaná už na úrovni anorganické chemie), resp. potřebujeme pomyslně krájet složitě provázanou realitu života na jednoznačnější pojmy a to víceméně nezávisle na tom, zda hranice takto vzniklých pojmů plně koresponduje se všemi hranicemi pozorované reality (což nám ukazuje část hranice pojmového myšlení). 

Vezmeme-li si pojmy, pomocí kterých se pokoušíme definovat život (např. evoluce, sebereplikace, paměť, emergence, organizovanost, homeostáze, organické látky, negativní zpětná vazba, metabolismus, dráždivost, samoorganizace, homochiralita, biosyntéza (např. proteosyntéza), genetická informace, negentropie, autopoiesis, kinetický výběr, dynamická rovnováha, autokatalýza, variabilita, stabilita, mutace, teleonomie (účelnost), komplexnost, disipativní struktury, ...) (přičemž příslušnost těchto pojmů obvykle odvozujeme především od těch „organismů“, u kterých nejméně pochybujeme, že jsou živé, načež je redukujeme podle toho, co si označíme za nejjednodušší organismy), tak nám dohromady může vzniknout pomyslná asambláž mnoha různých aspektů, jejichž pravděpodobnostní rozložení se mezi třeba představou makrosvěta a mikrosvěta pro různé jevy překrývá komplikovaně neredukovatelným způsobem (tady by se podle mě mimochodem pro lepší představu hodilo alespoň zjednodušené grafické znázornění, takže to lze použít i jako argument pro to, že ve filosofických knihách by mohlo být víc ilustrací), takže vlastně jde o heterogenní směs různých paradoxů hromady a pojem „život“ je sociální konstrukt, který nemůže plně zachytit realitu (obzvláště účelně zjednodušeným způsobem, jakým je obvykle používán). To však neznamená, že bychom tento pojem neměli používat. 

Pak je pochopitelně otázkou, jak na takový problém reagovat (abychom se mohli zpětně pokoušet ve svých představách alespoň částečně odfiltrovat slovní zkreslení). To obvykle začíná asi tím, že si jednotlivá pomyslná pravděpodobnostní rozložení intuitivně zredukujeme na jedno v závislosti na dosavadním abstrahovaném předpochopení, ale pak je velkou otázkou, jak ten výsledek interpretovat. Mnoho vědců se zaměří na vrchol pomyslného grafu a od něj postupují do strany. Zprvu ochotně, ale čím dál jsou, tím víc se zpomalují, až si nakonec téměř každý najde svou rádoby definici a ty se průběžně mohou podílet na utváření sociálního konstruktu ve snaze vědců získat co nejpřesnější jednotný pojem, resp. co nejvhodnější pro číselné zpracování a to i za cenu, že paradox hromady vyřeší jako gordický uzel. 

Ale to podle mě není jediné možné řešení takovéhoto problému interpretace. Ještě si můžeme ponechat celý pomyslný graf (podobně jako si třeba umělá vícevrstvá neuronová síť ponechává jakousi redukovanou superpozici dosavadních vstupů) a chápat jako život vše, co mu z mnohohlediska alespoň jedním hlediskem alespoň minimálně odpovídá, jen pochopitelně čím méně tomu grafu něco odpovídá, tím nižší to má pomyslné procento příslušnosti k pojmu „život“, přičemž toto procento těžko vyjadřovat ve slovní komunikaci, obzvláště když obvykle bývá mnohorozměrné. 

No a můj způsob chápání pojmu „život“ se pohybuje někde mezi těmito dvěma interpretacemi syntézy pomyslných pravděpodobnostních rozložení pro jednotlivé pojmy užívané k definování života, přičemž tato komplementarita/ superpozice se obvykle redukuje až ve vztahu ke konkrétním argumentům. 

Oponent zmiňoval, že i některé neživé systémy vykazují samoregulaci (tzn. negativní zpětnou vazbu). Například, když se vaří voda v kotlíku nad ohněm, tak svým kypěním přes okraj může snižovat intenzitu plamenů, až přestane přetékat, načež zase může růst intenzita plamenů, dokud voda znova nepřeteče... Podle druhé interpretace (té syntézy pravděpodobnostních rozložení) jsou ale (relativně) jednoduché samoregulační systémy „živé“ nějakým sníženým pomyslným procentem (třeba oproti perloočku). A podle mě je nějaký rozdíl podle toho, zda negativní zpětná vazba v rovině termoregulace vzniká jako důsledek živého, nebo neživého systému, jelikož v případě jednoznačnějšího života je ta negativní zpětná vazba utvářena komplexnějším/ sofistikovanějším způsobem, resp. to lze interpretovat jako větší či menší inklinování k jádru pojmu superorganismus (tzn. organismus složený z organismů => kolektivní inteligence (makro)molekul), kdežto v případě těch „neživých“ systémů vykazujících samoregulaci je z hlediska té metafory na místě mnohem víc přirovnávání k organismu než k superorganismu, přestože to pochopitelně a komplementárně má řadu vlastností, kterými se to liší od jednoznačného života. Na druhou stranu podstata té samoregulace v případě ohně a kotlíku je analogicky obsažena v běžných živých organismech tak, že chemické reakce uvolňují teplo a právě voda ho rozvádí a usnadňuje jeho únik z těla/ buňky. V tom, co běžně považujeme za živé, je však řada dalších zefektivňujících mechanismů. A v souvislosti s hypotézou Médeia se ještě dá zmínit, že při regulaci plamenů kotlíkem vroucí vody se může stát, že některé uhašené plameny už se nikdy neobnoví (v ohništi obvykle zbývají nedohořelé kusy uhlíků), což může být metaforou pro hromadné vymírání druhů, které se stává nutným zlem, když se biosféra přiblíží nějakému z krajních extrémů své udržitelnosti. 

Oponent dále tvrdil, že negativní zpětná vazba může připomínat homeostázu živého organismu, ale byla by to prý neopodstatněné „antropomorfizace“ fyzikálního úkazu. Pro tento případ by však podle mě byla trefnějším pojmem personifikace (když už), jelikož není tak antropocentristická a tedy lépe pasuje i k nečlověčím organismům. Ostatně právě antropocentrismus přispívá k tomu, že za živé nechceme ani z části označovat to, co se nám nezdá živé podle jakéhosi intuitivního selského rozumu. A za druhé dodávám, že na základě té druhé interpretace života to myslím lze naopak opodstatnit, jen se musí vědět/ nezapomínat, že pak by takový systém byl mnohem méně živý než nějaký jednoznačn-ý/ější organismus. 

Když se oponent vracel k hypotéze Gaia a připouštěl, že systém Zeměkoule pravděpodobně zahrnuje řadu dosud nerozpoznaných zpětných vazeb a mezi ekosystémy bezpochyby existují složité vztahy, tak jsem dodával, že to z mého pohledu znamená (malou měrou, nebo nejspíš i o něco víc) uznávání toho, co jsem výše označil jako „nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu““. Takže bych to mohl obrátit a položit v podstatě stejnou otázku: Co by falzifikovalo tuto propojenost ekosystémů? (Odpověď jsem nedostal.) 

Oponent však dále dodával, že vzhledem k obtížné falzifikovatelnosti je hypotéza Gaia prý spíše na úrovni víry, s čímž sice plně nesouhlasím, ale dodávám, že je to také důvod, proč se jí občas říká Gaia paradigma, přičemž míra obtížnosti falzifikovatelnosti je závislá na konkrétnější interpretaci. Ale v oponentově návazném výroku, že „s vírou moc nejde vědecky pracovat“, je otázkou, co to znamená „vědecky pracovat“, když třeba deterministický chaos je také paradigma, ale bez determinismu by věda nebyla vědou (do značné míry). To by pak ten výrok „s vírou moc nejde vědecky pracovat“ šlo chápat i jako analogii tvrzení, že věda, tak jak bývá běžně chápána, ve skutečnosti neexistuje, ale nejsem si jistý, že i to by tím oponent chtěl říct (i když podle mě skutečný předmět pojmu věda lze chápat jako plně nerozlišitelnou komplementaritu „vědy“ a „pseudovědy“, což je další paradox hromady). 

Už dříve jsem v diskusi zmínil, že sebou způsobený zánik veškerého života na planetě by hypotézu Gaia podle mě značnou měrou vyvrátil (lepší by však pochopitelně bylo mít na pozorování mnohem víc planet Země, což by z hlediska takového účelu bylo neetické (ne však z hlediska účelu šíření života na jiné planety, což by nám poskytlo možnost srovnávat různé obydlené planety) a momentálně nereálné). Ale sebezánik života by se musel stát sám od sebe, těžko na něco takového čekat a absurdní pokusit se být příčinou takto extrémistické falzifikace (pro tento druh falzifikace si musíme vystačit s myšlenkovými experimenty převáděnými na stále sofistikovanější modely). 

Oponent však tvrdil, že sebezánik veškerého života by hypotézu Gaia nefalzifikoval, protože živé organismy umírají běžně. Podle mě je však zapotřebí uvědomit si zásadní rozdíl mezi průběžnou smrtí jednotlivých organismů (nebo postupně hromadnou smrtí organismů před případným zánikem Země) a hromadnou smrtí všech organismů bez mimoplanetární příčiny, jelikož v prvním případě biosféra zůstává navzdory průběžné smrti jednotlivců (nebo zaniká mimoplanetární příčinou), kdežto v druhém případě by biosféra zanikla vlivem sebe, takže biogenní zánik biosféry by představu Gaia dost zmasakroval (třeba z pohledu umělé superinteligence mimo Zemi, pokud byste v tom (myšlenkovém) experimentu vyžadoval nějakého pozorovatele se sníženou účastí). Předpokládám však, že možnosti falzifikace se nacházejí i na lokálnější úrovni: třeba kdyby laboratorní myš v dostatečně izolovaném skleníku plném živých rostlin zemřela na nedostatek kyslíku v okolí, ale to se pochopitelně nestane, takže z tohoto pohledu Gaia prošla. A mimo skleník pochopitelně běžný obratlovec může jíst plody rostlin a navíc roznášet jejich semena. 

Vraťmě se však na chvíli ještě k falzifikaci skrze hypotetický biogenní zánik biosféry. Zajímavostí by bylo, že pokud bychom skombinovali tu druhou interpretaci (syntézy pravděpodobnostních rozložení pojmů vztažených k životu) s analogií na evoluční algoritmus, tak i v případě plného vymření biosféry ve „vědeckém“ smyslu bychom pozůstatek mohli chápat jako relativně malým procentem „živý organismus“. Ostatně atomy jsou v podstatě obdobou perceptronu (otázkou je spíše přesnější míra podobnosti), resp. do nich mohou vcházet nějaké energické vstupy a v závislosti na jejich aktuálním nastavení to může vést k excitaci elektron-u/ů nebo až k uvolnění „vypočteného“ množství energie, které se může stát vstupem pro jiný atom, čímž jsou tyto obdoby perceptronu různě vzájemně provázány a to už samotný perceptron bez tohoto provázání je považován za jeden z nejjednodušších druhů umělé inteligence (přičemž inteligenci obvykle přisuzujeme života a „životu 3.0“). Jen z našeho pohledu jsou tyto minimalistické inteligence provázané mnohdy v nesouladu s naším záměrem a můžeme pak mít tendenci říkat, že je to nesmyslný způsob, i když podle mě si tím nemůžeme být absolutně jistí (viz. např. metasmysl). Pokud si to však zjednodušíme třeba Occamovou břitvou (která však v minulosti pravděpodobně vyřadila i část toho, co dnes věda považuje za pravdu), tak neživé planety lze chápat jako promarněný potenciál atomů jakožto analogií perceptronů. I proto jsem kdysi vymyslel pojem všeživot, který má označovat celý vesmír s důrazem na to, že i ty jeho nejelementárnější zákoutí mohou být velmi minimalistickým způsobem „živé“.

Nakonec se oponent ptal, k čemu by hypotéza Gaia vůbec byla dobrá, načež si sám odpověděl, že „k léčení neduhů planety“ (např. snížení biodiverzity vodních toků snižuje jejich samočistící schopnost), ale že s tím se počítá i bez hypotézy Gaia. K tomu dodávám ano, ale čím lépe pochopíme systém zpětných vazeb na planetě (komplementaritu hypotézy Gaia a Médeia), tak tím lépe budeme vědět, kde a jak máme „držet prst na pulzu planety“ (o něco přesněji „držet prsty na pulzech planety“) a také budeme lépe vědět, jak bychom do toho mohli zasáhnout nejefektivněji a nejšetrněji. A můžeme lépe pochopit jakousi evoluci homeostáze, což může zpřesnit naše předpovědi. 

Dále způsob, jakým my lidé chápeme Zeměkouli, může spoluovlivňovat to, jak se v reálném životě chováme. Když si někdo třeba začne myslet, že lidé parazitují na přírodě (nehledě na tom, zda jeho názor můžeme označit za vědecký) a ohrožují relativní rovnováhu (ať už je důsledkem spíše šťastné náhody (Médeia), nebo planetární homeostáze (Gaia)), tak se v něm spíše může probudit svědomí podporovat třeba nejen boj se změnou klimatu, ale i jinou enviromentální politiku. Nebo když se naopak řekne víceméně, že příroda si za své problémy může sama, tak člověk může mít větší tendenci rezignovat na snahu to nějak obracet k lepšímu (kladení důrazu na hypotézu Médeia může posilovat euroskepticismus a to zvláště v dnešní době, kdy Evropská unie bývá vnímána skrze Green Deal). Nebo když se bude říkat, že hypotéza Gaia je vyvrácená, tak o to méně lidí bude studovat negativní zpětné vazby v přírodě (nebo obecněji ekologii), protože část těch váhavějších potencionálních „studentů“ si raději zvolí něco, co se jim bude zdát jistější. Přitom ekologie (do které můžeme hypotézu Gaia zařadit) v dnešním světě hraje mnohem větší roli než dříve. 

Myslím si však, že pravý filosof si dokáže vystačit i s „poznáním pro poznání“, resp. se tím může snažit alespoň trochu a dočasně ukojit svou touhu znát pravdu (přestože ve své čisté podobě se zdá nedosažitelná). I kdyby mi to k ničemu nebylo, rád bych poznal odpověď na nějaké velké otázky existence. Nemohu předem říct, zda bych to pak neviděl opačně, ale už jsem se dostal k celé řadě ne zrovna příjemných relativních poznatků, které mi ale usnadňují orientaci v lidském životě.