Relativita (ne)inteligence hornin a lidí

Na úvod bych rád zmínil výtah z klíčových procesů, které předcházely napsání tohoto článku o relativitě inteligence. Roku 2005 jsem viděl humorný sci-fi film Stopařův průvodce po Galaxii podle knihy, jejíž předlohou byla rozhlasová hra Douglase Adamse publikovaná od roku 1978. V tomto díle padl mj. vtip o tom, že lidé jsou až třetí nejinteligentnější formou života na Zeměkouli po myších a delfínech. Je to sice sranda, ale už tehdy mě to přimělo přemýšlet, zda některé poměrně rozšířené představy o povaze světa a jeho částí nejsou alespoň částečně omyly. 

Možná i to přispělo k tomu, že jsem roku 2011 díky živohledu vymyslel pojem všeživot, který má označovat, že z určitých hledisek je vše živé nějakou nenulovou mírou, protože celý nám známý vesmír evolvuje. A to v obecnějším než organicky biologickém smyslu, takže by to nemělo být chápáno jako fachidiotismus, ale spíše jako mezioborové zvýšení respektu k realitě, jako snaha omezit vůči ní předkritiku. 

Pojem všeživot jsem použil i v povídce Přirozená mnohobytost a po letech ho zmínil v článku „Život jako sociální konstrukt?“ v souvislosti s tím, že atomy jsou druhem perceptronů v obecném smyslu, k čemuž se dostanu i v tomto článku. 

Jedním z posledních impulzů k jeho napsání bylo, když jsem po mnohotématickém nočním filosofování s bráchou a jeho přítelkyní vymyslel mj. novou poznámku do chystané knihy podle povídky Keška Obydlí vědomí. Rozepsáním této poznámky totiž vznikl text pro Wo-rychlovideo níže a jeho rozsáhlým doplněním vznikl tento článek. 

Drtivá většina lidí, minimálně v západní civilizaci, nepochybuje o tom, že lidé jsou mnohem inteligentnější než třeba kameny. Respektive kousky hornin, šutry, takové ty hloupé věcičky, které se pasivně válí v přírodě a nikdy neuhnou, i když do nich kopnete třeba stokrát. A pokud má někdo na míru jejich inteligence jiný názor, tak je to obvykle podivín, jehož názory jsou spíše odrazem přání než kolektivní reality. 

Bylo by přeci nesmírně zajímavé, kdyby kameny uměly mluvit lidskou řečí a mohly nám vyprávět třeba, jak se formovala Zeměkoule v době, kdy lidé ještě neexistovali. Nebo kdybychom se starého sopečného skla mohli zeptat, jestli fakt v minulosti hrálo klíčovou roli při vzniku základních stavebních komponentů organického života, přesněji ribonukleové kyseliny. 

Samozřejmě, že hornina a její kusy obsahují jakési střípky informací odrážející některé dávné procesy, ale bylo by naivní myslet si, že tyto informace jsou v nich zakódovány lidskou, natož některou ze soudobých lidských řečí, nebo že se jí onen kámen dokonce naučil sám od sebe bez složitého antropogenního předělání na počítačový čip. Rádoby lidská řeč kamene by nebyla jen převracením personifikace, ale rovnou antropomorfizace. Bylo by to jako předpokládat, že metafora, skrze kterou se díváme, doslovně odpovídá realitě. 

Podobně naivní by bylo domnívat se, nebo dokonce věřit, že kterákoliv informace v kameni nám může být plně přístupná bez složitého vědeckého překladu, resp. podobně snadno, jako odhadneme třeba hmotnost určitého kamene. 

Jinak získávání realistických informací z hornin je pochopitelně zapotřebí rozlišovat od případů, kdy určitý kámen podnítí naší imaginaci a my pak, na základě vlastních vzpomínek nebo i podvědomí, přemýšlíme například, čeho všeho se dotyčný kámen asi mohl účastnit, ale samotným fantazírováním takto nikdy neopustíme rámec domněnek a spekulací. 

Můžeme sice o té imaginaci poeticky říct, že mluvíme s kameny, ale pouze ve smyslu metafory, kdy v reálu chybí vzájemné porozumění přímo na úrovni našeho vědomí. Existuje sice jakési vzájemné porozumění mezi fyzikální rovinou kamene a našeho těla, kdy kámen bez váhání kauzálně reaguje na to, když ho třeba uchopíme do ruky a kůže našich prstech se určitou měrou, v rámci své elasticity, přizpůsobí povrchu struktury kamene. Ale to je úplně jiný druh porozumění, který je lidskému vědomí přístupný pouze velmi redukovaně a zkresleně prostřednictvím vnějšně zaměřených smyslových orgánů. 

Pokud ale lepšího vzájemného porozumění nejsme schopni, tak jak si vůbec můžeme být tak jistí, že jsme mnohem inteligentnější než kterýkoliv kousek horniny? A dává vůbec smysl porovnávat lidskou inteligenci s druhově velmi odlišnou inteligencí, nebo neinteligecní kamene? 

Nejsofistikovanější testy inteligence, přesněji inteligenčního kvocientu, které lidé dosud vymysleli, jsou plně přizpůsobené pouze lidské inteligenci, přesněji jejím podtypům (jde tedy o antropocentrismus). Ty nejobvykleji používané varianty IQ testů bývají založeny na tvarové představivosti a předpokladu, že u většiny lidí jsou jednotlivé podtypy jakési obecné inteligence podobně vyspělé, resp. jen poměrně málo lidí má dílčí intenzity inteligence rozdělené relativně velmi nerovnoměrně. 

Bylo by tedy naivní a absurdní označit za hlupáka třeba některý z organismů, který dokáže přežívat nebo dokonce prosperovat v podmínkách, kde by většina lidí předčasně zahynula, a to jen proto, že takový organismus by neuměl vyplnit nějaký test lidské inteligence. 

Už sice vznikají různé testy zvířecí inteligence (což je posun směrem k biocentrismu (v etickém spíše než vesmírném smyslu)), ale dosud nám dělá problém rozlišovat třeba zvířecí inteligenci a poslušnost. To, že se nějaké zvíře relativně rychle naučí poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je poměrně inteligentní. Podobně, jako nepředpokládáme, že by inteligentní byl člověk, kterého naučíme na povel bez přemýšlení skočit z okna. A naopak to, že některému zvířeti trvá déle naučit se poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je hloupé. Podobně, jako nepředpokládáme, že člověk, který si vše raději promyslí o něco déle, by byl hloupější než prudce impulzivní jedinci. 

A když nám tedy k určení inteligence dělá problém rozdíl třeba mezi psem a člověkem, tak co teprve právě mezi kousky hornin a člověkem? To je tak velký rozdíl, že naše představivost může snadno selhat. 

Můžeme se však posunout k myšlenkovému experimentu, který jsem si nazval kamenocentrický test inteligence. Pokud platí, že naše testy inteligence jsou přizpůsobeny člověku a současně by platilo, že kameny mají nějaký specifický druh inteligence s nenulovou intenzitou, která nám uniká v důsledku prvního z předpokladů, tak hypoteticky lze vymyslet jakýsi kamenocentrický test inteligence, kterým by kameny prošly s lepším výsledkem než lidé. 

To se na první lidský pohled může zdát bláznivé až neuvěřitelné, ale můžeme si představit třeba test přizpůsobený určité skupině hornin tak, že otázkou by bylo elektromagnetické záření s různými parametry a správnými odpověďmi by bylo to, jak ho ony horniny pozmění za jakých okolností. 

V takovém testu by příslušným horninám, v závislosti na jejich čistotě, nečinilo velký problém odrazit záření ve formě, která by z hlediska kamenocentrického testu inteligence byla považována za správný výsledek a z této perspektivy by měly poměrně vysokou inteligenci. 

Naopak člověk by nad těmi sobě nezvyklými otázky mohl přemýšlet jak chce, ale bez pomůcek by nebyl schopen odpovědět správně pravděpodobně ani jednou, takže by mu vyšla dramaticky nižší míra inteligence než dotyčným horninám, což by byla vskutku zájmuhodná situace. 

To by však rozhodně nemělo být interpretováno tak, že kameny jsou jednoznačně inteligentnější než lidé. Napovídá nám to však, že podobně naivní může být naše opačná a zdánlivě samozřejmá představa o tom, že jsme inteligentnější než kameny. Jak ale ty dva protichůdné a neúplné závěry sjednotit do komplementarity? Jak se zbavit paradoxu, že z jednoho pohledu jsou inteligentnější kameny a z jiného lidé? 

Podle mě je potřeba uznat mj., vše nebo téměř vše může mít z určitého hlediska nějaký specifický druh nenulové inteligence a kameny mají takový specifický druh inteligence, který dosud neumíme pořádně porovnávat s žádným podtypem lidské inteligence. 

Konec konců vše, co dnes existuje, je z hlediska času důsledkem toho, že vlivem přirozeného výběru přetrvávají jen nejstabilnější systémy, jak už jsem říkal v případě vševoluce, resp. metaevoluce. Některé selekční tlaky přetrvávají snáze lidé, jiné kameny. Vždyť některé kusy hornin dokázaly bez nutného vynaložení energie přetrvat i miliardy let, resp. déle než lidstvo dosud žije. A to i díky tomu, že nemají tak silné přirozené nepřátele (výbuchy sopek na Zemi už nejsou tak časté a eroze hornin obvykle trvá déle než umírání a rozklad mrtvoly) a dokážou bez narušení své integrity přečkat mnohem extrémnější teploty než organismy. To jsou další dílčí perspektivy, ze které pro nás vyplývá, že bychom kameny neměli tak předkriticky podceňovat, jak jsem vtipkoval na začátku. 

Můžeme si také uvědomit, že, zjednodušeně řečeno, téměř vše v námi pozorovatelném vesmíru, tedy například právě lidé a kameny, je složené z atomů, které na určité vstupy reagují určitým výstupem, čímž jsou atomy v podstatě druhem perceptronů v obecném smyslu. A podobně jako mnoho typů dosavadních specifických umělých inteligencí je složeno z perceptronů ve smyslu strojového učení, tak i atomy jsou v rámci nás nebo kamenů propojeny prostřednictvím chemických vazeb a mezimolekulových interakcí, resp. slabých vazebných interakcí. A jako jsou umělé vícevrstvé neuronové sítě, tak vícevrstvost nalezneme i v našem mozku a dokonce i v některých horninách jako poměrně dobře známé grafenové vrstvy v grafitu. Takže i z tohoto strukturového pohledu se nám ukazuje, že vše nejspíš má z určité perspektivy nějakou nenulovou inteligenci (kolektivní inteligenci částic), přestože našemu chápání může být různou měrou cizí. 

Zajímavé je také uvědomit si, že klíčové předpoklady pro lidskou inteligenci se zdají být uloženy geneticky a epigeneticky v DNA, což je v podstatě látka, která v čisté podobě, v dostatečném množství a za určitých podmínek vytvoří krystal, tedy cosi jako kus horniny, čímž z člověku přirozeného pohledu ztrácí svou inteligenci (spolu)umožňující funkci. 

To sice neznamená, že by šlo naší DNA vyměnit za nějaký podstatně jiný krystalizovatelný řetězec, aniž bychom se porouchali, ale napovídá nám to mj., že inteligence člověka není ukryta jen v DNA, ale nedílně i ve zbytku biologicky buněčného prostředí. 

Dalo by se trochu poeticky říct, že buňka je hledisko, ze kterého se její genetická informace zdá geniální. A podobně i genetická informace je hledisko, ze kterého se okolní buňka zdá geniální. A to nejen ve smyslu prostředku pro lidskou inteligenci, ale i ve smyslu biointeligence, což zahrnuje třeba rozlišovací schopnost membrán, které molekuly za jakých okolností propouštět, nebo nepropouštět. 

Jinak podobně, jako by samotná DNA bez kontextu buňky ztratila smysl, který vůči ní měla, tak by se mohl ztratit i smysl tohoto textu, kdyby jednou v budoucnosti nastala jazyková smrt češtiny a do té doby nevznikl dostatečně zdařilý překlad tohoto textu. A podobně naopak věcem, které nás obklopují a dosud nedávají relativně inteligentní smysl z našeho úhlu pohledu, ho můžeme vtiskávat, když vytváříme třeba počítače, chytré domácnosti, chytrá města a podobně. Možná časem vytvoříme jakousi chytrou planetu, která zvýší pravděpodobnost přežití organického života, jak už jsem zmiňoval v případě mnohobytosti. 

Relativita významu DNA nám také napovídá ještě další bláznivé zjištění o horninách. Pro každý již existující kámen hypoteticky lze dodatečně vymyslet dešifrovací klíč, z jehož hlediska bude v kameni jakoby uložena libovolná informace, kterou by šlo uložit i prostřednictvím cílené přestavby vzájemného uspořádání částic, ze kterých se ten kámen skládá. 

Konkrétněji, když na zahrádce vykopete jakýkoliv kámen, tak s dostatečně vysokou inteligencí bychom k němu uměli vymyslet dešifrovací klíč, z jehož pohledu by v kameni byl uložen třeba více či méně zjednodušený obraz Mony Lisy. 

To však rozhodně neznamená, že by ten obraz byl v kameni uložen sám o sobě, je to spíše důsledek našeho hlediska a ten kámen samotný o tom obraze neví. Můžeme však do kamene vyrýt třeba QR kód s hypertextovým odkazem na určitou digitální fotografii obrazu Mony Lisy. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, zda dešifrovací klíč vznikl před, nebo až po tom, co má dešifrovat. 

To by mohl být zajímavý filosofický problém v případě, že život vznikl jako autokatalytická RNA, resp. kdyby původně byl sám sobě šifrou i dešifrátorem zároveň. Ještě provokativnější by mohla být otázka třeba: Co když z hlediska času vzniklo cosi jako dešifrovací klíč k celému vesmíru ještě třeba před tím, než se narodila naše generace? Jakýsi dešifrovací metaklíč? Těžko ho však potvrdit nebo vyvrátit, takže bych k němu zaujal nejspíš agnostický postoj. 

Kdyby ale něco takového existovalo, tak by to mohlo znamenat, že svět se některým relativně inteligentním z nás zdát absurdní jen proto, že nám chybí ten dešifrovací metaklíč, který by nám otevřel, nebo alespoň usnadnil, pochopení všeho, ale jen redukovaně v rámci naší myšlenkové kapacity. 

Mohlo by to znamenat, že takový dešifrovací metaklíč by byl tím hypotetickým metasmyslem, ke kterému neurodějiny klikatě směřují a to poté, co byl z našeho pohledu ztracen. Mohl by být jako další referenční svazek v rámci jakési rozšířené teorie holografického vesmíru. A mohli bychom pak zjistit mj., že jsme na tom podobně jako buňky žijící ve vlastních výkalech, které nevědí, že jsou kvasinkami spoluvytvářející pivo. Nebo co když celý námi pozorovatelný vesmír, nebo dokonce celá existence je na tom podobně jako autokatalycká RNA, která si je šifrou i dešifrovacím klíčem zároveň? 

Jsou to však nejspíš jen dadavědecké spekulace, které my, podobně jako ty pivovarské kvasinky, nikdy neprokoukneme, ať je to tak či onak. 

Co když je však šipka času určená spíše nastavením nás živých bytostí, jak se domnívají někteří fyzici? Pak by mohl z pohledu zbytku existence zmizet zásadní rozdíl v tom, zda dešifrovací klíč vznikl předem nebo dodatečně, protože by to byla jen otázka nastavení pohledu živého vůči zbytku existence. I to však není jisté, a pokud chceme vědět víc, potřebujeme dělat další pokroky ve fyzice. 

Když se ještě vrátím k IQ testům a přesunu se od hornin k „umělé inteligenci“, tak mě napadlo vyhledat, zda někdo zkusil vytvořit uměligenci specializovanou na vyplňování lidských IQ testů (ale spíše třeba Ravenovy progresivní matrice než komplexnějšího Wechslerova testu), ale místo toho jsem našel převážně antropocentrické informace typu, že člověk vyjmenovává, v čem a proč jsou lidé inteligentnější než současná umělá inteligence, přesněji systémy, které tak označujeme. 

Podle mě by však bylo zajímavé zkusit to. Předpokládám totiž, že kdyby nějaká speciální umělá inteligence (tzn. vyšší úroveň statistiky) současných možností měla k dispozici dostatek trénovacích dat v podobě obrázkových matricových úloh a jejich řešení, tak by zhruba za několik měsíců (časově v závislosti na mnoha různých faktorech) dokázala dosáhnout vyšší úspěšnosti, než kterýkoliv dosud žijící člověk, přestože paradoxně v jiných (a vůči lidem relativně primitivních) typech úloh by dramaticky selhávala. 

Znova a odlišnou formou by se nám tedy ukázalo, když to parafrázuji, že z mnohohlediska existuje nesčetné množství druhů inteligencí, pro mnohé z nich dosud pravděpodobně neexistují kvalitní metody měření (pokud vůbec nějaké) a různé podsystémy existence mají různé druhy inteligencí různě intenzivní vůči sobě navzájem, i když dnes žijí relativně vzdělaní lidé, kteří jsou ochotní dál zastávat interpretaci, že cokoliv z toho, čemu dnes říkáme umělá inteligence, má ve skutečnosti nulovou inteligenci. Je to ovšem problém definice.

Dodatek: 

Analytičtí filosofové obvykle považují za smysluplné a filosofické víceméně jen otázky týkající se jazyka, čímž se okruh filosofických otázek alespoň zdánlivě relativně dost zmenšuje, pokud jazyk chápeme antropocentristicky, ale když si uvědomíme, že celá existence je směs mnoha různých a převážně nečlověčích jazyků v širším než čistě organickém natož čistě člověčím smyslu, tak se pole dosahu filosofických otázek najednou pomyslně zvětší a čím vůči člověku cizejší jazyk reality, o to víc se může objevit příležitostí k novým filosofickým otázkám tam, kde nás je původně nenapadlo hledat takovým způsobem. Třeba pokud bychom interakce elementárních částic chápali jako nějaký relativně velmi cizí jazyk, jaké jazykové problémy bychom v něm našli? Nebo usnadnilo by takové jazyko-realitní hledisko učení přírodních věd, kdyby se už nějaký čas rozvíjelo? Jak navázat komunikaci se stromy (jakožto systémem buněk, který pravděpodobně postrádá vědomí alespoň v centrálním smyslu) a jaké filosofické problémy se při tom mohou vyskytnout? Bylo by zajímavé, kdybychom vymysleli nějaké biotechnické rozhraní, které by nám umožnilo přímo od buněk rostliny zjišťovat třeba, jaké látky jí chybí a jaké nadbývají. Jak by to mohlo změnit naše chápání rostlin? A spekulovat lze dál...

Samozřejmě, že některé otázky o jazyce nám mohou dávat smysl v případě nás lidí a nemusí dávat smysl v případě velmi cizích „jazyků“, ale to neznamená, že by tam žádné jazykové otázky nedosáhly, nebo že by se tam nemohli naším pohledem objevit nějaké odlišné, které by nám otevřely hlubší pochopení přírodě. 

Život jako sociální konstrukt?

Pojem život je celkem mnohoznačný, a proto na začátek upřesňuji, že minimálně tentokrát mám na mysli živé bytosti, ne narativně zajímavější děj jejich životů, přičemž bych rád volně navázal na článek „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, jehož výchozí diskuse se později posunula od hypotézy Gaia k otázce definice života. A právě z pokračování diskuse vznikl tento článek. 

Podle mě je „hypotéza“ Gaia v komplementaritě s „hypotézou“ Médeia, přičemž je spíše otázkou, který z těch dvou protikladů v kterých rovinách jak moc převažuje za jakých okolností (což může vyžadovat různá přeformulování těch „hypotéz“). A mě víc baví hledat hranice za strany „hypotézy“ Gaia, i když si ji také zkouším kritizovat čili být antiskeptický k protihypotéze. Takže mé chápání Gáji není statické (jak se hodí ve vědě pro rigoróznější dorozumění velké spousty vědců), je proměnlivé v závislosti na setkávání s různými argumenty tak, abych antiskepticky hledal, jak by (slovy trvale neuchopitelná) podstata Gáji mohla dávat smysl. Přičemž jsem si zvykl užívat relativně ustálené pojmy, abych nemusel pro každý svůj derivát vymýšlet novotvar, který by pro mnoho jiných lidí byl hůře stravitelný, i když určitě pravda, že novotvary také vymýšlím. 

Oponující ve výchozí diskusi byl skeptický vůči hypotéze Gaia a tvrdil, že podle něj nesplňuje zásadu Popperovy břitvy (o falzifikaci viz. mj. v tom článku o hypotézách Gaia a Médeia). Ale Gaia, tak jak ji průběžně definoval James Lovelock, podle mě má konkrétnější místa, kde lze snáze spekulovat o možnostech vyvrácení (přičemž vyvrácení podle mě není jen otázkou ano/ne, nýbrž má svou intenzitu a oblast rozsahu, nemusí nutně plně zavrhnout celou komplexní hypotézu). A co se týče mého specifického pojetí, tak jeho proměnlivost je podmíněná právě vyvratitelností předchozích variant, aniž by muselo být explicitně řečeno, kde a jak lze uvažovat o vyvrácení (dobrý skeptik si takové místo umí hledat sám). Jelikož však těžko pochybovat o existenci života, tak jakousi nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu“ pravděpodobně nelze zavrhnout. A podle toho, kterým směrem z tohoto pomyslného minimalistického bodu zrovna hledám možnosti rozšíření, tak se odvíjí způsoby vyvratitelnosti příslušných nadstaveb (z určitého hlediska by se to možná dalo nazvat spíše hledáním axiom-u/ů než hledáním teorie). 

To, co jsem uváděl v článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, sice někdo může chápat jako několik různých hypotéz, ale já to chápu spíše jako různé aspekty téže obecnější představy (Gaia jako evoluce homeostáze + Gaia jako metafora na inovacemi přerušovaný růst firmy + Gaia jako systém, kde může vzniknout organismus schopný kolonizovat jiné vesmírné těleso + Gaia jako evoluční výpočet komplementární s hromadným vymíráním + Gaia jako komplementarita přírody se sociálním superorganismem pokoušejícího se o geoinženýrství, což doplním v následujícím odstavci). 

Jelikož lidstvo považuji za vznikající superorganismus (úroveň jeho organizace je mnohem vyšší než třeba v atomizovanějším pravěku a existují možnosti dalšího vývoje v tomto směru) a jelikož lidstvo považuji za dosud nedílnou součást přírody, tak myslím, že i Gaiu lze z určitého hlediska chápat mj. jako vznikající superorganismus (tzn. časem může být Země superorganismovitější než je), jehož samoorganizovanost může být zesílena právě pomocí lidstva, např. jeho postupnou snahou vědoměji regulovat svou interakci s atmosférou. 

Aby oponující lépe pochopil, jak chápu to, co nazval „život planety“, tak se mě zeptal, jak chápu život. Přesněji, zda např. virus interpretuji jako živý, nebo neživý. Podle mě ale snaha najít nějakou přesnou hranici živého a neživého je podobný problém jako najít nějakou přesnou hranici třeba mezi toxinem a netoxinem. Paracelsus tvrdil víceméně, že až dávka rozhoduje o tom, zda je něco jed (existují případy, kdy člověk zemře v důsledku soutěže v pití vody, resp. vše se v Paracelsově pojetí podle okolností může projevit jako jed). Dnes se toxin definuje jako to, co poškozuje organismus již v malých dávkách, což znamená, že rozdíl mezi toxinem a netoxinem je sociální konstrukt, protože „malá dávka“ je prostě sociální konstrukt, kterým se snažíme řešit paradox hromady ve snaze o lepší vzájemné dorozumění, ale abychom mohli zpětně lépe pochopit toxikologické jevy na úrovni organismu nezávisle na slovním zkreslení, tak si právě potřebujeme uvědomit, že „toxin“ je sociální konstrukt. 

A podobně to podle mě je v případě otázky hranice (ne)života (viz. třeba sebereplikace a „evoluce“ pozorovaná už na úrovni anorganické chemie), resp. potřebujeme pomyslně krájet složitě provázanou realitu života na jednoznačnější pojmy a to víceméně nezávisle na tom, zda hranice takto vzniklých pojmů plně koresponduje se všemi hranicemi pozorované reality (což nám ukazuje část hranice pojmového myšlení). 

Vezmeme-li si pojmy, pomocí kterých se pokoušíme definovat život (např. evoluce, sebereplikace, paměť, emergence, organizovanost, homeostáze, organické látky, negativní zpětná vazba, metabolismus, dráždivost, samoorganizace, homochiralita, biosyntéza (např. proteosyntéza), genetická informace, negentropie, autopoiesis, kinetický výběr, dynamická rovnováha, autokatalýza, variabilita, stabilita, mutace, teleonomie (účelnost), komplexnost, disipativní struktury, ...) (přičemž příslušnost těchto pojmů obvykle odvozujeme především od těch „organismů“, u kterých nejméně pochybujeme, že jsou živé, načež je redukujeme podle toho, co si označíme za nejjednodušší organismy), tak nám dohromady může vzniknout pomyslná asambláž mnoha různých aspektů, jejichž pravděpodobnostní rozložení se mezi třeba představou makrosvěta a mikrosvěta pro různé jevy překrývá komplikovaně neredukovatelným způsobem (tady by se podle mě mimochodem pro lepší představu hodilo alespoň zjednodušené grafické znázornění, takže to lze použít i jako argument pro to, že ve filosofických knihách by mohlo být víc ilustrací), takže vlastně jde o heterogenní směs různých paradoxů hromady a pojem „život“ je sociální konstrukt, který nemůže plně zachytit realitu (obzvláště účelně zjednodušeným způsobem, jakým je obvykle používán). To však neznamená, že bychom tento pojem neměli používat. 

Pak je pochopitelně otázkou, jak na takový problém reagovat (abychom se mohli zpětně pokoušet ve svých představách alespoň částečně odfiltrovat slovní zkreslení). To obvykle začíná asi tím, že si jednotlivá pomyslná pravděpodobnostní rozložení intuitivně zredukujeme na jedno v závislosti na dosavadním abstrahovaném předpochopení, ale pak je velkou otázkou, jak ten výsledek interpretovat. Mnoho vědců se zaměří na vrchol pomyslného grafu a od něj postupují do strany. Zprvu ochotně, ale čím dál jsou, tím víc se zpomalují, až si nakonec téměř každý najde svou rádoby definici a ty se průběžně mohou podílet na utváření sociálního konstruktu ve snaze vědců získat co nejpřesnější jednotný pojem, resp. co nejvhodnější pro číselné zpracování a to i za cenu, že paradox hromady vyřeší jako gordický uzel. 

Ale to podle mě není jediné možné řešení takovéhoto problému interpretace. Ještě si můžeme ponechat celý pomyslný graf (podobně jako si třeba umělá vícevrstvá neuronová síť ponechává jakousi redukovanou superpozici dosavadních vstupů) a chápat jako život vše, co mu z mnohohlediska alespoň jedním hlediskem alespoň minimálně odpovídá, jen pochopitelně čím méně tomu grafu něco odpovídá, tím nižší to má pomyslné procento příslušnosti k pojmu „život“, přičemž toto procento těžko vyjadřovat ve slovní komunikaci, obzvláště když obvykle bývá mnohorozměrné. 

No a můj způsob chápání pojmu „život“ se pohybuje někde mezi těmito dvěma interpretacemi syntézy pomyslných pravděpodobnostních rozložení pro jednotlivé pojmy užívané k definování života, přičemž tato komplementarita/ superpozice se obvykle redukuje až ve vztahu ke konkrétním argumentům. 

Oponent zmiňoval, že i některé neživé systémy vykazují samoregulaci (tzn. negativní zpětnou vazbu). Například, když se vaří voda v kotlíku nad ohněm, tak svým kypěním přes okraj může snižovat intenzitu plamenů, až přestane přetékat, načež zase může růst intenzita plamenů, dokud voda znova nepřeteče... Podle druhé interpretace (té syntézy pravděpodobnostních rozložení) jsou ale (relativně) jednoduché samoregulační systémy „živé“ nějakým sníženým pomyslným procentem (třeba oproti perloočku). A podle mě je nějaký rozdíl podle toho, zda negativní zpětná vazba v rovině termoregulace vzniká jako důsledek živého, nebo neživého systému, jelikož v případě jednoznačnějšího života je ta negativní zpětná vazba utvářena komplexnějším/ sofistikovanějším způsobem, resp. to lze interpretovat jako větší či menší inklinování k jádru pojmu superorganismus (tzn. organismus složený z organismů => kolektivní inteligence (makro)molekul), kdežto v případě těch „neživých“ systémů vykazujících samoregulaci je z hlediska té metafory na místě mnohem víc přirovnávání k organismu než k superorganismu, přestože to pochopitelně a komplementárně má řadu vlastností, kterými se to liší od jednoznačného života. Na druhou stranu podstata té samoregulace v případě ohně a kotlíku je analogicky obsažena v běžných živých organismech tak, že chemické reakce uvolňují teplo a právě voda ho rozvádí a usnadňuje jeho únik z těla/ buňky. V tom, co běžně považujeme za živé, je však řada dalších zefektivňujících mechanismů. A v souvislosti s hypotézou Médeia se ještě dá zmínit, že při regulaci plamenů kotlíkem vroucí vody se může stát, že některé uhašené plameny už se nikdy neobnoví (v ohništi obvykle zbývají nedohořelé kusy uhlíků), což může být metaforou pro hromadné vymírání druhů, které se stává nutným zlem, když se biosféra přiblíží nějakému z krajních extrémů své udržitelnosti. 

Oponent dále tvrdil, že negativní zpětná vazba může připomínat homeostázu živého organismu, ale byla by to prý neopodstatněné „antropomorfizace“ fyzikálního úkazu. Pro tento případ by však podle mě byla trefnějším pojmem personifikace (když už), jelikož není tak antropocentristická a tedy lépe pasuje i k nečlověčím organismům. Ostatně právě antropocentrismus přispívá k tomu, že za živé nechceme ani z části označovat to, co se nám nezdá živé podle jakéhosi intuitivního selského rozumu. A za druhé dodávám, že na základě té druhé interpretace života to myslím lze naopak opodstatnit, jen se musí vědět/ nezapomínat, že pak by takový systém byl mnohem méně živý než nějaký jednoznačn-ý/ější organismus. 

Když se oponent vracel k hypotéze Gaia a připouštěl, že systém Zeměkoule pravděpodobně zahrnuje řadu dosud nerozpoznaných zpětných vazeb a mezi ekosystémy bezpochyby existují složité vztahy, tak jsem dodával, že to z mého pohledu znamená (malou měrou, nebo nejspíš i o něco víc) uznávání toho, co jsem výše označil jako „nejokrájenější představitelnou variantu Zeměkoule jako „organismu““. Takže bych to mohl obrátit a položit v podstatě stejnou otázku: Co by falzifikovalo tuto propojenost ekosystémů? (Odpověď jsem nedostal.) 

Oponent však dále dodával, že vzhledem k obtížné falzifikovatelnosti je hypotéza Gaia prý spíše na úrovni víry, s čímž sice plně nesouhlasím, ale dodávám, že je to také důvod, proč se jí občas říká Gaia paradigma, přičemž míra obtížnosti falzifikovatelnosti je závislá na konkrétnější interpretaci. Ale v oponentově návazném výroku, že „s vírou moc nejde vědecky pracovat“, je otázkou, co to znamená „vědecky pracovat“, když třeba deterministický chaos je také paradigma, ale bez determinismu by věda nebyla vědou (do značné míry). To by pak ten výrok „s vírou moc nejde vědecky pracovat“ šlo chápat i jako analogii tvrzení, že věda, tak jak bývá běžně chápána, ve skutečnosti neexistuje, ale nejsem si jistý, že i to by tím oponent chtěl říct (i když podle mě skutečný předmět pojmu věda lze chápat jako plně nerozlišitelnou komplementaritu „vědy“ a „pseudovědy“, což je další paradox hromady). 

Už dříve jsem v diskusi zmínil, že sebou způsobený zánik veškerého života na planetě by hypotézu Gaia podle mě značnou měrou vyvrátil (lepší by však pochopitelně bylo mít na pozorování mnohem víc planet Země, což by z hlediska takového účelu bylo neetické (ne však z hlediska účelu šíření života na jiné planety, což by nám poskytlo možnost srovnávat různé obydlené planety) a momentálně nereálné). Ale sebezánik života by se musel stát sám od sebe, těžko na něco takového čekat a absurdní pokusit se být příčinou takto extrémistické falzifikace (pro tento druh falzifikace si musíme vystačit s myšlenkovými experimenty převáděnými na stále sofistikovanější modely). 

Oponent však tvrdil, že sebezánik veškerého života by hypotézu Gaia nefalzifikoval, protože živé organismy umírají běžně. Podle mě je však zapotřebí uvědomit si zásadní rozdíl mezi průběžnou smrtí jednotlivých organismů (nebo postupně hromadnou smrtí organismů před případným zánikem Země) a hromadnou smrtí všech organismů bez mimoplanetární příčiny, jelikož v prvním případě biosféra zůstává navzdory průběžné smrti jednotlivců (nebo zaniká mimoplanetární příčinou), kdežto v druhém případě by biosféra zanikla vlivem sebe, takže biogenní zánik biosféry by představu Gaia dost zmasakroval (třeba z pohledu umělé superinteligence mimo Zemi, pokud byste v tom (myšlenkovém) experimentu vyžadoval nějakého pozorovatele se sníženou účastí). Předpokládám však, že možnosti falzifikace se nacházejí i na lokálnější úrovni: třeba kdyby laboratorní myš v dostatečně izolovaném skleníku plném živých rostlin zemřela na nedostatek kyslíku v okolí, ale to se pochopitelně nestane, takže z tohoto pohledu Gaia prošla. A mimo skleník pochopitelně běžný obratlovec může jíst plody rostlin a navíc roznášet jejich semena. 

Vraťmě se však na chvíli ještě k falzifikaci skrze hypotetický biogenní zánik biosféry. Zajímavostí by bylo, že pokud bychom skombinovali tu druhou interpretaci (syntézy pravděpodobnostních rozložení pojmů vztažených k životu) s analogií na evoluční algoritmus, tak i v případě plného vymření biosféry ve „vědeckém“ smyslu bychom pozůstatek mohli chápat jako relativně malým procentem „živý organismus“. Ostatně atomy jsou v podstatě obdobou perceptronu (otázkou je spíše přesnější míra podobnosti), resp. do nich mohou vcházet nějaké energické vstupy a v závislosti na jejich aktuálním nastavení to může vést k excitaci elektron-u/ů nebo až k uvolnění „vypočteného“ množství energie, které se může stát vstupem pro jiný atom, čímž jsou tyto obdoby perceptronu různě vzájemně provázány a to už samotný perceptron bez tohoto provázání je považován za jeden z nejjednodušších druhů umělé inteligence (přičemž inteligenci obvykle přisuzujeme života a „životu 3.0“). Jen z našeho pohledu jsou tyto minimalistické inteligence provázané mnohdy v nesouladu s naším záměrem a můžeme pak mít tendenci říkat, že je to nesmyslný způsob, i když podle mě si tím nemůžeme být absolutně jistí (viz. např. metasmysl). Pokud si to však zjednodušíme třeba Occamovou břitvou (která však v minulosti pravděpodobně vyřadila i část toho, co dnes věda považuje za pravdu), tak neživé planety lze chápat jako promarněný potenciál atomů jakožto analogií perceptronů. I proto jsem kdysi vymyslel pojem všeživot, který má označovat celý vesmír s důrazem na to, že i ty jeho nejelementárnější zákoutí mohou být velmi minimalistickým způsobem „živé“.

Nakonec se oponent ptal, k čemu by hypotéza Gaia vůbec byla dobrá, načež si sám odpověděl, že „k léčení neduhů planety“ (např. snížení biodiverzity vodních toků snižuje jejich samočistící schopnost), ale že s tím se počítá i bez hypotézy Gaia. K tomu dodávám ano, ale čím lépe pochopíme systém zpětných vazeb na planetě (komplementaritu hypotézy Gaia a Médeia), tak tím lépe budeme vědět, kde a jak máme „držet prst na pulzu planety“ (o něco přesněji „držet prsty na pulzech planety“) a také budeme lépe vědět, jak bychom do toho mohli zasáhnout nejefektivněji a nejšetrněji. A můžeme lépe pochopit jakousi evoluci homeostáze, což může zpřesnit naše předpovědi. 

Dále způsob, jakým my lidé chápeme Zeměkouli, může spoluovlivňovat to, jak se v reálném životě chováme. Když si někdo třeba začne myslet, že lidé parazitují na přírodě (nehledě na tom, zda jeho názor můžeme označit za vědecký) a ohrožují relativní rovnováhu (ať už je důsledkem spíše šťastné náhody (Médeia), nebo planetární homeostáze (Gaia)), tak se v něm spíše může probudit svědomí podporovat třeba nejen boj se změnou klimatu, ale i jinou enviromentální politiku. Nebo když se naopak řekne víceméně, že příroda si za své problémy může sama, tak člověk může mít větší tendenci rezignovat na snahu to nějak obracet k lepšímu (kladení důrazu na hypotézu Médeia může posilovat euroskepticismus a to zvláště v dnešní době, kdy Evropská unie bývá vnímána skrze Green Deal). Nebo když se bude říkat, že hypotéza Gaia je vyvrácená, tak o to méně lidí bude studovat negativní zpětné vazby v přírodě (nebo obecněji ekologii), protože část těch váhavějších potencionálních „studentů“ si raději zvolí něco, co se jim bude zdát jistější. Přitom ekologie (do které můžeme hypotézu Gaia zařadit) v dnešním světě hraje mnohem větší roli než dříve. 

Myslím si však, že pravý filosof si dokáže vystačit i s „poznáním pro poznání“, resp. se tím může snažit alespoň trochu a dočasně ukojit svou touhu znát pravdu (přestože ve své čisté podobě se zdá nedosažitelná). I kdyby mi to k ničemu nebylo, rád bych poznal odpověď na nějaké velké otázky existence. Nemohu předem říct, zda bych to pak neviděl opačně, ale už jsem se dostal k celé řadě ne zrovna příjemných relativních poznatků, které mi ale usnadňují orientaci v lidském životě.