neděle 27. listopadu 2022

Asociomet 5: knihy, tvůrčí zvyky, povídka, ukrajinopunk, kosmismus, slovník, mermolez, hračky, wesmírodivnost, Kaddish, abstrakce, rekurzismus, superstimulismus, DMT eutanazie...

Pro tento měsíc jsem se nakonec rozhodl vytvořit pátý článek ze série Asociomet, kde píšu to, co mě zrovna napadne a snažím se neustále odbočovat od předchozích témat, abych jich nakousl co nejvíce. Ale v odbíhání možná už nebudu tak důsledný jako začátkem.

Nejen koncem minulého článku této série jsem zmiňoval mou nejspíš třetí, ale dosud rozepsanou knihu s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí, což je takový filosofický román téměř o všem možném i nemožném. 

Mohu sice říct, že jsem v dokončování pokročil, ale bohužel ne tak rychle, jak jsem si loni představoval. Příčin zpoždění je několik a lze je rozdělit na existenciální a tvůrčí. V existenciální rovině musím řešit to, že od nás odešel jeden člověk, takže potřebuji částečně zastávat jeho práci na hospodářství a navíc v době poměrně neobvykle rychlého zdražování. 

Víc práce znamená méně času na tvorbu, a pokud nechci bourat mé pracně vydobyté tvůrčí návyky, kterými ventiluji svou hyperkreativitu, tak i průběžná tvorba mi bere čas na psaní knihy. Momentálně mám ve zvyku každý den přidat 5 novotvarů na Češtinu 2.0 (schváleno bývá minimum, momentálně však přes 500), dále mám ve zvyku každý víkend publikovat jedno video na druhém kanálu, každý měsíc publikovat jeden článek a každý rok napsat alespoň jednu povídku, nejlépe do soutěže. U knih by se mi líbilo jedna kniha za pět let, ale to se mi momentálně nedaří. 

Na druhou stranu mám spočítáno, že bych klidně mohl vydat knihu článků nebo knihu čistě povídek tak, aby v obou případech délka byla přes 200 stran mého obvyklého formátu. Zatím se však nic nemění na tom, že knihu Keška Obydlí vědomí plánuji jako svou třetí publikaci. Ono ve skutečnosti jsem už něco jako třetí knihu vydal, ale to byl jen úspěšný vtip pro pobavení pár přátel, který nepočítám jako plnohodnotnou knihu Sebastiána Wortyse. 

Přestože se mi plán nové knihy zatím nedaří (i když stále doufám, že si konečně vypracuji dostatek času), tak jsem poměrně spokojený z toho, kolik jiných menších projektů se mi povedlo realizovat. Jsem třeba rád z dystopické/ antiutopické povídky, kterou jsem tento měsíc dokončil. Myslím, že poměrně intenzivně podněcuje k přemýšlení o mnoha rovinách blízké budoucnosti a o možnostech naší jakési základní podstaty.

Porotci soutěží často kritizují, že mé povídky jsou moc hlubokomyslné a tedy pro běžné čtenáře nestravitelné, což je v dnešní komercializované době všeobecně považováno za chybu, přestože hlubokomyslností se vyznačují i nejkvalitnější filosofická díla historie. Tentokrát jsem se však pokusil o četnější střídání myšlenek a děje, což by mohlo usnadnit čtení, stejně tak pokus přidat akčnější scény, než u mě bývá zvykem. 

V povídce se různě zrcadlí i současná válka na Ukrajině, která různými způsoby ovlivnila nespočet lidí po celém světě. A podobně jako v případě pandemie covid-19, kdy jsem publikoval kontroverzní parodický videoklip, kde antropomorfizuji virus, tak i teď chystám video, kde nadsázkou a černým humorem reaguji na současnou situaci. Tentokrát půjde o báseň v próze vytvořenou podobným způsobem jako text videa Krádež smysluplnosti, ale nebude to tak nesmyslné. Zvuk už je hotový, jen rozpracované vizualizace potřebuji dokončit.

Zde uvádím alespoň začátek (parodující mj. Vogonskou poezii): „Ó, fretná invaze totalitomilujících netolerantních unifikátorů a demokratovrahů. Tvůj pravoslavný bůh války oděný v krvavě zlaté ropě je mi, co zprudlé a traktorem odtahované vraždoplechovky - přesně podle opaku plánu Kremrole. Škvrk!“ 

I kdybych to video náhodou nedokončil, tak jako jsem publikoval řadu neologismů o koronaviru (např. koronspirátor, domafest nebo koronokracie), tak už jsem zveřejnil nemálo novotvarů týkajících se války na Ukrajině (viz. Ukrajinský speciál videa o novotvarech). Dokonce se mi povedlo trochu předběhnout dobu, když jsem v první polovině ledna zveřejnil pojem „putinův kotel“, který kritizoval, že většina plynu do České republiky proudila z Ruska, což finančně podporovalo tamní režim. 

Zatím naposledy jsem se k těmto tématům vyjádřil v dvacátém osmém videu o mých novotvarech, kde jsem zveřejnil mj. neologismus ukrajinopunk, tedy kulturní směr, subkultura, umělecké hnutí i životní styl inspirovaný šířením ukrajinské kultury západem a reakcemi na ruskou invazi. Koncovku -punk je potřeba chápat volně podobně jako v případě třeba steampunku, kyberpunku, splatterpunku, dieselpunku, biopunku, teslapunku nebo solarpunku.

Příkladem užití neologismu ukrajinopunk zde uvedu v celé délce, protože podrobně a mnohotématicky dokresluje, co tím myslím: „Ukrajinopunk zahrnuje mj. kombinaci žluté a modré barvy, ukrajinský traktor odtahující ruský tank, motiv hledání nového domova, toaletní papír s fotkou Putina, vtipkování o dálkově ovládaném komárovi, který ho otravuje, ukrajinský cirkus, píseň Stefania od ukrajinské kapely Kalush Orchestra, která vyhrála Eurovizi, prezident Volodymyr Zelenskyj v neformálním oblečení vojenské barvy, parodické přejmenování románu od Tolstoje na Speciální vojenská operace a mír, vystavování zničených ruských tanků nebo hlášku „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!““

V rámci psaní tohoto výčtu jsem hledal i umělecká díla, která vznikla v reakci na válku na Ukrajině a narazil jsem mj. na popis akce „Ukrajinská kultura v době války: Akcelerovaná dekolonizace“, kde se píše mj., že umělkyně Darja Lukjanenko protestuje vůči idejím kosmismu. To mě zaujalo, protože jsem do té chvíle neměl vědomé tušení, že existuje nějaký pojem kosmismus

Dočetl jsem se, že je to přes sto let staré filozofické, náboženské a kulturní hnutí, nějaká podivná ruská obdoba tvorby autorů jako Jules Verne a HG Wells, která prý předběhla transhumanistické hnutí. Představitelé kosmismu zastávali radikální prodlužování života, navrhli pulzní raketový pohon, panpsychismus, věřili že lidé kolonizují Mléčnou dráhu, rozvíjeli pojem noosféra, studovali vliv slunce na biologii nebo objevili měsíční tektonickou aktivitu. Z tohoto pohledu to pro mě zní celkem zajímavě a myslím, že Darja Lukjanenko kritizuje spíše filosofický kosmismus, který je prý založený na jednotě vnějšího vesmíru a vnitřního světa člověka.

Každopádně jsem rád, že jsem tak náhodně objevil další zvláštní pojem do sbírky, ze které bych časem rád sestavil jakýsi slovník dadavědy, mých novotvarů a oblíbených pojmů z mnoha různých oblastí. Chtěl bych v něm prezentovat i spoustu podivuhodných slov, která se do běžných slovníků nedostala, nebo jen výjimečně. 

Děda mě třeba naučil pojmy mermolez a bzučák, což jsou staré venkovské hračky, které si děti vyráběly z toho, co našly doma. Mermolez se vyráběl z dřevěné špulky od nití, měl v sobě stočenou leteckou gumu, který byla na jedné straně něčím přichycená, na druhé upevněná ke klacíku, a když se to položilo na zem, tak guma svým roztáčením tlačila klacíkem o zem tak, že se špulka rozjela a kluci pořádali závody těchto mermolezů. A bzučák byl kousek nitě svázané konci k sobě tak, že dvakrát procházela jedním knoflíkem, který se zatočil, aby vznikl závit podobně jako u mermolezu, do každé ruky se vzal jeden konec nitě a pak se s nimi hýbalo od sebe a k sobě v takovém rytmu, aby se knoflík roztočil tak rychle, že začne bzučet a dokud člověk tahá a nit vydrží, tak bzučák pulzuje.

To mi připomíná, že jsem letos po mnoha letech prohledal své nejstarší dětské hračky jako např. kompas, cosi jako barevný skládací fulleren, duhové slinky, fosforové hvězdičky, zkumavky, blbinky z Kinder vajíček, elektrosoučástky, hlavolamy, zděděná knížka o počítačích z předrevoluční doby (kde se místo pojmu internet ještě používá pojem telekomunikace a už tehdy tam bylo, že se děti ve škole budou učit programovat kreslící algoritmy, tedy něco co u nás mělo zpoždění řadu desetiletí), kartičky Pokémon, vodní pistole, robot přeskupitelný na auto z doby řadu let před publikováním prvního filmu Transformers, stavebnice Merkur či Lego (před rokem jsem si po mnoha letech koupil Sonic Stinger (6907) do vitríny) nebo hologram mimozemšťana.

Jako dítě jsem zbožňoval tématiku mimozemšťanů, přesněji lidských představách o tom, jací by mohli být, pokud existují. Je to neznámo, které podněcuje lidskou fantazii a mě přivedlo mj. k osobitému uměleckému stylu, který jsem si v posledních letech nazval „wesmírodivnost“. Poprvé jsem ten pojem užil roku 2016 jako přídavné jméno při popisu obrázku „Snílek wesmírodivný“ viz. série „Wesmírodivné lodě hadích kluků“, ale už tehdy šlo o další fázi rozvoje mé dětské fantazie, kterou velmi částečně ukazuji v koláži mnoha verzí Nijorů Q2 závěrem série „Wesmírodivní ufonci“. 

Dětské obrázky mi pomohly zapamatovat si, na jaké filmy a seriály jsem se v televizi díval a co mi tehdy vrtalo hlavou. Díky tomu jsem letos mohl vytvořit dvě videa, kde z toho připomínám řadu záběrů, nové podobné přidávám a zamotávám je do fantasmagorické posloupnosti, kterou lze chápat mj. jako koncentrovanou esenci mého dětského údivu z tehdejších představ o mimozemšťanech. Obojí („První betaverze Znázornění wesmírodivnosti“ a „Druhá betaverze Znázornění wesmírodivnosti“) to jsou však jen rozpracované části jednoho většího a dosud nedokončeného videa, které bych časem rád zveřejnil na prvním kanále. Možná tam zapojím i něco z mého potápění (ukázka 1, ukázka 2) nebo z elastické blány (ukázka 1, ukázka 2) a to nejen pro potěšení odběratelů z Japonska.

A nedávno jsem po téměř dvou letech publikoval další dílo na HumanArt, konkrétně „Temný odstín wesmírodivnosti“ a jde o část ze spousty nových obrázků, které vznikly dotvořením mého námětu pomocí umělé inteligence (což je v podstatě automatizovaně zdokonalená obdoba mé překreslace), přičemž jsem si dal hodně záležet na výběru. Časem bych rád publikoval další díla, která takto vznikla podle mých představ a to i třeba v rámci samorostismu (samorostism/ driftwoodism), který považuji za nový přírodně orientovaný umělecký směr. 

První obraz ze série Temný odstín wesmírodivnosti, Sebastián Wortys

Rád bych také časem vytvořil další umělecké dílo nadlidských rozměrů s hlubokou myšlenkovou strukturou, které bych tentokrát zveřejnil jako Wortys. Kdybych získal svolení, tak by mohlo stát třeba zhruba v místech mé bývalé kešky. Chtěl bych ve svém stylu vytvořit něco trochu jako Kaddish od Aleše Veselého, což je opravdu hluboce působivé dílo. Koncem roku 2019 jsem ho navštívil osobně a natočil tam 3D-Mouchodlaka, ale světelné podmínky tou dobou pro mou kameru už nebyly nejlepší, takže bych ho někdy rád navštívil za příznivějších okolností. 

Je to jedno z více děl, ve kterém cítím inspiraci pro nový umělecký směr. Tvorba mě totiž naplňuje tím víc, čím novější se mi zdá to, co vytvářím. Jako se třeba František Kupka významné podílel na vzniku abstraktního malířství a průběžně rozvíjel tento koncept, tak i můj mozek by rád byl centrem emergence poměrně nového způsobu tvůrčího procesu. Současně bych však chtěl nějakou odbornější zpětnou vazbu, abych neměl takové podezření, že je to pouhý sebeklam. Aby to nebylo tlachání v jednomístné sociální bublině, které by narazilo prasknutím bubliny.

Když jsem psal experimentální článek „Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom“, tak mě při průběžném popisování slovorostu napadlo, že by mohl existovat umělecký směr rekurzismus (recursism/ recursionism), dnes bych možná napsal obecněji autoreferencismus (autoreferencism), ale to první je kratší. Směr jehož díla by se v různých rovinách a vícenásobně vztahovala sama k sobě. Dílo, které by popisovalo svůj vznik, který by popisoval svůj vznik, který by popisoval svůj vznik..., přičemž jednotlivé odchylky by jakoby překreslačně vrstvením modifikovaly pokračování autoreference, která by interferovala se svými jednotlivými vrstvami za emergentního vzniku nových kvalit. Jako když kamera pozoruje svůj display a najednou se objeví pulzující útvar nepodobný pouhé původní sebeobsažnosti. Ale to samé se může dít třeba s příběhem povídky, s čímž už jsem také experimentoval.

Kdybych měl nový směr vymyslet z pohledu futurologie, tak mě napadá, že by mohl vzniknout jakýsi superstimulismus (superstimulism) nebo zkráceně prostě stimulismus (stimulism). Umělecký směr, který by pomocí kombinace nejmodernějších technologií vytvářel novou vyšší úroveň lidských superstimulů, nadreálně intenzivní neodolatelné podněty, kdy člověk už nebude pouhý neúčastněný pozorovatel vnějšího uměleckého díla, ale bude uměleckým médiem jako třeba papír, jehož prožitky budou vytvářeny jako vnitřní umělecká díla na míru jeho představ.

Člověk bude třeba vnořený do metaversa, fyzicky doplněný o nová zařízení různě ovlivňující tělo, třeba kvalitnější hmatová odezva k surrealistické virtuální realitě generované podle snímání aktuální touhy uživatele. Spousta mechanických ramen s tvárnými konci, která by se hýbala tak, že člověk v metaversu by měl pocit, že se dotýká toho, co vidí. Ale to by byla jen jedna z prvních fází stimulismu/ superstimulismu a konečnou fází by byl stav, kdy umělá superinteligence řídí koncentrace jednotlivých látek v krvi a mezi neurony tak, aby člověka udržovala ve stavu přiměřené blaženosti. Byla by to nejdokonalejší realizovatelná metadroga.

Skeptik může říct, že člověk ve finální fázi superstimulismu by byl jen zhýralý feťák, kterého umělá inteligence drží tak, aby nedosáhl zlaté dávky a určitě na tom i něco je, ale podle mě jde spíše o to, jak by to bylo použito. Pokud by člověk už byl starý, umírající, nevyléčitelný, nebo by prostě ztrácel jakékoliv nutkání dál žít a případná nesmrtelnost by se mu začala příčit, tak proč by člověk v budoucnu měl umírat v mukách? Umělá inteligence by různými zásahy mohla způsobovat, že smrt by bylo něco, co bychom si konečně dokázali užít bez utrpení. Už by to nebylo něco, čeho se bojíme, ale část života bychom pracovali, abychom si nakonec mohli dovolit slastný bezbolestný odchod ze světa, příjemné vyvanutí, třeba nějakou uměligentně řízenou DMT eutanazii doplněnou o další potřebné systémy.