Začátkem roku 2018 jsem vydal článek „Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů“, který jsem napsal bez předplánovaného průběhu, takže jsem sám mohl být zvědavý, co se z něj nakonec vyvrbí. V podobném duchu jsem napsal článek „Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...“ a od jeho konce bych se mohl odrazit v tomto pokuse o třetí díl.
Psal jsem tam o cizích osobních věcech, které jsem nacházel při průzkumu roky opuštěného domu. A teď, mj. v souvislosti s tím, že jsem prvně v životě nocoval na interně (ale už jsem zdravý), mi připadá fascinující zamyslet se nad otázkou: Co se může dít s mým pokojem a věcmi, až tady jednou nebudu? Není potřeba omezovat se na mě, protože takovou otázku si může položit téměř kdokoliv.
Ano, něco možná lze určitou měrou ošetřit závětí, ale ta dosud nemůže explicitně zahrnout všechny detaily, a pokud je někdy bude schopná víceméně obsahovat, tak už to nebude tolik závěť jako spíše napodobenina osobnosti v podobě umělé inteligence, se kterou dědicové budou muset prodiskutovávat interpretaci poslední vůle v souvislosti s aktuálními okolnostmi (což je mimochodem zajímavý námět na povídku). Navíc se ne vždy najde člověk ochotný a schopný splnit podmínky závěti.
Přestože posmrtné osudy vašeho pokoje mohou být různé od zchátrání a zbourání až po přetvoření či výjimečně muzeální zakonzervování, tak obvykle do něj někdo vkročí a mysl tohoto návštěvníka bude alespoň částečně ovlivněna tím, co obklopí jeho tělo a na čem ulpí těžko vypnutelná pozornost. A jak dokazuje série pěti fotek „Asanácia“ od uživatele korzar na HumanArt, tak i ty nejodosobnělejší způsoby posmrtného nahlédnutí do vašeho pokoje mohou vést k tomu, že to místo na někoho alespoň trochu krátce promluví (aniž by to muselo být digitálně zachyceno).
Fotografii toho, jak bagr vybírá poloprázdný šatník z demolovaného domu, jsem loni okomentoval slovy: Moment bourání intimního rozšířeného fenotypu neznámého člověka, který už pravděpodobně nežije, ale díky této fotce k nám šeptem promlouvá pár slov, díky kterým jeho malá část dál přežívá.
Vzhledem k poloprázdnosti šatníku však lze předpokládat, že i tomuto depersonalizovanému případu předcházelo nějaké vyklízení (ať už příbuzným či zlodějem), kdy promlouvání mohlo být silnější. A chceme-li i takto posmrtně promluvit, tak bychom si již za života měli uvědomit, že čím osobitější obydlí si vytvoříme, tím spíše a intenzivněji může na někoho promluvit naše jakoby poslední tichá slova. Třeba můj pokoj už teď vzbuzuje údiv (jako asi mnohé pokoje roky zabydlené nějakým excentrickým umělcem).
A to jsem dosud pořádně nenarušil jeho kubismokracii, na rozdíl třeba od série wesmírodivných obrázků, do které jsem poslední dobou vymyslel náměty řady nových děl. A jak jsem zmínil, posunul jsem se i k samorostismu, který je patrný kupříkladu v obrázku, jenž se aktuálně jmenuje Ostrůvek s živým hnízdečkem hadích kluků.
Zachycuje pár metrů dlouhý ostrůvek v podobě roztodivného útesu, ve kterém koření obří bonsaje přerůstající v jakési vyvýšené živé lidské hnízdo ze vzájemně spletených větví, přičemž některé si dál vybočují svou vlastní cestou. Zohýbanost stromů koresponduje s obyvateli hnízdečka, kterými jsou dva vzájemně se objímající hadí kluci v extrémním záklonu. A když potřebují odejít, tak na plážičku slezou po živém žebříku a odplavou. Úžasné na tom je, že tuto zajímavě poklidnou představu mohu uskutečnit (jen si musím počkat, až naše hnízdečko doroste).
Je zde patrné vycházení z obrázku Hadí kluk v živém stromovém altánku, avšak oproti němu už to není takové zhuštění těch mých výstřednějších oblíbeností. Dále se stromovitá struktura nenachází na zemi (v trávě), nýbrž na ostrůvku nebo přesněji v koruně nad ním, takže přibývají další krásy přírody. A místo jednoho hadího kluky tu máme zamilovaný pár.
Časem bych chtěl vytvořil i vylepšenou barevnou verzi, ze které bych si mohl udělat další obraz do pokoje. A rád bych pozoroval mysl člověka, který by tam po mé smrti vešel vůbec poprvé a byl vystaven působení nejen tohoto díla.
Zde bych také považoval za vhodné zmínit, že v pátek jsem viděl mj. epizodu Reflexe na základě šampaňského (S08E10) seriálu Teorie velkého třesku, která mi oživila úvahy o posmrtném vyklízení pokoje. Vysvětluje totiž, proč se od nich teď posouvám ke smyslu života jedince. Jednou z rovin děje bylo vyhazování pozůstatků kariéry „bezvýznamného“ profesora.
To lze interpretovat mj. jako odstrašující motivaci pro nadané kariéristy, aby se snažili víc než průměrní lidé a dokázali „něco velkého“, ale i jako téměř jednostranně nadsazené znevažování v zájmu humoru. Rád bych to tedy doplnil pohledem, který už implicitně vyplývá z odstavců zhruba od Asanácie a byl součástí mj. úvodu předchozího článku.
Vzhledem mj. k všepropojenosti jsem názoru, že planetu Zemi lze chápat i jako gigantický evoluční výpočet, ze kterého nelze nikoho vypustit bez důsledků, což všem bytostem dává základní smysl (vč. těch žijících ve slepých uličkách, jelikož pozice úspěšnějších jedinců mohou být založené i na pozorování těch případů). Zkuste se klidně zeptat fundovanějšího matematika a potvrdí vám, že sebemenší změna ve výpočtu může vést ke změně výsledku (a ne nutně malé viz. efekt motýlích křídel).
Výjimkou může být např. zaokrouhlování, ale vesmír nezaokrouhluje (pokud vím). Dokonce ani ta nejušlechtilejší matematika, to spíše ta aplikovaná ve vědě a technice, kde to lépe neumíme. A jelikož je to součástí vesmíru, tak jde jen o jakési druhotné/ iluzorní/ vykonstruované zaokrouhlování. Další výjimkou může být taková změna výpočtu, která je v důsledku plně vyrušena, což je však ve skutečném komplexním světě velmi nepravděpodobné.
Takže podle mě lze hovořit o jakémsi elementárním všehosmyslu, tj. jistotě, na které můžeme zkoušet stavět vyšší smysly. Součástí tohoto základu může být i to, že žádný aktér výpočtu si nemůže být trvale a zcela jistý, co a v jaké míře a kombinaci je dobré z hlediska toho evolučního výpočtu, takže různí si různě volí různé zájmy. Přičemž oblibou se jedinci stává to, co se opakuje a co v něm vzbuzuje pozitivní emoce, třeba vlivem chválení z vnějšku či vnitřku.
A to, které obliby (kulturgeny) jsou nakonec výhodami, se vyjevuje až postupným osvědčováním praxí v podobě jakési komplikovanější obdoby přirozeného výběru. Jakému spektru aktivit se věnujeme, takovým možnostem vývoje se přibližujeme v závislosti na aktuálním nastavení okolí nejen fyzického ale i třeba vztahového. A kdo trefí vhodné obliby, může prožit relativně velmi plnohodnotný a naplněný život.
Nejvhodnější obliby přežívají a k přežívání se vážou. A i když si nemůžeme být zcela jistí, tak alespoň můžeme tušit, jaké obliby bychom si měli osvojit, aby nám radost dělalo to, co podporuje a rozvíjí náš život. Jak už totiž bylo řečeno výše, zalíbení v něčem se můžeme postupem času naučit. Takže i když někdo zprvu vyrůstal třeba v panelákovém podnájmu s Damoklovým mečem nad hlavou, tak může leccos převzít z konceptů soběstačnosti, pokud se o ně bude opakovaně zajímat a nechá se přesvědčovat, že zvyšování soběstačnosti vede ke svobodě a ta ke klidu a štěstí. A nemusí si hned založit hospodářství na venkově, protože i ve městě se lze postupně vyvázat z některých otěží.
Nebo když někdo dovolil starým strukturám na základní škole, aby v něm (třeba nadměrným biflováním a známkováním) zabily údiv probouzející touhu po poznávání světa, tak malými krůčky se může dostat k popularizované vědě a postupně si udělat jasnější představu o světě, která mu umožní lépe se v něm orientovat a prosperovat.
Ale i když se maximalizace přežívání (skrze různé prostředky) může jevit jako celkem jednoznačně pozitivní hodnota, tak tu zůstává otázka eutanazie, kterou jsem zmínil už třeba v článku o zcílňování prostředků. Mé dosavadní zkušenosti mě ujišťují v tom, že eutanazie by měla být nejen legální, ale i bezplatným lidským právem pro všechny, jejich život by byl už jen dlouhé mučivé čekání na smrt a tím myslím i osoby s nevyléčitelnými depresemi či vážnější nevratnou poruchou mozku.
Kritikům eutanazie doporučuji strávit jeden den s člověkem dlouze a nedobrovolně umírajícím v bolestech navzdory lékům a věřím, že mnozí mě pochopí. Zkuste třeba s čistým svědomím odmítnout či ignorovat člověka, který vás skuhravě poprosí, abyste ho zabili. Zkuste ho přesvědčit, aby si přestal odpojovat hadičky. Nakonec rozumný člověk pochopí, že dotyčný by měl mít možnost klidně a důstojně odejít.
Nezavírejme oči před tím, že podíl sebevražd s přibývajícím věkem roste. Klesání po krizi středního věku je jen zdánlivé, když se nezapočítává tvar věkové pyramidy, resp. se počítá podíl sebevražd na celou populaci, ne na konkrétní věkovou kategorii. Nenechávejme už staré a těžce nemocné lidi váhat mezi utrpením a potupnou bolestivou sebevraždou někde v koutě.
Někteří kritici eutanazie se sice obávají, že zdravotní pojišťovny by skrze lékaře mohly tlačit na těžce nemocné, ale už nějak nechtějí vidět problém v tom, že česká ilegálnost eutanazie je mj. neviditelný a dlouhodobější psychický nátlak na plnoleté práceschopné lidi, aby museli několik desetiletí vydělávat na zdravotní a sociální pojištění a nebáli se, že je ostatní jednou nechají bez péče dlouze a bolestivě umírat s hnisajícím tělem jako nějakého bezdomovce. Jinak u těch zdravotních pojišťoven to dle mého lze ošetřit vhodným nastavením pravidel.
Tím nátlakem pracovat rozhodně nechci tvrdit, že lidé by pracovat neměli (když jim umělá inteligence ještě nechává nějaké relativně smysluplné pracovní pozice), ale nemělo by to být pod skrytým psychickým nátlakem možným utrpením.
V souvislosti s tím mě napadá, že uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce by měli mít možnost beztrestně odmítnout to zaměstnání, které je v zásadním rozporu s typem jejich osobnosti podle MBTI testu. Pokud někomu vyjde, že je například z 80% extrovert, tak by mohl odmítnout pracovat třeba na nějaké opuštěné kontrolní stanici, aniž by byl z evidence vyřazen. Současný stav lze totiž s nadsázkou přirovnat k tomu, že kupříkladu slepý člověk by mohl být legálně vyřazen z evidence, kdyby odmítl pracovat jako řidič.
A tady bych mohl rozepsat některé své názory o MBTI testu osobnosti. Přestože jsem názoru, že každý člověk je jedinečný (minimálně v rámci jedné dimenze) a existuje mnoho rovin charakterističnosti/ identity s nesčetnými mezistupni, tak současně jsem názoru, že co nejpřesnější zjednodušování lidí na několik typů osobnosti nám může usnadnit základní porozumění ostatním. Podobně jako nepředpokládám existenci jednoznačného vyhranění hudebních stylů, ale požaduji jejich přibližné uvádění v programech hudebních open air festivalů, aby člověk snáze a rychleji odhadl, na které stage by měl kdy jít.
Abych MBTI test zkráceně představil, tak zkoumá čtyři oblasti osobnosti, přičemž v každé z nich se zaměřuje na dvě protikladné charakteristiky. První oblast je v podstatě převažující vztah k ostatním lidem a to buď extrovertnost (E), nebo introvertnost (I). Druhá oblast zkoumá zaměření pozornosti při získávání informací: zda se pragmaticky zaměřujeme spíše na fyzické okolí (S), nebo ideály v hlavě (N). Třetí oblast analyzuje, jak informace zpracováváme: zda o nich spíše logicky přemýšlíme (T), nebo je emotivně prožíváme (F). A čtvrtá oblast se orientuje na výsledné jednání: zda spíše flexibilně reagujeme na aktuální okolnosti (P), nebo systematicky plánujeme (J).
To, jaký je kdo typ osobnosti, se určuje na základě zodpovězení série otázek. V klasické verzi se na ně odpovídá pouze z možností ano/ ne, což považuji za přehnané zjednodušení a upřednostňuji raději škálu, která pak umožňuje vyvodit procentuální míry jednotlivých charakteristik. Ani to však není dokonalé, jelikož člověk může střídat různé nálady a okolní situace, které zásadně ovlivňují jeho fungování. Takže podle mého by bylo přesnější ve škálách místo bodů vyznačovat úsečky, jejichž porovnáním by se vyjevily oblasti pravděpodobnostního výskytu.
Takže pokud by někomu ve škále extrovert-introvert vyšlo, že se pohybuje od 75 po 25%, tak by zde byl relativně flexibilní, protože mezi lidmi by dokázal být extrovertní, ale nevadila by mu tolik ani samota. Naopak člověk, kterému by vyšlo, že je introvert z 65 až 70%, tak by v této oblasti byl relativně stálý navzdory okolnostem.
Co se mě týče, tak jsem na hraně mezi INFP (snílek) a INFJ, což znamená, že dokážu být podle potřeby spontánní i systematický. Jsem i poblíž hrany F/T, takže sice mírně víc upřednostňuji pocity, ale nedělá mi problém změnit názor v závislosti na logické argumentaci. V druhé oblasti u mě spíše převažuje zaměření na ideály, ale občas bývám nesvůj, když alespoň dvě hodiny denně nevěnuji něčemu pragmatickému jako třeba pěstování a vaření zeleniny. A nejvíc u mě převažuje introvertnost, i když jsem se v této oblasti dokázal částečně rozvinout a rád poznávám nové lidi.