Pokud chceme, aby naše společnost pokračovala ve svém existování a navzdory proměnlivosti světa si zachovala hodnoty, které jsou nám blízké, tak bychom měli vědět něco o tom, jak v minulosti některé společnosti a jejich myšlenkové systémy zanikaly, abychom se mohli zamýšlet a prakticky předcházet možnostem zániku naší společnosti tak, jak jsme na ni zvyklí.
V tomto článku uvedu mírně upravený přepis vysvětlení posledního novotvaru z čtrnáctého dílu mé série videí o nových slovech, kterým je ideokalypsa.
Ideokalypsa, případně ideokolaps je zhroucení idey či ideologie. Situace, kdy nějaký způsob myšlení přestává fungovat ve vztahu k aktuální realitě a narůstající problémy začínají převyšovat výhody původních ideálů či ideologie, až stav přestane být udržitelný a zaniká.
Na rozdíl od změny paradigmatu ideokalypsa nemusí nutně znamenat příchod nového převratného způsobu myšlení, i když ho rozhodně nevylučuje. Může být naopak spojena s úpadkem, neschopností tvořit inovace či dokonce zánikem příslušné skupiny lidí, přičemž tento zánik může mít víc druhů podle příčiny ideokalypsy. Tyto příčiny mohou být z určitého hlediska vnitřní čili principiální rozpory, nebo vnější čili konfrontace s cizorodými vlivy, anebo kombinací obojího. Případně může být otázkou hlediska, co je co.
Ukázkou vnitřních příčin v podobě sebezničujícího omylu může být kočovný kmen v Austrálii, který s sebou nosil totem znovuzrození, ale když se mu zlomil, tak jeho členové nebyli schopni vykonat rituál spojený s obsazením nového místa, zablokovalo je to a časem zemřeli, protože jejich přesvědčení jim nedovolovalo cokoliv udělat, dokud nebude proveden rituál spojený s totemem znovuzrození.
Příkladem vnějších příčin mohou být různé kulturní genocidy, kdy nějaká ideologie zkolabuje, protože jsou násilně potlačeni lidé, kteří v danou ideologii věřili.
A příkladem kombinace vnitřních a vnějších příčin může být jistý domorodý kmen, jehož ekonomika byla založená na sekeromlatech, které se celkem rychle opotřebovávaly. Lidé ze Západu jim zkusili pomoct, když jim dali železné sekery, ale to časem paradoxně vedlo k rozpadu tohoto kmene. Vnitřním podílem na příčině ideokalypsy bylo mít společnost založenou na výrobě nedokonalé vylepšitelné komodity a vnějším podílem krachu nebyl agresivní nepřítel, nýbrž rádoby pomoc z venčí.
Pokud to trochu zobecníme, tak ideokalypsa může nastat, když je společnost založená na něčem, co se zdá věčné, ale časem výjde najevo, že se to týkalo třeba jen specifického období vývoje Zeměkoule, s čímž mohou souviset i různé omezené zdroje nejen surovin.
Nejen z tohoto hlediska největší šanci na přežití mají společnosti založené na adaptaci, resp. na aplikovaném názoru, že pokud je to nutné k přežití, lze změnit cokoliv. Ale i přehnaný důraz na přežívání přizpůsobováním však paradoxně může, i dosud nečekanými způsoby, vyvolat svůj vlastní kolaps. Svobody nesmí být regulovány větší měrou, než je nutné pro jakési přiměřené přežití společnosti. Souvisí to ale i s pokusy o lidskou nesmrtelnost a dosud neznámými následky takového snažení.
Stranou zmiňuji, že pokud lidé přežijí ideokalypsu postrádající změnu paradigmatu, může k této změně dojít se zpožděním, s odstupem času.
Lze předpokládat, že o některých dávných ideokalypsách nemáme dostatek informací, nebo vůbec žádné, jelikož zanikající společnosti ztrácí čas reflektovat a dokumentovat příčiny vlastního zanikání a vnější pozorovatelé nemusí najít a pochopit vnitřní sebedestruktivní procesy daných společností.
V minulosti hypoteticky mohl existovat třeba kmen, který chování zvířat nadřadil lidské reprodukci a pak zkolaboval v důsledku nemožnosti generační obměny. Ostatně pokud krátce odbočíme k černému humoru, tak domácí mazlíčci by mohli být v erbu Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva vzhledem k tomu, kolik lidí o ně dnes pečuje místo toho, aby měli vlastní děti. Je to jeden z nejroztomilejších způsobů, jak vyhubit lidstvo, ale konec kontroverzního humoru.
Dále si lze představit třeba hypotetickou společnost založenou na extrémně silné toleranci, která může zkolabovat při tolerování svých agresivních nepřátel čili v důsledku sebezničující tolerance neregulované svým opakem. Na druhou stranu určitě mohlo existovat mnoho společností, které si tak zakládaly na boji, až se jejich členové vzájemně vyvraždili.
Takže ideokalypse se nejúspěšněji vyhýbají ti, kdo nepřehánějí toleranci ani nesnášenlivost vzhledem k situaci, které momentálně čelí. Problém je v tom, že hranice takové rovnováhy se mohou ukazovat až s odstupem času, kdy může být už pozdě na klíčová rozhodnutí.
Za velké ideokalypsy lze označit například rozpad Sovětského svazu, Jonestownský masakr či Nietzscheho ‚Bůh je mrtev‘. A při jejich srovnání se může ukázat například, že ideokalypsa může být relativně rychlá, nebo vleklá, což může být spojené se syndromem vařené žáby.