Metcalfův les a jiné ilustrace myšlenek

 Původně jsem chtěl zveřejnit třetí část článku Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část zde, druhá zde), ale jistý člověk mi dal podnět, abych to odložil a připadalo mi to jako relativně rozumný krok. Takže místo toho jsem chtěl publikovat něco jiného. 

Během života už se mi párkrát stalo, že mi někdo přisuzoval nadprůměrnou inteligenci a chtěl, abych mu na památku něco nakreslil či napsal. Zatím naposledy se to stalo v říjnu letošního roku a měl jsem čas v klidu doma promyslet, co tomu člověku vytvořím. Problém však spočíval v tom, že jakmile něco nakreslím a rozhodnu se mu to darovat, tak kopii toho obrázku už nebudu moct publikovat jako Sebastián Wortys. 

Tak jsem si řekl, že něco zkusím vymyslet, zrealizovat a podle výsledku se rozhodnu, k čemu to dílo použiji. Zamyslel jsem se nad mnoha různými odbornými pojmy a první, co mě (postupně) napadlo, byl námět obrázku lesa jako Daisyworld a Metcalfůf zákon (na základě mykorhizních „synapsí“) v jednom. Nakreslil jsem to a řekl si, že to prostě musím publikovat jako Wortys (viz. později). 

Druhý pokus o obrázek k darování už se mi zdál přiměřený situaci, protože jsem víc navazoval na svou starší tvorbu a to způsobem, který není jednoznačně identifikovatelný, takže o přesnějším obsahu toho druhého obrázku se pro změnu nedozví čtenáři tohoto článku, přestože ta kresba zachycuje principy, o kterých jsem už jako Wortys veřejně psal. 

Ale zpět (obloukem) k prvnímu obrázku, jehož název si můžeme zjednodušit na Metcalfův les. Už nějaký čas jsem si pohrával s představou, že bych na HumanArt mohl s popisem zveřejnit několik mých ilustrací různých myšlenek. A právě obrázek Metcalfův les do tohoto konceptu krásně zapadl a zalíbil se mi natolik, abych si ho zvolil jako miniaturu této série, což také významně přispělo k jejímu dokončení. 

A než se dostanu k jednotlivým obrázkům, rád bych trochu zateoretizoval o umění. Podle jednoho z hledisek lze uměleckou tvorbu rozdělit do tří pomyslných oblastí (které se v reálu prolínají): 1) díla reprezentující pocity, 2) díla reprezentující myšlenky a 3) díla reprezentující myšlenkopocity. 

U (zde) první kategorie je zajímavé mj. to, že když výtvarné umění zobrazuje spíše negativní pocity, tak (co vím) z řad akademiků obvykle spíše bývá přijímáno jako umění, kdežto zobrazuje-li pozitivní pocity, tak mnohem pravděpodobněji jimi bývá označováno za kýč. Tedy za nízké umění, které se podbízí populární kultuře na základě povrchní líbivosti průměrným člověkem. (O kýči viz. též ve videu, na které reaguji v článku Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání.) 

Aktuálně jsem však názoru, že pozitivní umění lze dělit na kvalitní a nekvalitní, přesněji lze jej škálovitě hodnotit podle míry kvality nejen provedení, ale i podle aktuální relativní neokoukanosti a promyšlenosti způsobu, jakým se dané dílo pokouší vzbuzovat pozitivní emoce. 

Nabízela by se tedy možnost jako kýč označil spíše jen to umění, které má odfláknutý obsah, volbu způsobu i podobu provedení. Z hlediska platnostismu však čistý kýč obvykle neexistuje, spíše je míra kýčovitosti z různých hledisek různě. 

Takže když obraz třeba nemá důkladně vybraný obsah (tzn. zachycuje např. jen roztomilé existující zvířátko), ale na druhou stranu má třeba precizní až fotorealistické provedení sofistikovanými tahy štětcem, tak z hlediska obsahu může být míra kýčovitosti relativně vysoká, ale z hlediska provedení bude relativně nízká, přičemž celkové hledisko nelze „objektivně“ redukovat na „je to kýč“ či „není to kýč“. 

Možná ještě zajímavější to může být u relativně kvalitního obsahu s odfláknutou podobou, jelikož tu můžeme snáze hledat kýčovitost i v oblasti děl reprezentujících myšlenky. Představme si třeba (částicovou) delta vazbu - kovalentní vazbu, kdy hybridizované atomové orbitaly tvarově vypadají trochu jako čtyři u sebe levitující buřty či buráky bez povrchové textury. Jsou to propojené oblasti symbolizující, kde se s jakou pravděpodobností může vyskytovat vazebný elektronový pár. A teď si představme, že nějaký umělec tu delta vazbu nakreslí v podobě třeba těch buřtů, ale pomocí vektorového editoru během pár minut. 

V takovém případě je obsah relativně kvalitní, jelikož třeba můžeme říct, že toto pomyslné dílo nám sděluje, jak moc jsou vlastnosti částic důležité pro formování našeho každodenního života, přestože o nich běžný člověk moc neví. Z tohoto hlediska by míra kýčovitosti byla relativně nízká, kdežto optikou podoby provedení i volby způsobu by byla relativně vysoká. 

A když už se nám naskytla příležitost, tak proč se nezkusit podívat na vědu hlediskem umění? Dejme párky stranou a ponechme prosté znázornění delta vazby. Stále se jedná o hodnotnou myšlenku, ale pokud není vykreslena pomocí vlnové funkce, tak její provedení je z uměleckého hlediska vlastně „kýčovité“. A možná ještě kýčovitější (z hlediska podoby provedení oproti předloze) je, když někdo nakreslí buňku jako pestrobarevné zjednodušené znázornění jejího modelu. 

Můžeme sice buněčné biology kritizovat, že někdy kreslí modely buněk až moc zjednodušeně oproti realitě, kterou mají popisovat (některé „tradičně“ vypuštěné detaily se totiž s časem ukazují jako zásadní), ale musíme si říct, že jejich primární snahou není (či nebývá) tvořit umění, takže umělecká měřítka ve vědě ztrácí smysl (to se týče i té delta vazby). 

Nemůžeme třeba relativně oprávněně říct, že nerealistická barevnost kresby modelu buňky je kýčovitá, jelikož primárním smyslem barevnosti zde není „hrát na city“ (přestože i to se určitou měrou může dít, byť třeba podvědomě), nýbrž zesilovat rozlišovací schopnosti pozorovatelů. Kdybychom totiž nevybarvili třeba část, která má názorně reprezentovat Golgiho aparát, tak bychom z obrázku hůře chápali jeho dynamické ohraničení. 

Teď by se mohlo zdát, že vědecká a umělecká kritéria se nesetkávají, ale ještě tu máme popularizaci vědy a dadavědu. Ale než se k těm setkáním dostaneme, tak si naznačíme některé podobnosti a rozdíly. 

Dadavěda má v síti kategorií podobné umístění jako popularizace vědy (je mezí uměním a vědou/ filosofií, kdežto popularizace vědy je mezi společností a vědou), ale její primární tok informací je spíše opačný. Dadavěda se primárně snaží ovlivnit vědu/ filosofii, kdežto popularizace vědy se především snaží, aby věda ovlivňovala společnost (jejíž členové obvykle snáze rozumí umění než vědě). A ještě zásadnější rozdíly jsou pochopitelně ve způsobech, jakými dadavěda a popularizace vědy zpracovávají informace. 

Ale zpět k setkávání vědeckých a uměleckých kritérií. V případě popularizace vědy je to patrné třeba na obálkách některých knih, jejichž vizualizace bývají mnohem umělečtější, než by se na čistou vědu hodilo. Výjimkou nejsou ani surrealistické motivy, které by za jiných okolností byly označeny jako jednoznačně pseudovědecké. V rámci popularizace jsou však tolerované. 

A to nám vytváří zajímavý pohled na dadavědu, kde se rovněž setkávají vědecká a umělecká kritéria. Neznalý vědec by mohl mít tendenci zaměňovat dadavědu s pseudovědou, ale jaká by to byla rovnoprávnost myšlenek, kdyby souběžně toleroval obálky populárně vědeckých knih? 

Zde se hodí připomenout, že dadavěda, na rozdíl od pseudovědy, nebojuje s vědou o nárok určovat cosi jako „pravdu“. Dadavěda chce vědu jen inspirovat a koexistovat s ní ve vzájemné tvůrčí symbióze. To jí opravňuje uměleckým hlediskem bez zastírání svobodněji přetvářet vědecké a filosofické poznání za účelem hledání dosud dostatečně nerozpoznaných souvislostí, nad kterými se pak věda může zamýšlet objektivnějším erudovanějším způsobem. A aby dadavěda mohla inspirovat vědu, tak hypoteticky ani nemusí učiňovat nějaké objevy, stačí třeba jakési „předobjevy“, resp. díla, bez kterých by vědec nezačal přemýšlet způsobem, který ho k nějakému objevu dovedl. 

Dadavěda nutně ani nemusí znázorňovat myšlenky, může třeba jen zobrazovat pocity, které má z různých vědeckých teorií, ale i jejich možného budoucího vývoje. Teď bych se však rád zaměřil na díla reprezentující myšlenky. 

Nemám rád převažující obrazoborectví (přesněji anikonismus) ve většině současných nejen filosofických knihách, ale i mnoha vědeckých (přestože tam bývá situace lepší). Nebývá výjimkou, že v naučné knize není ani jeden obrázek. Dnes už sice existují i knihy popularizující filosofii (pravděpodobně inspirované popularizací vědy), kde obrázků občas bývá i víc než textu (opačný extrém), ale podle mě by se alespoň pár obrázků hodilo do každé naučné knihy, jelikož pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. 

Jakožto autor, který do svých knih obrázky dal a dávat chce, mohu spíše jen spekulovat, jaké jsou důvody autorů a nakladatelů vyhýbat se jim. Z hlediska nakladatele se může zdát výhodné zaplatit jen spisovateli a nehledat umělce. Také se zrychluje doba, lidé rádi předávají informace co nejrychleji a málo kdo se zdržuje tvorbou promyšlených vizualizací. Dalším důvodem může být, že čím abstraktnější myšlenka, tím obtížněji se ilustruje. Už jsem však viděl několik zdařilých obrázků celkem abstraktních myšlenek, které nebyly jen symbolem, ale vztahovaly se k principiální stránce myšlenky. Ostatně v tomto článku chci pár takových ilustrací představit, i když nechci příměrem tvrdit, nakolik jsou kvalitní, to ať si každý posoudí sám. No a třetím důvodem mohou být postoje samotných spisovatelů. 

Domnívám se, že někteří filosofové natolik bazírují na čistě slovním vyjadřování, až veškeré ilustrace považují za nežádoucí rezignaci. Obzvláště ty symbolické vzdálenější principům příslušných myšlenek. Jakoby použít obrázek neznamenalo komplementárně doplnit myšlenku, nýbrž říct „nerozumím tomu“. Také se mohou obávat, že obrázky zaměřují pozornost na to, co lze snáze zobrazit, což nemusí být jádro sdělení. Dle mého však autor může (spolu)rozhodovat, ke které z myšlenek ilustraci (ne)přiřadit. Mohou však být obecněji i proti zaměřování pozornosti na jakoukoliv část oproti celku textu, což by mohlo znamenat buď obrázek ke každé větě (což dnes není moc realizovatelné), nebo žádný. A také se mohou obávat, že ilustrace by mohla být určitou měrou konkretizací obecnin, což by třeba z fyzikálního hlediska bylo něco jako kolaps kvantové superpozice. Dle mého však čtenáři filosofie bývají schopni zobrazené myšlenky znovu zobecnit. 

Přes to vše se nadále domnívám, že ilustrací by v naučných knihách mělo být více než dnes. Jak už jsem psal, pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. Což bude doufám znát u následujících obrázků. 

1) Metcalfův les: 

Tento obrázek mě napadl tak, že jsem přemýšlel nad podobnostmi různých sítí. Metcalfův zákon se vztahuje k tomu, jak se s každým novým uživatelem rapidně zvyšuje počet možných vazeb v telekomunikační síti, přesněji o druhou mocninu jejich celkového počtu. Čím víc uživatelů, o to mnohem víc vazeb. Ale proč bychom tak měli přemýšlet jen v kontextu telekomunikací? A proč jen antropocentristicky? Třeba stromy bývají vzájemně propojené podhoubím, což jsou mimochodem možná největší organismy na planetě. Nejrozlehlejší známé podhoubí má skoro devět kilometrů čtverečních. Tito podzemní obři propojují stromy na les skrze mykorhiza, což je vzájemné symbiotické propojení hub s kořeny vyšších rostlin. A skrze tuto síť, občas přirovnávanou k internetu, si mohou krom živin vyměňovat i signální molekuly, což jim umožňuje vzájemně koordinovat své metabolismy tak, aby snáze čelily různým nepříznivým vlivům (klima, patogeny apod.). 

Takže jsem měl představu nakreslit stromy vzájemně propojené podhoubím, jehož podoba je upravena podle Metcalfova zákonu. To se snáze dělá kruhem, takže vznikla jedna roztomilá planetka, což v tomto kontextu snadno asociuje hypotézu Gaia, podle které je Zeměkoule jedním obřím superorganismem, který provádí globální homeostázi, resp. reguluje sám sebe tak, aby byl schopen dál žít. To bylo prvně demonstrováno počítačovou simulací Daisyworld (Svět sedmikrásek), kde jsou na pomyslné planetě černé a bílé sedmikrásky, jejichž poměr se přirozeně mění tak, aby vyrovnávaly dlouholetý výkyv slunečního záření za vznikání co nejoptimálnějších podmínek pro své životy. V praxi je to však mnohem komplexnější a pravděpodobně to zahrnuje všechny živé organismy. 

A aby můj obrázek odkazoval na Daisyworld, tak některé stromy mají listí tmavší a jiné světlejší. V reálu však pochopitelně existuje mnohem víc způsobů, kterými stromy interagují se svým prostředím. A když už byla řeč o tom, že jednotlivé stromy vzájemně podporují své společné přežití, ale i přežití (minimálně téměř) všeho živého, tak se můžeme ptát, nakolik mohou být tyto dvě homeostáze propojené, pokud vůbec má smysl říkat dvě místo jedné. Aby generační linie nějakého stromu mohla přežít, tak každý jednotlivý strom se musí souběžně starat o přežití své, svého lesa i všeho živého na planetě. A lidé už si pomalu začínají uvědomovat, že ani oni nejsou výjimkou. Abychom nevyvolali zhroucení celosvětového ekosystému, musíme zkrotit přemrštěný materiální konzum lidstva. 

2) Myšlenkopocity: 

Poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že když člověk přemýšlí komplementárně, tak souběžně začíná i komplementární prožívat, nebo-li mnohem častěji zažívá ambivalentní pocity, tj. dvousečné složené z pozitivních i negativních emocí. Způsob myšlení neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě ještě více přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož by chtěli být co nejracionálnější. 

Lidé minimálně dnes minimálně v Západní civilizaci mívají tendenci rozlišovat obsah své mysli na jakoby oddělené myšlenky a pocity, ale podle mého se jedná o dvě strany téže mince, které jen neumíme vědomě pozorovat současně. Buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitů, nebo emocionální stránku myšlenkopocitů, a nebo to střídáme. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou, jen se vždy jedna z částí procesu odehrává víc ve vědomí a druhá víc v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenek a vědomého utváření pocitů. 

3) Symbol dadavědy: 

Dadavěda je hybrid mezi uměním, vědou a filosofií. Oproti umění klade větší důraz na znalost přírodních věd a filosofie. Oproti vědě je mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí. A oproti filosofii mj. klade mnohem větší důraz na vizuální vyjadřování. Smyslem dadavědy je poskytovat inspiraci poznávacím procesům. 

Na obrázku jsou tři pokusy o logo dadavědy. Největším je Newtonovské jablko, které šipkou znázorňuje své padání, jež je symbolem nevypočítatelných/ náhodných/ nečekaných objevů. Dadavěda však tento způsob objevování chce umocňovat souhrou rozumu a iracionality, takže jablko je zde vyplněno mozkovitou texturou, což znázorňuje rozum i iracionalitu, protože mozek sám o sobě bývá symbolem racionality, ale jeho přítomnost v průřezu jablka je iracionální. 

A pak je tam ještě odměrná baňka z chemie, jejíž hrdlo se zahýbá a mění ve štětec (jeden ze symbolů umění), který ji jakoby kreslí. Obdobně třetí logo znázorňuje mikroskop, jehož podstavec se mění na tužku, která kreslí to, co jakoby pozoruje. 

4) Dadavědecká rekombinace: 

Oproti pokusům o logo dadavědy se tento obrázek pokouší naznačit možnosti surrealistických rekombinací nejen výzkumného vybavení, ale i předmětů jimi zprostředkovaného pozorování. Podobnými způsoby lze přimět vzdělanějšího diváka, aby se zamyslel nad souvislostmi, které by ho jinak nemuseli napadnout, kdyby zůstal v „čistě“ vědeckém paradigmatu. 

Podobně inspirativní mohou být dadavědecké otázky, které jsem vymýšlel hledáním souvislostí náhodně zvolených odborných pojmů. Prostě jsem si vylosoval nějaké pojmy, pak zkoušel hledat možnosti souvislostí a ty nejlepší vzniklé otázky jsem zveřejnil na psanci.cz. mezi nimi třeba: „Jakého Wittgensteinova brouka v krabičce má asi chatbot?“, „Je determinismus obdobou Cotardova syndromu?“ či „Patří rozšířený fenotyp člověka do učebnice biologie?“. 

5) Kubismokracie: 

Náš svět je plný obdélníků, kvádrů a běžně si to už ani neuvědomujeme. Přesto se na ně každý den díváme, naše podvědomí si toho může být vědomo a při pohledu na ty pravoúhlé hrany nás může tiše chronicky ujišťovat o smysluplnosti a důležitosti toho, co pro nás symbolizují. Kvádry nejsou v mimolidské přírodě běžné, jsou to idealizované a materializované konstrukty našeho základního způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy alias KISS. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se kvádry shodnou s nejmocnějšími lidmi. Jakoby kvádry byly jejich reprezentace či až náboženské ikony a my na to zapomněli. Jaký je vlastně rozdíl mezi sektou a firmou, kde zaměstnanci musí dodržovat šéfova přikázání, jinak jsou trestáni či dokonce propuštěni? Další souvislosti jsou k přečtení v článku Kubismokracie. 

Asociomet 3: posmrtný vliv pokoje, ostrůvek s živým hnízdečkem, smysl života, eutanazie a MBTI test

Začátkem roku 2018 jsem vydal článek „Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů“, který jsem napsal bez předplánovaného průběhu, takže jsem sám mohl být zvědavý, co se z něj nakonec vyvrbí. V podobném duchu jsem napsal článek „Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...“ a od jeho konce bych se mohl odrazit v tomto pokuse o třetí díl. 

Psal jsem tam o cizích osobních věcech, které jsem nacházel při průzkumu roky opuštěného domu. A teď, mj. v souvislosti s tím, že jsem prvně v životě nocoval na interně (ale už jsem zdravý), mi připadá fascinující zamyslet se nad otázkou: Co se může dít s mým pokojem a věcmi, až tady jednou nebudu? Není potřeba omezovat se na mě, protože takovou otázku si může položit téměř kdokoliv. 

Ano, něco možná lze určitou měrou ošetřit závětí, ale ta dosud nemůže explicitně zahrnout všechny detaily, a pokud je někdy bude schopná víceméně obsahovat, tak už to nebude tolik závěť jako spíše napodobenina osobnosti v podobě umělé inteligence, se kterou dědicové budou muset prodiskutovávat interpretaci poslední vůle v souvislosti s aktuálními okolnostmi (což je mimochodem zajímavý námět na povídku). Navíc se ne vždy najde člověk ochotný a schopný splnit podmínky závěti. 

Přestože posmrtné osudy vašeho pokoje mohou být různé od zchátrání a zbourání až po přetvoření či výjimečně muzeální zakonzervování, tak obvykle do něj někdo vkročí a mysl tohoto návštěvníka bude alespoň částečně ovlivněna tím, co obklopí jeho tělo a na čem ulpí těžko vypnutelná pozornost. A jak dokazuje série pěti fotek „Asanácia“ od uživatele korzar na HumanArt, tak i ty nejodosobnělejší způsoby posmrtného nahlédnutí do vašeho pokoje mohou vést k tomu, že to místo na někoho alespoň trochu krátce promluví (aniž by to muselo být digitálně zachyceno). 

Fotografii toho, jak bagr vybírá poloprázdný šatník z demolovaného domu, jsem loni okomentoval slovy: Moment bourání intimního rozšířeného fenotypu neznámého člověka, který už pravděpodobně nežije, ale díky této fotce k nám šeptem promlouvá pár slov, díky kterým jeho malá část dál přežívá. 

Vzhledem k poloprázdnosti šatníku však lze předpokládat, že i tomuto depersonalizovanému případu předcházelo nějaké vyklízení (ať už příbuzným či zlodějem), kdy promlouvání mohlo být silnější. A chceme-li i takto posmrtně promluvit, tak bychom si již za života měli uvědomit, že čím osobitější obydlí si vytvoříme, tím spíše a intenzivněji může na někoho promluvit naše jakoby poslední tichá slova. Třeba můj pokoj už teď vzbuzuje údiv (jako asi mnohé pokoje roky zabydlené nějakým excentrickým umělcem). 

A to jsem dosud pořádně nenarušil jeho kubismokracii, na rozdíl třeba od série wesmírodivných obrázků, do které jsem poslední dobou vymyslel náměty řady nových děl. A jak jsem zmínil, posunul jsem se i k samorostismu, který je patrný kupříkladu v obrázku, jenž se aktuálně jmenuje Ostrůvek s živým hnízdečkem hadích kluků. 

Zachycuje pár metrů dlouhý ostrůvek v podobě roztodivného útesu, ve kterém koření obří bonsaje přerůstající v jakési vyvýšené živé lidské hnízdo ze vzájemně spletených větví, přičemž některé si dál vybočují svou vlastní cestou. Zohýbanost stromů koresponduje s obyvateli hnízdečka, kterými jsou dva vzájemně se objímající hadí kluci v extrémním záklonu. A když potřebují odejít, tak na plážičku slezou po živém žebříku a odplavou. Úžasné na tom je, že tuto zajímavě poklidnou představu mohu uskutečnit (jen si musím počkat, až naše hnízdečko doroste). 

Je zde patrné vycházení z obrázku Hadí kluk v živém stromovém altánku, avšak oproti němu už to není takové zhuštění těch mých výstřednějších oblíbeností. Dále se stromovitá struktura nenachází na zemi (v trávě), nýbrž na ostrůvku nebo přesněji v koruně nad ním, takže přibývají další krásy přírody. A místo jednoho hadího kluky tu máme zamilovaný pár. 

Časem bych chtěl vytvořil i vylepšenou barevnou verzi, ze které bych si mohl udělat další obraz do pokoje. A rád bych pozoroval mysl člověka, který by tam po mé smrti vešel vůbec poprvé a byl vystaven působení nejen tohoto díla. 

Zde bych také považoval za vhodné zmínit, že v pátek jsem viděl mj. epizodu Reflexe na základě šampaňského (S08E10) seriálu Teorie velkého třesku, která mi oživila úvahy o posmrtném vyklízení pokoje. Vysvětluje totiž, proč se od nich teď posouvám ke smyslu života jedince. Jednou z rovin děje bylo vyhazování pozůstatků kariéry „bezvýznamného“ profesora. 

To lze interpretovat mj. jako odstrašující motivaci pro nadané kariéristy, aby se snažili víc než průměrní lidé a dokázali „něco velkého“, ale i jako téměř jednostranně nadsazené znevažování v zájmu humoru. Rád bych to tedy doplnil pohledem, který už implicitně vyplývá z odstavců zhruba od Asanácie a byl součástí mj. úvodu předchozího článku. 

Vzhledem mj. k všepropojenosti jsem názoru, že planetu Zemi lze chápat i jako gigantický evoluční výpočet, ze kterého nelze nikoho vypustit bez důsledků, což všem bytostem dává základní smysl (vč. těch žijících ve slepých uličkách, jelikož pozice úspěšnějších jedinců mohou být založené i na pozorování těch případů). Zkuste se klidně zeptat fundovanějšího matematika a potvrdí vám, že sebemenší změna ve výpočtu může vést ke změně výsledku (a ne nutně malé viz. efekt motýlích křídel). 

Výjimkou může být např. zaokrouhlování, ale vesmír nezaokrouhluje (pokud vím). Dokonce ani ta nejušlechtilejší matematika, to spíše ta aplikovaná ve vědě a technice, kde to lépe neumíme. A jelikož je to součástí vesmíru, tak jde jen o jakési druhotné/ iluzorní/ vykonstruované zaokrouhlování. Další výjimkou může být taková změna výpočtu, která je v důsledku plně vyrušena, což je však ve skutečném komplexním světě velmi nepravděpodobné. 

Takže podle mě lze hovořit o jakémsi elementárním všehosmyslu, tj. jistotě, na které můžeme zkoušet stavět vyšší smysly. Součástí tohoto základu může být i to, že žádný aktér výpočtu si nemůže být trvale a zcela jistý, co a v jaké míře a kombinaci je dobré z hlediska toho evolučního výpočtu, takže různí si různě volí různé zájmy. Přičemž oblibou se jedinci stává to, co se opakuje a co v něm vzbuzuje pozitivní emoce, třeba vlivem chválení z vnějšku či vnitřku. 

A to, které obliby (kulturgeny) jsou nakonec výhodami, se vyjevuje až postupným osvědčováním praxí v podobě jakési komplikovanější obdoby přirozeného výběru. Jakému spektru aktivit se věnujeme, takovým možnostem vývoje se přibližujeme v závislosti na aktuálním nastavení okolí nejen fyzického ale i třeba vztahového. A kdo trefí vhodné obliby, může prožit relativně velmi plnohodnotný a naplněný život. 

Nejvhodnější obliby přežívají a k přežívání se vážou. A i když si nemůžeme být zcela jistí, tak alespoň můžeme tušit, jaké obliby bychom si měli osvojit, aby nám radost dělalo to, co podporuje a rozvíjí náš život. Jak už totiž bylo řečeno výše, zalíbení v něčem se můžeme postupem času naučit. Takže i když někdo zprvu vyrůstal třeba v panelákovém podnájmu s Damoklovým mečem nad hlavou, tak může leccos převzít z konceptů soběstačnosti, pokud se o ně bude opakovaně zajímat a nechá se přesvědčovat, že zvyšování soběstačnosti vede ke svobodě a ta ke klidu a štěstí. A nemusí si hned založit hospodářství na venkově, protože i ve městě se lze postupně vyvázat z některých otěží. 

Nebo když někdo dovolil starým strukturám na základní škole, aby v něm (třeba nadměrným biflováním a známkováním) zabily údiv probouzející touhu po poznávání světa, tak malými krůčky se může dostat k popularizované vědě a postupně si udělat jasnější představu o světě, která mu umožní lépe se v něm orientovat a prosperovat. 

Ale i když se maximalizace přežívání (skrze různé prostředky) může jevit jako celkem jednoznačně pozitivní hodnota, tak tu zůstává otázka eutanazie, kterou jsem zmínil už třeba v článku o zcílňování prostředků. Mé dosavadní zkušenosti mě ujišťují v tom, že eutanazie by měla být nejen legální, ale i bezplatným lidským právem pro všechny, jejich život by byl už jen dlouhé mučivé čekání na smrt a tím myslím i osoby s nevyléčitelnými depresemi či vážnější nevratnou poruchou mozku. 

Kritikům eutanazie doporučuji strávit jeden den s člověkem dlouze a nedobrovolně umírajícím v bolestech navzdory lékům a věřím, že mnozí mě pochopí. Zkuste třeba s čistým svědomím odmítnout či ignorovat člověka, který vás skuhravě poprosí, abyste ho zabili. Zkuste ho přesvědčit, aby si přestal odpojovat hadičky. Nakonec rozumný člověk pochopí, že dotyčný by měl mít možnost klidně a důstojně odejít. 

Nezavírejme oči před tím, že podíl sebevražd s přibývajícím věkem roste. Klesání po krizi středního věku je jen zdánlivé, když se nezapočítává tvar věkové pyramidy, resp. se počítá podíl sebevražd na celou populaci, ne na konkrétní věkovou kategorii. Nenechávejme už staré a těžce nemocné lidi váhat mezi utrpením a potupnou bolestivou sebevraždou někde v koutě. 

Někteří kritici eutanazie se sice obávají, že zdravotní pojišťovny by skrze lékaře mohly tlačit na těžce nemocné, ale už nějak nechtějí vidět problém v tom, že česká ilegálnost eutanazie je mj. neviditelný a dlouhodobější psychický nátlak na plnoleté práceschopné lidi, aby museli několik desetiletí vydělávat na zdravotní a sociální pojištění a nebáli se, že je ostatní jednou nechají bez péče dlouze a bolestivě umírat s hnisajícím tělem jako nějakého bezdomovce. Jinak u těch zdravotních pojišťoven to dle mého lze ošetřit vhodným nastavením pravidel. 

Tím nátlakem pracovat rozhodně nechci tvrdit, že lidé by pracovat neměli (když jim umělá inteligence ještě nechává nějaké relativně smysluplné pracovní pozice), ale nemělo by to být pod skrytým psychickým nátlakem možným utrpením. 

V souvislosti s tím mě napadá, že uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce by měli mít možnost beztrestně odmítnout to zaměstnání, které je v zásadním rozporu s typem jejich osobnosti podle MBTI testu. Pokud někomu vyjde, že je například z 80% extrovert, tak by mohl odmítnout pracovat třeba na nějaké opuštěné kontrolní stanici, aniž by byl z evidence vyřazen. Současný stav lze totiž s nadsázkou přirovnat k tomu, že kupříkladu slepý člověk by mohl být legálně vyřazen z evidence, kdyby odmítl pracovat jako řidič. 

A tady bych mohl rozepsat některé své názory o MBTI testu osobnosti. Přestože jsem názoru, že každý člověk je jedinečný (minimálně v rámci jedné dimenze) a existuje mnoho rovin charakterističnosti/ identity s nesčetnými mezistupni, tak současně jsem názoru, že co nejpřesnější zjednodušování lidí na několik typů osobnosti nám může usnadnit základní porozumění ostatním. Podobně jako nepředpokládám existenci jednoznačného vyhranění hudebních stylů, ale požaduji jejich přibližné uvádění v programech hudebních open air festivalů, aby člověk snáze a rychleji odhadl, na které stage by měl kdy jít. 

Abych MBTI test zkráceně představil, tak zkoumá čtyři oblasti osobnosti, přičemž v každé z nich se zaměřuje na dvě protikladné charakteristiky. První oblast je v podstatě převažující vztah k ostatním lidem a to buď extrovertnost (E), nebo introvertnost (I). Druhá oblast zkoumá zaměření pozornosti při získávání informací: zda se pragmaticky zaměřujeme spíše na fyzické okolí (S), nebo ideály v hlavě (N). Třetí oblast analyzuje, jak informace zpracováváme: zda o nich spíše logicky přemýšlíme (T), nebo je emotivně prožíváme (F). A čtvrtá oblast se orientuje na výsledné jednání: zda spíše flexibilně reagujeme na aktuální okolnosti (P), nebo systematicky plánujeme (J). 

To, jaký je kdo typ osobnosti, se určuje na základě zodpovězení série otázek. V klasické verzi se na ně odpovídá pouze z možností ano/ ne, což považuji za přehnané zjednodušení a upřednostňuji raději škálu, která pak umožňuje vyvodit procentuální míry jednotlivých charakteristik. Ani to však není dokonalé, jelikož člověk může střídat různé nálady a okolní situace, které zásadně ovlivňují jeho fungování. Takže podle mého by bylo přesnější ve škálách místo bodů vyznačovat úsečky, jejichž porovnáním by se vyjevily oblasti pravděpodobnostního výskytu. 

Takže pokud by někomu ve škále extrovert-introvert vyšlo, že se pohybuje od 75 po 25%, tak by zde byl relativně flexibilní, protože mezi lidmi by dokázal být extrovertní, ale nevadila by mu tolik ani samota. Naopak člověk, kterému by vyšlo, že je introvert z 65 až 70%, tak by v této oblasti byl relativně stálý navzdory okolnostem. 

Co se mě týče, tak jsem na hraně mezi INFP (snílek) a INFJ, což znamená, že dokážu být podle potřeby spontánní i systematický. Jsem i poblíž hrany F/T, takže sice mírně víc upřednostňuji pocity, ale nedělá mi problém změnit názor v závislosti na logické argumentaci. V druhé oblasti u mě spíše převažuje zaměření na ideály, ale občas bývám nesvůj, když alespoň dvě hodiny denně nevěnuji něčemu pragmatickému jako třeba pěstování a vaření zeleniny. A nejvíc u mě převažuje introvertnost, i když jsem se v této oblasti dokázal částečně rozvinout a rád poznávám nové lidi. 

Wesmírodivné lodě a domečky hadích kluků

Relativně nedávno jsem na HumanArt, české umělecké sociální síti, publikoval další dvě série děl, o kterých bych zde rád něco pověděl a tentokrát ještě promyšleněji než minule. Vše se točí kolem konceptu wesmírodivnosti, jenž vychází z některých výstředností mé podstaty a dal by se označit za můj umělecký směr (potěšilo by mě však, kdyby si našel následovníky).

hloupy_ivan, jeden z relativně plodných a spíše zajímavých uživatelů HumanArt, označil wesmírodivnosti za pozoruhodné, ale trochu nepochopitelné. Svým způsobem mě však i těší, že je považuje za „nepochopitelné“ a to minimálně ze dvou hledisek. Za prvé to znamená, že nějaká má podstatná část může být „nepochopitelná“, což má sice své nevýhody (jako např. vyšší pravděpodobnost, že mé myšlenky nebudou dostatečně rozklíčovány), avšak má to i potencionální výhodu, která se váže na druhé z hledisek, takže ho nejprve uvedu.

Fascinují mě tvary, kterým nejsme schopni racionálně přisoudit nějaký pořádný jednoznačnější význam. To znamená, že pokud jim někdo ten pořádný význam někdy dokáže přisoudit, tak může objevit něco, co přesahuje běžné pojetí racionality. A vzhledem k tomu, že celou oblast povrchu Země lze celkem úspěšně chápat jako všepropojený tzv. evoluční výpočet jako např. umělá neuronová síť, kde vypuštění jednoho z mnoha již nastavených neuronů může vést i ke změnám narůstajícím motýlím efektem ve velmi podstatné, tak hypoteticky vše má nějaký podstatný význam pro celek. Jen naše přirozená omezení nám obvykle neumožňuji dohlédnout vzdálené možné důsledky na první pohled zdánlivých nepodstatností, nesmyslů apod. Jelikož však tato díla v interakci s mým mnoho-hlediskem umožnila vznik tohoto textu, tak je možné, že jsem nějakou další část významu dohlédl.

A tím se vracím k možné výhodnosti toho, že nějaká má podstatná část může být „nepochopitelná“ (alespoň pro některé vnější pozorovatele). Hypoteticky tedy mohu mít potenciál objevit nějaké nové smysluplnosti.

A než přejdu k jednotlivým dílům, tak ještě zmiňuji, že všechny obrázky, kromě Snílka wesmírodivného a Wesmírodivného domečku, jsem zakreslil na čtverečky poznámkového bločku (8,5x8,5mm) pomocí černého tenkého fixu.

1. Wesmírodivné lodě hadích kluků: 

1.1. Snílek wesmírodivný:

Když jsem vydal knihu Vtiposcifilo-z/s-ofie, která shrnovala mou povídkovou a myšlenkovou tvorbu, tak jsem měl najednou plno volného času, který jsem využil mj. ke čtení filosofie. V návaznosti na to mě napadlo vyzdobit si můj nový pokoj tak, abych omezil jeho kubismokracii, což mě vedlo k rozhodnutí pokročit v rozvoji mé umělecké tvorby. 19.1.2016 jsem si založil profil na HumanArt, následující dny si prohlížel díla ostatních, přemýšlel o mé čím dál méně mlhavé vizi, až jsem 6.2.2016 vymyslel obrázek Snílek wesmírodivný a další den ho načrtl.

V podstatě je to hadí kluk (contortionist boy) s kočičími oušky oblečený v lycrovém unitardu (zentaii/ morphsuitu bez masky) uvnitř létající kyberpunkové měchýřovky portugalské, ze které vyrůstá bonsaj, paví pírko, lišejník dutohlávka třásnitá... ale i třeba BMX řídítka a elektronka na bioluminescenčním výběžku od mořského ďasa. Z tohoto obrázku se stalo primární východisko celé wesmírodivnosti, která se vyznačuje jakousi košatou kombinatorikou podivně bizarní „asambláže“ na přechodu mezi sci-fi a fantazií. A nejde jen o obrázky, podle Snílka wesmírodivného jsem vytvořil třeba i námět stejnojmenné povídky nebo animace.

Důvodem, proč jsem obrázek zveřejnil až letos je, že se stal „obětí“ mé tendence donekonečna a čím dál sofistikovaněji něco vylepšovat, což zahrnuje stále složitější kroky. Chtěl jsem systematicky analyzovat a abstrahovat (pokud možno) celou mou dosavadní vizuální tvorbu, abych výsledek mohl obtisknout do finální podoby.

U tohoto obrázku jsem to sice zatím nedokončil (publikuji rozpracovanou verzi z 13.7.2016), ale redukovanějším způsobem se mi to povedlo u Bytnosti wesmírodivnosti, která je součástí této série. Jinak doufám, že někdy dokončím ještě barevnou a animovanou verzi Snílka wesmírodivného.

1.2. Triple fold ufonek v létající wesmírodivné asambláži:

Úplně první náčrt minimalističtější verze od této létající wesmírodivné asambláže vznikl někdy mezi 2.1.2019 a 11.1.2019, přičemž nejpravděpodobnější je ten poslední den. Tehdy jsem si zapsal poznámku, že můj plexisklový contortion box by se mohl (pro bizarnější zážitek) vkládat do nějaké velké asambláže. Šlo by o zjednodušenou fyzickou verzi Snílka wesmírodivného.

Následovali další přechodové fáze mezi Snílkem wesmírodivným a Bytností wesmírodivnosti, přičemž tento obrázek (kreslený 15.1.2019 a 24.5.2019) považuji za nejzajímavější, protože z nich má nejpropracovanější detaily.

Oproti lodi Snílka wesmírodivného došlo ke změně mnoha tvarů téměř k nepoznání, avšak zůstávají třeba lyšejníky, elektronka, dráty, (zkrácená) chapadýlka, mozkovitá struktura, záklon (posunutý až do triple fold contortion pozice) a nově se krátce objevuje keramický izolátor...

1.3. Bytnost wesmírodivnosti:

Tento obrázek vznikl jako syntéza létající wesmírodivné asambláže a (doplněných) symbolů z živého stromového altánku, který je v sérii Wesmírodivné domečky hadích kluků (hadikluků). To, co mi u Snílka wesmírodivného přerostlo přes hlavu, jsem trochu jednodušším způsobem završil u tohoto obrázku.

Je to výsledek filtrace mé osobnosti, který obsahuje to, co souběžně považuji za mou víceméně nedílnou součást a čím se cítím být spíše jiný oproti většinové společnosti (ale pravda že třeba homosexualita tam téměř chybí, i když klučičí symbol je implicitní součástí Wo-antény).

Tužko-štětec symbolizuje psaní a vizuální umění, číslo 42 vtiposcifárny, otazník filosofii, „Newtonovo“ padající jablko symbolizuje metodologický/ epistemologický dadaismus/ anarchismus, jin jang smajlík značí štěstítvornost, propojení mozkovité asambláže s ufonkem je superorganismus, oko s křidélky symbolizuje svobodovolné vědomí, znak DNA a dvou hvězd představuje živý vesmír, antropický princip i teistickou evoluci. A to, že jde o dopravní prostředek a ne statický domeček, mimovolně značí mou zálibu v cestování (v komplementaritě s domovem), ale není to kompletní výčet významů...

Ufonek se vztahuje k dílu Wesmírodivní ufonci.

V budoucnu bych si tento obrázek rád nechal vygravírovat na Wortysovské CWG (Czech Wood Geocoin), abych ho mohl rozdávat do kešek jako sběratelský předmět.

1.4. Evoluce wesmírodivnosti:

Když jsem reflektoval mou původní představu, jak wesmírodivné obrázky rozdělit do sérií (což se dělo průběžně s psaním tohoto popisu), tak jsem došel k závěru, že nejlepší by bylo vycházet z míry příbuznosti jednotlivých obrázků. A abych si byl opravdu jistý, který obrázek byl kterým(i) inspirovaný, tak jsem provedl rešerši v mém deníku. Výsledkem je toto schéma kulturní evoluce mé wesmírodivnosti, které zahrnuje i 7 jednoduchých náčrtů, které jsem původně neměl v plánu zveřejnit. Šipky znázorňují chod inspirace a dvě čáry mezi třemi obrázky značí, že mezi nimi sice není přímá návaznost, ale vznikly při stejném kreslení (podle verzí zelenými fixami).

Ve schámatu je mj. vidět, jak ze Snílka wesmírodivného vychází i Strukturobot rhizomorodný.



2. Wesmírodivné domečky hadích kluků: 

2.1. Wesmírodivný domeček:

Pravděpodobně nejpovedenější obrázek z této série a vyústění její evoluce. Vychází především z Wesmírodivné chatky a dále z mé staré vize poasamblážovaného domu, z obrázku Bytnost wesmírodivnosti a prostřednictvím něj i z Hadího kluka v živém stromovém altánku.

Základní náčrt tohoto domečku jsem nakreslil 20.8.2018, ale byl velmi drobný. Původně jsem podle něj chtěl vytvořit další propracovanější obrázek, ale ten jsem nakonec začal tvořit přímo z náčrtu potupnými editacemi roku 2019 od července po srpen. Tehdy jsem narazil na nové hranice obsažnosti detailů, protože řadu věcí jsem chtěl ještě dokreslit, ale už se tam nevešli. Třeba houpací síť, leknín, rákosí, bonsaj, živá vrbová stavba, prádelní šňůra s unitardem a v neposlední řadě ve věži měla být voda s mořským klukem a rybičkami. Tak doufám, že snad časem udělám ještě větší a košatější verzi.

K dokončení tohoto Wesmírodivného domečku jsem se vrátil roku 2020 a 22. března bylo hotovo.

V podstatě jde především o znázornění způsobu obývání Země, který je komplementární s přírodou ale i moderními (současnými) styly života (kam zahrnuji i mé různé výstřednosti). Wesmírodivný domeček tedy reprezentuje to, čemu říkám solarpunkový mír, harmonie mezi přírodou a antropogenní technikou.

Zárodek mé vize solarpunkového míru sahá zhruba do roku 2012 (možná dříve), kdy už jsem měl dopsanou novelu Z lidstva a psal jsem povídku Přirozená mnohobytost. Obě díla se věnují možné budoucnosti sociálních superorganismů, ale to první pesimisticky-technicky a druhé optimisticky-přírodně.

Komplementarita této podobnosti s kontrastem mě vedla k několika dalším námětům, mj. solarpunkového míru, který následně postupně dozrával. Během toho jsem vytvořil námět povídky Permakulturace mnohobytosti, která by dějově měla předcházet Přirozené mnohobytosti o mnoho let. Povídka sice zatím není dopsaná, ale z jejího námětu volně vychází krátká povídka Postřik proti alternativám (2018), kde už jsem použil slovní spojení „solarpunkový kompromis“, které je synonymem solarpunkového míru. A další souvislosti lze hledat u série Chutně šlechtěné umění.

Když už je řeč o solarpunku, tak v obrázku nechybí solární panely, větrná elektrárna ani malá vodní. A oproti klasické vizi se vymezuji mj. tím, že nejsem fanoušek parků/ zahrad, kde chybí poživatelné rostliny. Takže všechny stromy a keře jsou ovocné, kromě udržovaná vrbová hlava (na zakládání živých staveb).

Jelikož ze zdí domečku vyrůstají jakási stromovitá chapadla, která koření v zemi, tak nelze stanovit jednoznačnou hranici mezi domem a okolní přírodou. Neméně zajímavý je i strom prorůstající jedním oknem dovnitř a druhým ven z domečku, který má mimochodem rozvolněný biomorfní tvar, což také koresponduje s přírodou.

Mezi další zajímavosti patří „Newtonovo“ padající jablko symbolizující metodologický/ epistemologický dadaismus/ anarchismus či dalekohled (s nedalekým symbolem DNA) odkazující mj. k antropickému principu. Drobnějšími zajímavostmi je třeba houpačka na stromě, ostrůvek z mého oblíbeného rašeliníku či to, jak jsem si vyhrál s detaily stromů a trávníku.

A jelikož obrázek je relativně složitý, tak jsem do něj schoval věci, které můžete hledat. Tím je keška (krabička) s malým písmenem K a dva zdroje, odkud teče voda.

2.2. Wesmírodivná chatka:

Přestože tento obrázek považuji (nebo alespoň původně) za první samostatně publikovatelný v této sérii, tak jeho kořeny sahají minimálně až k 1.3.2014, kdy jsem cestou metrem (v návaznosti na chrám Sagrada Família) přemýšlel, jaké by mohlo být mé vizuálně umělecké veledílo. V souvislosti s mou povídkou Přirozená mnohobytost mě napadla vize zeleně poasamblážovaného domu s chapadly, která pak delší čas odpočívala, mezitím co jsem vytvořil třeba Wo-animaci. Vize se dočasně probudila, když jsem tvořil obrázek Jedinečnost lokálního medu, ale ten poněkud vyčnívá z mého konceptu wesmírodivnosti.

Až roku 2018, kdy jsem byl v záklonu uvnitř skleníčku v obklopení zeleně a spokojeně přemýšlel o umění, tak mě napadla zárodečná vize Wesmírodivného domečku. Tu jsem si zakreslil do poznámkového bločku v podobě tohoto zjednodušeného náčrtku „chatky“ (původně se také jmenoval „Wesmírodivný domeček“ a až zde jsem ho dodatečně přejmenoval).

A i když to na první pohled nemusí být vidět, tak silně vychází i ze Snílka wesmírodivného. Oproti němu však hadí kluk není vsazen do surrealistické vesmírné lodě, nýbrž do útulného přírodního domečku na Zemi. Takže v podstatě jde o pokus vymyslet snáze realizovatelnou obdobu mého ideálního prostředí. Žít wesmírodivně v přírodě.

Oproti Wesmírodivnému domečku je chatka relativně skromný životní minimalismus, který má své kouzlo v radosti z drobností. Původní vize už prostě bývají jednodušší než pozdější realizace, na které se nabalí další souvislosti.

2.3. Hadí kluk v živém stromovém altánku:

Tento obrázek má složitější historii. Jako jsem do svého pokoje vytvořil koláž Setkání přírododivných bytostí, tak jsem začal tvořit zhruba metrovou, ale vysoce detailní a komplexní koláž vesmírné lodi (ve fotografické soutěži jsem totiž vyhrál možnost velkoplošného tisku zdarma). Tím se mi neustále vracela anti-minimalistická otázka: „Jakou mou oblíbenost tam ještě přidat?“ Stejnou otázku jsem řešil už před výrobou placek na mou brašnu a i u toho obrázku Setkání přírododivných bytostí, takže jsem usoudil, že by bylo fajn vytvořit si databázi mých největších oblíbeností-zajímavostí (která následně posloužila třeba i při vzniku mé geocachingové povídky).

Vznikala převážně roku 2019 (ale dosud pomalu přirůstá), velmi sofistikovaně, a když obsahovala zhruba 250 oblíbeností, tak jsem je seskupil dle podobností, vybrané shluky abstrahoval a vytvořil deset námětů na travel bugy, které by měly šířit to, co mám rád, ale čeho ve světě vidím nedostatek. Byl to způsob, kterým jsem z těch zhruba 250 oblíbeností vybral co nejméně co nejreprezentativnějších ideálů.

A podle těchto oblíbeností mě téhož dne (22.4.2019) napadla vize Hadího kluka v živém stromovém altánku, kterou jsem tehdy označil jako „minimalističtější Snílek wesmírodivný“ (ve vztahu k dosud nedokončené propracovanější verzi Snílka w.). Současně se však altánek silně váže k Wesmírodivné chatce, (a zprostředkovaně k Wesmírodivnému domečku), protože také jde o pokus přesunout vizi Snílka wesmírodivného do reálnějšího prostředí, mj. pomocí přírody na Zemi. A i proto, že živý altánek vytváří (částečný) obal kolem hadího kluka v podobě asambláže, tak jde o jakýsi přechod mezi wesmírodivnými domečky a wesmírodivnými létajícími asambláži.

Altánek jsem začal kreslit 5.5.2019 večer, další den jsem ještě něco dovymyslel a dokončil ho, načež spolu-inspiroval vznik díla Bytnost wesmírodivnosti, ale i mé teprve chystané obrázky, kde se posunu k samorostismu (podobně jako u koláže Setkání přírododivných bytostí).

A co se týče významů různých částí altánku, tak kniha symbolizuje psaní (mou literární tvorbu), jin jang smajlík značí štěstítvornost, zvířátko puncofál vtiposcifárny, „Newtonovo“ padající jablko symbolizuje metodologický/ epistemologický dadaismus/ anarchismus, propojení mozku hadího kluka se stromem je kolektivní inteligence jakéhosi přírodního internetu (s čímž souvisí i symbol wifi), oko s křidélky symbolizuje svobodovolné vědomí, šipkami zacyklená slova „život“ a „vesmír“ představují jejich možné vzájemné umožnění, živý vesmír, antropický princip i teistickou evoluci. Živý altánek ze vzájemně propletených stromků značí mj. touhu žít v přírodě a v souladu s ní, ale není to kompletní výčet významů tohoto obrázku...

2.4. Evoluce wesmírodivných domečků:

Podobně jako u wesmírodivných lodí jsem se rozhodl vytvořit kulturně-fylogenetické schéma, resp. šipkovité znázornění toků inspirace mezi jednotlivými díly (a taktéž pomocí rešerše v mém deníku). Výsledek zahrnuje i proto-východiska jako povídku Přirozená mnohobytost (2012, reprezentovaná dvěma kluky zarostlými do přírody) a vizi poasamblážovaného domu (1.3.2014), chrám Sagrada Família, reprezentaci vizí travel bugů či záchytné body, kterými se obrázky vážou na první schéma. K mému částečnému překvapení se ukázalo, že tam pasuje i Jedinečnost lokálního medu.

Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...

Jako jsem před několika měsíci zveřejnil článek "Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů", tak jsem zkusil napsat podruhé něco v podobném stylu. A kde začneme tentokrát? Třeba u toho, co se mi poslední dobou procházelo hlavou v návaznosti na to, co jsem zažíval.

Jednou za čas se v mém životě nečekaně vyskytne něco šíleného. Loni to bylo třeba, když ozbrojení poláci narušili soukromí mého stanu a před pár dny to bylo, když jsem se na jedné soukromé undergroundové akci neplánovaně zdarma svezl zběsilým tankem. Kam se hrabou ukázky z vojenské přehlídky, kterou jsem letos viděl v Brdech na Bahnech, kam jsem se mimochodem také dostal náhodou a s VIP páskou zdarma, i když jsem paradoxně celkem pacifista, xD.

Tank, kterým jsem se svezl, měl několik poklopů a během jízdy z nich čouhalo celkem asi 9 lidí vč. řidiče, který sice věděl, že veze i opilého důchodce, ale nechápal to jako důvod jet jinou než maximální rychlostí. Ještě že staříkovi před jízdou vzali z ruky lahváče, aby ho přiměli držet se oběma rukama, protože když se tank prudce rozjel přes kopečky, tak stařík chvíli trochu poskakoval jako hadrový panák. Nechci si představovat, co by se stalo, kdyby jel s tím pivem...

Když tank na pláni v rychlosti řezal zatáčku, tak od pásů metal do vzduchu hroudy hlíny. Pak třeba vyjel na sráz s náklonem blízko 45°, sjel ho a projel křovím zase do kopečku... Tento adrenalinový zážitek, v souvislosti se spoustou jiných undergroundových akcí, mě nakonec inspiroval k vytvoření námětu povídky, kterou jsem si zatím nazval Anarchomilitantní kalba. Ale nevím, zda to někdy začnu psát, protože různé náměty mě napadají mnohem častěji, než si dokážu najít čas zpracovat je.

Mnohem spíš doufám, že se mi jednou podaří dopsat knihu o zamilovanosti dvou kluků, která vychází z mé rozepsané povídky Do pryč, jejíž scénky pramení z mých představ při nočním poslechu písniček v období střední školy.

V povídce Do pryč měl jeden kluk žít s mamkou řidičkou v kamiónu na cestě a druhý bydlet v domku u benzinové stanice u dlouhé silnice v pustině. Ale nakonec se mi nechtělo fabulovat o realistických okolnostech, protože zajímavé mi připadají spíše až tehdy, když se nějak fyzicky víceméně bezprostředně dotýkají mého života (nebo někoho jiného, pokud to zpracuje on).

Takže jsem se nakonec po letech rozhodl propojit to dílo s detaily mé první a nejsilnější zamilovanosti, místo kamiónu a benzinky ji zasadit do prostředí, kde jsem vyrůstal, zapojit do toho vybrané části mého deníku a okořenit to o zážitky z jiných míst a časů, kde jsem pobýval. Ale nebyl bych to já, kdybych alespoň občas nepovolil uzdu fantazie, takže čistá autobiografie to také nebude.

Už několikrát jsem zvažoval, že bych mohl napsat něco na mé poměry normálnějšího a celkem reálného a dnes už jsem si celkem jistý, že to bude právě ta kniha o zamilovanosti dvou kluků, protože se na to krásně nalepilo celkem dost klíčových částí mého života.

Ačkoliv mám mnohem jasněji, než v případě povídky Do pryč, tak minimálně jedno dilema mi zůstává: nevím, zda chci, aby tam byl sex. Podstatou knihy má být totiž spíše prožívání romantiky po rozpoznání sexuální orientace, což se podle mě nejlépe povede, když ta kniha dokáže být přitažlivá i bez sexu. A pak je tu ještě skutečnost, že toto období zamilovanosti jsem prožíval, když mi bylo 15 let a v knize nechci dělat velké časové skoky. Takže někomu konzervativnímu by se mohlo zdát, že je to na první sex moc brzo, i když od bývalých spolužáků vím, že mezi mladými není moc vzácné mít sex už dříve, což mi ale také nepřipadá úplně dobré.

Na obhajobu sexu v té knize hovoří, že bych tím vytvořil vzorový příklad, jak si to po dlouze rozvíjeném vztahu dva shodně naladění kluci spolu mohou napoprvé užít podle mě víceméně nejlépe. Byl by to jakýsi protiklad k pornu, které se bohužel někdy stává zdrojem "vědomostí" pro zmatené dospívající. Třeba ještě na druhém stupni základní školy jsem zažil, že dva ne úplně duševně vyspělí spolužáci se mi nezávisle na sobě pokoušeli ukazovat porno a třetí mi jen popisoval nějakou šílenost zvanou "kundolízek motorový" (a nejspíš si ani ne všechny případy pamatuji). No a pak je tu pochopitelně argument, že v homosexuální knize se očekává sex. Ještě uvidím, jak se rozhodnu...

Prostřednictvím psaní tohoto díla mj. realizuji i mou myšlenku, že člověk by měl vzpomínat na "staré dobré časy" a vracet z nich do současnosti v nové formě to, co tehdy bylo dobré. V rámci toho jsem si třeba udělal 10 km dlouhou procházku po osobně nostalgických místech, která jsem si fotodokumentoval, aby mi to pak pomáhalo přesněji vzpomínat, i když se pak nějaké místo změní k nepoznání. A minimálně jedno z nich jsem nenavštívil snad 20 let.

Během toho jsem po čase hledal (a nacházel) nejenom kešky, ale také třeba mé oblíbené nezmary (které jsem jeden čas choval v akváriu) či neobvyklé kamínky a vtipně jsem fantazíroval o zdánlivě nepodstatných věcech.

Ale sem víc o té cestě psát nechci, protože spolu s ní a novými náměty do gay knihy se mi vrací věčné dilema, co pod kterou z mých identit publikovat. Vše, co chci zveřejnit, sice mohu publikovat zvlášť, ale trápí mě, že se tím rozpojí některé (minimálně pro mě) podstatné souvislosti. Byl bych spokojený, kdyby všichni lidé našli všechny mé výtvory a příběhy, které je mohou zajímat, ale aby si myslel, že to jsou výtvory a zážitky různých lidí a ne jednoho člověka, který odhaluje zvlášť jednotlivé stránky svého života (i když je to protichůdné a tím málo pravděpodobné). V některých případech bych sice byl i rád, kdyby si to lidé spojili, ale pouze za předpokladu, že by mě pak nechali v reálu na pokoji, pokud bych jim sám nedovolil scházet se.

Vím, že kdybych vše publikoval pod jednou z identit, získal bych i synergicky větší uznání, než mají mé jednotlivé identity zvlášť za úspěchy ve svých oblastech, ale v současnosti je pro mě jakýsi klid stále důležitější. Takže můžete alespoň bez jasné odpovědi fantazírovat, které osobnosti mohou být ve skutečnosti jedna. A nečekejte jen, co vám média zobrazí, ale hledejte i podle vlastních slov...

V souvislosti s váháním, co a jak (ne)publikovat mě (před letošním příjezdem na Festival fantazie) v Psychiatrické léčebně Bohnice (kde jsem, možná k překvapení některých kritiků, byl náhodou jako doprovod návštěvy) trochu překvapila výstavka obrazů od autorů, kteří mají zkušenosti s psychickými obtížemi. Jejich jména tam byla bez pseudonymů přímo spojená často i s tím, jaké měli problémy, tak jsem si říkal, že kdybych tam patřil i já, chtěl bych být pod pseudonymem.

První, čeho jsem si na výstavě všiml, byl obraz astronauta v hejnu zuřivých ptáků z cyklu Modrá sezóna od Štěpánky Jislové, protože její obrazy dobře znám z HumanArt.cz, kde má profil rarach.

Při prohlížení děl dalších autorů jsem si říkal, že někteří "blázni" mi připadají fascinující tím, že vnímají svět jinak a možná jim to umožňuje vidět to, co běžní lidé přehlíží. Pro mě nejpodivnější obraz, jaký jsem tam našel, je neobvyklý portrét Milá S., na kterém je zachycená pravděpodobně Sára Šimků, ale její obličej je jaksi dekonstruovaný (přeskupený), některé dílky chybí, jiné jsou navíc a některé barevně neodpovídají ostatním, což podle mě znázorňuje čísi roztříštěnost osobnosti. Autorem je Vladimír Gaston a v jeho popisu mě nejvíc zaujala poslední věta: "Beznadějný milovník a sběratel podivuhodných lidí, prožitků a dřev."

Víc než obrazy mě u některých autorů zaujala i část popisu, např.  "I v nejtěžších chvílích maloval – třeba na kartony nalezené u popelnic." u Stanislava Vondrů a podobně "Často musela volit mezi jídlem, oblečením a malováním. A pokaždé volila to poslední." u Lenky Fridrichové. Říkal jsem si, že kdybych se octnul v hodně nepříznivé situaci, tak bych asi dopadl podobně. Naštěstí z praxe vím, že přes dobrovolničení za jídlo a ubytování se člověk může postupně vzchopit, pokud si zachová naději.

Soucítil jsem s Petrem Lukášem za větu "Léta pracoval na nástěnné malbě ve svém bytě, který následně musel opustit.", protože kdybych se musel rozloučit s nějakým mým dlouholetým dílem, minimálně v některých případech by mi to trhalo srdce (než bych začal pracovat na jiném). A rozhodně není jediný, komu se něco takového stalo, protože nedávno jsem dostal povolení k urbexu v dlouhodobě opuštěném bytovém domě, kde je mj. nástěnná art brut malba srubu v přírodě, abstraktní růžovo-červeno-žluto-černo-bílé obrazce, do zdi vyrytý a růžově přemalovaný reliéf nahé ženy, několik plochých obrazů nahotinek, a když už jsme u nich, tak i třeba popsané a obarvenýma rukama osahané torzo modelu ženského těla.

Dál jsem tam viděl třeba zápisníček se spoustou kreslených lístků marihuany, knihu o výkladu snů (Annelie Schlobohm - Obrazy našich snů), česky psanou pohlednici Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918 (cca za dva měsíce 100 let stará), cestovní pas z Československé socialistické republiky s dvěma razítky a místo podpisu křížek (majitel byl negramotný) nebo starou německou učebnici autoškoly, ve které je na obrázcích ještě třeba koňské spřežení či parní válec na křižovatce.

A v neposlední řadě jsem tam viděl i dvě fotoalba německých důchodců: jedno z roku 1996, když byli v Alpách (Jochgrimm, Passo Sella, ...) a starší z roku 1961, když byli v Budapešti, Bukurešti, Mamaie, Mangalii, Eforii, Die Halbinselu, Hiddensee, u Balatonu či v Praze.



Je tam tak tuna věcí, ke kterým se dlouho nikdo nehlásí a možná něco z toho jednou uvidíte na bleším trhu U Elektry, kde jsem si připadal podobně...

Autor článku: Sebastián Wortys

Vznik sci-fi kresby Strukturobot Rhizomorodný

Ve struktuře plné cyklů těžko hledat jednoznačný začátek a konec. To platí nejen o mé nové kresbě Strukturobot Rhizomorodný, ale i o jejím vzniku, který vyrůstá z různých částí mého života a do různých částí se zase rozroste jako např. Wo-asambláž či Mouchodlak na fazolové ovládání.

Zkusím začít třeba od vydání mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie koncem roku 2015, po kterém jsem měl chvíli pocit, že většinu toho hlavního, co jsem chtěl říct, jsem už řekl (než mě pak postupně napadla fůra dalších myšlenek, jak jsem zmiňoval ve videu Hyperkreativita).

Byla to taková dočasná úleva, díky které jsem se mohl trochu víc odpoutat od tvorby a o to víc vnímat díla ostatních (měla by mezi tím být rovnováha), třeba číst odbornou literaturu. Vlivem toho jsem si vzpomněl na mou myšlenku "Jsme spoluutvářeni okolím, které spoluutváříme.", což vedlo k úvahám, jak přetvářet mou nově opravenou pracovnu, aby mě zpětnovazebně spoluutvářela takovým směrem, kterým chci jít. Vytvořit si prostředí, které mi bude pomáhat být tím, kým chci být.

Tak jsem si postupně vytvořil podrobnou vizi, jejíž podstatou je, že většina nezakrytých částí zdi by byla pokryta strukturovitou asamblážo-koláží na rozhraní umění a myšlení (a není snad potřeba dodávat, že jsem si toho vymyslel víc, než se tam vejde a stále si nejsem jist, jak to ořezat, aby mi to netrhalo srdíčko, xD (nakonec jsem začal s muralem)).

V tomto bodě bych se vrátil do hlubší minulosti, abych vysvětlil, čím to vymýšlení výzdoby mé pracovny pro mě bylo převratné. S trochou nadsázky "kreslím od narození" a jako dítě to pro mě byl hlavní vyjadřovací prostředek, který postupně zaplnil několik krabic nejrůznějšími komplexními bizarnostmi. Časem jsem začal i trochu psát, ale až v průběhu střední školy se to u mě překlopilo z kreslení na psaní. Od té doby šlo kreslení pomalu do ústraní s tím, jak se zlepšovaly mé spisovatelské schopnosti.

Ale nikdy se u mě nevytratilo zcela a to rozvíjení vize mého pokoje vedlo mj. k tomu, že jsem si konečně založil profil na HumanArt a umístil tam pár děl. A jak jsem tam pozoroval výtvory ostatních a vzpomínal na mou zlatou éru kreslení, tak se tím pomalu nastartovala jakási renezance, jejíž prvním květem byl obrázek Snílek wesmírodivný, kterým jsem rozvinul mj. mou dětskou zálibu v komplexních různorodých strukturách.

Bohužel a bohudík se ten obrázek stal dalším jádrem, kolem kterého začala kondenzovat má hyperkreativita, což se spolu s mj. poruchou HDD stalo příčinou oddálení dokončení. K obrázku se začala přelévat a konkretizovat má starší vize koncentrátu knihy Wesmírný omyl, čímž vzniká povídka, podle které zpětnovazebně upravuji ten obrázek.

Mezitím jsem vytvořil a publikoval obrázky Jedinečnost lokálního medu a Setkání přírododivných bytostí. Také jsem vymyslel náměty na mj. asambláž k mé povídce o cellulárnm automatu Hra života či asambláž Formobsahová rekurze a pohrával si s myšlenkou, že nejprve realizuji nějakou jednodušší asambláž, ve které bych zkusil metody, které jsem mezitím vymyslel.

A analogicky k tomu mě napadlo nakreslit něco jednoduššího a tím rychleji hotového v podobném stylu jako obrázek Snílek wesmírodivný, čímž vznikl právě Strukturobot Rhozomorodný. Většinu jsem nakreslil 13.2.17 a dokončil 16.8.17 s tím, že 7.2.17 mě zaujala kapela Skrytý půvab byrokracie (když byl frontmanem ještě Jakub Žid), hlavně písničkami Simulakra a Rhizom, z nichž ta druhá mě částečně inspirovala a rozhodl jsem se ji přidat i k doprovodnému videu (které je rovněž rychlejší obdobou videa, které chystám k obrázku Snílek wesmírodivný).

Strukturobot Rhozomorodný je v podstatě intuitivní koncentrace zajímavých tvarů do jakéhosi levitujícího sci-fi předmětu, bizarní wesmírné lodě a tady je konečně umělecké video, které jsem k tomu vytvořil: