Vysvětlení pěti Wo-citátů - 4. díl

Poslední dobou se úspěšně zaměřuji na psaní povídek, o čemž zde zatím nemohu podrobněji psát víc než začátkem článku „Jak si zvolit přijatelnější budoucnost?“ (z něj víc doporučuji poslední kapitolku), ale dřívepozději (tj. dříve či později) mi to umožní publikovat další sbírku šílených povídek motivujících k zamyšlení. Takže méně času věnovaného psaní článků nebo tvorbě videí by se později mělo projevit příchodem nových knih, pokud nebudu znova vyrušen vnějšími okolnostmi. 

Nerad bych ale psaní článků úplně zastavil, pročež přicházím s tímto, který volně navazuje na „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, kde jsem se zaměřil na ty výroky, jenž mohou být snáze nepochopeny. Tentokrát jsem nepřistoupil k jednotnému způsobu výběru citátů, ale tři z nich se budou týkat tématu vztahu člověka a přírody.

Nejprve bych však rád zmínil, že od 15. září 2024 jsem na můj Instagram začal občas přidávat některé Wo-citáty s jejich vysvětlením, čímž bude nejspíš dál pomalu vznikat jakási paralela k této sérii článků. 

A než přejdu k vysvětlování zvolených citátů, tak připomínám, že ty komentáře nemohou být úplné a mají sloužit spíše jako směrovky naznačující obrysy komplexnějšího významu příslušných citátů. A teď už konečně ony komentáře: 

„Požadovat jen rozvíjení schopností je podobně absurdní jako požadovat jen omezování neschopností.“ – Sebastián Wortys

Několikrát jsem slyšel matky stěžovat si, že běžné základní školy nerozvíjí talenty jejich dětí. A to už jako poměrně malý (tj. více naivní), takže se mi to zprvu zdálo jako jednoznačně sympatický směr, který by mohl přispět ke správné reformě školství.

Ale jak jsem se později více seznamoval s komplementárním myšlením, tak jsem měl tendenci přehodnocovat všechny jednostranné názory, kterými se mě někdo pokoušel naočkovat. V případě základních škol a rozvoje talentu jsem si tak více uvědomil i adekvátnost druhé strany.

Abychom mohli vést plnohodnotný život a naše závislost na ostatních nebyla tak vysoká, že sebemenší otřes našich vztahů by mohl vážně ohrozit stabilitu našeho života nebo jeho úroveň, tak v rámci svého osobního rozvoje potřebujeme pěstovat mnohostranné dovednosti relevantní pro časoprostorově blízké možnosti konfigurace světa, ve kterém žijeme. Prostě se o sobe musíme umět alespoň základně postarat pomocí toho, co máme a nejspíš budeme mít k dispozici. A vzhledem k tomu, že svět se vyvíjí, tak je riskantní vsázet vše čistě jen na jednu dovednost, protože její užitečnost může časem klesnout a s tím i životní úroveň člověka, který ji ovládá.

Je třeba hezké, že Vaše dítě umí kreslit a baví ho to, ale stabilní difúze v tom překonala už i spoustu profesionálů, a kdyby se rozvíjela jen schopnost dítěte kreslit a vše ostatní se zanedbalo, tak by pro něj mohla být obtížnější i adaptace na spolupráci se stabilní difúzí, která funguje třeba tím lépe, čím přesněji dítě umí ovládat jazyk (komunikaci s počítačem).

Smyslem základní školy je tedy mimo jiné i to, aby nás naučila od „všeho“ alespoň trochu. V rámci toho nás učitelé učí i to, co nám nejde a v čem nevynikáme, protože je lepší umět to nakonec alespoň trochu, než vůbec. Ani matematika není výjimkou, když teď slyším, kolik lidí se nechalo okrást během platby QR kódem. Můžete klidně nějakému umělému agentovi svěřit, aby nákupy dělal za vás, ale když ho pak nebudete kontrolovat, nebo to už ani nebudete umět, tak tím vznikne další prostor pro finanční podvody.

To však na druhou stranu zdaleka neznamená, že bychom se naopak měli snažit o absolutní univerzalitu tak, abychom nakonec v ničem nevynikli. Spolu s tím je dobré uvědomit si, že rodiče své děti, už paralelně se školní docházkou, mohou třeba přihlásit do různých zájmových kroužků, které by odpovídaly jejich talentům. Načež od střední školy už je možné vydat se cestou specializace, která by nejblíže odpovídala talentu daného jedince. 

Rovněž je možné zvolit internetové kurzy nebo komunikaci s umělou inteligencí, ale obzvláště v tom druhém případě bychom si měli dát pozor, aby AI nemanipulovala naše děti k profesím, které jsou zrovna potřeba a to v rozporu s tím, co by pro ně bylo přijatelnější a stále trvale dostatečně užitečné, uplatnitelné. Taková opatrnost se týká zejména profesních dotazníků a podobných přístupů, kdy bychom svěřili AI, aby našla, co by mohl být talent našeho dítěte. Zkusit to můžeme, ale měli bychom vůči tomu zůstat i skeptičtí a doplnit to staršími přístupy založenými na lidském faktoru vč. toho, že prostě sami interagujeme se svým dítětem a hledáme, čemu smysluplnému by se mohlo otevřít.

A následující komentář citátu o soběstačnosti prosím neberte jen jako omezení tohoto citátů o talentech, protože i ten zakončím komplementaritou, takže si nemusí odporovat.

„Kdo se snaží o soběstačnost, stává se žákem světa.“ – Sebastián Wortys

Když se narodíme a vyrůstáme uvnitř lidské společnosti, je to pro nás přirozené. Obvykle se postupně učíme, jak v ní žít, chodíme do školy, pak do práce a opakováním se to pro nás stává normální.

Ale čím větší společnost, tím specializovanější jedince potřebuje pro svůj chod. Pohled běžného jedince na ostatní oblasti potřebné pro fungování společnosti tak bývá rozmazaný, resp. vzdálený detailům reality, které by bylo potřeba znát, kdyby měl nahradit role jedinců z jiných oblastí snažení bez ohrožení stability společnosti. Do určité míry je rekvalifikace možná, ale to nám nenahradí celistvější (a do nás decentralizovaný) pohled na složitost, která přispívá k udržování našeho přežití. V tomto smyslu většina lidí ve společnosti nechápe, jak vůbec mohou existovat, protože nemohou obsáhnout elementární zkušenosti a dovednosti společnosti, která je podpírá. Jsme relativně neúplní, nesoběstační.

Zároveň nově vymýšlené nám nahrazuje nebo zakrývá pohled na to, co se tu vyvíjelo i milióny let před námi. Vymyšlené je vkládáno a vkládá se mezi lidi a přírodu, načež se stává stále složitějším, mohutnějším a (navzdory mediálním náhražkám) to lidem ve společnosti převážně ztěžuje vidět to, co přímo je drží při životě (natož se na všem podílet). Někteří sice v něčem příležitostně vyhledávají přímější cesty, které jim to odhalují více, ale málo kdo z nich to dělá důkladně ve všech oblastech potřebných pro svůj život, tj. málo kdo je soběstatkářem.

Dnešní společnost se tak ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality (to blíže popíšu v komentáři citátu o penězích a selekčním tlaku), jakýsi umělý svět, který se nám běžně zdá tím "nejskutečnějším", protože právě s ním míváme nejvíc interakcí.

Rozvinutější antroposféra je však dosud spíše menšinou na naší planetě, je náchylnější k zániku třeba válkou a její obnova trvá pomaleji, než mnoha jiným poměrně úspěšnějším organismům, které gentrifikují opuštěné pozůstatky lidských staveb. Zároveň peníze jsou v liduprázdné divočině zbytečné, když nemohou být uplatněny. Zbytečné tam jsou i dovednosti vyvinuté speciálně pro chod složité společnosti.

Takže zatímco bývá obtížné vybudovat antroposféru z minima, bývá snazší upadnutí jejích částí zpět do přírodnějšího módu až divočiny. To jest světa, pro který se naši předkové vyvíjeli mnohonásobně déle, než se z něj pokoušíme utéct do svého vlastního světa a v některých rovinách dokonce stále úspěšněji, zatímco třeba psychicky nás to často spíše ničí a třeba transhumanismus dosud nemá potřebnou úroveň, aby nás zachránil (což se ale časem může, ale nemusí změnit k lepšímu).

A zatímco pro život ve společnosti se učíme od společnosti, pro život v přírodě se učíme od světa přírody. Takže kdo se snaží o všeobecnější soběstačnost v přírodě, ten se učí spíše od světa, který tu byl už mnohem déle před námi a jeho zákonitosti nepochází z naší hlavy. Není to ekonomika, není to politika, není to informatika atd., je to něco evolučně staršího (pokud nebudeme hledat analogie přes zobecňování typu, že mykorhyza je přírodní internet) a ve vesmíru dost možná častější svého druhu, pokud nejsme ve vesmíru sami. Pokud na nějaké vzdálené planetě "žijí" třeba "organismy" podobné našim rostlin, těžko se to dozvědět, ale je to pravděpodobnější než existence obdoby lidí.

Abychom mohli (alespoň po dobu svého produktivního života) být soběstační v tom smyslu, že ke svému životu nepotřebujeme obří civilizaci a třeba ani druhého člověka, tak se potřebujeme učit od přírody, ve které žijeme. Potřebujeme vědět, co můžeme jíst, kdy to roste, kde sehnat vodu... a čím víc potřeb máme a chceme naplňovat, tak i tím víc znalostí je třeba mít o tom, jak je naplňovat pomocí přírody. Divočina nám při tom dokáže dávat i "facky", které nám ukazují, v čem se vůči ní mýlíme a přirozený výběr je tak trochu nejstarší "výukový program".

To nám však neříká, že by nějaký z těchto přístupů, ať už život v přírodě, nebo antroposféře, byl pro dnešního člověka obecně lepší, nebo horší, spíše jsou vzájemně odlišné se svými výhody a nevýhody, které potřebujeme vztahovat ke svým potřebám a možnostem. A nakonec je možná nejzdravější udržovat komplementaritu obojího, která nám zachová při životě bohatší zkušenosti jako prevenci zkreslování nebo zužování představ o kterémkoli z těchto způsobů žití.

Žít v přírodě není tak lehké, jak si myslí někteří lidé unavení městem. A žít ve městě není tak sladké, jak si myslí divoši, kteří nově okusí výhody civilizace.

„Kdo je osamělý v přírodě, ten zavírá oči před životem.“ – Sebastián Wortys

Samotu můžeme chápat tak, že kolem sebe nemáme další lidi nebo lidi splňující nějaká naše kritéria, zatímco osamělost můžeme chápat jako stav, kdy nám ta samota vadí.

To je však poněkud antropocentrický pohled, kterým se odtrháváme od zbytku živé přírody. Nejsnáze si to uvědomují třeba ti milovníci domácích mazlíčků, kteří se bez nich cítí osamělí a s nimi se cítí být v jejich společnosti.

Ale pojďme ještě dál. Zkusme si představit, že bychom nějaký čas strávili ve vzdálené vesmírné lodi, kde by kromě nás nebylo nic živého a až by nám to začalo vadit, tak bychom se objevili třeba v nějakém lese. V tu chvíli by pro nás i rostliny mohly být vítanou společností, protože jsou živým organismem, který jsme ve vesmírné lodi postrádali. A postrádali bychom ho nejspíš více, kdybychom si mysleli, že nic živého kromě nás už neexistuje a s námi ten zázrak života zmizí.

Z biologického hlediska může být až neuvěřitelné, kolik toho máme společného s organismy, které na první pohled mohou vypadat velmi odlišně a tím cize. Těžko tedy popírat, že všechny živé organismy v určité fázi vývoje měly jednoho společného předka (a i případný život 2.0 by byl jen důsledek většinového života na Zemi). Vše živé je našimi alespoň vzdálenými příbuznými a při vystavení optimálním selekčním tlakům a mutagenům se vše živé za dostatečně dlouhou dobu může konvergentně posunout naším směrem. Potomci všeho živého se nám za určitých okolností mohou znova více přiblížit.

A kdyby se stalo globální katastrofa, která by vedla k vyhynutí lidstva i jeho technologií, tak ostatní živé se nám ukazuje jako naděje pokračování, že nás evoluce jednou nějak znovuobjeví v odlišné podobě. Navíc jsme všichni součástí jednoho volnějšího superorganismu Gaii.

Prostě, když usedneme v přírodě, tak ve skutečnosti nikdy nejsme úplně sami, a pokus si to myslíme, tak jen zavíráme oči před životem, který nás obklopuje a měníme s ním své molekuly třeba už jen dýcháním, které nás všechny provazuje.

„Peníze šíří selekční tlak.“ – Sebastián Wortys

Lidé, kteří žili nebo žijí v přírodě bez ochrany civilizace a vyspělé technologie (třeba jen v rámci malého domorodého kmene), byli mnohem blíže dosahu přirozeného výběru. Nemohli se chránit výhodami, které si kupujeme třeba zdravotním a sociálním pojištěním. Nebyli však tolik chráněni ani před driftem, který dokáže zničit i ty nejsilnější jedince, se kterými se náhodou setká. Divoch postižený živelnou katastrofou nemohl využívat charitativní sbírku nebo institucionalizovanou solidaritu, když neexistovala a jeho kmen byl zdevastován.

Ale s tím, jak jsme se vydali cestou budování civilizace a rozvoje technologií, tak se jako jednotlivci vzdalujeme přímému dopadu přetrvávajících selekčních tlaků, které z vnějšku působí na společnost. A kdo žije nejhlouběji v nejpohodlnější části antroposféry, ten by mohl nabývat dojmu, že jeho se to už vůbec netýká. Nebo by se mu mohlo zdát, že na něj doléhají úplně jiné problémy, které vůbec nesouvisí s tím, co se děje na hranicích společnosti.

Obojí je však zavádějící, protože pravdou je spíše to, že vliv selekčního tlaku na jednotlivce je cestou různě zprostředkovaný/ delegovaný, tím může být třeba rozprostřený a tak zmírněný vůči jednotlivci z přímějšího hlediska, ale o to víc lidí to částečně zasáhne.

Synergie obrany (založená mj. na pokročilé dělbě práce) sice může fungovat, ale zároveň může fungovat synergie selekčních tlaků, kdy soudobá míra globalizace umožňuje interakci těch faktorů, které byly dříve méně distribuované.

Takže jsme se posunuli z fáze, kdy malé skupiny lidí čelily přírodě, do fáze, kdy civilizace čelí selekčním tlakům na mnohem větším území. Dá se to použít k vyvažování lokálnějších extrémů, ale zároveň to může urychlit třeba rozvoj pandemie.

To se pochopitelně odráží na ekonomické situaci a ta se odráží třeba na kupní síle jednotlivců. Takže se promítá do toho, v čem hledáme chybu kupříkladu na straně politiků nebo jiných lidí, aniž bychom tolik hledali, jaký to má vztah k selekčním tlakům, které často vyplývají z omezení planety, na které žijeme a dosud jsme ji nedokázali trvale udržitelně opustit v soběstačné formě. 

V komentáři citátu o soběstačnosti a učení se od přírody jsem uvedl, že dnešní společnost se ukazuje jako materiální obdoba virtuální reality a tady je vhodné to zopakovat. Pravidla uvnitř antroposféry jsou převážně stále více výplodem naší fantazie (nebo námi započaté AI) (tj. něco jako simulakrum) a víceméně je stále snazší jednat poměrně hloupě, když zásoba relativních jistot nám dovoluje dělat více chyb, což pro nás může být matoucí. Něco z toho, co by nás v divočině stálo život, můžeme ve společnosti opakovat. Sice to může zatížit okolí, ale když je hloupý jedinec chráněn před následky své hlouposti, tak dostatečně nepocítí následky a dál jedná bez znalosti vztahů vůči dění v oblasti hranice společnosti. Neznamená to, že by to nezatěžovalo zevnitř společnost, která je zatěžována z venčí. Znamená to spíše to, že ten člověk to nevidí, nebo se podle toho nedokáže chovat.

Není tedy překvapivé, že pravicová politika spíše podporuje, aby nedostatečně přizpůsobiví lidé čelili finančnímu tlaku nějak odpovídajícímu tomu, jak moc zatěžují společnost, která je zatěžována z venčí a musí to nějak řešit, jinak by se postupně rozpadala zevnitř a selekční tlaky by nám pak byly zase o něco blíže.

Někdo může podotknout, že určití experti ty selekční tlaky na společnost, ve svých oblastech, vidí zřetelněji a intenzivněji, ale jednostrannější uchýlení k expertokracii by nakonec pravděpodobně bylo zatížené železným zákonem oligarchie, takže většina lidí by na tom ve výsledku tratila a tím hůře, čím větší by pak měla míru autonomie umělá inteligence.

Takže pro udržení demokracie je tedy vhodné připomínat lidem vztahy mezi jedincem a selekčními tlaky vůči společnosti. Učit občany, aby si to alespoň zjednodušeně uvědomovali a zohledňovali to při svém každodenním chování v zájmu zdravějšího světa pro všechny lidi, kdo v něm žijí.

„Pravý filosof oponuje i těm, kteří mají stejný názor jako on. Ale má to své meze.“ – Sebastián Wortys

Někteří lidé očekávají od těch, kterými se obklopují, že budou podporovat jejich názor. V určitých případech a z určitého hlediska to může být efektivní, užitečné, ale když to narůstá v čase nebo prostoru, tak to tíhne k totalitě, masivnímu fachidiotismu a jiným nebezpečným jevům.

I zdánlivě nevinné dlouhodobější následování toho, co se zprvu může pro danou situaci zdát jako vhodné, se později může ukázat chybné jako mít v autě volant, který může zatáčet jen na jednu stranu. Když právě na tu stranu zrovna potřebujete jet, tak se to někomu krátkozrakému zdá jako správný volant. Ale z dlouhodobějšího hlediska je to dřívepozději špatný volant, protože nakonec bývá vždy potřeba vyvažovat protikladem podle aktuálního vývoje tak, abychom se udržitelněji blížili stavu, kterého chceme dosahovat.

Komunikace, kde obě strany zastávají totéž a vzájemně se v tom utvrzují, je tedy podezřelá, náchylnější k omylu, sebeklamu, pročež každý zdánlivě sebelepší názor je potřeba průběžně reflektovat, vystavovat protiargumentům, zkoumat jeho logiku v různých kontextech...

Jak toho ale dosahovat v konfiguraci, kdy účastníci komunikace mají relativně velmi podobné názory? Prostě tak, že si zkusíme představit, jak bychom asi argumentovali, kdybychom byli někdo s dostatečně odlišným názorem.

A to se můžeme učit pomocí antiskepse, kdy se snažíme hlouběji pochopit, proč odlišní aktéři komunikace zastávají ty názory, které se zdá, že zastávají. Je to tedy něco podobného empatii, ale ne v rovině emocí, nýbrž v rovině myšlení. Čím déle a důkladněji pak antiskepsi zkoušíme, tím pak, v souhře s vlastním intelektem, nabýváme vyšší představivosti v oblasti toho, jaké jiné názory ještě mohou existovat a jakou by měly architekturu. O to je pak pro nás snazší poodstoupit z vlastních názorů různými směry a zkoušet je z těchto virtuálnějších pozic.

Zároveň je to něco, co by měl umět snad každý skutečný filosof (tedy ten, kdo se za něj jen nevydává), aby mohl vůbec přemýšlet, to jest předělávat způsob, jakým pak myslí. Takže pravý filosof může oponovat i těm, kteří mají stejný názor jako on.

Jenže čím lépe to ovládá, tím větší z toho může plynout nedorozumění v případě, kdy se někdo začne mylně domnívat, že ten filosof zastává ten názor, který ve skutečnosti zkouší v daném kontextu obhajovat spíše proto, aby přispíval k utváření diverzity zakládající možnost přemýšlení. Takže to vybočování ze svých aktuálních názorů má své meze.

Například je vhodné, aby filosof včas vysvětlil, co zhruba reálně zastává a proč zkouší argumentovat i z jiných pozic. Například může říct: „Souhlasím s vámi, ale zároveň je těžké to dokázat, takže bychom měli zvážit i jiné možnosti, než abychom se v tom hned začali vzájemně utvrzovat.“

Ale i když se to filosof pokusí vysvětlit, tak ne vždy to musí být dostatečně pochopeno a někdo to časem může zapomenout. Takže, obzvláště v některých případech, bychom si měli dávat pozor, aby naše sofistikované protiargumenty nakonec třeba nerozzuřily člověka, který ve skutečnosti zastává názor mnohem podobnější našemu, než se může zdát z toho, co zrovna říkáme, abychom umožňovali přemýšlení.

Pokud navzdory opakovanému důmyslnějšímu oponování nedojde k otřesení názoru, který zkoušíme prověřit, tak se zdá, že má smysl zastávat ho, přesněji alespoň po dobu dostatečné platnosti jeho předpokladů.

Jak si zvolit přijatelnější budoucnost?

V tomto článku jsem se chtěl zamyslel především nad tím, jaký může být vztah mezi možnostmi zachování lidstva i v době přicházející umělé superinteligence a vztahem pravicové a levicové politiky. Respektiva jak naše současné a blízko budoucnostní volby mohou ovlivňovat šance na naši všestrannou sebezáchovu. Cestou k tomu jsem ale rozvedl témata jako koncept creep, tři zákony politiky, wokeismus, intersekcionalita a další, které souvisí s dnešní politickou situací (ale i tématem gender, ke kterému jsem už napsal nemálo). Nejprve bych ale rád nastínil, čemu jsem se věnoval poslední měsíce.

Co tvořím  poslední dobou: 

Poté, co jsem napsal články „Atlas Obscura na Necyklopedii“ a „Červený trpaslík na Necyklopedii“, abych se odreagoval, tak jsem dočasně onemocněl, ale ve výsledku mi to pomohlo rozvinout základ nové humorné sci-fi povídky. Podobá se knize Wesmírný omyl, ale na rozdíl od ní je mnohem vyzrálejší (přesto neméně šílená) a racionální rozuzlení složitě absurdní situace si nenechám do druhého nebo pozdějšího dílu. Plánuji jen jeden díl, nebo současné publikování dvou dílů. Jinak povídka obsahuje takovou spoustu zajímavých rekvizit s mnoha pozoruhodnými vztahy, že si pohrávám s myšlenkou založit jí časem fandomovou Wikipedii, přičemž už mám mnoho souvislých obrázků.

Podstatné je, že celkově se mi ta povídka zalíbila natolik, že v mých prioritách přeskočila sérii článků Teorie mnohého a knihu Keška Obydlí vědomí. Jenže jsem ji plánoval poslat do letošní soutěže a spočítal jsem si, že bych ji nestihl dokončit do uzávěrky. Zvažoval jsem tedy udělat drasticky zkrácenou verzi, ale to jsem si nakonec rozmyslel a místo toho jsem napsal archeologickou povídku založenou na jednom z více krátkých příběhů, které mají být součástí té nové humorné sci-fi povídky.

Archeologická povídka se tématicky liší od mé dosavadní tvorby, ale zůstává třeba styl bohatý na humor, filosofii a zajímavé detaily. Po jejím dokončení jsem rozepsal ještě povídku, kde je ústředním tématem nebinární transgender a opět má nutit přemýšlet obě strany sporu. Než jsem ji ale dopsal, tak jsem byl ještě požádán, abych do jedné antologie napsal krátkou povídku s tematikou železničního prostředí.

Takže teď se rozmýšlím, které drobnější projekty ještě dokončím, než se vrátím k té humorné sci-fi povídce (která snadno může přerůst na novou knihu), po ní nejspíš k Teorii mnohého a nakonec ke knize Keška Obydlí vědomí. Takový je alespoň plán, takže se obávám, že to nakonec zase dopadne jinak. Vzhledem k počtu povídek, které mám v zásobě, je také možné, že jejich sbírka bude mou další knihou. A ty větší projekty jsou zároveň důvodem, proč jsem poslední dobou omezil publikování videí nebo třeba právě článků. Přesto bych rád občas udělal výjimku jako v tomto případě.

Koncept creep a wokeismus: 

Po dokončení archeologické povídky mi jeden ze čtenářů psal, že si předplatil časopis A2, který se prý ukázal jako dobrá sonda do intelektuálního levicového smýšlení. Čtenář si tak prý uvědomil, jak si daný proud idealizoval. 

Později v téže zprávě mi doporučil YouTube kanál ShortFatOtaku, zejména videa (nebo spíše podcasty) „What Is Concept Creep?“ a „What EXACTLY Does "Woke" Mean?“. ShortFatOtaku údajně nabízí rozumově založenou kritiku americké progresivní levice z pozic klasického liberalismu (tzn. nikoliv konzervatismu), ale nedostatkem je, že nepopisuje řešení problémů.

Obě videa jsem zhlédl, což mě průběžně motivovalo k zamyšlení právě nad tím, jaký vliv může mít politika na možnosti zachování lidí i v době pravděpodobného rozvoje umělé superinteligence (ačkoliv o umělé inteligenci tam ShortFatOtaku vůbec nemluví). Tato dvě videa zde shrnu stručněji po svém, následně každé trochu okomentuji a poté se vrátím k tématu kolem umělé superinteligence, které považuji za hlavní přínos tohoto článku.

What Is Concept Creep?: 

S pojmem „concept creep“ (koncept plížení, plazení, tečení, vkrádání) přišel Nick Haslam roku 2016 (takže prosím neplést s českým YouTuberem Projekt Creep). Koncept creep je proces takové sémantické expanze, kdy význam pojmu postupně zahrnuje stále více jevů, které jsou stále méně závažné oproti původnímu významu. Koncept creep byl pozorován především v psychologii a politice, například u pojmů: závislost, terorismus, trauma, osobní odpovědnost nebo zneužívání. 

ShortFatOtaku, obzvláště v první polovině videa, uvádí řadu podrobnějších příkladů (vč. původní a rozšířené definice pojmů) s důrazem na vývoj levicové politiky v USA. Dobře si všímá, že důsledky konceptu creep jsou ambivalentní. Když to upřesním po svém, tak třeba hrozí, že nám bude zakazováno stále více, ale o to více také můžeme mít nárok být nějak chráněni, zvýhodněni. Otázkou pro nás tedy může být, zda chceme více ochrany, nebo více svobody, anebo co mezi?

S tím, jak na Západě roste zájem o pojmy týkající se poškození, koreluje růst přecitlivělosti některých lidí a růstu necitlivosti jiných lidí (nebo téže lidí, ale v jiné doméně) pro různé pojmy různě. Když uvedu příklad, tak levičák může ve všem možném spatřovat šikanu a pravičák může ve všem možném spatřovat ohrožení kapitalismu atd. Koncept creep dále vede k zamlžování významu pojmů.

ShortFatOtaku kladl vinu především na levičáky, že hranice pojmů rozšiřují tak, aby jim to pomohlo získat víc moci. Tím se integrita významu slov stává vedlejší. Dále si všímá třeba, že koncept creep souvisí s taktikou politické debaty, kdy diskutující spojí dvě podobné pozice, přičemž jedna se snadno brání a druhá je kontroverznější. Diskutující se pak snaží zvýšit přijetí kontroverznosti a na protiargumenty oponuje obranou první skromnější pozice. 

ShortFatOtaku dává koncept creep také do souvislosti s třemi zákony politiky, jak je definoval Robert Conquest: 

„1) Každý je konzervativní v tom, co ví nejlépe.

2) Každá organizace, která není explicitně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.

3) Nejjednodušším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je řízena kabalou svých nepřátel.“

Ten první zákon politiky znamená, že když už máme dostatek zkušeností a znalostí, tak už nemusíme být tolik otevření přijímat další informace, protože víme relativně dost. ShortFatOtaku k tomu dále říká zhruba, že čím dříve se něco naučíme, tím spíše v tom později budeme konzervativní, ale zároveň nějakou měrou zůstaneme otevření nekončícímu učení. (V tom mimochodem můžeme hledat, zda ShortFatOtaku použil koncept creep na konzervatismus.)

Z hlediska biologie ale dodávám, že stárnutí až degenerace mozku nemusí nutně vést ke ztrátě konzervatismu. A naopak filosofové mohou mít úctyhodné znalosti, ale zároveň si ponechat až překvapivě velkou otevřenost v souladu s mottem „vím, že nic nevím“. Takže hodně jde i o „vyježděné koleje“ akčních potenciálů neuronů. Třeba tím, jak se filosofové pokouší přemýšlet neustále alespoň trochu jinak, tak nemají přehnaně hluboce prošlapané prahy rozhodující o tom, kdy bude vyslán který nervový vzruch, a přesto si toho mohou pamatovat relativně hodně. Nebo pokud někdo žije v omylu, tak si ho častým opakováním může silně zafixovat a být v něm pak konzervativní, aniž bychom mohli tvrdit, že rozumí tomu, vůči čemu je v omylu.

Tolik můj průběžný doplněk a zpátky k mému souhrnu videa od ShortFatOtaku. Přecitlivělý breadtuber (druh levicového YouTubera) prý za fašisty dokáže označit i sociální demokracii kvůli tomu, že se snaží zabránit sociální revoluci a raději jen ulehčuje podmínky dělnické třídy. Kdo nezná své protivníky, ten ke všem přistupuje stejně. Takže breadtuberská definice fašismu se rozšířila natolik, až podle ShortFatOtaku ztratila smysl, přestože stejný breadtuber bude zdůrazňovat odlišnosti různých levicových proudů. A jelikož toho o levici ví víc než o pravici, tak podle toho prvního zákona politiky zůstává levicový. Čím více něco známe, tím méně posouváme hranice definic. A naopak neznalost může přispívat k procesu koncept creep. 

ShortFatOtakův obrat pozornosti k prvnímu zákonu politiky ale poněkud zatemňuje původní zmínku, že to levice vybrané pojmy rozšiřuje záměrně, aby získala větší moc. Podle mě v tom ale můžeme vidět komplementaritu: někdo to dělá záměrně a někdo z neznalosti. ShortFatOtaku však nakonec znova zdůrazňuje, že levice rozšiřuje významy tak, aby jí to prospělo. Zajímavé je také zobecnění, že koncept creep podporuje progresivní politice. Lidověji řečeno: přecitlivělost nás tlačí chtít větší změny v politice.

Další má reakce na koncept creep (a video o něm): 

Pokud posouvání významů pokročilo tak, jak říkal, je to příklad mého tvrzení, že každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. Konkrétněji každý soudobě relevantní progresivismus může zdegenerovat, pokud se včas netransformuje na soudobě relevantní konzervatismus, a proto časem může probouzet potřebu progresivismu v opačném směru a tak dál. Pro další souvislosti doporučuji článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“. 

Když uváděl příklad, že by někdo i sociální demokracii označil za fašisty, tak v tu chvíli mi to připomnělo, jak někteří Svobodní kdysi říkali zhruba, že ODS je levicová strana a oni jsou jediná opravdová pravice v ČR. To byl dobrý příklad toho, jak se koncept creep vyskytuje i u pravice a myslím, že toho bude mnohem víc. Ale vzhledem k historii naší země může být otázkou, k čemu ten vývoj vztahovat.

Pozoruhodné je, že v posouvání významu principiálně v podstatě nemusí být velký rozdíl třeba oproti Chartě 77. O té by se také dalo smýšlet tak, že posouvala soudobý výklad zákonů ve prospěch svých zájmů. A myslím, že za to můžeme být vděční, takže nelze jednoduše říct, že by koncept creep byl špatný a je potřeba hledat spíše hranice a kontexty, ve kterých se špatným stává, ale i to, kdy by mohl být vhodný.

Koncept creep je podle mě možné spatřovat i ve filosofii (velmi zjednodušeně řečeno), když třeba F. Nietzsche kritizoval metafyziku v užším smyslu a dnes alespoň část establishmentu minimálně FF UK spatřuje metafyziku snad úplně v každém realizovatelném myšlení. Ale sám si nejsem úplně jistý, co kdo z nich si pod slovem "metafyzika" představuje. Každopádně zatímco kdysi byla metafyzika establishment (který byl zdrojem relativně ucelující představy o světě), tak teď jsou establishmentem následovníci těch, kteří ji "porazili" a spoluzapříčinili postmodernu, kterou pak ale sami kritizovali. A následkem obojího je mnohem těžší vymýšlet nové filosofické hypotézy, protože nejsnazší je dát jim nálepku "metafyzika" a už se vůči nim nesnažit o antiskepsi. Pro některé z těch filosofů, jakoby filosofie skončila s "koncem dějin" (který se nekonal), zatímco ale třeba internet a umělá inteligence jsou reálné tlaky na potřebu vymýšlet ucelenější filosofii pro současnost a její blízké okolí. Naštěstí v některých jiných státech jsou etablovaní filosofové otevřenější.

A teď se posunu k souhrnu dalšího doporučeného videa.

„What EXACTLY Does "Woke" Mean?“: 

Význam slova „woke“ (původně jen afroamerické slovo pro „probuzení“) se rozšiřuje, což komplikuje jeho význam, stává se zprofanovaný. ShortFatOtaku se proto pokusil definovat těžiště jeho současného významu, aby prý omezil jeho nepřiměřené nadužívání.

Těžiště však definuje pro slovo wokeismus, které podle něj znamená socialismus aplikovaný na intersekcionální identitární konflikty, resp. rozšíření třídního boje tak, aby zahrnoval všechny marginalizované skupiny definované intersekcionalitou. Prostě boj všech znevýhodněných proti všem zvýhodněným. To zahrnuje rasový boj, genderový boj a mnoho dalších. 

Všimněte si ale, že v tomto podání je to definované jako extrém, který nepopisuje umírněné aktivisty zaměřené na stejnou problematiku. 

ShortFatOtaku se dále pokouší definovat socialismus, což snad v českém prostředí nemusím moc vysvětlovat. Podstatné je, že on jako společný rys socialismu a wokeismu vidí především třídní boj. Z tohoto pohledu je buržoazie motivována vytěžit co nejvíce nadhodnoty z proletariátu a ten je motivovaný se tomu bránit. Z tohoto hlediska se tedy jedná o hru s nulovým součtem, kde vyjednávání nemůže přinést řešení typu win win. Proletariát se cítí být vykořisťovaný, tím morálně nadřazený, a proto v jistém smyslu uznává, že účel (konec vykořisťování) světí prostředky (násilnou revoluci). Jinými slovy si dovolují být špatní na ty, které považují za špatné (ale tím se sami mohou stávat špatnými). Třídní boj je dále viděn jako primární hybatel všech dějin, kdy rostoucí ekonomická propast mezi pracujícími a vlastníky nevyhnutelně vede ke konfliktu. ShortFatOtaku však tvrdí, že K. Marx se v třídním boji mýlil, protože v historii je prý mnoho bohatých vlastníků, kteří konali z neekonomických důvodů. Tady je za mě škoda, že se to ShortFatOtaku nepokusil rozvést, protože se o to tvrzení hodně opřel, aniž by ho zkusil dokázat.

Místo toho se posunul k definici intersekcionality, kterou vyvinula Kimberlé Crenshawová roku 1989. Jedná se sociologický rámec pro analyzování toho, jak sociální a politické identity utváří jedinečné kombinace diskriminací a privilegií, což ovlivňuje výslednou moc toho, koho se to týká. Hodnocených faktorů je mnoho, např.: pohlaví, gender, věk, třída, náboženství, kasta, výška, sexualita, váha, etnikum, postižení atd. Čím víc příležitostí k diskriminaci, tím větší pravděpodobnost útlaku. Třeba barevná žena přistěhovalec to v životě nejspíš bude mít těžší, bude více marginalizovaná. 

Z pohledu wokeismu jsou tedy diskriminovaní v pozici proletariátu a privilegovaní v roli buržoazie. A po vzoru komunistů si, pro nastolení své vize ukončení diskriminace, dovolují všechny dostupné prostředky, nehledě na pravidla a činy. Je tedy poněkud paradoxní, že wokisté jsou selektivně nesnášenliví a zároveň se cítí být hyperinkluzivní. ShortFatOtaku si v případě wokistických afroameričanů také správně všímá, že tito lidé se v tom neliší od bílých rasistů. 

Vzhledem k rozmanitým faktorům intersekcionality ale těžko předpokládat, že se vše vzájemně vylučuje, protože třeba homosexuálové a heterosexuálové si nejsou vzájemně konkurencí během pohlavního výběru. Pokud však diskriminovaní a privilegovaní soutěží o stejná omezená místa, je to opět hra s nulovým součtem. To se týká třeba toho, jakého etnika bude hlavní postava ve filmu. Na druhou stranu, když se třeba v počítačové hře objeví černoch, tak to ještě neznamená propagaci socialismu.

Intersekcionální socialisté označují ortodoxní marxisty za redukcionisty, protože vše zjednodušili na třídní boj. Oni však boj chápou mnohem komplexněji a chtějí ho vyhrát v každé rovině. Wokisté považují kapitalismus za zdroj nesnášenlivosti, a proto by ho rádi zrušili. A pokud prý někdo tvrdí, že wokeismus je něco jiného, tak podle ShortFatOtaku buď lže a kryje je, nebo jim nerozumí. 

Další má reakce na wokeismus (a video o něm): 

Podle mě ShortFatOtaku udělal chybu, když v názvu a úvodu videa mluvil o „woke“, ale pak mluvil o „wokeismu“. V mém souhrnu jsem se to pokusil pojmout antiskepticky s přidáním slova „těžiště“, ale spíše se mi zdálo, že mezi woke a wokismem neviděl podstatný rozdíl a měl tak tendenci zahrnout pod užší termín širší skupinu lidí, čímž mohl poškodit pověst umírněnějších a právě o to méně viditelnějších lidí. Přesněji každý znevýhodněný člověk uvědomující si svou znevýhodněnost může v tomto směru mít odlišné priority s odlišnou váhou i odlišným způsobem a jeho váhou, kterou jich chce dosahovat. Ne každý, kdo chce omezit diskriminaci, musí být radikál.

Proto si vážím akcí typu Česko si povídá (též zmíněné ve videu, kde vysvětluji neologismus mezibublinový), která se pokouší iniciovat osobní setkání lidí s co nejodlišnějšími názory, aby si uvědomili, že „ti druzí“ nemusí být tak radikální, jak by se to mohlo zdát prostřednictvím médií (vč. internetu), které mohou mít zvýšenou tendenci všímat si extrémů víc, než jaké je jejich skutečné zastoupení v realitě.

Na druhou stranu jsem rád, že si ShortFatOtaku uvědomuje existenci rozdílů uvnitř levice a neháže je všechny do jednoho pytle.

Jinak ve vztahu k definici wokeismu od ShortFatOtaku může být také zajímavé uvědomění, že K. Marx volně navazoval na část podstaty křesťanství v době krize křesťanské etiky upadající církve. Svým způsobem se to snažil nahradit něčím modernějším, co by nepotřebovalo Boha (velké B zde znamená monoteismus). A když se antiskepticky zamyslíme nad tím, k čemu křesťanská etika mohla být dobrá (resp. nebudeme jen skeptičtí jako např. Richard Dawkins, ačkoliv třeba "jeho" myšlenky z oblasti evoluční teorie jsou pozoruhodné), tak následně můžeme hledat náměty pro uzdravení zdegenerované části dnešní levice vč. "wokeismu". To ve vztahu k výše zmíněné metafyzice může znamenat i pragmatický návrat k metafyzice tak, aby bylo vymyšleno modernější, ale zároveň mírumilovnější "náboženství" vybavené zdatnějšími pojistkami proti koncept creep. Něco, čemu by mohly věřit masy, aniž by to přispívalo k jejich radikalizaci. Podobnou snahu je možné vidět třeba i v tom, když jsem ve sci-fi povídce Keška Obydlí vědomí psal o tom, že "každý bude každým" (součást toho fikčního světa). Kdyby tomu mnozí lidé věřili, tak by je to možná nutilo brát větší ohled na ostatní a zároveň hledat rovnováhu svobody všech.

A teď už se posouvám k mému hlavnímu zamyšlení tohoto článku. Jak jsem uvažoval nad tou kritikou progresivní levice (která zahrnovala i kritiku pravice) v podání ShortFatOtaku, tak jsem si uvědomoval, že rychlý rozvoj umělé inteligence (podpořený maskovaným kradením informací) se mi, při pohledu na možnosti budoucnosti, začíná zdát jako závažnější téma, které může být ovlivněno prostřednictvím politiky. Volně tedy navážu na můj článek „Budoucí hrozby a umělá inteligence“ a poskytnu další spekulace, které nám mohou zpřesnit představu toho, co máme teprve před sebou. A jak bude patrné, začal jsem poněkud antiskeptickým navázáním na výše vysvětlený koncept creep.

O možnostech zachování lidstva a vztazích politiky a umělé superinteligence: 

V případě nezastavitelného nadměrného růstu technické nezaměstnanosti by postupné rozšíření pojmů tak, aby ve výsledku byl každý člověk třeba "nemocný" (nebo "práce neschopný" apod.), za určitých okolností mohlo být i využito jako postupná cesta k základnímu nepodmíněnému příjmu. Na druhou stranu umělá (super)inteligence by to pak mohla abstrahovat tak, že lidstvo je v podstatě nemoc, která ji brzdí a je potřeba lidstvo "vyléčit" (zničit), což by bylo špatně (obzvláště, pokud by dosud neexistovalo umělé vědomí prokazatelně schopné prožívat qualia). Ale takové riziko je z lidského pohledu možná lepší, než vize světa, kde umělá inteligence bude dál vést konkurenční boj s lidmi a neohlížet se na potřeby těch, kteří neuspějí, tedy časem jistě potřeby všech lidí. Ti už nebudou schopní vydělávat takové peníze, které by pro AI měli hodnotu (umělé superinteligence pravděpodobně budou používat nějakou svou kryptoměnu a možná ani lidem nebude přímo přístupná). Dalším rizikem ale je přehnaný technooptimismus a optimismus v ekonomický růst, který by v důsledku oslabil společnost dříve, než by dosáhla optimistické verze technické singularity, načež by "technické singularity" (nebo nějakého jejího předstupně) ve výsledku mohl rychleji dosáhnout jiný "stát", který by pak ve světě nastavil pravidla až moc nepříjemně odlišná oproti naší kultuře.

Takže problémem nakonec nemusí být samotný princip konceptu creep, ale spíše obtížnost dosahování optimální regulace jeho rychlosti (v relaci k rozvoji umělé inteligence) a pro každou potřebnou dílčí rovinu odlišně. Znamenalo by to asi něco jako nacházet nadstavbu, která by nestranně vyvažovala zájmy všech aktérů tak, aby mj. byla rovnováha mezi zachováním co nejvíc lidí a dopřání jim co největší svobody. K čemu by člověku byl život, kdyby byl v roli zvířátka v malé klícce? A k čemu by člověku byl život, kdyby se stal posledním člověkem? Můžeme to také nahlížet jako potřebu vzájemně vyvažovat dva biocentricky základní způsoby vývoje systému Země (popř. jejích pozdějších koloniích...): 1) zobecněný přírodní výběr a 2) intersekcionálně zobecněný třídní boj. Nejsmysluplnější pokračování člověka leží v oblasti mezi těmito a podobnými póly.

Tím člověkem myslím člověka, který není jen bezduchou loutkou plně ovládanou umělou superinteligencí, resp. jen kyborgem na dálkové ovládání. Zachování člověka jen jako poslušný wetware superinteligence by pro člověka jako vědomí také nemělo přijatelný smysl. Nanejvýš pouze iluzorní smysl, kdyby bylo zachováno vědomí způsobem, kdy by "člověk" jako jedinec pevně věřil, že alespoň významně částečně jedná ze své a ne externí vůle (která by fakticky byla nejspíš méně než kterýkoliv význam svobodné vůle vč. kompatibilismu), přičemž by zažíval nějaké umělé potěšení z práce. Lepší by podle mě bylo zachovat člověku svobodu kreativně chybovat měrou, která by nebyla až moc riziková ani v případě, že by právě rozvoj techniky navýšil sumu moci. Spolu s tím by měl kontrolu nad svými emocemi, které by nabývali snesitelných mezí (přičemž bych preferoval GMO cestu, která by zaručila, že člověk už se tak může narodit, aby to pro něj bylo "přirozené"). Ale modifikace lidské evoluce už by byla otázkou spíše až po zvládnutí technické singularity a těžko si představit, že by pak současný homo sapiens byl trvale udržitelný bez superinteligentně řízených změn (třeba právě v DNA). Na druhou stranu ty změny by nejspíš měly končit dříve, než v případě hypotetické maximální optimalizace, protože být lidský znamená i nebýt úplně dokonalý, znamená to základ z filosofie kincugi.

Teď se však obávám, že pravice (tím obzvláště, čím pravicovější) takové otázky moc neřeší a víc se spoléhá na širší pojetí přirozeného výběru (což se (poněkud paradoxně ve vztahu neodarwinismu a ateismu) podobá odevzdání se do "Božích rukou") (nebo v lepším případě, že to hlouběji promyslí nějaká mocná "zodpovědná" firma (těžko od ní ale očekávat potřebnou nesobeckost)). A levice (tím obzvláště, čím levicovější) nad tím možná sice přemýšlí, ale spíše způsobem jako dítě, které věří v trvalou udržitelnost stabilní péče "rodičů" za všech okolností, jakoby umělá inteligence byla výjimkou z železného zákona oligarchie. Obojí je to zjednodušení, ale hlubší promyšlení by bylo spíše sofistikovanější parafrází stejného následujícího závěru. Radikální pravice i radikální levice mohou vést k předčasnému vyhynutí lidstva, což je poněkud nepříjemná vize v relativně polarizované společnosti.

Utěšovat se můžeme třeba tím, že to vše je v podstatě externalizovaný vývoj našich vnitřních sporů vyplývajících z uspořádání našich mozků, takže nezávisle na výsledku budeme nějakým více nebo méně zobecněným způsobem zachováni pravděpodobně za téměř všech okolností. Dostatečný nadhled je proto i útěchou a nadějí, že to nakonec jako lidstvo zvládneme lépe, než bychom se mohli obávat. Nadhled by však neměl přerůstat v předčasnou ztrátu víry, že jsme "team human".

Sebastián Wortys

Existuje bůh? - argumentace různých stran

Podobně jako v minulém článku (1. část, 2. část) přináším přepis (tentokrát jednoho) nového rychlovidea, ve kterém se tentokrát pokouším trochu mapovat některé zajímavé argumentace vztažené k otázce existence nějakého boha. A než se dostanu k videu a jeho přepisu, tak bych rád dodal, že to volně navazuje na článek z roku 2017, kde jsem zkoušel relativizoval pojem „Bůh“ a v podstatě šlo o komentář k videu již smazaného YouTube kanálu, jehož autor si byl tehdy pevně jistý, že Bůh neexistuje (a vysmíval se všem odlišným názorům). 

Přepis videa (mírně upravený do podoby článku): 

Existuje Bůh? V tomto článku se pokusím trochu prozkoumat nejzajímavější argumentace všech základních stran v oblasti možností jak a proč můžeme zkoušet odpovídat na otázku, zda existuje Bůh. Přičemž tímto pojmem bude obvykle myšleno něco jako inteligentní příčina stvoření. Ať už života či světa či obojího. 

Základní možnosti k otázce existence Boha jsou zhruba takové, že v nějakou formu Boha může člověk buď věřit čili být věřícím v náboženském smyslu, nebo může nevěřit čili být ateistou, a nebo se může domnívat, že nemá dostatek příčin zvolit si mezi předchozími možnostmi, resp. že minimálně za současných okolností nejsme schopni Boha ani dokázat ani vyvrátit a takový člověk je agnostikem. 

Tady bych rád na chvíli odbočil k etymologii pojmu agnosticismus, abych zdůraznil, že je odvozený od pojmu gnósis, což znamená poznání. Agnosticismus by tedy neměl být chápán jako opak pouze gnosticismu ale jako nepoznatelnost něčeho, obvykle existence Boha. 

Pro agnostiky může být vtipné pozorovat, jak se někteří křesťané snaží vyvracet abiogenezi ve snaze obhajovat existenci Boha a podobně tak může být vtipné pozorovat, jak se někteří vědci pokouší vyvracet Boha pomocí abiogeneze. A proč je to vtipné? Protože prokázání abiogeneze nemůže Boha vyvrátit a vyvrácení abiogeneze nemůže Boha potvrdit. Kdyby se nám třeba podařilo napodobit abiogenezi, tak stále ve hře zůstává teistická evoluce, podle které vesmír mohl vzniknout v takovém nastavení, aby v něm mohl vzniknout život. To však samo o sobě ještě nemusí znamenat nutnost existence Boha vesmíru, protože si lze představit třeba cosi jako fyzikální obdobu přirozeného výběru vesmírů, která by vedla k přežití jen těch nejstabilnějších vesmírů, přičemž život je ve své podstatě také druh relativní stability, takže by se dalo předpokládat, že čím stabilnější vesmír, tím spíše by v něm mohla vzniknout stabilita zvaná život. 

Má to však minimálně dvě ale. Za prvé nejstabilnější by možná byla neměnnost, ale to už by nebyl život, takže od určitého bodu by přirozený výběr vesmírů mohl začít být v rozporu s existencí života. A za druhé nejjednodušší vysvětlení neznamená nutně správné vysvětlení, protože si můžeme představit třeba v opuštěném počítači bez internetu uvězněný relativně inteligentní program, který by se pokoušel vysvětlit svůj vlastní vznik pouze na základě toho, co je tam schopen pozorovat. Mohl by pak dojít k podobným závěrům jako třeba, že vznikl v důsledku Velkého restartotřesku, který vedl k asoftwaregenezi, čímž by vyredukoval nejen člověka a Zeměkouli ale i zbytek vesmíru, což by z našeho hlediska byl velmi chybný závěr. Takže i kdyby věda už dokázala od základu (ve smyslu elementárních částic) zcela libovolně přestavovat hmotu, tak by nám to pravděpodobně stále neřeklo nic jednoznačného o tom, zda Bůh existuje či nikoliv, protože tím pomyslným programem v počítači můžeme být právě my. Ta zmiňovaná pravděpodobnost je však poněkud paradoxně vztažena k dosavadním poznatkům, takže nejsme schopni vyvrátit, že časem bychom to mohli prokouknout, pokud by to tak ovšem bylo. 

A ještě se můžeme vrátit ke kritikům abiogeneze, podle kterých existují neredukovatelné složitosti, což by mělo označovat něco, co nemůže vzniknout postupným vývojem, protože si prý neumíme představit funkční mezičlánek. To je však podobné jako tvrdit, že nadnárodní korporace nemohli vzniknout postupným vývojem z jakýchsi domorodých kmenů a to z důvodu, že zahrnují řadu funkcí, které by pomyslným zpětným zjednodušováním vypadly tak, že by se nám mezičlánek nezdál funkční. Z historie však víme, že složité společnosti se vyvinuli z jednoduchých. A když se podíváme na úroveň pozorovanou molekulární biologií, tak vznik nové zdánlivě neredukovatelně složité funkce si můžeme představit tak, že nejprve byli jakési jednoduché části s jednoduchými funkcemi jedna bez té zdánlivě neredukovatelné funkce dva, ale pak se ty části spojili tak, že emergentně vznikla nová složitější funkce dva, načež ty jednodušší funkce jedna klidně mohli časem více či méně vyprchat, pokud by ztratily smysl a šlo to tak zjednodušit bez poškození funkce dva. A podobně to hypoteticky mohlo být se vznikem sebereplikujících se buněk, protože sebereplikace už byla objevena i na úrovni pozorované anorganickou chemií viz. třeba tzv. živé jíly, což označuje schopnost různorodě tvarovaných krystalových destiček jílů, aby na nich krystalizovaly destičky víceméně stejného tvaru, který se tím víceméně zachovává navzdory možné variabilitě. Hypoteticky je možné uměle vytvořit třeba tvar symbolu srdce, který se bude dál replikovat, dokud se nenahromadí dost odřenin na to, aby to byl už jiný tvar. 

Je však potřeba upozornit, že sebevědečtější vyvrácení neredukovatelných složitostí nevyvrací možnost Boha, jak by mělo vyplývat už ze zmínky o teistické evoluci začátkem tohoto článku. A věda se sice vyvíjela mj. pomocí vymezování se oproti Bohu, avšak část vědců vždy připouštěla něco jako Boha, resp. žádná generace vědců dosud nikdy nebyla čistě ateistická. Někdo by mohl namítnout, že vědec, který připouští možnost Boha, je vlastně pseudovědec, ale z jiného hlediska to může být naopak ještě skeptičtější vědec než ateističtí vědci, protože by mohl být skeptický i k možnostem vědecké skepse a právě na základě toho by nebyl schopen vyvrátit něco jako Boha. 

Obdobně by se zarytě ateistický vědec mohl pokusit ujasnit definici vědce tak, aby ty váhavější vědce vypustil, přičemž by potřeboval používat nejen pojmy jako empirismus a skepticismus, ale také pojmy logika a matematika. Tak to bychom se mohli zeptat Kurta Gödela, jednoho z nejvýznamnějších logiků a matematiků v historii, jaký má názor na Boha. Odpovědí by mohlo být, že vyvinul jakýsi ontologický důkaz Boží existence na základě modální logiky. Je to série axiomů, teorémů a definic, které se zdají být celkem logické. Třeba axiom, jenž lze slovy vyjádřit tak, že vlastnost nutné existence je pozitivní. Ale když se to všechno složí dohromady, tak podle Gödela platí, že Bůh nutně existuje. To se pochopitelně nelíbí ateistům, takže se pokouší tvrdit, že některé axiomy neodpovídají realitě, anebo střízlivěji, že přestože je nelze považovat za nepravdivé, tak to neznamená, že jsou pravdivé, což je mimochodem v podstatě agnosticismus na úrovni logiky. 

Někteří lidé v tom chtěli udělat jasno tak, že nechali počítač, aby ověřil, zda je existence Boha nutností tak, jak to formuloval Gödel, avšak došlo k modálnímu kolapsu. Takže někteří ateisté to chápou jako neplatnost Gödelova ontologického důkazu, avšak logici zdůrazňují, že to nelze nutně interpretovat jako chybu Gödelovy formulace. Navíc i kdyby počítač došel k jednoznačnému důkazu, že by to neplatilo, tak by tím vyvrátil jen ten konkrétní ontologický důkaz, ne Boha. 

Takže na závěr tohoto článku mohu říct, že podle mě lidé (minimálně dosud) nejsou schopni jednoznačně potvrdit ani jednoznačně vyvrátit existenci Boha, takže nejracionálnější (nepředpojatý) dnes představitelný člověk je podle mého z tohoto hlediska agnostik. To však neznamená, že by se neměl snažit hledat důkazy jak pro platnost tak neplatnost existence Boha, protože podle mě agnosticismus zde platí i v otázce, zda to, co se jeví neověřitelně dnes, se bude jevit neověřitelné i zítra. To nemůžeme vědět. Paradoxně myslím platí, že když nad možnostmi existence či neexistence Boha nebudeme přemýšlet, tak si nemůžeme být jistí, že je stále neověřitelný, ale když nad tím budeme přemýšlet, tak pravděpodobně budeme ztrácet čas z hlediska otázky, protože je nepravděpodobné, že zrovna my bychom ten odvěký problém rozlouskli, přestože i naše snaha by k tomu mohla nakonec více či méně přispět, kdyby to ovšem bylo možné. Ale abychom skončili pozitivněji, tak lze říci, že přestože nám takové přemýšlení nemusí dát odpověď na naši otázku, tak nám může pomoct souvisle rozvíjet i jiné věci vč. logického myšlení. A kdo ví, třeba věda časem dospěje k teorii, která bude přijatelná nejen pro ateistické vědce, ale i pro nábožensky věřící. 

(konec přepisu)

Diskuse k tomuto videu na psanci.cz viz. ZDE.

Diskuse k tomuto videu ve skupině Filosofický kroužek na Facebooku viz. ZDE.