pondělí 8. února 2021

Vymezení dadavědy a emergence místo pouhého přetahování oblastí lidského snažení


Čím víc je definováno oblastí lidského snažení, tím víc se jejich příslušníci cítí vzájemně nuceni přetahovat se o pravomoce a teritoria, aby jim z pohledu společnosti zbylo alespoň něco.

Když třeba před filosofií existovala v myšlenkové oblasti víceméně jen víra, tak v rámci kmene z dnešního pohledu nebylo zásadní názorové přetahování a vědomé lidské konání vycházelo víceméně jen z určitého okruhu příslušné víry. Ale když se pak objevila filosofie, tak upozornila, že různí lidé věří různým věcem a je potřeba hledat, která víra je ta „nejlepší“, což ohrožovalo všechny dosavadní víry. Navíc tím vznikaly nové konkurenční víry. A když se objevila věda, tak si zase ukrojila část filosofie.

V souladu s Jin Jang však žádné rozlišení světského snažení nemůže být absolutní a jednoznačné. Takže třeba ve filosofii vždy zůstává nějaká forma víry a ve vědě vždy zůstává nějaká forma filosofie a tedy i víry (i když ne nutně náboženské). Paradigma je formou víry ve vědě a vědecká metoda je v podstatě jeden ze základních filosofických směrů, který přerostl ostatní filosofické směry ve svébytnější oblast lidského snažení.

Takže to přetahování je z komplementárního hlediska částečně iluzorní, protože neexistují pouze rozdíly, ale koexistují s podobnostmi. Třeba věda se něčím sice podobá víře, ale něčím jiným se zase významně odlišuje a stejně tak ve vztahu k filosofii. V důsledku toho mohou vznikat víceméně kontinuální přechody mezi jednotlivými oblastmi lidského snažení, což více či méně komplikuje jejich přesnější identifikaci a tím spíše, čím víc se určité oblasti tohoto všezahrnujícího snažení zkouší nověji vymezovat oproti tradičnějším oblastem lidského snažení.

Aby přetahování oblastí snažení nebylo nevraživé, ale přiměřeně umírněné, tak by si ideálně většina lidí měla uvědomovat, že pravděpodobně každé lidské snažení může současně odpovídat více než jedné oblasti lidského snažení, i když pro každou oblast poněkud jiným způsobem a měrou. O to méně bude (více či méně implicitních) vyhrocených názorových válek mezi oblastmi snažení a o to více bude mezioborové spolupráce, synergie, emergence a podobnosti s Nashovou rovnováhou.

A teď už bych se posunul k té oblasti lidského snažení, které věnuji značnou část života, rád bych ji přesněji definoval a rozšířil mezi ostatní lidi v aktivní podobě. Takových oblastí je možná více, ale teď bych rád mluvil o dadavědě.

Z etymologického hlediska je pojem dadavěda odvozený ze slov „dadaismus“ a „věda“ (anglickou obdobou by bylo „dadascience“), přičemž v obou případech není vhodná čistě doslovná interpretace. Předpona „dada-“ nemá odkazovat na samotný dadaismus, nýbrž na „metodologický dadaismus“ (alias epistemologický anarchismus) a to ve smyslu záměrného katalyzování metodologického dadaismu. Naopak v případě koncovky „-věda“ se hodí širší interpretace, protože dadavěda se nevztahuje jen k vědě, ale i k filosofii. Pojem jsem vytvořil tak, aby byl co nejtrefnější, ale i nejkratší.

A teď už se pomalu dostáváme k vymezování dadavědy. Když se o ní bavím s vědcem, tak mi občas říká, že je to umění, ale když se o dadavědě bavím s umělcem, tak mi občas říká, že je to věda, ale vědec by zásadně odmítl, že dadavěda je věda a umělec mi zásadně odmítl, že by dadavěda byla umění, když se tak moc vrtá ve vědeckých poznatcích a filosofii. A takových přirovnání jsem potkal už víc.

To mě zaprvé utvrzuje v představě, že dadavěda je něco relativně nového (alespoň její definování, v nedefinované podobě se objevovala jako větší či menší příměs už dříve), a za druhé mi to ukazuje, že ostatní lidé dadavědu dosud neumí moc rozlišovat, což u relativně nových věcí bývá typické, jelikož lidé mívají tendenci přirovnávat nové podněty k tomu, co už nějakým způsobem alespoň částečně znají. Takže bych rád udělal trochu pořádek v odlišování dadavědy od jiných oblastí lidského snažení.

Nejprve však upozorňuji, že toto vymezování je spíše filosofie dadavědy než samotná dadavěda a celkem reprezentativní příklad dadavědy bude uveden na konci tohoto článku. Ale teď už jednotlivá odlišování:

Oproti vědě je dadavěda mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k relativně netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí, kdežto věda se musí snažit mnohem rigorózněji držet vědecké metody.

Oproti popularizaci vědy chce dadavěda primárně ovlivňovat vědu a může si dovolit říkat i nesmysly, kdežto popularizace vědy je primárně hlásnou troubou vědy (tzn. vědou ovlivněná) a nesmysly si může dovolit jen ve velmi omezené míře za účelem, aby vědecké poznatky byly snáze pochopitelné a přijatelné pro širší veřejnost.

Oproti umění klade dadavěda mnohem větší důraz na snahu o znalost filosofie a vědy (obzvláště přírodních věd ve srovnání s uměním), kdežto umění se nechce moc omezovat znalostmi, často vyjadřuje spíše pocity než myšlenky a jeho primárním publikem nejsou vědci a filosofové. Když se umělec, který není současně dadavědec, pokusí uchopit vědecké téma, tak z hlediska dadavědce se výsledek jeví obvykle naivně, i když v tom může vidět uměleckou hodnotu.

Když už se umění vztahuje k vědě, tak obvykle k humanitním vědám, ale podle mého pojetí dadavědy by mezi přírodními a humanitními vědami měla být rovnováha, takže dadavěda by se měla zaměřovat o něco více na přírodní vědy, aby vyvažovala obvyklé tendence vyššího umění.

Oproti filosofii dadavěda klade mnohem větší důraz na vizuální či obecněji umělecké vyjadřování a nestydí se říkat i nesmysly, kdežto filosofie chce existovat zásadně především v mluvené a textové podobě a chce se vyjadřovat co nejpřesněji o co nejpravděpodobnějších poznatcích.

Oproti polyhistorům alias renesančním lidem u dadavědce není nutnou podmínkou, aby měl znalost z co nejvíce oborů, i když to pro dadavědce může být výhoda (mohou však existovat i dadaědci úzce specializování třeba na nějaký vědecký podobor). Dalo by se říci, že pravý polyhistor je i dadavědec, ale dadavědec nemusí být polyhistor. 

Zde se ještě hodí zmínka, že podobně, jako někteří myslitelé byli zpětně prohlášeni za polyhistory resp. renesanční lidi, tak někteří myslitelé či umělci mohou být zpětně prohlášeni za dadavědce, ale zpět k vymezování.

Oproti patafyzice dadavěda nevidí svůj hlavní smysl v nesmyslnosti pro nesmyslnost, nýbrž chce vědu záměrně inspirovat (využívat nesmysl pro smysl), kdežto patafyzika je parodie na vědu, která se podobá více absurdnosti surrealismu a spíše vědu zesměšňuje.

Oproti metodologickému dadaismu alias epistemologickému anarchismu je dadavěda aktivní tvůrčí katalyzátor více či méně iracionálních způsobů poznávání, kdežto epistemologický anarchismus má být s jistým odstupem popis fungování celé dosavadní vědy, kterou chápe jako částečně nevědeckou vůči optimistickým představám o vědě. Epistemologický anarchismus se tedy snaží popisovat různé způsoby, kterými se věda odchyluje od ideálu vědecké metody. Takže dadavěda je katalyzátor dějící se části toho, čím se epistemologický anarchismus liší od klasických/ optimistických představ o vědě. 

Oproti aktivismu má dadavěda svůj záměr zúžený na rozvoj poznávání (skrze neomezování se přísně vymezenou metodikou), kdežto paleta aktivismu je zaměřená šířeji na zlepšování světa a společnosti. Často však v oblastech sociálních, ekologických, ekonomických či politických. Z tohoto hlediska lze tedy dadavědu chápat jako jednu z (aktuálně méně známých) forem aktivismu a to zaměřeného na změny ve vědě a filosofii.

– Oproti laterálnímu myšlení má dadavěda blíže k umění. Dále nemusí nutně předem znát problém, k jehož řešení by mohla přispět, kdežto u laterálního myšlení je to obvykle potřeba. Dadavěda, oproti laterárnímu myšlení, nemá v plánu řešit problémy, které se netýkají vědy, filosofie případně jiné odborné formy poznávání (i když nevylučuje, že její metody by mohli najít uplatnění i jinde). Toto omezení dadavědě pomáhá, aby neodbíhala od složitých otázek, jak se často děje v laterálním myšlení (což je někdy znázorňováno obrázkem, kde trajektorie laterálního myšlení obejde celé bludiště). Dadavěda také oceňuje hloubku znalostí, nejen jejich šířku jako tomu je u laterálního myšlení. Dadavědec nemusí být vyhodnotitelem dadavědeckého díla, kdežto laterálně myslící člověk má vyhodnocovat výsledek svého myšlení. Výstup dadavědy se podobá uměleckému dílu více než výstup laterálního myšlení. Dadavěda používá i metody, které se laterální myšlení dosud nepokusilo konceptualizovat (např. několik různých metod tvorby novotvarů, básní, koláží, ...). Laterální myšlení je pokus definitivně systematizovat podstatu kreativity, kdežto dadavěda předpokládá, že kreativita ze své podstaty nemůže být nikdy plně definována (a tedy ani dadavěda). Laterální myšlení se snaží ve všech ohledech vymezit vůči tomu, co považuje za vertikální myšlení, kdežto dadavěda připouští i různé kombinace. Dadavěda se nesnaží být označována za vědeckou, kdežto laterální myšlení ano. Přes tato vzájemná vymezení se však dadavěda a leterální myšlení mohou v určitých bodech více či méně překrývat.

Oproti dadaismu není dadavěda úplně náhodná, protože se snaží alespoň částečně vycházet z poznatků vědy a filosofie, kdežto dadaismus se ve jménu nesmyslu snaží o totální anarchii nejen v umění, ale v celém životě. Navíc dadavěda nepovažuje kritizování válek za jeden ze svých hlavních cílů a chaos nespojuje s negativními emocemi, nihilismem a degenerací, nýbrž s pozitivně myšlenou kreativitou. 

Oproti filosofii umění dadavěda sama tvoří díla, která zahrnují (nejen) umělecké prvky, kdežto filosofie umění „jen“ zkoumá umění, ale sama umělecká díla nebo jim podobná netvoří. Navíc dadavěda se zajímá o nejrůznější vědecké poznatky víc než filosofie umění, která si z vědy bere spíše to, co se hodí jen pro její analýzy. 

Oproti pseudovědě se dadavěda sama přiznává, že si dovoluje říkat i nesmysly v zájmu iracionálních způsobů poznávání, kdežto pseudověda se snaží nesmysly vydávat za pravdu a zarputile odmítá, že by pseudovědecké nesmysly byly pseudovědecké nesmysly. Dadavědec si sám uvědomuje, že jeho díla jsou více či méně iracionální, kdežto pseudovědec si to ne vždy uvědomuje.

Oproti sci-fi dadavěda nevyžaduje děj a fiktivní postavy, naopak se mnohem víc zaměřuje na teorii, kdežto sci-fi je na postavách a vyprávění děje přímo založené, je mnohem víc zaměřené na emocionální prožitek (často pomocí vcítění se do nějaké postavy) a z vlastních zkušeností mám několikrát ověřeno, že když do českých literárních sci-fi soutěží budete posílat povídky, které se víc než běžně zaměřují na teoretizování, tak v případě zpětné vazby od porotců za to budete kritizováni, přestože můžete být současně chváleni za nadprůměrnou originalitu. Co teprve, kdybych tam poslal čistě dadavědecké dílo. Naopak kdyby existovala dadavědecká soutěž a přihlásila by se do ní typická sci-fi povídka, tak by byla kritizována za nedostatečné teoretizování a nadbytečné části děje třeba o typickém prožívání lásky. (Z jiných hledisek je však prožívání lásky pochopitelně hodnotné a ta (ne)hodnotnost je z mnohohlediska v komplementaritě.) Přestože dadavěda není přijímána jako sci-fi, tak dle mého ji lze chápat jako pravou esenci sci-fi: to, čím se sci-fi liší od jiných vyprávěcích forem. A typické sci-fi je kompromis mezi realistickým vyprávěním a dadavědou, přičemž dadavěda obvykle bývá v menšině a může být omezována i jinými způsoby.

Oproti magii chaosu je dadavěda fascinovaná mnohem více vědou a filosofií než magií a snaží se komplementárně přispívat k evoluci vědy a filosofie, kdežto magie chaosu hledá inspiraci především v magii a okultismu, snaží se o naplňování touhy mága a její základní myšlenkou je, že jednotlivé magické tradice se mají rekombinovat a soutěžit podobně jako vědecké hypotézy, ale aniž by se staly vědou a tím ztratily magickou podstatu. Magie chaosu je také mnohem víc proti řádu, kdežto dadavěda s ním chce být v komplementaritě.

Oproti víře je dadavěda nástroj předem nepředvídatelné změny a zahrnuje nestálost, kdežto víra ulpívá na určité neměnnosti a snaží se ji konzervovat.

– A pokud někoho napadá další jev dadavědě něčím podobný, tak budu rád, když mi ho napíše, abych mohl přidat další vymezení.

Přes všechny výše uvedené odlišnosti dadavěda všechny ty oblasti lidského snažení ráda propojuje, což v praxi může znesnadňovat její detekci.

A jelikož jsem se snažil ukazovat, čím se dadavěda liší od jiných oblastí lidského snažení, tak její okruh se teď může zdát relativně malý, ale to je spíše důsledek hlediska. Na druhou stranu se můžeme podívat třeba i tak, aby dadavěda vypadala obecněji než třeba věda či umění a to na základě toho, že dadavěda je dostatečně svobodná, aby mohla obsahovat jak vědu tak umění současně.

Když poznatky z jednotlivých vymezení zkusíme shrnout, tak nám může vyjít třeba závěr, že dadavěda je koncept té oblasti lidského snažení, která čerpá inspiraci obzvláště z umění, filosofie a věd (spíše přírodních než humanitních), aby aktivně hledala tvůrčí dynamickou rovnováhu mezi nesmyslem a poznáním za účelem být přínosnou inspirací pro vědu a filosofii. K tomu se hodí doplnit, že dadavěda je aktivní tvůrčí katalyzátor iracionální složky poznávání, chce být chápána s rezervou a nevysmívá se poznání.

A teď už se dostáváme k slibovanému příkladu dadavědy. Je v podobě básně, kterou jsem napsal s přestávkami v prosinci roku 2020. Kdo má raději poslech než čtení, ten si může pustit video s jednoduchou vizualizací, ale jedná se o něco kratší ukázku, než jsem se nakonec rozhodl dát do tohoto článku.

Video verze ukázky:



Textová verze ukázky:



Chtěl bych poznat celý svět,
na to mi nestačí jen pár vět.
Však svět není, jaký se jeví,
hlupákem ten, kdo to neví.
Toužím analyzovat pluralismus,
snad nevznikne anarchismus.
Fachidiotismus mě již nebaví,
ale polyhistor už se nespraví.
Toužím po syntéze všech věd,
ale nikdo nemůže být vševěd.
Pamatovat si milión rozlišování,
nemám však mozku navyšování.
Pozorování redukuji velmi nerad,
Occamovou břitvou mi teď neraď.
Filosofie má mnoho diskurzů,
kéž bych absolvoval tolik kurzů.
Občas prolezu dvě tři knihovny,
vždyť i mozek má své posilovny.
Nepotřebuji být součást mainstreamu,
vystupovat v nejsledovanějším livestreamu.
Tato báseň je plná spekulací,
neomezuj ji rigorózní kalkulací.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
jevy bez ještě posmrtného listování.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
hranice bez tautologie přemisťování.
Pro děti je Einsteinova hádanka,
šikovná to domečků skládanka.
Pro mě raději pokus o teorii všeho,
základní pochopení vesmíru našeho.
Tak vylezme již z Platónovy jeskyně,
vždyť hodí se tu novočeská vědkyně.
Kreativec nechce býti eklektik,
však na ramenou obrů jest základ taktik.
Nové se ze starého rodí,
nenávazný se prázdnem brodí.
Nový pojem s láskou hledám,
eklektikem zastavit se nedám.
Báseň replikovaná jako život,
za sto let bude plná novot.
Báseň jako generátor lidové moudrosti,
co trhá balast od paměti-hodné kosti.
Nad rýmy vláda Sapir–Whorfovy hypotézy,
to jest roubování omezené syntézy protézy.
Rekurze obsažená v této básni,
je rekurze obsažená v této básni.
Což je rekurze obsažená v této básni,
absolutní rým klidně propásni.
Můj chatbot s pokecem mi pomáhá,
ale Wittgensteinův brouk mě zmáhá.
Toužím ti své myšlenky dát,
ať si můžeme konečně povídat.
Hyperkreativita mě neustále přepadá,
každou chvíli mě ledasco napadá.
Dadavěda je totální metody neuznávání,
katalyzátor iracionální složky poznávání.
Doplněk klasické vědecké metody,
implementace romantické svobody,
inspirace vědy přirozeností přírody,
políbení vědecko-umělecké náhody,
aktivní tvorba a ne jen popisné návody.
Časem čti v náhodném pořadí,
třeba se nová myšlenka seřadí.
Chci speciální Wikipedii pro dadavědce,
kde každý své hypotézy tvoří hladce.
Chci v nesmyslu nový smysl hledat,
těm šíleným dadavědcům předsedat.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
metafyzice pohne oborovou žilou.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
změny myšlení vyvolá nevídanou silou.
Golem z živých jílů má Cotardův syndrom,
do svaté knihy AbioGenesis uhodil hrom.
Determinismus má Cotardův syndrom,
kauzalita není vesmírný palyndrom.
Libetův experiment má chybný předpoklad,
ale to nemusí být kompatibilismu doklad.
Svobodnou vůli měl bych tuze rád,
s komplementaritou jsem kamarád.
Je idealismus názor vzniklý fyzikalismem,
nebo fyzikalismus názor vzniklý idealismem?
Chce deterministický člověk být svobodovolný,
nebo svobodovolný člověk být determinovaný?
Nebo je ve všem komplementarita?
Vždyť koexistence není totalita.
Jaké to je být na Měsíci netopýrem?
Ptal se netopýr člověka vesmírem.
Kvantová neuronová síť částicového vědomí,
filosofická zombie eliminativismus ochromí.
Říkám orchestrovaná objektivní redukce,
to není chaotická neobjektivní dedukce.
Chci zkoumat neuroplasticitu bdělosti,
demaskovat ji v přiměřené celosti.

(Konec ukázky z dadavědecké básně Touha poznávání.)


Žádné komentáře:

Okomentovat