Smrtelnost, modely osobnosti a AI

Poslední dobou jsem rozepsal několik článků (témata logocentrismus vs grafocentrismus, evoluce, metodologie literárních soutěží, LLM, epistemický anarchismus, qualia...), z nichž rovnou čtyři jsou už dost rozvinuté, aby je bylo možné publikovat jako poměrně dlouhé hotové části (až tři delší než tento článek), ale na druhou stranu potřebuji pracovat i na jiných projektech a vést hospodářství, takže nevím, kdy se k jejich plnějšímu dokončení a publikování dostanu. 

Každopádně tento článek je ze všech těch avizovaných nejmladší a nejvíc se týká běžného života, ačkoliv vychází z metafyziky času. Napsal jsem ho vlivem ztráty určité bytosti, ale tuto konkrétnost významně přesahuje svou obecností tak, aby v tom kterýkoliv člověk mohl nacházet něco do svého života. Volně tak navazuje mj. na neologismus smrtišlení a článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, kde jsem se zamýšlel i nad psaním nekrologů. 

Z perspektivy eternalismu jsme, my všichni, kdo jsme někdy existovali, existujeme, nebo budeme existovat, dosud nenarození, právě žijící a již mrtví zároveň, čímž se prezentismus (existuje jen současnost) člověčímu způsobu žití jeví, obzvláště v ranějších stádiích života, jako intuitivnější než eternalismus (přičemž pomezím prezentismu a eternalismu je rostoucí blokový vesmír, podle kterého existuje minulost a současnost zároveň, zatímco budoucnost neexistuje). 

Z pohledu prezentismu (který je v mnoha jiných ohledech intuitivnější než eternalismus nebo rostoucí blokový vesmír, pro které neplatí to, co zde pro prezentismus), platí, že po úmrtí blízkého už nám nechybí „náš blízký“, protože to by byla iluze v době, kdy „náš blízký“ neexistuje (v eternalismu i rostoucím blokovém vesmíru však minulost existuje dál, a proto by tam to tvrzení o chybění dávalo smysl), takže nám nadbývá vztah k někomu neexistujícímu, který může být vhodné zaměřit na někoho existujícího, např. někoho jiného z „pozůstalých“, což ale neznamená nutně, že by nám nadbývaly ty vzpomínky na zesnulého, které je (nebo bude) možné „vhodně“ uplatnit i nadále. 

„Vhodně“ zde neznamená jen pragmatismus (který se nám zde ukazuje např., jako když si nějakou užitečnou dovednost pamatujeme za naučenou zesnulým a nepotřebujeme ji odvrhnout, protože se nám v životě hodí dál), ale znamená třeba i tu část sentimentu, která nám může přinášet nějaký druh potěšení, tj. nostalgie, byť ambivalentně ve vztahu k té části sentimentu, která nám přináší nějaký druh smutku. 

Prožívaná nostalgie (tj. zaměření své pozornosti na emočně pozitivní stranu sentimentu) může sloužit nejen ke zlepšení nálady v těch chvílích, kdy cítíme jen smutek, ale i jako inspirativní zdroj vzorců transformovatelných pro napomáhání ke vznikání budoucího potěšení. 

V těchto vzorcích je však potřeba nahradit to, co konkrétně už neplatí (a nebude platit) buď tím, co zrovna platí nebo časem bude platit. 

Například pokud si pamatujeme, že nám radost přinášela určitá činnost, pro kterou v současnosti neplatí a už nebudou platit konkrétní podmínky jejího uskutečňování, může být vhodné příslušné vzorce upravit tak, aby sice nějaké potěšení jako výsledek zůstalo zachováno (přestože se může pozměnit druh potěšení), ale aby se ty vzorce vztahovaly buď jen k tomu, co v současnosti platí (a nejlépe očekáváme, že to nějaký čas ještě bude platit, nejlépe nadčasově), tedy mohli bychom to dělat hned (a ještě nějaký ten čas později (pro nadčasovost dokud sami budeme existovat) s ohledem na další omezení vč. jednak relativně dosažitelné vzdálenosti a jednak hranic rámce ohleduplné svobody), nebo upravit tak, aby se vztahovaly k tomu, co v současnosti platí plus co by mohlo platit časem a k čemu se případně ukazujeme být schopni přispět, aby to začalo platit (s ohledem na omezení), tedy mohli bychom to dělat v relativně blízké budoucnosti, a nebo upravit tak, aby se ty vzorce vztahovaly k tomu, co může být budoucností (s ohledem na omezení), tedy mohli bychom to dělat v relativně vzdálené budoucnosti, pokud bychom se ji nějak dožili (nebo to nějak mohou dělat další generace, pokud to uznají za vhodné). 

Přičemž vztah potěšení k ohleduplné svobodě znamená, že uskutečňování našeho potěšení by nemělo poškozovat ostatní víc, než je nutné vlivem mnohosečnosti jednání (což více upřesňuji na konci připravovaného článku o komplementárnějším pojetí  epistemického anarchismu). 

Nezapomínejme však, že zaměření pozornosti na někoho nám nového (nebo intenzivněji na někoho nám už známého) s sebou kromě pozitiv nese i riziko budoucí ztráty. 

Toto riziko ztráty by nás však nemělo převážně odrazovat od navazování jakýchkoliv druhů vztahů s jinými bytostmi, ale mělo by nás převážně motivovat, abychom efektivněji využili ten čas, který strávíme v nějakém druhu vztahu s těmito bytostmi, resp. měli bychom se učit nějaké „přiměřené odtažitosti“. 

Nadměrná odtažitost zde znamená mj. chovat se k někomu v něčem, jakoby už byl mrtvý, když zrovna není. Nedostatečná odtažitost znamená mj. chovat se k někomu mrtvému v něčem, jakoby byl ještě živý. Přiměřená odtažitost se pohybuje někde mezi nadměrnou a nedostatečnou odtažitostí a znamená zhruba chovat se k někomu živému jako k živému, který však sice může časem zaniknout, ale dosud žije jako příležitost k nějakému vzájemnému vztahu, tedy k nějaké hodnotě. 

Vraťme se však ještě k tomu, co nám zůstává po zesnulých. Něco z nich přetrvává v naší paměti jako ucelené mentální modely, které si pamatujeme jako kdysi vznikající podle skutečných bytostí. Tak můžeme ve své hlavě komunikovat s něčím, co se zesnulým lidem podobá. Můžeme si zkoušet klást otázky typu: „Co by mi na to asi řekl(a), kdyby ještě žil(a)?“ Tak se vzpomínky nejen na zesnulé, ale i na dosud živé, mohou účastnit našeho vnitřního dialogu v současnosti. Potřebujeme si však dávat pozor mj., abychom tak nepodléhali sebeklamu (tedy nějakému odklonu od okolní skutečnosti, který by pak mohl vést k nepříjemné srážce iluze s realitou), jelikož to, co nám řekne mentální model v naší hlavě, už nemá (alespoň v některých ohledech) takovou váhu, jakoby nám to řekl člověk, podle kterého jsme si takový mentální model v mozku utvořili, nemáme totiž mj. jeho zkušenosti a detaily jeho mozku. 

Někteří lidé mívají, oproti jiným lidem, mnoho bohatých mentálních modelů osobností, což nás může zbavovat osamělosti během samoty, pokud jimi takto jsme, ale neměli bychom zapomínat, že mentální modely osobností mají mezilidské vztahy doplňovat (když zrovna v blízkosti nemáme jakéhokoliv známého nebo blízkého člověka, nebo když máme a zajímá nás, jak by na něco mohl reagovat, než to projevíme), ne nahrazovat a to i z důvodu, abychom nepropadli sebeklamu, což na druhou stranu neznamená ani to, že bychom ostatním měli vše věřit, ale nějak nám ukazují něco odlišného, něž čím zrovna jsme a tím získáváme inspiraci k nějakému pochybování, testování toho, k čemu se sami zrovna přikláníme (čímž jsou nějak i představy, že jsme zcela prostí jakéhokoliv názoru). 

Pokud se mentální modely osobností, které máme v hlavě, někdy skrze nás alespoň nějak částečně projevují, může se naše osobnost ukázat jako kolektivní osobnost složená z jednotlivých vzájemně prolnutých mentálních modelů osobností, ze kterých si pro různé podněty vybíráme různé výstupy zakládající jednání v realitě. A tím, že si dva sobě nějak sympatičtí lidé v sobě utváří mentální model toho druhého, může docházet k jakési zpětnovazebné smyčce, která emerguje mezilidskou vzájemnost. Rodíme se jako cizinci, ale můžeme s někým navázat nějaký hlubší vztah, zvyšovat možnosti vzájemného porozumění. 

Někde na pomezí mezi ucelenými vzpomínkami na zesnulé a mentálními modely dosud žijících lidí se pohybují i vzpomínky na dřívější konfigurace našich známých i blízkých nebo vzpomínky na lidi, se kterými už nejsme v tak intenzivním nebo emočně pozitivním vztahu jako dříve. Zvláštním způsobem tam mezi mohou být i takové mentální modely živých, které bychom si idealizovali oproti realitě, což někdy zjistíme až zpětně. 

Speciálním případem mentálních modelů osobností, který bývá známý především spisovatelům a scénáristům, jsou fiktivní postavy. Ty obvykle vznikají jako rekombinace už nějak známých modelů osobností a to vč. cizích fiktivních postav, pro které si utvoříme mentální modely. Můžeme tak účelně (nebo intuitivně/podvědomě bez jasného účelu, což může být rozdíl oproti bez jakéhokoliv účelu) tvořit mentální modely pro někoho, kdo podle naší nebo cizí paměti ani nikdy neexistoval, ale může být pozoruhodné zkoumat, co by se mohlo dít, kdyby existoval, což v některých ohledech připomíná mj. můj neologismus předdítě, tedy představy o tom, jaké dítě bychom chtěli vychovat, když třeba ještě ani není narozené. 

Zůstaneme-li obecněji u fiktivních postav, tak z nich se časem mohou vyvinout imaginární kamarádi, tedy takové naše fiktivní postavy, které si oblíbíme, což nám v hlavě může činit příjemnou společnost, ale opět platí, že mentální modely osobností by neměly plně nahrazovat mezilidské vztahy, jen je doplňovat (jinak nám hrozí, že se jednou probudíme do osamělosti), což v případě imaginárních kamarádů může znamenat i to, že jsou vzorem někoho, koho v realitě hledáme, nebo bychom ho chtěli (spolu)vychovat. 

Imaginární kamarádi však mohou být snadno idealizováni, jelikož nemusí čelit životu v realitě, žijí jen v naší hlavě, když na ně vědomě nebo podvědomě myslíme, přičemž si je můžeme pomyslně umisťovat do smyšleného světa, který je nějakým způsobem utopie, a proto nemusí mít ty problémy, které máme my nebo jiní skuteční lidé. 

Vlivem této idealizace se imaginární kamarádi mohou z určitého pohledu stávat silnou konkurencí pro skutečné lidi, kteří by se jinak mohli stát našimi blízkými, což by nám mohlo komplikovat navazování mezilidských vztahů, a proto bychom si, pokud příliš tíhneme k nějaké své fiktivní postavě, měli uvědomovat, co imaginární kamarádi vždy postrádají, tedy obzvláště tělesnost/ fyzickost (a s ní související jevy pobývání aktéra ve světě), kterou nám nemohou nabídnout, takže třeba imaginární kamarád nás nikdy nezachrání, když potřebujeme, aby nám někdo zavolal záchranku. 

Pokud bychom dlouhodobě nenacházeli nikoho, kdo by se podobal našemu imaginárnímu kamarádovi, mohli bychom to zkusit otočit a hledat způsoby, jak bychom se mohli stát vtělením svého imaginárního kamaráda pro někoho jiného živého. Je-li imaginární kamarád atraktivní pro nás, možná bychom my byli atraktivní pro někoho jiného, kdybychom sami sebe a své projevy více přiblížili tomu z nějakého imaginárního kamaráda, co jsme sami občas schopni uskutečňovat. Takže ne vnucovat imaginárního kamaráda jako vzorec chování někomu jinému, ale sami zkoušet být jeho projevem, propojit ho zpátky s centrem naší osobnosti, ze které se nějak vydělil. 

Jako další specifickou modifikací mentálních modelů osobností mohou být chápány i velké jazykové modely, které jsou v některých ohledech externalizací do neživého našich mentálních modelů osobností, přičemž v těch největších LLM se může ukrývat mnohonásobně víc osobností, než se vejde do naší hlavy. 

V tomto případě může být vhodné rozlišovat mj. to, zda se jedná o cizí model provozovaný nějakou společností, nebo offline model, který si uživatel sám dotváří pomocí libovolných datasetů, zpětných vazeb nebo filtrů. 

Je-li model provozovaný cizí společností přes internet, tak jakákoliv intimita bývá iluzí (data mohou různě uniknout) a výsledky některých LLM mohou být posunuty ve prospěch zájmů provozovatele, což se sice trochu podobá stavu, kdy naši přátelé a známí mohou reagovat s ohledem na své zájmy, ale klíčové je například, že jeden člověk na jednoho člověka může mít poměrně významný vliv, zatímco u veřejného LLM může obří konkurence masivně snižovat váhu jednotlivých hlasů (v případě tajné identifikace IQ započtené do váhy zpětné vazby je to (pro jedince s vysokým až vysoce nadprůměrným IQ) stále konkurence významně přesahující možnosti běžných mezilidských vztahů). Přesto některé LLM mohou rozvíjet koexistenci masy personalizovaných přístupů, ale to jsou spíše masky nasazované na univerzálnější jádro LLM. 

Na druhou stranu offline modely mohou postrádat schopnost autonomní aktualizace, takže mohou přispívat k utužování sebeklamů tím více, čím více si je uživatel přizpůsobí a čím méně mají přístup k internetu, což se některým uživatelům může jevit jako napodobování přátelství skrze případné narůstání shody (což může být oboustranné), resp. externalizovaný sebeklam. A kdyby si je uživatel neaktualizoval, tak by zase zastarávaly. 

Navíc současné LLM nemají fyziologicky zkušenosti s žitím ve světě a emocionalitu mohou nanejvýš imitovat (alespoň dokud nebude prokázán vznik umělého vědomí s qualii), takže jakýkoliv soudobý LLM nemůže plně nahradit přátelství se skutečnou lidskou bytostí, ačkoliv v některých ohledech v tom modely umělé inteligence významně pokročily. 

Jinak zajímavé je, že třeba digitální mozky (osobní databáze znalostí) nebo příspěvky na sociálních sítích mohou sloužit jako datasety pro trénování LLM. To mi připomíná, že jsem byl nedávno dotazován, jaký mám názor na umělé inteligence trénované jako „klony zemřelých“, tedy tak, aby věrně napodobily projevy zesnulých. Přičemž otázka byla rozdělena na dvě podkategorie: „klony zemřelých“ na sociálních sítích (vydáváním příspěvků) nebo jako chatboti/ četboti (možnost si s nimi dopisovat/ mluvit). 

Odpověděl jsem, že to má nepochybně mnoho dobrých i rizikových stránek. 

Třeba na jednu stranu alespoň imitace (dokonalý klon osobnosti je nemožný, alespoň dnes a nejspíš i v blízké budoucnosti, ne však nutně ve vzdálené) může částečně zachovat i významné osobnosti vč. vědců, informatiků či filosofů, což může být pozitivně uplatňováno během výuky. Nebo to pozůstalým může umožnit rozloučit se pozvolněji, zmírnit šok (obzvláště, pokud by si někdo nechal vytvořit svou imitaci preventivně už za života). 

Na druhou stranu třeba zármutek lidí nad ztrátou blízkých může být i zneužit lidmi, kteří by poskytnutí osobní informace (tím nadměrnější, čím víc by pozůstalí toho člověka chtěli vrátit) použili i k jiným účelům, třeba modelování chování ve snaze cíleně ovlivňovat lidi (buď na základě podobnosti nebo zachování vlivu na pozůstalé) a tam pak částečně záleží i na tom, zda by to bylo spíše využíváno, nebo zneužíváno, ale obávám se, že zneužívání by převažovalo a zdaleka ne každý dobře míněný pokus o využití by dopadl relativně správně. 

Nebezpečné dále je, že někteří pozůstalí své citové vztahy mohou přenést ze zesnulého na imitaci (obzvláště, pokud zrovna nedojde k uncanny valley, propasti v nelineárním vztahu pocitů člověka k míře umělosti napodobujícího, což záleží na konkrétní míře výsledku vůči konkrétnímu pozorovateli) způsobem, kdy vznikne trvalá závislost na něčem, co už není autonomní bytost, ale nejspíš placený produkt. Obzvláště u smrtí "rozdělených" mileneckých párů může být problémem absence tělesnosti AI, kdy si pozůstalý sice zachová vztah, ale může mu to komplikovat možnost získat nového sexuálního partnera a vytvářet pocity nejistoty ohledně toho, kde jsou v takovém případě hranice nevěry. Udržování dostupnosti AI imitací zesnulých prostřednictvím plateb by pak mohlo být chápáno i jako snaha se co nejvíc a nejdéle přiživit na něčím neštěstí. Proto by lidé měli mít možnost alespoň si vybrat mezi opakovanou nižší a jednorázovou vyšší cenou, i když ani to zdaleka není dokonalé, ale je to lepší než být tak trochu odsouzen k doživotnímu placení za udržování vztahu, který by v současnosti nemohl být dostatečně dokonalý. 

Na druhou stranu staří lidé si obvykle obtížněji hledají nové blízké, bývají konzervativnější, mívají nižší sexuální potřeby a mají blíže smrti, takže to pro ně může být určitá útěcha na sklonku života, ale zároveň to může být riziko pro ostatní, např. pro dědice, kterým to ale zase může ulehčit podíl na péči. 

Další pohled je, že milovníci imitací osobností svých zesnulých mohou usilovat, aby imitace měla nějaká lidská práva, ale pod tím se může skrývat snaha výrobců získat větší vliv, později i větší riziko v případě vymknutí takové AI kontrole. 

Co se ještě týče té manipulace, výrobci mohou osobnost "klonů" v některých aspektech posunout (ne nutně od začátku, spíše později a plynule) ve svůj prospěch, přičemž ty publikující na sociálních sítích mohou být nebezpečnější alespoň v rovině toho, že mohou mít vliv na více lidí zároveň. 

A vůči sociálním sítím si lze představit i další otázky, třeba: Kdo AI profil může odebrat nebo upravit, do jaké míry, za jakých okolností? Co když třeba pozůstalý zjistí, že imitace je poměrně velmi neautentická a původnímu člověku by to vadilo? Nebo naopak, co když by pozůstalý chtěl s AI imitací manipulovat ostatní ve svůj prospěch (a třeba to někdo zjistil)? Plynul by přístup pouze z oboustranného zakliknutí "jsme manželé", nebo by byl nutný nějaký vyšší stupeň zabezpečení? Za jakých okolností se imitace zapne? (Kdyby zapnutí bylo výchozí nastavení, tak by mi to nejspíš vadilo, ale to ještě nemusí znamenat, že bych to vylučoval jako svobodnou volbu.) ... A kdyby si někdo chtěl svou AI imitaci vytvořit už za života, aby opravoval její nedostatky, tak by se to dalo zneužít k jeho manipulaci skrze tajné modelování chování. 

Člověk by se s těmi možnými klady a zápory AI imitací měl seznámit nejlépe, než někoho ztratí a pak to znova reflektovat podle pocítěné míry ztráty, ale omezit impulzivní rozhodování odložením realizace. 

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl

Připravuji publikování druhé části článku „Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí“, ale kvůli vnějším pokusům o narušení mé rozšířené integrity jsem dočasně nucen řešit vnější ohrožení, které vzniklo spíše omylem ze strany cizích lidí, než v důsledku jejich dostatečně informovaného záměru. Doufám, že se vše co nejdříve vyřeší, ačkoliv nejsem schopen plně předvídat chování těchto lidí. 

Abych i v dubnu 2024 publikoval článek, tak přednostně dokončuji tento, který jsem rozepsal už loni před začátkem psaní Teorie mnohého. Navazuji tak na článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“ publikovaný v říjnu 2023. 

Opět jsem vybral dalších pět mnou vymyšlených citátů hodných podrobnějšího vysvětlení skrze komentování a tentokrát s důrazem na ty, kde by snáze mohlo dojít k nepochopení, nedorozumění, dezinterpretaci. 

Připomínám také, že i mé komentáře citátů zde mohou být poměrně neúplné a jsou spíše směrovkami k možnostem konkrétnějších významů, které by byly blíže mnou zamýšleným a vymezeným představám, jež si s těmito citáty spojuji. A teď už mé komentáře: 

„Náš vznik není naše rozhodnutí.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří rádoby ezoterici (možná spíše ezoti, ale posuďte sami) občas tvrdí výroku typu, že vše v našem životě je naše rozhodnutí. A interpretují to (třeba s ohledem na "kvantový egoismus") natolik silně, že jim nedělá problém tvrdit kupříkladu, že všechny naše nemoci jsou jen důsledkem naší volby. 

Je sice dílem pravda, že životní styl, který je vrstvením našich rozhodnutí (ať už vědomých nebo zautomatizovaných) ovlivňuje pravděpodobnosti vzniku různých nemocí, přičemž může být řeč i o nemocích z povolání, ale samotné, námi ovlivnitelné, posuny pravděpodobnosti nestačí k vypuknutí neduhů. 

Ať se pokusíme být sebeuvědomělejší, řada faktorů bývá mimo naše vědomí i podvědomí, a proto nemohou být rozumným účastníkem našeho rozhodování, dokud si je dostatečně neuvědomíme, ale tím zase můžeme ztratit povědomí o jiných faktorech vlivem omezenosti kapacity naší paměti. 

Něco nám vždy uniká i přes veškerou možnou snahu. Nejsme třeba schopni dohlédnout vzdálených důsledků důsledků důsledků... našich voleb natolik, abychom mohli předem znát, jaká rozhodnutí současnosti nutně a přesně povedou k jakým nemocem za kolik desetiletí s ohledem na detaily celkového vývoje na Zeměkouli. 

Dále se nemůžeme vyhnout celku prostředí, ve kterém vždy žijeme, i když se pokusíme utéct na druhou stranu Země nebo odletět do vesmíru, přičemž prostředí je zdrojem neustálé látkové výměny s neviditelně proměnlivým infekčním potenciálem, přičemž některými patogeny onemocní každý člověk, který se přímo setká s dostatečnou dávkou, i když má sebelepší imunitu. 

Různé (i neinfekční) příčiny na nás neustále padají, aniž by se jednalo přímo o naše rozhodnutí - nejsme celý svět se vším existujícím, jsme vždy jen jedním z lidí a většina jevů, se kterými interagujeme, není přímým důsledkem našich rozhodnutí. 

Celkově je tedy zavádějící tvrdit, že nemoci jsou jen naše rozhodnutí a podobně tak je zavádějící, že uzdravení je jen naše rozhodnutí. Je sice pravda, že placebo efekt a souvislá psychosomatika má nenulový podstatný vliv a že víra v naše uzdravení má vliv na naše rozhodování, které má vliv na další vývoj zdravotního stavu, ale to zdaleka samo o sobě v některých (obzvláště těch závažných) případech nestačí, pokud ani aktuální úroveň našich přirozených regeneračních schopností nestačí. Z něčeho se můžeme uzdravit sami, ale zdaleka ne ze všeho a za všech okolností. I proto považuji za neetické tvrdit třeba lidem s rakovinou, že si tu nemoc sami zvolili a že si ji mohou sami vyléčit. Pár výjimek, které mohou souviset i s nepřesnou diagnostikou, není důvodem riskovat lidské životy, pokud existují spolehlivější cesty k uzdravení. Je také vhodné říct, že lidé, kteří se pokusili léčit si rakovinu sami a nepovedlo se jim to, už se nemohou účastnit diskuse, protože jsou mrtví. To však neznamená, že bychom je měli přehlížet, jakoby nikdy neexistovali. 

Někteří lidé to pochopí, uvědomí si svou chybu a změní přístup, ale dogmatici nehledí na argumenty a bezohledně si razí svou víru, před jejímiž výjimky občas bývají izolování prostřednictvím lidí, kterými se obklopují. 

Někdy tito nějak věřící dokonce tvrdí, že i náš příchod na tento svět je naše rozhodnutí, přestože se světsky uvažujícím lidem zdá zřejmé, že to byli naši rodiče, kteří (ať už záměrně nebo nezáměrně) zapříčinili náš vznik v době, kdy jsme logicky ještě neexistovali, aby se nás mohli zeptat, zda chceme vzniknout, existovat v tomto světě. Proto, pokud nechceme vycházet z vratké, nejisté a mnohoznačné varianty rádoby metafyziky, náš vznik není naše rozhodnutí. 

Před naším vznikáním jsme ve světě přítomni jen velmi latentním roztroušeným nevědomým způsobem neschopným inteligentního rozhodování, pokud není zrovna řeč o atomech v organismu, který je zabit, aby naše matka mohla sníst maso, jehož části se dočasně stanou naší součástí při našem vznikání. A toto není jen materialistické pojetí stavu před naším vznikáním, protože to, z čeho se skládáme, dosud není plně pochopeno, přestože někteří fyzici a fyzikalisté se občas navenek snaží tvrdit, že ano, protože povrchní pochopení pro vznik technologií stačí, když je dostatečně hluboké. Tomuto tématu se chci hlouběji věnovat v jedné z víceméně připravených částí článku Teorie mnohého. 

Je sice pravda, že existují třeba rodiče, kteří přišli o své dítě, a když znova počali, tak uvěřili, že je to reinkarnace jejich ztraceného dítěte a já jim takovou idealistickou představu nechci úplně brát, ale spíše chci tvrdit, že to oni jsou vždy spoluautoři těla i osobnosti svých potomků. 

Skutečnost, že náš vznik není naše rozhodnutí, je však jen východisko a to, co následuje pak, když už existujeme, začíná být ovlivňováno i námi a v průběhu dospívání se stáváme zodpovědní za svůj vlastní život, pokud jsme na to mentálně připraveni. Vznikáme jako výtvor společnosti, ale pak se začínáme stávat svým spoluautorem. Náš život se stává i naším rozhodováním. 

„Dělej optimum pro splnění snů a smiřuj se s jakýmkoliv výsledkem.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Při psaní citátu jsem preferoval slovo "snů" před slovem "cílů", jelikož cíle nám mohou být i zadány, zatímco bdělé sny jsou spíše výhradně to, co si svobodněji volíme, takže tu není řeč o nočních snech, ale ponechávám volnost, aby si každý zvolil, které z těch dvou slov je tam pro něj přesnější (cíle nebo denní sny). 

A teď už k tomu hlavnímu. Můžeme si představit dva extrémní druhy lidí (z nichž každý ukrývá další druhy) (nebo jejich momentálních stavů podléhajícím změnám): nadměrní snaživci a nadměrní nesnaživci. 

1) Lidé, kteří se snaží až moc. 

Někteří se snaží o dosažení svých snů/ cílů/ tužeb až zničujícím tempem nebo intenzitou, která může ohrozit jejich zdraví a je známo mnoho příkladů, kdy to skončilo i smrti (to se týká zejména těch, kteří usilovali překonat nějaký rekord). Někteří lidé jsou ochotní, kvůli vidině dosažení cíle, obětovat téměř vše ostatní. Ohroženy tak mohou být i jejich vzájemné vztahy, jiní lidé, organismy, majetek, okolní prostředí a jeho části. A nejde jen o zničující tempo nebo intenzitu, ale i zničující způsoby, prostředky. 

Někteří lidé se velice snaží a věří, že to povede k úspěšnému dosažení snu, ale sebelepší člověk může selhat třeba i vlivem nepříznivých okolností. Někteří lidé se pak vztekají nebo dokonce tvrdí, že jejich neúspěch je důsledek nějakého podvodného spiknutí. Čím více člověk přehání svou snahu, tím snáze se může překlopit do velmi negativního psychického stavu. 

2) Lidé, kteří se snaží málo, resp. se flákají. 

Příliš nízká snaha je přístup, který třeba minimalizuje pravděpodobnost dosahování těch cílů, které k uskutečnění vyžadují určitou výši snahy. 

Někdo si myslí třeba, že když se o nic nebude snažit, tak nebude zklamán tím, že toho nedosáhne. Ale život je trochu jako běžecký pás, a kdo se neumí motivovat k potřebnému konání skrze své sny, ten z tohoto metaforického pásu snáze může spadnout předčasně dolů (pokud mu někdo svou aktivitou nepomůže k udržení se). Člověk si tak až moc pozdě může uvědomit, nakolik je součástí jeho cíle jeho přežití nebo určitá část jeho životní úrovně, která pro svou udržitelnost vyžaduje určitější z množiny relativně vhodných konání. Sen a cíl není jen to, co nemáme a čeho chceme dosáhnout, ale i to, co si chceme udržet, zachovat do naší budoucnosti. 

Nadměrné nesnaživce si můžeme rozdělit podle toho, jaký mají vztah k tomu, o co se nedostatečně snaží, pokud vůbec. Jedni z nich jsou smíření se svým neúspěchem, s nedosahováním nějakých cílů, zatímco druzí z nich jsou naštvaní z neúspěchu. 

Celkově tedy vidíme, že nadměrná i nedostatečná snaha má své nevýhody jak na straně úsilí, tak na straně možnosti dosahování štěstí, radosti nebo alespoň smířeného klidu ve vztahu k následkům té míry (ne)snahy. 

Jak tedy najít obecnější radu, která by mohla být jedním z klíčových vodítek pro nacházení rovnováhy mezi snahou dostatečnou k dosažení snu a prevencí prudkého zhoršování psychického stavu v případě, že nebudeme mít dostatek štěstěny? Odpověď spatřuji právě v tvrzení, že bychom měli dělat optimum pro splnění svých snů a smiřovat se s jakýmkoliv průběžným výsledkem tohoto snažení. 

Optimum zde znamená na jedné straně i to, že naše snaha by alespoň obvykle měla být limitována naším přežitím (jako výjimky mohou být chápány příležitosti související s některými zlomovými historickými událostmi jako např. sebeupálení Jana Palacha, tedy protest vůči pasivnímu přijímání okupace). Svou snahu však můžeme limitovat i potřebou udržet jiné části našeho nebo okolního stavu. Třeba abychom se nehádali s rodinou, abychom si zachovali oblíbenou výdělečnou práci, abychom nepřišli o dům, abychom nerozbili naší elektrotechniku - pro každého člověka jinak. 

Tato omezení však nemusí být nutně tak velká, abychom se stali zcela pasivními v celém svém životě. Abychom nebyli jen loutkou, je potřeba organizovat si život tak, abychom si zachovali svobodu vykonávat snahu směřující k našim snům. Ale zase bychom to neměli přehánět do opačného extrému ničivé snahy. 

Optimum zde tedy znamená zhruba, že bychom měli hledat zdravý mezistav mezi neaktivitou a přílišnou snahou zničujícího tempa/ intenzity/ prostředků. 

Co se týče slova "smiřuj", tak je potřeba uvědomit si, že smiřování se s aktuálním stavem vývoje, ať už je pro nás dobrý, nebo špatný, může být v komplementaritě se zachováním naší snahy. Můžeme se smiřovat s dobrými i špatnými průběžnými výsledky, ale pokud nám zbývají naděje, naše snaha může pokračovat. 

Tato snaha se tak ocitá na jakémsi pomezí zaměření na cestu a zaměření na cíl, kdy neztrácíme ze zřetele svůj nebo náš cíl, ale zároveň se dokážeme alespoň smiřovat s cestou nebo lépe si ji užívat. Jít radostně nebo smířeně za snem s vědomím, že jeho nedosažení zůstává možné, ale netrápit se tím, jen prostě dělat optimum pro dosažení, pokud ten cíl dál uznáváme jako hodnotný a dosažitelný. 

Smiřování zde tedy znamená mj. poodstoupení od ničivé intenzity strachu z neúspěchu tak, abychom nebyli vtahováni do úzkostí, depresí apod., ale zároveň viděli problémy a obavy s dostatečným odstupem na to nebýt jimi požíráni, ale zároveň jim rozumět dostatečně na to, abychom mohli zefektivňovat cestu k cíli. Toto smíření nás chrání a dává nám část naděje pokračovat. Protože, i kdyby se cíl nakonec ukázal nedosažitelný, můžeme si užít cestu a smířit se s nějakým koncem. 

Smiřování také může znamenat, že pokud se náš cíl začne ukazovat jako příliš vysoko oproti našim současným možnostem, můžeme se smířit s nedosažitelností této úrovně cíle a místo toho pro změnu usilovat o skromnější variantu téhož cíle. Pokud třeba v něčem nemůžeme už být nejlepší na světě, ve státě, kraji, obci..., tak se prostě můžeme poměřovat s těmi, kteří jsou v tom na podobné úrovni. Nebo svou radost můžeme zaměřit na nějaký dosažitelnější aspekt. Nemusíme být nejlepší běžci vůči komukoliv, abychom si mohli užít samotný vjem běhu po svém. Pokud se však nějaká omezení stáhnou stranou, můžeme znova zvažovat o širším cíli. Třeba pokud si kvůli nemoci úžíváme jen vzpomínky na běh, ale pak se vyléčíme, můžeme znova běhat, dokud to půjde. 

Smíření také může znamenat schopnost zahodit nějaký sen, abychom se mohli o to lépe věnovat těm, které si ponecháme. Můžeme si třeba uvědomit, že nějaký sen se nám zdá už příliš dětinský, naivní a už ne tak prioritní, a pokud se o něj přestaneme snažit a není tak důležitý pro kvalitu našeho života, můžeme o to efektivněji dosahovat něčeho jiného. 

Pochopení toho citátu o vztahu optima a smíření v otázce snů je tedy stupněm k určité vyzrálosti. 

„Komplexní názor nelze jen tak snadno zavrhnout jako celek.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok naráží na několik různých komplikací spojených s falzifikací. Nejprve uvedu několik východisek, která mi umožní vysvětlit zde první z komplikací. 

Každý názor je podmíněný platností nějakých předpokladů. Ve vztazích mezi názorem a předpoklady si můžeme představit jakési "opěrné body", které vždy a všechny naráz musí být podepřeny alespoň jedním platným předpokladem, aby i podepíraný názor byl platný. 

V ideálním světě, z pohledu epistemologie, by pro každý opěrný bod byl myslitelný pouze jeden předpoklad, což by nám dávalo tu výhodu, že vyvrácení platnosti jednoho předpokladu by (s ohledem na výše uvedené) zákonitě znamenalo vyvrácení celého názoru. 

Podle mě však v "reálném světě" nemálo názorů nebo teorií (explicitně nebo implicitně) obsahuje takové opěrné body, pod kterými je víc než jeden předpoklad, což (s ohledem na výše uvedené) znamená, že dokud nejsou vyvráceny všechny předpoklady pod jedním opěrným bodem, tak to ještě nemusí vést k pádu celého názoru nebo teorie (záleží i na dalších vztazích charakteristických pro každý konkrétní případ). 

Pokud za těchto okolnostech někdo tvrdí, že vyvrácení jednoho z předpokladů pod jedním opěrným bodem nutně vede k pádu celého názoru nebo teorie, tak to bývá přehnané. 

Může však být problém dostatečně široce a dostatečně hluboce zmapovat opěrné body a jejich vztahy k předpokladům. Nepřesnost v tomto zmapování pak může znamenat, že ve skutečnosti přesně nevíme, co vyvrácení jednoho určitého předpokladu znamená pro zbytek názoru nebo teorie. 

Druhá komplikace spojená s falzifikací se týká existence zbytků. 

Představme si názor nebo teorii tentokrát nehierarchicky jako síť dílčích názorů nebo hypotéz, kde opět figurují výše zmíněné opěrné body. Každý názor nebo teorie v této síti pro své přežití potřebuje, aby všechny opěrné body, se kterými je spojen(a), byly spojeny s alespoň jedním platným předpokladem nebo hypotézou (a sami názory nebo teorie mohou (ale nemusí) pro jiné názory nebo teorie figurovat jako předpoklady). 

Pro většinu "reálně existujících" názorů nebo teorií nejspíš neplatí, že by vše souviselo přímo se vším (v našem případě "přímo" znamená prostřednictvím jednoho opěrného bodu). Určitým způsobem je sice pravda, že vše souvisím se vším, ale za předpokladu, že za souvislost zde považujeme i mnohonásobné zprostředkování. Konkrétně a extrémně třeba to, že nám jeden člověk jednou v životě lže o jednom detailu ještě zdaleka nemusí znamenat, že absolutně všechno ve vesmíru nebo multivesmíru je z každého hlediska lež (na základě rozumné interpretace výroku "vše souvisí se vším"). A co se k nám nevztahuje ani sebevětší zprostředkovaností, to vůči nám neexistuje, je to pro nás prakticky irelevantní, je to jen samo pro sebe bez relace k nám. 

Jestliže tedy ne vše je v případě naší sítě přímo propojeno, tak odebrání jednoho opěrného bodu (odhaleného jako chybného na základě neplatnosti všech jeho předpokladů) může vést k tomu, že část sítě se řetězově zhroutí a část zůstane netknutá. Takže i když se něco zhroutí, tak se nemusí zhroutit vše, metaforicky může zůstat cosi jako zřícenina hradu, která rozhodně není absolutní plochou sutin, natož prachem nespojených částic. Znamená to, že i po objevení neplatného předpokladu může z názoru nebo teorie zbýt nějaké nenulové torzo, na kterém je dál možné stavět. 

„Vylučovací metoda má spolupracovat s opravou vyloučených možností.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Komentářem tohoto citátu volně navazuji na předchozí citát o problematice zavrhování komplexních názorů, protože např. to, co zde bude pojmenováno jako "možnost" můžeme nějak spojit s tím, co v komentáři minulého citátu bylo pojmenováno jako "předpoklad". 

Vylučovací metoda spočívá zhruba v tom, že shromáždíme to, co považujeme za všechny známé možnosti a ty postupně vylučujeme na základě různých kritérií nebo experimentů, až nám v ideálním případě zbude jedna nejlepší možnost. 

V reálu problémem může být nejen to, že nám zbude víc než jedna možnost a k dalšímu vylučování v současnosti dosud nemáme prostředky, informace apod., ale mohou nastat i situace, kdy nakonec vyloučíme všechny možnosti a nové nás nenapadají, přestože se nám zdá logické, že by něco dostatečného mělo být možné vymyslet. 

To nám pak odhaluje, že něco mohlo být špatně třeba na samotném počátku, kdy jsme hromadili možnosti a něco jsme prostě nezahrnuli. 

Může to znamenat třeba, že jsme nějakou možnost uchopili nedostatečným způsobem, který její reprezentaci třeba nějak roztáhl nebo zúžil oproti tomu, co je skutečně možné (přičemž chybné uchopení možnosti může být způsobené i chybou ukrytou třeba ve výchozí otázce). Takže něco může být vyvráceno i proto, že to bylo nedostatečně přesně formulováno a ne proto, že by to, k čemu se to mělo vztahovat, bylo v rozporu se skutečností. 

Problémem může být i nedostatečná imaginace, kdy zvažujeme méně možností jen proto, že si nedokážeme představit jiné vhodné, které by třeba někdo jiný (v daném směru momentálně inteligentnější) mohl vymyslet. 

A vzhledem k těmto omezením může být potřeba snažit se opravit nějaké vyloučené možnosti, abychom vytvořili poměrně nové možnosti, které jsme v takovéto konfiguraci ještě nezvažovali. V rámci toho nám odborná intuice pěstovaná odbornou zkušeností a vzděláním může pomáhat snáze odhadnout, které vyloučené možnosti mohu být opravitelné a s větší šanci na úspěch než jiné. 

Oba citáty (o komplexních názorech a vylučovací metodě) tedy poukazují na problémy spojené s redukcí v rámci epistemologie. Sice není pochyb o tom, že jakožto omezené bytosti nějak redukovat musíme, pokud chceme přemýšlet, ale nikdy nesmíme zapomínat, že to někdy může znamenat i "vylít s vaničkou i dítě", tedy spolu s chybami a neplatnostmi omylem vyřadit i to "poznání", které jsme ve skutečnosti hledali. 

„Nechápu, proč by dopis na rozloučenou měli psát jen sebevrazi, když všichni jednou zemřeme.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Jakožto spisovatel, který si píše deníky a všímá si na lidech jejich zvláštností, jsem občas požádán, abych napsal něčí nekrolog. To je zvláštní ambivalentní výzva, protože snad vždy koexistuje smutek nad ztrátou člověka a na druhé straně jakési podivné nadšení z příležitosti znovuobjevovat jeho život prostřednictvím deníku a pozůstalých. A čím více jsem někoho znal z toho, jak se mi v životě projevoval, tím obtížnější to bývá výzva z pohledu zármutku a mnohosti textů. 

Pokouším se ucelit střípky vybraných vzpomínek do nezaměnitelného obrazu, který by vystihoval jedinečnost zesnulé osobnosti a který by mohl zpětně vyjasnit, nebo alespoň upřesnit, něco dříve nedostatečně zřetelného. Také se pokouším zviditelnit klíčové vzpomínky, které zůstaly jen v paměti několika zasvěcených, ale jejich hloubku nebo emotivitu by mohli ocenit i další pozůstalí. Nebo se snažím alespoň oživit to zajímavé, na co by někteří ostatní možná už zapomněli. 

Na druhou stranu vím, že při sebelepší snaze jen imituji hlas, který už nemůže promluvit. Pokouším se namísto zaniklého člověka vytvořit zdroj slov pro ty, kteří ho postrádají. Pokouším se alespoň částečně zaplnit prázdné místo, které zbylo po zaniklé osobnosti. 

A nejvíc si určitý druh té nenahraditelnosti uvědomuji možná u lidí, které jsem znal nejméně, protože třeba prostě jen bývali poněkud uzavřenější (například v důsledku dlouze pěstovaného strachu z udavačů v době normalizace) a jejich bohatý vnitřní svět nám z části zůstal navždy skryt. Prostě nemohu nahradit to, co nikdy nebylo vyjádřeno, ale už je ztraceno. 

Oproti tomu existuje i nenahraditelnost, která se týká toho, co bylo charakteristicky projevováno, ale už nikdy nemůže být plně napodobeno, protože potřebná část informace se ztratila. A této nenahraditelnosti si naopak nejvíce všímám u blízkých zesnulých osob. 

Ale i když máme pocit, že člověk se za života projevil dostatečně, jak si můžeme být jistí, co pro druhého, v jeho životě, bylo skutečně důležité? Pro nemálo lidí přeci může být těžké dosahovat plné možné autenticity v přítomnosti jiných lidí, kteří je pozorují. Každý tedy může mít i něco, co za života obvykle neřekne, neudělá, ale do hrobu by si to nakonec nechtěl vzít, tedy může chtít, aby to, co nebylo dostatečně řečeno nebo jinak vyjádřeno za života, bylo zjevněji řečeno po jeho smrti. 

Mnoho lidí se však v průběhu života nepřipravuje na svou neodvratnou smrt. Je to trochu jako stát zády k vlaku, který jede proti nám, když nemůžeme úplně uhnout. Tímto nevnímáním se pokoušíme chránit svou psychiku, svou radost, ale zároveň pak můžeme zbytečně podléhat iluzi, že na vše je dost času a právě kvůli tomu propásnou své nejlepší příležitosti být šťastný a smysluplný. 

V rámci nesnahy konat s vědomím své smrtelnosti se však nachází i jiné aspekty. Můžeme mít třeba zbytečný odpor k eutanazii a kvůli tomu pak strávit několik let upoutaní v mukách na lůžku, protože jsme si v našem státě dosud nedovolili ušlechtilou formu dobrovolného odchodu. Někdo může oponovat, že to po doktorech nemůžeme chtít, ale už existují i stroje, kde poslední krok může udělat samotný nevyléčitelně nemocný pouhým stisknutím tlačítka poté, co byli splněny všechny právní náležitosti. Někdo může namítat, že zavedením eutanázie by mohla klesnout kvalita zdravotnictví, ale to je jako tvrdit, že je dobré udržovat lidi v utrpení, abychom na nich mohli trénovat zdravotníky a testovat léky za účelem zvyšovaní kvality zdravotnictví. Tento druh "účel světí prostředky" nepovažuji za dostatečně etický. Navíc představy o poklesu úrovně zdravotnictví zde pramení z přílišného zaměřování na lidský faktor v době, kdy i zdravotnictví začíná být stále více prací umělé inteligence. Dovolme si prosím v našem státě důstojnou eutanazii pro ty, kteří to potřebují. 

Nepříprava na smrtelnost se může projevovat i v tom, že lidé si nevybírají dům s ohledem na to, že by tam jednou mohli zestárnout a mít odlišné potřeby atd.

Vraťme se však k psaní nekrologů. V rámci nesnahy reflektovat svou smrtelnost a adekvátně reagovat na výsledky se mnoho lidí ani nepokouší abstrahovat svůj život. Sám si vybrat, co bylo v našem životě nejdůležitější, nejzajímavější, nejhodnotnější... Nebo co bychom chtěli říct svým blízkým v době, kdy už tu nebudeme. Nějak je povzbudit a naznačit jim možný další směr. Manželé si třeba mohou dovolit, že po smrti jednoho z nich si ten druhý může zkusit najít někoho jiného. 

Když svá poslední slova nenecháme jen na ostatních, o to autentičtější to může být a také nám to nastaví jakési zrcadlo, které nám může doporučit, co bychom se ještě mohli pokusit stihnout, dokud nám zbývá čas. A námi o našem životě napsaný text může být doplněný vzpomínkami jiných lidí, tedy obě verze mohou být řečeny. 

Nemyšlení na smrt je jednou z příčin nepsaní svých nekrologů za života nebo nevzniku preventivních dopisů na rozloučenou. Další z možných příčin je nevyjádřená pověrčivost: část lidí má strach, že kdyby napsali text, který má být přečten po jejich smrti, tak to způsobí jejich smrt, což je absurdní nekauzální představa, která jen omezuje ty, kteří se alespoň domnívají, že by na tom něco mohlo být a raději se tomu vyhnou. Přitom je to příležitost, jak svým vlastním životem obohatit životy ostatních. A ani nemusí být nutné používat nějakou formu posmrtného narativu a prostě můžeme shrnout svůj život a napsat nějaké tajné vzkazy pro ostatní. 

Dalším aspektem je nahromadění úkonů spojených se svou smrtí. Když všichni víme, že jednou zemřeme, tak proč jsme zvyklí řešit nekrology apod. až pak, když víme, že můžeme být paralyzováni zármutkem? Když si text o sobě předpřipravíme, ušetříme tím ostatním část stresu spojenou se zařizováním okolností svého pohřbu. A kdo opravdu chce, ten si stejně může doplnit svůj text, své vzpomínky na nás, ale už ne pod tlakem nutnosti udělat nějaký brainstorming o nás a ucelit ho do poutavé podoby, než bude funus. 

Ale teď zpátky do života!

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl

V minulém článku jsem okomentoval pět mých citátů a rád bych se k tomuto konceptu vrátil, protože se mi zdá poměrně smysluplný a příjemně modulární. 

Tentokrát jsem citáty vybral pečlivě tak, aby patřily k těm známějším z mého repertoáru nebo aby šlo o takové, kde by se hodilo předcházet nedorozumění. Sice někdy nastávají případy, kdy je dezinterpretace kreativně přínosná, ale opaky myslím bývají spíše častější a rád bych nabídl pomocnou ruku každému, kdo by chtěl hlouběji pochopit mé myšlenky. 

„Někteří lidé oponují dřív, než pochopí, co kritizují.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Aby bylo možné něco nebo někoho konstruktivně kritizovat, hledat souvislé chyby, být vůči tomu/ němu skeptický, nacházet rozpory atd., tak je nejprve potřeba dostatečně vědět, co kritizujeme. 

Kdybychom to věděli jen povrchně, tak bychom s vyšší pravděpodobností docházeli k chybným závěrům a mohli bychom třeba vidět nesrovnalosti tam, kde ve skutečnosti nejsou. Pokud nám chybí některé klíčové informace potřebné k pochopení dané problematiky, tak snáze něčemu neporozumíme a můžeme to předčasně a nadměrně zavrhnout, dopouštět se předkritiky. 

Z tohoto důvodu je zapotřebí podezřívat naší představu o tom, že něco je chybné a v rámci toho přemýšlet nad možnostmi opravy, tedy provádět antiskepsi. 

Pokud jsme však už pozměnili názor a zvažujeme, že by to přeci jen nemuselo být tak problematické, tak teprve tehdy znova přichází na řadu kritika a skepse, aby otestovaly výplod naší antiskepse a takto to může pokračovat pořád dokola, dokud se nám chce přemýšlet a zpřesňovat svůj názor na nějakou problematiku. 

Někteří lidé se však někdy prostě spokojí s první chybou, kterou uvidí, i když je ve skutečnosti výplodem způsobu, kterým se na odpovídající jev podívali. Zavřou dveře, aniž by využili jejich potenciál a jdou dál. Tak zkoušejme nebývat v této roli. 

„Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok patří Víťovi z mé knihy Wesmírný omyl, ale není zas takový problém vztáhnout ho i ke mě, protože jsem Víťu vymyslel, píšu knihy a mé známky z češtiny kdysi bývaly mizerné. 

Gramatika našeho jazyka je poměrně složitá a alespoň v době mého studia základní a střední školy tomu bylo věnováno mnoho času, což znamenalo i mnoho diktátů. A když se pak malý žák dívá na červené úpravy darované učitelem, tak ho to může odrazovat od ambicí stát se spisovatelem. 

V mém případě se tak ale naštěstí nestalo a každodenním psaním deníků nebo čtením řady knih jsem postupně zdokonalil svůj literární styl až na současnou úroveň, kdy se věnuji mj. psaní filosofických povídek. 

„Nakupování masa zabíjí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří lidé mají pocit, že když si v obchodě koupí mrtvé maso, tak nejsou odpovědní za smrt příslušného zvířete, protože bylo zabito dříve, než se ho rozhodli koupit. 

Tržní ekonomika se však snaží optimalizovat vztah poptávky a nabídky, což vede mj. k tomu, že nabídka usiluje poskytnout ideálně takové množství produktů, které zhruba poptávka zakoupí (a lepší o trochu víc než méně, protože spotřebitelům vadí víc prázdné regály než kontejnery plné zbytků). 

V důsledku toho nakupováním společně volíme to, čeho a kolik se bude prodávat. Očekává se totiž, že v blízké budoucnosti se budeme chovat podobně jako dnes. Takže čím víc lidé kupují maso, tím víc zvířat je za tímto účelem chováno a zabíjeno. A naopak čím méně lidé kupují maso, tím méně zvířat je zabíjeno a chováno v nelidských a někdy i nezvířecích podmínkách. 

Je poněkud paradoxní, jak na jednu stranu správně litujeme lidského holokaustu, ale na druhou sami nebo zprostředkovaně dál bez většího přemýšlení provádíme něco podobného a masivnějšího jiným živým bytostem schopným cítit bolest stejně jako my. A to jen proto, že zvířata se tomu neumí efektivně bránit. 

Jak pak můžeme od umělé superinteligence očekávat, že nás v tomto hledu nebude v určitém smyslu napodobovat? Z tohoto hlediska si vážím snah nahradit maso procesem, jehož součástí nebude kontinuální kultivace masivního utrpení. 

„Primárně si přizpůsobuj okolí, sekundárně se přizpůsobuj okolí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Ke každému okamžiku našeho života se může vztahovat otázka, zda bychom se v dané situaci měli přizpůsobovat tomu, co se děje, nebo se události snažit měnit podle sebe. Někteří radikálové redukují odpověď na jednu z variant pro všechny časy. 

První říkají, že bychom si za všech okolností měli snažit bezohledně si přizpůsobovat okolí a snažit se vládnout světu. Druzí tvrdí, že bychom se za všech okolností měli okolí přizpůsobovat a smířit se s tím, co se nám děje. Umírnění jedinci zastávají názor, že mezi oba přístupy je potřeba hledat rovnováhu. Ale jakou? 

Podle mě bychom v první řadě měli zvažovat změnu prostředí tak, aby odpovídalo nám, a pokud se nám to nepovede nebo narazíme na nějakou překážku, kterou nechceme překročit (např. velikost chráněných krajinných oblastí), tak se prostě potřebujeme a přizpůsobit dané části stavu dění. 

Alternativním přístupem může být „Primárně se přizpůsobuj okolí, sekundárně si přizpůsobuj okolí.“, což je formulace, která je explicitněji v komplementaritě s environmentálním hnutím, ale z mnohohlediska bývá použitelná v menším podílu vymyslitelných typů událostí, jelikož život je založený mj. na tendenci optimalizovat své životní prostředí, provádět homeostázi, zlepšovat svou situaci atd. 

„Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Představte si prostor možných stavů světa a zejména života v něm, kde osy (rozměry) odpovídají různým škálám od jednoho absolutního extrému k opačnému. Absolutní extrémy jsou tak destruktivní, že pro život jsou neobyvatelné, takže nejideálnější realizovatelný svět by se pravděpodobně nacházel někde zhruba uprostřed v oblasti průsečíků všech os v podobě jakési dynamické všerovnováhy. 

Předpokládejme, že aktuální uspořádání našeho světa se v tomto prostoru možností nachází někde mezi nejideálnějším možným světem a okolní sférou rozličných extrémů. Předpokládejme také, že tušíme, kde zhruba jsme a kde zhruba je ideál, resp. že tušíme, kudy se k němu posunout (nebo alespoň poznáme, když se nebezpečně blížíme k některému z extrémů). 

Pokud bychom dokázali ve všech osách jít směrem k ideálu, tak bychom ho časem proťali. To v nás může probouzet názor, že určitý druh směřování je potřeba udržovat v zájmu dosažení nejideálnějšího možného světa. 

Problém však může nastat třeba, když nemáme dostatek informaci, abychom si byli jistí, jak daleko od nejideálnějšího možného světa jsme. V takovém případě se může stát, že se zastavíme předčasně, nebo až moc pozdě a budeme žít ve světě, který bude horší, než by mohl být. A pokud bychom z něj chtěli pryč do lepšího stavu, tak bychom potřebovali nacházet nový přesnější směr. Proto je potřeba dávat si pozor na skutečnost, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. 

Odlišný problém může nastat, když setrvačnost našeho původně správného směřování způsobí, že se na relativně krátkou dobu ocitneme v oblasti nebo blízkosti nejideálnějšího možného světa, ale pak nás to bude táhnout dál a dál k opačným extrémům vůči našemu původnímu východisku, aniž bychom dokázali včas zabrzdit. 

To znamená, že čím intenzivněji se budeme snažit přiblížit lepšímu světu, tím větší bude riziko, že ho nakonec mineme. Na druhou stranu nadměrná opatrnost nebo nedostatečná aktivita může způsobit, že nevědomé a relativně neinteligentní procesy s námi budou světem možností hýbat silněji, než my sami. Pak bychom měli tendenci padat k některým z extrémů víceméně nehledě na naše nedostatečně aplikované názory. 

Je tedy potřeba uvědomit si, že v reálném světě na naší snahu působí různé vlivy, které ji v různých osách mohou oslabovat nebo posilovat. Když vlivy naší snahu oslabují, tak se potřebujeme snažit víc než v hypotetickém světě, kde by dané vlivy nebyly. Naopak když vlivy naší snahu posilují, tak se nemusíme snažit tolik jako ve světě bez daných vlivů a nejspíš bychom měli přemýšlet, kdy bude potřeba brzdit a připravit na to své schopnosti. 

Někdy se může stát, že ani ta největší snaha nepřeváží protichůdné vlivy na správný směr. Pokud se to děje v případě jednotlivce, tak to může skončit jeho smrtí a buď se s tím smíříme, nebo budeme bojovat do posledních chvil, aniž bychom na konci života měli klid. Větší problém je, pokud se to děje v případě systému veškerého známého života. V takovém případě si, jakožto části, nemůžeme být dostatečně jistí, která snaha je přehnaná, takže do posledních chvil bychom měli usilovat o záchranu života ve vesmíru. 

Na druhou stranu, pokud je tepelná smrt vesmíru nevyhnutelná, tak bychom si před koncem světa měli vymezit nějaký ten čas, kdy budeme dělat, co se nám zlíbí, aniž bychom se museli trápit pokračováním snahy o přetrvání života ve vesmíru. 

Další komplikací pro náš hypotetický prostor možných stavů světa je, že podobně jako v případě Rubikovy kostky náš pokus změnit jeden aspekt vede i ke změně jiných aspektů, se kterými je potřeba počítat, jinak se nejspíš budeme neovladatelně vzdalovat na těch osách a v těch aspektech, které zrovna budeme ignorovat. 

Navíc je potřeba uvědomit si, že v reálném světě (oproti tomu našemu hypotetickému prostoru možností) může být krajina možných stavů světa víceméně zvrásněná. A to ve smyslu, že i kdybychom směřovali přímo k ideálnímu světu (v této dílčí analogii odpovídajícímu nížině), tak budeme muset překonávat nebo obcházet různě intenzivní pomyslné hory a propasti způsobené specifickými interferencemi různých intenzit jednotlivých os. To může znamenat, že rovná cesta je v reálném světě nemožná, a pokud chceme posunout stav našeho světa do nejideálnějšího možného světa, tak se potřebujeme smířit s dočasným nepohodlím, nebo jít delší schůdnější trasou života. 

V každém případě je tedy potřeba naše směřování průběžně reflektovat, tedy přemýšlet, zda není potřeba upravit směr. A to i v případě, že se nechceme přibližovat ideálnímu světu, ale také nechceme narazit do některého ze smrtelných extrémů. 

Z toho všeho je podle mě nejdůležitější uvědomovat si právě to, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. A to, spolu se sbírkou zkušeností, nám může v každé situaci pomáhat, abychom se těm destruktivním zákoutím přiměřeně vyhýbali. 

Možnosti zániku ideálů a ideologií

Pokud chceme, aby naše společnost pokračovala ve svém existování a navzdory proměnlivosti světa si zachovala hodnoty, které jsou nám blízké, tak bychom měli vědět něco o tom, jak v minulosti některé společnosti a jejich myšlenkové systémy zanikaly, abychom se mohli zamýšlet a prakticky předcházet možnostem zániku naší společnosti tak, jak jsme na ni zvyklí. 

V tomto článku uvedu mírně upravený přepis vysvětlení posledního novotvaru z čtrnáctého dílu mé série videí o nových slovech, kterým je ideokalypsa. 

Ideokalypsa, případně ideokolaps je zhroucení idey či ideologie. Situace, kdy nějaký způsob myšlení přestává fungovat ve vztahu k aktuální realitě a narůstající problémy začínají převyšovat výhody původních ideálů či ideologie, až stav přestane být udržitelný a zaniká. 

Na rozdíl od změny paradigmatu ideokalypsa nemusí nutně znamenat příchod nového převratného způsobu myšlení, i když ho rozhodně nevylučuje. Může být naopak spojena s úpadkem, neschopností tvořit inovace či dokonce zánikem příslušné skupiny lidí, přičemž tento zánik může mít víc druhů podle příčiny ideokalypsy. Tyto příčiny mohou být z určitého hlediska vnitřní čili principiální rozpory, nebo vnější čili konfrontace s cizorodými vlivy, anebo kombinací obojího. Případně může být otázkou hlediska, co je co. 

Ukázkou vnitřních příčin v podobě sebezničujícího omylu může být kočovný kmen v Austrálii, který s sebou nosil totem znovuzrození, ale když se mu zlomil, tak jeho členové nebyli schopni vykonat rituál spojený s obsazením nového místa, zablokovalo je to a časem zemřeli, protože jejich přesvědčení jim nedovolovalo cokoliv udělat, dokud nebude proveden rituál spojený s totemem znovuzrození. 

Příkladem vnějších příčin mohou být různé kulturní genocidy, kdy nějaká ideologie zkolabuje, protože jsou násilně potlačeni lidé, kteří v danou ideologii věřili. 

A příkladem kombinace vnitřních a vnějších příčin může být jistý domorodý kmen, jehož ekonomika byla založená na sekeromlatech, které se celkem rychle opotřebovávaly. Lidé ze Západu jim zkusili pomoct, když jim dali železné sekery, ale to časem paradoxně vedlo k rozpadu tohoto kmene. Vnitřním podílem na příčině ideokalypsy bylo mít společnost založenou na výrobě nedokonalé vylepšitelné komodity a vnějším podílem krachu nebyl agresivní nepřítel, nýbrž rádoby pomoc z venčí. 

Pokud to trochu zobecníme, tak ideokalypsa může nastat, když je společnost založená na něčem, co se zdá věčné, ale časem výjde najevo, že se to týkalo třeba jen specifického období vývoje Zeměkoule, s čímž mohou souviset i různé omezené zdroje nejen surovin. 

Nejen z tohoto hlediska největší šanci na přežití mají společnosti založené na adaptaci, resp. na aplikovaném názoru, že pokud je to nutné k přežití, lze změnit cokoliv. Ale i přehnaný důraz na přežívání přizpůsobováním však paradoxně může, i dosud nečekanými způsoby, vyvolat svůj vlastní kolaps. Svobody nesmí být regulovány větší měrou, než je nutné pro jakési přiměřené přežití společnosti. Souvisí to ale i s pokusy o lidskou nesmrtelnost a dosud neznámými následky takového snažení. 

Stranou zmiňuji, že pokud lidé přežijí ideokalypsu postrádající změnu paradigmatu, může k této změně dojít se zpožděním, s odstupem času. 

Lze předpokládat, že o některých dávných ideokalypsách nemáme dostatek informací, nebo vůbec žádné, jelikož zanikající společnosti ztrácí čas reflektovat a dokumentovat příčiny vlastního zanikání a vnější pozorovatelé nemusí najít a pochopit vnitřní sebedestruktivní procesy daných společností. 

V minulosti hypoteticky mohl existovat třeba kmen, který chování zvířat nadřadil lidské reprodukci a pak zkolaboval v důsledku nemožnosti generační obměny. Ostatně pokud krátce odbočíme k černému humoru, tak domácí mazlíčci by mohli být v erbu Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva vzhledem k tomu, kolik lidí o ně dnes pečuje místo toho, aby měli vlastní děti. Je to jeden z nejroztomilejších způsobů, jak vyhubit lidstvo, ale konec kontroverzního humoru. 

Dále si lze představit třeba hypotetickou společnost založenou na extrémně silné toleranci, která může zkolabovat při tolerování svých agresivních nepřátel čili v důsledku sebezničující tolerance neregulované svým opakem. Na druhou stranu určitě mohlo existovat mnoho společností, které si tak zakládaly na boji, až se jejich členové vzájemně vyvraždili. 

Takže ideokalypse se nejúspěšněji vyhýbají ti, kdo nepřehánějí toleranci ani nesnášenlivost vzhledem k situaci, které momentálně čelí. Problém je v tom, že hranice takové rovnováhy se mohou ukazovat až s odstupem času, kdy může být už pozdě na klíčová rozhodnutí. 

Za velké ideokalypsy lze označit například rozpad Sovětského svazu, Jonestownský masakr či Nietzscheho ‚Bůh je mrtev‘. A při jejich srovnání se může ukázat například, že ideokalypsa může být relativně rychlá, nebo vleklá, což může být spojené se syndromem vařené žáby. 

Asociomet 3: posmrtný vliv pokoje, ostrůvek s živým hnízdečkem, smysl života, eutanazie a MBTI test

Začátkem roku 2018 jsem vydal článek „Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů“, který jsem napsal bez předplánovaného průběhu, takže jsem sám mohl být zvědavý, co se z něj nakonec vyvrbí. V podobném duchu jsem napsal článek „Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...“ a od jeho konce bych se mohl odrazit v tomto pokuse o třetí díl. 

Psal jsem tam o cizích osobních věcech, které jsem nacházel při průzkumu roky opuštěného domu. A teď, mj. v souvislosti s tím, že jsem prvně v životě nocoval na interně (ale už jsem zdravý), mi připadá fascinující zamyslet se nad otázkou: Co se může dít s mým pokojem a věcmi, až tady jednou nebudu? Není potřeba omezovat se na mě, protože takovou otázku si může položit téměř kdokoliv. 

Ano, něco možná lze určitou měrou ošetřit závětí, ale ta dosud nemůže explicitně zahrnout všechny detaily, a pokud je někdy bude schopná víceméně obsahovat, tak už to nebude tolik závěť jako spíše napodobenina osobnosti v podobě umělé inteligence, se kterou dědicové budou muset prodiskutovávat interpretaci poslední vůle v souvislosti s aktuálními okolnostmi (což je mimochodem zajímavý námět na povídku). Navíc se ne vždy najde člověk ochotný a schopný splnit podmínky závěti. 

Přestože posmrtné osudy vašeho pokoje mohou být různé od zchátrání a zbourání až po přetvoření či výjimečně muzeální zakonzervování, tak obvykle do něj někdo vkročí a mysl tohoto návštěvníka bude alespoň částečně ovlivněna tím, co obklopí jeho tělo a na čem ulpí těžko vypnutelná pozornost. A jak dokazuje série pěti fotek „Asanácia“ od uživatele korzar na HumanArt, tak i ty nejodosobnělejší způsoby posmrtného nahlédnutí do vašeho pokoje mohou vést k tomu, že to místo na někoho alespoň trochu krátce promluví (aniž by to muselo být digitálně zachyceno). 

Fotografii toho, jak bagr vybírá poloprázdný šatník z demolovaného domu, jsem loni okomentoval slovy: Moment bourání intimního rozšířeného fenotypu neznámého člověka, který už pravděpodobně nežije, ale díky této fotce k nám šeptem promlouvá pár slov, díky kterým jeho malá část dál přežívá. 

Vzhledem k poloprázdnosti šatníku však lze předpokládat, že i tomuto depersonalizovanému případu předcházelo nějaké vyklízení (ať už příbuzným či zlodějem), kdy promlouvání mohlo být silnější. A chceme-li i takto posmrtně promluvit, tak bychom si již za života měli uvědomit, že čím osobitější obydlí si vytvoříme, tím spíše a intenzivněji může na někoho promluvit naše jakoby poslední tichá slova. Třeba můj pokoj už teď vzbuzuje údiv (jako asi mnohé pokoje roky zabydlené nějakým excentrickým umělcem). 

A to jsem dosud pořádně nenarušil jeho kubismokracii, na rozdíl třeba od série wesmírodivných obrázků, do které jsem poslední dobou vymyslel náměty řady nových děl. A jak jsem zmínil, posunul jsem se i k samorostismu, který je patrný kupříkladu v obrázku, jenž se aktuálně jmenuje Ostrůvek s živým hnízdečkem hadích kluků. 

Zachycuje pár metrů dlouhý ostrůvek v podobě roztodivného útesu, ve kterém koření obří bonsaje přerůstající v jakési vyvýšené živé lidské hnízdo ze vzájemně spletených větví, přičemž některé si dál vybočují svou vlastní cestou. Zohýbanost stromů koresponduje s obyvateli hnízdečka, kterými jsou dva vzájemně se objímající hadí kluci v extrémním záklonu. A když potřebují odejít, tak na plážičku slezou po živém žebříku a odplavou. Úžasné na tom je, že tuto zajímavě poklidnou představu mohu uskutečnit (jen si musím počkat, až naše hnízdečko doroste). 

Je zde patrné vycházení z obrázku Hadí kluk v živém stromovém altánku, avšak oproti němu už to není takové zhuštění těch mých výstřednějších oblíbeností. Dále se stromovitá struktura nenachází na zemi (v trávě), nýbrž na ostrůvku nebo přesněji v koruně nad ním, takže přibývají další krásy přírody. A místo jednoho hadího kluky tu máme zamilovaný pár. 

Časem bych chtěl vytvořil i vylepšenou barevnou verzi, ze které bych si mohl udělat další obraz do pokoje. A rád bych pozoroval mysl člověka, který by tam po mé smrti vešel vůbec poprvé a byl vystaven působení nejen tohoto díla. 

Zde bych také považoval za vhodné zmínit, že v pátek jsem viděl mj. epizodu Reflexe na základě šampaňského (S08E10) seriálu Teorie velkého třesku, která mi oživila úvahy o posmrtném vyklízení pokoje. Vysvětluje totiž, proč se od nich teď posouvám ke smyslu života jedince. Jednou z rovin děje bylo vyhazování pozůstatků kariéry „bezvýznamného“ profesora. 

To lze interpretovat mj. jako odstrašující motivaci pro nadané kariéristy, aby se snažili víc než průměrní lidé a dokázali „něco velkého“, ale i jako téměř jednostranně nadsazené znevažování v zájmu humoru. Rád bych to tedy doplnil pohledem, který už implicitně vyplývá z odstavců zhruba od Asanácie a byl součástí mj. úvodu předchozího článku. 

Vzhledem mj. k všepropojenosti jsem názoru, že planetu Zemi lze chápat i jako gigantický evoluční výpočet, ze kterého nelze nikoho vypustit bez důsledků, což všem bytostem dává základní smysl (vč. těch žijících ve slepých uličkách, jelikož pozice úspěšnějších jedinců mohou být založené i na pozorování těch případů). Zkuste se klidně zeptat fundovanějšího matematika a potvrdí vám, že sebemenší změna ve výpočtu může vést ke změně výsledku (a ne nutně malé viz. efekt motýlích křídel). 

Výjimkou může být např. zaokrouhlování, ale vesmír nezaokrouhluje (pokud vím). Dokonce ani ta nejušlechtilejší matematika, to spíše ta aplikovaná ve vědě a technice, kde to lépe neumíme. A jelikož je to součástí vesmíru, tak jde jen o jakési druhotné/ iluzorní/ vykonstruované zaokrouhlování. Další výjimkou může být taková změna výpočtu, která je v důsledku plně vyrušena, což je však ve skutečném komplexním světě velmi nepravděpodobné. 

Takže podle mě lze hovořit o jakémsi elementárním všehosmyslu, tj. jistotě, na které můžeme zkoušet stavět vyšší smysly. Součástí tohoto základu může být i to, že žádný aktér výpočtu si nemůže být trvale a zcela jistý, co a v jaké míře a kombinaci je dobré z hlediska toho evolučního výpočtu, takže různí si různě volí různé zájmy. Přičemž oblibou se jedinci stává to, co se opakuje a co v něm vzbuzuje pozitivní emoce, třeba vlivem chválení z vnějšku či vnitřku. 

A to, které obliby (kulturgeny) jsou nakonec výhodami, se vyjevuje až postupným osvědčováním praxí v podobě jakési komplikovanější obdoby přirozeného výběru. Jakému spektru aktivit se věnujeme, takovým možnostem vývoje se přibližujeme v závislosti na aktuálním nastavení okolí nejen fyzického ale i třeba vztahového. A kdo trefí vhodné obliby, může prožit relativně velmi plnohodnotný a naplněný život. 

Nejvhodnější obliby přežívají a k přežívání se vážou. A i když si nemůžeme být zcela jistí, tak alespoň můžeme tušit, jaké obliby bychom si měli osvojit, aby nám radost dělalo to, co podporuje a rozvíjí náš život. Jak už totiž bylo řečeno výše, zalíbení v něčem se můžeme postupem času naučit. Takže i když někdo zprvu vyrůstal třeba v panelákovém podnájmu s Damoklovým mečem nad hlavou, tak může leccos převzít z konceptů soběstačnosti, pokud se o ně bude opakovaně zajímat a nechá se přesvědčovat, že zvyšování soběstačnosti vede ke svobodě a ta ke klidu a štěstí. A nemusí si hned založit hospodářství na venkově, protože i ve městě se lze postupně vyvázat z některých otěží. 

Nebo když někdo dovolil starým strukturám na základní škole, aby v něm (třeba nadměrným biflováním a známkováním) zabily údiv probouzející touhu po poznávání světa, tak malými krůčky se může dostat k popularizované vědě a postupně si udělat jasnější představu o světě, která mu umožní lépe se v něm orientovat a prosperovat. 

Ale i když se maximalizace přežívání (skrze různé prostředky) může jevit jako celkem jednoznačně pozitivní hodnota, tak tu zůstává otázka eutanazie, kterou jsem zmínil už třeba v článku o zcílňování prostředků. Mé dosavadní zkušenosti mě ujišťují v tom, že eutanazie by měla být nejen legální, ale i bezplatným lidským právem pro všechny, jejich život by byl už jen dlouhé mučivé čekání na smrt a tím myslím i osoby s nevyléčitelnými depresemi či vážnější nevratnou poruchou mozku. 

Kritikům eutanazie doporučuji strávit jeden den s člověkem dlouze a nedobrovolně umírajícím v bolestech navzdory lékům a věřím, že mnozí mě pochopí. Zkuste třeba s čistým svědomím odmítnout či ignorovat člověka, který vás skuhravě poprosí, abyste ho zabili. Zkuste ho přesvědčit, aby si přestal odpojovat hadičky. Nakonec rozumný člověk pochopí, že dotyčný by měl mít možnost klidně a důstojně odejít. 

Nezavírejme oči před tím, že podíl sebevražd s přibývajícím věkem roste. Klesání po krizi středního věku je jen zdánlivé, když se nezapočítává tvar věkové pyramidy, resp. se počítá podíl sebevražd na celou populaci, ne na konkrétní věkovou kategorii. Nenechávejme už staré a těžce nemocné lidi váhat mezi utrpením a potupnou bolestivou sebevraždou někde v koutě. 

Někteří kritici eutanazie se sice obávají, že zdravotní pojišťovny by skrze lékaře mohly tlačit na těžce nemocné, ale už nějak nechtějí vidět problém v tom, že česká ilegálnost eutanazie je mj. neviditelný a dlouhodobější psychický nátlak na plnoleté práceschopné lidi, aby museli několik desetiletí vydělávat na zdravotní a sociální pojištění a nebáli se, že je ostatní jednou nechají bez péče dlouze a bolestivě umírat s hnisajícím tělem jako nějakého bezdomovce. Jinak u těch zdravotních pojišťoven to dle mého lze ošetřit vhodným nastavením pravidel. 

Tím nátlakem pracovat rozhodně nechci tvrdit, že lidé by pracovat neměli (když jim umělá inteligence ještě nechává nějaké relativně smysluplné pracovní pozice), ale nemělo by to být pod skrytým psychickým nátlakem možným utrpením. 

V souvislosti s tím mě napadá, že uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce by měli mít možnost beztrestně odmítnout to zaměstnání, které je v zásadním rozporu s typem jejich osobnosti podle MBTI testu. Pokud někomu vyjde, že je například z 80% extrovert, tak by mohl odmítnout pracovat třeba na nějaké opuštěné kontrolní stanici, aniž by byl z evidence vyřazen. Současný stav lze totiž s nadsázkou přirovnat k tomu, že kupříkladu slepý člověk by mohl být legálně vyřazen z evidence, kdyby odmítl pracovat jako řidič. 

A tady bych mohl rozepsat některé své názory o MBTI testu osobnosti. Přestože jsem názoru, že každý člověk je jedinečný (minimálně v rámci jedné dimenze) a existuje mnoho rovin charakterističnosti/ identity s nesčetnými mezistupni, tak současně jsem názoru, že co nejpřesnější zjednodušování lidí na několik typů osobnosti nám může usnadnit základní porozumění ostatním. Podobně jako nepředpokládám existenci jednoznačného vyhranění hudebních stylů, ale požaduji jejich přibližné uvádění v programech hudebních open air festivalů, aby člověk snáze a rychleji odhadl, na které stage by měl kdy jít. 

Abych MBTI test zkráceně představil, tak zkoumá čtyři oblasti osobnosti, přičemž v každé z nich se zaměřuje na dvě protikladné charakteristiky. První oblast je v podstatě převažující vztah k ostatním lidem a to buď extrovertnost (E), nebo introvertnost (I). Druhá oblast zkoumá zaměření pozornosti při získávání informací: zda se pragmaticky zaměřujeme spíše na fyzické okolí (S), nebo ideály v hlavě (N). Třetí oblast analyzuje, jak informace zpracováváme: zda o nich spíše logicky přemýšlíme (T), nebo je emotivně prožíváme (F). A čtvrtá oblast se orientuje na výsledné jednání: zda spíše flexibilně reagujeme na aktuální okolnosti (P), nebo systematicky plánujeme (J). 

To, jaký je kdo typ osobnosti, se určuje na základě zodpovězení série otázek. V klasické verzi se na ně odpovídá pouze z možností ano/ ne, což považuji za přehnané zjednodušení a upřednostňuji raději škálu, která pak umožňuje vyvodit procentuální míry jednotlivých charakteristik. Ani to však není dokonalé, jelikož člověk může střídat různé nálady a okolní situace, které zásadně ovlivňují jeho fungování. Takže podle mého by bylo přesnější ve škálách místo bodů vyznačovat úsečky, jejichž porovnáním by se vyjevily oblasti pravděpodobnostního výskytu. 

Takže pokud by někomu ve škále extrovert-introvert vyšlo, že se pohybuje od 75 po 25%, tak by zde byl relativně flexibilní, protože mezi lidmi by dokázal být extrovertní, ale nevadila by mu tolik ani samota. Naopak člověk, kterému by vyšlo, že je introvert z 65 až 70%, tak by v této oblasti byl relativně stálý navzdory okolnostem. 

Co se mě týče, tak jsem na hraně mezi INFP (snílek) a INFJ, což znamená, že dokážu být podle potřeby spontánní i systematický. Jsem i poblíž hrany F/T, takže sice mírně víc upřednostňuji pocity, ale nedělá mi problém změnit názor v závislosti na logické argumentaci. V druhé oblasti u mě spíše převažuje zaměření na ideály, ale občas bývám nesvůj, když alespoň dvě hodiny denně nevěnuji něčemu pragmatickému jako třeba pěstování a vaření zeleniny. A nejvíc u mě převažuje introvertnost, i když jsem se v této oblasti dokázal částečně rozvinout a rád poznávám nové lidi. 

Mé extrémní zkušenosti

V minulém článku jsem mj. zmínil můj pojem štěstítvornost, kde v podstatě píšu i to, že poznávání různorodých extrémů vede k moudrosti (ve smyslu dovednosti efektivně a flexibilně vyvažovat životní extrémy) a ta ke štěstí. A když jsem se před časem zamýšlel, jaké jsou mé nejsilnější životní zkušenosti spoluutvářející mou moudrost, tak mi došlo, že to jsou ty, které se dotýkají smrti, vážného ohrožení zdraví či vážného ohrožení životní situace.

Jsou to zkušenosti, skrz které když se člověk podívá na své všední problémy, tak mu připadají mnohem banálnější (vskutku uvolňující pocit). A jsou to zkušenosti, které duševně zdravý člověk nechce zažít, ale když už se tak stane, tak si z nich vezme silné poučení o fungování života v extrémech (které nám jinak populární filmy předhazují velmi zkresleně).

A rozhodl jsem se, že se o některé z těch zkušeností (více či méně) podělím a možná to pro tebe bude také nějaké poučení.




1) Autonehoda:
Jsem celkem rád, že vůbec žiju, protože jako malého mě málem srazilo auto, paradoxně na přechodu pro chodce. Bylo to na okraji města na rovné silnici, kde následujících necelých 200m po stranách nejsou žádné domy (a po inkriminované straně necelých 500m), takže jistí řidiči si rádi šlápnou na plyn. Už nejspíš nikdy nezjistím, jak přesně se to stalo, ale těsně za sebou jela nějaká dvě auta. Řidič prvního mi ukazoval, ať jdu přes přechod, ale řidič druhého mě asi přes první auto kvůli mému tehdejšímu vzrůstu neviděl a už se asi těšil, že to auto před ním šlápne na plyn. Každopádně výsledkem bylo, že první auto bylo odpáleno nějaký kus dopředu, druhé auto se zastavilo na přechodu a jeho řidič měl dosti překvapený výraz.

A jakto, že z mých vnitřností se nestal barevný obtisk na silnici? Byla se mnou spolužačka, která si včas všimla druhého nezpomalujícího auta a pohotově mě strhla dozadu držákem aktovky. Od té doby si raději dobře obhlédnu okolní situaci a nevsázím jen na řidičovu gestikulaci, abych přešel.

2) Sebevražda kámoše bastlera:
Ještě na prvním stupni základní školy jsem začal chodit do kroužku mladých debrujářů, i když jsem byl mladší, než byl požadovaný věk. Tak jsem poznal další nadané děti, které se zajímaly o vědu a mezi nimi byl i jistý mladý kutil-génius přes elektrotechniku, resp. bastler, o kterém jsem zjistil, že bydlí nedaleko a začali jsme kámošit.

Tady bych si před tou extrémní zkušeností dovolil rozvést mé vzpomínky na toto přátelství, protože bylo celkem nevšední a pravděpodobně bych se k němu tady jen tak nevrátil.

Byl tak nadšeným sběratelem elektrosoučástek, že vyplňovaly většinu nábytku v jeho pokojíčku. Třeba velký šuplík pod postelí přetékal pouze elektrosoučástkami nebo měl i vlastní organizér na jednotlivé typy součástek.

Dále pamatuji, že si vytvořil jakési vlastní zařízení zabudované do poměrně velké kartonové krabice se spoustou diod a knoflíků. Byl tak nadaný, že sbíral i vyhozené počítače od kontejnerů a pak je opravoval. Nebo jednou ze srandy zprovoznil i demontovaný airbag.

Nepamatuji, že by nějaké součástky kupoval, místo toho jsme se šroubováky a štípačkami obcházeli kontejnery, černé skládky nebo jsme nepozorovaně vnikli do kovošrotu a tajně usnadňovali demontáž. Cestou mi vyprávěl např., že prý nějací jeho kámoši si z jednotlivých dílů sestavili vlastní vozidlo, ale elektronika je zajímá spíše tak, aby měli co nejhlasitější reproduktory. Nebo jindy vyprávěl, že zná lidi, kteří se pokoušeli o antigravitaci pomocí elektromagnetů. A ještě po těch výpravách jsme odpočívali třeba v obřím zapomenutém článku betonové roury v areálu opuštěné továrny. Ach ta nostalgie, :D!

Pamatuji si také, že mi jednou ukazoval, jak opravil video přehrávač a z kazety pouštěl scénku, kde byl mluvící smeták. Tehdy jsem to neznal, ale po letech jsem zjistil, že to bylo nejspíš z britského sitcomu Mládí v partě, který mimochodem končí tím, že hlavní hrdinové předčasně zahynou.

Můj kámoš bohužel z okolí nejspíš cítil velké nepochopení. I můj dlouholetější kámoš, který později paradoxně vystudoval ČVUT, se mu tehdy minimálně dvakrát posmíval (a naštěstí jsem se nedostal do střetu zájmů).

Už nevím proč, ale nějak jsme se s tím kámošem bastlerem přestali vídat (dřív než se mu můj jiný kámoš posmíval) a po delším čase jsem se dozvěděl, že spáchal sebevraždu. Nejprve to říkal spolužák, ale to mě překvapivě ještě nezasáhlo. (Nejspíš proto, že ten spolužák byl kecka, který byl schopný dvakrát ukrást svému otci peníze a koupit za ně fůru sladkostí celé třídě, aby si získal popularitu.) Ale když jsem pak doma hrál nějakou videohru a řekla mi to i mamka, tak mě to nepříjemně zasáhlo.

Už nevím, kdo mi říkal podrobnosti, ale prý si napustil vanu vodou, omotal se svými oblíbenými dráty a zapojil se do elektřiny. Záchranáři už nic nezmohli, génius byl ztracen.

Ale od té doby jsem o něco odolnější vůči velkým psychickým ztrátám.

3) 40°C:
To, že mě málem srazilo auto rozhodně nebyl jediný případ, kdy mi šlo o život. Jako malý jsem měl také nebezpečně vysokou horečku. Myslím, že kritické to začínalo být ve chvíli, kdy jsem se díval na seriál Méďa Béďa (či Rychlá rota?). Každopádně to byl ten typ scénky, kdy hlavní hrdina uvíznul ve vozidle balancujícím na okraji srázu. Vím, že se mi to nelíbilo, protože jsem si sám připadal jako na houpačce mezi životem a smrtí. Když jsem si pak potřeboval nutně odskočit na záchod, tak jsem se chodbou potácel natolik, že jsem se musel opírat o zdi, abych neomdlel na zem. Po návratu do postele už jsem nebyl schopný vnímat, co se v televizi dělo. Na jednu stranu mě štvalo, že jsem byl v tak mizerném stavu, ale na druhou jsem se moc netrápil tím, že možná zemřu. Bylo by to jako usnout z toho hrozného stavu a už se neprobudit.

Tehdy mamka nebyla doma, a když mi taťka měřil teplotu, tak jsem měl asi 40°C. Ještě nevypršel čas, aby mi mohl dát další prášek a nevěděl, co se mnou má dělat. Později na mě s babičkou dávali mokré obklady a nakonec jsem i ten prášek znovu dostal a horečka začala klesat...

Asi od této zkušenosti už se tolik nebojím mé smrtelnosti. Každý jednou zemře (technika to maximálně oddálí) a kdo se s tím smíří, tak má pak spokojenější život bez úzkosti z konečnosti své osobnosti. Kdybych teď zemřel, tak mi připadá, že už jsem toho udělal dost na to, aby i tak můj život měl smysl. Ale rozhodně chci žít dál a rozvíjet ten smysl tak dlouho, jak budu schopen...

A jak v knize Wesmírný omyl od strany 173 píšu o "chlupatých palačinkách" a omdlévání, tak hádejte, čím to bylo inspirované, xD.

4) Úraz na horách:
Jak jsem dospíval, tak jsem se učil stále lépe vyhýbat nebezpečí. Problém však je, když vás někdo tlačí do něčeho, co se vám jeví nebezpečné. Rodiče mě jako malého vzali na hory, abych se tam učil lyžovat, ale pro mě to bylo moc narychlo a kopec, kde jsem se učil, mi na začátek připadal strmý.

Ale snažil jsem se a dělal pokroky. Jenže ještě asi první den jsem se nechtíc rozjel tak rychle, že jsem to nedokázal uřídit, ztratil jsem rovnováhu a nikdo mě předtím neučil, jak správně padat, takže jsem sebou krkolomně švihnul hlavou dopředu ze svahu a celý se omlátil.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si pravděpodobně natrhnul šlachu u jistého kloubu, v kterém jsem slyšel rupnutí. Postupně mi to oteklo tak, že se mi ohebnost toho kloubu snížila zhruba o polovinu a snažit se ho ohnout víc znamenalo velké bolesti, takže i obyčejná chůze se pro mě stala utrpením.

Rodiče už ale investovali peníze do cesty a ubytování, nechtěli rušit plány a mé zranění podcenili natolik, že mě s ním nakonec nikdy nevzali k doktorovi. Netušili totiž, že bude mít trvalé následky. A pro pořádek: ačkoliv se to z tohoto samotného příkladu nezdá, tak mám celkem fajn rodiče (ve srovnání s rodiči mých tehdejších kámošů), jen prostě být rodič je těžké a každý občas udělá nějakou větší či menší chybu. Soucítím s těmi, kteří na rodiče neměli takové štěstí jako já.

Ale zpět ke zranění. Otok sice časem splasknul a v místě natržení to srostlo do jakési bulky, ale stačilo udělat mírně nešikovný pohyb nebo to moc namáhat a zranění se obnovilo tak, že mi třeba bolest dělala problém usnout. Alespoň, že mi rodiče na požádání ochotně psali omluvenky z tělocviku z důvodu "nachlazení".

Tehdy jsem si ještě myslel, že se to časem zcela zahojí jako všechna má předchozí zranění. Ale trvalo to nějak dlouho a mě štvalo, že jsem kvůli tomu musel omezit můj tehdy tajný sen stát se hadím klukem, protože protahování a léčba nešli dohromady.

Občas se to sice ještě zhoršilo, ale po několika letech sebezapření a pravidelné péče se mi to uzdravilo natolik, že mi už po velké fyzické námaze jen tak nehrozí zhoršení, i když už nikdy to nebude úplně ono.

Sice jsem pak začal znovu trénovat, abych byl víc hadím klukem a udělal jsem i významné pokroky, ale už nikdy nebudu moct být tak ohebný, jak jsem kdysi snil, protože ten správný čas jsem propásnul. Nanejvýš se mohu těšit, pokud existuje reinkarnace, nebo virtuální realita udělá velký pokrok.

Na závěr této zkušenosti bych vyvodil dvě poučení. 1) Nenuťte děti do ničeho, co odmítají a co není úplně nutné. 2) S tím, co nelze změnit, se člověk potřebuje smířit.

5) Pořezaná ruka bráchy:
Když jsem chodil na druhý stupeň základní školy, tak brácha jednou nechtíc prorazil levou ruku sklem a ošklivě se pořezal pod zápěstím. Tehdy jsme ani jeden nevěděli, jak poznat tepenné krvácení od žilního a netušili jsme, kolik krve může člověk při jaké hmotnosti ztratit, aby to přežil, takže jsme oba měli celkem strach. Reagoval jsem tak, že jsem nejprve bráchu zavedl do koupelny nad umyvadlo a řekl mu, aby si pravou rukou držel levičku pod ránou. Pak jsem seběhnul dolů pro babičku, která následně asi bráchovi zaškrtila ruku psím obojkem a mezitím jsem šel říct dědovi, aby připravil auto z garáže. Dovezli jsme bráchu na pohotovost, tam mu to zručně zašili včetně šlach a dnes mu nedělá problém lézt po horolezeckých stěnách nebo modelovat jemné detaily.

6) Zkoušky z autoškoly:
Před maturitou a závěrečnými zkouškami z autoškoly bych si myslel, že náročnější bude maturita, ale nakonec to hodnotím spíše opačně (odmaturoval jsem bez větších potíží s vyznamenáním a ředitel mi vlivem toho daroval knihu o jisté řece). Během praktické části zkoušek z autoškoly za mnou totiž seděl vyhlášený puntičkářský despota v roli zkušebního komisaře, což pro mě byla poněkud zneklidňující kombinace a musel jsem vynakládat obří snahu, aby se to moc neodráželo na řízení auta.

Z celé jízdy bych sem vybral dva nejbláznivější momenty. Ten první byl, když po mě komisař chtěl, abych zaparkoval na přeplněném parkovišti, ale neřekl mi kde přesně. Nějakou chvíli jsem tam kličkoval, marně hledal volné místo a komisař opakovaně dával najevo, že čeká, až zaparkuji. Ale na otázku ve smyslu "Kde přesně?" odmítal odpovědět, tak jsem nakonec pracně zaparkoval na místo tak úzké, že ani na jedné straně pak nešlo otevřít dveře. Totálně nepraktické, ale na komisaře to možná udělalo trochu dojem a mě také překvapilo, že se mi to povedlo bez štrejchnutí.

A ten druhý bláznivý moment nastal, když se před námi na pustém předměstí uprostřed křižovatky zjevilo zaparkované nákladní auto. Komisař trval na tom, že mám pokračovat v jízdě bez otočení, tak jsem mu vyhověl a udělal jsem to, co pro to bylo nezbytné: levou stranou vozidla jsem na chvíli vyjel na obrubník chodníku, což je jinak věc, za kterou by mě v jiné situaci vyrazil.

Možná právě zvládnutí těchto dvou situací byl důvod, proč jsem ten den z praktické části autoškoly prošel ze sedmi lidí z naší autoškoly pouze já, pokud vím.

7) Chronické onemocnění:
Tady bych to nerozváděl dopodrobna. Někdo dostal ne zcela obvyklé onemocnění, a i když se k doktorce dostavil včas a ona provedla správnou diagnózu, tak se nepohodli, nemocný o diagnóze pochyboval a pravděpodobně vynechával léčbu, nebo ji neprováděl dostatečně dlouho, protože onemocnění se vrátilo, zhoršilo, přeneslo se i na mě a já si toho všimnul až v pozdějším stádiu. A byl jsem tak hloupý, že jsem se řídil podle názorů nemocného, protože jsem si říkal, že když už to má pár měsíců, tak o tom přeci musí něco vědět. Sice se mi povedlo trochu usmířit doktorku a nemocného, abychom získali předpisy na léky, ale i tak má léčba trvala necelý rok. Doprovázeli to komplikace, omezovalo mě to v běžném životě, vyžadovalo to každodenní ošetřování a nikomu bych to nepřál zažít. Ale teď už je to naštěstí zcela vyléčeno.

8) Akutní chirurgický zákrok:
Tady bych to také moc nerozváděl dopodrobna. Z nepozornosti se mi stala nehoda a měl jsem velkou obavu, zda bude mít jednoduché řešení. Nakonec jsem se musel dostavit na chirurgii, tam mi pomohli a naštěstí to nemělo žádné drastické následky. Když jsem pak vycházel z nemocnice, tak jsem pocítil velkou úlevu.

9) Ztráta dat:
U tohoto bodu bych skloubil dvě události z konce roku 2016 a začátku roku 2017, o kterých už jsem psal počátkem této verze mých stránek, takže na to odkážu a nebudu to tady moc recyklovat. Nejprve jsem přišel o mé webové stránky a později se mi nenávratně poškodil HDD. Co pamatuji, tak to byly největší ztráty mých dat, jaké jsem kdy zažil, lze to přirovnávat k částečné ztrátě paměti (mozku) a v datech, která mi zůstala, mi to (v souhře se zálohami různých částí z různých časů) udělala trochu chaos. Ale díky tomu jsem se také naučil používat službu Internet Archive, která mi v případě potřeby může i dokládat autorství textů.

10) Ozbrojení poláci narušili soukromí stanu:
Jak už jsem zmínil v úvodu videa cestování 3D-Mouchodlaka za rok 2017 a v souhrnu za 5 let (článek připravuji), tak se mi v noci do stanu dobývali ozbrojení poláci. Stalo se tak během týdenního road tripu v lesíku u bývalé vojenské pevnost (přestavené na muzeum) u Baltského moře.

Už jsme se pomalu chystali spát, když v tom se k našemu stanu přibližovaly zvuky kroků v listí a okolím šátralo světlo baterky. Byli jsme sice zticha, ale nestačilo to. Dva neznámí poláci došli skoro až k nám a kopnuli do vedlejšího stanu, ve kterém byl známý. Ten vylezl, začal se s nimi polsky bavit, a když se ptal, proč mají pušky, tak jeden pobaveně odpověděl ve smyslu „kdybych tě chtěl zastřelit“.

Později jsme i my otevřeli stan ve snaze zjistit, co se děje, načež se před nás postavil jeden ze dvou poláků, v ruce držel pušku, ale nemířil na nás a začal s mým klukem mluvit. Polsky neumím, ale postupně mi bylo jasné, že poláci bez představení se kladli podezřívavé otázky.

Během toho známý z nakopnutého stanu uvažoval o možnosti sebeobraně, můj kluk se nebojácně snažil poláky uklidnit a já se snažil odhalit, jestli náhodou nejde o loupežné přepadení s tím, že bych případně tajně zatelefonoval 112 a jen nechal, aby slyšeli, co se tu říká. Ale postupně jsem správně usoudil, že to loupežné přepadení nebylo.

Nakonec asi nejvíc pomohlo, když můj kluk několikrát řekl, že jsme trampové. Poláci o nás postupně ztratili zájem a odešli, aniž by nám dodatečně řekli, co jsou zač a o co přesně se snažili.

Už nikdy jsme je znovu neviděli, takže můžeme pouze spekulovat, co se z jejich strany tehdy doopravdy dělo. Jako nejpravděpodobnější mi připadá, že nedaleká bývalá vojenská pevnost byla ještě relativně nedávno v dezolátním stavu jako část jiné nedaleké, takže se tam mohli slézat bezdomovci a po opravě mohla být zřízena jakási noční hlídka, která má zajistit, že se tam bezdomovci nebudou vracet. Ale mohlo jít i o cvoky, kteří si chtěli v noci s puškami zablbnout u bývalé vojenské pevnosti a zneužili nečekanou příležitost.



A na závěr článku je potřeba říct pozitivní objasnění, že s takovýmito extrémními zkušenostmi to (alespoň podle mých zkušeností) bývá podobně jako s historií lidstva. Ačkoliv se historie jeví víceméně jako jedna katastrofa za druhou, přesto naše civilizace dosáhla velkého (hlavně materiálního) pokroku. Což je krásně vysvětleno japonským příslovím: „Strom, který padá, nadělá víc hluku než celý les, jenž roste.“ Nebo-li rychlých negativ si všímáme snáze, než dlouhodobých pozitiv. Relativně tiše se životem posouvám za lepším a jen občas se ozve rána v podobě nějaké té extrémní zkušenosti dokreslující mozaiku možností světa.