pondělí 28. června 2021

Asociomet 4: život, citáty, vogonění, novotvary, kniha o vědomí, Postmoderno, pluralita, neurodějiny

 V minulosti už jsem publikoval tři články (1., 2. a 3.), které jsem označil jako Asociomety a jde o texty, které jsem napsal bez předem jasného průběhu tak, jak mě to asociativně zrovna napadalo a s důrazem na odbočování, aby se ke slovu dostalo mnoho různých témat. Pro autora to může být dobrodružnější, než psát na předem známé téma, jelikož může zažívat podobné překvapení jako čtenář knihy, kterou dosud nezná. 

V tomto článku bych se tedy chtěl pokusit o další Asociomet, i když mám předem trochu omezenější představu v tom, že bych rád naznačil některá z témat, kterým jsem se v poslední době věnoval a doufám, že se časem dostanu k jejich rozepsání a publikování. Zatím si však nejsem úplně jistý, které z témat sem vyberu a kolik jim věnuji času, takže to z mého pohledu zas tak předurčené není. 

Jako odrazový můstek si zde mohu položit otázku: Proč zrovna teď píšu další Asociomet? Odpověď se skládá ze dvou hlavních částí. Za prvé od konce roku 2016, resp. od založení této verze mého webu, jsem si zvykl téměř každý měsíc publikovat v průměru jeden článek a tento stav mi celkem vyhovuje, takže se ho snažím udržovat. A za druhé se poslední dobou snažím zaměřovat na tvorbu rychlovideí a dopisování mé třetí knihy, takže z tohoto hlediska považuji za vhodné k napsání volit takové články, které mohou být relativně rychle hotové bez hlubokého ponořování do rozmanitých možností nějaké ucelenější spekulace zapletené do mnoha různých souvislostí. 

I když stejně občas něco takového vykvasí jako v případě minulého článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, který vznikl z facebookové reakce na rychlovideo Metcalfův les a ještě mi zbylo dost rozpracovaného textu, aby na jeho základě mohl vzniknout další souvislý článek, pokud ho přestanu příležitostně rozepisovat. 

Pominu-li v zájmu zkratkovitosti vybroušenější argumentaci, tak jeho základní a provokativní myšlenkou by mělo být, že život (ve smyslu organismů) je víceméně sociální konstrukt, kterým se snažíme stanovit jasnější hranici mezi jevy, které jsou vzájemně tak různě promíchané, že tam v praxi žádná jednoznačná hranice není a dochází k paradoxu hromady. V souvislosti s tím mohu odkázat mj. na teorii živých jílů, kterou jsem zmínil v článku „Existuje bůh?“ a znejisťuje definování života pouhou evolucí na mikroskopické úrovni. 

A z mé druhé knihy mohu odkázat na citát „Říct, že auto není živé, je podobné, jako říct, že enzym není živý.“, který znejišťuje definování zase na makroskopické úrovni, jelikož je zvykem auta chápat jako neživé a enzymy jako živé (přesněji nedílnou součást živého), ale na druhou stranu je faktem, že samotný protein není schopen sebereplikace (i priony k tomu potřebují sofistikované prostředí živého organismu), je to nástroj podobně jako auto a to dnes nedílně figuruje v rámci vznikajícího sociálního superorganismu, takže je to vlastně od samého začátku také součást života, i když v mnohém odlišná od toho, co se běžně zkoumá v biologii. 

A když už jsem zmínil ten citát o autu a enzymu, tak mohu říct, že se jedná o jeden z mých citátů, který se nachází na stránce citaty.net a budu velmi rád, pokud si je projdete a těm podle sebe nejlepším dáte srdíčko, aby se víceméně demokraticky ukazovalo, které z nich jsou obecněji nejlepší. Z tohoto důvodu také doporučuji, že pokud už několika citátům dáte srdíčko a zpětně se vám nějaký už nebude zdát tak dobrý, tak mu ho odeberte. 

U narůstajících obsahů s možností seřadit podle nejoblíbenějších totiž obvykle dochází k jevu, že čím víc je obsahu, tím stejně kvalitní obsah má nižší šanci dostat se výše, jelikož je snáze přehlédnut. Když je „oblíbenost“ založená na počtu zobrazení (jako např. u videí na YouTube), tak to těžko dodatečně změnit, ale když ta možnost existuje a je využívána, tak mnohem lépe může fungovat inteligence rojení, kterou jsem poněkud neobvyklým způsobem zmiňoval v článku „Humor jako důsledek evoluce?“, kde jsem zmiňoval mj. knihu Stopařův průvodce Galaxií.

Z ní pochází např. takzvaná vogonská poezie, ke které jsem relativně nedávno vytvořil animovanou ilustrovanou verzi, která se na facebooku stala hitem během ručníkového dne a zmínka o mém videu se objevila i na oficiální stránce towelday.org (archivní verze stránky zde). Kdyby mi v roce 2015 nekonkurovala Mezinárodní vesmírná stanice, tak se tam mé tehdejší Stopařské video také pravděpobně objevilo. 

K letošnímu ručníkovému dni jsem také protlačil, aby na Češtině 2.0 byly publikovány novotvary ručníkový den, vogonit, čtyřicetdvojkař a depkobot, přičemž tři poslední pojmy jsou z mé hlavy. A když už je řeč o Češtině 2.0, tak bych také rád zmínil, že od konce května tam patřím k deseti nejčastějším přispěvatelů nových slov (záloha zde), což trochu komentuji ve čtvrtém dílu série videí o mých novotvarech a možná to rozepíšu i v případném dalším článku o novotvarech, takže zde to nebudu více komentovat. 

Část z mých nejzajímavějších novotvarů jsem se také pokusil začlenit do mé stále vznikající další knihy, která bude založená na filosofické/ sci-fi/ dadavědecké povídce Keška Obydlí vědomí z roku 2019 a jde o velkou prioritu. Mezi jedna z hlavních témat knihy patří okraj společnosti a fenomén vědomí, ale proces vzniku zatím není v takové fázi, abych se cítil sdělovat víc konkrétnějších informací. Jakmile se však bude dozrávání chýlit ke konci, tak mám v plánu postupně vypouštět spoustu různých souvislostí a ve Filosofickém kroužku na facebooku chci dát nezávazně hlasovat o názvu knihy, přičemž už jsem asi několik stovek mých návrhů pracně zúžil na 35 variant (jednu z nich navrhl(a) Singularis v návaznosti na pojem z povídky). 

Termín dokončení knihy se těžko odhaduje, jelikož mě neustále napadají další vylepšení a musím se krotit, abych si nacházel čas skládat je dohromady, tak doufejme, že to zvládnu a nepřeroste mi to přes hlavu jako třeba dystopické dílo s pracovním názvem Postmoderno, které je založené na mém citátu: „Národní způsoby myšlení jsou nově nahrazovaný subkulturními.“

Tuto myšlenku jsem rozpitval do takové hloubky, až se z povídky stala spíše rozpracovaná spekulativní esej o nezvyklých možnostech relativně blízké budoucnosti, u které snaha o dokončení vedla k pomyslnému otevírání krabic, ve kterých se nacházeli další krabice, ve kterých se nacházeli další krabice...

V případě povídky Keška Obydlí vědomí však nehrozí scénář Postmoderna, jelikož výchozí povídka je hotová a na této kostře se postupně zachytávají různé výběry z úžasných myšlenek, přičemž se celkem úspěšně snažím udržovat dopsanou podobu, takže hypoteticky může být kniha kdykoliv relativně snadno připravitelná na publikování, pokud se rozhodnu nezačleňovat další zpřesnění a použiji aktuálně poslední z ucelených verzí. Hlavním „problémem“ dopsání je tedy přesvědčit sám sebe, abych to už nevylepšoval, ale momentálně mi to psaní ještě nepřipadá tak dlouhé, abych uvažoval o radikálním utnutí, ke kterému jsem více či méně přistoupil u mé první i druhé knihy. 

Nemělo by také moc hrozit, že by knihu vytlačila z mých hlavních priorit nějaká aktuálně silnější priorita, jelikož jsem ji vybíral tak dlouho, pečlivě a dotáhl do tak pokročilé fáze, že se mi to zdá nepravděpodobné. Koncem roku 2020 sice trochu konkurovala představa, že bych vznikající sérii článků „Politické uspořádání buněk lidského těla“ převedl na knihu (což by vyžadovalo mj. velké přepsání prvního článku), ale teď mám jasno, že má další kniha by měla být založená na povídce Keška Obydlí vědomí a biologická kniha musí počkat. 

Určité štěstí je, že téměř jakákoliv tvorba, která by mohla konkurovat mé chystané knize, do ní může být alespoň částečně začleněna díky jejímu širokému rozpětí podtémat, což omezuje mé váhání, čemu věnovat volný čas. Vypadá to tedy, že abych byl schopen dopsat knihu, tak musí být potencionálně víceméně o všem, jelikož podobně to bylo i u dopisování předchozích knih a co momentálně pamatuji, tak žádný z mých monotématičtějších projektů zatím nevyrostl do nějaké převratné velikosti, jelikož mě obvykle nakonec víc přitahovala mnohost v nějakém jiném projektu (to však neznamená, že by můj největší z monotématičtějších projektů byl relativně malý). 

Kdysi jsem třeba alespoň chvíli váhal mezi dopsáním Postmoderna a napsáním povídky Keška Obydlí vědomí a nakonec jsem to udělal tak, že jsem na bezdomovce z Kešky celkem elegantně narouboval mikrostát, abych alespoň částečně naznačil něco z Postmoderna. 

Podobně nedávno kniha vcucla mou myšlenku neurodějin dříve, než jsem k ní dokončil dabované video. Nakonec jsem k automatickému publikování připravil zatím jen torzo bez hlasu a vysvětlení myšlenky bude v popisu videa. V podstatě jde o to, že někteří filosofové označují dějiny za bezcílné nepředvídatelné směřování, které prý nemůže mít smysl, ale já si už před lety studováním vícevrstvých neuronových sítí všiml, že vývoj jejich nastavení může také probíhat dost divoce a zdánlivě bez cíle, i když jim člověk zadal z našeho pohledu celkem jasný cíl. Takže nesmyslnost dějin nepovažuji za tak jednoznačnou, jelikož lze spekulovat o možnosti jakýchsi neurodějin, resp. že by chaos dějin mohl být jen zdánlivý, přičemž neuron nemusí být ani schopen dostatečně pochopit neuronovou síť, ve které se nachází, resp. žádný člověk dnes není schopen plně pochopit vznikající sociální superorganismus (natož v kontextu celého evolučního výpočtu), ale to neznamená, že by musel být nutně absurdní. 

Sice může probíhat proudění myšlenek i v opačném směru, resp. z knihy do jiných děl, ale to jsou momentálně rychloprojekty, resp. projekty, které mohou být relativně rychle dokončeny jako třeba právě tento článek. Podobně tomu je i u demo video fraktálové animace, které vzniklo jako jedna z vizualizací k silně dadavědeckému textu, u kterého jsem se dost inspiroval metafyzickými spekulacemi koncem mé knihy. Až si najdu čas, tak bych ty vizualizace rád propojil, přidal text a publikoval to na hlavním kanálu (i když původně to mělo být rychlovideo). Z mého pohledu se sice jedná o spoiler, ale je formulovaný tak absurdním způsobem, že to podle mě většina lidí prokoukne, až když se to v knize explicitně objeví v racionálnější formě (a část lidí to neprokoukne ani po přečtení). 

Nevím však, kdy to dokončím, jelikož rychloprojekty je alespoň občas potřeba odkládat, aby si člověk nacházel čas na velké projekty jako jsou sofistikované knihy. Je tedy možné, že dříve či později omezím průměrný čas věnovaný na vytvoření jednoho rychlovidea, i když už se to možná děje viz. třeba Vodní dataprojektor



A jak tak koukám, tak tento článek už je celkem dlouhý, takže ho zde ukončím a hurá zase k dokončování knihy s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí. 

úterý 25. května 2021

Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia

Cesty vzniku a zrání myšlenek mohou být různé. Třeba jedním z východisek následujícího textu bylo, když mě někdo požádal, abych mu nakreslil obrázek na památku, jak popisuji v článku Metcalfův les a jiné ilustrace myšlenek. Když jsem přemýšlel, co nakreslit, napadla mě souvislost mezi mykorhizním podhoubím a Metcalfovým zákonem, která se stala zárodkem obrázku nazvaného Metcalfův les. A než jsem ho přidal na HumanArt, vznikl jeho popis, který jsem relativně nedávno předělal na jednoduché rychlovideo



Toto video jsem sdílel ve facebookové skupině Filosofický kroužek, kde pak v diskusi někdo oponoval odkazem v podstatě, že Zeměkoule prý nemůže být jeden živý organismus (jak tvrdí hypotéza Gaia, převážně ve smyslu, že jednotlivé organismy svou vzájemnou interakcí a interakcí s anorganickým prostředím pomáhají udržovat podmínky vhodné pro život, resp. provádí homeostázu), jelikož paleontolog Peter Ward (1949) následně přišel s hypotézou Médeia, podle které podmínky na Zeměkouli nikdy nebyly konstantní a především biosféra si za mnohá hromadná vymírání může sama, což prý hypotézu Gaia vyvrací (přičemž Ward Zeměkouli volně přirovnává k řecké mytologické ženě Médeia, která zabila své vlastní děti). 

Z určitého pohledu se to tak určitě může zdát (a navíc by to částečně řešilo Fermiho paradox (ve vesmíru však pravděpodobně existují daleko větší hrozby pro život, třeba putovní černé díry)), jenže představa úplného vyvrácení hypotézy Gaia je podle mě založená na binárně zjednodušené interpretaci falzifikace. 

Respektive někdo naivně předpokládá, že když anti-hypotéza vyvrátí část hypotézy, tak plně platí anti-hypotéza a hypotéza tím končí na smetišti dějin. Jenže co kdyby první vznikla hypotéza Médeia a až pak hypotéza Gaia? Podle stejně zjednodušené rádoby logiky by to znamenalo, že hypotéze Gaia by stačilo nabídnout jediný případ, kdy různé organismy svou interakcí regulují životní podmínky (třeba cyklus oxidu uhličitého a kyslíku mezi živočichy a rostlinami), aby plně vyvrátila hypotézu Médeia. Ale to by paradoxně znamenalo, že která z jakýchkoliv dvou protichůdných hypotéz by byla vymyšlena jako druhá, ta by byla pravdivá, což je zjevný nesmysl a mohlo by se tomu říkat třeba paradox naivní falzifikace. 

Ale jak se ho zbavit? Základ řešení je k nalezení v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie ve dni 15.12.2014, kde píšu, že antidůkaz nezavrhuje nutně celou teorii, což je implicitně obsaženo už ve výroku z 10.6.2012, kdy jsem napsal, že komplexní názor nelze jen tak snadno zavrhnout jako celek. Nověji bych to mohl formulovat tak, že anti-důkaz/ anti-teorie/hypotéza nemusí nutně zavrhnout celou komplexní teorii či hypotézu, jelikož může znamenat i komplementaritu daného anti-důkazu/ [...] s příslušnou teorií či hypotézou, které v nějaké rovině nějakou měrou reguluje/ ohraničuje platnost. Zkrátka v určitých situacích platí víc jedna teorie a v jiných zase ta druhá (přičemž nemusí být vyloučeno ani tři a víc multi-komplementárních teorií). 

V našem případě by takováto logika značila komplementaritu hypotézy Gaia s hypotézou Médeia, přičemž zpřesňování míry vzájemné platnosti v různých úrovních je otázka především pro specializované vědce. To však neznamená, že bychom o tom nemohli zkusit přemýšlet na základě těch souvislých znalostí, které máme. 

Ward vůči hypotéze globální homeostáze údajně oponuje, že podmínky na Zeměkouli „nikdy nebyly nějak konstantní“. To je však poněkud zavádějící tvrzení, jelikož homeostáze není definovaná jako udržování „konstantních podmínek“ ve striktním smyslu, nýbrž jako udržování podmínek v určitých mezích, kterým se říká homeostatický rozsah. Kdyby homeostáze označovala udržování skutečně konstantních podmínek (ve striktním smyslu), tak by ani lidské tělo nebylo schopno homeostáze a bylo by otázkou, k čemu by takový pojem vůbec byl. 

Zkusme však antiskepticky předpokládat, že došlo k nějakému informačnímu šumu (např. nepřesnost cizího překladu nebo nadměrná redukce autorem článku v New Scientist) a Ward by chtěl spíše říci, že homeostatický rozsah případné globální homeostáze by musel být tak velký, že už by z vědeckého hlediska nešlo hovořit o homeostáze. To by se však za prvé potýkalo s paradoxem hromady (jak rozsáhlý homeostatický rozsah by ještě šlo považovat za globální homeostázu a lze na to vůbec odpovědět vědecky?) a za druhé nemáme k dispozici mrtvou Zeměkouli ve stejné vzdálenosti od Slunce atd., abychom mohli rigorózně porovnávat přesný rozptyl konkrétních podmínek na této hypotetické planetě s rozptylem podmínek na Zemi (může to však mít určitou nenulovou váhu jako myšlenkový experiment viz. později). 

Tato problematizování měřitelnosti sama o sobě mohou omezovat jak antihypotézu, tak hypotézu (ne však do míry vyvrácení), takže z tohoto hlediska by bylo lepší říkat paradigma Gaia a paradigma Médeia, ale jde o méně rozšířené pojmy, takže z hlediska dorozumění je asi lepší držet se etablovanějších forem a každý člověk si může udělat vlastní utříbenější názor na míru platnosti takových představ o Zemi, aniž by se musel spoléhat na to, zda je nějaká myšlenka označena jako paradigma/ hypotéza/ teorie/ ...

Ještě si však lze antiskepticky představit, že Ward by považoval současné rozmezí podmínek na Zeměkouli za méně rozsáhlé, než jaké bylo (podle vědeckých odhadů) od počátku života. To už by mohlo vypadat jako relevantní kritika, ale existuje důvod chápat to spíše jako zajímavé doplňkové vymezování hranic možností planetární homeostáze a ne jako dostatečně silný protiargument k plnému zavrhnutí. To, že homeostatický rozsah se může (v určitém širším rozmezí) měnit s evolucí života (tzn. evoluce homeostáze) a že tato homeostáze je mnohem „rozplizlejší“ než třeba ta v lidském těle, tak nemusí znamenat, že by ani částečně nefungovala. 

Teď už nejsme v oblasti přesnosti měření, ale spíše na úrovni jakési fuzzy logiky, takže se můžeme vrátit k myšlenkovému experimentu. Kdybychom měli dvě Země (s měsícem, vzájemně na opačné straně stejné dráhy kolem slunce, ...), na jedné by vše dál žilo a na druhé by vše zemřelo a bylo rozloženo, tak na mrtvé Zemi by třeba denní a noční teplota pravděpodobně kolísala spíše víc podobně jako kolísá víc v rovníkové poušti než v rovníkovém pralese. Takže dál vidím prostor pro možnost globální homeostáze, i když může být otázkou, jak moc a u kterých veličin je to „relativně významné“. 

Dalším argumentem proti hypotéze Gaia bylo, že evoluční objev fotosyntézy časem mohl vést k tak velkému poklesu oxidu uhličitého (skleníkový plyn) v atmosféře, až Země údajně celá zamrzla (tzn. víc než v běžných dobách ledových). K tomu se hodí nejprve dodat, že toto hypotetické globální zalednění je dosud předmětem vědeckých sporů a soupeřící varianty sahají zhruba od zmrznutí poloviny vody v oceánech až po žádné radikální změny teploty, přičemž se spekuluje o mnoha různých faktorech a jejich souvislostech. Navíc se uvažuje i o jiných než biogenních příčinách. 

Zkusme však předpokládat, že by vznik fotosyntézy opravdu vedl k nějakému relativně velkému zalednění. Pak by mohlo být otázkou, proč by se tak radikální mráz již nikdy neopakoval, když fotosyntetické organismy nevyhynuly a obvyklé doby ledové jsou připisovány převážně nebiogenním jevům. 

Pro možné vysvětlení se zde myslím hodí odbočka k metafoře na ekonomiku. Někteří datoví analytici zaměření na chod firem tvrdí, že aby firma mohla ekonomicky růst z malé na velkou a nezasekla se nebo dokonce nezačala zaostávat a stagnovat, tak potřebuje zavádět inovace, což zprvu (vlivem nezvyku) paradoxně vede k větší či menší dočasné stagnaci firmy, než se to zase obrátí v růst a možnost překonat dosavadní nejvyšší vrchol ekonomické prosperity. 

A podle mě se podobný jev mohl a dál může vyskytovat různými způsoby i v průběhu evoluce života, resp. aby se třeba jednoduché organismy mohly vyvíjet na komplexnější, tak je potřeba objevovat a šířit nové strategie přežití, což paradoxně může dříve či později vést i k různým nepředvídatelným problémům (tzn. evoluce přináší i rizika) jako např. rozmach nějakého odpadního produktu, pro který dosud neexistují dostatečné systémy recyklace. To může připomínat mj. současný problém s antropogenními odpady v přírodě, ale teď mám na mysli spíše kyslík produkovaný prvními fotosyntetickými organismy a následné údajné hromadné vymírání druhů spojené s možným dočasným větším či menším zamrznutím Zeměkoule, které mohl ukončit asi až nějaký nebiogenní proces, pravděpodobně geologicko-atmosférický. 

A co následovalo poté? Kambrická exploze, asi největší známý rozmach biodiverzity eukaryotického života, který začal zpracovávat dosud nedostatečně využitý kyslík a spolustanovil nový homeostatický rozsah ve složení atmosféry (která je z převážné části výtvorem organismů). 

Takže fotosyntéza byla radikální inovace, která narazila na svůj limit, začala vést ke stagnaci, ale následně přispěla k další návazné inovaci, která umožnila vznik mnohobuněčných organismů, jenž vdechováním kyslíku a vydechováním oxidu uhličitého oddálily limity fotosyntézy a vytvořili do dnes přetrvávající komplementaritu s fotosyntetickými organismy. Z tohoto pohledu je pro mě Zeměkoule superorganismus, byť zatím chaotičtější, než jsou naše běžné představy o menších superorganismech. 

A to, že díky té evoluci homeostáze mohl vzniknout i člověk, tak přírodě (navzdory dosud trvajícím enviromentálním problémům způsobeným relativně bouřlivým rozvojem člověka (ale stále je to úplný prd oproti tomu, že objev fotosyntézy mohl vést k zamrznutí celé planety)) dává šanci, aby život mohl překonávat další své limity pomocí nových strategií. Tím mám na mysli především rozvoj geoinženýrství (přesněji klimatického inženýrství) a přípravy na kolonizaci vesmíru. 

V prvním případě jde v podstatě o pokus dosud nedílné součásti biosféry zefektivnit globální homeostázu prostřednictvím různých cílených zásahů proti změně klimatu. O přínosu a efektivitě jednotlivých metod geoinženýrství sice lze spekulovat, ale také lze předpokládat další vývoj vč. možnosti lepší vzájemné koordinace. Navíc pandemie nového koronaviru (ať už začala jakkoliv) je pravděpodobně využívána i jako klimatický experiment, který by mohl zpřesnit naše představy o tom, jak moc intenzita globální ekonomiky souvisí s klimatem a tedy jak velkou máme z tohoto hlediska zodpovědnost. 

V druhém případě vznik člověka dává biosféře šanci, aby mohla konečně začít expandovat i do okolního vesmíru a tím dál zvyšovala pravděpodobnost svého přežití. Zde jsem byl kritizován, že prý život v okolním vesmíru dlouho nepřežije a někdo by mohl doplnit, že dosud neexistuje ani základna na Měsíci. Je však potřeba uvědomit si, že mluvím o možné vzdálenější budoucnosti, na kterou nestačí dívat se optikou současných možností, je potřeba zvažovat i pokračování technického pokroku v nejrůznějších oblastech. 

Dnes relativně mnoho zdrojů vrážíme do spektáklu či simulakrumu, ale nejsem si jistý, že by se to v budoucnosti nemohlo změnit na efektivnější využití a to i s ohledem na to, že třeba Edith Stern může být živým důkazem možnosti cíleně vychovat génia, resp. že potenciál školství dosud ani zdaleka není dostatečně využitý. A čím lépe stroje nahrazují lidskou práci, tím bude dál vzrůstat potřeba, aby se rozvoj lidské inteligence nezanedbával. 

Takže časem už by nemuselo být tak těžké představit si, že bychom vytvořili jakési rozsévače zárodků Gaiy, resp. relativně inteligentní stroje, které by se bez posádky šířili od hvězdy ke hvězdě a prováděli teraformace na základě uložených dat. 

Přesněji bychom dříve či později mohli být schopni naprogramovali stroje s umělou inteligencí, aby prováděli sebereplikaci flexibilně z toho, co by našli v nové hvězdné soustavě, založili alespoň drobné torzo dysonovy sféry jako masivní zdroj energie, aby pak mnoho let překopávali nějakou cizí planetu (koordinovaně prostřednictvím kolektivní inteligence internetu věcí) a následně ji teraformovali, což by mohlo zahrnovat mj. cílené provedení abiogeneze prostřednictvím uložených dat či 3D biotisk a umělé dělohy schopné vytvořit živé lidi aj. komplexnější organismy bez potřeby živých biologických rodičů, načež by umělá inteligence nové lidi vychovala podle uložených dat. A už během kolonizování té jiné hvězdné soustavy by ty sebereplikační teraformační stroje vysílali své kopie k více hvězdným soustavám současně, takže by se šířili pyramidově narůstající rychlostí, přičemž by probíhal jejich přirozený výběr. 

Dnes se to ještě může zdát nedosažitelné, ale uvažme také, jak malé jsou třeba bakterie a jak mnohonásobně větší vesmírné těleso dokázali, navzdory drsnému prostředí, masivně kolonizovat (v tomto přirovnání se nabízí velmi bláznivá sci-fi představa, že bakterie jsou kolonizační stroje námi nedetekovatelného subatomárního života xD). 

Pokud má člověk skutečně větší šanci (než kterýkoliv jiný dosud žijící organismus na Zemi) kolonizovat jiné vesmírné těleso (tzn. zvýšit pravděpodobnost přežití života rozšířením podmínek pro život (organizovaněji než náhodnou a mnohonásobně rizikovější panspermií)) a to v návaznosti na svou relativní inteligenci, a pokud by se jeho vznik spíše neobešel bez hromadného vymírání nějakých méně inteligentních organismů kdysi dávno, tak vznik člověka myslím až překvapivě dobře zapadá do evoluce globální homeostáze. 

A ještě další zásadní argument ve prospěch Gaiy: v informatice je evoluční algoritmus (zde přirovnatelný k biosféře (která navíc může být evolučním výpočtem (což je obecnější pojem než evoluční algoritmus))) vnímán jako jeden systém, kde vzájemné soupeření podprogramů o „přežití“ v důsledku funguje jako druh spolupráce kultivující nějakou vyšší hodnotu, takže proč by z tohoto hlediska mělo být vzájemné soupeření organismů o přežití problémem pro hypotézu Gaia, když to může být analogicky v komplementaritě? Přičemž identitu toho, co přežívá, můžeme chápat skrze Théseovu loď. Aby mohla přežít podstata života (decentralizovaně distribuovaná na jedince), musí se části přírody na různých úrovních obměňovat. Hromadné vymírání biogenního původu tedy pro přežití podstaty života dává smysl, když „metabolismus planety“ narazí na slepou uličku a je potřeba pozměnit status quo (mj. pomocí sukcese a přirozeného výběru, což jsou pravděpodobně nevědomé procesy).

Tím však nechci tvrdit, že by Země (bez člověka) musela být nějaký druh superinteligence, jelikož prostorově velká „inteligence“ ještě nemusí znamenat relativně vysokou inteligenci, natož superinteligenci. Navíc může být pochopitelně otázkou, jak biosféru (vzhledem ke kvalitativním rozdílům) relevantně srovnávat s inteligencí člověka. 

Jsem však názoru, že spekulovat o míře inteligence biosféry bez člověka je paradoxně poněkud antropocentrický přístup, resp. člověk se pomyslně vyděluje z přírody, aby mohl tvrdit, že je chytřejší než ona, přestože v praxi je naše přežití na ní dosud nedílně závislé, jsme nedílně propojení, takže inteligenci lidstva bychom měli započítávat do inteligence biosféry, která navíc umožnila náš vznik. 

A jaké inteligence by asi lidé dosáhli, kdyby první pralidé nemohli interagovat s biosférou, neobsahovali žádný mikrobiom a živili se třeba chemotrofně? Znamenalo by to, že by např. nemohli mít dřevěné nástroje a rozdělávat oheň, takže bez zbytku biosféry by lidé byli pravděpodobně mnohem hloupější. Vydělit člověka z inteligence biosféry je tedy podobné jako vystřihnout z umělé neuronové sítě základnější vrstvy (obdobu jednodušších organismů) a tvrdit, že by beztak byla inteligentní (což je nesmysl). 

A jelikož třeba věda a filosofie jsou příkladem toho, že (alespoň někteří) lidé jsou schopní kolektivní inteligence pravděpodobně vyšší než by měl kterýkoliv jednotlivec sám o sobě (obzvláště za předpokladu neinterakce s lidstvem), tak lidstvo lze z určitého hlediska chápat jako formu superinteligence (byť časem hypoteticky může existovat daleko vyšší superinteligence) a spolu s ním by šlo tedy i celou biosféru označit za superinteligenci, ale musíme si dávat pozor na přehnaně zjednodušující interpretace takového výroku. 

PS: Šťastný ručníkový den a doufám, že už jste stihli vogonit a podívali se na novou verzi animované Vogonské poezie.

neděle 25. dubna 2021

Existuje bůh? - argumentace různých stran

Podobně jako v minulém článku (1. část, 2. část) přináším přepis (tentokrát jednoho) nového rychlovidea, ve kterém se tentokrát pokouším trochu mapovat některé zajímavé argumentace vztažené k otázce existence nějakého boha. A než se dostanu k videu a jeho přepisu, tak bych rád dodal, že to volně navazuje na článek z roku 2017, kde jsem zkoušel relativizoval pojem „Bůh“ a v podstatě šlo o komentář k videu již smazaného YouTube kanálu, jehož autor si byl tehdy pevně jistý, že Bůh neexistuje (a vysmíval se všem odlišným názorům). 



Přepis videa (mírně upravený do podoby článku)

Existuje Bůh? V tomto článku se pokusím trochu prozkoumat nejzajímavější argumentace všech základních stran v oblasti možností jak a proč můžeme zkoušet odpovídat na otázku, zda existuje Bůh. Přičemž tímto pojmem bude obvykle myšleno něco jako inteligentní příčina stvoření. Ať už života či světa či obojího. 

Základní možnosti k otázce existence Boha jsou zhruba takové, že v nějakou formu Boha může člověk buď věřit čili být věřícím v náboženském smyslu, nebo může nevěřit čili být ateistou, a nebo se může domnívat, že nemá dostatek příčin zvolit si mezi předchozími možnostmi, resp. že minimálně za současných okolností nejsme schopni Boha ani dokázat ani vyvrátit a takový člověk je agnostikem. 

Tady bych rád na chvíli odbočil k etymologii pojmu agnosticismus, abych zdůraznil, že je odvozený od pojmu gnósis, což znamená poznání. Agnosticismus by tedy neměl být chápán jako opak pouze gnosticismu ale jako nepoznatelnost něčeho, obvykle existence Boha. 

Pro agnostiky může být vtipné pozorovat, jak se někteří křesťané snaží vyvracet abiogenezi ve snaze obhajovat existenci Boha a podobně tak může být vtipné pozorovat, jak se někteří vědci pokouší vyvracet Boha pomocí abiogeneze. A proč je to vtipné? Protože prokázání abiogeneze nemůže Boha vyvrátit a vyvrácení abiogeneze nemůže Boha potvrdit. Kdyby se nám třeba podařilo napodobit abiogenezi, tak stále ve hře zůstává teistická evoluce, podle které vesmír mohl vzniknout v takovém nastavení, aby v něm mohl vzniknout život. To však samo o sobě ještě nemusí znamenat nutnost existence Boha vesmíru, protože si lze představit třeba cosi jako fyzikální obdobu přirozeného výběru vesmírů, která by vedla k přežití jen těch nejstabilnějších vesmírů, přičemž život je ve své podstatě také druh relativní stability, takže by se dalo předpokládat, že čím stabilnější vesmír, tím spíše by v něm mohla vzniknout stabilita zvaná život. 

Má to však minimálně dvě ale. Za prvé nejstabilnější by možná byla neměnnost, ale to už by nebyl život, takže od určitého bodu by přirozený výběr vesmírů mohl začít být v rozporu s existencí života. A za druhé nejjednodušší vysvětlení neznamená nutně správné vysvětlení, protože si můžeme představit třeba v opuštěném počítači bez internetu uvězněný relativně inteligentní program, který by se pokoušel vysvětlit svůj vlastní vznik pouze na základě toho, co je tam schopen pozorovat. Mohl by pak dojít k podobným závěrům jako třeba, že vznikl v důsledku Velkého restartotřesku, který vedl k asoftwaregenezi, čímž by vyredukoval nejen člověka a Zeměkouli ale i zbytek vesmíru, což by z našeho hlediska byl velmi chybný závěr. Takže i kdyby věda už dokázala od základu (ve smyslu elementárních částic) zcela libovolně přestavovat hmotu, tak by nám to pravděpodobně stále neřeklo nic jednoznačného o tom, zda Bůh existuje či nikoliv, protože tím pomyslným programem v počítači můžeme být právě my. Ta zmiňovaná pravděpodobnost je však poněkud paradoxně vztažena k dosavadním poznatkům, takže nejsme schopni vyvrátit, že časem bychom to mohli prokouknout, pokud by to tak ovšem bylo. 

A ještě se můžeme vrátit ke kritikům abiogeneze, podle kterých existují neredukovatelné složitosti, což by mělo označovat něco, co nemůže vzniknout postupným vývojem, protože si prý neumíme představit funkční mezičlánek. To je však podobné jako tvrdit, že nadnárodní korporace nemohli vzniknout postupným vývojem z jakýchsi domorodých kmenů a to z důvodu, že zahrnují řadu funkcí, které by pomyslným zpětným zjednodušováním vypadly tak, že by se nám mezičlánek nezdál funkční. Z historie však víme, že složité společnosti se vyvinuli z jednoduchých. A když se podíváme na úroveň pozorovanou molekulární biologií, tak vznik nové zdánlivě neredukovatelně složité funkce si můžeme představit tak, že nejprve byli jakési jednoduché části s jednoduchými funkcemi jedna bez té zdánlivě neredukovatelné funkce dva, ale pak se ty části spojili tak, že emergentně vznikla nová složitější funkce dva, načež ty jednodušší funkce jedna klidně mohli časem více či méně vyprchat, pokud by ztratily smysl a šlo to tak zjednodušit bez poškození funkce dva. A podobně to hypoteticky mohlo být se vznikem sebereplikujících se buněk, protože sebereplikace už byla objevena i na úrovni pozorované anorganickou chemií viz. třeba tzv. živé jíly, což označuje schopnost různorodě tvarovaných krystalových destiček jílů, aby na nich krystalizovaly destičky víceméně stejného tvaru, který se tím víceméně zachovává navzdory možné variabilitě. Hypoteticky je možné uměle vytvořit třeba tvar symbolu srdce, který se bude dál replikovat, dokud se nenahromadí dost odřenin na to, aby to byl už jiný tvar. 

Je však potřeba upozornit, že sebevědečtější vyvrácení neredukovatelných složitostí nevyvrací možnost Boha, jak by mělo vyplývat už ze zmínky o teistické evoluci začátkem tohoto článku. A věda se sice vyvíjela mj. pomocí vymezování se oproti Bohu, avšak část vědců vždy připouštěla něco jako Boha, resp. žádná generace vědců dosud nikdy nebyla čistě ateistická. Někdo by mohl namítnout, že vědec, který připouští možnost Boha, je vlastně pseudovědec, ale z jiného hlediska to může být naopak ještě skeptičtější vědec než ateističtí vědci, protože by mohl být skeptický i k možnostem vědecké skepse a právě na základě toho by nebyl schopen vyvrátit něco jako Boha. 

Obdobně by se zarytě ateistický vědec mohl pokusit ujasnit definici vědce tak, aby ty váhavější vědce vypustil, přičemž by potřeboval používat nejen pojmy jako empirismus a skepticismus, ale také pojmy logika a matematika. Tak to bychom se mohli zeptat Kurta Gödela, jednoho z nejvýznamnějších logiků a matematiků v historii, jaký má názor na Boha. Odpovědí by mohlo být, že vyvinul jakýsi ontologický důkaz Boží existence na základě modální logiky. Je to série axiomů, teorémů a definic, které se zdají být celkem logické. Třeba axiom, jenž lze slovy vyjádřit tak, že vlastnost nutné existence je pozitivní. Ale když se to všechno složí dohromady, tak podle Gödela platí, že Bůh nutně existuje. To se pochopitelně nelíbí ateistům, takže se pokouší tvrdit, že některé axiomy neodpovídají realitě, anebo střízlivěji, že přestože je nelze považovat za nepravdivé, tak to neznamená, že jsou pravdivé, což je mimochodem v podstatě agnosticismus na úrovni logiky. 

Někteří lidé v tom chtěli udělat jasno tak, že nechali počítač, aby ověřil, zda je existence Boha nutností tak, jak to formuloval Gödel, avšak došlo k modálnímu kolapsu. Takže někteří ateisté to chápou jako neplatnost Gödelova ontologického důkazu, avšak logici zdůrazňují, že to nelze nutně interpretovat jako chybu Gödelovy formulace. Navíc i kdyby počítač došel k jednoznačnému důkazu, že by to neplatilo, tak by tím vyvrátil jen ten konkrétní ontologický důkaz, ne Boha. 

Takže na závěr tohoto článku mohu říct, že podle mě lidé (minimálně dosud) nejsou schopni jednoznačně potvrdit ani jednoznačně vyvrátit existenci Boha, takže nejracionálnější (nepředpojatý) dnes představitelný člověk je podle mého z tohoto hlediska agnostik. To však neznamená, že by se neměl snažit hledat důkazy jak pro platnost tak neplatnost existence Boha, protože podle mě agnosticismus zde platí i v otázce, zda to, co se jeví neověřitelně dnes, se bude jevit neověřitelné i zítra. To nemůžeme vědět. Paradoxně myslím platí, že když nad možnostmi existence či neexistence Boha nebudeme přemýšlet, tak si nemůžeme být jistí, že je stále neověřitelný, ale když nad tím budeme přemýšlet, tak pravděpodobně budeme ztrácet čas z hlediska otázky, protože je nepravděpodobné, že zrovna my bychom ten odvěký problém rozlouskli, přestože i naše snaha by k tomu mohla nakonec více či méně přispět, kdyby to ovšem bylo možné. Ale abychom skončili pozitivněji, tak lze říci, že přestože nám takové přemýšlení nemusí dát odpověď na naši otázku, tak nám může pomoct souvisle rozvíjet i jiné věci vč. logického myšlení. A kdo ví, třeba věda časem dospěje k teorii, která bude přijatelná nejen pro ateistické vědce, ale i pro nábožensky věřící. 

(konec přepisu)


Diskuse k tomuto videu na psanci.cz viz. ZDE.

Diskuse k tomuto videu ve skupině Filosofický kroužek na Facebooku viz. ZDE.


čtvrtek 11. března 2021

Videa nepravidelná pravidelnost, logická hra, Wittgenstein a totalita v Číně - 2. část

Toto je druhá část článku u nových rychlovideích, ale lze ji číst i samostatně.

Na úvod tohoto videa bych rád upozornil, že nejsem sinolog, takže zde uvedené informace a spekulace doporučuji brát s rezervou, případně prokonzultovat s několika různými sinology. 


Je běžnou Západní představou, že Komunistická strana Číny má v Čínské lidové republice zcela absolutní moc a neexistují tam žádné demokratické prvky. To je sice z velké části nejspíš pravda, ale kdo získal o něco hlubší, ale stále velmi základní, ponětí o politickém systému v Číně, tak by měl vědět, že je to minimálně trošku zavádějící, jelikož v Číně krom totalitní masy existují i jakési prvky demokracie či demokratury. 

Přesněji tam je hierarchicky mnohovrstevný politický systém, přičemž občané volí do spodní lokální vrstvy a mohou volit i jinou než komunistickou stranu, která Číně vládne už od roku 1949. Údajně mohou volit i nestraníky, ale má to pochopitelně různá omezení. Čistě hypoteticky je možné, že kdyby Číňané do spodní vrstvy většinově zvolili nějakou jinou stranu, tak by mohla ovládnout i vyšší vrstvy. V praxi to však pravděpodobně možné není a předpokládá se, že je to způsobené různými záměrnými machinacemi komunistickou stranou.

 Ale mě napadá ještě alternativní spoluvysvětlení. Jelikož politický systém Číny funguje zhruba tak, že vyšší vrstvy jsou voleny těmi spodnějšími, tak dochází k mnohonásobné selekci zastupitelů. Každou vyšší vrstvou narůstá odtržení od reality běžných Číňanů, a když si uvědomíme, že zastupitelé v každé vrstvě hledají někoho, kdo by uměl vládnout, tak samotné nastavení systému v podstatě zesiluje důraz na vládnutí až do extrému totalitní moci. Nebo-li když vládcové volí vládce, kteří volí vládce a tak dál, tak výsledkem bude pravděpodobně něco jako diktátor, i kdyby čínští občané na spodním vstupu chtěli demokraticky občanskoprávní vládu. A ještě se to dá parafrázovat tak, že zastupitelská mnohovrstevnost politického systému v kombinaci s přímou volbou pouze do spodní vrstvy má sebetotalizující tendenci. 

Nemusíme tedy mluvit jen o Číně, stačí se podívat na nejkritizovanější orgán Evropské unie, kterým je Evropská komise. Pokud to správně chápu, tak aby se člověk stal předsedou Evropské komise, tak nejprve musí být vybrán národní vládou, pak ho navrhne Rada Evropské unie, pak ho musí schválit Evropský parlament, pak jmenovat Evropská rada, čímž se stane eurokomisařem a ti si volí svého předsedu. Jak je však vidět nejlépe asi na roli evropského parlamentu v tomto procesu, tak oproti Číně v Evropské unii máme mnoho pojistek, aby se expertokratický orgán nevymykal kontrole a zůstával v komplementaritě se zastupitelskou demokracií. Ale o té možná zase někdy jindy. 

Dodatek mimo video: 

Diskuse k tomuto videu na psanci.cz viz. ZDE. 

V diskusní facebookové skupině Filosofický kroužek k tomuto rychlovideu padla mj. zmínka, že „Číně její systém perfektně svědčí“. V reakci na to uvádím, že platnost takového výroku je silně podmíněna mj. ekonomickým hlediskem, ale nelze tak mluvit za všechny jednotlivé Číňany. A ne jen proto, že tam mají silný princip dvojí tváře a guanxi, což je v podstatě tradiční čínská korupce a protekcionismus schovaný za rádoby ekonomiku daru a je to stále více v rozporu s oficiální politikou v Číně. S tím vším souvisí i jev, kdy vláda tvrdí komunismus, ale aplikuje na většinu svých obyvatel i mnoho praktik obdobných kapitalistickým za první průmyslové revoluce na Západě (tzn. opak komunismu). Mj. práce dětí, proti které komunisté bojovali. 

Abychom pochopili, proč prosperita Číny není tak jednoznačná, tak bychom se měli navzdory různým omezením snažit představit si, jaké to je být řadovým Číňanem. To nejspíš mj. znamená víceméně neovlivňovat svět podle svých představ a naopak zamlčovat a potlačovat své přirozené pocity podle okolní situace. Když ti například zatknou člena rodiny za nějaké údajné „podvracení“, tak v Číně je pro tebe mnohem lepší se od něj veřejně distancovat, i když jsi ho měl rád. A když člověk není pánem svého osudu, tak potřebuje něco jiného, co by mu v životě dodávalo smysl, aby důvody proč nežít nepřevažovaly nad důvody proč žít, jinak by totiž člověk mohl mít třeba až sebevražedné sklony. Takže řadový Číňan se snaží věřit, že by měl žít pro národ a tím opodstatňuje potlačování svých protichůdných přirozených pocitů. Má pocit, že život je velmi těžký, ale nedá se to změnit a dál musí dělat to, co se po něm chce, protože je pro něj mnohem těžší představit si, že by něco mohlo být jinak, když ve svém okolí o jiných variantách téměř nic neslyší a nevypadá to, že by ostatní mohli být naklonění i něčemu jinému. 

Je však nejspíš pravda, že dnes už nemálo Číňanů (obzvláště ve městech) má mnohem víc volnočasových aktivit než dříve, takže tam mají v podstatě jinou a nejspíš mnohem silnější variaci spektáklu, která jim také dodává určitý smysl života. Ale čím dokonalejší a rozšířenější budou technologie masové kontroly, tak tím okrájenější bude i význam „her pro lid“, takže pokud by to Čína s dohledem časem přehnala (třeba právě vlivem těch sebetotalizujících tendencí systému) a pokud by to Číňané přes veškerou snahu už nebyli schopni psychicky unést, tak podle mě může hrozit až řetězová reakce sebevražd. 

A to i z důvodu precedentu, resp. by šlo o Werther efekt, tedy o nákazu sebevraždou. Když bude Číňan psychicky na dně z mnoha nezastavitelných silných tlaků ve svém okolí a všimne si, že někteří lidé v jeho sociálním okolí spáchali sebevraždu, tak ji pravděpodobně spáchá také. Pak by to mohla být větší obdoba Jonestownského masakru, která by mohla způsobit až kolaps politického systému v Číně. Resp. sebevražda jako krajní forma tzv. občanské neposlušnosti, která obecně bývá zodpovědná za velké sociální změny. 

Už dnes je míra sebevražd v Číně jednou z největších na světě a třeba v Hongkongu po neúspěšných protestech v roce 2019 se určitá řetězová reakce sebevražd nejspíš už odehrála. Jinak údajně nejčastějším způsobem sebevraždy v Číně je pozření pesticidů, což může vyplývat z toho, že mnoho Číňanů dosud dře na polích do vyčerpání svých sil. 

Možnost vzniku velké řetězové reakce sebevražd v pevninské Číně je však pochopitelně spekulace závislá na mnoha faktorech. Pokud si vedení Číny takovou možnost uvědomuje, tak se jí může snažit předcházet tím, že bude potlačovat vlastní vůli k absolutní moci, aby nedohnala Velkého bratra do sebezničujícího extrému. 

Pokud společenský systém v Číně bude dál udržitelný, tak lze předpokládat, že žití pro národ bude dál zesilovat nacionalistické tendence v Číně. A pokud to (obdobně jako v nacistickém Německu) přeroste dosavadní meze až do bodu obratu, a pokud Čína bude dál masivně investovat do zbrojení, a pokud bude mít plán na zacyklení ekonomiky na národní úrovni, tak si může troufnout porušit dlouholetou mezinárodní (víceméně) Nashovu rovnováhu a pokusit se expandovat na globální nadvládu, čemuž by možná předcházela třetí světová válka (více či méně hybridní). 

Takže výrok, že „bude ohromně zajímavé, jak bude totalita fungovat v rámci vyspělé země“ sice lze ocenit za určitý nadhled (nad svou sebezáchovou), ale na druhou stranu ho lze přirovnávat k nadšení fyziků, kteří vymýšleli atomovou bombu. A pokud si nechceme zopakovat Benešovo dilematické odevzdání bez boje, tak bychom v Evropě asi opravdu měli dávat víc peněz na zbrojení a podobně, i když se nám to nelíbí. 

Jinak mám také pocit, že poslední dobou nejen v Česku nebezpečně narůstá antihumanistická bezcitnost vůči utrpení ostatních, čímž se blížíme určitému aspektu stavu v Číně. Lze sice napsat, že totalitní Čína je pro západ zajímavý experiment, ale v takovém případě se podle mě hodí komplementárně dodat nějaké soucítění s těmi lidmi, kteří si v rámci toho experimentu musí volit mezi otročením a sebevraždou. 

A abychom mohli skončit o něco pozitivněji, tak si lze představit i více či méně utopickou možnost, že Čína se nakonec vrátí k východiskům komunismu, nechá stroje osvobodit lidi od práce a rozšíří tento koncept do světa. Ale kdo ví, co se nakonec stane. 

Videa nepravidelná pravidelnost, logická hra, Wittgenstein a totalita v Číně - 1. část

V předminulém článku jsem psal o založení nového kanálu a od té doby jsem tam publikoval už přes deset videí. V tom úvodním jsem říkal, že rychlovidea budou vycházet nepravidelně a jen občas, ale v reakci na to mi bylo řečeno, že algoritmy na YouTube uživatelům zobrazují přednostně ta videa, která vychází relativně pravidelně, aby se tam diváci vraceli pravidelně jako při sledování televize. Takže jsem se rozhodl pokusit se každý týden publikovat jedno rychlovideo, přesněji každý pátek (zhruba po páté hodině odpoledne), abych zvýšil pravděpodobnost, že se ostatním uživatelům zobrazí. Rozhodně však nezaručuji, že časem nebudou výpadky. A nezaručuji ani to, že čas obvyklého publikování se časem nezmění. 

V tomto článku zveřejním přepisy těch čtyř rychlovideí, jejichž texty (v jednom případě popis) zde dosud nebyly zveřejněny. A u některých doplním i další souvislý text, který se časem může objevit v dalším rychlovideu. 


Toto video naznačilo nejednoznačnost konkrétnějšího chápání pojmu „pravidelnost“ už dříve, než mi bylo řečeno, že YouTube upřednostňuje „pravidelně“ vycházející videa. Ale jak YouTube chápe hranice pravidelnosti? teď už však ono krátké video. 




Přepis videa: 

I když to možná odporuje obvyklému výkladu, tak slovo „pravidelně“ může znamenat i časově nepravidelně, neperiodicky, resp. že pravidelná činnost je podmíněna pravidlem, jehož splnění nastává nepravidelně, jen někdy. Příkladem může být tvrzení: „Pokaždé, když jdu ven a může pršet, tak si s sebou beru skládací deštník.“ To nám ukazuje mj., jak slova složená ze stejných písmen ve stejném pořadí mohou být vnímána různými lidmi v různé časy různými způsoby. A kdo chce, aby jeho díla byla lépe pochopena jinými i budoucími lidmi, tak by se měl snažit o mnohonásobné parafrázování, resp. vyjadřovat jednu myšlenku více různými způsoby. Obzvláště ty nejdůležitější myšlenky. 

(konec přepisu)

Diskuse k tomuto videu ve Filosofickém kroužku na Facebooku viz. ZDE.






Toto video je bez zvuku, ale mohu sem dát text z popisu: 

Občas trénuji logické myšlení pár kroků dopředu a někdy pak vidím různé analogie z teorie her v reálném životě. 

Výhodu prvního tahu jsem přenechal umělé „inteligenci“. Bohužel ani v nejtěžší úrovni není tak dobrá, aby bylo možné dosáhnout jakési dynamické Nashovy rovnováhy, jak je ve hře Hexxagon teoreticky možné, ale chápu, že mnohé hráče by to pak odrazovalo, kdyby hra díky skokům mohla pokračovat hypoteticky do nekonečna. Na základě volby dvou hráčů proti sobě se však chystám časem vytvořit ukázku, jak by v této hře vypadala jednoduchá dynamická rovnováha. 





Přepis videa: 

Na jednu stranu se necítím dostatečně kompetentní, abych o následujícím tématu mohl mluvit, ale na druhou (a to je spoiler) jsem dospěl k závěru, že o tom (jakožto i dadavědec) mohu, nebo dokonce mám mluvit. Rakousko-britský filosof Ludwig Wittgenstein v posledním čili sedmém oddílu svého díla Tractatus logico-philosophicus napsal, že o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Podle mého tento výrok sice na jednu stranu lze považovat za i platný, ale na druhou je tato platnost podmíněna paradigmatem, ve kterém se raný Wittgenstein nacházel, přičemž jakási trvale udržitelná diverzita paradigmatů v rámci metaparadigmatu je jednou z podmínek fungování kolektivní inteligence lidstva. Kdyby totiž nějaké paradigma trvale vytlačilo ostatní velká paradigmata a znemožnilo jim fungování, tak čím víc by jich vytlačilo, tím víc by omezilo tvůrčí oponování, dokud by se to převládající paradigma zase přirozeně nediferenciovalo. Takže podle mého by paradigmata, kde je Wittgensteinův požadavek platný, měla komplementárně koexistovat s paradigmaty, kde tomu tak není, což lze chápat i jako jiný pohled na paradigma, kde je i není platný současně. Navíc ten požadavek vytváří zvláštní podobu Russellova paradoxu, jelikož když o něčem nemůžeme mluvit, tak v důsledku vlastní subjektivity si nemůžeme být jistí, že o tom nemůžeme mluvit, ale abychom mohli zjistit, že o tom nemůžeme mluvit, tak o tom musíme mluvit, takže ať se rozhodneme jakkoliv, tak Wittgensteinův požadavek nemůžeme splnit. 

(konec přepisu)

Dodatek mimo video: 

Dosud jsem neměl možnost dostatečně prostudovat Tractatus logico-philosophicus, ale odhaduji, že slovy „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ se myslí minimálně témata jako např. „Jaké má asi vlastnosti bytost, která je mimo tuto simulaci světa?“, obecněji metafyzika, transcendence apod. A maximálně tím lze myslet zhruba to, že vše vyslovitelné je závislé na nějakém neověřitelném paradigmatu, a proto je nejlepší mluvit co nejméně. Nejpravděpodobněji to však bude něco mezi v závislosti na předchozích výrocích v témže díle. Ale to jsou jen momentální představy člověka, který spíše doufá, že na to video/ text narazí někdo zasvěcenější a opraví ho.

Diskuse k tomuto textu na psanci.cz viz. ZDE

Diskuse k tomuto videu ve Filosofickém kroužku na Facebooku viz. ZDE.

V podstatě téže (avšak mnohem kratší a roztomilejší) reakce na Wittgensteinův výrok se objevila už ve videu Gacha Life test




Poslední z videí jsem se rozhodl vložit jako druhou část tohoto článku, abych k němu mohl připojit víc souvislých štítků.