pondělí 8. února 2021

Vymezení dadavědy a emergence místo pouhého přetahování oblastí lidského snažení


Čím víc je definováno oblastí lidského snažení, tím víc se jejich příslušníci cítí vzájemně nuceni přetahovat se o pravomoce a teritoria, aby jim z pohledu společnosti zbylo alespoň něco.

Když třeba před filosofií existovala v myšlenkové oblasti víceméně jen víra, tak v rámci kmene z dnešního pohledu nebylo zásadní názorové přetahování a vědomé lidské konání vycházelo víceméně jen z určitého okruhu příslušné víry. Ale když se pak objevila filosofie, tak upozornila, že různí lidé věří různým věcem a je potřeba hledat, která víra je ta „nejlepší“, což ohrožovalo všechny dosavadní víry. Navíc tím vznikaly nové konkurenční víry. A když se objevila věda, tak si zase ukrojila část filosofie.

V souladu s Jin Jang však žádné rozlišení světského snažení nemůže být absolutní a jednoznačné. Takže třeba ve filosofii vždy zůstává nějaká forma víry a ve vědě vždy zůstává nějaká forma filosofie a tedy i víry (i když ne nutně náboženské). Paradigma je formou víry ve vědě a vědecká metoda je v podstatě jeden ze základních filosofických směrů, který přerostl ostatní filosofické směry ve svébytnější oblast lidského snažení.

Takže to přetahování je z komplementárního hlediska částečně iluzorní, protože neexistují pouze rozdíly, ale koexistují s podobnostmi. Třeba věda se něčím sice podobá víře, ale něčím jiným se zase významně odlišuje a stejně tak ve vztahu k filosofii. V důsledku toho mohou vznikat víceméně kontinuální přechody mezi jednotlivými oblastmi lidského snažení, což více či méně komplikuje jejich přesnější identifikaci a tím spíše, čím víc se určité oblasti tohoto všezahrnujícího snažení zkouší nověji vymezovat oproti tradičnějším oblastem lidského snažení.

Aby přetahování oblastí snažení nebylo nevraživé, ale přiměřeně umírněné, tak by si ideálně většina lidí měla uvědomovat, že pravděpodobně každé lidské snažení může současně odpovídat více než jedné oblasti lidského snažení, i když pro každou oblast poněkud jiným způsobem a měrou. O to méně bude (více či méně implicitních) vyhrocených názorových válek mezi oblastmi snažení a o to více bude mezioborové spolupráce, synergie, emergence a podobnosti s Nashovou rovnováhou.

A teď už bych se posunul k té oblasti lidského snažení, které věnuji značnou část života, rád bych ji přesněji definoval a rozšířil mezi ostatní lidi v aktivní podobě. Takových oblastí je možná více, ale teď bych rád mluvil o dadavědě.

Z etymologického hlediska je pojem dadavěda odvozený ze slov „dadaismus“ a „věda“ (anglickou obdobou by bylo „dadascience“), přičemž v obou případech není vhodná čistě doslovná interpretace. Předpona „dada-“ nemá odkazovat na samotný dadaismus, nýbrž na „metodologický dadaismus“ (alias epistemologický anarchismus) a to ve smyslu záměrného katalyzování metodologického dadaismu. Naopak v případě koncovky „-věda“ se hodí širší interpretace, protože dadavěda se nevztahuje jen k vědě, ale i k filosofii. Pojem jsem vytvořil tak, aby byl co nejtrefnější, ale i nejkratší.

A teď už se pomalu dostáváme k vymezování dadavědy. Když se o ní bavím s vědcem, tak mi občas říká, že je to umění, ale když se o dadavědě bavím s umělcem, tak mi občas říká, že je to věda, ale vědec by zásadně odmítl, že dadavěda je věda a umělec mi zásadně odmítl, že by dadavěda byla umění, když se tak moc vrtá ve vědeckých poznatcích a filosofii. A takových přirovnání jsem potkal už víc.

To mě zaprvé utvrzuje v představě, že dadavěda je něco relativně nového (alespoň její definování, v nedefinované podobě se objevovala jako větší či menší příměs už dříve), a za druhé mi to ukazuje, že ostatní lidé dadavědu dosud neumí moc rozlišovat, což u relativně nových věcí bývá typické, jelikož lidé mívají tendenci přirovnávat nové podněty k tomu, co už nějakým způsobem alespoň částečně znají. Takže bych rád udělal trochu pořádek v odlišování dadavědy od jiných oblastí lidského snažení.

Nejprve však upozorňuji, že toto vymezování je spíše filosofie dadavědy než samotná dadavěda a celkem reprezentativní příklad dadavědy bude uveden na konci tohoto článku. Ale teď už jednotlivá odlišování:

Oproti vědě je dadavěda mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k relativně netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí, kdežto věda se musí mnohem rigorózněji držet vědecké metody.

Oproti popularizaci vědy chce dadavěda primárně ovlivňovat vědu a může si dovolit říkat i nesmysly, kdežto popularizace vědy je primárně hlásnou troubou vědy (tzn. vědou ovlivněná) a nesmysly si může dovolit jen ve velmi omezené míře za účelem, aby vědecké poznatky byly snáze pochopitelné a přijatelné pro širší veřejnost.

Oproti umění klade dadavěda mnohem větší důraz na snahu o znalost filosofie a vědy (obzvláště přírodních věd ve srovnání s uměním), kdežto umění se nechce moc omezovat znalostmi, často vyjadřuje spíše pocity než myšlenky a jeho primárním publikem nejsou vědci a filosofové. Když se umělec, který není současně dadavědec, pokusí uchopit vědecké téma, tak z hlediska dadavědce se výsledek jeví obvykle naivně, i když v tom může vidět uměleckou hodnotu.

Když už se umění vztahuje k vědě, tak obvykle k humanitním vědám, ale podle mého pojetí dadavědy by mezi přírodními a humanitními vědami měla být rovnováha, takže dadavěda by se měla zaměřovat o něco více na přírodní vědy, aby vyvažovala obvyklé tendence vyššího umění.

Oproti filosofii dadavěda klade mnohem větší důraz na vizuální či obecněji umělecké vyjadřování a nestydí se říkat i nesmysly, kdežto filosofie chce existovat zásadně především v mluvené a textové podobě a chce se vyjadřovat co nejpřesněji o co nejpravděpodobnějších poznatcích.

Oproti polyhistorům alias renesančním lidem u dadavědce není nutnou podmínkou, aby měl znalost z co nejvíce oborů, i když to pro dadavědce může být výhoda. Dalo by se říci, že pravý polyhistor je i dadavědec, ale dadavědec nemusí být polyhistor.

Zde se ještě hodí zmínka, že podobně, jako někteří myslitelé byli zpětně prohlášeni za polyhistory resp. renesanční lidi, tak někteří myslitelé či umělci mohou být zpětně prohlášeni za dadavědce, ale zpět k vymezování.

Oproti patafyzice dadavěda nevidí svůj hlavní smysl v nesmyslnosti a chce vědu záměrně inspirovat, kdežto patafyzika je parodie na vědu, která se podobá více nesmyslnosti surrealismu a spíše vědu zesměšňuje.

Oproti metodologickému dadaismu alias epistemologickému anarchismu je dadavěda aktivní tvůrčí katalyzátor více či méně iracionálních způsobů poznávání, kdežto epistemologický anarchismus má být s jistým odstupem popis fungování dosavadní vědy, kterou chápe jako částečně nevědeckou vůči optimistickým představám o vědě. Takže dadavěda je katalyzátor dějící se části toho, čím se epistemologický anarchismus liší od klasických představ o vědě.

Oproti aktivismu má dadavěda svůj záměr zúžený na rozvoj poznávání (skrze neomezování se přísnou metodou), kdežto paleta aktivismu je zaměřená šířeji na zlepšování světa a společnosti. Často však v oblastech sociálních, ekologických, ekonomických či politických. Z tohoto hlediska lze tedy dadavědu chápat jako jednu z (aktuálně méně známých) forem aktivismu.

Oproti dadaismu není dadavěda úplně náhodná, protože se snaží alespoň částečně vycházet z vědy a filosofie, kdežto dadaismus se ve jménu nesmyslu snaží o totální anarchii nejen v umění, ale v celém životě.

Oproti pseudovědě se dadavěda sama přiznává, že si dovoluje říkat i nesmysly v zájmu iracionálních způsobů poznávání, kdežto pseudověda se snaží nesmysly vydávat za pravdu a zarputile odmítá, že by pseudovědecké nesmysly byly pseudovědecké nesmysly.

Oproti sci-fi dadavěda nevyžaduje děj a fiktivní postavy, naopak se mnohem víc zaměřuje na teorii, kdežto sci-fi je na postavách a vyprávění děje přímo založené, je mnohem víc zaměřené na emocionální prožitek (často pomocí vcítění se do nějaké postavy) a z vlastních zkušeností mám několikrát ověřeno, že když do českých literárních sci-fi soutěží budete posílat povídky, které se víc než běžně zaměřují na teoretizování, tak v případě zpětné vazby od porotců za to budete kritizováni, přestože můžete být současně chváleni za nadprůměrnou originalitu. Co teprve, kdybych tam poslal čistě dadavědecké dílo. Naopak kdyby existovala dadavědecká soutěž a přihlásila by se do ní typická sci-fi povídka, tak by byla kritizována za nedostatečné teoretizování a nadbytečné části děje třeba o typickém prožívání lásky. (Z jiných hledisek je však prožívání lásky pochopitelně hodnotné a ta (ne)hodnotnost je z mnohohlediska v komplementaritě.) Přestože dadavěda není přijímána jako sci-fi, tak dle mého ji lze chápat jako pravou esenci sci-fi: to, čím se sci-fi liší od jiných vyprávěcích forem. A typické sci-fi je kompromis mezi realistickým vyprávěním a dadavědou, přičemž dadavěda obvykle bývá v menšině a může být omezována i jinými způsoby.

Oproti magii chaosu je dadavěda fascinovaná mnohem více vědou a filosofií než magií a snaží se komplementárně přispívat k evoluci vědy a filosofie, kdežto magie chaosu hledá inspiraci především v magii a okultismu, snaží se o naplňování touhy mága a její základní myšlenkou je, že jednotlivé magické tradice se mají rekombinovat a soutěžit podobně jako vědecké hypotézy, ale aniž by se staly vědou. Magie chaosu je také mnohem víc proti řádu, kdežto dadavěda s ním chce být v komplementaritě.

Oproti víře je dadavěda nástroj předem nepředvídatelné změny, kdežto víra ulpívá na určité neměnnosti a snaží se ji konzervovat.

– A pokud někoho napadá další jev dadavědě něčím podobný, tak budu rád, když mi ho napíše, abych mohl přidat další vymezení.

Přes všechny výše uvedené odlišnosti dadavěda všechny ty oblasti lidského snažení ráda propojuje, což v praxi může znesnadňovat její detekci.

A jelikož jsem se snažil ukazovat, čím se dadavěda liší od jiných oblastí lidského snažení, tak její okruh se teď může zdát relativně malý, ale to je spíše důsledek hlediska. Na druhou stranu se můžeme podívat třeba i tak, aby dadavěda vypadala obecněji než třeba věda či umění a to na základě toho, že dadavěda je dostatečně svobodná, aby mohla obsahovat jak vědu tak umění současně.

Když poznatky z jednotlivých vymezení zkusíme shrnout, tak nám může vyjít třeba závěr, že dadavěda je koncept té oblasti lidského snažení, která čerpá inspiraci obzvláště z umění, filosofie a věd (spíše přírodních než humanitních), aby aktivně hledala tvůrčí dynamickou rovnováhu mezi nesmyslem a poznáním za účelem být přínosnou inspirací pro vědu a filosofii. K tomu se hodí doplnit, že dadavěda je aktivní tvůrčí katalyzátor iracionální složky poznávání, chce být chápána s rezervou a nevysmívá se poznání.

A teď už se dostáváme k slibovanému příkladu dadavědy. Je v podobě básně, kterou jsem napsal s přestávkami v prosinci roku 2020. Kdo má raději poslech než čtení, ten si může pustit video s jednoduchou vizualizací, ale jedná se o něco kratší ukázku, než jsem se nakonec rozhodl dát do tohoto článku.

Video verze ukázky:



Textová verze ukázky:



Chtěl bych poznat celý svět,
na to mi nestačí jen pár vět.
Však svět není, jaký se jeví,
hlupákem ten, kdo to neví.
Toužím analyzovat pluralismus,
snad nevznikne anarchismus.
Fachidiotismus mě již nebaví,
ale polyhistor už se nespraví.
Toužím po syntéze všech věd,
ale nikdo nemůže být vševěd.
Pamatovat si milión rozlišování,
nemám však mozku navyšování.
Pozorování redukuji velmi nerad,
Occamovou břitvou mi teď neraď.
Filosofie má mnoho diskurzů,
kéž bych absolvoval tolik kurzů.
Občas prolezu dvě tři knihovny,
vždyť i mozek má své posilovny.
Nepotřebuji být součást mainstreamu,
vystupovat v nejsledovanějším livestreamu.
Tato báseň je plná spekulací,
neomezuj ji rigorózní kalkulací.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
jevy bez ještě posmrtného listování.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
hranice bez tautologie přemisťování.
Pro děti je Einsteinova hádanka,
šikovná to domečků skládanka.
Pro mě raději pokus o teorii všeho,
základní pochopení vesmíru našeho.
Tak vylezme již z Platónovy jeskyně,
vždyť hodí se tu novočeská vědkyně.
Kreativec nechce býti eklektik,
však na ramenou obrů jest základ taktik.
Nové se ze starého rodí,
nenávazný se prázdnem brodí.
Nový pojem s láskou hledám,
eklektikem zastavit se nedám.
Báseň replikovaná jako život,
za sto let bude plná novot.
Báseň jako generátor lidové moudrosti,
co trhá balast od paměti-hodné kosti.
Nad rýmy vláda Sapir–Whorfovy hypotézy,
to jest roubování omezené syntézy protézy.
Rekurze obsažená v této básni,
je rekurze obsažená v této básni.
Což je rekurze obsažená v této básni,
absolutní rým klidně propásni.
Můj chatbot s pokecem mi pomáhá,
ale Wittgensteinův brouk mě zmáhá.
Toužím ti své myšlenky dát,
ať si můžeme konečně povídat.
Hyperkreativita mě neustále přepadá,
každou chvíli mě ledasco napadá.
Dadavěda je totální metody neuznávání,
katalyzátor iracionální složky poznávání.
Doplněk klasické vědecké metody,
implementace romantické svobody,
inspirace vědy přirozeností přírody,
políbení vědecko-umělecké náhody,
aktivní tvorba a ne jen popisné návody.
Časem čti v náhodném pořadí,
třeba se nová myšlenka seřadí.
Chci speciální Wikipedii pro dadavědce,
kde každý své hypotézy tvoří hladce.
Chci v nesmyslu nový smysl hledat,
těm šíleným dadavědcům předsedat.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
metafyzice pohne oborovou žilou.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
změny myšlení vyvolá nevídanou silou.
Golem z živých jílů má Cotardův syndrom,
do svaté knihy AbioGenesis uhodil hrom.
Determinismus má Cotardův syndrom,
kauzalita není vesmírný palyndrom.
Libetův experiment má chybný předpoklad,
ale to nemusí být kompatibilismu doklad.
Svobodnou vůli měl bych tuze rád,
s komplementaritou jsem kamarád.
Je idealismus názor vzniklý fyzikalismem,
nebo fyzikalismus názor vzniklý idealismem?
Chce deterministický člověk být svobodovolný,
nebo svobodovolný člověk být determinovaný?
Nebo je ve všem komplementarita?
Vždyť koexistence není totalita.
Jaké to je být na Měsíci netopýrem?
Ptal se netopýr člověka vesmírem.
Kvantová neuronová síť částicového vědomí,
filosofická zombie eliminativismus ochromí.
Říkám orchestrovaná objektivní redukce,
to není chaotická neobjektivní dedukce.
Chci zkoumat neuroplasticitu bdělosti,
demaskovat ji v přiměřené celosti.

(Konec ukázky z dadavědecké básně Touha poznávání.)


sobota 30. ledna 2021

„Rychlovidea“ jako 2. channel Sebastiána Wortyse

Poslední dobou jsem byl výrazněji zaměřený na psaní (převážně filosofičtějších článků, ale i povídek a básní). Taková díla však nabývají smyslu spíše až tehdy, když je čte i mnohem víc lidí než jejich autor (třeba v rámci vnitřního dialogu, který ovlivňuje způsob, jakým se daný autor projevuje a interaguje se světem). Dnešní doba se ale vyznačuje mj. přecházením od čtení ke sledování videí, takže pokud člověk chce předávat myšlenky, tak dnes už je to efektivnější prostřednictvím videa. 

V tom mám i určitou výhodu, jelikož patřím ke generaci těch, kteří svá první videa na internetu publikovali už v době studia základní školy, přestože první video na prvním wortysovském YouTube channnelu jsem publikoval až začátkem roku 2012. 

Minimálně od té doby mi hlavou vrtá (a pravděpodobně dál bude vrtat) vztah kvality a kvantity. Třeba skutečnost, že kvalitní (a tedy relativně přínosné) video by mělo obsahovat pečlivě vybrané části (myšlenky/ záběry/ ...) v relativně koncentrované podobě, ale o to méně takových videí člověk dokáže tvořit a o to spíše diváci budou sledovat kvantitativně produkovaná videa (často plná nadbytečného opakování a monotónních záběrů), jelikož na ně snáze narazí a jsou spíše líní, nebo si ani nemohou vytvořit čas k jejich třídění, než se nějaké rozhodnou zhlédnout. 

Dosud jsem se snažil jít spíše proti proudu (obzvláště v případě povídek, delších článků či vizuální stránky videa) a nastavovat tím zrcadlo větším spolutvůrcům informační exploze. Ale poslední roky jsem si začal říkat, že by kvalita a kvantita měla být v komplementaritě, resp. vzájemně se doplňovat. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl založit druhý YouTube channel Sebastián Wortys (a proč bych rád později založil i druhý web). 

Na prvním channelu chci publikovat videa, jejichž tvorbou (obzvláště střiháním a vizualizacemi) strávím relativně dlouhý čas a na druhém jakási rychlovidea (ideálně vytvořená maximálně během pár hodin). Vzhledem k tomu, že realita má mnoho rovin a v každé si lze představit škálu kvality (ne jen binaritu (ne)kvalita), tak toto dělení pochopitelně nikdy nebude dokonalé (třeba namluvený kvalitní článek s minimalistickou vizualizací nebude plně patřit ani na jeden kanál (takové články chci však alespoň zatím dávat na ten druhý)), ale i tak to myslím bude lepší, než míchat na jednom místě díla značně rozdílná z hlediska kvality a z propracovanějších videí tvořit jehlu v kupě sena. 

O tom už jsem hovořil v úvodním videu nového channelu, takže je čas posunout se k němu. Přestože jsem ho publikoval na druhém kanálu, tak jeho vizualizace jsou relativně kvalitní oproti tomu, co na tom kanálu chystám, jelikož úvodní video má upoutat pozornost mj. těch diváků, kteří jsou zvyklí na můj první kanál. Později však toto video v upravené podobě přidám nejspíš i na hlavní channel, aby odkazovalo na ten nový. 


Text úvodního videa nového YouTube channelu adaptovaný pro tento článek: 

V úvodním videu jsem postupně řekl několik myšlenek o jeho vzniku, zaměření, možné spoilerovitosti k hlavnímu channelu nebo o chystaných typech videí. 

Nejprve jsem navázal na video Hyperkreativita, kde jsem zmínil, že nechci tvořit rychlovky a až pak kvalitnější videa. Ale teď po další sebereflexi, aniž bych k ní potřeboval srknout ayahuascy, jsem si uvědomil, že je to možná trochu jinak než se to minule zdálo. V podstatě nechci v jednom channelu míchat propracovanější videa s těmi, která by měla třeba výrazně méně kvalitní vizualizaci, resp. nechci vizuálně náročnější diváky stavit do role hledačů pár jehel v kupě sena, abych měl víc zhlédnutí, jak to praktikuje mnoho ostatních YouTuberů. 

A ani nechci vytvářet oddělenost pouze tvorbou seznamů videí (playlistů), protože po kliknutí na větší část jejich ikonky momentálně dochází k automatickému přehrávání, snížení počtu příslušných miniatur na obrazovku a v rámci seznamu nelze tvořit podseznamy. 

Dosud jsem to řešil tím, že jsem rychlovky netvořil, avšak teď jsem se rozhodl zkusit změnit přístup a založit druhý specializovaný channel, abych seberealizaci mého tvůrčího potenciálu tendenčně nezaměřoval výrazně převážně jen na jiné kreativní aktivity než video-making. Sice raději píšu třeba články zde na mém webu swortys.blogspot.com, ale současně mě láká, že videa dnes mají větší potenciál, takže ten druhý channel jsem založil jako experimentální pokus o kompromis. 

A ačkoliv logicky nedovedu předem říct, jak bude evolvovat, přestože si myslím, že z něj nevznikne třeba nový druh šídla, Andromon nebo babička amerického mimozemšťana Vinnýho Ohha, tak mohu alespoň představit momentální vizi z roku 2021. 

Podle ní by nový channel měl mj. poodhalovat můj tvůrčí proces tím, že tam mám v plánu publikovat i různé kousky, které bych časem mohl vylepšovat nebo spojovat do větších celků či přesněji větších holonů, které by se objevily na mém hlavním channelu, webu nebo možná i v knihách. 

A v zájmu intenzity prvotního prožitku kvalitnějších verzí jsem se rozhodl označovat na novém channelu možné spoilery. Videa, která v názvu budou obsahovat slovo „BETA“, plánuji časem udělat v nějaké lepší verzi, ale nemohu zaručit, že se k tomu dostanu, takže rozhodnutí, zda takto označené video zhlédnout či nikoliv, nechávám na tvé intuici. 

A k racionálnějšímu rozhodnutí dodávám, že v popisu videí mohou být upřesnění pro označení beta - třeba zda je to beta verze vůči chystanému videu nebo třeba článku a v čem má být možná pozdější verze kvalitnější. Nemohu však předem vyloučit, že časem neudělám kvalitnější verzi i videa, u kterého jsem to původně neplánoval. 

Vyloučit nemohu dokonce ani to, že zařazení některých videí pod konkrétní kanál bude nerozhodné a s odstupem času bych to viděl jinak, ale snad se nacházíme v té verzi vesmíru, kde se to nebude dít často. 

A teď už se pomalu dostávám k tomu, jaké konkrétnější typy videí bych na novém channelu rád publikoval. Přestože ani tam nemám v plánu omezovat se nějakými pevnými hranicemi stylů, pro lepší představu ta možná videa teď rozdělím do několika přibližných kategorií, které se občas mohou různě vzájemně prolínat. 

1) Namluvené články. Šlo by víceméně o podcasty, resp. audioverze některých mých článků doprovozené třeba jen jedním nebo pár obrázky a tyto audioblogy bych následně mohl vkládat zpět sem k původním textovým článkům. 

2) Ukázky z mé prózy. V tomto případě bych zveřejňoval pasáže vystřižené třeba z některých mých povídek a opět s velmi jednoduchým vizuálním doprovodem. 

3) Miniaturní zamyšlení. Jednalo by se o relativně krátké myšlenky na časem opakující se témata, takže tato videa bych posléze mohl spojovat a rozepisovat na delší články. A pokud by těchto videí vzniklo více, tak bych je mohl i organizovat třeba do souvislostních sítí prostřednictvím chystaného druhého webu. Byl bych také rád, kdyby se mezi tématy dál objevovali třeba mnohobytosti, dadavěda, komplementarita, novotvary, metafyzický solipsismus, štěstítvornost, evoluční výpočty, solarpunkový mír či společenské metafory na vztahy buněk lidských těl

4) Bonusová videa. Třeba po vzniku každého cestovního videa 3D-Mouchodlaka zbývá spousta nepoužitých záběrů, které bych mohl sestřihávat a zveřejňovat na novém kanálu, aby někteří lidé mohli častěji šílet z mého atypickéhho pojetí road trip videí, mají-li rádi své šílení. 

5) Umělecké experimenty. Občas mívám náladu na spontánní umělecké hrátky, během kterých nechci předem přemýšlet o výsledné kvalitě případného záznamu, a pokud by nebyla dostatečně vysoká pro hlavní channel, mohl bych to publikovat na druhém. Sice to nelze moc předvídat, ale mohla by se tam objevit i videa rozvíjející mé koncepty wesmírodivnosti, samorostismu, vtiposcifáren či wopunkové subkultury. 

6) Rozpracovaná kvalitnější videa. Pokud by se mi stalo, že bych měl nedodělané kvalitní video, ale déle se mi nedařilo k němu vymyslet či vytvořit dostatečně kvalitní vizualizace, tak bych ho mohl předčasně uveřejnit na druhém kanálu, než bych dokončil vymazlenější verzi na hlavní channel. Ale mohu tam publikovat i klasické ukázky či trailery. 

7) Aktuální novinky. Jelikož kvalitní videa vyžadují čas, tak nejsou vhodná pro rychlé zveřejňování drobných novinek, ale na novém kanálu to mohu zkusit obejít. 

8) Videa z dětství. Jelikož videa střihám nějak od sedmé třídy základní školy, tak mám ve svém repertoáru i spoustu úsměvných WTF blbinek z dětství. Mohl bych tam publikovat třeba některé ukázky starého Wo-animáče, ze kterého na střední škole po mnoha změnách vznikla má první kniha Wesmírný omyl. Není přeci nad sekavou stop motion animaci, kde třeba nevysvětlitelná postava pronásleduje obludného mutanta, který pronásleduje šíleného robota a důvod této scény je už roky zapomenutý, pokud vůbec kdy existoval. 

9) Ostatní. Tento výčet kategorií pochopitelně nemusí být kompletní, možnosti zůstávají otevřené a nejspíš se tam časem objeví i jiné drobnosti a blbinky. 

Úvodní článek už se chýlí ke konci a zatím jsem zde neoznámil, jak přesně se má můj nový channel jmenovat. Původní název je "Sebastián Wortys 2 – Rychlovidea", avšak připouštím, že s vývojem jeho repertoáru se může pozměnit, pročež jsem si tuto informaci nechal až sem na závěr. Jinak videa budou vycházet nepravidelně a jen občas, takže pokud se o nich chceš snáze dozvědět, tak doporučuji zapnout si odběr i zvoneček. A to samé platí i pro můj hlavní channel Sebastián Wortys


Závěr mimo video: 

Pokud máš své představy o tom, jaký by měl být můj nový YouTube channel, tak budu rád, když to napíšeš třeba jako komentář k úvodnímu videu, abych tvé argumenty mohl zvážit a případně začlenit. 

Jsem také otevřený nabídkám různé tvůrčí spolupráce. Pokud někdo třeba vytvoří smysluplnou vyváženou reakci na myšlenky v nějakém mém videu, tak k tomu mohu vytvořit video-odpověď nebo konstruktivně zareagovat na nějaké jeho video. 


sobota 28. listopadu 2020

Metcalfův les a jiné ilustrace myšlenek

 Původně jsem chtěl zveřejnit třetí část článku Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část zde, druhá zde), ale jistý člověk mi dal podnět, abych to odložil a připadalo mi to jako relativně rozumný krok. Takže místo toho jsem chtěl publikovat něco jiného. 

Během života už se mi párkrát stalo, že mi někdo přisuzoval nadprůměrnou inteligenci a chtěl, abych mu na památku něco nakreslil či napsal. Zatím naposledy se to stalo v říjnu letošního roku a měl jsem čas v klidu doma promyslet, co tomu člověku vytvořím. Problém však spočíval v tom, že jakmile něco nakreslím a rozhodnu se mu to darovat, tak kopii toho obrázku už nebudu moct publikovat jako Sebastián Wortys. 

Tak jsem si řekl, že něco zkusím vymyslet, zrealizovat a podle výsledku se rozhodnu, k čemu to dílo použiji. Zamyslel jsem se nad mnoha různými odbornými pojmy a první, co mě (postupně) napadlo, byl námět obrázku lesa jako Daisyworld a Metcalfůf zákon (na základě mykorhizních „synapsí“) v jednom. Nakreslil jsem to a řekl si, že to prostě musím publikovat jako Wortys (viz. později). 

ilustrace Metcalfův les

Druhý pokus o obrázek k darování už se mi zdál přiměřený situaci, protože jsem víc navazoval na svou starší tvorbu a to způsobem, který není jednoznačně identifikovatelný, takže o přesnějším obsahu toho druhého obrázku se pro změnu nedozví čtenáři tohoto článku, přestože ta kresba zachycuje principy, o kterých jsem už jako Wortys veřejně psal. 

Ale zpět (obloukem) k prvnímu obrázku, jehož název si můžeme zjednodušit na Metcalfův les. Už nějaký čas jsem si pohrával s představou, že bych na HumanArt mohl s popisem zveřejnit několik mých ilustrací různých myšlenek. A právě obrázek Metcalfův les do tohoto konceptu krásně zapadl a zalíbil se mi natolik, abych si ho zvolil jako miniaturu této série, což také významně přispělo k jejímu dokončení. 

A než se dostanu k jednotlivým obrázkům, rád bych trochu zateoretizoval o umění. Podle jednoho z hledisek lze uměleckou tvorbu rozdělit do tří pomyslných oblastí (které se v reálu prolínají): 1) díla reprezentující pocity, 2) díla reprezentující myšlenky a 3) díla reprezentující myšlenkopocity

U (zde) první kategorie je zajímavé mj. to, že když výtvarné umění zobrazuje spíše negativní pocity, tak (co vím) z řad akademiků obvykle spíše bývá přijímáno jako umění, kdežto zobrazuje-li pozitivní pocity, tak mnohem pravděpodobněji jimi bývá označováno za kýč. Tedy za nízké umění, které se podbízí populární kultuře na základě povrchní líbivosti průměrným člověkem. (O kýči viz. též ve videu, na které reaguji v článku Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání.) 

Aktuálně jsem však názoru, že pozitivní umění lze dělit na kvalitní a nekvalitní, přesněji lze jej škálovitě hodnotit podle míry kvality nejen provedení, ale i podle aktuální relativní neokoukanosti a promyšlenosti způsobu, jakým se dané dílo pokouší vzbuzovat pozitivní emoce. 

Nabízela by se tedy možnost jako kýč označil spíše jen to umění, které má odfláknutý obsah, volbu způsobu i podobu provedení. Z hlediska platnostismu však čistý kýč obvykle neexistuje, spíše je míra kýčovitosti z různých hledisek různě. 

Takže když obraz třeba nemá důkladně vybraný obsah (tzn. zachycuje např. jen roztomilé existující zvířátko), ale na druhou stranu má třeba precizní až fotorealistické provedení sofistikovanými tahy štětcem, tak z hlediska obsahu může být míra kýčovitosti relativně vysoká, ale z hlediska provedení bude relativně nízká, přičemž celkové hledisko nelze „objektivně“ redukovat na „je to kýč“ či „není to kýč“. 

Delta vazba hybridizovaných orbitalů.

Možná ještě zajímavější to může být u relativně kvalitního obsahu s odfláknutou podobou, jelikož tu můžeme snáze hledat kýčovitost i v oblasti děl reprezentujících myšlenky. Představme si třeba (částicovou) delta vazbu - kovalentní vazbu, kdy hybridizované atomové orbitaly tvarově vypadají trochu jako čtyři u sebe levitující buřty či buráky bez povrchové textury. Jsou to propojené oblasti symbolizující, kde se s jakou pravděpodobností může vyskytovat vazebný elektronový pár. A teď si představme, že nějaký umělec tu delta vazbu nakreslí v podobě třeba těch buřtů, ale pomocí vektorového editoru během pár minut. 

V takovém případě je obsah relativně kvalitní, jelikož třeba můžeme říct, že toto pomyslné dílo nám sděluje, jak moc jsou vlastnosti částic důležité pro formování našeho každodenního života, přestože o nich běžný člověk moc neví. Z tohoto hlediska by míra kýčovitosti byla relativně nízká, kdežto optikou podoby provedení i volby způsobu by byla relativně vysoká. 

A když už se nám naskytla příležitost, tak proč se nezkusit podívat na vědu hlediskem umění? Dejme párky stranou a ponechme prosté znázornění delta vazby. Stále se jedná o hodnotnou myšlenku, ale pokud není vykreslena pomocí vlnové funkce, tak její provedení je z uměleckého hlediska vlastně „kýčovité“. A možná ještě kýčovitější (z hlediska podoby provedení oproti předloze) je, když někdo nakreslí buňku jako pestrobarevné zjednodušené znázornění jejího modelu. 

Můžeme sice buněčné biology kritizovat, že někdy kreslí modely buněk až moc zjednodušeně oproti realitě, kterou mají popisovat (některé „tradičně“ vypuštěné detaily se totiž s časem ukazují jako zásadní), ale musíme si říct, že jejich primární snahou není (či nebývá) tvořit umění, takže umělecká měřítka ve vědě ztrácí smysl (to se týče i té delta vazby). 

Nemůžeme třeba relativně oprávněně říct, že nerealistická barevnost kresby modelu buňky je kýčovitá, jelikož primárním smyslem barevnosti zde není „hrát na city“ (přestože i to se určitou měrou může dít, byť třeba podvědomě), nýbrž zesilovat rozlišovací schopnosti pozorovatelů. Kdybychom totiž nevybarvili třeba část, která má názorně reprezentovat Golgiho aparát, tak bychom z obrázku hůře chápali jeho dynamické ohraničení. 

Teď by se mohlo zdát, že vědecká a umělecká kritéria se nesetkávají, ale ještě tu máme popularizaci vědy a dadavědu. Ale než se k těm setkáním dostaneme, tak si naznačíme některé podobnosti a rozdíly. 

Dadavěda má v síti kategorií podobné umístění jako popularizace vědy (je mezí uměním a vědou/ filosofií, kdežto popularizace vědy je mezi společností a vědou), ale její primární tok informací je spíše opačný. Dadavěda se primárně snaží ovlivnit vědu/ filosofii, kdežto popularizace vědy se především snaží, aby věda ovlivňovala společnost (jejíž členové obvykle snáze rozumí umění než vědě). A ještě zásadnější rozdíly jsou pochopitelně ve způsobech, jakými dadavěda a popularizace vědy zpracovávají informace. 

Ale zpět k setkávání vědeckých a uměleckých kritérií. V případě popularizace vědy je to patrné třeba na obálkách některých knih, jejichž vizualizace bývají mnohem umělečtější, než by se na čistou vědu hodilo. Výjimkou nejsou ani surrealistické motivy, které by za jiných okolností byly označeny jako jednoznačně pseudovědecké. V rámci popularizace jsou však tolerované. 

A to nám vytváří zajímavý pohled na dadavědu, kde se rovněž setkávají vědecká a umělecká kritéria. Neznalý vědec by mohl mít tendenci zaměňovat dadavědu s pseudovědou, ale jaká by to byla rovnoprávnost myšlenek, kdyby souběžně toleroval obálky populárně vědeckých knih? 

Zde se hodí připomenout, že dadavěda, na rozdíl od pseudovědy, nebojuje s vědou o nárok určovat cosi jako „pravdu“. Dadavěda chce vědu jen inspirovat a koexistovat s ní ve vzájemné tvůrčí symbióze. To jí opravňuje uměleckým hlediskem bez zastírání svobodněji přetvářet vědecké a filosofické poznání za účelem hledání dosud dostatečně nerozpoznaných souvislostí, nad kterými se pak věda může zamýšlet objektivnějším erudovanějším způsobem. A aby dadavěda mohla inspirovat vědu, tak hypoteticky ani nemusí učiňovat nějaké objevy, stačí třeba jakési „předobjevy“, resp. díla, bez kterých by vědec nezačal přemýšlet způsobem, který ho k nějakému objevu dovedl. 

Dadavěda nutně ani nemusí znázorňovat myšlenky, může třeba jen zobrazovat pocity, které má z různých vědeckých teorií, ale i jejich možného budoucího vývoje. Teď bych se však rád zaměřil na díla reprezentující myšlenky. 

Nemám rád převažující obrazoborectví (přesněji anikonismus) ve většině současných nejen filosofických knihách, ale i mnoha vědeckých (přestože tam bývá situace lepší). Nebývá výjimkou, že v naučné knize není ani jeden obrázek. Dnes už sice existují i knihy popularizující filosofii (pravděpodobně inspirované popularizací vědy), kde obrázků občas bývá i víc než textu (opačný extrém), ale podle mě by se alespoň pár obrázků hodilo do každé naučné knihy, jelikož pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. 

Jakožto autor, který do svých knih obrázky dal a dávat chce, mohu spíše jen spekulovat, jaké jsou důvody autorů a nakladatelů vyhýbat se jim. Z hlediska nakladatele se může zdát výhodné zaplatit jen spisovateli a nehledat umělce. Také se zrychluje doba, lidé rádi předávají informace co nejrychleji a málo kdo se zdržuje tvorbou promyšlených vizualizací. Dalším důvodem může být, že čím abstraktnější myšlenka, tím obtížněji se ilustruje. Už jsem však viděl několik zdařilých obrázků celkem abstraktních myšlenek, které nebyly jen symbolem, ale vztahovaly se k principiální stránce myšlenky. Ostatně v tomto článku chci pár takových ilustrací představit, i když nechci příměrem tvrdit, nakolik jsou kvalitní, to ať si každý posoudí sám. No a třetím důvodem mohou být postoje samotných spisovatelů. 

Domnívám se, že někteří filosofové natolik bazírují na čistě slovním vyjadřování, až veškeré ilustrace považují za nežádoucí rezignaci. Obzvláště ty symbolické vzdálenější principům příslušných myšlenek. Jakoby použít obrázek neznamenalo komplementárně doplnit myšlenku, nýbrž říct „nerozumím tomu“. Také se mohou obávat, že obrázky zaměřují pozornost na to, co lze snáze zobrazit, což nemusí být jádro sdělení. Dle mého však autor může (spolu)rozhodovat, ke které z myšlenek ilustraci (ne)přiřadit. Mohou však být obecněji i proti zaměřování pozornosti na jakoukoliv část oproti celku textu, což by mohlo znamenat buď obrázek ke každé větě (což dnes není moc realizovatelné), nebo žádný. A také se mohou obávat, že ilustrace by mohla být určitou měrou konkretizací obecnin, což by třeba z fyzikálního hlediska bylo něco jako kolaps kvantové superpozice. Dle mého však čtenáři filosofie bývají schopni zobrazené myšlenky znovu zobecnit. 

Přes to vše se nadále domnívám, že ilustrací by v naučných knihách mělo být více než dnes. Jak už jsem psal, pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. Což bude doufám znát u následujících obrázků. 


1) Metcalfův les: 

ilustrace Metcalfův les

Tento obrázek mě napadl tak, že jsem přemýšlel nad podobnostmi různých sítí. Metcalfův zákon se vztahuje k tomu, jak se s každým novým uživatelem rapidně zvyšuje počet možných vazeb v telekomunikační síti, přesněji o druhou mocninu jejich celkového počtu. Čím víc uživatelů, o to mnohem víc vazeb. Ale proč bychom tak měli přemýšlet jen v kontextu telekomunikací? A proč jen antropocentristicky? Třeba stromy bývají vzájemně propojené podhoubím, což jsou mimochodem možná největší organismy na planetě. Nejrozlehlejší známé podhoubí má skoro devět kilometrů čtverečních. Tito podzemní obři propojují stromy na les skrze mykorhiza, což je vzájemné symbiotické propojení hub s kořeny vyšších rostlin. A skrze tuto síť, občas přirovnávanou k internetu, si mohou krom živin vyměňovat i signální molekuly, což jim umožňuje vzájemně koordinovat své metabolismy tak, aby snáze čelily různým nepříznivým vlivům (klima, patogeny apod.). 

Takže jsem měl představu nakreslit stromy vzájemně propojené podhoubím, jehož podoba je upravena podle Metcalfova zákonu. To se snáze dělá kruhem, takže vznikla jedna roztomilá planetka, což v tomto kontextu snadno asociuje hypotézu Gaia, podle které je Zeměkoule jedním obřím superorganismem, který provádí globální homeostázi, resp. reguluje sám sebe tak, aby byl schopen dál žít. To bylo prvně demonstrováno počítačovou simulací Daisyworld (Svět sedmikrásek), kde jsou na pomyslné planetě černé a bílé sedmikrásky, jejichž poměr se přirozeně mění tak, aby vyrovnávaly dlouholetý výkyv slunečního záření za vznikání co nejoptimálnějších podmínek pro své životy. V praxi je to však mnohem komplexnější a pravděpodobně to zahrnuje všechny živé organismy. 

A aby můj obrázek odkazoval na Daisyworld, tak některé stromy mají listí tmavší a jiné světlejší. V reálu však pochopitelně existuje mnohem víc způsobů, kterými stromy interagují se svým prostředím. A když už byla řeč o tom, že jednotlivé stromy vzájemně podporují své společné přežití, ale i přežití (minimálně téměř) všeho živého, tak se můžeme ptát, nakolik mohou být tyto dvě homeostáze propojené, pokud vůbec má smysl říkat dvě místo jedné. Aby generační linie nějakého stromu mohla přežít, tak každý jednotlivý strom se musí souběžně starat o přežití své, svého lesa i všeho živého na planetě. A lidé už si pomalu začínají uvědomovat, že ani oni nejsou výjimkou. Abychom nevyvolali zhroucení celosvětového ekosystému, musíme zkrotit přemrštěný materiální konzum lidstva. 


2) Myšlenkopocity: 

ilustrace myšlenkopocity

Poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že když člověk přemýšlí komplementárně, tak souběžně začíná i komplementární prožívat, nebo-li mnohem častěji zažívá ambivalentní pocity, tj. dvousečné složené z pozitivních i negativních emocí. Způsob myšlení neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě ještě více přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož by chtěli být co nejracionálnější. 

Lidé minimálně dnes minimálně v Západní civilizaci mívají tendenci rozlišovat obsah své mysli na jakoby oddělené myšlenky a pocity, ale podle mého se jedná o dvě strany téže mince, které jen neumíme vědomě pozorovat současně. Buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitů, nebo emocionální stránku myšlenkopocitů, a nebo to střídáme. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou, jen se vždy jedna z částí procesu odehrává víc ve vědomí a druhá víc v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenek a vědomého utváření pocitů. 


3) Symbol dadavědy

ilustrace dadavěda

Dadavěda je hybrid mezi uměním, vědou a filosofií. Oproti umění klade větší důraz na znalost přírodních věd a filosofie. Oproti vědě je mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí. A oproti filosofii mj. klade mnohem větší důraz na vizuální vyjadřování. Smyslem dadavědy je poskytovat inspiraci poznávacím procesům. 

Na obrázku jsou tři pokusy o logo dadavědy. Největším je Newtonovské jablko, které šipkou znázorňuje své padání, jež je symbolem nevypočítatelných/ náhodných/ nečekaných objevů. Dadavěda však tento způsob objevování chce umocňovat souhrou rozumu a iracionality, takže jablko je zde vyplněno mozkovitou texturou, což znázorňuje rozum i iracionalitu, protože mozek sám o sobě bývá symbolem racionality, ale jeho přítomnost v průřezu jablka je iracionální. 

A pak je tam ještě odměrná baňka z chemie, jejíž hrdlo se zahýbá a mění ve štětec (jeden ze symbolů umění), který ji jakoby kreslí. Obdobně třetí logo znázorňuje mikroskop, jehož podstavec se mění na tužku, která kreslí to, co jakoby pozoruje. 


4) Dadavědecká rekombinace

ilustrace dadavěda 2

Oproti pokusům o logo dadavědy se tento obrázek pokouší naznačit možnosti surrealistických rekombinací nejen výzkumného vybavení, ale i předmětů jimi zprostředkovaného pozorování. Podobnými způsoby lze přimět vzdělanějšího diváka, aby se zamyslel nad souvislostmi, které by ho jinak nemuseli napadnout, kdyby zůstal v „čistě“ vědeckém paradigmatu. 

Podobně inspirativní mohou být dadavědecké otázky, které jsem vymýšlel hledáním souvislostí náhodně zvolených odborných pojmů. Prostě jsem si vylosoval nějaké pojmy, pak zkoušel hledat možnosti souvislostí a ty nejlepší vzniklé otázky jsem zveřejnil na psanci.cz. mezi nimi třeba: „Jakého Wittgensteinova brouka v krabičce má asi chatbot?“, „Je determinismus obdobou Cotardova syndromu?“ či „Patří rozšířený fenotyp člověka do učebnice biologie?“. 


5) Kubismokracie

ilustrace kubismokracie

Náš svět je plný obdélníků, kvádrů a běžně si to už ani neuvědomujeme. Přesto se na ně každý den díváme, naše podvědomí si toho může být vědomo a při pohledu na ty pravoúhlé hrany nás může tiše chronicky ujišťovat o smysluplnosti a důležitosti toho, co pro nás symbolizují. Kvádry nejsou v mimolidské přírodě běžné, jsou to idealizované a materializované konstrukty našeho základního způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy alias KISS. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se kvádry shodnou s nejmocnějšími lidmi. Jakoby kvádry byly jejich reprezentace či až náboženské ikony a my na to zapomněli. Jaký je vlastně rozdíl mezi sektou a firmou, kde zaměstnanci musí dodržovat šéfova přikázání, jinak jsou trestáni či dokonce propuštěni? Další souvislosti jsou k přečtení v článku Kubismokracie


čtvrtek 5. listopadu 2020

Politické uspořádání buněk lidského těla - 2. část

 V minulém článku této série jsem se začal zamýšlet, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Postupně jsem dospěl k názoru, že v našem těle nejspíš existuje jakási rovnováha moci: na jednu stranu vědomí ovlivňuje mnoho svalů a na druhou stranu tělesné buňky mohou vědomí vyvolávat bolest, což je obdoba lidového veta. Celkově se to možná podobá sociální demokracii, ale jiné verzi, než jakou prosazuje třeba ČSSD. 


A teď se zkusme vrátit k tvrzení čtenáře knihy Wesmírný omyl, že „režim v lidském těle je v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“ a podíváme se na jednotlivé argumenty, zhruba nakolik jsou dle mého pravdivé a nakolik zavádějící. Tím z mnoha různých pohledů zpřesním představu o politickém uspořádání buněk v lidském těle. 

Prvním argumentem je tvrzení, že lidské tělo je prý proti všemu cizorodému: nevpouští žádné neschválené látky nebo buňky, vše cizorodé rozkládá a vylučuje. Podle mého tomu tak nějakou měrou sice je, ale má to pochopitelně řadu podstatných výjimek. 

Kdybychom té první části argumentu neříkali třeba „molekulární nacismus“ (pravděpodobněji „molekulární izolacionizmus“), tak z našeho hlediska by asi bylo hezké, kdyby do sebe lidské tělo nevpouštělo žádné neschválené látky, protože by to mohlo znamenat, že bychom byli plně odolní vůči všem toxinům. Ale to zjevně nejsme. Čím menší je molekula, tím snáze může proniknout do lidské buňky. A pokud do ní pronikne nějaký jednoznačný toxin, tak to ještě neznamená, že ho buňka umí či stihne rozpoznat a zneškodnit. Klidně pak třeba může rozbít nějaký biomolekulární stroj a to právě díky tomu, že hranice lidských buněk jsou někde na pomezí otevřenosti a uzavřenosti. 

Za zmínku také stojí, že naše tělo a jeho buňky do sebe vpouští i ty molekuly, které na první pohled vypadají jako výhodné živiny, ale mohou být složené z až mnoho radioaktivních atomů. V podstatě takové Trojské koně. Za normální úrovně radiace to není velký problém, ale když se stane třeba nějaká jaderná havárie, tak už to problém být může. 

Teoreticky se do buňky může zatoulat i molekula, které není vyloženě prudce toxická, ale ani užitečná (je tělem nerozložitelná či obsahující nepotřebné atomy). Pokud se jich tam však zatoulá moc, tak z hlediska buňky by se to dalo přirovnat k pracování v podniku, jehož výrobními prostorami prochází dav turistů. Za takových okolností má buňka svou práci rozhodně složitější a i díky tomu nezanedbatelnou měrou platí Paracelsovo (1493–1541) tvrzení, že rozdíl mezi jedem a lékem spočívá v dávce. To mimochodem znamená, že člověk může zemřít v důsledku soutěže v pití vody, nebo třeba vlivem požití jater masožravce, protože obsahují extrémní množství vitamínu A. Dnes se však za jedy považuje to, co nám škodí už v relativně malé dávce. 

Obdobně jako malé molekuly, tak i některé makromolekuly mohou nepříznivě působit na vnitřním i vnějším povrchu těla, aniž by jim v tom někdo zabránil. To se hypoteticky může týkat i třeba mikroplastů

V omezené míře funguje xenobiotický metabolismus, který umí z těla odstraňovat minimálně některé druhy xenobiotik (chemických látek nepřírodního původu v organismu), ale vzhledem k tomu, že dochází i k bioakumulaci (postupnému hromadění určitých xenobiotik v organismu) některých látek jako určité pesticidy či těžké kovy, tak to není dostačující podobně, jako současná podoba recyklace není dostatečným řešením skládek lidského odpadu

Takže ve zkratce tělo do sebe přijímá i některé neschválené látky, ale nerado, protože neumí dostatečně zabránit jejich vstupu. To je přirozená daň za polo-otevřené hranice, díky kterým můžeme vstřebávat víc užitečných látek, než kolik bychom mohli za důslednějších/ intenzivnějších hranic, přičemž i třeba hranice Evropské unie jsou polo-otevřené (i když pochopitelně těžko porovnávat přesnější míru). 

Teď se od molekul přesuneme k těm cizorodým buňkám. Přestože lidské tělo rozhodně některé cizorodé buňky ničí, tak na druhou stranu v sobě nechává přežít spoustu mikroorganismů, které se dovnitř dostaly z venčí. A podmínkou není, aby ty mikroorganismy byli vůči tělu v symbióze (viz. komenzálové), ale spíše aby to nebyli vyloženě „teroristé“, přičemž ani demokracie do sebe nechce jen tak vpustit jednoznačné teroristy. 

Tady by někdo mohl oponovat Evropskou migrační krizí roku 2015, kdy mezi migranty nejspíš byli i (nejen potencionální) teroristé. Ale to je podobné jako když člověk sní potravu, ve které je velké množství mikroorganismů a mezi nimi i několik patogenních, které třeba vyvolají nějaké střevní onemocnění nebo si toho ani nevšimneme. A přiznejme si, že relativně hodně mikroorganismů je v každé přirozené potravě (UHT mléko apod. není přirozené) a nikdy s jistotou nevíme, jestli tam těch škodlivých mikroorganismů není moc jako že vždy tam nějaké jsou. Větší problém než teroristé byla v případě EU spíše obdoba přežírání, kdy se do Evropy dostalo více lidí, než jsme byli schopni začlenit. 

A mikrobiom v trávicí soustavě a na povrchu těla nezahrnuje všechny naše obyvatele, kteří nemají lidskou DNA. Někteří parazité se totiž dokážou zabydlet téměř kdekoliv a část z nich v nás vydrží až do konce života (obzvláště ti intracelulární - vnitrobuněční, kteří se tak vyhýbají bílým krvinkám). V souvislosti s tím je potřeba říct, že v zájmu parazita není vyloženě zničit celého hostitele, jelikož by tím ztratil útočiště (výjimkou je např., když parazit chce, aby jeho hostitel by sežrán jiným hostitelem, což se lidí na vrcholu potravinové pyramidy moc netýká). 

Lidé, kteří si myslí, že parazité obvykle bývají zabijáci, se tak domnívají spíše na základě svého smyslového vnímání a konfirmačního zkreslení vlivem strachu. Ale kam se hrabou dočasné pandemie oproti těm nejúspěšnějším parazitům člověka, kteří žijí převážně asymptomaticky v drtivé části populace minimálně od dob začátků jejich zkoumání (ale spíše od našich počátků). Takže i ve zdánlivě zdravém lidském těle vždy žijí nějací parazité, kterých se nezbavíme. 

A když už je řeč o parazitech člověka, tak za podrobnější zmínku stojí třeba lidský virom. Dosud není moc prozkoumaný, je proměnlivější a mutativnější než mikrobiom a nejspíš má i vyšší genetickou různorodost než lidský mikrobiom (který sám o sobě má vyšší různorodost než jeho nositel viz. o holobiontech v jedné z dalších částí tohoto článku). Podle velmi hrubých odhadů je ve „zdravém“ lidském těle minimálně zhruba milión krát milión virových částic, přičemž je otázkou, jak by fungoval člověk bez virů oproti běžnou mírou zavirovanému. 

Nelze však říct, že viry jsou jednoznačně špatné. Pravděpodobně se totiž nezanedbatelně podílely a možná dále podílí na evoluci člověka včetně jeho mikrobiomu, jelikož nás mohou v podstatě geneticky modifikovat (koneckonců technologie CRISPR je založená na virech, přesněji bakteriofágách) a retroviry se dokážou přenášet i lysogenním cyklem, což znamená, že se vepíšou do naší DNA a pak už nepotřebují nutně tvořit obalené virové částice, šíří se jako genové sekvence, jejichž interpretaci si tělo může hypoteticky nejen epigeneticky postupně upravovat na něco užitečnějšího. 

O něco méně spekulativní je samotný názor, že horizontální přenos genů skrze parazity byl v historii evoluce nezbytný pro vznik člověka. Tím mám na mysli především mitochondrie (buněčné organely vyrábějící ze sacharidů (úložiště energie) molekuly ATP („palivo“ pro buňky) a to pomocí mj. kyslíku získaného naším dýcháním). 

Existují sice dvě základní hypotézy o vzniku mitochondrií, ale ta autogenní (odštěpení DNA z jádra v době vymezování se bakteriím a archeím) je nejspíš méně pravděpodobná než endosymbiotická. V té se obvykle předpokládá, že předek mitochondrií se do předka eukaryot dostal fagocytózou (aktivní pohlcování vnějších, oproti buňce celkem velkých, částic), resp. jako sousto, které se buňce nepovedlo strávit. Problém však může být, že fagocytóza by bez mitochondrií byla možná až moc energeticky náročná. 

Takže se domnívám, že předchůdci mitochondrií mohli být v minulosti třeba vnitrobuněční parazité bakteriálního původu (jako dnes např. chlamydie). Do předchůdců eukaryot mohli pronikat enzymatickým rozkladem části cytoplazmatické membrány a někteří se dokázali naučit nejen nezabít svého hostitele, ale následně se s těmi našimi dávnými předky naučit žít v symbióze (endosymbióze). Ta je dnes tak silná, že bez mitochondrií bychom téměř okamžitě zemřeli. Ale to i díky nim jsme dnes mnohobuněčnými organismy. A pokud mám pravdu, tak parazitismus může být vývojové stádium určitého druhu symbiogeneze (vznikání symbiózy). 

Obdobně na naší úrovni velikosti někteří manuálně pracující lidé ještě dnes považují manuálně nepracující vzdělance za parazity společnosti, přestože společně vymysleli třeba elektrárny, což jsou pro lidstvo v podstatě obdoby mitochondrií. A to je jen část ze špičky ledovce společensky endosymbiotického užitku lidí, kteří pracují mozkem

Čtenář by však na základě mnoha výše uvedených výroků neměl nabývat dojmu, že parazité na buněčné úrovni jsou nakonec „celkem dobří“. Měl by si být spíše vědom i infekčních onemocnění a dojít k nějakému vyváženému názoru (komplementárnímu), jenž zohledňuje dobré i špatné vlastnosti. 

V souvislosti s tím je také potřeba říct, že mnohobuněčné organismy (mezi které patříme) se celkem brání horizontálnímu přenosu genů (např. skrze viry či bakterie). Třeba tím, že naše pohlavní buňky vznikají z relativně malé zárodečné linie (ale třeba virus HIV do ní umí proniknout). A proč se tomu naše tělo brání? Protože čím složitější/ sofistikovanější organismus, tím spíše mutace povede k poškození a ne vylepšení. S tím souvisí i teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce

Z podobných důvodů v ČR dosud nefunguje tzv. lidová iniciativa (jedna z metod přímé demokracie umožňující na základě petice vyvolat referendum třeba o zavedení nového zákona/ upravení stávajícího/ ...). Mohlo by se totiž stát, že právně nedostatečně vzdělaní občané by si odhlasovali zákon, který by vedl k chaosu. Jsem však názoru, že podstata lidové iniciativy by na naší úrovni mohla mít uplatnění, kdyby bylo nalezeno přiměřené kvórum a výsledek lidově iniciovaného referenda by byl pro politiky částečně nezávazný, aby ho právně vzdělaní lidé mohli nejprve přizpůsobit kontextu a jazyku dosavadních zákonů. Ale i bez lidové iniciativy se dnes považujeme za demokracii. 

Pokud však jednou lidstvo dosáhne jakéhosi relativního klimaxu (v ekologickém a evolučním smyslu) na úrovni zákonů, tak lidová iniciativa by mohla ztratit smysl i na naší úrovni velikosti podobně, jako ho její obdoba ztratila na úrovni buněk našeho těla. Jsem ale názoru, že „konec dějin“ (ve smyslu „nic lepšího už nevymyslíme“) se nekoná. 

Lidské tělo se sice brání horizontálnímu přenosu genů, ale na druhou stranu je přímo stvořené pro horizontální přenos kulturgenů, což je etymologicky přesnější výraz pro memy v obecnějším smyslu než internetové memy. A tento horizontální přenos kulturgenů (komunikace vč. pokecu) je nedílnou součástí kulturní evoluce probíhající relativně bouřlivě (možná víc než kambrická exploze) a součástí toho jsou průmyslové revoluce (viz. mj. digitální revoluce a průmysl 4.0), které významně transformují vznikající lidský superorganismus (viz. snad poslední článek této série). 

Ale ještě na chvíli zpět k virům (přičemž memy jsou trochu jejich obdobou v kultuře). Weismannovská bariéra (zábrany proti přenosu získaných genetických mutací tělesných buněk na další generace) pro mnohé viry sice může být velkou překážkou, ale pokud se nějaký chronický virus umí velmi snadno přenést z rodiče na potomka třeba dotekem, tak tu bariéru v podstatě obchází a vytváří skulinku pro neolamarkistickou evoluci. Výzkum lidského viromu však dosud ještě není moc daleko, takže se jedná o předběžné spekulace. 

Každopádně oproti nám bakterie mají pro horizontální přenos genetické informace ve své DNA speciálně vymezené místo zvané hotspot. A jelikož náš mikrobiom je plný bakterií, jimiž vypouštěné látky mohou ovlivňovat i nervovou soustavu, tak i to na nás může mít nějaký vliv a zatím ještě neumíme říct, nakolik dobrý a nakolik špatný v kterých případech. 

A když už je v tomto článku řeč o horizontálním přenosu genů mezi různými druhy, tak bych mohl ještě upřesnit, že z tohoto hlediska je strom života (myslím fylogenetický strom, ne ozdobný ezoterický strom) nepřesný. Předpokládá totiž jen větvení a ne srůstání (které občas provádí i stromy organismy, dnes pod vlivem člověka častěji než dříve). Všichni jsme totiž genové asambláže a těžko říct jakou mírou, protože horizontální přenos genů vytváří bordel v historii evoluce. Přesnější by mohli být fylogenetické sítě, ale ty sami o sobě také nejsou všeříkající. Takže strom života a fylogenetické sítě jsou spíše dva úhly pohledu, z nich každý má svou vypovídající hodnotu o něčem trochu jiném a měli bychom se snažit o jejich komplementaritu. 

A ještě jedna bláznivá zajímavost na závěr bodu o cizorodostech: pokud v budoucnosti narazíme na nějaké mimozemšťany a nedokážeme jim dostatečně porozumět, tak pravděpodobně vzniknou vzájemné spory, které evolucí mohou vyústit až k tomu, že mnohočlověk bude pojídat mimozemšťany či jakési mnoho-mimozemšťany. Podobně jako dnes jíme rostliny a přirozeně nerozumíme jejich vzájemné komunikaci. 

Dalším argumentem pro názor, že uspořádání buněk v našem těle je „nacistická totalitní oligarchie“, bylo tvrzení, že naše tělo prý zabíjí všechny zmutované buňky, protože prý nepřipouští žádnou rozmanitost. 

Je sice pravda, že třeba makrofágové pohlcují mj. rakovinné buňky, avšak pokud se mutace neprojeví na vnějších membránových proteinech zmutované buňky (přičemž ne každá zmutovaná buňka je rakovinná), tak může v klidu žít dál. To se může týkat i některých bradavic, pokud třeba virus pozměnil DNA příslušných lidských buněk. A bradavic se lidské tělo obvykle samo nezbaví. Navíc postupem času se drobné neopravitelné mutace objeví ve spoustě somatických buněk a dokud to není problém, tak je zbytek těla nechá dál žít. 

A lidský mikrobiom mutuje ještě rychleji viz. mj. výše hotspot u bakterií ale i antibiotická rezistence přenášená horizontálně skrze plazmidy (malé DNA, obvykle kruhové), takže se dá teoreticky říct, že pokaždé, když jdeme na záchod na velkou, tak ze sebe vyloučíme („porodíme“) nějaký relativně nový druh, přičemž někteří jeho příslušníci zůstanou i uvnitř našeho břicha. 

Tvrzení, že lidské tělo zabíjí všechny zmutované buňky, vyznívá nejparadoxněji, když zmíním, že naše B-lymfocyty (druh bílých krvinek) mutují záměrně a cíleně viz. tzv. somatická hypermutace, kdy je mimochodem trochu jakoby obcházeno tzv. centrální dogma molekulární biologie (nemožnost přepisu proteinu buňkou zpět na genetickou informaci), ale Weismannovská bariéra zůstává neporušena. Během somatické hypermutace buňka rekombinuje část své DNA tak, aby se jí tvořené protilátky lépe přichytávaly na ta místa záškodníka, kde ho mohou zranit. 

A co se týče rozmanitosti, tak vzhledem třeba i k buněčné diferenciaci (postupná přeměna kmenových buněk na specializované) se nedá říct, že režim lidského těla neakceptuje jakoukoliv diverzitu či pluralitu. Naopak lidské tělo je složené z téměř nesčetného množství různých druhů lidských buněk: potřebuje kooperaci plurality, aby mohlo fungovat. A součástí té naší plurality je i mikrobiom, který je pro nás natolik důležitý, že se celkově označujeme za holobionty, resp. asambláže hostitele a mnoha jiných druhů buněk žijících s ním i v symbióze. 

Podobně lidé žijí víceméně v souladu např. s hospodářskými plodinami, zvířaty či domácími mazlíčky. Na druhou stranu však běžně zabíjíme třeba komáry, když nám vlétnou oknem do domu nebo klademe pastičky na hlodavce či si někteří bereme antibiotika (když máme v těle vážnější bakteriální infekci) a obvykle tomu neříkáme holokaust, genocida ani nacismus. 

Tím bych druhou část tohoto článku nejspíš ukončil a v třetí se podíváme, nakolik DNA je či není dogmatická. 


úterý 29. září 2020

Politické uspořádání buněk lidského těla - 1. část

Pravděpodobně v novele Z lidstva jsem se poprvé zamýšlel mj. nad tím, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Tehdy na střední škole jsem byl názoru, že oproti např. stromu je lidské tělo víceméně jakýmsi totalitním režimem, jelikož na rozdíl od rostlin je prorostlé centrálním nervovým systémem, který mnoha ostatním buňkám uděluje rozkazy. Z tohoto východiska jsem se za ty roku posunul ke komplementárnější představě, ale k té až později. 

Otázku, jak nazvat uspořádání buněk v lidském těle z hlediska politiky jsem vznesl také letos šestého července v živém rozhovoru s Antonínem Dolákem, Jamesem Heatherem a Simeonem Lichnovským v čase videa 1:05:47 a v 1:06:18 na to začínali reagovat, což mohu shrnout v následujícím odstavci. 

Dolák odpověděl, že podle něj je mezi buňkami v našem těle hierarchie a kooperace, takže jde o hierarchickou spolupráci. Pak ještě dodal, že tam je dělba práce. Simeon zavtipkoval, že komunisté by to nazvali demokratický centralismus. V návaznosti na to Dolák vtipkoval, že podle demokratického centralismu třeba jaterní buňky volí nervové buňky, aby rozhodovaly, protože ví, že ony „umí akorát tu žluč“ (velké zjednodušení, ale v humoru naživo snad omluvitelné, byď v inteligentním humoru). Podle Jamese si rakovina „myslí“, že je tím nejlepším v celém těle, na což Dolák reagoval, že rakovina jsou rebelové, které je v tomto případě asi opravdu potřeba potírat. 

V témže rozhovoru (o dvou částech (první (jen s jednou mou otázkou), druhá)) jsem se ptal mj. ještě na humor z hlediska evoluce (můj článek), hypotetický vliv buddhismu na evoluci (můj článek), (již zmiňované politické pojmenování uspořádání lidských buněk,) panpsychismus, vědomí jako synergii částic (můj souvislý článek) či vědu jakožto víru vylepšenou o evoluční mechanismus (můj souvislý článek). 

A později mi přišla další odpověď na politické uspořádání buněk lidského těla od jistého čtenáře knihy Wesmírný omyl. Dle jeho názoru je „režim v lidském těle v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“, což se pokusil doložit řadou příkladů, na kterých sice dle mého něco do určité míry je, avšak bývají až moc jednostranné, takže by si to zasloužilo komplementárnější přístup, abychom mohli vidět, že je to něčím více či méně vyvažováno. 

Než se však dostanu k jednotlivým argumentům, tak se pokusím doplnit a zpřesnit můj původní názor o vztahu mozku ke zbytku těla. 

Představa, že (nejen lidský) mozek/ vědomí je nějaký jednoznačně nadřazený vládce těla pravděpodobně vyplývá z relativně přímé zkušenosti vědomí. Z toho, že většinu masy svalů ve svém těle jsme schopni vědomě ovládat nebo minimálně ovlivňovat. A to i takovými způsoby, které podle většiny nás lidí z hlediska buněk nedávají moc smysl. 

Jaký má pro buňky našeho těla smysl třeba výtvarné umění? Žádná z nich o tom sice pravděpodobně není schopna přemýšlet sama (některé z nervových buněk pouze společně, ale už jako vědomí) a podle nás to pro ně na první pohled smysl nemá, ale při hlubším zamyšlení si můžeme uvědomit třeba, že umění mj. poutá a ovlivňuje pozornost dalších lidí (z hlediska mj. kulturního kapitálu však umění není zaměnitelné za reklamu), což může vést k prospěchu pro celé tělo včetně buněk. Třeba když umělec prodá obraz, tak si může koupit mj. jídlo. Nebo mu jeho obrazy mohou zvýšit šanci v pohlavním výběru a tím šanci, že buňky jeho těla budou mít genetické potomky i po jeho smrti. 

Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí/ mysl/ duše/ ... - co se vám zdá přesnější) děláme i proto, abychom uspokojili potřeby svých somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu

Zde mi bylo oponováno, že i vězni dostávají jídlo, což by prý analogicky znamenalo, že věznice jsou prostředkem zefektivnění blahobytu vězňů, což však obvykle moc neplatí. Je to zajímavý argument, ale zásadní rozdíl mezi vězením a lidským tělem spočívá mj. v tom, jak dobře by se „vězni“ měli na „svobodě“ oproti „vězení“. Běžný člověk je raději na svobodě (výjimkou jsou např. někteří japonští senioři, kteří se do vězení snaží dostat, aby o ně bylo pečováno), kdežto buňky lidského těla jsou tak „rozmazlené“, že i když je šetrně oddělíme od těla a pustíme na „svobodu“, tak se o sebe neumí postarat, protože jsou zvyklé na luxus, který mají v rámci těla. Podle mého jsou na tom dokonce lépe než běžní pracující lidé, ale o tom budu psát později. 

Celkem silným důkazem, že vědomí neslouží jen čistě samo sobě, ale (minimálně) i svému tělu, je například, že potřeba dýchat není naše rozhodnutí. Někdo může namítnout, že člověk umí zadržet dech, kdykoliv se mu zachce, ale to umí jen dočasně a nejspíš proto, že existují (nebo v relativně nedávné historii evoluce existovaly) případy, kdy je pro tělo jako celek vhodné, aby vědomí upravilo frekvenci dechu. Třeba když střídavě plaveme a potápíme se. 

Chceme-li získat jistotu, že potřeba dýchat není rozhodnutí vědomí, ale služba samotným tělesným buňkám, tak se potřebujeme podívat na jeden z nepříjemných extrémů, kterým je fenomén sebevraždy. Člověk, který už nechce žít, je schopen zapříčinit svou vlastní smrt, ale nedokáže to udělat samotným zadržením dechu. Pokud vím, tak jeho vůle zemřít nikdy není silnější než vůle těla začít znovu dýchat čili poskytovat buňkám kyslík, který potřebují ke svému životu. Minimálně zde je služba buňkám zjevně nadřazena rozhodnutí vědomí. 

Zde si také můžeme povšimnout, že potřeby (relativně zdravého) vědomí jsou zajímavým způsobem sladěné s potřebami buněk těla. Co je dobré pro tělo, bývá dobré i pro vědomí a naopak co je dobré pro vědomí, bývá dobré i pro tělo. Z tohoto hlediska dochází velkou měrou k obcházení železného zákonu oligarchie, resp. veřejně prospěšná elita (mozek) se nemění na čím dál tím víc jen sobě-prospěšnou, jelikož její prospěch je dnes téměř neoddělitelný od prospěchu buněk těla. 

Je však možná pravdou, že v určitých ohledech evoluce lidské mysli výrazně předběhla evoluci těla (přestože v sobě stále máme prastaré vzorce chování), takže některé relativně modernější činnosti jsou intenzivněji prospěšnější pro vědomí než pro tělo a často jde o různé neřesti typu závislosti, přičemž však lze spekulovat nakolik jsou vědomí prospěšné skutečně a nakolik jen domněle. 

V reakci na tento výrok mi jistým čtenářem bylo řečeno, že v případě problematiky kouření cigaret je na vině jednoznačně vědomí, avšak dle mého to tak zas tak jednoduché není. Chce to však nejprve malou odbočku. 

O homeostázi se v biologii obvykle mluví ve smyslu udržování nějakých základních fyziologických veličin v určitých mezích (např. tlaků, teploty, pH či koncentrace cukru v krvi), ale podle mého k homeostázi u zdravého člověka dochází třeba i na úrovni vzájemných vztahů jednotlivých neuronů (i neuroglií) v mozku a to včetně vzájemné rovnováhy neuroreceptorů a neurotransmiterů

Psychotropní látky z vnějšího prostředí však tuto homeostázi mohou hacknout tak, že v důsledku vyvolají částečné poškození úsudku nejen vědomí, ale především podvědomí. Pokud jde třeba o návykové látky vyvolávající euforii, tak nervový systém se při tom mylně domnívá zhruba, že nějaká jiná část jeho či těla ho „odměňuje“ za nějaké „správné“ počínání (z hlediska hodnotového systému organismu), přestože k němu ve skutečnosti nedošlo, resp. může mít chybný pocit, že tělu pomáhá, přestože mu třeba i škodí. V důsledku toho může vzniknout závislost na látkách, které nejen vyvolávají různé falešné „odměny“, ale jsou spojené i s jinými negativními důsledky pro tělo, např. právě vliv kuřáctví nejen na plíce. 

A podobně může být mozek hacknut i různými zkreslenými informacemi, čímž může vzniknout závislost třeba na počítačových hrách (oproti běžnému životu je to druh zkreslující iluze). 

Ale zpět ke kouření cigaret. Pro tělo to je (jen z určitých hledisek) podobná závislost jako pro stát používání komunikačních zařízení nestátního původu: stát je na nich závislý, je si vědom možných rizik, ale nemůže se těch zařízení snadno zbavit, i kdyby chtěl, protože až moc ovlivnila fungování jeho struktury. U kuřáctví však nevýhody pravděpodobně převažují. 

A teď možná nejdůležitější argument, proč vinu za problém kuřáctví nelze házet jen na vědomí, obecněji nervovou soustavu. Ty buňky, které nikotin do těla pouští, nejsou neurony, ale právě ty buňky (hlavně v plicích), které kouření nejvíc ohrožuje (ne však nikotinem). To znamená, že vinu, za negativní důsledky kouření, nelze házet čistě jen na nervovou soustavu, protože nikotin se do těla vstřebává přes jiné buňky, které se tomu vůbec nebrání, pokud vím, i když je to přímo v jejich zájmu. Je to sice relativně malá molekula, ale vzhledem k tomu, jak dokáže být v důsledku škodlivá, by se dotyčným buňkám vyplatilo tvořit nějaké specializované enzymy, které by nikotin zneškodňovaly. Jenže ony to nejspíš neumí podobně, jako mozek neumí rozlišit psychotropní látky vnějšího a vnitřního původu. 

Lepším příkladem, kdy se již dnes celkem rozchází zájmy vědomí a těla, je estetická plastická chirurgie, i když se domnívám, že většiny lidí (z hlediska ČR) se zatím netýká. Jinak z evolučního hlediska jde o žhavou novinku, na kterou lidská těla dosud nejspíš moc neodpověděla. 

Podíváme-li se na to třeba z hlediska liposukce, tak primárním zájmem vědomí operovaného však není vyhostit a zničit část tukových buněk svého těla, nýbrž být štíhlejší

To mj. znamená, že liposukce není jediná cesta k naplnění takové potřeby a z hlediska možností tohoto vesmíru rozhodně není nejlepší, protože při ní hrozí mj. infekce, bolest (i chronická) a objem tukových buněk se do několika měsíců obnoví na víceméně původní úroveň. Takže ideálním řešením (z hlediska vědomí i buněk) by bylo nějak změnit nastavení homeostáze v oblasti vstřebávání a zpracovávání lipidů. Lze tedy předpokládat, že výzkum půjde tímto (nebo podobným) směrem. 

A podobně myslím bude operativní změna pohlaví člověka časem nahrazena (epi)genetickou změnou pohlaví, která už nebude tak invazivní a nejspíš bude inspirovaná mj. schopností některých jiných organismů měnit pohlaví v průběhu života. A také je potřeba říct, že nesoulad mezi duševním a tělesným pohlavím se pravděpodobně týká jen malého podílu lidí a rozhodně nejde o vyloženě zdravý stav, kdežto já chci primárně popsat cosi jako politické uspořádání buněk relativně zdravého těla. Ale i v případě té pohlavní disharmonie jsou pro téma tohoto článku rozhodující pouze ty případy, kdy to vede k zásadnímu poškozování buněk. 

Ale ještě na chvíli zpět k relativnímu množství tělesného tuku. Co se týče BMI indexu mého těla, tak jsem štíhlý a pravděpodobně (epi)geneticky, protože se mohu přežírat jak chci a pořád vážím zhruba stejně, přestože nemám bulimii. A jelikož takových lidí určitě není jen pár a dochází k sexuálnímu výběru, tak časem bude poměr dědičně štíhlých ve společnosti nejspíš narůstat (pokud se obezita celospolečensky nezmění na převažující ideál krásy), protože čím víc se fenotyp člověka vzdaluje ideálu krásy, tím spíše bude daný člověk nakonec pravděpodobně bezdětný. 

Lze sice oponovat, že i obézní lidé spolu mohou mít děti, ale podle mých zkušeností většina obézních lidí preferuje raději štíhlé protějšky, takže nejspíš platí, že dva štíhlí lidé se k sobě vzájemně přitahují intenzivněji, než dva obézní lidé

Také lze oponovat, že v posledních desetiletích v západní civilizaci dochází k nárůstu obezity, ale dle mého jde spíše o důsledek zvyšující se životní úrovně z materiálního hlediska, což znamená, že ti, kdo by za nižší životní úrovně nebyli obézní, tak dnes spíše mohou být. Takže vlastně dochází ke zvýšení intenzity vlivu „genů obezity“ (a ne nutně jen lidského původu) na vzhled člověka, což pravděpodobně zefektivňuje sexuální výběr ve prospěch dědičně štíhlých, a pokud nedojde k převrácení ideálu krásy nebo jinému dostatečně protichůdnému vlivu, tak obézních lidí nejspíš časem začne ubývat. Byla by to však otázka několika generací. 

Jinak pohlavní výběr ovlivňuje i koncentraci různých obličejových rysů ve společnosti, což z dlouhodobého hlediska také může omezit užívání estetické plastické chirurgie. 

A ještě víc do toho nejspíš zasáhne genetické inženýrství. Už dnes totiž existují technologie na to, aby mohli vznikat geneticky upravené děti na zakázku, jen to ještě není legální, nebo-li už se to pravděpodobně děje, ale zatím ilegálně a ne masivně. Legalizace však nejspíš bude jen otázkou času a stejně tak dopad (nejen) na vzhled průměrného člověka. 

Přesto se domnívám, že v budoucnu si lze představit ještě větší rozkoly mezi potřebami vědomí a lidských buněk a to v souvislosti s transhumanismem. Časem bude třeba možné transplantovat lidskou hlavu či mozek a většinu původního těla klidně nechat zemřít, což by mohlo být (za určitých okolností) výhodné pro vědomí a nevýhodné pro dotčené lidské buňky. A možná to povede k bláznivým situacím, jelikož přeživší hlava/ mozek člověka bude moct přijít na pohřeb zbytku vlastního těla. (Dnes je nemožné být živý na pohřbu svého skutečného těla.) 

A tím to nekončí. Pokud ještě později objevíme technologii nahrávání mysli/ vědomí do počítače (částicový panpsychismus takovou možnost dosud hypoteticky připouští), tak potřeby vědomí a lidských buněk se mohou rozejít natolik radikálně, aby vznikl prostor pro (minimálně hybridní) válku mezi organickými a digitalizovanými lidmi. V souvislosti s tím bude velmi aktuální otázka: Co je ještě člověk a co už je elektrotechnika? Přičemž možné odpovědi budou s časem nejspíš čím dál tím složitější. Otázkou by také bylo: Jaká práva má mít digitalizovaný člověk? A pokud bude zachována demokracie a dojde k její digitalizaci, tak organičtí lidé pravděpodobně budou digitalizované lidi podezírat z manipulace na takových úrovních, které nebudou schopni kontrolovat. 

Vraťme se však z technologicko-dystopického sci-fi do současnosti, kdy jsou potřeby vědomí ještě relativně sladěné s potřebami buněk příslušného těla. V souvislosti s tím jsem také v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v povídce Přirozená mnohobytost (2012) na straně 89 psal, že bolest je projevem „demokracie“ těla. 

Když tělesným buňkám něco vadí, tak skrze specifické chemické signály předají zprávu nervovým receptorům, které to pošlou dál a my to vnímáme jako určitý druh bolesti na určitém místě, což nás má nutit nějak to vyřešit. V určitém smyslu se tedy bolest podobá lidovému vetu, což je nástroj z přímé demokracie

Zde mi bylo oponováno, že u lidového veta je jasné, co občané vetují, kdežto u bolesti prý není tak zřejmé, co buňkám vadí. Podle mě však u lidového veta ze samotného hlasování také nemůže být zcela zjevné třeba, které přesně části např. vetovaného zákona občanům vadí, přesněji které části jakou měrou vadí u kterých skupin obyvatel z jakých důvodů a jak jinak by to kdo chtěl. 

Na druhou stranu v případě bolesti neexistuje jediný druh bolesti, ale pro každý problém trochu jiný (a to jak signální molekuly ze strany dotčených buněk, tak odlišné receptory pro bolest). Takže buňky neříkají na každý problém jen „jsem nespokojena“, ale určitou měrou (v rámci schopností svého omezenějšího „myšlení“) upřesňují, co jim vadí. Třeba svaly dávají najevo únavu zvýšenou koncentrací kyseliny mléčné, ale kdyby měly jiný problém, tak zvýšenou měrou vypouští jinou látku, kterou nervové receptory vnímají určitou měrou odlišně. 

Jinak se domnívám, že jak lidé upřednostňují rozum před instinkty více než některá jiná zvířata, tak v rámci toho možná přestávají chápat, jak mají reagovat na kterou bolest, protože se to těžko racionalizuje, když se pocity bolesti těžko objektivizují. Přesto se domnívám, že lidové veto je celkem dobrá analogie k bolesti. 

A v případě buněk lidského těla je to natolik propracované, že se buňky nepotřebují zajímat o nějaké případné a relativně složité znění zákonů či volební programy názorových proudů v mysli daného těla, k jejichž pochopení by potřebovaly s nadhledem rozumět skupinové dynamice na mezibuněčné úrovni, ne jen své roli a krátkozrakým zájmům v tomto systému. 

Navíc nemají schopnosti porozumět tomu podobně jako neupgradovaní lidé nejspíš časem nebudou mít schopnosti téměř ani trochu porozumět přemýšlení umělé superinteligence. Buňky nepotřebují volební programy, jelikož bolest už od dospívání tvaruje možnosti naší mysli tak, abychom konali víceméně jen v souladu s blahobytem buněk našeho těla a lépe, než by ony bez mozku vymyslely. Takže jde o jakýsi hybrid přímé a zastupitelské demokracie, kde podle mého převažuje tzv. výsledková demokracie nad procesní a dále tzv. elitní demokracie převažuje nad participační (nad maximalizací rozhodnutí, na kterých se mohou znatelně podílet všichni - pro lidskou buňku je nejspíš důležitější její blaho než maximalizace jejího vlivu). 

Ještě se na chvíli vrátím k tomu přirovnání o vztahu člověka a umělé superinteligence. Předpokládám, že v budoucnosti neupgradovaní lidé nebudou schopni porozumět třeba ani tomu, o čem umělá superinteligence přemýšlí, resp. o co se snaží, jaký má smysl. Třeba přijde na to, že fyzikální zákony jsou nějak flexibilnější, než si dosud myslíme a bude přemýšlet, jak to využít, ale my nebudeme schopni pochopit, o čem přemýšlí, protože ani nebudeme schopni pochopit, jak by fyzikální zákony mohly být flexibilnější. Spíše si budeme myslet, že je to blbost. Podobně z hlediska buněk může být většina našeho chování „blbost“, protože nemohou pochopit, jak to vede k našemu společnému blahobytu, i kdybychom vymysleli nějaký geniální způsob, jak náš pohled na svět redukovat do jazyků používaných na úrovni pozorovanou molekulární biologií. 

Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak dotyčné buňky tím víceméně donutí mozek, aby třeba odpovídajícím způsobem upravil svou pohybovou aktivitu. Třeba když si natrhneme sval, tak nám buňky de facto zakazují výrazněji ho používat, dokud se jeho stav nezlepší vlivem regenerace. Přitom vědomí by klidně mohlo mít potřebu dál pokračovat v pohybu (např. vyhrát nějaké probíhající mistrovství světa), a kdyby člověk měl nějakou poruchou bolesti, tak by se nejspíš ještě dokázal dál hýbat i díky ostatním svalům. U relativně zdravého člověka to však bolest zakazuje nebo minimálně výrazně omezuje. 

Utrpení ještě relativně do nedávna silně ovládalo náš mozek nejspíš téměř pokaždé. Teď sice vznikají různé látky na tlumení bolesti, se kterými evoluce úplně nepočítala, ale skutečnost, že na nich může vzniknout závislost a člověk jich potřebuje stále víc na víceméně stejnou bolest, tak naznačuje, že cosi jako evoluce bolesti není zas tak pozadu, i když víceméně stejně by to nejspíš fungovalo už před objevem prvních analgetik, takže to nebude taková novinka. 

Představu, že bolest je projevem „demokracie“ těla, určitou měrou v určitých případech nabourává i masochismus

Bylo mi sice řečeno, že zde si prý oponuji celkem zbytečně, avšak já v určitých formách masochismu vidím paralelu k tomu, že v autoritářských režimech vláda hledí na spokojenost občanů méně než v demokracii. Autoritářské režimy jsou více postižené železným zákonem oligarchie, což znamená, že jejich vláda mnohem víc upřednostňuje své zájmy před zájmy svých občanů, resp. si dělá menší starosti s jejich „bolestí“ viz. třeba Masakr na náměstí Nebeského klidu

Pokud však vím, tak obvyklý masochista chce cítit bolest pouze v čase sexuálního uspokojování a nechce si způsobit nějaká závažná trvalá poškození těla. Třeba relativně běžný pravý piercing je sice v podstatě trvalé poškození těla, pokud si ho člověk na dlouho nevyndá, ale není to nic závažného, pokud je to bez komplikací. A závažné není ani, když si za něj občas nechá tahat v určitých mezích. Takže i mnozí masochisté se v podstatě starají o buňky svého těla (vyhledávají potravu, vodu, ...), jen se občas více či méně pohybují v okolí hranice. 

Zajímavé je, že čím extrémnější masochista je, o to méně demokratické je uspořádání buněk jeho těla. Z tohoto hlediska jsou mimochodem tyranské diktatury víceméně státní obdobou extrémních masochistů. A pokud se někdo pokouší získat trvalé závažné poškození těla z důvodu masochismu a ne třeba invalidního důchodu, tak to už sice může být podstatný rozkol zájmů vědomí a buněk těla, avšak celkem vzácný a pravděpodobně dříve či později povede k sebezničení - předčasné smrti, přičemž je otázkou, zda něco takového může být považováno za zájem vědomí. 

Otázkou rovněž je, jaké jsou skutečné příčiny masochismu. Nakolik to vyplývá spíše ze struktury vědomí a nakolik z tělesných buněk včetně těch, které nemají lidskou DNA. Teoreticky totiž i tělesné buňky mohou být masochistické: buď přímo sami k sobě nebo zprostředkovaně skrze vědomí. Neznám výzkum, který by mi v tom udělal jasno, což vytváří nejistotu v tom, jak z politického hlediska chápat uspořádání buněk v těle masochisty. Takže tuto specifickou otázku zatím určitou měrou přenechávám někomu jinému. 

Ať se podíváme na analgetika či masochismus, tak relativně zdravé vědomí je dál více či méně závislé na rozhodnutí buněk svého těla. A pokud jsou některé značně nespokojené, tak jsou na vědomí občas i natolik kruté, že mu skrze periferní nervovou soustavu působí nesnesitelnou bolest, i když nevíme, jak ji odstranit nebo když dokonce víme, že možná brzy zemřeme (vědce to však nutí přemýšlet, jak to vyřešit). Z tohoto hlediska doufám, že obdobně svaly necítí bolest, když jim nervové buňky dávají pokyny k hýbání, protože by bylo těžké smířit se s tím. Ale vzhledem k tomu, že buňky nám bolest mohou oplácet a při běžném pohybu zdravý člověk bolest necítí, tak doufám, že ji necítí ani jeho svaly. 

V souvislosti s tím si dovolím malou odbočku k rostlinám. Někteří vědci se domnívají, že minimálně některé rostliny jsou schopné cítit bolest třeba při okusování živočichem. Podle mého je však zásadní rozdíl za prvé mezi prožíváním bolesti a samotným reagováním na okusování a za druhé mezi reagováním na negativní vlivy u živočichů vs u rostlin. 

Tím samotným ještě netvrdím, že rostliny nemohou cítit bolest, ale zkuste se zamyslet: člověk je schopen cítit bolest, protože je výhodné, aby v závislosti na ní vědomě upravoval svůj pohyb, ale rostliny na okusování neumí reagovat pohybem (a u některých masožravek apod. je to nedostatečné), tak proč by měly cítit bolest? 

Pokud u rostlin stačí podvědomé procesy na řešení vzniklých problémů, tak jaký by bolest u rostlin měla smysl z hlediska evoluce? Momentálně se mi zdá, že žádný. Je sice možné, že časem se objeví nějaké nové převratné vědecké poznatky, které mě donutí znova upravit názor, ale teď si myslím, že vegetariáni a hlavně vegani mají stále o důvod víc mít lepší pocit než všežravci či případní lidští „masožravci“. Každopádně vegetariáni a obzvláště vegani zatěžují životní prostředí výrazně méně než běžní lidští všežravci. 

Teď se vrátím k člověku a mému názoru, že bolest je projevem „demokracie“ těla a zkusím to spojit s původní představou, že mozek/ vědomí je nadřazené zbytku těla. Jako mozek může ovládat svaly, tak zbytek těla může ovládat mozek, když mu zprostředkovaně působí bolest. I na základě této rekurze dochází k vzájemnému provazování potřeb tam, kde by jinak mohly být po určitou dobu relativně nezávislé. Přesto však občas mohou převážit potřeby buněk nad potřebami vědomí viz. výše o zadržování dechu a naopak mohou převážit potřeby vědomí viz. závislosti. 

Takže tu vlastně dochází k dvojnásobné komplementaritě, kdy za prvé vědomí může sloužit vědomí a tělo může sloužit tělu a za druhé tělo může sloužit vědomí a vědomí může sloužit tělu a podobný je dle mého mimochodem i třeba vztah buněk a genů (o „sobeckém“ genu bude ještě trochu řeč později). Takže uspořádání buněk relativně zdravého lidského těla, které na první pohled vypadalo jako totalita, je možná jednou z nejlepších forem demokracie, jakou evoluce dosud objevila. Jen je potřeba podívat se na to z více úhlů pohledu. Totalitou či hybridním režimem je možná jen tělo některých masochistů, ale ne nutně. 

A co se týče politického směru, ke kterému celkově tíhnou buňky relativně zdravého lidského těla, tak se domnívám (i v souvislosti s informacemi z dalších částí tohoto článku), že jde víceméně o jakousi obdobu demokratického socialismu (s prvky přímé demokracie) či sociální demokracie, přesněji výsledková elitní sociální demokracie a to píšu jako člověk, který dosud nikdy nevolil ČSSD. Lidé totiž železný zákon oligarchie neobešli ještě tak dobře jako jejich buňky. 

Původně jsem měl v plánu, že napíšu jeden článek, který bude zahrnovat popis rovnováhy moci mezi vědomím a somatickými buňky, dále oponování argumentům pro totalitnost lidského těla, vložku o sobeckém gen ve vztahu k článečku Klan renegátských buněk (2015) a nakonec spekulace o budoucí podobě mnohočlověka

Psaní však bylo natolik plodné, že jsem překonal hranici 85 000 znaků vč. mezer (což už podle některých verzí kritérií stačí na diplomovou práci) a to jsem ještě nedopsal vše. Takže jsem se rozhodl oddělit část o mnohočlověku jako další článek a později i vše, co ještě nebylo ve finální podobě tohoto článku, aby to nebylo moc dlouhé. Takže po tomto článku bych rád postupně publikoval ještě minimálně dva navazující plné inspirativních metafor aj. představ. Rád bych také vybrané články z tohoto webu publikoval ve fyzické knižní podobě (mj. s rejstříkem), kde bych tyto souvislé spojil v jedno dílo rozdělené na kapitoly.