středa 11. března 2020

Kdybycit, jinohled, neurospiknutí, předkritika, samorostismus či biokazítko – 3. várka novotvarů

Úvodem tohoto článku, který volně navazuje na předchozí tohoto druhu, bych rád poděkoval, že v tištěném slovníku Hacknutá čeština se objevily alespoň dva mé novotvary a to živopis a hipstres. Rovněž se tam objevil pojem sametovka, který jsem sice (nejspíš) nevymyslel, ale formuloval jsem jeho definici a přidal ji na Čeština 2.0 (kde došlo ke zkrácení původní verze).

Na jednu stranu sice děkuji, ale na druhou musím vytknout jedno už starší, ale stále nepříjemné zjištění. V záložce zvané O Češtině 2.0 se mimo jiné píše tato věta: „Zahrnuje zbrusu nová slova, ale i slangové, regionální či jinak zajímavé výrazy ze všech zákoutí mateřštiny.“ To by bylo ovšem hezké, ale použití toho slova „všech“ je bohužel ověřitelně lživé.

Experimentálním přidáváním různých typů novotvarů jsem totiž zjistil, že schvalovány jsou převážně alespoň trochu vtipné neologismy. Pokud však novotvary nejsou vtipné (nebo alespoň potencionálně trendy), tak pravděpodobnost jejich publikování je, nejspíš vlivem nějaké marketingové strategie, výrazně nižší, ačkoliv mohou mít třeba zajímavou inteligentní pointu jako třeba antiskepse. To je protiklad skepse umožňující pochopit, jak názory druhých mohou z nějakého hlediska dávat smysl, přestože se nám zprvu jeví nesmyslné. Není to blábol a je to neologismus, ale publikován nebyl, přestože těsně před ním a po něm jsem pod jinou přezdívkou přidal několik vtipných z fleku vymyšlených novotvarů, které publikovány byly, což značí minimálně přeskočení pojmu antiskepse v procesu schvalování.

Nedlouho před publikováním tohoto článku jsem pokus raději zopakoval, ale výsledek byl stejný. Prokazatelné české novotvary deprivant (dehumanizovaný mocichtivec) a Nanospider (česká technologie umožňující první průmyslovou výrobu nanovláken) nebyly publikovány podobně jako vědecký pojem biosémiotika, ale mezitím přidaný a podle trendů mnou právě vymyšlený neologismus koronafob (doplněný vtipným příkladem) se objevil hned téhož dne. Takže zde neplatí starší argument, který jsem obdržel od provozovatele Češtiny 2.0 a jenž tvrdí, že řada mnou přidaných slov nebyla dosud publikována, protože není čas číst všechny navrhovaná slova.

Ještě se nabízí jeden výklad, ale rovněž nepříjemný. Vychází z toho, že inteligentní novotvary jsem publikoval jako Wortys, ale koronafoba jako Sytrow (tzn. Wortys převráceně) (protože jsem za to slovo nebyl zas tak hrdý a neměl jsem potřebu spojovat se s aktuálními mediálními trendy (což jsem pak porušil dvojsmyslným novotvarem viz. konec odstavce, který se mi zdál zajímavější než koronafob)). Nabízí se tedy interpretace, že nebyla publikována slova, pod kterými jsem podepsaný přímo jako Wortys, protože jsem jako Wortys publikoval video, které vysvětluje, že Čeština 2.0 je česká obdoba Urban Dictionary ochuzená o funkci konkurence jednotlivých definic. Aby bylo možné volit mezi více definicemi jednoho slova a nehodnotit je všechny dohromady. Ale pravděpodobnější se mi zdá první výklad, protože třeba slovo vtiposcifárna bylo publikováno s Wortysem jako autorem až po mém videu o Češtině 2.0. A později se mi navíc podařilo zveřejnit jako Wortys slovo koronspirátor.



Pokud tedy Čeština 2.0 omezuje inteligentní pojmy, tak je to velmi znepokojivé třeba z hlediska tvrzení pana Gillese Deleuze (1925 – 1995), který napsal, že filosofie je disciplína, jež spočívá v tvoření pojmů.“ Takže, když Čeština 2.0 převážně blokuje nevtipné inteligentní novotvary, tak přispívá k omezování rozvoje už tak stagnující české filosofie a naopak podporuje třeba rozvoj vulgarismů, které případná marketingová strategie Čeština 2.0 rovněž vítá. A nejde jen o filosofii, ale třeba i o etablování nových vědeckých pojmů v češtině.

Naštěstí ale vidím možnost oboustranně víceméně přijatelného kompromisu. Nově přidávaná slova by mohla být rozdělována do několika kategorii (minimálně na „vtipná“ a něco jako „vážná“), přičemž jsem ochoten připustit kompromis, aby kategorie „vtipná“ byla výchozím zobrazením stránky. Takže případná aktuální marketingová strategie by mohla být zachována, ale inteligentní novotvary by nebyly zatajovány veřejnosti, jen by k nim byla o kliknutí delší cesta. Podobně jako k výčtu slov ze všech kategorií. A pokud kategorie nebudou zavedeny, tak bychom měli tlačit alespoň na to, aby nebyly cenzurovány inteligentní a nevtipné novotvary.

1. Mé novotvary:

1.1. Pocity:

kdejsemcit: Obvykle krátký pocit „kde to jsem?“ v posteli před ranním otevřením očí. Tento dojem zapomnění, kde člověk zrovna leží, zažívají např. cestovatelé či lidé, kteří lehávají ve více budovách. U starších lidí to může být častější a intenzivnější.
Př.: „Jsem doma, nebo na koleji? To je zase kdejsemcit! Počkat, vždyť ležím u Terky!“

částnobolestkdybycit: Pocit, že už nezjistíme, co bychom zjistili, kdybychom viděli za svou smrt do budoucnosti; česká verze slova ellipsism.
Př.: „Děda měl před eutanázií kdybycit o budoucnosti naší rodiny.“

částnobolest/ částnotrpení: Utrpení ze zkušenosti být jen částí Celku, která nemůže dělat vše, nemůže znát vše, nemůže mít vše, nemůže být vše...
Př.: „Člověk občas pocítí částnobolest, když se podívá na obrázek galaxie s nápisem you are here, neboli ty jsi tady. Do předpokládaného konce vesmíru stihneme kolonizovat maximálně naši galaxii.“

koncobolest/ přednostalgie: Smutný pocit posledního loučení s něčím, ne nutně živým či fyzickým (např. konec dovolené, oblíbené akce, umírání blízkého, sebe či prodej milovaného ojetého auta). Vědomí, že současnost se brzy stane minulostí a pak předmětem nostalgického vzpomínání.
Př.: „Nemám rád koncobolest v závěru dovolené.“

světobolest: Bolest z nepřízně světa při snaze dosáhnout svého štěstí i bolest, že na světě mnoho lidí trpí. Obecněji smutek z nedokonalosti světa; česká verze německého slova weltschmerz.
Př.: „Kéž by jedno procento nejbohatších dokázalo cítit a spoluvyřešit příčiny světobolesti.“
(Zde bylo zařazení do mé/ cizí nejednoznačné, ale pasuje to k pocitům.)

1.2. Hlediska:

jinohled - živohled
jinohled: Jiné než obvyklé hledisko na něco.
Př.: „Jinohled je, když třeba v autě hledáš vlastnosti živého. Například musí přijímat organický matroš, aby mohlo fungovat.“

ufohled: Druh jinohledu, kdy něco dobře známého pozemského je popisováno, jakoby to viděli nějací ufoni poprvé v životě a nebyli si jistí významem.
Př: „Ufohledem je třeba tvrzení, že se nám dosud nepodařilo pochopit význam žehličky, ale předpokládáme, že pára má sloužit k omezování roztočů.“

živohled: Metaforický způsob pohledu, jenž v neživém hledá vlastnosti živého, nebo v jednom živém vlastnosti jiného živého. Jde o druh jinohledu.
Př.: „Živohled je, když třeba internet chápeš jako nervovou soustavu mnoholidského organismu.“

vědohled/ chytrohled/ intelektuálohled/ intošhled: Druh jinohledu, kdy je něco popisováno abnormálně složitě inteligentním způsobem.
Př.: „Vědohled je např. tvrzení, že kočka je eukariotický organismus, který v homo sapiens, po stereotypní kinetické interakci s okrajovými částmi jeho horních končetin, může zvyšovat hladinu endorfinů.“

hloupohled/ huhuhled: Druh jinohledu, kdy je něco popisováno abnormálně hloupým způsobem. Synonymum huhuhled je odvozeno od postavy Hu-Hu z knihy Wesmírný omyl.
Př.: „Hloupohled je např. tvrzení, že lednička být bílá věc, ve který být mňam věci, co já papat.“

podrobnohled: Druh jinohledu, kdy je něco popisováno/ vnímáno abnormálně podrobným způsobem.
Př.: „Podrobnohled je např. tvrzení, že smítko v rohu místnosti mělo našedlou barvu, připomínalo chmýří, obsahovalo pár vlasů a několik desítek drobků černé, žluté a světle hnědé barvy.“

absurdohled: Druh jinohledu, kdy je něco popisováno abnormálně absurdním (nesmyslným) způsobem.
Př.: „Absurdohledem je např. tvrzení, že úředníky platíme z daní, aby nám ztěžovali vydělávání těch peněz, kterými je platíme.“

mnohohled/ mnohohledisko: Několik hledisek spojených dohromady.
Př.: „Globální problémy vyžadují mnohohled, ne jen hospodské tlachání, přičemž ani to nemá být vynecháno.“

1.3. Městské samorosty:

plakátorostplakátorost/ plagátorost: Druh městského samorostu, kdy na nějaké ploše přibývají plakáty, až vzniká čím dál tlustší vrstva s odstávajícími zvlněnými okraji.
Př.: „Zajímalo by mě, jak by si plakátorost rozuměl se zapíkem, ale zkoušet to nechci.“

žvýkorost/ žvejkorost/ žvýkačkorost/ žvejkačkorost: Druh městského samorostu, kdy různí lidé postupně na jedno místo přilepují žvýkačky, obvykle třeba pod lavičkami.
Př.: „V centru Seattlu jsem viděl tak obří žvýkorost, že pokrýval obě stěny průchodu. Chtělo by to flashmob, který by takovou atrakci založil i v Praze.“

graffitorostgraffitorost/ graffitirost/ grafitorost: Druh městského samorostu, kdy je na sobě tolik vrstev barvy ze spreje, že se z podkladu začínají odlupovat a na průřezu mají duhovitou strukturu.
Př.: „Ten legál by měl někdo oklepat, už je to samý graffitorost.“

trhlinorost/ prasklinorost: Druh městského samorostu, kdy se vlivem opakované lidské činnosti rozrůstá prasklina v nějaké stavbě.
Př.: „Na lávce v Troji byl nádherný prasklinorost. Před tím než spadla.“

nálepkorost: Druh městského samorostu, kdy se na nějaké ploše postupně vrství nálepky od různých kolemjdoucích.
Př.: „Sloup u našeho domu je takový nálepkorost, že už skoro není vidět, z čeho je vyrobený.“

ghettorost: Druh městského samorostu, kdy k sobě postupně přirůstají především improvizované přístřešky chudých obyvatel.
Př.: „Zajímavým příkladem ghettorostu bylo Kau-lunské opevněné město.“ (Kowloon Walled City)

odpadkorost: Druh městského samorostu, kdy kolemjdoucí (ale i třeba vítr) samoorganizovaně vytvoří malou skládku třeba v nějakém zákoutí ulice.
Př.: „Včera hodil plechovku do výkopu a dnes už z toho lidi udělali odpadkorost.“

zámkorost - zámečkorost (zámky zámečky lásky)
zámkorost/ zámečkorost: Druh městského samorostu, kdy zamilování třeba na zábradlí u vody přidělávají popsané zámečky lásky, až vzniká čím dál tím větší útvar.
Př. 1: „Asi první doložený zámkorost je přes sto let starý a nachází se v Srbsku na mostu Ljubavi.“
Př. 2: „Byl to romantický den, přicvakli jsme zámeček na zámkorost... No a pak přijely technické služby a začaly to demontovat.“

cestorost: Druh nejen městského samorostu, kdy kolemjdoucí do trávy postupně vyšlapou pěšinu (lidský biokoridor).
Př.: „Nechápu, proč u hypermarketů neudělají pořádnou cestu tam, kde vznikne cestorost.“

subkulturost/ subkulturorost: Místo, kde se shlukuje a rozvíjí nějaká subkultura.
Př.: „Chtěl by se přestěhovat do nějakého subkulturostu.“

1.4. Mnohobytost a hyporg:

mezibytostní synapse: Jako existují synapse mezi neurony, jednou možná budou i synapse mezi bytostmi (např. lidmi), které by umožnili třeba nahlédnout do vzpomínek ostatních.
Př.: „Mezibytostní synapse by umožnili prožít vybranou vzpomínku naší lásky z jejího pohledu.“
O související povídce: ZDE

neurostliny: Sci-fi rostliny vybavené nervovou soustavou.
Př.: „Mezibytostní synapse by mohli umožnit komunikaci s neurostlinami.“
O související povídce: ZDE

sebekanibalismus: Když organismus či superorganismus pojídá svou vlastní část.
Př. 1.: „Gaia zatím není na úrovni přirozené mnohobytosti, jelikož provádí sebekanibalismus.“
Př. 2.: „Přestaň si okusovat kůži u nehtů, sebekanibale.“

konjugosféra: Bakteriální obdoba internetu, kde si některé bakterie (méně často archea, eukaryota, nálevníci a řasy) mohou pomocí konjugace (spájení) vyměňovat genetické informace s jinými bakteriemi.
Př.: „Člověk považuje internet za relativní novinku, ale v konjugosféře by na to měli jiný názor, kdyby bakterie uměli myslet podobně jako lidé.“

přírodní internet: Konjugosféra, mykorhiza (symbiotické propojení podhoubí a kořenů rostlin) a podobné informační sítě v přírodě...
Př.: „Kéž bychom se jednou dokázali vědomě napojit na přírodní internet.“

hyporg - neurospiknutí na úrovni mnohočlověka (autor: Sebastián Wortys)
neurospiknutí: Evoluční fáze, kdy určité jednotky organismu či superorganismu (neurony či světovládci) začínají přebírat moc nad ostatními a postupně směřují k vytvoření centrální nervové soustavy.
Př.: „Jedno procento nejbohatších lidí světa je rostoucím zárodkem dalšího neurospiknutí.“

hyporg: Závěrečná fáze neurospikntí na úrovni mnohočlověka. Totalitní superorganismus tvořený masou vzájemně propojených mozků zotročených jediným přeživším vědomím, případně umělou inteligencí.
Př.: „Pokud se z lidstva vyvine hyporg a ne přirozená mnohobytost, tak štěstí v tomto vesmíru půjde do kytek.“

1.5. Různé:

prázdnotvar: Prázdný novotvar, nebo-li když si někdo vymyslí a používá slovo, které není předem definované.
Př:
A: „Ten tvůj bajk je ale chňobový.“
B: „Přestaň s těmi prázdnotvary.“

beztelevizák: Člověk, který se nedivá na televizi, nemá ji a ani ji mít nechce.
Př.:
A: „Co je to za blázna, že nikdy neviděl Ulici?“
B: „Je to beztelevizák.“

ilegální solidarita: Solidarita, která je ilegální při absenci úředních dokumentů.
Př.: „Soukromá prodejkyně měla smrtelně nemocné dítě, tak jsem za ni občas zaskočil, ale načapala mě kontrola z finančáku. Tak jsem říkal, že je to solidarita, ale oni, že v tom případě je to prý ilegální solidarita.“
Související článek: ZDE

sobecká logika: Pomyslný druh logiky, podle které je logické, aby člověk byl sobecký. Předpokládá, že inteligentní lidé jsou sobečtí.
Př.: „Sobeckou logiku vymyslela banda deprivantů jako opozici klasické konstruktivní spolupráce.“

smyšloslovný popis: Umělecký popis prostřednictvím smyšlených slov, která mají vzbuzovat určitější pocity.
Př.: „Příkladem smyšloslovného popisu může být popis zaneřáděného WC třeba pomocí slov: zvradlokrysa tasující z hlemnice všehovnorálnosti.“

všepropojenost: Tvrzení „vše souvisí se vším“ vyjádřené jedním slovem.
Př.: „Koronavirvál a infodemie nám ukazují všepropojenost světa.“

každosmysl: Tvrzení, že každý člověk má smysl díky všepropojenosti, a kdyby kdokoliv zmizel, tak by to mělo nějaký vliv na okolí.
Př.: „Každosmysl je životní oporou našeho sebenaplnění.“

údivová reforma: Možná reforma školství, podle které je potřeba v žácích probouzet údiv, aby zatoužili po poznání a o to cílevědoměji se učili.
Př.: „Údivová reforma školství by mohla snížit počet žáků, kteří rezignují hned na začátku.“
Související článek: ZDE

bezmocná většina: Většina složená z lidí, kteří si myslí, že nemají moc. Většina, která se nechává vládnoucí menšinou nastavovat do pocitu bezmoci na základě menšinou budované, udržované a na vrcholu osidlované hierarchie.
Př.: „Bezmocná většina salámovou metodou zapomněla na možnost revoluce a spokojí se s vrabcem v hrsti.“

kubismokracie (autor: Sebastián Wortys)
kubismokracie: Vláda (v civilizaci) všudypřítomné obdélníkovitosti nad lidmi formou podvědomé ideologie, které se učíme pozorováním antropogenních obdélníkovitých věcí kolem sebe. Kubismokracie se člověku zdá všudypřítomnou, ale v divočině je abnormální.
Př.: „Člověk se rozhlédne po rovných hranách pokoje a připadá si pohlcen mašinérií kubismokracie, která ho opracovává na robota.“
Související článek: ZDE

předkritika: (Negativní) kritika před dostatečným pochopením kritizovaného.
Př.: „Předkritika je klasickým příkladem nedorozumění.“

vznikvalita: České synonymum pro emergenci, resp. samoorganizovaný vznik nových složitějších vlastností na základě jednoduchých principů.
Př: „Sněhové vločky a chemikova zahrádka jsou krásnými příklady vznikvality.“

alternativotvorné (myšlení): České synonymum ke slovu laterální (myšlení). Kreativní řešení problémů hledáním a tvorbou alternativ.
Př.: „Alternativotvornost nám ukazuje třeba, že občas je možné obejít celou řadu kroků a cíle dosáhnout jinak a snáze.“

velkovelikostní: Pro člověka nepředstavitelně velký, např. struktury složené z galaxií.
Př.: „Co když existují velkovelikostní bytosti složené z galaxií?“
Související video: ZDE

všeobsažný: Obsahující úplně vše.
Př: „Multivesmír je všeobsažný.“

myslobraz: Logicky nesouvislé obrazové pozadí přemýšlení (možná podvědomě souvislé).
Př.: „Nevím, proč vždy, když přemýšlím o strunovce, tak v pozadí vidím myslobraz místa, kde jsem už roky nebyl.“

přepisovace: Postupné upravování jednoho textu různými lidmi. Obdoba překreslace obrázku.
Př.: „Přepisovace mikropovídky dopadla tak, že se ze surrealismu stal hospodský trip.“

wesmírodivný: Vlastnost uměleckého stylu Sebastiána Wortyse, která se vyznačuje jakousi košatou kombinatorikou podivně bizarní asambláže na přechodu mezi sci-fi a fantazií.
Př.: „Snílek wesmírodivný je hadí kluk v létající kyberpunkové měchýřovce portugalské, ze které vyrůstá bonsaj, lišejník ale i třeba elektronka na výběžku od mořského ďasa.“

mnohokurzor/ polykurzor/ polycursor: Jeden kurzor ovládaný pomocí více myší/ touchpadů. Buď jako prank (žert), nebo jako kolektivní umění.
Př.: „Zkusili jsme v pěti lidech mnohokurzorem nakreslit domeček, ale vznikla z toho úplná šílenost.“

hadikluk: Ohebný hadí kluk (contortionist), ne fiktivní kluk skřížený s hadem.
Př.: „Ten hadikluk Goloborodko si normálně sedl na vlastní hlavu.“

vědombot: Hypotetický robot budoucnosti obsahující syntetické vědomí.
Př: „Až dokážeme vytvořit vědombota a nahlédnout do něj, tak teprve budeme mít ponětí o podstatě vědomí. Ale už dnes můžeme spekulovat o panpsychismu či kvantové emergenci.“

geofleška, geoflash, geoUSB (autor: Sebastián Wortys)
geofleška/ geoflash/ geoUSB: USB flash disk sloužící jako travel bug (případně i mystery keška) v outdoorové hře Geocaching.
Př.: „Našel jsem geoflešku a v ní návod na odvrácení neofeudalismu.“
Příklad geoflešky: ZDE

geourna: Drobná urna (třeba s částí popela domácího mazlíčka) sloužící jako travel bug v outdoorové hře Geocaching.
Př.: „Část zesnulého Rexíka po smrti procestuje svět v geourně.“

náhodovolebné fotografování: Proces fotografování náhodného záběru na náhodně zvoleném místě.
Př.: „Náhodovolebné fotografování nám může připomenout něco natolik všedního, až to začalo unikat naší pozornosti.“
Související článek: ZDE

bioasambláž: Asambláž z živých organismů, obvykle rostlin.
Př.: „Z klacků jsem na stromě vyskládal terásky, posypal hlínou a osadil krásnou bioasambláží.“

trendokracie/ mainstreamokracie: Vláda trendů/ mainstreamu (hlavního proudu kultury). Úspěch získají ti, kdo zahodí svou osobnost a podřídí se trendům/ mainstreamu.
Př.: „Občas se hrozím, kam nás a naši planetu může trendokracie může zavát.“

hovnorodnice: Speciální místo, kde dochází k „porodu“ hovínek (obvykle záchod).
Př.: „V porodnici přichází na svět děti a v hovnorodnici zase mikrobiom.“

dohovnochucování: Přidání kakaa nebo čokolády do jídla, ale s odkazem na lidské exkrementy.
Př.: „Pořádně tu perníkovou buchtu dohovnochuť!“

Hošty kei
hošty kei: Extravagantní barevný styl oblékání, který používá raper Hošty a někteří jeho fanošci z kotle. Volně odvozeno od visual kei, fairy kei apod. japonských stylů.
Př.: „Hoď na sebe nějakej hošty kei, než půjdeme na koncert.“

nudopis: Text napsaný z nudy. Za určitých okolností k nim může patřit i živopis.
Př.:
A: „Co to píšeš?“
B: „Ale nic, jen takové nudopisy z dlouhé chvíle. Třeba mě tím psaním něco napadne.“

zmetkoprodejce: Prodejce zmetků, neboli živočišný druh, který se vyvinul skřížením prodejce a podvodníka.
Př.: „Přirozený výběr umožňuje přežít na svobodě pouze těm zmetkoprodejcům, kteří své finty neustále obměňují.“
Další informace viz. kniha Wesmírný omyl, kapitola Vzpomínky ze Země, str. 43 v prvním vydání (2011).

komplementon: Pojem odvozený z komplementarity a holonu, který označuje, že každé jsoucno/ jev/ bytí je komplementárním prolnutím různých protikladů různou mírou. Některé druhy: holon (celek + část), kauzalon (příčina + následek), universalon (obecnost + konkrétnost), vněvnitron (vnějšek + vnitřek), (ne)pozitivon (dobré + špatné), …
Př.: „Komplementon je obecnější epistemologický rámec než kvadrant Kena Wilbera.“

svobodovolný: Mající svobodnou vůli.
Př.: „Svobodovolné vědomí překvapivě může být v komplementaritě s determinismem.“
Související článek: ZDE

zcílňování prostředků (autor: Sebastián Wortys)
zcílňování: Proces, kdy se z prostředků stávají cíle.
Př.: „Zcílňování prostředků ohrožuje každou snahu dosáhnout něčeho dobrého, ale pomocí něčeho jiného.“
Související článek: ZDE

změnosmysl/ smyslozměna: Když někdo používá nějaké slovo, jakoby znamenalo něco jiného a nový význam se pak uchytí minimálně v okruhu přátel. Tento růst mnohoznačnosti slov je však z vědeckého a filosofického hlediska nebezpečný, protože zvyšuje riziko nedorozumění.
Př.: „Franta z ejakulace udělal změnosmysl. Teď tím myslí močení.“

občasto: Něco mezi občas a často.
Př.: „Moc často tam nechodím, ale zase ne jen občas, spíš občasto.“

přeobjevování: Tvůrčí inovativní znovuobjevování; objevování již objeveného, ale odlišným způsobem s odlišnými závěry.
Př.: „Přeobjevení superorganismů umožnilo přemýšlet o možnostech budoucího vývoje mnohočlověka.“
Související článek: ZDE

dadavěda (autor: Sebastián Wortys)
dadavěda: Něco mezi uměním a vědou/ filosofií. Na rozdíl od pavědy/ pseudovědy dadavěda netvrdí, že její výstup musí být pravdivý, avšak říká, že může být inovativní/ kreativní inspirací pro fundovanější poznávací procesy. Dadavěda je katalyzátor epistemologického anarchismu.
Př.: „Když vědě či filosofii dochází inspirace, přichází dadavěda.“
Související článek: ZDE

dadavědec: Člověk zabývající se daděvědou. (Viz. dadavěda v tomto článku.)
Př.: „Dadavědec mívá o vědě a filosofii větší ponětí, než běžný umělec, ale menší, než běžný vědec či filosof o vědě či filosofii.“
Související článek: ZDE

myšlenkopocit: Fakticky neoddělitelné komplementární spojení myšlenky a pocitu (emoce).
Př.: „Neexistují myšlenky ani pocity, pouze myšlenkopocity a jejich rozdělování je iluze založená na lidské neschopnosti dívat se na myšlenkovou a pocitovou stránku myšlenkopocitu pořádně současně, ne jen střídavě.“
Související článek: ZDE

platnostismus: Možný filosofický směr zaměřený na rozvoj obecného upřesňování míry platnosti nějakého tvrzení.
Př.: „Platnostismus člověka učí třeba, že každé tvrzení má různou míru platnosti za různých okolností. Takže vyžadování odpovědi buď pouhé ano či ne bývá přehnaně zjednodušující.“

stručnojasně: Rovnováha stručnosti s jednoznačnější jasností významu.
Př.: „Nepiš to prosím tě moc stručně, aby to nebylo tak mnohoznačný, ale nedělej z toho ani sáhodlouhou slohovku. Prostě to napiš stručnojasně.“

samorostismus
samorostismus: Převážně český umělecký směr vycházející ze samorostů aj. bizarních přírodních útvarů.
Př.: „Mezi český samorostismus patří například některá díla Františka Skály a Jana Švankmajera, Muzeum samorostů, všechny díly hry Samorost nebo filmy Kuky se vrací, Otesánek, Malá pán či Poslední z Aporveru.“

anarchopesimista: Člověk věřící, že lidé se nedokážou vzájemně organizovat bez vlády, aniž by došlo ke kolapsu (nebo vzniku nové vlády).
Př.: „Stalin byl vůči původním volnomyšlenkářským komunistům anarchopesimistický.“

anarchooptimista: Člověk věřící, že lidé se dokážou vzájemně organizovat i bez vlády, aniž by došlo ke kolapsu.
Př.: „Urza je anarchooptimista, který nezapočítává vliv zahraničních mezinárodních korporací na případný anarchokapitalismus v ČR.“

prozkoumávačka, průzkumka, urbex
prozkoumávačka/ průzkumka: česká verze slova urbex.
Př.: „Nechceš se mnou dnes večer do staré továrny na prozkoumávačku?“

přenechtěnost: To, co lidé kdysi zásadně nechtěli a dnes chtějí.
Př.: „Kdysi se lidé báli strašidel a pohoršila je jedna vražda ve filmu, ale dnes kde kdo vyhledává ty nejextrémnější horory. To je fakt přenechtěnost.“

protiživot/ protiživotění/ protiživohra: Prohrávání života vlivem hraním her. Podobně viz. živobehra.
živobehra: Být obehráván v životě vlivem svého hraní her. Obdobně viz. protiživot.
Př.: „Časté hraní počítačových her znamená protiživotění, nebo-li prohrávání strategické hry jménem život.“

koronspirátor:
1) „Konspirační teoretik, který epidemii koronaviru SARS-CoV-2 považuje za uměle vyvolanou.“
2) „Respirátor nejen proti koronavirům.“
Př.:
1) „Koronspirátoři by za spiknutí považovali i pandemii rozměrů černé smrti.“
2) „Babča je takový koronafob, že pořídila koronspirátor i svému hafanovi.“

biokazítko/ biokurvítko: Vrozené vlastnosti organismů, které omezují délku jejich života podobně jako kazítka ve výrobcích. U člověka to může souviset např. se zkracováním telomerů.
Př.:
A: „Štvou mě biokazítka . Bez nich bych se dočkal třeba prvního člověka na Marsu.“
B: „Tys nečetl Věc Makropulos?“

myslojebný Rick a Mortymyslojebný: Vyjebání s vaším názorovým systémem do stavu pochyb o všem; česká obdoba anglického mindfuck.
Př.: „Seriál Rick a Morty bávý fakt myslojebný.“

myšlenkopoutník: Volnomyšlenkář dobrodružně putující světem mysli od myšlenky k myšlence, trochu jako nomádský  filosof (bez předurčeného hlediska). Při tom tělesně může rovněž cestovat (ale i být na jednom místě třeba v přírodě či doma (s či bez internetu)).
Př.: „Myšlenkopoutník projde Kokořínskem a vymyslí ranec hypotéz.“

eufemština: Jazyk používající eufemismy, resp. jazyk navlékající nepříjemné/ drsné skutečnosti do růžových slovíček.
Př.:
A: „Naše těžební společnost přetvoří zemědělskou krajinu na překrásnou krajinu jezer.“
B: „Nechte té eufemštiny a přiznejte svůj podíl na devastaci krajiny a změně klimatu.“

myšlosnění (zasněný + zamyšlený): Přemýšlení kombinované se sněním jako součást stimulace epistemologického anarchismu.
Některá odvozená slova: zamyšlosněný, myšlosní, myšlosnící/ přemyšlosnící, nedomyšlosněný, ...
Př.: „Občas myšlosní o velkovelikostních bytostech složených z galaxií a podobných drobotin.“

dehumanizant: Výstižnější synonymum pro deprivanty. (Viz. pojem deprivant na této stránce.)
Př.: „Dehumanizanti jsou nebezpečím pro naši budoucnost.“
Související článek: ZDE

2. Mé definice cizích novotvarů:

deprivant: Dehumanizovaný mocichtivec, jenž nedosáhl lidské normality, popř. ji ztratil.
Př.: „Deprivanti narušují fungování naší společnosti.“
Související článek: ZDE

biosémiotika: Prolnutí biologie a sémiotiky, které studuje tvoření významů živých organismů.
Př.: „Biosémiotika nám pomáhá hlouběji porozumět životu.“
Související článek: ZDE

vrakodrap: Výšková budova v new weird literatuře postavená z vraků.
Př.: „Ta pasáž o vrakodrapu je fakt epická.“

pisoart
pisoart: Pracovně nenáročné rádoby umění bez hlubší myšlenky. Volně odvozeno z ready-made díla Fontána: průmyslově vyrobený pisoár podepsaný Marcelem Duchampem (tehdy to ještě mělo myšlenku).
Př.: „Látka zavěšená v hale? To není umění, ale pisoart.“

starteři: Uživatelé Startovac.cz, kteří podporují kreativní crowdfundingové projekty.
Př.: „Potřebuji sehnat ještě pár starterů, abych měl úspěšný projekt.“
Můj profil na Startovači: ZDE

Účtenkovka: Soutěž, jejímž smyslem je podporovat hazardní návyky a udávání lidí, kteří jsou proti nadměrné byrokracii.
Př.: „Chodí si dokola kupovat jeden rohlík, protože myslí, že vyhraje Účtenkovku.“

hobluj: Výzva, ať už kapela (obvykle punková) hraje.
Př.: „Hobluj, pičo!“

udělejte bordel: Výzva, aby se publikum hlasitě ozvalo, třeba na uvítání přicházejícího zpěváka.
Př.: „Udělejte bordel pro našeho dalšího hosta...“

filosofovědec: Filosof a vědec v jedné osobě.
Př.: „Skutečnými průkopníky vědy jsou filosofovědci. Tedy lidé schopní reflektovat vědecká paradigmata, ale i navrhovat a provádět vědecké experimenty.“

aspík: Roztomilé označení pro člověka s Aspergerovým syndromem (obvykle velmi introvertní s nezvyklým intenzivním zájmem).
Př.: „Aspíci bývají kreativní bytosti z trochu jiných světů, než žije většina lidí.“

USB mrtvá schránka: USB flash disk zabudovaný ve veřejném prostoru tak, že kdokoliv z kolemjdoucích se k němu může připojit a vyměňovat data.
Př.: „Začátkem roku 2020 je v Česku 32 registrovaných USB mrtvých schránek.“

postfaktismus: Ideologie upřednostňující silné emoce a zamlžování faktů místo korektního zpřesňování faktů.
Př.: „Informačními technologiemi posílený postfaktismus nám hrozí, že přijde neofeudalismus.“

vlntice: Částice a vlna v jednom. Druh superpozice v kvantové mechanice.
Př.: „Jedním z průkopníků v oblasti vlntic byl Louis de Broglie.“

vlntice (kvantová mechanika)

sobota 29. února 2020

Zcílňování prostředků jako tendence degenerovat

Obrázek jednoduchého a mírně uměleckého schéma zcílňování prostředků, konkrétněji penězJednou před spaním jsem přemýšlel o tom, jak je dnešní svět přeplněný jakousi antropogenní zprostředkovaností více než kdy předtím (alespoň v některých rovinách), jak to vzniklo/ vzniká či jaké to má a může mít důsledky. Při tom jsem si zapsal mnoho různých útržkovitých myšlenek, které jsem později zkusil alespoň trochu uspořádat a propojit v tento článek. A předpokládám, že zahrnuje kontroverzní úvahy, takže ho doporučuji číst s nadhledem.

Třeba hned výchozí nápad mého zamyšlení je možná trochu provokativní tvrzení: společenská dynamika dříve či později obvykle vede k tomu, že z prostředků se stávají cíle (nebo obecněji, že cíle se s časem mění). Dochází k zcílňování prostředků. Sice ne vždy a ne ve všem, ale i tak je rozsáhlost tohoto jevu napříč rovinami našeho života velmi pozoruhodná.

Příklady:

Například (internetový) influencer zprvu používá sdílení třeba kvůli radosti ze svého obsahu, ale časem může začít sdílet kvůli sdílení, jelikož přibývající odběratelé ho tlačí k přehnaně častému publikování nových obsahů, což vede ke snižování kvality těchto obsahů. A snaha o vyšší vliv, který byl zprvu také prostředkem šíření svého obsahu, vede k tomu, že někteří influenceři jsou ochotni tvořit a publikovat i takový obsah, ke kterému ve skutečnosti nemají velký vztah, pokud myslí, že to má virální potenciál. Takže obsah, který byl původně cílem, se stává prostředkem získávání vlivu, přičemž vliv byl původně prostředkem. A nová generace už může mívat prostředky předchozí generace rovnou jako své cíle. Tady už důsledky záleží na způsobech, kterými usilují o fanoušky.

Z peněz, původně zamýšlených jako prostředek usnadnění výměny s cílem naplňování potřeb, se stává hlavní cíl hráčů světové ekonomiky, která má radikální dopad na celý svět. Není tajemstvím, že hráči na burze upřednostňují vlastní zisk před pomýšlením na etičnost. Takže nakonec třeba místo naplnění potřeb dochází spíše k vytváření nových potřeb, aby lidé byli méně naplnění a o to více roztáčeli ekonomiku ve slepé snaze naplnit i nové či znáročněné potřeby, aby hráči světové ekonomiky měli větší zisky.

Z podávání léků, jakožto prostředku uzdravení, se občas stává cíl: podávání léků, i když to není nutné. Když si lékař není jistý, zda je potřeba léky předepsat, tak je raději preventivně předepíše, než aby musel případně řešit možné následky toho, že by je nepředepsal. Občas lékař zdravému pacientovi předepíše léky dokonce jen proto, aby ho pacient přestal otravovat, takže předepsání léků je zde cílem a zdraví nehraje takovou roli (pokud se hypochondrie nedá vyléčit placebem). Nebo naopak lékaři předepisují léky i pacientům, kteří odmítají léčbu. V extrémních případech starým lidem, kteří chtějí zemřít, takže uzdravování je zde téměř jako prostředek k delšímu podávání léků. Čehož také může zneužívat to, že z peněz se stal cíl. Poklidná eutanazie by přeci nebyla tak výnosná pro farmaceutický průmysl. A kdyby senioři mohli bezbolestně a svobodně zemřít, když vycítí, že už nemají důvod žít, tak by systém z jejich celoživotních úspor nedokázal vyždímat tolik peněz (např. za příplatky na operace řádově od deseti tisíců Kč nahoru), které mimochodem vydělali i tím, jak se báli svého zdánlivě nevyhnutelného strádání ve stáří. I proto jsem názoru, že člověk by měl mít právo na nějakou formu eutanazie. Musíme reflektovat desatero, už není středověk.

Dalším příkladem může být, že snaha o sebeušlechtilejší ideologii, ale prostřednictvím tyranie, dříve či později vede k tomu, že tyranie se stává cílem místo dané ideologie, která se ne a ne dostavit, zatímco tyranie upevňuje svou moc.

Jak jsem dodatečně zjistil, tak jedním z prvních východisek tohoto článku bylo uvědomění, že média upravila způsob, jakým vnímáme sex. Porno ho zbavilo původního smyslu a podtrhlo jeho hédoničnost a návykovost. Z rozmnožování se stala přebujelá zábava bez rozmnožování a to i díky dalším prostředkům. Kondom a hormonální antikoncepce hacknuli rozmnožování. Vrátím-li se k sexuálnímu procesu, tak kdysi si lidé vystačili sami, ale dnes dochází ke stále větší komercializaci sexu a stále mladší lidé mají potřebu různých zakupovaných pomůcek (prostředků), aby měli pocit, že si to dostatečně užili.

Zcílňování prostředků lze spatřovat i v oblasti předpisů. Ty obvykle vznikají s cílem umožnit, abychom se dokázali lépe (efektivněji/ snáze) organizovat a vyhnuli jsme se zbytečným problémům vč. trestných činů. Ale pak se z toho může stát dodržování předpisů kvůli dodržování předpisů. Úředníci aj. zaměstnanci zprvu mohou být naučeni věřit ve smysluplnost předpisů. Někteří je mohou dodržovat tak dlouho, až je přestane napadat, že by mohly fungovat jinak. A ti, kteří o nich vážněji zapochybují, třeba v důsledku nedostatků jejich absolutní aplikace, nebo naopak v důsledku již známé nesmyslnosti jejich absolutnější aplikace, tak v prvním případě mohou být potrestáni a pak buď jdou z kola ven, nebo je raději bezmyšlenkovitě dodržují ve snaze nebýt znovu potrestáni, a nebo v druhém případě může být oslabena jejich víra a posílena rutina. A právě to bezmyšlenkovité dodržování předpisů pro dodržování předpisů se může stávat cílem ve všech případech (krom odchodu). To posiluje fachidiotismus a pak může docházet k profesní deformaci, kdy člověk dodržuje předpisy i v situacích, kdy to po něm nikdo nevyžaduje. Jinak už se mi stalo mj., že mě úřednice třeba se stejným papírem odkázala na stejnou kancelář se stejným účelem a vysvětlením, že sice oba víme, že nedává smysl tu proceduru opakovat, ale když to neudělám, tak mě může nechat potrestat, a když mě nenechá potrestat či nedonutí opakovat tu byrokratickou proceduru, tak může být potrestána ona. Dále viz. Parkinsonovy zákony.

U byrokracie ještě na chvíli odbočím, protože mi sem zapadá syndrom vyhoření, ke kterému mě napadá, že jeho rozvoj může souviset s (nechtěnou) přeměnou prostředků na cíle a následným uvědoměním tohoto procesu/ stavu. Pracovní elán obecně totiž obvykle vychází z vidiny pozitivních cílů, ale když se ani po dlouhodobějším opakování prostředků nedostavují, nebo jen ve výrazně nižší než dostatečné/ očekávané míře, tak to nahlodává elán a podporuje právě rozvoj syndromu vyhoření. Zcílňování prostředků tedy může vysvětlovat, proč syndrom vyhoření nezanedbatelně souvisí s krizí středního věku, o které jsem psal v článku o filmu Anomalisa.

Za další příklad zcílňování lze považovat hry. Ty původně sloužily, aby se člověk něco učil formou zábavy, ale nakonec se hraní her stalo cílem, ze kterého se téměř vytratilo smysluplné ponaučení. Podobně pohádky.

A ještě poslední příklad, než přejdu k poznámkám ohledně příčin zcílňování prostředků. Vylepšujeme počítače pro vytvoření umělé inteligence, kterou nakonec používáme k vylepšování počítačů, jenž zaplňují obří sofistikované haly. Zde však dle mého původní smysluplný cíl dosud tak nevyprchal a pracovníci v IT by se měli snažit, aby se tak nestalo. Protože kdyby umělá inteligence přestala sloužit lidem a začala sloužit primárně sama sobě (tj. zcílnění UI), tak by to byl náš konec. Maximálně bychom pak mohli (paradoxně vůči současnosti) doufat třeba v opakování sluneční bouře podobné či vyšší intenzity jako v roce 1859.

Příčiny:

Pokusím-li se příčiny zcílňování, alespoň na začátku, seřadit co nejkauzálněji z hlediska lidského vývoje, tak nejdříve se přiblížíme ke vzniku člověka. Děti si zprvu oblibují přímo to, co vidí a slyší, ale až v pozdější fázi dospívání začínají vidět, že za těmi jevy může stát něco hlubšího, co na jejich první pohled nebylo vidět. A čím později jim to dochází (pokud vůbec), tak tím silnější je jejich fixace na ty první dojmy, resp. prostředky sdělení. Což je dobře vidět třeba na rozvoji cosplayerů. A můžete mi tvrdit, že se v tom obvykle skrývá i nějaký hlubší význam pocházející z původního díla, ale kdyby si měl cosplayer vybrat mezi svým oblíbeným kostýmem a ponaučením skrytým za příslušnou postavou, tak si obvykle vybere kostým (to však neznamená, že by mu vnitřní poselství muselo být úplně cizí).

Za další možnou příčinu (která souvisí s tou o dětech) lze považovat, že prostředky mohou být téměř okamžitou praxí, kdežto výsledné cíle se mají dostavit až časem. Takže lidé, kteří poznávají svět (nebo svou roli v něm) převážně prostřednictvím praxe a ne převážně nebo vyváženě prostřednictvím (výchozí) teorie, tak mohou nabývat pocitu, že cílem je přímo to, co na první pohled vidí, tj. praxe/ prostředky. Dochází k napodobování praxe bez dostatečné znalosti teorie (nebo dostatečné úcty k teorii). A v souvislosti s tím tendence ke konformitě, resp. přizpůsobování se své představě o většinové shodě, vedou k tomu, že tito lidé přejímají prostředky za své cíle. Mohou to být zaměstnanci, někteří z nich mohou dosáhnout kariérního růstu a tím pak mohou své zcílněné prostředky prezentovat širšímu okruhu lidí jako výchozí teorii, což je asi vrchol převodu prostředků na cíle.

S okamžitou praxí souvisí i okamžité štěstí, které je možné, pokud člověk za cíl považuje přítomnost, tj. prostředkůplnou praxi. Cíle v minulosti či budoucnosti nepřináší takové uspokojení, protože ty první už byly dosaženy a ztraceny, což vede k nostalgii, a dosažitelnost cílů v budoucnosti je nejistá, takže i štěstí z nich je nejisté. Teprve v případě, že těch cílů člověk dosáhne, tak může v klidu prožít oprávněné štěstí, ale to už jsme zase u přítomnosti a navíc z dosaženého cíle se může stát prostředek udržování štěstí, přičemž opakováním (jeho používání/ zaměření pozornosti na dosažený cíl) se obvykle postupně snižuje míra získávaného štěstí, až se může vytratit, přestože opakování může klidně ještě nějaký čas trvat, než se na to člověk vybodne a zaměří se na jiné (snadno) okamžité štěstí, obvykle ihned vyplývající z užívání nějakých prostředků v současnosti.

Jednou z dalších možných příčin může být potřeba opakování prostředků. Jelikož opakování je učení, tak opakované používání prostředků je učením se prostředků, přičemž nové znalosti upozaďuji staré, mezi které mohou patřit původní cíle. To, co je dlouhodobě opakovaně děláno, je to, co může být zdokonalováno/ rozvíjeno. Jsou-li to především prostředky, tak mohu přebujet v jakousi prostředkovou fachidiocii a z omezenosti naší paměti vytlačovat ponětí o původních cílech. Člověk je klidně může nejprve teoreticky znát (tj. určitý rozdíl oproti učení se primárně okamžitou praxí), ale následným opakováním praxe může snižovat své vnímání těchto cílů. K čemuž přispívá i snaha předcházet rozhodovací paralýze, což může vyvolávat tendenci ke stereotypizaci (tj. opakování prostředků), pokud není spojena se skutečnou (ne jen před sebou předstíranou) sebereflexí. Předstíraná sebereflexe mívá stereotypní výstupy navzdory tomu, že člověk a svět se vždy (alespoň postupně) mění.

Tím se dostávám k další možné příčině. Zcílňování prostředků bývá vyvoláváno i nadužíváním prostředků na základě přehnané víry v ně. Prostředky jsou časem přeceňovány třeba na základě svého fungování v minulosti, jejíž situace právě nahrávala jejich tehdy převážnému fungování (vzhledem k původním cílům). Ale s odstupem času se situace mění, a pokud se nemění prostředky, tak jejich fungování klesá, a pokud jsou dál používány, tak dochází ke ztrátě jejich smyslu a jsou používány stále více už jen sami pro sebe. Jakoby na nás přechodná opatření z pudu sebezáchovy používala tzv. salámovou metodu, která vede k syndromu vařené žáby.

A ještě jedna možná příčina, jež navazuje na mou myšlenky z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie ze dnů 4.9.2013, kterou jsem 16.7.2015 zkrátil na: „Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ Cestou může být myšlen prostředek, takže lze říct, že každý sebelepší prostředek sám o sobě časem může minout cíl a vést do extrému, pokud se včas a přiměřeně neupraví jeho směr. Tady se nabízí příležitost dočasně předběhnout k řešení a využiju ji. Pokud máme tušení o správném cíli, tak se k němu pomocí prostředků můžeme dostat, nebo alespoň přiblížit tak, že se budeme vědomě snažit nepřecenit žádný prostředek, abychom mohli průběžně obměňovat různé prostředky, než se (u kteréhokoliv z nich) vytratí cíl. Ale současně si musíme dávat pozor, aby se obměňování cílů nestalo zcílněným prostředkem, jelikož (viz. 24.1.2012 ve Vtiposcifilo-z/s-ofii) „nejde tolik o to mít originální, nýbrž správné názory“/ prostředky, přičemž správné je zde myšleno vzhledem ke schopnosti dosáhnout cíle. Má to být něco jako postupné zpřesňování a vyvažování tendencí vzdalovat se cíli.

Manipulace:

Zprostředkováváním prostředek získává moc, která může časem přebujet nejen v utlačování původního cíle, ale může vést i k usnadnění negativní manipulace.

Když si třeba ekofarmář sám pěstuje jídlo pro vlastní potřebu v dostatečném množství, tak je potravinově soběstačný a nikdo jiný než přírodní zákony ho nemůže skrze potraviny snadno manipulovat, pokud není zamotaný do jiné antropogenní zprostředkovanosti. Ale když si člověk potraviny nepěstuje a musí je získávat přes nakupování, tak je závislý na jiných lidech, kteří ho na základě té zprostředkovanosti mohou různě ovlivňovat. Např. pomocí reklamy, obalů, cen a jejich formy, déle pomocí hudby, uspořádáním hypermarketu, sociálního inženýrství, složení, velikosti či tvaru potravin atd.

Podobně člověk, který informace potřebné ke svému životu získává vlastní zkušeností interagováním se světem kde žije (často metodou pokus-omyl), tak je mnohem hůře manipulovatelný (něčím jiným než přírodními/ fyzikálními zákony) než člověk, který své informace získává převážně prostřednictvím antropogenně vykonstruovaných médií jako televize či sociální sítě, nevyjímaje přátele, příbuzné či spoluzaměstnance. A mám-li být sebekritický, tak výjimkou nemůže být ani kterýkoliv článek včetně tohoto. Zkrátka komunikovat znamená ovlivňovat, mluvit na někoho znamená manipulovat. Přičemž povaha manipulace se z různých hledisek může pohybovat na škále od negativní, přes neutrální až po pozitivní. A riziko může být o to vyšší, čím méně si to kdo uvědomuje. Ale i třeba tím, čím víc média přejímají od jiných médií místo toho, aby se snažila přejímat přímo z reality. To je také příčinou současného rozvoje postfaktismu, kdy se z informačních médií stává prostředek šíření dezinformací, což je vytrácením jejich původního smyslu.

A možná vůbec nejvlivnějším prostředkem manipulace jsou již zmiňované peníze, protože dnes většina lidí většinu věcí a služeb získává právě prostřednictvím nich. A není snad potřeba vysvětlovat, že mnozí lidé jsou za peníze ochotni dělat hromadu věcí, které by jinak nedělali. To často znamená podřizovat své potřeby vůči finančnímu zisku. Někteří lidé navíc pokračují ve vydělávání peněz, i když jich mají víc, než ve skutečnosti potřebují. A nemalou část volného času tráví jejich utrácením a přemýšlením o okolnostech jejich vydělávání.

Jiné důsledky:

A než se přesunu k možným řešením zcílňování prostředků, tak bych doplnil ještě pár dalších souvisejících důsledků, které se mi nepodařilo lépe zařadit.

Jedním z nich je, že trvalá mnohost prostředků vede k mnohosti cílů. Tím nemyslím přiměřené střídání prostředků u jednoho cíle, ale víceméně nepřetržitou koexistenci různých prostředků, kdy zprvu mohou mít společný cíl, ale časem si ho každý prosazovaný prostředek postupně upravuje k obrazu svému, čímž vzniká pluralita či diaspora cílů.

Další myšlenkou je, že nechtěné zcílňování prostředků vede k vytrácení (původního) smyslu z života, protože se k cíli neodmyslitelně váže. A ztrácení smyslu života může vést k rezignaci, nihilismu, cynismu, dekadenci a v možná nejhorším případě až k sebevraždě.

A třetí nezařazenou myšlenkou je, že z hlediska zcílňování lze vidět riziko nadužívání tvrzení, že účel světí prostředky, jelikož tyto negativní prostředky se mohou začít stávat cílem místo původního cíle. V některých případech může být dokonce možné, že údajný účel je od začátku jen vědomou kamufláží sebeprosazování negativních prostředků.

Řešení:

Když se prostředky stávají cílem, tak je to bludný kruh vytrácení smyslu. Ale žádné opakování není zcela neměnné, takže časem bludný kruh může zaniknout a přijde buď něco z určitého hlediska horšího, nebo lepšího. A pokud to má být to lepší, tak je potřeba se na to připravit a nespoléhat na šťastnou náhodu.

Výše už byla řeč o obměňování různých prostředků, než se vytratí cíl. Další možné řešení vychází ze skutečnosti, že ke zcílňování prostředků může docházet, pokud cíle nejsou dostatečně připomínány a vnímány. Takže připomínání cílů je prevencí jejich vytrácení. Nemělo by však být stereotypní, jelikož člověk by vůči němu začínal být apatický a časem by způsob připomínání už ani nemusel korespondovat se současnou situací. Takže je potřeba neustále aktualizovat výklad zamýšlených cílů vzhledem k přítomnosti.

Každá společnost se časem může stát odrazem svých prostředků, i když dochází k připomínání cílů, jelikož cíle mohou z našeho pohledu přestávat fungovat navzdory snahám o aktualizaci. Takže z tohoto hlediska bychom měli volit takové prostředky, které bychom spíše chtěli jako trvalejší dynamický cíl. Přičemž i zde jejich určitým způsobem střídání může být žádoucí.

K tomu se volněji váže ještě jedna poznámka, která původně byla nezařazená. Prostředky z našeho hlediska implicitně (nezjevně) obsahují možné cíle, přesněji tendenci k určitým cílům. Stavíte-li ze stavebnice, pravděpodobně vznikne hračka. Stavíte-li z elektrosoučástek, pravděpodobně vznikne stroj. Stavíte-li z vojáků, pravděpodobně vznikne armáda. Stavíte-li z buněk, pravděpodobně vznikne organismus. Můžeme se prostředkům snažit vtisknout jiné cíle, ale výsledky nemohou být tak dokonalé, jako když k dosažení určitého cíle použijeme prostředky, které ho implicitně obsahují. Nově je to vidět třeba u xenobotů. Vědci původně snili, že na základě poznatků z robotiky vytvoří perfektní nanoboty, resp. cosi jako umělé mikroorganismy či prvoky, ale dnes jim dochází, že může být snazší a efektivnější vytvořit modifikované organismy velikosti prvoků.

S připomínám cílů souvisí další prevence zcílňování prostředků, kterou je reflexe aktuální teorie a praxe v souvislosti s původní teorií. Když začínáme vnímat, že prostředky se odchylují od cílů, tak je potřeba je k nim navracet, nebo je obměnit za jiné aktuálně vhodnější.

K celospolečenské obnově smysluplnosti cíle je potřeba kolektivní reflexe, ale jedním z jejích omezení je právě přebujelost moci prostředků, strach z represe ze strany řádu smysluprázdné masy nejen deprivantů. Je-li člověk uvězněn ve zprostředkovanosti natolik, že není schopen stát se primárním organizátorem svého života, tak se těžko osvobozuje sám. Nejspíš je potřeba obracet se na ty, kdo se ze zprostředkovanosti značnou měrou už vymanili a od nich žádat rady.

Dobré je uvědomit si třeba, že být relativně nezávislý neznamená vypadnout od rodiny a stát se závislým na Systému, ale ani žít v rodině izolovaně od Systému. Nejnižší možná závislost je dle mého tehdy, když člověk svou závislost na okolí rozloží na více opor tak, že když o nějakou náhodou přijde, tak ty ostatní ho stále udrží v dobré životní situaci. Ale i zde platí, že všeho moc škodí, protože když si člověk pořídí třeba mnoho domů, tak čím víc jich je, tak tím větší je pravděpodobnost, že budou chátrat a někdo je vykrade. Nebo čím víc má člověk přátel, tak tím je od určitého zlomového bodu nižší šance, že bude mít opravdové přátele, kteří by byli ochotni mu skutečně pomoct v případě nouze, protože si na ně nedokáže udělat dostatek času na to, aby si je udržel.

Závěr:

Na závěr ještě mohu doplnit, že konkrétní prostředky a cíle v průběhu historie mohou vzájemně měnit své role. A cílem se časem může hypoteticky stát i něco, co původně nebylo prostředkem natož cílem, přičemž původnost je zde relativní k času, který si stanovíme. A jak už bylo naznačeno v kapitolce Řešení, tak zcílňování prostředků nemusí být vždy nutně zas tak špatné, volíme-li prostředky s ohledem na to, že se mohou stát cílem. I tak je však potřeba si zprostředkovanost uvědomovat a reagovat tam, kde přerůstá přípustnou mez.


pátek 31. ledna 2020

Seberecyklace všeho a chutné šlechtěné umění

V průběhu ledna jsem na HumanArt, české umělecké sociální síti, publikoval dvě série děl, o kterých bych zde rád něco pověděl.

1) Recyklace časovědomíprostoru:


Jedná se o čtyři různé pohledy na jednu digitální malbu, která původně vznikala jako experimentální relax, ale těžko do něčeho nevtisknout význam, takže se z toho čím dál tím víc vyloupávala alternativa tepelné smrti vesmíru, přičemž je vhodné uvědomit si, že tepelná smrt vesmíru je hypotéza založená na neznámo jak malé části (přestože je tím největším, co známe), takže cosi jako recyklace časoprostoru prostřednictvím jeho kolapsů je rovněž ve hře.

Navíc je to aktuálně dle mého elegantnější odpověď na otázku, proč je něco místo toho, aby bylo nic.

A uvážíme-li, že časoprostor je z určitého hlediska jen rovina způsobu, kterým vnímáme vztahy částic, které se liší jen svým nastavením, ale výchozí podstatu mají společnou v jediné protočástici, tak vědomí, jakožto nedílnou součást našeho vnímání, nelze jen tak vypustit, nedílně se váže k fundamentální podstatě a hypoteticky tedy můžeme mluvit o časovědomíprostoru, přičemž je potřeba uvědomit si, že umocňování epistemologického dadaismu je nedílnou součástí popisu tohoto uměleckého díla.

2) Chutné šlechtěné umění:
Přestože se mi v minulosti, pomocí značných výkyvů podmínek růstu, povedlo vypěstovat kedlubny mutantních tvarů (tzn. ne se změnou genotypu), ve kterých možno hledat obličeje, tak zelenina nebývá (přesněji se nezdá) tak variabilní, aby byla pro mnohé umělce dostatečně zajímavým médiem jejich antropogenních ideálů.

A když už variabilní je, tak nemusí být snadné variabilitu použít, jelikož zelenina nemusí být poslušná. Aby se mi povedlo vypěstovat třeba jeden lusk mezidruhového křížence fazole (což je vyšší level inovace než nová odrůda v rámci druhu) s jednoznačně odlišným fenotypem, tak jsem několik let musel sázet alespoň sto různých fazolí a později jsem to zvýšil na pár stovek, než se mi to povedlo.

Naštěstí však existují i kukuřice, jejichž škála fenotypů/ odrůd se blíží duze a s míšením nemají problém. Jen tedy rozmanitost těchto amerických rodaček nebývá vidět přes slepou skvrnu panující žlutokracie v mnoha českých obchodech. Před několika lety jsem ji však prokoukl a loni dospěl k názoru, že kukuřice jsou dostatečně variabilní na to, aby mohly být spoluaktivním uměleckým médiem (na úrovni fenotypu i genotypu), ne jen pasivní součástkou, kterou lze substituovat prostřednictvím imitace.

Takže v případě kukuřic lze mluvit o jakémsi šlechtitelském umění (obecněji bioart), což má zajímavé důsledky v tom, že umění může být mj. živé, poživatelné, chutné či samovolně evolvující.


Na fotkách lze vidět sedm kukuřic, přičemž každý klas má jinak barevná zrníčka a jedná se o výběr z čtyřiceti dvou kusů. Později jsem našel i zajímavější křížence, ale ty už jsem nestihl tak krásně vyfotit (v trávě na holografickém reptile spendexu za slunečného dne).

V budoucnu bych rád zkusil namíchat kukuřici s převahou zeleně kropenatých zrníček, která zatím naposledy byla jen místy. Když je však budu sázet poblíž sebe, tak poměr zelených zrníček se na některých kusech bude zvyšovat. Jinak se nejedná o chlorofyl, ale prolínání modrých a žlutých barviv. A pokud vypěstuji dostatečné množství dostatečně rozmanitých kukuřic, tak z nich možná zkusím udělat i jednoduchou mozaiku/ asambláž, než jich část sním a část znovu zaseji.

A jak už jsem zmínil v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v průběhu roku 2015, tak by mohlo být zajímavé do přešlechtěných kukuřičných monokultur sem tam zasít nějakou neobvyklou odrůdu. Myslím, že by to ty homogenní monolity „kulturně“ obohatilo a podpořilo jejich genoplasticitu, která se podílí na přirozené kolektivní imunitě, takže i ti hyperprotektivní velkozemědělci by pak hypoteticky mohli alespoň částečně omezit pesticidy při dosažení stejných výsledků z hlediska množství a kvality (zde ve smyslu minimalizace plísní aj. chorob).

A samozřejmě to otevírá dvířka i pro jakýsi biodiverzitní aktivismus, kdy se velkozemědělství může stát pasivním a nevědomým šiřitelem genů starých odrůd kukuřice, popř. jiné zeleniny. Třeba v českém hrachu dosud lze mezi zhruba tisíci zrny nalézt jedno zrno některé z odrůd strakatého hrachoru setého, který jedli naši prapředkové. Pořád ještě ne a ne vyprchat, staří předkové dosud šeptají. A i my můžeme na dlouhou dobu promluvit do směsi zrn.

Závěrem bych ještě rád vysvětlil, proč jsem kukuřice nepoložil jen do trávy. Jedná se o jakýsi dvojsmysl postřehnutelný prostřednictvím dvou úhlů pohledu. Z estetického hlediska pochopitelně zrnitá barevnost ještěřího spandexu harmonicky koresponduje se zrnitou barevností kukuřic. Ale z konceptuálního hlediska naopak dochází ke kontrastu technopolitní společnosti s ekofarmářskou, jelikož spandex je, na rozdíl od kukuřic, produktem moderních technologií. A tento kontrast otevírá cestu k jakémusi disipačnímu systému, jenž pochopitelně nemíním na úrovni fyzikální nýbrž myšlenkové, přičemž za možný výstup považuji touhu po jakémsi solarpunkovém usmíření technokratů s ekofarmáři.


úterý 3. prosince 2019

Komu náleží uznání?

Vznik tohoto článku je z určitého hlediska příhodný, jelikož vychází z mého žertu o Nobelově ceně v souvislosti s epistemologickým anarchismem. Daný vtip zde zatím nemohu publikovat, ale k pochopení cizí reakce na něj je potřeba vědět, že je o tom, jak jeden člověk něco vymyslel, jiný to rozpracoval, zveřejnil, byl za to oceněn, ale první člověk ne. A nejmenovaný čtenář mi na to odpověděl: Oceňovat původcovství, tedy toho, kdo to „jen vymyslel“, není žádoucí a nemá to smysl. Spojování původcovství s autorstvím je lež.“
Ilustrativní obrázek v podobě otazníku jako trofeje, resp. ocenění ve smyslu uznání.

(Vzkaz onomu čtenáři: Tento článek je víceméně redukovanou a anonymizovanou verzí odpovědi pro tebe, kterou mám teprve rozepsanou.)

Tato reakce podle mého může být založená na kritice autorského práva a neschopnosti oddělit nárok na uznání od tohoto práva. Také to považuji za přehnaně pragmatický přístup, který by v širší aplikaci znamenal, že i třeba literární ceny (obecněji literární uznání) by ztrácely smysl, pokud by třeba každá oceněná kniha neměla silné a jednoznačné pragmatické důsledky.

Na to jsem obdržel další reakci, ze které zde nejprve odpovím na tři klíčové části, než se vrátím k dalším mým argumentům (vycházejícím z první reakce).

1) Zmiňovaný čtenář oponoval mj., že většina lidí má předpoklady být podobně schopnými spisovateli jako ti slavní, pokud chtějí a je jim věnovaná dostatečná odborná péče. To mi připomíná spekulaci, kterou jsem si 17.4.2014 (ale možná už o rok, nebo dva dříve) zapsal do deníku mj. slovy život každého může mít potenciál bestselleru“, přičemž velice záleží na způsobu, jakým se o tom životě napíše a jak se o té knize lidé dozvědí. Nemyslel jsem tím však, že by každý svůj život dokázal sepsat tak, aby mohl být bestsellerem. Muselo by to být v rukou velmi schopného spisovatele.

A co se týče spekulace, že většina lidí má předpoklady být za určitých okolností perfektními spisovateli, tak jak už jsem naznačil, jsem o něco skeptičtější, protože jednou z podmínek této spekulace podle mého je, že téměř každý by chtěl být slavným spisovatelem (tj. „podle sebe soudím tebe“). A těch rozhodujících faktorů je podle mě ještě víc, třeba i tvar lidského obličeje podle týmu Jaroslava Flegra nezanedbatelnou měrou koresponduje s výškou IQ (která literární schopnosti zásadně ovlivňuje) a plastická operace by na tom pravděpodobně nic nezměnila, jelikož jde spíše o (epi)genetiku.

Jinak by dle mého byla pochopitelně spíše blbost oceňovat nějakým velkolepým způsobem každého úplně za všechno, čeho může teprve potencionálně dosáhnout. Nevidím v tom však důvod neoceňovat lidi, kteří už dokázali něco vymyslet.

Ale na druhou stranu dle mého souběžně platí, že když dítě za něco chválíte (aniž by v tom zprvu muselo být nějak extra schopné), tak tím zvyšujete pravděpodobnost, že si to, za co je chváleno, oblíbí a bude se v tom pak samo chtít zdokonalovat, načež si tu předchozí pochvalu může skutečně zasloužit, pokud se v tom opravdu zdokonalí. I toto však podle mého má mít nějaké hranice (a ne nutně striktní a definitivní). Bylo by absurdní, kdyby třeba učitel několik let chválil za něco, v čem se daný žák téměř nezdokonalil. Chválení dětí je sice vlivný faktor výběru zálib, ale rozhodně ne jediný. Velmi záleží třeba i na psychické povaze dítěte, která vychází už z nastavení citlivosti neuronů při embryonálním formování mozku.

Jinak abnormální chválení jednoho člověka určitou skupinou lidí může vést ke vzniku sekty a tedy nežádoucímu omezení schopnosti reflexe, což se nebezpečně podobá názorovým bublinám neschopným konstruktivního dialogu s odlišnějšími lidmi. To je jeden z problémů dneška a nepochybně k němu přispívají sociální sítě (vč. mnoha specializovaných), které pomocí algoritmů oddělují znepřátelené skupiny, čímž zvyšují vzájemné sebeutvrzování v sociálních bublinách. To však neznamená, že by se lidé neměli vzájemně chválit (k čemuž patří i dávání palců nahoru), protože i nedostatečné chválení má své stinné stránky.

2) Další reakcí na mé oponování bylo tvrzení, že spisovatelé nevymýšlí nic nového. To podle mého dnes platí nanejvýš z redukcionistického hlediska, které po analýze zapomíná znovu spojovat. Inovativnost totiž nespočívá nutně jen v částech, ale může být i v jejich kombinacích. Propojí-li se varianty podstatou už vytvořených částí, tak navzdory tomu výsledek může být něčím nový. A samozřejmě větší uznání si zaslouží spíše ten, kdo přišel s obecnější novinkou.

3) A třetí klíčovou částí, na kterou zatím odpovím je argument, že spisovatel je víceméně marketér a jeho jediným přínosem je přesvědčování lidí o něčem. V této redukci se podlé mého silně zrcadlí, že její autor momentálně píše knihu o něčem, co se snaží zpropagovat a už to celkem dobře zná. Ale já, v roli autora filosofické beletrie, psaní literárního díla momentálně chápu spíše jako další z možných způsobů přemýšlení, který je mnohem svobodnější než třeba způsob, jakým přemýšlí tvrdá věda (otevřená mysl bývá první, kdo může zahlédnout to, co se jednou může stát základem velké změny v budoucnosti, i když o to s větší možností omylu). Psaní v mém podání je tvůrčí proces, jehož závěr nikdy předem s jistotou neznám, protože uvnitř jsem ochotný vyvíjet se, mj. pod tíhou argumentů a schopnosti oponovat sám sobě.

Teď se vrátím k mému prvnímu oponování na reakci čtenáře. Zamítat oceňování původcovství, pokud třeba nedošlo k realizaci vymyšleného, by rovněž znamenalo, že třeba Leonardo da Vinci by si nezasloužil uznání za stroje, které sice vymyslel, ale nikdo je za jeho života nevyrobil. Znamenalo by to, že uznání si nezaslouží ti, kdo předběhli dobu, s čímž nesouhlasím. Alespoň zpětné uznání nápadů, které se za života svého autora nedotkly reality, ale z pozdějšího hlediska jsou chápány přínosně, podle mě má smysl.

Na to jsem od čtenáře dostal reakci, že kdyby on hypoteticky vymyslel politický systém lepší než demokracie, ale lidé by ho nepoužívali (tzn. neměli by z něj užitek), tak by si za něj nezasloužil „žádné uznání“, dokud by ho nezačali používat. S tím zásadně nesouhlasím, protože je to skoro jako říct, že Václav Havel si nezasloužil „žádné uznání“ za to, co dělal před Sametovou revolucí, protože tehdy ještě v našem státě byl komunistický režim (což by dle mého bylo tvrzení absurdní jako jeho dramata). Ale právě to silné, nemarginalizovatelné a oprávněné uznání ještě před Sametovou revolucí bylo klíčovým faktorem, který vedl k tomu, že se prezidentem nakonec stal a zásadně ovlivnil historii tohoto státu. A když se vrátím přímo k čtenářově hypotetickému příkladu, tak myslím, že by bylo nepravděpodobné, že by si politický systém lepší než demokracie (třeba nějaká neodemokracie) nechal „v šuplíku“ (to by mu dle mého nějaké uznání stále náleželo, ale nižší v závislosti na překážkách a nebyl by nikdo jiný, kdo by mu ho mohl projevit). A když by se o tom systému dozvěděli nějací jiní lidé, tak možná by mezi nimi sice byli odpůrci, ale pravděpodobně by se našel i někdo, kdo by mu uznání projevil dříve, než by ten systém byl aplikován. Navíc by jich mohlo být o to víc, čím více lidí by s tím bylo seznámeno (i když by nutně nemuseli být většinou). A opět to uznání před realizací by k realizaci mohlo přispět.

Jinak mě zde ještě napadá spojitost s myšlenkou z 12.4.2012 (viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie). To, že žádný „neuron“ není stoprocentním autorem myšlenky „mozku“ (vč. tzv. globálního mozku) neznamená, že všechny „neurony“ by si byly fakticky rovné v nebinární míře své nahraditelnosti z hlediska vynalézavosti. Takže hůře nahraditelní lidé si spíše zaslouží uznání za to, čím jsou nenahraditelní. Z toho však nevyplývá, že by byli nadřazeni ostatním, protože v něčem pravděpodobně budou naopak horší, což je dobře patrné třeba u savantů.

Znovu se vrátím k mému prvnímu oponování na kritiku oceňování původcovství. Někdo může strávit spoustu času promýšlením nějakého nápadu (a nejpodstatnější není, zda je to absolvent odborník, nebo samouk), aniž by ho dostatečně zveřejnil a získal za něj uznání, načež může přijít někdo jiný, kdo tu myšlenku okopíruje, zhmotní, zpropaguje a získá uznání místo něj, což nepovažuji za správné. Konkrétněji třeba ti, kdo v Xeroxu pracně vyvinuli počítačovou myš a grafické uživatelské rozhraní, si byli dobře vědomi velkého potenciálu svých vynálezů. Jejich šéfové ale tak vizionářští nebyli, takže nevědomě poskytli příležitost Stevu Jobsovi „ukrást vývojářům“ tyto nápady, načež se jimi proslavil on místo nich. Zde obzvláště kritiky patentů obecně upozorňuji, aby náhodou nezaměňovali nárok na patent s nárokem na uznání (natož s finančním ohodnocením). A neznamená to, že by si za to Jobs nezasloužil žádné uznání, ale rozhodně menší než kdyby to místo víceméně ukradení vymyslel on.

Jinak z patentového hlediska jsem dal „ukrást vývojářům“ do uvozovek, protože autorská práva by si od vývojářů jinak přivlastnil Xerox na základě jejich pracovní smlouvy. Ale současně, kdyby měli prozíravější šéfy, tak vývojáři by určitě získali nějak přidáno, takže byli okradeni nejen z hlediska uznání, ale i z hlediska financí.

Nebo mě ještě napadá, že třeba politolog Petr Robejšek kdysi v nějakém článku použil bez úpravy texty od svého studenta, aniž by to uvedl, a když z toho měl průšvih, protože i ten student opisoval, tak se hájil, že neuvádět spoluautory, pokud to jsou studenti, je běžná praxe. Takové chování nemám rád, i když někdo může tvrdit třeba, že zveřejněním nějaké myšlenky jménem někoho jiného uznávanějšího té myšlence může pomoct zvýšit šanci získat pragmatické důsledky (připadá mi to spíše jako zástěrka pro sobectví, což však moc nemění na tom, že názory na referenda, které roku 2016 prezentoval v DVTV, jsou velmi inspirativní).

Také mi vadí, že režiséři mívají znatelně větší uznání než scénáristé. Scénárista může vymyslet spoustu perfektních nápadů a vět, ale větší uznání získává ten, kdo spíše jen zasahoval do způsobu, jakým budou řečeny. Jakoby porodník byl důležitější než rodící žena. Přitom na YouTube lze najít videa, jak žena porodí sama mimo nemocnici (i když to pochopitelně může být rizikové v případě, že něco v těle matky nefunguje dostatečně správně, ale to naštěstí rozhodně není většina případů). Dva příklady: první a druhý. Jinak nejde jen o to, že mnoho diváků nemá potřebu rozlišovat mezi scénáristou a režisérem, ale nadržování režisérům z hlediska uznání platí i na úrovni mnoha filmových ocenění. Pokud vím, je třeba zvykem říkat cca „X dostal ocenění za scénář k filmu A“ a spíše „Y dostal ocenění za film B“ místo přesnějšího vyjádření „Y dostal ocenění za režírování filmu B“.

Z reakce na čtenáře uvedu ještě otázku, na kterou zde nebudu odpovídat, ale můžeš si ti zkusit sám/ sama. Kdo si podle tebe zaslouží větší uznání? Člověk, který celý život na něčem systematicky pracoval, aniž by k čemukoliv užitečnému/ smysluplnému dospěl, nebo člověk, který za významně kratší čas než celý život vymyslel něco sice smysluplného, ale nepodařilo se mu to za jeho života realizovat?

Poslední argument, na který budu reagovat, je přesvědčení čtenáře, že běžný člověk, narozdíl od vědce, nepotřebuje ocenění na to, aby něco vymyslel. Zde nechápu, proč by vnější motivace v podobě ocenění měla mít zásadní vliv pouze na vědce a ne na běžného člověka. Sice nevím, nakolik se zde (vzhledem ke své atypičnosti z více různých hledisek) mohou zaměňovat s běžným člověkem, ale nejsem vědecký pracovník a také nejsem profesionální fotograf. Přesto jsem vyhrál jistou fotografickou soutěž (pod jiným pseudonymem) a motivovalo mě to (nejen kvůli finančnímu zisku, ale i kvůli umístění na výstavě) snažit se o další kvalitní fotografie, načež jsem v dané soutěži přihlášený znovu. Ale kdybych poprvé nevyhrál, tak bych se možná ani nezajímal o problematiku tzv. zlaté hodiny. Takže má zkušenost analogicky neodpovídá čtenářově tvrzení.

Jinak z hlediska uznání mi připadá zajímavý i způsob, jak jsem se do té fotografické soutěže vůbec dostal. Přestože si připadám lepším spisovatelem než fotografem, tak mnozí lidé snáze odhalí kvality fotografie než kvality filosofické beletrie, takže člověk, který chválil mé fotografie byl ten, kdo mě přiměl, abych se přihlásil do té fotografické soutěže. Člověk, který mě zatím bohužel nepřesvědčil, že mou filosofii dostatečně chápe.

Také mě ještě napadá, že zpětné (tj. i posmrtné) uznání má i takový efekt, že ve spoustě jiných lidí dosud bez uznání (za svou ušlechtilou činnost) podporuje naději, že nezemřou neuznaní a zapomenutí. Nebo alespoň naději, že mohou být uznáni posmrtně, přičemž si mohou být vědomi, že takové uznání by mohlo přispět k posouvání světa k těm ideálům, ke kterým šli za svého života. Mohlo by jim to přidat následovníky.

středa 25. září 2019

Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání

Možný symbol dadavědy či obecněji epistemologického anarchismu: mozek tvaru Newtonova padajícího jablka (s šipkou dolů uprostřed)
Tento článek jsem začal psát jako reakci na video Umělci by měli spolupracovat s filozofy od YouTubera Antonína Doláka (kterého jsem zmínil už v článku Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?).

Souhlasím s podstatou videa, že umělci by měli spolupracovat s filozofy (v zájmu poznávání). Dobré je i to, když se člověk na univerzitě přihlásí k oborům z přírodních i humanitních věd současně (popř. i k oborům hůře umístitelným na tuto škálu), čímž se může stávat jakýmsi mezioborovým prostředníkem, který je mj. schopen vést dialog přírodních a humanitních věd i na úrovni jedince (vnitřní dialog) (za zmínku v této souvislosti stojí též článek „Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie“). A podobně člověk může studovat obory z filosofie i umění a být prostředníkem mezi filosofy a umělci (nejen na vnitřní úrovni). S takovými lidmi bych se rád seznámil, protože bych k nim mohl mít blízko.

A teď bych přešel k části videa, se kterou už tolik nesouhlasím. Přestože mám raději umělecká díla obsahující myšlenku, tak nesouhlasím, že umění bez nějaké důležité myšlenky ve filosofickém smyslu by nemohlo být hodnotné/ přínosné, protože umění může mj. podchytit aktuální podvědomí/ pocit (více pocit než myšlenka) ve společnosti (třeba v podobě surreálného výjevu rekombinujícího nějaké nedávné společenské události, klidně ovlivněného i „psychickou poruchou“ (ačkoliv vůči tomu se A. Dolák vymezil) a realizovaného v obřím měřítku ve veřejném prostoru), což může být hodnotným nastavením zrcadla, které by alespoň část společnosti posunulo jiným směrem (aniž by to musel být záměr autora), než jakým by se ubírala v případě nevytvoření a především nezveřejnění takového díla.

A ačkoliv, vzhledem k rozmanitosti umění a jeho důsledků, nelze říct, že by takový směr byl jednoznačně k lepšímu či horšímu z hlediska rozvoje a štěstí společnosti, tak lze říct, že alespoň část možných uměleckých děl by společnost mohla posunout k lepšímu. Na taková díla se sice mohou nabalit interpretace přisuzující přímo jim nějaké myšlenkové poselství (čímž díla začínají žít vlastní život), ale to je až ex post a ne z hlavy autora daného díla. Ten by se s takovými výklady ani nemusel ztotožňovat.

A z hlediska epistemologického anarchismu/ metodologického dadaismu platí, že umělecká originálnost bez silné myšlenky může později třeba pozměnit úhel pohledu nějakého vědce tak, že objeví něco převratného, co by jinak neobjevil.

Přestože sny nebývají chápány vyloženě jako umění, tak z hlediska surrealismu k němu mají blízko a z tohoto hlediska bych to pro představu doplnit o příklad, že Niels Bohr vymyslel první kvantový model atomu údajně v návaznosti na sen, který se mu zdál. Takže pomocí nějaké nesmyslné rekombinace smysluplnosti lze objevit novou smysluplnost s myšlenkovou váhou, přestože prostřední vývojový článek je iracionální. A tím článkem může být i umělecké dílo (jeho vnímání někým).

K tomu považuji za vhodné dodat, že ze samotného nesmyslu smysluplnost s velkou pravděpodobností nevznikne, teprve až v emergentní kombinaci s rozumem, který by však sám o sobě takového výtvoru mimo svou vytyčenou trasu také nebyl schopen.

V souvislosti s tématem tohoto článku za zmínku určitě stojí i fakt, že se chystám začít tvořit druhý Wortysovský YouTube channel specializovaný na videa s méně propracovanou formou (ale o to teoreticky častěji by vycházela), přičemž jedním z chystaných typů videí jsou umělecké experimenty, kam by se dala zařadit i představa videí s náhodně absurdní kombinací převážně vědeckých (či filosofických) pojmů (časem možná až do rozměrů slam poetry či videoklipů) jako např. tato věta:

„Technická nezaměstnanost technické singularity řešená prostřednictvím analýzy velkých dat o motýlím efektu virtuálích částic u horizontu událostí černé díry je disipační systém Gödelovy věty o neúplnosti, pročež kulturní evoluce kolektivního vědomí globálního mozku vyvolává metafyzické změny v holografickém vesmíru před zánikem možnosti jeho tepelné smrti.“

Přestože se jedná o improvizovanou absurdnost, tak podle mého podobné výplody fantazie mohou inspirovat vědce i filosofy ke skutečným objevům. Sám si kolikrát vymýšlím další podobné absurdogramy a občas s překvapením zjišťuji, že nějaká ta náhodná kombinace může dávat smysl.

Z antiskeptického hlediska např. hned tomu začátku „technická nezaměstnanost technické singularity“ můžeme přisoudit význam třeba že to, co bychom dnes považovali za technickou singularitu, může být jednou v daleké budoucnosti v podobné roli, v jaké by byl dnešní člověk vůči té první technické singularitě. Přitom ta slovní kombinace vznikla jen proto, že oba pojmy obsahují slovo „technická“ a nic hlubšího v tom původně nebylo. To je kouzlo kreativity.

Dokážu si představit, že časem by podobný hybrid vědy (/ filosofie) a umění mohl být mnohem rozšířenější, šlo by o jakousi profesionálnější záměrnou uměleckou katalýzu vynalézání a mohlo by se to jmenovat třeba dadavěda (dadaismus + věda, což mimochodem dohromady zní lépe než případný doslovný anglický překlad dadascience). A dadavěda netvrdí, že má pravdu, nebo že ji sama umí najít a rozpoznat. Tvrdí to, že ji může pomoct hledat.

Jinak podobné ale dětinštější absurdogramy jsem vymýšlel už dříve, než jsem uměl psát a mamka mi některé z nich zaznamenávala na papír. Tady jsou na ukázku tři úryvky: 1) „Potřebuju chemiku zapojit do šoku.“ 2) „Přístroj, který vyrábí Egypty. – 6 let“ 3) „Půjdu do vesmírný jeskyně a v té jeskyně se odeberu do lehátka č. 4 a pájkou tam spojim obvody, který tam ještě nejsou.“ S nadsázkou by se dalo říct, že tímto článkem dovysvětluji názor, ke kterému jsem se přikláněl už ve školce. Dokonce ještě předtím jsem začal chovat umělecký obdiv k drátům a později dalším elektrosoučástkám, což už také byla jakási snaha o propojení umění s vědou.

A ještě zpět k reakci na video. Podíváme-li se na poznávací proces ještě z hlediska umělé inteligence, tak třeba pro nastavení umělých neuronových sítí jsou důležité atypické případy na vstupu, jelikož mají potenciál zahýbat s jednotlivými vahami mnohem víc než typické/ sobě velmi podobné případy, přičemž k jakýmkoliv případům nemusí být optikou umělé neuronové sítě předurčen jakýkoliv myšlenkový význam, aby mohla vymyslet to, co se po ní chce. Takže analogicky i z této perspektivy umělecké originálnosti bez myšlenky mohou překvapivě významně figurovat v lidském poznávacím procesu.

Souvislé informace lze objevit i v článcích Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství nebo Anarchismus jako součást komplementarity.