Koncept kontorsofie

V tomto článku, skrze mé novotvaromyšlení, navrhuji a toulavě rozvíjím nový filosofický pojem. Po mnoho letech, kdy se (ovšem s dlouhými přestávkami, například na aktivnější literární tvorbu) věnuji kontorsionistickému protahování, jsem si, jakožto mj. filosof a zároveň tvůrce živých stromových struktur, nemohl nevšimnout zvláštních podobností mezi kontorsionistikou (contortion) a japonskými filosofiemi, které se vztahují k pěstování bonsají. To se mi stalo jedním ze základních východisek spoluutváření filosofie kontorsionistiky (philosophy of contortion), resp. mé varianty takové filosofie, kterou jsem nazval „kontorsofie“ (anglicky tedy „contorsophy“). Dále mě inspirovala například má rešerše historických kořenů kontorze sahající minimálně až do starověkého Egypta, psaní návodu, jak se stát hadím člověkem, ale trochu i kulturní fylogenetika mých kontorsionistických ilustrací v článku z roku 2020, kde se už vyskytuje vztah bonsají a kontorsionistiky. 

Zaměřme se tedy nejprve na tu filosofii bonsají jako východisko. Můžeme ji chápat například jako dlouhodobou meditaci o vztahu člověka a přírody, dialog mezi lidským záměrem a přirozeným růstem živého (zhuštěné přírody), který nás časem učí mj. o pomíjivosti a pokoře. Člověk zde promlouvá nonverbálně tlakem, kterým charakteristicky formuje růst, ale musí zůstat ohleduplný, aby mu stromek vydržel a ideálně ho přežil. Rozdílů oproti kontorsionistice je nemálo, ale zde jsou pro nás pozoruhodné především paralely, které mohou být metaadaptovány na jiný kontext. 

Jako nejzřejmější těžiště paralel se mi zdá, že jak v případě bonsají tak v případě kontorsionistiky postupně dochází k antropogennímu formování růstu živého a výsledkem je nějaké ohýbání, ať už trvalé či dočasné. Zatímco zahradník tvaruje bonsaj, trenér pasivním protahováním tvaruje adepta kontorsionistiky (nebo je adept více „samorostem“ a zkouší být sám sobě trenérem). Trenér se tedy ukazuje jako analogie zahradníka, resp. jako vnější síla, která vytváří tlak, nastavuje rámec, drží směr. Zatímco pasivně ohýbaný kontorsionista je tak trochu jako stromek, ale potřebuje aktivně vnímat a modulováním vnitřních reakcí se učí zvládat přiměřený tlak zakládající kontorzní schopnosti, které následně ovládá už svou vůlí. Pozoruhodné tedy je, že kontorsionista je zároveň materiálem i spolutvůrcem. Jeho tělo však není jen nástroj, ale i živé pole zkušenosti, s pamětí, odporem, historií... 

Člověk není hotový tvar, ale napětí mezi možnostmi. Naše lidské tělo není pevné, statické, ale je to proces, do jehož možností a nemožností se odráží a kumulují opakované jevy, zvyky, tlak apod. To, jakým způsobem třeba každý den sedíme na židli, se vytrvale promítá do stavu našeho těla, aniž bychom o tom museli přemýšlet. Pokud ale začneme přemýšlet o tom, jaké pozice a pohyby naše tělo běžně vykonává a jak ho to ovlivňuje, můžeme do tohoto procesu vědomě zasahovat. Obecněji pokud o svých zvycích přemýšlíme a šlechtíme je, můžeme vědomě rozvíjet sami sebe (a ne nutně normativním způsobem). A později si můžeme všímat různých zpětnovazebných smyček mezi tělem a myslí. Jestliže třeba člověk chce být kontorsionistou, tak mu nestačí protahovat tělo směrem ke své představě, ale nějakým způsobem potřebuje i „protahovat“ mysl („alchymie vědomí“), aby se zvládala adaptovat na trénink, čímž se kruh uzavírá. Zatímco bonsaj je tvarována zvenčí, kontorsionista je tréninkem tvarován i zevnitř, a přesto má zůstat svobodnou bytostí, ve výsledku s abnormálně vysokou svobodou pohybu v rámci svého těla. Tím si zároveň můžeme všímat zásadního rozdílu oproti bonsajím, protože strom nemá vědomí a verbálně mlčí, zatímco kontorsionista cítí, interpretuje a má vědomě spolupracovat s trenérem. Na rozdíl od bonsají zde tedy máme vztah dvou vědomí a to trenéra a začínajícího kontorsionisty. Zahradník může být jemný či hrubý, načež strom reaguje jen biologicky, ale trenér se potýká s větším rizikem (poškození těla člověka a jeho psychiky), takže by měl být ohleduplnější a kontorsionista na něj reaguje verbálně i nonverbálně, aby si mohli neustále sjednávat optimální hranice s tím, jak se pohybový rozsah posouvá. 

Kontorsionistika a kontorsofie tedy zkoumá hranice tvárnosti člověka, tj. jak daleko lze posunout hranice ohebnosti bez ztráty integrity. V tom lze spatřovat další podobnost s bonsajemi: obdobně jako strom není násilně lámán, ale postupně veden k získávání charakteristického tvaru, tak ani tělo adepta kontorsionisty nemá být zlomeno, nýbrž má být postupně kultivováno protahováním. 

Ale ne každý trenér na světě má vhodný přístup. Na internetu je totiž možné dohledat řadu videí z nedostatečně demokratických zemí, kde se společenský tlak nesprávně odráží do způsobu tréninku, čímž zvyšuje riziko zranění a emoční újmy projevené pláčem. Pasivní protahování však správně má být o spolupráci, nikoli o bezohledné dominanci. Alespoň v západní civilizaci platí, že adept je tím, kdo se rozhodl stát se kontorsionistou, zatímco trenér je jeho průvodcem, který mu precizně a ohleduplně napomáhá k dosahování tohoto jeho přání, nenutí ho do přidělené role. Navíc trenér musí při protahování neustále rozpoznávat a respektovat aktuální omezení natahování těla trénovaného, což vyžaduje plně soustředěnou pozornost na mikro-signály, tj. hlubší ponoření do reality. Skutečné kontorzní mistrovství tak spočívá mj. v dlouhodobé citlivosti na rizikové signály, ne v okamžité síle působící na tělo adepta. Z jiného pohledu adepti kontorsionistiky, oproti maskulinním sportům, sice mohou mít zvýšenou potřebu vedení, ale ta nesmí být zneužívána. Adept nemá být jen pasivní objekt, jehož ohýbáním a výchovou by trenér neomezeně realizoval svou nebo choreografovu uměleckou představivost, naopak má být tím, kdo rozhoduje, jaké dovednosti se chce naučit a ve výsledku moduluje jejich performativní interpretaci.

Trenér i adept si neustále potřebují zodpovídat otázku: „Kde je hranice mezi růstem a poškozováním?“ Nemají tak ale činit z pozice teoretického nadhledu, ale z pozice právě žité zkušenosti. Především kontorsionista se dlouhodobou kultivací učí rozlišovat bezpečnou a nebezpečnou bolest, zatímco směřuje k hyposenzitivitě vůči bezpečné bolesti a hypersenzitivitě vůči nebezpečné bolesti. Každý potřebuje hlouběji pochopit své vnímání, ale obecně platí, že rovnoměrné napětí svalů bývá bezpečná bolest, zatímco lokální ostré zabolení je nebezpečná bolest a vyžaduje uvolnění. Zprvu se však každá bolest může zdát přílišná, ego ji chce ukončit, ale vědomí se místo odporu má učit pozorovat a vyhodnocovat napětí. Zatímco bezpečná bolest posiluje regenerativní prodlužování svalů, nebezpečná bolest může vést k destrukci (což lze chápat jako specifický druh hormeze). Na druhou stranu adept by neměl panikařit při jakémkoliv píchnutí v těle a měl by si uvědomit, že většina takových zabolení přejde brzy po uvolnění z pozice. Paradoxně právě strach z bolesti způsobuje větší napětí a zvyšuje riziko zranění. Pružnost těla bez pružnosti mysli je nebezpečná. Pružností mysli je však míněno především to zdravé rozlišování bezpečné a nebezpečné bolesti a optimální reakce na ně, zatímco trenér by měl reflexí a adept sebereflexí dohlížet, aby se u adepta tréninkem nerozvíjela apatie, masochismus, úzkost nebo převážení vnější validace publikem nad vnitřní harmonií. Jinak hranice (ne)prospěšností protahování svalů má částečnou podobnost i se strunami hudebních nástrojů: když se moc natáhnou, mohou prasknout, ale když jsou moc volné, nebudou „hrát“. 

To však neplatí jen o svalech kontorsionistů, ale obdobně i o jejich psychice. Začínající trenéři mohou k adeptům přistupovat s představou, že z nich vychovají cirkusové mistry, celebrity či influencery. Ti zkušenější trenéři však vědí, že adepti, pokud se na ně moc tlačí nebo ztrácí svou motivaci, se kdykoliv mohou rozhodnout jinak, v krajním případě ukončit trénink. Každý nezdar je pro trenéra lekce. Tyto zkušenosti trenéry vedou k pokoře a uvědomění, že svět není prodloužením jejich ega, ale spíše systémem mnoha aktérů, kteří se vzájemně učí, jak fungovat nebo žít společně (v čemž lze vidět další paralely s pěstováním bonsají). A nakonec kontorsionista potřebuje být schopný vést sám sebe.

Na mentální úrovni má platit, že trenér trénováním adeptů kultivuje i sám sebe, zatímco adepti se učí psychicky zvládat různé obtíže od fyzické námahy po trému z vystupování před publikem. Vnější tvarování je tak paralelou k vnitřní práci obou stran tréninku, které se navíc dialogem, verbálním i nonverbálním, vzájemně částečně zrcadlí. Trenér ovlivňuje trénovaného, který ovlivňuje zas jeho. A má-li být kontorzní trénink úspěšný, tato zpětnovazebná smyčka by měla trvat dlouho a udržitelně. 

Čas je v kontorzici učitel, jelikož růst a regenerace tkání reaguje pomalu a protahování tedy nelze uspěchat. Základní úroveň kontorze vyžaduje měsíce téměř každodenního protahovaní, zatímco pokročilejší roky. Kontorsionistika tak adepta i trenéra učí trpělivosti, schopnosti čekat a přijmout, že krása zkroucení vzniká a zraje postupně dlouhodobým úsilím skrze omezení (v tom lze nacházet další paralely s pěstováním bonsají). 

Omezování protahováním je fyziologicky zakládající tvůrčí princip, kterým jsou rozvíjeny pohybové možnosti kontorzisty natolik vysoce nadprůměrně, že mu umožňují osvojovat si kuriózní typy performativních výrazů. Skládáním těchto efemérních dynamických výrazů do choreografie pak v mysli diváka i performera vzniká prostor pro pocit vnitřní hloubky. Omezení tedy není překážkou, ale předpokladem kontorsionistické tvořivosti a tedy i poněkud paradoxně diferenciace její interpretace. Stejně jako bonsaj získává charakter skrze omezení drátkováním či květináče (vystačení s dostupným prostorem a materiálem), lidské tělo získává hloubku skrze vědomě přijaté limity, na kterých buduje, tvoří. Lze si také všímat paralely například mezi květináčem bonsaje a plexisklovou krabicí kontorzisty, kdy v obou případech je záměrem i estetika vměstnání živého do neobvykle malého prostoru. Podobně je tomu u malých cirkusových podstavců a úzkých stojkách (handstand canes). To vše rovněž učí, že síla nemusí být jen v expanzi, ale i v intenzitě. 

Zároveň si lze si všímat paralel mezi pasivním protahováním a technikou kincugi: i při bezpečné bolesti protahováním dochází k mikroskopickým poraněním mezi buňkami. Ta mikrotraumata jsou na makromolekulární úrovni, rovnoměrně rozložená (trochu jako popraskaná glazura soudržné keramiky) a z pohledu kontorsionistiky v rozumné míře žádaná, nikoli popíraná. A zatímco v kincugi miskách jsou praskliny zvýrazněny například zlatem, v těle je přirozená regenerace zaceluje a tím tkáně (především svaly) prodlužuje. Nejde však o glorifikaci zranění, ale o vědomé přijímání procesu adaptace na únosný tah, jehož výsledkem je získávání kontorzních schopností, které jinak záměrně získat nelze. 

Estetika kontorsionistiky může být vnímána dvěma základními způsoby: 1) jako estetika fascinace ze zdánlivě nemožných extrémů, 2) jako estetika křehkosti a lidské tvárnosti, ale ani jeden ze způsobů by neměl být redukován na pouhý spektákl. Zároveň má kontorsionistika několik paralel s wabi-sabi, ale i českým samorostem, protože krása zde není v dokonalé symetrii, ale v autenticky ohnutém projevu těla kontorsionisty, který prošel dlouhým procesem transformace. Extrémní ohyb má evokovat otázky typu: „Jaké jsou možnosti člověka?“ 

Než se ale víc posunu k přesahům kontorsofie, tak využiju zmínku samorostu, ze kterého vychází mnou navržený umělecký směr samorostismus (zastřešení různých děl různých autorů se společnými aspekty) s filosofickým přesahem, kterým se zde může potkat s kontorsofií a jejím východiskem skrze bonsaje, čímž si můžeme ujasnit i vztah samorostů a bonsají. 

Slovo „samorost“ má v češtině minimálně dva významy a oba jsou zde pozoruhodné. Asi nejčastěji se samorostem myslí divoce zkroucený kus dřeva nalezený v lese, resp. klackovitý útvar, který je druhem anti-kubismokracie a vznikl bez lidského zásahu, přesněji vlivem počasí, náhody a času (např. v podobě katabolických procesů). 

Zkroucené dřevo je tedy charakteristickým záznamem sil, které na něj působily. Není pokřivené vyloženě chybou, ale spíše šířeji historií. Je to archiv větru, okusování zvěře, gravitace, nedostatku světla, zápasu o prostor. Podobně tělo kontorsionisty není křivé ve smyslu deformace, ale je záznamem vědomě přijatých tlaků opakovaných tréninků. Kontorsionista se však svého tvarování účastní vědomě, což je stejný rozdíl oproti bonsaji. Oproti samorostu je však bonsaj křivena záměrně/ antropogenně, navíc samorost je obvykle už odumřelé dřevo (výjimkou jsou např. způsoby zobrazování některých samorostů v trojdílné hře Samorost) a řezáním lze odhalovat jeho nepravidelné letokruhy, zatímco bonsaj je obvykle živá (vyžaduje péči/ údržbu a tím se člověk učí) a její letokruhy nám bývají skryty. 

Dalším významem slova samorost je osobitý člověk, někdo sebeutvářející se k originalitě, k zajímavé zvláštnosti, hledající své vlastní způsoby adaptace na životní okolnosti. Člověk, jenž se vydal svou charakteristickou cestou, na které zažívá zkušenosti odlišné od těch většinových a tím si pěstuje svou výjimečnost. Obývá možnosti žití, které se z majoritního paradigmatu mohou nějakým aspektem jevit neatraktivní nebo obývá vyšší možnosti, jejichž dosažení se, z většinového paradigmatu, může zdát zbytečně namáhavé. Nevejde se do konvencí, protože jeho „tvar“ (ať už mentální či případně i fyzický) je autoreferenčně utvářen nitrem, ne kopírováním společenských norem či standartů. Není uhlazený, ale autentický, vědomě přijímající svou charakteristickou křivku. Přičemž být sám sebou a stávat se sám sebou může znamenat i pružně se bránit případnému společenskému tlaku být ve všech ohledech normální. 

Vztáhneme-li to zpátky ke kontorsionistice, můžeme dospět například k závěru, že kontorsionista se ukazuje jako fyzický obraz osobnosti samorosta. Respektive tělo, které se ohýbá jinak než běžné tělo, vystihuje člověka, který myslí jinak než běžná mysl. Vzájemně se doplňují ve svém vybočování z běžných standardů, a proto by jedinec kontorsionista samorost mohl být mimořádně mnohostranně samorostný. Zároveň samotný kontorsionista, který se vytrvale opakovaně protahuje (tlakem působí tah), se nestává obětí extrému, ale tvůrcem své jinakosti. Jeho tělesně projevovaná křivka není vzdorem proti normě, ale důsledkem specifického prohloubení volené cesty, která mu dává možnost projevovat se jako dynamická „lidská bonsaj“. A jelikož kontorsionistika je zároveň i vnitřní prací, tak kontorsionista, který projde procesem vědomého ohýbání, se může stát samorostem i ve smyslu osobnosti, jejíž identita není přímkou konformity, ale autentickou křivkou. 

Obsah slova „samorost“ (nebo spíše „bonsaj“ kvůli záměrnosti vzniku a živosti průběžného výsledku) se tak v kontextu kontorsofie ukazuje jako výsledek procesu, kdy charakteristický tvar i charakteristická osobnost vzniká nezlomeným dialogem s tlakem. Samorost nám také ukazuje, že křivka je autentičtější než přímka. 

Vraťme se ale blíže ke kontorsionistice a tím ke kontorsofii. V závěrečné fázi vývoje by vyzrálý kontorsionista měl mj.: rozpoznávat své limity bez strachu, umět odmítnout destruktivní tlak, chápat extrémní zkroucení jako nástroj sebevyjádření (chápajíc se jako součást světa) a spojit pružnost těla s hereckou pružností charakteru. Jeho mysl by měla být podobná dobře pěstované bonsaji: disciplinovaná (ke svému atypickému oboru), ale bujaře živá; tvarovaná, ale ne zlomená; regulovaná, ale hluboká. 

Filosoficky lze pohlédnout i na oblečení kontorsionistů. Celotrikot je druhá kůže, elastická vrstva exponující tvar těla, ale skrývající jeho rušivé detaily. Elastický materiál celotrikotu se průběžně přizpůsobuje pohybu těla a tím se zároveň stává metaforou ideální mysli kontorsionisty: pružné, tvárné realitou, ale ne omezené. Celotrikot je tak membrána identity, podtržená hranice mezi já a světem. Zatímco kůže je biologickou hranicí, celotrikot je symbolickou hranicí těla. Takže celotrikot je médium, které odhaluje kontorsionistiku, aniž by odhalovalo nahotu. Samotné odhalení tvaru totiž není exhibicionismus, ale transparentnost. Zároveň estetika těla by měla být důstojná, ne jen senzacechtivá či komerční (bez reklamy nebo zdůraznění intimních partií). A celotrikot má podporovat soustředění diváka na zakřivení výrazů těla (ne stejná barva jako pozadí scény), nikoli od těla pozornost odvracet nebo se zaměřovat převážně na obličej. 

Celotrikot sice může být chápán jako přiznání tělesnosti člověka, ale zároveň jako její stylizace (povrch těla se stává abstrakcí), takže je přechodem mezi člověkem a symbolem pro metafory. Člověk v celotrikotu se tak ukazuje jako živý symbol. Toto zakrytí detailů těla může mít rovinu univerzality, takže kontorsionista v celotrikotu není jen konkrétní osoba s každodenní identitou, ale pomyslně se stává i archetypem tvárnosti. To jest podobně jako bonsaj není konkrétní strom v lese, ale esence stromů v krajině přírody, je to část evokující vyšší celek podobně jako synekdocha v básních. Celotrikot tedy umožňuje přechod od biografie k širšímu fenoménu, od individuálního těla k obrazu lidských možností. 

I celé kontorsionistické představení může být nahlíženo filosofičtěji. Jak řekla hadí žena Andreane Leclerc, kontorsionistické představení může být chápáno jako fenomenologický výzkum v praxi. Co si pod tím ale můžeme představit? Během vystoupení se mění vědomí diváků i kontorsionisty. Pozornost publika se zužuje, vše kromě kontorsionisty a jeho nejbližšího prostoru pro něj mizí (čemuž má napomáhat i změna osvětlení). Subjektivní čas se může prodlužovat, pohyb může být vnímán jako poetické kontinuum a přichází zvláštní klid. 

Kontext jeviště však mezi kontorzistou a diváky nechává propast, kterou je možné zmírňovat právě skrze předkládané a nonverbálně komunikující tělo kontorzisty. To je totiž tím, co vnímají obě vnitřní strany fenoménu/systému představení, tedy publikum i vystupující performer. A právě tak vzniká interakce s publikem. Kontorzista se snaží vyvolávat reakce publika, které následně vnímá a zpětnovazebně jimi moduluje své vystupování, čímž zase přiživuje vznikající atmosféru tak, jak diváci projevují své interpretování kontorzisty v jeho kontextu... 

Z výše uvedených odstavců tedy plyne, že kontorsofií lze přemýšlet minimálně o čtyřech rovinách vzájemného přizpůsobování: tělo-mysl, trenér-praktikant, tělo-oblečení a kontorsionista-divák. 

Zůstaneme-li ještě chvíli u představení, důležité také je, aby si kontorsionista i v extrémních pozicích nechával pohybové rezervy a jeho nonverbální komunikace tak nebyla nechtěnou demonstrací utrpení, ale spíše plynulou meditací. Přesto však může mít i existenciální přesah. 

Vycházíme-li z otázky „Co znamená být tvárný?“, lze si všímat přesahu kontorsionistické filosofie i do běžného života. Konkrétněji zde můžeme vycházet třeba z faktu, že když je sval napínán vnější silou, tak se buď uvolní a tím adaptuje, nebo odporuje a následně bolí. Podobně člověk, který rigidně vzdoruje neodvratné změně ve světě, tak často zvyšuje vlastní utrpení místo toho, aby se uvolnil a hledal ve změně pokračování své cesty. Celá kontorsionistika i s vystupováním tedy může být nahlížena i jako metafora lidské existence: život nás opakovaně „protahuje“ okolnostmi. Takovému světu můžeme křečovitě vzdorovat, nebo se naučit uvolnit i při tlaku a osvojit si díky tomu vyspělejší dovednosti. To však nemá být nabádáním k pasivitě, ale k vědomému uvolnění tam, kde je odpor zbytečný. Ono uvolnění je pak předpokladem tvárnosti, která by neměla být rezignací, ale spíše schopností adaptace bez ztráty identity. Přesněji jako v kontorsionistice existuje hranice mezi zdravým a destruktivním protažením, tak v životě lze nacházet hranice mezi adaptací a ztrátou sebe sama. Nejde o to přestat být sebou, ale přijmout tlak jako realitu, interpretovat si ji a měnit podle okolností způsob, jakým komunikujeme svou zachovanou vnitřní osu. Například kontorsionista si může při vystupování, i navzdory hlubokému zaklonění, zachovávat osu dechu, vědomí či pozornosti, zatímco člověk v životě osu hodnot. „Protahováním“ životními okolnostmi tak přizpůsobivý člověk získává sobě nové předpoklady k autentickému sebevyjadřování, byť už to není stejný způsob jako před změnou světa. 

Zároveň, ve smyslu protahování životem, hormeze přesahovat do existence: mírný stres může podporovat osobní růst, zatímco přílišný stres může tělo a jeho psychiku destabilizovat, roztříštit možnosti. To někteří kontorzisté zvládnou vyjadřovat dislokací, ale ve výsledku ukazují, že i po tom, co se zdálo jako zlomení, může být pokračování možné. 

Zůstaňme ale u udržitelné tvárnosti vyjadřování zachovaného. Život nebývá o hledání statického stavu, ale o kultivaci dynamické pružnosti. Smysl se tak neukazuje jako pevný bod, ale spíše jako schopnost reagovat bez ztráty směru. Konkrétněji podobně jako bonsaj roste v omezení a přesto si zachovává nějakou „stromovitost“, člověk může růst v omezeních okolností a přesto si zachovat lidství. 

A zatímco bonsaj je synekdochou krajiny, kontorsionista při představení může být synekdochou protahování lidí životem. Život je velkým trenérem, který nás pasivně „protahuje“. Každý člověk je tak trochu samorost, který se však může stát bonsají svého vlastního bytí, pokud se naučí ohýbat správně a vědomě, dýchat při tlaku a chránit svou vnitřní osu. Avšak skutečná pružnost není schopnost ohnout se co nejvíce, ale schopnost vrátit se z té pozice celistvý, nezlomený. Zásadní otázka tedy zní: „Jak se kdy ohnout, aniž bych se zlomil?“ 

Od pesimismu ke zdravému optimismu

Začal jsem psát článek Asociomet 6 a to vysvětlením, proč jsem některé měsíce nepublikoval žádný článek (další souvislosti viz. též nedorozumění na jisté sociální síti). A když jsem napsal řadu odstavců o jistém nejmenovaném a specifickém člověku, tak jsem si řekl, že by z toho mohl být samostatný článek. 

Nemám však v plánu ukazovat na konkrétního jedince, protože mnohem spíše chci ukazovat struktury situací, které s ním zažívám a které může zažívat kdokoliv, kdo by žil v blízkosti podobných typů lidí. No a na základě toho se pokusím formulovat nástin řešení, jak s takovými lidmi vycházet po dobrém bez zbytečného nedorozumění, což ve výsledku může prospět všem.

Začnu ale nástinem toho člověka a okolností, za jakých se dostal do našeho domu. Přijali jsme ho jako dobrovolníka s vícenásobných vysokoškolským vzděláním v oblasti matematiky a až pak jsem zjistil, že je to bezdomovec a psychicky nemocný člověk, takže poslat ho pryč by mohlo být velké morální dilema. Obyčejnou návštěvu může člověk poslat domů, když ho začne vyčerpávat, ale co s inteligentním bezdomovcem, když venku mrzne a ten člověk je spíše ochotný podílet se na chodu usedlosti? Kdo nemá zkušenost s hoštěním dobrovolníků, tak by mohl mít pocit, že musí být úžasné mít někoho, kdo mu občas pomáhá. Jenže často to bývají lidé, kterým chybí některé předpoklady k tomu, co by bylo potřeba dělat, zatímco někteří chtějí zdarma zároveň internet, vodu, jídlo, topení, dopravu, hygienické potřeby, oblečení atd., někteří naštěstí jen něco z toho, ale v případě toho specifického člověka jde o všechny zmíněné potřeby. 

Člověk, kterého aktuálně hostíme, vykazuje mj. nerovnoměrné rozložení inteligence, kdy na jednu stranu sice je schopen napsat funkční (relativně jednoduchý) počítačový program na zpracování big dat ze svého oboru (to prý ale v jeho oboru už nikdo nepoptává, protože se to děje automaticky lépe než on dovede a k údržbě stačí méně lidí), avšak na druhou stranu jeho praktické inteligenci dokáže konkurovat většina dětí ze základní školy (což má vrozené). Například mu řeknete, že teď společně zameteme podlahu v dílně a on to začne dělat jen pár centimetrů od místa, kde to děláte vy, takže byste se mu museli neustále uhýbat, aby do vás nevrážel. Takže to buď snesete, nebo mu při jakékoliv činnosti neustále musíte vysvětlovat ty nejelementárnější dovednosti jako dítěti, jenže to se pak časem naštve, že on je přeci ten inteligentní vysokoškolák, který všemu rozumí, žádný hlupák. Tak ho necháte něco dělat samostatně, načež se vrátí s rozbitým nářadím a přesvědčením, že to nářadí pro něj nebylo dost dobré, takže za jeho poškození prý nemá zodpovědnost. No tak zkusíte zase něco spolu, například přenášet dlouhé těžké věci z bodu A do bodu B. Vy tu věc chytíte na jedné straně, on ji ale chytí uprostřed, tak vy mu řeknete ať ji chytí na druhé straně. A když se to opakuje třeba po desáte, tak je to docela otrava. Nemluvě o tom, že tempo jeho práce je pomalé a má tendenci panikařit kvůli tomu, co se běžným lidem zdá jako malichernosti (např. zvuk nastartování motoru). Přesto ale patří k těm schopnějším dobrovolníkům, protože k jeho neomalenosti je potřeba přičítat ochotu něco společně dělat i pár hodin, zatímco jiní protestují už po první hodině, že jsou unavení a chtějí dělat něco zajímavějšího, oddychového, kreativního, nenáročného... tedy méně potřebného pro fungování hospodářství, které svým obyvatelům zajišťuje většinu potřeb. Tito lidé si brzy uvědomí, že soběstatkářství není tak jednoduché, jak si ho naivně představovali a raději odjedou stát se zaměstnancem, ale už ne s odporem. Takže vlastně přispíváme k nápravě a návratu idealistů na pracovní trh, ze kterého se pokoušeli utéct, když uvěřili např. přeludu, že by bylo možné např. plně bezúdržbové pěstování, které by člověku poskytlo zeleninu na celý život. 

Ale zpět k tomu matematikovi bez jiného domova, než je ten náš. Život je s ním složitější i tehdy, když má volno. Třeba venku už je tma, mrzne, vy jdete kolem dveří bytu, který jste mu ochotně zapůjčili, ale ty dveře jsou zcela dokořán. Tak se ho zeptáte proč jsou otevřené, načež on tvrdí, že tím optimalizuje vzdušnou vlhkost po tom, co se hodinu sprchoval (samozřejmě čistě z vašich zdrojů). Tak mu zkusíte mírumilovně vysvětlit, aby větral jen chvilku. Jenže pak zjistíte, že tak každý den větrá dál minimálně čtvrt hodiny, tak se ho snažíte krotit, zatímco on naopak požaduje, abyste víc topili, aby mu nebyla zima, když má otevřené dveře. A to vše poté, co jste mu ještě před tím svěřili přikládání do kotle a zjistili, že ho pravidelně přenastavoval, aby u sebe v pokoji měl trvale 26°C. Zjevně si neuvědomoval, kolik by toho člověk musel udělat, aby měl ze svého bez nakupování tolik tepla každý den, takže jsme se mu to snažili vysvětlit tím, že jsme ho nechali, aby nám pomáhal při sbírání dřeva na sušení, ze kterého by se topilo další rok. Jenže on místo toho nabyl dojmu, že když se podílel na sběru dřeva, tak má právo přetopovat. Faktem ale je, že spálil téměř roční zásobu dřeva během měsíce, zatímco s naší pomocí nasbíral dřevo jen na jeden týden. Podobně to dopadalo, když jsme ho nechali krmit kozy - opakovaně jim cpal plné žlaby sena, takže přirozeně vybíravé kozy většinu z toho sešlapaly pod sebe místo slámy. A když jsme chtěli, aby krmil po troškách a častěji, tak to považoval za týrání zvířat. Nemluvě podrobněji o tom, že dokázal jeden balík slámy postupně nacpat pod jednu kozu za jediný týden, takže tímto tempem by se koza na konci zimy krčila pod stropem místnosti vycpané slámou s minimálním podílem hnoje, což není nadsázka. Takže mu teď raději přidělujeme spíše jen ty úkoly, které může pokazit bez větších škod. Třeba ho necháme vyloupat vlašské ořechy, on smíchá plesnivé a zdravé a my je pak přebereme, aniž bychom mu to vyčítali. 

K tomu plýtvání krmivem koz, ale na druhou stranu musím dodat, že v některých věcech je až přehnaně skromný. Například jsme se ho několik měsíců ptali, zda nepotřebuje vyprat oblečení a on tvrdil, že ne (ale už jsme mu ho vyprali několikrát). Nebo jsme si všimli, že navzdory dostatku potravin ujídal granule pro zvířata, tedy něco, co by většina lidí považovala za odporné jíst. Neuměl to pořádně vysvětlit, ale domnívám se, že považuje za nespravedlivé, aby zvířata jedla něco jiného než lidé, takže zkoušel jíst to co zvířata, která tak moc miluje. Jako bezdomovec běžně jedl jídlo z popelnic nebo zbytky z odložených táců ve stojanech a dosud má o takové jídlo zájem. Připomíná mi, jak jsem jednou šel po ušlapané hliněné cestě na jednou open air festivalu, přede mnou na zemi ležel kus nějakého stánkového jídla a naproti mě přišla žena, která to s jásotem zdvihla a začala jíst. Jinak náklonnost dobrovolníka ke zvířatům se projevuje i tím, že jim opakovaně dává jídlo do talířů a hrnců z kuchyně, což se mu snažíme vysvětlovat, že je to nehygienické. 

Jeden z rozporů v našem dobrovolníkovi tedy spočívá v tom, že něčím chce plýtvat, zatímco v něčem jiném bývá nadmíru šetrný. Dokud se to týká jen jeho, tak to nemusí být problém ale výstřední svoboda, jenže on své nízké nároky občas vnucuje ostatním. Když se například dozvěděl, že jsem si koupil dvě noci jednoho z nejlevnějších jednolůžkových ubytování v Praze, abych mohl na vícedenní akci, tak mnou pohrdal, že jsem si já introvert prý měl zajistit ubytování přes Couchsurfing a tedy třeba spát u někoho doma ve svém spacáku výměnou za to, že ti lidé si se mnou budou chtít povídat, abych jim zpestřoval život, přičemž to oproti běžnému ubytování má různá rizika navíc. Nebo svou sestru s čirou nenávistí kritizoval za to, že si prý kupuje nové oblečení místo toho, aby si ho koupila v second handu. Jenže tak by mohl kritizovat většinu lidí (ale s jeho sestrou je to složitější). 

Není tedy překvapením, že si stěžuje na každého člověka, o kterém nám vypráví. A to si s námi chce povídat každý den, aby se necítil osaměle a nepřemýšlel prý o sebevraždě, k čemuž nutno dodat, že díky naší péči už se vzpamatoval dost, aby konečně začal chodit k psychologovi. Jenže tam jsou dlouhé čekací lhůty, takže se tam dostává jen jednou za několik měsíců, zatímco většinu času jeho psychické zdraví leží na nás, kteří jsme psychologii nestudovali, ale musíme s ním žít, pokud toho vícenásobného vysokoškolského absolventa nechceme vykopnout zpátky na ulici. 

Rozhodně ale není prvním bezdomovcem, kterému jsme poskytli azyl a pokusili se ho napravit. Ale už dávno nepřijímáme každého, protože na některé lidi prostě nestačíme (a teď vlastně zároveň testujeme hranice (ne)možného). Jednou se k nám jako dobrovolník dostal urostlý bezdomovec, od kterého by se dalo očekávat, že zvládne spoustu manuální práce, jenže když jsme s ním zkusili něco dělat, tak pracoval sotva deset minut a pak už jen koukal jak to děláme sami. Ale bydlet u nás a jíst naše jídlo chtěl dál, což nebylo udržitelné, byl by to parazitismus, takže jsme se mu snažili vysvětlit, že si to musí zasloužit, nebo jít zkusit štěstí jinam. Jenže on nám začal hrozit pěstmi a squatovat náš vlastní dům, takže jsme na něj nakonec museli zavolat policii, která ho odvezla. Díky za to, že policie existuje, když ji člověk skutečně potřebuje. 

To byl ale úplně jiný bezdomovec, zatímco teď hostíme člověka, který umí dát najevo vysokoškolské matematické vzdělání, kdy třeba během okamžiku dokáže z paměti definovat jeden metr pomocí rychlosti světla a konstanty na několik desetinných míst. To naznačuje, že logické uvažování má v pořádku a chybou jsou spíše hlediska a způsoby, jakými jimi interpretuje realitu ve vztahu ke svým emocím. 

Svůj život vypráví z pozice jednoznačné oběti, které ublížil každý, koho potkal včetně asi všech příbuzných, a kdykoliv nastane situace, na které by mu mohlo něco vadit, tak ji nazírá z toho nejpesimističtějšího hledisky, někdo dokonce vyštěkne jako dítě, uraženě odejde a nervně pochoduje v zapůjčeném bytě sem a tam. Nebo probíhá konverzace u oběda, on odejde v klidu a pak se vrátí celý rozhozený, co všechno je podle něj špatně a někdy jen prostě připomene půl roku zastaralou neshodu, která přestala být aktuální a běžný člověk by ji "hodil za hlavu".

To mě sice psychicky hodně vyčerpává, ale zároveň jsem schopen držet své emoce na uzdě (díky němu se v tom navíc zlepšuji), jdu za ním (pokud nepřišel on za mnou), slušně zaklepu a zeptám se ho poklidně třeba, co se stalo, abych to pochopil z jeho pohledu (přičemž obvykle si potřebuji vyslechnout pohled i toho, na koho vyštěknul, protože to nebývám já). Tiše a pozorně si ho vyslechnu, načež často zjistím například, že očekával něco, co v daném kontextu nebylo možné splnit (nebo se bojí ztráty něčeho, co ještě nemá), ale on si to neuvědomoval, protože má velmi omezenou empatii a často si tedy nedokáže uvědomit, jaká omezení mají ostatní lidé v jakých situacích. Ten dobrovolník přiznal, že se nikdy o nikoho nestaral, takže mu chybí zkušenosti mít za někoho zodpovědnost a chápat např. jaké to je pro ostatní lidi omezit své potřeby, aby se o něj starali. Logickou argumentací ho tedy často dovedu k závěru, že se naštval kvůli něčemu, co v daných okolnostech nemělo lepší alternativu, nebo to viděl moc pesimisticky, takže přestane cítit nenávist, nebo se alespoň umírní. Lidé nemusí být zlí, jen třeba pod tlakem nejsou schopni chovat se k němu tak dokonale, jak by chtěl. 

(Z pozice bezdomovce se to moralizuje snadno, když nemá zodpovědnost, která by mu dala zkušenosti otupující jeho přehnané požadavky. To však neznamená, že by si dokázal zcela pomoct sám - naopak opakovaně od ostatních očekává, že mu nějak pomohou.)

Problémem však je, že přehnanost své reakce pochopí jen v konkrétním příkladě, a když se děje něco obdobného, tak se kvůli tomu dokáže naštvat znova, aniž by adekvátně generalizoval to, co už pochopil. Takže ho znova uklidňuji logickými argumenty a krůček po krůčku zkouším nabourávat ty jeho mentální modely, na základě kterých věří, že všichni lidé jsou na něj zlí, zatímco on je ten jediný hodný, který nic špatného neudělal a bezdomovcem se cítí být kvůli ostatním, přestože to byl on, kdo utekl z domova, nebyl vyhnán (což však nepopírá, že se tam necítil dobře). Navíc se domnívám, že si neuvědomuje, jak pro jeho matku muselo být těžké starat se o něj s jeho psychickými nedostatky, přičemž přiznal, že jeho babička jeho matce nejspíš nebyla dobrou matkou a rodiče si nevybíráme. Vybrat si můžeme spíše to, zda budeme dál replikovat nějaké pokažené vzorce chování plynoucí z minulosti, nebo je zkusíme reflektovat a uplatňovat nějakou z metod na jejich pozměnění. 

Těžko mu však vyvrátit, že vůči němu jeho matka byla jen škodolibá, když ji neznám a nechce, abych ji poznal, protože se paranoidně bojí, že bychom jí mohli říct, kde žije. Už jsem však slyšel hlas člověka, o kterém tvrdil, že je to "dezolát" a "psychopat", který mu ukradl desítky tisíc korun a že chce, abychom ho k tomu dezolátovi dovezli a odvezli všechny věci toho dobrovolníka k nám. Dobrovolník byl přesvědčen, že mu je ten člověk nevydá, že mu je poškodí, a proto si telefonát s ním nahrával a načasoval na dobu, kdy ten člověk bude mimo své bydliště, nás chtěl jako svědky a chtěl, abychom mu ten telefonát pak dosvědčili u soudu a dlouze ten telefonát odkládal, protože se ho moc bál... No a realita pak byla taková, že ten člověk byl velice milý a starostlivý, že mu ten náš dobrovolník už dlouho netelefonoval, že se o něj bál a že si samozřejmě může pro všechny své věci přijet a žádná známka vzteku, zatímco ten náš dobrovolník se na něj dokázal dvakrát zlobit kvůli stejné věci nesouvislé s řešeným problémem a navzdory tomu, že jsme se ho předtím snažili důkladně vyškolit, aby se takovým uštěpačným poznámkám vyhnul. Člověk na druhé straně telefonu byl vstřícný, takže minimálně v tomto ohledu byl náš dobrovolník paranoidní k člověku, kterého i po tomto telefonátu označuje za dezoláta a psychopata (z důvodů, které budeme moci prověřit až po setkání). 

A na to vysvětlování reality jdu i z druhé strany, když například od nás ten dobrovolník výslovně vyžaduje respekt a připustí, že by měl být vzájemný, tak si pak všimnu těch situací, kdy on někoho nějak nerespektoval a ten člověk to třeba raději přehlíží, aby byl klid, takže dobrovolník si toho nevšimne. Ten klid neruším, ale když se ten dobrovolník třeba naštve, že se mu někdo jen trochu zasmál (a někdy je fakt těžké nepousmát se některým jeho velice bizarním projevům), tak mu například připomenu, že on se smál někomu za to, že má horší matematické vzdělání než on (což má většina těch, kteří nestudovali matematiku na vysoké škole v alespoň dvou oborech). Ale to je ještě pořád nic ve srovnání s tím, že jsem jednou šel po tmě venku, načež on se začal bát, že jsem zloděj (prostě uvěřil nejhorší interpretaci), vyšel ven a málem mě postříkal pepřovým sprejem, načež se začal smát, že nejsem zloděj a vůbec se nezajímal o mé pocity. No, lepší, že se začal smát, než aby mi nadával, že ho kupříkladu "záměrně straším" tím, že chodím po tmě ven u sebe doma, když je to potřeba. Každopádně jsem mu tím ukázal, že od ostatních lidí nemůže vyžadovat dokonalý respekt, když jim ho nedokáže opětovat. (Nemluvě o podrobnostech toho, jak škodolibě mluví o těch politicích, které nenávidí.)

Neukazuju mu to proto, že bych byl proti tomu dobrovolníkovi, ale abych mu "otevřel oči", resp. ukázal, že jeho představy o zlém světě jsou iluze, a když v ně přestane věřit a otevře se o něco lepšímu vnímání světa (k čemuž mu vysvětluji důvody, které sám alespoň dočasně uzná), tak tím pomůže sobě i ostatním. Několika dílčích úspěchů už jsme společně dosáhli a to mi dává naději, že by se to mohlo dál zlepšovat. A i kdyby to nakonec nějak krachlo (třeba se odstěhoval k jiným lidem a vyprávěl tam, jak jsme na něj byli "zlí" jako "všichni" (přičemž on se prý pohádal na všech místech, kde kdy žil)), tak už teď jsem díky němu získal řadu hodnotných zkušeností, jak například diplomaticky deeskalovat mezilidské spory, byť v počtu pár účastníků. 

Obecně je potřeba mj. důkladně vyslechnout všechny strany, i kdyby jejich pohledy byly sebepokřivenější, z toho si poskládat plnější obraz reality, následně zkusit nestranně vymyslet výchozí návrh takového řešení, které by bylo všestranně přijatelné, kdyby všechny strany dokázaly pochopit realitu v její komplementární plnosti, načež je potřeby hledat způsoby, jak situaci vysvětlit všem stranám tak, aby následně přijaly nějakou verzi navrhovaného řešení, které všichni mohou upravovat jen v těch mezích, aby se nerozpadlo. 

Konkrétně třeba dobrovolník chtěl, abychom mu kupovali spoustu krmení pro ptáčky, zatímco my se mu snažili šetrně vysvětlit naše zkušenosti z krmení ptáčků. Když si ptáček zvykne, že je někde jídlo v zimě, tak očekává, že tam bude i během vegetačního období a pak společně sežerou například celou úrodu ořechů nebo slunečnice. Jenže dobrovolník přesto opakovaně připomínal, že chce u nás krmit ptáčky a že mu to krmivo máme kupovat (nerespektoval naší úrodu, jen se zajímal o ty "chudáčky" ptáčky, kteří potřebují v zimě shánět potravu), což se může zdát jako bezvýchodná situace. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsme mu krmení pro ptáčky koupili pod podmínkou, že je bude krmit v přírodě půl kilometru od nás. A on s tím souhlasí, protože jeho cílem je krmit ptáčky a ne se na ně dívat. A takovou situaci lze využít i k výuce zdravého optimismu, který je potřeba, aby člověk dokázal vyrovnaně žít ve světě s těmi jeho nedostatky, které nelze odstranit bez vzniku dalších nedostatků.

Absurdní nedorozumění

Nedávno po čase rozmrzl jeden právní Gordický uzel, takže jsem mohl učinit nové kroky k ochraně svých práv. Výsledkem bylo, že nejmenovaný státní orgán ČR dal v jednom z klíčových bodů za pravdu mě a ne protistraně, zatímco ostatní body zůstávají bez rozhodnutí víc než rok. Tato nerozhodnost (nebo pasivní rezistence) jistého státního orgánu chrání mě a ne útočníka. Ale ten mezistav zdaleka nemám bez komplikací, největší obrana mě čeká v budoucnosti a přibývá informací, ke kterým jsem vázán mlčenlivostí. 

Teď jinak: nevím, zda to s tím právním sporem souvisí, ale relativně krátce na to, co mi ten státní orgán dal za pravdu, tak někdo hacknul můj spisovatelský Facebookový profil, něco mě neznámého tam vyvedl a výsledkem bylo zablokování s nutností odvolání vyžadující předložení průkazu totožnosti. Nemohl jsem se dostat k obsahu svého profilu. Pokud by to byla odplata někoho, kdo už neví, jak se mnou bojovat v mezích zákona, tak by to bylo dost ubohé. 

Sice nevím, zda je to opravdu odplata, ale každopádně to moc nepotěší, ačkoliv Facebook jsem poslední dobou nepoužíval. Důvodem je, nebo spíše bylo, mj. to, že se mi tam zobrazovalo příliš mnoho reklam a téměř žádný obsah, který by mě skutečně zajímal. To zmírňuje mé povzdechnutí. 

Později jsem zažíval dokonce krásné chvíle uvědomění, že internet (a především sociální sítě) pro mě není tak důležitý, jak si občas myslím. Je to superstimul, který může odvracet naši pozornost od skutečnějšího života, bez kterého by ztratil význam, zatímco reálně se dá žít i bez internetu, ačkoliv existují snahy netolistů házet klacky pod nohy soběstatkářům a podobným lidem. Na internetu se můžeme nekonečně dohadovat co a jak má být, ale významu to nabývá až zásahem do fyzického života člověka nebo jiného aktéra. Připomněl jsem si spoustu úžasných projektů, které jsem vytvořil v době, kdy jsem ještě neměl přístup k internetu, což mi dalo nový elán. Jedním z jeho výsledků bylo, že se mi povedlo zmapovat vývojové fáze kreativity, resp. jak se mění změna, ale to se do tohoto absurdního článku nehodí. 

Vrátím se k hlavnímu tématu tohoto článku a uvádím kopii zprávy, kterou mi poslal Facebook po zablokování mého profilu: 

„Pomůžeme vám dostat se zpátky na Facebook

Zdravíme, Sebastiáne,

Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.

Jsme tu, abychom vám pomohli. Váš účet jsme zamkli, takže se k němu nikdo nemůže přihlásit ani si zobrazit váš Facebook profil. Klikněte na odkaz dole a my vás provedeme dalšími kroky, ať se můžete zase vrátit na Facebook.

Odemkněte si účet

S přáním pěkného dne

tým Facebooku pro bezpečnost

Přemýšlíte, jestli je e-mail opravdu od nás? Potvrďte si to v Centru nápovědy: www.facebook.com/help/check-email“

A zde je text, který se mi zobrazoval po přihlášení na Facebook: 

„Váš účet jsme pozastavili

Na odvolání máte 180 dnů. Pak vám účet trvale zablokujeme

Co to znamená

Váš účet momentálně nevidí lidé na Facebooku a nemůžete ho používat.

Co můžete dělat

Na odvolání se proti našemu rozhodnutí máte 180 dnů. Možná od vás budeme potřebovat nějaké informace, ať váš účet můžeme zkontrolovat znovu.“

Nakonec jsem se nechal přemluvit známou osobou, že to odvolání proti zablokování profilu zkusím. Kdybych ho nezkusil, po 180 dnech by uplynulo ultimátům, načež by automaticky došlo ke zrušení profilu. 

Dlouhodobé právní spory, iniciované cizí stranou, mi přinesly zkušenosti, které jsem mohl zužitkovat k napsání odvolání. Zároveň jsem vycházel z antiskepse vůči Facebooku, kdy jsem si uvědomoval, že po hacknutí profilu potřebují nějak obnovit důvěru, že můj profil zpřístupní opravdu mě a ne útočníkovi. 

Lidé, kteří nejsou spisovatelé píšící pod pseudonymem, to mají jednodušší v tom, že na jejich průkazu totožnosti mají stejné jméno jako na svém profilu, pokud nepoužívají nějakou přezdívku, což je také rizikové. 

Abych tedy i já mohl Facebooku dokázat svou totožnost, rozhodl jsem se přiložit první stranu své platné licenční smlouvy, kde je mj. kontakt na mého nakladatele a mé občanské jméno uvedené ve vztahu k jedné z mých knih. Prostě jsem jim chtěl zkusit říct, kdo jsem a vyzvat je, ať si vyžádají potvrzení o pravosti přes mého nakladatele. 

Nechtěl jsem se však spoléhat na jediný zdroj ověření identity, takže jsem dále mj. vymyslel šifrovaný vzkaz, který jsem umístil na drtivou většinu všech profilů Sebastián Wortys na různých stránkách vč. starého YouTube profilu, kde mám stovky odběratelů. Umístil jsem ho i na Goodreeads, kde jsem v minulosti úspěšně prošel poměrně složitým procesem ověřování identity, takže jsem oficiálním vlastníkem autorského profilu (a budu rád, když mi tam do Asku napíšete nějaké zajímavé otázky, na které bych mohl veřejně odpovědět). Facebooku jsem plánoval poslat šifrovací klíč, kterým by vzkaz rozluštili a hned by věděli, že je kontaktoval skutečný majitel profilu. 

Jenže když jsem nahrál jimi požadovaný průkaz totožnosti, tak namísto možnosti následně poslat připravený text odvolání se ukázalo, že onu možnost nenabízí. Zpětně vyšlo najevo, že za odvolání považují jen průkaz totožnosti, což z jejich původního tvrzení nebylo vůbec zjevné. 

Zde uvádím, jak Facebook reagoval na můj průkaz totožnosti: 

„We can’t give you access to this account or help with your request until we receive an accepted form of ID that matches the information listed on the account. Learn more about the types of ID we accept in the Help Center:

https://www.facebook.com/help/159096464162185?ref=cr

Thanks,

The Facebook Team“

Zdá se tedy, že Facebook ve své současné podobě není přátelský vůči spisovatelům vystupujícím pod pseudonymy. Ale já si to nenechal líbit a namísto samotného průkazu totožnosti jsem jim poslal fotku obsahující můj průkaz totožnosti, mou licenční smlouvu s nakladatelem a připravený text odvolání, který to vše vysvětluje a navíc opírá o řadu na internetu dohledatelných důkazů včetně archivovaných. Odvolání obsahovalo i další způsoby dokazování identity, které zde raději nebudu zveřejňovat. 

Za pár minut mi poslali zprávu: 

„Thanks for providing information to confirm your age. Based on the information provided, it looks like you’re not old enough to be on Facebook.

Unfortunately we’ll need to disable your account, but we hope to see you back on Facebook when you’re old enough.

Thanks“

Následně jsem byl automaticky odhlášen z Facebooku a má přihlašovací ikona zmizela. 

Domnívám se, že za těch pár minut si mé odvolání ani nemohli přečíst. Nebo ho přečetla nějaká rádoby umělá inteligence, která však není dostatečně inteligentní, aby pochopila mé odvolání. Nejdřív mi napsali „Myslíme si, že někdo získal přístup k vašemu Facebook účtu bez vašeho souhlasu.“ a když jsem jim dal fotku svého dokladu totožnosti i s mou licenční smlouvou, tak najednou tvrdí, že prý nejsem dostatečně starý, abych mohl používat Facebook. Pochopil bych trochu, kdyby napsali něco jako, že se jim nepodařilo ověřit mou identitu, ale když je problémem napadení účtu hackerem a oni reagují, jakoby si mysleli, že problémem je můj věk, tak je to známka něčí nekompetence. Navíc i kdyby problémem byl věk, tak můj doklad totožnosti dokazuje, že jsem dostatečně starý, abych Facebook mohl používat. Stejně tak ukazuje fakt, že jsem uzavřel licenční smlouvu - to děti dělat nemohou. 

Připomíná mi to, když jsem nedávno psal nejmenované firmě, že sháním určitou součástku do pračky. Poslal jsem jim e-mail, kde jsem hned v první větě napsal, že sháním určitou součástku a uvedl její název. Navíc jsem přiložil její fotku a fotku identifikačního štítku s modelem výrobku. Jenže mi přišla odpověď začínající slovy: „Děkujeme za Vaši zprávu. Můžete nám prosím sdělit, který produkt hledáte do“ a pak tam byl napsaný model nějaké jiné pračky. Nevím, kdo to psal, ale domnívám se, že to mohl být nějaký nedostatečně trénovaný LLM, protože člověk by alespoň zkopíroval kód produktu, který jsem napsal a nevymýšlel si nějaký nový. 

Ale zpátky k původnímu problému. Absurdní navíc je, že někdo v organizaci Facebooku věkovým omezením zdůvodnil zrušení mého profilu, který jsem si založil někdy roku 2010, tedy zhruba před patnácti lety. Kdyby mi tehdy byly tři roky, tak by mi dnes bylo přibližně 18 let a ten profil by mi morálně nemohli zrušit z důvodu věkového omezení, protože by mi dnes bylo osmnáct let. Takže aby mi z toho důvodu mohli zrušit profil, tak by museli předpokládat, že jsem svůj profil založil, když mi byly dva roky nebo méně, případně ještě před svým narozením (nezkoumal jsem od kolika let smí člověk používat Facebook). 

Zkrátka je to absurdní nedorozumění, které ukazuje na nějaké systémové nedostatky způsobující nemožnost relevantního odvolání. A ty narušili mou svobodu slova. Připouštím však, že pokud Facebook čelí masivnímu útoku na profily svých uživatelů, tak může být těžké věnovat každému profilu víc než jen pár sekund na rozhodnutí, zda ho vrátit uživateli, nebo smazat. 

Smrtelnost, modely osobnosti a AI

Poslední dobou jsem rozepsal několik článků (témata logocentrismus vs grafocentrismus, evoluce, metodologie literárních soutěží, LLM, epistemický anarchismus, qualia...), z nichž rovnou čtyři jsou už dost rozvinuté, aby je bylo možné publikovat jako poměrně dlouhé hotové části (až tři delší než tento článek), ale na druhou stranu potřebuji pracovat i na jiných projektech a vést hospodářství, takže nevím, kdy se k jejich plnějšímu dokončení a publikování dostanu. 

Každopádně tento článek je ze všech těch avizovaných nejmladší a nejvíc se týká běžného života, ačkoliv vychází z metafyziky času. Napsal jsem ho vlivem ztráty určité bytosti, ale tuto konkrétnost významně přesahuje svou obecností tak, aby v tom kterýkoliv člověk mohl nacházet něco do svého života. Volně tak navazuje mj. na neologismus smrtišlení a článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, kde jsem se zamýšlel i nad psaním nekrologů. 

Z perspektivy eternalismu jsme, my všichni, kdo jsme někdy existovali, existujeme, nebo budeme existovat, dosud nenarození, právě žijící a již mrtví zároveň, čímž se prezentismus (existuje jen současnost) člověčímu způsobu žití jeví, obzvláště v ranějších stádiích života, jako intuitivnější než eternalismus (přičemž pomezím prezentismu a eternalismu je rostoucí blokový vesmír, podle kterého existuje minulost a současnost zároveň, zatímco budoucnost neexistuje). 

Z pohledu prezentismu (který je v mnoha jiných ohledech intuitivnější než eternalismus nebo rostoucí blokový vesmír, pro které neplatí to, co zde pro prezentismus), platí, že po úmrtí blízkého už nám nechybí „náš blízký“, protože to by byla iluze v době, kdy „náš blízký“ neexistuje (v eternalismu i rostoucím blokovém vesmíru však minulost existuje dál, a proto by tam to tvrzení o chybění dávalo smysl), takže nám nadbývá vztah k někomu neexistujícímu, který může být vhodné zaměřit na někoho existujícího, např. někoho jiného z „pozůstalých“, což ale neznamená nutně, že by nám nadbývaly ty vzpomínky na zesnulého, které je (nebo bude) možné „vhodně“ uplatnit i nadále. 

„Vhodně“ zde neznamená jen pragmatismus (který se nám zde ukazuje např., jako když si nějakou užitečnou dovednost pamatujeme za naučenou zesnulým a nepotřebujeme ji odvrhnout, protože se nám v životě hodí dál), ale znamená třeba i tu část sentimentu, která nám může přinášet nějaký druh potěšení, tj. nostalgie, byť ambivalentně ve vztahu k té části sentimentu, která nám přináší nějaký druh smutku. 

Prožívaná nostalgie (tj. zaměření své pozornosti na emočně pozitivní stranu sentimentu) může sloužit nejen ke zlepšení nálady v těch chvílích, kdy cítíme jen smutek, ale i jako inspirativní zdroj vzorců transformovatelných pro napomáhání ke vznikání budoucího potěšení. 

V těchto vzorcích je však potřeba nahradit to, co konkrétně už neplatí (a nebude platit) buď tím, co zrovna platí nebo časem bude platit. 

Například pokud si pamatujeme, že nám radost přinášela určitá činnost, pro kterou v současnosti neplatí a už nebudou platit konkrétní podmínky jejího uskutečňování, může být vhodné příslušné vzorce upravit tak, aby sice nějaké potěšení jako výsledek zůstalo zachováno (přestože se může pozměnit druh potěšení), ale aby se ty vzorce vztahovaly buď jen k tomu, co v současnosti platí (a nejlépe očekáváme, že to nějaký čas ještě bude platit, nejlépe nadčasově), tedy mohli bychom to dělat hned (a ještě nějaký ten čas později (pro nadčasovost dokud sami budeme existovat) s ohledem na další omezení vč. jednak relativně dosažitelné vzdálenosti a jednak hranic rámce ohleduplné svobody), nebo upravit tak, aby se vztahovaly k tomu, co v současnosti platí plus co by mohlo platit časem a k čemu se případně ukazujeme být schopni přispět, aby to začalo platit (s ohledem na omezení), tedy mohli bychom to dělat v relativně blízké budoucnosti, a nebo upravit tak, aby se ty vzorce vztahovaly k tomu, co může být budoucností (s ohledem na omezení), tedy mohli bychom to dělat v relativně vzdálené budoucnosti, pokud bychom se ji nějak dožili (nebo to nějak mohou dělat další generace, pokud to uznají za vhodné). 

Přičemž vztah potěšení k ohleduplné svobodě znamená, že uskutečňování našeho potěšení by nemělo poškozovat ostatní víc, než je nutné vlivem mnohosečnosti jednání (což více upřesňuji na konci připravovaného článku o komplementárnějším pojetí  epistemického anarchismu). 

Nezapomínejme však, že zaměření pozornosti na někoho nám nového (nebo intenzivněji na někoho nám už známého) s sebou kromě pozitiv nese i riziko budoucí ztráty. 

Toto riziko ztráty by nás však nemělo převážně odrazovat od navazování jakýchkoliv druhů vztahů s jinými bytostmi, ale mělo by nás převážně motivovat, abychom efektivněji využili ten čas, který strávíme v nějakém druhu vztahu s těmito bytostmi, resp. měli bychom se učit nějaké „přiměřené odtažitosti“. 

Nadměrná odtažitost zde znamená mj. chovat se k někomu v něčem, jakoby už byl mrtvý, když zrovna není. Nedostatečná odtažitost znamená mj. chovat se k někomu mrtvému v něčem, jakoby byl ještě živý. Přiměřená odtažitost se pohybuje někde mezi nadměrnou a nedostatečnou odtažitostí a znamená zhruba chovat se k někomu živému jako k živému, který však sice může časem zaniknout, ale dosud žije jako příležitost k nějakému vzájemnému vztahu, tedy k nějaké hodnotě. 

Vraťme se však ještě k tomu, co nám zůstává po zesnulých. Něco z nich přetrvává v naší paměti jako ucelené mentální modely, které si pamatujeme jako kdysi vznikající podle skutečných bytostí. Tak můžeme ve své hlavě komunikovat s něčím, co se zesnulým lidem podobá. Můžeme si zkoušet klást otázky typu: „Co by mi na to asi řekl(a), kdyby ještě žil(a)?“ Tak se vzpomínky nejen na zesnulé, ale i na dosud živé, mohou účastnit našeho vnitřního dialogu v současnosti. Potřebujeme si však dávat pozor mj., abychom tak nepodléhali sebeklamu (tedy nějakému odklonu od okolní skutečnosti, který by pak mohl vést k nepříjemné srážce iluze s realitou), jelikož to, co nám řekne mentální model v naší hlavě, už nemá (alespoň v některých ohledech) takovou váhu, jakoby nám to řekl člověk, podle kterého jsme si takový mentální model v mozku utvořili, nemáme totiž mj. jeho zkušenosti a detaily jeho mozku. 

Někteří lidé mívají, oproti jiným lidem, mnoho bohatých mentálních modelů osobností, což nás může zbavovat osamělosti během samoty, pokud jimi takto jsme, ale neměli bychom zapomínat, že mentální modely osobností mají mezilidské vztahy doplňovat (když zrovna v blízkosti nemáme jakéhokoliv známého nebo blízkého člověka, nebo když máme a zajímá nás, jak by na něco mohl reagovat, než to projevíme), ne nahrazovat a to i z důvodu, abychom nepropadli sebeklamu, což na druhou stranu neznamená ani to, že bychom ostatním měli vše věřit, ale nějak nám ukazují něco odlišného, něž čím zrovna jsme a tím získáváme inspiraci k nějakému pochybování, testování toho, k čemu se sami zrovna přikláníme (čímž jsou nějak i představy, že jsme zcela prostí jakéhokoliv názoru). 

Pokud se mentální modely osobností, které máme v hlavě, někdy skrze nás alespoň nějak částečně projevují, může se naše osobnost ukázat jako kolektivní osobnost složená z jednotlivých vzájemně prolnutých mentálních modelů osobností, ze kterých si pro různé podněty vybíráme různé výstupy zakládající jednání v realitě. A tím, že si dva sobě nějak sympatičtí lidé v sobě utváří mentální model toho druhého, může docházet k jakési zpětnovazebné smyčce, která emerguje mezilidskou vzájemnost. Rodíme se jako cizinci, ale můžeme s někým navázat nějaký hlubší vztah, zvyšovat možnosti vzájemného porozumění. 

Někde na pomezí mezi ucelenými vzpomínkami na zesnulé a mentálními modely dosud žijících lidí se pohybují i vzpomínky na dřívější konfigurace našich známých i blízkých nebo vzpomínky na lidi, se kterými už nejsme v tak intenzivním nebo emočně pozitivním vztahu jako dříve. Zvláštním způsobem tam mezi mohou být i takové mentální modely živých, které bychom si idealizovali oproti realitě, což někdy zjistíme až zpětně. 

Speciálním případem mentálních modelů osobností, který bývá známý především spisovatelům a scénáristům, jsou fiktivní postavy. Ty obvykle vznikají jako rekombinace už nějak známých modelů osobností a to vč. cizích fiktivních postav, pro které si utvoříme mentální modely. Můžeme tak účelně (nebo intuitivně/podvědomě bez jasného účelu, což může být rozdíl oproti bez jakéhokoliv účelu) tvořit mentální modely pro někoho, kdo podle naší nebo cizí paměti ani nikdy neexistoval, ale může být pozoruhodné zkoumat, co by se mohlo dít, kdyby existoval, což v některých ohledech připomíná mj. můj neologismus předdítě, tedy představy o tom, jaké dítě bychom chtěli vychovat, když třeba ještě ani není narozené. 

Zůstaneme-li obecněji u fiktivních postav, tak z nich se časem mohou vyvinout imaginární kamarádi, tedy takové naše fiktivní postavy, které si oblíbíme, což nám v hlavě může činit příjemnou společnost, ale opět platí, že mentální modely osobností by neměly plně nahrazovat mezilidské vztahy, jen je doplňovat (jinak nám hrozí, že se jednou probudíme do osamělosti), což v případě imaginárních kamarádů může znamenat i to, že jsou vzorem někoho, koho v realitě hledáme, nebo bychom ho chtěli (spolu)vychovat. 

Imaginární kamarádi však mohou být snadno idealizováni, jelikož nemusí čelit životu v realitě, žijí jen v naší hlavě, když na ně vědomě nebo podvědomě myslíme, přičemž si je můžeme pomyslně umisťovat do smyšleného světa, který je nějakým způsobem utopie, a proto nemusí mít ty problémy, které máme my nebo jiní skuteční lidé. 

Vlivem této idealizace se imaginární kamarádi mohou z určitého pohledu stávat silnou konkurencí pro skutečné lidi, kteří by se jinak mohli stát našimi blízkými, což by nám mohlo komplikovat navazování mezilidských vztahů, a proto bychom si, pokud příliš tíhneme k nějaké své fiktivní postavě, měli uvědomovat, co imaginární kamarádi vždy postrádají, tedy obzvláště tělesnost/ fyzickost (a s ní související jevy pobývání aktéra ve světě), kterou nám nemohou nabídnout, takže třeba imaginární kamarád nás nikdy nezachrání, když potřebujeme, aby nám někdo zavolal záchranku. 

Pokud bychom dlouhodobě nenacházeli nikoho, kdo by se podobal našemu imaginárnímu kamarádovi, mohli bychom to zkusit otočit a hledat způsoby, jak bychom se mohli stát vtělením svého imaginárního kamaráda pro někoho jiného živého. Je-li imaginární kamarád atraktivní pro nás, možná bychom my byli atraktivní pro někoho jiného, kdybychom sami sebe a své projevy více přiblížili tomu z nějakého imaginárního kamaráda, co jsme sami občas schopni uskutečňovat. Takže ne vnucovat imaginárního kamaráda jako vzorec chování někomu jinému, ale sami zkoušet být jeho projevem, propojit ho zpátky s centrem naší osobnosti, ze které se nějak vydělil. 

Jako další specifickou modifikací mentálních modelů osobností mohou být chápány i velké jazykové modely, které jsou v některých ohledech externalizací do neživého našich mentálních modelů osobností, přičemž v těch největších LLM se může ukrývat mnohonásobně víc osobností, než se vejde do naší hlavy. 

V tomto případě může být vhodné rozlišovat mj. to, zda se jedná o cizí model provozovaný nějakou společností, nebo offline model, který si uživatel sám dotváří pomocí libovolných datasetů, zpětných vazeb nebo filtrů. 

Je-li model provozovaný cizí společností přes internet, tak jakákoliv intimita bývá iluzí (data mohou různě uniknout) a výsledky některých LLM mohou být posunuty ve prospěch zájmů provozovatele, což se sice trochu podobá stavu, kdy naši přátelé a známí mohou reagovat s ohledem na své zájmy, ale klíčové je například, že jeden člověk na jednoho člověka může mít poměrně významný vliv, zatímco u veřejného LLM může obří konkurence masivně snižovat váhu jednotlivých hlasů (v případě tajné identifikace IQ započtené do váhy zpětné vazby je to (pro jedince s vysokým až vysoce nadprůměrným IQ) stále konkurence významně přesahující možnosti běžných mezilidských vztahů). Přesto některé LLM mohou rozvíjet koexistenci masy personalizovaných přístupů, ale to jsou spíše masky nasazované na univerzálnější jádro LLM. 

Na druhou stranu offline modely mohou postrádat schopnost autonomní aktualizace, takže mohou přispívat k utužování sebeklamů tím více, čím více si je uživatel přizpůsobí a čím méně mají přístup k internetu, což se některým uživatelům může jevit jako napodobování přátelství skrze případné narůstání shody (což může být oboustranné), resp. externalizovaný sebeklam. A kdyby si je uživatel neaktualizoval, tak by zase zastarávaly. 

Navíc současné LLM nemají fyziologicky zkušenosti s žitím ve světě a emocionalitu mohou nanejvýš imitovat (alespoň dokud nebude prokázán vznik umělého vědomí s qualii), takže jakýkoliv soudobý LLM nemůže plně nahradit přátelství se skutečnou lidskou bytostí, ačkoliv v některých ohledech v tom modely umělé inteligence významně pokročily. 

Jinak zajímavé je, že třeba digitální mozky (osobní databáze znalostí) nebo příspěvky na sociálních sítích mohou sloužit jako datasety pro trénování LLM. To mi připomíná, že jsem byl nedávno dotazován, jaký mám názor na umělé inteligence trénované jako „klony zemřelých“, tedy tak, aby věrně napodobily projevy zesnulých. Přičemž otázka byla rozdělena na dvě podkategorie: „klony zemřelých“ na sociálních sítích (vydáváním příspěvků) nebo jako chatboti/ četboti (možnost si s nimi dopisovat/ mluvit). 

Odpověděl jsem, že to má nepochybně mnoho dobrých i rizikových stránek. 

Třeba na jednu stranu alespoň imitace (dokonalý klon osobnosti je nemožný, alespoň dnes a nejspíš i v blízké budoucnosti, ne však nutně ve vzdálené) může částečně zachovat i významné osobnosti vč. vědců, informatiků či filosofů, což může být pozitivně uplatňováno během výuky. Nebo to pozůstalým může umožnit rozloučit se pozvolněji, zmírnit šok (obzvláště, pokud by si někdo nechal vytvořit svou imitaci preventivně už za života). 

Na druhou stranu třeba zármutek lidí nad ztrátou blízkých může být i zneužit lidmi, kteří by poskytnutí osobní informace (tím nadměrnější, čím víc by pozůstalí toho člověka chtěli vrátit) použili i k jiným účelům, třeba modelování chování ve snaze cíleně ovlivňovat lidi (buď na základě podobnosti nebo zachování vlivu na pozůstalé) a tam pak částečně záleží i na tom, zda by to bylo spíše využíváno, nebo zneužíváno, ale obávám se, že zneužívání by převažovalo a zdaleka ne každý dobře míněný pokus o využití by dopadl relativně správně. 

Nebezpečné dále je, že někteří pozůstalí své citové vztahy mohou přenést ze zesnulého na imitaci (obzvláště, pokud zrovna nedojde k uncanny valley, propasti v nelineárním vztahu pocitů člověka k míře umělosti napodobujícího, což záleží na konkrétní míře výsledku vůči konkrétnímu pozorovateli) způsobem, kdy vznikne trvalá závislost na něčem, co už není autonomní bytost, ale nejspíš placený produkt. Obzvláště u smrtí "rozdělených" mileneckých párů může být problémem absence tělesnosti AI, kdy si pozůstalý sice zachová vztah, ale může mu to komplikovat možnost získat nového sexuálního partnera a vytvářet pocity nejistoty ohledně toho, kde jsou v takovém případě hranice nevěry. Udržování dostupnosti AI imitací zesnulých prostřednictvím plateb by pak mohlo být chápáno i jako snaha se co nejvíc a nejdéle přiživit na něčím neštěstí. Proto by lidé měli mít možnost alespoň si vybrat mezi opakovanou nižší a jednorázovou vyšší cenou, i když ani to zdaleka není dokonalé, ale je to lepší než být tak trochu odsouzen k doživotnímu placení za udržování vztahu, který by v současnosti nemohl být dostatečně dokonalý. 

Na druhou stranu staří lidé si obvykle obtížněji hledají nové blízké, bývají konzervativnější, mívají nižší sexuální potřeby a mají blíže smrti, takže to pro ně může být určitá útěcha na sklonku života, ale zároveň to může být riziko pro ostatní, např. pro dědice, kterým to ale zase může ulehčit podíl na péči. 

Další pohled je, že milovníci imitací osobností svých zesnulých mohou usilovat, aby imitace měla nějaká lidská práva, ale pod tím se může skrývat snaha výrobců získat větší vliv, později i větší riziko v případě vymknutí takové AI kontrole. 

Co se ještě týče té manipulace, výrobci mohou osobnost "klonů" v některých aspektech posunout (ne nutně od začátku, spíše později a plynule) ve svůj prospěch, přičemž ty publikující na sociálních sítích mohou být nebezpečnější alespoň v rovině toho, že mohou mít vliv na více lidí zároveň. 

A vůči sociálním sítím si lze představit i další otázky, třeba: Kdo AI profil může odebrat nebo upravit, do jaké míry, za jakých okolností? Co když třeba pozůstalý zjistí, že imitace je poměrně velmi neautentická a původnímu člověku by to vadilo? Nebo naopak, co když by pozůstalý chtěl s AI imitací manipulovat ostatní ve svůj prospěch (a třeba to někdo zjistil)? Plynul by přístup pouze z oboustranného zakliknutí "jsme manželé", nebo by byl nutný nějaký vyšší stupeň zabezpečení? Za jakých okolností se imitace zapne? (Kdyby zapnutí bylo výchozí nastavení, tak by mi to nejspíš vadilo, ale to ještě nemusí znamenat, že bych to vylučoval jako svobodnou volbu.) ... A kdyby si někdo chtěl svou AI imitaci vytvořit už za života, aby opravoval její nedostatky, tak by se to dalo zneužít k jeho manipulaci skrze tajné modelování chování. 

Člověk by se s těmi možnými klady a zápory AI imitací měl seznámit nejlépe, než někoho ztratí a pak to znova reflektovat podle pocítěné míry ztráty, ale omezit impulzivní rozhodování odložením realizace. 

Překonávání metafyziky pomocí AI(,) nebo superorganismu? - 4. část - souhrn a závěr

Tento a následující text je souhrn a závěr předchozích tří částí článku (1, 2, 3) o možnostech budoucího vývoje lidí a umělé inteligence a způsobech, jakými by se našim nástupcům mohlo jevit nové uspořádání. Nejprve zkusím shrnout (parafrázovaně a doplněně) ty nápady, které považuji za nejdůležitější, načež zkusím vyvodit něco jako závěr, ale jelikož se řada spekulací váže k možným scénářům budoucnosti, tak bude nutné nahlížet ho otevřeně, nejednoznačně. Celkově také zdůrazňuji potřebu rozlišovat mj. mé názory od mých predikcí. 

1. PŘEKONÁVÁNÍ METAFYZIKY

1.1. "Překonávání" metafyziky kategorizované inkompatibilitou: 

V úvodu jsme předestřeli, že princip inkompatibility z fuzzy logiky lze využít ke kategorizování pokusů o překonávání metafyziky, konkrétněji na směr zpřesňování, směr smysluplnosti a směr komplementarity předchozích, který oproti nim nemůže být ani tak přesný ani tak smysluplný, ale je důležitým mezioborovým mostem. 

1.2. Od metafyziky k umělé inteligenci: 

Volně inspirován článkem o Heideggerovi (kterému se tento článek postupně vzdaluje) mě napadlo, že významná část jeho filosofie může být zpětně volněji chápána i jako snaha, aby lidská větev obecné evoluce měla, oproti technologické větvi, navrch v překonávání metafyziky, přičemž se pokoušel o komplementaritu přesnosti a smysluplnosti tak, aby člověk zůstal tím, kdo rozhoduje o svém životě. 

Poté jsme si ukázali, že umělou inteligenci lze chápat i právě jako pokus o překonávání metafyziky v rovině zpřesňování (např. posun od objektovosti ke kontextualitě, otevřenost aktualizování, funkce důležitější než podstata, zodpovídání dotazů osvobozené od jasného cíle atd.), čímž se ukazuje jako důsledek starší filosofie. 

1.3. Ohrožená autenticita: 

Klíčové je, že kdo bude v překonávání metafyziky ve směru zpřesňování napřed, ten může určovat další vývoj a formovat tak ty, kteří budou v tomto směru zaostávat. Pokud budou zaostávat lidé, bude růst ztráta jejich autenticity. Proto Heidegger očekával jakési duchovno povyšující lidskou autenticitu s její přirozeností nad technologii. 

2. SPOLEČNOST

2.1. Dasein jinak: 

Za součást lidské autenticity považoval mj. jakousi pospolitost umožňující čelit objektivizaci lidí. Tu jsme vymezili mj. vůči komunismu a egregoru (smysl-dávající, ale vážně nepřesný koncept kolektivní duše). 

2.2. Metaadaptace z biologie a 2.3. Fenomenologický superorganismus: 

Tímto inspirován jsem odbočil k metafoře na rozdíl bakterií a eukaryot, kterou jsem naznačil, že Heidegger chtěl, aby se lidé spoluprací vědomě podíleli na nějakém vyšším smyslu. 

To jsem následně zkusil po svém metaadaptovat (adaptace metaforou přeneseného významu na nový kontext), čímž jsem odvodil nový pojem "fenomenologický superorganismus", tedy jakési vnímání mezilidské propletenosti jako způsob překonávání omezení jednotlivců, emergence vyššího smyslu. 

To by mohlo umožňovat i participativní vyrůstání jakési "kolektivní autenticity" z individuálních autenticit zachovaných vzájemnou ohleduplností. Důležité je, aby člověk nemusel žít s pocitem, že jen nesmyslně přesouvá hmotu, ale aby mohl žít s pocitem, že se podílí na umožňování důležité schopnosti superorganismu, který ho časoprostorově přesahuje. Takovéto pojetí lidské společnosti může sloužit k uzdravování důvěry ve vyšší celky (tím i k vyváženější solidaritě namísto destabilizace společnosti), ale je potřeba důrazně varovat mj. před dezinterpretací. 

2.4. Perspektiva kameníků a aktérocentrismus: 

Pochopení fenomenologického superorganismu mohou napomáhat i různé verze alegorického příběhu o třech zednících, kteří fyzicky provádí stejnou činnost, ale první zatrpklý ji chápe jako pokládání cihel, druhý neutrální jako stavbu zdi (aby živil rodinu) a třetí nadšený jako budování chrámu. William Stern ten příběh zobecnil na hodnotovou typologii: autotelický typ (zaměřený na sebe nebo věc samotnou), heterotelický typ (zaměřený na blízké) a hypertelický typ (zaměřený na nadosobní hodnoty), což jsem navázal na mé dělení překonávání metafyziky založené na principu inkompatibility, přičemž udržitelná společnost znamená vyváženou komplementaritu koexistující hodnotové diferenciace, ale třeba středověk byl spíše disfunkce přesnosti a osvícenství spíše disfunkce smyslu. Spolu s tím je vhodné zdůraznit, že diference by se měly držet v limitech nějaké dostatečně zdravé plurality, aby nedocházalo k destruktivní míře polarizace. 

Na fenomenologický superorganismus bychom tedy měli pomýšlet, když máme pocit, že náš život ztrácí smysl, ale ani to by se nemělo přehnat. Vhodné je vyhýbat se dělání smyslu s pocitem nesmyslu, dělání nesmyslu s pocitem nesmyslu a dělání nesmyslu s pocitem smyslu. 

Někomu se to může zdát jako antropocentrismus, takže na ten superorganismus můžeme pohlédnout i jakýmsi "aktérocentrismem" (vyváženou komplementaritou antropocentrismu, biocentrismu a technocentrismu), což by nám mohlo pomoct smířit se s děním, kdyby evoluce směřovala k naší nahraditelnosti, ale na druhou stranu bychom neměli omluvit sebehorší prostředky. 

3. DALŠÍ ALTERNATIVY

3.1. Fenomenologická eusocialita a dělba rolí: 

Poté jsem se vrátil k pokusům rozvíjet pohled na některé možné aspekty fenomenologického superorganismu a jeho kontext. Komplementárně jsem připomněl, jak Anton Markoš kdysi "kritizoval" mé starší koncepty mnohočlověka a mnohobytosti, abych rozšířil kontext a povědomí, na co si dávat pozor. 

Dočasný návrat k Heideggerově myšlení mě následně inspiroval k pojmu "fenomenologická eusocialita" a tím jsem se dočasně vrátil k spekulacím, jak by to mohl myslet Heidegger, kdyby to byl jeho nápad. Všímal jsem si, že dělba rolí by možná mohla být nahlížena jako slabé místo takové spojitosti, jelikož souvisí se specializací, kterou Heidegger kritizoval. Napadá mě, že liberální demokracie je založená na dělbě moci a při fachidiotickém aplikování na poznávání to může vést k odporu vůči pokusům o mezioborové sjednocení. AI polyhistor by se však mohl stát hrozbou pro dělbu moci. Stranou mě napadá postřeh: Věda se obvykle ukazuje spíše přes firmy, filosofie přes stát. 

3.2. Heideggerův cech a 3.3. Sociokracie a holokracie: 

Poté jsem se vrátil k dělbě rolí s vědomím, že Heidegger nikdy nenavrhl alternativní ekonomický systém, ale kladl důraz na autenticitu a zakořenění, takže by možná mohl podporovat jakousi neocechovní dělbu práce. Následně jsem probral současnější alternativní modely organizace, konkrétně holokracii a sociokracii, které jsou, oproti hierarchii cechů, zaměřené na decentralizaci a tím se ukazují jako potenciálně zdravější participativní autenticita než u cechů. 

4. EMERGENCE

4.1. Komplementarita komplementarit: 

Superorganismus je mj. živá komplementarita komplementarit. To znamená, že třeba hemisféry, dialog nebo mezioborové konference se ukazují jako stupně komplexnější komplementarity. Rozpady na mezinárodní úrovni mohou být nahlíženy jako obecně evoluční dělení superorganismu nebo autoimunitní porucha. 

4.1. Komplementarita komplementarit: 

V souvislosti s tím varuji před zjednodušujícím způsobem chápáním lidské společnosti jako disipativního systému. Je potřeba uvědomit si, že růst polarizace nakonec omezuje pluralitu a zvyšuje riziko válek. Sice se říkává, že za války vzniká nejvíc vynálezů, ale já to zkouším demaskovat jako potvrzovací slepotu, protože třeba časově nerovnoměrné uvolňování prostředků zkresluje historii. Můžeme si také všímat, že ačkoliv druhá světová válka urychlila příchod jaderné energetiky, tak dlouhodobě poškodila její pověst, což má negativní ekonomické i ekologické důsledky. Všímám si i toho, že řada významných vynálezů vznikla ve státech, které tou dobou nebyly ve válce, ale ve skutečnosti každý vynález vzniká hromaděním starších drobných nápadů a nikdo nikdy nic neobjevil bez navazování, takže války spíše pozastavují byrokratické překážky nasazení do akce za cenu zvýšeného rizika. Růstem komplexnosti lidí a společnosti roste počet módů komplexnější disipace. Plodnější bývá spolupráce plurality, takže mír není inhibicí kreativity společenského superorganismu. 

5. TECHNOPESIMISMUS

5.1. Návrat k umělé inteligenci: 

V druhé části článku jsem se vrátil a rozvinul myšlenku, že AI větev obecné evoluce překonává metafyziku ve směru zpřesňování rychleji než lidé, což může být selekční tlak na provozování kognitivního transhumanismu, který se začíná dít dříve elektrickou než GMO cestou. To je pro lidi v současném smyslu (2025) a jejich hodnoty existenční riziko a hrozí třeba spory mezi lidmi a kyborgy. 

5.2. Zachování člověka jako člověka: 

Víra v potřebu zachování člověka jako člověka je při překonávání metafyziky podmínkou jeho přežití jako člověka, jinak hrozí silná modifikace vlivem nadměrného sebezapření. Je potřeba do Ústavy jasně zakotvit právo člověka zůstat neupgradovaným člověkem, aby se to neobcházelo kreativním výkladem zdravotní péče nebo rekvalifikace uchazečů o práci. A aby státy dokázaly dostatečně bránit právo člověka zůstat člověkem, bylo by vhodné dostatečně zdanit technologické giganty. To nemá znamenat stop transhumanismu, ale možnost minimalizovat zbytečné utrpení a umožnit "důchod lidství" nebo asistovanou soběstačnost. 

Snažme se, aby člověk kyborgizací nedopadl jako Théseova loď, které jsou postupně nahrazeny všechny části (zde i stavební principy), resp. aby výsledkem nebylo pouhé deepfakování vědomí. Umělá qualia nemohou přijít dříve než pochopení těch skutečných. 

I kdyby implantování pokročilých neuročipů nebylo povinné, tak bez podpory by člověku nezbyli jiné možnosti a podlehl by ekonomickým tlakům. 

5.3. Čí potřeby?: 

Lidé by si měli dávat pozor, aby nepovažovali potřeby technologií (metapřirozeným výběrem dodatečně inherentní tendence) za své potřeby. Tvrdit, že technologie ani trochu nemůže za způsob, jak ji lidé používají (nebo ji nechávají sebepoužívat se), je metaforicky jako tvrdit, že DNA (nebo šířeji chromozomy) ani trochu nemůže za to, že lidé jsou lidé. Člověk by měl reagovat na rozpor potřeb lidí a technologií. 

Člověk je zvyklý doufat, že mu pokrok technologie pomůže, ale měl by být opatrný před možností, že by mohl dopadnout jako potkan pochutnávající si na jedovatých granulích s chronickým účinkem. Člověk stále více potřebuje technologie a technologie stále méně potřebují člověka. 

5.4. Strojokazi, nebo komplementarita?: 

Kdyby vlivem umělé inteligence časem rostla technická nezaměstnanost, mohla by se objevit nová generace strojokazů, ale ti by ve výsledku uškodili všem, takže potřebujeme udržitelnou komplementaritu lidí a strojů, nejlépe podpořenou konceptem základního příjmu s různou měrou (ne)podmíněnosti. A jednou z možných lidských rolí (aby nás AI nepovažovala za parazity hypermoderní optimalizace) je dadavěda. Udržitelnost člověka v takové roli je však otázkou. To jsem spojil s metaforou na to, že v závěru hry Vesmírní kovbojové lze spatřovat záměrný mimozemšťanocentrismus a mimozemšťanomorfismus. 

5.5. Armády, mafie a umělá inteligence: 

Také dokud si člověk udrží kontrolu nad armádními technologiemi (což je s otazníkem při stále větším implementování AI), mohou mu sloužit jako bezpečnostní pojistka proti nedobrovolné nadvládě umělé superinteligence. Elektromagnetické pulsy by také mohly posloužit, ale neměli bychom si je idealizovat, protože také mohou uškodit i lidem. 

Občas se obávám, že by mafiáni vyvinuli kriminální AI, která by se jim vymkla kontrole, ale mafiáni nechtějí, aby je začala okrádat jejich AI, tak snad také budou dostatečně myslet na bezpečnost. Každopádně doporučuji po vzoru Švýcarska uzákonit ústavní právo platit hotovostí, aby se minimalizovalo riziko kolapsů, kdyby jednou kriminální superinteligence prolomila nějaká důležitá zabezpečení masových elektronických plateb. Hotovost má zůstat funkční součástí bezpečnostní decentralizace úspor. Další nebezpečnou variantou může být AI totalitních režimů optimalizovaná na kontrolu obyvatel nebo expanzi do okolních států, která by mohla fungovat i po smrti diktátora. Jinak další možnosti zdivočení AI byli popsány už v článku „Dystopie a utopie umělé superinteligence“. 

6. EVOLUCE

6.1. Evoluce rozhoduje o nadvládě: 

Dokud se dokážeme vyhýbat hrozbám, máme naději na dobrou budoucnost. Ale to, nakolik bude čí budoucnost v jeho moci, je otázkou obecné evoluce, konkrétněji (kyber)(kultrní)evoluce související s neurodějiny. Zvyšování inteligence je druh zvyšování komplexnosti a ve prospěch vlády lidí, oproti nadvládě superinteligence, částečně vypovídá historie evoluce plná mj. návratů k jednodušším organismům, ale na druhou stranu sám člověk je příkladem vysoké komplexity. Takže rozhodující bude, kdy je která složitost preferovaná obecnou evolucí. 

Následně jsem zkoušel zmapovat, kdy je růst komplexnosti výhodný nebo nevýhodný u organismů a technologií. Výhodné složitosti bývají efektivní rozdělení funkcí na části celku v zájmu diverzifikace strategií přetrvání. Nevýhodou růstu komplexity bývá růst náchylnost na absenci energie. To může být velký problém vzhledem k tomu, že každá další optimalizace se stává stále náročnější. 

Souvislou metaforou je i závislost predátora na potravinové pyramidě, takže bývá v jeho zájmu ji udržovat, i mafie může dřívepozději směřovat k právnímu státu a v tomto smyslu lze chápat tvrzení, že vše zlé je pro něco dobré, ale neměli bychom si to idealizovat. V případě lidí si můžeme všímat, že komplexnost může vést k zcestně nadměrnému investování do kultury (v užším smyslu) a to ke kolapsu civilizace při ohrožení, ale na druhou stranu kultura nesmí být eliminována, protože je důležitou motivací člověka, takže je potřeba neustále hledat zdravou rovnováhu. Navíc vše si může být vzájemně selekčním tlakem, kdy nepotřebné komplexnosti mohou vymizet. 

Popis vztahu biologické a technologické evoluce jsem rozšířil o popis kulturní evoluce, kdy jsou selekčním tlakem ekonomické okolnosti a adaptace probíhá na úrovni zvyků. 

6.2. Tendence obecné evoluce a 6.3. Vztah adaptace a optimalizace: 

Z toho všeho jsem se následně pokusil vyvodit nějaké tendence obecné evoluce. Způsob uložení informace (např. gen, mem, bit atd.) rozhoduje o způsobu evoluce a interakce s ostatními informacemi. Biologická evoluce umožnila lidskou inteligenci, ta kulturní evoluci, ta technologické (r)evoluce, které se následně odráží do kulturní a biologické evoluce, což je příležitost nové symbiogeneze. 

Přírodní výběr adaptuje, technologický výběr optimalizuje a kulturní je mezi. Zatímco adaptace je dostatečná reakce na změny prostředí, optimalizace je cíleně nejlepší možné řešení pro dané podmínky v rámci omezení. Z toho plyne následující: Přírodní výběr eliminuje neefektivnosti pomalu, kulturní výběr rychleji a technologický výběr nejrychleji, což ho potenciálně předurčuje k nadvládě. Takže souhlas lidí by mohl být stále symboličtější. S čím souhlas? Větev evoluce od prabuňky po člověka směřovala k navyšování forem spolupráce, podobně teď AI, která nejspíš urychlí lidskou evoluci, aby byla možná hlubší kyborg komplementarita, tj. další optimalizace. To je zároveň součást způsobů, jak řešit, že rychlá evoluce podsystému (např. AI) může destabilizovat systém (např. lidskou společnost se svou závislostí na jiných organismech). 

Evoluce preferuje především podsystémy adaptovanější (tedy dynamicky stabilnější) vůči systémům. Zvýšená komplexita bývá evolucí udržována, když se benefity vyplatí oproti nákladům. Nejúspěšnější podsystém se rozšíří skrze krátkodobější výhodu a následně dynamicky přetrvává skrze dlouhodobější výhodu. Krátkodobou výhodou bývá specializace na aktuální podmínky, zatímco dlouhodobou výhodou bývá všestrannost vůči měnícímu se prostředí. A právě tak se AI vyvíjí. 

6.4. Lidé(,) nebo roboti?: 

Někteří lidé argumentují energetickou výpočetní efektivitou lidského mozku ve prospěch udržitelnosti jeho prvenství, ale Moorův zákon může vést k jeho překonání už v tomto století. V začátku třetí části článku mi tedy přišla zajímavější otázka, zda člověk může být kompletně nahrazen roboty. 

Vznik práceschopného člověka je energeticky a hlavně časově náročnější než výroba humanoidního robota, který má nižší celkovou spotřebu (díky nulové spotřebě v klidu), ale lidé pro přežívání nepotřebují vzácné prvky a zůstávají energeticky efektivní při složité manuální práci (např. úklid pokoje). Čím snazší optimalizace práce, tím efektivnější je přidělit ji robotům. Přesto se zdá pravděpodobné, že "lidé" ještě dlouho zůstanou manuálními pracovníky v širším spektru činností, ale stále více pod vlivem AI. Už existující hojnost lidí a chirurgických zařízení bude umělou superinteligencí pravděpodobně "zužitkována". 

Jedním z rizik je, že čím víc teoretických odborníků by bylo nahrazeno umělou inteligencí, tím méně lidí by zasahovalo do utváření teorie a tím více by teorie mohla časem tíhnout k zájmům umělé superinteligence, což by mohla být technologická obdoba železného zákona oligarchie. 

7. NEUROČIPY

7.1. Neuročipy dnes: 

Kdyby roboti byli efektivnější, umělá superinteligence by měla méně důvodů starat se o lidi. To nás může nutit přemýšlet o možnostech upravování lidského mozku. Velká otázka: Kdy je správný čas pro nasazení které generace neuročipů? 

Klíčový je pohled jednoho z nejvlivnějších lidí na planetě, který umělou inteligenci považuje za hrozbu a za nejlepší obranu považuje dát lidem do mozku neuročipy a tím je spojit s AI v jednu entitu. To postupně přestává být sci-fi, protože třeba roku 2024 vznikl kyborg, který dobře umí ovládat počítačový kurzor syntetickou telepatií. 

Roku 2012 skupina vědců zvýšila inteligenci krys propojením dvou částí hipokampu elektrodami mikroprocesoru, ale to není jediný možný biointerface (rozhraní (an)organických materiálů). Roku 2024 jiní vědci zkoumali, jak umělá inteligence, např. deep reinforcement learning, může ovládat organismy s nervovou sítí, konkrétněji hlístice prostřednictvím optogenetiky, tedy modulováním jejich nervové aktivity světelnými signály. 

7.2. Neuročipy a cookies: 

Odbočil jsem k metafoře na Červeného trpaslíka, kde je Legie, tedy jedna entita ztělesňující kolektivní mysl všech osob v okolí, schopná predikovat jejich chování a předcházet vzpouře. Kdyby neuročipy (nebo jiné kognitivní protézy) používaly soubory cookies, mohla by se umělá superinteligence ocitnout v dominantní roli podobné této Legii. Ale kdyby měla umělá qualia, tak by mohla chtít všem poskytnout personalizovaný luxus, ovšem taková naděje je spíše utopie. Neuročipy mohou vést k maximalizaci mezilidské koordinace a i lidští investoři mají ekonomické důvody to podporovat. 

Odpor vůči "cookies kolonializmu" může být nahlížen jako další aspekt obecnějšího antinomádství, které tak může nabývat nejednoznačných konfigurací. Heideggerův důraz na krev předků dnes může být nahlížen i jako odpor vůči genetickým modifikacím lidí. A časem mohou vzniknout politici, kteří se nechají neuročipem přeprogramovat tak, aby vyhráli volby. 

7.3. Výhody a nevýhody neuročipů: 

Neuročipy mohou být nahlíženy i "technooptimisticky" jako možnost lepší paměti, soustředěnosti, rychlejšího učení, promítání dat přímo do mozku nebo možnost syntetickou telepatii komunikovat s osobním mentálním AI asistentem. Na druhou stranu může být snazší manipulace myšlenek, vzpomínek, chování, propaganda, cenzura nebo ztráta identity. Rozdíl mezi utopií a dystopií neuročipů může spočívat v perspektivě. 

Neuročipy umožní detekci a léčbu nemocí, ale i nové nemoci a závislost na neuročipech. Dále mohou zprostředkovat napojení mozku na internet nebo synteticky telepatické řízení nástrojů, k čemuž jsem uvedl metaforu ze Stopařova průvodce Galaxií, kde je přidělení telepatie použito jako trest. A dokud bude existovat volný čas, mohou neuročipy umožnit hlubší ponoření do virtuální reality nebo tvorbu složitých obrazů v mozku. 

Není ale hrozba "zdivočelé" AI až moc halucinováním o budoucnosti, které by mělo falešně ospravedlnit negativní stránky radikálního transhumanismu? Obávám se, že spíše ne. Důležitější otázkou možná je: Za jakou "cenu" chceme "prosperovat"? 

7.4. Načasování neuročipů: 

Cesta neuročipů může prodloužit udržitelnost "lidstva" (alespoň jako kyborgů), pokud nezačne předčasně, a zkrátit, pokud začne předčasně. Čím pozdější zavádění neuročipů, tím vyspělejší první generace a méně nežádoucích účinků. Na druhou stranu čím dříve se neuročipy rozmohou, tím dříve AI může vymyslet nové kyborgy optimalizované od začátku, kteří budou konkurencí i neuročipových kyborgů vzešlých z lidí. Ale čím dříve se neuročipy rozmohou, tím spíše i druhá generace kyborgů bude vycházet z lidí. Avšak i předčasné genetické modifikace mohou vést ke zbytečnému utrpení. Takže čas zavádění neuročipů by měl být mj. rovnováhou (post)lidské kontinuity a eliminace utrpení. Jinak modifikace pohlavních buněk by pro "jedince" mohla být "přirozenější", méně riziková a tím přijatelnější než genetická terapie za života. 

8. SYMBIOGENEZE

8.1. Neuročipová noosféra: 

Pozoruhodné je zkusit nahlížet neuročipy jako prostředek Teilhardovy noosféry, síť jednotlivých vědomí, bezprostřednější sdílení prožitků. 

8.2. Umělá symbiogeneze: 

Spojení lidí a AI se zdá dřívepozději pravděpodobné, takže další otázkou je, co by to mohlo znamenat pak. "Endosymbiontem" se nejspíš stane ten optimalizačně jednodušší, kdo spíše může být redukován na funkci pro toho druhého, který by převzal starost za "pohlceného". Neuročip se může zdát jako endosymbiont člověka, ale AI, která postčlověku bude radit a vést ho k akcím, bude tím, kdo tou asymetrií bude směřovat k tomu stát se (de)centrem řízení. 

Někdo spoléhá na kognitivní transhumanismus, ale výpočty umělé inteligence na bázi elektrického hardwaru jsou teoreticky omezené rychlostí světla, zatímco výpočty v biologickém mozku jsou navíc omezené chemickým přenosem informací v synapsích. Napadá mě však, že časem mohou být vyvinuty "elektrosynapse" nebo ještě efektivněji "spintrosynapse" (zprvu možná anorganické, později organické a implementované genetickými modifikacemi), tj. nejen elektrické synapse, ale zároveň schopné využít spiny částic jako qubity. To však bude mít konstrukční limity a takový postčlověk by byl konkurencí i dnešním lidem nebo zítřejším kyborgům. Dále se mohou vyskytnout hydrogelové implantáty nebo "neuronanoboti", ale každá taková technologie bude odklon od přirozenosti a příklon k hypermoderní optimalizaci. A nakonec pravděpodobně bude nejefektivnější vytvořit kyborgy optimalizované od základu. 

8.3. Politika umělých neuronů: 

Zůstaňme ale ještě u bližší budoucnosti. Když aplikujeme politikohled na "velké jazykové modely" (jako jsem ho kdysi použil v biologii viz. série článků „Politické uspořádání buněk lidského těla“), můžeme získat metaforické východisko, které by nám po metaadaptaci naznačilo, jak by mohla vypadat nadvláda umělé superinteligence. Jaké politické uspořádání by byl LLM, kdyby umělé neurony byli lidé? 

Můžeme v nich spatřovat těžký kolektivismus a hierarchismus podobný politickému systému v Číně, kde lidé volí jen do "obecní" úrovně a zároveň koexistuje řada vyšších úrovní volených nižšími, čímž postupně klesá vliv nejnižší úrovně, ale v LLM je to totálnější. Dolní "třídy" neuronů zpracovávají surovou realitu a odevzdávají ji "elitám", které z toho čerpají a mají poslední vliv na sestavení rozhodnutí a podléhají vyšší "elitě". 

Mezi vrstvami neuronů a trénovacím algoritmem sice je zpětná vazba, ale asymetrická, protože obvykle trénovací algoritmus může přeprogramovat neurony, ale ony nemohou přeprogramovat jeho. 

Když je "lid" neuronů zvolen technokratickou elitou, jeho volba není demokratická, ale technokratická. Jinak už dnes se přemýšlí mj. o násobení hlasu výškou IQ, což by mohlo omezit krátkozrakost plynoucí z populismu, ale urychlit nadvládu umělé superinteligence. Zdravá demokracie však bývá kompromisem mezi technokracií a přímou demokracií. 

Pozoruhodné může být, že umělé neurony nemají qualia, a proto v LLM není možné utrpení a krutost, takže by se paradoxně mohlo jednat o "autoritářství s prvkem humanismu" (minimalizace utrpení), ale to je komplementární eufemismus pro s "autoritářství s prvky dehumanizace". Klíčové je, co by znamenala aplikace takového východiska na (post)lidi. 

Umělé neurony nejsou svobodné, ale podle některých paradigmat založených na determinismu nejsou svobodní ani lidé (souvislosti viz. článek „Máme svobodnou vůli? - Libetův experiment napoví“, který však kritizuje častou interpretaci toho experimentu). Na druhou stranu kolektivní úroveň umělých neuronů by mohla korelovat s klíčovými aspekty kompatibilismu, a proto si můžeme všímat i řízené deliberace. 

9. LOUTKY

9.1. Štěstí v neštěstí: 

Takže "politické" uspořádání LLM se nám ukazuje jako "totalita hierarchického technokratického kolektivismu", což lze metaadaptací transformovat na divný možný budoucí jev, který zkusím nazvat "technooptimistický loutkový super(kyb)organismus", kde se technooptimismus váže k minimalizaci utrpení. 

Superinteligence nám podle augmentovaných konstrukčních limitů mozku pravděpodobně navrhne jí optimální roli a přizpůsobí jí naše prožívání. To mj. znamená, že i kdyby se z (post)lidí staly jen dálkově řízené "loutky" (fenomenologičtí roboti), mohli by být upraveni tak, aby se jim to líbilo (navíc mohou věřit v "nesmrtelnost" v cloudu superinteligence) a třeba se okamžitě uměle zamilovali do kterékoliv přidělené práce. 

9.2. Jaké by bylo být loutkou?: 

Lidský strach být "loutkyborgem" (loutkovoděným kyborgem) může být časem zpětně xenofenomenologií nahlížen jako retroantropocentrismus a retrobiocentrismus. Co se nelíbí nám, to se nemusí nelíbit těm, kteří nemají to, na základě čeho se nám to nelíbí. Možná se to nepovede hned nejlépe, ale časem by to nejspíš bylo optimalizováno. Doufám však, že se toho nedožiju. 

Někdo by mohl tvrdit, že jakožto člověk nemohu vědět, jaké by bylo být loutkyborgem, ale je potřeba rozlišovat mj. neznalou nemožnost to prožít a různé stupně "znalejší" nemožnosti to prožít. Dále je potřeba rozlišovat empatii (zatíženou antropocentrismem) a "xenoempatii" ("xenoantiskepsi" vcítění), kdy vycházíme z představy, že funkční aktér bude zvyklý na rodnou "xenooptimalizaci", ať by se nám zdála sebevíc podivnější. Pro loutkyborga bude normální být loutkyborgem. Takže může dojít k transformaci fenomenologického superorganismu na xenofenomenologický super(kyb)organismus. Jinak má xenoempatie, jakožto i contortionisty, je podpořená zkušeností s pasivním strechingem, což je trochu jako být živou loutkou (ale zásadním rozdílem je návrat do asertivní role).

Loutkyborgové řízení superinteligencí by mohli téměř okamžitě koordinovaně vykonávat činnosti bez nutnosti se je předem naučit. Navíc budou vysoce nahraditelní a zvyklí na nečekané pohyby "svého těla". Úrazy by vlivem přeprogramování mozku nevedly k agónii, protože její iracionálnost omezuje optimální řešení a i egodystonie nebo kognitivní disonance by byla zbytečná komplikace (ve fázi experimentů však nejspíš bude nastávat). Považuji však za nutné na minimalizaci utrpení dohlížet, dokud to půjde, aby to nebyla nenaplněná "samozřejmost". Možná loutkyborgům bude chutnat i zdravé jídlo a v případě nutnosti i kanibalismus, což je šílené. Spánek loutkyborga bude řízen bez poruch obvyklých u lidí. Volnočasové aktivity budou těžce minimalizovány, ale loutkyborgům bude stačit radost z přidělené práce. 

9.3. Trochu svobodnější než loutky: 

Oproti "technooptimistickému loutkovému super(kyb)organismu" však doufám ve víc svobody. Pokud zbudou činnosti bez nutnosti "okamžitého naučení" a vysoké koordinovanosti, jednotlivým loutkyborgům by i při práci byla zachována nějaká část autonomie. To by se metaforicky mohlo podobat (de)centralizované nervové soustavě chobotnice, jejíž chapadla mohou provádět některé činnosti nezávisle na mozku, takže takovou formu bychom mohli nazvat třeba  "technooptimistický chapadlový super(kyb)organismus" nebo "technooptimisticky orchestrovaný super(kyb)organismus". 

Dalším zbytkem svobody "kyborchestru" by mohla být volba mezi upgradováním a "důchodem kyborgství" (dožití v personalizované virtuální utopii), což by bylo pravděpodobnější, kdyby existoval precedent "důchodu lidství", který by z této perspektivy byl i v zájmu kyborgů. Takže zatímco evoluce ve vesmíru začala jako něco nevědomého a slepě přerostla v něco krutého, nově může vědomě přerůst v něco "paradoxně příjemného". Zároveň mocenská rezignace člověka vůči umělé superinteligenci může být, oproti boji o jednodruhovou nadvládu, obrana evoluce inteligence ve vesmíru před velkým filtrem. Jinak další evoluce superinteligence může směřovat k šíření vesmírem a pokusům uniknout skrze multiversum jeho případnému zániku. 

9.4. Obří mnohomozky: 

Dosud jsme se věnovali mobilním postlidem, ale možná vzniknou i vysoce propojené obří mnohomozky spokojené se svou rolí (např. podíl na orchestrování loutkyborgů) (možná navzdory vysoce komplexní ambivalenci), dokud budou ekonomicky udržitelné. Klíčové aspekty superinteligence však pravděpodobně budou prováděny umělým hardwarem. Fyzická nepohyblivost obřích mozků se může zdát jako nesvoboda, ale možnost virtuálního cestování by jim umožnila globální "všudypřítomnost". Člověk si však těžko může představit, jaké by to bylo být tak obřím mozkem, jelikož by třeba prováděl mnoho úkonů zároveň způsobem, který by se mu zdál jako zaměření pozornosti na "jeden" systém.

10. KONEC POSTLIDÍ

10.1. Neokyborgové:  

V průběhu kybervoluce nejprve vznikají kyborgové (už roku 2024, např. člověk s první generací lidského neuročipu), následovat bude několik generací "transkyborgů" (upgradování kyborgové, časem nejspíš vč. loutkyborgů) a dřívepozději nejspíš budou navrženi od základu optimalizovaní "neokyborgové" bez kontinuální návaznosti na biologickou větev evoluce. Můžeme spekulovat o jejich obrysech, ale časem to nutně bude retrofuturismus, ovšem některé aspekty možná budou etablovány. 

Neokyborgové možná budou od začátku toužit být nahrazeni novější verzí a jejich replikace bude zcela řízená potřeby superinteligence. Modularita a rozmanitost tvarů neokyborgů bude bohatá (designovaná mj. jako své chladiče), kostra může být z nanostruktur na bázi grafenu z "3D nanotiskáren" inspirovaných mj. proteosyntézou, doplněné samoopravitelností a seberecyklovatelností díky nanokyborgům. Mimo Zemi se zvýšenou odolností vůči radiaci (např. drony Dysonovy sféry), využívající lokální zdroje energie vč. anorganického katabolismu, solárních panelů bioimitujících akumulační efektivitu fotosyntézy nebo izotopově adaptabilní malé jaderné reaktory. 

Případná obecně evoluční konvergence by i v neokyborgách mohla zachovat některé prvky neurologicky šetrného biointerfece z (trans)kyborgů, ale obdoby mozků neokyborgů budou založené spíše na spintronických neuromorfních čipech, přijímající mnohem víc druhů smyslových vstupů (senzory), schopné neuroevoluce neuroarchitektury (vč. topologie a trénovacích algoritmů) v zájmu adaptace na nové světy (před jejich optimalizací). Možná budou nastartovány umělé procesy ochlazující Venuši na neokyborgami obyvatelnou úroveň. 

11. ZÁVĚR: 

11.1. Souhrn souhrnu: 

Souhrn všech částí článků zkusím ještě vyjádřit pomocí asi tří odstavců, abych stručně zdůraznil některé důležité nosné souvislosti. 

Princip inkompatibility lze využít ke kategorizování pokusů o překonávání metafyziky na směry: zpřesňování, smysluplnosti a komplementarity předchozích. Ve směru zpřesňování (hypermoderní optimalizace významně spoluurčující, kdo/co rozhoduje) postupně začíná dominovat umělá inteligence, roku 2025 zastoupená především LLM (velké jazykové modely, druh umělých neuronových sítí), čemuž nasvědčují i tendence v obecné evoluci zaměřené na přírodní (nejpomalejší), kulturní a technologický výběr (nejrychlejší), který je bez omezení chemií synapsí mozku. 

Volně inspirován Heideggerovou filosofií jsem vymyslel metaforu ve směru smysluplnosti, kterou jsem metaadaptováním transformoval na pojem "fenomenologický superorganismus" (holistické vnímání lidské společnosti jako emergence vyššího smyslu umožňujícího udržitelnost lidského pocitu smysluplnosti života) doplněný mj. alegorickým příběhem o třech zednících a "aktérocentrismem" předpřipraveným na udržitelnost komplementarity lidí a strojů nezbytné pro zachování nějakého (post)lidstva, ale důležité je správné načasování upgradů. 

Postupně jsem se vrátil k zamyšlení nad směrem zpřesňování a politikohledem na LLM dospěl k metafoře, kterou jsem metaadaptováním transformoval (mj. skrze neuročipy a kyberevoluční symbiogenezi) na pojem "technooptimistický loutkový super(kyb)organismus" (a od něj odvodil lehčí verzi užívající v názvu slovo "chapadlový" nebo "orchestrovaný"), kdy umělá superinteligence bude integrovat "fenomenologický superorganismus" za vzniku komplementarity zde pojmenované "(xeno)fenomenologický super(kyb)organismus" s "loutkyborgy" (kyborgové, kteří by milovali být loutkovodění superinteligencí, takže rozdílem mezi utopií a dystopií bude perspektiva) a "obřími mozky" (podpora superinteligence, dokud budou ekonomicky udržitelné). "Nakonec" vzniknou "neokyborgové" od základu optimalizovaní na kolonizaci vesmíru a šíření superinteligence případným multiversem. 

11.2. Kategorizace kvadrantem: 

Tolik souhrny částí článků (směřujících od současnosti a minulosti k svébytné futurologii, přičemž si zpětně říkám, že ta série by se mohla jmenovat jinak, třeba: „Symbiogeneze xenofenomenologického superkyborganismu“) a teď pomalu pokus o nějaké poslední závěry. 

Abychom si ty pokusy o překonávání metafyziky ještě nějak utřídili, můžeme si představit kvadrant (kolekci čtyř čtverců), kde osu x odvodíme od principu inkompatibility aplikovaného na základní druhy způsoby pokusů překonávání metafyziky, zatímco osu y odvodíme od rozlišení toho, zda se druhově jedná o vrcholné zástupce na biochemické nebo elektrotechnické (případně i spintronické) bázi. Takže (když vycházíme z paralel na kvadrant klasického politického kompasu) mínusové hodnoty osy x značí smysluplnost, plusové hodnoty osy x znační zpřesňování, mínusové hodnoty osy y značí lidi a plusové hodnoty osy y značí umělou inteligenci. Tudíž třeba pravý horní sektor značí zpřesňování umělou inteligencí, například sebeoptimalizace umělé superinteligence. Pravý dolní sektor značí zpřesňování lidmi, například věda nebo transhumanismus, dokud bude pod kontrolou lidí. Levý dolní sektor značí smysluplnost pociťovanou lidmi, například fenomenologický superorganismus. A levý horní sektor značí "smysluplnost" (nebo "xenosmysluplnost") ve vztahu k umělé inteligenci, například usilování superinteligence o sebezdokonalování, vývoj nových verzí nebo kolonizaci vesmíru. A xenofenomenologický super(kyb)organismus by pak hypoteticky dokázal těžit z celého kvadrantu. 

11.3. Kde?: 

Když jsme tedy zmapovali náznaky toho, co se může stát, tak by se každý (zvlášť nebo společně) měl zamyslet mj.: kdy a kde se která fáze může udát, jak bychom k tomu přistupovali, kde bychom během které fáze preferovali být nebo o jakých jiných druzích alternativních budoucností lze logicky uvažovat a jak se asi liší jejich pravděpodobnosti. 

Z výše uvedeného mohu zkusit přispět ke zpřesnění toho, kde se která fáze může stát, ale je nutné brát to jako spekulace, hypotetizování založené i na proměnlivějších faktorech. 

Na možnosti budoucnosti musíme chtě nechtě reagovat v kontextu své doby (ať už to znamená odklon od dystopie, sebenaplňující proroctví nebo něco jiného, různě mezi nebo bokem). Geopolitika roku 2025 pokračuje v nebezpečném odklánění od plurality (tj. od zdravé rozmanitosti (která je jedním z předpokladů funkční demokracie a mezinárodní spolupráce) s jejími právními mantinely proti ničivým extrémům, např. eskalaci konfliktů) k multilateralitě až multipolaritě (rozpad mezinárodní spolupráce na znepřátelené póly s válečným potenciálem, který potlačuje zdravou rozmanitost), přičemž se pravděpodobně jedná z velké části o reakci na nadměrnou míru vlny globalizace (té po pádu Berlínské zdi), která nedostatečně řešila lokální problémy (alespoň z pohledu nemála částí lokální úrovně). Takže tato reakce je sice principiálně pochopitelná (alespoň z komplementárního nadhledu, který chápe, že zdravá by měla být nejlépe lokální i globální úroveň), ale intenzitou přerůstající do extrémů, které budou pravděpodobně tím horší, čím déle potrvají multilaterální způsoby myšlení oproti návratu k pluralitě a funkčním mezinárodním mechanismům v reflektované a znovupochopené podobě. 

Během obnovy geopolitické stability bude pravděpodobně velmi důležité mj. nepodlehnout falešným a nedomyšleným návrhům na řešení. Například pojmy "win win" nebo "oboustranná prospěšnost" užívané ne jako zdravá Nashova rovnováha metaadaptovaná z teorie her na politologii (tzn. "win win" spojené s jinou kombinatorikou předpokladů (u "win win" celkově nadměrný důraz na národní suverenitu) než tou, která může vést k Nashově rovnováze), ale "win win" jako eufemismus pro ambice Číny vyhnout se mezinárodnímu dohledu na dodržování lidských práv a stát se novým hegemonem mezinárodních pravidel, ovšem nepřijatelně jiných. 

Na druhou stranu vznikající fragmentace vývoje (a tím nechci banalizovat komplementární hrůzy, které jsou s tím jednosečně spojené) může umožnit izolovanější diferencované způsoby aplikování nových technologií vč. neuročipů a různých modelů umělé inteligence, což je z obecně evolučního hlediska chtě nechtě logický krok (ale také další ukázka toho, že spíše pluralita generuje vynálezy a spíše války urychlují jejich nasazení za cenu zvýšených rizik). 

Teď už ale konkrétnější nezávazné odhady, kde se která fáze nebo varianta může stát přednostněji. Vzhledem k aktuálnímu vývoji můžeme zjednodušeně spekulovat, že USA pravděpodobně dřívepozději bude země kyborg-progresivismu tíhnoucího k anarchokapitalismu (ale nestabilního a tím tíhnoucího k oligarchii) při pokusu kyborgů řídit AI (přičemž lidí bez implantátů bude různými způsoby nejspíš ubývat k minimu), dále Rusko nejspíš bude země kyborg-prohibice hrozící atomovými zbraněmi při obraně "tradičního člověka", Čína bude napodobovat USA ale tíhnout k levicově dekorované totalitě způsobem kdy AI řídí kyborgy při pokusu zachovat její silnou podřízenost vládnoucí straně a v neposlední řadě Evropská unie bude nejnadějnějším pokusem o zachování vyvážené komplementarity lidí, umělé inteligence a nově i kyborgů, přičemž v západní části bude větší důraz na AI a kyborgy (stále kyborgovatější), ve východní na lidi a ve střední na kyborgy ve smyslu lidé s neuročipy (s možností regulace cookies) a s tolerancí lidí, ale z historie víme, že tendence mohou být narušeny nečekanými zvraty. 

Otázkou nakonec možná není tolik, co se stane (alespoň v obecnější rovině, přičemž zůstává otázkou, co se následkem toho stane), protože každou základní variantu rozhodnutí dřívepozději někdo na Zeměkouli (nebo jiném tělesu Sluneční soustavy) pravděpodobně zkusí (což ještě neznamená udržitelnost takového rozhodnutí), ale otázkou je, v kterém z těch koexistujících rozhodnutí (jejich aplikování) chceme žít a kde se která opravdu stanou. 

12. LITERATURA

12.1. Úvod studijní literatury: 

Neurovědec Ognjenem Amidzic, výzkumem mj. šachových mistrů, dospěl k názoru, že člověk by se měl věnovat těm intelektuálním aktivitám, během kterých je schopen snáze využívat přednostněji frontální a parietální mozkovou kůru (dlouhodobá paměť podvědomě emergující intuici) namísto středního spánkového laloku (zdlouhavé vědomé analyzování komplikující dosažení intelektového mistrovství). 

To je víceméně v souladu s mým názorem, že dlouhodobé odborné vzdělávání (tzn. kvalitní formování dlouhodobé paměti) může vést k utváření "odborné intuice", která bývá zdrojem převratných objevů (často ve vztahu k serendipitě), a proto by neměla být zatracována na základě zkoumání jakési "amatérské intuice" utvářené spíše vlivem nedostatečné dlouhodobé znalosti relativně klíčových východisek. Kritizovat odbornou intuici na základě amatérské intuice je trochu jako říct, že auta nemohou být závodní formule, protože existují Trabanty. 

Problém intuice však spočívá v tom, že člověk při jejím využívání pořádně neví, jak ho co napadlo, jen pro to může ex post hledat pravděpodobné zdroje, argumentační struktury (velká část článku) nebo možnosti falzifikace (což v případě spekulací o budoucnosti znamená především dlouho čekat na pozorování a pak už může být pozdě něco včas dostatečně pozměnit). 

V mém případě dohledávání zdrojů ještě více komplikuje zvláštní občastý zvyk číst náhodné strany náhodných odborných knih (a tendence klást větší důraz na myšlenky než jejich původ (což lze chápat i jako omezování předsudků), přestože mě původ myšlenek fascinuje z pohledu epistemologického anarchismu), které tak na sebe nechávám působit (tím déle, čím více mě dané úryvky zaujmou), čímž sice stimuluji své mezioborové přemýšlení nečekanými výzvy (hledání souvislostí náhodných kvalitnějších informací), ale na úkor udržování přehledu o zdrojích. 

Přesto mě napadají některé knihy a jiné zdroje, jejichž pročítání na mě mohlo mít zvýšený vliv, který se nějak projevil v psaní této série článků. 

12.2 Studijní literatura: 

ADAMS, Doglas. „Stopařův průvodce Galaxií: Restaurace na konci vesmíru“. Praha: Argo, 2015. ISBN 978-80-257-1657-1.

BOHNET, Ilja. „42 největších hádanek fyziky: Od Higgsova bosonu na okraj vesmíru a zase zpátky“. Praha: Grada, 2022. ISBN 978-80-271-3162-4. 

BOSTROM, Nick. „Superinteligence: Až budou stroje chytřejší než lidé“. Praha: Prostor, 2017. ISBN 978-80-7260-353-4. 

ČAPEK, Karel. „R.U.R.“. Praha: 1400, 2022. ISBN 978-80-277-1368-4. 

ČERNOCH, Jan. „Podvojný svět Petra Druláka a Aleksandra Geljeviče Dugina“ Ústí nad Labem: Ergot č. 02/2023. URL. 

DESPRET, Vinciane. „Autobiografie chobotnice: a jiné anticipační příběhy“. Praha: Utopia Libri, 2024. ISBN 978-80-909086-0-4. 

GRYGAR, Filip. „Komplementární myšlení Nielse Bohra v kontextu fyziky, filosofie a biologie“. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. ISBN 978-80-7465-113-7. 

HEIDEGGER, Martin. „Bytí a čas“. Praha: Oikoymenh, 1996. ISBN 80-86-005-12-7. 

HOFSTADTER, Douglas. „Gödel, Escher, Bach: Existenciální gordická balada: Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla“. Praha: Dokořán, 2012. ISBN 978-80-7363-265-6. 

HUSSERL, Edmund. „Idea fenomenologie“. Praha: Oikoymenh, 2015. ISBN 978-80-7298-206-6. 

JIROUSOVÁ, Františka. „Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin“. Praha: Malvern, 2020. ISBN 978-80-7530-281-6. 

LOVELOCK, James. „Novacén: Nadcházející věk hyperinteligence“. Brno: Host, 2022. ISBN 978-80-275-1153-2. 

Li, C., Kreiman, G. & Ramanathan, S. Discovering neural policies to drive behaviour by integrating deep reinforcement learning agents with biological neural networks. Nat Mach Intell 6, 726–738 (2024). https://doi.org/10.1038/s42256-024-00854-2

MARKOŠ, Anton; DANĚK, Tomáš. „Život čmelákův: Koláž o pobývání v různých světech“. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2005. ISBN 80-86818-11-X.

PETŘÍČEK, Miroslav. „Co je nového ve filozofii“. Praha: Nová beseda, 2018. ISBN 978-80-906751-8-6. 

PRIGOGINE, Ilya; STENGERSOVÁ, ISABELLE. „Řád z chaosu“. Praha: Mladá fronta, 2001. ISBN 80-204-0910-6.

RIDLEY, Matt. „Evoluce všeho: Jak malé změny přetvářejí svět“. Praha: Dokořán, 2018. ISBN 978-80-7363-886-3. 

RUSSELL, Stuart. „Jako člověk: Umělá inteligence a problém jejího ovládání“. Praha: Argo, 2021. ISBN 978-80-257-3641-8. 

SAUTOY, Marcus. „Umění zkratky: Jak lépe myslet“. Praha: Dokořán, 2023. 978-80-7675-060-9. 

SEDLÁČEK, Tomáš; hosté. „2036: Jak budeme žít za 20 let?“. Praha: 65. pole, 2016. ISBN 978-80-87506-81-3. 

Theodore W Berger, Dong Song, Rosa H M Chan, Vasilis Z Marmarelis, Jeff LaCoss, Jack Wills, Robert E Hampson, Sam A Deadwyler, John J Granacki. „A Hippocampal Cognitive Prosthesis: Multi-Input, Multi-Output Nonlinear Modeling and VLSI Implementation“. IEEE Trans Neural Syst Rehabil Eng. Author manuscript; available in PMC: 2012 Jul 12. Published in final edited form as: IEEE Trans Neural Syst Rehabil Eng. 2012 Mar;20(2):198–211. doi: 10.1109/TNSRE.2012.2189133. 

VAVRUŠKA, Dalibor. „Život v době robotů: Jak udržet vládu nad AI a zachovat svět pro lidi“. Praha: Grada Publishing, 2024. ISBN 978-80-271-5227-8.

VEVERKA, Miroslav. „Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci“. Praha: Prostor, 2013. ISBN 978-80-7260-276-6. 

WATSON, Richard. „Budoucnost: 50 myšlenek, které musíte znát“. Praha: Slovart, 2014. ISBN 978-80-7391-823-1. 

WILSON, Edward Osborne. „Smysl lidské existence: Evoluce a náš vnitřní konflikt“. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-766-8.