sobota 24. listopadu 2018

Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti

K napsání tohoto článku mě inspirovala soukromá korespondence, jejíž tématem bylo soukromí a pravidla vztahující se na novináře, ale tématem tohoto článku bude spíše směřování od výchovy dětí k lepší společnosti, přesněji od nadužívání metody cukru a biče k metodě vysvětlování smyslu a od nadužívání dodržování pravidel k čistému svědomí s tím, že by to však nemělo sklouznout ani do opačného extrému a ideál je někde mezi.

Obecněji se snažím chovat především podle svědomí a mé kreativně antiskeptické představy o ušlechtilém smyslu pravidel, abych se vyhýbal takovým případným absolutním a jinak nepovedeným interpretacím pravidel, které v důsledku vedou k porušení smyslu těch pravidel (nebo uplatňování na případy, kde tolik nepasují). Příkladem takového porušení smyslu prostřednictvím dodržení je např. zákon nařizující zemědělcům oznamovat okolním včelařům, kdy na pole budou stříkat pesticidy, aby se z pylů nedostávaly do medů a neohrožovaly zdraví lidí a včel (obzvláště v případě insekticidů). Ale zemědělci včelařům posílají absurdní zprávu, že budou postřikovat celou vegetační dobu, takže zákon sice dodržují, ale včelaři stejnak nezjistí, kdy mají nechat včely zavřené, takže smysl zákona je porušený a pesticidy se zbytečně dostávají tam, kde škodí. A podobné metody obcházení smyslů zákonů skrze jejich dodržování zneužívají různí zločinci (a nikdy nelze zákony utáhnout tak, aby je nešlo obcházet při zachování alespoň částečné svobody). K tomu mě ještě napadá, že třeba ke komunistickému státnímu převratu Václav Havel kdysi řekl: „Únor 1948 proběhl naprosto zákonně, v souladu s literou zákona, ale naprosto proti duchu poválečné Ústavy.“

A společnosti založené výrazně převážně na dodržování pravidel/ zákonů (ty ze své podstaty nikdy nemohou být dokonalé ve všech uskutečnitelných případech a nikdo není schopen dostatečně znát všechny) podle mě nepřímo přispívají k existenci zločinců o něco víc, než hypotetické společnosti založené výrazně převážně na rozvoji svědomí od raného dětství skrze důkladnější vysvětlování smyslu/ podstaty ideálů správného chování, protože vynuceným nevysvětlujícím dodržováním zákonů dítě smysl pravidel chování nepochopí (nebo méně než v případě vysvětlovací metody), což vede k tomu, že mu svědomí nebrání porušovat (jemu víceméně neznámý) smysl pravidel, pokud pravidla dodržuje (viz. pesticidy a včelaři v minulém odstavci) a to se přenáší i do dospělosti. Vyrůstá-li člověk mezi lidmi ochotnými a schopnými převážně moudrého vysvětlování a naučí-li se v dětství chápat čisté svědomí za součást své identity, tak páchání trestných činů je z jeho strany méně pravděpodobné, než když mu to jen zakazují vnější pravidla, z nichž některá poznává až v rebelském dospívání.

Hlavně při cestách občas potkávám rodiče, kteří přímo bez vysvětlování podstaty trestají děti za nedodržování pravidel, ale rodiče, kteří místo toho s dětmi vedou zdravý dialog ve snaze vysvětlovat jim podstatu správného chování, jsem zatím potkal jen párkrát a možná pouze v alternativních komunitách. Když na toto téma diskutuji, tak dospělí obvykle protiargumentují ve smyslu, že děti by to stejnak nepochopily, ale na základě mé zkušenosti je to sebeklam, protože děti rodičů, kteří mají snahu vést je k pochopení podstaty správného chování, podle mé zkušenosti bývají nadprůměrně duševně vyspělé.

Za skutečné důvody toho, proč nemálo rodičů výrazně upřednostňuje metodu cukru a biče nad vysvětlováním podstaty správného chování, považuji to, že rodiče mají tendenci vychovávat víceméně tak, jak byli sami vychováváni (víceméně nezávisle na správnosti způsobu té výchovy). A k tomu se přičítá, když mají lenost vysvětlovat nebo se svými dětmi pobývají nedostatečně dlouho. A školky a školy nemají šanci to nahradit, protože v takovém poměru děti-dospělí a bez přirozeně vzniklého rodičovského pouta nelze předpokládat, že každé dítě dokáže vychovatele/ učitele považovat za přirozenou autoritu, což je předpoklad dostatečného uplatnění schopnosti vysvětlovat dítěti smysl správného chování, i když takovou schopnost vychovatel/ učitel má. Proto jsou školky a především školy založené hlavně na dodržování pravidel, což se podle mě výrazně promítá i do struktury společnosti dospělých. Pokud však někdy rozvoj umělé inteligence bez větších komplikací osvobodí lidi od nutnosti pracovat a bude fungovat základní nepodmíněný příjem, tak rodiče budou na své děti moct mít více času ve prospěch metody vysvětlování, resp. rozvoje svědomí. Školky by pak mohly fungovat víc jako prostor setkávání rodin, než pouze dětí a pár vychovatelů.

Ještě k té vysvětlovací metodě: Při nepochopení ze strany dítěte podle mě nemá automaticky následovat metoda biče ze strany rodiče, pokud to není v zájmu přiměřeného zdraví či dokonce přežití dítěte, popř. jiných lidí. Třeba vystavení riziku malé odřeniny končetin považuji za přípustné - dítě se může případně poučit samo praxí a nemá negativní pocity k rodičům (nabourávající dobré vztahy) jako v případě "biče", kdy se nechápající dítě následky nedozví, takže ani pak nepochopí a vlivem trestu si zbytečně vytváří duševní blok pro něco minimálně trochu jiného než je (nebo by mělo být) záměrem rodiče.

Češi se dnes sice s oblibou hlásí k Janu Husovi, ale když dojde na pravou podstatu toho, proč byl upálen, tak se podle mě ukazuje, že kdyby se jeho projevy "přeložily" do kontextu dnešní doby, tak by za ně v Česku dostal minimálně pokutu, nebo rovnou odnětí svobody (v závislosti na tom, jak bychom postavili konkrétnosti takové metafory). Hus totiž víceméně hlásal, že člověk by se měl chovat především podle svého svědomí a ne především podle zákonů církve (dnes bychom řekli "ne podle zákonů ČR"). A podle toho se i snažil chovat, takže v překladu do dnešních poměrů bychom řekli, že by občas mohl porušovat některé zákony ČR, i když věřím, že pravděpodobně měl nadmíru rozvinuté svědomí a jeho chování bylo lepší minimálně než chování průměrného člověka jeho doby.

Čím důležitější roli v určité společnosti hraje dodržování pravidel a metoda cukru a biče oproti svědomí a vysvětlování smyslu, tím nižší je míra svobody a tím vyšší je míra totalitnosti takové společnosti. Nejde však jen o existující pravidla a jejich počet, ale i o to, jaká je jejich míra omezování svobody oproti hypotetické společnosti založené na svědomí bez vynucovaných pravidel. A problém při snaze o snížení míry totalitnosti na přiměřenou hladinu s určitou převahou svobody je, že čím víc jsou lidé zvyklí žít v čím tvrdším modelu pravidel, cukru a biče, tím těžší a zdlouhavější pro ně je vyvinout se do modelu svědomí a vysvětlování. Kdo nechápe a ani mu nebyl vysvětlován smysl určitých pravidel, ten ho jen těžko může vysvětlovat ostatním. Ale nejspíš vždy se ve větší společnosti najde alespoň několik nadprůměrně vyspělých jedinců, kteří jí mohou pomoct postupně jít na správnou cestu.

Sice ani dnes většina lidí pravděpodobně není připravena žít víc podle svého rozvíjeného svědomí, než podle vnějších pravidel, avšak tuto jakousi duševní zaostalost společnosti nepovažuji za nutnost, nýbrž za důsledek převahy distribuce špatných vzorců chování nad distribucí moudrých vzorců chování přiměřeným způsobem. Když jsme zvládli tak velký technický pokrok, možná časem zvládneme ozdravit i vztahovou strukturu naší společnosti souběžně s naším nitrem. Ani to by sice nevytvořilo zcela dokonalou společnost, ale mohlo by to být dokonalejší, než dnešní situace.

A pochopitelně, že ani jeden z těch dvou přístupů k pravidlům (pravidla na prvním místě vs svědomí na prvním místě) není dokonalý ze všech hledisek a zlatá střední cesta se hledá těžko. Ale i tak je potřeba ji hledat.



Autor článku: Sebastián Wortys

pondělí 29. října 2018

Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství

Podobně jako články "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" a "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce" (na jehož část o (ne)autorství zde volně navážu), i tento článek bude vycházet z toho, co jsem poslal Singularid-ě/ovi, tentokrát 28.10.2018 a napsal jsem to 27.10.2018. Tématem jde o údivovou reformu školství a epistemologický (ne)anarchismus. Zbylé části o (znovu)objevování a (ne)autorství jsem napsal dnes 29.10.2018 dopoledne během vaření vegetariánské koprovky, ale vše to pochopitelně vychází z ještě starších myšlenek. (A k syntéze tohoto článku došlo odpoledne.)


(Další kontext + obsah článku: )

Z mé reakce na film Absurdistán/ Idiocracy (2006): Trochu se divím, že ten film má na CSFD tak nízké hodnocení. Přitom film VALL-I (2008) mi připadal tématicky velice podobný, ale je tam zařazený mezi nejlepší filmy. Možná se většina diváků rozhodovala víc podle roztomilosti hlavní postavy, než podle základního poselství filmu, xD. Což tomu poselství přidává na váze.

Tím jsem se znovu dostal k mé vizi údivové reformy školství:

(Obsah článku: )

Jsem zastáncem názoru, že povinná školní docházka by měla fungovat i v době, kdy základní školy, vlivem rozvinuté technické nezaměstnanosti v důsledku rozvoje umělé superinteligence, už nebudou sloužit jako příprava na budoucí zaměstnání. Proces školní výuky by však nikdy (dnes ani v budoucnosti) neměl začínat tím, že se děti zavřou do místnosti, zakáže se jim pohyb z místa bez dovolení a musí se biflovat číslice a písmenka dřív, než pochopí, jaký mají smysl. Spíš mám podezření, že toto je naopak způsob, jak v nich zabít přirozenou dětskou zvědavost, aby byly v budoucnosti snáze manipulovatelnými ovčany. Podle mě by školní výuka naopak měla začínat tím, že učitelé by v dětech probouzeli údiv nad praktickými ukázkami různých nejzajímavějších dostupných přírodních a humanitních jevů (např. vření vody ve vakuové vývěvě při pokojově teplotě či nějaké sociologické hry) tak, aby pomáhali kontinuálně rozvíjet přirozenou dětskou zvědavost na silně motivovanou touhu po poznání fungování světa. A až pak jim vysvětlovat, že písmena a čísla jsou nepostradatelným klíčem k tomu poznání. Kdokoliv by se mohl ptát na cokoliv, a kdyby učitele nenapadala odpověď, tak by mohl odpovídat ve smyslu: "Nevím, jestli to vůbec někdo ví, ale pokud se budeš opravdu chtít učit, tak to jednou možná zjistíš a třeba pak budeš slavný." A děti by také měly poslouchat zjednodušené životní příběhy různých vědců/ filosofů/ objevitelů aj. inteligentních osobností, aby v nich hledali své vzory. Kdyby školní osnovy vyloženě daly prostor pro takovou motivaci ke vzdělání, tak by se pak dospělí nemuseli divit, když ho děti nechápavě odmítají.

(Kontext + obsah článku: )

Od rozvíjení přirozené dětské zvědavosti na silně motivovanou touhu po poznání fungování světa bych se posunul dál k procesu samotného poznávání z hlediska epistemologického anarchismu (i když při psaní odpovědi tato část předcházela té školní).

Výchozí inspirativní postřeh: Napadlo mě, že mi připadne zvláštní, že na jednu stranu uznáváš metodologický anarchismus a na druhou stranu jsi značně vybíravý v tom, co čteš a čemu věnuješ pozornost. Jak to jde dohromady? Co Tě opravňuje si vybírat? Co když Ti pak unikne nějaká podstatná indicie skrytá v něčem, čemu se normálně vyhýbáš?

(Obsah článku: )

Představ si škálu od extrémní interpretace čistě systematické vědy po extrémní interpretaci metodologického/ epistemologického anarchismu/ dadaismu. Čistě systematického vědeckého bádání člověk ani není schopen, protože naše myšlení je nedílně propojeno s nevědeckým prostředím. A kdyby někdo zkusil vytvořit umělou inteligenci, která by byla nějakým zázračným způsobem odříznuta od nevědeckého prostředí a byla by naprogramovaná chovat se pouze čistě v rámci "exaktní empirické objektivní" vědy, tak by se podle mě buď motala v kruzích bez možnosti objevit něco nového, nebo by se zasekla hned na začátku na neschopnosti navrhnout bez kreativity novou vědeckou hypotézu. Na druhé straně extrémní interpretace epistemologického anarchismu by pravděpodobně znamenala poznávat pouze prostřednictvím jakési série iracionálních náhod a takto poznávající jedinec by rovněž nebyl schopen sám cokoliv objevit, protože by to byl takový blázen, že by ani nedokázal rozpoznat, co je a není objev, nedokázal by srozumitelně předávat informace a velmi brzo by zemřel v důsledku neschopnosti přežít, pokud by se o něj nestarali ostatní. Pro ně by sice mohl být podnětný, ale pouze ve spojitosti s jejich určitou mírou racionality. Podle mě je tedy epistemologický anarchismus nutně komplementaritou racionálního a iracionálního způsobu poznávání, resp. na té škále se pohybuje někde různě mezi.

Navíc epistemologický anarchismus, podobně jako superorganismy, patří k těm myšlenkám, které jsem znovuobjevil a až pak jsem se dozvěděl, že existuje označení pro něco velmi podobného mému objevu. V knize Vtiposcifilo-z/s-ofie u data 12.12.11 to mám zaznamenáno takto: "Princip navyšování smysluplnosti: V nesmyslech lze hledat nový smysl a ve smyslech ještě vyšší smysl. [Zobecnění myšlenky z 11.9.11.]" A ta myšlenka z 11.9.11 je námět z nenapsané povídky, kde by superpočítač logicky analyzoval výstup generátoru absurdnosti ve snaze objevit něco nového smysluplného. To je podle mě víceméně princip kreativity (nebo jeden z nich), syntéza racionality s iracionalitou, epistemologický anarchismus. Podle mě člověk od přírody přemýšlí (alespoň částečně) tímto způsobem, protože spojení pravé a levé mozkové hemisféry (a rozumu a emocí) je víceméně formou té syntézy racionality s iracionalitou. (Jinak komplementarita hemisfér je podle mě důkaz, že komplementarita není vynález člověka, ale přírody/ evoluce.) Dalo by se říct, že každý se chtě nechtě alespoň potenciálně podílí na epistemologickém anarchismu. Ale kdo to dělá vědomě/ záměrně a vytrvale, tak hypoteticky může lépe využít jeho potenciál. A z těchto hledisek je potřeba vnímat ty otázky.

"Co když Ti pak unikne nějaká podstatná indicie skrytá v něčem, čemu se normálně vyhýbáš?" - To není "co když", ale určitě a platí to pro všechny lidi. Na světě je tolik veřejně dostupných informací/ jevů, že žádný člověk jedinec dnes není schopen (ani s pomocí současných informačních technologií) narazit na úplně všechny informace (a udržet si je všechny současně v krátkodobé paměti), které by bylo vhodné znát pro úplně nejkompletnější přemýšlení/ rozhodování. Navíc z hlediska epistemologického anarchismu je vše potenciální užitečné, takže člověk by musel být vševědoucí, aby mu neuniklo něco, co se mu může hodit.

A ještě mě k tomu napadá, že jsem v minulosti na Facebooku vytvořil akci nazvanou "Náhodovolebné fotografování", při které jsem lidem dal seznam úkolů, jak postupně iracionálně vybrat něco, co následně vyfotí. Volili si myslím třeba podle směru větru a úhel focení z finálního místa hodem kostky. Pochopitelně jsem si to také vyzkoušel a smyslem bylo právě věnovat pozornost tomu, co bychom jinak ignorovali. Tak jsem se mohl zamyslet nad tím, jak je na různých místech v přírodě specifická skladba rostlin a organických zbytků na zemi. A nově mě k tomu napadá třeba, že kdyby vznikla obří databáze povrchu půdy (třeba jen v ČR), tak by pak bylo možné vytvořit takovou umělou inteligenci, že když do ní vložíš nějakou neznámou fotku, tak by ti vyplivla pravděpodobnostní mapu výskytu místa pořízení a mohlo by se to hodit třeba policii. Fascinující je, že kdyby se mi kostka otočila na kteroukoliv jinou stranu, tak by mě tato myšlenka pravděpodobně nenapadla, :D.

"Co Tě opravňuje si vybírat?" - Když tedy nemůžeme vnímat a znát vše, tak jsme nuceni nějak vybírat, čemu budeme věnovat pozornost. A způsob našeho výběru může být komplementaritou racionální i iracionální složky. Součástí racionální složky může být např. výběr knihy tak, aby odpovídala předmětům mého zájmu a součástí iracionální složky např. to, že během čtení v jedoucím vlaku mohu přemýšlet, jakým způsobem čtené souvisí s tím, o čem se baví spolucestující, nebo s tím, co zrovna vidím okýnkem, čímž se také otevírám efektu motýlího křídla. Nebo si jen tak mohu vybrat kteroukoliv knihu z knihovny, otevřít ji na náhodné stránce, něco si tam přečíst a zamyslet se nad tím a klidně třeba v souvislosti s tím, co otevřu na náhodné stránce v tématicky odlišné knize. Mohu se relativně nelogicky posouvat mezi relativně logickými věcmi a tím anarchisticky objevovat (minimálně pro mě) nové myšlenky vzniklé spojením informací, které by se čistě logickou cestou nemohli přímo setkat. Tím jsem odpověděl i na tu otázku "Jak to jde dohromady?".

(Kontext článku: )

Z této části o epistemologickém anarchismu jsem dnes dopoledne pravděpodobně podvědomě navázal na větu: "Navíc epistemologický anarchismus, podobně jako superorganismy, patří k těm myšlenkám, které jsem znovuobjevil a až pak jsem se dozvěděl, že existuje označení pro něco velmi podobného mému objevu."

(Obsah článku: )

Součástí procesu filozofování je i extrahování a zobecňování implikovaného obsahu mezilidské komunikace. Útržkovitá distribuce memů z memplexů do společnosti vede (v relativně vhodných jedincích klidně i třeba na opačné straně Země) ke (znovu)spojování do nové odlišné formy, která mívá inovativní a znovuobjevitelskou složku, což znamená, že znovuobjevování má i tvůrčí potenciál a je nedílnou součástí epistemologického anarchismu.

Znovuobjevování však pravděpodobně nemůže být znovuobjevujícím člověkem záměrně zaměřeno na konkrétní objev, který by se snažil znovuobjevit. Záměrné může být pouze tak, že vyučující/ přednášející apod. by záměrně předkládal studentům/ posluchačům apod. informace roztříštěně/ nespojitě tak, aby byla šance, že si je sami nějak jedinečně spojí do daného znovuobjevu. Znovuobjevení však není důsledkem (znovu)spojení pouze cizích myšlenek, může být i důsledkem syntézy vlastní zkušenosti (fyzické či mentální) s nějakými těmi vnějšími informacemi.

Každé komplexnější objevování je ve skutečnosti (znovu)objevování, resp. komplementaritou objevování a znovuspojování v různém poměru, což souvisí s mou myšlenkou komplementarity (ne)autorství. Jelikož každý jedinec je ovlivněný okolím, tak žádný jedinec není stoprocentním autorem žádného svého díla (/ (znovu)objevu). To však rozhodně neznamená, že nějaká instituce by mohla ospravedlnitelně mít právo prosazovat myšlenky typu: žádné dílo nepatří žádnému jedinci. Rovněž na základě toho nemůže smysluplně prosazovat, že autorská práva na veškerá díla patří celé společnosti a o osudu každého díla tedy může rozhodovat pouze daná instituce společnost zastupující. Důvody k neexistenci takové instituce jsou minimálně dva: 1) Ačkoliv žádný jedinec není stoprocentním autorem žádného svého díla, tak každý jedinec je významným spoluautorem svého díla, pokud ne právě tím nejvýznamnějším. 2) Omezování volného šíření informací je nežádoucím omezováním fungování globálního mozku. (Jde o parafrázi myšlenky, kterou mám ve Vtiposcifilo-z/s-ofii u data 5.5.12 zapsanou takto: "Zvyšování míry absolutnosti autorských práv snižuje fungování planetárního mozku.")

Autor článku: Sebastián Wortys

pondělí 24. září 2018

Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce

V minulém článku "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" jsem se mj. zmínil, že mě kontaktoval zajímavý člověk s pseudonymem Singularis. Od té doby si občas pošleme mj. e-mail a v tomto článku chci publikovat vybrané části z mé odpovědi (dlouhé 29 928 úhozů (pro srovnání délka povídky podle CKČ je 30 000 - 90 000 úhozů)) odeslané 9.9.2018 v reakci na je-jí/ho e-mail (dlouhý 26 974 úhozů) z 25.8.2018, který reaguje na mé knihy. Tento článek není rozhovor a jeho forma je výsledkem kompromisu.

Jelikož se jedná o výstřižky, tak ještě na úvod mohu pro lepší orientaci snadno vypsat postupně jejich témata: 1) smyšloslovný popis, 2) myšlenkopocity, 3) superorganismy, 4) Wšehomír, 5) člověk není jediným autrem svého díla, 6) Sapir–Whorfova hypotéza, 7) Church-Turingova teze a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií.

1) Rodí se ti takový smyšloslovný popis v hlavě i normálně? – Pokud jde o popis nádraží pomocí neexistujících slov (jejichž kreativně otevřený význam se má rodit z pocitů a pokusů o asociace při jejich čtení), tak mě občas, při pohledu na něco, napadají taková neexistující slova, ale obvykle spíše jen pár. Tehdy na tom nádraží to (z hlediska počtu takových slov) byla spíše výjimka vlivem takové jedinečné umělecké nálady (ale asi by pro mě nebyl problém navodit si podobnou náladu znovu, kdybych chtěl). Je to takový zajímavý pokus doplnit klasický popis o tu jedinečnost způsobu vnímání reality (při dané náladě) a jedinečnost interpretace slov, kterou (minimálně v tomto případě) z principu nelze plně vyjádřit pomocí předdefinovaných slov. Každý má v krabičce trochu jiného brouka (viz. Wittgenstein) a "smyšloslovný popis" se snaží přiblížit ho i z jakési umělecko-emocionální roviny. Kdo má dostatečně silnou empatii, aby se do toho dokázal vcítit, tak se přiblíží tomu zvláštnímu až surrealistickému způsobu, jakým jsem to nádraží vnímal. Baví mě toulat se světem, dívat se na něj různými neobvyklými způsoby a občas mě vlivem toho napadne i nějaká logičtější myšlenka, která by mě v běžném stavu vědomí nenapadla (mé racionální a iracionální stránky jsou silně propojené). A trochu stranou: Baví mě i předem si systematicky vybrat cíle cesty dle různých kritérií a nejvíc mě baví, když tyto dva zdánlivě neslučitelné způsoby cestování spojím dohromady.

2) Nelíbí se mi slovo „myšlenkopocit“. Myšlenky a pocity mají přeci odlišné mechanismy. – Pokud vím, tak za emoce jsou (z molekulárního hlediska) odpovědné především neurotransmitery (např. dopamin, adrenalin, serotonin, noradrenalin) a současně jsou odpovědné za přenos nervových vzruchů při myšlení. Dobře je to vidět u drog, protože jsou založené na zvyšování hladiny neurotransmiterů, což vyvolává všemožné emoce od pozitivních po negativní a současně mění myšlení. Další příčinou emocí (z molekulárního hlediska) jsou neuropeptidy (např. oxytocin či endorfin), ale ty také slouží ke komunikaci neuronů a ovlivňují citlivost jiných neuronů na neurotransmitery. Domnívám se tedy, že naše rozdělování myšlenkopocitů na myšlenky a pocity je založené asi na iluzi, že emocionální rovnováha (základ racionálního myšlení) není emoce, i když z molekulárního hlediska je. Naše kulturní zvyklost (pojmové krájení daného celku na myšlenky a pocity) nevyrostla na molekulární biologii (emoce a myšlenky na molekulární úrovni nelze oddělit), ale na subjektivní zkušenosti, kdy při vnímání upřednostňujeme jeden z úhlů pohledu na komplementární skutečnost. Holističtějším přístupem tedy podle mě je, že emoce a myšlenky jsou dvě strany téže mince myšlenkopocitů, i když jejich vztah je do velké míry flexibilní v závislosti na daném nastavení mozku (obdobně jako např. i nějaké dvě myšlenky se v různých lidech/ v různý čas k sobě mohou vztahovat různými způsoby).

3) Budoucnost superorganismů. – V povídce Přirozená mnohobytost nejde o eusocialitu (varianta superorgansmu typická mj. pro mravence), protože tam třeba nepíšu nic o tom, že právo na rozmnožování by měla jen nějaká královna. Ale i Anton Markoš mi, v reakci na tu povídku Přirozená mnohobytost, také psal něco ve smyslu, že si uskutečnitelně dokáže představit jen tu negativní variantu, jakýsi totalitní superorganismus. Podle mě však už všemožné současné lidské organizace (i ve víceméně demokratické společnosti) lze chápat jako varianty superorganismu (i když lidstvo jako celek má z tohoto hlediska podle mě autoimunitní poruchu). Internet je obdoba organické neuronové sítě, silnice jsou obdobou oběhové soustavy, potravinářský průmysl se podobá trávicí soustavě... Připouštím však, že v současnosti nelze s jistotou říct, zda směřujeme spíše k té pozitivní svobodné variantě superorganismu, kterou jsem popsal v Přirozené mnohobytosti, nebo k té negativní totalitní variantě superorganismu, kterou jsem popsal na konci Womylu a v novele Z lidstva (víceméně to samé jako ve Womylu, ale v novém kontextu). Jináč fyzické vrůstání není nutností, ale spíše takové fantazírující makroskopické podtržení té podstaty mnohobytosti. A lidé mohou spolupracovat na společném cíli jako celek, aniž by si museli říkat úplně vše.

4) Jaký je rozdíl mezi wesmírem, Wšehomírem a Duší Wšehomíra? A souvisí to s Bohem? – Wesmírem s malým w je myšlen jeden z wesmírů (obvykle ten náš). Wšehomírem je myšlen hypotetický Celek všech existujících wesmírů (propojených minimálně skrze Duši Wšehomíru). Duše Wšehomíru (tento pojem aktuálně moc nepoužívám) je myslím souhrnné označení pro Všeobsažný princip (základní společná předloha pro všechny částice a časoprostor, resp. pro fyzikální zákony) a Zdroj fundamentálního vědomí, který jsem kdysi nerozlišoval od Všeobsažného principu. Jsou to takové mé hypotézy a připouštím, že to může být i jinak (a někdy pro dorozumění asi používám známější pojmy, i když přesnější by mi připadali některé mé). A souvislost s Bohem je závislá především na tom, jak kdo Boha chápe, což trochu objasňuje mj. tento článek.

5) V souvislosti s mým názorem, že osobnost individua není jediným autorem ničeho: Čím se tedy vyznačuje "vlastní" názor individua v mnohobytosti? Jak může být nějaký názor jeho vlastním? – To se podstatou neliší od současného stavu věcí, takže pro lepší pochopení tuto komplementaritu vysvětlím na něm. Aby někdo mohl být skutečně stoprocentním autorem nějaké myšlenky, tak by od narození po vymyšlení dané myšlenky musel žít v izolaci od všech bytosti, které by mohl napodobit/ vnímat a v důsledku toho by byl mentálně zaostalý a je otázkou, zda by něco vůbec dokázal vymyslet (navíc by ho stejnak zásadně ovlivnilo místo a strava, kterou by mu zvolil jiný člověk). Ale v praxi se všichni neustále vzájemně ovlivňujeme a třeba jen tím, že si čteš tuto větu, tak nějak ovlivňuji tvé myšlení (nezávisle na tom zda s tím souhlasíš či ne) třeba jen tím, že měním předmět tvé pozornosti a v důsledku toho tě pak mohou napadat minimálně trochu jiné myšlenky, než které by tě napadaly, kdybychom si nikdy nepsali, takže i já se tímto alespoň maličkou měrou fakticky stávám spoluautorem těch tvých myšlenek, při jejichž vzniku figurovala naše interakce nebo její výplody (a stejně tak třeba ty ovlivňuješ mě). Každý člověk za života od jiných převezme do své hlavy nějaké informace (názory, historky, zkušenosti...) a ty se vědomě či podvědomě podílí na jeho myšlení. Dokonce i drtivá většina slov, která používáme, nejsou naše výtvory, takže tvorbou vět tvoříme z mnoha cizích výtvorů. Přesto o názorech, které vzniknou v mé hlavě, mohu mluvit jako o "vlastních" a to ve smyslu, že jsem byl jejich významný spoluautor (pokud ne přímo nejvýznamnějším) a ve smyslu, že je mám v sobě/ náleží do množiny mé osobnosti/ zastávám je. Individualita a kolektiv jsou (nebo alespoň mají být) v komplementaritě.

6) Sapirova–Whorfova hypotéza – Souhlasím, že se to mému názoru podobá => díky za info., ;). Také občas zjistím, že někdo už dříve vymyslel něco podobného jako já, jak jsis nejspíš přečetl(a) už v článku "Mnohobytosti základem nového SF-sub/žánru" ve Vtiposcifilo-z/s-ofii, kde na jiné stránce v souvislosti s tím píšu: "Čím víc lidí relativně nezávisle na sobě objeví podobnou věc, o to víc mohou mít pravdu."

Ale tak, jak je Sapirova–Whorfova hypotéza definovaná na Wikipedii, mi to připomíná spíše Foucaultovo pojetí diskurzu, protože oba pojmy se zaměřují na jazyk, který je v mém případě ale jen prostředníkem a jdu ještě hlouběji k samotnému způsobu vnímání, než nějaký pojem vůbec vytvoříme (takže je to obecnější než Sapirova–Whorfova hypotéza či diskurz). To, co je v mé myšlence navíc, se dobře ilustruje na podivném vizuálním umění, které člověk nejprve vidí (vizuálně krájí/ analyzuje), i když ho ještě neumí slovně pojmenovat, takže způsob krájení nelze svádět čistě na jazyk. Každý jev lidé nějak vnímali nejspíš dřív, než pro něj vymysleli pojem a čím víc pojmů (a čím déle) je, tím na to lidé víc zapomínají, protože se čím dál tím víc ponořují do pojmologie vzniklé jako reprezentace tradičního krájením.

K plnému pochopení mé myšlenky "pomyslné krájení Celku" je potřeba uvědomit si, že základ fungování wesmíru může existovat i bez lidského jazyku, který ten základ zrcadlí jen velmi pokřiveně (ale lidský jazyk bez základu fungování wesmíru nemůže existovat), takže pokud chceme lépe pochopit wesmír, tak bychom o něm měli přemýšlet i vizuálně (jako např. architekti o budově) (hledat jiné smysluplné způsoby krájení než tradiční), což je blíž realitě než přemýšlet o wesmíru pomocí pojmů, které redukují popisované víc než vizuální přemýšlení, během kterého pak můžeme objevit souvislosti, které bychom při vnímání světa skrz jazyk jen tak neobjevili. To však neznamená, že bychom o světě měli přemýšlet jen vizuálně - oba způsoby vnímání mají své různé výhody a měly by být v komplementaritě (mj. převádět objevy z vizuálního přemýšlení do pojmového přemýšlení).

7) Co si myslíš o Churchově-Turingově tezi? – O informatiku se moc nezajímám, ale napadá mě k tomu mj. (z toho zajímavějšího) toto: Mnoho vědců věří, že v základu wesmíru je "matematika" a že jsme dosud poznali jen střípek pravdy o wesmíru, takže na základě tak malé znalosti podle mě nelze stoprocentně vyloučit, že jsme dosud neobjevili druh výpočtu, který je neuskutečnitelný algoritmem v počítači. Obzvláště pokud by s determinismem koexistoval jakýsi indeterminismus (viz. článek), tak by takový nepřevoditelný "výpočet" mohl existovat, i když je otázkou, jestli by mu příznivci Church-Turingovy teze chtěli říkat "výpočet", :D.

8) Základní otázka života, vesmíru a vůbec – To je velmi zajímavý názor, ;), i když podle mě by číslo 42 mohlo být (obzvláště pokud Douglas Adams byl determinista) myšleno spíše jako výchozí nastavení toho wesmíru, ve kterém se odehrává děj Stopařova průvodce Galaxií. Resp. otázka by mohla znít: "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?" (Ve smyslu toho Stopařského.) A k pochopení by tedy bylo potřeba znát i onu univerzální rovnici wesmírů.

čtvrtek 23. srpna 2018

Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra

https://www.psanci.cz/autor.php?trideni=1&id=1638V roce 2017 jsem některé články psal jako tématické výstřižky z mezilidských dialogů (kterých jsem se účastnil) doplněné především o úvod (vysvětlující kontext) a zde se k této formě vracím.

15.8.2018 jsem si všiml, že mi nedávno napsal(a) jak-á/ý-si Singularis (starší popis zde, profil na Psanci.cz zde) v reakci na závěr knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie a mou aktuální poptávku po lidech společných zájmů.

Pro ty, kteří neprozkoumávali odkazy, tak ve stručnosti jde mj. o autorku scénářů epizod seriálu Ester Krejčí z je-jího/ho univerza Eichlerské dopravně demokratické republiky (alternativní historie, zákaz aut => veřejná hromadná doprava zdarma, unisexuální záchody, vykání i přátelům a příbuzným...), stylem navazuje na seriál Daria (sarkasmus ve škole) a Teorie velkého třesku a letos by tento seriál měl vyjít i knižně.

http://ekrejcixf.sweb.cz/about.htmV osobní komunikaci mi Singularis nabídl(a), abych si přečetl je-jí/ho esej o vztahu víry a vědy zvanou Kolik máte před sebou jablek?, načež jsem napsal tu část odpovědi, která bude následovat v tomto článku. To hlavní, co chci sdělit (pojmologické krájení Celku a věda jako vylepšená víra – rozepsání některých myšlenek z Vtiposcifilo-z/s-ofie), by z tohoto článku mělo být pochopitelné i bez znalosti dané eseje, ale není dlouhá, je zajímavá (vč. komentářů) a potřebná k pochopení vedlejších částí mé odpovědi (dva následující odstavce).

K eseji mohu doplnit mj., že při pohledu z blízka lze, za správného osvětlení, vidět i odraz jablka v očích a následně spekulovat, že když jsou v podstatě dvě zrcadla proti sobě, zda těch odrazů jablka není ve zmenšujícím se měřítku ještě jakoby donekonečna víc (podobně jako se nekonečně jeví např. má oblíbená instalace Idiom v Městské knihovně v Praze), :D. A kdyby se do toho zapojil hologram, bylo by to ještě bláznivější. Kolik jablek je na jednom hologramu jednoho jablka? A kolik celých jablek je na hologramu z hlediska všech možných způsobů rozdělení hologramu, :D? ...

Záleží i na definici "jablka". Když se třeba postuluje, že každá informace o daném jablku je jeho nedílnou součástí, tak i veškerý odraz daného jablka je součástí jednoho "jablka". A hmatatelný předmět a jeho odraz jsou pak dva aspekty téhož fenoménu (tzn. dochází k situaci, kdy i odraz jablka je jablko, přesněji součást jablka), takže ke koexistenci světa vědy a víry může dojít i při počtu jedno jablko, ne jen dvě jablka.

Tím narážím na myšlenku, kterou jsem ve Vtiposcifilo-z/s-ofii (ve finální verzi na str. 156) formuloval takto: "Pomyslné krájení Celku na pojmy částečně předurčuje výsledek našeho pozorování." (A někdy to označuji třeba jako "pojmologické krájení Celku".) Resp. že wesmír možná existuje jako nedílně všepropojený Celek a teprve až naše potřeba poznávání vyžaduje vnímat ho jako různé části, jejichž ohraničení je výsledek aplikace našich neuniverzálních pravidel rozlišování objektů (ať už vědomých či podvědomých) a až teprve lze snažit se o poznání tím, že si ty pomyslně oddělené fenomény znovu skládáme dohromady na základě objevených souvislostí (které jsme vnímáním pomyslně zpřetrhali).

Pro zajímavost i tělo člověka lze definovat třeba jako vše, co daný člověk (či kterákoliv jeho úroveň) ovlivňuje, takže z tohoto hlediska by se lidé vzájemně prolínali v jedno "mnohotělo" ovládané mnoha vůlemi.

Co se týče samotného vztahu víry a vědy (tedy už bez záměrné návaznosti na jablečnou metaforu na vědu a víru z dané eseje (metafora má vždy omezenou platnost a nechci tím zde omezovat vyjádření mého názoru)), ve Vtiposcifilo-z/s-ofii k tomu píšu mj. další antitradicionalistickou variantu "pojmologického krájení Celku" ve smyslu, že věda je z určitého hlediska víra obohacená o "evoluční mechanismus" (ve smyslu reflexe, ne zájmu o biologickou evoluci).

Tzn. žádný student jakéhokoliv vědního oboru není sám schopen dostatečně hluboko reflektovat veškeré dosavadní vědecké poznání (byť jen ve svém oboru), takže mu prostě musí uvěřit, aby do vědy vůbec mohl proniknout a až pak může být schopen jen některé z poznatků reflektovat – nemá čas na všechny a zbylým musí věřit, aby vůbec mohl vědecky pracovat. Ještě během studia profesoři moc nedovolují rušit přednášky studentskou reflexí, protože ta by při důkladnosti neměla konce, nestíhalo by se probrat stanovené učivo a sami profesoři by si občas nebyli jistí, co odpovídat a dovolili by tím podrývat svou autoritu. V praxi ale mnozí studenti o důkladnou reflexi ani neusilují a na zkoušky se narychlo víceméně nepochybovačně biflují z hromady skript, kde se (minimálně u přírodních věd) obvykle nepíše ani cesta, jakou daný poznatek vznikl a někteří profesoři některé formulace v nich považují za zavádějící.

Z hlediska filosofie vědy nikdo nemůže komukoliv, usilujícímu o rize vědecké poznání, vědecky zaručit, že
  • není "mozek v kádi" ve světě jiných zákonů.
  • některé vědomosti, které se k němu dostávají, nejsou někde (byť trochu) pokřivené záměrem zdroje nějakého z ohromných toků peněz, na kterých je věda závislá.
  • když všichni lidé alespoň v něčem někdy chybují, tak společně dokážou eliminovat veškeré chyby.
  • věda, jakožto továrna na technologie, které jsou nástrojem k manipulování fyzické roviny světa, není i praktikujícím odborníkem na manipulaci lidské mysli podobně jako např. kněží při zpovědi (ústní zkoušce) či kázání (přednášce) pomocí Bible (skript).
  • věda se oprostila od všech paradigmat.
  • někdo třeba omylem/ záměrně nějaký konsenzus nebude prezentovat jako fakt.
  • něco z toho není sofistikovaná fabulace někoho významněji inteligentního než je on sám.
  • ...

Takže navzdory úžasnému vývoji věda v jádru zůstává vírou, která se od víry samotné liší především schopností upravovat předmět svého věření na základě sofistikovaných pravidel poznávání a epistemologického anarchismu (i když víra to umí také, jen mnohem pomaleji a možná jen v některých případech). Každý vědec by si to vše měl uvědomovat, jinak je víc věřící, než si myslí.

Z tohoto hlediska nesouhlasím s tou částí závěru eseje Kolik máte před sebou jablek?, jejímž smyslem je "svět víry a svět vědy existují odděleně", protože podle mě (jak už jsem uvedl), navzdory všem těm velkým snahám, věda (i když to nerada poslouchá) v jádru zůstává propojená s vírou (a trochu jiným způsobem zůstává propojená i s filosofií, ta také s vírou a to jak na úrovni mezilidské, tak i uvnitř jedince, i když v jiném poměru sil).

Sebastián Wortys

čtvrtek 26. července 2018

Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...

Jako jsem před několika měsíci zveřejnil článek "Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů", tak jsem zkusil napsat podruhé něco v podobném stylu. A kde začneme tentokrát? Třeba u toho, co se mi poslední dobou procházelo hlavou v návaznosti na to, co jsem zažíval.

Jednou za čas se v mém životě nečekaně vyskytne něco šíleného. Loni to bylo třeba, když ozbrojení poláci narušili soukromí mého stanu a před pár dny to bylo, když jsem se na jedné soukromé undergroundové akci neplánovaně zdarma svezl zběsilým tankem. Kam se hrabou ukázky z vojenské přehlídky, kterou jsem letos viděl v Brdech na Bahnech, kam jsem se mimochodem také dostal náhodou a s VIP páskou zdarma, i když jsem paradoxně celkem pacifista, xD.


Tank, kterým jsem se svezl, měl několik poklopů a během jízdy z nich čouhalo celkem asi 9 lidí vč. řidiče, který sice věděl, že veze i opilého důchodce, ale nechápal to jako důvod jet jinou než maximální rychlostí. Ještě že staříkovi před jízdou vzali z ruky lahváče, aby ho přiměli držet se oběma rukama, protože když se tank prudce rozjel přes kopečky, tak stařík chvíli trochu poskakoval jako hadrový panák. Nechci si představovat, co by se stalo, kdyby jel s tím pivem...

Když tank na pláni v rychlosti řezal zatáčku, tak od pásů metal do vzduchu hroudy hlíny. Pak třeba vyjel na sráz s náklonem blízko 45°, sjel ho a projel křovím zase do kopečku... Tento adrenalinový zážitek, v souvislosti se spoustou jiných undergroundových akcí, mě nakonec inspiroval k vytvoření námětu povídky, kterou jsem si zatím nazval Anarchomilitantní kalba. Ale nevím, zda to někdy začnu psát, protože různé náměty mě napadají mnohem častěji, než si dokážu najít čas zpracovat je.

Mnohem spíš doufám, že se mi jednou podaří dopsat knihu o zamilovanosti dvou kluků, která vychází z mé rozepsané povídky Do pryč, jejíž scénky pramení z mých představ při nočním poslechu písniček v období střední školy.

V povídce Do pryč měl jeden kluk žít s mamkou řidičkou v kamiónu na cestě a druhý bydlet v domku u benzinové stanice u dlouhé silnice v pustině. Ale nakonec se mi nechtělo fabulovat o realistických okolnostech, protože zajímavé mi připadají spíše až tehdy, když se nějak fyzicky víceméně bezprostředně dotýkají mého života (nebo někoho jiného, pokud to zpracuje on).

Takže jsem se nakonec po letech rozhodl propojit to dílo s detaily mé první a nejsilnější zamilovanosti, místo kamiónu a benzinky ji zasadit do prostředí, kde jsem vyrůstal, zapojit do toho vybrané části mého deníku a okořenit to o zážitky z jiných míst a časů, kde jsem pobýval. Ale nebyl bych to já, kdybych alespoň občas nepovolil uzdu fantazie, takže čistá autobiografie to také nebude.

Už několikrát jsem zvažoval, že bych mohl napsat něco na mé poměry normálnějšího a celkem reálného a dnes už jsem si celkem jistý, že to bude právě ta kniha o zamilovanosti dvou kluků, protože se na to krásně nalepilo celkem dost klíčových částí mého života.

Ačkoliv mám mnohem jasněji, než v případě povídky Do pryč, tak minimálně jedno dilema mi zůstává: nevím, zda chci, aby tam byl sex. Podstatou knihy má být totiž spíše prožívání romantiky po rozpoznání sexuální orientace, což se podle mě nejlépe povede, když ta kniha dokáže být přitažlivá i bez sexu. A pak je tu ještě skutečnost, že toto období zamilovanosti jsem prožíval, když mi bylo 15 let a v knize nechci dělat velké časové skoky. Takže někomu konzervativnímu by se mohlo zdát, že je to na první sex moc brzo, i když od bývalých spolužáků vím, že mezi mladými není moc vzácné mít sex už dříve, což mi ale také nepřipadá úplně dobré.

Na obhajobu sexu v té knize hovoří, že bych tím vytvořil vzorový příklad, jak si to po dlouze rozvíjeném vztahu dva shodně naladění kluci spolu mohou napoprvé užít podle mě víceméně nejlépe. Byl by to jakýsi protiklad k pornu, které se bohužel někdy stává zdrojem "vědomostí" pro zmatené dospívající. Třeba ještě na druhém stupni základní školy jsem zažil, že dva ne úplně duševně vyspělí spolužáci se mi nezávisle na sobě pokoušeli ukazovat porno a třetí mi jen popisoval nějakou šílenost zvanou "kundolízek motorový" (a nejspíš si ani ne všechny případy pamatuji). No a pak je tu pochopitelně argument, že v homosexuální knize se očekává sex. Ještě uvidím, jak se rozhodnu...


Prostřednictvím psaní tohoto díla mj. realizuji i mou myšlenku, že člověk by měl vzpomínat na "staré dobré časy" a vracet z nich do současnosti v nové formě to, co tehdy bylo dobré. V rámci toho jsem si třeba udělal 10 km dlouhou procházku po osobně nostalgických místech, která jsem si fotodokumentoval, aby mi to pak pomáhalo přesněji vzpomínat, i když se pak nějaké místo změní k nepoznání. A minimálně jedno z nich jsem nenavštívil snad 20 let.

Během toho jsem po čase hledal (a nacházel) nejenom kešky, ale také třeba mé oblíbené nezmary (které jsem jeden čas choval v akváriu) či neobvyklé kamínky a vtipně jsem fantazíroval o zdánlivě nepodstatných věcech.

Ale sem víc o té cestě psát nechci, protože spolu s ní a novými náměty do gay knihy se mi vrací věčné dilema, co pod kterou z mých identit publikovat. Vše, co chci zveřejnit, sice mohu publikovat zvlášť, ale trápí mě, že se tím rozpojí některé (minimálně pro mě) podstatné souvislosti. Byl bych spokojený, kdyby všichni lidé našli všechny mé výtvory a příběhy, které je mohou zajímat, ale aby si myslel, že to jsou výtvory a zážitky různých lidí a ne jednoho člověka, který odhaluje zvlášť jednotlivé stránky svého života (i když je to protichůdné a tím málo pravděpodobné). V některých případech bych sice byl i rád, kdyby si to lidé spojili, ale pouze za předpokladu, že by mě pak nechali v reálu na pokoji, pokud bych jim sám nedovolil scházet se.

Vím, že kdybych vše publikoval pod jednou z identit, získal bych i synergicky větší uznání, než mají mé jednotlivé identity zvlášť za úspěchy ve svých oblastech, ale v současnosti je pro mě jakýsi klid stále důležitější. Takže můžete alespoň bez jasné odpovědi fantazírovat, které osobnosti mohou být ve skutečnosti jedna. A nečekejte jen, co vám média zobrazí, ale hledejte i podle vlastních slov...

V souvislosti s váháním, co a jak (ne)publikovat mě (před letošním příjezdem na Festival fantazie) v Psychiatrické léčebně Bohnice (kde jsem, možná k překvapení některých kritiků, byl náhodou jako doprovod návštěvy) trochu překvapila výstavka obrazů od autorů, kteří mají zkušenosti s psychickými obtížemi. Jejich jména tam byla bez pseudonymů přímo spojená často i s tím, jaké měli problémy, tak jsem si říkal, že kdybych tam patřil i já, chtěl bych být pod pseudonymem.

První, čeho jsem si na výstavě všiml, byl obraz astronauta v hejnu zuřivých ptáků z cyklu Modrá sezóna od Štěpánky Jislové, protože její obrazy dobře znám z HumanArt.cz, kde má profil rarach.


Při prohlížení děl dalších autorů jsem si říkal, že někteří "blázni" mi připadají fascinující tím, že vnímají svět jinak a možná jim to umožňuje vidět to, co běžní lidé přehlíží. Pro mě nejpodivnější obraz, jaký jsem tam našel, je neobvyklý portrét Milá S., na kterém je zachycená pravděpodobně Sára Šimků, ale její obličej je jaksi dekonstruovaný (přeskupený), některé dílky chybí, jiné jsou navíc a některé barevně neodpovídají ostatním, což podle mě znázorňuje čísi roztříštěnost osobnosti. Autorem je Vladimír Gaston a v jeho popisu mě nejvíc zaujala poslední věta: "Beznadějný milovník a sběratel podivuhodných lidí, prožitků a dřev."

Víc než obrazy mě u některých autorů zaujala i část popisu, např.  "I v nejtěžších chvílích maloval – třeba na kartony nalezené u popelnic." u Stanislava Vondrů a podobně "Často musela volit mezi jídlem, oblečením a malováním. A pokaždé volila to poslední." u Lenky Fridrichové. Říkal jsem si, že kdybych se octnul v hodně nepříznivé situaci, tak bych asi dopadl podobně. Naštěstí z praxe vím, že přes dobrovolničení za jídlo a ubytování se člověk může postupně vzchopit, pokud si zachová naději.


Soucítil jsem s Petrem Lukášem za větu "Léta pracoval na nástěnné malbě ve svém bytě, který následně musel opustit.", protože kdybych se musel rozloučit s nějakým mým dlouholetým dílem, minimálně v některých případech by mi to trhalo srdce (než bych začal pracovat na jiném). A rozhodně není jediný, komu se něco takového stalo, protože nedávno jsem dostal povolení k urbexu v dlouhodobě opuštěném bytovém domě, kde je mj. nástěnná art brut malba srubu v přírodě, abstraktní růžovo-červeno-žluto-černo-bílé obrazce, do zdi vyrytý a růžově přemalovaný reliéf nahé ženy, několik plochých obrazů nahotinek, a když už jsme u nich, tak i třeba popsané a obarvenýma rukama osahané torzo modelu ženského těla.



Dál jsem tam viděl třeba zápisníček se spoustou kreslených lístků marihuany, knihu o výkladu snů (Annelie Schlobohm - Obrazy našich snů), česky psanou pohlednici Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918 (cca za dva měsíce 100 let stará), cestovní pas z Československé socialistické republiky s dvěma razítky a místo podpisu křížek (majitel byl negramotný) nebo starou německou učebnici autoškoly, ve které je na obrázcích ještě třeba koňské spřežení či parní válec na křižovatce.




A v neposlední řadě jsem tam viděl i dvě fotoalba německých důchodců: jedno z roku 1996, když byli v Alpách (Jochgrimm, Passo Sella, ...) a starší z roku 1961, když byli v Budapešti, Bukurešti, Mamaie, Mangalii, Eforii, Die Halbinselu, Hiddensee, u Balatonu či v Praze.



Je tam tak tuna věcí, ke kterým se dlouho nikdo nehlásí a možná něco z toho jednou uvidíte na bleším trhu U Elektry, kde jsem si připadal podobně...

Autor článku: Sebastián Wortys