Atlas Obscura na Necyklopedii

Než se dostanu k hlavnímu tématu tohoto článku, tak, v reakci na článek „Umělci vs díry v zákonech“, zmiňuji, že protivník zaútočil na nových frontách. Takže ačkoliv spor o práva zůstává zamrzlý, nedočkal jsem se klidu ani v době letních dovolených. 

Zároveň však mám potřebu se po měsících obrany nějak odreagovat, a i proto jsem se rozhodl napsat další článek na Necyklopedii jako loni v případě Češtiny 2.0. Tentokrát jsem se zaměřil na webovou stránku Atlas Obscura, kde se uživatelé mohou významně podílet na přidávání a katalogizování neobvyklých míst z celé planety. Verze na Necyklopedii je aktualizovanější a upozorňuji, že následující odstavce jsou parodie plná humorných dezinformací. 

Atlas Obscura je šílená mapa na internetech, která má mimozemšťanům ukázat, proč je rodná hrouda lidoopů tak divná, resp. proč je to turisticky atraktivní sexy superorganismus. Atlas Obscura je necenzurovanou verzí hesla ze Stopařova průvodce Galaxií pro planetku, které se slangově říká „Ze-mě“. Jmenuje se tak, neboť se má za to, že o ní Bůh na patentovém úřadě prohlásil: „To vyšlo ze mě!“ ukazoval si na holou zadnici, „Co jsem vysral, toho jsem autor! Čeho jsem autor, toho jsem vlastníkem! A čeho jsem vlastník, tomu dám smysl života!“ 

Bohem vysraní lidoopové však záměrně nenašli paragrafy ani pantografy, o které by se ta tvrzení mohla opřít, a tak soudce Fidlich Nietzsche prohlásil Boha za nemajetného a vyhnal ho z nedokončeného ráje na Zemi. Lidoopové zbavení božského smyslu života se zbláznili a vytvořili tak spoustu absurdních a kuriózních hovadin, díky kterým se Země stala vyhledávanou destinací schizofreniků aj. psychoušů z celé Galaxie. Atlas Obscura tak ukazuje, čím je Země, v kontextu Galaxie, poměrně normální. 

Jak ví každý čtyřicetdvojkař a ručníkář, cenzurovaná verze Atlasu Obscura zní: „Převážně neškodná.“ Protože se jedná o minimálně miliardonásobné zkrácení původní verze, tak její auto(r), Ford Prefect, byl poněkud zklamán, přesněji totálně nasranej z masivní cenzurokracie. 

A jelikož šéfredaktoři v Ústředí Stopařova průvodce Galaxií mívají ve zvyku střílet bazukoidy po otravných přispěvatelích, tak se Ford Prefect raději vydal vlastní cestou, publikoval Atlas Obscura samonákladem na internetech a dal ostatním právo psát tam o dalších obskurních místech. 

To na planetu Zemi přilákalo i zeleno-modrého mimozemšťana Sebastiána Wortyse, který se stal nejčastějším přispěvatelem a editorem bizarních míst, jež se nachází v českém pupíku Evropy. Wortys vznikl evolucí z chobotnice, nemá kosti a je známý také jako autor knihy Wesmírný omyl a jeden z deseti nejvlivnějších národních obrozenců z Češtiny 2.0. A díky tomu, že je tak normální, tak umí přesně vystihnout, čím je i Země normální. 

Bohužel Ford Prefect byl vždy vychcanej, a tak si jednotlivé státy mohou koupit, kolik zajímavých míst jim Atlas Obscura schválí. Tím je zajištěno regulování cestovního ruchu chudších zemí ve prospěch zvyšování turistiky v bohatších zemích a přispívá to k spravedlivému udržování příležitostí rovných jako venkovské cesty v Rumunsku po sesuvu půdy při výbuchu sopky. 

Mezi doprovodné funkce Atlasu Obscura patří chybová hlášení při zadávání existujících adres, možnost zaškrtnout navštívení místa, které už neexistuje, možnost přidávat si do seznamů neschválená místa nebo občasné chybění ikonky potřebné k editování místa, které dosud nebylo schválené. Díky těmto nefunkcím si Atlas Obscura udržuje podmínky k dostatečnému zbláznění svých editorů, aby byli schopní psát přiměřeně šíleně. 

Původní doba schvalování nového místa byla jedna minuta, ale nové vedení si prosadilo schvalovací dobu deset let, během které Vám ani chatbot neodpoví na zprávy, proč Vámi popsané místo dosud nebylo schváleno. Tím je zajištěno, že jen blázni se pokouší přidávat další nová místa a o to normálnější to pak jsou místa z pohledu Galaxie. Z důvodů nejrůznějšího omezení schvalování nových míst se tak Atlas Obscura do češtiny často překládá jako Atlas Obstrukce. 

Stopařův průvodce Českem

Kostely

Podle Atlasu Obscura je Česká rap-pub-liga charakteristická například tím, že zde mezi běžné vybavení kostelů patří lustry z lidských kostí. To je doloženo zcela náhodně vybraným příkladem pakostnice v Kutné Tchoře, kam jezdí mj. bondyho invalidní důchodci, kteří chtějí ušetřit za falšování rentgenových snímků, nebo potěšit své čtyřnohé miláčky trochou vápníku. 

Podle prokaryotických arch(e)a-Noemova-logů bylo už v České (tzn. Ďáblově) Bibli zalogováno, že lustry z lidských kostí v kostelech sloužily a dál slouží jako tlumené osvětlení během tradičních satanistických orgií. 

Kdysi se předpokládalo, že zdrojem světla byl nejprve včelí vosk, jenž kapal na propletené křesťany v rouše Adamově. Ale výzkum (úpravou vzorků) dokázal, že lustry byly plně elektrifikované už za Praotce Čechoslováka a to pomocí neuzemněných bleskosvodů od Prokopnutého Bubna Diviše, což přispívalo ke zvyšování množství stavebního materiálu na další lustry. 

Kakatoličtí kněží původně navrhovali, aby z lidských kostí vznikla diskokoule, ale ostatním soukmenovcům se zdálo příliš zvrhlé používat během satanistických orgií diskokouli místo lustru. Spor ukončil až Státní úřad pro kontrolu bordelů, šlapek, gigolů a vyzývavých mezilidí, tedy organizace založená pornofolkovým pračlověkem Hustej Wimpy. Úřad konstatoval, že podle § 7 zákona č. 1/1967 před Kristýnou Kočanskou Sb. („Pračlověci to byly bestie, nevytáhli ven paty bez kyje.“) se diskokoule podobá víc kyji a ten byl často mimo jeskyni, která se podobá kostelu, a proto z lidských kostí musí v kostele vzniknout lustr a ne diskokoule. 

V Kutné Tchoře je dnes provozovatelem kostelu církev Kostelecké uzeniny, která je přísným odpůrcem kani-S-balismus (od tralalatinského slova canic, pes), takže zakazuje pojídání roztomilých pejsků a doporučuje pojídání lidských ostatků. Ostatně podle Krytona a České potravinářské inspekce člověk obsahuje vše, co člověk potřebuje k životu. Výjimkou nejsou ani vegetariáni, kteří mají jen nižší obsah nádorů konečníku, což může vadit některým gurmánům z Gastro Obscura. 

Český odpor ke kani-S-balismu ostatně dokládá i autobusová zastávka Hostina obrů v Liberci, kde je na talíři vystavená lidská hlava. Ale i zvířátkům v Česku chutnají lidé, což ztvárňuje třeba socha růžového králíčka v Plzni, který pojídá bezhlavého pana Mrkvičku. 

Vhodné je také dodat etymologický původ českého slova „kostel“, jež vzniklo zapomenutím háčku při opisování slova „kostěl“, tedy úložiště pro kostěné předměty. 

Vesmír

Jak zdůrazňuje Atlas Obscura, Češi se mohou chlubit největší koncentrací vesmírných raketových odpališť, ehm startovacích komplexů, na Zeměploše: mají ve své maličké zemi dva! Jedná se o Hothell Ještěd a Žižkov(sko)u věž. České úspěchy v cestování do vesmíru dokládá i seriál Kosmo, který je však plný eufemi(ni)smů, neboť skutečná cesta Čechů na Měsíc byla mnohem absurdnější. Pravdou také je, že první Čech byl „v“ Měsíci už roku 1887, jak dokládá kniha Pravý výlet pana Broučka „do“ Měsíce v kalendáři. Brouček tak značně předstihl Neila Armstronga a navíc zjistil, že Měsíc je dutý, protože je ze sýra a zevnitř ho pojídají myši, přesněji Hrabišové. 

Nicméně český vesmírný program započal už v 15. století. Když husité z píšťal vynalezli flusačky a z nich první pistole, tak časem dospěli k závěru, že dostatečně velká pistole vztyčená vzhůru by mohla vystřelit člověka do vesmíru za Bohem, aby od něj získali úředně ověřený podpis, že správně je přijímání podobojí, tj. alkoholismus a prochlastinace. A právě za tímto účelem začali stavět Žižkovskou věž, která i dnes vypadá futuristicky jen proto, že husité obrazoborecky odmítali dobové ornamenty už stovky let předtím, než brňák Adolf Loos napsal esej Oralment a zločin, kde jim dal za pravdu. Jinak zajímavostí také je, že Žižkovská věž, stejně jako ostatní vesmírné rakety tohoto typu v Česku, má na svém povrchu přivařené metr tlusté skafandry pro batolata. Díky tomu Češi drží rekord nejmladšího člověka ve vesmíru. 

Pro odpaliště Ještěd byl strategicky vybrán nejvyšší bod v Česku, aby se ušetřilo za raketové palivo. A to obzvláště v době, kdy kostel stěhovavý sežere nadprůměrně mnoho nerostných surovin. Roku 2021 došlo k havárie záchranného modulu Lanovka č. 2. Modul havaroval během přistávání, protože se mu nepovedlo nestrefit zem, jak doporučuje Stopařův průvodce Galaxií v základech létání. Nehodu pak vyšetřovala Drážní inspekce, neboť vlaky a lety do vesmíru spolu úzce souvisí. Inspekce dospěla k závěru, že skutečnou příčinou vesmírné havárie byla technická závada způsobená nadměrným kopírováním výroční zprávy o perfektním technickém stavu záchranného modulu. Soud však dospěl k závěru, že pravý opak byl pravdou a odsoudil Fyzikalismus za porušování nadřazenosti legislativních zákonů nad těmi fyzikálními. Fyzikalismus byl umístěn do věznice Vesmír a spolu s ním i všichni uživatelé jeho služeb, takže problém z lidské perspektivy trvá dál. Jinak u startovací rampy Ještěd se nachází také mimozemská zoo, kde Jaroslav Róna chová živého marťana. Tento exemplář se od Homolko sapiens analtomicky liší především absencí žaludu na penisu, neboť VR drdoly a brýle nejsou podle učebnic biologie součástí těla, i když si je přišroubujete ke kosti. 

Kostel stěhovavý (Ecclesia migrantis)

Většina kostelů na planetě Zemi jsou mrtvé slepenice kamenů, jak uvádí Atlas Obscura. Výjimkou je však český endemický druh kostel stěhovavý, který je velice „čiperný“, pokud se něco takového dá říct o rychlosti 1,2 až 3,2 cm za minutu. 

Žije v blízkosti uhelných dolů, neboť se, podobně jako ropáci, živí uhlím, které metabolizuje na pohyb. A protože tělo ropáka si z uhlí vezme ty nejvýživnější toxiny, tak kostěl stěhovavý rád pojídá i ropáky. Jedná se tak o největšího škůdce uhelných dolů, který obzvláště za komoušů byl tak přemnožený, že jím způsobené výpadky dodávek vedly k tzv. uhelným prázdninám. V roce 2022 se tento druh částečně přeorientoval na ruský plyn a ropu, což způsobuje takový nedostatek těchto zdrojů, že česká ekonomika se pak musela transformovat a začít ony nerostné suroviny čerpat ze Západu. 

Kostel stěhovavý je také jediný organismus ve vesmíru, o jehož vyhubení se snaží Greenpeace, jelikož svou existencí přispívá k masivnímu odlesňování a kde se vysere, tam roky nic nevyroste. Pouze se sběhnou ropáci z okolí, aby si pochutnali na těchto výměšcích, čímž se dopouští koprofágního kanibalismu. A i proto jsou ropáci vyhledávanou pochoutkou gurmánů z Gastro Obscura. 

Je však nutné podotknout, že kostel stěhovavý je uměle vytvořený živočišný druh. Pochází z laboratoře profesora Jakuba Hrona z Metánova, který objevil, že každá Bible umístěná v bidetu pod oltářem je, z biosémiotického hlediska, něco jako genetická informace, podle které kostel utváří sám sebe. Stačilo pak jen vytrhnout pár stránek, vložit jiné (napsané pomocí kalamáře buňát nekotitelný) a tato genetická modifikace způsobila, že kostel získal schopnost „bezkolejového vozohybu“. Naučil se tak stavět si před sebou koleje, po kterých pak jezdí. Z biologického hlediska se proto jedná o zcela unikátní druh rotující lokomoce v živých systémech. 

Hronův experiment sice nedokázal zodpovědět otázku „Proč evoluce vynalezla dříve člověka, než pojízdné kolo?“ (nejspíš princip nízko visícího ovoce), ale dal světu nový živočišný druh, který, jak je zvykem, z laboratoře utekl. Dál se množil, evolvoval, i Leopold Sviták ho zkoušel dál geneticky modifikovat a dnes mezi nejčastější evoluční potomky kostelů stěhovavých patří automobily, kterým už nadpřirozeným výběrem vymizely krucifixy a koleje. 

V době migrace kostel stěhovavý vysune konstrukci a staví před sebou železnici, kterou za sebou rozkládá. Statisticky bylo roku 1975 dokázáno, že kostěl stěhovavý startuje své zdvihání nejčastěji 15. září, 30. září se začíná přesouvat do strany a po urazení 841,1m se 27. října zastaví na novém místě. Je tedy zjevné, že kostel stěhovavý hraje ve vesmíru důležitou roli, neboť doba od začátku zdvihání po konec zastavení je 42 dnů a je tak odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec v souladu s biblí Stopařův průvodce Galaxií, evangelium podle sv. Douglase Adamse. 

Ostatní

• Mezi běžné vybavení Česka patří hospody, knihovny, fotbalová hřiště a orloje v každé domácnosti. Většina orlojů ukazuje minuty, hodiny, dny, měsíce, měsíčky menstruace, roky, skóre hokejových utkání a poměr třetí odmocniny průtoku vody ve Zlaté stoce ku aktuální sledovanosti repríz Teletubbies. Znalost těchto životně důležitých proměnných pak Češi využívají k tomu, aby věděli, kdy si mají na co stěžovat. Každý orloje je poháněn žentourem, ve kterém jsou zapřažené kukačky krmené bezprostředně plynutím času. Výjimkou jsou multifunkční náramkové orloje poháněné nano-žentourem, kde jsou zapřažení bičíkatí prvoci krmení hodnotou IQ svého nositele. A jak bylo dokázáno příkladem z Kryštofova Údolí, každý orloj v Česku byl původně trafostanice a náramkové orloje proto nejsou výjimkou. 

• Všechny domy v Česku mají ve zvyku tančit a vášnivě při tom kroutit boky, když se na ně nikdo zrovinka nedívá. Pokud se na ně podíváte, tak se okamžitě přestanou hýbat, ale občas zůstanou zamrzlé v taneční poloze. 

• Každá hora v Česku je z pískovce a vytvarovaná do tvaru nějaké sochy. Patří mezi ně i hlavní doklad architektonické zdatnosti neandrtálců, kterým je největší kamenný model řitního otvoru v Evropě, tzv. Prdčická brána. Jedná se o drahocenný doklad toho, na co neandrtálci zaměřovali svou pozornost a co pro ně bylo v životě důležité. Interpretace však není jednoznačná, a proto existují dva nesmiřitelné tábory odborníků: hovnisté a analisté. Někteří naši germánští sousedé nám Prdčickou bránu závidí, což dávají najevo rozmisťováním kousků toaletního papíru podél přístupové cesty, aby zdůraznili, že jsme tu řiť od jejího vybudování ještě nikdy neutřeli. Komoušové to zkusili napravit, ale jejich snaha vytvořit pro tyto účely největší rolku toaletního papír ve vesmíru vedla ke katastrofálnímu nedostatku hajzlpapíru a od té doby se zpívá: „Která svině srala, papír nenechala?“ Stalo se tak roku 1988 a jedná se o skutečnou příčinu tzv. sametové revoluce, kdy si lidé museli vytírat zadky sametovou látkou. 

• Entropa je komprimovaná verze Atlasu Obscura vytvořená pomocí satelelitní mapy Evropské unie, která vznikla díky satelitu s detektorem zvyšování entropie. Tato úsporná verze se nachází ve vzdělávacím centru v Plzeňpivsku, aby už malé děti věděly, v jakém blázinci žijí. 

• Každá knihovna v Česku obsahuje standův standardní nekonečný tunel z knih (též Idiom), který zkratkovitě propojuje všechny tuzemské knihovny. Díky němu si Češi udržují evropské prvenství v počtu knihoven na jednoho člověka, tj. 10 000 knihoven na 5,1 lidí (0,1 jsou hlavy v nádobách). Někdy totiž stačí mít jen jednu knihu, kterou si v kterékoliv knihovně vyzdvihne ten, kdo ji zrovna chce číst a tím se snižují provozní náklady. To pomáhá obzvláště v případě béčkové literatury jako je Heideggerovo Blití a čas nebo Hofstadterův Gödel, Escher, Bachovy květové esence, protože intelektuální bestsellery jako Prostřeno vs Pohlreich nebo Jak se natáčel TV Barrandovský seriál Premiér aneb víc než jen všechny verze všech scénářů si půjčuje skoro každý, takže je potřeba mít milióny výtisků i v případě využívání nekonečného tunelu. 

• V českých železárnách je zvykem každý den pořádat hudební festivaly Colours. 

• Podle Atlasu Obscura se Češi dodnes věnují alchymii a její muzeum mají v každé domácnosti jako součást základního vybavení kuchyně. To však může být trochu problém, když se chcete napít ze skleničky a už si nejste jistí, co jste do ní nalili. Naštěstí ale dnešní alchymické laboratoře obsahují i chromatografy, takže to brzy zjistíte, když porovnáte píky z chromatogramu s odpovídajícími strany v kuchařce pomocí vzorce s Pišvejcovou konstantou. 

Interpretace videa 3D-Mouchodlakova cesta 2018

Podobně jako jsem publikoval článek interpretující 3D-Mouchodlakovo cestovní video za rok 2016, tentokrát zveřejňuji interpretaci sestřihu pro rok 2018.

Článek popisující nejen rok 2017 je dosud rozepsaný, ale rád bych se k němu někdy vrátil a dokončil ho. Měl by totiž obsahovat mj. podrobnou historii Mouchodlakova života, ale už teď zveřejním stručnou verzi, než se dostanu k interpretaci nového videa.

Malá historie Mouchodlaka: 13.8.2010 mě jako náctiletého v DOXu udivila výstava Pavla Büchlera, což mě 15.8.2010 inspirovalo k vymyšlení obrázku Mouchodlaka na fazolové ovládání. 17.12.2010 mě, v návaznosti na něj, napadla metafora na kulturní evoluci a zapsal si ji do deníku slovy: „Vývoj naší společnosti je jako donekonečna překreslovat obrázek.“ Tuto metaforu jsem se 23.2.2011 rozhodl oživit a Mouchodlaka jsem zvolil jako předmět překreslování, ke kterému jsem dosud publikoval dvě videa (1, 2). Nejspíš 8.9.2012 mě napadlo vytvořit 3D-Mouchodlaka, plastickou verzi obrázku, a realizoval jsem ho 22.3.2013, což jsem 6.4.2013 publikoval jako stop motion video. Vzniklého 3D-Mouchodlaka jsem občas natočil při cestování na různých místech a 11.10.2013 jsem zveřejnil první 3D-Mouchodlakovo cestovní video. Roku 2017 jsem vytvořil speciální sestřih za 5 let cestování a letos jsem dokončil šestý díl cestování.

Na první pohled se toto video může zdát jako nahodilá sekvence nesouvislých záběrů, ale ve skutečnosti jsem ho, jako obvykle, pečlivě promýšlel několik dnů tak, aby v nové kombinaci, původně nesouvislých záběrů sbíraných na různorodých místech v různý čas během celého roku 2018, bylo ukryto co nejvíc různorodých myšlenek, podobenství a paradoxů, které mohou stimulovat epistemologický anarchismus. Toto video je tedy uměleckým dílem, které vyrůstá z mého života a dotýká se nejrůznějších filosofických témat.

Pokud jsi už video zhlédl(a) a chceš o něm vědět víc, tak si tady můžeš přečíst mé interpretace vybraných střihů.

0:29 - 0:49: Video začíná v poklidné kulturní přírodě, kterou však člověk z lenosti začal nahrazovat technikou, třeba v podobě páternosteru. Ten už je dnes příkladem spíše retra a v módě jsou pro změnu třeba roboti s umělou inteligencí, která v různých oblastech postupně začíná být inteligentnější a schopnější než člověk (např. ten třídící kostičky ve videu), což s ohledem na růst propasti mezi chudými a bohatými může v horším případě vyústit třeba k tomu, že většina lidstva bude trpět chudobou bez schopnosti konkurovat armádám robotů vlastněných boháči žijícími v izolovaných světech. Mezi chudými by zavládl chaos, ale nakonec by mohli začít tvořit novou civilizaci, pokud by jim v tom bohatí nezabránili.

0:50 - 1:12: Nárůst xenofobie obrozuje vlastenectví až nacionalismus, a pokud se to přežene, tak může přerůst v masivní zbrojení a obnovení koloběhu válek a mírů v Evropě. Z této části mě baví záběr tanku, kde amplión hlásá „A k vynucení míru.“, načež se objeví malba obličeje Johna Lennona (s přidělaným nevkusným knírkem), který také usiloval o mír, ale zcela opačným způsobem.

1:07 - 1:43: Pokud se tu začne válčit, tak snad jednou zase přijde na delší čas mír a idealisté budou znovu zkoušet tvořit vysněný svět. Líbil by se mi třeba takový „zeleno-modře umělecký a komplexní...“ Ale nic není věčné...

1:41 - 2:04: Záběry vojenské techniky jsou proložené postupnou přeměnou od živých ptáků (labutě a holubi), přes mrtvou slepici, kuřata stažená z kůže až po mrtvé nevábné „jídlo“ během vaření. To lze chápat jako přirovnání zabíjení lidí během válek k zabíjení zvířat v masném průmyslu, což může vybízet k zamyšlení nad vegetariánstvím či právy zvířat ve smyslu zacházení s nimi.

Z tohoto úseku mě (na úrovni černého humoru) baví dva střihy. Nejprve když v záběru s tankem amplión hlásá: „...ztracené děti, takže přátelé, kdo...“, načež je záběr mrtvé slepice, poblíž které pípají kuřátka (možná děti postrádající maminku). A pak mě baví, když v záběru s odtahovaným pandurem (to bylo jedno z těch předražených vojenských autíček s křehkým čumákem, která se komicky srazila v roce 2016 a pár lidí se lehce zranilo) amplión hlásá: „Dále podařilo se naložit všechny raněné.“ A nejvíc mě to baví, když záběr přeskočí na spoustu mrtvých kuřat stažených z kůže, xD.

2:02 - 2:27: Tato část videa zahrnuje postupně se měnící vizuální podobenství. Hrnec při vaření je přirovnán k hrncům na bleším trhu, jejichž vrchní kružnice jsou přirovnané k prstencům izolátorů ve tmě, které jsou svou komplexností a tmavostí přirovnané k černě zvrásněné Kapli sv. Eliáše, jejíž povrch se podobá nedaleké umělé krápníkové stěně, která je svou komplexností přirovnána k dlouhým svislým izolátorům, jenž jsou připodobněny k obrazu několika svislých domů, kde lze vidět vzdálenou souvislost s obrazem několika koček, což je přirovnáno k obrázku kočky na hrnečku. Tato podobenství, jinak dosti odlišných věcí, mohou vybízet k zamyšlení, jaké další souvislosti mohou mít kterékoliv zdánlivě nesouvislé jevy.

2:25 - 2:35: V jednu chvíli se můžete kochat krásou kočičky a v tu druhou se leknete nečekaného tanku, po kterém následuje chaos... Když člověk vidí jen to, co chce vidět, tak blížící se nebezpečí nemusí zpozorovat včas.

Okolí záběru 2:43 - 2:46 mi nepřipadá z myšlenkového hlediska tak zajímavé, abych se o něm rozepisoval, ale za zmínku určitě stojí, že pokud ti nevadí Geocachingové spoilery (spojení fotohintu z videa s názvem), tak si můžeš přečíst můj log k této kešce, přes který se lze doklikat i na další zajímavé postřehy z toho dne. Třeba intelektuální humor u kešky Elektrický obvod, prolézání sudů kešky Dvořiště nebo odlovení kešky Jump Start Cache bez auta a startovacích kabelů.

2:51 - 3:13: Po příjezdu tanku je chvíli temný chaos, načež je pohled na světlou oblohu, jak odlétá poslední vojenský vrtulník a po něm už se na světlém pozadí začínají tvořit barevné obrazy, které postupně zaplní celý záběr.

3:14 - 3:32: V tomto úseku se nachází tři obrazová podobenství. Nejprve kousky umělé krápníkové stěny, jakožto krásné umění, jsou přirovnané k bahnu na tanku, jakožto něčemu běžně vnímanému jako nežádoucí špína. V návaznosti na to se lze zamýšlet třeba, proč dvě věci podobného tvaru získávají od lidí tak radikálně odlišný přístup. Nebo se lze zamyslet, zda některá „umělecká díla“ nejsou ve skutečnosti spíše ta „nežádoucí špína“, nebo zda nějaká „nežádoucí špína“ není spíše nerozpoznané „umělecké dílo“, třeba náhodovzniklé umění.

Druhé obrazové podobenství přirovnává uměleckou plastiku lidského embrya (zakomponovaného kolem okapové roury) k poupěti rostliny na obrazu (a okap je přirovnán ke stonku). Přes všemožné rozdíly k sobě lidé a rostliny v některých věcech mohou mít překvapivě blízko, třeba svou schopností vnímat.

A jako třetí podobenství tu máme slavný obraz Persistence paměti od Salvadora Dalího, což je typická reprezentace surrealismu. Ten bývá považován za jakýsi protiklad k realismu, ale zde jsem surrealismus k realismu naopak zkusil připodobnit a to formou záběru skutečného místa, které se jeví surrealisticky. V pozadí je barevně posprayovaná zeď, před níž stojí dívka, které jakoby chybí část těla a pokaždé jiná podle toho, jak se zrovna pohne. To je způsobené tím, že ještě před ní (před tou chybějící částí) stojí strom, jehož kůra je posprayovaná velice podobně jako ta barevná zeď. V návaznosti na toto podobenství se lze zamýšlet, zda se některé původně nereálné fantaskní představy nemohou stávat skutečnějšími, než by se zprvu mohlo zdát.

3:44 - 3:54: Tento úsek začíná oděvní látkou připomínající kolonii jednobuněčných řas, i když předcházející záběr vybavení staré elektrárny lze s trochou fantazie chápat jako symbol uměle vyvolané abiogeneze. Po jednobuněčných řasách následují mnohobuněčné řasy, pak vysychání vody (kde řasy jsou) a nakonec suchozemská rostlina přizpůsobená této změně okolních podmínek. Takže celkově jde o příklad evoluce, která komplementárně doplňuje cyklickou rovinu videa.

3:54 - 3:59: Přechod mezi těmito dvěma záběry symbolizuje přechod od neuspořádaných rozházených věcí k unifikovaným předmětům uspořádaným v poličkách. Z hlediska historie lidstva se zdá, že vývoj postupuje tímto směrem, avšak z hlediska vesmíru entropie pravděpodobně spíše roste.

3:56 - 4:06: V této části jsou dvě nástěnná art brut díla konfrontována s graffiti a sbírkou izolátorů, přičemž oba tyto záběry v sobě mají špetku art brutu. Životní fascinace určitým tvarem s estetickou hodnotou, v případě sbírky izolátorů, (spolu s introvertností sběratele) může být symptomem Aspergerova syndromu. A nekvalitní část graffiti je trochu takový outsider art. Jinak další souvislosti s art brut díly, ale i jedním z tanků, lze najít v článku Asociomet 2.

4:20 - 4:30: Zde dochází k vývoji od přírody, přes primitivní obydlí, retro automobil, tank až po zpustošený betonový plac, postapokalipsu. Takže jde o trochu jinou verzi kombinace z času 0:29 - 0:49, avšak bez technické nezaměstnanosti.

4:30 - 4:45: Postapokaliptický svět stimuloval primitivní pudy, což je symbolizované zaměřením pozornosti na plastiky nahých těl, která se však postupně vyvíjí až k hlavě Mona Lisy, která je zde symbolem renesance.

4:50 - 5:14: A symbol renesance nakonec vyústil v ozvěnu umělecké vize z času 1:07 - 1:43, což je z mého subjektivního hlediska jakýsi zvláštní happy end, ze kterého bych ještě rád vyzdvihl připodobnění tří záběrů. Nejprve je řada různorodých konviček, které se natočí do svislé polohy, aby byly lépe přirovnány k řadám různorodých svislých zámečků, které jsou přirovnané k „lesu“ dlouhých svislých izolátorů. A jako video přírodou začalo, přírodou i končí, ačkoliv jeho průběh byl mnohem rozmanitější.

Taková jest přibližně má interpretace videa 3D-Mouchodlaka cesta 2018, ale to neznamená, že by to někoho jiného nemohlo inspirovat k jiným myšlenkám, stejně tak ostatní videa z této cestovní série.

Autor článku: Sebastián Wortys

Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...

Jako jsem před několika měsíci zveřejnil článek "Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů", tak jsem zkusil napsat podruhé něco v podobném stylu. A kde začneme tentokrát? Třeba u toho, co se mi poslední dobou procházelo hlavou v návaznosti na to, co jsem zažíval.

Jednou za čas se v mém životě nečekaně vyskytne něco šíleného. Loni to bylo třeba, když ozbrojení poláci narušili soukromí mého stanu a před pár dny to bylo, když jsem se na jedné soukromé undergroundové akci neplánovaně zdarma svezl zběsilým tankem. Kam se hrabou ukázky z vojenské přehlídky, kterou jsem letos viděl v Brdech na Bahnech, kam jsem se mimochodem také dostal náhodou a s VIP páskou zdarma, i když jsem paradoxně celkem pacifista, xD.

Tank, kterým jsem se svezl, měl několik poklopů a během jízdy z nich čouhalo celkem asi 9 lidí vč. řidiče, který sice věděl, že veze i opilého důchodce, ale nechápal to jako důvod jet jinou než maximální rychlostí. Ještě že staříkovi před jízdou vzali z ruky lahváče, aby ho přiměli držet se oběma rukama, protože když se tank prudce rozjel přes kopečky, tak stařík chvíli trochu poskakoval jako hadrový panák. Nechci si představovat, co by se stalo, kdyby jel s tím pivem...

Když tank na pláni v rychlosti řezal zatáčku, tak od pásů metal do vzduchu hroudy hlíny. Pak třeba vyjel na sráz s náklonem blízko 45°, sjel ho a projel křovím zase do kopečku... Tento adrenalinový zážitek, v souvislosti se spoustou jiných undergroundových akcí, mě nakonec inspiroval k vytvoření námětu povídky, kterou jsem si zatím nazval Anarchomilitantní kalba. Ale nevím, zda to někdy začnu psát, protože různé náměty mě napadají mnohem častěji, než si dokážu najít čas zpracovat je.

Mnohem spíš doufám, že se mi jednou podaří dopsat knihu o zamilovanosti dvou kluků, která vychází z mé rozepsané povídky Do pryč, jejíž scénky pramení z mých představ při nočním poslechu písniček v období střední školy.

V povídce Do pryč měl jeden kluk žít s mamkou řidičkou v kamiónu na cestě a druhý bydlet v domku u benzinové stanice u dlouhé silnice v pustině. Ale nakonec se mi nechtělo fabulovat o realistických okolnostech, protože zajímavé mi připadají spíše až tehdy, když se nějak fyzicky víceméně bezprostředně dotýkají mého života (nebo někoho jiného, pokud to zpracuje on).

Takže jsem se nakonec po letech rozhodl propojit to dílo s detaily mé první a nejsilnější zamilovanosti, místo kamiónu a benzinky ji zasadit do prostředí, kde jsem vyrůstal, zapojit do toho vybrané části mého deníku a okořenit to o zážitky z jiných míst a časů, kde jsem pobýval. Ale nebyl bych to já, kdybych alespoň občas nepovolil uzdu fantazie, takže čistá autobiografie to také nebude.

Už několikrát jsem zvažoval, že bych mohl napsat něco na mé poměry normálnějšího a celkem reálného a dnes už jsem si celkem jistý, že to bude právě ta kniha o zamilovanosti dvou kluků, protože se na to krásně nalepilo celkem dost klíčových částí mého života.

Ačkoliv mám mnohem jasněji, než v případě povídky Do pryč, tak minimálně jedno dilema mi zůstává: nevím, zda chci, aby tam byl sex. Podstatou knihy má být totiž spíše prožívání romantiky po rozpoznání sexuální orientace, což se podle mě nejlépe povede, když ta kniha dokáže být přitažlivá i bez sexu. A pak je tu ještě skutečnost, že toto období zamilovanosti jsem prožíval, když mi bylo 15 let a v knize nechci dělat velké časové skoky. Takže někomu konzervativnímu by se mohlo zdát, že je to na první sex moc brzo, i když od bývalých spolužáků vím, že mezi mladými není moc vzácné mít sex už dříve, což mi ale také nepřipadá úplně dobré.

Na obhajobu sexu v té knize hovoří, že bych tím vytvořil vzorový příklad, jak si to po dlouze rozvíjeném vztahu dva shodně naladění kluci spolu mohou napoprvé užít podle mě víceméně nejlépe. Byl by to jakýsi protiklad k pornu, které se bohužel někdy stává zdrojem "vědomostí" pro zmatené dospívající. Třeba ještě na druhém stupni základní školy jsem zažil, že dva ne úplně duševně vyspělí spolužáci se mi nezávisle na sobě pokoušeli ukazovat porno a třetí mi jen popisoval nějakou šílenost zvanou "kundolízek motorový" (a nejspíš si ani ne všechny případy pamatuji). No a pak je tu pochopitelně argument, že v homosexuální knize se očekává sex. Ještě uvidím, jak se rozhodnu...

Prostřednictvím psaní tohoto díla mj. realizuji i mou myšlenku, že člověk by měl vzpomínat na "staré dobré časy" a vracet z nich do současnosti v nové formě to, co tehdy bylo dobré. V rámci toho jsem si třeba udělal 10 km dlouhou procházku po osobně nostalgických místech, která jsem si fotodokumentoval, aby mi to pak pomáhalo přesněji vzpomínat, i když se pak nějaké místo změní k nepoznání. A minimálně jedno z nich jsem nenavštívil snad 20 let.

Během toho jsem po čase hledal (a nacházel) nejenom kešky, ale také třeba mé oblíbené nezmary (které jsem jeden čas choval v akváriu) či neobvyklé kamínky a vtipně jsem fantazíroval o zdánlivě nepodstatných věcech.

Ale sem víc o té cestě psát nechci, protože spolu s ní a novými náměty do gay knihy se mi vrací věčné dilema, co pod kterou z mých identit publikovat. Vše, co chci zveřejnit, sice mohu publikovat zvlášť, ale trápí mě, že se tím rozpojí některé (minimálně pro mě) podstatné souvislosti. Byl bych spokojený, kdyby všichni lidé našli všechny mé výtvory a příběhy, které je mohou zajímat, ale aby si myslel, že to jsou výtvory a zážitky různých lidí a ne jednoho člověka, který odhaluje zvlášť jednotlivé stránky svého života (i když je to protichůdné a tím málo pravděpodobné). V některých případech bych sice byl i rád, kdyby si to lidé spojili, ale pouze za předpokladu, že by mě pak nechali v reálu na pokoji, pokud bych jim sám nedovolil scházet se.

Vím, že kdybych vše publikoval pod jednou z identit, získal bych i synergicky větší uznání, než mají mé jednotlivé identity zvlášť za úspěchy ve svých oblastech, ale v současnosti je pro mě jakýsi klid stále důležitější. Takže můžete alespoň bez jasné odpovědi fantazírovat, které osobnosti mohou být ve skutečnosti jedna. A nečekejte jen, co vám média zobrazí, ale hledejte i podle vlastních slov...

V souvislosti s váháním, co a jak (ne)publikovat mě (před letošním příjezdem na Festival fantazie) v Psychiatrické léčebně Bohnice (kde jsem, možná k překvapení některých kritiků, byl náhodou jako doprovod návštěvy) trochu překvapila výstavka obrazů od autorů, kteří mají zkušenosti s psychickými obtížemi. Jejich jména tam byla bez pseudonymů přímo spojená často i s tím, jaké měli problémy, tak jsem si říkal, že kdybych tam patřil i já, chtěl bych být pod pseudonymem.

První, čeho jsem si na výstavě všiml, byl obraz astronauta v hejnu zuřivých ptáků z cyklu Modrá sezóna od Štěpánky Jislové, protože její obrazy dobře znám z HumanArt.cz, kde má profil rarach.

Při prohlížení děl dalších autorů jsem si říkal, že někteří "blázni" mi připadají fascinující tím, že vnímají svět jinak a možná jim to umožňuje vidět to, co běžní lidé přehlíží. Pro mě nejpodivnější obraz, jaký jsem tam našel, je neobvyklý portrét Milá S., na kterém je zachycená pravděpodobně Sára Šimků, ale její obličej je jaksi dekonstruovaný (přeskupený), některé dílky chybí, jiné jsou navíc a některé barevně neodpovídají ostatním, což podle mě znázorňuje čísi roztříštěnost osobnosti. Autorem je Vladimír Gaston a v jeho popisu mě nejvíc zaujala poslední věta: "Beznadějný milovník a sběratel podivuhodných lidí, prožitků a dřev."

Víc než obrazy mě u některých autorů zaujala i část popisu, např.  "I v nejtěžších chvílích maloval – třeba na kartony nalezené u popelnic." u Stanislava Vondrů a podobně "Často musela volit mezi jídlem, oblečením a malováním. A pokaždé volila to poslední." u Lenky Fridrichové. Říkal jsem si, že kdybych se octnul v hodně nepříznivé situaci, tak bych asi dopadl podobně. Naštěstí z praxe vím, že přes dobrovolničení za jídlo a ubytování se člověk může postupně vzchopit, pokud si zachová naději.

Soucítil jsem s Petrem Lukášem za větu "Léta pracoval na nástěnné malbě ve svém bytě, který následně musel opustit.", protože kdybych se musel rozloučit s nějakým mým dlouholetým dílem, minimálně v některých případech by mi to trhalo srdce (než bych začal pracovat na jiném). A rozhodně není jediný, komu se něco takového stalo, protože nedávno jsem dostal povolení k urbexu v dlouhodobě opuštěném bytovém domě, kde je mj. nástěnná art brut malba srubu v přírodě, abstraktní růžovo-červeno-žluto-černo-bílé obrazce, do zdi vyrytý a růžově přemalovaný reliéf nahé ženy, několik plochých obrazů nahotinek, a když už jsme u nich, tak i třeba popsané a obarvenýma rukama osahané torzo modelu ženského těla.

Dál jsem tam viděl třeba zápisníček se spoustou kreslených lístků marihuany, knihu o výkladu snů (Annelie Schlobohm - Obrazy našich snů), česky psanou pohlednici Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918 (cca za dva měsíce 100 let stará), cestovní pas z Československé socialistické republiky s dvěma razítky a místo podpisu křížek (majitel byl negramotný) nebo starou německou učebnici autoškoly, ve které je na obrázcích ještě třeba koňské spřežení či parní válec na křižovatce.

A v neposlední řadě jsem tam viděl i dvě fotoalba německých důchodců: jedno z roku 1996, když byli v Alpách (Jochgrimm, Passo Sella, ...) a starší z roku 1961, když byli v Budapešti, Bukurešti, Mamaie, Mangalii, Eforii, Die Halbinselu, Hiddensee, u Balatonu či v Praze.



Je tam tak tuna věcí, ke kterým se dlouho nikdo nehlásí a možná něco z toho jednou uvidíte na bleším trhu U Elektry, kde jsem si připadal podobně...

Autor článku: Sebastián Wortys